Díky bouřlivému rozvoji biologie a medicíny se snad už konečně blíží doba, kdy si lidé dopřejí nové, vypěstované vlasy. Významný pokrok v tomto směru nedávno učinil tým odborníků z Jokohamské univerzity. Japonští vědci odebrali buňky z myších embryí a poprvé v historii se jim podařilo vypěstovat organoidy – zmenšené, ale přesto omezeně funkční verze orgánů, v tomto případě vlasových folikulů. Svůj úspěch vědci oznámili v říjnovém vydání časopisu Science Advances. Vlasový folikul je malý orgán v kůži, který u savců vytváří chlup a u člověka i vlasy. Tvoří jej vlasová cibulka a dvě vlasové pochvy.

Vrstvy lidské kůže (ilustrace: Univerzita Karlova Farmaceutická fakulta v Hradci Králové, CC0)

Vědci rovněž dokázali ovlivnit barvu chlupů, které z těchto laboratorních vlasových folikulů rostly. Napěstované vlasové folikuly úspěšně implantovali „nahým“ myším, u nichž pak fungovaly jako normální vlasové folikuly a vytvářely chlupy. Vlasové folikuly se sice podařilo vypěstovat již dříve, ale vždy jen jako součást celé kůže.

Další jsou na řadě lidé

Přestože jde o významný úspěch, jedná se stále „jen“ o studii na laboratorních myších a její výsledky tak nelze jednoduše extrapolovat na lidi. Japonští badatelé ale mají v plánu pokračovat s testy na lidech. Na rozdíl od studie na myších při nich nebudou používat buňky získané z embryí – pro tyto účely hodlají použít buňky od dospělých dárců. Ty pak budou pomocí reverzního inženýrství upraveny na kmenové buňky, ze kterých, jak vědci doufají, vyrostou potřebné epiteliální a mezenchymální buňky.

TIP: Nová léčba plešatosti vsází na přímé přeprogramování buněk

Biomedicínský inženýr Tatsuto Kageyama a jeho kolegové jsou první, kdo vytvořili samotné vlasové folikuly. Klíčem k úspěchu bylo použití biologického materiálu Matrigel, který napomáhá tvorbě tkání a orgánů z napěstovaných buněk. Když je Matrigel použitý hned na počátku pěstování buněk z myších embryí, vytvoří pro tyto buňky vhodné prostředí a zajistí vznik organoidů vlasových folikulů. Výsledky výzkumu mohou přispět k vývoji nových postupů léčby plešatosti, a také nových modelů pro výzkum kožních chorob a testování příslušných léků.

Příslušnice nejstaršího řemesla to (nejen) v Brně neměly lehké. K výkonu jejich povolání bylo vyhrazeno místo na kopci Puhlíku (dnešní Denisovy sady) až před městskými hradbami. Život jim navíc znepříjemňovali kuplíři, kteří možná fungovali jako prostředníci, ale vůči nevěstkám se chovali velmi brutálně. Pokud k tomu přičteme, že dámy bydlely v narychlo zbitých chatách vně města, máme obraz jejich bídy kompletní.

Legalizovat a zdanit!

Prostituce na sebe navíc navazovala další kriminální činnost, což se stalo trnem v oku markraběnce Markétě Opavské. Pravnučka železného Přemysla Otakara II. tedy zasáhla s tvrdostí, za kterou by se nestyděl ani její praděd. Přístřešky prostě nechala spálit.

Pak ale urozené dámě došlo, že je celou akci možné pojmout jako ojedinělý podnikatelský záměr. Nevěstky tedy přesunula do města, zřídila čtyři specializovaná pracoviště a dosadila do nich správkyně. Polovinu objektů nadále spravovala dáma známá jako Pletlinna a druhou pak ta, která si říkala Pragarinna. Ty pronajímaly prostory konkrétním prostitutkám. Pragarinna k markraběnčině podnikání dokonce uvolnila svůj vlastní dům, který se tak  stal vykřičeným podnikem. O Pletlinně žádné takové informace nemáme.

TIP: Prostituce viktoriánské Anglie: Veřejných domů bylo tehdy více než škol!

Nevěstky platily nájem a správkyně každý týden odváděly pevně stanovenou částku do městské komory. Pletlinna dohromady osm grošů a Pragarinna deset. Opatření se ukázalo jako vysoce účinné. Podnikavá markraběnka tak jediným krokem dokázala ochránit jak prostitutky, tak jejich klienty, a ještě vydělat spoustu peněz.

