Na Webbův snímek Orlí mlhoviny, vzdálené od Země 6 500 světelných let, s napětím čekali odborníci i laická veřejnost, a je přesně tak majestátní, jak se čekalo. Snímek pořízený Webbovým teleskopem zachycuje oblast rozpínající se přes osm světelných let a vědcům pomůže lépe pochopit, jak se rodí hvězdy.

Díky senzorům zachycujícím blízké infračervené záření se Webbově teleskopu podařilo proniknout i skrze plyn a prach a ukázat dosud ukryté hvězdy. Na výsledné fotografii jsou mimo jiné ve špičkách sloupců vidět miniaturní červené body. Jedná se o mladé hvězdy, staré jen několik stovek tisíc let. Ve stejných místech lze pozorovat i rudé až oranžové šmouhy připomínající lávu. Způsobují je právě mladé hvězdy, ze kterých tryskají proudy materiálu, který se střetne s okolními plyny a prachem.

Hubbleův dalekohled pořizuje snímky vesmíru z oběžné dráhy Země od roku 1994. Mezi nejslavnější fotografie patří série s velmi mladými galaxiemi, které se na černém pozadí třpytí jako drahokamy, a právě Sloupy stvoření. První, známější fotografii dalekohled pořídil v roce 1995, další pak v roce 2014.

TIP: Dechberoucí várka snímků z dalekohledu Jamese Webba

Teleskop Jamese Webba pozoruje vesmír ze vzdálenosti 1,5 milionu kilometrů od Země od ledna letošního roku. Zařízení, dosud nejvýkonnější svého druhu, v hodnotě deseti miliard dolarů (245 miliard Kč) je projektem NASA, ESA a kanadské vesmírné agentury CSA.

Mezinárodní den hranolků se slaví 13. července. Ovšem zatímco pro většinu z nás jde o nezdravé, ale o to chutnější a vlastně úplně jednoduché jídlo, newyorská restaurace Serendipity 3 měla jiný názor. Na oslavu zmíněného pokrmu proto připravila noblesní verzi: Smaží se v husím sádle, podává se s omáčkami z nejdražších šampaňských a její chuť posouvají za hranici všednosti také lanýže. Navíc je celý talíř posypaný jedlým prachem z 23karátového zlata, a porce tak vyjde na 200 dolarů (v přepočtu přibližně 4 900 korun).

Autory tohoto speciálního menu jsou Frederick Schoen-Kiewert a Joe Calderone, špičkoví šéfkuchaři s třicetiletou praxí. Jak lze z použitých ingrediencí odhadnout, nejde o nikterak dietní pochutinu. Sám Kiewert se vyjádřil, že u některých konzumentů měl obavy o jejich zdraví: „Za celou svou kariéru jsem nikdy neviděl nikoho, kdy by vypadal jako někteří po snědení Crème de la Crème Pomme Frites.“ 

TIP: Zážitková gastronomie za desetitisíce: 5 nejdražších gurmánských pochoutek

Přesto je poptávka na straně zákazníků restaurace nad očekávání. Místa k sezení byla v restauraci vyprodaná během 48 hodin a majitelé museli dokonce objednávky omezit – jejich výrobní cena je totiž podle šéfkuchařů vyšší, než za kolik je strávníkům nabízejí. Crème de la Crème Pomme Frites si každopádně vedle zájmu gurmánů vysloužil i zápis do Guinessovy knihy rekordů.

Vědci pozorovali určité homosexuální chování již u více než 450 druhů zvířat a v současné době se tímto tématem zabývají biologové po celém světě. Náklonnost ke stejnému pohlaví projevují například delfíni, lvi, opice a je velmi častá u jistých druhů ptactva. Praktiky bývají různé: od „flirtu“ a vzájemného mazlení přes náhodný pohlavní styk až po celoživotní věrné soužití.

TIP: Ptačí sexualita: Nezaměstnaní opeřenci navazují homosexuální svazky

Studium homosexuality u zvířat zůstávalo dlouhá léta tabu, přičemž původně se vědci domnívali, že homosexuální svazek je pouze dočasný a vzniká při absenci partnera opačného pohlaví. Nový pohled však prokázal, že zejména u zmiňovaných ptáků představuje počet párů stejného pohlaví již zavedenou normu. Týká se to především racků, albatrosů, labutí, plameňáků či tučňáků: většinou se jedná o páry samic, jež se pouze náhodně spáří se samcem, ale v „lesbickém“ páru (kterých může být v kolonii až třetina) se střídají na vejcích a vychovávají mladé. Takto spolu stráví i celý život. 

Velení amerického letectva s bombardéry B-2 Spirit původně počítalo pro napadání silně bráněných cílů jak konvenčními, tak taktickými jadernými pumami. V případě jejich shození by jediný B-2 dokázal způsobit výbuchy 1 280 krát silnější než exploze, která zasáhla Hirošimu.

Pestrá paleta výzbroje

Při konvenčním útoku mohl nést klasické pumy Mk 82 o hmotnosti 227 kg a Mk 84 o hmotnosti 907 kg. Nesrovnatelně efektivnější, ale dražší jsou pumy GBU-38 a GBU-31, vybavené systémem satelitního navádění. Na zvláště silně hájené cíle se hodí klouzavé pumy AGM-154 JSOW, shazované z velkých výšek a zaměřované GPS navigací. Dolétnou na cíl vzdálený až 130 km od místa vypuštění, v závěrečné fázi je ovládá infračervené samonavádění.

Stroj může nést rovněž kazetové pumy CBU-87 nebo protitankové a protipěchotní miny GATOR. S těmi se počítalo pro případ třetí světové války, kdy se měly rozptýlit ve velkých počtech před sovětské obrněné a mechanizované formace, směřující do západní Evropy.

