Je dalším důkazem toho, že tragické osudy se nevyhýbaly ani nejvlivnějším členům habsburské monarchie. Arcivévoda Ferdinand Maxmilian Josef byl mladším bratrem císaře Františka Josefa I. Bezstarostné dětství prožíval jako ostatní habsburské děti na zámku Schönbrunn. Úplná idyla to ale nebyla. Raná léta trávil společně se svým bratrem, i díky tomu se poměrně brzo ukázala jejich rozdílná povaha.

Zatímco František Josef byl ukázněný a svědomitý chlapec s citem pro řád, jeho mladší bratr Maxmilián byl uvolněný, veselý, společenský a snadno si získával náklonost lidí. Snad za to mohl i jeho vzhled, údajně patřil k velmi pohledným mladíkům s hustými světlými vlasy. 

A jeho zájmy? Příroda, tedy hlavně moře a také to, co k moři neodmyslitelně patří – lodě. Četbou cestopisů trávil mnoho hodin a znalosti potřebné pro vladaře ignoroval. František Josef byl pravým opakem. Sledování státnických záležitostí a fungování armády mu zabíraly většinu dne. Když v Rakousku vypukla v roce 1848 revoluce, nacházeli se oba chlapci na pokraji dospělosti. František Josef I. se na konci roku stal císařem a chod monarchie se najednou ocitl v rukách mladého a horlivého panovníka. Revolucionáři byli krvavě potlačeni, hlavně v Itálii a v Uhrách. 

Jeden z těchto prvních vladařských kroků Maxmilián neskrývaně kritizoval, byl spíše liberálního založení a teror proti poddaným rozhodně odmítal. Mít názorového odpůrce přímo v blízké rodině není pro vladaře nic snadného. Bylo potřeba se Maxmiliána alespoň částečně „zbavit“. A nutno říct, že on samotný se příliš nebránil.

Jako milovník lodí rád nastoupil k námořnictvu v Terstu. Brzy na to se stal velitelem rakouského loďstva a dokonce si splnil svůj velký sen. S fregatou Novara se vydal na cestu kolem světa a za dva roky poznal odlehlé země, o kterých v dětství pouze snil.

Po návratu se oženil s belgickou princeznou Charlottou a nastoupil do funkce guvernéra lombardsko-benátského království. I zde ho ale dohnaly jeho liberální politické názory, které na svěřeném území prosazoval. Nedlouho na to byl z funkce propuštěn a přemístěn do Terstu. 

Všechno, nebo nic

Přílišné vladařské ambice Maxmilián neměl. Proto ho nejspíš dosti překvapilo, když do Terstu v roce 1860 přijela skupina „zástupců mexického národa“ a nabídla mu mexickou korunu. Lákavá nabídka skrývala velké nebezpečí – přece jen, rozšíření vlády na americký kontinent není jen tak. Maxmiliánova dobrodružná povaha se ale výzvy nezalekla a on nabídku přijal: „Jsem ochoten převzít vládu ve vaší zemi, ale jen tehdy, když si to bude přát většina národa a když své mínění vyjádří v plebiscitu, jehož výsledky bude možno kontrolovat.“ 

V té době se objevily mnohé dohady o tom, jak moc Maxmiliánovo rozhodnutí ovlivnila manželka Charlotta. Bylo totiž všeobecně známo, že zatímco její manžel se v Terstu zabýval botanikou, uměním a architekturou, ona se zaměřila na politiku a její ctižádost stále stoupala. 

O pár let později, na jaře roku 1864, už kotvil manželský pár v přístavu Veracruz. Bouřlivá situace v Mexiku vyžadovala, aby mladého císaře jistil početný doprovod složený především z vojáků. V té době bylo Mexiko už přes tři dekády nezávislý stát, vláda ale absolutně nefungovala. Prezidenti se střídali téměř každý rok a dluhy u evropských zemí šplhaly do závratných čísel.

Posledním prezidentem byl zvolen Benito Juaréz. Příležitosti proto využil francouzský císař Napoleon III., který do Mexika uspořádal tažení. Vyhlásil zemi císařstvím a jeho hlavou právě Maxmiliána I. Začalo období velkých idejí, plánů a… krvavé dohry.

Krušný začátek

Uvítání bylo plné rozpaků. V malých městech přijímali Maxmiliána sice srdečněji, ale po příjezdu do hlavního města bylo manželům jasně dáno najevo, že život v zemi plné zvratů rozhodně není žádný med. První noc v Národním paláci strávil pár na kulečníkovém stole. Jejich postel byla totiž zamořená štěnicemi a všechny ostatní pokoje byly zdemolovány. 

Další dny a týdny se už nesly ve smířlivějším duchu a provázely je slavnostní plesy i hostiny. Dočasným domovem se měl mladému císaři a jeho ženě stát zámeček Chapultepec, který dříve sloužil jako rezidence španělských místokrálů. Císařský dvůr se začal zaplňovat. Charlottiny dvorní dámy pocházely převážně z Mexika, Maxmilián se obklopil úředníky z Evropy. 

Jejich společné plány byly velkolepé. Maxmilián vybudoval spojovací třídu mezi svou rezidencí v Chapultepecu a královským palácem, vypracoval liberální ústavu, ve které stanovil základní lidská práva, nechal vytisknout nové peníze a plánoval zavést povinné a bezplatné školství. Založil Národní muzeum i Akademii věd a umění. Jeho plány na vybudování skutečné císařské dynastie stvrdil adopcí syna prvního mexického císaře. Maxmilián a Charlotta totiž neměli žádného dědice. Adopcí získali nejen nástupce, ale také „zabrnkali“ na citlivou notu místních vlastenců. 

Nepřítel v zádech

I přes své ušlechtilé činy a plány neměl císař od občanů přílišnou podporu. Jeho budovatelské kroky málokdo ocenil. K čemu bylo obyvatelům Mexika muzeum nebo vědecká akademie, když téměř polovina z nich ani neuměla číst a psát? Proti monarchii se zvedala vlna odporu, v jejímž čele stál poslední mexický prezident Benito Juaréz. Životní dráha tohoto národního hrdiny svědčila o nesmírné houževnatosti a odhodlání. Přes svůj indiánský původ získal právnické vzdělání a neúnavně hájil práva nejchudších vrstev. Jeho cíl byl jasný. Postavit se znovu do čela země. 