Když 5. března 1979 prolétla kolem měsíce Io americká sonda Voyager 1, nic nenasvědčovalo tomu, že by nás galileovské měsíce mohly ještě něčím překvapit. S daným vědomím nastoupila v pátek 9. března do služby Linda Morabitová, která zajišťovala přenos a vyhodnocování snímků. Hledala na záběrech hvězdy, jejichž pomocí se zpřesňovaly parametry drah zmíněných měsíců i samotného automatického průzkumníka. 

S využitím speciální zobrazovací jednotky si Morabitová postupně vyvolávala na monitor jednotlivé fotografie. Dostala se tak i k záběru, který sonda pořídila předchozího dne v pět hodin ráno, a pátrala na něm po jedné konkrétní slabé stálici. Zvýšila proto jas obrazovky na maximum. Vtom si všimla, že nad světlým okrajem měsíce Io vystoupil jako přízrak ze tmy jakýsi chochol. „Nikdy předtím jsem nic podobného neviděla a myslím, že ani nikdo jiný,“ líčila astronomka později. Co to mohlo být? Přizvaní kolegové postupně vylučovali jednu možnost za druhou, až zbyl jen docela obyčejný oblak. Nebo snad vulkán? To by se však muselo jednat o sopku, jež vybuchla právě v daném okamžiku, doslova před očima vědců! Bylo to vůbec možné?

Objev jako na zavolanou

Zdá se to až neuvěřitelné, ale sopečnou činnost na Io začali odborníci tušit dlouhé měsíce před jejím skutečným objevem. Stanton Peale z University of California v Santa Barbaře a Patrick Cassen s Rayem Reynoldsem z NASA Ames Research Center připravili pro časopis Science článek, v němž se zaměřili na parametry dráhy měsíce. Třetí největší průvodce Jupitera neobíhá mateřskou planetu po přesně kruhové trajektorii, nýbrž po mírně výstředné elipse. Takový pohyb přitom znamená, že je-li souputník k plynnému obrovi blíž, krouží rychleji, a nachází-li se od něj dál, zpomalí. 

Snímek, na němž Linda Morabitová objevila aktivní sopku na měsíci Io, v podobě chocholu nad levou částí disku. Světlá skvrna na rozhraní světla a stínu odpovídá erupci sopky Loki. (foto: Wikimedia Commons, NASA, CC0)

Zatímco na své dráze se Io pohybuje nerovnoměrně, rotuje naprosto pravidelně – což by nebylo nijak zvláštní nebýt faktu, že Jupiter představuje skutečně obří těleso, 318krát hmotnější než Země. Nastává tak zcela odlišná situace než v případě systému naší planety a jejího souputníka, jejichž poměr hmotností činí jen 81 : 1. Co to pro Io znamená? Dlouhodobým působením slapových sil Jupitera se v jeho delší ose vytvořila několikakilometrová výduť, jež by měla mířit neustále ke středu gigantické planety, jenže se tak neděje. Výsledkem pohybu měsíce je proměnné gravitační působení Jupitera a periodické natáčení výdutě vzhledem k plynnému obrovi. Síly mateřské planety tudíž přirozený satelit mačkají a natahují, čímž se jeho nitro zahřívá. 

Článek, který tímto způsobem předpověděl sopečnou činnost na Io, vyšel 2. března 1979 čili týden před objevem Lindy Morabitové! A navíc v něm autoři zmínili, že by jejich teorii mohl potvrdit právě Voyager: „Slapové působení Jupitera na Io může vést k výrazné diferenciaci látky a k odplynění nitra měsíce. Důsledky jeho silně nataveného středu by mohly být zřejmé na snímcích, jež pořídí Voyager.“ 

Sopečná mračna

I když hrstka vědců vulkanickou aktivitu na Io předpokládala, její rozsah všechny překvapil. Oblak sopečného materiálu ve tvaru deštníku, který Morabitová objevila na fotografii z Voyageru, dosahoval výšky přes 250 km. A nebyl jediný. Ze stejného průletu se podařilo identifikovat dalších osm podobných mračen. Jelikož na měsíci zcela chybějí impaktní krátery, jeho povrch musí být geologicky velmi mladý. Odborníci se shodují, že za „omlazování“ terénu zodpovídají především eruptivní výrony sopečného materiálu, jenž postupně překrývá povrch satelitu.

