V roce 2013 měla Sia Tchung (Xia Tong) vážnou dopravní nehodu, při které přišla o jedno oko. V té době jí bylo pouhých 18 let a úraz byl pro tak mladou a atraktivní dívku pořádnou ranou. Na svět okolo sebe ale nezanevřela – nechala si implantovat náhradu a ponořila se do studia medicíny se zaměřením na oční protetiku.

TIP: Okno do duše: Jak vznikají oční protézy?

Po dokončení školy začala Sia vyrábět nejrůznější oční náhrady – zpočátku hlavně pro sebe. Kromě standardních náhrad, které jsou k nerozeznání od pravých očí, si získala pozornost bionickými náhradami – očními implantáty, které svítí, blikají a umí měnit barvy. Podle Sia Tchung je důležité lidem ukázat, že ani vážný úraz nemusí znamenat vyloučení ze společnosti a ztrátu sebedůvěry. Nutno dodat, že se jí to daří skvěle.

Síťkování (též necování) bylo na přelomu 19. a 20. století na Vysočině velmi oblíbené. Lidé pochopili, že si ručními pracemi mohou slušně přivydělat, především během dlouhého zimního období. Tato činnost vyžadovala pouze řemeslnou zručnost a naučit se ji mohl v podstatě každý.

Rozlišovaly se tři pojmy: sítování, síťování a síťkování. Prvním se v lidové mluvě označovalo zhotovování sítoviny na „sejta“, výsevky, řičice a ohrabečnice používané v zemědělství na čištění nebo třídění obilí, přesívání mouky a podobně. Síťováním pak vznikaly sítě na chytání ryb, ptáků a zvěře, na sport (fotbal, tenis či volejbal), ale například i na vojenské maskování. A konečně síťkováním se vyráběly jemné síťkoviny pro oděvní účely (rukavice, čepce), do bytu (záclony, přehozy) nebo pro kadeřníky (vlasové síťky).

Právě výroba vlasových sítěk se na Českomoravské vrchovině rozvíjela už od roku 1890 a často se jí věnovaly celé rodiny, od dospělých až po děti. Teprve žďárský podnikatel Vavřín Krčil ale dokázal drobné podomácké výrobce sjednotit a vytvořit ze síťkování výnosné podnikání.

Síťkař fagotistou

Narodil se 8. března 1895 v rakouském Aspangu, kam jeho matka Antonie Krčilová odešla z Moravy za prací. Pokřtěn byl jako Lorenz (Vavřín) Emmanuel. Jeho otcem byl statkář Lorenz Schmied, který ale s rodinou nežil, takže chlapec vyrůstal ve velmi chudých poměrech. 

Už v 11 letech se od matky naučil síťkovat, aby jí pomohl s obživou. Denně musel vyrobit půl tuctu čepců, přičemž mzda za celý tucet byla pouhých deset krejcarů. Po skončení školy se chtěl učit stolařem, matka ovšem neměla na studia peníze. Stal se proto zemědělským dělníkem na panském dvoře, kde pracoval 11 hodin denně za jednu rakouskou korunu bez jídla. 

V 15 letech mu matčin bratr sehnal místo u dechové hudby 23. pěšího pluku v Budapešti, kde začal Krčil hrát na fagot. Útvar to byl sice uherský, mezi muzikanty zde ale byla řada Čechů, většinou z Kladna. V první světové válce sloužil Vavřín jako sanitní důstojník a dostal se do Srbska, Polska i Ruska. Onemocnění krční chorobou s trvalými následky ovšem později ukončilo jeho působení u vojenské hudby, proto se musel poohlédnout po jiném zaměstnání. Síťkařství, které z dětství tak dobře ovládal, se tou dobou velmi rozvíjelo na Žďársku, jehož správní centrum bylo tehdy ještě rozdělené na Město Žďár a Zámek Žďár. Do druhé jmenované části Krčil roku 1919 zamířil.

Výkup a prodej

Na živnostenském úřadě zažádal hned o dvě licence. První pro obchod se střižným zbožím, soukenným, vejci a zemskými plodinami byla ohlášena 22. prosince 1919 a povolena 5. ledna 1920. Druhá licence, tentokrát na prodej zboží galanterního, vlasových sítěk a osvětlovacích potřeb, byla ohlášena 30. září 1920 a povolena 6. října téhož roku. Od roku 1921 byl navíc obchodním zástupcem železářské firmy Jaro J. Rousek (pozdější Tokoz), v níž zavedl speciální výrobu síťovin pro rybáře. 

Krčil se však především věnoval výkupu a prodeji vlasových sítěk. Nikdy neměl žádnou vlastní dílnu, živnost provozoval systémem takzvaného faktorství. Zajišťoval materiál, zadával práci domácím síťkařům, kontroloval kvalitu a hotové výrobky od nich odebíral. Zkoušela se řada různých materiálů rostlinného původu, vlněná vlákna nebo žíně. Nejlepší kvalitu měly ale síťky z pravých ženských vlasů, o něž byl velký zájem. Za dílo svým výrobcům Krčil dobře platil (25 korun za tucet sítěk), s dodávkami tedy neměl problém.

V květnu 1921 se oženil s Marií Leopoldovou z nedalekého Stržanova, která mu byla celoživotní oporou. Stala se odbornicí v oblasti síťkování a sběratelkou lidových tkanin. Bydleli spolu v domě číslo 64 vedle žďárského zámku, kde měli i vlastní obchod. Krčilovým cílem bylo ale nabízet vlasové síťky také v zahraničí, požádal proto o cestovní pas do Rakouska, Jugoslávie, Rumunska, Maďarska, Polska, Německa a Francie. Okresní úřad v Novém Městě na Moravě mu obratem vyhověl, hned roku 1921 tedy mohl podniknout první obchodní cestu do Německa.

Objednávky se mu podařilo získat v Drážďanech, na veletrhu v Lipsku, v Karlsruhe i v Mnichově. Zboží prodával jako českou podomáckou ruční práci pod značkou Saarense (EKV), která odkazovala na německý název města Žďár (Saar) a podnikatelovy iniciály (Emanuel Krčil Vavřín). Na podobné zahraniční cesty pak jezdil každý měsíc po dobu čtyř let. Osobně se seznámil s odběrateli, zjišťoval jejich přání a následně tyto poznatky předával svým spolupracovníkům. 

Zrodila se síťovka

Roku 1923 uspořádal Krčil v Zámku Žďáře výstavu vlasových sítěk, kde se mohla s prací místních síťkařů a síťkařek seznámit široká veřejnost. V témže roce ale přišel zlom, který toto odvětví výrazně zasáhl – nastala móda krátkých vlasů (styl bubikopf). Světový trh zároveň zaplavily levné vlasové síťky z Japonska, čímž podomácká výroba na Žďársku do dvou let téměř zanikla.

