Jak už to tak bývá, těch nejnápadnějších věcí, jež máme přímo pod nosem, si občas nevšimneme. Proč právníci místo papíru volili poněkud zastaralé ovčí kůže? Překvapivě šlo o velmi užitečnou věc. Nešlo tu o cenu ani kvalitu, ale velmi praktické opatření proti podvodům!

Drahá paráda

Když si zalistujete katalogem písemností, shromážděných v anglických archivech, jistě si v rejstřících a tabulkách povšimnete i nepatrné poznámky o původu materiálu, na němž je historická písemnost vedena. Mohlo jít o papír, papyrus nebo třeba pergamen. U dokumentů vytvořených do 13. století se přitom obvykle objevuje přípis vellum. To značí, že daný spis je vyveden na pergamenu vyrobeném z nějaké zvířecí kůže. Na středověk nic překvapivého.

Od 13. století dál se už normou stává poznámka chart. Jde o slovo chartam, singulár od slova karta čili papír. Opět nic překvapivého, protože vývoj šel kupředu a papír se stal dostupnějším a lacinějším materiálem.

Mezi 16. a 17. stoletím ale přichází do módy znovu vellum. Trochu neúsporná podivnost, když vezmeme v potaz, že tucet pergamenů vás v roce 1593 stál 8 šilinků, a v roce 1660 už 28 šilinků. Nebylo to ani trochu laciné. Za tu samou sumu byste pořídili stoh papíru, který byl tehdy mnohem dostupnější a rozšířenější.

Druhou takovou podivností, na níž nedávno poukázal výzkum archeologického týmu Seana Dohertyho z univerzity v Yorku, je zdroj materiálu pro výrobu takových pergamenů. Klasicky se totiž pergameny v Evropě vyráběly z kůže šestitýdenních telat. I na takové lze v britských archivech narazit. Ale z 654 zkoumaných listin (pocházejících z období mezi roky 1499 až 1669) bylo 96,4 % vyrobeno z kůže ovčí. Což opět nedává moc smysl.  

Nízká cena?

Ano, pergamen z ovčí kůže je o něco levnější než pergamen z kůže telat. A v Anglii bylo dlouhodobě přítomno více ovcí než lidí. Například v 17. století tu na 10,7 milionů obyvatel připadalo 15 až 17 milionů ovcí. Takže by se mohlo zdát, že ovčí kůže pro výrobu pergamenu byla řádově dostupnějším materiálem než kůže telat. Ale když už si jednou připlácíte za prémiovou kvalitu psacího materiálu, dalo by se čekat, že sáhnete preferenčně raději po „nóbl“ teletině. Fakt, že si tolik šlechticů, hodnostářů a úředníků vybralo pro sepisování důležitých listin ovčí pergamen, muselo nutně mít ještě nějaký jiný, praktický význam. A právě nad tím Doherty s kolegy usilovně bádal.

Půjdeme na to postupně. Kupní listina, stvrzující práva k nově nabytému pozemku. Závěť s připojeným výčtem všech děděných nemovitostí. Smlouva, jasně ozřejmující rodové nároky k půdě, případně výnos vymezující práva k provozování živnosti, doplněná patřičným výměrem daně nebo výši nájmu. Tyto dokumenty měly zásadní význam v minulosti, zrovna tak jako nyní. Protože o peníze šlo vždycky až v první řadě. V 16. a 17. století se ale jednalo o převratné novinky, se kterými se společnost teprve sžívala. Ne že by tu smlouvy, edikty a závětí neznali. Poprvé ale se k jejich praktickým výhodám a nedostatkům dopracovala i širší veřejnost a ne jen králové, církev či šlechta.

Co je psáno…

Přechod mezi 16. a 17. stoletím byl totiž nesmírně turbulentním období. Příslušníci starobylých rodů končili kvůli politikaření a své víře za mřížemi a na popravištích. Pozemky a domy rychle měnily majitele. Silní zabírali půdu slabším a jiní zase profitovali z půdy opuštěné emigranty. S novými občanskými právy a svobodami stačil každému jen obyčejný podepsaný „papír“, aby mohl vznést nárok na majetek, který mu byl někým přislíben. A to přirozeně nahrávalo nejrůznějším podvodům, se kterými se zvláště na konci 16. století roztrhl pytel. Zfalšovat dodatečně kupní smlouvu? Škrtem husího brku někomu zvýšit nájem? Vystrnadit nehodné příbuzné z dědického řízení? To vše bylo v chaotických časech neujasněných majetkových poměrů mnohem snadnější.

A to byl ten zásadní a primární důvod, proč angličtí právníci, asistující u sepisování nejrůznějších listin, znovu začali používat pergameny. Papír v úřední praxi nebyl v Anglii od 13. století mimořádností, a proto by se příklon k velmi nákladným pergamenům mohl na první pohled jevit technologickým krokem zpět do minulosti. Jenže tento návrat byl spíš známkou moderního pokroku a důkazem touhy po stabilitě a legálnosti. Jak to?

Pergameny vyráběné z kůží totiž vynikaly materiálovou stálostí. Písmo na nich nebledlo a neztrácelo kvalitu, šlo dobře přečíst i po desetiletích či staletích. Hodily se takříkajíc k dlouhodobé archivaci. Jenže proč ta zapeklitě nápadná popularita pergamenů vyrobených z ovčích kůží?

Ovce má pravdu

Stojí za tím především fakt, že struktura ovčí kůže a z ní vytvořeného pergamenu je do značné míry unikátní. Ovce totiž ukládají tuk v podkoží v jednotlivých vrstvách. A to v nemalé koncentraci: zatímco kůže koz obsahuje 3 až 10 procent tuku a kůže skotu jen 2 až 3 procenta, u ovcí je to mezi 30 až 50 procenty.

Při výrobě pergamenů na anglický způsob se taková kůže nechala zvláčnět ve vápenné lázni obsahující hydroxid vápenatý, tedy hašené vápno. Poté se vybělila a vyhladila. Tukové vrstvy se v procesu zvaném delaminace oddělily, a v případě ovčí kůže vytvořily měkký a savý povrch tenké „membrány“. Do ní se inkoust dobře propil a zůstal zachycený i v hlubších vrstvách.

