Milan Rastislav Štefánik se narodil 21. 7. 1880 ve slovenských Košariskách v rodině evangelického faráře. V roce 1904 vystudoval na pražské Univerzitě Karlově astronomii. Kromě odborných astronomických přednášek ho zaujaly i přednášky z filosofie prof. Masaryka.

Po studiích odešel do Paříže, kde pracoval jako asistent astronoma Jannsena. Svou technickou intuici uplatnil při vylepšování astronomických přístrojů. Osm měsíců prožil na Tahiti, kam se vydal pozorovat přechod Halleyovy komety. Za zatměním Slunce putoval do Španělska a do Turkestánu.V severní Africe hledal Štefánik vhodné místo pro astronomickou observatoř. Vhodné podmínky pro zřízení hvězdárny však nenašel. Za své vědecké práce získal cenu Francouzské astronomické společnosti a cenu Francouzské akademie věd.

Vědec, diplomat a voják

Kromě vědeckých úspěchů byl i obratný diplomat. Díky cestě do Ekvádoru získal pro Francii objednávku na vybudování telegrafické sítě, která mu jako francouzskému občanovi (byl jím od roku 1912) přinesla společenské uznání a vysoké státní vyznamenání, kříž rytíře Čestné legie.

S příchodem první světové války r. 1914 se ve Štefánikovi naplno rozhořelo nacionalistické myšlení a otázka novodobého slovenského národa. Po začátku války se přihlásil do letecké výcvikové školy v Chartres. Na frontu se kvůli nemoci dostal až začátkem r. 1915 v hodnosti podporučíka jako průzkumný letec. Přišel s nápadem použití meteorologie i ve francouzském letectvu. Začátkem září r. 1915 byl převelen na srbskou frontu.

Myšlenka československého státu

Při evakuaci letiště v Niši však havaroval a obnovila se u něho žaludeční choroba. Za pomoci přátel byl dopraven do sanatoria v Římě. Zde se seznámil s Claire de Jouvenel, která mu pomáhala v jeho politických ideálech samostatnosti Československa. Po návratu do Paříže mu pomohla vstoupit do nejvyšší francouzské společnosti, kde se seznámil s nejvlivnějšími politiky a prosazoval zde své myšlenky společného nového československého státu. V únoru r. 1916 se Štefánikovi podařilo prosadit vznik Národní rady českých krajin, která se pak přejmenovala na Československou Národní radu, vrcholný orgán československého zahraničního odboje.

TIP: V ostrovním ráji: Hodlal Štefánik vybudovat Nové Slovensko na Tahiti?

Dne 14. října 1918 se Čs. národní výbor přeměnil na první tříčlennou vládu, v níž se T. G. Masaryk prohlásil ministerským předsedou, E. Beneš ministrem vnitra a Štefánik ministrem obrany. Po skončení války a vzniku Československé republiky 28. října 1918, začal Štefánik již jako zvolený první ministr války republiky Československé organizovat stažení československých legií z Ruska a Itálie.

4. května 1919 se vydal letadlem zpět z Itálie do vlasti. Jeho letadlo se ovšem nedaleko přistávací plochy u Ivanky na Dunaji zřítilo z neznámých příčin k zemi. V jeho troskách generál ministr Štefánek zahynul.

Původce moru, bakterie Yersinia pestis, byla po celé tisíce let jedním z nejnebezpečnějších protivníků lidstva. Má na svědomí i nechvalně známou středověkou pandemii černé smrti, která v letech 1346-1352 patrně zahubila až 50 procent Evropanů a další miliony lidí v Asii a severní Africe. Jak nedávno zjistili evoluční genetici, dávné morové epidemie se velmi výrazně otiskly do našich genů a imunity.

Mezinárodní tým odborníků, který vedl Luis Barreiro z Chicagské univerzity, analyzoval přes 500 vzorků DNA lidí z Londýna a Dánska, kteří zemřeli krátce před, během anebo krátce po řádění moru. Badatelé u těchto lidí objevili celkem čtyři genetické markery, které se pojí buď se zvýšenou odolností, nebo naopak zvýšenou vnímavostí vůči moru. Jejich výzkum publikoval prestižní odborný časopis Nature.

Genetická ochrana proti moru

Nejvýznamnějším z nich je gen zvaný ERAP2 – odhaduje se, že lidé se dvěma identickými kopiemi tohoto genu mají o více než 40 procent vyšší šanci přežít morovou nákazu. Produkt tohoto genu pomáhá imunitnímu systému včas rozeznat infekci morovou bakterií a účinně zakročit.

