„Domníváme se, že pozorujeme bublinu horkého plynu kroužící kolem Sagitarius A* po oběžné dráze, která je svou velikostí srovnatelná s drahou planety Merkur ve Sluneční soustavě. Jeden oběh však útvaru trvá jen 70 minut, musí se tedy pohybovat závratnou rychlostí asi 30% rychlosti světla,“ vysvětluje vedoucí studie Maciek Wielgus z německého Institutu Maxe Plancka.  

Pozorování byla provedena pomocí radioteleskopu ALMA pracujícího vysoko v Andách. Data byla získána během kampaně Event Horizon Telescope Collaboration, jejímž primárním cílem bylo pořídit záběr černé díry ve středu naší Galaxie.

Mléčná dráha a poloha centrální černé díry naší Galaxie na obloze při pohledu z lokality ALMA. (foto: ESO, José Francisco Salgado, EHT Collaboration, CC BY 4.0)

V dubnu 2017 bylo v rámci projektu EHT propojeno devět radioteleskopů v různých částech světa včetně ALMA a výsledkem byl historicky první snímek Sagitarius A*. Ke kalibraci pozorování centra Galaxie pořízených pro projekt EHT použili Maciek Wielgus a jeho kolegové (kteří spolupracují na projektu EHT Collaboration) paralelně provedená měření pomocí ALMA. K jejich překvapení se však v samotných datech z ALMA skrývalo mnohem více informací dále osvětlujících povahu černé díry.  

Čistě náhodou byla část pozorování provedena krátce po zjasnění centra Galaxie v rentgenovém oboru, které bylo zachyceno kosmickým teleskopem Chandra. Předpokládá se, že tyto již dříve zaznamenané záblesky v rentgenovém a infračerveném oboru elektromagnetického záření jsou spojeny s takzvanými ‚horkými skvrnami‘ – bublinami horkého plynu, které vysokou rychlostí obíhají kolem černé díry.

TIP: Astronomové zveřejnili první snímek černé díry v srdci naší Galaxie

Vědci se již dlouho domnívají, že tyto záblesky pocházejí z magnetických interakcí ve velmi horkém plynu obíhajícím v blízkosti Sagittarius A*, a nová zjištění tuto ideu podporují. „Nyní máme v rukou silné důkazy pro magnetický původ těchto zjasnění a naše pozorování poskytují vodítko k popisu geometrie těchto procesů. Nová data jsou mimořádně užitečná k vybudování teoretického rámce pro interpretaci těchto úkazů,“ dodává spoluautorka práce Monika Mościbrodzka.

Karel Wälzer se narodil 28. srpna 1888 v Plzni, vyrůstal ale v Praze, kde se svými kamarády už od dětství hrával lední hokej. Nutno říct, že tehdejší hokej se od toho dnešní dost lišil. Uběhl nějaký čas a Wälzer nastoupil do jedné z pražských bank jako úředník. Na hokej, ve kterém projevoval velký talent zejména na chytání puků, ale nezanevřel. Jeho spoluhráči na něj později vzpomínali jako na jednoho z nejlepších brankářů, kterého nic nevyvedlo z míry a svými zákroky často přiváděl útočníky k zoufalství. Jediným problémem byl jeho přísný nadřízený v bance, kvůli kterému se často nemohl účastnit mezinárodních turnajů.

Proti kanadským „amatérům“

Wälzer chytal nejdříve za klub ČSS Praha, se kterým se roku 1911 zúčastnil druhého ročníku Mistrovství zemí Koruny České. Tým došel až do finále, kde podlehl pražské Slavii 0:3. Ve stejném roce se Wälzer poprvé představil v brance národního týmu. Do Prahy tehdy přijelo mužstvo Oxford Canadians, složené s Kanaďanů, kteří studovali na Oxfordské univerzitě. Ti samozřejmě nemohli startovat na evropském mistrovství, a tak se vydali na menší turné po pevnině.

Český hokejový svaz pozval na počátku roku 1911 tým i do Prahy, aby zde sehráli jeden zápas se Slavií a jeden s národním mužstvem. Oxfordští pozvání přijali. Než přijeli do Prahy, měli za sebou již hezkou řádku vítězných zápasů s vysokým skóre. Jejich mužstvo, ač oficiálně amatérské, se skládalo z výborných hráčů. Pražská Slavie Kanaďanům podlehla hladce 0:12, druhého dne pak čekalo na Oxford Canadiens národní mužstvo, v jehož sestavě se objevil i brankář Wälzer.

Čeští hokejisté jako mistři Evropy 1914 v Berlíně. Zleva: V. Pondělníček, J.  Fleischmann, K. Pešek, F. Rublič, J. Jirkovský, K. Wälzer, J. Páral, J. Palouš. (foto: Wikimedia Commons, CC0)

Oxfordští studenti byli technicky i střelecky na vyšší úrovni a měli také daleko více zkušeností, čeští reprezentanti ale nastoupili do zápasu beze strachu a díky své bojovnosti a skvělému Wälzerovi v brance dlouho drželi těsnou prohru 0:1. Nakonec prohráli s kanadskými studenty „jen“ 0:4, což bylo domácí stranou pokládáno za obrovský úspěch.

Přestože plzeňský rodák se v brance osvědčil, na další reprezentační start si musel nějakou dobu počkat. Evropského šampionátu, který se konal v únoru 1911 v Berlíně, se nezúčastnil, protože mu to nedovolily jeho povinnosti v bance. Wälzera tato neúčast jistě velmi mrzela, neboť Češi zde dosáhli zcela nečekané úspěchu a celý turnaj vyhráli.

Anulované mistrovství

Wälzer si na mistrovství Evropy zachytal až o rok později. Tehdy se šampionát konal v Praze a Češi zde obhajovali titul. Týmy Švýcarska, Belgie, Anglie a Francie svoji účast z různých důvodů odřekly, a tak se na turnaji představily pouze tři mužstva – německé, rakouské a české. Rakousko zde zastupoval hokejový klub Deutsche Eishockey Gesellschaft (DEHG), který tvořili pražští Němci. Jiné mužstvo složené z německy mluvících hráčů totiž tehdy na území mocnářství nepůsobilo. 

K prvnímu zápasu nastoupili Češi právě proti DEHG a vedli si skvěle. Brankář Wälzer nepovolil Rakušanům jedinou branku a národní tým zvítězil 5:0. O den později pak vyhrálo Německo nad Rakouskem 4:1, takže o vítězství měl rozhodnout zápas mezi Čechy a Němci. Utkání bylo velice dramatické, k čemuž přispěla i kvalita kluziště. Češi vedli 1:0, Němci ale dokázali záhy otočit na 2:1. Wälzer však už další branku nepřipustil a v poslední minutě se o vyrovnání postaral útočník Šroubek. Utkání tak skončilo remízou 2:2 a díky lepšímu skóre z utkání s Rakouskem se vítězem turnaje stali Češi. Němci ale podali o několik týdnů později proti výsledku utkání protest a Mezinárodní hokejová federace nakonec rozhodla, že utkání se odehraje znovu. Opakovaný zápas se ale již nikdy neuskutečnil a celé mistrovství bylo nakonec anulováno.