Do začátku občanské války zbývaly jen okamžiky. A Maxmiliána u moci drželo pouze francouzské vojsko. Sice mu poskytovali ochranu, Napoleon III. je však postupně přesouval zpět do Francie. Na mexický dvůr připlulo mnoho dobrovolníků z habsburské monarchie (mimo jiné i z řad Čechů a Moravanů), ale silnou armádu vybudovat nedokázali. Další nebezpečí skýtala situace v USA. Občanská válka končila. Průmyslníci, kteří hodlali budovat „americký sen“, nestáli o to,  aby se z jejich souseda stala silná země. A Maxmilián by ji z Mexika při troše podpory možná časem vybudoval. Všichni stáli proti monarchii. A proti císaři. 

Zpočátku mírumilovný panovník se odhodlal k tvrdému opatření a vydal „krvavý dekret“. V něm bylo vyhlášeno, že jakýkoli zajatý podporovatel Benita Juaréze bude bez milosti popraven. Odpor na sebe nenechal dlouho čekat a stejný osud čekal i každého zajatého zastánce monarchie. Mrtvých přibývalo a císařský dvůr se rozpadal. Podpora z Evropy nepřicházela, od Spojených států amerických pochopitelně také ne. 

Charlotta nakonec tlak nevydržela a vydala se do Evropy žádat o podporu. Neuspěla ani u papeže ani u císaře Napoleona III. Za její štěstí v neštěstí lze považovat, že během své cesty v Evropě onemocněla a nemohla se tak vrátit zpět do Mexika. Nejspíš kvůli nervovému vypětí u ní propukly první známky neurózy, které následně vyústily v psychotické stavy. Císařovna zešílela. A císař? Zůstal v Mexiku sám. S malým počtem svých věrných musel vzdorovat desítkám tisíců Juarézových stoupenců, kteří se blížili k paláci. Uprchnout ze země však odmítl, nechtěl být považován za zbabělce.

Poslední dny

Zdálo se, že alespoň chabá naděje ještě existuje. Maxmilián se společně se svou několikatisícovou armádu opevnil ve městě Querétaro. Za několik dnů ale republikáni opevnění prolomili a císaři nezbylo než uznat porážku. Uvěznili jej v klášteře, odkud se pokusil ještě několikrát uniknout. Štěstí mu však nepřálo. Benito Juaréz se rozhodl postavit Maxmiliána i jeho dva hlavní generály před soud a tvrdě se pomstít. To se mu podařilo. 

Všichni tři byli uznáni vinnými a odsouzeni k trestu smrti. Informace o blížící se popravě rakouského arcivévody se rychle šířila po Evropě. O jeho omilostnění se zasazoval papež i americký prezident. Rozsudek ale nešlo zvrátit.

Nad ránem 19. června 1867 navštívil bývalý císař poslední mši svatou a v sedm hodin ráno byl převezen na popraviště. V posledním projevu poděkoval svým stoupencům a vyjádřil lásku k Mexiku. Vojákům, kteří jej měli zastřelit, daroval po zlaté minci s prosbou, aby nemířili na hlavu. Jeho prosbu vyslyšeli a snad proto jej neskolila první salva střel. Musel proto dostat ještě poslední ránu „z milosti“. 

Zpátky doma?

Maxmilián si přál, aby byl pohřben ve své vlasti. Jeho tělo tak bylo nabalzamováno a odvezeno do Evropy. František Josef uspořádal bratrovi okázalý pohřeb. Rakev poté spočinula ve vídeňské Kapucínské hrobce.

TIP: Vznešená rodina z arcidomu habsburského

Zatím se Charlotta stále více propadala do svých psychóz. Svého milovaného muže přežila o více než šedesát let a údajně až do konce života věřila, že je stále mexickou císařovnou. Její onemocní ji naprosto izolovalo od okolního světa. Neměla tušení ani o první světové válce či rozpadu monarchie.

Před několika dny narazila sonda DART do planetky Dimorphos. Cílem experimentu bylo drobně pozměnit oběžnou dráhu planetky. Zda se podařilo tento cíl naplnit zatím ještě jisté není, vědci již ale zaznamenali první výsledky střetu.

Matthew Knight a Teddy Kareta pořídili dva dny po střetu snímek, který zachycuje planetku Dimorphos. Z něj je patrné, že za planetkou se táhne ohon tvořený prachem a dalším materiálem, který je podle vědců dlouhý více než 10 000 kilometrů. Další pozorování by mělo upřesnit, jak velké množství materiálu se při nárazu sondy do povrchu planetky vlastně uvolnilo. To by mimo jiné mohlo vědcům prozradit více o složení planetky Dimorphos.

Duet vesmírných teleskopů

Na náraz sondy DART se zaměřily i nejmodernější vesmírné teleskopy současnosti – Hubbleův a dalekohled Jamese Webba. Pro oba vesmírné teleskopy šlo o první simultánní pozorování stejného cíle.

Záznam střetu pořízený dalekohledem Jamese Webba. (foto: NASA, ESA, CSA, STScI, CC BY-SA 4.0)

Teleskop Jamese Webba použil při snímkování zařízení NIRCam, která celou událost zaznamenala v oblasti blízkého infračerveného záření. Dalekohled pořídil cekem 10 snímků v rozmezí pěti hodin. Na nich je patrné kompaktní jádro planetky a oblaka materiálu vyvržená při srážce. Pro JWST šlo i o test jeho možností, neboť planetka Dimorphos se pohybovala přibližně 3× rychleji, než na co je dalekohled konstruován. JWST se k pozorování planetky Dimorphos ještě vrátí, přičemž tentokrát bude v akci jeho spektrometr NIRSpec a kamera se spektrografem MIRI. Tato pozorování by měla prozradit více o chemickém složení planetky.

