Sedmnáctého května v devět hodin ráno předstoupily před Kongres vysoké šarže amerického bezpečnostního aparátu – zástupci ministerstva obrany a zpravodajských služeb – s jediným úkolem: prezentovat vše, co se dosud ví o neznámých objektech, které se objevují ve vzdušném prostoru USA. Šlo o první podobné slyšení od roku 1966. Kdysi zlehčované téma však získává vážnou tvář, protože pozorování už se opírají nejen o očitá svědectví, nýbrž také o velmi přesná data z vojenských zařízení. 

Americká vláda tudíž nebere záznamy o tzv. UAP neboli neidentifikovaných vzdušných fenoménech – jak zní preferované označení nahrazující předchozí UFO – na lehkou váhu, což dokládá i ustavení nové výzkumné jednotky: Loni v prosinci vznikla při Pentagonu speciální Skupina pro identifikaci a synchronizaci řízení vzdušných objektů, jejímž cílem je právě sledovat a studovat podezřelé nebeské jevy. Od roku 2019 mají přitom američtí vojenští piloti k dispozici i vlastní příručku, jak postupovat, pokud UAP zachytí. O svá zjištění se tedy nyní armáda podělila se zákonodárci. 

Za zavřenými dveřmi

Ne všechny podané informace byly veřejné. Slyšení se odehrálo před podvýborem pro boj proti terorismu, kontrarozvědce a šíření zbraní hromadného ničení a po skončení veřejné části následovalo jednání za zavřenými dveřmi, kam už neměli novináři přístup. Veřejnost se tak mohla seznámit pouze se zprávou, kterou před Kongresem přednesli zástupce ředitele Námořní zpravodajské služby Scott Bray a náměstek ministra obrany Ronald Moultrie. 

Jejich report navazuje na zprávu z loňského června, v níž Pentagon poprvé od roku 1966 uveřejnil dosud utajované záznamy o sledování UAP: Lze se v ní dočíst, že od roku 2004 evidovaly úřady celkem 144 podobných případů, přičemž 18 z nich bylo označeno za neobvyklé například kvůli letovým vzorcům – a tajné služby dokázaly přesvědčivě vysvětlit pouze jeden. V 11 případech téměř došlo ke střetu s neznámým objektem, ale pokaždé se podařilo kolizi zabránit. 

Na čtyři sta hlášení

Co tedy vyplývá z nejnovějších zjištění? Jak uvedla dvojice pentagonských zpravodajců, za uplynulých pět dekád figuruje v záznamech ministerstva obrany přes 400 případů, kdy některý z příslušníků armády zaregistroval ve své blízkosti neidentifikovaný vzdušný jev. Nutno však dodat, že pro značnou část popsaných úkazů odborníci rovnou nacházejí pravděpodobná vysvětlení. Kupříkladu jakési podivuhodné pyramidovité objekty zřejmě nepředstavovaly nic jiného než stále běžnější drony, chybně vyhodnocené nesprávně fungujícími senzory. Zavrhnout však nelze ani teorii, že jde o zatím neznámé experimentální technologie. 

Některá pozorování se však objasnění vzpírají: V roce 2004 se například z paluby letadlové lodi Nimitz podařilo nafilmovat válcovité objekty ve tvaru bonbonů „tic tac“, které i ve vysoké rychlosti prudce měnily směr a bez problémů se zanořovaly do vody a zase vylétaly ven. Ani vojenští experti nedokázali vysvětlit, jaká země by mohla takovou technologii vyvinout, protože Spojené státy ničím podobným nedisponují. 

Větší zájem?

Vysoký počet nahlášených případů se leckomu může zdát podezřelý. Že by snad zájem mimozemské inteligence o naši planetu v současnosti extrémně vzrostl? Ostatně nejedná se pouze o USA: Například Britská asociace pro výzkum UFO přišla ve stejné době s tvrzením, že jen za uplynulý rok bylo zaznamenáno 250 incidentů. Před Kongresem však zaznělo prozaičtější vysvětlení – důvod četnějších hlášení spočívá vedle pokročilejších sledovacích technologií a rozmachu dronů především v medializaci fenoménu UFO, potažmo UAP, jenž v poslední době spadá do kategorie „bezpečnostní hrozba“. 

Není tajemstvím, že na velkých hudebních festivalech se často konzumuje značné množství drog. Vědecké studie bohužel ukazují, že konzumované a později vyloučené drogy (zejména extáze (MDMA), kokain a další rekreační látky) mohou kontaminovat místní přírodu, především pokud jde o vodní toky.

Dan Aberg a jeho kolegové z Bangorské univerzity v roce 2019 odebírali vzorky vody z říčky Whitelake v hrabství Somerset, která protéká oblastí, kde se každoročně koná hudební megafestival Glastonbury. Badatelé ve vodě detekovali znepokojivé množství extáze a kokainu. Nejvyšší hodnoty přitom naměřili o víkendu po festivalu v Glastonbury. Svá zjištění zveřejnili letos na jaře v časopisu Environmental Research.