Tajně do Berlína

Na další evropský šampionát, pořádaný roku 1913 v Mnichově, Wälzer nebyl ze zaměstnání uvolněn a Češi nakonec skončili na druhém místě. Vítězem turnaje se díky lepšímu skóre stala Belgie. Podobný scénář se brankáři začal rýsovat i pro medailové bitvy následujícího roku, kdy se šampionát konal v Berlíně. Wälzer měl opět místo hájení české branky sedět v bance a musel proto účast odříct. Nakonec se rozhodl dorazit alespoň na finálový zápas s Německem.

Spolu s Janem Paloušem, který se pro změnu připravoval na závěrečné zkoušky na pražské technice, nasedli v poledne 27. února v Praze na vlak a vydali se do Berlína s tím, že druhý den ráno budou zpátky. V bance se nesměl nikdo nic dozvědět, a proto se Wälzer s funkcionáři turnaje dohodl, že nastoupí (stejně jako obránce Palouš) tajně pod pseudonymem. 

Komplikovaná cesta se reprezentantům zdařila. Do Berlína přijel vlak na minutu přesně ve 20.00. Zápas začínal o půl deváté, a tak Wälzer s Paloušem naskočili do taxíku, který s nimi uháněl do Ledového paláce, zatímco se převlékali do dresů. Po příjezdu si v šatně chvatně obuli brusle a minutu před půl devátou vjeli do zářící arény.

Úmorná cesta a nerozehranost nebyly na Wälzerovi nijak znát. V brance podal fantastický výkon a neinkasoval ani jednu branku. Češi nakonec zápas vyhráli 2:0 a získal tak podruhé titul mistrů Evropy. Ihned po skončení zápasu nasedly obě tajné posily opět do taxíku a rychle se vydaly zpět na nádraží, kde nastoupili do nočního rychlíku. Před osmou hodinou ráno vcházel Wälzer, jakoby nic, do Živnobanky – tajná výprava se tak na první pohled oběma kamarádům povedla.

V ranních novinách však vyšla zpráva o tom, že české mužstvo podruhé dobylo v Berlíně titul mistrů Evropy. Stálo tam také, že Wälzer s Paloušem přijeli na poslední chvíli na finálový zápas a po hře opět nasedli na vlak, aby ráno byli v Praze a nezanedbali své povinnosti.

Pod pěti kruhy

V létě roku 1914 vypukla první světová válka a Wälzer musel narukovat na frontu. V průběhu bojů upadl do zajetí, zpět do vlasti se tak vrátil až v roce 1919. Do hokejového dění se dokázal znovu zapojit poměrně rychle. Necelých 18 měsíců po skončení války se v Antverpách konaly Letní olympijské hry, jejichž součástí měl být i turnaj v ledním hokeji. Čechoslováci však byli (na rozdíl od svých soupeřů, kteří měli k dispozici haly a umělá kluziště) od zimy bez ledu a tím pádem i bez tréninku. Krátce sice pobyli ve Štrbském Plesu, ale příliš si zde nezabruslili. 

Wälzer měl být brankářem číslo jedna, na rozdíl od zámořských gólmanů ale neměl kvalitní ochranou výstroj a chytal jen v bílých plesových rukavičkách. To se mu nakonec vymstilo. Během tréninku v Antverpách dostal ránu do palce a nemohl tak nastoupit do zápasů proti Kanadě a USA.

Nesjpíš toho příliš nelitoval, zámořské týmy totiž tvořili profesionálové z elitních severoamerických soutěží, kteří své evropské protivníky převyšovali jednak hokejovým umem a také mnohem kvalitnější výstrojí. „V našem skromném vybavení jsme si připadali jako pápěrky proti těm pořízkům, navlečeným do kůže, plsti, řemení a vložek z hliníkového plechu. Oči jsme mohli nechat na jejich ‚hagenkách‘, nožích s hliníkovými ploškami, se závistí jsme si prohlíželi i jejich zásobu holí. Ještě víc nás však očarovala kanadská bruslařská technika. Pohybovali se po ledě jako ďasi,“ vzpomínal později reprezentant Karel Hartmann. 

Zápasy se zámořskými soupeři dle očekávání skončily naprosto jednoznačně. Čechoslováci nejprve podlehli Kanadě 0:15 a následně schytali výprask i od Američanů, s kterými prohráli 0:16. Díky programu turnaje ale mohli společně se Švédy a Švýcary stále ještě pomýšlet na bronzovou medaili. Nakonec se národní mužstvo utkalo v boji o třetí místo se Švédskem. To už byl Wälzer připraven nastoupit a znovu ukázal, že je skvělým gólmanem. Proti skandinávskému soupeři vychytal nulu, díky čemuž českoslovenští hokejisté po vítězství 1:0 slavili první medaili pod pěti kruhy.

V záři reflektorů

V následujícím roce si Wälzer zachytal na mistrovství Evropy ve Švédsku. To vstoupilo do dějin jako nejkratší v historii, protože se ho účastnili pouze týmy Československa a Švédska – ostatní evropská a zámořská mužstva odmítla vážit dalekou cestu na sever. Švédští pořadatelé přijali naše mužstvo velmi srdečně a ocenili, že Čechoslováci jako jediní dodrželi slib daný před rokem v Antverpách, totiž že se zúčastní turnaje.

Když se stockholmský tisk dozvěděl, že československý národní tým odjel do Skandinávie bez jakéhokoliv přípravy na ledě, neváhal zdůraznit odvahu, s kterou se jeho členové vydali soupeřit s mužstvem, které bylo od listopadu na ledě a prahlo po odvetě za porážku v Antverpách. Hostům bylo umožněno sehrát dva přípravné zápasy a 21. února pak Čechoslováci na stockholmském stadionu nastoupili k jedinému rozhodujícímu utkání. Kluziště bylo vybaveno umělým osvětlením, a zatímco domácí hráči byli na záři reflektorů zvyklí, hosty světlo více oslňovalo, než aby jim pomáhalo.

Československý národní tým na mistrovství Evropy ve Švédsku v roce 1921. Brankář Wälzer je čtvrtý zleva. (foto: ČTK)

Nebylo proto divu, že Švédové si s Čechoslováky, kteří si před prudkým světlem jednou rukou clonili a druhou se snažili vést puk, vcelku snadno poradili. V polovině zápasu vedli Skandinávci už 4:0. Velké problémy měl zejména brankář Wälzer, jež pořádně neviděl puky, které na něj mířily a chytal prakticky poslepu. Naše mužstvo se sice ve druhé části zápasu rozehrálo, ale na výhru už to nestačilo, takže Švédové nakonec zvítězili 6:4. Šest tisíc diváků výkonům i hře obou mužstev nadšeně tleskalo, jako by tušili, že v následujících dekádách z tohoto soupeření vzejde jedna z největších rivalit v hokejové Evropě. 