Vavřín Krčil musel na tyto změny reagovat. Dobře zavedený byznys nechtěl opouštět, hledal tedy náhradní sortiment. Napadlo ho, že by se z běžné příze dalo síťkovat cokoliv dalšího – sítě na tenis či stolní tenis, záclony, houpací sítě nebo třeba výplety na dámská kola. Klíčovou pro další rozvoj podnikání se ale nakonec stala výroba nákupních tašek, takzvaných síťovek. Ty se vyráběly z různých materiálů. Používaly se na ně bavlněné příze, umělé materiály, a někdy dokonce i papírový motouz. Síťovky měly původně půlkulatý tvar, takže k jejich výrobě stačilo kulaté prkénko, na něž se natahovaly.

Unikátní byla zejména síťkovaná ucha. Veškeré další tašky měly v té době držadla kovová nebo dřevěná, aby unesly nákup. Krčil ale vymyslel stávek, na kterém se dalo vyrobit ucho z příze. Tím pádem se mohla síťovka jednoduše zmuchlat do kuličky a strčit do kapsy. Byla lehká, neuvěřitelně skladná a pevná zároveň.

Přesvědčit obchodníky o kvalitách této novinky netrvalo dlouho. První Krčilova cesta do Prahy byla sice žalostná (podařilo se mu prodat jen 10 kusů), v dalších letech se ale síťovky staly pro svou praktičnost velmi žádaným artiklem. Firma proto brzy představila i různá vylepšení – speciální tašky vycházkové, loketní, ramenové, tlumokové, sportovní, na dámská kola či na tenis.

Konkurence nevadí

Přestože produkce nákupních tašek výrazně zlepšila prosperitu podniku, na získání mezinárodního patentu Krčil peníze neměl. Za pár let se tedy začaly síťovky vyrábět i v několika dalších evropských zemích, především ve Švýcarsku a Itálii. Žďárskému podniku to ale příliš nevadilo, protože sám nedokázal obrovskou poptávku po své novince pokrýt. Zboží opět mířilo hlavně do Německa, kde ho odebíralo celkem 73 měst, nepravidelně pak také do Francie, Rakouska, Kanady nebo severní Afriky.

Roku 1932 se Krčil přestěhoval do manželčina domu ve Stržanově číslo 8, odkud nadále řídil výrobu. Zároveň převzal zdejší zemědělské hospodářství o výměře zhruba 16 hektarů, o které se staral. Po pěti letech vybudoval vedle svého domu i novou provozovnu se skladem číslo 74, kam převezl veškeré zásoby a vybavení ze Žďáru.

Síťkované tašky nadále zdokonaloval, hlavně pokud šlo o jejich trvanlivost. Kromě toho ale ve třicátých letech zavedl i výrobu dalších druhů síťkovaného zboží – závojů na ochranu účesu po ondulaci, sítěk na míče či hrací kuličky nebo rybářských a tenisových sítí. Obrat firmy díky těmto nápadům nadále rostl, což místním domáckým výrobcům zajišťovalo slušný výdělek.

Od tašek k záclonám

Roku 1939 se Krčil stal spoluzakladatelem družstva SLUM (Slovácké lidové umění moravské) v Uherském Hradišti, které se později změnilo na Ústředí lidové a umělecké výroby (ÚLUV). Začátkem druhé světové války pak jeho firma přerušila vývoz do Německa, protože nechtěla nijak spolupracovat s nacistickým režimem. Vyhnula se tedy poválečným konfiskacím, roku 1948 na ni ale byla uvalena národní správa a se soukromým podnikáním byl konec. Národním správcem se staly Továrny stuh a prýmků Krnov. Po několika měsících byla provozovna definitivně začleněna do socialistického sektoru a stala se součástí národního podniku Konopa se sídlem v Českém Krumlově.

Krčil se snažil ještě dokončit rozdělanou práci, což se mu ovšem nevyplatilo. Byl odsouzen za „pletichy proti znárodnění“ a musel si odsedět čtyři roky ve valdické věznici. Po této nelehké době se vrátil do ÚLUV jako technický vedoucí a roku 1956 se zasloužil o vybudování nového pracoviště v Bystřici nad Pernštejnem. To se pod hlavičkou Okresního průmyslového podniku jako jediné ve střední Evropě zabývalo výrobou ručně síťkovaných záclon.

Závodu brzy dodávalo materiál přes 300 domáckých pracovnic s dlouholetou praxí, hlavními odběrateli byly exkluzivní hotely a lázně, Karlovými Vary počínaje, Piešťany konče. K obměně vzorů přispěla svými návrhy řada českých výtvarnic, mezi nimi Luba Krejčí, Alžběta Voštová-Reichová nebo Jarmila Sláčiková. Na chodu pracoviště se přitom významnou měrou podílela také Krčilova žena Marie, držitelka titulu mistryně lidové umělecké výroby pro obor ručního síťkování a vyšívání. Poptávka po ručně síťkovaných a vyšívaných záclonách neustále rostla a brzy se objevily i první možnosti exportu do zahraničí.

Socha z drátu

V roce 1963 odešel Vavřín Krčil do důchodu, ani poté ale neustal v práci, jíž věnoval přes 40 let života. Jeho cílem bylo získat pro československé ručně síťkované záclony nová odbytiště. Jezdil proto do Rakouska, Německa i Švýcarska, aby tam dojednal nové kontrakty. Na jedné z takových cest 17. října 1968 v Langenu u Frankfurtu nad Mohanem zemřel. Urna s jeho popelem byla převezena do vlasti a uložena do rodinné hrobky na Zelené Hoře ve Žďáru nad Sázavou. Pomník s jeho reliéfem vytvořil národní umělec Břetislav Benda. 

Vedení pracoviště Pernštejn převzal už roku 1963 syn Oldřich, který ho záhy přemístil do nedalekého Víru. Dosavadní produkci přitom rozšířil o závěsy zdobené výraznou batikou z tvorby brněnské výtvarnice Anny Orlové. Oldřich Krčil zemřel roku 1975 v pouhých sedmačtyřiceti letech a byl zároveň posledním z rodiny, kdo na Vysočině organizoval a rozvíjel ruční síťkování a vyšívání. Pracoviště ve Víru bylo po jeho smrti zrušeno, čímž zanikla ojedinělá lidová umělecká výroba, jediná svého druhu v Československu.

TIP: Zlaté české ručičky: Kteří naši vynálezci udělali díru do světa?

O mnoho lépe si nevedly ani populární síťovky, vyráběné v národním podniku Konopa, později i v jiných závodech. Zpočátku byly velmi oblíbené, celé generace v nich nosily lahve s mlékem, pivem či balíčky s potravinami. Od šedesátých let je ale začaly vytlačovat levnější igelitové tašky, které v dalších desetiletích trh zcela ovládly. Teprve v poslední době se síťovky dostávají znovu do módy a v malém množství se je pokouší vyrábět několik firem, přestože už nejde o klasické síťkování ani ruční práci.

Odhalení sochy sedícího muže se síťovkou ve Žďáru nad Sázavou se zúčastnil i vnuk Vavřína Krčila – Roman Krčil. (foto: Profimedia)

A nezapomnělo se ani na Vavřína Krčila. Vedení žďárské radnice přišlo roku 2015 s návrhem umístit na spodní konec zdejšího náměstí Republiky sochu, která by na vynálezce unikátní tašky odkazovala. Jejím autorem je Jiří Plieštik, skulptura má podobu sedícího muže se síťovkou a celá je vyrobená z drátu. Slavnostně odhalena byla roku 2016.

