Mocenský zápas měl své dočasné vítěze stejně jako poražené. Pro některé ovšem platilo ještě něco jiného: porážka, kterou utrpěli v tom kterém klání, pro ně představovala doživotně vystavenou červenou kartu. Někteří byli dokonce vykázáni mezi čtyři zdi vězení na odlehlém hradě, právě jako výše jmenovaný aristokrat.

První kroky 

Jiří Popel z Lobkovic (1551–1607/1613) se od mládí jevil jako velice schopný příslušník české stavovské obce. Po otci získal skromné dědictví v podobě panství Libochovice a posléze držel v zástavě Křivoklát, který směnil s císařem Rudolfem II. za Mělník.

Roku 1588 dokázal do slova a do písmene obrat dědičky z rodu Krajířů z Krajku o Mladou Boleslav, kterou ještě téhož roku vyměnil za severočeský Chomutov a některé drobnější statky. Tato nepříliš čistá transakce byla pro Lobkovicovu kariéru velmi důležitá. Chomutov získal od svého vzdáleného příbuzného Bohuslava Hasištejnského z Lobkovic. I jeho docela nevybíravě ošidil, neboť panství mělo více než dvojnásobnou cenu, již Popel Hasištejnskému zaplatil. 

Jiří byl přísný katolík, zatímco jeho manželka Kateřina, rozená z Lokšan († 1590), se hlásila k luterství. Sňatek, který proběhl roku 1575, neproběhl za účelem zisku významného majetku, který by přinesla věnem, spíše kvůli politickému vlivu. Lobkovicova choť byla totiž dcerou Kateřiny z Lokšan, mimo jiné také tety Filipiny Welserové. Tato žena pocházela z proslulé říšské kupecké rodiny Welserů z Augsburgu. V polovině 16. století se s ní seznámil arcivévoda Ferdinand, jinak druhorozený syn římského císaře, českého a uherského krále Ferdinanda I. (1526–1564). Posléze se mu říkalo Tyrolský a byl dlouhá léta místokrálem v Čechách.

Tajný sňatek se konal v roce 1557 a zdá se dokonce, že oba mladé lidi dala dohromady právě Jiřího tchýně Kateřina z Lokšan. Šlo mimochodem o docela odvážný krok, vždyť se jednalo o první morganatický (tedy stavovsky nerovný) sňatek v panovnickém domě Habsburků.

Kariéra u dvora

Pro kariéristu formátu Jiřího z Lobkovic to ovšem bylo know-how, které dokázal jedinečným způsobem zúročit pro svůj mocenský vzestup. Ferdinand Tyrolský byl strýcem císaře Rudolfa II. (1576–1611) a přál si, aby císař vzal Jiřího ke svému dvoru, kde měl specifický úkol: zastupovat arcivévodovy zájmy. Lobkovic pochopil svou roli pragmaticky a hrál na obě strany. Císař si jej velmi oblíbil, od roku 1585 mu poskytoval prakticky každodenní audienci a následně jej jmenoval nejvyšším hofmistrem. 

Lobkovic se záhy stal neformálním vůdcem českých katolíků a postoupil tak mezi několik vyvolených aristokratů, kteří plně ovládali správu země. Do této skupiny patřil také Jiřího mladší bratr Ladislav z Lobkovic, dále Vilém z Rožmberka, Adam z Hradce, Jan z Valdštejna, Jiří z Martinic, a ještě několik dalších mužů. Klika to byla doslova všemohoucí. Vždyť Jiří z Lobkovic se nebál napsat: „Císař tancuje, jak mu pískáme.“

Nebyl to ale jen projev jakéhosi superega tohoto aristokrata, ostatně v roce 1585 adresoval sám Rudolf II. Ladislavovi z Lobkovic list s žádostí o intervenci u bratra Jiřího, aby se přimluvil u zemských úředníků. Šlo o povolení půjčky 40 000 zlatých, kterou císař nutně potřeboval k tomu, aby se mohl přestěhovat z těsného vídeňského Hofburgu na Pražský hrad.

Jiří z Lobkovic se při svých politických, mocenských i intrikánských krocích stále více opíral o české stavy. Uvědomoval si, že právě touto „pákou“ může zvýšit svůj vliv na císaře a stát se mu nepostradatelným partnerem pro jednání všeho druhu. A tak se šlechtici scházeli k řadě neformálních jednání, jejichž společným rysem byly bezuzdné pitky. Náhodný příchozí by na nich mohl zaslechnout i hanlivé až urážlivé výroky na adresu panovníka, který právě v této době prodělával jednu ze svých zdravotních krizí.

Být prvním v zemi

Ovšem ani Jiří Popel nevyšel z těchto hektických událostí beze ztrát. Psal se rok 1590 a Kateřina z Lobkovic se vracela domů z kostela, když ji ve dveřích domu probodl dýkou její vlastní syn Ferdinand. Nešlo o politickou vraždu, ale o nával šílenství. Do života Jiřího zasáhla ještě jedna zásadní skutečnost: 31. srpna roku 1592 zemřel pan Vilém z Rožmberka, nejvyšší purkrabí Českého království. Dnes bychom asi řekli předseda tehdejší vlády, tedy muž nadobyčej mocný, který navíc zastával úřad déle než dvě dekády. Právě Rožmberk udržoval pravděpodobně Lobkovice v mezích a po jeho smrti zábrany, ať už byly jakékoli, jako by mávnutím kouzelného proutku padly.

Co se tehdy stalo? Jak už bylo naznačeno, smrtí Rožmberka se Jiří z Lobkovic tak trochu utrhl ze řetězu. Do té doby zastával po řadu let úřad nejvyššího hofmistra, stál tedy jen o jednu hodnost níže než zesnulý Rožmberk. Nyní ale toužil po postu nejvyššího purkrabího, tedy prvního muže v zemi. 

Císař si pro tento klíčový úřad v osobě Adama z Hradce nalezl jiného kandidáta, což mohlo (či dokonce mělo) znamenat Lobkovicův konec u dvora. To ale Jiří rozhodně nechtěl připustit. Svolal své příznivce do domu Jiřího z Martinic (dnešní Martinický palác na Hradčanském náměstí) a začal připravovat protiútok.

Představoval si, že se mu podaří pohnout stavovskou obec k opozičnímu projevu: chtěl, aby se české stavy, z valné většiny nekatolické, postavily Rudolfovi II jako nekompromisní opozice. Stížnost na císaře se týkala pomalého a nedůsledného postupu při obsazování nejdůležitějších zemských úřadů a měla směřovat k posílení stavovského vlivu na správu země na úkor panovníka. Stavy na Lobkovicovo naléhání slyšely a Jiří silně přitlačil na pilu. Spoléhal na to, že pokud se svým atakem neuspěje, může nalézt ochranu u arcivévody Ferdinanda.  

Riskantní podnik

Celá pře nakonec dopadla docela jinak. Klíčové v této souvislosti nebylo jen sněmování z března roku 1593. Možná ještě významnějším se ukázalo zákulisní jednání, které vedli přední muži habsburského domu v čele se samotným císařem Rudolfem II. Nechyběl ani Ferdinand Tyrolský, který se v té době zajímal hlavně o budování svých proslulých sbírek na zámku Ambrass v Tyrolsku. Dohodli se, že je třeba oddělit názory stavovské obce a samotného Jiřího z Lobkovic. 