Dokončení: Krajina sopek (2): Bouřlivý svět vulkánů Jupiterova měsíce Io

Následný průzkum ukázal stovky vulkanických center, rozsáhlé proudy lávy a hory vyšší než Everest. Nejzajímavější kategorii tvoří deprese s příkrými svahy, označované jako patera. Dosahují průměru desítek až stovek kilometrů a největší z nich, Tvashtar Paterae, měří přes 300 km. Vědci na měsíci identifikovali zhruba 150 zmíněných formací, z čehož dvě třetiny jsou v současnosti aktivní. Tvarem velmi připomínají pozemské kaldery čili kotlovité prohlubně vznikající při kolapsu nebo naopak odstřelení vrcholové části sopky. Mechanismus zrodu podobných útvarů na Io se však dosud nepodařilo uspokojivě vysvětlit.

Io versus Měsíc

Po vítězstvích v Polsku, severní a západní Evropě v letech 1939 a 1940 hodlal Adolf Hitler obrátit vojenskou mašinerii Německa proti svému hlavnímu ideologickému nepříteli – Sovětskému svazu. Zatímco soustředil všechny válečné zdroje k mohutnému úderu na východě, ve Středomoří a v Africe ponechával volné ruce svému italskému spojenci.

Italský debakl

Válečné plány Benita Mussoliniho byly vskutku grandiózní. Italové měli ve svých afrických koloniích (v Eritreji, italském Somálsku, Etiopii a Libyi) více než půl milionu vojáků (půlku z nich však tvořili domorodci) a asi 400 letadel a navíc měli nad Royal Navy převahu i na vlnách Středozemního moře. Díky tomu přímo ohrožovali britské síly v Egyptě, Súdánu, britském Somálsku a Keni, a nepřímo i britská mandátní území na Blízkém východě. Duce měl v úmyslu tyto oblasti ovládnout a konečně tak v Africe vytvořit své vysněné impérium.

Jenže italské námořní a pozemní jednotky vedené neschopnými veliteli utrpěly ve druhé polovině roku 1940 a začátkem roku 1941 sérii katastrofálních porážek korunovaných debaklem na řecko-albánské hranici. Aby Hitler zabránil úplnému vyhnání sil Osy z Afriky i Balkánu, musel navzdory svému přesvědčení vyčlenit četné vojenské síly, které měly ještě před invazí do Sovětského svazu Brity alespoň zastavit.

Blokovací oddíl

Jelikož německé zdroje nebyly nevyčerpatelné, prioritu nejprve získala situace na Balkáně. Hitler a jeho velitelé ale nezapomínali ani na Afriku, kam 9. ledna 1941 vyslali nevelký blokovací oddíl (Sperrverband Afrika) složený z některých součástí 3. tankové divize (záhy přejmenovaných na 5. lehkou divizi). Tato jednotka byla následně 21. února přejmenována na Německý africký sbor (Deutsches Afrika Korps – DAK) a o pět dní později pro jistotu posílena 15. tankovou divizí.

Celkově bylo do severní Afriky nasměrovaných v rámci operace Sonnenblume přibližně 27 000 mužů, 190 středních a 110 lehkých tanků, doplněných těžkým dělostřelectvem, protitankovými kanony, protileteckými oddíly a motorizovanou pěchotou. Za velitele DAK, který měl být podřízen italskému velení, Hitler vybral Erwina Rommela. Tento generál si již během francouzského tažení v roce 1940 vydobyl pověst schopného tankového velitele. Ani on a jeho vojáci však neměli s vedením bojů v pouštním prostředí žádné zkušenosti.

Jen moře a poušť

Na vojáky DAK čekala nehostinná písčitá pláň široká přibližně 60–70 km, která se táhla v délce 1 900 km napříč Libyí až k deltě Nilu. Ze severu ji ohraničovaly břehy Středozemního moře a z jihu pás skalnatých návrší přerušovaný četnými úžlabinami, kaňony a četnými vádí. Kromě jasně definovaných hranic na severu a jihu v ní neexistovaly žádné další orientační body, takže určení směru postupu za pomoci kompasu a naměřené překonané vzdálenosti bylo nutností.

