Jen několik týdnů po útocích z 11. září 2001 začala operace Trvalá svoboda, která udeřila na tábory teroristů ve vnitrozemí Afghánistánu. Ten nedisponoval žádnou protivzdušnou obranou, přesto 7. října bombardovaly cíle jako první právě B-2. Během uvedené mise absolvovaly osádky časově náročnou bojovou operaci, která trvala 44 hodin. Stroje se zapojily i do války v Perském zálivu, když v březnu 2003 napadly Irák.

Irácká protiletadlová obrana při druhém konfliktu v zálivu nepředstavovala takové nebezpečí jako v prvním během roku 1991. Tehdy přišla o většinu nejmodernějších systémů a embargo nedovolilo ztráty nahradit. Šest spiritů zničilo celkem 92 cílů, mezi nimi i bunkr v Bagdádu, v němž se údajně měl ukrývat Saddám Husajn.

Během tohoto konfliktu B-2 vzlétaly nejen z USA, ale též ze základny Diego García v Indickém oceánu a patrně i z Británie. Uskutečnily 49 bojových misí, během nichž shodily 680 tun pum. Není známo, že by na ně irácká PVO odpálila střelu nebo je alespoň zachytila na radaru.

Návraty na Blízký východ

Spirity ani po více než 15 letech služby neměly na obloze konkurenci a intenzivní zájem o ně projevovala Čína. Právě pro ni v roce 2005 zcizil citlivé technologie inženýr Noshir Gowadia – i jeho ale tajná služba odhalila, rozsudek zněl na 32 let vězení. Dokumenty se mu podle všeho předat podařilo. Samotné 509. bombardovací křídlo se v únoru 2005 přesunulo na Andersenovu základnu na ostrově Guam.

Do ostré akce se B-2 opět dostaly až 20. března 2011, kdy tři stroje podnikly zdrcující nálet na základny vzdušných sil plukovníka Kaddáfího v Libyi. Startovaly opět přímo z USA a s žádným odporem PVO se nesetkaly. Po zhroucení tamního režimu ale část země ovládl Islámský stát a B-2 se tam ještě musely vrátit.

Na komára s raketometem

V létě 2015 převzal velení 509. bombardovacího křídla Paul Warfield Tibbets, vnuk pilota B-29, který svrhl jadernou pumu na Hirošimu. Dne 10. ledna 2017 jeho jednotka zlikvidovala dva tábory teroristů v Libyi, nálet však vyvolal rovněž kritiku. Povstalci nedisponovali žádnou PVO, a tak by na jejich zničení stačily provozně levnější B-52 Stratofortress. USAF ale možná chtělo „naostro“ otestovat jednu z provedených, zatím utajených modernizací B-2.

Podle některých zdrojů celkové náklady na kompletní program, od vývoje po výrobu, činily v roce 1997 v průměru 2,13 miliardy dolarů na jeden kus. Proto také vzniklo jen 21 letadel a nikdy nenahradily své předchůdce. Vzdušné síly USA v současnosti disponují ještě 82 staršími B-52H a 94 novějšími B-1B.

TIP: Stíhačka, která létá sama: V kokpitu superstíhačky F-35 Lightning II

Spirity ale tvoří opravdový útočný hrot pro tyto starší stroje a přes astronomické náklady na provoz s nimi letectvo počítá nejméně do roku 2032. Po tomto datu je mají začít nahrazovat Northrop Grumman B-21 Raider. První prototyp už v Kalifornii vzniká, a to ve stejné továrně jako kdysi B-2 Spirit

Úředníkem se v habsburské monarchii mohl stát teoreticky každý. Stačilo mít věk do čtyřiceti let, dosáhnout požadovaného vzdělání, umět dobře německy a složit potřebné zkoušky. Jenže s důležitou funkcí přicházelo i mnoho jiných povinností – třeba reprezentovat monarchii a úřad vhodným oblečením nebo solidním bydlením. Lidé z chudších poměrů těmto požadavkům nemohli dostát, a tak si zase jednou byli všichni rovni, ale někteří poněkud rovnější.  