K čemu to mohlo být dobré? Inu, jakýkoliv pokus o dodatečnou úpravu, umazání části textu nebo jeho vyškrábání perořízkem po sobě zanechal viditelnou vadu na povrchu. Připsat si do smlouvy pozemek navíc, navýšit nájem nebo vykroužit nulu za sumou daně se tedy stalo prakticky nemožné. Poznal se dodatečný vpisek jiným i stejným inkoustem! A jsme u toho: papír se dal přepsat snadno a pergamen z nízkotučné kůže telat a koz rovněž. Ale pergameny z ovčí kůže se „upravovat“, různě retušovat, zamazávat ani přepisovat nedaly. Alespoň ne tak, aby to nebylo hned nápadné. 

TIP: Brka, pergameny, kalamáře: Co musel zvládnout novověký písař?

Středověká vychytávka tedy i v éře osvícenství dokázala relativně rychle utlumit epidemii podvodů v listinných dokumentech a navrátila důvěru smlouvám. A praxe zachovávat ty nejzásadnější listiny na pergamenech vyrobených z ovčích kůží, v Británii přetrvala až do 19. století. 

Vztah vítězné německé armády k Francouzům byl mnohdy založen na upřímném respektu, i když se v něm projevovala hierarchie daná historickými okolnostmi. Nicméně příslušníci říšských ozbrojených sil běžně přijímali pozvání do rodin francouzských spolupracovníků, s nimiž v rámci možností udržovali přátelské vztahy.

Předchozí část: Sex, víno a kolaboranti: Služba německých vojáků v okupované Francii (1)

Hosté a turisté v uniformách

Zvláštní kategorii tvořili do armádních funkcí povolaní intelektuálové, kteří měli vazby k francouzským umělcům a myslitelům. Patřil mezi ně například filozof Ernst Jünger. Ve Francii sloužil též historik Felix Hartlaub či spisovatel Heinrich Böll, jenž kvůli protiválečným názorům nezískal vyšší hodnost. Právě po něm byla pro jeho životní postoje pojmenována Nadace Heinricha Bölla (Heinrich Böll Stiftung), organizace propojená s německou Stranou zelených (Bündnis 90/Die Grünen).

Vojáky třetí říše lze ve Francii vnímat i jako turisty, protože ve volných chvílích – tedy hlavně během dovolenek – navštěvovali tamní historické památky i přírodní krásy. Plakáty je lákaly například k návštěvě pláží v Normandii, což při naší současné znalosti historie získává ironický rozměr.

Řada mužů z říšských ozbrojených sil pocházela ze selského prostředí, znala jen práci na poli, běžný život na vesnici a podobné doteky kultury s historií předtím nezažila. Z vojenského cestovního ruchu profitovali též francouzští poskytovatelé služeb. Kromě běžných výletníků tvořili specifickou kategorii veteráni první světové války, kteří navštěvovali místa bojů i hroby padlých kamarádů z let 1914–1918.

Nahotinky v Paříži

Málokoho překvapí, že jedním z hlavních motivů pro cesty do Paříže i dalších míst ve volném čase představovalo sexuální vyžití. Našli se sice i tací, kteří nechtěli opouštět brány kasáren, ale naprostá většina příslušníků vůdcovy branné moci potřebovala ukojit tělesné i citové choutky. V Paříži fungovaly kabarety i jiné podniky, kde polonahé tanečnice dráždily představivost mužů v uniformách – k nejznámějším podnikům patřil Moulin Rouge.

Němečtí vojáci, kteří si během pobytu v okupované Francii chtěli užít placený sex, měli k dispozici množství prostitutek. Německá správa je v zásadě tolerovala, prosazovala však přísný zákaz styku s Židovkami nebo prostitutkami z „podřadných ras“. Přestože tyto ženy dostávaly označení „kolaborantky v horizontální poloze“, jejich důvody k výkonu nejstaršího řemesla byly hlavně ekonomické.

Vztahy okupantů s Francouzkami ale nelze redukovat jen na placený sex. Tisíce vojáků navázaly běžné milostné vztahy s místními dívkami. Podle některých údajů se z takových vztahů narodilo až 200 000 dětí, z toho 40 000 v Paříži. Řada vztahů válku přežila a vedla ke šťastným manželstvím, najdeme ale též spoustu opačných případů.

Břečky pro Wehrmacht

Někdy němečtí vojáci potřebovali uspokojit jen běžnou chuť. K Francii patří víno a tohoto nápoje se okupanti chtěli rovněž nabažit. Místní vinaři se tomu snažili bránit, proto například v kraji Champagne ukrývali tisíce litrů svého moku do podzemních sklepů a chodeb. Odvoz kvalitního vína do Říše podporovali i nacističtí prominenti (mezi ně ale nepatřil abstinent Adolf Hitler), podílely se na něm též německé vinařské rodiny.

Nicméně velké množství spotřebovali příslušníci Wehrmachtu a Waffen-SS už na francouzském území. Nešlo vždy o nevítaný jev, protože vinaři si také potřebovali vydělat a láhve někdy sami nabízeli. Prodávali však často různé břečky či zaměňovali vína mladších ročníků za vykazované starší moky. Sami vinaři by je nepili, pro pivem odkojené Němce ale byly dobré. Různé nápisy na etiketách typu „Rezervováno pro Wehrmacht“ tedy rozhodně nezaručovaly potřebnou kvalitu nápoje.

Hitlerovi muži si přitom pochutnávali též na jiných alkoholických i nealkoholických nápojích. Z těch prvních se hodí upozornit na koňak. Láhve s ním se těšily velké popularitě. Z nealkoholických nápojů lze zmínit kávu – ani jí se během války nedostávalo, ale fotografie spokojených Němců v pařížských kavárnách dokazují, že se připravovala i kvalitní kofeinová potěšení. Kromě nápojů se pozitivní odezvy dostávalo též vyhlášené francouzské kuchyni, pokud bylo z čeho vařit. 

Konec sladkých časů

Život ozbrojených sil třetí říše ale rozhodně nebyl jen smyslnou idylou. Již od roku 1941 docházelo k útokům, zpočátku především ze strany komunistického odboje. Následovaly tvrdé represálie ve formě poprav rukojmích, na kterých se museli podílet i obyčejní vojáci. Francie se stala též častým terčem spojeneckého bombardování, které dominantně směřovalo proti vojenským cílům.