Zpravodajské služby SSSR během války v Koreji s největší pravděpodobností získaly informace o tom, že v případě nukleární války by se USA těšily zdrcující převaze. Na přelomu roků 1950 a 1951 totiž vlastnily kolem 300 pum Mark 4 a přibližně 50 atomových zbraní jiných typů. Vedle toho disponovaly několika desítkami B-29, které mohly tyto bomby přepravit z evropských či asijských základen nad velkou část území komunistické velmoci.

Předchozí část: Atomová hrozba visící nad světem: Jaderný arzenál v Koreji (1)

Stalinův arzenál

Sovětský svaz, jenž provedl první jadernou zkoušku 29. srpna 1949, měl v době korejské války zřejmě jen pět až sedm nukleárních bomb typů RDS-1, RDS-2 a RDS-3. Jejich ekvivalent se pohyboval mezi 22 a 41 kilotunami a podobně jako v případě amerických typů šlo o značně rozměrné a těžké zbraně, které tedy musely dopravovat výkonné strategické bombardéry. Sovětský svaz vlastnil stroje Tupolev Tu-4 (v kódu NATO zvané též Bull), jež na pohled vypadaly jako přesné kopie B-29, jimiž koneckonců i byly.

Konstruktér Tupolev obdržel od Stalina příkaz co nejrychleji zkopírovat americké čtyřmotoráky, které během druhé světové války nouzově přistály na sovětském území. Dolet Tu-4 s těžkou pumou řady RDS ale umožňoval dosažení kontinentálního území USA pouze „jednosměrně“, tedy bez zpátečního letu, a tudíž by zřejmě dostaly přednost útoky na vojenské cíle v západní Evropě. Každopádně zůstávalo značně sporné, jak spolehlivě by celá kombinace pracovala, neboť SSSR uskutečnil první shoz své jaderné pumy ze vzduchu až v říjnu 1951.

Američané ale tehdy většinu těchto údajů neměli a předpokládali, že sovětské zásoby se nacházejí na podobné úrovni jako jejich vlastní. Dnes se tedy často ozývají hlasy, že generál MacArthur měl tehdy vlastně pravdu, protože nukleární arzenál mohl vyhrát korejskou válku, zatímco SSSR by atomový konflikt neriskoval. Stalin by si totiž dokázal spočítat, že by šlo o katastrofickou porážku.

Odpověď čínského generála

Proti tomu se ale ozývají také názory, že jaderné prostředky by vítězství v korejské válce možná nezajistily. Ničivý účinek na severokorejská a čínská vojska by v hornatém terénu Korejského poloostrova vůbec nemusel být tak strašlivý, jak předpokládal MacArthur. Vedle toho zůstává dost sporné, zda by nukleární zbraně dokázaly eliminovat čínský týl, pokud by se sáhlo k útokům i na teritorium samotné Čínské lidové republiky, což generál rovněž zvažoval.

Tehdejší ČLR totiž představovala zaostalou zemědělskou zemi, kde by se pro nukleární bomby zřejmě těžko hledaly nějaké adekvátní průmyslové a vojenské cíle. Mao Ce-tung hleděl na jaderné zbraně aspoň zpočátku přezíravě, prohlašoval je za „papírové tygry“ a soudil, že odstraší jen toho, kdo trpí přehnaným strachem ze ztrát. Právě ten Peking neměl, jak dokazuje i groteskně děsivý, ale velmi příznačný výrok jednoho čínského generála, jenž na dotaz sovětského poradce ohledně hypotetického nasazení „atomovek“ USA proti jeho zemi odpověděl: „No a co? Tak nás bude o milion míň.“

Odstrašit nepřítele

Zůstává tedy velice diskutabilní, jaké dopady by případné vynesení „atomové karty“ mělo, byť jisté je, že jaderné odstrašování už zůstalo pevnou součástí přístupu USA ke Korejskému poloostrovu, protože US Army tam v roce 1958 umístila nukleární zbraně. Jejich počet posléze dosáhl skoro tisícovky. Na počátku šlo o hlavice pro taktické balistické rakety MGR-1 Honest John a granáty pro těžké kanony M65 ráže 280 mm (známé rovněž pod přezdívkou „Atomová Anča“).

Dokončení: Atomová hrozba visící nad světem: Jaderný arzenál v Koreji (3)

Později nastoupily další typy, například letecké pumy nebo balistické střely Lance. V závěru studené války však USA zahájily stahování těchto zbraní, kterých tam nakonec zůstalo okolo stovky, a v roce 1991 oznámil prezident George H. W. Bush, že odstraní i tyto hlavice. V roce 1992 podepsaly oba korejské státy dohodu o denuklearizaci poloostrova, ovšem ani jeden z nich neměl v tomto „čisté svědomí“.

Prales tvoří součást Parque Natural de Madeira, založeného v roce 1982, jenž se rozkládá na 15 % portugalského ostrova. Porost se vyznačuje značnou vlhkostí, a jeho zeleň tak několik hodin denně halí mlžný opar. I to přispívá nejen ke snovým pohledům skrz větve stromů, ale také k ohromné pestrosti původní fauny a flóry: Kromě unikátních druhů hmyzu, pavouků či měkkýšů lze na malém kousku pevniny v Atlantiku narazit na holuba dlouhoprstého či na dva vzácné zástupce netopýrů – stromového a makaronéského, kteří se jinde na Zemi nevyskytují.

Září barvami

Díky relativní izolovanosti Madeiry se tamní les nepotýká se zavlečenými druhy, tudíž si po tisíce let uchoval z devíti desetin stejnou strukturu. Hraje významnou roli také při udržování hydrologické rovnováhy na ostrově, což má velký význam pro přetrvání biologické rozmanitosti. 

Když se prales právě nenoří do mlhy, září žlutými květy vavřínu azorského, modrými a bílými kalokvěty i červenými bobulemi cesmíny. Prožitek z jeho návštěvy umocňují věkovité stromy, jejichž stáří se v některých případech odhaduje až na 800 let. Společnost jim dělají endemické mechy i vodopády a útesy, stejně jako ojedinělé uměle vytvořené zavlažovací kanály – proslulé levády. 

Podél slavných levád

Soustavu začali už v 15. století budovat první portugalští osadníci, aby mohli přivádět vodu na subtropický jih ostrova ze severu, kde ročně spadne až 2 000 mm srážek. Pokud jde o celkovou délku levád, zdroje se různí, ale od roku 2007 zaznívají údaje o 2 400 až 5 000 km. Podél kanálů vedou až dvoumetrové cesty, umožňující přístup do jinak neproniknutelného lesa. Kvůli ochraně přírody však návštěvníci musejí často projít až 600 metrů dlouhým tmavým tunelem.

TIP: Madeira, ostrov věčné zeleně a zahrada uprostřed Atlantiku

Část pralesa kdysi do určité míry poškodily pasoucí se ovce a kozy, brzy však oblast opustily. A nenarazíte tam ani na obdělávanou půdu či budovy – jen pár chatek pro ty, kdo se starají o levády. 