Okradený milionář

Šampionát ve Stockholmu byl poslední mezinárodní akcí, na které se Wälzer představil. Poté už životní dráha brankáře nabrala kriminální ráz. Zatímco dnes dostávají profesionální sportovci milionové částky, tehdejší amatérští sportovci si mohli nechat o něčem podobném jenom zdát. Wälzer, v civilu jako bankovní úředník Živnobanky a později Pražské súčtovací banky, se proto rozhodl opatřit si pohádkové peníze jinak. Plzeňský rodák byl údajně na své pozici mimořádně schopný, i proto si jeho služeb vyžádal milionář a chmelový magnát Emil Wallenfels. Wälzer mu měl pomáhat s obchody na burze a při valutových spekulacích, ale místo toho, aby peníze investoval, schovával si je pro sebe. Podnikatel takto postupně přišel celkem o pět milionů korun. 

Na podvod se každopádně poměrně rychle přišlo. Wallenfels sice v roce 1922 zemřel, ale ještě předtím podal na Wälzera trestní oznámení. Bývalý brankář tak stanul před soudem, který ho za jeho čin poslal na na dva roky za mříže. Ani po návratu z vězení se ale trestanec se slavnou minulostí příliš nepolepšil a dál se věnoval různým riskantním finančním operacím. 

Bankovní podvod

V roce 1935 pak Wälzer se svými dvěma kumpány, bývalým továrníkem Otto Kolbenem a advokátem Arturem Schmiedlem naplánoval velký podvod. Plán byl jednoduchý: přes svého známého v bance chtěl vyměnit cenné papíry za padělky. Bývalý reprezentant měl všechno dokonale promyšlené a podle tehdejší znalců by se na výměnu jen těžko přišlo. Falešné papíry totiž měly ležet v depozitu dalších 20 let, zatímco za ty pravé by podvodníci získali obrovské jmění. Jenže celou partu nakonec zradil Václav Štampfer, který měl za úkol sehnat grafika, jenž by falešné papíry zhotovil. Štampfer si nechal od trojice vyplatit zálohu pro padělatele, peníze si ale nechal a celou věc navíc ohlásil na policii. Ta podvodníky okamžitě zatkla, jen další z kompliců, bankovní pokladník Artur Munelese, který měl výměnu zrealizovat, ještě před zadržením raději spáchal sebevraždu.

TIP: Hokejový průkopník: Jaroslav Jiřík se stal prvním československým hráčem NHL

V tisku byl pokus označován za třetí největší bankovní podvod v Československu a novinové titulky hlásaly senzační zprávy jako: „Sebevražda pokladníka banky?“ či „Pekelný plán, zajímavé pozadí stomilionového podvodu!“. Bohužel dnes již nevíme, jak celý případ skončil, pomalu se blížila válka a tisk přinášel úplně jiné zprávy.

Po nevydařené akci se po Wälzerovi slehla zem, až v lednu roku 1948 se v novinách objevila krátká zpráva, že bývalý hokejový brankář zemřel po dlouhé nemoci ve věku nedožitých 60 let v Praze. Hráčský odkaz Karla Wälzera později zaznamenal v knihách „Mušketýři s hokejkou“ a „S hokejkou po světě“ jeho bývalý spoluhráč J. A. Palouch. O kriminální činnosti tohoto vynikajícího brankáře se ale ještě více než 70 let po jeho smrti vůbec nevědělo.

Šokovaně hledím, jak malý nemotora přijímá výzvu krkolomného vulkanického svahu. Že tučňák uzdičkový elegantně vyskočí z vln na pobřežní skály, to by mě až tak nepřekvapilo. Ale co ten téměř stometrový útes nad ním? To snad nemyslí vážně. K hromadnému překvapení všech členů výpravy to vážně myslel a neuvěřitelný výstup zvládl… 

Spící hrozba Šalebného ostrova

Naše expediční loď Ocean Diamond zakotvila u ostrova, jemuž podobný určitě hned tak nenajdete. Deception Island (doslova Klamný nebo Šalebný ostrov) je jedním z mnoha ostrovů v souostroví Jižní Shetlandy, které se táhne podél Antarktického poloostrova. Když zde v roce 1820 poprvé přistáli Evropané, čekalo je velké překvapení: Z většiny stran se ostrov jeví „normálně“, ale z jihovýchodu vplujete dovnitř a před vámi se otevře obrovská zatopená sopečná kaldera. 

Sopka ostrova Deception Island zdaleka není vyhaslá. Koncem šedesátých let minulého století dva její výbuchy těžce poškodily místní výzkumné stanice. Když vystupujeme na rozsáhlou pláž, kde trůní pozůstatky velrybářské stanice a z vulkanického písku stoupá dým, necítíme se úplně komfortně…

Zdánlivě nemotorný horolezec

Okolní scenérie je ovšem tak působivá, že všechny obavy jdou stranou. Proplouvat úžinou Neptune´s Bellows mezi vysokými prudkými skalami je dechberoucí zážitek. Pojmenování průlivu, které lze přeložit jako „Neptunův řev“, má původ v prudkých poryvech větru, které udělaly silný dojem na první evropské námořníky. Na nás ale ještě větší dojem udělali malí buclatí horolezci tučňáci uzdičkoví (Pygoscelis antarcticus).

Záběry z televizních dokumentů, na nichž se otylý tučňák spíš potácí než jde po ledové pláni či oblázkové pláži, mě vůbec nepřipravily na realitu. Hned po levé straně „řvoucího průlivu“ je jako na dlani vidět kolonii tučňáků uzdičkových na místě, které bych si ve snu nevymyslel. Rozkládá se totiž ve strmém svahu v rozmezí od 70 do 100 metrů nad vlnami bijícími o obří balvany, které se z prudkých svahů uvolnily, a dnes tvoří „pláž“.

Tučňáci tudy konají pravidelné cesty: Nahoru i dolů v podmínkách, které je třeba vidět, aby jim člověk uvěřil. Vzhledem k prudkosti svahu není divu, že se nahoru škrábou za pomoci zobáku a dolů zas klouzají po břiše jako na tobogánu.

Malý velký areál

Kde všude je možné tohoto ptačího akrobata potkat? Má tzv. cirkumpolární rozšíření – v mimohnízdním období se toulá nekonečnými rozlohami jižních polárních moří ze všech stran Antarktidy. Většina populace ale obývá jižní Atlantik. 

V době hnízdění se tučňáci uzdičkoví koncentrují na velmi malé ploše několika izolovaných souostroví. Většinou těch, které lemují moře Scotia (okrajové moře Atlantského a Jižního ledového oceánu), tedy na Jižních Sandwichových ostrovech, Jižních Orknejích a Jižních Shetlandech. Velké kolonie obývají také izolovaný Bouvetův ostrov v jižním Atlantiku (zhruba napůl cesty mezi jižním cípem Afriky a pobřežím Antarktidy) a Ballenyho ostrovy poblíž Antarktidy na zeměpisné délce přibližně odpovídající Novému Zélandu. 