Série snímků mapujících střet sondy DART s planetkou Dimorphos z Hubbleova vesmírného dalekohledu. (foto: NASA, ESA, STScI, CC BY-SA 4.0)

Hubbleův teleskop pořídil prostřednictvím zařízení Wide Field Camera 3 celkem 45 snímků ve viditelném spektru. Na snímku pořízeném několik minut po střetu, jsou patrné paprsky táhnoucí se od těla planetky. Pozorování Hubbleova dalekohledu také ukázalo, že jasnost planetky se po nárazu zvýšila zhruba třikrát a zvýšená jasnost přetrvala osm hodin po střetu. Také pro Hubbleův teleskop nešlo o poslední setkání s planetkou Dimorphos – čeká jej ještě několik pozorování, jejichž cílem je zaznamenávat následky srážky.

Prostitutky představovaly podle nacistů pro německý lid hrozbu. A podle toho s nimi také jednali. Nejen ony však byly sexuálně zotročovány, ponižovány a znásilňovány – stejně zacházela Třetí říše i s ženami „ideologicky nevhodnými“.

Vše pro říši

Podle Hitlerovy doktríny měla vzorná árijská žena především rodit. Od roku 1938 dokonce Němky, které přivedly na svět víc potomků, dostaly od nacistické strany Čestný kříž německé matky. To bylo velmi prestižní vyznamenání. Za čtyři „kousky“ jí byl udělen bronzový kříž. Na stříbrný už musela třetí říši povít dětí více než pět. Sedminásobná rodička dosáhla na kříž zlatý. Pro ty, které přivedly na svět víc než deset dětí, nechali nacisté zhotovit zlatý kříž lemovaný brilianty. Za první světové války padly na frontě miliony mužů, které teď nacisté potřebovali nahradit. Proto se snažili porodnost zvýšit.

Jako přijatelné projevy sexuality tak byly veřejně označovány především ty, které souvisely s pohlavním rozmnožováním, nikoliv erotickou slastí. V praxi to však fungovalo zcela opačně. Prostituce byla navenek považována za společensky nežádoucí, zároveň v ní ale nacistické špičky viděly značný potenciál, který ve výsledku dovedly do nevídaných rozměrů. 

Prostým občanům nacisté servírovali cudnou politiku, sami si ale po vzoru „kážu vodu, piju víno“ užívali, jak to šlo. Samotný říšský ministr propagandy Joseph Goebbels toho byl jasným důkazem. Své četné avantýry s herečkami a tanečnicemi nijak netajil, naopak se jimi pyšnil. V jednom projevu dokonce prohlásil: „Nejsme žádní kazatelé morálky, nýbrž renesanční lidé a dáváme to otevřeně najevo.“

Továrny na děti

Nacistická idea nové rasy měla za úkol zalidnit celou Velkoněmeckou říši čistokrevnými árijci. Tento projekt zahájil v roce 1935 říšský vedoucí SS Heinrich Himmler. K tomuto účelu byl dokonce nacistickou stranou zřízen spolek Lebensborn, jehož hlavním úkolem bylo zvýšit porodnost německých žen. Jak? Mimo jiné podporoval mimomanželské svazky. 

Příslušníci SS tak prováděli v různých střediscích s vybranými ženami a dívkami z mládežnických organizací doslova orgie. Samozřejmě, že tyto ženy musely být modrooké a světlovlasé a jejich jediným posláním bylo plození árijců.

„Lebensborn-Namensweihe“, nacistický občanský obřad, nahrazující církevní křest. (foto: Wikimedia Commons, Bundesarchiv, CC-BY-SA 3.0)

V těchto továrnách na výrobu nové rasy si tisíce členů SS mohly opakovaně užívat nemanželského sexu. Vybraní „árijští hřebci“ strávili s cizími ženami, budoucími rodičkami, několik dní a nocí. Potom už se nikdy neviděli. Muži, kteří vykonali svou povinnost, odjížděli do svých domovů. Ženy musely počkat, dokud se nepotvrdilo jejich těhotenství, pak se i ony mohly vrátit domů. Když žena konečně porodila, dítě jí bylo okamžitě odebráno do ústavní výchovy. 

Jakmile jedna skupina oplodněných žen odjela, byla nahrazena nově příchozí várkou. Tento koloběh se nepřetržitě opakoval v letech 1941 až 1945. Odhaduje se tak, že se v domech Lebens­bornu Třetí říše narodilo téměř 10 tisíc dětí. 

Muži, kteří byli do programu zařazeni, museli splňovat přísná kritéria rasové čistoty a prokázat rodovou linii němectví téměř 200 let zpátky. Přesto ale ani to nezaručilo potomky s blond vlasy a modrýma očima. Proto nacisté začali s další zvráceností: děti s požadovanými vlastnostmi a rysy kradli z okupovaných zemí. 

Například z Polska bylo v rámci germanizace uneseno kolem 200 tisíc dětí vhodných na převýchovu v Německu. Tyto děti byly rodinám násilně odebrány nebo byly sebrány přímo z ulice. Po válce se podařilo pouze desetině dostat zpět ke svým rodinám.

Himmlerův projekt

Součástí strategického programu nacistů se stala organizovaná prostituce. Říšský vůdce SS Heinrich Himmler v roce 1941 navrhl vybudovat síť nevěstinců v koncentračních táborech. Prý aby se u vězňů zvýšila pracovní motivace. A wehrmachtu doporučil vystavět podobná zařízení pro německé vojáky. Tak v průběhu války vzniklo na okupovaném území více jak 500 nevěstinců. 

Joseph Goebbels k tomu prohlásil: „Čím více bude prostitutka využitá, tím dříve bude vymýcena.“ Hlavní vymývač mozků to ovšem myslel doslovně – v nových bordelech podřadnou společenskou vrstvu sexuálně zotročit a v koncentračních táborech posléze zničit. 

Většina prostitutek skončila v kontrolovaných nevěstincích, ostatní šly do vězení a koncentračních táborů. K prostituci ale nebyly přinuceny jen ty ženy, které se nejstaršímu řemeslu věnovaly už předtím, ale i ty, které nesplňovaly požadavky úřadů a neodpovídaly obrazu národního socialismu. Odhaduje se, že během nacistické vlády prošlo táborovými a vojenskými bordely přes 34 tisíc zajatých a uvězněných žen.

