Kdo svůj automobil neparkuje v garáži, takřka jistě už někdy našel na kapotě či na předním skle „vizitku“ v podobě ptačího trusu. V naprosté většině případů přitom nešlo o náhodu, neboť ptáci nekálejí nahodile, ale volí svůj cíl podle různých kritérií. Trus používají například coby obranný prostředek proti sokům, a protože zejména černé lesklé karoserie působí jako zrcadlo, považují svůj odraz za cizího vetřelce.

Nechtěný dárek

Mimochodem, právě na barvě automobilu velmi záleží. Podle britského experimentu z roku 2012 se nejčastěji stávají terčem ptáků červená vozidla (18 %), jelikož je agresivní odstín leká a vyvolává v nich reflexivní potřebu útoku. U modré (14 %) či stříbrné hraje zřejmě roli podobnost s vodní hladinou, kterou opeřenci s oblibou využívají coby toaletu. Naopak zelená se opakovaně ukazuje jako nejbezpečnější, patrně v důsledku podobnosti s baldachýnem stromoví. Černá barva byla v rámci zmíněné studie potřísněna v 11 % případů a bílá v 7 %.

Důležitý je samozřejmě i počet ptáků v dané lokalitě: Nejméně šťastnou volbu představují parkovací místa pod dráty elektrického vedení nebo pod stromem či římsou, kde se nachází ptačí hnízdo. To ostatně v reakci na britskou stidii uvádějí i zástupci britské ornitologické společnosti.

Malé souostroví Popilia se stalo součástí obrany rychle se rozrůstajících Benátek. Topoly, které daly souostroví jméno, po čase zmizely. Nově se místu začalo říkat Poveglia. V Benátkách dobře chápali jejich strategický význam. Dalo se odtud kontrolovat, kdo s loděmi pronikne až k pevnině a přístavu. Zužitkovali to dokonale v 9. století, když vedli války s Franky. Poveglia i v dalších staletích pomáhala Benátčanům. Využívali ji jako překladiště a dočasné kotviště. Loď tu mohla v rychlosti složit náklad a pokračovat dál v cestě, aniž by čekala na příliv. 

Čtyřicet dní

Tato praxe se náramně hodila, když přišlo na praktické uplatnění jednoho z originálních benátských vynálezů: karantény. V roce 1348 si Benátky poprvé – a pak bohužel ještě mnohokrát – užily morových epidemií. Do města dorazily právě s obchodními loděmi. Po zkušenosti, jež stála polovinu obyvatel města život, raději Benátčané zavedli nový systém: loď připlouvající z míst zamořených nákazou musela nejprve 40 dní kotvit na dohled u Poveglie, aby se ukázalo, zda jsou na její palubě všichni zdrávi. Teprve pak ji připustili k městu. 

Ono dlouhé čekání zvané quaranta, tedy italsky „čtyřicítka“, bylo jednou z prvních zavedených karantén v Evropě. Až později na tuto formu prevence přešli v Dubrovníku-Raguse, Miláně, Marseille či Frankfurtu. Městečko i pevnost na Poveglii během války v roce 1379 vypálili a vylidnili Janovští, ale karanténní účel ostrova pro odstávku lodí se zažil. Bylo to praktické! S myšlenkou izolace nemocných proto pracovali benátští i nadále. Jen kousek severněji od Poveglie, na ostrově Vecchio, založili na konci 14. století svůj první lazaretti. Lazaret, tedy špitál.

Držet je stranou 

Pokud někdo z Benátek trpěl nějakou chorobou, hurá s ním na Vecchio. Tam se buď uzdravil, anebo zemřel. Omezilo se tím šíření nakažlivých onemocnění. Jenže ani lazaret na Vecchio nedokázal pojmout nápor, který městu uchystala v roce 1485 další morová rána. Denně tu umíralo kolem pěti stovek lidí. Mrtvol se brzy nakupilo tolik, že se nedaly řádně pohřbívat – chyběly síly i místo. 

Tehdy si Benátští znovu vzpomněli na Poveglii. Nebožtíky tam dopravovali z lazaretu loděmi a vršili je do hromadných hrobů na pobřeží. A spalovali. Tehdy začala Poveglia získávat svou nehezkou pověst. Není těžké si představit proč. Morbidnost umocňovalo sténání umírajících a všudypřítomný zápach. 

Ruiny domů, pohřební jámy a mastný černý dým stoupající z pohřebních hranic. Působilo to dost výhrůžně – stačilo vidět dým nad Poveglií  a námořníci raději zastávku v Benátkách vynechali. Nicméně i tento preventivní model se zažil. Do Lazaretto Vecchio propříště směřovali lidé s řekněme běžnými a léčitelnými nemocemi. Na Poveglii se nedobrovolně vysídlovali ti, u nichž se uzdravení pojilo spíše s náhodou a štěstím.

