Španělské úřady nedávno zadržely muže, který na internetu inzeroval neobvyklou službu – nejmenovaný Arménec nabízel, že za úplatu převezme vinu za spáchání dopravního přestupku. Za své služby požadoval úhradu ve výši od 75 do 200 eur za každý bod.

Ve Španělsku, stejně jako například v Česku a řadě dalších zemí Evropy, se k trestání dopravních přestupků používá bodový systém. Každý řidič začíná s 12 body (začátečníci začínají s 8 body), přičemž při nedodržení předpisů o ně postupně přicházejí. Například používání smartphonu za jízdy je ve Španělsku ohodnoceno ztrátou 3 bodů a peněžitou pokutu. Když někdo ztratí všechny své body, je mu na určitou dobu odebrán řidičský průkaz. Podle španělských policistů měl dotyčný Arménec na svém kontě mínus 321 bodů.

Povoláním pirát silnic

Vše začalo v polovině roku 2021, kdy dopravní policisté vyšetřovali incident, který se odehrál na dálnici Andratx. Motorkář, kterého policisté vyzvali k zastavení kvůli rutinní dechové zkoušce, ignoroval policejní pokyny a z místa ujel. Při útěku se navíc dopustil řady různých dopravních přestupků. Policisté si nicméně stačili poznamenat uprchlíkovu poznávací značku a podařilo se jim tak vypátrat majitele motorky.

Po výzvě k podání vysvětlení se na stanici dostavil muž, který tvrdil, že onen dopravní přestupek má na svědomí on. Následně se ukázalo, že onen muž nejen že nevlastní řidičský průkaz na motorku, ale má na svém kontě množství „trestných bodů“ za další desítky dopravních přestupků. V době spáchání projednávaného přestupku navíc podle policistů prokazatelně nebyl v místě incidentu.

TIP: Nemyslíš? Uklidíš! Svérázné tresty pro opilé tchajwanské řidiče

Z dalšího vyšetřování vyplynulo, že stejný scénář použil muž v minulosti několikrát – přiznal se například ke dvěma přestupkům, které se odehrály v jeden den v průběhu pouhé půlhodiny. Místa obou přestupků ale dělilo okolo 800 kilometrů. Ve více než desítce případů se muž přiznal, že řídil motocykl nepřiměřenou rychlostí, ačkoliv policejní záznamy jasně ukazovaly, že motocykl řídily ženy. Celkem se policistům podařilo zdokumentovat 91 dopravních incidentů, ke kterým se muž přihlásil, ale nespáchal je. Úřady následně zahájily trestní řízení jak s profesionálním silničním pirátem, tak i se všemi jeho zákazníky.

Nedávno zesnulý biolog a spoluzakladatel sociobiologie Edward O. Wilson byl velkým znalcem mravenců. V roce 1994 publikoval první seriózní odhad počtu mravenců na planetě, jichž známe asi 15 700 druhů, který založil na extrapolaci odhadu počtu mravenců v jihovýchodní Anglii. Wilson dospěl k počtu 10 krát 10¹⁵ (10 biliard mravenců), kteří v jedné chvíli žijí na Zemi.

Wilsonův odhad nedávno zopakoval tým odborníků, který vedl Patrick Schultheiss z Hongkongské univerzity a německé Univerzity ve Würzburgu. Jejich výsledkem je dvojnásobné množství, tedy asi 20 biliard mravenců žijících na naší planetě.

12 megatun uhlíku

Autoři studie, publikované v renomovaném odborném časopisu Proceedings of the National Academy of Sciences (PNAS), uvádějí, že jde o konzervativní odhad, který nezahrnuje například jedince, kteří zůstávají v hnízdech nebo mravence chladných oblastí, odkud je málo údajů.

Pro mnohé je nejspíš překvapivým zjištěním, že stromoví mravenci přečíslují mravence žijící v zemi zhruba v poměru 6:1. Lidé obeznámení s tropickými lesy ale určitě vědí, jak plné jsou pralesní stromy mravenců. Schultheissův tým rovněž odhadl hmotnost uhlíku, který se nachází ve všech tělech mravenců planety – na přibližně 12 megatun.

TIP: Slušný apetit: Pavouci každoročně sežerou víc, než kolik váží dospělé lidstvo

Odhady dřívějších výzkumů přitom pracovaly celkovou hmotností uhlíku v živých organismech s hodnotou 550 gigatun, což je mnohonásobně vyšší číslo. Uhlík mravenců sice převyšuje souhrnnou hmotnost uhlíku všech savců a ptáků ve volné přírodě, která činí asi 10 megatun, ale zároveň výrazně zaostává například za množstvím uhlíku v lidských tělech, které je oproti mravencům zhruba pětinásobné.

První střet s Jerevanem je překvapivý. Neznalý návštěvník očekává pohrobka sovětských časů – obludu z betonu plnou komunistických monumentů, jakými jsou posety periferie bývalého rudého impéria. Jenže místo šedého a nudného komplexu autostrád a paláců kultury jde o vibrující zelené město, které je sice ucpané chaotickou dopravou, ale současně nabízí bulváry plné kaváren, kudy korzují davy i o půlnoci. Jerevan zkrátka dýchá zvláštní směsicí optimismu a nostalgie, modernity i historie. 

Lidé tam žijí už od roku 783 př. n. l., kdy vládci říše Urartu založili na strategickém okraji araratské pláně pevnost Erebuni, u níž pak vyrostlo i město. Všechny místní domy, včetně těch postavených nedávno, vznikly z růžového sopečného tufu, stejně jako pevnost stará téměř tři tisíce let. Zbarvení použitých kamenů se proměňuje na každém centimetru povrchu a chvilku trvá, než vás z výsledného strakatého efektu přestane přecházet zrak. Unikátní stavební materiál propojuje Jerevan s historií – všechno nové tu vypadá staře a všechno staré se mohlo klidně zrodit teprve včera. 

Spěch se tu nenosí

Rozhodně však nedostanete šanci užít si stoický klid, kterým vynikají mnohá jiná starobylá města. Jerevan je Kavkaz – a Kavkaz znamená chaos. Dopravní tepny jsou ucpané a v relativně kompaktním centru se často mnohem snáz dostanete k cíli pěšky než autem. Pravidla silničního provozu berou místní spíš jako doporučení, a než vstoupíte na zelenou na přechod, raději se dvakrát ujistěte, že někdo za volantem zrovna nezapomněl, kde má brzdu. Na druhou stranu dávají řidiči v hustém provozu víc pozor, protože chodců skákajících do cesty není právě málo. Chůze centrem tak představuje jakousi ruskou ruletu, v níž všichni výhružně mávají pistolemi, ale většina má nabito slepými. Přesto se ve městě denně odehraje přes sto nehod, tedy zhruba dvojnásobek oproti srovnatelně lidnaté Praze. 

Se zběsilou dopravou přitom ostře kontrastuje ležérní rozpoložení místních obyvatel. Spěch se v Jerevanu nenosí a agresivita, kromě té za volantem, také ne. Autor metropoli navštívil v době masivních protivládních demonstrací, které bez problému zvládali neozbrojení policisté. Nejděsivější potyčka vypadala trochu jako hra na přetlačovanou na skautském táboře, což znamená ohromný skok od událostí z roku 2008, kdy po střelbě do davu demonstrantů zůstalo deset mrtvých. Nejhorší formu protestu tak dnes představuje útok na Achillovu patu Jerevanu, tedy zablokování provozu. 