Kariéra snů 

Na práci pro monarchii lákala především stabilita. Pokud se úředník osvědčil a získal stálé místo ve státní správě, znamenalo to pro něj takzvanou definitivu, tedy jistotu, že pokud neudělá nějakou opravdu zásadní chybu, nikdo jej nevyhodí. Navíc dostával penzi, takže se nemusel spoléhat na pozdější podporu ze strany rodiny. Výsluha se počítala podle odpracovaných let a zhruba po čtyřiceti letech služby tak mohl člověk dosáhnout sumy stejně vysoké, jako byl jeho někdejší plat. A pokud náhodou zemřel, jeho rodina dostala důchod po něm. O takovém zabezpečení si jiné vrstvy společnosti mohly nechat dlouho jenom zdát. 

Tato práce však měla i celou řadu nevýhod a drtivá většina z nich se projevila hned při nástupu do zaměstnání. Kromě požadavků na samotnou službu totiž do stejné míry záleželo i na tom, co by se dnes dalo nazvat „firemní image“. 

Celé říši na odiv

Každý úředník ve službách monarchie měl povinnost reprezentovat slávu a důstojnost svého stavu a pro žádného z nich tato povinnost neustala s koncem pracovní doby. Naopak. Každý jeho návyk, od bydlení přes manželství až po oblékání a nedělní odpočinek měl odpovídat jakési pomyslné stavovské cti.

Například se očekávalo, že bude přebývat na lukrativní adrese a jeho domácnost musí vydržovat služku. A to i když mnoho takových rodin by pomocnici ani nepotřebovalo, vždyť manželky žádné výdělečné zaměstnání neměly. Spíše se věnovaly péči o domácnost, děti a různým dobročinným nebo kulturním aktivitám. U potomků se dbalo na dobré vzdělání a perspektivní zaměstnání pro syny, stejně, jako na hledání vhodné partie pro dcery. Rodiče se často snažili oženit či provdat své ratolesti především do jiných úřednických rodin. 

K vlastní reprezentaci patřila také uniforma. Té se úředníci dočkali až ke konci napoleonských válek. František I. se tehdy rozhodl, že není nadále možné, aby měli stejnokroje pošťáci nebo vojáci, ale úředníci ne. Její podoba se čas od času měnila, nicméně dokonale udržované slavnostní oblečení s šavlí či kordem u pasu (a ideálně pugétem květin pro dámu) bylo povinností každého dobrého muže ve službách Jeho Veličenstva. 

Všechny tyto požadavky spojovala značná finanční náročnost. Na jejich plnění se ovšem kladl velký důraz, ale jen velmi málo pozornosti se věnovalo tomu, že na nižších pozicích plat často sotva stačil. Nebylo proto vůbec vzácností, když se úředník oženil až kolem čtyřiceti let, pokud se mu nepodařilo najít si dostatečně bohatou nevěstu, která mu s finančními závazky pomohla. 

Přes týden do práce, v neděli do parku 

Pracovní doba se na různých institucích lišila, obecně však trvala každý den kolem osmi hodin. V poledne se odcházelo domů na oběd s rodinou. Tedy v případě, že úředník už měl vyšší postavení. Ti služebně mladší a v nižších funkcích často museli v práci zůstat a k jídlu se dostali až pozdě odpoledne nebo večer. 

Volno měli tito profesionálové v neděli, ale i tento čas se lišil podle postavení toho či kterého zaměstnance. Každá společenská vrstva měla své oblíbené parky, kavárny nebo místa na rodinné výlety a všichni dobře věděli, kam zajít, aby člověk našel sobě odpovídající společnost. Účast na komunitním životě se očekávala, byla to povinnost a její zanedbávání mohlo přinést problémy. 

A konečně zatímco od manželek se očekávalo dobročinné zaujetí pro charitu nebo kulturu, případně pro církev (pokud taková dáma například organizovala nějakou akci, nepsaná povinnost účastnit se platila pro všechny podřízené jejího chotě), manželovi bylo jen výjimečně dovoleno mít ještě nějaké zaměstnání. Mezi zhruba přijatelné aktivity tak patřilo přispívání do „politicky nezávadných“ časopisů, například vědeckých, nebo soukromé vyučování. Jako naprosto nepřípustné se jevilo hraní divadla a podobné nedůstojné záležitosti. 