Typicky pouštní podnebí charakterizovaly vysoké teploty ve dne a nízké v noci, nedostatek pitné vody, neúrodná půda (kromě oáz), drsné pouštní větry a náhlé písečné bouře. Nepříznivé podmínky byly zvýrazněny všudypřítomným otravným hmyzem, škorpiony a hady i vysokým výskytem nakažlivých chorob v podobě malárie, úplavice či záškrtu. Podél mořského pobřeží se táhla jediná asfaltová cesta vybudovaná Italy, zvaná Via Balbia, a nacházelo se na něm pouze několik přístavů, které mohly sloužit k zásobování vojsk (od východu na západ Sollum, Bardia, Tobruk, Gazala, Derna, Benghází, El Agheila a Tripolis) vodou, municí, potravinami a posilami.

Srovnání sil

Italská 10. armáda s 250 000 muži pod velením maršála Rodolfa Grazianiho, která s velkými fanfárami 13. září 1940 zaútočila na Egypt, byla už začátkem února 1941 zcela demoralizována. Britské oddíly (Western Desert Force) vedené generálem Richardem O’Connorem o síle přibližně 63 000 mužů zajaly v průběhu bojů o Bardiu, El Agheilu a Tobruk 130 000 Italů a zbylé Grazianiho vojáky hnaly před sebou až k Beda Fommu, kde jim 7. února uštědřili další ponižující porážku.

Naštěstí pro Italy nebyli jejich protivníci schopni svůj úspěch plně využít, protože vzhledem k rozhodnutí Winstona Churchilla intervenovat na Balkáně ve prospěch Řecka musel vrchní velitel britských sil na Blízkém východě generál Archibald Wavell uvolnit velkou část svých vojáků. O’Connor, kterému jako hlavní bojová síla zůstala jen část 2. obrněné divize, proto zaujal obranné pozice na hranici mezi Kyrenaikou a Tripolskem a postup na město Tripolis byl odložen na neurčito.

Při sledování oceánu můžeme někdy na hladině zaznamenat neobvyklé vlny připomínající čtvercovou mříž či dlaždice – a to i v příbřežních oblastech, přestože častěji se objevují na volném moři. Ačkoliv na první pohled působí neškodně, a dokonce půvabně, ve skutečnosti se jedná o nebezpečnou záležitost. Čtvercové vlny se totiž utvářejí, když se střetnou dva či více vlnových souborů různé rychlosti a síly. Je-li jejich vzájemný úhel větší než 45°, vzniká zmíněný jev, jenž může cestovat na ohromné vzdálenosti.

TIP: Severním Pacifikem se prohnala obří „vlna duchů“: Šlo o nejextrémnější vlnu svého druhu

Ne vždy je navíc výrazně patrný na hladině, což znamená značné riziko pro námořníky: Nejenže takové vlny mohou náhle strhnout loď z původního směru, ale především komplikují navigaci a ovládání plavidla. Udává se dokonce, že jde o jednu z častých příčin námořních katastrof. Naopak pozorovatelům na břehu skýtají úchvatnou podívanou a tam, kde se vyskytují opakovaně a pravidelně – například u ostrova Ré při západním pobřeží Francie – míří cestovatelé právě kvůli efektním fotografiím. 

První zmínky o záškodnických stvořeních ve světě vojenského letectva se objevily krátce po první světové válce, kdy britský časopis The Spectator napsal: „Stará Royal Naval Air Service v roce 1917 a nově založená Royal Air Force v roce 1918 zjistily existenci hordy tajemných a zlomyslných duchů, jejichž smyslem života bylo […] způsobit co nejvíce nevysvětlitelných nehod, které tenkrát i dnes znepříjemňují letcům život.“

Ve 20. letech si pak fenomén začal žít vlastním životem a zprávy o řádění gremlinů – jak se skřítkům říkalo – se objevovaly stále častěji, zvláště u pilotů RAF sloužících mimo britské ostrovy. Když musel například jeden z nich nedobrovolně přistát na moři, připisoval nehodu právě škodolibým příšerkám, jež „způsobily chaos v kokpitu a sabotovaly fungování motoru“. Nakonec tak vznikla jedna z nejznámějších leteckých legend: představa, že jsou stroje doslova zamořeny ohavnými gremliny, kteří si jen tak pro zábavu pohrávají s nejrůznějšími součástkami. 

Jejich fyzický popis se velmi lišil, i když jen málokterý pilot tvrdil, že nějakého skutečně viděl. Měli být asi třicet centimetrů vysocí, mít dlouhý nos, špičaté uši a pestrobarevnou kůži. Kromě toho jim abnormálně velké nohy s přísavkami umožňovaly chodit kdekoliv po letadle, a to i za letu. Oblečení nosili různé, ale libovali si ve starých pilotních kuklách a brýlích. A pochopitelně měli rovněž magickou moc.