Hlavním bodem sněmovních jednání předbělohorské doby bývala téměř pravidelně klání o povolení berně. V tomto případě měl císař Rudolf II. ideu, že mu stavy povolí berni na tři roky dopředu. Hrozilo tedy, že císař nebude po tu dobu zemský sněm jako hlavní kolbiště sváření opozičních stavů a panovníka vůbec potřebovat. Sněm nejednal dlouho, a nakonec se zásluhou Lobkovice, který mu předsedal, rozešel. Zpupný šlechtic navíc sepsal pamětní spis namířený proti císaři, což panovník nemohl jen tak lehce přejít.

Tohoto riskantního podniku se účastnil rovněž Ladislav z Lobkovic, který po vypuknutí bratrovy aféry uprchl z Čech. Podáním pamětního spisu při zahájení sněmu bylo zásadně narušeno jeho jednání. Z odstupu se tyto kroky aristokratů jevily tak, že brání sněmovnímu zasedání, což bylo považováno za vážný přečin. Mimochodem bylo to naposledy ve stavovské politice předbělohorského období, co byl stavovský princip nadřazen principu náboženskému (tedy konfesijnímu). Posléze se všechny stavovské akce děly právě podle konfesijního klíče. 

Pro císaře a jeho věrné tu vyvstal jeden problém. Na Lobkovicovu stranu se postavil Ceasar Speciano, papežský nuncius a vyslanec svatého stolce u císařského dvora. Líčil Jiřího ve svých zprávách do Říma jako přesvědčeného katolíka a muže důležitého pro budoucí rekatolizaci království. Ale ani nunciův vliv nemohl Jiřího Lobkovice zachránit před císařovým hněvem. Navíc jeho bratr Ladislav byl pohnán před soud, na nějž se nedostavil, a tak ho v lednu 1594 odsoudili ke ztrátě cti, majetku i hrdla.

Konec kariéry

V podstatě ve stejnou dobu byl Jiří z Lobkovic vyzván, aby se sám vzdal úřadu nejvyššího hofmistra. V únoru byl na něj vydán půhon (písemná žaloba), v němž stálo, že pro své chování na zemském sněmu je obviněn z nevěry, podvodu, urážky a zlehčení důstojnosti panovníka. Jiří se posléze poddal, ale když byl vybídnut, aby se dostavil k císaři a veřejně se přiznal ke všem skutkům, nečekaně onemocněl. Ovšem, šlo o chorobu politickou. Odpovědí bylo domácí vězení, a to přímo v Lobkovickém paláci, vlastně na dohled od Pražského hradu.

Po nějaké době byl aristokratovi zkonfiskován majetek a na konci dubna roku 1694 mu vyměřili takzvaný věčný trest, a to s přikázaným pobytem na jeho zámku Líčkov. Nesměl se z něj vzdalovat, výjimku mu mohl poskytnout pouze císař. Nad Jiřím z Lobkovic tedy nebyl vynesen žádný v pravém slova smyslu soudní rozsudek, jen byl touto cestou navždy odstraněn z veřejného života. A nejen to, účty si s ním vyřizovali i jeho staří rivalové.

Sám nuncius na jaře roku 1594 psal: „Doslechl jsem se, že minulý pátek kastelán tam, kde je vězněn pan Jiří, nechtěl prostřít stůl jinak než masem, i když Jiří a jeho dcery, které má s sebou, nechtějí jíst nic jiného než chleba. A on jim dal jen černý, žitný a k pití pivo a nenechává jej vyjít z malé světnice, kterou mu vykázal, i když císař nařídil, že má za vězení sloužit celý zámek.“ 

A kdy skončilo věznění bez soudního rozsudku? To je opravdová záhada české historie. Mladší bratr Ladislav sice prchl do ciziny, ale byl vystopován a vězněn až do roku 1608, kdy byl propuštěn. Jiřího po nějaké době odvezli do Kladska, kde jej drželi snad až dvanáct let, a poté byl převezen na hrad Loket, kde také zemřel. Ačkoli se již psalo 17. století, rodinný klan Lobkoviců byl velmi početný a archiv zanechali přebohatý, přesné datum úmrtí není známo. Stalo se to v roce 1607 nebo 1613. Každopádně vězeň nikdy nepožádal o milost.

TIP: Václav Eusebius z Lobkovic: Vzestupy a pády druhého muže říše

Musíme litovat, že tento případ nemá moderní zpracování, které by ukázalo konkrétní podíl jednotlivých aktérů kauzy a dokázalo jasněji než dosud popsat podíl Jiřího z Lobkovic na politických turbulencích, které zaměstnávaly jak císaře, tak přední české aristokraty stejně jako papežského nuncia v první polovině devadesátých let 16. století. V každém případě se tento šlechtic stal obětí justičního mechanismu rudolfínské epochy, ač je trochu paradoxní, že se dodnes přesně neví, do jaké míry se proti císaři provinil.

Na samém počátku minulého století představovalo Nome nejlidnatější město Aljašky. Zásoby zlata objevené v roce 1898 tam přilákaly tisíce dobrodruhů lačných po rychlém zbohatnutí a západní pobřeží poloostrova se v rekordně krátkém čase stalo domovem bezmála třinácti tisíc nově příchozích. O dvě desítky let později však zůstal jen málokdo: Po vytěžení bohatých zásob nebyl důvod na jednom z nejodlehlejších míst planety setrvávat. 

Odříznuti od světa

Tehdejší nejseverněji položenou obec za Atlantikem, rozkládající se jen dva stupně jižně od polárního kruhu, dělilo od Sibiře vzdušnou čarou asi 270 kilometrů – tedy méně než od dalších amerických měst na Aljašce. Seattle coby nejbližší přístav ležel čtrnáct dní cesty směrem na jih. Každý rok v listopadu odplula poslední loď a poté se Nome na více než sedm měsíců ocitlo zcela odříznuté od světa. 

Přístav postupně pokryla vrstva ledu táhnoucí se na několik stovek kilometrů, sluneční svit se nakonec zkrátil na pouhé čtyři hodiny denně a průměrná teplota v lednu klesla na patnáct stupňů pod nulou. Jedinou možnost, jak se během té doby spojit s jižní částí Aljašky, představovala více než patnáct set kilometrů dlouhá cesta pustým a nehostinným vnitrozemím a zpět. Jenže počátkem roku 1925, kdy poloostrov sevřely nejkrutější mrazy za poslední dekády, by si na takovou výpravu troufl málokdo.

Žádost o pomoc 

Dne 22. ledna obdrželo americké ministerstvo zdravotnictví telegram následujícího změní:

„Epidemie záškrtu téměř nevyhnutelná. Stop. Naléhavě potřebuji jeden milion jednotek séra proti záškrtu. Stop. Jediný způsob dopravy je pošta. Stop. Již jsem požádal o protilátku zdravotního komisaře teritorií. Stop.“

Odesílatelem byl Curtis Welch, toho času jediný lékař v Nome a širokém okolí. Když o několik týdnů dřív přebíral ze zásobovací lodi Alameda pravidelnou dodávku léků a zdravotnického materiálu, všiml si, že v objednané zásilce chybí sérum proti záškrtu. Jeho poslední vakcína už sice exspirovala, starosti si však nedělal. Vždyť zmíněná smrtící choroba se v Nome za celých osmnáct let, kdy tam sloužil, nevyskytla ani jednou.