Krušné začátky, nejisté vyhlídky

První roky byly nejtěžší vůbec. Adept musel dlouho a tvrdě pracovat za nízký či dokonce nulový plat. Často se musel nechat vydržovat příbuznými nebo se zadlužit. A budoucnost byla nejistá. Napřed se muselo čekat, až se někde uvolní místo. Jenže to mohlo být v kterémkoli městě a nezbývalo, než se často stěhovat i s celou rodinou. A ani v takovém případě nemuselo být vyhráno. O povýšení totiž rozhodoval i posudek nadřízeného, který byl tajný a adept jej neznal. V nejhorším případě tak mohl člověk strávit i několik desítek let na nižším postu jen proto, že jej šéf neměl rád a psal mu negativní vysvědčení. Možnost bránit se neexistovala.

Pokud tedy někdo šel pracovat do státní správy s vidinou solidního stabilního příjmu, musel počítat s tím, že si na slušné živobytí pár let počká. Plat na nejnižší pozici, pokud vůbec nějaký byl, odpovídal tehdejší mzdě kvalifikovaného dělníka. To stačilo sotva na živobytí. Situace se zlepšila, když se propracoval o několik pozic výše. Zavedený úředník na okrese si dokázal vydělat už i na slušný byt a onu povinnou služku, takže se mohl oženit a založit rodinu. 

Ještě lépe na tom byli šéfové jednotlivých oddělení. Zde už můžeme hovořit o oné lepší střední třídě a vysněném ideálu. Tito pánové si pořizovali letní byty, jezdili na zahraniční dovolené, jejich děti studovaly na nejlepších školách. Jednoduše, celá jejich rodina se mohla tvářit, že vlastně není žádný velký rozdíl mezi nimi a ctěnou šlechtou. Oni přece jsou také skvěle finančně zajištění, také slouží monarchii a císaři. Zejména pak na venkově a v menších městech byli vyšší úředníci honorace, smetánka, která vždy dostávala pozvánku na místní nejlepší společenské akce. 

TIP: Podnikatelky s tabákem: Jak se žilo trafikantkám za Rakouska-Uherska?

Jenže, stejně jako se oni snažili vylepšit svou společenskou pozici, objevovaly se mezi ostatními na jejich adresu pošklebky a vtipy o arogantních líných ouřadech v nažehlených uniformách, kterých je vždy příliš mnoho, dostávají až hříšně mnoho peněz za málo práce. Představa o byrokratech coby šedivých mužíčcích bez fantazie a smyslu pro humor je zkrátka poměrně stará.

Odborná komise NASA se bude zabývat výlučně daty a informacemi, jež nepodléhají utajení. „Pochopit data, která se týkají neidentifikovaných létajících předmětů, je zásadní pomocí proto, abychom učinili vědecké závěry ohledně toho, co se děje na našem nebi,“ uvedl Thomas Zurbuchen z NASA. Podle něj jsou data „jazykem vědy a mohou učinit nevysvětlitelné vysvětlitelným“.

Působení komise, které potrvá devět měsíců, by mělo vytvořit metodologii, jak údaje z civilního sektoru sbírat a jak je analyzovat. První zprávu má komise vydat v polovině příštího roku.

Podle NASA není možné bez přístupu k rozsáhlému množství dat výskyt UFO potvrdit či vysvětlit z vědeckého hlediska. Zjištění podle úřadu mohou být důležitá pro zvýšení bezpečnosti leteckého provozu. V červnu, když vznik komise ohlásil, úřad uvedl, že neexistují důkazy, že by neidentifikovaná létající tělesa byla mimozemského původu.

TIP: Co říká zveřejněná zpráva Pentagonu o pozorováních UFO?

Skupina expertů, která se zabývá UFO, nově vznikla i při americkém ministerstvu obrany. Komise Pentagonu se však zaměří na analýzu dat z vojenských zdrojů. V komisi NASA zasedají přední vědci, bývalí astronauti či někdejší představitelé úřadu. Předsedá ji David Spergel, který v minulosti řídil oddělení astrofyziky na Princetonské univerzitě.

Přibližně sto kilometrů na západ od slavné Denisovy jeskyně na Altaji, kde byly poprvé nalezeny pozůstatky našich stále dost záhadných příbuzných denisovanů, se nacházeji jeskyně Čagyrská a Okladnikovova. V roce 2019 zde vědci objevili mnoho artefaktů, a také pozůstatků rostlin a živočichů, včetně 74 fosilií neandertálců, starých přes 50 tisíc let.