Hanebnou roli sehrály okupační síly při uskutečňování holokaustu, tedy při deportacích židovského obyvatelstva. Po spojenecké invazi 6. června 1944 přišel na řadu i přímý boj na frontě, kde muži z Wehrmachtu a Waffen-SS umírali nebo upadli do zajetí. Při povstání v Paříži i na jiných místech se ukázalo, že loajalita mnoha Francouzů k Němcům byla pouze hraná, přinejmenším v závěrečné fázi války. Okupanti přitom na mnoha místech vraždili rukojmí či civilisty, u pachatelů zločinů se přitom nejednalo jen o esesmany, ale též o příslušníky Wehrmachtu či Kriegsmarine (ti zodpovídali krom jiného za masakr více než 40 civilistů v obci Penguerec 7. srpna 1944).

TIP: Zrada z lásky i pro peníze: Co čekalo francouzské kolaboranty a kolaborantky

Těžký osud postihl naopak i mnohé zajaté Němce nebo jejich francouzské partnerky. Ti, kteří přežili složitou válečnou i bezprostředně poválečnou dobu, se ale mohli zapojit do budování francouzsko-německého přátelství coby základu dnešní evropské integrace. 

Nedávno zprovozněný Vesmírný dalekohled Jamese Webba posílá mimo jiné i úžasné snímky objektů Sluneční soustavy. 12. července 2022 byl na řadě Neptun. Jde o první fotografii ledového obra, pořízenou dalekohledem Jamese Webba a je také po 33 letech prvním snímkem, na kterém jsou patrné Neptunovy prstence.

Snímek pořízený v infračervené oblasti spektra odhaluje pozoruhodné detaily atmosféry Neptunu, jeho měsíce, a také prstence. Některé z věcí, především prstence Neptunu, vidíme poprvé od roku 1989, kdy je při svém průletu nasnímala sonda Voyager 2. „Uplynuly více než tři dekády, kdy jsme naposled pozorovali tyto velmi nezřetelné pásy prachu,“ potvrzuje astronomka Heidi Hammelová z týmu Webbova dalekohledu. „A je to rovněž poprvé, kdy prstence vidíme v infračervené oblasti.“

Neptun jako perla

Při pozorováních ve viditelném světle se Neptun kvůli metanu obsaženému v atmosféře jeví jako tmavě modrá tečka. Snímek Webbova dalekohledu, pořízený jeho infračervenou kamerou NIRCam (Near-Infrared Camera), ukazuje Neptun úplně jinak. Připomíná bělostnou perlu ozdobenou prstenci a zářivými skvrnami, což jsou mračna metanu vysoko v atmosféře.

TIP: Astronomové zaznamenali překvapivé změny teploty v atmosféře Neptunu

Na snímku se kromě Neptunu podařilo zachytit i 7 z jeho 14 známých měsíců. Vévodí jim Triton, největší Neptunův měsíc, o němž se astronomové domnívají, že jde o těleso původem z Kuiperova pásu, tedy planetka, kterou si Neptun přitáhl jako „trofej“, svým gravitačním polem.

V době, kdy podobné slovní spojení ještě neexistovalo, se dal spolek německých kupců zvaný hanza označit jako „globální hráč“. Díky chytrosti, vynalézavosti a neúprosnosti vybudoval gigantickou obchodní síť, jež překlenula hranice kontinentu. Na vrcholu moci připomínala hanza mohutnou říši, ovládající sever Evropy. Její bohaté a mocné elity navíc nestavěly na šlechtickém původu, nýbrž na schopnosti dosáhnout zisku a na podnikatelských dovednostech.

V prosperujících hanzovních městech nevládla knížata, šlechtici či preláti, ale nezávislí a sebevědomí měšťané. Kromě toho se spolu s obchodním duchem šířila také znalost řemesla a gramotnost. Bez nadsázky lze proto tvrdit, že hanza byla průkopnická a nadčasová – ani to ji však neuchránilo před postupným úpadkem. 

Obchod především 

Počátek hanzy spojují historikové s polovinou 12. století a povýšením prvního pobaltského přístavu Lübeck na svobodné říšské město. Nevládl mu tedy kníže, nýbrž formálně samotný císař – a ten neměl na přímé spravování tamních záležitostí čas ani chuť. Místní podnikatelé se tak pustili do výnosného obchodu s východní Evropou a přidali se ke společenství, jemuž dominovalo město Visby na ostrově Gotland v Baltském moři. Ve 13. století se pak připojily i Hamburk, Wismar a Rostock, čímž se zrodil spolek, který v roztříštěné římsko-německé říši bránil své členy proti okolním knížatům i kořistníkům a ochraňoval jejich obchodní zájmy. 

Organizace severoněmeckých kupců v čele s Lübeckem přerostla v polovině 14. století ve svaz, pro který máme od roku 1358 doloženo označení „města německé hanzy“. Na jedné straně šlo o stálý spolek obcí, jenž plnil roli státu – neměl však společného vládce, území, vlajku, pokladnu či stálé ozbrojené síly. Na straně druhé se jednalo o soukromou obchodní společnost, která se pokoušela zajistit si monopolní postavení na pobřeží Severního a Baltského moře a zároveň bojovala proti pirátům i lapkům. Ve 14. století již sestávala zhruba z dvou set měst.

Obilí, dřevo, kožešiny 

Hanzovní obchodníci disponovali veškerým zbožím, které nabízela středověká Evropa: Jejich primární komoditu představovalo obilí, jež vozili z oblasti Pruska coby řádového území německých rytířů do Norska, které jim bylo v daném ohledu doslova vydáno na milost. Další klíčovou surovinu tvořilo dřevo na stavbu domů, lodí a výrobu nábytku, směřující z ruských a německých regionů hlavně na norský Island. 

Od 13. století se stal základem hanzovní prosperity monopol na obchod s kožešinami a voskem, přičemž si jej obchodníci udrželi téměř po dvě staletí: Novgoroďané prodávali kožešiny z veverek, bobrů, stříbrných lišek, sobolů i medvědů, a především velmi kvalitní a čistý včelí vosk, nenahraditelný při výrobě svíček pro liturgické účely. Od německých kupců naopak brali především výrobky ze železa, dále látky, šátky a klenoty. 