Poptávka po sexuálních otrokyních byla veliká a ve vytvořených nevěstincích bylo zapotřebí ženy pravidelně obměňovat. K zajatým ženám se zkrátka přistupovalo jako ke spotřebnímu zboží. Hlavním dodavatelem se stal ženský koncentrační tábor Ravens­brück. V roce 1942 pojal kolem 10 tisíc žen, takže rozhodně bylo z čeho vybírat. Když počet vězenkyň v roce 1944 překročil 50 tisíc, tábor praskal ve švech. 

Ženy byly řazeny do skupin jako středně dobré a lepší zboží. Krásné tváře a těla se zaznamenávala v podobě číselného hodnocení do seznamu a ten pak – pravidelně obměňovaný – putoval ke schválení k veliteli tábora. V osobních záznamech byla u těchto žen v jedné z mnoha kolonek vytvořená kategorie Bordellfrau a vedle toho pořadové číslo. V momentě, kdy byla žena určena k utěšování mužských potřeb, stala se na šest měsíců sexuální otrokyní. Po skončení tohoto maratonu se považovala za vyčerpanou. Ženy, které otěhotněly, byly poslány ke sterilizaci.

Vojáci a ženy

Na zabraném území se nacházely stovky bordelů pro německé vojáky. Nacisté tím chtěli zabránit nekontrolovanému znásilňování a šíření pohlavních chorob. Prostitutky měly také vojákům suplovat pozitivní a přátelské intimní vztahy. Ale jen proto, aby nebyli v pokušení přátelit se s civilisty z okupovaných zemí. Tak vznikl onen servis sexuálních služeb, samozřejmě regulovaný a kontrolovaný.

Vojenské bordely byly rozděleny do dvou skupin. Do první patřily posádkové nevěstince, které obvykle vznikaly ve větších městech. Na jejich nedostatek si vojáci nemohli stěžovat. Vedle mnoha již existujících vznikaly stále nové a nové. 

Do druhé skupiny patřily polní nevěstince. To byly mobilní vozy, kde prostitutky vojákům nabízely sexuální služby, a to kdekoliv na frontě. Jeden takový nevěstinec o několika vozech byl vybaven 30 až 50 prostitutkami.

„Soldatenbordell“ ve francouzském Brestu vytvořený v bývalé synagoze. (foto: Wikimedia Commons, Bundesarchiv, Dietrich, CC-BY-SA 3.0)

Každá prostitutka musela v polních podmínkách uspokojit určitý počet vojáků. Pokud nesplnila stanovenou normu, byla zbavena všech benefitů včetně svého honoráře. Noční můrou těchto žen byly chvíle, kdy se na frontě německým vojákům nedařilo. Nebo ještě hůř, když byly jejich jednotky odtrženy od zásobovacích linií. V takových situacích se tyto ženy často stávaly oběťmi hromadných znásilnění a navíc jim většinou byly našetřené peníze ukradeny. 

Aby toho nebylo málo, jednotlivé skupiny nevěstinců byly ještě dále rozděleny do tzv. tříd. V první, která byla určena pro nejvyšší důstojníky, byly ty nejhezčí ženy a působily v mnohem čistším prostředí. Do druhé třídy vstupovali poddůstojníci s „o něco méně kvalitním zbožím“, jak sami vojáci uváděli. A nejnižší třetí byla určena pro obyčejné vojáky. Dokonce byly podle těchto rozdělení pro ženy stanoveny kvóty. Čím nižší postavení, tím vyšší zátěž, taková byla politika Himmlerova projektu.

Koncentrační tábory

Bordely existovaly i v necelé dvacítce koncentračních táborů a byly určeny pro „pilně pracující vězně“. Podle Himmlera měly lehké ženy zvyšovat produktivitu pracujících otroků, zejména v táborech podporujících zbrojní průmysl. 

Vybraní vězňové měli motivaci, pracovali více a tvrději. Někteří muži neměli ženu i několik let, takže když do tábora neobvyklá zpráva dorazila, vyvolala pozdvižení. Vstup do nevěstince byl z prvopočátku vyhrazen jen pro privilegované skupiny, funkcionáře táborové správy. Později se tento okruh rozšířil i na vězně z řad pomocné správy dozoru. O návštěvu se muselo žádat písemně u vedení tábora. Někteří muži museli na své „minuty rozkoše“ čekat i několik měsíců.

Židovské sexuální otrokyně v koncentračním táboře Osvětim (foto: The World Holocaust Remembrance Centre, CC0)

Stát se prostitutkou v táboře znamenalo mít lepší stravu a pravidelné lékařské ošetření, ale také diametrálně odlišné hygienické podmínky a v zimě vytápěný prostor, což bylo pro vězně běžných bloků nepředstavitelné. Tyto ženy měly daleko větší šanci na přežití než obyčejné vězeňkyně. Daň za to byla ovšem zřejmá.

Otevírací doba v těchto zvláštních blocích začínala v devatenáct hodin a obvykle končila kolem dvaadvacáté hodiny. Během toho krátkého času musela každá sexuální otrokyně zvládnout až osm mužů. A spíš než o sexuální akt se jednalo o znásilnění. Ty, které dříve nejstarší řemeslo neprovozovaly, musely prožívat nekonečnou hrůzu. Mimo tento stanovený čas se sexuální otrokyně věnovaly běžným domácím pracem, krutého táborového režimu je však zčásti ušetřili. Navíc většina z nich podstoupila nucenou sterilizaci, aby si udržela status „potřebných“.

Anděl smrti

Některé ženy v průběhu věznění otěhotněly i přesto, že podstoupily drastické metody sterilizace pomoci rentgenových výstřelů na pohlavní žlázy. Pokud některé ženy vnímaly prostituci jako trest, nikoliv jako šanci k přežití, pak netušily, co by je čekalo, kdyby otěhotněly. Neexistovalo, aby žena v táboře prožila přirozený proces těhotenství až do samého porodu, pokud k tomu nebyl vydán v rámci lékařského experimentu souhlas odpovědných lékařů. 