Mars dlouhou dobu působil dojmem, že je geologicky mrtvý. Nejspíš celé miliardy let. Jeho povrch na první pohled vypadá velmi staře a chybí mu pořádné magnetické pole, což naznačuje, že v jeho nitru neprobíhají příliš dramatické pohyby mas tekutých hornin. V poslední době se ale tento obrázek geologicky „zamrzlého“ Marsu začíná drolit.

Marsovský meteorit Tissint, který v roce 2011 dopadl na Zemi, například nese stopy geologických pochodů starých sotva půl miliardy let. Satelitní snímky z oběžné dráhy rudé planety zase odhalily vulkanické horniny v oblasti soustavy trhlin Cerberus Fossae, která se nachází na planině Elysium Planitia. Mezi nejpřesvědčivější doklady ale patří měření „robotického geologa“, americké sondy InSight, která od konce roku 2018 pracuje na povrchu Marsu. InSight zde detekoval probíhající seismickou aktivitu, která má charakter vulkanismu.

V podzemí se skrývá plášťový chochol

Američtí geofyzici Adrien Broquet a Jeffrey Andrews-Hanna z Arizonské univerzity dali dohromady dostupná topografická, gravitační, geologická a seismická data z oblasti Elysium Planitia. Následně vědci hledali geologický model, který by data nejlépe vysvětloval. Ukázalo se, že pozorování v Elysium Planitia nejlépe vysvětluje přítomnost plášťového chocholu, gigantického výronu velmi horkého materiálu, směřujícího z nitra planety směrem k jejímu povrchu. Výsledky výzkumu zveřejnil tento týden časopis Nature Astronomy.

Co přesně plášťový chochol představuje? Jedná se o výron horkého vnitřního materiálu, který je vytlačován směrem k povrchu planety, kde vytváří horké skvrny. Ty mohou následně produkovat vulkanickou činnost. Jde vlastně o druhotný způsob, jakým se planeta ochlazuje. Z analýz Broqueta a Hanny vyplynulo, že na rudé planetě se pod planinou Elysium Planitia skrývá plášťový chochol o velikosti přinejmenším 3 500 kilometrů, jehož teplota je zhruba o 95 °C až 285 °C vyšší než teplota okolních hornin.

Plášťový chochol v oblasti Elysium Planitia by měl být velmi podobný pozemským plášťovým chocholům, které poháněly například prehistorickou sopečnou činnost zodpovědnou za rozsáhlé povrchové změny tzv. dekkánské plošiny – jednoho z největších pozemských povrchových vulkanických útvarů.

Pokud by se zjištění Broqueta a Hanny potvrdilo, znamenalo by to, že po Venuši a Zemi je Mars třetí vulkanicky aktivní planetou. Nemá sice povrchové sopky chrlící lávu, disponoval by ale dostatečně výkonným vnitřním vytápěním, které by mohlo bránit zamrzání podpovrchových jezer. Ty by podle vědců mohly hostit život.

TIP: Sonda InSight vypátrala původ nejsilnějších zemětřesení na Marsu

Existence plášťového chocholu pod Elysium Planitia také podle vědců naznačuje, že povrchové vulkanické toky a seismická aktivita nejsou na rudé planetě izolovanými událostmi. Naopak – jsou podle nich součástí dlouhotrvajícího, aktivně udržovaného regionálního systému s možnými důsledky pro astrobiologický potenciál podpovrchových obyvatelných prostředí.

Ptačí hlasy a ptačí křídla oživují zasmušilou mlhavou krajinu a přinášejí toužícímu poutníkovi kýžený příslib jara. Pravou pokladnici ornitologických výletů nabízí milovníkům ptactva kontrovezrní vodní dílo Nové Mlýny na jižní Moravě. Toto mělké „moře“ pod kulisou Pavlovských vrchů je každou zimu jevištěm fascinujících ptačích představení s početným komparzem.

Od prosince do března je na Nových Mlýnech možné sledovat rozlet desetitisíců divokých husí na jejich oblíbená pastviště – obvykle na severozápad na ozimy k Pasohlávkám, Drnholci a k Pohořelicím. 

Zastihneme zde husy běločelé (Anser albifrons) i husy polní (Anser fabalis), poláky kaholky (Aythya marila), hoholy severní (Bucephala clangula), morčáky malé (Megellus albelus) a morčáky velké (Mergus merganser) a samozřejmě i majestátní krále oblohy – orly mořské (Haliaeetus albicilla).

Nečekaní severští hosté

V klidných zátokách zastihnete nejen tisíce kachen divokých (Anas platyrhynchos), ale také stovky nocujících racků bouřních (Larus canus) a bělohlavých (Larus cachinnans). Ve velkých počtech se zde vyskytují i kormoráni velcí (Phalacrocorax carbo) a nabízí se rovněž pozorování severských sov kalousů pustovek (Asio flammeus), které se s oblibou zdržují v rákosinách přímo pod hrázemi nádrží.

Kormoráni velcí (Phalacrocorax carbo) patří k pravidelným zimním návštěvníkům vodních ploch v naší republice. (foto: Shutterstock)

V hejnech vodních ptáků lze v posledních letech sledovat i velmi vzácné hosty z dalekého severu – bernešky rudokrké (Branta ruficollis) a bernešky bělolící (Branta leucopsis). Na sklonku prosince 2012 zaznamenali ornitologové na hladině nádrže u Dolních Věstonic skutečnou raritu – několik potáplic žlutozobých (Gavia adamsii). Ve 20. století byl výskyt těchto severských ptáků pozorován na našich vodách pouze pětkrát. 

Sčítání na pěti kontinentech

Každým rokem v lednu vyrazí za vodními ptáky tisíce dobrovolných ornitologů. V přesně určeném zimním víkendu se k vytipovaným rybníkům, přehradám, mokřadům a řekám (v zahraničí k jezerům a k mořskému pobřeží) vydají pozorovatelé ve stovce různých států na pěti kontinentech. Lokalit, kde ptáky sčítají, je přes 20 000. Získají se tak údaje téměř o 200 druzích vodních ptáků, kterých se napočítá přes dvacet milionů!

V Česku probíhá sčítání vodních ptáků už více než padesát let a v průběhu času se na něm podílela řada institucí. V současné době je hlavní koordinační centrum na Katedře ekologie Fakulty životního prostředí ČZU v Praze a mezinárodní koordinaci zajišťuje Welands International v Nizozemí. Sčítání přináší zajímavé poznatky, které lze využívat při ochraně ptáků. 

Hejno hus polních (Anser fabalis). (foto: Shutterstock)

V roce 2013 bylo v Česku na 637 lokalitách napočítáno rekordních 224 860 ptáků 59 druhů. Podle Mgr. Zuzany Musilové, Ph.D., koordinátorky Mezinárodního sčítání vodních ptáků v České republice, je nejpočetnějším druhem kachna divoká, dále následují husa běločelá, lyska černá, husa polní a kormorán velký. 