Cesta do novin

Je třeba říct, že gremlini nebo jiní skřítci ovlivňovali lidské konání už dávno před vynálezem prvního letounu. Jejich jméno nejspíš pochází ze staroanglického „gremian“ ve významu „obtěžovat, otravovat“ a v ostrovním folkloru tvořili dílek pestrobarevné skládačky tzv. malého lidu – tedy společnosti víl, leprechaunů a goblinů, zřejmě pozůstatku pradávné víry v duchy pramenů, stromů a skal. S rozvojem aviatiky se nicméně rychle usadili i ve zcela novém prostředí. Neškodili přitom jen mechanikům či pilotům, ale také dalším členům osádek: Navigátorům v nejméně vhodný okamžik schovávali mapy a radiooperátorům zas rušili příjem signálu.

Skutečný průlom pak britská legenda o gremlinech zažila za druhé světové války, kdy se rozšířila i mezi mnoho dalších národností, přičemž výjimku netvořili ani vojáci ze Spojených států. Už v srpnu 1942 se tedy v tamním tisku začaly objevovat zmínky, že se stvoření „pustila do práce u amerického armádního letectva“. Ve stejném roce potom američtí žurnalisté píšící z Británie o činnosti 8. letecké armády seznámili čtenáře doma v USA s gremliny mnohem podrobněji.

Každý svého gremlina

Na rozšíření mýtu se podíleli také elitní letci, například pozdější členové osádky bombardéru B-29 Superfortress Enola Gay, který svrhl atomovou bombu na Hirošimu. V roce 1942 sloužili Paul Tibbets, Thomas Ferebee a Theodore Van Kirk v Evropě, a když vymýšleli přezdívku pro svou tehdejší létající pevnost, zvolili jméno Red Gremlin neboli „červený gremlin“. Domnívali se totiž, že právě zmíněná barevná varianta patří mezi hodné a neškodné skřítky. 

Nakonec legenda doznala takové popularity, že svou vlastní historku s gremliny měl snad každý letec v Británii bez ohledu na národnost. Malí tvorové pak rychle pronikali z vojenského prostředí i do populární kultury: V roce 1943 například britský stíhač a spisovatel Roald Dahl napsal dětský román The Gremlins o skřítcích, kteří létají do akce s piloty hurricanů a spitfirů. Z knihy se stal bestseller, a tak se Walt Disney rozhodl podle ní natočit i film. Projekt sice zůstal nedokončený, ale gremlini se v různých literárních dílech, komiksech, kreslených snímcích a další tvorbě objevovali stále častěji, a to i dlouho po válce.

Zřejmě největší slávu si vydobyl film Gremlins z roku 1984, jenž ovšem již neměl s původní leteckou legendou mnoho společného – s výjimkou malých ušatých příšerek, s oblibou škodících lidem. 

Oblast Pálavských vrchů byla osídlena již v pravěku, jak dokazují archeologické vykopávky z mikulovského okolí. Během 2. století n. l. zde operovaly římské legie, později tudy vedla obchodní stezka spojující sever Evropy s Jadranem. K Moravě bylo Mikulovsko trvale připojeno až po vítězství českého knížete Vratislava II. nad rakouskými Babenberky roku 1082, a někdy v této době byla na tamějším Zámeckém vrchu postavena dřevěná strážní stavba. V roce 1173 již v Mikulově stál kostel, kolem kterého vznikla slovanská osada nazývaná Česká ves – základ budoucího města.

To v roce 1249 moravský markrabě a pozdější český král Přemysl Otakar II. za věrnou podporu daroval přednímu rakouskému pánu Jindřichovi z Lichtenštejna. Jeho potomci panství v roce 1560 prodali uherskému šlechtici Ladislavu z Kereczenyi, který zahájil přestavbu gotického hradu na renesanční zámek. Další zásadní změnu ve vnější podobě hradu a města přinesl rok 1575, kdy panství náhradou za dluh, který u něj měl císař Maxmilián II., získal zkušený císařský diplomat a dvořan Adam z Ditrichštejna.

Raketový vzestup

O rozvoj Mikulova a jeho okolí se primárně zasloužil Adamův syn, kardinál František z Ditrichštejna (1570–1636). Potomek, narozený v průběhu Adamovy vyslanecké mise ve Španělsku, sice zamířil na duchovní dráhu, ale bylo to zejména jeho politické angažmá, které jej pozvedlo mezi nejvýznamnější osobnosti střední Evropy té doby.