Kde se pivo pije…

Hanza tradičně obchodovala i se solí, neboť zmíněná surovina nezbytná pro konzervaci potravin byla v Pobaltí téměř nedostupná: Mořská voda jí obsahovala málo a naleziště v Kolbergu nedokázalo udržet krok s poptávkou. Na přelomu 13. a 14. století proto obchodníkům z Lübecku zajistila mimořádný zisk sůl vytěžená v Lüneburgu. 

Z Anglie a Skotska, kde prosperoval chov ovcí, se do oblasti Baltského moře vyvážely ovčí kůže, vlna a sukna. Vysoký výdělek zaručovalo také německé pivo: Například roku 1368 se ho z Lübecku jen na území dnešního Švédska dovezlo přes 1 800 tun. Mezi nejvýnosnější oblasti patřil rovněž obchod s kovy – v Českém království se nakupovalo stříbro, v Anglii cín a olovo, ve Švédsku a severních Uhrách zase měď a železo. Prostřednictvím Novgorodu měla navíc hanza spojení i s orientálními trhy. 

Úhlavní nepřítel 

Členové spolku si v klíčových zemích vybudovali obchodní a správní základny, kde nacházeli nejen ubytování a zázemí, ale i právní ochranu. Zmíněným enklávám v Novgorodu, Bergenu, Londýně a Bruggách se říkalo kontory. 

Zlatý věk hanzy nastal ve 14. století. Coby obchodně-vojenský spolek vedla samostatnou zahraniční politiku a proslula jako vyhledávaný spojenec, poskytovatel půjček – ale i nebezpečný nepřítel. Přesvědčil se o tom například dánský král Valdemar IV., když roku 1361 obsadil ostrov Gotland, vyplenil Visby a zrušil hanzovním městům privilegia. Rozpoutal tím válku, během níž kupci vyhlásili obchodní blokádu Dánska, zavedli zvláštní daň, za kterou najali žoldnéře, a spojili se s Holštýnskem a Švédskem. 

Pomoc nepřiplula 

Poté hanzovníci vyslali proti Kodani flotilu 48 lodí s 2 240 ozbrojenci, vedenou čtyřicetiletým lübeckým obchodníkem a starostou Johannem Wittenborgem. Výprava se cestou pokusila dobýt Helsingborg, jenže obléhání se protáhlo na několik týdnů, což dalo dánskému králi čas shromáždit vlastní flotilu, naverbovat 2 500 zkušených bojovníků a vrhnout se na hanzovní loďstvo. Dánové potopili dvanáct větších plavidel a zajali mnoho urozených válečníků. Wittenborg se musel stáhnout a po návratu domů ho popravili, přestože za nezdar mohli i spojenci, kteří mu nepřipluli na pomoc.

Hanza zvítězila teprve ve druhé válce s Valdemarem a zasloužil se o to lübecký purkmistr Bruno von Warendorp: Pod jeho vedením dobyli hanzovníci v roce 1368 Kodaň, spálili loďstvo nepřítele a o dva roky později uzavřeli triumfální stralsundský mír, díky němuž získali zpět všechna privilegia. Obsadili také čtyři pobřežní pevnosti, takže cla již neputovala do dánské pokladny, nýbrž do hanzovní. Dánové se navíc museli zavázat, že si bez souhlasu spolku v budoucnu nezvolí žádného panovníka. 

V boji proti vrahům

V letech 1358–1360 vyšla hanza vítězně rovněž ze sporu s Flandry, během nějž zahájila námořní blokádu a nechala vzpurné hrabství vyhladovět. Její úspěchy imponovaly i římsko-německému císaři a českému králi Karlovi IV., který hanzovní práva potvrdil a lübecké purkmistry jmenoval správci pořádku v části říše „proti všem škodlivým lidem, proti vrahům, paličům, loupežníkům na zemi i ve vodě, zlodějům a jiným zločincům“. 

Nic však netrvá věčně: Zlatý věk hanzy skončil v 15. století, kdy její monopol narušil dovoz koření po moři kolem Afriky, objevení Ameriky a vznik nových námořních tras. Spolku, který se orientoval především na vnitroevropský obchod a sever kontinentu, proklouzla příležitost mezi prsty. Počtem lodí i objemem zboží začaly dominovat nizozemské provincie, jež se aktivně podílely na objevování Nového světa. Ústup z výsluní potom dovršila příroda: Naplavené sedimenty totiž zanesly kanál spojující Bruggy s mořem, a nejdůležitější základna hanzy tak zůstala odříznuta od zdroje bohatství. 

Zkáza jako lavina

Hlavní slabinou hanzy se stal fakt, že fungovala pouze jako překupník zboží, nad jehož výrobou neměla politickou kontrolu. Nedokázala proto adekvátně zareagovat, když začaly silné státy podporovat vlastní obchodníky a odnímaly hanzovníkům jejich privilegia. Učinily tak nejen Anglie a moskevské říše, ale též Kalmarská unie – personálně spojené země Švédska, Dánska a Norska, jimž se podařilo převzít většinu obchodu s Islandem a omezit hanzovní styky se Švédskem. 

Konkurence se na hanzu valila ze všech stran jako lavina: Obzvlášť nebezpeční a výkonní byli nizozemští, angličtí a jihoněmečtí podnikatelé. Ale také pruské vévodství a Polsko využily rostoucí poptávku po obilí a začaly ho ve velkém vyvážet na západ. 

Hanza na věky 

V 15. století otřásaly hanzou rovněž vnitřní rozpory. Zatímco patriciát tvořený nejzámožnějšími obchodníky, finančníky, rejdaři a duchovenstvem ovládal městskou radu, střední vrstva sestávající ze zbylých kupců, lodních kapitánů a zámožnějších řemeslníků se marně domáhala účasti na vládě. Následný odchod mnoha schopných lidí do Nizozemí, kde se zapojili do vzrůstajícího atlantického obchodu a na starou „vlast“ zapomněli, hanzu oslabil. Vedle toho ve městech propukaly nepokoje chudiny, jež tvořila až polovinu obyvatel.

TIP: Řídit stát jako firmu: Středověké Benátky byly státem s přísně centrálním řízením

Vliv dříve soudržného a silného spolku nezadržitelně slábl a v 17. století z něj řada členů vystoupila. Třicetiletá válka zdevastovala jeho území a vítězové zabrali mnohá z bývalých hanzovních sídel jako Štětín, Stralsund či Wismar. Poslední generální sněm se konal roku 1669 a dorazili na něj pouze zástupci devíti měst. Poté se již nehovořilo o hanze, ale povědomí o jejím významu nikdy zcela nevymizelo: Mnoho obcí tak ke svému názvu dodnes připojuje hrdý titul „hanzovní město“. Někteří bývalí členové se navíc v roce 1980 pokusili sdružení obnovit, když v nizozemském Zwolle založili městský spolek hanzy. 

