Jméno nového druhu houby vybrala mykoložka Moravského zemského muzea v Brně Hana Ševčíková. „Špičku jsem objevila na ostrově Madeira v roce 2015 při exkurzi v rámci Evropského mykologického kongresu, ale popisovat na základě jednoho sběru nový druh drobné houby nebylo možné a ani při opakovaných návštěvách Madeiry se mi nepodařilo ji znovu nalézt,“ uvedla Ševčíková.

Nakonec pomohl další mykolog Pierre-Arthur Moreau, který stejný druh také našel. Napsali tedy odborný článek, který akceptoval prestižní časopis. Součástí popisu není jen taxonomie makroskopických a mikroskopických znaků, ekologie a rozšíření nového druhu, ale i fylogenetická analýza. Je tedy vždy nutné srovnat potenciální nový druh s druhy morfologicky podobnými, ale také s druhy molekulárně blízkými.

Když má Cimrman špičku

Když se vše podařilo, přišla řada na výběr jména. Ševčíková se uchýlila k Cimrmanovi, jenž podle svých tvůrců z Divadla Járy Cimrmana vynikal prakticky ve všech oborech, včetně mykologie, a není prý vyloučeno ani to, že cestou za polární kruh kvůli nepříznivému větru přistál se vzducholodí na Madeiře.

Houba pojmenovaná po českém fiktivním géniovi – špička Cimrmanova (Collybiopsis cimrmanii), je podle mykologů na první pohled drobná, světlá a nevýrazná, její mikroskopické znaky jsou ale nádherné. Pokožka klobouku vypadá jako z jemných krajek, podobně zajímavé jsou prý buňky na ostří lupenů a rozevláté elementy na třeni.

TIP: Vědci pojmenovali vraždící parazitickou hlístici po slavném herci

„Řekneme-li tedy, že Cimrman má špičku, není to neúcta k našemu největšímu Čechovi, který zcela jistě nebyl opilcem, nové označení drobné houby z Madeiry je poctou, kterou si Jára Cimrman zcela jistě zaslouží,“ uvedla s nadsázkou Ševčíková.

Démon lidstva, takovou přezdívku si – právem – vysloužil alkohol. V uplynulých staletích stál na pozadí celé řady událostí, jež zásadně ovlivnily chod dějin. Je to droga jako každá jiná a její účinky tomu odpovídají: Konzumace lihovin bourá naše mentální bariéry a umlčuje pomyslného vnitřního kritika, jenž nám za normálních okolností brání dělat či říkat řadu věcí. To, jak konkrétně se účinky projeví, však záleží na řadě faktorů.

Zatímco někteří se po pár skleničkách uvolní, jsou veselí a dokážou se společensky bavit, jiní projdou doslova děsivou proměnou. Jistě není náhoda, že alkohol figuruje ve dvou třetinách případů domácího násilí a podle statistik hraje roli taktéž v nadpoloviční části případů znásilnění.

Alkohol, sérum pravdy

In vino veritas, tedy „ve víně je pravda“, praví oblíbené úsloví známé již od starých Římanů. O tom, že alkohol má moc rozvázat jazyk, se leckdo z nás již mnohokrát přesvědčil na vlastní kůži. Řada z nás zastává některé nepopulární názory, jež na veřejnosti raději hlasitě nešíří. V alkoholickém opojení je ovšem skutečně mnohem snazší vyslovit nahlas to, co bychom jindy považovali za nevhodné. Z takových situací může být později obtížné vybruslit, zvláště, jste-li slavnou osobností.

V roce 2006 jistý známý hollywoodský herec veřejně prohlásil, že za všechny války na světě mohou Židé, a netajil se dalšími nenávistnými názory. Později však svá vyjádření mírnil a omlouval se, že není antisemitou, pouze z něj mluvil alkohol, který mu údajně „otrávil mysl“. Vymlouvat se na opilost je však poněkud krátkozraké – alkohol z nás neudělá lháře a jen těžko můžeme tvrdit, že „pod vlivem“ z nás vypadne něco, co si ve skutečnosti nemyslíme. Bývá to přesně naopak: Kvůli zmíněné ztrátě bariér totiž na čas „usne“ naše schopnost posoudit možné důsledky jednání, takže dočasně přestaneme brát v potaz, co všechno naše slova mohou vyvolat.

Kromě starých Římanů si toho byli dobře vědomi i v Číně, kde bývá dodnes zvykem při obchodních jednáních svého hosta cíleně opít. Záměr je jednoznačný: V takovém stavu dotyčný otevře svou mysl a vyjdou najevo jeho reálné úmysly. Očekává se, že se potenciální partner této praktice nebude nijak bránit: Je-li při pití otevřený, znamená to, že nemá co skrývat.

Tradice patrně vychází již z dob filozofa Konfucia, který – byť jinak známý coby zastánce střízlivosti a uměřenosti v jídle – údajně prohlašoval, že „konzumace vína může být neomezená“. V praxi se ovšem obchodní jednání obvykle neomezují jen na hroznový mok; ve skutečnosti se zpravidla servírují destiláty s obsahem 40–60 % alkoholu.

Neuronová alchymie

Z chemického hlediska patří alkohol mezi tlumicí látky, které fungují na stejném principu jako sedativa, což znamená, že mozkovou aktivitu utlumují (ve srovnání se stimulanty jako kofein, jež ji naopak nabuzují). Molekuly alkoholu se na neuronových membránách vážou na receptory aminomáselné kyseliny (GABA), která představuje hlavní inhibiční neurotransmiter. Zároveň však platí, že GABA receptory si rychle vybudují toleranci a pro dosažení stejného efektu je propříště potřeba vyšší množství drogy. Z toho důvodu potřebuje alkoholik pít stále víc, a aby se opil, nestačí už mu stejný objem, s jakým začínal.

Do chemické nerovnováhy v našem mozku však zasahuje daleko víc látek. Kupříkladu jeden z nedávných výzkumů prokázal, že pití alkoholu stimuluje produkci adrenalinu. To by vysvětlovalo pocity vzrušení a nabuzení, které se dostavují spolu s počátečním stavem opilosti, a zároveň jde o důvod, proč řada lidí prožívá pití jako zábavu. V tomto ohledu však největší díl práce připadá na dopamin, jeden z „hormonů štěstí“, jenž má stěžejní funkci v mozkovém centru odměny. Činnosti, při nichž se vyplavuje, si spojujeme s libými pocity a toužíme po jejich zopakování.