Pohled do pumovnice, kam zbrojíři nakládají bombu BDU-56 o hmotnosti 910 kg. (foto: Wikimedia Commons, U.S. Air Force, CC0)

K výbavě B-2 se dají zařadit též dvě obrovské pumy Massive Ordnance Penetrator o váze 13 608 kg. Při likvidaci extrémně odolných podzemních bunkrů dokáží díky své hmotnosti, tvrdosti pláště a rychlosti údajně projít až do 60m hloubky skalnatého terénu a tam následně explodovat. Veškerou výzbroj pojmou dvě pumovnice, vybavené rotačním vypouštěcím zařízením zvyšujícím přesnost zásahu.

Konec SSSR, konec B-2

Dne 22. listopadu 1988 se na základně Palmdale dosud neznámý typ poprvé veřejně představil. Návštěvníci si ale stroj mohli prohlédnout pouze zepředu, takže neviděli výstupní trysky motorů snižující tepelnou stopu. Redaktoři časopisu Aviation Week ale zjistili, že nad základnou neplatí žádná bezletová zóna, a tak zadní část B-2 nafotili při přeletu nad továrnou. O rok později už zájemci mohli spatřit „bé dvojku“ i za letu. V případě konfliktu v Evropě mohly spirity okamžitě odstartovat ze základen v USA a zhruba po osmi hodinách letu bombardovat cíle v SSSR nebo mechanizované kolony nepřítele postupující do zemí NATO.

Podle plánů měly údajně pouhé tři B-2 pomocí kazetové munice zničit celou sovětskou mechanizovanou divizi o zhruba 350 vozidlech. Tehdy se ale začala měnit mezinárodní situace a riziko konfliktu supervelmocí ještě více kleslo, načež USAF objednalo jen 75 kusů. V roce 1991 se rozpadl Sovětský svaz a o rok později prezident George Bush starší oznámil, že letectvo odebere jen 20 letadel. Tím k velkému zklamání společnosti Northrop/Boeing výroba typu definitivně skončila.

Rozpočet na obranu se výrazně snížil a nastal problém drahé stroje vůbec udržet ve stálé službě. Potřebovaly totiž zvláštní klimatizované hangáry, které bránily degradaci speciálního povrchu letounu, pohlcujícího radarové paprsky. Měsíční údržba jednoho B-2 tehdy stála údajně 74 milionů Kč.

Zastrašit Miloševiče

První kus letectvo – konkrétně 509. bombardovací křídlo Whiteman AFB v Missouri – převzalo na konci roku 1993 pod jménem Spirit of Missouri (Duch Missouri). Také každý další z dodaných strojů obdržel název po některém státě USA. Do boje se dostaly v roce 1999 během operace Spojenecká síla, tedy při bombardování Srbska. Podle generálmajora James Dawkinse, velitele 8. letecké armády, „měly B-2 za úkol udeřit na integrované srbské systémy protivzdušné obrany, vojenská letiště, velitelská a řídící centra, sklady munice a další vysoce hodnotné cíle v zemi“.

Armáda rozpadající se Jugoslávie disponovala sovětskými raketami země–vzduch S-125 Něva (v kódu NATO SA-3 Goa), stíhačkami MiG-21 a MiG-29. Při prvním úderu 24. března 1999 vzlétly dva B-2 ze základny v USA, přeletěly přes oceán a shodily satelitem naváděné pumy na několik cílů v Srbsku. Po 31 hodinách ve vzduchu oba bezpečně přistály na domovské základně v Missouri. Ačkoli operovaly bez stíhacího doprovodu, letectvo jejich akce pro jistotu koordinovalo s probíhajícími misemi vlastních stíhačů. Ti měli minimalizovat riziko ohrožení B-2 dvakrát rychlejšími srbskými MiG-29, které mohly při vizuálním kontaktu představovat hrozbu.

Dne 7. května jeden B-2 patrně omylem shodil pět pum na čínské velvyslanectví v Bělehradě, přičemž zabil tři civilisty a způsobil tak mezinárodní incident. Podle nepotvrzených zdrojů mohlo být bombardování ambasády záměrné, jelikož se USAF domnívalo, že v budově sídlí radiostanice jugoslávské armády. Ambasáda se do napadeného místa sice přestěhovala už v roce 1996, do vojenských map se to ale patrně nedostalo.

TIP: Americká blamáž: Sestřelení F-117 Nighthawk nad Bělehradem

Šest „bé dvojek“, které se do války v Srbsku zapojily, provedlo celkem 45 náletů a shodilo 656 pum. Přestože se zúčastnily pouze 1 % bojových misí, zničily třetinu všech cílů. Srbská obrana ale dokázala sestřelit jeden starší, také „neviditelný“ F-117 Nighthawk a uměla toho patřičně propagandisticky využít. Fotografie trosek F-117 doprovázely nápisy „Pardon, nevěděli jsme, že je neviditelný“.

Jak vlastně vzniká vnitřní tělesné teplo? Hlavní úlohu hrají mitochondrie – buněčné organely, které lze označit za motory života. Právě v nich se odehrávají procesy někdy nepřesně popisované jako buněčné dýchání, jejichž výsledek tvoří uvolnění energie. Mitochondrie nalezneme ve všech živočišných buňkách, liší se však jejich počet a hustota: Vzhledem ke svižnějšímu metabolismu teplokrevných zvířat je logické, že má jejich tkáň podstatně vyšší množství zmíněných organel. 

