Přibližně před šesti tisíci lety byl dnešní Tchaj-wan osídlen neolitickými zemědělci, kteří mluvili archaickými austronéskými jazyky. Ostrov se poté stal pravlastí dnešních austronéských jazyků, jimiž mluví lidé od Madagaskaru až po Nový Zéland, Velikonoční ostrov a Havaj. Potomci těchto příchozích dodnes žijí na Tchaj-wanu a představují asi 2 procenta jeho populace.

Mnozí z nich si vyprávějí příběhy o malých lidech s tmavou kůží a rozcuchanými vlasy, kteří donedávna žili v horských lesích, často v jeskyních. V obecném povědomí šlo o příběhy považované za legendy a mýty, podobné evropským pohádkám o elfech a vílách. Archeologové sice nalezli na ostrově starší kamenné nástroje, některé z nich pocházely z doby před 30 tisíci lety, o lidech, kteří je vyráběli, se ale nevěděli nic bližšího. Tedy až doposud.

Malí tmaví lidé z Tchaj-wanu

Změnu přinesl nedávný objev mezinárodního týmu archeologů, kteří v jeskynním komplexu Xiaoma, v hornaté oblasti východního Tchaj-wanu, nalezli lebku a stehenní kost ženy, která žila právě ve zmíněné době před šesti tisíci lety. Výzkum publikoval odborný časopis World Archaeology.

DNA získaná z této lebky je blízká některým africkým sekvencím podobného stáří. Vzhledově objevené pozůstatky připomínají negrity – populace malých tmavých lidí australoidního původu, mezi které patří například Aetové a další kmeny z Filipín, Andamanci z Andamanských ostrovů nebo Semangové z Malajsie.

Lebka ženy objevená na nalezišti Xiaoma. (foto: World Archaeology, Hirofumi Matsumur, CC BY-SA 4.0)

Příběhy o těchto prapůvodních obyvatelích Tchaj-wanu se mezi dnešními austronéskými etniky liší. Pro mnohé z nich to byli nepřátelé, s nimiž bojovali, jiné kmeny si jich naopak vážily. Saisiyaté ze západní části ostrova je označovali jako Ta’ai a považovali je za své učitele. Ve všech vyprávěních mají ale společný vzhled a životní styl. Poslední z těchto malých lidí s tmavou kůží zřejmě na Tchaj-wanu vymřeli relativně nedávno – přibližně před několika stovkami let.

TIP: Lebky z Řecka zdvojnásobují stáří prvního příchodu moderních lidí do Evropy

Objevené pozůstatky jsou svými parametry nejbližší negritům, kteří dnes žijí na Filipínách. Podle odborníků nejde o rozpor – během ledových dob byl Tchaj-wan velmi pravděpodobně propojený souší s kontinentem, i s Filipínami. Předkové malých tmavých lidí tedy mohli přijít na Tchaj-wan právě z Filipín, aniž by museli překonávat moře.

Když se hvězda neopatrně přiblíží k černé díře, mohutné gravitační síly ji natáhnou jako na skřipec a roztrhají ji. Odborníci tomu říkají události TDE (Tidal disruption event) a někdy bývá tento proces volněji popisován jako „špagetifikace“. Jde o relativně vzácné události, někdy se je ale astronomům podaří zaznamenat. Obvykle se podobná událost prozradí specifickými signály v oblastech viditelného, rádiového a dalších typů záření.

V říjnu 2018 astronomové detekovali událost TDE, která dostala označení AT2018hyz. Na první pohled šlo o průměrnou událost, při které černá díra, vzdálená asi 665 milionů světelných let, „pozřela“ malou hvězdu o hmotnosti asi jedné desetiny Slunce. Záření této události nebylo nijak zvlášť výjimečné a po pár měsících pohaslo.

Prodloužené zažívání

Klid trval až do června 2021, kdy dotyčná černá díra najednou vyprodukovala silné rádiové signály, doprovázené masivním výronem energie, podle všeho spojené s výtryskem hmoty z bezprostředního okolí černé díry. Takové věci se občas stávají, ale prakticky vždy k nim dochází během pár dnů, maximálně týdnů, po „pozření“ hvězdy černou dírou. 