Pouze pro šest lidí

Nicméně již v polovině ledna bylo všechno jinak: V ordinaci se Welchovi mezitím vystřídalo několik eskymáckých dětí s typickými příznaky angíny, jejichž stav se ovšem rychle zhoršoval. Lékař se obávané diagnóze zpočátku bránil, ale poté, co se přidružily i charakteristické symptomy záškrtu (viz Smrtící angína) a dvě z nemocných dětí zemřely, již nebylo pochyb – choroba se potvrdila. Welch si dobře pamatoval události z roku 1918, kdy pandemie španělské chřipky zavlečená z Evropy vyhubila celé indiánské osady. Za oběť jí tehdy padla i polovina domorodých obyvatel Nome, přičemž záškrt, proti němuž se začalo hromadně očkovat teprve počátkem 30. let, mohl napáchat daleko horší spoušť. 

Reálně hrozilo, že bez příslušných opatření se nikdo zhruba z deseti tisíc obyvatel města a nejbližšího okolí nedožije jara. Na Welchovu žádost starosta George Maynard okamžitě nařídil přísnou karanténu obce, ale vypuknutí epidemie již nešlo zvrátit. Od té doby lékař denně diagnostikoval nové případy a během týdne jejich počet přesáhl dvacítku, což znamenalo bezprostřední ohrožení dalších padesáti životů. Welch spočítal, že by k úspěšnému potlačení epidemie potřeboval nejméně milion jednotek séra. A zatím jich měl pouze osmdesát tisíc, tedy sotva pro šest pacientů.

Krizové řešení

Potřebnými zásobami nedisponovala ani nemocnice v Anchorage, kde napočítali tři sta tisíc nevyužitých jednotek. Ačkoliv všechna zdravotnická zařízení na západním pobřeží USA začala v reakci na Welchovu výzvu okamžitě shromažďovat veškeré dostupné zásoby, jen převoz lodí do Seattlu by trval sedm dní, které si zoufalé Nome zkrátka nemohlo dovolit. Krizové zasedání městské rady nakonec vedlo k improvizovanému řešení: Než dorazí sérum ze Seattlu, bude si muset Welch vystačit s chabými zásobami z Anchorage, jež se mezitím podařilo přepravit do Nenany zhruba na půli cesty. Odtud i z Nome pak měly proti sobě vyrazit dvě štafety psích spřežení, potkat se v Nulatu a životně důležitou zásilku si předat. 

Všichni přítomní si uvědomovali, že návrh zahrnuje řadu rizik. Ani zdaleka nebylo jisté, že psovodi se svými smečkami náročnou trať zvládnou, natož že ji v pořádku přečká vakcína. Jiná možnost však neexistovala: Letecká doprava nepřicházela v úvahu, protože do roku 1925 se nad Aljaškou během zimy uskutečnil jediný zkušební let. 

Životně důležitý náklad 

Nenanu a Nome dělila trasa dlouhá přes tisíc kilometrů a z naprosté většiny vedla náročným, tehdy ještě takřka neprobádaným územím. Za normálních okolností by taková cesta trvala pětadvacet dní, ale aby měla akce vůbec smysl, museli ji psi zvládnout za méně než čtvrtinovou dobu. Dvacet psovodů, doprovázených sto padesáti zvířaty, na něž nakonec padla volba, tak muselo být mimořádně fyzicky zdatných – většinou šlo o potomky původních Inuitů, zvyklé na pohyb v zasněžené krajině. 

Již tak nesmírně náročnou výpravu dál komplikovala povaha cenného nákladu. Ampulky se sérem byly uloženy ve dvou vypolstrovaných krabicích obalených látkou, takže balíček nakonec vážil deset kilogramů. A protože je vakcína proti záškrtu účinná pouze při skladování nad bodem mrazu, musela se bedna při každé zastávce zahřívat.

Sázka do loterie

Nejtěžší část trasy tvořil zhruba čtyři sta padesát kilometrů dlouhý úsek z Nome do Nulata, zahrnující náročný přechod zamrzlého zálivu Norton – a to hned dvakrát, při cestě tam a zpátky. Měl-li někdo šanci uvedenou výzvu zdolat, byl to zkušený norský rodák Leonhard Seppala. Na Aljašku se podobně jako mnoho dalších dostal se zlatou horečkou, ale na rozdíl od ostatních již na mrazivém poloostrově zůstal. Začal tam pak cvičit a šlechtit sibiřské husky, přestože Inuité stovky let úspěšně využívali své malamuty a zdálo se pošetilé chovat menší ruské psy. Seppala se však nenechal odradit a záhy prokázal, že se jeho drobnější, ale výkonnější svěřenci do náročných podmínek ledové pustiny hodí.  

V roce 1925 mu už táhlo na padesátku, ale po čtvrtstoletí života v těsné blízkosti syrové přírody neztratil takřka nic z mladické síly. Neváhal tedy ani okamžik – mimo jiné proto, že na něj doma čekala osmiletá dcerka, a právě děti na záškrt umíraly nejvíc. 

Zmrzlí a zbloudilí

Bill Shannon coby první člen štafety převzal v Nenaně balíček 27. ledna. Na trasu dlouhou osmdesát čtyři kilometrů vyrážel v devět hodin večer a do cíle zdárně dorazil ve tři hodiny ráno, cestou však přišel o tři z jedenácti psů. Navíc nebyl jediný, kdo měl namále: Mnoho psovodů se vrátilo s podchlazením či těžkými omrzlinami. Například Edgaru Kallandovi přimrzly dlaně k rukojeti, zatímco Charlie Evans zabloudil v husté mlze a poté, co několik jeho psů v chladu uhynulo, musel sérum zbytek cesty držet v náručí. Přesto psovodi v teplotách klesajících nezřídka pod −50 °C, ve sněhové vánici a prudkém větru nepřerušili své poslání ani v noci a jejich hrdinský závod s časem nakonec trval pět a půl dne.

Přidělený úkol splnil i nejsledovanější člen výpravy Seppala. Absolvoval dvakrát delší úsek než ostatní a překonal jej za tři dny. Rozhodující zásluhu na tom však nesl psí vůdce smečky Togo, na nějž zkušený horal nedal dopustit. Z původně nezvladatelného adoptovaného štěněte vychoval oddaného a houževnatého parťáka, který později opakovaně prokázal svou loajalitu a neuvěřitelnou výdrž. Ačkoliv nikdy nedorostl tolik jako ostatní psi a ve dvanácti letech měl již nárok na zasloužený důchod, nijak si s mladšími protějšky nezadal: Ročně dokázal absolvovat šest a půl tisíce kilometrů a psovod na něj mnohokrát spoléhal při orientaci ve spletité síti ledových potoků.

Sakra dobrej pes

Navzdory heroickému výkonu, který Seppala s Togem a zbytkem smečky předvedli, na sebe však nejvíc pozornosti pochopitelně strhli ti, kteří sérum slavnostně přivezli do Nome. Dvacátým a posledním členem štafety se stal Gunnar Kaasen, rovněž původem Nor. Do cíle dorazil 2. února ráno, po sedmi a půl hodinách, během nichž se svými psy zdolal osmdesát sedm kilometrů. Také on jim připisoval většinu zásluh, přičemž největší podíl na úspěchu měl šestiletý Balto. „Sakra dobrej pes,“ prohlásil údajně vyčerpaný psovod těsně předtím, než před zraky davu v ulicích Nome zkolaboval. 