Přirozeným „generátorem“ dopaminu je například sport nebo milostné aktivity, ovšem pokud mozkové receptory zmateme prostřednictvím chemie, odpoví produkcí dopaminu i ve chvíli, kdy to není žádoucí, tedy právě třeba v reakci na konzumaci alkoholu. Experimentálně se navíc prokázalo, že u lidí, v jejichž rodinné anamnéze se vyskytla závislost na alkoholu, se dopamin vylučuje daleko snadněji a rychleji už jen při pouhém pomyšlení na skleničku něčeho ostřejšího.

Dosavadní studie prokázaly, že alkohol nějakým způsobem ovlivňuje přinejmenším sto typů mozkových receptorů a podle všeho tedy není vázaný pouze na konkrétní druh buněčných membrán. Je dokonce možné, že právě membránovou funkci dokáže změnit, takže zasažené buňky (a to nejen v mozku) propustí dovnitř i ty látky, které by za normálních okolností přes jejich bariéru neprošly. 

Zvířata bez zábran

Uvážíme-li však, o jak závažné téma se jedná, je až s podivem, jak málo toho o účincích alkoholu na lidský organismus (a zejména mozek) můžeme říct s jistotou. Je každopádně prokázáno, že nějakým způsobem zasáhne téměř každou oblast v mozku, některé však závažněji než jiné. Díky skenům z pozitivní emisní tomografie (PET) víme, že hlavní „obětí“ je prefrontální kortex: Vývojově nejmladší část mozku v přední části lebeční dutiny těsně za očima, zodpovědná mimo jiné za racionální úsudek, rozhodování nebo společenské chování, ale i usměrňování agresivity.

Ve všech případech se jedná o typicky „lidské“ znaky a je tedy logické, že při jejich ztrátě se opilí mohou chovat doslova „jako zvířata“ – pud sebezáchovy se výrazně utlumí, často začnou provádět náhlá a impulzivní rozhodnutí.

Nejde však zdaleka o jedinou zasaženou oblast. K působení toxického lihu je zvláště náchylné rovněž paměťové centrum hippocampus (proto si na svá opilecká řádění obvykle nevzpomínáme), a především mozeček, centrum rovnováhy, i motorická kůra zodpovědná za koordinaci vůlí ovládaných pohybů. Reakční doba reflexivních pohybů (například uskočení před jedoucím autem) se v důsledku otravy alkoholem značně prodlužuje, takže opilý jedinec je ve výsledku nebezpečný nejen pro své okolí, ale i sám sobě.

Marné vyprošťováky

Je nicméně zřejmé, že molekuly alkoholu neomezují své působení pouze na neurony: Ihned po spolknutí prvního loku postupně zasahují celý organismus s tím, jak se vstřebávají skrze trávicí systém. Zhruba za šedesát minut od prvního doušku je dosaženo maximální koncentrace alkoholu v krvi. Nejste-li abstinenti, jistě máte vlastní zkušenost s tím, že pití „na prázdný žaludek“ představuje naprosto jiný zážitek, než když doprovodíte skleničku i pevnou potravou – plný žaludek totiž alespoň do jisté míry zabrání tomu, aby se alkohol po spolknutí bezprostředně dostal do dvanácterníku, kde se začíná vstřebávat. 

Klíčovým orgánem pro metabolizaci alkoholu jsou nicméně játra. Zdravá jaterní tkáň zvládne odbourat přibližně jednu alkoholovou jednotku za hodinu, což odpovídá přibližně 10 gramům (8 ml, respektive 0,12–0,2 ‰). Uvedený proces však ovlivňuje mnoho faktorů, mimo jiné hmotnost, pohlaví i věk. Například ženy mají obecně nižší schopnost zpracovávat drinky než muži, a to nejen kvůli nižší hmotnosti, ale zejména odlišnému podílu vody oproti tukové tkáni, hladině hormonů či užívaným lékům.

Roli ale mohou hrát i překvapivé faktory – například nedávná studie vědců z americké Georgijské univerzity prokázala, že lidé s modrýma očima obecně odolávají alkoholu lépe. Na vzorku 12 000 mužů a žen se ukázalo, že na vině je tmavý pigment melanin, jenž je zodpovědný mimo jiné za transport různých molekul – a čím vyšší je jeho podíl v organismu, tím rychleji se alkohol dostane k mozku. Na druhou stranu se ale ukazuje, že modroocí lidé častěji propadají alkoholismu.

TIP: Démonická kocovina: Čím se tělo brání přemíře alkoholu?

Ke zklamání mnohých příležitostných pijanů bohužel zároveň platí, že průběh odbourávání alkoholu nelze žádným způsobem ovlivnit – zůstane konstantní bez ohledu na osvědčené „vyprošťováky“ a další recepty proti kocovině, od studené sprchy po pití kávy. 

Dvojhvězda známá pod označením WR 140 je od Země vzdálená přes 5 000 světelných let. Zvláštní prstence kolem tohoto binárního systému vznikly stlačením hvězdných větrů při přiblížení hvězd, které k sobě jejich oběžné dráhy přivedou zhruba jednou za osm let. Při setkání se plyny mezi nimi stlačí a vytvoří prach. Od dvojhvězdy se rozpínají do vzdálenosti přes deset bilionů kilometrů. Podle americké vesmírné agentury NASA prachové prstence ukazují plynoucí čas podobně jako letokruhy u stromů.

Spektrometr Webbova teleskopu také poodhalil složení prachu – podle vědců jej tvoří převážně materiál vyvržený Wolf-Rayetovou hvězdou, která mohla tímto procesem přijít již o více než polovinu své původní hmoty. Wolf-Rayetovou hvězdou v tomto systému je stálice typu O, která měla na počátku svého života nejméně 25× větší hmotnost než naše Slunce. V současnosti se ale blíží ke konci svého hvězdného života a pravděpodobně se brzy zhroutí a vytvoří černou díru.

Tanec hvězdného dua

Hvězdy binárního systému WR 140 jsou několikanásobně větší než Slunce – jedna z nich má třicetinásobek hmotnosti naší hvězdy, druhá zhruba desetinásobek. Obě kosmická tělesa se k sobě přiblíží zhruba na vzdálenost mezi Zemí a Sluncem, tedy zhruba 150 milionů kilometrů. Jedinečný vzor prstenců způsobuje podlouhlá oběžná dráha menší z hvězd.

TIP: Hvězdy v páru: Jak vznikají dvojhvězdy a proč jsou tak časté?