Pro vědce šlo o překvapení. „Nikdo nikdy neviděl nic podobného. Vypadá to, jako kdyby černá díra začala chrlit množství materiálu hvězdy, kterou pozřela před lety,“ popisuje událost Yvette Cendes z amerického astrofyzikálního ústavu Harvard-Smithsonian Center for Astrophysics. „Je to poprvé, kdy jsme byli svědky tak dlouhého zpoždění mezi pozřením hvězdy a výronem energie“ zdůrazňuje Edo Berger, spoluautor studie uveřejněné v recenzovaném vědeckém magazínu o astrofyzice a astronomii The Astrophysical Journal.

TIP: Astronomové pozorovali černou díru, která si „říhla“

Proč k tak velkému zpoždění došlo? Astronomové zatím odpověď nemají. Pozorování černých děr „pojídajících“ hvězdy už ale v minulosti přineslo podobné anomálie, byť stále nevysvětlené. Čím více bude takových pozorování přibývat, tím větší budou šance, že odhalíme mechanismy, které s tímto zvláštním chováním černých děr souvisejí.

Členové skupiny Beatles společně se zpěvačkou Joan Baezovou na ubrus zaznamenali své dojmy před vystoupením na stadionu Candlestick Park v roce 1966. Tento koncert se zapsal do dějin jako poslední oficiální komerční vystoupení skupiny. Majitel restaurace Joe Vilardi si ubrus zarámoval a vystavil jej, hned po týdnu si ho ale odnesli zloději. Po cenném ubrusu nebylo téměř 55 let ani stopy až do nedávného hovoru z Texasu, který přijal Vilardiho vnuk.

Zázrak po 55 letech

„Zavolala mi paní a zeptala se mě, jestli naše rodina má v San Francisku restauraci, a já jsem okamžitě vytušil, že to má něco společného s tím ubrusem,“ řekl Michael Vilardi agentuře AFP. „Ubrus měl její bratr, nevěděl, co s ním, a tak si ho celé ty roky nechal,“ dodal.

Ubrus pokreslený členy skupiny Beatles. (foto: aukční síň Bonhams)

K muži se ubrus údajně dostal jako splátka dluhu. Původně ho měl v úmyslu zpeněžit, vědom si toho, že je ubrus kradený, ale od úmyslu upustil a rozhodl se ho vrátit. „Vyrostli jsme s dědečkovým vyprávěním o tom ubrusu, nikdo z nás ho ale nikdy neviděl a ani nás nenapadlo, že ho ještě někdy uvidíme,“ svěřil se Michael Vilardi.

TIP: Když Brouci dobyli Ameriku: Jak se rodila nesmrtelnost beatlemánie

Na ubruse je psychedelický západ slunce, který nakreslil John Lennon, portréty od Paula McCartneyho a Joan Baezové a podpisy George Harrisona a Ringa Starra. Artefakt půjde příští týden do aukce. Podle aukční síně Bonhams by se mohl prodat až za 25 000 dolarů (v přepočtu zhruba 620 tisíc korun).

V polovině 80. let velení USAAF (armádní letectvo Spojených států) přišlo s nečekanou změnou zadání vývoje bombardéru B-2. Původně požadovalo jen stroj určený k bombardování z velkých výšek. Nyní ale chtělo, aby dokázal provádět i taktické mise v přízemních letových hladinách. S tím konstruktéři původně nepočítali a přineslo to velké zdržení celého už tak velmi náročného projektu. Narostla rovněž cena o závratnou miliardu dolarů.

Předhozí část: Duch v podobě rejnoka (1): Americký bombardér Northrop Grumman B-2 Spirit

Pohltit radarové vlny

Přesto byl v létě 1988 letoun prakticky hotov. Jednalo se o rozměrný typ poháněný čtveřicí motorů General Electric F118-GE-100, každý z nich o tahu 77 kN. Jejich nasávací otvory měly zoubkované okraje, aby rozptýlily vlny nepřátelských radarů, a zkomplikoval se tak jejich odraz zpět k vysílači. Zadní výstupní otvory spalin dostaly speciální chlazení, aby se snížila tepelná stopa letadla. To vše minimalizovalo možnost odhalení infračervenými detekčními systémy.

Samotný stroj vznikl z kompozitních materiálů složených především z uhlíku a grafitu, povrch pak kryl speciální potah pohlcující radarové paprsky. K omezení zachytitelnosti radarem sloužilo též speciální tvarování trupu, díky kterému se většina vln, které se od letadla přece jenom odrazily, nesměřovala zpět k radiolokátoru, ale jiným směrem. Pokud už přece jen došlo k zaměření B-2 radarem nebo laserem, spustily se obranné systémy, které prováděly automaticky úhybné manévry a vypouštěly klamné cíle.