Výzkumníci extrahovali DNA z pozůstatků lidí pohřbených v morových jámách v Londýně v letech 1348 a 1349. (foto: Museum of London Archaeology (MOLA), CC BY 4.0)

Z výsledků výzkumu vyplynul přesvědčivý závěr, že brutální pandemie černé smrti sehrála roli velmi silného selekčního tlaku, který ovlivnil podobu imunitního systému dalších generací lidí. „Selekční výhody námi objevených genetických znaků souvisejících s černou smrtí patří k nejsilnějším, jaké kdy byly u lidí detekovány,“ uvádí Barreiro. „Ukazuje to, jak extrémně může jediný patogen ovlivnit evoluci lidského imunitního systému.“

TIP: Černá smrt: Vědci vystopovali původ středověkého moru do Ruska

Gen ERAP2 má v lidské populaci dodnes značný vliv. Jak se ale v evoluci stává, takto silně selektovaný znak může přinášet i nežádoucí konsekvence. Vědci mají vážné podezření, že za tuto posílenou imunitní ochranu proti moru platíme zvýšenou náchylností k autoimunitním nemocem, jakou je třeba Crohnova choroba.

Newyorčan, který přesídlil do Chicaga, aby si zločineckou činností podmanil Ameriku. Úspěšný obchodník se starým nábytkem, jenž ze svého rozdával chudým a potřebným. Brutální gangster, pro kterého bylo hračkou prostřelit rivalovi hlavu nebo ho podříznout jak ovci. Chápavý člověk, který dokázal na oslavu narození potomka i přes zákaz dodat vždy alespoň kapku whisky. Alphons Capone si rozhodně nemohl stěžovat na to, že by byl pro Američany muž jen jedné tváře.

Někteří těžili z jeho kšeftů, jiní na ně doplatili. Po éře nejznámějšího mafiána v dějinách Spojených států každopádně zůstaly stovky mrtvých. Jak to všechno začalo?

Dítě zločinu

Gangster, jehož jméno se stalo synonymem pro organizovaný zločin, se narodil poslední rok devatenáctého století v New Yorku v rodině chudého přistěhovalce z Neapole. Byl čtvrtým synem v pořadí, nicméně měřeno problémy, které své rodině nadělal, byl bezkonkurenčně první.

Pětiletý Alphonse Gabriel Capone (vpravo) se svým starším bratrem. (foto: Wikimedia Commons, CC0) 

Málo zvladatelný byl už od mládí. Poté, co ho ve čtrnácti letech vyhodili ze školy, protože zbil učitelku, se dostal do několika brooklynských pouličních gangů. Jako zloděj alkoholu a cigaret i účastník bitek se osvědčil a vládci podsvětí si ho brzy všimli. Když v roce 1919 přesídlil do Chicaga, měl za sebou už dvě vraždy.

Ve „městě zaslíbeném zločinu“ se jeho průvodcem stal Johnny Torrio, král sítě heren, sázkových kanceláří, barů a nevěstinců a hlavně mocný mafiánský boss. Al Capone se rychle učil, až se nakonec v roce 1925 stal faktickým vládcem nejsilnějšího chicagského gangu. Nejvíce těžil z prohibice, když dovedně pašoval alkoholické nápoje z Irska přes Kanadu a po Michiganském jezeře do Chicaga. Vydělával miliony dolarů.

Zločinec č. 1

Několik let si žil jako v ráji. Když už konečně americké federální i chicagské úřady pochopily, že zrušením prohibice a přísným zdaněním všech byznysů podsvětí udělají gangům čáru přes rozpočet, měl vystaráno. Užíval si v Miami jižního sluníčka a příjemných vln vlídného Floridského průlivu, kde se snoubí teplé vody Karibiku se svěžími proudy Atlantiku.

Správně vytušil, že se zřejmě na scéně brzy objeví nové osobnosti, asi přímo z Washingtonu, u kterých nebylo jisté, zda se nechají podplatit. Přesto se nedal znervóznit. Ani se příliš nezabýval signály o snahách některých lidí řešit „chicagský případ“ rychle a tvrdě, které mu jeho hlavní účetní Jack Guzik, přezdívaný Zamaštený palec, neustále vysílal důvěrnými kanály. Dokonce mávl lhostejně rukou nad zprávou, že se kdosi z Washingtonu pokouší projít účty jeho společníka - bratra Ralpha. Na Floridě se tehdy zabýval jinými myšlenkami. Organizoval jeden z nejstrašnějších a nejrafinovanějších zločinů v historii Ameriky.