Životně důležitý balíček však stihl v pořádku předat do rukou lékaře, aby bylo možné odvrátit hrozící katastrofu. Rychlé proočkování nejzranitelnějších obyvatel pak pandemii zbrzdilo a definitivně ji zastavila dodávka zbývajících vakcín ze Seattlu, které se na místo určení dostaly v následujících dnech. Celkový počet obětí se nakonec díky včasnému zásahu zastavil na šesti, ačkoliv Welch později spekuloval, že mezi domorodci žijícími ve vzdálenějším okolí mohlo v součtu dojít až ke stovce úmrtí. Dva týdny po Kaasenově příjezdu byla každopádně zrušena karanténa a místní kino u té příležitosti pozvalo všechny obyvatele na promítání zdarma. 

Celebrity z Aljašky

Aljaška se ocitla na titulních stránkách novin v celé zemi, všichni účastníci štafety obdrželi od prezidenta Calvina Coolidge děkovný dopis a Senát na jeden den přerušil zasedání jako vyjádření respektu pro „zázrak“, k němuž došlo. Mezi vedlejší efekty nenadálého zájmu o odlehlý region, který se oficiálně stal 49. státem USA až v roce 1959, patřilo zásadní urychlení modernizace: Nad Aljaškou se uskutečnily první komerční lety a během několika roků ji pokryly telefonní linky. Poštu převzala automobilová doprava, takže spřežení psů postupně ztratila význam. Poslední zásilku doručila v roce 1938 a psí trasy se definitivně přestaly užívat o pětadvacet let později. 

V neposlední řadě však příběh se šťastným koncem probudil u veřejnosti zájem o očkování proti záškrtu. Chorobu, jež měla před rokem 1925 v samotných Spojených státech na svědomí dvacet tisíc životů, se od té doby podařilo téměř vymýtit. 

Radiační pásy obepínají Zemi podél rovníku. Tvoří je nabité částice zachycené magnetickým polem, které naši planetu chrání před jejich proudem přicházejícím od Slunce. Sluneční vítr zmíněné pole deformuje do protáhlého tvaru, s rázovou vlnou na denní straně a s ohonem na straně noční.

Země pod štítem

Některé částice ovšem pronikají do horních vrstev atmosféry nálevkovitými oblastmi, tzv. polárními kaspy. Při interakci s plynným obalem planety pak dochází k excitaci atomů a molekul za vzniku polárních září, jež v oblastech pólů formují tzv. aurorální ovál. Část nabitých částic se zachytí ve Van Allenových pásech a intenzivně tam září především v rádiovém oboru. 

V okolí Země se však nabité částice nevyskytují pouze v uvedených pásech, ale rovněž v plazmosféře. Jde o nejvyšší vrstvu atmosféry, jež představuje ohromný mrak relativně chladných nabitých částic. Začíná zhruba 650 km nad povrchem a zasahuje téměř až do vnějšího radiačního pásu. 

Částice v pohybu

Nabité částice zůstávají uvězněny ve šroubovicovém pohybu podél magnetických siločar, přičemž putují od severního pólu k jižnímu a zpět. Takto mohou setrvat v radiačním pásu i stovky let, než jsou srážkou s jinou částicí odraženy ven nebo ztratí svou energii.

V polárních oblastech, kde je pole silnější, se odrážejí efektem magnetického zrcadla; některé však tudy pronikají do atmosféry a vytvářejí aurory. K pomalejšímu driftu částic pak dochází kolem planety v rovnoběžkovém směru: Elektrony driftují na východ a protony na západ. 

Hanna Reitschová patřila ke generaci, kterou nacismus ovlivnil na celý život. Narodila se 29. března 1912 v Hirschbergu (dnešní Jelenia Góra) v Dolním Slezsku. Pohled z ptačí perspektivy ji fascinoval od nejútlejšího dětství a už při absolvování kursu bezmotorového létání udivovala nevšedním talentem. Když se na jaře 1933 dostala v Německu k moci NSDAP, Hanna se zařadila mezi její vášnivé podporovatele.

Pracovala jako zkušební pilot v Německém výzkumném ústavu pro bezmotorové létání (DFS) a testovala kluzáky. Pilotovala jeden z prvních vrtulníků na světě (Focke-Wulf Fw 61) a v létě roku 1938 se účastnila i několika leteckých soutěží v USA. Hrdina první světové války a generál Luftwaffe Robert von Greim zařídil její přeložení do zkušebního střediska Rechlin u Berlína. Tam se testovaly nejnovější bojové stroje Luftwaffe. V prvních letech druhé světové války zalétávala střemhlavé Junkersy Ju 87 a dvoumotorové bombardéry Dornier Do 17. Jako jedna z mála žen obdržela 28. března 1941 Železný kříž II. třídy.

V kabině sebevražedných letounů

Později testovala supermoderní raketovou stíhačku Messerschmitt Me 163 Komet. Koncem října 1942 jí ale při jednom letu selhaly přistávací klapky. Hanna ztratila nad strojem pohybujícím se nízko nad zemí kontrolu a havarovala. Po dopadu se letoun rozpadl a ona utrpěla vážná zranění. Měla těžce pohmožděný mozek, na šesti místech zlomenou lebku, vykloubenou čelist a úplně roztříštěný nos. Nemocnici nakonec po mnoha operacích opustila až začátkem roku 1943. Přesto se vrátila ke své práci a nadále testovala nové prototypy. Velmi obdivovala extrémní metody boje a v únoru 1944 u Adolfa Hitlera osobně prosazovala použití „sebevražedných“ letounů Messerschmitt Me 328.

Stroj se měl střemhlav vrhnout na cíl a zničit ho výbuchem nálože v přídi, přičemž pilot by ho před dopadem opustil na padáku. V praxi to ale téměř nešlo a bylo jasné, že by letec zahynul. Nejvyšší velení však tento projekt nakonec zamítlo.

Stejně dopadlo její orodování za pilotované verze letounové střely V-1. Ta totiž nebyla příliš přesná a mohla se používat jen proti plošným cílům. Velení Luftwaffe se ale k projektu stavělo skepticky a program odmítlo i mnoho vysokých pohlavárů třetí říše. Sám Adolf Hitler o něm řekl, že obětovat život vlastních vojáků nepředstavuje ,,německý způsob vedení války“.

Riskantní plán

Když už Rudá armáda stála na dohled Berlína, podnikla Hanna několik nebezpečných průzkumných letů v okolí města a informovala o sovětském postupu. Na konci dubna se Hitler prakticky zhroutil a odmítl hlavní město opustit. Vrchní velitel Luftwaffe Hermann Göring se proto pokusil převzít moc. Führer však stále žil a 23. dubna večer vydal rozkaz Göringa zatknout. Na uvolněné místo byl jmenován Hannin ochránce Robert von Greim, který měl funkci osobně převzít ve vůdcově bunkru. Rozhodl se tam sám dorazit stíhačkou Focke Wulf Fw 190.

Hanna Reitschová přebírá Železný kříž od Adolfa Hitlera, březen 1941. (foto: Wikimedia Commons, Bundesarchiv, CC-BY-SA 3.0)

Boje však už probíhaly přímo v ulicích a Němci v oblasti tehdy drželi jen jediné letiště Gatow, ležící na jihozápadním okraji města. Reitschová chtěla za každou cenu podniknout misi také. Z trupu Fw 190 proto vymontovali radiostanici a drobná pilotka (Hanna měřila pouhých 150 cm) se vsoukala montážním otvorem do trupu. Neměla padák, a pokud by došlo k sestřelení či havárii, nebylo odtud úniku.