Zloději kamenitých hromádek

Hnízdo tučňáka uzdičkového na vás zřejmě žádný zvláštní dojem neudělá. Hromádka kamínků, nic víc. Naopak značný dojem, alespoň na mě, udělalo pozorování toho, jak takové hnízdo vlastně vzniká. Případně i zaniká…

V hustě napakované kolonii je to k sousedům, co by tučňák zobákem dosáhl. Doslova. Soused odchází a… to je šance, kterou si malý lump nenechá ujít: Rychle se natáhne, uchopí kamínek z nehlídaného hnízda a rozšíří to svoje. A hned bere další. A další. Soused se po chvíli, během které se jeho hnízdo mírně zmenšilo, vrací. Vidí, že se děje neplecha a nastává šermování zobáky. Po chvíli odchází druhý tučňák a kamínky putují zpět… 

Podobní příbuzní 

Tučňáci uzdičkoví často hnízdí ve společnosti svých „sourodníků“, tedy příslušníků stejného rodu Pygoscelis – tučňáků oslích (Pygoscelis papua) a kroužkových (Pygoscelis adeliae). Na první pohled vypadají všichni tři dost podobně – mají černou svrchní a bílou spodní část těla. Jak je lze rozlišit? 

Podobně jako u všech ostatních druhů tučňáků je i tady třeba hledat rozlišovací znaky na hlavě. Tučňáci oslí mají celou hlavu i krk černé, jen za okem je zdobí bílý klín směřující nahoru a dozadu. Tučňákům kroužkovým sahá černá také až na krk, ale kolem oka mají úhledný bílý kroužek. Kromě toho jsou tučňáci uzdičkoví také o něco menší a štíhlejší než další dva jim nejpříbuznější druhy. 

Samoobsluha pro všechny

Rozdílné vzhledy příbuzných druhů nebrání vzájemným energickým interakcím – žádný z tučňáků se nijak nežinýruje a krade kamínky z ostatních hnízd, druh nedruh. Bojovný tučňák uzdičkový někdy dokonce dokáže ukrást sice většímu ale slabšímu tučňákovi kroužkovému celé hnízdo! Zvláště, když jde soused do oceánské „samoobsluhy“. 

TIP: Na plovárně s tučňáky: Jak se žije tučňákům brýlovým v Jižní Africe

Tučňáci uzdičkoví jsou sice schopni ponoru až do působivé hloubky 70 metrů, ale skoro polovina ponorů je mnohem mělčích – méně než 10 metrů pod hladinu. Mají také trochu jiné lovecké zvyky než jim blízce příbuzní tučňáci oslí a kroužkoví. Tučňáci uzdičkoví loví především v noci, kroužkoví spíše odpoledne, zatímco oslí jsou spíše „ranní ptáčata“. Přes rozdílnou denní aktivitu se ale všechny tři druhy konkurenci nejspíš nevyhnou – krill, kterým se živí, totiž podniká vertikální migrace během dne a noci.

Postup německo-rakousko-uherských divizí po prolomení východní fronty u Gorlice v květnu 1915 přinutil carskou armádu vyklidit dosud okupovanou část Polska a Pobaltí. Rusové ustoupili stovky kilometrů na východ. Ve stejné době se Itálie konečně rozhodla, na jakou stranu se přidá, a centrálním mocnostem vyvstal nový protivník.

Italové ničeho nedosáhli a nová fronta se ustálila prakticky kopírující původní hranici. Dohoda nyní upírala své naděje na Rusko, pro které ale nezačal rok 1916 vůbec dobře. Březnový útok carské armády v Pobaltí skončil neúspěchem a s vysokými ztrátami a v Petrohradě si uvědomovali, že nutně potřebují nějaké vítězství. Stavka (ruský název vrchního velení ozbrojených sil) proto naplánovala v dubnu 1916 velkorysou ofenzivu od Baltu až po Bukovinu. Severnímu úseku velel generál Alexej Evert, na jihu generál Alexej Brusilov. 

Ruská převaha

Operace dnes známá jako Brusilovova ofenziva začala 4. června 1916. Rusové nepodcenili průzkum, na čas opustili konvenční dělostřeleckou přípravu a soustředěně napadali slabá místa obrany nepřítele. Stavce neušlo, že po vítězství u Gorlice centrální mocnosti stáhly z fronty značný počet divizí. Carská armáda nyní útočila s výraznou početní převahou a brzy se ukázalo, že oslabená a ustupující rakousko-uherská armáda nedokáže ruskému tlaku čelit.

Za této situace náčelník rakouského generálního štábu Franz Conrad von Hötzendorf požádal svůj německý protějšek generála Ericha von Falkenhayna o pomoc. Do Haliče se tak kvapně přesouvaly habsburské jednotky z italské fronty, které posílily ještě vilémovské divize. Rusové příchod posil očekávali, ale brzy se jim mělo dostat opravdového překvapení.

Všichni za jednoho

Pomoc svým spojencům v této těžké hodině nabídlo Turecko, které dosud neslo tíhu bojů na Blízkém východě a díky štědré materiální podpoře se cítilo Německu zavázáno. Ministr války Enver Paša vydal příkaz XV. armádnímu sboru, aby se co nejrychleji přemístil na východní frontu. Velitelem sboru byl jmenován plukovník Yakup Şevki Subaşı, jemuž podléhala 19. divize pod velením podplukovníka Mehmeta Şefika Türsana (57., 72., 77. pěší pluk) a 20. pěší divize pod velením podplukovníka Yasina Hilmiho (61., 62., 63. pěší pluk).

Obě formace dohromady tvořily směs jednotek s nedokončeným výcvikem a ostřílených veteránů z bojů o poloostrov Gallipoli. Početní stav sboru před přesunem na východní frontu navýšily rezervní prapory pro pokrytí očekávaných ztrát a na začátku června 1916 dosáhl počtu 33 000 mužů. Kromě pěších jednotek pod něj spadaly tři kulometné roty se 24 kulomety, dělostřelecký pluk se 24 lehkými polními děly ráže 7,5 cm, eskadrona jezdectva, ženijní a sanitní jednotka a telegrafní oddíl. 

Ministrova logistika

Podle původního plánu se měly turecké jednotky přesunout do oblasti Kovel– Luck ve Volyni, kam směřoval hlavní ruský útok. Do konce srpna však došlo k obratu a carské síly se soustředily na jižní část fronty v Haliči. Počátkem srpna totiž ruská 9. armáda zahájila ofenzivu v prostoru Stanislavi (dnešní Ivano-Frankivsk), takže turecký armádní sbor měl posílit německo-rakouské síly na tomto úseku fronty.

Příprava náročné logistické operace byla dokončena k 10. červenci 1916 a první jednotky se začaly přesouvat po nové železniční dráze Berlín–Bagdád zprovozněné v lednu téhož roku. Vojáky čekala dlouhá cesta na trase Konstantinopol–Sofie–Budapešť–Krakov–Přemyšl–Lvov, odkud pokračovali dále po železnici přes Chodoriv do Rohatynu.

Pokračování: Kde je ta Halič, pane veliteli? Turecký XV. armádní sbor za světové války (2)

S ohledem na vytíženost železniční trasy zásobovacími vlaky lze přesun celého tureckého XV. armádního sboru na východní frontu během pouhých 22 dní v létě 1916 považovat za úctyhodný výkon. Transport zajistily německé vagony, které vozily do Turecka válečný materiál a po vyložení zbraní a munice se vracely prázdné. Ministr války Enver Paša však přišel s nápadem využít je k dopravě osmanských vojáků do Haliče.