„Pozorujeme produkci prachu v tomto systému za více než století,“ řekl astronom Ryan Lau, vedoucí autor studie publikované v odborném časopise Nature Astronomy. „Předchozí pozorování WR140 ukázalo přítomnost až tří prstenců. Je úžasné vidět jich takto 17, ukazuje to sílu teleskopu Jamese Webba,“ doplňuje pro BBC spoluautorka studie Olivia Jonesová z Astronomicko-technologického centra Spojeného království (UK ATC) v Edinburghu.

Co dovedlo talentovaného autora k sebevraždě? Zapříčinil to truchlivý osud, který ho provázel od mládí, nebo vrozená melancholická povaha? V dětství se mu kamarádi smáli. Do značné míry to způsobilo nízké sociální postavení Těsnohlídkových. Jeho otec si přivydělával jako ras, který lidi zbavoval zatoulaných psů. To nebyl úplně optimistický start do života.

Literát už od jinošských let tíhl k pesimistické poezii plné smrti. Svět viděl černě. To ale k mladým poetům patřilo a svou roli sehrála i doba ovlivněná dekadencí. Právě v roce, kdy se lámalo 19. a 20. století, dosáhl gymnazista narozený v Čáslavi plnoletosti. Jeho další kroky vedly do Prahy, kde studoval češtinu, historii a francouzštinu. A začal se stýkat s literárními kruhy. Už v roce 1902 vydal svou první knihu. A stalo se ještě něco důležitějšího: poznal Kaju neboli Jindřišku Kopeckou, svoji budoucí choť. Zdálo se, že věčná melancholie konečně ustoupí životnímu štěstí.

Detektivka se vším všudy!

Oba propadli horoucí lásce. Přesto z nich nesálalo štěstí. Jejich zamilovanost měla veliký kaz. Kaja žila s předtuchou brzké smrti, a i proto zřejmě toužila po sňatku. Její plíce sužovala tuberkulóza a vyhlídky se v tehdejší době nezdály nadějné. Tuto hroznou jistotu však milenci neměli. Přinejmenším chtěli doufat. Plní nadějí se vydali na cestu na sever. Lákalo je Norsko. Snad i proto, že to byl domov dramatika Ibsena, kterého oba dychtivě četli. To, co měli novomanželé ve Skandinávii zažít, však Ibsenovy tragédie ještě předčilo. Zlověstná předtucha konce se ukázala jako správná. Došlo k tomu ale úplně jinak, než mohla nebohá Kaja čekat.

23. července 1907 narušil klidnou atmosféru hotýlku ve Vestnes výstřel. Když svědci vběhli do pokoje, viděli krvácející umírající ženu a nad ní skloněného Těsnohlídka. Ano, bylo to podezřelé, i když pohnutí čerstvého vdovce zúčastnění hodnotili jako nepředstírané. Přesto muselo proběhnout vyšetřování. Spolupracovaly i orgány v daleké Praze, protože norští vyšetřovatelé chtěli znát zázemí oběti a udělat si představu o povaze možného pachatele. 

Co se zjistilo? Kaja neprojevovala sklony k sebevraždě. Na druhou stranu se ani Rudolf nezdál jako násilník. Závěr zněl, že šlo o nešťastnou náhodu. Jak k tragédii pravděpodobně došlo? Kaja si oblíbila malý revolver, který dokonce nosila na krku. Hra s ním se jí stala osudnou. Výstřel podle všeho vyšel opravdu omylem a oba milence navždy rozdělil. Přinejmenším fyzicky. Těsnohlídek se ale ke své životní lásce cítil připoután nadosmrti. Výstižně to vyjadřují verše, v nichž k němu mrtvá promlouvá:

„Já mrtva nejsem, motýl dokonal, / jejž ty jsi k růžím na skráň mrtvé dal.“

Stíny podezření

Těsnohlídek se do konce života nezbavil podezření, že měl se smrtí milované ženy něco společného. Mohl ji snad chtít z lásky uchránit od děsivé smrti kdesi v sanatoriu? Chtěl, aby zemřela na vrcholu štěstí? Zdá se to jako bulvární až nehorázná spekulace. Ale sám Těsnohlídek se přičinil, aby se podobné teorie znovu objevovaly. Nejen že sám projevoval sebevražedné myšlenky, ale dokonce k nim doháněl i ostatní. Dokázal totiž své blízké nakazit pocitem, že raději než žít v hanbě a neštěstí je lépe to všechno ukončit.

Tak tomu alespoň bylo v případě druhé manželky S. K. Neumanna. Těsnohlídek k sobě Boženu milostně připoutal, ačkoli šlo o choť jeho dlouholetého přítele. Oba literáti jí vyhrožovali sebevraždou, pokud dá přednost tomu druhému. To dosti překvapuje zvlášť v případě S. K. Neumanna, který jinak zastával dost volnomyšlenkářské názory, pokud šlo o manželskou věrnost. Božena však měla s Neuman­nem dítě, a to nepochybně hrálo velkou roli v rozhodování všech aktérů. Těsnohlídek se milované ženy nakonec vzdal a ona se vrátila ke svému muži.

Podle jejích vzpomínek ji však vedle nezkrotného bouřliváka čekal život v ponížení. To připadalo Těsnohlídkovi nesnesitelné a údajně ji proto tlačil k sebevraždě. Tato epizoda znovu oživovala spekulace, zda Těsnohlídek neměl přinejmenším morální vinu na konci, který potkal Kaju. Nemohl ji k osudovému kroku ponoukat?

Společný pohřeb

Tragická norská zkušenost poznamenala jeho život až do smrti. K otřesnému zážitku a bolestné ztrátě se ve své tvorbě opakovaně vracel. I když se ještě dvakrát oženil, už nikdy patrně nepocítil takové štěstí jako s Kajou, přestože z jeho druhého manželství vzešel syn. Rudolf Těsnohlídek se stal tím, čemu říkáme tragická postava. Ubíjely ho paranoidní obavy, že přijde o místo. Život vedle něj pravděpodobně nebyl lehký, a to ani pro jeho kolegy z Lidových novin.

Tvorba už mu také nepomáhala. „Vypsat se“ ze svých smutků nedokázal. Trpěl vidinami a 12. ledna 1928 proti sobě přímo v redakci obrátil zbraň. Nalezli jej dosud živého, netrefil se totiž přesně. Přesto svým zraněním po několika dnech podlehl. A co hůř, jeho třetí žena jej brzy následovala. Jen použila jiný prostředek: plyn. Měli společný pohřeb.