Zhruba z osmi tisíc známých druhů plazů je teplokrevný pouze jediný – argentinský teju pruhovaný. V drtivé většině tudíž patří mezi tzv. ektotermní živočichy, kteří svou vnitřní teplotu regulují pomocí vnějšího prostředí a své chování uzpůsobují aktuálnímu počasí (viz Teplo, nebo zima?). Byli však dinosauři nutně stejní? 

Teplokrevnost neboli endotermie má své výhody i nevýhody. Zvíře s teplou krví je sice nezávislé na denních cyklech a kolísání teplot, nicméně „provoz“ jeho organismu je výrazně náročnější na energii, tedy na hledání potravy a její dostupnost. Pobyt v podstatně chudším prostředí s nedostatkem živin tak může být extrémně obtížný a nevýhodný, přičemž se daný druh dokonce může „rozhodnout“ resetovat „evoluční hodiny“: Někteří vědci například věří, že se dnešní studenokrevní krokodýli vyvinuli z teplokrevných předchůdců, protože to bylo pro přežití výhodnější. Otázka dinosaurů tak zůstávala dlouho nevyřešená.

Vzácná shoda

Nejvíc odborné pozornosti přitahují tzv. neptačí dinosauři, jejichž příbuznost se současnými ptáky je daleko méně zřetelná. Vycházet tak můžeme pouze z kosterních nálezů: Uvažujeme-li o teplokrevnosti, měly by vykazovat nějaké adaptace k získávání velkého množství potravy za relativně kratší dobu, než je tomu u zvířat studenokrevných. 

Již před půlstoletím zjistil tým uznávaného paleontologa Roberta T. Bakkera, že mnohé fosilie zahrnují odpovídající uzpůsobení pohybového a čelistního aparátu. Na aktivní způsob života ukazují mimo jiné vzpřímené končetiny, umožňující poměrně rychlý pohyb: Dokonce i obří sauropodi a zdánlivě neohrabaní ankylosauři patřili mezi relativně výkonné chodce, schopné za den urazit značné vzdálenosti. Za další vodítko lze považovat poměry dravých a býložravých dinosaurů žijících v jedné lokalitě, přítomnost fosilií zmíněných tvorů v polárních oblastech, rychlý růst mláďat u mnoha dinosauřích druhů zjištěný ze struktury dlouhých kostí nebo objev opeřených neptačích forem. 

Ve vědecké komunitě tak dnes panuje vzácná shoda, že dinosauři s největší pravděpodobností náleželi mezi teplokrevné – už jen proto, že dokázali extrémně dlouho dominovat nad druhohorními savci – anebo měl jejich metabolismus přinejmenším rysy „přechodného typu“. 

Metr za rok

Nejvýznamnější důkaz rychlého metabolismu u neptačích dinosaurů dosud představovaly výzkumy založené na stanovení poměru izotopů kyslíku ve fosilních kostech. Už v roce 1999 takto někteří badatelé dokládali teplokrevnost obřích plazopánvých druhů Tyrannosaurus rex a Giganotosaurus carolinii, ačkoliv přitom dospěli k závěru, že jejich metabolismus byl přece jen o něco pomalejší než u současných savců. S největší pravděpodobností však byli rovněž homoiotermní, tzn. s víceméně stálou teplotou ve všech částech těla: U tyranosaurů rozdíl mezi trupem a končetinami podle všeho nepřekračoval 4,2 °C. V roce 2006 se pak na základě údajů o rychlosti růstu populárních „T-rexů“ podařilo spočítat, že jejich teplota mohla být mírně proměnlivá a pohybovat se kolem 33 °C.

Právě rychlost růstu slouží vědcům jako vodítko pro posouzení typu metabolismu i v případě dalších druhů. Z dřívějších studií víme, že například mláďata severoamerického „kachnozobého“ rodu Maiasaura měřila při vylíhnutí asi 41 cm a v jednom roce už měla 147 cm. V pouhých osmi letech pak zmínění tvorové dorůstali své maximální délky 9 metrů a několikatunové hmotnosti. Metoda izotopové paleometrie určila v roce 2020 na základě fosilních skořápek maiasauřích vajec tělesnou teplotu kolem 44 °C, tedy dokonce víc než u ptáků. Všechny uvedené parametry nasvědčují, že šlo o teplokrevné živočichy.

Pozor na rychlé soudy

Nejnovější studie molekulární paleobioložky Jasminy Wiemannové z Yale University proto mnoho odborníků zmátla. Vědkyně totiž dospěla k řadě závěrů, jež dosavadním poznatkům neodpovídají. Wiemannová se zaměřila na ukazatele oxidačního stresu, konkrétně na tzv. thioethery. Vznikají jako vedlejší produkt přeměny kyslíku na energii, a jejich vyšší množství tak odpovídá větší spotřebě uvedeného plynu, typické pro endotermní živočichy. Analýza třiceti stehenních kostí druhohorních dinosaurů pak ukázala, že mořští plesiosauři a tzv. plazopánví, k nimž patří třeba slavný tyranosaurus, byli teplokrevní. A naopak ptakopánví, kam spadají všichni „obrnění“, „rohatí“ i „tlustolebí“, představovali zřejmě ektotermní tvory s pomalým metabolismem, podobnější dnešním studenokrevným plazům. 

Mnozí paleontologové záhy vystoupili s varováním před unáhlenými soudy. Poukazovali například, že studie nebrala v úvahu některé ukazatele rychlosti a míry metabolismu. Mezi opomenuté, ale významné faktory se řadí mimo jiné průměr a celková velikost cév, svědčící o objemnějším průtoku krve typickém pro teplokrevná zvířata. Kupříkladu někteří údajně studenokrevní hadrosauridi měli cévy silné jako prst dospělého člověka. 