Výskyt podle počasí

Myšlenka na sčítání vodních ptáků se zrodila již před druhou světovou válkou v Anglii, zemi ornitologii zaslíbené. Po válce založil malíř a přírodovědec Peter Scott centrum, které koordinovalo sčítání vodních ptáků po celé Evropě. V bývalém Československu se započalo se sčítáním v sezóně 1958/59, ovšem se zaměřením na všechny druhy vodních ptáků až od roku 1966.

Výsledky ukazují, že množství většiny zimujících druhů ptáků na území České republiky se rok co rok zvyšuje. Například zimujících hus je v Evropě každým rokem víc – v současnosti už přes 5 milionů, zatímco v 90. letech 20. stol. jich bylo těsně pod 3 miliony. V mírnějších zimách jich na Novomlýnských nádržích můžeme spatřit několik desítek tisíc! V dosavadní historii sčítání bylo u nás na 1 133 lokalitách zaznamenáno celkově 98 druhů vodních a mokřadních ptáků.

Zkušenost z minulých sčítání jasně prokazuje, jak významně vodní ptáky ovlivňuje počasí. Pokud jsou zimy mírné, zdržuje se na našich vodách více racků, volavek, kachen kopřivek obecných, lžičáků pestrých atd. Za tuhých zim napočítají ornitologové víc labutí velkých, skorců vodních a severských druhů kachen, například morčáků velkých a hoholů severních.

Koncem 14. století před naším letopočtem ztroskotala pravděpodobně mykénská loď u výběžku na jižním pobřeží dnešního Turecka, který nese jméno Uluburun. Tato zhruba 16 metrů dlouhá loď vyplula z Kypru, nebo pobřeží Levanty a směřovala na západ, nejspíš na ostrov Rhodos, kde tehdy bylo významné překladiště. Pro moderní svět byla objevena v roce 1982 a dnes je známá jako „vrak z Uluburnu“. Pro archeology je to jeden z nejcennějších souborů nálezů z tohoto období ve Středomoří.

Loď potopená u Uluburnu vezla zajímavý náklad – především řadu surovin, artefaktů živočišného původu i luxusních výrobků. Většinu jejího nákladu představovalo 10 tun mědi a tuna cínu, určeného pro výrobu bronzu. Výzkum tohoto nákladu přináší ohromné množství informací o dění v pozdní době bronzové.

Cín z Uzbekistánu

Americký archeolog Michael Frachetti z Washingtonovy univerzity ve St. Louis a jeho spolupracovníci nedávno učinili pozoruhodný objev, který na konci listopadu zveřejnil vědecký časopis Science Advances. Díky pokročilým geochemickým analýzám s využitím izotopů badatelé zjistili, že zhruba třetina cínu, který byl součástí nákladu vraku z Uluburnu, pochází z dávných dolů u Karnabu v dnešním jihovýchodním Uzbekistánu. Toto místo je přitom vzdálené přes 3 200 kilometrů od přístavu, v němž byl cín naložený na nešťastnou loď. Zbývající dvě třetiny cínu z nákladu pocházejí z dolů v pohoří Taurus v dnešním Turecku.

Cesta cínu ze středoasijského Uzbekistánu do více než 3 200 kilometrů vzdálené Haify, kde byl naložen na loď. (zdroj: Washington University St. Louis, Michael Frachetti, CC BY 4.0)

Oblast dolů u Karnabu v Uzbekistánu v pozdní době bronzové obývaly malé a poměrně izolované komunity horských pastevců. Mezi nimi a Levantou se rozléhala ohromná a obtížně schůdná krajina. Pro Frachettiho byl proto zpočátku původ cínu velkým překvapením.

TIP: Poklady z moře: Starodávné vraky u pobřeží Egypta vydaly římské cennosti

Další výzkum ale odhalil překvapivě složitý dodavatelský řetězec, díky kterému byli horníci schopni přepravit velké množství cínu z dolů ztracených ve Střední Asii až na trhy ve Středomoří. „Zdá se, že lokální komunity horníků měly přístup k mezinárodní obchodní síti s nečekaně velkým dosahem, která dokázala dopravovat vytěžený cín na neuvěřitelné vzdálenosti. A to všechno v pozdní době bronzové,“ nevychází z úžasu Frachetti.

Při slově „velkoměsto“ si většina z nás představí vyspělou moderní metropoli s vysokým životním standardem, dostupnou zdravotní péčí a fungující infrastrukturou. Pravdou však je, že podobný „luxus“, zahrnující mimo jiné i samozřejmý přístup k pitné vodě, kanalizaci nebo systému odpadového hospodářství, si může dopřát jen ta šťastnější a výrazně menší část současné světové populace. Ačkoliv urbanizace a přibývání zastavěných zón postupují nejrychlejším tempem v zaznamenané historii, současně platí, že největší boom probíhá v rozvojových zemích.

Podle Světové zdravotnické organizace až 40 % nově urbanizovaných oblastí připadá na slumy, jejichž obyvatelé nemají přístup k výše zmíněným „vymoženostem“. A jak uvádí OSN, v praxi to znamená, že ještě na počátku 21. století žije bez dostatečných hygienických opatření celkem 700 milionů osob. Dalších 156 milionů lidí pak ve svém bydlišti nemůže využívat žádný zdroj nezávadné vody. Je zřejmé, že takové prostředí představuje zcela nevhodné podmínky pro zdravý životní styl: Už jen proto, že ve slumech dochází k dramatickému šíření nakažlivých chorob. Existuje tu až třikrát větší pravděpodobnost, že se nakazíte nemocemi jako AIDS, tuberkulózou, zápalem plic nebo úplavicí. 

Nevyspalí kosové

Ovšem i kdybychom si odmysleli základní problémy třetího světa a zahrnuli do hypotetických úvah pouze rozvinuté státy, ani pokrok na poli uspokojení základních životních potřeb rozhodně nevytváří záruku bezpečného a zdravého zázemí. Problémy, jimž obyvatelé moderních velkoměst čelí, jen nejsou vidět: Při procházce ulicemi průměrného většího města v rozvinuté části světa si neuvědomujeme, že vdechujete vzduch, který je z 91 % znečištěný. Navíc je o 3 až 5 °C teplejší než ve volné přírodě, protože mohutné masy betonových ploch (zejména během horkého léta) odrážejí teplo. A ani se zmíněnými nemocemi tomu není jinak: Třebaže ty infekční se ve vyspělých městech daří držet poměrně pod kontrolou, zcela jiná situace platí, pokud jde o tzv. civilizační choroby.

Podle statistik trpí obyvatelé měst častěji kardiovaskulárními a dýchacími potížemi – platí pro ně mimo jiné vyšší riziko, že prodělají infarkt nebo se u nich rozvine astma či chronická obstrukční plicní nemoc. Samostatnou kapitolu pak představuje spánek – není žádným překvapením, že neustálé světelné či hlukové znečištění má na kvalitu odpočinku výrazný dopad. Bezprostředním důsledkem je únava, ovšem dlouhodobý nedostatek spánku může negativně ovlivnit také cirkadiánní rytmy. Což mimochodem působí nejen na lidi, ale též na zvířata: Kupříkladu kosi žijící ve městech bývají aktivní v průměru o čtyřicet minut déle než jejich venkovští příbuzní.

