Aby se dal jantarový alkohol ze zákona označit jako whisky, musí mimo jiné zrát alespoň tři roky v sudu. Nejlepší značky se však na uvedené hranici nezastavují a svůj tekutý poklad nechávají „dospívat“ třeba i čtvrt století. Majitelé firem tak produkt vnímají jako investici, která se bude dlouhodobě zúročovat, a zmíněné odvětví proto neprochází dramatickými výkyvy. 

Naopak například výrobci ginu, jenž většinou vzniká nanejvýš měsíce, jsou mnohem flexibilnější a hbitě zareagovali i na značný nárůst zájmu v posledních letech: Jen v Británii se předloni vypilo na 80 milionů láhví uvedeného nápoje, tedy o třetinu víc než v roce 2019. Gin přitom v ostrovní zemi produkuje 315 palíren, zhruba dvojnásobek oproti stavu před pěti lety.  

Probouzení k životu

Skotská naopak roste velmi zvolna – jednosladové odvětví v poslední dekádě stoupá každoročně o 8,5 %. V roce 2019 přitom export whisky činil v přepočtu 141 miliard korun, a tvořil tak 20 % celkového vývozního výdělku za potraviny v Británii. I díky popsané stabilitě nemá na skotskou takový dopad například pandemická krize, neboť alkohol, jenž se v těžkých obdobích lahvuje, čekal na svou příležitost spoustu let. A pokud by zájem klesl, prodloužení pobytu v sudech mu jen prospěje. Jak ale skotská whisky vzniká a proč se na výsledek čeká tak dlouho?

Na začátku výrobního procesu stojí ječmen a pramenitá voda, přičemž kvalita a původ obou surovin se významně projevují v chuti. Jako první se připraví slad: Ječmen se na dva nebo tři dny namočí, což vyvolá klíčení a bobtnání. Obilí se následně musí hlídat, aby klíčilo rovnoměrně. V moderních palírnách se využívají bubnové sladovny, jež ho promíchávají strojově. Tradičně se však ječmen rozprostíral na ploše speciálně vyhrazeného prostoru, kam jej pracovníci lihovaru chodili prohazovat ručně. 

Upražit a fermentovat

Pohyb zabraňuje proplétání klíčků a také reguluje teplotu obilí. V ječmeni se mimo jiné aktivují enzymy, jež při dalším zpracování pomáhají štěpit nefermentovaný škrob na jednoduché cukry. V závislosti na vlhkosti vzduchu pracuje zrní 5–7 dní. Některé palírny kontrolují také délku klíčků, a jakmile mají zhruba 2,5 cm, je čas začít sušit a pražit. Slad se umístí do sušárny na rošty z velmi jemného pletiva, kde se teplota drží pod 70 °C. Během dané fáze se do ohně vhazuje vysušená rašelina a kouř výsledný produkt dál obohacuje – čím déle nad ním slad zůstane, tím výraznější má chuť.    

Usušený ječmen se rozemele na hrubý šrot a ve třech fázích se míchá s horkou vodou: Začíná se na 67 °C a ke konci je voda těsně pod hranicí varu. Pomáhá se tím přeměně škrobů na cukry, přičemž výsledná sladká a mléčně zbarvená tekutina se označuje jako mladina. Zatímco vyždímané obilí se dál zpracovává na krmivo pro dobytek, mladina se zchladí na 20 °C, přidají se do ní kvasinky a nechá se fermentovat. Doba kvašení se liší v závislosti na podniku a může jít o několik hodin až dní. Vznikne tak tekutina s obsahem alkoholu 5–10 %.

Na dřevě záleží

Následně se nápoj dvakrát destiluje, a zatímco po prvním vypálení stoupne míra alkoholu na 20 %, po zopakování postupu jde přibližně o 68 %. Destilační kotle v jednotlivých palírnách se liší tvarem i velikostí, což charakter vznikající whisky mění. Vždy se však vyrábějí z mědi, neboť přechod na nerez se v minulosti nepříznivě projevil v chuti. 

TIP: Zelenější whisky: Skotské destilérky chtějí dosáhnout uhlíkové neutrality

Destilát se naředí na 63,5 % alkoholu a napustí se do dubových sudů, kde zraje. Během daného procesu zůstává v kontaktu se speciálně upraveným dřevem a vzduchem, čímž se mění nejen procento alkoholu, ale také chuť whisky, její charakter a zbarvení. Nestařená skotská je čirá a charakteristickou barvu získává až v sudu. Řada lidí si přitom temný odstín spojuje s vyšší kvalitou, proto některé palírny dobarvují výsledný produkt karamelem. Jde o jedinou další látku, jež se smí vedle již popsaných ingrediencí do skotské přidávat. 

Oxytocin je populární peptidický hormon, který se v lidském těle tvoří v hypothalamu, tedy hluboko uvnitř mozku. Přezdívá se mu „hormon lásky“, protože se uvolňuje mimo jiné i při sexu a podílí se také na budování vztahu mezi matkou a dítětem nebo mezi partnery či přáteli.

Kromě vytváření pozitivních pocitů se oxytocin účastní vyvolávání stahů dělohy, reguluje produkci mateřského mléka nebo třeba testosteronu a má vliv na produkci spermií a ejakulaci. Aitor Aguirre z Michiganské státní univerzity a jeho kolegové k tomu nedávno přidali další, doposud neznámou funkci „hormonu lásky“. Zdá se, že oxytocin podporuje regeneraci srdce po infarktu.

Obnova srdce po infarktu

Během infarktu umírají kvůli nedostatku kyslíku buňky zvané kardiomyocyty, které jsou zodpovědné za srdeční stahy. Tyto buňky je přitom obtížné nahradit. Za určitých okolností mohou být přeprogramovány buňky vnější vrstvy srdce, takzvaného epikardia, na buňky podobné kmenovým buňkám EpiPC (Epicardium-derived Progenitor Cells), z nichž pak mohou vzniknout kardiomyocyty. Tento proces ale není příliš intenzivní a obvykle nestačí na to, aby se srdce samo zahojilo.

Aguirre a spol. experimentovali s rybkami dánii pruhovanými, a také s  kulturami lidských buněk, u nichž sledovali působení oxytocinu a řady dalších hormonů. Z jejich výsledků, publikovaných v odborném časopise Frontiers in Cell and Developmental Biology, vyplynulo, že oxytocin jako jediný z testovaných hormonů významně podporuje a urychluje tvorbu EpiPC buněk, které se následně podílí na regeneraci srdce po infarktu.

TIP: Nejen láska: Hormon oxytocin posiluje vztahy i spiritualitu

„Naše výsledky ukazují, že působení oxytocinu na tvorbu EpiPC buněk je zřejmě vysoce evolučně konzervované a významně podporuje regeneraci srdce. Oxytocin se přitom běžně používá v klinické praxi k jiným účelům, takže by neměl být problém ho využít při léčbě následků infarktu,“ shrnuje Aguirre. „I kdyby byla oxytocinem vyvolaná regenerace srdce jen částečná, pro pacienty by to mohlo být ohromným přínosem.“

Desítky utýraných mladých žen, kanibalismus a koupele v panenské krvi… Alžbětu Báthoryovou obestírá legenda bezmála upírská. Přitom nadpřirozeného na jejím případu není zhola nic. A to ať se už na celou věc díváme optikou politického boje uherské šlechty, nebo prizmatem genetiky. Jak se vše skutečně událo, však zůstává tajemstvím.

Turecké nebezpečí

V každém případě se kruté a nelidské chování v tehdejších Uhrách mnohem více tolerovalo. Podobně jako Balkán i Uhry byly už několik století vystaveny vpádům Osmanské říše. Velká část byla okupována Turky. I když zrovna neprobíhaly přímé vojenské operace, lidé žili v permanentním nebezpečí. Velké armády obou stran bylo nutno živit a potraviny si nejen žoldáci obstarávali loupením. Když se k tomu přidala neúroda a nejrůznější epidemie, kraje se v některých místech téměř vylidnily. 