Odkladiště

V 16. a 17. století tu v provizorních podmínkách a s velmi limitovanou péčí dožívaly své existence desítky, možná stovky nemocných. Zapomenutých, zanedbaných a opuštěných. Doboví kronikáři přesto zmiňují, že pokud zrovna neřádila v Benátkách epidemie, nežilo se na Poveglii zase až tak zle. Spíš připomínal očistec, který se prostě musel přetrpět. Vrátit se odtud teoreticky dalo. Na nefalšované Peklo se ostrov měnil až s příchodem moru. To se v přeplněných barácích na čtyřpatrových palandách mísila těla mrtvá s lidmi ještě živými. Ty, kteří ještě dýchali, dusil dým ze spalovaných těl. 

Ostatně půda je tu až z 50 % tvořena popelem s dohledatelnými lidskými ostatky. Kostních jam se tu dá najít bezpočet a rybáři se okolí ostrova vyhýbají, protože v sítích často tahali vybělené kosti. 

Kontrola

V roce 1776 přešla Poveglia pod správu Magistrato alla Sanità, místního Úřadu pro zdraví. Každá připlouvající loď se tu musela zastavit na inspekci. Námořníci měli z těchto kontrol hrůzu, protože stačilo pouhé podezření a hrozila jim detence. Kvalitativně se přitom celé zařízení dost „pozvedlo“. Pacienti i lidé vyčkávající v karanténě byli umístěni v celách jednotlivě a fungování zajišťovali medikové. Na provoz a stravování přispívala městská pokladnice. Dokonce se odtud dalo psát ven – jen listovní zásilky byly „prokouřeny“ bylinami a postříkány octem, aby se náležitě dezinfikovaly.

Morové vlny postupně opadaly. Ta poslední se datuje k roku 1798. A tak tu často končili lidé nakažení tyfem, žlutou zimnicí nebo cholerou. Roku 1814 se zdejší karanténní stanice uzavřela definitivně. U mol vznikl hřbitov starých lodních vraků. Nevalná pověst Poveglie, tehdy již nepokrytě nazývané Ostrovem duchů či Ostrovem mrtvých, se ale zlepšit neměla. Jak to? V roce 1922 přestavěli zašlé budovy na nový účel. Vzniklo zde sanatorium pro duševně choré. Končili zde hysterici, lidé nesvéprávní, schizofrenici i mentálně postižení. 

TIP: Řídit stát jako firmu: Středověké Benátky byly státem s přísně centrálním řízením

Benátčané si šeptali, že se tu prováděly lobotomie jako na běžícím pásu, stejně jako nejrůznější zvrácené medicínské pokusy. Ne že by to nebylo možné, pochmurnou realitu není třeba přibarvovat povídačkami. Fašizující Itálie se duševně nezpůsobilých štítila, a tak se tu skutečně nejspíš „čistila“ italská krev od „méněcenných vzorků“. Od roku 1968 bylo souostroví opuštěno a oficiálně uzavřeno. Snahy o jeho další rozvoj a zužitkování se zatím míjejí účinkem. Zlepšit špatnou pověst Poveglie totiž není zrovna jednoduché. 

Československá cestovní a dopravní kancelář byla z iniciativy banky Bohemia zřízena už v létě 1920, tedy brzy po skončení první světové války. Zkratku ČEDOK ale začala užívat teprve od roku 1926. V logu firmy se nakonec objevil symbol stěhovavého ptáka Ibise. 

Kromě vlaků a autokarů začal brzy Čedok nabízet též leteckou dopravu. Mezi oblíbené cíle patřily již v meziválečné éře především středomořské země jako Jugoslávie, Itálie, Francie, Španělsko, ale i Egypt či Maroko. V rámci domácí turistiky převládaly podobně jako dnes pobyty na horách, ať už to byly Krkonoše, Jeseníky nebo Tatry, v lázeňských městech a v hlavním městě republiky Praze. 

Na vyhlídkové jízdy Prahou získal Čedok v roce 1927 koncesi, ale již o rok dříve se prvních jízd zúčastnilo přes 3 200 osob. Turistické autobusy jezdily podle platného jízdního řádu v sezoně od dubna do září a podmínkou přidělení koncese bylo použití autokarů domácí výroby. Poměrně vysokou cenu jízdného 35 Kč (dnešní tisícovka!) měly vykompenzovat služby průvodce a zaplacené vstupy na památky.

TIP: Pevně svázané vzpomínky: Kdy vznikla první fotoalba?