Pomalí obři?

Vůbec nejvíc otazníků však přetrvává v případě tyranosaurů. Ačkoliv nejen podle nové studie měli být teplokrevní, již dřív se u nich prokázala relativně pomalá látková přeměna, dokonce jedna z nejpomalejších mezi plazopánvými dinosaury. Badatelé je dlouho pokládali za studenokrevné obry, neschopné aktivního života a rychlých pohybů. Dnes již víme, že se naopak jednalo o relativně aktivní a vzhledem k rozměrům i značně pohyblivé tvory. Rozbory fosilních kostí a skořápek vajec ukázaly, že velcí sauropodi mohli dosahovat tělesné teploty v rozmezí 35–41 °C, čímž překonávali i většinu savců a blížili se svým opeřeným ptačím nástupcům.

TIP: Dinosauří olympiáda: Kdo byli nejrychlejší sprinteři z říše dinosaurů?

Při výzkumu fosilních pozůstatků druhohorních dinosaurů nicméně vstupuje do hry množství dalších faktorů. Jistou úlohu mohla sehrát třeba i tehdejší atmosféra, v některých aspektech zřejmě odlišná od té současné. Do budoucna by bylo vhodné provádět podobné testování také s fosiliemi z oblastí s podstatně chladnějším a proměnlivějším klimatem, jemuž se dinosauři obývající zmíněné lokality museli přizpůsobit.

Japonský řetězec rychlého občerstvení Mos Burger představil v rámci své propagační kampaně kuřecích produktů „Moschikin“ spací pytle ve tvaru obřího smaženého kuřecího prsa. Kuřecí prsa Moschikin jsou smažená v rýžové mouce a jsou upravována tak, aby z nich vždy vyčnívala jedna kuřecí kůstka. Díky tomuto uspořádání lze maso pohodlně držet a konzumovat. Právě na tento specifický tvar kampaň společnosti upozorňuje.

TIP: Pořádný apetit! Dvouletý chlapeček z Texasu si objednal 31 cheeseburgerů

Získání tohoto originálního spacího pytle je podmíněno registrací a nákupem produktů Moschikin v hodnotě nejméně 600 japonských jenů (v přepočtu zhruba 100 Kč). Zákazníci, kteří tuto podmínku splní, postoupí do slosování, ve kterém řetězec 500 šťastlivcům rozdá kuřecí spací pytle. Přihlášky do soutěže je možné podávat od 17. října do 15. listopadu.

Pro mnohé lidi je levhart sněžný (Panthera uncia) téměř bájným stvořením, jež popírá naivní iluzi o tom, že víme všechno a o všem. Přes poměrně letitý a rozsáhlý výzkum jsou poznatky o této horské šelmě stále dost stručné. Navíc i to málo si spíš myslíme, než doopravdy víme. 

Cíl, který stojí za pokus

Jako fotograf zvířat a divoké přírody mám obrovskou slabost pro kočkovité šelmy všeho druhu i velikosti. Za svou prozatím krátkou fotografickou kariéru jsem měl to štěstí ve volné přírodě vidět a zdokumentovat lva, jaguára, levharta, ocelota, „našeho“ rysa ostrovida a nejednou i tygra, mého absolutního zvířecího favorita. Tvor, kterému věnuji tyto řádky, vždy byl a vlastně stále je obrovskou fotografickou výzvou. 

Když jsem plánoval cestu za irbisem, mnohokrát jsem si opakoval, jak trapně nízké jsou mé šance na případný úspěch. Zpočátku jsem musel sám sebe přesvědčovat, že vydaná námaha za ten pokus stojí. Potom u mě došlo k zvláštnímu posunu, protože čím víc jsem si své malé šance uvědomoval, tím víc jsem se k tomuto brutálně zamlženému cíli upnul. Nesmírně mě lákala už jen samotná představa fotografického „lovu“ v podmínkách, které nemají pranic společného s tím, co jsem dosud na svých cestách zažil.

Neviditelný skokan

Mezi typické znaky sněžného levharta patří srst, která ho v přirozeném prostředí činí téměř neviditelným. Skvrny, jimž se říká rozety, jsou uspořádány do řad a mají světlejší hnědočernou barvu na světlešedém, kolikrát i nažloutlém podkladu, jenž v zimním období ještě zesvětlá. Nádherné hlavě dominují vysoko posazené oči, jimiž má šelma ve zvyku nepozorovaně pátrat po kořisti z hlubokého úkrytu. Pokud se jí nějaký nešťastník přiblíží na dosah, přicházejí „ke slovu“ velmi silné zadní nohy, které levharta vymrští k nesmírně dlouhému skoku. 

Podle mnoha údajů je irbis vůbec nejlepším skokanem zvířecí říše a někteří zoologové mu přisuzují schopnost překonat jediným odrazem vzdálenost 15 metrů a vymrštit se až 6 metrů vysoko. Tyto údaje budou s velkou pravděpodobností dost nadsazené, ale irbisovy mimořádné atletické schopnosti přesto zůstávají nesporným faktem. K tomu, aby dokázal svoji sílu správně zaměřit a kontrolovat, potřebuje irbis dlouhý a silný ocas, který mu umožňuje udržovat rovnováhu i při vysoké rychlosti v těžkém terénu skalnatých výběžků. 

Lov a konflikt s člověkem

Irbis obývá obrovská území těch nejvyšších hor světa. Je to lovec samotář, jehož kořist je rozptýlena na velkém prostoru v nehostinných podmínkách. Rozsáhlé lovecké teritorium je proto pro irbise nutností. Specializuje se na lov kopytníků, jako je nahur modrý (Pseudois nayaur), kozorožec sibiřský (Capra sibirica), koza šrouborohá (Capra falconeri) nebo tahr himálajský (Hemitragus jemlahicus). Často se ale musí spokojit třeba i s pouhým zajícem.