Navíc brutalita se v bojích často stávala nástrojem propagandy a zastrašování – a to na obou stranách. Nějaké morální zábrany si nepřipouštěl ani Ferenc Nádasdy, manžel Alžběty Báthoryové. Syn z významného uherského magnátského rodu dostal vychování na královském dvoře spolu s dětmi císaře Maxmiliána II. Habsburského. A vládnoucímu rodu zůstal věrný až do smrti – ať už jako vojevůdce, či králův rádce. 

Ve třiadvaceti letech ho jmenovali hlavním velitelem uherských vojsk. Proslavily ho odvážné a často úspěšné výpady do míst obsazených Osmany. Se zajatci se nenamáhal – na řadové osmanské vojáky žádné dlouhé zajetí nečekalo, neboť Nádasdy často hned po boji nařizoval hromadné popravy. Jeho oddíl se vyžíval v tom, že rozséval strach už jen svým zjevem a do útoku vyráželi s uťatými hlavami nepřátel. Osmané ho dokonce překřtili na Černého Beje – jako protivník rozhodně vyvolával respekt, vynikal prý i velkou fyzickou silou. 

Pověsti o Nádasdyho ukrutnostech možná přiživovali i jeho věrní vojáci. Mocný pán si přece mohl dovolit vše – třebas tančit s useknutými hlavami poražených Turků, jak se o něm povídalo. V civilním životě přitom podporoval umění a vzdělanost. Miloval hru na loutnu, pěstoval tulipány a broskvoně. Nechával tisknout knihy a na svém dvoře hostil protestantské humanisty a učitele. A prý měl velmi rád i svou ženu Alžbětu, s níž se oženil v květnu roku 1575. Postupně mu porodila pět či šest dětí, z nichž dospělosti se dožily dvě dcery a syn. Jejich spojení navíc oba posílilo – jemu přineslo další bohatství, jí prestiž a rovnocenného partnera. Patřily jim paláce ve Vídni i Bratislavě i hrady a zámky rozeseté od dnešního Rumunska až po Rakousko. Pod Nádasdyho spadaly tři maďarské župy, platil za třetího nejbohatšího muže Uher.

Rodinná anamnéza?

A teď už se dostáváme k samotné „krvavé hraběnce“. Ani ona se totiž za svůj rodokmen a konexe nemusela stydět. Báthoryové shromáždili své majetky zejména v Sedmihradsku – tedy rumunské Transylvánii. Ačkoli se rod už ve 14. století rozdělil na dvě větve, obě kumulovaly úctyhodný majetek. Alžbětin strýc Štěpán Báthory vládl v Polsku a v Litvě. 

Jenže tento rod také pronásledovalo dědičné zatížení, které ještě znásobovaly sňatky vzdálenějších příbuzných. Například otec Alžběty pocházel z ečedské a matka z šomlyovské větve Báthoryovců. Podle některých pramenů se mezi členy rodu vyskytovalo příliš mnoho osobností samolibých, panovačných až tyranských. Tíhli k sexuálním extremitám. Trpěli epilepsií a dnou. Sedmihradský kníže a Alžbětin bratranec prý nechal k smrti umučit několik desítek svých poddaných. Její bratr Štěpán Báthory měl pověst alkoholika a despoty. O její tetě Kláře se říkalo, že holduje ženám stejně jako mužům a vyžívá se v utrpení svých milenců. Dokonce měla zavraždit svého manžela. Klevetníci si v průběhu věků přidali nejrůznější detaily – že prý Klára zasvěcovala Alžbětu do tajů lesbické lásky i mučicích praktik. 

Schopná vdova

Zdědila Alžběta sklony k sadismu, z něhož ji obviňovali? Dokud nedošlo k jejímu zatčení, byla považována za dobrou paní, která o své poddané během manželovy nepřítomnosti pečovala a chovala se k nim vlídně. Na začátku roku 1604 ale ani ne padesátiletý Ferenc Nádasdy zemřel – ne na bojišti, ale doma v Sárváru. Příčina jeho smrti není přesně známa, den před svou smrtí však ještě napsal dopis svému příteli, palatinovi Juraji Turzovi, v němž ho prosil o přízeň a ochranu pro Alžbětu a své děti. Zprvu to vypadalo, že se Juraj Turzo o vdovu a sirotky skutečně postará. Nejstarší, už devatenáctiletá dcera Anna se ještě ten rok v létě provdala za Turzova synovce Mikuláše Zrínského. 

Čekalo se od bohaté vdovy, že se znovu vdá a svůj majetek svěří do rukou vhodného manžela? Nebylo jí ještě ani pětačtyřicet. Jenže Alžběta nejspíš dokázala rozsáhlá panství řídit i bez pomoci muže. Uběhlo dalších šest let a ona stále třímala otěže svého života pevně v rukou. Uměla být přísná, ale i spravedlivá. A hlavně se jí dařilo.

A potom se vše zkazilo. O Vánocích roku 1610 prý Juraj Turzo přistihl hraběnku Báthory, kterak do krve týrá své služky, dokud ty nebožačky nevypustily duši. Později o tom manželce napsal: „Když naši lidé a služebnictvo vešli do domu, našli tam mrtvou dívku, druhá vyčerpaná mučením a surově zbitá, už zemřela. Kromě toho tam seděla další zmlácená žena a další, svázané, které si ta prokletá osoba schovávala pro jinou příležitost.“

Jenže rozlícený šlechtic nespustil regulérní proces, ale výslechy vynucované s pomocí mučení. Ty se samozřejmě netýkaly hraběnky Báthoryové. Zatkl čtyři z jejích služebníků a z nich nechal „vymlátit“ doznání hříchů, kterých se dopustili oni, ale především jejich paní. Soudní proces s nimi začal 2. ledna 1611 v Bytčanském hradu.

Děsivá obvinění

Vypověděli, že se čachtická hraběnka sadisticky vyžívala v týrání mladých dívek. Označili i místa, kde měla ležet pochovaná těla – a ta se samozřejmě našla. Nakonec jeden ze sluhů doznal, že se jeho paní chystala k vraždě palatina Turza, a dokonce samotného krále Matyáše. Poslední obvinění mohlo váženou a mocnou šlechtičnu stát hlavu. Muselo by jej však potvrdit sedm šlechticů, hlas sluhy žádnou váhu neměl. 

K tomu nedošlo, a tak zůstávala Alžběta Báthory po další čtyři léta pouze bezmocným vězněm na čachtickém hradě. Nikdo ji nepředvolal k soudu ani nevyslechl. Její izolace ji chránila, ale také mařila jakékoli šance na to, že by se mohla očistit. Různí se i výpovědi o tom, jak zbytek svého života strávila. Podle jedněch neopouštěla komnatu, do níž ji zamkli. Podle jiných zdrojů se po hradě pohybovala volně, stejně jako mohla cestovat. Na sloužící, kteří před vyšetřovateli tak barvitě vypovídali, nicméně čekalo už týden po výsleších popraviště a na bylinkářku-čarodějku hořící hranice.

Habsburský dvůr si zkrátka nepřál kontroverze, které by mohly vzniknout, kdyby se před soud dostala tak vysoká šlechtična a navíc vdova po vojenském hrdinovi. Habsburkům stačilo získat Alžbětiny majetky, které sahaly od srbské Vojvodiny až po Slovensko. Její bratranec, sedmihradský kníže Gábor Báthory navíc s Vídní nevycházel zrovna dobře. A pohnutky palatina Turza mohlo vést nějaké skryté nepřátelství, snad nesouhlas s jejím vystupováním či závist nad tím, jak suverénně si coby vdova vede. Onomu „vyššímu politickému zájmu“ se hraběnka zkrátka ubránit nedokázala. Snad jí u katolických Habsburků uškodilo i to, že stejně jako její muž vyznávala luteránskou víru.