Podle analýzy nálezů panovalo v této oblasti velmi chladné klima, ostatně nálezy se vztahují k nejmladší době ledové. Odborníci se domnívají, že jeskyně sloužily jako dočasné útočiště lovců zubrů a jejich úkryt se jim stal osudným. V jeskyních z dosud neznámého důvodu zahynuli neandertálci s dětmi –mohli vyhladovět po neúspěšném lovu, mohla je například zastihnout některá z krutých bouří doby ledové.

Neandertálci z altajských jeskyní

Laurits Skov z německého Institutu Maxe Plancka pro evoluční antropologii v Lipsku s početným týmem kolegů získal a analyzoval 11 genomů neandertálců z Čagyrské jeskyně a 2 genomy z Okladnikovovy jeskyně. Už jen tím prakticky zdvojnásobili počet kompletních genomů neandertálců z fosilních pozůstatků, které dnes máme k dispozici. Jejich výzkum, na kterém se podílel i letošní nositel Nobelovy ceny za fyziologii a lékařství, švédský expert na evoluční genetiku Svante Pääbo, uveřejnil časopis Nature

Díky analýze genetických informací mohli badatelé poprvé spolehlivě ověřit příbuzenské vztahy v tlupě neandertálců. Mezi neandertálci objevili otce s náctiletou dcerou. Další dva muži v tlupě byli s tímto mužem blízce příbuzní, zřejmě měli všichni tři společnou babičku. Ze studovaných genomů také vyplynulo, že místní komunita v oblasti zmíněných jeskyní nebyla moc velká. Žilo tam patrně kolem 20 neandertálců. 

Ze studie sibiřského klanu neandertálců rovněž vyplynulo, že genetická informace, která přechází na děti od matky, byla mnohem rozmanitější než ta, kterou předává otec. Z toho vědci usuzují, že ženy opouštěly své rodiny, aby žily jinde a plodily děti s muži z jiných klanů, zatímco muži zůstávali u své komunity.

TIP: Zálety pravěkých předků: Co lidem dala pravěká DNA

„Hlavním faktorem v sociální organizaci skupin neandertálců byly zřejmě migrace neandertálských žen, které také udržovaly genetickou diverzitu. Také se ukazuje, že tito altajští neandertálci byli všichni stejně příbuzní evropským neandertálcům a podle všeho s nimi tvořili jednu velkou populaci neandertálců v Evropě a Asii,“ vysvětlují autoři studie.

Stephanův kvintet je slavnou skupinou pěti galaxií v souhvězdí Pegase. Astronomové ho objevili v roce 1877 a od té doby nás nepřestává fascinovat. V jednom ze svých prvních pozorování se na něj zaměřil i Vesmírný dalekohled Jamese Webba.

Nedávno si tuto skupinu galaxií vzal na mušku čínský radioteleskop s největší anténou na světě, čili FAST (Five-hundred-meter Aperture Spherical Telescope), a přinesl zajímavý objev. Kolem galaxií Stephanova kvintetu se rozkládá monumentální oblak atomárního vodíku, který je doposud největší strukturou tohoto typu, jaké jsme zatím ve vesmíru pozorovali.

Monstrózní oblak Stephanova kvintetu

Toto obrovité a zároveň nesmírně řídké mračno má velikost přes 2 miliony světelných let. Kdyby bylo vedle Mléčné dráhy, sahalo by až téměř ke Galaxii v Andromedě. Podle vedoucího výzkumu Cchung Sü (Cong Xu) z Čínské akademie věd jde o největší strukturu atomárního plynu, jaká kdy byla nalezena u skupiny galaxií.

Mapa atomárního vodíku (zobrazená jako červený opar) v okolí Stephanova kvintetu. (foto: NASA, ESA, CSA, STScI, CC BY-SA 4.0)

Atomární plyn, ve vesmíru konkrétně vodík, hraje zásadní roli při vzniku nových hvězd. Není ale výjimkou, že se dostává ven z galaxií, do mezigalaktického prostoru. Dochází k tomu například při splývání galaxií. Výsledkem jsou mračna vodíku kolem galaxií, která mohou být, jak se teď ukázalo, skutečně obrovská.