Jedním z nich byl německý lékař SS Josef Mengele. V Osvětimi prováděl morbidní a sadistické pokusy, jež vešly v nechvalnou známost především tím, že svým „pacientům“ nepodával téměř žádnou anestezii. Během necelých dvou let působení si Mengele vysloužil přezdívku „anděl smrti“. Interrupce u něj znamenala jistou smrt, ne-li okamžitou, tak většinou bolestivou a způsobenou masivním krvácením. 

Ženy, u nichž bylo těhotenství zřejmé už při vstupní selekci, putovaly rovnou do plynové komory. Na ostatní, které třeba ani samy netušily, že jsou v jiném stavu, čekaly Mengeleho experimenty. Když už se u žen těhotenství nepodařilo před táborovým personálem utajit, ujal se jich odborník v oblasti výzkumu sterilizace, obávaný gynekolog Carl Clauberg.

TIP: Nucené sterilizace a koncentrační tábory: Pohnuté osudy nenáviděných dětí od Rýna

Prostituce ve většině zemí představovala běžnou službu. Nacisté se ale pokusili o nemožné. Svými drastickými restrikcemi ji chtěli postupně vymýtit, a přitom se paradoxně stali těmi, kteří toto řemeslo jeho organizovaným objemem přeměnili na hotový průmysl. Vlastní hodnocení nacistů samotných vystihl svými slovy Joseph Goebbels. Na sklonku války prohlásil: „Vstoupíme do historie buď jako největší státníci všech dob, nebo jako největší zločinci.“

Vasariho koridor vede z florentské radnice ve středu města do paláce Pitti na předměstí. Plán propojit tyto dvě budovy vzešel v důsledku výjimečných historických okolností. Florentská radnice vznikla na přelomu 13. a 14. století jako centrum Florentské republiky, z níž bylo spravováno nejen město samotné, ale i okolní oblasti Toskánska. Roku 1530 se vlády nad městem definitivně zmocnil rod Medici, a z republiky se tak stala monarchie.

Od roku 1537 ji pevnou rukou spravoval Cosimo de’Medici i díky tomu, že mistrně manipuloval s veřejným míněním. Jeho vzorem byl římský císař Augustus, který rychle a trvale proměnil římskou republiku v císařství tím, že svoji jedinovládu obratně skryl za republikánskou fasádu. Cosimo ze stejného důvodu přesídlil v roce 1540 z rodového paláce na florentskou radnici, čímž okázale proklamoval, jak těsně navazuje na tradici republiky, i když ve skutečnosti udělal pravý opak.

Rezidence v zeleni

Giorgio Vasari princip stavebních projektů, které ve Florencii budoval pro Cosima de’Medici, vysvětlil ve spise nazvaném Ragionamenti (Rozpravy), jež má podobu fiktivních rozhovorů s Cosimovým synem a následníkem trůnu Franceskem de’Medici.

Princ se hned v úvodu Vasariho ptá, proč Cosimovi neporadil, aby Palazzo Vecchio zbořil a postavil na jeho místě velkolepou moderní stavbu, která by názorně předvedla vévodovu velikost, umělecké mistrovství florentských umělců a navždy proslavila Florencii. Na to mu architekt odpovídá, že vévoda by něco takového samozřejmě udělat mohl, ale rozhodl se Palazzo Vecchio zachovat, aby jeho „stará podoba dala vzniknout jeho nové vládě“. 

Cosimova snaha naklonit si Florenťany se však dostala do rozporu s cílem prezentovat se jako vládce světového formátu – k tomu potřeboval mnohem impozantnější a modernější stavbu než byla středověká radnice.

K politice nedílně patřily dvorské slavnosti a ceremonie, které se ve středověku odehrávaly na veřejných prostranstvích, ale když v 16. století evropští panovníci začali usilovat o absolutní moc, musely se přesunout do interiérů rezidencí a zahrad. Cosimo k tomuto účelu od roku 1549 používal Palazzo Pitti na druhé straně řeky Arno. Tento palác radikálně přestavěl a vybudoval za ním ohromou zahradu Giardino di Boboli. Florentská radnice Palazzo della Signoria byla tehdy přejmenována na Palazzo Vecchio (Starý palác), což naznačuje, že obě medicejské rezidence k sobě nerozlučně patří.

Oči Medicejských

Koridor, který obě sídla florentského vládce propojil, je v turistických propektech propagován jako „tajná chodba“, přestože tomu bylo přesně naopak. Všichni o jeho existenci věděli a měli vědět, protože šlo o důležitý prostředek, jímž vévoda demonstroval svoji identifikaci s městem i výsadní postavení. Soukromý chodník, určený výlučně pro něj a jeho hosty, vedl tak, že na druhém břehu Arna přiléhal k fasádě starobylého kostela Santa Felicita, kde se stal panskou tribunou, z níž Medicejští sledovali bohoslužby. Kostel tak mohl díky koridoru sloužit jako palácová kaple nedalekého Palazzo Pitti. 

Celý Vasariho koridor měří 760 metrů. (ilustrace: Galleria degli Uffizi, CC0)

Vasariho koridor vladaře nejen přiblížil k bohu, ale současně jej k němu připodobnil, neboť mu umožňoval být všudypřítomný a vševědoucí, přitom neviditelný a nedostupný. Však také malá kruhová okna osvětlující chodbu Florenťané překřtili na „oči Medicejských“.

Jednalo se nepochybně o architektův (a tedy i vévodův) záměr, protože kulaté průhledy míří do městského prostoru, zatímco okna obdélníková k řece či na okolní kopce. Tři velká panoramatická okna uprostřed mostu přes Arno ovšem nejsou součástí původní podoby, nechal je prorazit teprve Benito Mussolini v roce 1938 při příležitosti návštěvy Adolfa Hitlera, kterého chtěl ohromit vyhlídkou na řeku. 

Jeviště absolutistického vládce

Cosimo koridor plánoval přinemenším od roku 1560, kdy nechal vedle Palazzo Vecchio vystavět administrativní budovu, na základě tohoto záměru nazvanou Ufizzi (italsky kanceláře). Tato dlouhá galerie směřuje přímo k Palazzo Pitti, díky čemuž mohl být koridor o celou jednu třetinu kratší. Ufizzi plnily praktickou funkci, ale stejně jako koridor také demonstrovaly Cosimovu moc a staly se symbolem nového režimu, který v zemi nastolil. 