Legenda žije

Dobové prameny ale podrobnostmi o jejích údajných zločinech zrovna nehýřily. Například evangelický kněz sice Báthoryovou obvinil z kanibalismu, ale žádný důkaz o tom nepřinesl. Mnohem větší publicitu přinesla Alžbětě až další století. Bohužel pro ni. V knize jezuity László Turócze vydané roku 1729, tedy o 115 let později, už nechybějí barvité popisy všech zvrácených rituálů, které krvavá paní páchala. Údajně byla posedlá touhou po věčném mládí. V každé komnatě měla zrcadlo a s hrůzou zkoumala první známky svého stárnutí. S různými lektvary a mastmi jí pomáhala i místní vědma – známá čarodějnice. 

Nezůstalo však jen u bylinek. Hraběnka prý jednoho dne za nějaké provinění udeřila svou služku tak silně, až nebožačce vytryskla krev. Pár kapek skropilo i Alžbětinu tvář, a když se omyla, zdála se jí pokožka na onom místě zářivější a bělejší. Od té doby pravidelně vyžadovala koupel v krvi panen. Jejich krev snad dokonce pila. A navrch se v mučení divoce vyžívala. To už se v líčení zločinů předhánějí i další „spisovatelé“. Z několika dívek se najednou stává šest stovek obětí.

Rozpálenou lžíci či minci jim přitlačovala k tělu. Vpichovala jim špendlíky do rtů, propichovala prsty, vytrhávala zuby, zašívala ústa, aby nebyl slyšet jejich křik. Bila je, kopala a bičovala. Přirození jim opalovala svíčkou. „Když byla paní nemocná, že nemohla nikoho bít, přitáhla si děvčata k sobě a kusy masa jim zuby vytrhávala z tváří a ramene,“ vypověděla prý jedna ze služebných. A jiný z vyslýchaných ji doplňoval: „Paní jim dva ukazováky strčila do úst a tak dlouho jim je roztahovala, dokud se netrhala.“ Se svou milenkou údajně zřídila na čachtickém hradě školu pro dívky, skrze niž měla neustále přísun nových a nových „hraček“.

Politická objednávka

Jak moc ovšem sadistické popisy vypovídaly o samotné Alžbětě a nakolik odrážely sexuální fantazie jejich autorů, nelze oddělit. Okultismus se jí připisoval už dříve, její ztvárnění coby krvelačné bestie však cílí spíše na dobové posluchače milující tajemno, skandály a pikantní erotiku. Obvinění lze zpochybnit už samotným faktem, že krev se velmi rychle sráží, a pro nějaké koupání tedy není zrovna vhodnou tekutinou. A ani za komplikované situace, v níž se Uhry nacházely, by hraběnka nemohla tak dlouho unikat pozornosti světské moci.

TIP: Ďábel v brokátu: Bestiální zločiny urozené Kateřiny z Komárova

Pokud by skutečně páchala takové zločiny, už dávno by se ocitla před soudem. Smrt desítek či stovek poddaných se prostě ani v 17. století nedala jen tak přejít mlčením. A tak se místo zvrácené a démony štvané vražedkyně jeví Alžběta Báthoryová stále více jen jako terč politických intrik, obyčejné lidské hrabivosti i touhy po senzacích a dramatických historkách. Dnešní historikové jsou zkrátka v jejím hodnocení už mnohem střízlivější… 

Německý kanon kalibru 88 mm patří mezi nejslavnější zbraně druhé světové války, byť ne každý ví, že jeho historie sahá až do 19. století. Tehdy se objevila první námořní děla této ráže, která měla chránit velké lodě před torpédovými čluny. Za první světové války pak zbrojovky Krupp a Rheinmetall použily výborná námořní děla coby základ nových protiletadlových kanonů, jež tehdy dostaly oficiální název K-Zugflak L/45. Občas se vyskytují též označení Flak 16 či Flak 17, ta však zřejmě vznikla až po válce. Toto období pro Němce současně znamenalo striktní omezení vývoje a výroby zbraní, ale většina firem dokázala zákazy obcházet či porušovat.

Image

Čtěte také

Dělostřelecké improvizace v poušti: Britský Bishop proti německému Flaku 36

Tajný vývoj

Krupp toto uskutečnil mimo jiné prostřednictvím přenesení části provozu do Švédska k firmě Bofors, kde se zrodila nová generace protiletadlových děl. Německá armáda původně chtěla 75mm kanon, ale jeho testy ukázaly nedostatečné výkony, a tudíž se němečtí inženýři vrátili k osvědčenému kalibru 88 mm. Prototyp vznikl patrně už v roce 1928, ale sériová produkce začala až o pět let později, a to pod jménem Flak 18. To mělo naznačovat, že jde o zbraň vytvořenou ještě na konci první světové války, a tudíž neporušující onen zákaz; přesto zůstává značně sporné, nakolik se inspektoři opravdu nechali oklamat.

Nepochybně se však jednalo o výtečnou zbraň, jež díky úsťové rychlosti střely 820 m/s nabízela výškový dostřel asi 8 000 m. Užívala klínový závěr s horizontálním pohybem a poloautomatickou funkcí, která vyhazovala prázdné nábojnice. Dělo Flak 18 (často se užívá i podoba FlaK 18) se poté dočkalo modernizace na verzi Flak 36, jež disponovala hlavní složenou z několika částí, a tak se v případě opotřebení mohla jedna z nich vyměnit. Třetí typ Flak 37 se lišil například jiným způsobem nastavování prvků střelby a jinou lafetou, avšak značka Krupp stále dbala na kompatibilitu součástí, takže se běžně vyskytovaly například kanony Flak 18 na modernější lafetě Flak 37.

Úkoly pro obsluhu

O tažení „osmaosmdesátek“ se obvykle staraly polopásové tahače SdKfz 7, které dopravovaly i zásobu munice a obsluhu, kterou standardně představovalo deset mužů. Dva vojáci prováděli nastavování palebných prvků, další dvojice nastavovala roznětky na granátech, pátý pracoval jako nabíječ, čtyři muži připravovali a podávali munici a desátého člena představoval velitel. Vedle toho se dá k obsluze počítat ještě jedenáctý muž, totiž řidič polopásu, který v boji většinou pomáhal s municí či s vyhledáváním cílů.

Ty se ale nemusely nacházet pouze na obloze: vysoká úsťová rychlost granátů „osmaosmdesátek“ znamenala plochou dráhu střely, takže kanon mohl sloužit též jako výtečná protitanková zbraň. Někdy se říká, že šlo o improvizaci z jara 1940, kdy Němci ve Francii narazili na silně pancéřované tanky Francouzů a Britů, s nimiž si dosavadní kanony neporadily. Ve skutečnosti se však první případy nasazení flaků proti tankům odehrály již v občanské válce ve Španělsku, takže na jaře 1940 se jen sáhlo k něčemu už vyzkoušenému.

Efektivní proti tankům

Do severoafrické kampaně pak 88mm kanony dorazily coby univerzální zbraně, jež měly pálit na letadla i tanky. Podtrhla to též skutečnost, že Němci začali vyrábět protipancéřovou munici kalibru 88 mm včetně kumulativních granátů a střel s wolframovým jádrem. Jejich průbojnost byla vskutku působivá – Panzergranate 40 na dálku 1 000 m prorážel až 138 mm oceli. Ještě lepší hodnoty nabízely náboje s větší prachovou náplní, avšak těmi mohl střílet jen nový kanon Flak 41 s větší komorou.

Průbojnost na vzdálenost 1 000 m činila asi 192 mm, ale dělo bylo už příliš komplikované a jako protitanková zbraň se nakonec využívalo jen omezeně. Ostatně také standardní „osmaosmdesátky“ měly některé slabiny, například omezenou pohyblivost či velké rozměry, kvůli nimž se obtížně maskovaly. Se zkušenou obsluhou se ale jednalo o mimořádně účinné zbraně, které právem budily obavy a respekt. 