Měli ale štěstí, všudypřítomným sovětským stíhačkám hlídkujícím nad Berlínem šťastně unikli a přistáli na letišti v Gatowě. Poté uvažovali, co dál, neboť jejich Fw 190 potřeboval dlouhou přistávací plochu a nemohl dosednout na improvizovaném letišti nedaleko Braniborské brány. Zvolili proto lehký spojovací hornoplošník Fieseler Fi 156 Storch.

Riskantní plán

Město hořelo a cíl nebylo lehké najít. Velkou část Berlína již ovládala Rudá armáda a nízko letící storch představoval snadný cíl. Nad Grunewaldem se na ně zaměřila protiletadlová palba a dostali zásah, který von Greima poranil na pravé noze. Hanna naštěstí dokázala dosáhnout na řízení a vybrat pád. Pak stroj dovedla až ke čtvrti Tiergarten, ovládané Wehrmachtem, a přistála na dráze v ulicích. Tam raněného pilota ošetřili a dvojice pak pokračovala v cestě do Hitlerova bunkru, kam se dostala 26. dubna večer. Strávili zde dva dny a nově jmenovaný velitel Luftwaffe se dočkal povýšení na polního maršála.

K odletu z dráhy v Tiergartenu tentokrát Reitschová a von Greim použili dvoumístné cvičné Arado Ar 96. Jednalo se o poměrně rychlý stroj, který měl řízení v obou kokpitech. Hanna o tom ještě po letech napsala: „Byl to nejčernější den mého života, protože jsme nemohli zemřít po boku našeho führera.“

Start ze země sledovali i vojáci Rudé armády a mnozí z nich si tehdy mysleli, že právě viděli útěk Hitlera z obklíčení. Jednalo se patrně o vůbec poslední letoun, který odstartoval z hořícího města. Přistáli na známém letišti Rechlin v Meklenbursku – Předním Pomořansku a odtud odcestovali do Plönu, kde sídlila nová vláda vedená admirálem Karlem Dönitzem.

Velitel Luftwaffe se z nové funkce příliš dlouho netěšil, navíc už neměl prakticky komu velet. V den kapitulace třetí říše ho v Rakousku zajali Američané. Ze strachu, že bude vydán do Sovětského svazu, spáchal 24. května 1945 ve vazbě sebevraždu.

TIP: Francis „Gabby“ Gabreski: Stíhacím esem ve dvou válkách

Hanna Reitschová padla do zajetí společně s Greimem a Spojenci ji velmi dlouho vyslýchali, poněvadž se stále šířila fáma, že Hitlera dostala z Berlína na palubě svého letounu a ví, kde se ukrývá. Různé konspirátory tato teorie dokonce nepřešla dodnes. Propuštění se dočkala až na podzim 1946. Teprve tehdy se dozvěděla, že její rodiče pád Říše neunesli a vzali si život. Hanna se vrátila k létání, Hitlera však obdivovala až do své smrti 24. srpna 1979.

O kontaktu mezi neandertálci a našimi přímými předky vědci vědí už delší dobu. Tématem se zabýval i letošní laureát Nobelovy ceny za fyziologii a lékařství Svante Pääbo, který porovnával genomy moderního člověka a jeho nejbližších vyhynulých příbuzných, neandertálců a denisovanů, a ukázal, že mezi druhy docházelo k míšení.

Tento týden zveřejněná studie uvádí, že Homo sapiens a neandertálci žili na území dnešní Francie a severního Španělska po zhruba 1400 až 2900 let, než dávný příbuzný člověka jako samostatný druh vymizel. Vědci analyzovali soubor dat 56 neandertálských a lidských artefaktů – 28 pro každou skupinu – ze 17 archeologických nalezišť ve Francii a severním Španělsku, a dalších deset vzorků neandertálského původu ze stejného regionu.

Evoluční soužití

„V této oblasti je mnoho podobností ve způsobu, jakým oba druhy utvářely předměty hmotné kultury a jak se chovaly,“ řekl vedoucí autor studie Igor Djakovic z nizozemské univerzity v Leidenu. To podle něj pomáhá doložit, že mezi oběma druhy docházelo k interakci.

Analýza mimo jiné ukázala, že se některé podobné předměty vyskytovaly u obou druhů zároveň. Jednalo se například o děrované zuby savců, které vědci dnes považují za šperky. Moderní lidé i neandertálci se také ve stejnou dobu přesunuli k více standardizovaným kamenným, čepelím podobným nástrojům. Podle Djakovice to může potenciálně naznačovat výměnu názorů nebo vědomostí.

TIP: Neandertálci vymřeli před 40 000 lety, nikdy ale nebylo na Zemi více jejich DNA jako nyní

Autoři k odhadu stáří předmětů použili uhlíkovou metodu datování. Ve studii zveřejněné v odborném časopise Scientific Reports pak odhadli, že se neandertálské předměty ve Francii a severním Španělsku objevily před zhruba 45 343 až 44 248 lety a vymizely mezi 39 894 až 39 798 lety. Krátce poté neandertálci jako druh vyhynuli zcela. Odhaduje se, že moderní lidé se poprvé objevili před 42 653 až 42 829 lety. Nejen v Evropě pak zůstali až dodnes, což naznačuje soužití s neandertálci po dobu zmíněných 1400 až 2900 let.

„Objevuje se shoda, že neandertálci v Evropě žili v menších populacích,“ řekl Djakovic. „Přicházely sem větší populace moderních lidí a (neandertálce) tyto populace pohltily. Dalo by se tvrdit, že ve skutečnosti nikdy nezmizeli,“ dodal odborník.

Lidský mozek je nejen obdivuhodně výkonný, ale také náročný na energii a bohužel i choulostivý. Má k dispozici různé mechanismy, které se starají o provoz mozku i o jeho údržbu. Jedním z těchto mechanismů je prastará a vysoce konzervovaná signální dráha zvaná „integrovaná odpověď na stres“ (ISR, podle anglického Integrated stress response).

Tento buněčný mechanismus se spouští, když se buňka setká s nepříznivými podmínkami. Pro neurony v mozku to může být poranění hlavy, například takové, které vyvolá otřes mozku. Problém je v tom, že mechanismus ISR často vypíná produkci proteinů v buňce a v mozku dělá potíže. Souvisí například s rozvojem neurodegenerativních onemocnění, jako je Alzheimerova nebo Parkinsonova choroba.

Problém dendritických trnů

Michael Stryker z Kalifornské univerzity v San Franciscu a jeho spolupracovníci původně hledali léky, které by mechanismus ISR v mozkových buňkách blokovaly a mohly by tak přispět k léčbě zmíněných neurodegenerativních chorob. V jejich dřívějším výzkumu si výborně vedla látka, kterou nazvali ISRIB (ISR Inibitor).

V nové studii, kterou publikovali v jednom ze světově nejprestižnějších víceoborových vědeckých časopisů Proceedings of the National Academy, se zaměřili na oblast parietální kůry, která se podílí na provozu pracovní paměti. Po úrazu hlavy, spojeném s otřesem mozku, se tam v důsledku působení mechanismu ISR objevuje větší počet dendritických trnů, výběžků dendritů, které se podílejí na přenosu nervových signálů.