Při vstupu na nádvoří Uffizi z hlavního florentského náměstí Piazza della Signoria se po obou stranách nacházejí zdánlivě nekonečné, jednotně uspořádané fasády, které dodnes ohromují svou velkolepostí. V přízemí se nachází kolonáda přístupná veřejnosti, poslední patro tvoří dnes zasklená galerie, jež byla určená pouze pro vévodu a jeho dvůr.

Spojnici mezi portikem a galerií, tedy mezi Florenťany a vladařem, vytvářela řada velkých oken vedoucích do kanceláří reformované vlády se třinácti nově ustanovenými ministry. Tato okna, která měla celá Florencie neustále na očích, měla budit dojem transparentnosti státní správy. Administrativní aparát, spojující lidi a vládce, měl zajišťovat jejich společný zájem, tedy mír a prosperitu celého státu.

TIP: Rudolfova štola: Císařovo dílo, které dodnes bere dech

Vasariho koridor dnes již není jen připomínkou moci toskánských vévodů. Přestal jim sloužit v roce 1859, aby byl krátce nato poprvé otevřen veřejnosti. Od té doby je součástí galerie Uffizi a slouží k oslavě umění a umělců – v jeho útrobách je k vidění světově unikátní sbírka malířských autoportrétů. Umění a umělci ale byli klíčovou součástí Cosimových projektů od samého počátku, zejména jako záruka věčné slávy toskánského státu. V portiku Uffizi nechal Cosimo vystavit vedle svojí sochy a soch medicejských vladařů i skulptury florentských sochařů, malířů, architektů, literátů a vědců. Chybí zde jen zpodobnění Giorgia Vasariho, který si však postavil pomník svými díly, mezi nimiž zaujímá čestné místo koridor nesoucí jeho jméno.

Pro fanoušky The Beatles, Oasis, Michaela Jacksona, Sex Pistols, Blur, Rihanny, Spice Girls nebo třeba Davida Bowieho se chystá velkolepá příležitost – londýnská společnost Propstore chystá na počátku listopadu velkou aukci memorabilií hudebních hvězd a filmových rekvizit.

Mezi nejžhavější kousky patří „skafandr“, který měl v roce 1980 na sobě David Bowie ve slavném klipu k písni Ashes To Ashes. Očekávaná prodejní cena tohoto sběratelského kousku činí 60 až 80 tisíc liber (v přepočtu 1,6 až 2,2 milionu korun).

Od kytar až po bibli

K mání bude i jedna z největších sbírek memorabilií britské hudební skupiny Oasis, včetně stříbrné kytary Gibson Les Paul Florentine zpěváka Noela Gallaghera. Zájemci o tento skvost si podle Propstore budou muset připravit částku od 300 do 500 tisíc liber (8,2 až 14 milionů korun). V nabídce se ale objeví i o něco dostupnější set tří akustických kytar z klipu k patrně nejznámější písni této poprockové kapely Wonderwall.

Mezi další taháky patří podepsaná žádost o vydání zbrojního průkazu od Elvise Presleyho, boty Mel B ze Spice Girls nebo například kostým Whitney Houston „Královna noci“ z jejího filmu Osobní strážce. 

TIP: Sběratelské trendy dneška: Tenisky, brčka a herní kartičky za miliony

Vedle hudebních skvostů bude na aukci k mání i řada filmových artefaktů – originální Supermanův kostým, ikonický volejbalový míč „pan Wilson“ z filmu Trosečník nebo třeba bible, ve které měl Andy Dufresne schované geologické kladívko v legendárním filmu Vykoupení z věznice Shawshank. Velkolepá čtyřdenní aukce Entertainment Live Auction se uskuteční od čtvrtka 3. do neděle 6. listopadu 2022 v londýnském sídle společnosti Bafta. 

Plzák španělský (Arion vulgaris) se ve druhé polovině 20. století rozšířil z jihozápadních koutů Evropy prakticky po celém kontinentu, včetně jeho severního cípu. Za masivní expanzí stojí především nedobrovolná turistika. Invazivní měkkýš totiž na nová místa většinou putuje „přibalený“ v přepravkách spolu s rostlinným materiálem, zeminou či komunálním odpadem. 

Odolný proti mrazu i suchu

Plzák španělský úspěšně dobývá Evropu díky schopnosti rychle kolonizovat nové oblasti a zároveň se přizpůsobovat stále se měnícím podmínkám. Ačkoliv je mezi plži hotovým přespolním běžcem (urazí 5–9 m/h), na daleká místa se nechává převážet člověkem nebo unášet povodňovou vlnou. Proniká hlavně do měst, vesnic a jejich okolí. Osidluje nejrůznější stanoviště, kde díky extrémní plodnosti škodí. V Česku se potkává jen s hrstkou nepřátel – např. s ježky, rejsky, některými ptáky, obojživelníky, plazy a dravými brouky. Ti si však troufnou jen na jeho mláďata a navíc někteří mají denní aktivitu, zatímco plzák vylézá až v noci. 

Přivandrovalý plž houževnatě odolává nepřízni klimatu. Funguje v širokém teplotním rozmezí (od 25 °C do 5 °C). Mláďata (někdy i pozdější snůšky) přezimují zahrabaná v půdě a pokud teploty spadnou k nule, pozastaví vývoj. Dokonce přežijí i dlouhodobé mrazy a to tak, že sama zmrznou. Tolerují i značné vysychání. Dokážou totiž snížit výdej vody „nalepením se“ na ostatní, vylučováním kaše s krystaly kyseliny močové a omezeným otvíráním dýchacího otvoru. Rozměrná vajíčka chrání před vyschnutím několikavrstvý obal. 

Láska se šlehačkou

Plzáci španělští se řídí heslem, že pilířem úspěšné invaze je reprodukce, a tak věnují mimořádnou pozornost výběru sexuálního partnera. Vedeni čichem spěchají upatlanou pěšinkou za láskou a hledají svůj kýžený protějšek. Zprvu se důkladně prozkoumávají: otrkávají se růžky, koštují sliz a jemně si okusují „zadečky“. A když mezi nimi přeskočí jiskra, zatančí si námluvní taneček. Tělo na tělo se svižně plazí v kruhu a aby jim to pěkně klouzalo, vylučují kvanta slizu, který ze sebe navzájem olizují jako šlehačku. Když jim sexuální chemie funguje, po chvíli vášně zpomalí a kruh zmenšují, až skončí v milostném splynutí. 