Až několik let po autorově smrti vyšla básnická sbírka Rozbitý stůl. Teprve při četbě veršů lidé z Těsnohlídkova okolí pochopili, že ačkoli ho znali, dlouho netušili, jak moc je sužován psychickými problémy a jak dlouho v něm zrálo odhodlání vše dobrovolně skončit. Poezie tak dala zpětně nahlédnout do jeho těžko proniknutelné duše.

Dojemný odkaz

Oblíbený a dodnes čtený autor nám po sobě zanechal i jiný odkaz, než je ten literární. Málokdo asi ví, že to právě Rudolf Těsnohlídek se zasloužil o tradici vánočních stromů vztyčovaných na náměstích našich měst.

TIP: Osudem zkoušená žena: Jak vypadala poslední léta Boženy Němcové

Impuls k této myšlence přišel zcela nečekaně. Společně s malířem Františkem Koudelkou nalezl v lese opuštěné děvčátko. Stalo se to před Štědrým dnem roku 1919. Tento do značné míry traumatizující zážitek nedokázal citlivý spisovatel jen tak vymazat z hlavy. Začal se zajímat o osudy dětí bez rodičů. Právě v jejich prospěch inicioval akci doprovázenou vztyčováním vánočních stromů po celé zemi. Dne 13. prosince roku 1924 tak brněnské náměstí Svobody rozzářil takzvaný Vánoční strom republiky. A myšlenka se ujala.

Kaštanovník jedlý, jemuž se říká také kaštanovník setý (Castanea sativa), patří do čeledi bukovitých (Fagaceae). Jeho semena – kaštany neboli maróny – dozrávají na podzim. Jsou lesklé, tmavě hnědé a obsahují množství škrobu, cukru a bílkovin. Odedávna se používají k pečení a vaření.

Stabilní dřevina budoucnosti? 

Kaštanovník byl pěstován již ve starověku. Lidé jej postupně rozšířili po celém Středomoří a Římané ho přenesli přes Alpy na sever. Dnes roste od Kanárských ostrovů až po Turecko. V Německu se kaštanovníku dobře daří ve vinorodých oblastech, často se s ním setkáváme ve Francii. I u nás má rád teplé svahy vinařských lokalit, ale najdete ho i v mnoha městských parcích. 

První zmínky o jedlých kaštanech u nás jsou staré už 400 let a týkají se stromů vysazených na Chomutovsku. Kaštanovníky seté se v současnosti vyskytují na více než dvou stech lokalit v Česku. Odborníci odhadují, že by tento strom v podmínkách klimatických změn mohl v blízké budoucnosti přispět ke stabilitě bukových a dubových porostů a prospěl by i lesní zvěři jako přirozený zdroj potravy. 

Aleje ve francouzském podhůří

Kaštanovník je dřevinou jednodomou, což znamená, že květy jedné rostliny mají totožné pohlaví. Kvete v květnu a červnu a je převážně cizosprašný. Lépe tedy plodí, když roste v konfiguraci více stromů. Plody jsou skryty ve velmi pichlavém obalu, vždy po dvou až třech v jednom „ježečkovi“. Obal obvykle puká čtyřmi podélnými švy. 

V podhůří francouzských pohoří Causses a Cévennes jsme si nemohli nevšimnout impozantních alejí jedlých kaštanů. „Benediktinští mniši přišli do oblasti Hérault z nížin kolem Marseille a Aniane a založili převorství Saint Pierre, kam s sebou přinesli zkušenosti s pěstováním kaštanů. Podle Jean-Benoita unesli sběrači kaštanů často až osmdesát kilogramů,“ píše Nicholas Crane ve své fascinující knize Pěšky napříč Evropou. Kaštany se skladovaly a sušily v kamenných chýších zvaných „cléde“. 

Pochoutka z „jídla chudých“ 

„Čoudící oheň se rozdělával v přízemí chýše. Kaštanové dřevo, které takřka nepodléhá tlení, má mnoho způsobů využití. Duté kmeny kaštanů, nahoře překryté kamennou deskou, slouží jako včelíny. Ze dřeva se vyrábí nábytek, podpěry na vinicích atd.,“ pokračuje Nicholas Crane.

Kaštanovník má těžké a pevné dřevo, které je tvrdé, pružné a nesmírně houževnaté. Je to dlouhověká dřevina. Ve střední Evropě se sice dožívá pouze 200 let, v teplejších oblastech však běžně 500–600 let a v západní Asii dokonce až 1000 let.

Dříve se ve z jedlých kaštanů mlela mouka a kaštany byly nazývány jídlem chudých. I dnes se kaštanová mouka používá k přípravě pečených zákusků. Jedlé kaštany mají vyšší kalorickou hodnotu než brambory. V jižní Evropě se pojídají se zeleninou, masem a sýrem. Světové kuchyně preferují kaštanové kaše ke zvěřině, kaštanové pyré se šlehačkou či kaštany v čokoládě. Známé jsou také glazované (či kandované) kaštany – z francouzského Marrons glacés.

Kouzlo remontace

Vedle jedlých kaštanů chceme věnovat pozornost i „pravým“ kaštanům: jírovci maďalu, zvanému též kaštan koňský (Aesculus hippocastanum) a jírovci pleťovému (Aescelus x carnea). Oba druhy nám v teplém podzimu mohou připravit nečekané kouzelné divadlo … a také je v posledních letech opravdu připravují. 

Kdo by nebyl okouzlen, když na něj v podzimním slunci z korun jírovců zasvítí jarní květy. Jak je to možné? Některé rostliny jsou disponovány možností remontace – schopností vykvétat i plodit několikrát za rok (běžné je to např. u růží). Suché léto a teplý podzim pak mohou zmást mnohé dřeviny natolik, že vykvetou koncem podzimu. Kromě jírovců můžete tento jev pozorovat i u jabloní a magnolií.

Škůdce, který strom „oholí“

Klíněnka jírovcová (Cameraria ohridella) je malý denní motýl, – dospělec dorůstá velikosti 4 mm na délku s rozpětím křídel 7–10 mm – který je vážným škůdcem jírovců, především jírovce maďalu. Klíněnka byla objevena až v 80. letech 20. stol. v Makedonii a odborně byl druh popsán teprve v roce 1986. V roce 1993 byl poprvé zaznamenán na území České republiky.