TIP: Kosmická pavučina: Mezigalaktický prostor je protkaný dlouhými vlákny vodíku

V případě Stephanova kvintetu obklopuje mračno plynu čtyři z pěti galaxií „kvintetu“. Galaxie NGC 7317, NGC 7318a, NGC 7318b a NGC 7319 totiž tvoří navzájem gravitačně provázanou skupinu, která je od nás vzdálená přibližně 290 milionů světelných let. Pátá galaxie „kvintetu“, NGC 7320, se ve skutečnosti nachází téměř desetkrát blíž a do kvintetu se promítá jen zdánlivě.

Zemřel „nejšpinavější muž na světě“: 94letý Íránec Amou Hadži se podle svých slov nekoupal od roku 1954. Za jeho odmítáním hygieny byla obava z nemocí. Paradoxně ho před několika měsíci místní donutili k návštěvě lázní. 

Před několika měsíci přitom Hajima navštívil tým lékařů z teheránské nemocnice, které zajímal jeho zdravotní stav. Muž absolvoval sérii testů, které zahrnovaly vyšetření na hepatitidu, AIDS a zjištění přítomnosti nejrůznějších bakterií a parazitů. Ukázalo se, že kromě trichinelózy (parazitického onemocnění způsobeného hlísticemi) se těší překvapivě dobrému zdraví. I toto zjištěné onemocnění u něj podle lékařů ale probíhalo bezpříznakově.

TIP: Dvanáct let se nesprchuje: Před zápachem ho chrání hodné bakterie

Hajim žil mnoho let na skládce v íránské provincii Fárs, kde platil za svého druhu místní celebritu – jeho příběh obletěl svět již v roce 2014 a od té doby na svém životním stylu nezměnil vůbec nic. Živil se tím, co našel mezi odpadky a nepohrdnul ani mršinami, které sbíral u silnice. Žízeň hasil výhradně dešťovou vodou z louží, jinak se ale vodě vyhýbal jako čert kříži – podle svých slov se nemyl již 68 let.

Příroda Izraele je nesmírně rozmanitá. Zvlněné krajině zeleného severu vévodí hory, jejichž vrcholky po část roku zdobí sníh. Zhruba sedmdesát procent státu však zabírá poušť, jejíž skutečná podoba v některých částech roku určitě neodpovídá představě holé pustiny. Zejména po jarních deštích, kdy se rozzáří květinami. 

Život u Kozorožčího pramene

Kdo navštíví izraelské pouště, určitě dříve či později zahlédne kozorožce a damany. S oběma zástupci izraelské fauny jsme se setkali již na začátku naší cesty v Národním parku En Gedi. Park leží v Judské poušti kousek od břehu Mrtvého moře a jeho centrální část tvoří dvě rokle Wadi David a Wadi Arugot s několika prameny, jezírky a vodopády. A tam, kde je voda, je i život, což dokládají archeologické vykopávky, které odkryly pozůstatky lidského osídlení z doby kolem roku 5 000 let př. n. l. Zřejmě kvůli dříve hojnému výskytu impozantních kopytnatců nese lokalita název „Kozorožčí pramen“.

Kozorožci núbijští (Capra nubiana) však byli v minulosti v důsledku nadměrného lovu v Judské poušti téměř vyhubeni. Roku 1955 byl proto Izraelským státem vydán zákon o ochraně divokých zvířat. V té době se také hlava kozorožce stala součástí jednotného znaku všech izraelských národních parků (Israel Nature and Parks Authority).

I dnes jsou kozorožci núbijští zařazení mezi zranitelné druhy. Vzhledem k roztříštěnosti areálu, který obývají, nejsou zcela známé jejich počty na všech místech výskytu. Podle IUCN se odhadují na méně než 10 000 dospělých jedinců. 

Obratní bratranci slonů a sirén

Stojím u rozložité jujuby a nevím, kam se mám podívat dřív. Damani skalní (Procavia capensis) pravděpodobně zakončují snídani a jsou úplně všude kolem. Někteří lezou po trnitém stromě, a aby dosáhli na plody vydávající silnou ovocnou vůni, šplhají až do nejvyšších pater, kde se natahují po obsypaných tenkých větvích. Jiní se spokojí s jujubovými listy a další čekají, co přistane na zemi. Jak poměrně těžká zvířata (dospělý daman váží i přes 4 kg) při lezení větvemi třesou, přezrálé plody padají na zem, tak proč se zbytečně namáhat, že? 