Nekonečné schody

Arménská metropole se samozřejmě pyšní monumentální architekturou, ta však – na rozdíl například od Moskvy – nepůsobí nabubřelým dojmem. Žádný turista nevynechá především tzv. Jerevanskou kaskádu: Nejenže si na přilehlém bulváru můžete prohlédnout moderní sochy Cafesijanova centra umění, ale čeká vás asi tisíc schodů z bílého pískovce, které v růžovo-šedivé zástavbě září jako maják. Kaskáda zapuštěná do kopce ukrývá kromě uměleckých galerií také eskalátory pro méně zdatné či zkrátka pohodlné návštěvníky. Z vrcholu schodiště se pak otevírá nejlepší vyhlídka, jakou si můžete dopřát. Pokud upřete zrak k jihu, uvidíte ve vzdálenosti pouhých šedesáti kilometrů špičku hory Ararat, tyčící se do 5 137 metrů. 

Nejlepší vyhlídka ve městě se otevírá z tzv. Kaskády, kde se scházejí milenecké páry a turisté tam „loví“ širokoúhlé snímky. (foto: Shutterstock)

Pro všechny Armény jde o pohled fascinující a současně bolestný. Jejich identita se s vyhaslým vulkánem neoddělitelně pojí a místo, kde podle biblické legendy přistála Noemova archa, se dokonce dostalo do státního znaku. Vrchol kdysi tvořil trojmezí tureckého, ruského a perského impéria, ale po dějinných kotrmelcích a arménsko-turecké válce z roku 1920 ztratila Arménie k Araratu přístup, což dosud považuje za historickou křivdu. Dnes hora leží na území Turecka, tudíž už ji Arméni nemohou označovat za „svou“. 

Každý desátý je Rus

Jerevan se stejně jako celá země nachází uprostřed velkých změn, jež s sebou nesou politické pnutí. Před dvěma lety prohrála Republika Arcach – de facto součást Arménie ve všem kromě jména – válku se sousedním Ázerbájdžánem o sporné území Náhorního Karabachu a od té doby se město téměř neustále utápí v protestech, které se snaží svrhnout vládu Nikola Pašinjana. Premiér totiž akceptoval potupné příměří a v těchto dnech hodlá podepsat i definitivní dohodu o míru. 

K neklidné atmosféře přispěla rovněž válka na Ukrajině. Během pouhých několika týdnů se do Jerevanu přesunuly desítky tisíc vysoce kvalifikovaných Rusů, kteří naznali, že je v putinovské vlasti nečeká žádná budoucnost. Spolu se svými protějšky žijícími ve městě už od sovětských časů tak zmíněná slovanská menšina tvoří přes 10 % populace milionové metropole. A přestože Arménie patří mezi spojence sousední federace a na jejím území se nachází i ruská vojenská základna, na manifestace podporující „speciální operaci“ tam skutečně nenarazíte. Politický příklon k Rusku se stal zkrátka výsledkem historického dědictví a kupeckých počtů: S nepřátelsky naladěným Tureckem i Ázerbájdžánem a s nevypočitatelným Íránem na hranicích znamená obří soused poslední možnost, kde hledat ochranu. Jak s povzdechem vysvětlila průvodkyně v muzeu: „Víte, my si moc vybírat nemůžeme…“ 

Exploze turismu

Příliv majetných, liberálně naladěných Rusů představoval pro město šok. Znamenal totiž nejen novou vrstvu lidí, kteří pracují v IT sektoru a jsou placeni podle standardů amerických společností, ale také skokové zdražení nájmů. Zmíněná elita je ochotna platit trojnásobek částek, na které jsou místní zvyklí: Stometrový byt v centru tak bude stát stejně jako v Praze, ačkoliv si běžný arménský číšník vydělá zhruba deset tisíc korun. Rozdíly v příjmech jsou ohromné. Na ulicích uvidíte bezpočet vozů Tesla i jiných luxusních značek, ale mezi nimi se budou proplétat sotva pojízdné žigulíky. Samotné srdce Jerevanu působí jako z reklamy na blahobyt, jakmile však opustíte zelené bulváry a vydáte se jen pár kilometrů za město, přivítají vás zrezivělé ploty a chátrající domy. 

Prudce se rozvíjející turismus rozdíly mezi bohatými a chudými ještě prohlubuje. Skvělé jídlo, nízké ceny, intenzivní noční život a pohodová atmosféra lákají: Zatímco v roce 1996 do země nezavítal prakticky nikdo, o deset let později přijelo na 400 tisíc návštěvníků a v roce 2018, těsně před vypuknutím pandemie, už se do třímilionové Arménie vydaly téměř dva miliony lidí. Ti všichni utrácejí a podle statistik se nyní turismus podílí na arménském HDP ze 14 %. Výdělky se ovšem koncentrují v rukou majitelů hotelů, barů a obchodů v centru, zatímco na nárožích pořád potkáte důchodce v ošoupaných kabátech, jak prodávají drobnosti. 

Prastará pevnost

Milovníky historie Jerevan příliš nepotěší, a pokud chcete vidět skutečně „staré věci“, musíte do hor za kláštery. Většina místních kostelů je relativně nová, protože dávnější památky zničilo masivní zemětřesení v roce 1679 – jako jeden z mála se podařilo zachránit svatostánek Katoghike z 13. století.

Návštěva jakéhokoliv kostela nicméně probouzí údiv: Arménská apoštolská církev je nejstarší institucí svého druhu na světě, jelikož Arméni učinili křesťanství státním náboženstvím již počátkem 4. století, ještě před římským císařem Konstantinem. Každopádně úzká okna, přítmí, stovky svíček a světlo pronikající často jediným otvorem ve stropě propůjčují ideu stáří a neměnné kontinuity i relativně novým chrámům.

Zdi téměř tři tisíce let staré pevnosti Erebuni představují moderní rekonstrukci z původního stavebního materiálu. (foto: David Bimka ©)

Čestnou výjimku tvoří pevnost Erebuni, která stála u samotného zrodu města. Urartští králové ji založili v roce 783 př. n. l., aby střežila přístup z hor do údolí. Obří stavbu, jejíž silné zdi se tyčily až do výšky dvanácti metrů, vybudovali otroci přivedení z dobyvačných výprav. A po jejím dokončení se proměnili i v první obyvatele města, které se rodilo souběžně. Dnešní maličká Arménie představovala kdysi velmoc a předchůdci Arménů kontrolovali území od Kavkazu po Mezopotámii, kontinuálně válčili s mocnými Médy i Asyřany a v období expanze mezi 9. a 6. stoletím př. n. l. anektovali celé území okolo Araratu. 

Kde nikdo nehlídá

Z původní Erebuni se bohužel dochovaly pouze základové zdi. Opevnění, které si dnes můžete osahat, vzniklo rekonstrukcí z kamenů nalezených na místě. Archeologové dokonce v 70. letech minulého století opravili několik fresek, ale protože památku nikdo nehlídá, poškodili je vandalové a opět se nacházejí v žalostném stavu.

TIP: Země ve stínu Araratu: Divoká horstva a prastaré kláštery v hrdé Arménii

Právě na Erebuni je vidět, že má současná Arménie jiné priority než udržování památek, a nablýskané centrum města zakrývá hlubší hospodářské problémy. Pokud se však „nehoníte“ za kameny, nýbrž za tepajícím nočním životem, představuje pro vás Jerevan to pravé místo k návštěvě.