Salemský případ nebyl nijak jedinečný, neboť co do počtu obětí i brutality poprav daleko zaostával za kdejakým provinčním procesem v Evropě. Přesto ho současná historie označuje za jednu z největších skvrn severoamerických dějin.

Podivné záchvaty

Psal se únor 1692, když devítiletá Betty Parrisová a její jedenáctiletá sestřenice Abigail Williamsová ze Salem Village začaly trpět prapodivnými záchvaty. Dívky jakoby náhle ztrácely veškerou soudnost, začaly ječet a vydávat neartikulované skřeky, házely čímkoliv, co se nacházelo v jejich dosahu, kroutily se do nepřirozených poloh a zalézaly pod nábytek. Jelikož obě byly v blízkém příbuzenském vztahu s místním reverendem Samuelem Parrisem a ve chvílích vědomí si stěžovaly, že je po celém těle píchají a bodají dlouhé jehly, ačkoliv přivolaný lékař na pokožce nenašel žádné vpichy, nebylo možné brát věci na lehkou váhu. Ke všemu se zakrátko začaly množit další podobné případy.

Již v březnu proto došlo k prvním úředním výslechům jak postižených děvčat, tak očitých svědků jejich prapodivného chování. Jako první se obšírněji rozhovořila jistá Ann Putnamová, která nedávno oslavila dvanácté narozeniny a jež poprvé nahlas vyslovila to, čeho se ostatní zatím jen tiše obávali: v Salemu řádí čarodějnice. Se svědectvím sedmnáctileté siroty Elisabeth Hubbardové, která jako jediná vzhledem ke svému věku mohla svědčit pod přísahou, pak začala padat první adresná obvinění. Ta během okamžiku rozpoutala nevídanou vlnu hysterie.

Hon začíná

První tři ženy předvedené před salemskou spravedlnost těžko mohly být typičtějšími ukázkami domnělých čarodějnic své doby. Jednalo se o Sarah Goodovou, žebračku bez domova, Sarah Osobornovou, samotářku, jež se jen zřídka účastnila bohoslužeb a stranila se obecního společenství, a Titubu, která byla buď afroamerického, či indiánského původu a pracovala jako služka v domě reverenda Parrise. První dvě jmenované měly dívkám škodit přímo a působit jim svými kletbami ony strašlivé záchvaty, zatímco Tituba jim prý vyprávěla příběhy o čarodějnicích, o jejich sexuálním obcování s ďáblem a učila je, jak plést hlavy mužům a vykládat budoucnost.

Obviněné se svým způsobem vymykaly konvencím. Lišily se buď fyzickým vzezřením, či stylem života a vzhledem k tomu, že žily vyčleněné ze společnosti a často na hranici či dokonce za hranicí chudoby, byly snadno zranitelné. Není divu, že hned při prvním předběžném výslechu dne 1. března 1692 byly shledány vinnými a svorně poslány do vězení.

Sarah Osbornová a Goodová byly uvězněny i přes to, že popíraly jakékoliv spojení s ďáblem a stály si za svou nevinnou, zatímco Tituba učinila doznání a kromě podrobného popisu satana a jeho pomocníků v podobě černých psů, červených koček a žlutých ptáků, poskytla úřadům také několik jmen.

V rychlém sledu proto do vězení přibyly další podezřelé: v Salemu Martha Coreyová, která na sebe strhla negativní pozornost pochybnostmi o pravdivosti tvrzení údajných poškozených, dále teprve čtyřletá dcera žebračky Sarah Goodové jménem Dorothy a spolu s ní i Rebecca Nurseová, do té doby bezúhonná, poctivá a hluboce věřící přadlena, jejíž zatčení se komunity dotklo nejsilněji. Pokud totiž mohla být čarodějnicí i žena s tak dobrou reputací, mohl jí být prakticky kdokoliv. 

Příliš mnoho podezřelých

Obvinění najednou začala létat vzduchem jako blesky a nikdo si nemohl být jist, že nebude zasažen. Jen během prvního dubnového týdne vzrostl počet podezřelých čarodějnic ze sedmi na patnáct a na konci měsíce se jich v žaláři obcí Salem Town, Salem Village, Ipswich a Andover tísnilo sedmadvacet, mnoho z nich příbuzných.

Poslední dubnový den se za mřížemi ocitl i někdejší hejtman ze Salem Village, reverend George Burroughs. Koncem května už bylo obviněných tolik, že massachusettský guvernér William Phips nařídil zřízení zvláštního soudního tribunálu, jemuž předsedal přísný a neoblomný William Stoughton. Když počet uvězněných přesáhl šest desítek, došlo k první ztrátě na životě. Sarah Osbornová tehdy podlehla drsným podmínkám panujícím ve vazbě.

První zasedání zvláštního soudu proběhlo druhý červnový den, kdy před velkou porotu předstoupila Bridget Bishopová. Tato někdejší hospodská, která své počestné puritánské sousedy dráždila k nepříčetnosti vyzývavým oblečením, promiskuitou a řádně proříznutou pusou, byla ještě týž den shledána vinnou a coby čarodějnice odsouzena k popravě oběšením, k níž za hojné účasti zvědavců došlo na místním šibeničním vršku (Gallows Hill) o šest dní později. 

Ránu veřejnému mínění zasadila smrt jednaosmdesátiletého Gilese Coreyho během úvodního výslechu. Vyšetřující se totiž doznání, bez něhož teoreticky (v praxi často nikoliv) nebylo možné zahájit soud, snažili z obviněných doslova vymáčknout, a to formou tortury zvané peine forte et dure („trest těžký a tvrdý“). Ta spočívala v postupném kladení kamenů na hruď zkoušeného. Kdykoli se věkovitého farmáře během úmorné dvoudenní procedury ptali, zda si přeje učinit doznání, měl vždy pouze stroze odpovědět „Přidat závaží!“ a nadto proklít celý salemský soud těsně před tím, než naposledy vydechl. Jeho smrt však ale nezabránila vlně poprav, která se odehrála 22. září 1692.

Konec běsnění

Pomyslný hřebíček do rakve pak salemskému honu na čarodějnice zasadil sám guvernér Phips. Začátkem října se vrátil z Maine, kde se účastnil bojů s indiány. Poté, co byl obeznámen s dosavadním průběhem procesu, vydal 12. října 1692 příkaz k okamžitému zastavení činnosti zvláštního soudního tribunálu. Podle oficiálního vyjádření tak učinil proto, aby ochránil nevinné vystavené libovůli soudců a svědků, skutečným důvodem ovšem byl spíše fakt, že ve stejné době padlo obvinění z čarodějnictví proti Phipsově ženě Mary.

TIP: Kruté potírání magie: Jak vypadaly první čaroděnické procesy v českých zemích?