Caponeho noční můra se jmenovala George Moran. Poslední žijící muž z jeho největších rivalů. Al Capone se původně domníval, že se mu podaří relativně po dobrém zažehnat riziko, že bude torzo původně silného Moranova gangu ohrožovat jeho zájmy nebo dokonce jeho osobní bezpečnost. Zjistil ale, že se ho Moran, rozdrážděný Caponovými úspěchy v Chicagu, pokouší zabít.

Sám Capone přežil několik pokusů o atentát, mnoho z jeho předních spolupracovníků takové štěstí nemělo. Nejvíce jím otřásl útok, při němž dva muži rozstříleli telefonní budku v hotelu na Rush Street, ve které zrovna volal jeho nejbližší člověk Jack McGurn řečený Samopal. McGurn tehdy přežil a ještě stačil zahlédnout oba prchající střelce. Poznal v nich bratry Peteho a Franka Gusenbergovy, střelce z Moranova gangu. Víc už Al Capone nepotřeboval vědět.

To Chicago nezažilo 

Al Capone se rozhodl, že Moran musí jednou provždy zmizet. Ale jak tomu irsko-polskému „parchantovi z Minnesoty“ zlomit vaz tak, aby z toho nevznikla nová válka gangů, kterou si Al Capone přál ze všeho nejméně? Nad tím přemýšlel ve dne v noci. 

Konečně dostal nápad na konečné zúčtování s Moranem. Z Chicaga si na Floridu nechal přivézt Jacka Samopala McGurna. Vlastní bojový plán operace, která pak vstoupila do dějin Chicaga jako nejsurovější masová vražda, se zrodil právě z porady u moře. Jejím cílem byla likvidace George Morana takovým způsobem, aby na Caponeho organizaci a zejména na samotného vládce podsvětí nepadl ani stín podezření. Velký šéf se zavázal celou akci zaplatit a Jack McGurn dostal na pokrytí všech výdajů deset tisíc dolarů plus další prostředky.

Jack McGurn vše naplánoval do nejmenšího detailu. Několik týdnů, v lednu a na počátku února 1929, denně sledoval pohyb Moranových lidí, aby zjistil, kde je nervové centrum svého gangu. Průzkum to nebyl jednoduchý, protože Moranova skupina byla nepoměrně menší než Caponeho organizace, a tak byla velmi pružná a pohyblivá. Moran ke své činnosti nepotřeboval žádné luxusní hotely, ani si na rozdíl od svého úhlavního nepřítele neordinoval žádné tiskové konference či pompézní setkání se slavnými jazzmany a sportovci. Veškerý pohyb jeho lidí i jeho zboží se odehrával v naprostém utajení a velice rychle.

Nakonec se McGurnovi přece jen podařilo vystopovat místo, o kterém předpokládal, že je dočasným Moranovým štábem. Jednalo se o větší garáž za kancelářemi opatřenými štítem s nápisem S.M.C. Cartage Company, což byl název oficiálně působící dopravní a přepravní firmy. Objekt s popisným číslem 2122 se nacházel na North Clark Street. Byl obklopen nevzhlednými, nízkými stavbami, přecházejícími místy až do zpustlých barabizen, poloprázdných skladišť a špinavých zákoutí. V této garáži se nacházel hlavní sklad Moranova kontrabandu, který byl odtud dále distribuován do podniků konkurujících Al Caponeho podnikatelskému království.

Úderné komando

Vražedný tým mohl vzniknout. Al Capone sám vybral ty nejlepší zabijáky, které mohl na tuto práci v zemi sehnat. Podmínkou bylo, aby je v Chicagu absolutně nikdo neznal. Za předáka vražedného komanda byl vybrán jistý Fred Burke, řečený Zabiják. Tento muž, pocházející ze Saint Louis, byl sice přes další gangy již dříve napojen na některé aktivity Al Caponeho organizace, ale v Chicagu jeho totožnost nemohl nikdo potvrdit. Burke si vzal do týmu ještě svého osvědčeného střelce Jamese Raye. Dalším členem komanda se stal Joseph Lolordo, bratr Pasqualina Lolorda, kterého nedávno předtím zastřelili právě Moranovi lidé. Zlověstnou sestavu doplnili dva nájemní střelci z New Yorku – siciliánští mafiáni John Scalise a Albert Anselmi.