Vyhodnocení zkušeností

Boje v severní Africe brzy ukázaly limity a chyby britské taktické doktríny, která sice sázela na tanky, avšak bez propracované koordinace s pěchotou a dělostřelectvem. Méně početní, ale po taktické stránce schopnější Němci tudíž záhy slavili úspěchy, v nichž sehrály důležitou roli i 88mm kanony. Němci je totiž používali k budování účinných obranných postavení, případně „pastí“, do nichž lákali britské tanky. „Osmaosmdesátky“ nabízely skutečně působivý dostřel, přesnost a průbojnost, a proto dokázaly vyřadit prakticky jakýkoli britský tank.

Britové si tedy začali uvědomovat, že jejich doktrína potřebuje zásadní revizi a že pro boj s německými obrněnci a palebnou podporu svých vojsk potřebují novou kategorii zbraní, a sice samohybná děla. Tak se zrodil bishop, provizorní instalace výborného 25liberního kanonu na tank Valentine. Nestal se sice zrovna povedenou konstrukcí, v dané situaci Britové však prostě nic lepšího neměli. Díky „biskupům“ získali první zkušenosti se samohybným dělostřelectvem a vytvořili i specifikace nových typů této kategorie. Také na německé straně se ale odehrávaly změny, neboť navzdory dobrým výsledkům zůstávalo užívání flaků proti tankům improvizací, jež měla své slabiny – například velkou výšku a omezenou pohyblivost těchto děl.

Němci tudíž také pochopili, že potřebují rychlá samohybná děla, respektive stíhače tanků s 88mm kanony. Dočasné řešení nabízely montáže kanonů na „polopásy“, jenže tato vozidla postrádala pancéřovou ochranu. Německé zbrojovky však už pracovaly na nové generaci výkonnějších obrněnců, které měly kombinovat ničivou sílu proslavených „osmaosmdesátek“ s pohyblivostí a pancéřovou ochranou. Lze tedy konstatovat, že úporné bitvy v severní Africe posloužily Britům a Němcům také jako mimořádně hodnotný zdroj zkušeností pro další evoluci samohybných děl.

Image

Čtěte také

Zrození legendy dvou světových válek: Protiletadlové kanony K-Zugflak (1)

Jméno panensky krásného pohoří Ťan-šan v překladu znamená Nebeské hory. Na první pohled tak i působí, ale děje se tady něco, co s nebem nemá pranic společného. Ročně se zde vytěží asi 18 tun ryzího zlata, a to za použití kyanidu, kterým se odděluje zlato od břidlice. Kdyby se protrhla hráz zdejší přehrady, spláchla by i blízké úložiště toxických odpadů z těžby, což by mělo katastrofální následky pro celou oblast.

Časovaná bomba přehradní hráze

Zázrak kyrgyzské ekonomiky z 90. let minulého století si začíná vybírat svou daň. Těžba v téměř čtyřech tisících metrech nad mořem trvá přes dvacet let a neblaze se podepisuje na životním prostředí. Neustálé přejíždění těžké techniky a samotná těžba mimo jiné přispívají k urychlenému tání blízkého ledovce.

Dinara Kutmanovová, předsedkyně státního výboru pro ekologii a klima, k problematice říká: „Místo toho, aby těžební společnost odstraňovala odpad nebo aspoň přesouvala led dolů do údolí, dál plní odkaliště. Jen za deset let to představuje miliardu tun odpadu. Jaké to má ekologické dopady? Samozřejmě že ztráta ledovce je nevratná a hrozí totální kolaps.“

Důl Kumtor je skutečný obr a obrovská jsou i nákladní auta, která zde operují. (foto: Shutterstock)

Na druhou stranu ovšem kyrgyzské úřady k dolu Kumtor, kde těžbu provádí kanadská společnost, záměrně nepouštějí ekologické organizace. Část vládních úředníků se zkrátka snaží vyvolat zdání, že žádný problém neexistuje. Ekologové přitom dlouhodobě varují, že chatrná hráz nedalekého jezera Petrovo, kam stéká i voda z ledovce, už dlouho nevydrží stále narůstající tlak. Podle odborníků jde o časovanou bombu.

Pro a proti

„Největší riziko představuje odkaliště, které se nachází pouhých pět kilometrů od jezera Petrov, do nějž stékají vody z ledovce. Pokud se hráz protrhne, voda smete odkaliště a všechny toxické látky se dostanou do řek,“ líčí zcela reálné nebezpečí Dinara Kutmanovová.

Otázka už dávno nestojí „zda“ k tomu dojde, ale „kdy“ se hráz protrhne a způsobí katastrofu nedozírných následků. Jeden z největších dolů zlata na světě leží v chráněné oblasti a ohrožuje vodní zdroje kontaminací těžkých kovů, kyanidu a dalších tun toxických látek z chemické těžby zlata.

TIP: Živá poušť umírá: Chilskou poušť Atacama drancuje těžba lithia

Jenomže peníze mají velkou moc a těžba zlata tvoří přibližně čtvrtinu HDP Kyrgyzstánu. Je jasné, že takto významnou položku státního rozpočtu vláda neobětuje. Ožehavé téma rozděluje i tamní obyvatele do dvou nesmiřitelných táborů. Jedni jsou vděční za poměrně dobře placenou práci, vždyť důl Kumtor zaměstnává asi 3 tisíce lidí. Druhý názorový pól tvoří ti, kteří od roku 1997 pouze žijí v sousedství rypadel, promývaček a důlních odkališť a těžba jim nepřináší nic pozitivního. Pro stát velmi nevýhodnou smlouvu s kanadskými těžaři podepsal bývalý kyrgyzský prezident v devadesátých letech. A samotní obyvatelé země z obrovského bohatství Kyrgyzstánu nemají prakticky nic. 

Američtí inženýři na Oregonské státní univerzitě již delší dobu vyvíjejí dvounohého „atletického“ robota jménem Cassie. Připomíná robotického pštrosa, přesněji řečeno jeho spodní polovinu. Přestože jde primárně o civilní projekt, rovným milionem dolarů (v přepočtu necelých 25 milionů korun) přispěla na vývoj robopštrosa i americká vojenská agentura DARPA (Defense Advanced Research Projects Agency).

Cassie je autonomní robot řízený umělou inteligencí. Má za sebou tvrdý trénink, při němž strávila dobu odpovídající jednomu roku (ve skutečnosti ale zhuštěnou do zhruba týdne reálného času), ve virtuálním běžeckém prostředí. Díky paralelním výpočtům mohla Cassie trénovat na mnoha běžeckých lekcích zároveň.

Sprint robopštrosa

Tým vývojářů původně Cassie optimalizoval pro dlouhé tratě, na nichž je nutná hlavně výdrž. S delšími tratěmi si Cassie poradila a připsala si na nich řadu pozoruhodných úspěchů. Loni například zdolala pětikilometrovou trať za 53 minut (nejrychlejší lidští běžci zvládnou stejnou trať za 12,35 minuty). Pak se vývojáři soustředili na rychlost. Po několika úpravách se inženýrům podařilo přetvořit robotického vytrvalce na nejrychlejšího dvounohého robota na světě.

TIP: Dvounohá autonomní robotka Cassie zvládla běh na 5 kilometrů

Cassie uběhla na klasické běžecké dráze stometrovou trať v čase 24,73 sekund. Jde o nový světový rekord pro dvounohé roboty na této trati a záznam se objevil i v Guinnessově knize rekordů. „Cassie zvládá mnoho různých typů pohybu. Když jsme se rozhodli ji upravit pro sprint, byli jsme velmi zvědaví na to, jaký styl pohybu se ukáže jako nejvíce efektivní pro různé rychlosti,“ prozradil student Devin Crowley, který vedl test Cassie, při němž padl zmíněný světový rekord.