V letních obdobích může díky dostatku kořisti většinou lovit ve vyšších polohách. V zimě pak následuje stáda kopytníků, kteří se za pastvou stahují níž, častokrát až do lidmi obydlených údolí. To bohužel vedlo a v některých oblastech stále ještě vede ke konfliktu mezi šelmou a člověkem, který v údolí loví stejnou kořist a chová zde dobytek. 

Jestliže člověk jako lovec sněžnému levhartovi výrazně „konkuruje“, pak se levhart často uchýlí k zabíjení domácích zvířat. Nemá jinou možnost, člověk sám mu ji upřel. Naštěstí už snad ve většině zemí, které sněžný levhart obývá, místní pastevci díky dlouhodobé a neústupné práci ochranářů pochopili, že je irbise nutno chránit a studovat, ne jej zabíjet.

Základem úspěchu je dát domorodcům důvod. Tím hlavním jsou peníze – kompenzace za škody na domácích zvířatech, která pro pastevce kolikrát znamenají jediný zdroj obživy. Dále je tu možnost zapojit se ještě aktivněji a peníze si vydělat přímou spoluprací s ochranáři. Tito lidé samozřejmě velice dobře znají „své“ hory a jsou tak ideálními terénními pracovníky při monitoringu a dalším výzkumu irbisů.

Členem mezinárodního týmu

První fáze mých cestovních příprav se nesla v duchu hledání vhodné finální destinace. Sněžní levharti jsou sice v oblasti svého výskytu velmi roztroušeni, ale žijí na obrovské ploše ve Střední Asii. Vybíral jsem proto z Indie a Nepálu, Mongolska, Kyrgyzstánu a Číny. Po týdnech a měsících úvah a jednáních nakonec moje volba padla na Mongolsko, kde jsem dostal neopakovatelnou možnost zúčastnit se monitoringu sněžného levharta v jedné z klíčových oblastí výskytu. Na více než dva týdny jsem se stal členem týmu, jež pomocí instalace fotopastí a sběru biologických vzorků a dat tyto šelmy monitoruje v přísně střežené rezervaci v pohoří Tsagaan Shuvuut (což znamená Bílý Pták) na severozápadě Mongolska, poblíž hranice s Ruskem. 

Moji volbu nakonec usnadnila slíbená možnost instalace vlastních fotopastí, aniž by mi byly do cesty stavěny jakékoli složité byrokratické procedury a překážky. Abych situaci lépe osvětlil – nechtěl jsem v mongolských horách instalovat „klasické“ fotopasti, ale podomácku zhotovené přístroje smontované ze starších zrcadlovek a vnějších světel. K sestavení improvizované techniky mě přivedla touha vyfotografovat rysa ostrovida, který je téměř neviditelným predátorem našich lesů. Po úspěchu s rysem jsem si brousil zuby na větší kořist… 

Šťastné finále

Od prvního dne v mongolských horách se obnovily moje pochybnosti. Není to ode mně přece jen příliš velká troufalost nakráčet si do těchhle mrazivých a opuštěných kopců se třemi podomácku slepenými přístroji, umístěnými do plastových boxíků z Ikey? Není to přímo drzost, tvrdit, že jsem si s touhle poslepovanou výbavou přijel pro fotku tvora, který se vyhýbá nejlepším světovým fotografům, za nimiž stojí prestižní periodika a nesrovnatelně větší časové a finanční možnosti? 

Jak už jsem zdůraznil, sněžného levharta většina místních nikdy neviděla a nejspíš ani neuvidí. Moje výbava musela nutně působit přinejmenším nezvykle a určitě naivně. Kdybych uměl mongolsky, docela rád bych si ověřil své podezření, že někteří členové výpravy se mi i trochu posmívali. V každém případě jsem byl pro ně vítaným zpestřením každodenní rutiny, když si mohli vyfotit na telefon, jak se u jedné ze svých instalací válím a cvičně zkouším zaostřit na batoh. Jenže stačily přesně tři dny v terénu a už se nesmáli ani oni, ani já...

TIP: Rys pardálový: Kriticky ohrožený přízrak ze španělského lesa

Jásal jsem, protože navzdory všem pochybám se téměř nemožné povedlo! Sněžný přízrak mě odměnil za vytrvalost a slepou důvěru a po jeho návštěvě zůstala v jednom z mých aparátů téměř dokonalá portrétní fotografie – jeden z mála existujících snímků divoce žijícího irbisa. Tak na shledanou příště?

Vedle rudých bašt byste v poválečném Československu našli kraje, v nichž komunisté nebyli příliš populární, a to i dlouhá léta po politickém převratu z února 1948. Jedním z nich byla silně nábožensky založená jihovýchodní Morava, kde ve volbách v roce 1946 měla KSČ nejhorší výsledky z českých zemí a ve zlínském kraji ji porazili lidovci. Podle dochovaných zprávy z výjezdů komunistických propagandistů do regionů zde ještě počátkem padesátých let visely v některých školách kříže, a když je inspektor nařídil sundat, venkované je po jeho odchodu zase pověsili.