Scénář na odstranění Morana byl neortodoxní. Nájezd do garáže jeho gangu se měl udát pod maskováním oficiální razie chicagské policie. Al Capone si nechal zajistit kompletní sadu několika policejních uniforem, včetně stužek od vyznamenání, a také vůz, s jakými chicagská policie obvykle vyjížděla k náhlým přepadům gangsterských doupat.

Trestné komando doplnili dva bratři, Harry a Phil Keywellovi, které nikdo neznal a navíc byli v Chicagu úplně poprvé. Na starosti měli výhradně střežení přístupů do skladu. Dokonalý plán počítal i s infiltrací Moranovy skupiny. Jeden z Caponeho „obchodníků“ se vetřel do Moranovy přízně jako překupník, když mu nabídl velmi žádané zboží, whisky značky Old Log Cabin. Výhodná cena pouhých 57 dolarů za karton ho nenechala chladným. Moran návnadu spolkl i s navijákem. 

První zásilka ze 13. února 1929 gangstera uspokojila, a tak si hned na další den objednal novou. Termín převzetí byl určen na 10:30 hodin, ve čtvrtek 14. února 1929, na den svatého Valentýna, patrona milenců.

Morbidní show

Toho dne byl velký mráz, a jak to už v Chicagu touto dobou bývá, město bičoval ostrý severák od kanadských hranic. Na ulicích bylo v tu dobu jen pár chodců. Přesně o půl jedenácté dopoledne spatřili hlídkující bratři Keywellové muže, kterého pokládali za Morana. Neznámý muž vystoupil z vozu a kráčel ke vchodu do kanceláře firmy S.M.C. Cartage Company. Byl to však omyl. Moran se na okamžik někde zdržel a přišel tentokrát do svého podniku o pár minut později. Byly to minuty nesmírně důležité. Jemu zachránily život a z Al Capona udělaly strůjce masové vraždy.

Když jeden z bratrů Keywellů mávl rukou, z nedalekého úkrytu prudce vyrazilo „policejní“ auto, ze kterého vyskočili dva uniformovaní „policisté“ a dva „detektivové v civilu“ – Burke, Scalise, Anselmi a Lolordo. Bleskovou akcí zcela zaskočili sedm mužů, kteří se v garáži připravovali na Moranův příchod a převzetí dojednaného kontrabandu. Nechyběli mezi nimi ani oba bratři Gusenbergovi, kteří se před časem pokusili McGurna rozstřílet v telefonní budce.

Dalším přítomným byl pistolník John May, vedle něho ve stejném okamžiku stál majitel výčepu Albert Weinshank, pak známý bankovní lupič a Moranův švagr James Clark, šestým v pořadí byl hlavní účetní tohoto gangu Adam Heyer a konečně sedmým byl oční lékař Reinhart Schwimmer, o kterém platilo, že čím méně měl pacientů, tím víc prosperoval. Všichni měli v kapsách svazky bankovek, neboť jim McGurnův člověk sdělil, že tento obchod musí proběhnout „z ruky do ruky“, tedy whisky proti hotovosti.

Jakmile se čtveřice Caponeho poskoků ocitla tváří v tvář sedmi mužům Moranova gangu, zazněly stručné povely. „Ruce vzhůru! Tváří ke zdi!“ Následovalo hbité odzbrojení. Pak už mluvila jen smrt. Dva samopaly, jedna brokovnice a jedna pistole ráže pětačtyřicet udělaly ze všech sedmi odzbrojených mužů během tří sekund rozstřílený terč. Šest jich bylo na místě mrtvých. Sedmý, Frank Gusenberg, skonal po několika hodinách v nemocnici, aniž přítomným detektivům cokoliv řekl.

Zvláštní výbor skládající přísahu nad těly obětí valentýnského masakru. (foto: Getty Images)

Náhodní svědci z ulice zhlédli po masakru originální scénu, za kterou by se nemuseli stydět ani filmaři z Hollywoodu. Spatřili, jak ze skladu vyběhli dva policisté se samopaly a vedli dva „zatčené gangstery“ s rukama nad hlavou. Nasedli do vozu a neprodleně odjeli. Obecenstvo zůstalo ještě dlouho v přesvědčení, že policie právě provedla jeden ze svých rutinních zátahů. Scénka byla tak dokonale sehraná, že jen málokdo byl ochoten uvěřit, že šlo ve skutečnosti o čtyři vrahy, kteří právě opouštěli místo svého hrůzného činu.