Pokud jde o psychoaktivní látky, doba se změnila v míře, jakou by ještě před pár lety očekával jen málokdo. Nejenom že je vzali na milost lékaři, nyní se dokonce zmiňuje možnost, že by mohly najít využití i ve vesmírných programech. Američtí specialisté Leonard Lerer a Jeet Varia v teoretické studii, kterou publikoval časopis Frontiers in Space Technologies, navrhují, že by lysohlávky mohly pomoci astronautům zvládat náročné kosmické lety.

Dlouhodobé cesty vesmírem budou nepochybně extrémně náročné, fyzicky i psychicky. Psychoaktivní látky, včetně lysohlávek s aktivní složkou psilocybinem, se opakovaně osvědčily jako prostředek proti depresím a úzkostem, které při letu kosmickou lodí určitě mohou projevit.

Lysohlávky na orbitě? 

Autoři studie se na základě dřívějších poznatků o účincích psilocybinu na lidský mozek domnívají, že by lysohlávky mohly pomoci ulevit astronautům od nepříznivých účinků dlouhodobé vesmírné cesty na mozek a duševní schopnosti, díky posilování odolnosti nervové soustavy a podpoře tvorby nových neuronů.

Prosadit takový projekt by ale nebylo vůbec snadné. Americká vesmírná agentura NASA je známá svými konzervativními postoji, pokud jde o životosprávu a především o látky řazené mezi „drogy“. Problém je i v tom, že autoři studie nejsou renomovaní odborníci na zdraví astronautů či vesmírné lety, ale mají blízko k soukromé biotechnologické firmě.

TIP: Tažení lysohlávek medicínou pokračuje: Deprese léčí lépe než antidepresiva

V tuto chvíli jde spíše o teoretickou úvahu než o seriózní plán pro kosmické lety v blízké budoucnosti. Účinky psychedelických látek na lidskou psychiku i mozek jsou ale v dnešní době v centru pozornosti řady výzkumných týmů a možná by nebylo špatné opatrně vyzkoušet jejich působení v prostředí mikrogravitace.

Zlobivá holčina Leonora Carringtonová vybudovala úspěšnou kariéru a stala se z ní všestranná umělkyně. Věnovala se malbě a sochařství, ale vydala i několik románů, povídek a dramat. Zabrousila i do světa divadla, filmu a designu tapisérií. Ponejvíce ji ale spojujeme se surrealismem, který v jejím díle znamenal kombinaci jejích osobních prožitků i fantazie, mytologie a keltských legend, o něž se hluboce zajímala.

Problémové děvče

Leonora Carringtonová se narodila v roce 1917 v anglickém South Lancasteru. Její rodiče byli dost bohatí, takže Leonora měla možnost studovat na těch nejlepších školách. Jenže patřila k problémovým dětem. Dnes by ji možná poslali k psychoterapeutovi nebo ve třídě dostala asistenta, ale tehdy? A tak ji chvíli vzdělávali domácí učitelé a chvíli jeptišky v klášteře – to když ji z několika prestižních katolických škol vyloučili. 

Brzy se ukázalo, že jediné, co ji zajímá a u čeho je schopná vydržet, je malování. A tak ji rodiče poslali do Florencie, kde studovala na soukromé akademii umění. Pak pokračovala na Chelsea School of Art v Londýně a poté na nově zřízené londýnské výtvarné akademii. Zatímco otec si přál pro Leonoru nějaké solidní zaměstnání, maminka dívku v jejím uměleckém nadání bezvýhradně podporovala.

Fascinace surrealismem

Z uměleckých směrů ji brzy zaujal surrealismus, s nímž se seznámila v roce 1936 díky knize Herberta Reada. Dostala ji tehdy od matky, která chtěla povzbudit uměleckou představivost své dcery. V témže roce Leonora navštívila Mezinárodní surrealistickou výstavu v Londýně, kde obdivovala především obrazy Maxe Ernsta, jednom z čelných představitelů tohoto směru. 

Do malíře se zamilovala ještě předtím, než jej osobně poznala. K osudovému setkání došlo následujícího roku, kdy si byli představeni na jednom londýnském večírku. Od prvního momentu je to k sobě oba silně přitahovalo. Pro Maxe, jehož ložnicí prošla řada žen známých i neznámých, se Leonora nestala pouhým románkem. Vypukl mezi nimi přímo požár! Leonora také způsobila, že opustil svou druhou ženu… 

Maxova zrada

V roce 1938 odjeli do Paříže a posléze se usadili v Saint Martin d’Ardèche v jižní Francii. Společně i tvořili – například sochy strážných zvířat u svého domu. V roce 1939 Leonora namalovala známý Maxův portrét, dnes vysoce ceněné dílo, které je ke spatření v Metropolitním muzeu v New Yorku.

Jako cizinec byl ale Max za války dvakrát ve Francii internován, a když se mu podařilo z vězení uprchnout, dostal se za pomoci známé mecenášky Peggy Guggenheimové do New Yorku. Na Leonoru, která mezitím prchla z okupované Francie do Španělska, jako by zapomněl.

Traduje se, že ona se z jeho „zrady“ nervově zhroutila a při nejbližší příležitosti prodala pařížský dům, v němž spolu bydleli, za láhev brandy. V Americe se Max oženil s Peggy a vypadalo to, že má o budoucnost postaráno. Jenže pak potkal mladinkou Dorotheu Tanningovou a všechno bylo jinak…

Drastické zážitky

Leonora nikdy Maxovi neodpustila. Poznamenalo to nejen celý její život, ale i její tvorbu. Měla labilní povahu a nedokázala jednat nějak zvlášť racionálně. Psychické problémy, na nichž se se podepsala i nepříznivá politická situace v Evropě, se u ní objevovaly čím dál častěji. A tak ji její rodiče nechali ve Španělsku hospitalizovat na psychiatrii. 

Terapie, kterou tam praktikovali, ji příliš klidu nepřinesly. Leonora o svých zážitcích a drastických léčebných metodách napsala později román Down Below, kde mluvila dokonce o sexuálním zneužívání pacientů. Po propuštění do domácí péče rodičům okamžitě utekla. Našla útočiště na mexickém velvyslanectví a měla štěstí. Velvyslanec Renato Leduc byl blízkým přítelem Pabla Picassa a o Leonoru se nejen postaral, ale dokonce se s ní „na oko“ oženil. 

Život v Mexiku

Díky tomu získala jistou ochranu a spolu pak odcestovali do Mexika. Země se stala Leonořiným druhým domovem a žila zde s menšími přestávkami prakticky až do své smrti.

Formální manželství s diplomatem bylo brzy rozvedeno. V Mexiku se pak Leonora zamilovala a provdala za maďarského fotografa Emerica Weisze, který se stal otcem jejích dvou synů – Gabriela a Pabla. Navzdory psychickým problémům Leonora pokračovala ve své tvorbě a stala se z ní úspěšná malířka. O její první velkou výstavu se v roce 1947 zasloužil surrealistický básník Edward James. Uskutečnila se v Galerii Pierra Matisse v New Yorku. Díky ní se Leonora stala takřka přes noc celebritou. 

TIP: Osudové setkání: Z románku Dorothey Tanningové se stal vztah na celý život

V dalších letech střídala Leonora Mexiko a New York a jen zřídkakdy se objevila v rodné Anglii. V Mexiku se začala zajímat o alchymii a mayskou mystiku, také se angažovala v boji za práva žen. Když v květnu 2011 v Mexiku zemřela ve vysokém věku 94 let na těžký zápal plic, zanechala po sobě úctyhodné dílo.