Ted Sams měl původně odmaturovat v roce 1962, ale vedení školy ho pět dní před závěrečnými testy podmínečně vyloučilo. Zkoušky sice nakonec složil v létě téhož roku, ovšem ředitelství mu maturitní vysvědčení přesto odmítlo vydat, protože škole dlužil 4,8 $ za ztracenou učebnici. Sams ale nehodlal situaci řešit a raději se životem protloukal bez maturity.

„Coby student jsem tehdy neměl moc peněz, navíc za pět dolarů se dal pořídit benzín do auta, nebo dobrá večeře,“ popisuje Ted svůj tehdejší postoj pro The Washington Post.

Po škole Ted nastoupil ve firmě svého dědečka a později začal sám podnikat – založil sítotiskovou firmu v losangeleském San Gabriel. Oženil se a společně se svou ženou Cheryl vychovali pět dětí. Z chybějícího diplomu se stala historka, vyprávěná při rodinných sešlostech.

Šedesát let v archivu

Když se přiblížilo 60. výročí maturitní zkoušky, napadlo jednu z Tedových dcer, že by otci nechala jako dárek vystavit duplikát diplomu. Spojila se proto se školní archivářkou Veronicou Molinovou. Tu příběh diplomu zaujal a rozhodla se nejprve zapátrat v zaprášených krabicích školního archivu. Pátrání přineslo překvapivý úspěch – v jedné ze zásuvek Veronica objevila krabici s nápisem „staré diplomy“ a v nich i diplom se jménem: Theodore Sam.

TIP: Vytrvalá ruka spravedlnosti: Američanku úřady stíhaly za 21 let nevrácenou videokazetu

Nadšená archivářka se s příběhem svěřila ředitelce školy a poprosila ji, zda by Ted nemohl absolvovat slavnostní ceremoniál předání diplomu se současnými studenty. Ředitelka s návrhem souhlasila a Tedovi jako bonus prominula i dluh za ztracenou učebnici. Diplom tak Theodore Sams nakonec obdržel letos v květnu: Na slavnostní ceremoniál se dostavil spolu se 484 náctiletými studenty a ve svých 78 letech převzal původní vysvědčení, které na něj celou dobu čekalo.

Loni v listopadu zamířila do meziplanetárního prostoru sonda DART v režii NASA. Ke svému cíli – necelý kilometr velké blízkozemní planetce Didymos a jejímu měsíčku Dimorphos, který měří 160 metrů, sonda dorazí 74 minuty po úterní půlnoci. A právě do něj má automat narazit rychlostí 6,6 km/s.

Původně šlo o společnou misi USA a Evropy. V roce 2020 se měl k dvojplanetce vydat evropský průzkumník AIM alias Asteroid Impact Mission, s cílem studovat obě tělesa z oběžné dráhy. O rok později by se dostala ke slovu i DART: Narazila by do měsíčku Dimorphos a následky by zblízka sledovala právě sonda AIM. Evropská kosmická agentura bohužel účast na projektu z finančních důvodů zrušila, NASA však v plánu pokračuje. Vliv impaktu na oběžnou dráhu budou pozorovat také pozemské teleskopy a radiobservatoře. 

Kvůli svému sebevražednému účelu nenese DART žádné vědecké přístroje. Na palubě se nachází pouze kamera DRACO, odvozená od známého protějšku LORRI ze sondy New Horizons. DRACO poslouží k autonomní navigaci stroje a k jeho navedení přímo do středu měsíčku. Očekávaná změna rychlosti souputníka by se měla pohybovat v řádu desetin milimetru za sekundu. 

Ve ménu planetární obrany

Proč ovšem posílat na roční cestu drahý stroj, aby zanikl při nárazu se sotva postřehnutelnými následky? Celý projekt má totiž ověřit jednu z možností ochrany Země před ničivou srážkou s cizím tělesem. Několik desetin milimetru za sekundu neznamená téměř nic, ale za pár let se taková drobná změna projeví v trajektorii objektu v řádech kilometrů. Včasný zásah nebezpečného vetřelce na kolizním kurzu se Zemí by tak mohl odvrátit katastrofu. Nicméně měření popsaných změn dráhy planetky by bylo velmi nepřesné a trvalo by dlouho. Právě proto NASA zvolila drobný měsíček obíhající malou planetku, kde bude posun trajektorie patrný takřka okamžitě: Konkrétní čísla bychom měli mít k dispozici nejpozději týden po impaktu.

TIP: Čína plánuje v roce 2025 taranovat potenciálně nebezpečnou planetku

Přestože Evropa účast na misi zrušila, sonda DART neputuje k cíli sama. Jako spolucestující se s ní veze italský cubesat LICIACube, který se deset dní před srážkou oddělí a během průletu bude střet monitorovat dvěma kamerami. V roce 2024 by pak měla k planetce Didymos odstartovat nová evropská mise Hera: O tři roky později se usadí na její oběžné dráze a bude podrobně studovat následky pět let starého drtivého setkání.

V teplých oblastech celého světa se rychle šíří nový kmen nebezpečné houbové choroby banánovníků. Jde o fusariové vadnutí banánovníků, přezdívané též panamská choroba, jehož původcem je houba srpovnička Fusarium oxysporum, někdy nazývaná také Fusarium odoratissimum.

Jak vyplývá z nové studie, kterou vedl nizozemský fytopatolog Gert Kema z Univerzity ve Wageningenu, před deseti lety tato nemoc pronikla do Afriky a její postup ohrožuje potravní bezpečnost řady afrických zemí. Poprvé byla na černém kontinentu objevena v roce 2013 na plantáži v Mosambiku. Pak o ní nebylo řadu let slyšet.

Hrozba z Mosambiku

„Zdálo se, že je tahle choroba v Africe pod kontrolou. Bohužel, záhy jsme se poučili, že to byl trpký omyl,“ uvedl Kema. Během nového výzkumu vědci zjistili, že srpovnička kmene TR4 se během krátké doby rozšířila až 200 kilometrů od místa původního výskytu. Genetické analýzy navíc prozradily, že různé populace v okolí jsou si velmi těsně příbuzné, a že všechny srpovničky v Mosambiku pocházejí z jediného zdroje, zmíněné plantáže, kde byla choroba v Africe poprvé objevena.