Dvojkolejné šetření

Silná zbožnost obyvatelstva východomoravské soudruhy zneklidňovala a stalinistické vedení strany vyžadovalo v tažení proti katolictví, které mělo v očekávané třetí světové válce sehrát roli zrádné páté kolony, trvalou bdělost. Když tedy v březnu 1950 venkované z Hřivínova Újezda (v okrese Gottwaldov, dnes Zlín) v rozštípnutém kmeni starého buku našli obrysy kříže, stranické a bezpečnostní orgány zpozorněly, neboť tento „zajímavý úkaz by mohl být vysvětlován těmi, kteří by na tom měli zájem, jako zázrak“. Příslušníci StB na místě zjistili, že kříž při štípání kmene objevil Josef Petrovský a jeho rodina se nechala s artefaktem vyfotografovat Františkem Peňázem. Nevyvolaný negativ u něho ihned zabavili a stejný osud čekal i vzácný nález, aby ho „nezneužil klér“. 

Křížek měl výšku 20–25 cm a šířku ramen 10–15 cm. Na jednom kuse byl obrys zcela černý jakoby zuhelnatělý, na druhém šedivý. (foto: Moravský zemský archiv, CC0)

V tento moment dostala kauza zajímavou peripetii, neboť podle dochovaných dokumentů se zdá, že bezpečnostní a správní orgány vedly šetření po vlastní linii, aniž by se vzájemně pořádně informovaly. Estébáci totiž hlásili, že o kříž jevil zájem jimi dosud nezjištěný muž, který ho chtěl zakoupit do muzea v Luhačovicích. Patrně ale šlo o činovníky krajského národního výboru, kteří od Petrovských jednu polovinu kmene získali pod záminkou, že ho dají do muzea jako přírodní vzácnost. Druhý kus jim rodina nedala, neboť ho chtěla uchovat na památku dětem, a tak jej zajistili příslušníci StB. Důležité ovšem bylo, že v důsledku těchto opatření nález nevyvolal „dosud žádných shluknutí“.

Jednoduché vysvětlení

Mezi věřícími lidmi z okolí, kteří si protináboženský komunistický režim vykládali v biblických obrazech jako dílo Antikrista, se přes všechna opatření začaly o zázraku z Újezda šířit zprávy. Do vesnic proto příslušné orgány vyslaly instruktora, který měl zjistit (a popřípadě ovlivnit) veřejné mínění.

Zvěsti o zázraku však brzy utichly, protože přímé svědky vyšetřovatelé dostatečně zastrašili, a nálezci si hlavně uvědomovali vcelku prozaický původ kříže. Jak prozrazovaly letokruhy, někdo přibližně před 75 lety do kůry buku nejprve vyřezal příslušný tvar. Do něj vsadil plechový či dřevěný kříž, který během času zarostl dovnitř. Přirozený vznik úkazu byl přijat nejprve v obci, a brzy (zejména pod vlivem agitace) i v okolí. Komunisté totiž neměli zájem na šíření představ o tom, že nalezený kříž je znamením o jejich bezbožné, a tedy špatné vládě, a k propagandistickým účelům jim stačil zázrak z Číhoště.

Image

Čtěte také

Hon na lišku majora Zemana: Co se skutečně odehrálo u Flosmanova mlýna

Ne všechna játra jsou stejná. Jak vědci nedávno zjistili, kromě běžných jater existují i „superjátra“, která mohou fungovat déle než 100 let. K objevu došlo díky transplantacím a sledování osudu transplantovaných orgánů. Některá játra nejen že přežijí svého dárce, ale fungují mnohem déle, než je průměrný lidský věk.

Yash Kadakia z Texaské univerzity a jeho spolupracovníci jsou přesvědčeni, že tato „superjátra“ mohou být velkým přínosem pro medicínu. Nejen, že jsou skvělá pro transplantace, pokud odhalíme, v čem spočívá jejich superschopnost, mohlo by to vést k vývoji dalších typů „superorgánů“.

Pátrání po superjátrech

Badatelé při pátrání po superjátrech využili data americké sítě pro transplantace United Network for Organ Sharing (UNOS). Prostudovali historii celkem 253 406 jater, která byla transplantovaná mezi lety 1990 a 2022. Mezi nimi objevili 25 „superjater“, která (pokud sečteme věk dárce a příjemce) fungují déle než 100 let.

Z analýzy dostupných dat poněkud nepřekvapivě vyplynulo, že superjátra obvykle pocházejí od starých dárců s velmi dobrým zdravotním stavem. Dalším charakteristickým znakem superjater je nízká hladina enzymů transamináz (nověji aminotransferáz), což odpovídá výborné kondici jater. Vyšší hladina transamináz bývá například předzvěstí komplikací při transplantaci jater.

TIP: Biohybridní ledvina si vede v testech skvěle: Časem by mohla nahradit dialýzu

První transplantace jater u člověka byla provedena v roce 1963. Od osmdesátých let dvacátého století se stala běžnou léčebnou metodou. Pro pacienty v České republice je dostupná od poloviny devadesátých let minulého století. Ačkoliv počátky transplantací orgánů byly spojenys nejistým výsledkem, v současnosti jsou vyhlídky nemocnýchpo transplantaci jater velmi dobré. Rok po operaci přežívá přibližně 90 % příjemců.

Pro transplantace se obvykle používají játra zemřelého dárce, stále častěji se ale provádějí i transplantace od živých dárců. V pražském IKEMu letos lékaři transplantovali poprvé játra od žijícího dárce dospělému příjemci. V minulosti lékaři transplantovali játra i třem dětem, kdy byl dárcem jejich otec.

Velitel Apolla 13 James Lovell hlásil v dubnu 1970, poté co na palubě lodi – asi 320 tisíc kilometrů od Země – explodovala kyslíková nádrž: „Houstone, máme problém!“ Dnes již legendární věta tehdy na okamžik zastavila dech zaměstnanců řídícího střediska v Houstonu, včetně Jamese „Jima“ McDivitta, bývalého velitele Apolla a stávajícího ředitele programu v rámci NASA. Krátké zhodnocení telemetrických signálů lodi a hovory s astronauty ukázaly vážnost situace. 