Voda plná drog

Zmíněných rekreačních drog bylo ve vodě takové množství, že to podle názoru vědců muselo mít nepříznivé důsledky pro ekosystémy. Badatelé se obávají především o místní populaci úhořů říčních (Anguilla anguilla), kteří jsou ve Velké Británii kriticky ohrožení. „Dřívější výzkum ukázal, že kokain ve vodě narušuje hormonální systém úhořů a oddaluje jejich dospívání. Po festivalu Glastonbury jsme naměřili ještě vyšší koncentrace kokainu ve vodě než v předchozí studii,“ upřesňuje Aberg.

Extáze zase nepříznivě ovlivňuje zooplankton, jako jsou hrotnatky – drobní korýši patřící do řádu perlooček. Podle vědců velké množství extáze ve vodě podstatně omezuje jejich aktivitu.

TIP: Jak život sladkovodních ryb ovlivňuje ženská antikoncepce a kravská stáda

Návštěvníci festivalu Glastonbury jsou sice žádáni, aby používali veřejné toalety, očividně to ale nestačí. „Festival Glastonbury je ve skutečnosti jedním z festivalů, které jsou velmi vstřícné a šetrné vůči životnímu prostředí, včetně zajištění velkého počtu kvalitních toalet. Když je problém se znečištěním prostředí rekreačními drogami tady, bude to na ostatních velkých festivalech zřejmě ještě horší,“ odhaduje Dan Aberg.

Historie vozidla známého pod názvem Kleines Kettenkraftrad HK 101 či zkráceně Kettenkrad sahá do roku 1938, kdy inženýr Heinrich Kniekapm začal ve spolupráci s firmou NSU Motorenwerke AG vyvíjet pásový tahač určený pro práci v lese.

V červnu 1939 požádal inženýr Kniekapm o patent pro své vozidlo HK 101, a když o pár týdnů později vypukla světová válka, sáhla po zajímavém tahači armáda. Ta zadala výrobu testovací série 70 vozidel, která měla zajišťovat transport minometů, těžkých kulometů, spojařského a dalšího materiálu. Výsledkem se stalo vozítko spojující koncepci motocyklů a polopásových automobilů. K oficiálnímu zavedení stroje pod názvem SdKfz 2 do výzbroje došlo v červnu 1941 a stroj se vyráběl až do konce války a ještě krátce po ní.

Rozličné využití

Vpředu se nacházelo pracoviště řidiče, který určoval směr jízdy pomocí řídítek, a na zádi dvojitá polstrovaná sedačka orientovaná opěradlem k zádům řidiče. Pohon zajišťoval čtyřtaktní zážehový motor Olympia. Na bocích zadní části se nacházely na každé straně jedna 21litrová nádrž na benzin.

TIP: Československé zbraně vyvinuté z německých vzorů: Polopásový obrněný transportér OT-810

Hnací kola pásů byla vpředu a poháněla čtyři pogumovaná pojezdová kola na obou stranách. Vojáci si spolehlivé vozidlo oblíbili – sloužilo nejen na frontě, kde například tahalo lehké kanony, ale také na letištích k tahání letounů či vozíků s bombami. Spojaři je používali k pokládání telefonních linek.

V pozdně antickém Římě se řemeslná výroba nikdy nedostala do masového stadia. Představa, že na zemědělských statcích, v dílnách či na stavbách pracovaly zástupy otroků, je zcela lichá. Ani rostoucí rozloha a stále početnější armáda zkrátka Řím nepřiměly k pracovní revoluci a řemeslnou činnost zajišťovaly hlavně malé skupinky dělníků.

Bohatí zemědělci 

Situaci určovala mimo jiné stálá poptávka, jíž se zprvu těšili jen výrobci pracovních nástrojů a hrnčíři. Teprve během druhé punské války rostly požadavky na zásobování vojska a budování flotily. Mezi léty 200 a 157 př. n. l. bylo ve zbrani v průměru 47 tisíc Římanů, kteří vyžadovali zásoby a výstroj, přesto soustředěná produkce nevznikla. Pod nepružnost se podepsala neschopnost státu organizačně zvládat válečné náklady, ale také vyhraněné postoje patricijů, kteří za jediný vhodný zdroj obživy a zisku pokládali zemědělství.

TIP: Když peníze nesmrdí: Císař Vespasián začal s výběrem kuriózní daně

Za účelem pokrytí materiální stránky tažení se nakonec zformovala zvláštní společenská vrstva, tzv. publikáni. Původně šlo o soukromé vymahače daní, ale postupně se jejich aktivity rozšiřovaly. Pod zmíněným označením jsou poprvé písemně doloženi právě v období druhé punské války roku 215 př. n. l. Tehdy existovaly tři publikánské společnosti o devatenácti členech, kteří měli zajišťovat armádní proviant. Model přebírání veřejných úkolů soukromníky se přitom osvědčil natolik, že přetrval jako stálá součást správy impéria i poté, co řinčení zbraní utichlo. 