Krajina pod křídlem ubíhá pomalu, ospale se noří z ranního oparu. Letadlo se neustále propadá a kymácí ze strany na stranu. Chce se mi zvracet a k částečnému vědomí mne probrala až strmá homole stolové hory Autana, která zpupně okupuje obzor. Monumentální skála přisuzuje naší Cessně směšný rozměr dětské hračky. Dvě zadní sedadla okupujeme spolu s Radanou, která je bledá a zoufale lapá po dechu. Vladimír sedí vedle pilota a s kamerou na oku něco točí. Asi tu cukrovou homoli temné barvy. Sotva jsme se vzdálili a Autanu nechali kdesi za kormidlem, pohltil prales celý obzor. Letadlo se opět propadlo o několik metrů, já znovu vrážím hlavu mezi kolena, urputně pozoruji špičky svých bot a pomalu se chystám umřít… 

Humboldt a opice s krátkým ocasem

Do San Carlos na venezuelsko-brazilsko-kolumbijské hranici, kam míříme, je to vzdušnou čarou ještě dobrých čtyři sta kilometrů. Prozatím však odevzdaně čekám, kdy se objeví lesklá stužka řeky Brazo Casiquiare. Představuji si svalnaté paže indiánských veslařů, kteří po její hladině posouvají loď vezoucí Alexandera von Humboldta a jeho kumpána Aiméa Bonplanda. Píše se rok 1800, oba přírodovědci se po Casiquiare vracejí z jižní Venezuely, aby později po prožitých útrapách prohlásili právě tento úsek za naprosto nejhorší během celé své čtyřleté pouti Amazonií. 

Von Humboldt tehdy popsal celou řadu nových druhů rostlin i živočichů, včetně zvláštního primáta, kterého nazval Simia melanocephala. Dnes je tato opice známa pod jménem uakari černohlavý (Cacajao melanocephalus), avšak Indiáni na středním Casiquiare ji nenazvou jinak než chucuto.

Domorodý výraz, jak mi jednou vysvětlili, vystihuje zvláštní skutečnost, že to je jediná místní opice s krátkým ocasem. A já coby poučený biolog jen dodám, že reprezentuje jediný rod neotropického primáta s krátkým ocasem, poněvadž všechny ostatní opice celého jihoamerického kontinentu mají ocas dlouhý a nejlépe chápavý, takže jim při šplhání ve větvích slouží jako pátá končetina. 

Objev dosud nepoznaného 

V San Carlos naše cesta vlastně teprve začíná. Míříme do srdce pralesů při severním úpatí nejvyššího amazonského pohoří Neblina v jižní Venezuele, které je od řeky Casiquiare vzdáleno asi tak deset až čtrnáct dnů plavby na jihovýchod. Cesta trvá tak dlouho především proto, že místní řeky jsou zataraseny kmeny popadaných stromů a celá oblast navíc patří k těm nejpustějším a nejméně zmapovaným v celé Amazonii. Nikdy nebyla osídlena lidmi a z vlastní letité zkušenosti vím, že zorganizovat výpravu do bažinatých lesů podél řeky Baria, která v pohoří Neblina pramení, je mimořádně obtížné. Jen stěží potkáte Indiána, který se tam kdy odvážil, a člověk, jenž by tuto rozsáhlou oblast opravdu znal, se nejspíš dodnes nenarodil. Navíc z vyprávění také vím, že se tam již pár indiánských lovců od Casiquiare ztratilo a nikdy se nevrátili. 

Protože je ale štěstí občas na mé straně, znám dnes hned tři severobrazilské indiány kmene Curipaco, kteří se na řece Baria v roce 2006 ztratili také, ale po nějaké době se na pokraji života a smrti vynořili až v misii Maturaca v severní Brazílii. Okamžitě mi došlo, že to jsou ti praví, které již několik let hledám. Od té doby se se mnou k Neblině vydali již několikrát. Navíc mohu konstatovat, že jsme spolu s mou ženou Radanou na svých výpravách uakari v jižní Venezuele nejen pozorovali, ale že se nám v roce 2004 a 2005 podařilo přesně namalovat i fotograficky zdokumentovat dva jedince, které indiáni usmrtili jako vítané zpestření jídelníčku.

Byli jsme však tenkrát přesvědčeni, že jsme pouze „znovuobjevili“ von Humboldtův druh, jehož přítomnost v místě objevu na prvém břehu řeky Casiquiare věda více než dvě stě let nezaznamenala. Vůbec jsme netušili, že von Humboldtův uakari pod Neblinou vůbec nežije a že před sebou máme druh v té době dosud zcela neznámý!

Únik před objektivy

Početné tlupy uakari jsme na Barii opět pozorovali v roce 2007, avšak kvůli vážnému zranění jednoho z účastníků výpravy jsme byli nuceni výzkum přerušit. Hned rok nato popsal primatolog Jean Boubli v severní Brazílii, jižně od Nebliny, nový druh uakariho Cacajao hosomi a podle kůže, jejíž fotografii publikoval v časopise International Journal of Primatology, jsem okamžitě pochopil, že se jedná o „naši“ opici, které čeština později přisoudila jméno uakari neblinský. Od té doby s J. Boublim a Salfordskou univerzitou, kde je profesorem, spolupracuji a tamní laboratoř rovněž analyzuje vzorky DNA, které tam k upřesnění taxonomie (druhové pozice) od severního úpatí Nebliny dodávám.

Na podkladě bohatých zkušeností jsem dnes také přesvědčen, že hlavní oblastí výskytu uakari neblinského není severní Brazílie (jižně od Nebliny), kde ostatně Boubli ve volné přírodě pozoroval jen pár jedinců, nýbrž právě pralesy severně od Nebliny, kde na březích řek Baria a Yatúa občas narazím na tlupy až o padesáti zvířatech! Tajemný uakari neblinský však stále uniká bližšímu poznání, o jeho biologii toho moc známo není: Asi vás proto nepřekvapí, že až do nedávna se ho ve volné přírodě nikomu nepodařilo ani vyfotit či nafilmovat. 

Ostrůvek uprostřed zatopených lesů

Naposled jsem se do pralesů pod Neblinou vrátil díky grantu nadace Neuron, významné a vážené instituce fandící české vědě. Doprovázel mne kameraman a zkušený dokumentátor Vladimír Šimek a také moje žena Radana. Role fotografky se ujala s nadšením, vyfotit uakari se totiž pokoušela již několik let. Vzhledem k mimořádně komplikovaným podmínkám byly ještě před naší poslední cestou jediným výsledkem pouze rozmazané šmouhy rychle mizející v husté vegetaci.

Období dešťů je na spadnutí, ale místní podmínky nás nepříjemně zaskočily již nyní. Desítky a možná stovky kilometrů kolem nás je samá voda. Zatopený je celý prales a z temné vody trčí jen koruny stromů. Hladina je o dobrých pět metrů výš než při naší poslední návštěvě, kdy naopak celý kraj drtilo sucho, které indiáni na Casiquiare nepamatují. Také skála Tamari a všechna další místa, kde jsme v minulosti tábořili, zmizela pod vodou.

Přírodní podmínky se od minulé návštěvy poznamenané nebývalým suchem změnily zcela nečekaně a pobyt v zatopeném pralese, kde není ani píď pevné půdy, se nám zprvu jevil jako zhola nemožný. Nakonec se nám přece jen podařilo objevit malý hliněný brdek přímo na soutoku Barie a Yatúy, kde jsme si zřídili svoji hlavní základnu a jak se později ukázalo, doslova ostrůvek bezpečí. 