Po provedení prvních opatření ve vesmíru pak bylo nutné zvládnout i veřejnou stránku věci, a tak McDivitt spolu s dalšími kráčel na improvizovanou tiskovku. „Ty tři kluky už asi nezachráníme… Ale tu zatracenou tiskovku budou zaručeně sledovat jejich ženy, děti, rodiče… Co mám do háje říct, a přitom nelhat?!“ S těmito myšlenkami předstoupil před kamery. Snad si v tom okamžiku ani neuvědomoval, že chybělo málo a v Apollu 13 by se potil on. 

Seznámení s vesmírem

James Alton McDivitt se narodil 10. června 1929 v Chicagu rodičům irského původu. Po škole, v roce 1951, rozšířil řady pilotů amerického vojenského letectva a dočkal se nasazení v korejské válce, kde jako člen 35. bombardovací perutě úspěšně odlétal 145 bojových misí na strojích F-80 a F-86. V září 1953 se vrátil do USA, doplnil si vysokoškolské vzdělání, na něž předtím podle vlastních slov neměl dost peněz, a začal pracovat jako testovací pilot na Edwardsově letecké základně v Mohavské poušti. Tam také poprvé „přičichl“ k vesmíru: V červenci 1962 jako pilot doprovodného letounu sekundoval Robertu Whiteovi, který tehdy ve stroji X-15 dosáhl úctyhodné výšky 96 kilometrů a dotkl se kosmického prostoru. 

Opravdová „vesmírná etapa“ v životě Jamese McDivitta započala na podzim 1962, když přišel do NASA coby člen druhého oddílu astronautů. V „nové devítce“ vedle něj figurovala esa jako Frank Borman, který velel prvnímu obletu Měsíce v Apollu, či Neil Armstrong. Přesto se McDivitt, co se pilotních dovedností týče, považuje za elitu zmíněného výběru. Velitel závěrečné lunární výpravy Eugene Cernan popsal Jamese ve své knize Poslední muž na Měsíci jako sympatického chlapíka, který toho moc nenamluvil, o to víc však dřel. Cernan rovněž obdivoval McDivittův vůdčí charakter, jenž z něj udělal prvního amerického astronauta velícího hned své premiérové misi. 

Velitelská premiéra

Vesmírným křtem tedy James prošel v červnu 1965 jako velitel lodi Gemini 4. Kolegou na palubě mu byl Edward White, dlouholetý známý a dobrý kamarád a pozdější oběť požáru Apolla 1. Strávili spolu celkem čtyři dny na zemské orbitě a nepříliš úspěšně se pokoušeli o spojovací manévry s vyhořelým horním stupněm rakety Titan II. Středobodem mise se ovšem stal Whiteův půlhodinový výstup z lodi ve skafandru – odpověď NASA na tři měsíce staré prvenství Alekseje Leonova. Když pak astronaut obdržel po dvaceti minutách mimo plavidlo pokyn k návratu, poznamenal do rádiové linky, že právě prožívá nejsmutnější okamžik svého života. 

Po misi Gemini 4 se oba přátelé zapojili do programu Apollo. Eda jmenovali hned do posádky prvního letu, zahynul však na počátku roku 1967 spolu s Virgilem Grissomem a Rogerem Chafeem při požáru na rampě během předstartovního testu. 

První „ne“ Měsíci

Kennedyho program dobytí Měsíce před koncem 60. let však pokračoval a McDivittovi záhy přinesl další šanci podívat se do kosmu. Rozpis vypadal následovně: V říjnu 1968 mělo vzlétnout Apollo 7, načež by posádka Waltera Schirry otestovala loď na zemské orbitě. Apollo 8 se mělo stát velitelskou misí Jamese McDivitta, který by se svými lidmi na oběžné dráze rodné planety prověřil letové schopnosti lunárního modulu. Stejný úkol čekal i posádku Franka Bormana a Apollo 9 – jen o něco výš nad Zemí, aby se vyzkoušel návrat do atmosféry ve vyšší rychlosti. Apollo 10 pak mělo jako první zamířit k našemu souputníkovi. 

Okolnosti však plánovačům komplikovaly život. Když v červnu 1968 doručila firma Grumman z Long Islandu na floridský kosmodrom lunární modul (LEM) pro Apollo 8, lidé z NASA se zděsili: Na plavidle bylo tolik věcí špatně… Manažeři americké vesmírné agentury se dokonce vyjádřili, že víc problémů už s lunárním modulem ani být nemůže. Bylo jasné, že Apollo 8 čeká odklad. Jenže závod o Měsíc běžel a Rusové mohli Američany trumfnout! Vedení NASA proto rozhodlo: Pokud LEM není připraven, můžeme Měsíc obkroužit jen s lodí Apollo 8 a s modulem odstartujeme, až jej dostaneme do letuschopného stavu. 

Donald „Deke“ Slayton, který sestavoval posádky kosmických letů, si pozval McDivitta do kanceláře a sdělil mu, že se plán Apolla 8 radikálně změnil z testů modulu LEM na zemské orbitě na oblet Měsíce. Zároveň mu vysvětlil, že by na tuto misi raději poslal posádku Franka Bormana, protože ještě není tak daleko s výcvikem na let s lunárním modulem. Jamese a jeho tým pak chtěl přeložit na první start s LEM, na Apollo 9. McDivitt po krátké úvaze souhlasil a poprvé ve své kariéře astronauta řekl Měsíci „ne“. 