Obklopená damany si užívám samotu ranní pouště a především přítomnost hodujících zvířat. Obdivuji jejich lezecké umění, které jim umožňují rýhy a lepkavé výměšky potních žláz na chodidlech a samozřejmě nezapomínám fotografovat. 

Damani jsou na rozdíl od kozorožců núbijských hojnější. Žijí v koloniích o velikosti až 80 jedinců. Jejich domovem jsou různá skaliska, a protože mají slabě vyvinutou schopnost termoregulace, často se na nich vyhřívají. Mláďata jsou od narození dobře vyvinutá, osrstěná a pohyblivá. Zavalitou, mírně nahrbenou postavou na nízkých nohách připomínají damani nejvíc sviště. Data získaná na molekulární úrovni však ukazují na jejich příbuznost se sirénami (mezi něž se řadí dugongové a kapustňáci) a slony!

Svobodné spaní v poušti

Už druhou noc spíme nadivoko v poušti, ale kromě plechovek, které drnčí o kameny, jak je před sebou žene vítr, neslyšíme nic. Na očekávané vytí šakalů si musíme počkat až o pár nocí později. Je to ovšem přímo noční koncert dvou od sebe vzdálených smeček, na který se vyplatilo počkat. Jedna ze smeček dokonce procházela kousek za naším stanem, ale ve zvlněném terénu s křovinatým porostem se poměrně malá zvířata (s výškou do jednoho metru) snadno ztratí. Neviděli jsme z nich ani chlup.

Spaní nadivoko je v Izraeli povoleno. Tábořit se nesmí jen v národních parcích, ale protože jsou Izraelité podobného ražení jako Češi (dalo by se říct čundráci), jsou v blízkosti národních parků vyhrazené plácky, kde je možné postavit stan a z přivezeného dřeva rozdělat oheň. Sběr jakéhokoli materiálu na oheň přímo z pouště je přísně zakázán, neboť křoviska a stromy primárně slouží živočichům jako potrava a možnost úkrytu. To návštěvníkům připomíná každá informační tabule.

Strážci národních parků také často večer (někdy i v noci) tábořiště objíždějí a nejen, že kontrolují dodržování pravidel, ale se zájmem se ptají i na pohodu tábořících a ochotně doporučí místa, která další den stojí za návštěvu.

Ráj s miliony opeřenců

Ráno nás budí melodické „ťu – ví, ťu – ví“ a definitivně nás vytahuje ze spacáků. Kolem stanů poskakují dva páry tmavých ptáků velikosti kosa s oranžovými pery ve spodní části křídel a okukují, co bude k snídani. Jde o špačky Tristramovy (Onychognathus tristramii), jedny z nejběžnějších ptáků Izraele. Když pochopí, že nic nedostanou, odlétají k blízkým keřům hledat přirozenou potravu. Brzy se však vrací a jeden ze samečků přináší v zobáku natrhané zelené klasy, kterými se snaží okouzlit družku. Marně.

Izrael je rájem ornitologů. Dvakrát ročně tudy táhnou milióny stěhovavých ptáků, kteří u nejjižnějšího cípu Izraele (Eilat) přelétají moře do Afriky a zpět. Přesto jsme nejvíce táhnoucích ptáků neviděli v Eilatu, ale nad Negevskou pouští v okolí Makhtesh Ramonu (největší kráterový útvar Izraele vzniklý erozí s délkou 40 km a šířkou 9 km) a o něco severněji. Poprvé v životě jsem tak viděla hejna jeřábů popelavých, čápů bílých a luňáků červených, která čítala desítky a někdy i stovky kusů. 

Titěrné ptačí klenoty

V pouštích i v rozkvetlých zahradách kibuců jsme se často setkávali s nebojácným skalníčkem černoocasým (Cercomela melanura) a bulbulem arabským (Pycnonotus xanthopygos) s citrónově žlutým podbřiškem. Téměř všudypřítomná byla hrdlička senegalská (Spilopelia senegalensis) a v pouštích nás často doprovázel pískově zbarvený pták timálie šedá (Turdoides squamiceps), která si vysloužila přezdívku „promyka mezi ptáky“. Jakmile se totiž na blízku objeví had, timálie okamžitě spustí poplach, podobně jako to dělají promyky.