Opice se zbláznily

Do prvního rána se probouzíme ještě za tmy a východ slunce již sledujeme namačkaní v našem malém člunu. Nedočkavě směřujeme do nedaleké laguny Danto, kde jsem před rokem uakari zahlédl naposled. Tiše pádlujeme do nitra zátoky, levitujeme mezi oblaky, které se ostře zrcadlí na černé vodní hladině sevřené galerií stromů podél břehů. Jakmile zanořím pádlo do vody, obraz nebe pod námi se zachvěje. Také Macho a Tito, naši indiánští průvodci na zádi, pádlují naprosto neslyšně a náš pohyb po hladině nabývá magické přízračnosti. Na přídi dřepí Vladimír s kamerou, za ním Rady s foťákem. Všichni soustředěně a bez hlesu pátráme v korunách stromů, které se mlčky naklání nad dosud potemnělou hladinu. Až na vzdechy inií amazonských (Inia geoffrensis) je ticho kolem nás hypnoticky opojné a skoro fyzicky hmatatelné. 

Náhlá a úplně nečekaná erupce zvuků nás proto zastihuje naprosto nepřipravené. Hlasitý křik se odráží od protilehlých břehů a rychle splývá v příšerný hluk. Uakari se asi zbláznili a jsou všude! Prostě všude, napravo, nalevo i v lese před námi řvou a hvízdají desítky vyplašených opic. Lítají v korunách stromů, skáčou z větve na větev či padají volným pádem, aby se zachytily o několik metrů níž. Jsme úplně u vytržení, něco takového nikdo z nás ani ve snu nečekal. Parta delfínovců inií, která vytrvale doprovázejí naši loď, také vzdychá o poznání hlasitěji, opodál chrochtají popuzené vydry. Zmocnil se mne intenzivní pocit, že jsme vstoupili do jiného světa.

Sprinteři v korunách stromů

K našemu zklamání však opice po pár vteřinách mizí v hloubi lesa a laguna se opět noří do unylého ticha. S probuzenou nadějí však odhodlaně pádlujeme dál. Uplynulo jen pár minut a Macho znovu pádlem ukazuje někam do hustých korun stromů daleko před námi: „Chucutos, další chucutos…,“ šeptá vzrušeně. Napínáme krky, zíráme kamsi, ani pořádně nevíme kam. 

„Jsou pryč,“ po chvíli znechuceně komentuje naši slepotu. Ani ne o půl kilometru dál se situace opakuje. To už ale i my zaznamenáme pohyb listů a Rady do toho místa vzdáleného desítky metrů odhodlaně zamíří teleobjektiv, stejně jako Vladimír oko kamery. Pohled proti ostrému nebi ze stínu dole oslepuje. Rady si mne slzící oči a jen mimoděk rukou odhání stále urputněji dotírající včely. To již uakari zaznamenali naši přítomnost, hlasitě piští, hulákají, křičí …a opět nenávratně mizí v temnotě lesa. Vladimír se zlobí, že na záznamu nic nemá, protože se ve vratkém člunu pořádně nedá filmovat. Co s tím? Snažíme se nedýchat, ale moc to nepomáhá. 

„Já jsem taky vyfotila jen větve a listí!“ zklamaně komentuje marnost svého úsilí Rady. „Jsou neuvěřitelně plaché, asi budu muset foťák držet pořád zvednutý k nebi, abych je příště nepropásla,“ dodává. Večer v táboře zklamaně prohlíží další nesčetná zpodobnění prchajících opic s nadějí, že aspoň na jednom záběru se objeví kousek hlavy či dokonce ucho. Stejně tak Vladimírova kamera zachytila bezpočet třesoucích se větví a šmouhy opic mizejících kosmickou rychlostí všemi směry.

Můj úkol se zdá být přece jen snadnější. Již po pár dnech jsem se naučil udržet skupiny uakari v zorném úhlu dalekohledu celkem spolehlivě a pozorovat nejen opice samotné, ale také jejich chování. 

Komunikace místo chápavého ocasu?

Brzy jsme zjistili, že za nájezdy tlup uakari do korun stromů podél břehů řek a lagun jsou dozrávající ořechy hrnečníku (Lecythis sp.), kolem nichž se opice rojily jako chrousti u rozkvetlé třešně. Během následujících týdnů jsme každé ráno a pozdní odpoledne monitorovali pohyb některé ze šestnácti skupin uakari, které jsme objevili na různých místech podél řek Yatua a Baria i jejich četných bezejmenných ramen a přítoků. S některými tlupami jsme navázali takřka osobní vztah a měli tak mimořádně vzácnou příležitost pozorovat a poznat mnohé z biologie chování našich nových kamarádů. Jsem přesvědčen, že něco takového se před námi ještě nikomu nepodařilo.

Mimochodem, důvodem, proč se v evolučním stromu jihoamerických primátů odštěpila větev opic s krátkým ocasem, může být jejich sociální chování, kterého jsme si velmi záhy všimli. Tlupy uakari se totiž v korunách stromů rozptylují i do vzdálenosti desítek metrů a svou vzájemnost v nepřehledném prostředí patrně signalizují neustálým komíháním ocasu. Možná právě proto jejich ocas získal v průběhu evoluce funkci optického komunikačního signálu a ne páté končetiny, jak je tomu u mnoha jejich příbuzných. 

První záběry na světě

Navzdory počátečnímu pocitu marnosti a nekončícím návalům zklamání se naše umíněnost postupně změnila ve vášnivou posedlost a nakonec přinesla své plody. Odjíždíme sice o pár kilo lehčí, pokousaní vším možným, některým z nás se nevyhnuly ani občasné záchvaty zimnice, nicméně přivážíme vůbec první fotky uakari neblinských v jejich přirozeném prostředí i mimořádně vzácné záběry z jejich života. 

TIP: Ohrožený makak bandar: Všetečný pankáč ze Srí Lanky

Radana i Vladimír sice trochu skuhrají nad jejich kvalitou, protože zaostřit na opice z bezprostřední blízkosti se jim nejspíš dle jejich představ úplně nikdy nepodařilo. V lepším případě se opice stále zdržovaly vysoko v korunách stromů desítky metrů od skla objektivů, v horším případě při spatření našeho člunu okamžitě mizely v hloubi lesa. Nicméně žádné jiné záběry prozatím neexistují, a pokud vás příběh uakari neblinského zaujal, můžete se ještě podívat na Vladimírův dokument Uakari, Humboldtova ztracená opice, který natočil pro Českou televizi.

Ostrov panenek, leží na kanále Xochimico asi 30 kilometrů jižně od Mexico City. Přestože nikdy neměl být turistickou atrakcí, navštěvují ho dnes tisíce návštěvníků a lovců záhad - děsivé místo je totiž opředené smutnou legendou.

Na ostrůvku dělal mnoho let správce Julian Santana Barrera. Jednoho dne našel ve vodě utonulou malou holčičku. Krátce poté prý uviděl plavat na hladině panenku, která zřejmě dívence patřila. Panenku proto pověsil na strom, aby ulevil duši nešťastné dívky.

TIP: Mexický kult Santa Muerte: Paní stínů, která měří všem stejným metrem

V průběhu dalších let panenek a jejich částí přibývalo a pověrčivý Barrera zbloudivším návštěvníkům i místním úřadům tvrdil, že na ostrově straší duch utonulé dívky. Za nocí prý slyší její zoufalý křik. Ostrov se tak během let proměnil v bizarní panenkovské mauzoleum. Ironií osudu je, že v roce 2001 zemřel správce Barrera nedaleko místa, kde dívka utonula. Temný příběh od té doby láká tisíce návštěvníků a lovců záhad.