Mládí strávil v Mikulově a na jezuitské škole v Praze, v únoru 1588 pak odcestoval do Říma, kde začal studovat v německém semináři Collegio Germanico. Ve Věčném městě došlo ke dvěma událostem, které významně zasáhly do jeho života. Nejprve se setkal s „apoštolem římské chudiny“ Filipem Nerim (1515–1595), který okolo sebe sdružoval kulturní a mravní výkvět Říma. Později se seznámil s kardinálem Ippolitem Aldobrandinim, budoucím papežem Klementem VIII. (v úřadu 1592–1605). Ten jej jmenoval svým komořím, což Františkovi umožnilo přímo se podílet na politice svatého stolce.

V roce 1597 byl v Ditrichštejn v Praze vysvěcen na kněze, na císařskou přímluvu se stal 3. května 1599 kardinálem a hned 26. května jej kapitula zvolila na uprázdněný stolec olomouckého biskupství. Nový duchovní pastýř vzbudil ve své diecézi řádnou pozornost. Naučil se velmi dobře česky a stal se vzorem příkladného kněze: vedl procesí, zpovídal, navštěvoval nemocné a vězně. Jeho zanícená kázání si brzy získala oblibu napříč sociálními vrstvami i konfesemi – ano, k návštěvě mnohdy zlákala i nekatolíky. Asi jedinou „skvrnou na cti“ se ukázala být jeho nemanželská dcera Jana Františka Prisca, kterou biskup provdal za císařského generála a pána na Strážnici Františka hraběte Magnise (1598–1652).

Kardinálský luxus

Z Mikulova, který začal spravovat roku 1611 po smrti svého bratra Maxmiliána, František obratem učinil svoji rezidenci. O sedm let později sem přemístil i biskupskou kancelář, protože z města to bylo do Vídně i do Brna blíže než z Olomouce, a roku 1624 celý biskupský dvůr. Mikulov se de facto stal hlavním městem Moravy, neboť právě sem se sbíhaly nitky všech státních a církevních úřadů na Moravě, aby odtud dále pokračovaly do Vídně a Říma.

Zámek, v němž se usadil, si kardinál komfortně zařídil. Největší část stavebních úprav na něm stihl provést hned v letech 1611–1618, v menší míře ale práce, na které si najímal přední umělce své doby, pokračovaly až do roku 1633. K posílení obrany rezidence dal vybudovat tři mohutné bastiony, které byly později začleněny do zámeckých budov a zámku dodaly charakteristický vzhled.

Do předzámčí kardinál umístil svoji na svou dobu velmi bohatou knihovnu, kterou ale v roce 1645 ukořistili Švédové a v 50 velkých sudech ji odvezli do své vlasti. Proslulé bylo i kardinálovo divadlo se skládacím jevištěm, které inspirovalo vznik podobných exemplářů i na dalších zámcích u nás – například v Jaroměřicích nad Rokytnou nebo v Českém Krumlově.

Když kardinál dokončil přestavbu biskupské katedrály svatého Václava v Olomouci, začal se věnovat kostelu svatého Václava pod mikulovským zámkem. Při příležitosti svých 55. narozenin při něm dne 22. srpna 1625 založil kolegiátní kapitulu svatého Václava. Mikulovští probošti byli jmenováni Ditrichštejny a jako preláti měli právo zasedat na Zemském sněmu Markrabství moravského. Z Mikulova tak kardinál vytvořil jedno z duchovních center země, neboť kolegiátní kapituly byly na Moravě jen čtyři.

Mariin dům

V roce 1622 vydal papež Řehoř XV. bulu, skrze niž Ditrichštejnovi povolil postavit kopii Svaté chýše. Šlo o údajný domov Panny Marie, který měl být podle pověsti přenesen do italského poutního místa Loreto přímo z Nazareta. O dva roky později z Apeninského poloostrova František přivezl i sošku černé Madony, která se v první loretánské kapli v českých zemích stala uctívaným artefaktem. Kostel sv. Anny, který nad ní nechal v polovině 17. století postavit kardinálův synovec Maxmilián, roku 1784 vyhořel a v polovině 19. století byl upraven na ditrichštejnskou hrobku, v níž je dodnes pietně uloženo 27 rakví s ostatky členů rodu. 