Rostlinný patogen Fusarium oxysporum způsobující fusariové vadnutí. (foto: Wikimedia Commons, Keith Weller (USDA), CC0)

Podle Anouk van Westerhovenové, Kemovy studentky a kolegyně, se první infekci v Africe nepodařilo zvládnout. Srpovnička se šířila mezi pěstiteli banánů, včetně drobných farmářů a lidí s pár rostlinami na zahrádkách. Zřejmě chorobu nerozeznali, a proto ani nemohli úspěšně zakročit.

TIP: Hořká pravda o sladkých banánech: Pesticidy, tuny odpadu a vyčerpávající dřina

„Otázkou není, zda se bude fusariové vadnutí banánovníků šířit do dalších afrických zemí, ale kdy k tomu dojde,“ neskrývá pesimismus van Westerhovenová. V zemích jako je Tanzanie, Malawi, Uganda nebo Rwanda přitom představují banány základní potravinu pro miliony lidí. Podle vědců je tím pádem jasné, že šíření zmíněné choroby ohrožuje v Africe potravinovou bezpečnost.

Nejjižnější cíp Moravy patří mezi přírodní skvosty naší republiky, jenž skýtá útočiště mnoha druhům chráněných živočichů i rostlin. Otevřené krajinné scenérie střídají hluboké lesy a pralesy, které jsou protkány slepými rameny a tůněmi. Území ohraničené toky řeky Dyje a Moravy ukrývá nejvýznamnější komplex lužních lesů ve střední Evropě.

Zachovalosti této krajiny paradoxně napomohla skutečnost, že velká část území situovaného blíže rakouské hranici byla před rokem 1989 hraničním pásmem a tudíž nebyla přístupná veřejnosti. Z tohoto období zůstaly jen umělé valy, strážní budky a úzké asfaltové cesty, které dnes s velkou oblibou využívají cykloturisté. Jinak zůstala oblast nazývaná Soutok téměř nedotčena.

Od pralesa ruce pryč

Lužní lesy jižně od Břeclavi jsem obtěžkán fotovýbavou navštívil mnohokrát. První, co mne hned při první návštěvě zaujalo, byla jejich obrovská rozloha. Skoro nekonečné louky s rozsáhlými pásy lužních vegetačních společenstev se táhnou až k obzoru. Charakter krajiny dokreslují desítky obrovských odumírajících osamělých dubů, které slouží jako hnízdiště čápa bílého i černého. Zároveň jsou domovem významné populace mravence lužního (Liometopum microcephalum), pro nějž je zároveň oblast Soutoku nejsevernější hranicí výskytu v Evropě.

Mým fotografickým cílem byly většinou vzdálenější partie, kde jsou zachovány pralesovité části oblasti. Již Lichtenštejnové, původní majitelé pozemků, dokázali ocenit přírodní i estetickou výjimečnost těchto zákoutí a neprováděli zde inteznivní těžbu dřeva. Od roku 1949 byly zachovalé pralesy Ranšpurk a Cahnov vyhlášeny státní přírodní rezervací (od roku 1992 národní přírodní rezervací). Obě rezervace jsou více než 70 let ponechány samovolnému vývoji bez přímých vlivů člověka a od roku 1990 jsou také oploceny.

Za bobry na kole

Prales Ranšpurk se v letních měsících stává nepřehlednou džunglí a ve mně zanechal vždy nejhlubší dojem. Obrovské padlé kmeny jsou staré několik set let a do dutin některých z nich se snadno ukryje člověk. Zmlazené vegetační porosty znesnadňují průstup a ztěžují orientaci. Na podzim se stává Ranšpurk rájem hub. Bylo zde zjištěno až 650 druhů a v oblasti celého Soutoku se vyskytuje až 1 000 druhů. Unikátem je např. vzácná houba kalichovka lužní (Omphalina discorosea), kterou nenajdete nikde jinde v České republice.

Prales Ranšpurk je charakteristický výskytem extrémně velkého množství  druhů hub. Zleva pýchavka hruškovitá a rosolovka. (foto: Petr Zajíček ©)

Lužní lesy a pralesy pokračují od Ranšpurku dál na jih do nejodlehlejších částí nejblíž k vlastnímu soutoku Dyje a Moravy. V těchto partiích žijí například bobři a vydry, ale dostupnost je již komplikovaná. Cesta ostrou chůzí trvá mnoho hodin. Po odstranění „železné opony“ byla celá oblast Soutoku uzavřena pro motorová vozidla, takže nejvhodnějším dopravním prostředkem pro návštěvu je kolo.

Prvním řádem, který pronikal do středověkých Čech, byli benediktini. V 10. století vznikl klášter benediktinek při sv. Jiří na Pražském hradě a v Břevnově mužský benediktinský konvent. Bratři tohoto řádu byli také zakladateli želivského kláštera. Jak k tomu došlo?

Vladislav II. věnoval Želiv pražskému biskupu Otovi. Netrvalo dlouho a na místě vyrostl benediktinský klášter, v jehož čele stanul muž, který vzešel z komunity v Sázavě. Ta se ale stala církvi nepohodlnou, což mělo následky i pro želivské řeholníky. Po smrti biskupa Oty udělal jeho nástupce Daniel I. s místními bratry krátký proces. Želiv jim jednoduše vzal a na uvolněné místo se vrhli premonstráti. Nebozí benediktini vykonali tu nejtěžší práci: zúrodnili místní půdu a zanechali po sobě kostel sv. Petra a chrám Panny Marie. Dějiny jim však daly pouhých pět let. Potom se museli se slibně se rozvíjejícím domovem rozloučit.

Tehdejší zástavbu rozhodně nemůžeme podceňovat. Archeologické výzkumy prokázaly, že románská bazilika měla větší šířku než dnešní kostel! Mnoho ale nevíme, protože 13. i 14. století proběhlo ve znamení ničivých požárů. Románský sloh nahradila gotika. Víme také, že komplex disponoval opevněním. Ani to ho ale v rozbouřených časech nemohlo zachránit.