Příštích několik hodin se prakticky nepohnou a veškeré síly napínají na tvorbu a výměnu spermatu. To mají uloženo v podélných průsvitných pouzdrech, jimiž jsou teď propojeni. Když je hotovo, chvíli kolem sebe rejdí, aby se zase rozloučili. 

Děrovačka v akci 

Plzák španělský schroupe snad každou rostlinu, jenž mu zkříží cestu a při lokálním přemnožení způsobuje vážné hospodářské škody. Dav hladovců zcela zničí úrodu na poli či v zahradě, ale záhon zvládne i menší partička. 

Vyhládlí slizouni se na rostlinách pasou a přitom celý porost oslintají, pokálí a místy i zválí. Cpou se hlavně listy, které zcela proděraví. Nejvíce jim chutná zelenina, hlavně listová, kořenová a brukvovitá, zatímco aromatický česnek nebo cibuli si raději odpustí. Zplundrují i záhon s květinami, např. s afrikány, jiřinami či pivoňkami, ale vysadíte-li do něj šalvěj či levanduli, vyhnou se mu obloukem. Ochotně za vás sklidí jahody i maliny a na louce si troufnou i na kopřivy.

Plzák španělský vytlačuje z původních lokalit ostatní nahé plže (u nás zejména plzáka lesního (Arion rufus), který má drobnou výhodu, že preferuje spíš lesní lokality) a dokonce se s nimi zkouší křížit. A tak není divu, že je dnes řazen (dle DAISIE - Delivering Alien Invasive Species Inventory for Europe) ke stovce evropsky závažných invazivních organismů, jejichž rostoucí stavy je třeba regulovat.

Nevybíravá chemie

Existuje celá řada metod, jak kalamitního škůdce usměrnit či zlikvidovat. Nejúčinnějším prostředkem k jeho vyhubení jsou chemické granule. Ty však spolu s plzáky otráví i mnoho dalších bezobratlých (např. žížal, brouků a včel), ale i obratlovců (např. psů, koček, ptáků, žab a ježků), kteří otrávenou drobotinu pozřou. Někteří zahrádkáři proto preferují pasti s nástrahou (např. pivní). 

Jako zdaleka nejefektivnější, nejekologičtější a nejlevnější způsob domácí likvidace se však osvědčil pracný ruční sběr a následné bleskové usmrcení horkou vodou či utnutím hlavy. Nevábný odpad lze navíc kompostovat. Tuto metodu doporučují i odborníci. Naopak striktně odsuzují velmi kruté hubení plzáků nakládáním do kuchyňské soli, která jim zaživa pozvolna rozpouští všechny tkáně. 

Nasazení predátorů

Zřejmě se shodneme na tom, že plzák španělský si přes svou žravost a nepůvodnost nezaslouží smrt otravou ani umučením, a tak zbývá cesta jeho biologické likvidace. Ta spočívá v nasazení predátorů a parazitů. Jak jsem už zmínila, vetřelec mnoho nepřátel nemá. Zemědělcům se zatím v boji s ním osvědčily kachny (plemeno indičtí běžci). Někde používají i parazitické hlístice, ale ty jsou neefektivní, protože hubí jen mláďata plzáka španělského a navíc zlikvidují původní plže. 

TIP: Floridské město ohrožují obří žraví plži: Úřady proto vyhlásily karanténní opatření

Do budoucna se uvažuje o nasazení dravých brouků, například střevlíka hajního. Ten dokáže plzáky aktivně vyhledávat a likviduje mláďata i vajíčka. Avšak tento způsob boje s vetřelcem je stále ještě v plenkách a předmětem výzkumu. Doma na zahrádce můžete prozatím vyzkoušet repelentní účinek některých bylin nebo mu cestu zatarasit mechanicky. Zkrátka boj s plzákem španělským se nás týká a nadále týkat bude.

Astronomové velmi rádi využívají tzv. gravitační čočky. Jejich princip vychází z Einsteinovy obecné teorie relativity, podle níž všechny částice (tedy i fotony – částice světla) reagují při pohybu na gravitační pole objektů, okolo nichž prolétají. Popsané chování souvisí se zakřivením časoprostoru kolem hmotných těles. Díky tomuto zakřivení fungují gravitační čočky podobně jako dalekohledy a vědci tak mohou pozorovat velmi vzdálené oblasti vesmíru.

V gravitační čočce hraje klíčovou roli čočkující objekt se silnou gravitací, což může být hvězda, galaxie nebo dokonce kupa galaxií. Poslední zmíněná možnost platí i pro velmi malebný gravitační čočkující systém SDSS J1004+4112.

V tomto případě kupa galaxií čočkuje vzdálený kvazar, který je díky tomu vidět v 5 kopiích (4 jasných a 1 slabé), a pak také vzdálené galaxie, které se zobrazují jako „oblouky“, uspořádané kolem středu čočky.

Čočkování se zpožděním

Španělský astronom José Antonio Muñoz Lozano z Univerzity ve Valencii a jeho kolegové se zaměřili na 4 jasné kopie zmíněného kvazaru. „Tyto čtyři kopie vytváří záření skutečného vzdáleného kvazaru, na které působí masivní gravitační pole kupy galaxií SDSS J1004+4112,“ vysvětluje astrofyzik Muñoz. Kupa galaxií je ale ohromný objekt, který tvoří množství galaxií a také různě uspořádaná temná hmota. Výsledné působení gravitace proto není úplně homogenní.

Hubbleův snímek kupy galaxií SDSS J1004+4112, s gravitačním čočkováním kvazaru a galaxie. (foto: ESA, NASA, Keren Sharon, Eran Ofek, CC BY-SA 4.0)

„Trajektorie záření čtyř kopií kvazaru v tomto případě není úplně stejná. Kvůli tomu pozorujeme jednotlivé kopie kvazaru s určitým časovým posunem. Rozdíl mezi kopií, kterou pozorujeme nejdříve a tou poslední, je v tomto případě 6,73 let,“ vysvětluje Muñoz.