Dobový Průvodce Prahou okružní jízdy inzeruje takto: „Po vzoru zahraničních měst pořádá Čedok okružní jízdy Prahou ve vlastních luxusních autokarech, při nichž navštíveny jsou veškeré zajímavosti staré i nové Prahy (Staré město, Staroměstská radnice, Starý židovský hřbitov, Staronová synagoga, Hrad, Chrám Sv. Víta, Loreta, Valdštýnský palác, Barrandov),“ a uvádí začátek tříhodinových zážitkových jízd od Prašné brány denně v 9.30 a 14.30 hodin. 

Kometa známá jako 29P/Schwassmann-Wachmann (29P) je považována za vulkanicky nejaktivnější vlasatici ve Sluneční soustavě. Podle NASA jde o tzv. kentaura, tedy jednoho z přibližně stovky známých objektů, které byly v minulosti vytlačeny z Kuiperova pásu. Nyní se tato přibližně 60 kilometrů velká kometa pohybuje po takřka kruhové trajektorii v pásu ležícím mezi drahami Jupiteru a Saturnu. 

Soptící vlasatice

Kometa 29P je v centru pozornosti astronomů zejména pro své neobvyklé chování. Pravidelně totiž zjasňuje – na rozdíl od většiny komet se tak ale neděje během přiblížení vlasatice ke Slunci. Její neobvyklé chování vědci připisují vulkanické činnosti – na rozdíl od pozemského vulkanismu ale kometa 29P při erupcích nevyvrhuje žhavé magma a popel, nýbrž extrémně studené plyny a led. Tento neobvyklý typ vulkanické činnosti je známý jako kryovulkanismus.

Kometa 29P/Schwassmann-Wachmann okem Spitzerova vesmírného dalekohledu. (foto: NASA/JPL-Caltech, D. Cruikshank, J. Stansberry (University of Arizona), CC BY-SA 4.0)

Na konci letošního listopadu zaznamenal jednu takovou událost amatérský astronom Patrick Wiggins. Následná pozorování dalších odborníků odhalila, že dramatická změna v jasnosti, kterou Wiggins pozoroval, je výsledkem masivní vulkanické erupce – druhé největší, která byla v souvislosti s kometou 29P pozorována za posledních 12 let.

Vyvržený materiál se od jádra komety táhne do vzdálenosti 56 tisíc kilometrů a podle Richarda Milese z Britské astronomické asociace by se jeho hmotnost mohla blížit milionu tun. Fotografie po erupci také naznačují, že výron s největší pravděpodobností pochází z jediného místa na povrchu komety.

TIP: Na předměstí Sluneční soustavy: Tajemný Kuiperův pás a Oortův oblak

Do bližšího zkoumání komety 29P se měl původně zapojit i Hubbleův vesmírný dalekohled, kvůli technickým problémům ale z pozorování nakonec sešlo. O bližší pohled na tuto zajímavou kometu ale zřejmě ochuzeni nebudeme – na počátku příštího roku by se na ni měl zaměřit teleskop Jamese Webba.

Německo mělo po první světové válce zapovězenu celou řadu vojenské techniky. V tomto seznamu sice bitevní lodě jako jeden z přímo omezených artiklů nenalezneme, přesto i tato kategorie podléhala restrikcím, neboť výtlak plavidel nesměl přesáhnout 10 000 tun. To prakticky nedovolovaly postavit plnohodnotnou moderní bitevní loď.

Proto po celá 20. léta německé námořnictvo rezignovalo na stavbu tohoto typu plavidel. Až s nástupem nacismu začala, kromě pozemních a leteckých jednotek, zbrojit také nově vytvořená Kriegsmarine. Na počátku 30. let 20. století začali v Německu se stavbou takzvaných kapesních bitevních lodí třídy Deutschland, které měly deklarovaný výtlak podle pravidel, ve skutečnosti však ještě o něco větší. Ty jsou někdy řazeny také mezi těžké křižníky. Poté následovala plavidla větší, tvořící přechod mezi těžkými a bitevními křižníky. 

Zrození legendy

Koncem 30. let, v době, kdy nacistické Německo již delší čas nerespektovalo žádné restrikce a nepokrytě zbrojilo, spustily loděnice na vodu dvě plavidla třídy Bismarck. Ta se svými děly, rychlostí i pancéřováním zařadila mezi nejlepší bitevní lodě doby. Hlavní výzbroj tvořilo celkem osm děl ráže 380 mm s dostřelem přes 35 km. Pancéřová ochrana sestávala z kvalitní chromniklové oceli Wotan, kterou konstruktéři použili na vertikální ochranu a přepážky. Horizontální pancéřování zajišťovala Kruppova cementovaná ocel, která si svou proslulost zajistila již během první světové války.