Za zmínku stojí fakt, že Cassie běhá prakticky naslepo. Nemá žádnou kameru ani externí senzory, které by ji ukázaly, kam vlastně míří. Podle tvůrců je při běhu Cassie nejtěžší odstartovat a zastavit. Problém je například v tom, že umělá inteligence trénovaná na sprint se neumí sama rozběhnout a inženýři jí zatím musejí při startu asistovat. A nejde o jedinou překážku při vývoji – speciální softwatre se musí postarat i o dobu, kdy se Cassie nehýbe.

Psal se podzim roku 1720 a v Karibiku se schylovalo k nelítostnému boji. Jonathan Barnet, britský lovec pirátů ve službách jamajského guvernéra, konečně objevil loď známého námořního lupiče kapitána Jacka Rackhama. Střet velkých jmen sliboval zúčtování a tragický konec pro jednu ze stran. Bohužel pro piráty byl Barnet muž na svém místě, zkušený a prohnaný, a ke všemu měl nejspíš štěstí. Posádku nebezpečných zločinců totiž překvapil v okamžiku, kdy slavila další ze svých úspěšných nájezdů. 

Alkohol na pirátské lodi již několik dní tekl proudem, a tak si nikdo včetně Rackhama blížící se lodi nevšiml. Barnet zastihl nepřátele nepřipravené, na mol opilé či vyspávající kocovinu, takže se jen stěží vzmohli na odpor. Sám protřelý vůdce bandy vytušil bezvýchodnost situace a s několika kumpány se zbaběle ukryl do podpalubí. Jen pár mužů bránilo loď do posledních sil. Jeden zuřivý mladík povzbuzoval své spolubojovníky, a na vlastního kapitána krčícího se v podpalubí dokonce volal: „Pojďte, vy zbabělče, a bojujte jako muž!“ Nikoho z přítomných asi ani nenapadlo, že mladý hrdina směle nasazující život za posádku je ve skutečnosti žena: Mary Readová se stala jednou ze dvou pirátek zlatého věku zmíněného „řemesla“, jež dosáhlo vrcholu počátkem 18. století.

Bez otce a v chudobě

Mary se narodila roku 1690, pravděpodobně v anglickém Plymouthu. Neměla nijak idylické dětství, a právě útrapy z raných let ji nasměrovaly k nebezpečnému životu na moři. Její matka byla vdova po námořníkovi, který odešel do služby a již se nevrátil, takže ho později prohlásili za mrtvého. Bolest z ženina neštěstí sice zmírnilo dítě na cestě, přivedla však na svět vážně postiženého chlapce, jenž brzy zemřel. Teprve z nového vztahu vzešla Mary. 

Ani ona se nenarodila do úplné rodiny a svého otce nikdy nepoznala. S matkou se těžce protloukaly životem, a nakonec je tíživá situace donutila vyhledat ženinu někdejší tchyni. Ta se svou snachou přerušila veškerý kontakt poté, co byl její syn prohlášen za mrtvého. Věděla jen, že má vnuka, ale o jeho smrti a narození Mary nic netušila. A právě toho matka využila. 

V mužských šatech

Podle tehdejšího zákona měla totiž žena právo na finanční podporu od rodiny zemřelého manžela. Jelikož se však nařízení logicky vztahovalo pouze na legitimní děti, matka svou dceru přestrojila a před tchyní ji vydávala za chlapce. Dotyčná lest neprohlédla, a tak se obě příbuzné těšily pravidelné peněžité pomoci, jež ovšem skončila smrtí staré dámy. Tehdy bylo Mary pouhých třináct let.

Rafinovaná lež s převlekem by se mohla zdát bezvýznamná, dívence však změnila život víc, než mohla její matka tušit. Aby podvod nikdo neodhalil, musela Mary nosit chlapecké šaty takřka neustále. A kvůli věrohodnosti přijala s oblečením i odpovídající způsob života. Nakonec se ukázalo, že se jí svět mužů líbí – byla divoká, nebojácná a toužila po vzrušení a dobrodružství. Když „babička“ zemřela a vyplácení dávek skončilo, ocitly se s matkou opět v chudobě. Přesto se rodičce ulevilo: Věřila, že její dítě bude konečně žít tak, jak se na ženu sluší. Jenže Mary se k mužskému přestrojení vrátila nečekaně brzy.

Posila vojska

Ve třinácti letech musela chtě nechtě začít pracovat. A přestože byla ještě dítě, rychle pochopila společenské poměry a zjistila, že jako chlapec nalezne práci snáz. Proto staré převleky oprášila a vydala se hledat štěstí v mužském přestrojení. Vystřídala několik zaměstnání, žádné však neodpovídalo její divoké nátuře: Postrádala v nich dobrodružství, po němž od dětství tolik toužila. Nespoutaný duch ji táhl na moře a začas se jí opravdu podařilo nastoupit do služby u britského námořnictva. 

Osmnáctiletá Mary představovala skutečnou posilu vojska. Málokterý muž na palubě se s ní mohl v boji měřit, ale ani mužské šaty a hrubé prostředí nepotlačily její dívčí srdce: Zamilovala se do vojáka a své přestrojení mu odhalila. Jenže jejich poměr brzy vyšel najevo, oba byli z armády propuštěni a museli se vrátit na pevninu. Usadili se poblíž Brém, vzali se a otevřeli si hospodu „U Tří podkov“.  

Poprvé v roli ženy

Tehdy Mary poprvé žila jako žena a štěstí viděla v poklidné existenci po boku manžela. Osud si s ní však krutě zahrál: Její muž tragicky zahynul a zoufalá, teprve pětadvacetiletá vdova nechtěla rodinný podnik řídit sama. Obrátila se tedy opět k moři a v šatech nebožtíka nastoupila do služby pod britskou vlajkou. 

Návrat na místo, kde poznala svého milovaného, v ní probouzel hořké vzpomínky. Proto přestoupila na holandskou loď mířící do Západní Indie a doufala, že v dalekých vodách Karibiku zapomene. Jenže netušila, že si zmíněným rozhodnutím podepsala ortel. Plavidlo přepadli piráti kapitána Charlese Vanea, ale protože je překvapila statečnost, s jakou se Mary bránila, dali jí coby jedné z mála na výběr: Buď se k nim přidá, nebo zahyne ve vlnách. Možná ji ovládl strach o přežití, možná i touha zakusit divoký život pod černou vlajkou, každopádně mladá žena neváhala a ke zločinné bandě se přidala.

Pod vlajkou s lebkou

S lupiči se plavila až do září 1718, kdy Jiří I. vyhlásil pro piráty amnestii. Posádka omilostnění využila a Mary mohla bez obav zpátky na souš. Pirátství ji však natolik uchvátilo, že se k němu opět vrátila, nicméně tentokrát legitimní cestou: Na moře vyplula díky tzv. korzárskému patentu, na jehož základě vláda či panovník udělovali oficiální povolení k napadání obchodních lodí nepřátelské mocnosti.

Někdy okolo roku 1720 se přidala k posádce Jacka Rackhama, který se ke konci zlatého věku pirátství pohyboval především v Karibiku. A přestože patřil spíš k námořním lapkům druhé kategorie, byl pověstný široko daleko. Jako základnu využíval bahamský ostrov New Providence a křižoval mezi Bermudami a Hispaniolou, kde se mu podařilo ukořistit několik plavidel s bohatým nákladem. 

Mary a Anne

Mary se osvědčila, a dokonce na lodi plné hrubých a necitelných mužů našla přítele. Ačkoliv ji ovšem kapitán oceňoval za nasazení v boji, její sbližování s pohledným mladíkem sledoval s nevraživostí. Podezření na vznikající milenecký vztah nakonec vygradovalo natolik, že dívka při výbuchu Rackhamova hněvu málem přišla o krk. Na poslední chvíli tedy musela s pravdou ven, odhalila svoji totožnost a kapitán jí nakonec odpustil. Proč mu ovšem tak moc záleželo na onom druhém pirátovi? Byla to totiž také žena! 