TIP: Strasti rodinného života: Novopečeným otcům se patrně zmenšuje mozek

„Na první pohled to nedává moc smysl. Proč by měl vadit větší počet dendritických trnů? Je to jako když v místnosti najednou mluví hodně lidí. Vzniká šum a zmatek,“ uvádí Susanna Rosi z výzkumného týmu. Experimenty na myších ukázaly, že lék ISRIB tento problém řeší a snižuje počet dendritických trnů na normální úroveň. V současnosti již probíhá první fáze klinických testů léku ISRIB na lidech.

Traviny, keře a také plameny, oblaka jisker a kouře. Vzduch nad bušem už se netetelí jen slunečním žárem. Hoří! Na troud vyprahlou vegetaci, trávu a keře, zachvátil oheň. Před hradbou plamenů poháněnou horkým větrem prchá všechno živé. Nad řáděním živlů a hemžením nejrůznější havěti plují nebem na doširoka roztažených křídlech dravci… 

Lov mezi plameny

Luňáci a rarohové se nechávají unášet vzestupnými proudy vzduchu stoupajícího z požářiště. Dlouhé minuty nepohnou ani pírkem, aby se najednou prudkým manévrem snesli k zemi. S nataženými pařáty zaútočí na prchajícího tvora a vzápětí se vznášejí s kořistí vysoko nad plameny. Požár buše je pro většinu živočichů pohroma, ale dravým ptákům nabízí příležitost k hodům.

Podobný obrázek, jaký nabízí hořící australská buš, je celkem běžný v mnoha částech světa. Na pampách Jižní a Střední Ameriky loví mezi zvířaty prchajícími před požárem dravá karanča (rody Caracara a Polyborus) nebo čimanga (Ibycter). V afrických savanách pobíhá před postupujícími plameny hořící savany na svých dlouhých nohách majestátní hadilov písař (Sagittarius serpentarius), který navzdory svému jménu zdaleka neloví jen hady. Mezi jeho oblíbenou kořist patří i ještěrky, želvy a savci od myší až po zajíce. Nepohrdne ani hmyzem.

Výsměch z vědeckých řad

V Austrálii využívají požáry buše velmi často k lovu např. luňáci hnědí (Milvus migrans), luňáci hvízdaví (Haliastur sphenurus) nebo rarozi proměnliví (Falco berigora). Podobají se tak svým kolegům z jiných kontinentů, ale v jednom ohledu jsou australští dravci jedineční. Jsou to totiž žháři, kteří požáry sami zakládají nebo je cíleně šíří na místa, kam by oheň bez jejich pomoci jen těžko pronikal, nebo by se tam nedostal vůbec. 

Luňáci a rarozi využívají šíření ohně k nadhánění kořisti a usnadňují si tak lov. Původní obyvatelé Austrálie tenhle trik dravců dobře znají, ale vědci o této dovednosti dravých ptáků dlouho pochybovali. Vysmívali se domorodým legendám a s bohorovnou shovívavostí nahlíželi i na očitá svědectví hasičů, kteří měli bezpočet příležitostí poznat požáry buše důvěrněji než kdokoli jiný.

Dravci jako učitelé Austrálců?

V roce 1963 vyšla v Austrálii kniha Já, Austrálec, která popisuje život příslušníka domorodého kmene Alawů. Úřady znaly autora jako Philipa Robertse, ale Alawové mu říkali Wailpuldanya. Lov dravců u hořícího buše líčí spisovatel takto:

„Jestřábi – my jim říkáme ohňoví dravci – jsou vynalézaví lovci. Většinu své kořisti uloví za letu a to především v blízkosti požárů, kde útočí na letící kobylky… Občas nás zaskočí. To když cíleně založí požár trávy a křovin, aby si usnadnili lov. Viděl jsem dravce, jak sebral ze země doutnající klacek a pustil ho na vyschlou trávu vzdálenou půl míle. Pak s ostatními dravci čekal na šílený úprk vyděšených a popálených plazů a savců. Když tahle oblast dohořela, zopakovali dravci to samé někde jinde. My říkáme takovým ohňům jarulan. Nejen dravci zakládají ohně, aby si usnadnili lov. My často děláme totéž. Především na konci období sucha, kdy je nedostatek jídla a tři metry vysoká tráva, v níž se skrývá velké množství nejrůznějších zvířat, snadno hoří. Je možné, že se naši předkové naučili tenhle trik od dravých ptáků.“

Domorodci nikdo nevěří

Wailpuldanyovo líčení udělalo silný dojem na laické čtenáře i některé odborníky. Malá skupinka vědců ho dokonce považovala za důkaz, že australští luňáci a rarozi používají nástroje a vedle člověka patří k jediným živočichům planety, kteří se naučili využívat oheň. Mnohem častěji se ale popis dravců cíleně zakládajících požáry setkal s okázalou skepsí.

S nejsilnějším odporem se střetl Wailpuldanyův názor, že předkové dnešních australských domorodců okoukali od ptačích žhářů nadhánění zvěře cíleně založenými požáry buše. Přední odborníci na dravé ptáky, jako je např. Steven Debus z University of New England, považovali případy, kdy lidé zahlédli dravce s doutnajícím klackem v pařátech, za výsledek souhry náhod. 

„Místní lidé věří, že luňák hnědý nazývaný podle svého typického volání kerrk-kerrk-kerk jako Kerrk-malamak, zakládá požáry tím, že sbírá hořící klacky z požárů a přenáší je na nové lokality, kde je pak shazuje do vyschlé trávy a zapaluje ji. Je pravda, že jsme občas zahlédli dravce, jak nese v pařátech doutnající klacík. Ptáci ho ale většinou velmi rychle pustí na zem. Zřejmě ho uchopili do pařátů náhodou, když se snažili chytit do drápů drobné živočichy v těsné blízkosti plamenů,“ píše například ve své studii o dravcích severní Austrálie významný australský zoolog Richard W. Braithwaite. 

Draví žháři v mýtech a rituálech

Wailpuldanya nebyl zdaleka jediný, kdo považoval zakládání požárů dravými ptáky za neoddiskutovatelný fakt. Mezi domorodci je tento názor široce rozšířený a promítá se i do jejich mýtů a rituálů. Jedna z bájí o vzniku světa vypráví, že na začátku měl oheň v moci dingo. Luňák mu ale z hořící hranice ukradl doutnající větev a odnesl si ji pryč, aby si mohl upéct jedlé hlízy. Od té doby mají luňáci pro oheň velkou slabost a sbírají hořící klacky nejen z požárů, ale i z táborových ohňů domorodců. 

Austrálci žijící na severu nejmenšího kontinentu v povodí Roperovy řeky vykonávají na utajených místech několikadenní obřad zvaný jabuduruwa. Účastní se ho pouze dospělí muži a jeho součástí je tanec, při němž jeden z mužů v roli dravého ptáka sebere z ohniště zapálenou větev a přenáší ji pak z místa na místo. Na Arnhemské náhorní plošině ukládají domorodci kosti nebožtíků do dutých stromů při obřadu zvaném lorrkkon. Jeden z účastníků obřadu imituje luňáka hnědého a drží přitom vysoko nad hlavou jasně plápolající větev. 