Hlavní cíl akce, smrt Morana, však splněn nebyl. Díky zdržení přežili i jeho společníci Willie Marks a Ted Newberry. Tehdy se začal psát konec chicagské dominance Al Capona.

TIP: Lucky Luciano: Seznamte se s mafiánem, který plánoval vylodění spojenců na Sicílii

Přestože mu objednání masové vraždy spáchané na svatého Valentýna ani zabití jiných konkurentů nikdy nikdo nedokázal, zanedlouho šel do vězení. Ocitl se v čele osmadvacetičlenného chicagského seznamu veřejných nepřátel, pak si odseděl pár měsíců za nelegální držení zbraně. A nedlouho poté byl usvědčen z neplacení daní a z porušení zákona o prohibici. V roce 1931 dostal trest jedenácti let ve vězení. Od roku 1934 do roku 1939 si ho odpykával v pověstném žaláři na ostrově Alcatraz u San Franciska.

Právě v roce 1939 byl předčasně propuštěn ze zdravotních důvodů. Trpěl řadou chorob, mimo jiné i syfilidou, a dožíval – aniž byl potrestán za řadu vražd a dalších násilností – v péči rodiny ve své vile na Floridě. Zemřel 25. ledna 1947 na zástavu srdce. 

Představa mořských ostrovů nám suchozemcům silně zavání exotikou. Přestože dnes musíme k moři cestovat, byla období, kdy moře bylo i na našem území. Asi nejznámější geologickou epochou, během níž se k nám moře rozšířilo, bylo období křídy na konci druhohor. V té době k nám od severu zasahovalo teplé a mělké křídové moře. 

Zbytky po někdejších horninách

Nejpozoruhodnější místa, kde dnes najdete pozůstatky po křídovém moři, jsou tam, kde někdejší příboj narážel do skal. U pobřeží, ostatně jako i v současných mořích, nejvíc kypěl život. Právě takovými místy byly ostrovy a putování po ostrovech tehdejšího křídového moře můžete začít jen několik kilometrů severozápadně od středočeského města Kolína.

U vesnice Nová Ves objevíte jedno z mnoha míst, kde vyčníval ostrov v tehdejším moři. Kousek za posledními domy při silnici na Velim narazíte na starý opuštěný lom. Těleso křídového ostrova tvořené migmatity a rulami odtud bohužel zmizelo a zůstal jen okolní usazený materiál, ale i ten obsahuje velké množství zkamenělých organismů z tehdejšího moře. Nejběžnější z nich jsou na této lokalitě živočišné houby a ježovky, tedy přesněji jejich zkamenělé ostny. 

U ostrova žraloků

Jen necelý kilometr severozápadně od prvního jmenovaného místa u vesnice Velim je další zajímavá lokalita. I tady vyčníval ostrov a i zde je většina tělesa ostrova vytěžena, neboť byla tvořena kvalitními horninami. Také zde zbyly okolní sedimenty s hojnými zkamenělinami.

Mimo živočišných hub a ostnů z ježovek dodnes můžete najít například žraločí zuby. Pokud byste čekali zuby obřích rozměrů, budete zklamáni. Většina tehdejších žraloků byli zástupci menších druhů a dosahovali velikosti maximálně dvou metrů. Další části koster kromě zubů zde samozřejmě nenajdete. Žraloci totiž mají chrupavčitou kostru, která zubu času neodolá. Maximálně ještě můžete narazit na takzvané koprolity, což jsou zkamenělé výkaly.

Ostrov mezi poli a Skalka

Na prohlídku dalších ostrovů je potřeba přesunout se do okolí středočeského města Čáslavi, kde najdete další místa, kde z křídového moře vyčnívala pevnina. Asi nejznámějším místem je Kamajka u Chotusic. Jestliže se vydáte z vesnice Chotusice, známé dnes spíše vojenským letištěm, severozápadním směrem, asi po dvou kilometrech uprostřed polí narazíte na ostrůvek zeleně v okolní zemědělsky obdělávané krajině. I tady se nachází bývalý lom, kde se kdysi těžily ruly kutnohorského krystalinika a právě v prohlubních hornin se ukládaly příbojové sedimenty, obsahující velké množství zkamenělin mořských mlžů, plžů, korýšů, lilijic, ostnokožců, mořských hub, mechovek, ramenonožců a samozřejmě i žraločích zubů.