Stresující tlačenice

Pokud jde o psychiatrické diagnózy, pacienti s bydlištěm ve městě se s nimi potýkají průměrně o třetinu častěji než ti z vesnic. Existuje zde například o 20 % vyšší riziko, že se u nich rozvine deprese nebo úzkostná porucha, a dokonce až o tři čtvrtiny častěji trpí psychózami. 

V případě duševních poruch se navíc potvrdilo, že riziko jejich vzniku je úměrné času, který dotyčný strávil v městském prostředí v dětství, potažmo v dospívání. Studie z roku 2011 provedená odborníky z univerzity v německém Heidelbergu prokázala, že velikost amygdaly (mozkové části zodpovědné mimo jiné za bazální reflexy strachu) úzce koreluje s velikostí města, v němž dotyčný žije. Vyšší aktivita v mozkových centrech spojených se stresovou odpovědí pak může odstartovat patologické změny.

Faktorů, které zapříčiňují sice mírnou, ale trvale přítomnou stresovou zátěž, přitom při životě ve městě přichází do hry vícero, například tlak na výkon v zaměstnání, sociální nerovnost nebo vysoká kriminalita. Podle profesora Jiřího Horáčka z Národního ústavu duševního zdraví mohou být na vině i poměrně překvapivé příčiny, jako třeba vyšší fyzická blízkost ostatních osob: Třeba v tlačenicích v hromadné dopravě někdo neustále prolamuje hranice našeho osobního prostoru, což může u citlivých jedinců vyvolávat úzkost a pocit ohrožení. 

Jedovaté zplodiny

Na druhou stranu, pro řadu lidí může z tohoto hlediska městský život vytvářet naopak výzvu a ve výsledku jim umožní získat benefity, na něž by při venkovském stylu života nikdy nedosáhli, zejména pokud jde o úspěchy v oblasti studia či následné kariéry. Ovšem pozor – neplatí automaticky se nabízející rovnice, že život ve městě, který se logicky pojí s vyšší dostupností kvalitního vzdělání, je automaticky zárukou studijního úspěchu.

Na vině je poněkud překvapivá příčina, na kterou jsme v tomto textu narazili již několikrát: kvalita ovzduší. Studie prokázaly, že pokud žáci skládají zkoušky ve znečištěném vzduchu, vykazují prokazatelně horší výsledky než ti, kteří dýchají čistší vzduch, a to i pokud je rozdíl v hladině škodlivých látek jen minimální. Jedna z izraelských studií dokonce zjistila, že studenti ze „znečištěných“ regionů dostávají v dospělosti nižší platy.

Že právě znečištění vzduchu patří mezi nejvýznamnější stinné stránky městského života, prokázal i nedávný výzkum lékařů z washingtonské univerzity. Podle nějž každodenní vystavení se zplodinám plujícím v městském ovzduší lze přirovnat k tomu, jako bychom kouřili balíček cigaret denně po dobu 29 let. WHO uvádí, že v roce 2012 zapříčinil toxický vzduch 3,7 milionu předčasných úmrtí, zejména v důsledku srdečního selhání a mrtvice. 

Úl bez smogu

Aby toho nebylo málo, kvalita vzduchu dost možná ovlivňuje i to, jakým způsobem pracuje náš metabolismus. Uvedená hypotéza se sice zatím potvrdila jen na zvířatech, přesto stojí za zamyšlení: Částečky prachu vyvolávají v plicích chronický mírný zánět, jenž následně způsobuje stresovou reakci. Na tu organismus reaguje mimo jiné vyplavením specifických hormonů, přičemž jedním z důsledků je zvýšení hladiny cukru v krvi.

V dlouhodobém hledisku může tento „nepřirozený“ stav vést ke změně způsobu, jakým naše tělo nakládá s glukózou. Z výsledků rozsáhlé studie kanadských vědců provedené na 62 000 obyvatelích velkoměst vyplynulo, že riziko vzniku cukrovky roste o 11 % s každými deseti mikrogramy znečištěných částic na jeden kubický metr vzduchu.

V reakci na uvedená zjištění už v některých světových městech experimentují s poněkud netradičními mechanismy, jak snížit množství škodlivých částic v ovzduší: V Pekingu například nedávno vyrostla sedmimetrová „bezsmogová věž“ podobná gigantickému včelímu úlu, která podle architektů dokáže vyčistit vzduch ve svém okolí, jež odpovídá rozloze fotbalového hřiště. Princip je jednoduchý – vzduch s obsahem škodlivin je nasáván dovnitř, kde toxické částice zachytí negativně nabité pláty, a ven pak proudí už jen ten čistý. Kolemjdoucí se u věže s oblibou zastavují a dopřávají svým plicím alespoň chvilkovou úlevu.

Otylí venkované?

Na druhou stranu, i v případě života ve městech se lze odkázat na oblíbené rčení o tom, že každá mince má dvě strany. Zmíněná obezita se totiž rozhodně neomezuje jen na urbanizované zóny. Ba naopak, zažitá představa zdravím kypících štíhlých vesničanů je podle všeho jen mýtus. V roce 2019 publikoval časopis Nature výsledky rozsáhlé mezinárodní studie, která porovnávala souhrnná data o BMI nashromážděná za více než tři desetiletí výzkumů. Vyplynulo z ní, že zhruba 55 % lidí trpících obezitou žije právě na venkově. Podle vědců je jedním z možných vysvětlení to, že v odlehlejších oblastech paradoxně častěji spoléhají na auta a do práce i na nákup se vozí, místo aby chodili pěšky. A protože mnohdy nemají k dispozici samoobsluhu v dostupné vzdálenosti, nakupují mnohem více trvanlivé a mražené polotovary, o nichž je všeobecně známo, že ke štíhlé linii příliš nepřispívají.

TIP: Vědci doporučují: Už jedna hodina v přírodě snižuje stres v mozku

Ze statistického hlediska pak ve městech oproti vesnicím hrozí nižší pravděpodobnost úmrtí z důvodu dopravní nehody (a to až o polovinu) či násilného trestného činu nebo zranění. Dokonce i míra sebevražd je celosvětově až o desetinu nižší právě ve městech. Nesporný benefit v neposlední řadě představuje lepší dostupnost kvalitní lékařské péče, a to jak té urgentní, tak preventivní. 

K dnešnímu dni známe 5 284 potvrzených exoplanet, nacházejících se ve 3 899 planetárních systémech. I při tak velkém počtu ale astronomové až nepříjemně často narazí na světy, které se zcela vymykají našim dosavadním zjištěním a teoretickým modelům. Rozhodně to platí i pro velmi mladého plynného obra HD-114082b, který nápadně vybočuje z našich teorií o vzniku planet. Stručně řečeno, je mnohem těžší, než by měl vzhledem ke svému věku být.