Protože tento druh motýla u nás neměl přirozené nepřátele a je schopen rozmnožovat se třikrát až čtyřikrát ročně, dochází každoročně ke kalamitnímu výskytu, který decimuje listy jírovců maďalů. Napadený strom tak může přijít o 70 až 100 % listů.

Klíněnky jírovcové se řadí mezi vážné škůdce poškozující jírovce. (foto: Wikimedia Commons, Adrian Tync, CC BY-SA 4.0)

Dosud však nebylo prokázáno, že by napadení klíněnkou způsobilo přímo úhyn zdravého stromu. Ve snaze zamezit kalamitním stavům je v některých lokalitách přistoupeno k chemickému postřiku stromů, ke shrabávání a pálení listí. Samotné napadení klíněnkou není pro jírovec smrtelné, avšak strom je oslabován a je pak náchylný na uchycení parazitických hub (např. Guignardia aesculi), které následně strom zahubí.

Predátoři řešení nepomohou

Přestože klíněnka u nás neměla přirozené nepřátele, někteří hmyzožraví ptáci se již její housenky a larvy naučili konzumovat. Vyhledávají je sýkorky modřinky (Parus caeruleus), sýkory koňadry (Parus major) a sýkory babky (Poecile palustris). Podle zoologů jsou tyto tři druhy pěvců schopny sezobat 2–4 % z celkového počtu larev klíněnek.

Bylo též pozorováno, že kobylka jižní (Meconema meridionale) je schopna za den spořádat deset larev klíněnky. Rovněž parazitické vosičky jedince klíněnky napadají. Celkově je však predační tlak na populaci klíněnky nízký a může zasáhnout maximálně 8 % z celkové populace. 

Boj s klíněnkou je opravdu těžký i proto, že na mnoha místech nelze z pochopitelných důvodů používat diskutabilní chemické prostředky. Navíc je třeba přiznat, že skutečně efektivní látka, která by měla dopad výhradně jen na klíněnku, nebyla prozatím nalezena.

Kdo u nás ještě roste

Z dalších zástupců jírovcovitých se v našich parcích můžete výjimečně setkat ještě s jírovcem žlutým (Aesculus flava), který pochází z jihovýchodu USA. Tento až 25 metrů vysoký strom tvoří krásnou, hustě olistěnou korunu s oranžovým podzimním zbarvením. Trubkovité květy jsou až 4 cm dlouhé a skládají se do 15 cm vysokých sametově chlupatých lat. Severoameričtí indiáni semena máčeli ve vodě a pražili, aby je zbavili jedovatých látek a mohli je používat jako potravinu.

TIP: Omamné květy a písně: Svícny jírovců a slavičí zpěv

Posledním zástupcem jírovcovitých je pávie červená (Aesculus pavia), která je 6–8 metrů vysoká a pochází z východu USA. Pro evropské parky je tento stromek nevýznamný, ale hraje důležitou roli při křížení a vzniku nových druhů. Obsahuje jedovaté saponiny, které ve styku s vodou reagují jako mýdlo. Indiáni používali semena a kůru při rybolovu (k ochromení ryb), zatímco evropští kolonizátoři kořeny pávie v případě nouze využili jako náhradu mýdla.

Nastupující zima a rok 1917 přinesla na východní frontě klid zbraní. Štáby tureckých divizí provedly během listopadu revizi početních stavů svých prořídlých jednotek a snížily počet pěších praporů. Probíhal výcvik 5 600 nových záložníků a doplňovaly se zásoby munice a zbraní.

Vítanou posilou bylo 80 kořistních kulometů Maxim a velký počet ruských „mosinek“ a střeliva. Ke změnám došlo i na úrovni nejvyššího velení sboru – plukovník Yakup Şevki Subaşı byl povýšen na generálmajora a odvelen zpět do Turecka, zatímco novým velitelem XV. sboru se stal generálmajor İsmail Cevat Çobanlı, veterán bojů u Gallipoli.

Kolotoč návštěv

Vojenské akce se na přelomu let 1916 a 1917 omezily jen na lokální přestřelky a oběma stranám vyvstal společný nepřítel – zima. Během prosince zákopy a kryty zapadaly sněhem a muže trápily kruté mrazy. V chladném a vlhkém podnebí Haliče trpěli zejména turečtí vojáci, vždyť řada z nich sníh nikdy neviděla, což platilo zejména pro ty ze Súdánu a severu Afriky. Vzpruhou upadající morálky se stala krátce před koncem roku návštěva osmanských princů, kteří navštívili vojenskou nemocnici v Rohatynu a jednotky v první linii.

Obtížím tuhé zimy v lednu 1917 dala na nějaký čas zapomenout další mimořádná událost. Sbor navštívil 22. ledna nový rakousko-uherský císař Karel I. a ministr války Enver Paša s delegací vysokých německých a tureckých důstojníků. Role hostitele se ujal velitel německé Jižní armády generál von Bothmer. Na počest vzácných hostů uspořádal XV. armádní sbor dvoudenní slavnosti, během kterých se udělovala četná vyznamenání a ocenění. Sláva nebrala konce, neboť na rakousko-tureckou delegaci navázala již 4. února návštěva německého císaře Viléma II. s početnou suitou důstojnictva.

Manifest přátelství

Koncem ledna carské jednotky obnovily aktivitu a zahájily sérii dalších neúspěšných pokusů o prolomení fronty v severní části tureckého sektoru. Počátkem března se iniciativa nepřítele omezila jen na sporadické pokusy, které vždy skončily nezdarem a ztrátami na straně útočníka. Po 15. březnu nastal na ruské straně klid a nad zákopy se objevovaly transparenty s protiválečnými hesly. Důvodem byla vrcholící vnitrostátní krize, která vedla během března 1917 ke svržení carské moci a nastolení republiky. Počátkem dubna 1917 na východní frontě zavládla euforie z možného konce války a vojáci obou stran se se začali spontánně setkávat na území nikoho.

Německo-rakouské velení sledovalo tyto tendence s nelibostí a snažilo se jim zamezit zpřísněním disciplíny. V první polovině dubna byl XV. armádní sbor uveden do stavu bojové pohotovosti kvůli přípravám ofenzivy, k níž však nakonec nedošlo. Ve stejné době navštívili turecké linie dva ruští vojáci tatarské národnosti a muslimského vyznání. Přinesli svým souvěrcům Manifest přátelství, který vyzýval k ukončení války a společnému boji proti utlačovatelům. Ačkoli mezi vojáky a vyslanci nepanovala jazyková bariéra, bolševická propaganda nevyvolala u sultánových poddaných žádnou odezvu. 