Na další kolo soudních slyšení si salemští museli počkat až do poloviny ledna následujícího roku. Ke zklamání mnohých v čele nově zřízeného vrchního soudu opět stanul nechvalně proslulý William Stoughton, ale kupodivu to byl on sám, kdo hned první den zprostil viny pětici obžalovaných. Z několika desítek podezřelých, kteří stanuli před soudem během měsíce ledna, byly shledány vinnými pouze tři ženy: Elisabeth Johnsonová, Sarah Wardwellová a Mary Postová. I jim se ale nakonec podařilo vyhnout šibenici, neboť mezitím, co Stoughton sepisoval rozsudky smrti, guvernér Phips všem udělil milost. Poslední oběť salemského případu Lydia Dustinová zemřela ve vězení 10. března 1693 a jednalo se o dvacátý pátý život, který si celá kauza vyžádala.

Celkem bylo během salemského honu na čarodějnice obviněno více než 200 lidí – 30 z nich bylo shledáno vinnými, 19 bylo popraveno oběšením (14 žen a 5 mužů). Giles Corey zemřel během tortury a pět obviněných včetně dvou dětí mladších pěti let zemřelo v žaláři.

Genetika je všechno, jen ne nudná. Potvrzuje to nedávný výzkum mezinárodního týmu, který vedli odborníci amerického Vanderbiltova genetického institutu. Badatelé uskutečnili první rozsáhlý průzkum genetiky vnímání hudebního rytmu, významné lidské vlastnosti, která je společná prakticky všem známým kulturám. Jejich výsledky publikoval vědecký časopis Nature Human Behaviour.

Vědci v rámci tohoto výzkumu vystopovali téměř 70 genů či skupin genů, které souvisejí s lidskou schopností vnímat hudbu a rytmus. Využili k tomu rozsáhlá data komerční genetické společnosti 23andMe. Výzkumu se online formou aktivně zúčastnilo přes 600 tisíc lidí, kteří museli zvládnout například úkoly spojené s tleskáním do rytmu a podobně.

Spousta genů pro rytmus

Vedoucí výzkumu Reyna Gordon a její kolegové zjistili, že vnímání rytmu je vysoce polygenní vlastnost, tedy že se na ní podílí minimálně zmíněných téměř 70 genů. To znamená, že podle všeho neexistuje žádný jediný „rytmický gen“. Zároveň se ukázalo, že tato schopnost není příliš ovlivněná dědičností – podle vědců se „rytmické nadání“ dědí jen v 13 až 16 % případů, z čehož podle vědců vyplývá, že schopnost vnímat hudbu a rytmus určuje ve valné míře souhra řady dalších faktorů.

Ukázka z online výzkumu (ilustrace: Nature Human Behaviour, CC BY 4.0)

Podle Gordonové je rovněž velmi zajímavé, jaké konkrétní role vlastně mají v lidském těle geny, které jejich tým odhalil jako zásadní pro vnímání rytmu. Řada z těchto genů se podílí na vývoji nervové soustavy, a také biologických znaků, která mají „rytmickou“ povahu, jako je například chůze, dýchání nebo cirkadiánní rytmus.

TIP: Vědci vystopovali geny, které jsou zodpovědné za vzhled lidské tváře

„Dědičná složka vnímání rytmu se projevuje už ve velmi časných fázích vývoje mozku a zahrnuje geny sluchových a motorických oblastí mozkové kůry,“ vysvětluje Gordonová. Drobnou vadou na jinak velmi zajímavé studii je skutečnost, že drtivá většina z 600 tisíc respondentů měla evropské předky a nezahrnovala tak jiné etnické skupiny. 

Vědecký pohled na lidskou prehistorii prošel během posledních sta let velkými změnami. Řada archeologických objevů i nových vědeckých metod neustále míchá kartami a zpřesňuje naše poznatky. Jedním z vědců, kteří k tomuto procesu přispívají, je archeolog Martin Oliva, jehož jsme požádali o rozhovor.

Srstnatí hrbáči? 

Informace v knížkách o pravěku, ke kterým maloval ilustrace kultovní Zdeněk Burian, už jsou překonané. Jaký je dnešní pohled vědců na evoluci člověka?

V době svého vzniku Burianovy obrazy odpovídaly vědeckým poznatkům, byť i on se občas spletl – kuriozitou je, že na známém portrétu kromaňonce dal lovci bažanta, ačkoliv ten se do Evropy rozšířil teprve ve středověku. Někdy se „pračlověk“ dokonce zpodobňoval jako příšerná bytost. Náš Karel Absolon měl třeba na propagaci pavilonu Anthropos letáčky s mimořádně zvířecím „člověkem fosilním“, aby panoptikálně přitáhl publikum. Žádný takový druh přitom neexistoval.

Doba pokročila a dnes už máme na pravěké předky mnohem „lidštější“ pohled. Tak se třeba objevují rekonstrukce neandertálce v klobouku a s vázankou s tím, že bychom ho od normálních lidí ani nepoznali. Neandertálec samozřejmě měl poněkud ubíhající čelo a bradu, mohutnější hrudní koš a klouby, ale představa o nachýlené belhající se postavě pokrčené v kolenou je zavádějící. Vznikla na základě rekonstrukce pohřbu neandertálce v La Chapelle-aux-Saints. Onen jedinec, jak se později zjistilo, byl nemocný, snad stižený křivicí. 

Ostatně i soudobé rekonstrukce tři miliony let staré Lucy, známé zástupkyně Australopithecus afarensis, ji představují v podstatě jako lidskou dívku, byť s opičími rysy v obličeji. Dalo by se říct, že bez srsti vypadá na některých rekonstrukcích skoro až svůdně.

Ještě bych se vrátil k evoluci člověka. Jednoduchá vývojová linie, o které se učila ve školách přinejmenším ještě moje generace, už přece tak docela neplatí.

Soudobý stav je ten, že dva vědci mají tři různé názory. Každopádně se již nepoužívá termín hominidé, který zahrnoval moderního člověka a australopiteka, ale hominini. Ukázalo se totiž, že existovali ještě starší tvorové, kteří šli od křižovatky mezi šimpanzem a člověkem směrem k nám (byť možná ne přímo k nám). To je třeba případ kolem sedmi milionů let starého Sahelanthropa tchadensis z Čadu. 

Která z oněch větví se dá považovat za našeho přímého předchůdce, je těžko zodpověditelná otázka. Jednotlivých popsaných druhů existuje spousta, takže je všechny nebudu zmiňovat. Víme, že neandertálec naším přímým předkem nebyl, i když díky rozluštění lidského genomu se ukázalo, že v sobě máme asi 2 až 4 % neandertálských genů. Toto procento je vyšší v Asii a v Americe, kde přitom neandertálci nikdy nežili – jejich osídlení sahalo jenom po Altaj. 

Moderní člověk se vyvinul před možná až 300 000 lety v Africe. Šlo o takzvaného Homo sapiens idaltu. Už nejstarší lebky přitom vykazují postmortální stopy po oškrabávání, skalpování či něčem podobném. Před zhruba 100 000 lety došli moderní lidé na Blízký východ, pak se však jejich stopa ztrácí a zůstává otázkou, zda je to jen nedostatkem nálezů, nebo jestli je dočasně nevytlačili neandertálci. Mimochodem, blízkovýchodní neandertálci a nejstarší sapienti měli o pár centimetrů větší objem mozkovny než my. Co tam měli? Nedisponovali navíc třeba nějakými schopnostmi intuice? To už se nikdy nedozvíme.