TIP: Gravitační čočka nabídla unikátní pozorování čtyř obrazů supernovy

Toto pozorování „zpoždění“ mezi kopiemi kvazaru je přitom největší, jaké jsme kdy u gravitačních čoček zaznamenali. Pro astronomy je to nejen velký úspěch, ale také cenná informace, která prozrazuje leccos zajímavého o struktuře čočkující kupy galaxií a o její temné hmotě, kterou nejspíš obsahuje.

Ramenonožci (Brachiopoda), mořští živočichové s dvoumiskovou schránkou, se vzdáleně podobají mlžům, kterým ale nejsou blíže příbuzní. Společně s chapadlovkami (Phoronida) a mechovkami (Bryozoa) tvoří skupinu lofoforátů (Lophophorata), vzhledově velmi rozmanitých živočichů s filtračním zařízením jménem lofofor. Jde o jednu z vývojových linií „prvoústých“.

Mezinárodní tým odborníků nedávno objevil pozoruhodnou fosilii, která by mohla být předkem všech lofoforátů. Sdílí totiž některé znaky ramenonožců, chapadlovek i mechovek. Jde o bizarního obrněného „červa“ se spoustou štětin, který je zároveň blízký fosilní skupině tommotiidů.

Fosilie, která dostala jméno Wufengella bengtsoni, pochází z provincie Jün-nan v jihozápadní Číně a je součástí takzvané Čchengťiangské bioty, tvořené organismy, které žily na počátku prvohor v období kambria, asi před 518 miliony let. Výzkum publikoval vědecký časopis Current Biology.

Výhra v paleontologické loterii

Fosilie wufengelly je pro paleontologii výhrou v loterii. Je výborně zachovalá a na rozdíl od podobných fosilií stejného stáří nabízí odborníků možnost studovat detaily její tělesné stavby. Jak uvádí britský paleontolog Jakob Vinther z Bristolské univerzity, který se podílel na výzkumu: „V hospodě jsme se často bavili o tom, že jednoho dne najdeme právě takového tommotiida.“ Nakonec se to vědcům skutečně podařilo.

Badatelé sice již dříve předpověděli, jak zhruba by měl předek lofoforátů vypadat, některé věci je ale přesto překvapily. Na spodní části těla wufengelly se nacházejí přívěsky, které mohly fungovat jako přísavky, kterými se wufengella držela na útesu ve vlnách. Zvláštní jsou i dlouhé štětiny na bocích wufengelly, které mohly detekovat potravu nebo chránit proti predátorům.

Stále není jasné, čím se wufengella živila, podle vědců ale určitě neseděla na jednom místě a nefiltrovala, jako třeba dnešní mechovky. Jak říká Vinther: „Není úplně neobvyklé, že se předek určité skupiny celkovým vzhledem značně liší od svých dnešních blízkých příbuzných.“

TIP: 500 milionů let staré stvoření je nejstarším příbuzným pavouků a štírů

Martin Smith z britské Univerzity v Durhamu to považuje za výborný příklad bezvadně provedeného výzkumu. „Je to fantastická studie. Teď opravdu vidíme, jak se navzájem tolik odlišní lofoforáti vyvinuli ze společného předka. Příště se pustíme ještě hlouběji do evolučního stromu živočichů. Na dohled máme období označované jako ‘kambrická exploze’, kdy se ve fosilním záznamu poprvé objevily tělní plány nám důvěrně známých vývojových linií živočichů.“

Mezinárodní archeologický tým zkoumá lokalitu ve slovenských Vráblích již sedmou sezónu. Podle vědců jde o jedno z velkých středoevropských rolnických sídlišť mladší doby kamenné, z období 5250 až 4950 let před naším letopočtem. Na ploše okolo 50 hektarů se zde rozkládají nejméně tři samostatné sídliště.

Oběti v příkopu

Letos v létě zde badatelé učinili zneklidňující objev, když narazili na masový hrob, jehož stáří odhadují na téměř 7 tisíc let. V hrobě vědci objevili ostatky nejméně 35 lidí, přičemž množství kostí pochází od adolescentů. Jedna lebka a čelist pochází od kojence a většině pohřbených lidí chybí hlava. Těla původně ležela v různých pozicích – na zádech, na boku a některé v natažené „žabí“ poloze.

Podle Martina Furholta z německé Univerzity Kristiána Albrechta v Kielu je možné, že pohřbená těla měla sloužit jako jakýsi druh magické ochrany osídlení a jeho opevnění. Jde ale o předběžnou interpretaci a jasněji by mohlo být až po detailní analýze nalezených ostatků.

Kultura s lineární keramikou

Starověké osídlení ve slovenských Vráblích je spojované s ranou neolitickou kulturou s lineární keramikou, pojmenovanou podle charakteristické výzdoby nádob rovnými či zavinutými čarami. Lidé této kultury obývali střední Evropu v 6. tisíciletí př. n. l.  a její nositelé byli vůbec prvními zemědělci na českém území. Lidé této kultury jsou spojováni s megalitickými stavbami, jakou je Stonehenge ve Velké Británii nebo Carnac ve Francii.

Lid s lineární keramikou obvykle pohřbíval své mrtvé kostrovým ritem ve skrčené poloze, přičemž na dosavadních nalezištích archeologové nezaznamenali rozdíly ve způsobu pohřbívání mužů a žen. V některých hrobech badatelé objevili skromnou výbavu, obvykle nádoby či šperky. Nic takového se ale ve Vráblích nenašlo.

TIP: Jáma s kostmi v Chorvatsku je nejstarším známým případem masového vraždění

Vědci se nyní budou věnovat podrobnému zkoumání nalezených ostatků. Zajímat je bude hlavně to, zda šlo o záměrně usmrcené jedince, oběti epidemie nebo třeba oběti rituálních obřadů. Výzkum by měl také ukázat, zda byly nalezené oběti setnuty, nebo zda jim byly hlavy oddělené až posmrtně. Za důležitou vědci také považují otázku možné příbuznosti obětí.