Když Olga Zakhozhayová z německého Institutu Maxe Placka pro astronomii a její spolupracovníci proměřili parametry exoplanety HD-114082b, zjistili, že je zhruba stejně velká jako náš Jupiter, ale zároveň je osmkrát hmotnější. Její hustota je dvojnásobná než hustota Země! „Vzhledem k tomu, že jde o velmi mladou hvězdu, její hustota by měla být přinejmenším dvakrát až třikrát nižší,“ upozorňuje Zakhozhayová.

Příliš hustý plynný obr

Exoplaneta HD-114082b krouží kolem hvězdy, která je od Sluneční soustavy vzdálená asi 300 světelných let. Je velice mladá – vznikla přibližně před 15 miliony let a představuje jednu z nejmladších exoplanet, na které jsme doposud narazili. Nejasnosti kolem této exoplanety ukazují, že vzniku a vývoji planet ještě stále úplně nerozumíme.

Velikost a hmotnost exoplanety HD-114082b jsou takové, že by s vysokou pravděpodobností nemělo jít o extrémně velkou superzemi. Odborníci v dnešní době považují za horní limit pro terestrické planety velikost trojnásobku Země a hmotnost 25 Zemí. HD-114082b by tedy (vzhledem ke své velikosti) určitě měla být plynným obrem. Není ale jasné, jak mohla vzniknout…

„Myslíme si, že plynní obři vznikají dvěma různými způsoby,“ vysvětluje Ralf Launhardt z týmu autorů. „Oba se přitom odehrávají v protoplanetární disku plynu a prachu kolem mladé hvězdy.“ Astronomové o nich mluví jako o „chladném startu“ a „horkém startu“. Chladný start spočívá v postupném slepování materiálu, zatímco horký start vychází z nestability v disku a jeho lokálního zhroucení do podoby zárodku planety. Parametry exoplanety HD-114082b ovšem neodpovídají ani jednomu z těchto modelů. Velikost a hmotnost exoplanety více odpovídají scénáři chladného startu, na svou velikost je ale extrémně hustá. Podle vědců to značí, že má exoplaneta HD-114082b neobvykle silné jádro, nebo se děje něco jiného.

TIP: Plynný obr v mladém planetárním systému je úplně jinde, než by měl být

Exoplaneta HD-114082b je jednou ze tří exoplanet, o kterých víme, že jsou mladší než 30 milionů let a zároveň u nich máme data o jejich velikosti a hmotnosti. Všechny tři se ale zdají být v rozporu s dosavadními modely vzniku plynných obrů. „Zatím je příliš brzy na opuštění teorií horkého startu. Vše, co můžeme zatím říci je, že stále ještě příliš nerozumíme vzniku obřích planet,“ uzavírá astronom Ralf Launhardt z Institutu Maxe Plancka pro astronomii.

Otec Marie Terezie, císař Karel VI. (1711–1740) s předtuchou, že se nedočká mužského dědice, už v roce 1713 připravil řešení v podobě takzvané Pragmatické sankce zajištující nedělitelnost habsburských držav a v případě vymření mužské linie Habsburků nástupnictví v linii ženské. Většina evropských států tento dokument uznala a souhlasila tak s nástupnictvím Marie Terezie (1740–1780). 

Smlouvy však byly Karlovými protějšky dodržovány pouze tehdy, pokud je podpíraly peníze a vojsko, jinak se jednalo o bezcenný cár papíru. Jak prohlásil pár let předtím slavný vojevůdce Evžen Savojský, „… dvě stě tisíc vojáků je lepších než všechny traktáty…“.

Uvnitř habsburské monarchie přitom nevládl pořádek a stabilita. Sociální situace byla vyhrocena nespokojeností s velkými daněmi, které těžce doléhaly zejména na obyvatele v českých zemích. Státní pokladna zela prázdnotou a armáda se nacházela v rozkladu, demoralizovaná porážkami v poslední válce s Turky.

Nepřátelé útočí

Jakmile císař Karel v říjnu roku 1740 zemřel, evropské mocnosti se téměř okamžitě vrhly na oslabenou habsburskou říši jako supi ve snaze urvat si každý svůj díl. Španělsko pošilhávalo po rakouských državách na Apeninském poloostrově, Francie po rakouském Nizozemí (dnešní Belgie), saský kurfiřt a polský král po Moravě, pruský král po Slezsku a bavorský kurfiřt Karel Albrecht po rakouských a českých zemích. 

Jako první zaútočilo Prusko. Na trůn čerstvě nastoupivší Fridrich II. (1740–1786) vpadl 16. prosince 1740 do Slezska a zakrátko ho téměř celé obsadil. Jeho skvěle vycvičená a vyzbrojená armáda neměla v té době v Evropě konkurenci a zatlačila rakouské oddíly do Čech. Proti Marii Terezii se záhy utvořila silná vojenská koalice, když na jaře roku 1741 přislíbila Francie pomoc bavorskému kurfiřtovi při získání české koruny a ke spojenectví se přidal také pruský a krátce po něm i polský král.

V září vstoupily bavorsko-francouzské oddíly pod vedením Karla Albrechta a francouzského maršála Belle-Isle do Horních Rakous a směřovaly k Vídni. Marii Terezii se však na počátku října podařilo dojednat příměří s Pruskem, což umožnilo Rakušanům přesunout armádu ze Slezska k obraně Vídně. Bavorsko-francouzská armáda tak změnila směr a obrátila se do Čech. Na počátku listopadu překročila nepřátelská vojska u Vyššího Brodu české hranice a táhla směrem ku Praze, aniž by cestou narazila na vážnější odpor. Dne 9. listopadu vpadla na české území také saská vojska a stejně jako bavorsko-francouzské oddíly rychle postupovala k hlavnímu městu. Zde se nepřátelská vojska spojila a 20. listopadu Prahu úplně obklíčila.

Ať žije nový král!

Spojenecká armáda čítala skoro 50 tisíc mužů, naproti tomu velitel Prahy polní zbrojmistr Ogilvy měl k dispozici zhruba pět tisíc obránců, z nichž víc jak dvě třetiny tvořili čerství rekruti a dobrovolníci z řad studentstva. Ani opevnění města nebylo dostatečné: Ogilvy sice před časem nařídil co nejrychleji opravit městské hradby, ale práce probíhaly jen velmi pomalu. 

Karel Albrecht vyzval Pražany ke kapitulaci, ale obránci města výzvu rezolutně odmítli. Krátce po půlnoci dne 26. listopadu tak vydal bavorský kurfiřt povel k útoku. Ten probíhal na několika místech současně. Oddíl Francouzů pod vedení generála Polastrona udeřil na Strahovskou bránu a další francouzské jednotky zaútočily na Novou bránu. Sasové zaútočili proti ostrovu Štvanice (tehdy Velké Benátky), odkud pak měli pokračovat na Novoměstské mlýny, a jejich hlavní útok směřoval na Píseckou bránu. Právě zde se projevilo první kritické místo v obraně města, když Sasové, chránění podpůrnou dělostřeleckou palbou, začali po žebřících zlézat hradby. Úsek bránilo asi 400 studentů, kteří drželi své pozice neobyčejně odhodlaně a statečně, takže se jim podařilo první nápor útočníků se ztrátami odrazit.