Nenápadný, ale podzvukový

Dvoučlennou osádku tvořil vlevo sedící pilot, vpravo pak navigátor obsluhující zbraňové systémy. Každý z nich měl k dispozici čtyři barevné monitory, vysoká míra automatizace dovolovala při extrémně dlouhých misích ovládat stroj i jediným člověkem. Letoun neměl klasické ocasní plochy ani křidélka, místo toho ho pilot řídil pomocí devíti pohyblivých ovládacích ploch, které plnily všechny tyto funkce. Pro změnu směru pohybu do stran sloužil také rozdílný tah motorů na levé a pravé straně.

Hned vedle nich se nacházel hlavní čtyřkolový podvozek, zatahovaný směrem dopředu, příďový dvoukolový podvozek se zasunoval dozadu. Ovšem B-2 nedokázal překročit rychlost zvuku a létal maximální rychlostí 915 km/h, přídavné spalování totiž produkovalo extrémně horké plyny, jejichž infračervenou stopu by prakticky nešlo skrýt. Maximální dostup „bé dvojky“ činil 15 200 metrů a dolet 11 100 km, přičemž s jedním tankováním ve vzduchu ji dokázala prodloužit na 18 500 km. Stroje ale mohly zasahovat prakticky kdekoli na světě právě díky opakovanému tankování bez přistání pomocí nástavce, umístěného za kokpitem.

Jak vypadal život na Zemi před milionem let, víme dnes hlavně z geologických průzkumů, vzorků ledu a samozřejmě fosilních záznamů. Mezinárodní tým, který vedla australská paleogenetička Linda Armbrechtová z Tasmánské univerzity, k tomuto výčtu přidal dávnou DNA, objevenou v sedimentu u Antarktidy. Jejich objev publikoval časopis Nature Communications.

Badatelé odebrali vzorky sedimentů pod dnem moře Scotia, které se rozkládá mezi Ohňovou zemí a Antarktickým poloostrovem. Nalezli zde kousky organického materiálu, starého milion let, z něhož se jim podařilo získat sekvence DNA. Vědci v tomto případě mluví o „sedimentární DNA“ (sedaDNA).

Podmořská DNA

„Objevili jsme daleko nejstarší známou spolehlivě doloženou sedaDNA z mořských sedimentů,“ vysvětluje paleogenetička Armbrechtová. DNA vědci získali v roce 2019, následně vzorky prošly pečlivým zpracováním především s ohledem na možnou nežádoucí kontaminaci. Objevená sedaDNA představuje velice cenný zdroj informací, který by mohl přispět k pochopení dlouhodobého vývoje antarktických ekosystémů.

TIP: Vrtání v extrému: Tým odborníků provrtal přes 2 kilometry antarktického ledu

Sekvence sedaDNA již byly nalezeny v řadě rozmanitých prostředí. Známe je z jeskyní na souši, jejichž stáří je až 400 tisíc let, nebo z permafrostu na severní polokouli, kde se podařilo nalézt sekvence staré až 650 tisíc let. Mořské sedimenty v polárních oblastech, jakým je například moře Scotia, jsou sice z našeho pohledu extrémní, ale nízké teploty, nízký obsah kyslíku a voda stínící před UV zářením jsou ve skutečnosti velmi příznivé pro uchování sedaDNA po velmi dlouhou dobu. 

Svatý grál se dostal do povědomí široké veřejnosti zejména díky knize Šifra mistra Leonarda, v níž ho Dan Brown nepopisuje jako kalich, nýbrž coby pokrevní linii vedoucí od potomků Krista a Máří Magdalény až do dnešních dnů. Zmíněná myšlenka se však těšila popularitě i dřív a podle historiků Mikea Aquiliny a Christophera Baileho možná vůbec poprvé grál podobným způsobem interpretoval Adolf Hitler. Führer se však přikláněl spíš k obecné vizi poháru jakožto hmotného předmětu a jeho naivní okultista a šéf SS Heinrich Himmler se jí zcela oddal: Na velitelství své organizace si nechal vyrobit kulatý stůl se speciálním místem pro posvátný kalich a začal hledat někoho, kdo by jej „obstaral“. Tím vyvoleným se měl stát Himmlerův rytíř Otto Rahn.