Ptáček, který mi doslova učaroval, se jmenuje strdimil palestinský (Nectarinia osea) a je velmi podobný kolibříkovi. Peří samečků se na slunci kovově leskne a mění barvu s každým pohybem – od zelené, přes modrou k fialové. Vzhledem k jeho titěrnosti a neustálému pohybu při vysávání nektaru z květů dalo docela fušku tento klenot ptačí říše vyfotit. Krásná, ale pro fotografování též maličká a velmi plachá, byla vlha proměnlivá (Merops orientalis).

Barvitost a zelený život pouští

Izraelské pouště jsou po mnoha stránkách zajímavé. Rozeklané hory tvoří dolomity, travertiny a hatrurim. Někde se dají nalézt bílé solné kameny nebo naopak černé bitumeny (živce). Vádí, suchá koryta, kudy se v období dešťů valí dravé řeky, připomínají díky postupně sesychající vegetaci nazelenalé stužky vinoucí se hlinito-kamenitou pustinou. 

Místy je poušť žlutá, ačkoliv písečné duny jsou zde ojedinělé. Jindy má cihlovou barvu. Až neskutečně působí fialové kameny (flint) a narážíme také na typ pouště poseté miliony úlomků pazourku všech velikostí. Nejbizarnější je zhruba dvaceticentimetrový válec, který připomíná rozkrojenou štangli salámu zarolovanou do silnějšího papíru. V Parku Timna, jenž je pozůstatkem jednoho z nejstarších měděných dolů na světě, je krom skalních rytin (14. – 12. stol. př. n. l.) k vidění např. i zkamenělé dřevo. Poušť je ovšem fascinující ještě něčím jiným… 

Procházíme Negevskou pouští a najednou z vyprahlé země vyrůstá rudý tulipán (Tulipa agenensis). O kus dál kvete několik tulipánů pohromadě a dokonce nacházíme celé tulipánové zahrádky. Mezi kameny se krčí fialovým kosatcům podobné protistojky (Gynandriris sisyrinchium), zatímco růžové a purpurové devaterníky (Helianthemum vesicarium) vykvétají přímo v trsech. Sem tam se jako kopí zdvižená k nebi tyčí vysoké, žlutě kvetoucí rostliny s příhodným jménem – kopíčko žluté (Asphodeline lutea). Když jsme se pozorně zadívali, objevili jsme další a další květiny vyrážející z tvrdé půdy.

Mezi pouštními draky

Při pohybu pouští jsou nepřehlédnutelné agamy, které pobíhají snad po celém Izraeli. Většina agam, s nimiž jsem se setkala, byla velmi plachá. Je to dáno tím, že tyto ještěry loví draví ptáci, proto se musí mít neustále na pozoru. 

Největší agamou Izraele je trnorep egyptský (Uromastyx aegyptia), který dorůstá délky až 80 cm a váhy kolem 3 kg. Přesto je „pouštní drak“ velmi nenápadný, neboť dobře splývá s okolím. Proto jsem trnorepy zprvu přehlédla a teprve až při druhé výpravě do lokality jejich výskytu se mi je podařilo spatřit. 

Ačkoliv se jedná o velkého ještěra, jsou i trnorepi plaší. Fotografům komplikuje život i to, že vylézají teprve v okamžiku, kdy teplota vystoupá na 35 stupňů, kdy je fotografování kvůli tetelení vzduchu z vedra téměř nemožné. Do té doby se skrývají v porostu. Na rozdíl od agam jsou vegetariáni, živí se listy, květy a ovocem.

Bubnující hlodavci

Už před cestou jsem si přála vidět pískomila tlustého (Psammomys obesus). Proto jsem okamžitě zajásala, když jsem konečně zaslechla tichý hvizd a následné rychlé bubnování, které by pravděpodobně někdo jiný přeslechl. To se pískomilové navzájem varují, že je v dohlednu potenciální nebezpečí, čímž v tomto okamžiku samozřejmě myslí mě.