Sasové však zaútočili znovu a důrazněji, vytlačili bránící jednotky z hradeb a otevřeli si tak cestu na Pražský hrad a Malou Stranu. Postupovali rychle bez ohledu na množství padlých a temnou noc. Řeku Vltavu překonali broděním, protože neměli k dispozici žádná plavidla – v chladném listopadu to byl slušný výkon. Rovněž Francouzi byli úspěšní. Několika razantními útoky se jim podařilo překonat opevnění u Nové brány a rychle proniknout do města. Obránci již neměli žádnou šanci a jakýkoli další odpor byl marný, velitel pražské posádky proto raději čestně kapituloval. 

Den po obsazení města dorazil do Prahy Karel Albrecht, který se nechal 7. prosince v okázalém ceremoniálu a za přihlížení davů provolat částí české stavovské obce českým králem. Korunovace se však nekonala, protože k tomuto účelu určené české klenoty byly uloženy ve Vídni a bez nich nebylo možné tento akt uskutečnit.

Ze strany české šlechty a měšťanstva, kteří složili Karlu Albrechtovi hold jako novému králi, to se jednalo vůči rakouské panovnici o jasnou zradu. Později byl sice tento akt vykládán jako dočasné přizpůsobení situaci, ale císařovna českým stavům jejich jednání nikdy nezapomněla. Možná právě proto Prahu během své vlády navštívila jenom dvakrát a k představitelům české šlechty si až na výjimky nezískala důvěru. 

Porušení příměří

Po dobytí Prahy deprimovaná, leč nepokořená Marie Terezie napsala hraběti Kinskému: „Předsevzala jsem si všechno vsadit do hry a třeba i ztratit, abych zachránila Čechy, a k tomu musí být zaměřena všechna opatření. Spíše mohou být všechna moje vojska zničena, než bych já něco odstoupila.“

Situace se stávala kritickou. Koncem roku 1741 porušil pruský král dosavadní příměří a jeho vojska vtrhla na Moravu. Prusové postupně dobyli Olomouc, Vyškov, Uherské Hradiště, Kroměříž i Hodonín, odkud pak podnikali odvážné výpady až do Rakouska. Šlo o předem dohodnutou hru Fridricha II. a Karla Albrechta. Pruský král umožnil touto novou agresí bavorskému kurfiřtovi, aby se mohl z Čech v klidu odebrat do Frankfurtu nad Mohanem. Zde byl Karel Albrecht 24. ledna 1742 jednohlasně zvolen císařem Svaté říše římské.

Bylo třeba jednat. Marie Terezie s pomocí zemí, které dosud zůstaly pod její vládou, napjala všechny síly, aby zabránila ztrátám dalších částí svého území. Do čela nově zverbované armády dosadila jednoho z nejschopnějších velitelů, maršála Ludvíka Andrease von Khevenhüllera, žáka slavného turkobijce Evžena Savojského. Pod jeho velením zahájila rakouská armáda již koncem roku 1741 postup do Bavor. První útok byl veden na francouzsko-bavorská postavení v Linci, která padla 24. ledna 1742. Následujícího dne se rakouským vojskům vzdal Pasov a 13. února padl i Mnichov, sídelní město Bavorska. 

Karel Albrecht byl tímto vývojem naprosto zaskočen a musel zůstat ve Frankfurtu. Zatímco jedna rakouská armáda operovala v Bavorsku, druhá pod vedením prince Karla Lotrinského směřovala do českých zemí. Habsburská vojska však nemohla postupovat proti Francouzům a Bavorům v Čechách a zároveň bojovat s Prusy na Moravě. Hlavní část armády proto vyrazila na Moravu a v jižních Čechách zůstal pouze sbor kníže Lobkowitze o síle necelých deset tisíc mužů. Hlavním úkol tohoto oddílu spočíval v obléhání hradu Hluboká nad Vltavou, který byl od listopadu 1741 obsazen francouzskou posádkou. 

Vojsko je ztraceno!

Dne 17. května došlo u východočeských Chotusic k bitvě, v níž pruský král porazil vojska Karla Lotrinského. Po této bitvě došlo k jednání mezi Rakouskem a Pruskem a uzavření Vratislavského míru (11. července 1742), na jehož základě se Marie Terezie musela vzdát téměř celého Slezska, dále pak českého Kladska a Hlučínska. Jediným pozitivním momentem tohoto míru byla možnost soustředit veškeré síly na vytlačení Bavorů a Francouzů z Čech. Když se francouzský král Ludvík XV. (1715–1774) dozvěděl o uzavřeném příměří, prohlásil: „Pak je moje vojsko v Čechách ztraceno.“

Počáteční téměř idylické poměry v Praze tak vystřídala v létě a na podzim roku 1742 mizérie. Úměrně s tím, jak se zhoršovalo postavení okupačních vojsk, se množily i případy násilí a drancování. Francouzští vojáci vyrabovali Břevnovský klášter a jejich jednotky vyrážely drancovat i do okolí Prahy. Podobná situace panovala i na Českomoravské vysočině, kde se nacházely francouzské posádky například v Polné či Přibyslavi. 

Cesta lemovaná hroby

Armáda Karla Lotrinského se přesunula ku Praze, obklíčila město ze tří směrů a začala s obléháním. Postavení Francouzů začala být zoufalé a maršál Belle-Isle požádal svého panovníka o vyslaní dalšího expedičního sboru do Čech. Od Dolního Rýna tak záhy k české metropoli vypochodoval nový kontingent Francouzů, do Čech však nikdy nedorazil. Naopak Belle-Isle dostal rozkaz neprodleně opustit Prahu, učinil tak 16.–17. prosince 1742.

Francouzská okupační vojska nyní směřovala po chebské cestě směrem na západ. Nemocní, hladoví a vysílení vojáci na takovou cestu zjevně nebyli připraveni, o čemž svědčí i množství mělkých hrobů podél jejich ústupové trasy. Navíc byla ustupující armáda neustále napadána rakouskými silami a svedla s nimi bezpočet drobných přestřelek a potyček. Zřejmě nejznámější střet se odehrál 17. prosince u vsi Tachovice, kde se demoralizované jízdní oddíly generála Saint-Ignona střetly s jednotkami rakouských kyrysníků. Jedině díky palbě francouzských děl byl tento útok za cenu velkých ztrát odražen. 

TIP: Pražské stopy Marie Terezie: Co zanechala městu „tchyně Evropy"?

Bezprostředně po odchodu Francouzů vstoupila do Prahy za jásotu jejich obyvatel rakouská vojska. Dne 29. dubna 1743 dorazila do města také Marie Terezie a 12. května byla ve Svatovítské katedrála korunována českou královnou. Byl to nepochybně úspěšný rok. Rakouská panovnice získala zpět České země a dosáhla nepochybného úspěchu v Itálii, kde spojená sardinsko-rakouská vojska zvítězila nad Španěly v bitvě u Camposanta (8. února 1743). Válka ale pokračovala i nadále a hned v příštím roce vpadli Prusové znovu do Čech...