Německý průmysl zatím netrpěl nedostatkem legovacích kovů tak, jak tomu bylo v druhé polovině války, a proto systém, množství i kvalita pancéřové ochrany dosahovaly vynikající úrovně. Konstruktérům se podařilo vyprojektovat bitevní loď, která odpovídala téměř ideálním charakteristikám. Od září roku 1940 do ledna roku 1941 prodělával Bismarck náročné zkoušky, které se z důvodu bezpečnosti odehrávaly především v prostoru Baltského moře. Rychlost plavidla při nich dosáhla 30 uzlů (55,6 km/h) – jednalo se o vynikající výkon.

Proti konvojům

Z Baltu vyplul Bismarck 19. května 1941 pod velením viceadmirála Günthera Lütjense a za doprovodu těžkého křižníku Prinz Eugen na svou první a zároveň poslední bojovou misi. Obě lodě měly proniknout severní cestou do Atlantiku a v tamních vodách škodit spojenecké námořní přepravě. Díky průzkumu a norskému odboji získalo britské velení přesné informace o tom, kde se lodě Kriegsmarine nacházejí, proto vyčlenilo několik silných svazů s úkolem Bismarck najít a zničit.

Britské síly ho objevily v Dánském průlivu (mezi Islandem a Grónskem) a velení Grand Fleet vyslalo do oblasti bitevní křižník Hood, v té době největší plavidlo Royal Navy, a novou bitevní loď Prince of Wales (třída King George V). Dne 24. května 1941 došlo k bitvě. Během několika prvních minut, po zásazích do muničních komor, vyletěl křižník Hood do povětří. Lodi Prince of Wales, na jejíž palubě se stále nacházelo množství dělníků, a posádka neprodělala dostatečný výcvik, se stěží podařilo uniknout.

Sám proti královně moří

Zkáza Hoodu vyvolala v Anglii značné rozhořčení a britské velení vyslalo proti Bismarcku, od kterého se na Lütjensův rozkaz mezitím odpoutal křižník Prinz Eugen, veškeré dostupné síly. Na německou bitevní loď zaútočily staré torpédové bombardéry Swordfish, kterým se podařilo docílit dvou zásahů. Jedním z nich zablokovaly kormidlo, takže se německá válečná loď začala v podstatě točit v kruhu.

Následně se přiblížily bitevní lodě Rodney a King George V, se kterými Bismarck svedl statečný, ale nerovný souboj. Zkázu těžce poničené lodi dokonalo několik torpéd z křižníku Dorsetshire. Dodnes se vedou spory, jestli finální potopení Bismarcku proběhlo na rozkaz německého velení, nebo bylo skutečně důsledkem masivní dělostřelby a torpéd britských válečných plavidel.

Image

Čtěte také

Souboj ocelových titánů (2): Bitevní lodě Bismarck vs. King George V

Rodák z Uherského Hradiště se začal o vesmír zajímat už ve čtyřech letech, při listování školním atlasem světa. Dnes si dělá pilotní licenci, což by ho mohlo posunout k vysněnému cíli stát se kosmonautem, který navštíví ISS. A dětskému přání neváhá Jakub Zemek podřídit naprosto vše, od vzdělání přes vztahy až po volný čas. 

Ve skafandru nanečisto

Když mu bylo devatenáct, absolvoval coby jediný zástupce zemí východní Evropy výcvik v režii americké kosmické agentury na Floridě. „Zaujal jsem svým původem,“ vzpomíná. „Většinou se tam totiž hlásí Američané.“ Konkurence byla ohromná: Kromě vynikajících studijních výsledků se přihlíží i k seznamu mimoškolních úspěchů a Jakubovi pomohly rovněž zkušenosti s létáním. 

Nejprve musel nastudovat odbornou literaturu a teprve poté následovalo týdenní soustředění. Vedle simulace stavu beztíže v bazénu pomocí virtuální reality si mladý Čech vyzkoušel třeba pobyt v hypobarické kabině, napodobující případný nedostatek kyslíku na palubě. „Cítíte mravenčení v konečcích prstů a máte mžitky před očima,“ líčí Jakub. Největší zkoušku nervů mu však prý připravil skafandr: „Člověk je v něm daleko méně pohyblivý a vidí jen přes sklo.“ Z Floridy si český student kromě zážitků a důležitých certifikátů přivezl také instantní jídlo pro astronauty a setkal se tam s inženýrem, který se podílel na budování ISS, i s designérem skafandrů.