Svatý kopeček se zvonicí a kaplí Sv. Šebestiána. (foto: Pixabay, Markéta (Machová) Klimešová, CC0)

Na takzvaném Tanečním vrchu dal kardinál roku 1623 jako výraz poděkování za ochranu města před morovou epidemií zbudovat poutní kapli ke cti sv. Šebestiána, přičemž posvěcení a položení základního kamene se účastnil osobně. Vrch byl následně přejmenován na Svatý kopeček a kardinál z něj vytvořil jedno z nejvýznamnějších poutních míst na Moravě. Přispělo k tomu i zřízení křížové cesty, jejíž součástí je i kaple Božího hrobu, dokončená roku 1630. Jen o dva roky mladší je pak zvonice (kampanila), stojící nedaleko kaple sv. Šebestiána.

Komponovaná krajina

František z Ditrichštejna se výrazným způsobem zasloužil o citlivou úpravu krajiny okolo svého rezidenčního města v duchu pozdní renesance, manýrismu a raného baroka. Rozsáhlou zámeckou rezidenci v Mikulově spojil pomocí terasovitých zahrad s městečkem pod ním, které obohatil o řadu architektonických staveb nebo přestaveb a již zmíněný posvátný areál Svatého kopečku.

Významnou roli v celé koncepci hrál také letohrádek Portz (nazývaný později též Lusthaus), postavený na ostrůvku Tichý uprostřed Nového rybníka. Ve druhé polovině 19. století však byla vodní plocha při stavbě železniční trati částečně zasypána, takže z ostrova se stal poloostrov.

Součástí komponovaného celku ditrichštejnského Mikulovska se staly také dvě obory, obehnané kamennými zdmi. Jedna ležela nedaleko zámku u rybníka Šibeničník na rakouské straně hranice, druhá obora byla vybudována na již zmíněném ostrově Nového rybníka, na který vedl patnáctiobloukový, dodnes dochovaný cihlový most. Odtud pak k mikulovskému zámku směřovala jedna z mnoha alejí. U rybníka stál mlýn, hospodářské budovy, velká rybárna a kaskáda tří rybníčků, u nichž Ditrichštejnové bavili své vzácné hosty ještě na počátku 20. století.

TIP: Šlechta z Valtic: Jak přišli Lichtenštejnové ke svému bohatství?

Krajinotvorba a rozsáhlá stavební činnost kardinála Františka z Ditrichštejna posunula město Mikulov mezi nejvýznamnější vrchnostenská sídla českých zemí. Jedna z dominant jihomoravského pohraničí se právem řadí k takovým skvostům, jako jsou Český Krumlov, Jindřichův Hradec, Litomyšl či Kroměříž. 

Meteory, laicky známé též jako „padající hvězdy“, vznikají při průniku malých tělísek do vysokých vrstev atmosféry: Při průletu se o vzdušný obal Země třou, utváří se ionizační brázda a představuje zdroj elektromagnetického záření. K původcům velkého zlomku zmíněných tělísek patří aktivní komety, z nichž se prachové částice uvolňují přirozeně během průletu kolem Slunce. Za vlasaticí vzniká proud meteoroidů a při střetu se Zemí se stává původcem meteorického roje. 

Rojové meteory vylétají z jednoho místa na obloze, z tzv. radiantu. Úkaz tedy zjevně musí mít své mateřské těleso, ale ne vždy ho známe. Může se jednat třeba o pozůstatek komety, která již vyhasla, takže ji při průletu kolem Slunce nevidíme, nebo se i kompletně rozpadla, případně se mohla gravitačním rušením jiných těles dostat na výrazně jinou dráhu. S jistotou například neznáme mateřské těleso lednových Kvadrantid, velmi významného roje; odborné práce jen poukazují na několik kandidátů. Zcela bez kandidátů pak zůstávají často slabší roje – jako třeba α-Monocerotidy, jež bývají aktivní kolem 22. listopadu. 

Vybrané významné meteorické roje:

Leguánek stepní (Sceloporus undulatus) je běžnou ještěrkou na jihu a na východě Spojených států. V dnešní době jeho život komplikují invazní „ohniví mravenci“ Solenopsis invicta. Pocházejí z Jižní Ameriky a často se šíří právě v oblastech, kde žijí i leguánci.