Nadaný padělatel

Rahn se narodil roku 1904 v německém Michelstadtu a navštěvoval univerzitu v Giessenu, kde také plně propadl studiu katarství. Krvavě potlačené středověké heretické hnutí, proti němuž vedla církev desítky let trvající svatou válku, se v legendách neoddělitelně pojilo s grálem. Wolfram z Eschenbachu v básni Parzival z 13. století zmiňoval, že se relikvie nachází na hradě Montsalvat neboli „bezpečná hora“, což výzkumníkům nedalo spát: Stejný význam totiž v překladu neslo reálně existující šlechtické sídlo Montségur na jihu Francie. Právě do jeho stěn se uchýlili poslední kataři a po dobytí hradu jich tam bylo dvě stě hromadně upáleno. 

Legendy Rahnovi učarovaly do té míry, že neváhal a v roce 1931 se navzdory svým mizivým příjmům do jižní Francie vydal. Zkoumal pak jeskyně v okolí Ussat-les-Bains, protože byl přesvědčen, že tam pronásledovaní kacíři našli útočiště a také v místě schovali posvátný pohár.

Nejprve byl jeho zápal upřímný, jenže když nic nenacházel a nové indicie vedoucí k úkrytu grálu nepřicházely, pustil se do jejich falšování: Sám vytvářel artefakty, načež je zázračně objevoval, zkoumal a interpretoval.

Kouzlu katarské legendy však nepropadl jako jediný – živě se o ni zajímala celá skupina intelektuálů, přičemž Rahna nejvíc ovlivnil Antonin Gadal. Považoval se za přímého pokračovatele katarských tradic a stal se autorem díla Na cestě svatého grálu. Artefakt vnímal jako „kalich nové smlouvy“, jejž Kristus předal své pravé duchovní církvi a který Máří Magdaléna dopravila na jih Francie. 

Mezi strážci poháru

Rahnovi každopádně průzkum jeskyní nestačil, a protože Německo pomalu sbíralo informace pro budoucí agresivní kampaň proti Francii, ve zbylém čase své vlasti vypomohl shromažďováním fotografií továren či jiných strategických objektů. Především ovšem psal a v roce 1933 spatřilo světlo světa dílo Kruciáta proti grálu, jež „dokazovalo“ spojení mezi katary a slavnou relikvií. 

Autor vycházel z již zmíněné rozsáhlé skladby Wolframa z Eschenbachu: Parzival obsahuje šestnáct knih, které vznikaly někdy v letech 1195–1219, a dodnes čeká na přesnou interpretaci. Bavorský básník prý získal podklady od jistého mistra Kyota, který uměl arabsky a příběh grálu znal z tajných muslimských dokumentů.

Zmíněné tvrzení zřejmě představuje pouze jeden z mnoha Wolframových žertíků, ale Rahn na něm vybudoval celou svoji teorii. Tajné vědění předávané katary považoval za jediné správné, smířlivé a univerzální náboženství. A přesně takovou osobu Himmler hledal – Rahn byl proto přijat do oddělení okultistického důstojníka Karla Marii Wiliguta a později přímo do SS. Cestoval po severu Evropy a dával dohromady materiál na další knihu o katarech. 

S pravdou ven

Jenže Rahn nebyl zrovna ukázkovým členem „posvátného řádu nadlidí“. S oblibou organizoval večírky a dobře se napil, což by nejspíš prošlo, kdyby pod vlivem alkoholu neztrácel zábrany a zcela otevřeně se nepokoušel romanticky sblížit s jinými muži – a homosexualita se u SS netrpěla. Z postu výzkumníka ho tak sesadili a za trest jej poslali na strážní službu do koncentračního tábora v Dachau. 

Pád z výsluní do propasti se již nedal zastavit. Netrvalo dlouho a SS Rahna požádala o poměrně rutinní předložení rasového osvědčení, které však dodat nemohl. Jeho matka Clara Margaret Hamburgerová byla totiž Židovka a křestní jméno dědečka Simeona Hamburgera každému poctivému nacistovi ihned zapnulo výstražnou kontrolku. Rodina z druhé strany se navíc jmenovala Cucer, což vychází z hebrejského „košer“. Rahn tedy věděl, že prohrál: Počátkem roku 1939 rezignoval na pozici v SS a zmizel, což dalo gestapu dostatečný důvod začít se o jeho osobu zajímat blíž. A bez ochranné Himmlerovy ruky bylo jasné, že „velký ezoterik“ dřív či později opět skončí v koncentračním táboře, jenže tentokrát na té horší straně plotu… 

Opravdu sebevražda? 

Od té doby se o Rahnovi neobjevovaly téměř žádné zprávy a nakonec jeho jméno naposledy problesklo, když byl nalezen mrtvý na horském úbočí v tyrolských Alpách. Podle některých autorů spáchal sebevraždu v den výročí upálení posledních katarů, dle jiných se o „uklouznutí“ a následný pád postaralo gestapo, jež tak chránilo čistý štít SS.