Jmenovala se Anne Bonnyová, rovněž sloužila v přestrojení a byla Rackhamovou milenkou. Vysoce nepravděpodobné setkání se nejspíš skutečně událo, protože zprávy o něm kolovaly po celém Karibiku. Můžeme se jen dohadovat, zda mezi ženami i po jejich prozrazení stále panovalo erotické napětí. Každopádně romantické a necudné povídačky si našly cestu do mnoha pozdějších legend a o setkání Anne a Mary se šířily různé zprávy.

Na výpravě za kořistí

V každém případě je neuvěřitelné, jak totožný osud obě ženy potkal. Ovšem zatímco Mary volila mužský oděv kvůli živobytí, Anne do chlapeckých šatů převlékal otec, když se rozvedl s její matkou a odvezl dcerku z Irska do Londýna. Toužil z ní vychovat úředníka a nošení sukní podobnou kariéru neumožnovalo. Anne však byla nepoddajná, občas agresivní a ze vzdoru se vdala za bezvýznamného piráta Jamese Bonnyho. Otec ji za to vydědil, načež s mužem odjela do Karibiku za dobrodružstvím. 

Jenže James daleko od domova převlékl kabát a začal za úplatu udávat kolegy, kteří pak končili na šibenici. Anne se podobné věci hnusily a nechala manžela plavat. Obratem potom potkala kapitána Rackhama a stala se jeho tajnou milenkou. Anne, Mary i Jack tedy drancovali jednu nepřátelskou loď za druhou. 

Všichni před soudem

Na podzim roku 1720 najal Woodes Rogers, britský guvernér na Bahamách, Jonathana Barneta a dal mu za úkol přivést Rackhama s celou posádkou – což lovec pirátů splnil s vyznamenáním. Jen Mary a Anne se nechtěly přesile vzdát a srdnatě bojovaly. První z nich se prý dokonce neovládla a začala zbabělé piráty ukrývající se před bojem bez milosti střílet. Nakonec Barnet zajal čtrnáct osob, včetně Jacka a obou žen. 

Soud začal 16. listopadu 1720 v jamajském Spanish Town a všichni obvinění byli odsouzeni ke smrti na šibenici. Jenže obě ženy byly těhotné a ve snaze zachránit si život odhalily svou identitu. Podle britského práva nesmělo být zabito nenarozené dítě, proto soud popravu pirátek odložil. Jack šel vstříc smrti o dva dny později, a když Anne viděla svoji lásku, neubránila se emocím. Místo slov útěchy ovšem vztekle křikla: „Kdybys bojoval jako muž, nemusel bys teď viset jako pes!“ Jackovo tělo bylo následně natřeno dehtem, aby se hned nerozložilo, a viselo u vjezdu do Port Royal pro výstrahu všem, kdo by snad chtěli mít s pirátstvím co do činění.

Poslední dny pirátek

Mary a Anne strávily ve vězení ve Spanish Town necelý rok. Podle soudních zpráv byly obě „zhýralé, klely, sprostě nadávaly a byly ochotné k čemukoliv“. Mary zemřela již v roce 1721 na vysokou horečku, pravděpodobně ještě před narozením dítěte. Další osud Anne není příliš znám, a především se nikdy nenašla žádná zpráva o její popravě, která ji měla čekat hned po porodu. 

TIP: Kapitán Henry Every: Kam zmizel jeden z nejhledanějších pirátů světa?

Podle nejvěrohodnějších informací ji po narození dítěte vykoupil z vězení její bohatý otec, s nímž pak poklidně žila na malém karibském ostrově. Místní obyvatelé však po několik generací vyprávěli romantičtější příběh – a sice že Mary s Anne utekly z vězení do Louisiany, kde vychovávaly své potomky a přátelily se do konce života. Každopádně jejich osudy vyvolaly v Evropě i v Americe senzaci již ve své době. Zdálo se především neuvěřitelné, jak dokázaly uniknout ze sevření přísných společenských konvencí a jak jednoduchý způsob si pro to našly. 

Říjnovou večerní oblohu opanují dvě nápadné planety, nad nimiž se rozkládá trio majestátních okřídlených souhvězdí. Co se oběžnic týče, je potřeba zacílit zrak nad jihovýchodní obzor do souhvězdí Kozoroha a Ryb. V prvním případě narazíte na nažloutlý Saturn, ve druhém na žlutobílý a mnohem zářivější Jupiter. Zatímco vzdálenější plynný obr se z nočního nebe vytratí již po půlnoci, „král planet“ na něm setrvá až do brzkých ranních hodin. 

A co zmíněná trojice souhvězdí? Ta brázdí hvězdnou oblohu ještě o něco výš: Nad jihozápadem prolétají nebeskou sférou letní Orel s Labutí, zatímco nad jihovýchod stoupá už spíš podzimní Pegas. Máte-li k dispozici dalekohled, pak se u posledního zmíněného určitě na chvíli zdržte. Skrývá se v něm totiž jeden z nejhezčích objektů podzimní oblohy. 

Počítání stálic

Cesta k němu začíná u hvězdy páté velikosti Epsilon Pegasi alias Enif, viditelné pouhýma očima. Od ní se vydejte 4° na severozápad, načež se v zorném poli triedru a podobně velkých přístrojů objeví nápadná mlhavá skvrnka okrouhlého tvaru, s jasností 6,2 mag a s úhlovým průměrem 11′. Její okraje budou difuzní a neurčité, směrem dovnitř však bude čím dál zřetelnější, a při malých zvětšeních se její jasné jádro může jevit až bodové.

Zmíněná neurčitost postupně pomine s rostoucím průměrem objektivu: Pokud dosáhne 12 cm a použijete-li nejméně 50násobné zvětšení, získá objekt zrnitý charakter. Ještě větší přístroje s objektivy nad 20 cm a zvětšením 100–150× vás pak nenechají na pochybách, že v souhvězdí Pegase hledíte vstříc jedné z nejnápadnějších kulových hvězdokup na nebi. Nese označení M15 nebo také NGC 7078, a navíc patří k těm, které lze relativně snadno rozložit na jednotlivé stálice. 

Bude se na ně „rozpadat“ postupně, směrem od okrajů do centra, v závislosti na rostoucím průměru objektivu. Astronomové o M15 vědí od 7. září 1746, kdy ji při pozorování nové komety zahlédl Ital Giovanni Domenico Maraldi, toho času asistent Pařížské observatoře.

Hvězdné sardinky

Pro profesionální astronomy je M15 atraktivní zejména díky svému uspořádání: Jde totiž o jednu z nejhustších kulových hvězdokup v naší Galaxii. Její centrální partie zkolabovaly a polovina zhruba ze 100 tisíc stálic, které obsahuje, se tak ocitla v prostoru o průměru asi 10 světelných roků – zatímco rozměry celé M15 jsou více než dvacetinásobné… V našem vesmírném okolí se přitom do vzdálenosti 10 světelných let vyskytuje pouze 15 hvězd, včetně Slunce. 

Není úplně zřejmé, proč k popsané komprimaci došlo. Snad příliš narostlo všudypřítomné gravitační působení mezi velkým počtem stálic a vyvolalo „odtržení“ jádra od zbytku hvězdokupy i jeho následný kolaps. Jiné teorie spatřují hlavní příčinu v gravitačním vlivu jediného objektu, a sice superhmotné černé díry v centru M15. Do něho však astronomové zatím nenahlédli, jelikož je tamní četnost hvězd natolik vysoká, že splývají dohromady i těm nejvýkonnějším teleskopům dneška.