Hodiny ukazovaly čtvrt na dvě ráno, když Albert Einstein pronesl slabým hlasem cosi německy a vydechl naposledy. Sestra, která ho hlídala, jazyku nerozuměla, a poslední slova geniálního teoretického fyzika a jednoho z nejvýznamnějších vědců historie tak zůstávají tajemstvím. Před svou smrtí, k níž došlo 18. dubna 1955, se však autor obecné teorie relativity vyjádřil zcela jasně: Jeho tělo mělo být co nejdřív zpopelněno a rozprášeno na nezveřejněném místě. Přestože se už za života stal slavnou osobností, uchoval si Einstein skromnost a odmítal představu, že by lidé na jeho hrob houfně chodili, nebo jej dokonce uctívali. 

Patolog Thomas Stoltz Harvey měl ovšem jiné plány: Při ohledání těla určil jako příčinu smrti prasklou břišní aortu – načež při pitvě z lebky zesnulého myslitele tajně ukradl mozek. Rodině se svěřil až poté, co bylo tělo zpopelněno, a nutno dodat, že Einsteinův syn Hans nepřijal zprávu dobře. Harvey ho však nakonec přesvědčil, aby zcizený orgán uvolnil pro vědecké zkoumání, a tak se začal psát kontroverzní příběh zřejmě nejslavnějšího mozku v dějinách.

Čekání na zázrak

Harvey orgán zvážil – měl zcela průměrných 1 230 gramů – pečlivě vyfotil, nechal zachytit portrétistou, který předtím maloval jeho děti, a poté jej převezl do laboratoře na University of Pennsylvania. Tam ho podle některých zdrojů rozřezal na 240 částí, z nichž si některé nechal a jiné rozeslal předním neuropatologům. Jeho hlavní motivací přitom bylo odhalit fyziologický projev či zdroj Einsteinovy geniality. „Do toho mozku vkládal velkou naději,“ vysvětluje Carolyn Abrahamová, která o Harveyho pokusu napsala knihu Génius v hrsti: Bizarní odysea Einsteinova mozku. „Řekla bych, že se zkrátka marně pokoušel proslavit ve světě medicíny. A pak mu jednoho dne na pitevním stole ‚přistál‘ Albert Einstein, tak se chopil šance.“ 

Kontroverzní krok se však Harveymu příliš nevyplatil. „Zda mozek ukradl pro sebe, nebo v zájmu vědy, se dnes těžko odhaduje. Pravdou zůstává, že tím proti sobě poštval řadu lidí,“ konstatuje novinář Michael Paterniti. Patolog totiž sliboval senzační objevy, s nimiž se mu zcela jistě ozvou odborníci, kteří od něj obdrželi vzorky. Jenže léta plynula, a průlomové studie nepřicházely: Vědci ho buď zpětně nekontaktovali, nebo z jejich testů vyplývalo zcela nepochopitelné zjištění, že byl géniův mozek naprosto obyčejný. A s takovými závěry se Harvey rozhodně chlubit nechtěl, proto dál čekal a mlčel – až se na něj nakonec zapomnělo. 

Poklad místo majonézy 

V roce 1978 však novinář Steven Levy začal po zcizeném orgánu pátrat a podařilo se mu Harveyho vystopovat v kansaské Wichitě. Lékař se s ním původně nechtěl příliš bavit, Levy však vytrval a nakonec ho přesvědčil. „Byl introvertní a slušný. Z rozhovoru čím dál jasněji vyplývalo, že je na svou práci a výzkum hrdý. Jen mi nějak nedokázal uspokojivě vysvětlit, proč za bezmála třiadvacet let nepublikoval žádnou studii,“ vzpomíná Levy. Když pak Harveyho požádal, zda by mu mohl ukázat snímky Einsteinova mozku, patolog se údajně usmál, šel do rohu místnosti a z kartonových krabic naskládaných na sebe sundal malou chladničku na pivo. Potom se natáhl pro bednu s nápisem Costa Cider a vylovil z ní několik sklenic s ostatky génia… 

Patolog Thomas Harvey přišel kvůli ukradenému mozku o práci a rovněž se mu rozpadlo manželství. (foto: Alamy)

Z rozhovoru vznikl článek, jenž k Harveymu opět přitáhl pozornost světových vědců: Časopis Science s ním zveřejnil interview, a novináři dokonce stanovali na trávníku před jeho domem. Ozvali se rovněž další odborníci, kteří žádali o vzorky mozku pro nové přezkoumání. Byla mezi nimi také Marian Diamondová z University of California, jíž Harvey poslal čtyři kusy orgánu o velikosti kostky cukru ve sklenici od majonézy Kraft Miracle Whip. A právě tímto pro mnohé nepochopitelným činem odstartovala éra „objevů“.

Unikátní, ale průměrný

První studie týkající se zmíněného orgánu spatřila světlo světa až v roce 1985, napsala ji právě Diamondová a otiskl ji časopis Experimental Neurology. Vědkyně v ní uvedla, že v jednom ze zaslaných vzorků objevila vyšší koncentraci tzv. neuroglií, tedy podpůrných buněk neuronů. Nález neměl žádné konkrétní spojení s Einsteinovou výjimečností, ale představoval anomálii, a tudíž se zdálo, že badatelka učinila první krok k odhalení zdroje fyzikovy geniality. 

V roce 1996 zveřejnil Britt Anderson z University of Alabama studii o prefrontální kůře vědcova mozku. Při jejím zkoumání zjistil, že se v ní sice nachází průměrný počet buněk, ale jsou mnohem kompaktnější – více natěsnané. Anderson proto předpokládal, že díky kratší vzdálenosti, na kterou se přenášely impulzy, mohl fyzik rychleji zpracovávat informace.

Kde sídlí inteligence?

Sandra Witelsonová z kanadské McMaster University srovnávala o tři roky později Einsteinův mozek s kontrolní skupinou na základě fotografií. Došla přitom k závěru, že se odlišoval velikostí dolního parietálního lalůčku, který se pojí s matematickým myšlením a prostorovým vnímáním. Jmenovaní vědci se zkrátka shodovali, že je fyzikův řídící orgán speciální. A všichni tvrdili, že by mohl posloužit k objevu neurologických předpokladů pro inteligenci. Bohužel se však opírali spíš o dohady vycházející z pseudovědeckého oboru eugeniky nebo o výsledky špatně vedených experimentů.   

Problém studie z roku 1985 spočívá mimo jiné v tom, že Diamondová a její kolegové věděli, který testovaný vzorek náležel Einsteinovi, což stáčelo pozornost jeho směrem. Dále jej vědci srovnávali s kontrolní skupinou orgánů od lidí ve věkovém rozpětí 47–80 let, v průměru tedy podstatně mladších než fyzik zesnulý v 76 letech. Nemluvě o tom, že mozky z kontrolního vzorku byly čerstvé, zatímco ten Einsteinův spočíval několik dekád „zakonzervovaný“ ve sklenicích. 