Cesta do střední Evropy

Kdy se moderní člověk objevil na našem kontinentě?

Do Evropy se dostal zhruba před 40 000 lety. Nejstarším dokladem jsou dvě lebky z jeskyně Peștera cu Oase v Rumunsku. Doklady o nositelích aurignacienu, první kultuře anatomicky moderních lidí, se dochovaly v Mladečských jeskyních na Moravě. Pro aurignacien jsou typické kostěné hroty a našlo se i několik lebek. Ty mužské, ačkoliv sapientní, přitom vykazují jisté neandertaloidní znaky včetně výraznějších nadočnicových oblouků a výčnělku na zadní části lebky. 

Pokud by vás zajímaly doklady o přítomnosti starších druhů člověka u nás, ty sahají asi 800 000 let zpátky. Jedná se o nástroj z křemene nalezený v cihelně na Červeném kopci v Brně. Na Stránské skále se dochovaly stopy po lidské přítomnosti asi před 600 000 lety, ovšem bez lidských kostí. Tohle prvenství mají fragmenty z jeskyně Kůlna, staré zhruba 50 000 let.

U kterých předchůdců moderního člověka se poprvé počítá se schopností verbálně komunikovat?

Komunikace je velmi rozšířená i u zvířat – kdo je má doma, ví, o čem mluvím. Skutečná mluva už podle mě musela existovat nejméně u neandertálců. Americký vědec Daniel Lieberman se pokoušel vytvořit modely jejich hrtanů. Oproti modernímu člověku měli zřejmě méně prostoru pro vytvoření hlasivek, z čehož tento badatel odvozoval, co všechno nedokázali vyslovit. A protože psal anglicky, kritici o něm ironicky říkali, že prokázal, že neandertálci nemluvili anglicky. Poslední genetické studie nám říkají, že neandertálci disponovali genem zodpovědným za schopnost řeči, čímž je tato otázka vyřešená. A naši starší předchůdci? Domnívám se, že nějaké základní pojmy používal už třeba Homo rudolfensis před více než dvěma miliony let.

Předpokládám, že rozvoj řeči souvisel s životem v komunitě. Víme něco o tom, jak vypadal tehdejší společenský život?

Na rozdíl od dnešní doby, kdy člověk zaleze k internetu nebo televizi, trávili veškerý čas pospolu a sociální interakce musela sehrávat mnohem větší úlohu. Určité analogie z loveckých kultur nám umožňují odhadovat, jak vypadal život kromaňonců, kteří lovili mamuty. Obrovskou roli u nich hrála spolupráce během lovu i zpracování kořisti. A to nejen po stránce hmotné, ale taky symbolické. Lovci-sběrači vynikají obrovským žvaněním o svých zásluhách a loveckých úspěších, dávné historky si vykládali pořád dokola. Lov byl zásadní záležitost, jež představovala nevyčerpatelný námět k hovorům. 

Výpověď z kamene

Specializujete se na nástroje z doby kamenné. Nenaznačují nám něco víc i takovéto předměty?

Výroba nástrojů znamenala další mimořádně důležitou věc. Nepředstavujme si, že hlavním motorem k jejich výrobě a zdokonalování byla prostá materiální potřeba. Šlo spíš o prestižní kreativitu, o to, ukázat ostatním, že něco umím líp. Technický pokrok nepostupoval kvůli tomu, že o trochu delší čepel umožnila o pár vteřin rychleji uřezat maso. Výroba takových atraktivních předmětů byla jedním z důležitých hybatelů společenského života.

Už u předchůdců neandertálce se setkáváme s funkčně nepochopitelnými výrobky. Představte si třeba po všech stranách opracovaný pěstní klín. Když byste ho chtěli uchopit do holé ruky a použít, pořežete se. V Africe se objevují takzvané sféroidy, kameny otlučené do tvaru koule. K čemu mohly sloužit? To jsou takové bábovičky z dětství lidstva. Z Afriky a Blízkého východu máme ze starého paleolitu zachované celé dlažby z vyložených pěstních klínů. Co to znamená? Vyráběli si stovky pěstních klínů a pak je pro radost vyskládali do písku?

Dá se něco odvozovat i ze samotného výrobního materiálu? Šlo by podle něj třeba zjišťovat pohyby našich předchůdců?

Nejstarší paleolit se spokojoval s vyloženě místní surovinou. Čím blíže jsme k dnešku, tím víc převažuje materiál odjinud. Už u předneandertálců pozorujeme, že hlavně pěkné nástroje vznikaly ze surovin pocházejících z míst vzdálených několik desítek kilometrů. U neandertálců můžeme jít řádově ještě dál, až ke stovkám kilometrů. V Maďarsku se našly nástroje z materiálu pocházejícího až z Polska, který museli přepravit přes Karpaty. A přitom to nemělo praktický význam. Na základě různých náznaků se domnívám, že neandertálci byli trošku dětinští, takoví hračičkáři. Milovali pěstní klínky z křišťálu či barevných jaspisů, sbírali zkameněliny a pyrity, dělali si červené barvivo.

V čem se lišil Homo sapiens?

U plně sapientních lidí ona primitivní radost jistě přežívala (to platí dosud), ale můžeme předpokládat další motivy. Pro australské domorodce představuje surovina vazbu k místu, z něhož přišel jejich kmen. S narůstající vzdáleností se mění smysl a účel předmětů: věc se stává darem předků, nabývá magickou moc, nesmějí ji spatřit ženy a děti a podobně. A pak je tu prestiž. Když vlastním neobvyklý materiál nebo nástroj, jde o důkaz mé protřelosti a schopností.

Můžeme jít i do mladšího období. V eneolitu se distribuoval krásně mourovatý silicit z Polska. Už když jste spatřili sekeru vyrobenou z takového materiálu, poznali jste, že její původ sahá velmi daleko. Navíc byl vytěžen z hloubky, a měl tedy silnější moc. Tyto sekery se zřejmě prakticky nepoužívaly, nebo jen druhotně. Takže i tady byly podstatnější sociální motivy než to, že z nějakého vzdáleného materiálu lze oštípat o dva centimetry delší čepel.

Proč vzniklo pravěké umění?

Jak máme chápat první umělecké projevy? Jestliže neměly žádný bezprostředně praktický význam, znamená to, že šlo o vyjádření abstraktního a symbolického myšlení?

Ryté geometrické obrazce jsou známy třeba již z lokality Bilzingsleben obývané Homo heidelbergensis. Mají stáří zhruba 350 000 let a vypadají jako vějíř čar, pravidelná řada zářezů, obdélník vepsaný do většího obdélníku a podobně. Byly to symboly v pravém slova smyslu? Nevím. To by jim musel autor vkládat určitý informační význam a ostatní by mu museli rozumět.