Poslední ofenziva

Rusové se mezitím připravovali na nový útok, protože prozatímní vláda hodlala pokračovat ve válce. Na frontu dorazily čerstvé sibiřské a finské divize, zatímco politikové a generálové posilovali svými návštěvami a projevy bojového ducha. Naproti tomu na druhé straně XV. armádní sbor obdržel koncem května 1917 rozkaz stáhnout se z fronty a připravit se na návrat do vlasti. Jako první odjely po železnici 11. června jednotky 19. pěší divize, jejíž pozice obsadila německá 15. záložní pěší divize.

Přípravy ke stažení a odjezdu 20. divize ale byly zastaveny a sultánovi vojáci se místo cesty domů chystali na nepřátelskou ofenzivu, již opět předcházela mohutná dělostřelecká příprava. Palbu více než 200 děl vystřídal ruský plynový útok a teprve poté se 1. července pohnula ruská pěchota a drtila zbytky tureckého odporu v první a druhé linii obrany. V noci osmanští vojáci s podporou Němců dokázali nepřítele vytlačit zpět.

V následujících dnech se scénář opakoval – útoky střídaly protiútoky. Podobná situace panovala po celé délce fronty a přes úspěch ruských jednotek v severním sektoru u Zborova, kde byla prolomena rakousko-uherská obrana, se nakonec ruská ofenziva za cenu obrovských ztrát zastavila.

Zpět do vlasti

Ve druhé polovině července 1917 bylo zrušeno velitelství XV. sboru a generálmajor İsmail Cevat Çobanlı se vypravil se svým štábem zpět do vlasti železničním transportem. Velení nad 20. tureckou pěší divizí připadlo štábu německého XXV. rezervního armádního sboru, spolu se kterým se osmanští vojáci zúčastnili úspěšné ofenzivy jedenácti německých a tří rakousko-uherských divizí. Po prolomení obrany se začaly ruské jednotky rychle stahovat na východ, ale ústup se brzy zvrhl v chaos a panický útěk. Již 27. července stanul německý XXV. rezervní armádní sbor spolu s tureckými jednotkami před branami Ternopilu, kde pozdravily německého císaře Viléma II., který se chtěl stát svědkem vítězství spojeneckých sil.

TIP: Chemická válka: plyn použili poprvé za první světové války Francouzi

Další postup 20. divize se zastavil u obce Nyvra na nové frontové linii, kterou tvořila řeka Zbruch. Tam turecké vojáky zastihl rozkaz opustit pozice a připravit se na transport do vlasti. Návrat komplikovaly poškozené koleje a divize se musela často přesouvat vlastními silami. Konečně 16. srpna 1917 odjely první železniční transporty s dělostřelectvem, později následovala pěchota s týlovými jednotkami. Do konce září 1917 byla 20. pěší divize zpět v Konstantinopoli. 

V pusté krajině Badlands, v americkém státě Montana a jeho okolí, se nacházejí naleziště slavné paleontologické formace Hell Creek. Představuje jedno z nejbohatších nalezišť z přelomu křídy a nejstarších třetihor a zahrnuje i vrstvy odpovídající době pádu ničivého meteoritu v Chicxulubu.

Američtí paleontologové Eric Hilton a Lance Grance nedávno zkoumali fosilie z významné lokality této formace na území Severní Dakoty, které se přezdívá Tanis, podle místa, kde byla ve filmu Dobyvatelé ztracené archy (1981) ukryta Archa úmluvy. Před 66 miliony let zde protékala mohutná a hluboká řeka.

Masový hrob konce křídy

Musel to být idylický ráj plný ryb, které sloužily k obživě dinosaurů a dalších predátorů té doby. Když dopadl meteorit v Chicxulubu, oblast Tanis se náhle stala masovým hrobem všech tvorů, kteří tam žili. Během mrknutí oka byli zadušeni a pohřbeni, zřejmě pouhé minuty po dopadu, který ukončil druhohory.

Hilton a Grance analyzovali fosilie ryb, které zde v tu chvíli zahynuly. Podařilo se jim mezi nimi identifikovat čtyři fosilie, které se ukázaly velmi zajímavými – vyklubaly se z nich totiž dva doposud neznámé fosilní druhy jeseterů, oba zastoupené dvěma jedinci.

Jeseteři Acipenser praeparatorum a Acipenser amnisinferos byli až překvapivě podobní dnešním jeseterům, i když spíše evropským a východoasijským než těm severoamerickým.

TIP: Místo smrti: Nová lokalita ukrývala oběti katastrofy po dopadu křídového meteoritu

Jesetery a všechny ostatní organismy nalézané na lokalitě Tanis pravděpodobně zabila ohromná vlna tsunami, promísená s materiálem vyvrženým při dopadu meteoritu v Chicxulubu. Tak jako celá formace Hell Creek, lokalita Tanis představuje pozoruhodný snímek z dávné apokalyptické historie na konci druhohor.

Nově objevený jeseter Acipenser praeparatorum ze samotného konce křídy. (foto: Journal of Paleontology, Eric J. Hilton, Lance Grande, CC BY-NC-SA 4.0)

Thalidomid se dostal na trh v roce 1957 pod obchodním názvem Contergan a za jeho vývojem stála německá farmaceutická firma Chemie Grünenthal. Mnoho lidí se tehdy stále ještě vzpamatovávalo z nočních můr způsobených druhou světovou válkou, a rádi proto sáhli po sedativu, které neobsahovalo silně návykové barbituráty. 

Absence démonizovaných látek se stala jednou z klíčových předností léku, tou další byla jeho „prokázaná“ nezávadnost. Ve světě, kde neexistovala ani zdaleka tak přísně regulovaná výroba a testování léčiv jako dnes, provedli němečtí vědci pokusy na několika stovkách subjektů a posléze přípravek prohlásili za zcela neškodný. Mimo jiné ulevoval od bolesti, pomáhal s usínáním, zmírňoval příznaky nachlazení, a dokonce jej mohly brát těhotné ženy. V roce 1960 se proto prodejností vyrovnal i takovým „velikánům“, jako byl aspirin. 