Bubnování je de facto rychlým dupáním na místě zadníma nohama. Zvuk se vyprahlou zemí pěkně nese, takže pískomilové v širém okolí vědí, že si mají dávat pozor. Mezi sebou komunikují hlavně ultrazvukem – slyší zvuky od 200 do 32 000 hertzů, přičemž člověk registruje pouze škálu od 20 do 19 000 Hz. 

Pískomilové jsou společenští tvorové žijící v rodinných klanech v norách. Jednu pískomilí rodinku jsem objevila pod keřem kousek za naším stanem. Tato sympatická zvířátka nejsou přes den kvůli vedru aktivní, ale jelikož zde přespáváme více nocí, mohu s nimi trávit brzké ráno i pozdní večer. 

Návrat bílých antilop

Když už jsme byli v Izraeli, nemohli jsme vynechat Národní park Hai-Bar, který byl zřízen za účelem reintrodukce zvířat, která z izraelské přírody v průběhu věků téměř vymizela. Národní park Hai-Bar je rozdělen do více částí, z nichž jsme absolvovali pouze safari. Z bezprostřední blízkosti jsme si tak mohli prohlédnout velké kopytníky, jejichž pobytové znaky jsme sice v poušti nacházeli na každém kroku, ale samotné původce (kromě tří gazel) jsme nezahlédli. 

TIP: Pohádková země sultánova: Poznejte kouzlo arabského Ománu

Asi nejimpozantněji na nás působili bílí přímorožci arabští (Oryx leucoryx), kteří byli v Negevské poušti vyhubeni v polovině 19. století. Populace byla na konci 20. století obnovena díky chovu zoo v San Diegu a na konci roku 1995 obývalo Hai-Bar již přes 80 kusů přímorožců. Někteří z nich dnes opět žijí ve volné přírodě.

Za zmínku též stojí dva druhy chovaných oslů: osel asijský neboli onager (Equus hemionus) a osel somálský (Equus africanus somaliensis). Oba druhy patří k nejohroženějším koňovitým lichokopytníkům na světě. Nicméně i setkání s rychlonohými gazelami zůstane každému milovníku přírody dlouho v paměti.

Led v ledovcích nebo třeba ten v permafrostu je jako trezor, který uchovává mnohé z minulosti ve velmi zachovalém stavu. Týká se to bohužel i patogenů. Odborníci již dříve zjistili, že například led v Arktidě obsahuje velké množství zmražených virů, včetně mnoha, které jsou pro vědu neznámé.

S postupujícím oteplováním stále více starého ledu či permafrostu taje, a to, co v něm bylo zamrzlé, se může dostat ven. Stéphane Aris-Brosou z Otawské univerzity a jeho spolupracovníci nedávno zjišťovali, jak reálné je riziko, že se při tání rozšíří nějaký patogen. Jejich výzkum zveřejnil odborný časopis Proceedings of the Royal Society B.

Spící viry z ledu

Aris-Brosou a spol. prozkoumali vzorky z kanadského jezera Haze, největšího sladkovodního jezera za polárním kruhem. V odebraných vzorcích vědci zjišťovali přítomnost virové DNA a RNA, aby mohli určit, jaké typy virů se tam nalézají. Následně pomocí algoritmu určovali, jaké je riziko, že se tyto viry rozšíří.

Podle akademiků je nejvyšší riziko v blízkosti tajících ledovců. Ty jsou v polárních oblastech stále častější. Rostoucí teploty dále zvyšují riziko šíření zamrzlých patogenů tím, že se zvířata dostávají dál a dál na sever, kde se mohou setkávat s patogeny uvolněnými z ledu či permafrostu.

TIP: Nesmrtelní mikrobi ze Sibiře: Jak velkou hrozbu představují tisíce let zmražené viry?

„Změna klimatu posunuje na sever areály rozšíření potenciální přenašečů patogenů z ledu. Polární oblasti se mohou stát zdrojem pro příští pandemie,“ potvrzuje Aris-Brosou. Tyto úvahy jsou zatím z velké části hypotetické, v minulosti se už ale objevily případy, kdy tání odkrylo pozůstatky s nebezpečnými patogeny. Takové nálezy teď mohou být stále častější. Dřívější výzkum francouzských vědců například ukázal, že i třicet tisíc let starý virus pohřbený pod ledem je stále infekční. Jaká překvapení na nás čekají v tajícím permafrostu?