Výjimečný student

Po maturitě zamířil Jakub studovat vesmírné inženýrství do britského Manchesteru, kde se s kolegy zapojil rovněž do projektu vysokorychlostního cestování Hyperloop vizionáře Elona Muska. Domů se příliš často nedostane, a pokud přece jen, tráví většinu času nad knížkami. „Studuje hluboko do noci. Když za ním zajdu po půlnoci do pracovny, často ještě leží ve skriptech a něco počítá,“ popisuje jeho otec Přemysl. Jakubovi rodiče se však shodují, že je nadaný syn příjemně překvapil, přestože už napůl počítají s tím, že se zřejmě usadí za hranicemi.

TIP: Česko má nového astronauta: Pilot Aleš Svoboda je členem záložního týmu ESA

Pro splnění svého snu každopádně dělá maximum: V deseti letech si v knihovně půjčil první publikaci o černých dírách a časem se zúčastnil řady studentských i mimoškolních aktivit. Jeho někdejší učitelka Hana Mlejnská potvrzuje, že šlo o výjimečného žáka, který v soutěžích pro mládež obsazoval první místa. Později ve výzkumném centru v Dolních Břežanech u Prahy absolvoval stáž, při níž se podílel na vzniku nejvýkonnějšího laseru světa. „Dokáže simulovat i fyzikální jevy, které se odehrávají pouze v kosmu a na Zemi k nim za normálních podmínek nedochází – například skupenství plazmatu,“ objasňuje Jakub. Šance, že by se jako teprve druhý Čech podíval do vesmíru, jsou sice malé, ale nikoliv nulové. Možná se tak jednou vedle Vladimíra Remka zapíše do učebnic i jméno Zemek. 

Výměna kyčelních nebo kolenních kloubů je dnes již poměrně běžnou operací. Jak je to ale s klouby prstů, kterým se choroby a poškození rovněž nevyhýbají? Umělé klouby pro prsty ve skutečnosti existují, ale jejich použití je jenom omezené. Výzkumný tým německé Fraunhoferovy společnosti se to nyní snaží změnit, s pomocí 3D tištěných prstních kloubů, vytvářených pacientům na míru.

Pokud dojde k nenapravitelnému poškození kloubu na prstu, ať už kvůli artritidě nebo třeba nějakému zranění, lékaři to obvykle řeší pevným spojením kostí v místě kloubu. Asi není nutné zdůrazňovat, že to zásadně postihne pohyblivost takového prstu. Objevují se sice i implantáty pro prsty, ty ale mají určitá omezení.

Umělé klouby na míru

Jde o silikonové nebo standardní kovové implantáty. Podle vyjádření Fraunhoferovy společnosti se silikonové implantáty často uvolňují z kostí prstů a musí pak být znovu připojeny chirurgickým zákrokem, zatímco standardní implantáty se vyrábějí pouze v určitých velikostech, které prakticky u žádného pacienta neobnoví plný rozsah pohybu.

Jeden z prototypů 3D tištěného titanového kloubu pro prst. (foto: Fraunhofer IAPT, CC0)

Tým Fraunhoferovy společnosti řeší problém s umělými klouby prstů v rámci projektu FingerKIt. Vyvinuli systém, který je založený na zpracování rentgenových snímků poškozeného kloubu či kloubů pacienta. Snímky analyzuje umělá inteligence, která vytvoří 3D model umělého kloubu, šitého na míru dotyčnému pacientovi.

TIP: Implantáty s upravenými buňkami dávkují léčivo při revmatoidní artritidě

Hotový model dostane 3D tiskárna, která následně vyrobí implantát. Nejprve vytiskne tvar implantátu postupem metal binder jetting, kdy dochází k propojování titanového prášku tekutým pojivem. Výsledný objekt má sice přesný tvar, zároveň je ale velmi křehký. Proto ještě prochází procesem spékání (slinování), při němž dojde ke splynutí propojených titanových částic do pevného materiálu. Badatelé odhadují, že pacienti mohou díky uvedenému postupu obdržet umělé klouby pro prsty o 60 procent rychleji a podstatně jednodušeji než u soudobých implantátů. Společnost Fraunhofer nyní hledá obchodní partnery, kteří by jí pomohli uvést novou technologii na trh.

V kanálech hluboko pod římským Koloseem se ukrývají kosti tvorů, kteří zde bojovali a umírali jako „gladiátoři“, kvůli rozptýlení obyvatel Říma. Mezi kostmi medvědů, lvů a leopardů ale na archeology čekalo i jedno překvapení. Narazili totiž na ostatky jezevčíků, kteří se podle všeho rovněž podíleli na bojích v aréně. K objevu došlo v rámci nového projektu, jehož cílem je průzkum sítě kanálů, které se dodnes nacházejí pod slavným Koloseem, největším amfiteátrem římské říše.