Pavouk a Žvýkačka

Apollo 9 odstartovalo na oběžnou dráhu 3. března 1969. Cílem výpravy bylo poprvé v kosmu vyzkoušet kompletní sestavu pro lunární expedice, hlavně výsadkový modul LEM určený výhradně pro manévry ve vakuu. McDivitt dostal k ruce zkušeného astronauta Davida Scotta, který sekundoval Armstrongovi na Gemini 8, a nováčka Rusella Schweickarta. 

Po technické stránce probíhala testovací mise bez výraznějších komplikací, problémy ovšem způsobil Schweickartův žaludek: Beztížný stav s astronautem opravdu zamával. Paralyzující nevolnosti a časté zvracení mu ani neumožnily dokončit kosmickou vycházku, jejímž účelem bylo odzkoušet nový skafandr pro výpravy na Měsíc a provést nouzový přesun z lunární sekce do mateřské lodi vnějším prostorem. 

Vrchol letu Apolla 9 přišel pět dní po startu, kdy se McDivitt a Schweickart v lunárním modulu odpojili od hlavního plavidla, kde zanechali Scotta, a odletěli na nižší dráhu, zhruba 180 kilometrů daleko. Při návratu pak vyzkoušeli manévrovací schopnosti LEM, jeho motory, rozdělení stupňů a v neposlední řadě navigaci při budoucím návratu astronautů z povrchu Měsíce k mateřské lodi. K nevelké radosti NASA si posádka pro tyto operace zvolila volací znaky jednoduše podle toho, jak plavidla vypadala: Lunární modul dostal kvůli přistávacím nohám název „Pavouk“ a velitelská sekce se podle barvy obalu, v němž ji výrobce doručil na kosmodrom, proměnila ve „Žvýkačku“. 

Každopádně, velmi úspěšné Apollo 9 pomohlo otevřít bránu k Měsíci a loď se třemi astronauty se po deseti dnech na oběžné dráze v pořádku snesla na padácích do oceánu. 

Na křižovatce

Zalistujeme-li paměťmi Donalda Slaytona, nalezneme seznam jmen mužů, kteří mohli jako první stanout na Měsíci. Kromě Armstronga se jednalo o Grissoma, Schirru, Sheparda, Bormana – a také McDivitta. James o tuto šanci velmi stál, bohužel ji propásl: Když se Apollo 9 vracelo z vesmíru, Armstrongova posádka už dva a půl měsíce trénovala na první lunární přistání. McDivitt se ocitl na křižovatce a rozhodoval se, kudy dál. 

V rozhovoru pro projekt NASA Oral History uvedl, že kdyby chtěl, mohl velet Apollu 13 a projít se po Měsíci (samozřejmě pokud by splnění mise nezmařil výbuch kyslíkové nádrže). Slayton však tvrdil něco jiného: Jamese si údajně jako parťáka na lunární výpravu žádal velitel Apolla 14 Alan Shepard. McDivitt ovšem příležitost odmítl s tím, že chce velet vlastní expedici. Podruhé v kariéře astronauta tak řekl Měsíci „ne“, tentokrát definitivně. 

V NASA Oral History James vysvětloval, že být na našem souputníkovi jako pátý nebo šestý už ho tolik nelákalo, proto kývl na nabídku opustit oddíl astronautů a stát se manažerem pro operace na lunárním povrchu. 

Ve sporu s vědci

Na nové pozici měl McDivitt na starosti úpravy lodí Apollo a lunárních modulů LEM pro vědecké expedice Apollo 15 až 17. A také plánování, management a monitorování letů na Měsíc počínaje Apollem 12. Když se posádka na misi dostala do problémů, pomáhaly Jamesovi jeho zkušenosti z Apolla 9. Dokázal pak z řídícího střediska rychle vydat doporučení k dalšímu postupu. 

Z letce se však najednou stal manažer, který musel spojit finanční, politická, technologická a vědecká hlediska do fungujícího procesu jménem „program Apollo“. Po letech vzpomínal například na neshody s vědci při výběru přistávacích lokalit na Měsíci, neboť nadšení odborníci často zapomínali na bezpečí astronautů. Jistý specialista z ředitelství NASA například na jednom jednání prosazoval dosednutí modulu na malé plošince na vrcholku měsíční hory, což by na 90 % znamenalo smrt obou astronautů. Byl přitom tak urputný, že mu McDivitt nakonec musel říct: „OK, Charlie, my nic takového neuděláme. Jděte ven a sedněte si. Až budete mít pocit, že se zase dokážete vyjadřovat jako normální člověk, tak se vraťte!“ 

Problém se sedmnáctkou

Na konci dubna 1972 se z Měsíce úspěšně vrátilo Apollo 16. V červnu McDivitt opustil NASA i americké letectvo a vydal se budovat kariéru do soukromého sektoru. Proč se však nepodílel na poslední misi, na prosincovém Apollu 17?

TIP: Zemřel astronaut Collins: Neprávem pozapomenutý člen posádky Apolla 11 

V pamětech letového ředitele NASA a pozdějšího šéfa houstonského kosmického střediska Chrise Crafta se dočteme, že McDivitt hrozil rezignací na svou manažerskou pozici, pokud bude Apollu 17 velet Eugene Cernan na úkor Richarda Gordona, který se s vědcem v posádce původně připravoval na zrušené Apollo 18. Důvody však kniha neuvádí a zmíněné tvrzení fanoušci kosmonautiky obecně považují spíš za snahu zvýšit prodejnost publikace…

Velitel mise Apollo 9 James Alton McDivitt zemřel ve spánku ve čtvrtek 13. října 2022 v Tucsonu v Arizoně. Bylo mu 93 let.