Čas ničení

Už v roce 1420 v želivském klášteře kradli a plenili husiti. Mniši utekli do Jihlavy. Jejich návrat do poničeného místa musel být bolestný. Přesto se znovu dali do díla. V nejbližších letech se ale situace opakovala a řeholníci opět čelili násilí. Není divu, že optimismus přešel i je. Klášter osiřel.

Podoba želivského kláštera z roku 1816. (foto: Wikimedia Commons, CC0)

Až po husitských bouřích se v polovině 15. století opět začalo stavět a obnovovat. Ale želivští se postavili proti králi Jiřímu z Poděbrad a opět zaplatili vysokou cenu: jako už několikrát předtím museli hledat azyl v Jihlavě. Úpadek trval asi tři čtvrtě století. Ne každý evropský konflikt zmítající Evropou však znamenal pro Želiv katastrofu. Lepší časy klášter paradoxně zažil v období třicetileté války, kdy se zde opět rozmohla čilá stavební aktivita. 

Santiniho Želiv

Dnes Želiv navštěvují především obdivovatelé geniálního architekta Jana Blažeje Santiniho. Jak se sem dostal? Doporučili ho cisterciáci ze Sedlce u Kutné Hory, kde mistr působil o něco dříve. Obě místa měla totiž podobný osud. Poničili je husiti. A Santini uměl nejen stavět nově, ale také navazovat na starší slohy. Výsledkem byla jedinečná takzvaná barokní gotika.

Když Santini přijel na místo, okamžitě želivskému opatovi nabídl své návrhy. Líbily se, proto hned dostal zaplaceno. K jeho zvyklostem ale patřilo to, že na stavbách pobýval málo, snad i kvůli svému tělesnému handicapu, který mu ztěžoval cestování. Zajímaly ho spíše návrhy než každodenní dřina na lešení. Práci místo něj řídil kutnohorský stavitel Jan Jakub Vogler.

Na rozdíl od Sedlce si Santini během své želivské mise troufl změnit i středověkou dispozici stavby. Dnes v kostele Narození Panny Marie obdivujeme především síťovou klenbu. V exteriéru pak velká okna s lomenými oblouky, která odlehčují vizuální dojem, kterým na příchozího působí hmota dvouvěžového průčelí. Za inspiraci sloužil Santinimu chrám sv. Barbory v Kutné Hoře, ale i některé detaily chrámu sv. Víta na Pražském hradě, které umělec obdivoval už od svého dětství. Architekt zřejmě navrhoval i část vybavení uvnitř budovy.

Stateční opati

V historii želivského kláštera upoutá dvojice opatů, které dělí celá staletí, ale mají toho společného mnohem víc, než by se na první pohled zdálo. Oba především osvědčili mimořádnou statečnost. Prvním z dvojice byl Siard Falko, který stál v čele zdejších premonstrátů v druhé polovině 17. století. Nejprve však musel vést veliké spory o to, aby byla jeho volba uznána. Vytýkali mu mimo jiné cholerickou povahu. Pravda ale musela vypadat trochu jinak. Stáli za ním totiž mniši, kteří ho přece znali nejlépe. Jinak to ale viděli církevní nadřízení. Falko neustoupil a místní komunita se nedala zastrašit ani hrozbami církevních či světských trestů. Zvítězili a Falko se mohl úřadu ujmout.

Zvelebil klášter nebývalým způsobem. Jeho osazenstvo se rozrostlo, přibyly varhany. Snažil se, aby dříve chudý klášter dokázal věřící okouzlit také pohledem na krásu rouch nebo kalichů. Mohl si to dovolit díky svým hospodářským výsledkům na polích, v lesích i rybnících. To vše dokázal přesto, že jeho pozemská pouť skončila v pouhých 49 letech.

Zajímavé je, že právě tohoto opata si za předmět své vědecké práce vybral nejmladší opat v dějinách kláštera Bohumil Vít Tajovský. Jeho duchovní službu brutálně pře­rval komunismus. Stalo se tak v rámci proticírkevních zásahů, které následovaly po takzvaném číhošťském zázraku. Tato aféra, kdy se měl za knězem Toufarem během bohoslužby pohnout kříž, což StB vyhodnotila jako plánovaný podvrh inscenovaný přímo Toufarem, posloužila jako záminka pro zatýkání duchovních.

TIP: Tajemná symbolika čísel: Santiniho Zelená hora z Vysočiny

Dvacetiletý trest dostal i Tajovský – nakonec strávil za mřížemi polovinu. Spravedlnost nakonec zvítězila a po pádu komunismu se mu podařilo želivskou komunitu obnovit. Premonstráti se do želivských klášterních objektů vrátili roku 1990. Ztraceny zůstaly bohužel rukopisy Tajovského románů Přátelství srdcí a Crux devastata, které zmizely v době jeho perzekuce v 50. letech.

Oba muži se zasloužili o znovuobnovení slávy želivského bratrstva po dobách úpadku trvajících celá desetiletí. Doslova symbolicky působí, že opat Tajovský zemřel přesně na den padesát let poté, co se odehrál zázrak s křížem, který stál život umučeného kněze Toufara. 

Oficiální registr záznamů o pozorování dosud neidentifikovaného živočicha vede Gary Campbell. A v roce 2018 spočítal, že turistický ruch spojený s lochneskou přináší skotské ekonomice v přepočtu 1,2 miliardy korun ročně. „Pouze v deseti dnech z uplynulých čtyř let se zmínka o ní neobjevila v tisku, ať už u nás ve Skotsku, nebo ve světě,“ popisuje. Z lochnesky se stala regulérní značka globálního významu, schopná přitáhnout davy nadšených turistů z celé planety. A všichni doufají, že právě jim se poštěstí spatřit bájnou nestvůru na vlastní oči, přestože pravděpodobnost něčeho takového se statisticky blíží nule – už jen proto, že jezero Ness halí po většinu roku mlha a viditelnost nebývá valná. 

Navzdory tomu skotská kasa utěšeně bobtná. Do země každoročně zamíří 3,58 milionu zahraničních turistů a 1,5 milionu z nich si nenechá ujít návštěvu jezera nedaleko města Inverness. Jak dodává Campbell, v celém tom boomu je zcela bezpředmětné, zda v existenci lochnesky věříte, nebo ji považujete za pouhou fámu. Vyhledávač Google registruje každý měsíc zhruba 200 tisíc dotazů souvisejících s jezerní příšerou a dalších 120 tisíc ohledně ubytování v okolí. 