Gladiátoři říše zvířat

Podle historiků byla zvířata běžnou součástí krvavé podívané v římských amfiteátrech. Z Afriky i dalších oblastí se dovážela řada exotických druhů – vedle medvědů, lvů nebo třeba leopardů, to byli také sloni, hroši nebo například pštrosi. Gladiátorům je bylo dovoleno „lovit“, což mohlo být  v řadě případů nebezpečnější než bojovat s lidskými protivníky. Výjimečná zvířata bývala také vystavována, podobně jako dnes v zoologických zahradách a někdy v aréně bojovala zvířata proti jiným zvířatům.

Zatím není jasné, jakou roli v římských amfiteátrech hráli jezevčíci. Jejich kosti údajně naznačují, že ve svém účinkování nebyli příliš úspěšní a často končili mezi poraženými. Jako nejpravděpodobnější se jeví, že se podíleli na „loveckých“ představeních s cizokrajnými zvířaty, zřejmě ve větších počtech.

TIP: Krvavý sport v Koloseu: Gladiátory sledovaly desetitisíce diváků

Kromě zvířecích kostí archeologové narazili i na řadu cenných nálezů, které nabízejí unikátní pohled na každodenní život ve starověkém Římě. Šlo například o 50 bronzových a jednu stříbrnou minci. Podle vědců šlo patrně o mince, které do arény házeli rozjaření diváci, později spláchnuté do kanálů společně s krví a vnitřnostmi poražených gladiátorů a zvířat. Badatelé narazili i na množství semen chutných plodů, jako jsou fíky, hroznové víno, melouny nebo olivy – podle všeho pozůstatky občerstvení dávných diváků.

Mistr palety a štětce, jehož nespoutají konvence a předsudky. Věří jen sám v sebe a svého génia. Tvoří a inspiruje, překvapuje a oslňuje. Ale také ničí a týrá, boří a rozdává rány. Kdo se s ním setká, už nezůstane stejný.

„Tužka!“ To je údajně první slovo malého Pabla, který se narodil 25. října 1881 ve španělské Malaze. Prvorozený syn malíře a profesora umění projevuje výtvarný talent odmalička. Otec ho zasvěcuje do tajů umění a postupně se pod tlakem synkova talentu sám vzdá malířství. Nastoupí na akademii v Barceloně a přesvědčí vedení, aby pozvali třináctiletého Pabla k přijímacím zkouškám. Stane se a komise je ohromena. Pablo má obrovské nadání, ale ani špetku disciplíny. Školu brzy opustí, stejně jako nedokončí studia na prestižní akademii  v Madridu. Vrací se do Barcelony a stává se pravidelným návštěvníkem kabaretu „U čtyř koček“ a uznávaným vůdcem mladých bouřlivých intelektuálů a umělců.

Mekka umění

Paříž je na přelomu století tepajícím srdcem umělecké Evropy. Kam jinam by tedy mohly vést kroky nadaného mladíka? Pár dní před devatenáctými narozeninami zcela sám dorazí do Paříže. Nemá kam složit hlavu a nezná jediné francouzské  slovo. Ale má sebe a svůj talent. Opuštění a nostalgii přetavuje do takzvaného „modrého období“ plného obrazů ubohých žebráků a zoufalých matek. Už první výstava má fantastický úspěch. Jeho ateliér na Rue Ravignan 13 se záhy stává centrem nové estetické nauky: kubismu

V letním pařížském dešti roku 1904 potkává Pablo svou první ženskou múzu. Fernanda Olivier je sice stejně mladá jako on, ale životem neskonale protřelejší. Dvakrát se špatně provdala a v sedmnácti letech porodila dítě. Ráda si vymýšlí a svůj život obestírá tajemstvím. Fascinující kráska! O Picassovi říká: „Není nijak zvlášť atraktivní, ale má v sobě oheň, který zaujme každého. Magnetismus, kterému prostě nedokážu odolat!“ Malíř si svou modlu stěhuje ihned k sobě. Nemusí dělat zhola nic, jen mu být stále k dispozici. Žárlí na ni tak, že ji raději nepouští samotnou ani na nákupy. Fernandin optimismus a živelná ženská energie se v obrazech otisknou něžně růžovou barvou. Ani růžové období ale nebude trvat příliš dlouho. Další múzy už čekají!

Usadit se?!