TIP: Mystika třetí říše: Himmlerova Ahnenerbe hledala kořeny „čisté rasy“

Rahnovy „objevy“ každopádně zanechaly nesmazatelnou stopu v turistických průvodcích u míst, která spojoval s grálem či katary. Na internetu lze najít hned několik poměrně obdivných stránek věnovaných jeho osobnosti, a klíčové lokality tak ze své „slávy“ náležitě těží. 

Na konci září narazila sonda DART do planetky Dimorphos. Cílem experimentu bylo drobně pozměnit oběžnou dráhu planetky. Data získaná z pozemních observatoří ukázala, že se primární cíl podařilo splnit.

Před střetem sondy DART trvalo planetce Dimorphos 11 hodin a 55 minut, než obkroužila mateřský Didymos. Po srážce se tato doba zkrátila o 32 minut (s přesností +/- dvě minuty). NASA přitom před započetím celého experimentu uvažovala o změně trajektorie v horizontu 73 sekund. V takovém případě by považovala misi za úspěšnou. Změna trajektorie je 26× větší, než se původně počítalo. Vzhledem k tomu, že planetka Dimorphos nijak neohrožuje Zemi (a neohrožovala ji ani před střetem), není razantnější změna její trajektorie problém. NASA si v praxi úspěšně vyzkoušela, že cílená změna pohybu vesmírného tělesa je možná a v případě nebezpečného objektu ji lze využít.

TIP: První výsledky střetu sondy DART a planetky Dimorphos: Obří ohon prachu a zvýšená jasnost

Celá mise tím ale ani zdaleka nekončí. NASA i nadále hodlá sledovat pohyb planetky, což má zajistit hlavně italský cubesat LICIACube, který v blízkosti obou objektů operuje. V roce 2024 má k Dimorphosu zamířit evropská sonda Hera, jejímž úkolem bude provést podrobný průzkum Dimorphosu i Didymosu, se zvláštním zaměřením na kráter, který vznikl při nárazu sondy DART. Cílem sondy bude také určení hmotnosti Dimorphosu.

K Hodonínské Doubravě patří dálkové, až kilometrové průhledy, při nichž všude kolem neuvidíte nic než rozvolněné listnaté stromy. Mezi kmeny dubů stále proniká spousta světla. Nejde o prales v obvyklé podobě, zdejší les je místy natolik řídký, že připomíná anglický přírodní park. Mluvit o divočině přesto není až takovou nadsázkou. Alespoň v měřítku okolní jihomoravské kulturní krajiny. Když lesem vzácně projede koňský povoz, jakoby člověka navracel hluboko do historie, kdy sem lidé mířili za dřevem či na sena.

Dnes jde o útočiště zvěře, která se sem stahuje z širokého okolí. Jen divočáků tu dokážou myslivci ulovit několik set za rok a na divoké prase snadno narazíte i ve dne. Vzácně i na lišku či jezevce, ale spíš na jejich dlouhé a křivolaké nory, které poznáte podle valu vyhrabaného písku.

Velikáni z dob Marie Terezie

Chráněné území tvoří šest fragmentů porostů dubu letního (Quercus robur), starých 120–150 let, o rozloze přes 750 hektarů. Tu a tam se před vámi vynoří mohutné stromy, které nápadně převyšují ostatní. Víc než dvě stě let staří velikáni se pyšní obvodem čtyř až pěti metrů, což na chudém písku prozrazuje úctyhodné stáří. Jsou to pozůstatky původního tzv. středního lesa z časů, kdy tu ještě probíhala pastva a trvalo tradiční hospodaření – periodické osekávání podrostu mezi vysokými dubovými výstavky. 

Pomyslným středem lesa je kaplička sv. Jana, kolem níž se táhnou takřka souvislé doubravy na všechny strany, po obou stranách silnice Hodonín – Mutěnice. Nejzachovalejší a na druhy nejbohatší je Doubrava v blízkosti Zbrodu, v místě, kde silnici kříží železnice, ale drobnější velmi cenné enklávy původní vegetace najdete i na dalších místech.