Pátrat může každý

Zmíněný oficiální registr záznamů o pozorování Nessie eviduje již 1 140 více či méně věrohodných případů jejího spatření, přičemž od loňského roku provozuje rovněž webkameru, která nepřetržitě monitoruje hladinu jezera – a dodnes zachytila desítku „incidentů“. Na webových stránkách organizace pak může každý vyplnit formulář s popisem toho, co viděl.

Nejslavnější fotografie údajné nestvůry vznikla v roce 1934. Že šlo o podvrh, přiznal její autor až v roce 1994. (foto: Wikimedia Commons, fair use)

Zájem pravidelně oživují nová svědectví, jejichž příval se nezastavil ani téměř 90 let od vzniku první fotografie údajné nestvůry. Zpočátku místní úřady registrovaly 20–30 hlášení ročně, s výjimkou letopočtu 1933, kdy jich zaznamenaly přes pět desítek. V současnosti jde v průměru o osm svědectví, zpravidla během turistické sezony. V rekordním roce 2019 nahlásili pozorovatelé 18 domnělých spatření Nessie, zatímco letos se jedná o čtyři a dosud poslední se odehrálo 25. dubna: Jistí manželé, kteří trávili dovolenou v nedaleké chatě, si prý v 6:16 ráno všimli čehosi na hladině. Pořídili tedy videozáznam, který později prozkoumal odborník a uvedl, že lze na záběrech jednoznačně rozeznat jakéhosi tvora vynořujícího se z vody, jehož velikost zcela jistě přesahuje rozměry například ptáka či vydry. 

Kariéra s nestvůrou

Na břehu jezera, jehož plocha zhruba odpovídá jihočeskému Lipnu, funguje od roku 1980 muzeum věnované slavné příšeře: Nabízí především široký přehled podvodů, jimž nadšení pátrači v minulosti čelili – mnozí se přesto nenechali odradit a věnovali výzkumu celé roky. Rekordmanem zapsaným dokonce v Guinnessově knize se stal 58letý Steve Feltham, který lochnesku systematicky hledá již od roku 1991. Poprvé k jezeru přijel coby sedmiletý chlapec a od té doby ho vodní plocha nepřestává fascinovat, třebaže za celou dobu nenarazil na jediný důkaz o možné přítomnosti bájného stvoření. 

Nicméně šance spatřit při pobytu u Loch Ness něco podezřelého není zcela nulová. Ačkoliv nejspíš půjde o úhoře či jesetera, znamená každý takový incident zdroj nesmírného vzrušení pro pasažéry výletních lodí. Plavidla hladinu křižují už od roku 1975 a v současnosti každoročně svezou na tři sta tisíc zájemců. Hodinová plavba zahrnuje několik zastávek a umožňuje cestujícím s dalekohledy a fotoaparáty vyvinout vlastní iniciativu. Lodě mají i sonar, a před třemi lety se tak dokonce povedlo pod hladinou zaznamenat neznámý pohybující se objekt dlouhý necelých osm metrů.

Pojištění proti Nessie

Příšera, jež zřejmě vůbec neexistuje, dala v uplynulých dekádách vzniknout lukrativnímu podnikání. Profituje z ní naprostá většina místních podniků, ačkoliv nemusejí mít s turistickým ruchem nic společného. Ikonou se stala obří socha připomínající dinosaura – právě tak má totiž stvoření údajně vypadat: Pozorovatelé nejčastěji popisují giganta s dlouhým zahnutým krkem a čtyřmi končetinami připomínajícími ploutve. Některé odborníky to přivedlo k myšlence, že by mohlo jít o reálného druhohorního tvora, jenž ve skotském jezeře přežil vyhynutí svých protějšků. 

Ve vědecké komunitě dnes každopádně převládá názor, že se dají veškerá pozorování lochnesky vysvětlit racionálně. Přesto stále existuje poměrně dost těch, kdo se s podobnou odpovědí odmítají smířit a zvěsti o monstru neberou na lehkou váhu. A jelikož se pro místní obyvatele jedná o zlatý důl, ochotně záhadu přiživují. Nijak proto nepřekvapí, že například v roce 2005 zajistili organizátoři skotského triatlonu účastníkům pojištění ve výši milionu dolarů pro případ, že by na ně při plavání v jezeře zaútočilo neznámé zvíře. Argumentovali tím, že se budou plavci pohybovat mimo jiné v zátoce Urquhart, kde došlo hned k několika pozorováním Nessie.

Obří úhoř

Propátrat místní vody se přesto již desítky let pravidelně vydávají i seriózně míněné vědecké expedice. Mezi léty 1962 a 1972 fungoval speciální Úřad pro výzkum lochneského fenoménu a v roce 1987 se odehrála první rozsáhlá pátrací akce s využitím podvodních radarů. Třídenní operace Deepscan s náklady ve výši milionu liber odhalila hned trojici neznámých objektů s rozměry 78–180 metrů, nicméně jejich vyzvednutí na hladinu se nezdařilo. 

Televizní stanice BBC pak v roce 2003 zorganizovala dvouletý výzkum pomocí šesti stovek sonarů. Cílem bylo zjistit, zda by se v hlubinných průrvách nemohl ukrývat potomek druhohorních vodních plazů. Předpokládalo se, že podobně jako jeho moderní příbuzní dýchá plícemi, a pozornost tedy směřovala k detekci vydechovaného vzduchu. Žádný výsledek se však nedostavil a oficiální závěr zněl, že lochneská nestvůra představuje pouhý mýtus. 

TIP: Zrození Nessie: Kde se vzala legenda o Lochnesské příšeře?

Totéž konstatoval i zatím poslední výzkum pod vedením novozélandského genetika Neila Gemmella. Jeho tým před třemi lety odebral z jezera stovky vzorků genetického materiálu a prokázal existenci tří tisíc různých druhů živočichů a mikroorganismů. Žádný z nich se však ani vzdáleně neblížil dinosauří DNA. Nejpravděpodobnější vysvětlení podle Gemmella zní, že pokud v jezeře skutečně žije nějaké obří stvoření, pak se patrně jedná o gigantického úhoře. Jelikož největší známý druh zmíněné ryby dorůstá až 1,5 metru a hmotnosti kolem 60 kilogramů, považuje se hypotéza za poměrně reálnou.