Tito mravenci jsou nechvalně známí schopností (opakovaně) uštědřit velmi bolestivá bodnutí žihadlem. Pro člověka jde až na vyjímky jen o nepříjemnou a bolestivou zkušenost (u lidí trpících alergií nebo vystavených velkému počtu bodnutí může být takový útok i život ohrožujícím). Pro leguánky končí útok ohnivých mravenců nezřídka smrtí.

Bolestivý experiment

Leguánci ale mají určité možnosti, jak tuto nepříjemnou situaci řešit. Bioložka Catherine Tylanová z Pensylvánské státní univerzity vedla výzkumný tým, který prostudoval reakci leguánků na ohnivé mravence. Po dobu tří týdnů jednu skupinu leguánků nechali bodat ohnivými mravenci, zatímco druhá skupina dostávala ohnivé mravence k jídlu. Studii publikoval časopis Biological Invasions.

Mravenec Solenopsis invicta. (foto: Wikimedia Commons, AntWeb.org, CC BY-SA 3.0)

Badatelé v průběhu experimentu a po jeho ukončení sledovali a porovnávali parametry imunitního systému obou skupin leguánků. Ukázalo se, že leguánci, kteří požírali ohnivé mravence, měli oproti skupině poštípaných leguánků zvýšené hodnoty tří významných parametrů imunity.

Ve všech třech případech jde přitom o složky imunitního systému, které těsně souvisejí s bojem proti nebezpečnému jedu ohnivých mravenců. Jak upřesňuje Tylanová: „Tyto změny imunitního systému pomáhají zneškodnit jed ohnivých mravenců a zabraňují tomu, aby napáchal velké škody.“

TIP: Vědci přišli na způsob, jak zatočit s invazními „šílenými“ mravenci

„Zdá se, že když jsou leguánci vystaveni jedu ohnivých mravenců při jejich konzumaci, dochází ke zvýšené a zesílené odpovědi imunitního systému. V tomto případě jsou ohniví mravenci vlastně něco jako vakcína pro leguánky. Když leguánci požírají tyto mravence, očkují se proti jejich bodnutím.“ Imunitní systém leguánků, kteří již dlouho žijí s ohnivými mravenci, se tak do jisté míry liší od imunity leguánků z jiných oblastí.

Kapustňáci patří do řádu sirén (Sirenia), který dostal jméno podle Sirén, jež v antických bájích vábily mořeplavce zpěvem do záhuby. Pro běžného člověka by hlasové projevy těchto vodních živočichů asi nebyly dostatečným lákadlem, ale i tak jsou to skutečně neobyčejní tvorové. Do širšího rodinného kruhu kapustňáků patří sloni a svišťům podobní damani. Ačkoli jde o zcela odlišná zvířata (vzhledově i životním prostředím), fosilní nálezy a testy DNA ukazují, že v pravěku měli tito tvorové společného předka. 

Milovníci teplých vod

Rod kapustňáků je dnes zastoupen pouze třemi zdokumentovanými druhy, z nichž nejznámější a nejpočetnější jsou kapustňáci širokonosí (Trichechus manatus). Jsou asi 3 metry dlouzí a váží 400–600 kilogramů přičemž samičky jsou větší než samci. Žijí v mělké slané i sladké vodě podél pobřeží a byli pozorováni dokonce ve vodách o hloubce pouhých 40 centimetrů. K životu potřebují alespoň pravidelně dostupný zdroj sladké vody. Výzkumy naznačují, že za příliš dlouhého pobytu pouze ve slané vodě jsou dehydrovaní.

V průběhu roku migrují v závislosti na teplotě, protože potřebují vodu teplou přinejmenším 20 °C. Na podzim a v zimě se proto shromažďují v přírodních a uměle vzniklých rezervoárech s dostatečně prohřátou vodou. Nejvíce kapustňáků širokonosých žije v Crystal River, což je oblast na severozápadě Floridy. Jde o místo protkané vodními kanály a řekami, které všechny ústí do Mexického zálivu.

TIP: Ze života na podmořských pastvinách: Floridští kapustňáci širokonosí

S kapustňáky je možné se potápět, takže na internetu můžete najít množství fotografií z bezprostřední blízkosti. Zde představený pohled, který dobře dokumentuje nahloučení teplomilných zvířat v mělké prohřáté vodě, je ale dost vzácný. Tak trochu evokuje letecký pohled na pláž zaplněnou rekreanty, kteří odmítli pláž opustit i poté, co ji zaplavila přílivová vlna. 

Letecký pohled na ústí řeky Crystal River. (foto: Shutterstock)