Popravdě se můžeme taky tázat, jaký symbolický obsah měly nejstarší jeskynní malby. Nešlo u části z nich o pouhou radost ze schopnosti ztvárnit zvíře a z obdivu ostatních? Asi právě tak vznikala první centra umělecké tvorby aurignacienu, na sobě vzájemně nezávislá.

V jihozápadní Francii jsou na několika lokalitách hrubě vyryté vulvy, penisy a vzácně zvířata. Nikde jinde to neznáme. V Bádensku-Württembersku zase nacházíme sošky zvířat a občas i lidí – to je skulptura muže-lva či nestvůrná venuše z Hohle Felsu, což je nejstarší soška člověka na světě. Třetí centrum představují krásné malby v osamocené jeskyni Chauvet ve Francii, kupodivu datované již do té doby.

Na závěr se chci zeptat na souvislost s nesrovnatelně vyšší schopností abstraktního myšlení. O jedné rytině na mamutím klu z jihomoravského Pavlova se často mluví jako nejstarší mapě na světě. Je to pravda?

Na onom klu je klikatka připomínající charakteristický obrys Pálavy. Klikyháky pod ním mají být teoreticky meandry řeky Dyje pod Pálavou a dále se tu nachází dvojitý kroužek, údajně vyznačení tábořiště. Tenhle výklad působí lákavě a nepochybně se bude pořád citovat. Nevylučuji to, ale osobně mi onen vzor připomíná spíš výtvarný projev související s požíváním psychofarmak. S tím musíme počítat, protože různé houbičky zde rostly, kouř z bylin tu byl rovněž, bobule se daly zkvasit a šamanismus nepochybně kvetl. Osobně v té rytině vidím spíš rozloženou vizi mamuta, v níž ono kolečko představuje oko, nebo něco podobného. Vezměme si ostatně, jak krásným abstraktním způsobem byla ztvárněna žena na rytině z Předmostí.

TIP: Překvapivá fakta: Jak vypadal skutečný život lovců mamutů

Doc. PhDr. Martin Oliva, Ph.D., DSc. (* 1951)

Specializuje se na paleolit a mezolit v českých zemích a těžbu kamenných surovin v pravěku. Pracuje v Moravském zemském muzeu v Brně, kde přes dvacet let vedl Ústav Anthropos, je též pedagogicky činný na univerzitách v Praze, Brně a Plzni. Napsal řadu studií a publikací či je jejich spoluautorem, patří k nim třeba: Gravettien na Moravě (2007), Encyklopedie paleolitu a mezolitu v českých zemích (2016), Dolní Věstonice (1922–1942). Hans Freising – Karel Absolon – Assien Bohmers (2014), Umění moravského paleolitu (2015), Karel Absolon. Objevitel, manažer, vědec (2021). 

Povrch Marsu zkoumáme už půlstoletí. Podle Úřadu OSN pro vesmírné záležitosti lidé vyslali na rudou planetu celkem 18 zařízení v rámci 14 různých misí. Některá z nich stále pracují, ale i tak se na Marsu hromadí odpad pozemského původu, jak píše odborník na robotiku Cagri Kilic z americké Univerzity Západní Virginie na populárně naučném webu The Conversation.

Tento odpad pochází ze tří hlavních zdrojů: použitého vybavení, vysloužilých a havarovaných sond. Při každém pokusu o přistání na Marsu je „náklad“ vybaven padáky, ochrannými štíty a dalšími systémy, které mají zaručit jeho dopravu na povrch Marsu. Všechny tyto věci po přistání nebo případně nárazu zůstávají pohozené na rudé planetě.

Odpad na rudé planetě

Když sečteme všechny předměty a přístroje vyslané na Mars, jde o materiál o celkové hmotnosti asi 9 979 kilogramů. Po odečtení váhy doposud pracujících zařízení, která činí 2 860 kilogramů, vychází zhruba 7 119 kilogramů pozemského odpadu, který se momentálně nachází na rudé planetě.

Jak velký je to problém? Sedm tun se nezdá být příliš mnoho. Vědci a inženýři se přesto obávají, že by pozemský materiál, který je navíc obvykle velmi odolný, mohl ovlivnit experimenty nebo zkomplikovat provoz roverů, jako je Perseverance. Riziko podle nich zatím není příliš velké. Zatím!

TIP: Záhada marsovského „špagetového monstra“ vyřešena: Jde o odpad z přistání, tvrdí NASA

Podle Kilice má pozemský odpad na Marsu ještě jeden, zajímavý rozměr. Jde o historické památky kosmického výzkumu. Na povrchu rudé planety vzniká svého druhu muzeum, jehož exponáty mohou (pokud odolají kosmickému záření) vydržet na Marsu opravdu velmi dlouhou dobu.

Splňoval všechny prvky masové spotřeby a jeho účelový tvar podtrhovala odolná konstrukce. Použité laciné materiály umožňovaly sériovou produkci, chrlící tyto dýky po tisících. Vzhled „řeznického nože“, tolik nepodobný nádherně zpracovaným secesním přehlídkovým šavlím předválečné doby, jasně deklaroval, kam se během prvoválečných let posunulo vnímání i praktické potřeby novodobého válčení. V prostředí rakousko-uherské monarchie šlo v podstatě o první sériově vyráběný moderní bojový nůž, který se jako němá vzpomínka na předky dodnes nalézá na půdách či v šuplících mnoha českých domácností.

S nožem na nepřítele

Dnes často označovaný jako útočný, oficiálně však zákopový nůž vzor 1917 (Grabendolch Modell 1917) dodávalo přednostně úderným praporům, ale i jiným armádním jednotkám ve velkém množství několik firem (např. Wlaszlovits ve Štósu poblíž slovenských Košic).

Nůž o hmotnosti 180 g disponoval jednobřitou čepelí o délce 205 mm a šířce 26 mm (celková délka nože byla 326 mm) se středovým hrotem a falešným ostřím bez výbrusu (jako má např. známý rakousko-uherský bajonet pro pušku Mannlicher M 95). Střenky z dubového dřeva až primitivního vzhledu držely tři nýty. Vojákovu ruku pak chránila oboustranná oválná záštita, na které se vyskytují přejímací armádní značky (vzácně i meziválečná, československá). Ocelová pochva ocelově modré (raná verze), případně šedé barvy pozdějších kusů měla na zadní straně přinýtován plech s úchytem pro závěsný řemínek z kůže či později z náhradní látky.

Zákopový nůž M 1917 nosili sice neoficiálně, přesto však poměrně četně až do roku 1939 na svém opasku také vojáci československé prvorepublikové armády. Individuální i hromadné používání útočných nožů všemožných modelů původem z první světové války zůstávalo ovšem u mnoha armád meziválečného období zcela běžné.

TIP: SS-Dienstdolch: Černá dýka Waffen-SS je dodnes ceněným sběratelským artiklem

„Sedmnáctka“ nevymizela ani za druhé světové války, kdy se hojně objevovala v rukou Maďarů či Italů. Není bez zajímavosti, že značná poptávka po legendárním noži mezi sběrateli inspirovala tradiční českou firmu Mikov k produkci omezené série osobitých replik dýk M 1917 v roce 2009 u příležitosti 215. výročí založení společnosti.