Sběratelé známek

Mozek člověka se v průběhu života proměňuje v závislosti na činnostech, jimž je vystaven, a vědci dokonce hovoří o jeho plasticitě. Studie totiž ukazují, že se strukturální spoje centra nervové soustavy, které jsou vidět na magnetické rezonanci, změní každých sto dní o 13 %. „Je takřka nemožné určit, s jakými mozkovými rysy jsme se narodili a jaké se utvořily na základě našich zkušeností,“ uvádí Timothy Verstynen z Carnegie Mellon University. Díky skenování lze například odlišit mozky běžné populace a londýnských taxikářů, kteří se musejí naučit extrémně komplikovanou mapu britské metropole. Dané odchylky jsou však velmi jemné a vystoupí na povrch pouze ve srovnání s velkým množstvím dalších vzorků. 

Psycholog Terence Hines vysvětluje: „Nemůžete vzít jeden unikátní mozek – a že takový máme v hlavě všichni – a říct: Aha! Našel jsem odchylku, která dělá z Terence Hinese sběratele známek!“ Aby mohli vědci odhalit nějaké rozdíly pouhým porovnáváním, museli by mít k dispozici desítky mozků od lidí, kteří zemřeli přibližně ve stejném věku jako Einstein a které s ním zároveň pojila řada zásadních rysů jako schopnost hovořit více jazyky či hrát na housle. Z takových pozorování by pak mohly vzejít základní teze a dále se prověřovat. K ničemu podobnému však zatím nedošlo, a zkoumání Einsteinova mozku tak připomíná spíš hledání mytického zřídla inteligence než vědeckou práci.

Naporcovat nožem 

Pro Harveyho se přitom stal géniův orgán kletbou a zdrojem zklamání: Patolog přišel o práci a celý život se mu obrátil naruby kvůli vytouženému mozku, který podle všeho nijak nevyčníval. Nešetrné skladování tkáně by se tak dalo vysvětlit despektem, což dokládá i dokument BBC z roku 1994, v němž Harveyho navštívil obdivovatel Einsteinovy práce Kendži Sugimoto: Japonec toužil po vzorku mozku a 82letý patolog mu vyhověl – vylovil orgán ze sklenice, položil ho na kuchyňské prkénko a přímo před kamerami „suvenýr“ pro Sugimota uřízl.

TIP: Lidský mozek pod lupou: Neurověda dnes dokáže měřit lásku i číst myšlenky

Podle doktora Elliota Krausse, který po Harveyho smrti v roce 2007 ostatky převzal, jsou příliš poničené, než aby se daly podrobit například rozboru DNA. Přesto prý trvá naděje, že je dokážou analyzovat budoucí pokročilé technologie. Do té doby zůstane Einsteinův mozek symbolem marného pátrání po zkratce, jež by lidem dopomohla k vyšší inteligenci. Připomínkou, že není důležité, jak náš řídící orgán vypadá, ale jak ho využíváme. A také ujištěním, že čistě z biologického hlediska nebyl Albert Einstein nijak výjimečný. 

Po vítězném tažení v květnu a červnu 1940 se Hitlerovi vojáci nacházeli v euforickém stavu. Pochod dobytou Paříží jim dodal přesvědčení o správnosti jejich boje a mnozí z nich se domnívali, že tímto vítězstvím již budou moci dokazovat svoji nadřazenost navždy. Jak ukazují dopisy a vzpomínky, někteří v létě 1940 nevěřili, že dojde k invazi na britské ostrovy, i když už měli informace o vyloďovacích člunech přichystaných na francouzském pobřeží.

Okupovaná a neokupovaná

V tom se nakonec nemýlili. Spletli se ale tací, kteří se domnívali, že válka končí. Balkánské i africké tažení, a zvláště pak peklo východní fronty je vyvedly z omylu. Ti šťastnější zůstali ve Francii – nejprve především v severní okupované zóně, po obsazení vichistického území v roce 1942 pak i ve zbytku země. Stavy německých sil kolísaly mezi 35 000 až 100 000 muži, navíc se lze dohadovat o tom, koho všeho do nich započítat.

Musíme mít na paměti, že na francouzském teritoriu působila například Luftwaffe na „kanálové frontě“, nacházely se tam ponorkové a námořní základny a k respektování zákonů, k represím a deportacím Židů a dalších skupin sloužily též policejní jednotky. Na zabraném území se navíc nenacházeli pouze Němci, ale i kolaborantské formace spojenců Osy včetně ruských, ukrajinských a dalších.

Bezproblémové vztahy?

Noví vládci chtěli mít v oblasti klid, protože tím mohli uvolnit bojovníky pro frontové povinnosti na východě Evropy i jinde. Francouzské podniky měly zajišťovat zbrojní výrobu a tamní farmáři napomáhat zásobování Říše. Odboj hitlerovci tvrdě potlačovali, ale zároveň se snažili budovat celkem bezproblémové vztahy s těmi Francouzi, již o to měli zájem.

A takových se nalezlo dost. Nemuselo přitom jít o přesvědčené a ideologicky motivované kolaboranty (známé například z 33. granátnické divize SS „Karel Veliký“), ale spíše o lidi, kteří si chtěli zachovat postavení a životní standard i v nových podmínkách.

Život s poraženým nepřítelem

Okupační správa přitom nabízela i pracovní příležitosti. Jak odhadl německý historik Bernd Wegner, jen v samotné Paříži pracovalo pro Němce v letech 1940–1944 asi 420 000 lidí. Stabilní příjem se jim hodil v době, kdy došlo k masovému poklesu životní úrovně a bujel černý trh. Na něm ale nakupovali a prodávali též příslušníci Wehrmachtu a Waffen-SS.

TIP: Cesta do područí: Německá okupace českých zemí v březnu 1939

Ti navíc měli velkou výhodu i díky stanovenému směnnému kursu mezi říšskou markou a frankem, který činil 1:20. I díky tomu se ve Francii Němci dostali do kontaktu s kulturou, která tradičně překypovala hédonismem a snahou užívat si slasti života, což stálo v protikladu k prušáckému drilu, takže se rádi nechali odlišným životním stylem ovlivnit. 

Pokračování: Sex, víno a kolaboranti: Služba německých vojáků v okupované Francii (2)

Při svém narození, snad roku 1292, nedostal Jan Očko do vínku zrovna příhodný los. Jeden z problémů, s nimiž se musel v mládí potýkat, se týkal jeho rodičů. Z otcovy strany bylo nejspíš vše bez problémů – Jan z Kamenice byl písařem zemských desek, spíše měšťan či drobný šlechtic (v tehdejší době nebyla hranice mezi těmito stavy ještě pevná). Horší to bylo s jeho manželkou – matku pozdějšího arcibiskupa totiž neznáme ani jménem. S tím manželstvím nebylo cosi v pořádku – snad jej rodiče uzavřeli tajně – a děti z něj vzešlé si nesly určité stigma. Druhým hendikepem bylo Janovo postižení oka, nejspíše zákal, kvůli němuž dostal z dnešního úhlu pohledu poněkud nekorektní přízvisko „Očko“.

Dva dispensy

Obě tyto záležitosti měly teoreticky dosažení vysokých církevních úřadů znemožňovat, ale kdo se jen trochu zajímal o fungování katolické církve ve středověku, ví, že tehdy v církevním právu neexistovaly věci možné a nemožné, ale jen věci levné a drahé. Za příslušnou cenu bylo možné získat dispens (prominutí) i na mnohem závažnější nedostatky, než byl nejasný původ a postižení oka. A tak budoucí pražský arcibiskup dostal od papeže nejprve roku 1344 dispens na manželství svých rodičů a roku 1352 na oční vadu.

Tím, kdo nepříliš majetnému ani urozenému Janu Očkovi oba dispensy i většinu církevních úřadů zajistil, byl český král a pozdější římský císař Karel IV. A panovník za to ani nemusel platit příliš vysokou cenu, protože tehdejší papež Klement VI. (v úřadu 1342–1352) byl jeho osobním přítelem. Proč to panovník udělal?