Dalším místem našeho putování je Skalka u Žehušic, kde také najdete opuštěné jámové lomy, zarostlé smíšeným lesem. Lokalita se nachází při pravé straně silnice ze Žehušic do Rohozce. Skalní podloží zde tvoří metamorfované horniny kutnohorského krystalinika a i tady se v prohlubních na povrchu těchto hornin ukládaly usazeniny obsahující žraločí zuby, úlomky ústřic, stonky lilijic, ostny ježovek, mořské mlže a další typické zástupce organismů křídového moře. 

Ostrovy zeleně

Poslední lokalitou, na jejíž návštěvu vás zveme, je Starkočský lom. Další jámový lom leží severně od hlavní silnice z Čáslavi do Chrudimi, asi 400 metrů od odbočky na Starkoč. Na této lokalitě se nachází korál Isis miranda a houba Gribrospondia, kterou jinde v České republice nenajdeme.

TIP: Vody Králického Sněžníku: „Trojmoří“ na střeše Evropy

Většina ostrovů z období křídového moře je dnes z velké části vytěžená. Na jejich místě ale zůstávají prohlubně, v nichž se hromadí voda, což je ideální prostředí pro organismy, které jinak v intenzivně obdělávané zemědělské krajině nemají místo. Takže i v současnosti jsou tyto lokality stále ostrovy. Nikoli už místa obklopená mořem, ale ostrovy zeleně v okolní intenzivně obdělávané krajině. Právě tento faktor byl jedním z hlavních důvodů, proč byla tato místa vyhlášena jako chráněná území.

V srpnu 1914 Němci požádali Vídeň o vyslání několika 30,5cm moždířů, které by vilémovské armádě pomohly „rozlousknout“ belgické pevnosti. Habsburští generálové nehodlali svého spojence zklamat, a tak na západní frontu už 12. srpna dorazily hned čtyři baterie obávané zbraně. Organizačně se dělily na půlprapor Görz-Wippach (7. a 8. baterie) a půlprapor Krakov (3. a 4. baterie).

Namur na mušce

Dělostřelci se ve dnech 21.–24. srpna podíleli na obléhání a dobytí pevností v Namuru a pak se jejich cesty rozdělily. Půlprapor Krakov zamířil na jih a císařští kanonýři dále rozsévali zkázu v Givetu či na řece Máze. Zimu pak strávili na obsazeném území, kde jim osobně poděkoval císař Vilém, než se v květnu 1915 vrátili domů.

TIP: Společně proti zákopům: Jak fungovala spolupráce zbraní za první světové války

Půlprapor Görz-Wippach se po devastaci Namuru podílel na obsazení Maubegue, odkud přes Brusel dorazil na dostřel antverpských pevností. Stovky 30,5cm granátů proměnily většinu z nich v sutiny a město 9. října kapitulovalo. Baterie se následně rozdělily a podporovaly německé jednotky u Yper a Nieuportu. Po příchodu roku 1915 habsburští dělostřelci západní frontu opustili.

Fotečka pouhá, pro rodinu

Snímek pochází z hlavního města Belgie Bruselu, v němž se rakousko-uherští dělostřelci zastavili cestou k Antverpám. V pozadí je vidět rozložený 30,5cm moždíř a v popředí pózují důstojníci. Ve voze sedí velitel obou půlbaterií plukovník Albert Langer (čtvrtý zprava), zatímco 7. a 8. baterii velel kapitán Heinrich von Ghelleri, jenž se pravděpodobně nachází také na fotografii. Jeho bezpečná identifikace však není možná, protože se nedochoval jeho portrét a jasně nejsou vidět ani límcové výložky všech mužů.

Není tajemstvím, že povrch Venuše je jako rozpálená pec. Dělat průzkum v takových podmínkách je pochopitelně velmi obtížné. V atmosféře Venuše jsou ale oblasti, kde panuje mnohem přívětivější teplota i tlak. Právě tam bychom přitom mohli nalézt nějaké organismy, pokud na Venuši existují.

Jak ale zkoumat atmosféru Venuše? Návrhů už padla celá řada. Odborníci americké Laboratoře tryskového pohonu (JPL) americké vesmírné agentury NASA vyvíjejí pro takovou misi robotický balon, kterému říkají aerobot.

Aerobot pro Venuši

Tým JPL nedávno testoval prototyp aerobota, jehož velikost je v porovnání s plánovaným balonem pro zmíněnou misi zhruba třetinová – balon určený pro Venuši by měl měřit okolo 12 metrů. Prototyp se proletěl ve výšce zhruba jednoho kilometru nad propadlinou Black Rock Desert, která se nachází na severozápadě Nevady. Během dvou zkušebních letů se nacházel v podmínkách, jaké lze očekávat ve výšce zhruba 55 kilometrů nad povrchem Venuše.