Galaktická šmouha

V souhvězdí Pegase naleznete i další objekt vzdáleného vesmíru vhodný také pro menší dalekohledy – pohlednou spirální galaxii NGC 7331. Při jejím hledání se vydejte od hvězdy Mý Pegasi s 3,5 mag k Éta Pegasi s 2,9 mag a pokračujte ještě 4,5° v daném směru. Pod tmavou oblohou byste mohli hvězdný ostrov coby nezřetelnou mlhavou šmouhu zahlédnout již v triedru 10 × 50. Jelikož však dosahuje jasnosti pouze 9,3 mag při úhlových rozměrech 9′ × 4′, hodí se pro daný účel spíš větší přístroje. Jejich pomocí zjistíte, že NGC 7331 vypadá jako silně protáhlá a velmi úzká difuzní skvrna, s drobným jasným jádrem oválného tvaru. Hledíme na ni totiž takřka z profilu, ze vzdálenosti asi 45 milionů světelných roků. 

Východy a západy Slunce

V první polovině měsíce se Slunce nachází ve znamení Vah, 23. října ve 12:36 SELČ vstupuje Slunce do znamení Štíra.

Fáze, východy a západy Měsíce

Planety na noční obloze

• Merkur – viditelný ráno nad východem
• Venuše – nepozorovatelná
• Mars – viditelný téměř celou noc kromě večera
• Jupiter – viditelný téměř celou noc kromě rána
• Saturn – viditelný v první polovině noci
• Uran – viditelný po celou noc
• Neptun – viditelný téměř celou noc kromě rána

Zajímavé úkazy v říjnu 2022

• 5. října – setkání Měsíce a Saturnu v první polovině noci; nejblíž si budou ve večerních hodinách, po východu nad jihovýchodní obzor, kdy je bude dělit asi 5°
• 8. října – setkání téměř úplňkového Měsíce a Jupitera na noční obloze; nejblíž si budou ve večerních hodinách, po východu nad východní obzor, kdy je budou dělit zhruba 3°
• 8. října – Merkur v největší západní elongaci, cca 18° od Slunce
• 13. října – Měsíc poblíž Aldebaranu z Býka na nočním nebi
• 14. října – setkání ubývajícího Měsíce a Marsu na noční obloze; nejblíž si budou před rozedněním 15. října, kdy je budou dělit asi 3°
• 17. října – měsíční srpek poblíž Polluxe z Blíženců na nočním nebi
• 20. a 21. října – měsíční srpek poblíž Regula ze Lva na ranní obloze
• 21. a 22. října – vrcholí aktivita meteorického roje Orionid
• 24. října – setkání extrémně úzkého měsíčního srpku a Merkuru na ranním nebi za svítání nízko nad východem, zhruba ve vzdálenosti 4,5°
• 25. října – částečné zatmění Slunce; začátek úkazu v 11:13 SELČ, střed ve 12:17, konec ve 13:23 

Všechny časové údaje jsou vztaženy k 50. rovnoběžce a středoevropskému poledníku a jsou uvedeny ve středoevropském letním čase (SELČ). Okamžiky východu či západu nebeských těles však nezávisí pouze na zeměpisných souřadnicích pozorovatele, ale také na úhlové výšce a členitosti obzoru.

Seriál pozorování oblohy vzniká ve spolupráci s Hvězdárnou a planetáriem Brno

Přijíždíme do Saurahy a v hotýlku Rhino Land Jungle Lodge nás vítá náš průvodce Narayan Adhikari: „Přátelé, vítejte v národním parku Čitvan založeném v roce 1973!“ a dodává, že o 9 let později byl národní park zapsán na seznam Světového dědictví UNESCO. 

Vlastní park a nárazníkové pásmo

„Oblast byla původně velmi špatně dostupná a do poloviny minulého století se sem dalo dostat pouze pěšky,“ pokračuje Narayan ve výkladu. Dozvídáme se od něj také, že území sloužilo jako vyhlášená honitba nepálské aristokracie a důstojníků britské armády, kteří sem jezdili střílet trofejní zvěř. V oblasti známé jako „Čtyřmílový les“ (Four Mile Forest) byly vybudovány tábory pro vznešené lovce a jejich početný doprovod. „Nekontrolované a nikým neregulované lovy měly za následek drastické snížení populace nosorožců, tygrů, levhartů a medvědů,“ líčí Narayan nedávnou historii a dodává, že se situace zlepšila až poté, co národní park začala hlídat armáda a za pytláctví byly stanoveny vysoké pokuty a tresty odnětí svobody. 

V roce 1977 byla celková plocha národního parku rozšířena na současných 932 km². To ale není všechno. Aby byla ochrana divoké zvěře před pytláky účinnější, vzniklo na západ od řeky Gandak, na sever od řeky Rapti a na jihu při hranicích s Indií jakési nárazníkové pásmo o celkové výměře 766 km². 

Gaviálové a závitky pro slony

„Zítra ráno a dopoledne navštívíme záchrannou a chovnou stanici pro ohrožené gaviály a pokud budeme mít štěstí, uvidíme je i ve volné přírodě na břehu řeky Rapti,“ láká nás Narayan na zítřejší program. Gaviálů indických (Gavialis gangeticus) ve volné přírodě kvapem ubývá, a tak strážci parku sbírají na břehu jejich vejce a odevzdávají je v chovné stanici. „Po vylíhnutí jsou gaviálové opatrováni do věku 6–9 let v chovné stanici díky projektu Gharial Conservation Project. Poté jsou vypouštěni do volné přírody,“ doplňuje Narayan.

Gaviálové indičtí patří mezi ohrožené druhy živočichů. Na jejich ochranu a chov zde vznikla záchranná stanice. (foto: © David Hainall)

Pozdě odpoledne vyrážíme na první krátkou procházku k řece Rapti. Po vedlejších silničkách a cestách procházíme vesnicí Sauraha. Na dvorku jednoho z nízkých domů sedí chlapík, svazuje stébla sklizené rýže a smotek plní hrstí rýžových zrnek. „K čemu je to dobré?“ ptám se zvědavě. „Používáme to jako krmení pro slony,“ dostává se mi nečekané odpovědi. „Chceš si to vyzkoušet?“ Takové nabídce nelze odolat. Kousek dál obdivujeme tradiční dům na kůlech se stěnami pomazanými hlínou. Celý romantický pohled kazí jen satelit umístěný na střeše domu. Pokrok a civilizaci ale ani tady nejde zastavit. 

Klacek na divou zvěř

Za chovnou stanicí se samci slonů indických (Elephas maximus) se zastavujeme. „Přátelé, tady vstupujeme do míst, kde již žijí divoká zvířata. Proto vás musím poučit, jak se chovat při setkání se zvěří,“ s vážnou tváří a klacíkem v ruce deklamuje Narayan a dodává: „Setkat se teoreticky můžeme s nebezpečným nosorožcem, tygrem a medvědem pyskatým.“ Zvědavě se ptám, na co má v ruce ten kousek větve a dostává se mi odzbrojující odpovědi: „To je přeci jasné, abych vás ochránil!“

Dozvídáme se, že nosorožec velmi špatně vidí, ale v přímém směru dokáže běžet rychlostí až 40 km/h. Zato ale neumí rychle změnit směr. Proto se před ním vyplatí kličkovat a lézt na stromy. Také prý pomáhá odhodit část oděvu, kterou by si zvědavý kolos mohl chtít očichat. Medvěd pyskatý je snad ještě lepší běžec a nemá problém ani s lezením na stromy. Proto nemá smysl utíkat, ani nikam šplhat. Pomáhá ale vytvořit větší skupinu, zvednout ruce a řvát. Přímý pohled do očí by mohla šelma pochopit jako výzvu k boji.