Cesta vonícím lesem

Doubrava je rájem houbařů a také botaniků. I běžnému ale pozornému návštěvníkovi nabídne to, co nevidí každý den. Třeba špalíry modrých kosatců sibiřských v dubovém mlází, na pasekách nebo mezi břízkami. V příznivém roce jich v lese kvetou tisíce. To nejlepší přichází do doubravy v květnu a v červnu – vonící konvalinkový les vzápětí vystřídají skupiny žlutohnědého kosatce různobarvého, záhony půvabných květů jsou součástí naší největší populace. Vzápětí lesem zavoní třemdavy, kvetou na jediné místě, ale zato v obrovském množství. Ještě jednou projede lesem výrazná vůně v horkém létě, kdy vykvétá lesní karafiát, narůžovělý hvozdík pyšný, v počtech, které se dají těžko najít na jiném místě u nás.

Ty nejvzácnější rostlinné skvosty až tak nevoní. Elegantní mečík bahenní by mohla mít Doubrava ve znaku. Kriticky ohrožený a evropsky sledovaný druh tu roste na jednom ze tří míst v republice. Podobnou raritou je dekorativní, stříbřitě zbarvená tráva, mohutná kostřava ametystová s až metr a půl dlouhými stébly. Patří mezi relikty, které se v lese udržely z dob vzdálených tisíce let.

Park na písku

Doubrava (místními nazývaná Dúbrava) u Hodonína je plošně i botanicky nejlépe zachovalým porostem tzv. panonských doubrav ve střední Evropě. Duby zde rostou nikoliv na spraši či říčních štěrkových terasách, ale na píscích, jako nikde jinde u nás. A právě to je na tomto lesu tak vzácné. Síla přesypů kolísá, tam kde není písku tolik, projeví se vliv vápnitého podloží, usazenin neogenního moře. 

Kořeny dubů dokážou v cestě za vodou písek překonat. A zásaditý podklad má vliv i na rostlinná společenstva. Kde písek větry vyvály, vznikly mokřiny. Povrch lesa je proto nesmírně pestrý a s ním všechno živé, co se v něm vytvořilo. Vedle sebe tak najdete rostlinné i živočišné druhy v jinde nemyslitelných kombinacích různorodých biotopů a ekologických nároků. Výsledkem je mnohotvárná krajinná mozaika, která nevznikla jen přirozeným vývojem, ale intenzivními zásahy člověka – díky dlouhodobé lesní pastvě a udržování pařezin.

Bohatství v pestrosti

Místy si připadáte jako v ruské březové tajze, o kus dál jak v rašelinné tundře, nejtypičtější parkové doubravy zas připomenou pastevní lesy na Balkáně. Jak napoví místní název Černé bláto, na místě zazeměných jezírek vznikly hluboké slatiny, v nichž duby střídají olšiny. Ale najdete tu i Červené písky. Prameniště obsahují hojně železa, proto vyvěrající voda zanechává na větvičkách, na listí a na povrchu rezavě červený povlak. 

Bohatství lesa dokládá téměř sedm set zaznamenaných druhů vyšších rostlin, nevyjímaje vzácné. Jen kriticky ohrožených druhů tu roste třináct a několik dalších desítek silně ohrožených a ohrožených podle Červeného seznamu. Najdou se zde vlhkomilné a chladnomilné, rašeliništní druhy vedle druhů střídavě vlhkých či dokonce zaplavovaných luk, rostlin stepí anebo písečných dun. Některé chráněné druhy tu vytvářejí naše největší populace. Hodonínská Doubrava se tak může druhovou diverzitou flóry a fauny srovnat s nejbohatšími lokalitami České republiky.

Na počátku byla královna

Doubrava je prastarý les. Podle pylových analýz tu stál listnatý les už před mnoha tisíci lety, přinejmenším už v období neolitu. Už tehdy tu lidé brali dřevo a pásli dobytek a vytvářeli tak prosvětlenou lesní krajinu. Historické dálkové trasy obcházely rozlehlý hvozd úvalem říčky Kyjovky. Kupecké výpravy překračovaly bažinatou nivu u dnešní hájovny Zbrod. Odtud pochází nález depotu bronzových hřiven, se 150 kilogramy největší svého druhu ve Střední Evropě. 

Ale staří kupci nemíjeli les jaký známe dnes. Spíš mlází z nízkých, osekávaných a zmlazovaných stromů, jen s roztroušenými vzrostlými duby a s hojným lískovým křovím. Proto se také lesu říkalo Klečka. Doubravou se stal až v průběhu středověku. V nejstarším historickém záznamu z r. 1228 stanovuje královna Konstancie ochranu zdejším dubům. Měšťané mohli v lese pást, sbírat klestí a trávu, ale nesměli duby kácet ani osekávat na píci. 