Jan Očko působil v jeho službách už v letech 1333–1346, kdy byl Karel jen „pouhým“ markrabětem moravským a správcem Čech. Budoucí prelát na sebe už tehdy upozornil svým mimořádným vzděláním (ač nemáme zprávy o tom, kde studoval), kulturním rozhledem i diplomatickým nadáním. Mladý markrabě z něj učinil svého kaplana a notáře, díky čemuž poznal i další stránku Janovy povahy – věrnost a mírnost.

Jako prozíravý státník pochopil, že právě takové lidi potřebuje pro prosazování své politiky: schopné a nadané, ale zároveň věrné a bez přehnaných ambicí, které by je jednou mohly postavit proti jejich pánovi. Proto se Karel postaral, aby vzdělaný kaplan dosáhl na nejvyšší církevní úřady. 

Kanovníkem všude a nikde

Přídomkem „všude a nikde“ byli označovali kněží, kteří hromadili církevní obročí jen kvůli penězům a prestiži, aniž je mohli skutečně spravovat. Postupně se Jan stal kanovníkem kapitul v Mělníce, Staré Boleslavi, slezské Vratislavi a u sv. Víta v Praze a roku 1341 dokonce vůbec prvním proboštem o dva roky dříve zřízené kapituly Všech svatých na Pražském hradě. Popravdě řečeno to ale byl tehdy natolik běžný jev, že se Jan Očko svým hromaděním prebend nijak nelišil od mnoha svých současníků. Příjmy z církevních obročí v té době pro finanční zabezpečení hodnostářů (notářů a diplomatů) u panovnických dvorů představovaly zcela obvyklý zdroj. 

Roku 1351 opět Karel IV. ukázal, jak moc si Janových služeb cení. Právě na jeho přání jej papež jmenoval olomouckým biskupem, což byla funkce nejen prestižní a výnosná, ale i politicky zodpovědná. Na Moravě totiž vládl od roku 1349 Karlův mladší bratr Jan Jindřich a olomoucký biskup již tradičně působil v této vedlejší zemi Koruny jako exponent českého krále, který do jisté míry vytvářel markraběti protiváhu. Očko naštěstí (na rozdíl od některých svých předchůdců i nástupců) s markrabětem nemusel svádět politické půtky, protože Jan Jindřich byl svému královskému bratru naprosto oddán. Biskup se tak mohl věnovat správě diecéze – v Brně u sv. Tomáše mimo jiné založil první konvent augustiniánů na Moravě.

Politické povinnosti Jana často odváděly do Prahy i do zahraničí. Od roku 1355 byl kancléřem (tedy vedoucím celé panovnické kanceláře) Karla IV. Spolu s panovníkem tak musel absolvovat takzvanou římskou jízdu, při níž byl Karel 5. dubna 1355 ve Věčném městě korunován na císaře, nebo se v dubnu 1361 účastnit křtu jeho syna a budoucího českého i římského krále Václava IV. v Norimberku. Jeho závratná církevní a politická kariéra tím však ještě zdaleka nekončila. 

Na pražském stolci

V poslední červnový den roku 1364 zemřel Karlův přítel a blízký spolupracovník, pražský arcibiskup Arnošt z Pardubic. Císař jako politik, který vždy přemýšlel několik tahů dopředu, již věděl, kdo by měl být jeho nástupcem na klíčovém místě celého českého soustátí. Už 12. července požádal papeže, aby jmenoval pražským arcibiskupem právě Jana Očka, který se při správě olomoucké diecéze i v panovníkových službách více než osvědčil. S papežským souhlasem byl Jan v katedrále sv. Víta 16. října téhož roku intronizován, čímž se stal druhým pražským arcibiskupem. O jeho povaze nejlépe svědčí to, že původně měl v úmyslu tento církevní úřad odmítnout. Přijal jej nakonec až na císařovo a papežovo výslovné přání.

Jednota trůnu a oltáře

Vedle Janovy funkce správce pražské arcidiecéze byla neméně důležitá jeho úloha Karlova spolupracovníka ve sféře politické. Císař si dobře uvědomoval, že právě náboženství (a ne válka, jak prosazovali mnozí jeho předchůdci na císařském stolci) může být pokračováním politiky jinými prostředky. V Janu Očkovi našel ideálního uskutečňovatele svých záměrů.

Politický přesah mělo například zavedení svátku sv. Zikmunda do českého církevního kalendáře, které Jan Očko vyhlásil roku 1365. Zikmund byl totiž za svého života panovníkem Burgundska a pražský arcibiskup jej dal zapsat do kalendáře téhož roku, kdy se Karel jakožto římský císař nechal korunovat i burgundským králem. Oslava svátku tedy v přeneseném významu znamenala vyjádření mocenských nároků lucemburské dynastie na Burgundsko. Podobně roku 1367 vysvětil Jan v katedrále oltář sv. Cyrila a Metoděje, zcela ve shodě s Karlovou obnovou úcty k těmto světcům.

Roku 1365 papež jmenoval Jana i budoucí pražské arcibiskupy papežskými legáty s právem visitace v bamberské, řezenské a míšeňské diecézi. Na jejich území se totiž nacházelo množství drobných lén České koruny, takže tyto oblasti – jakkoli měly vlastní panovníky – se v určitém smyslu dostaly vůči Praze do podřízeného postavení alespoň po stránce církevní. O tom, jaké důvěře císaře se arcibiskup Jan těšil, svědčí i to, že jej během své druhé cesty do Říma roku 1368 Karel jmenoval nejen správcem království, ale i poručníkem nezletilého následníka trůnu Václava. Úzká spolupráce císaře s arcibiskupem trvala až do posledních panovníkových dní.

Zůstane to v rodině!

V průběhu roku 1378 si stárnoucí císař Karel uvědomoval, že se přibližuje konec jeho pozemské pouti. Již dlouho pracoval na tom, aby jeho syn a dědic Václav byl obklopen spolehlivými rádci, díky nimž by i po Karlově smrti zůstala zachována mocenská kontinuita. Prvním z těchto rádců měl být právě pražský arcibiskup, bylo ale zřejmé, že tato funkce již překračuje síly stařičkého, více než osmdesátiletého Jan Očka. Proto panovník přišel s nabídkou, kterou arcibiskup nemohl a ani nechtěl odmítnout: císař u nového římského papeže zajistí Očkovo jmenování kardinálem, za což se Jan vzdá pražského stolce a novým arcibiskupem bude jmenován jeho synovec, Jan z Jenštejna. Ten byl v té době biskupem v Míšni a zároveň pravděpodobně od roku 1376 i kancléřem, tedy nejbližším spolupracovníkem mladého krále Václava. A skutečně: papež Urban VI. (v úřadu 1378–1389) jmenoval 17. září 1378 Jana Očka jedním z 29 nových kardinálů.

TIP: Císařovi muži: Kdo pomáhal Otci vlasti budovat české království?

Po odchodu do ústraní byl Janu Očkovi z Vlašimi dopřán už jen necelý rok života. Zemřel 14. ledna roku 1380 a jeho tělo bylo uloženo v katedrále sv. Víta do kaple, kterou sám založil a jež se dnes na jeho počest nazývá „Vlašimská“. Arcibiskup tak spočívá jen několik kroků od císaře Karla IV., jemuž byl po celý život oddaným a věrným spolupracovníkem.