A jak na tygra? S kočkovitými šelmami je potřeba zachovat oční kontakt a pomalu couvat a opouštět prostor. Panický úprk nebo lezení na stromy by kýžený efekt záchrany života nejspíš nepřinesly. Jak by do popsaných situací mohl zasáhnout drobný Nepálec s klacíkem v ruce, to mi dodnes není jasné… 

Jeden ze sedmi stovek 

Po vyšlapané cestičce v trávě přicházíme k řece. Den pomalu končí, slunce zapadá a na druhém břehu se hýbe tráva. Najednou z vysokého porostu vychází nádherný exemplář nosorožce indického (Rhinoceros unicornis). Není důvod utíkat ani lézt na stromy, protože nás odděluje asi 25–30 metrů široký vodní tok řeky Rapti. V klidu si rozkládám stativ, fotím a užívám si přítomnosti největšího asijského druhu nosorožce. Šedá kůže na jeho těle lesknoucí se v zapadajícím slunci vytváří dojem jakéhosi brnění, proto je tento druh známý také jako nosorožec pancéřový. Jeho hlavu zdobí jediný roh. Je to ohromné zvíře, které může vážit až dvě a půl tuny. Neumím si úplně představit, že bych před ním měl utíkat a tato představa u mne vyvolává mrazivé pobavení. 

Při osidlování Čitvanu na konci šedesátých let minulého století bylo ve velké míře používáno DDT. Společně s těžko kontrolovatelnou činností pytláků měly účinky chemikálie za následek fatální snížení populace nosorožců na pouhých 95 kusů. Po založení národního parku a zřízení tzv. nosorožčí hlídky „Gaida Gasti“ se situace postupně stabilizovala a populace se nadějně rozrůstá. „Nosorožců tu teď máme víc než sedm stovek,“ říká s hrdostí v hlase Narayan. 

Tygr jako královská odměna

Další ráno vstáváme dřív než obvykle, protože zvířata bývají aktivní hlavně ráno. Máme v plánu projet džípem více než 60 kilometrů. Cestou národním parkem nás čeká několik vojenských kontrol a návštěva gaviálí farmy. Než ale vyřídíme povolení ke vstupu, uběhne spousta času. Nakonec proto do dlouhého dlabaného člunu, jenž nás odveze na druhý břeh řeky Rapti, nastupujeme až po deváté hodině ráno. Nedaleko od nás se na slunci vyhřívá asi čtyřmetrový krokodýl bahenní (Crocodylus palustris) a po břehu pobíhá několik druhů brodivých ptáků. Džípy s odkrytou korbou stojí nedaleko od břehu řeky. Zaujímáme místa na sedačkách a vyrážíme… 

Uběhla už hodina a my začínáme být trochu rozmrzelí. Kromě několika druhů malých ptáků jsme zatím neviděli žádné větší zvíře. Najednou ale kamarád vykřikne: „Stop!“ a bouchá do kapoty džípu. Vlevo od nás je ve vzdálenosti asi 15 nebo 20 metrů schovaný ve vysoké trávě mezi stromy tygr indický (Panthera tigris tigris), známý také jako tygr bengálský. Tato vzácná a ohrožená kočkovitá šelma se kromě Nepálu vyskytuje ještě v Indii, Bhútánu, Bangladéši a Myanmaru (Barmě). „Na území našeho národního parku jich žije asi 120–150 kusů,“ šeptem sděluje Narayan a my se cítíme být královsky odměněni za předchozí čekání. Ze zdejší „velké trojky“ už nám zbývá spatřit „jen“ medvěda pyskatého (Melursus ursinus). 

Od tygra, přes hulmany až k prasatům

Pozorování tygra v jeho přirozeném prostředí se člověku hned tak neomrzí. My ale ani nedostáváme příležitost se k tomuto pocitu přiblížit, protože po asi patnácti minutách pozorování se tygr rozhodl, že už jsme si užili dostatek jeho vzácné přítomnosti. Zvedá se a důstojně kráčí pryč. Uvádí se, že samci váží v průměru kolem 210 kg a dorůstají délky až tří metrů. Samice bývají o něco menší. Jsou to velcí jedlíci, kteří dokážou po úspěšném lovu spořádat naráz i 30 kilo masa. Tygři skvěle plavou a v bezpečí před nimi nejsou ani středně velcí krokodýli. Narayan je zjevně dojatý. Tygra nevidí každý den a zdá se, že jsme opravdu měli štěstí. 

Naplněni silným zážitkem a s pocitem splněného snu pokračujeme v jízdě. Na území národního parku žije celkem 43 druhů savců. Nad našimi hlavami poskakují z větve na větev hulmani posvátní (Semnopithecus entellus). Tento úzkonosý primát z čeledi kočkodanovití žije v Indii, na Srí Lance, v Pákistánu, Bangladéši, Barmě, Nepálu, Bhútánu a v Číně. Zdejší prostředí je pro něj ideální. V blízkosti vojenských posádek a lidských stavení máme taky možnost pozorovat divoká prasata (Sus scrofa), která se naučila hledat potravu v blízkosti lidí. 

Zabijáci hadů a prevence nemocí

Kolem druhé hodiny odpoledne stojíme opět na břehu řeky Rapti a čeká nás další plavba v dlouhém dlabaném člunu. Na zádi vratkého plavidla stojí chlapík a pohání loď dlouhým bidlem. Při jeho váze kolem 50 kilo musí být tahle práce docela dřina. Na břehu se sluní krokodýli a nedaleko nich si na protějším břehu hrají děti. Z našeho zhýčkaného středoevropského pohledu je to zvláštní soužití, které si podle Narayana občas vyžádá několik obětí na životě. Lidé žijí na břehu řeky od pradávna a jisté riziko vnímají jako nutnou součást života. 

Axis indický bývá označovaný jako nejhezčí druh jelena na světě. V kouhoutku měří pouhých 70 – 80 cm. (foto: © David Hainall)

Po necelé hodině plavby vystupujeme na vysoký břeh. Teď už s úsměvem a mírnou nadsázkou opakuje Narayan své poučení o bezpečnosti a chování při střetu s divokými zvířaty. Sledujeme stezky vyšlapané zvěří a slony vozícími turisty. Máme trochu smůlu a kromě početných stád axisů indických (Axis axis) nevidíme žádné jiné zvíře.

V Indii a tady na jihu Nepálu se mu často také říká čital. Čita nebo čitra totiž v hindštině znamená skrvnitý. Tento nevelký sudokopytník bývá v literatuře často označován jako nejhezčí druh jelena na světě. Dospělí samci obvykle měří v kohoutku kolem 70–80 cm. Na rozdíl od jiných druhů jelenů se aktivita axisů omezuje spíše na denní dobu. „Víte, že v oblastech severní Indie a jižního Nepálu lidé dříve věřili, že axisové zabíjí jedovaté hady?“ ptá se nás Narayan. Další lidová „moudrost“ praví, že tito jeleni umí zapudit nemoci a proto byli často chováni ve stájích společně s koňmi. 

Rozvoj života díky slonům 

Náš okružní výlet končí ve sloním útulku, který se zaměřuje na chov malých slůňat a slonic. Nemohu si pomoci, ale pohled na ta nádherná zvířata uvázaná řetězem pod vysokými střechami mi kazí celkový dojem z návštěvy a pozorování nádherné přírody. Možná by stačilo oplotit velký pozemek, kde by se slůňata s matkami mohla volně pohybovat. Prostoru je tu dost. V rámci tohoto „kojeneckého ústavu“ je k vidění i malé muzeum.

TIP: Nepálský národní park Bardiya: Země tygrů a slonů

Sloni se v Čitvanu využívají nejen jako dopravní prostředek pro turisty, ale jsou nápomocni i vojákům, kteří na jejich hřbetě objíždí území národního parku. Neruší tak zdejší zvěř a dostanou se do míst, která jsou atraktivní pro pytláky. Výcvik a využití zdejších slonů má proto obrovský význam a bez nich by se jen těžko postupně rozrůstala zdejší populace nosorožců, tygrů a medvědů. I přes všechna negativa, která s sebou přináší komerční turismus, patří národní park Čitvan k místům, které rozhodně stojí za návštěvu.