„S fungováním prototypu balonu jsme velice spokojeni. Úspěšně odstartoval, zvládl manévry během letu a po obou letech byl vyzvednut v dobrém stavu,“ popisuje Jacob Izraelevitz, který v JPL řídí vývoj balonu. „Získali jsme spoustu dat, která využijeme v závěrečné fázi vývoje balonu.“

TIP: Atmosféru Venuše by mohly prozkoumat kosmické lodě připomínající rejnoky

Ani zdaleka nejde o první podobný počin – již v roce 1985 vyslali Sověti na Venuši dva balony, které byly součástí misí Vega 1 a Vega 2. Na Venuši operovaly necelé dva dny. Americký aerobot týmu JPL by měl fungovat nejméně padesátkrát déle. Jeho úkolem bude studovat vibrace v atmosféře Venuše kvůli možným otřesům Venuše, a také chemické složení atmosféry této planety, kolem něhož je stála řada otazníků.

Rodinná firma z Cornwallu, vyrábějící ptačí budky, krmítka a podobné vybavení pro volně žijící tvory, získala ochrannou známku na tzv. Beebrick neboli „včelí cihlu“. Myšlenka je prostá: Jak název napovídá, jedná se o stavební prvek se standardním využitím při konstrukci budov, kromě toho však slouží i jako miniaturní improvizovaný úl. 

TIP: Chytré české úly umí poznat „náladu“ včel i odhalit parazitické roztoče

Cihly z recyklovaného betonu mají různě velké otvory, a poskytují tak včelám úkryt. Nenahrazují však běžné úly – jsou určeny pro včely „samotářky“, kterých entomologové jen v Británii napočítali 250 druhů. Na rozdíl od včel medonosných nežijí jejich protějšky v koloniích a zpravidla si budují hnízda v zemi, takže čelí většímu ohrožení. Pro ekosystém mají ovšem klíčový význam, jelikož se dostanou k širšímu spektru rostlin, čímž udržují bohatou biodiverzitu.

Azyl ve stěnách

Včelí cihly, které firma nabízí v přepočtu za 900 korun za kus, se u britských zákazníků těší značné oblibě. Ohrožení opylovači se totiž na ostrovech nedávno ocitli v centru společenského zájmu. Radnice města Brighton and Hove dokonce v reakci na rostoucí zájem o ochranu přírody nařídila, že se do zdí všech nově stavěných budov vyšších než pět metrů musejí začleňovat právě „azylové“ cihly pro hmyz. Vedle včel pak mohou v lidských obydlích najít domov také rorýsi, pro něž vznikají útočiště v Dorsetu a Cornwallu. 

První masivní atak černé smrti, tedy morové nákazy vyvolané bakterií Yersinia pestis a přenášené blechami v srsti nenechavých hlodavců, si Britové z ostrovů v mírném zpoždění za zbytkem Evropy prožili roku 1348. Byl to šok. Nákazu podle všeho zanesli kupci a námořníci z Gaskoňska. A to, co po pár tragických týdnů zažíval cíl jejich cesty, město Dorset coby regionální ohnisko choroby, brzy zažívala celá Anglie. Na podzim 1349 pak plnou silou udeřil mor i v Londýně. Nebylo to naposled. V roce 1361 přišla další celonárodní morová krize, jež si vyžádala životy pětiny veškerého obyvatelstva. A v průběhu 14. a 15. století se lokálně a regionálně morové přízraky vracely. 

Poučení pro živé

Což se ukázalo být, poněkud paradoxně, dlouhodobě velmi prospěšné. Britové totiž mezigeneračně neztratili kontakt s vlastním průběhem epidemie. Kvůli tomu, že se jim stále nehezky připomínala, měli i prostí lidé vcelku jasné tušení, jak situaci řešit. Vražednou sérii morových epizod, vztaženou konkrétně v Londýně k letům 1603, 1625, 1636 a k „Velkému moru“ z roku 1665, tak prožili s typicky anglickým ledovým klidem. Starostové tu volně operovali s omezením sociálních kontaktů a uzavíráním společenských podniků, protože zavčas pochopili, že veřejné pivnice, kavárny, vinné sklípky a taverny jsou vlastně semeništěm nebezpečné nemoci. Zavedli také zákaz vycházení po deváté večerní. Co z toho plynulo pro obyvatele měst? Že se museli dopředu vydatně předzásobit.