Když Pablo poprvé spatří primitivní africké umění, zasáhne jej blesk inspirace. „Nebezpeční duchové! Černošské sochy a masky jsou jako zbraně.“ Z tohoto zdroje se zrodily Avignonské slečny: obraz znázorňující pět prostitutek, který ohlásil revoluci kubismu a způsobil skutečné pozdvižení. Když Georges Braque, další ze zakladatelů nového uměleckého směru, obraz uviděl, zvolal: „To je jako by ses napil benzinu a začal kolem sebe plivat oheň!“

Vyhlášení první světové války Picassa nezbrzdí. V Paříži má nový ateliér na Boulevard Raspail a také novou milenku. Polskému malíři Marcoussisovi přebere Marcelle Humbertovou a dá jí i nové jméno: Eva Gouel. Dívka brzy onemocní tuberkulózou, ale ještě před její smrtí si Picasso vyhazuje z kopýtka s dalšími a dalšími ženami.

Při navrhování scény a kostýmů pro balet Sergeje Ďagileva zahoří pro mladou tanečnici Olgu Chochlovou. Přátelé ho varují: „Nezačínej si s Ruskou, ke všemu dcerou generála, bude se chtít vdávat!“ Pabla ale žene touha a nedívá se napravo nalevo. Olgu si vezme a udělá jí dítě. Ona ho uvede do světa vysoké společnosti a elegantních večírků. Nestálého bohéma ale začne snob­ská salónní konverzace brzy ubíjet. Manželé se neustále hádají a ani narození syna Paula neodradí malíře od ženských náručí a klínů. Předčasně zestárlá Olga zatrpkne a sužuje manžela žárlivými scénami. 

Kdo je Picasso?

Jednoho podzimního dne roku 1927 zahlédne Picasso v metru nádhernou blondýnku s jemným obličejem a velkými prsy. Drze ji chytí za ruku a řekne: „Slečno, máte zajímavou tvář. Jsem Picasso. Rád bych udělal váš portrét. A tuším, že my dva spolu dokážeme velké věci.“ Marie-Thérese Walterová neví o umění zhola nic. A navíc je nezletilá. O třicet let staršímu svůdci odolává půl roku. V den jejích osmnáctin ji konečně dostane. A ona pak vyhoví jakémukoli jeho rozmaru. 

Picasso si ji ubytuje v ateliéru na venkově a poměr tají i před přáteli. Začne tvořit „surrealistické“ umění, inspirované tělem mladé krasavice. Tvoří objekty spojující ženská prsa a mužský falus. Žena – samice a muž – samec se vzájemně chtějí téměř pozřít. Sám se často stylizuje do role mytického Minotaura, který se znovu a znovu zmocňuje plaché nevinné dívky. Jejich orgie nezůstanou bez následků. Marie-Thérese otěhotní a Picasso je nadšený. Tedy pouze do doby, než ho právníci upozorní, že v případě rozvodu dostane manželka polovinu majetku, včetně jeho obrazů. Olga křičí, žárlí, vyčítá a Pablo ji vláčí za vlasy a bije. Skončí jako zubožená psychicky nemocná žena. Zůstávají svoji až do její smrti v roce 1955. 

Sliby chyby!

Marie-Thérèse Walterová svému milenci říká rozpustile PIC. Trpělivě čeká, až se Pablo rozvede, jak jí slíbil. Ale v době, kdy se narodí dcerka Maia, si už malíř pořizuje novou milenku: temperamentní chorvatskou malířku a fotografku Doru Maarovou. Když ji poprvé spatří, dívka má dlaň položenou na hospodském stole a s neuvěřitelnou rychlostí se trefuje nožem mezi roztažené prsty. Žena, která se nebojí bolesti, Picassa uhrane. Tráví spolu veškerý čas, ale to nebrání Picassovi posílat horoucí milostné listy Marie-Thérèse. Obě ženy se o malíře urputně hádají a někdy i perou.

Dora má sklony k hysterii, ale nikoli bezdůvodně. Picasso je brutální umělec a ještě brutálnější partner. Často ji bije až do bezvědomí. Musí mu být kdykoli k ruce. Nesmí si domlouvat žádné schůzky, dokud jí nedá vědět, že on za ní nepřijde. Pablo tvrdí: „K Marii-Thérèse cítím mnohem větší náklonnost než k Doře. Je něžná a ušlechtilá, velmi ženská – samá radost, světlo a mír. Dávám přednost ženám, které nemají smysl pro humor,“ tvrdí. „Dora se nad vším trápí, je nervózní a úzkostlivá. Tolik mě nepřitahuje, ale zase je velmi inteligentní.“ Labilní Dora není schopna utrpení vydržet dlouho a zcela se zhroutí.