Vodní příkopy a Studená chodba

Tak jako bělokarpatské louky se solitérními stromy i podobně parková Hodonínská Doubrava je dílem generací lidí. V 18. století za panování Marie Terezie a jejího manžela Františka. Lotrinského, který se staral o zdejší panství, se mluví o lese Doubravě s čtyřsetletými duby, které za svou velikost vděčily cílené ochraně. Patřila do něj i obora s širokými alejemi, oddělená hlubokými vodními příkopy, které jsou dodnes patrné – jedním z nich dnes protéká ústřední lesní tok Studená chodba. 

Ve zbývajícím prostoru převládal pastevní les s lesními loukami, na nichž hodonínští až do nedávné doby sbírali trávu na seno a stelivo. Tady se šířily stepní a luční rostlinné druhy, z jejichž kdysi souvislých porostů se dochovaly už jen ostrůvky. Současné stoleté duby jsou pozůstatkem tehdejších pařezin, výmladky obnovovaných porostů, které tak vlastně pamatují mnohem starší období. 

Paměť lesa: Příběh bublinatky

K poznání vzdálené i nedávné historie Doubravy jsou ideální bezlesá místa – močály, které tu nepřetržitě existují několik tisíc let. Paměť lesa nestojí jen na věkovitých dubech, je uložená také v ukrytých semenech. Pylová analýza a rozbor nalezených rostlinných zbytků odkrývají vývoj převládající i vzácné vegetace daleko do minulosti. Není přitom nouze o překvapení. Takový je třeba příběh masožravé bublinatky obecné, největší z našich bublinatek. 

U nás kriticky ohrožený druh tu už dávno vyhynul – ale platilo to jen donedávna. Nejprve objevili botanici v hloubce močálů semena – ukázalo se, že jsou i po desetiletích dosud živá a experiment potvrdil dobrou klíčivost. A pak se podařil zásadní objev. Čtvrt století nezvěstnou rostlinu nakonec nalezli v jednom z malých jezírek. I když ani v laboratorních podmínkách nevykvetla, pravděpodobnost, že se nesmírně vzácný druh trvale vrátí, stále existuje.

Útočiště motýlů a brouků

Doubrava je poslední lokalitou motýla okáče jílkového, který během posledních padesáti let na zbývajícím území ČR vyhynul. Vymizel také na Slovensku (až na Slovenský kras), v Rakousku přežívá už jen u Dunaje a v Burgenlandu. Druh tedy patří k nejohroženějším denním motýlům v celé Evropě, neboť mizí jeho prostředí – mozaikovité světlé listnaté lesy. V Doubravě zůstává jeho populace dosud početná, každoročně se pohybuje kolem několika tisíců jedinců. V době výskytu bývá na svých stanovištích nejhojnějším motýlem a může ho pozorovat i běžný návštěvník. 

Ještě nedávno žili v Doubravě na posledním útočišti u nás další vzácní motýli, zejména teplomilní a pískomilní okáči, kteří ale takové štěstí jako okáč jílkový neměli. Dosud početné populace mají velcí brouci spojení s duby jako roháč obecný, nosorožík kapucínek, tesařík obrovský, ale i další, menší tesaříci a krasci. Roháčů je tu opravdu hojnost, stává se, že v době broučích soubojů spadne poražený ze stromu chodci přímo před nohy.

Jak a kdy do lesa

Do dubových lesů se můžete vypravit kdykoliv během roku. Nejpříhodnější čas je pro milovníky přírody jaro, houbaři zas ocení Doubravu v létě a na podzim. Rostou tu nejen hřiby, včetně vzácných teplomilných druhů. U místních jsou oblíbené bedly a sviňurky, jak tu říkají čirůvce zelánce. Hodonínská Doubrava rozhodně není monotónní masív, přestože v něm chybějí výškově členitější místa. Na chaotickém písečném, větrem formovaném reliéfu sedí mřížka tzv. alejí – paralelních linií, jež kopírují lesnické přístupové a přibližovacích cesty, a diagonál historických dálkových tras, nesoucích název cílového místa. 

TIP: Moravské Chřiby: Nejzápadnější výběžek Karpat a kopce plné překvapení

Doubrava je sice protkaná sítí turistických značek, ale seznámit se s ní je třeba „na vlastní kůži“ – vydat se některou z lesních cest přímo k dlouhověkým dubovým porostům. Je jistě zážitkem pozorovat klouzavý let vzácného dudka, který si k hnízdění vybírá věkovité duby. Někdy stačí jen poslouchat. Třeba krkavce, kteří hnízdí uprostřed lesního masívu, anebo nezaměnitelné švitoření vlhy pestré, když vzácně zavítá mezi koruny. Ale nejpůsobivější je flétnový trylek žluvy hajní, který provází chodce lesem skoro všude, kde rostou duby, od brzkého jara až do léta.