Pro většinu badatelů ovšem nebyly domorodé báje a rituály důkazem, kterým by se hodlali seriózně zabývat. Tvrdošíjně trvali na tom, že draví ptáci doutnající větve na nová místa nepřenášejí a nové požáry buše nezakládají. Na stranu domorodců se ve sporu o ptačí žháře nakonec přiklonili lidé, kteří si nedovolili ignorovat skutečnost, protože by to mohlo mít nedozírné následky v podobě obrovských hmotných škod a dokonce i obětí na životech. Do diskuse razantně vstoupili profesionální hasiči, kteří chrání před rozsáhlými požáry buše lidská obydlí a jejich obyvatele. 

Tváří v tvář ohni 

Požáry ročně postihují asi 18 % z 1 900 000 kilometrů čtverečních australské buše a přes některá území se plameny přeženou v průměru každé dva roky. Nejednou nabývá řádění ohnivého živlu katastrofálních rozměrů. V roce 2009 zuřilo jen ve státě Victoria kolem soboty 7. února na čtyři stovky požárů buše. Počasí šíření ohně nahrávalo a „černá sobota“ vešla do dějin jako synonymum pro nejničivější řádění plamenů v novodobé historii Austrálie. Bilance byla děsivá – 173 mrtvých a 414 vážně popálených. Materiální škody se vyšplhaly na 4,4 miliardy australských dolarů. Katastrofa překonala i pověstný „černý pátek“ z 13. ledna 1939, kdy požáry ve státě Victoria zachvátily plochu 20 000 km² a zahynulo 71 lidí. 

V řadě případů nezbývá hasičům nic jiného, než čekat, až oheň vyčerpá palivo v dané oblasti nebo narazí na nepřekonatelnou překážku, jako je řeka, skaliska bez vegetace nebo i silnice. Spoléhat na „nepropustnost“ těchto bariér se ale nevyplácí, protože do hry mohou vstoupit dravci. Ti z ptačí perspektivy velmi dobře vidí, kam a jak se oheň šíří, a bezpečně poznají, že plameny narazily na překážku. V té chvíli dravcům hrozí, že hody na živočiších prchajících před ohněm skončí.

Náprava je celkem jednoduchá a nedá ptákům mnoho práce. Sletí k ohni, uchopí do pařátů doutnající klacek a přenesou ho za překážku. Hasič Dick Eussen přistihl při takovém žhářství rarohy proměnlivé během požáru zuřícího na nejsevernějším výběžku australského Yorského poloostrova…

Svědectví profesionálních hasičů

Dick Eussen jel autem po silnici, ke které právě dorazila fronta plamenů. Rarozi létali v dýmu a oblacích jisker nad požárem a lovili. Někteří ale sedli na zem na místech, kde už plameny strávily poslední traviny a keře, a znepokojeně popocházeli sem a tam. Vyhasínání požáru se jim zjevně nelíbilo. Jeden z rarohů popadl do pařátů zuhelnatělou větev a vzlétl s ní na silnici. Záhy ji však pustil a čadící dřevo padlo na asfalt vozovky. Klacek byl zjevně příliš horký a pták ho nedonesl tam, kam chtěl. Druhý raroh už by úspěšnější a shodil doutnající větev na druhé straně silnice, kde se ze suché trávy hned začalo kouřit a po chvilce i na druhé straně silnice vzplál jasný plamen. 

Svědkem podobného ptačího žhářství se stal Eussen také v blízkosti světoznámého národního parku Kakadu. Hlídal u dálnice, aby přes ni nepřeskočily plameny rozsáhlého požáru. Zdálo se, že všechno dobře dopadne a oheň uhasne, ale najednou Eussen dostal hlášení o plamenech, jež vzplály na druhé straně dálnice. Skočil do auta a vyrazil k novému ohnisku, když vtom uviděl asi dvacet metrů před autem luňáka hvízdavého, jak letí přes silnici s kouřícím klackem v drápech. Za dálnici dravec dřevo upustil a na místě dopadu ihned začalo hořet. Celkem byl Eussen svědkem sedmi požárů, které tento luňák hvízdavý přenášením doutnajících klacků založil. 

I další hasiči na vlastní oči viděli, jak draví ptáci přenášeli v drápech nebo v zobácích doutnající nebo i plápolající větve a shazovali je na místa, kam se oheň ještě nedostal. Nikdo z nich nesdílí názor, že dravci sebrali dřevo nedopatřením a neměli v úmyslu ho transportovat. Podle některých svědectví jsou luňáci a rarozi s to přenést oheň až na vzdálenost jednoho kilometru. Není pochyb, že dobře vědí, co dělají, a že sledují zcela jasný záměr. 

Rehabilitace domorodých pověstí

Tým vědců vedený Markem Bontou z Pennsylvania State University (jehož členem byl i Dick Eussen) shrnul na stránkách vědeckého časopisu Journal of Ethnobiology nejen informace získané od původních obyvatel Austrálie, ale i od hasičů a dalších svědků. Výzkumníci došli k závěru, že ptačí žháři rozhodně nejsou výmyslem domorodců, ale tvrdou realitou. 

TIP: Která zvířata jsou požárními preventisty a koho lze naopak označit za žháře?

Bonta a jeho spolupracovníci v závěru své studie vyzývají ke sledování ptáků v blízkosti požárů i na dalších místech světa. Dravci loví živočichy prchající před plameny v pampách Jižní Ameriky, savanách Afriky a v mnoha jiných lokalitách. Nezdá se pravděpodobné, že by žhářství objevili jen australští ptáci. Možná se jen obyvatelé Jižní Ameriky nebo Afriky nedívají dost pozorně. A nelze vyloučit ani možnost, že místní obyvatelé o zakládání požárů ptactvem vědí, ale vědci jejich znalosti zatím nebrali v potaz.

Zpátky už to nebylo daleko. Po té silnici jel snad padesátkrát – z pravé strany minul spící vesnici a jeho kůň začal stoupat do kopce. Měsíční světlo se odráželo na sněhu, co napadl minulou noc. V lese to bude horší, těmi závějemi už se dnes jednou prodíral. Ale ještě před svítáním bude zpátky na stanici, u ohně nebo aspoň v teplé stáji. Jas lucerny, která se rozzářila přímo naproti němu, ho donutil zpomalit. V tu chvíli se ze tmy vedle něj vynořil cizí muž a chytil jeho koně za uzdu. Než si stačil uvědomit, co se děje, další ruka ho strhla ze sedla, a pak už uslyšel jen skřípění tasené šavle...

Nově a rychleji

Rakouská monarchie se ve druhé polovině 18. století pozvolna měnila z chátrajícího kolosu na hliněných nohou v moderní stát osvícenského střihu, čemuž napomohly zejména reformy císařovny Marie Terezie a jejího syna Josefa II. Jedním z důležitých kroků, které habsburská panovnice podnikala ve snaze posílit zděděnou říši, bylo i vykoupení monopolu na provozování poštovních služeb, jež Mariin předek Ferdinand I. udělil rodu Taxisů.

Po Bílé hoře získal toto léno rod Paarů, který na něm během následujícího staletí za minimálních nákladů ohromně zbohatl. Císařovna si uvědomovala strategický význam tohoto komunikačního prostředku a začala do jeho rozvoje postupně investovat.