Panna a Netvor

Picasso žije v přepychovém bytě a cítí se jako bůh. Ženy mu leží u nohou. Kurátoři žebrají o jeho obrazy. Ani Němci si na něj za druhé světové války nedovolí vztáhnout ruku, přestože vstoupí do komunistické strany a říká se o něm, že v ateliéru ukrývá židovské přátele. A má novou múzu: Fran­çoise Gilotovou, malířku ještě mladší než je jeho syn Paul. 

Dvaadvacetiletá panna podlehne svodům o čtyřicet let staršího Picassa, ke kterému obdivně vzhlíží jako k muži i jako k umělci. Dora sice o jejich avantýrách ví, ale nemůže uvěřit, že by ji mohla nahradit taková školačka. A Marie-Théresa? S ní a s dcerou Maiou tráví každý čtvrtek a neděli. Pak se ale Françoise stěhuje s Picassem na venkov, kde porodí v květnu 1947 syna Clauda. A začínají galeje: malíř jí nedává vůbec žádné peníze, prý aby utužil její charakter. Musí se starat o novorozeně, ateliér i domácnost, průběžně maluje a znovu otěhotní. Aby udržela krok s Pablovým hektickým životním stylem, skoro vůbec nespí a před porodem je fyzicky i psychicky zcela zubožená. 

Po narození dcerky Palomy nemůže s Picassem kvůli zdravotním komplikacím spát a on si zcela veřejně začne aférku s novinářkou Genevieve Laportovou, která s ním přijde dělat interview. Na sklonku roku 1953 dojde Françoise trpělivost. Dovolí si to, co ještě nikdy žádná: opustit Picassa! Odvede od něj i děti a podaří se jí natolik od něj odpoutat, že se vdá za mladého malíře Luca Simona.

TIP: Egon Schiele: Kvůli nahým modelkám musel opustit milovaný Krumlov

Pro Picassa je to nezhojitelná rána. Začne si sice s keramičkou Jacqueline Roquovou, ale vymýšlí krutou pomstu. Využije veškerý svůj vliv, aby své bývalé a jejímu muži zcela zničil kariéru. Nechce vídat děti, pronásleduje Françoise svou zlobou a výčitkami, nechá jí zabavit veškerý majetek a dárky, které jí dal. Přesto se mu nepodaří přesvědčit ji k návratu. Proto se natruc ožení s Jacqueline. 

Po mě potopa

Osmdesátiletý Picasso ztrácí roku 1963 své dva nejlepší přátele: malíře Braqua a básníka Jeana Cocteaua. Je zcela závislý na Jacquelině péči. Tajně podstoupí operaci žlučníku a prostaty, což znamená absolutní konec jeho sexuálního života. Posedlost sexem dál otiskuje do grafik a kreseb. Objevuje se v nich ale i stále tíživější hrozba přicházející smrti a strach z nemohoucnosti. Velký umělec Pablo Picasso umírá 8. dubna 1973 při večírku s přáteli, po boku své manželky. Umírá nejoriginálnější a nejtvořivější génius své doby. Jeho poslední slova zní: „Připijte si na mě, na mé zdraví, já už pít nemohu.“

Americké letectvo hodlá koupit minimálně sto letounů B-21 Raider. Nahradit jimi chce bombardéry B-1 Lancer a B-2 Spirit. V současné době se v různé fázi výroby nachází šest strojů B-21, první let by se měl uskutečnit v polovině příštího roku. Kromě společnosti Northrop Grumman se na vývoji a výrobě přísně utajovaného letadla podílelo dalších 400 firem ze 40 amerických států.

Podle původních odhadů z roku 2010 mělo podle Reuters každé letadlo stát 550 milionů dolarů (nyní 12,7 miliardy Kč), po započtení inflace by nyní cena za jeden stroj mohla činit až 750 milionů dolarů (17,3 miliardy Kč). Oficiálně ale cena bombardéru zveřejněna nebyla.

TIP: Stíhačka, která létá sama: V kokpitu superstíhačky F-35 Lightning II

„Není to jen další letadlo. Je to ztělesnění amerického odhodlání bránit republiku, kterou všichni milujeme,“ prohlásil ministr obrany USA Lloyd Austin. Upozornil především na to, že nový bombardér využívá nejnovější poznatky v oblasti technologií, které umožňují unikat pozornosti radarů. „Padesát let pokroku v těchto technologiích se promítlo do tohoto letadla,“ řekl Austin. „I ty nejvíce sofistikované systémy protivzdušné obrany budou mít problém B-21 na nebi odhalit,“ dodal.

Také Kathy Wardenová ze společnosti Northrop Grumman označila za hlavní přednost nového stroje to, že bude těžko zpozorovatelný. „Uslyšíte ho, ale neuvidíte,“ řekla Wardenová.