Ranní nevolnost

Tou dobou navíc australský porodník William McBride zjistil, že kapsle thalidomidu pomáhají ženám v očekávání bojovat s ranní nevolností, čímž lék ještě víc zpopularizoval. O rok později si však začal všímat, že mu pod rukama přichází na svět stále víc postižených dětí, a spojil si to s thalidomidem. Podezření, že lék způsobuje deformace plodu, se sice objevilo už dřív, ale společnost Chemie Grünenthal ho ignorovala. Případy se však množily, což nakonec vyústilo v zákaz výroby a distribuce látky. Napáchané škody byly ovšem nevratné. 

Jen v Německu se kvůli přípravku narodilo na sedm tisíc dětí s tělesnými deformacemi či bez končetin, s poškozením zažívacího ústrojí a dalšími hendikepy. Pouhých 40 % těchto ratolestí přežilo. Ve zbytku světa šlo zhruba o deset tisíc postižených, z nichž se s komplikacemi vyrovnala asi polovina.

Z prodeje thalidomidu se tak stala jedna z nejhorších farmaceutických katastrof historie, která navždy změnila způsob testování a schvalování nových léčiv nejen v Evropě. Zatímco před incidentem stačily pokusy na stovkách lidí a vlády zemí se do zkoušek nevměšovaly, současné klinické testy se přísně hlídají a trvají řádově několik let. Do oběhu se tak dostávají pouze farmaka s bezpečností i účinností ověřenou při důkladných zkouškách. 

Objeví se znovu?

Přesto thalidomid z trhu zcela nezmizel, jeho prodej se však přísně reguluje a přípravek se využívá při léčbě lepry či některých druhů rakoviny. Příčina jeho závadnosti přitom zůstávala neznámá i 50 let po uvedení do prodeje. Teprve v roce 2010 přišel s vysvětlením japonský výzkumný tým v čele s Hirošim Handou: V rámci testů na kuřatech a akvarijních rybkách se podařilo zjistit, že problémy způsobuje bílkovina celebron, která se na thalidomid váže, takže pak neplní svoji důležitou roli při vývoji plodu. Existuje tudíž šance, že se v budoucnu objeví vylepšená verze léčiva, bez nežádoucích účinků.

Má plochu 94 metrů čtverečních, betonovou konstrukci a velká francouzská okna. Na první pohled se tento bungalov neliší od jiných moderních staveb. Bližší pohled na detail stěn ale napovídá, že tento domek vznikl odlišnou technikou než jiné stavby.

Pohodlí a bezpečí v betonovém balvanu

Bungalov v nizozemském Eindhovenu je úplně celý vytištěný na 3D tiskárně, a to jako vůbec první v Evropě. Pravidelné šedivé linie působí naprosto přirozeně a zřejmě i proto si dům zamilovali první nájemníci, kteří se v něm pomalu zabydlují.

„Je výjimečný. Jeho tvar je velmi neobvyklý. Když jsem ho viděla poprvé, připadal mi jako něco, co znám z dětství, jako velký kámen. A právě tento pocit byl velmi důležitý, protože cítíte hluboko uvnitř, že vám tady bude dobře,“ říká nová nájemnice Elize Lutzová.

Dům je možné ovládat přes moderní aplikaci a uvnitř „3D balvanu“, jak si ho jeho nájemci láskyplně pojmenovali, je k dispozici prostorný obývák, kuchyň a dvě ložnice. Měsíční nájemné v tomto domečku vyjde v přepočtu na necelých 21 tisíc korun.

Další z nájemníků, Harrie Dekkers přidává svoje pocity: „Cítím se tady opravdu skvěle, protože když jsem uvnitř, je tam klid, nic zvenku není slyšet. Úžasný je i ten otevřený prostor a velká okna. Cítím se tady zároveň velmi bezpečně.“

Chirurgická přesnost stěn

Pravděpodobně vás bude zajímat, jak se takový netradiční domek tiskne. Podle jeho tvůrců to není vůbec nic náročného. Technologové si plány samozřejmě nejprve rozkreslili a dům architektonicky navrhli. Díky tomu zjistili, z kolika kousků se vlastně bude skládat a kolik jich tedy bude potřeba vytisknout. Vyšlo jim číslo 24 a přesně z tolika dílů je také sestaven. A přestože jeho vytištění trvalo pouhých 120 hodin, splňuje naprosto všechny nizozemské stavební předpisy.

Grafikova představa o tom, jak by mohla vypadat „vesnička“ z betonových domů postavených pomocí 3D tisku. (foto: Shutterstock)

Podrobněji popisuje způsob výroby technolog Theo Salet: „Když jsme si položili otázku, jak to provedeme, řekli jsme si, že musíme jít vrstvu po vrstvě. Nejdřív vytisknete první vrstvu betonu, pak další, centimetr po centimetru až do výšky tří metrů každou stěnu. Vždycky mě fascinovala otázka udržitelnosti a tady ji můžu aplikovat. Díky 3D tiskárně používáme jen takové množství betonu, jaké opravdu potřebujeme.“ Jinak řečeno žádný beton nepřijde nazmar, protože 3D tiskárna je naprosto přesná a spotřebuje přesně jen tolik materiálu, kolik je nutné.

Budoucnost 3D bydlení

Jak už jsme zmínili, je „3D balvan“ prvním vytištěným 3D domem v Evropě. Světové prvenství drží jeho předchůdce z Číny, kde v roce 2014 na 3D tiskárně vyrobili architektonicky mnohem jednodušší dům, který měl tři rovné stěny z betonu, jež doplnila prosklená část.

Nizozemští technologové mají jasný cíl – používat 3D tisk do budoucna ve stavebnictví jako jeden z možných způsobů efektivní a také udržitelnější stavby nových domovů pro statisíce Nizozemců, kteří si teď kvůli nedostatku bytů jen stěží hledají vlastní bydlení. „Milion domů, jako je tento, asi nepostavíme. Ale ta technologie nám může velmi usnadnit stavbu podobných domů třeba v kombinaci s různými jinými materiály, jako je beton a dřevo,“ upřesňuje Theo Salet.

TIP: V Texasu staví 3D tištěné domy pro lidi bez domova: Stavba trvá pouhé dva dny

Využití 3D tisku je, a to nejen podle nizozemských technologů, součástí naší budoucnosti. Jednou prý bude součástí našich životů mnohem víc, než si teď vůbec dokážeme představit. 

Mýty spojené se středověkem coby temným, barbarským obdobím, kdy si lidé mysleli, že je země placatá, a panovníci při hostinách házeli kosti za hlavy psům, jsou povětšinou odkazem romantických spisovatelů 19. století a současných filmů s tematikou fantasy. 