Prevence je základ!

V roce 1722 takové křečkování zachytil ve své stati Přípravy k moru spisovatel Daniel Defoe. Jako příklad uvádí londýnského zelináře, který se roku 1665 k dobrovolné karanténě s rodinnou vybavil mimo jiné dvanácti bečkami piva, deseti sudy vína čtyř druhů, šestácti galony brandy (tj. šedesáti litry) „a přemnoha druhy destilovaných vod“ – tedy čistých kořalek. Zmíněný zelinář přitom nebyl profesním alkoholikem a jeho zásoby, jak zmiňuje Defoe, nebyly naprosto v ničem přehnané. To proto, že konzumace alkoholu byla během epidemií lékaři přímo doporučována, jako navýsost praktické opatření, z nejvyšších míst. Tak říkajíc na předpis mediků – jako preventivum. 

Včas přestat

Ze dvou důvodů. Předně se mělo za to, že pivo, víno i líh posilují klíčové orgány přirozené obrany těla: mozek, srdce a játra. Proto měl každý den nákazy preventivně začínat tekutým životabudičem. Čím silnější drink si lidé ke snídani umíchali, tím lépe.

Richard Kephale, odborný medikus a autor brožury Medela Pestilentiae nedal dopustit „na pořádný doušek maligo“. Pod tímto názvem se skrývalo víno z Malagy, tedy fortifikované portské. A onen doušek se počítal v celých pintách. Přitom ještě zmiňoval „nevyslovitelné ctnosti tabáku“, jehož kouření bylo nad všechny bylinky kořenářek. Druhým, neméně praktickým důvodem domácí intenzivní konzumace lihovin bylo, že to pozvedávalo ducha a mysl. 

TIP: Povinné kouření na školách: Nekuřákům hrozil v 17. století pořádný výprask

Nešlo prý o nějaké bujaré opilectví, ale o boj proti skleslosti. „Zabránit duším klesnout na dno a utápět se v melancholii,“ píše se v pojednání Zenexton pestilentiali. Sepsal ho ve své době slovutný lékař William Simpson. Dobré zdraví a veselé srdce jde prý ruku v ruce, zatímco chmury, úzkost a zmatek podporují vznik hořké žluči, vedoucí k infekčnímu dýchání. Samozřejmě – návyk prokládat snídaně lihovinami působil společenské problémy poté, co epidemie moru odezněla. 

Glioblastom, čili glioblastoma multiforme je nejčastější a bohužel také nejzhoubnější nádor mozku. Je velice agresivní a pěti let od diagnózy se dožívá jen zlomek pacientů – medián přežití je 12–18 měsíců a většina pacientů umírá do 3 let. Léčba obvykle spočívá v chirurgickém odstranění nádoru s následným ozařováním, případně chemoterapií. Často se ale nádor objeví znovu, navíc ve formě, která odolává léčbě.

Tým odborníků ze Stanfordu vyvinul novou metodu léčby glioblastomu, která využívá nanotechnologii a je méně invazivní. Pokusy na myších ukázaly, že podstatně zlepšuje přežívání myší s tímto nádorem. Léčba přitom zahrnuje 15 minut aplikace denně, po dobu 15 dní. Pokusné myši jinak žily jako obvykle. Výsledky zveřejnil vědecký časopis Nature Nanotechnology.

Klíčovou roli při této léčbě hraje zařízení, které se implantuje pod kůži na lebku. Tento implantát po zapnutí vyzařuje infračervené světlo. Současně jsou malým otvorem v lebce přímo do nádoru vpíchnuty nanočástice zlata ve tvaru hvězdy. Infračervené záření tyto miniaturní zlaté hvězdy zahřeje až o 5 °C a hvězdy pak postupně ničí buňky nádoru.

TIP: Léčba rakoviny: Unikátní nanočástice zničí buňky nádoru po ozáření světlem

V experimentech, které vědci prováděli na myších, se ukázalo, že nová léčba účinně potlačuje glioblastom v mozku. Takto léčené myši přežívaly oproti neléčeným myším až třikrát déle. Když se léčba spojila s chemoterapií, myši s glioblastomem přežívaly ještě delší dobu. Výsledky výzkumu vypadají slibně. Otázkou samozřejmě je, jak se léčba osvědčí u lidských pacientů. Badatelé každopádně doufají, že se z jejich léčby stane nová zbraň proti obávané formě rakoviny.