Už za vlády Mariina nástupce, císaře Josefa II. naplánovala nejvyšší dvorská poštovní správa ve Vídni rozsáhlou logistickou operaci, která měla za cíl racionalizovat poštovní síť v monarchii. K 1. květnu 1785 mělo vzniknout na nově vystavěných silnicích množství nových tratí, další se za tímto účelem překládaly. Tento osud čekal i poštmistry na moravské části trasy z Brna do Prešpurku (Bratislavy), kteří se ze staré cesty vedoucí přes Rajhrad, Hustopeče a Velké Bílovice přesunuli na novou silnici směřující do Hodonína přes Slavkov, Uhřice a Čejč. Nová trasa byla kratší než její dřívější varianta, postilioni však na ní museli překonávat západní výběžek Ždánického lesa. 

Setkání s lupiči

„My, níže podepsaní dosvědčujeme tím, že tak řečený Matěj Kozák z císařský a královský uhřický počty dne 25ho tohoto měsíce Januari se štafetou na c. k. pozorskou poštu jel. Když nazpátek jel, tak v lese u Bílého Wlka tři frlabníci vystoupili, jemu koně stavili a dle jeho řeči na něj dlouhý nůž vytáhli a hlavou mu sem a tam kroutili. Také jistotně potvrzujeme, že ten vejše jmenovaný Matěj Kozák od zdůla až navrch katě rozříznutý má, neb jeho tahali, jestli on jaké peníze neb nějaké takové věci, které by mu vzali (nemá), a jeho pobili, že on od velikého strachu v těžkej nemoci postavený jest.“ Takto o celé události ve své zprávě pro moravskoslezské gubernium svědčili uhřický krčmář Vincenc Malík a jeden z jeho pohůnků Jan Hanič. Právě oni nejspíš nad ránem zbitého a k smrti vystrašeného postiliona ve vesnici potkali jako první.

Člověkem, který přímo zodpovídal za Kozákovo zdraví a za to, že jím převážená korespondence nepadne do nepovolaných rukou, byl uhřický poštmistr Karl von Polenz. Možná šlo o vzdáleného příbuzného stejnojmenného šlechtického rodu ze Saska, on sám už ale se svým titulem pouze „dělal parádu“ – a také dluhy.

Poštu, kterou roku 1786 zdědil po svém otci Friedrichovi, během následující dekády zadlužil takovým způsobem, že gubernium a brněnská vrchní poštovní správa začaly jednat o tom, jak mu důležitý úřad odebrat. Poštmistr se bránil, často odjížděl k jednáním přímo do Brna a bitva paragrafů se protahovala. I proto se 25. ledna nenacházel na své stanici a o celé události se dozvěděl až od svých vlastních nadřízených. Neprodleně se tedy vydal do Uhřic, aby svého postiliona osobně vyslechl.

Husarští zběhové

O několik dní později Polenz informoval gubernium, že „štafetový jezdec Mathias Kozak na zpáteční cestě v lese, na konci slavkovské obory od tří vojáků, kteří podle popsaného oblečení k regimentu husarů patřili, přepaden byl, ublíženo mu bylo a oloupen byl. Tento incident jmenovaného postiliona vystrašil, že už více z Pozořic do Uhřic v noční čas odcházející běžnou poštu, ale také veřejné a soukromé štafety dopravovat se zdráhá.“

TIP: Legendární jezdci: Nejrychlejší koňská pošta v USA byla synonymem prestiže

O dalším pokračování této kauzy prameny mlčí, není tedy jasné, jak (a zda vůbec) byla příslušnými orgány vyšetřena. Pokud se opravdu jednalo o husary – kteří v mírových dobách sami často dopravovali vojenskou poštu –, proč by přepadávali postiliona, který na nepříliš významné poštovní trase nemohl převážet nic cenného? Mohlo jít o zběhy, kteří pouze využili příležitosti a přepadli osamoceného jezdce. Poštovní pacholek se tak pouze ocitl v nesprávnou chvíli na nesprávném místě.  

Podle dnešních odhadů by během příštích 35 let měl počet obyvatel Země dosáhnout 10 miliard. Pokud chceme nakrmit tolik lidí, bude nutné podstatně změnit globální systémy produkce potravin. Už samo o sobě by něco takového nebylo jednoduché. Charles Greene z Cornellovy univerzity navíc upozorňuje, že dnešní zemědělství čelí také globálním změnám klimatu, degradaci prostředí a dalším nepříznivým jevům.

„Vše nasvědčuje tomu, že s přístupem, jakým v současnosti vyrábíme potraviny a s naší závislostí na suchozemském zemědělství, nemůžeme uspět,“ obává se Greene. S kolegy proto navrhuje, že by lidstvu mohly významně pomoct rozsáhlé pobřežní farmy, v nichž se bude pěstovat velké množství mikrořas, tedy mikroskopických fotosyntetických řas. Studii badatelů Cornellovy univerzity uveřejnil časopis Oceanography.

Farmy s mikroskopickými řasami

Pobřežní farmy mikrořas podle vědců podstatně méně zatěžují životní prostředí, a to včetně nároků na půdu nebo živiny. „Je to příležitost pěstovat potraviny, které mají velkou výživnou hodnotu, rychle rostou a nezabírají tolik místa,“ vysvětluje Greene. Mikrořasové farmy mají potenciál uživit miliardy lidí. Modely vědců z Cornellovy univerzity předpovídají, že 100 % celosvětové poptávky po bílkovinách by mohly v roce 2050 zajistit mořské mikrořasy.

Zařízení pro kultivaci mikrořas na Havaji. (foto: Wikimedia Commons, Cyanotech Corp., CC0 1.0)

Badatelé rovněž zkoumali, jak jsou různé oblasti na Zemi vhodné pro mikrořasové farmaření. Dospěli k tomu, že farmy pro pěstování mikrořas by nejlépe uspěly na pobřežích severní Austrálie, východní Afriky a severozápadní Ameriky. Greene věří, že by se přinejmenším v zemích globálního Jihu mikrořasy mohly stát hlavním zdrojem potravy.

TIP: Sundrop: První farma, kde pěstují zeleninu na poušti jen ze Slunce a mořské vodys

Podle komentátorů jde o velmi spekulativní záležitost, která připomíná spíše provokující myšlenkový experiment než vážně míněný návrh na záchranu lidstva. Přeměna potravinářského průmyslu na zpracování mikrořas by vůbec nebyla snadná. Přesto ale jde o inspirativní myšlenku, která si rozhodně zaslouží důkladné zvážení – mikrořasy nepochybně nabízejí obrovský potenciál využití.

Prohlédneme-li si podrobné snímky některých mlhovin – zejména těch, kde se intenzivně rodí hvězdy – můžeme v určitých místech spatřit kruhový útvar připomínající dutinu. Ještě lépe jsou popsané bubliny vidět v rádiových mapách pořízených na vlnové čáře neutrálního vodíku: Daná pozorování totiž zachycují i plyn, jenž sledování v jiných oborech elektromagnetického záření uniká.

TIP: Bubliny stvoření: Teleskop Spitzer pozoroval bublající hvězdnou porodnici 

Podrobnější průzkum ukazuje, že se ve stěnách bubliny často odehrává druhotná tvorba stálic. Dnes jsou si odborníci jistí, že bubliny vznikají vlivem rázových vln šířících se od místa, kam hvězdy svou činností vložily velké množství energie. Nejčastěji jde o důsledek jednoho či více výbuchů supernov v jádře mladé hvězdokupy. Od lokality se rozpíná horký řídký plyn, hrne před sebou původní mlhovinu na stranu a současně ji zhušťuje – což může znamenat dostatečný impulz k zážehu druhotné tvorby hvězd.