Svou premiéru měl Oktoberfest v Mnichově, kde se koná dodnes, již 12. října 1810. Tento největší pivní festival začal psát svůj příběh u příležitosti svatby Ludvíka Bavorského s Terezou Sasko-Hildeburgskou. Dvůr tehdy pozval celé město na oslavu a položil tak základ oblíbené podzimní tradici. V dalších letech se slavnost opakovala, a přestože ve svém názvu nese měsíc říjen, kvůli lepšímu počasí byla postupně posunuta na září. Konec je ovšem vždy o prvním říjnovém víkendu.

Přestože si dnes nese přívlastek „pivní“ nebylo tomu tak vždy. V dávných dobách vlastně vůbec nesouvisel s pivem a vrcholem byly koňské dostihy.

Za šestnáct dní trvání festivalu se vypije kolem 8 milionů litrů piva, a to ne jen tak ledajakého, pro Oktoberfest se vyrábí speciální várka piva, která je dílem nejlepších mnichovských pivovarů a k této příležitosti je pivo asi o 1,3 % silnější.

TIP: Muzeum kocoviny ukazuje záhadné věci, které u sebe lidé najdou po prohýřené noci

Na Oktoberfestu nevydělávají pouze pivovary a není výhradně pro dospělé. Festival má i svou dětskou část, které je plná adrenalinových atrakcí a divokých tobogánů. Přece jen ale existují lidé, pro které je slavnost zapovězena – možná vás ale překvapí, že touto nežádoucí skupinou jsou lidé, kteří mají problémy s alkoholem.

Když usilovně přemýšlíme a ze všech sil se soustředíme na nějaký záludný problém, často je výsledek takového snažení nevalný. V takové situaci může pomoci odreagování. Jak dobře věděl už Archimédés, dobré i geniální nápady mohou příjít třeba při koupeli. Na fenomén „efektu sprchy“ se v nedávném výzkumu zaměřil tým psychologů, který vedl Zac Irving z americké Univerzity ve Virginii a jeho kolegové.

Vědci studovali „efekt sprchy“ již dříve, ale výsledky byly rozporuplné. Některé studie naznačovaly, že „nenáročné aktivity“ podporují kreativní myšlení. Jiné výzkumné práce tento vztah nepotvrdily. Irving je přesvědčený, že tento nesoulad vznikl kvůli problémům s designem dřívějších experimentů.

Myšlení ve sprše

Jde o to, že badatelé často studovali „efekt sprchy“ s využitím nějaké nudné, bezduché činnosti, jako je třeba zírání do zdi. Irving a jeho tým jsou přesvědčeni, že vznik neotřelých a geniálních nápadů vyžaduje aktivity, které nezatáhnou mozek do bezbřehého chaosu zcela nahodilých myšlenek, k čemuž dochází při zcela nudné a zbytečné činnosti. Příliš efektivní ale podle vědců není ani urputné soustředění.

Irvingův tým proto uspořádal experiment se 222 účastníky, z nichž většinu tvořily ženy. Dobrovolníci měli nejprve za 90 sekund vymyslet co nejvíce možných využití pro „cihlu“ nebo „kancelářskou sponku“. Poté jedna skupina shlédla scénu z vysoce hodnocené komedie Když Harry potkal Sally z roku 1989 a druhá skupina se dívala, na muže skládajícího oblečení. Nakonec všichni dostali ještě 45 sekund navíc k původnímu úkolu a měli vymyslet ještě další možná využití.

TIP: Slova jako facky: Urážky vězí v mozku silněji a po delší dobu než komplimenty

Výsledky tohoto i navazujících experimentů, které publikoval odborný časopis Psychology of Aesthetics, Creativity, ukázaly, že pro kreativní myšlení jsou nejvíce stimulující nikoliv bezduché a nudné aktivity, nýbrž činnosti, při nichž se dotyčný člověk mírně soustředí a zaměstná se. Typickými příklady jsou třeba právě koupel (klidně se sprchou), procházka venku anebo zahradničení. Badatelé ve výzkumu pokračují dál a časem snad upřesní svá doporučení pro podporu kreativního myšlení.