Páchnoucí umouněnci

Výdobytky jako kanalizace, vodovod či veřejné fontány, tedy běžné součásti městské infrastruktury z dob antického Říma, musela středověká města pracně znovuobjevovat. Není ale pravdou, že se jejich obyvatelé museli cestou k řece či na tržiště po kolena brodit ve výkalech a hnoji. Těmto situacím se snažily předcházet městské rady vydáváním nejrůznějších nařízení omezujících znečišťování veřejných prostranství, průběžným čištěním ulic a jejich postupným dlážděním. Naši předkové měli zkrátka k nelibým zápachům stejný odpor jako my.

Stejně zcestná je i představa mnoha soudobých filmařů, kteří prosté středověké lidi „předkládají“ s obličeji zašpiněnými od bahna či šmíru a v uválených děravých šatech. Vyjít si v takovém oblečení na ulici bylo stejně ostudné jako dnes. Pevné mýdlo, dovážené z Benátek, sice představovalo pro obyčejného měšťana nedostupný luxus, jeho mazlavou draselnou alternativu si ale dovolit mohl. Známé byly také voňavky a parfémovaná voda, jakkoli si je mohla dovolit pouze elita.

Součástí měst a větších vesnic byly také lázně. Jejich provoz v určité dny sponzorovaly dobročinné nadace, takže příležitost k očistě pravidelně dostávali i žebráci či chudí studenti. O mytí se starali lazebníci a hlavy stříhali bradýři, kteří také pouštěli žilou a mohli vykonávat menší chirurgické zákroky.

Zaostalá medicína

I když byl ve středověku rozšířený názor, že za původem všech nemocí stojí boží vůle, lidé se je (jako v každé jiné dějinné éře) snažili léčit. Prvními medicínskými centry se v raném středověku stávaly kláštery a od 12. století začaly na evropských univerzitách vznikat lékařské fakulty. S jejich rozvojem se objevilo standardizované medicínské vzdělání, které obsahovalo jak teoretické studium antických autorů a proslulých islámských lékařů, tak praktické lekce u nemocných.

Na léčbu nemocí či úrazů se zaměřovaly různé profese, které se dále specializovaly a míra jejich prestiže se značně lišila. Nejlépe na tom byli lékaři, ale například chirurgové zůstávali až do 13. století odkázáni pouze na předávání vědomostí a zkušeností v rámci rodiny, protože jejich řemeslo se z důvodů nízké vážnosti na univerzitách nevyučovalo.

Ještě nižší postavení na společenském žebříčku měli bradýři a lazebníci, kteří se věnovali jen drobnějším lékařským úkonům a hygieně (například myli a stříhali vlasy), přičemž jejich výuka probíhala v rámci cechu. Na nejnižším stupni potom stáli nejrůznější lidoví léčitelé, kteří si vědomosti předávali pouze ústně.

Barbarské hostiny

Zažité klišé barbarského stylu hodování na panovnických dvorech, kde muži rvali maso holýma rukama a kosti házeli za hlavy psům, patří jen a pouze do světa fantazie. Vedle demonstrování hostitelovy zámožnosti hostiny poskytovaly i příležitost k politickým jednáním, což se odrazilo na formování přísných pravidel chování v jejich průběhu.

Na pomyslné nejvyšší příčce stála ve vrcholném a pozdním středověku v Evropě etiketa římského císařského dvora, kterou napodobovali další evropští panovníci. Jimi se zase inspirovala šlechta a zámožnější měšťané. V Čechách příslušely ceremoniální funkce na královském dvoře dědičně těm nejpřednějším šlechtickým rodům.

Úřad číšníka náležel pánům z Vartenberka, kráječi byli Sezimové a stolníky od 14. století Zajícové z Hazmburka. Všechny tyto hodnosti měly hluboce symbolický charakter, nicméně bez ohledu na ně se v rodinách urozených bez výjimky dbalo na to, aby si jejich synové a dcery osvojili pravidla slušného chování při jídle.

Před svatbou ne!

Vedle obligátního „nesesmilníš“ mezi přikázáními křesťanského desatera stojí také „nepožádáš manželky bližního svého“, ovšem podle písemných pramenů víme, že nevěra představovala ve středověku poměrně rozšířenou záležitost. V rámci partnerského soužití byla promiskuita tabuizována i dříve, oproti tomu na sexuální vyžití mladých v období před uzavřením sňatku pohlížela raně středověká společnost s velkou mírou shovívavosti. To se změnilo s příchodem křesťanství, které požadovalo, aby lidé do manželského stavu vstupovali bez předchozích sexuálních zkušeností.

To samozřejmě neznamená, že by něco takového všichni dodržovali. U mužů se jistá sexuální zkušenost předpokládala a v nižších sociálních skupinách nebylo výjimkou, že některé páry žily podobně jako dnes „na psí knížku“. 

Běžně tolerované byly také nevěstince. Ty obvykle podléhaly kontrole městské samosprávy, která je pronajímala a argumentovala tím, že je tak rizikové chování spjaté s jejich provozem lépe pod kontrolou. Legendárním se stal výrok svatého Augustina „Odejmi nevěstky a naplníš všechno cizoložstvím.“ Tomáš Akvinský zase soudil, že „s prostitucí ve městech je to stejné, jako s toaletami v palácích. Jsou nepříjemné, ale pokud je člověk odstraní, rozšíří se zápach a hniloba.“

Ve srovnání s muži se ženy nacházely ve zjevné nevýhodě. Ačkoliv jejich protějškům bylo navštěvování vykřičených domů tolerováno, ony taková práva neměly a přistižení při nevěře je vystavilo absolutní zvůli manžela, i když následně mohly bránit svou čest před světským či církevním tribunálem. Pokud je soud shledal vinnými, následoval trest v podobě vystavení na pranýři, bičování či vyhnání z města.

TIP: Pravidla středověkého sexu: Jen ve vybrané dny, co nejrychleji a hlavně žádné něžnosti

Ani další hluboce zakořeněné fenomény jako pásy cudnosti či možnost šlechty nárokovat si na svých čerstvě sezdaných poddaných „právo první noci“, nejspíš nemají s realitou mnoho společného. První z nich se sice vyskytuje na několika středověkých nákresech, jde ale pravděpodobně pouze o představy jejich autorů. O existenci práva první noci někteří odborníci dodnes vedou debaty, nicméně jako historický fakt jej v evropském okruhu prezentoval až v polovině 18. století francouzský osvícenský filozof Voltaire.