Podvody a úplatky

Publikáni nakonec zodpovídali za všechny finanční a hospodářské aspekty fungování římského státu. Do jejich rukou spadalo zásobování armády, budování velkých staveb, údržba cest i akvaduktů, správa dolů a samozřejmě také výběr daní, cel či dalších poplatků. Senát nicméně nedokázal najít způsob, jak publikány kontrolovat, takže veškeré popsané činnosti přirozeně provázely nejrůznější podvody a úplatky. 

Domovem chilli papriček neboli plodů rostlin z rodu Capsicum je oblast Mezoameriky, kde se podle archeologických výzkumů prokazatelně pěstovaly již před osmi až deseti tisíci lety. Představují tak jeden z absolutně nejstarších člověkem domestikovaných rostlinných druhů. Původní obyvatelstvo nestála produkce těchto nesmírně pálivých lusků žádné velké úsilí, neboť se jedná o rostlinu samosprašnou, která v teplém a sušším klimatu dobře prospívá a díky vysokému obsahu látky kapsaicin, kterému zároveň vděčí za svou silně pálivou chuť, snadno odolává škůdcům. Podle všeho domorodci konzumovali papričky buď syrové anebo sušené a následně rozdrcené na jemný prášek, který v závislosti na regionu nazývali buď chílli, nebo častěji ají či axí.

Náhrada za pepř

Stejně jako řadu jiných původních amerických plodin i papričky, jež dnes označujeme přívlastkem chilli, jako první z Evropanů spatřil a ochutnal Kryštof Kolumbus. Slavný mořeplavec se v roce 1492 domníval, že přistál u břehů Indie. Podle tradice tedy měl zato, že malé pálivé plody jsou červenou odrůdou pepře. Tomuto omylu některé moderní jazyky dodnes vděčí za identické (či velmi podobné) výrazy pro papriku a pepř. Nachází se mezi nimi Columbova rodná italština (pepe – peperone), dále pak španělština (pimienta – pimiento) či angličtina (pepper). Také čeština zná výraz kajenský pepř, který však opět není ničím jiným než odrůdou chilli. 

Právě díky podobnosti se štiplavou chutí černého koření papričky dosáhly nesmírné obliby a rychlého rozšíření. Již počátkem 16. století soudobé španělské kroniky referují, že na celém Pyrenejském poloostrově prakticky není záhon ani truhlík, v němž by se papričky nepěstovaly. Plody pikantní chuti zdomácněly jak v tamější kuchyni, v níž vyřešily svízelnou situaci s dovozem pepře a obohatily ji o mnohé dnes již klasické receptury středomořské kuchyně, tak v apatykách, kde došly obliby především pro své blahodárné účinky na zažívání a funkci pohlavního ústrojí.

TIP: Pojídání extrémně pálivých chilli papriček nese nečekaná rizika

Obdiv sklízela i krása jejich plodů, proto byly tyto rostliny vysazovány také do okrasných zahrad. Během následujících dvou století se podobný proces opakoval také na Balkáně, v Číně, Indonésii, Indii či v severní Africe, kde chilli papričky v lokální gastronomii zakořenily dokonce tak pevně, že je obyvatelstvo běžně považuje za původní místní druh.

Ultrafialové záření je velmi účinné při ničení choroboplodných zárodků. Běžně se využívá v nemocnicích a podobných zařízeních, především ke sterilizaci povrchů a lékařských nástrojů. Sterilizační UV lampy je možné vyrobit z LED diod, což vede k úspoře energie i velikosti. Ultrafialové LED diody ale obvykle využívají záření, které ohrožuje lidskou DNA. To komplikuje jejich využití.

Tým odborníků japonského výzkumného institutu RIKEN vyvinul nový typ ultrafialových LED diod, které využívají specifickou úzce vymezenou oblast tvrdého ultrafialového záření, výbornou na likvidaci mikrobů a zároveň bezpečnou pro lidi v okolí. Jejich výzkum zveřejnil odborný časopis Applied Physics Letters.

Bezpečnější LED diody

Běžné ultrafialové LED diody, které jsou pro lidské zdraví nebezpečné, bývají vyrobené z hliníku, gallia a dusíku. Japonský tým použil složitější design, získaný díky počítačovým modelům, který zahrnuje sendvičově uspořádané vrstvy materiálu, lišící se obsahem hliníku. Některé vrstvy rovněž obsahují malé množství křemíku nebo hořčíku.

TIP: Laserová antibiotika: Ultrakrátké pulzy UV záření likvidují rezistentní bakterie

Badatelé jsou přesvědčeni, že podobné technologie určitě budeme zase potřebovat. „Věříme, že naše výsledky a technologie najdou uplatnění v ochraně společnosti před budoucími pandemiemi. Stále je hodně co zlepšovat, především pokud jde o výkon LED diod a úspornost jejich provozu,“ přiznává vedoucí výzkumu Masafumi Jo.

Chrlení popela a oxidu siřičitého po výbuchu indonéské sopky Tambora připravilo o život desítky tisíc lidí – a to hlavně nepřímo. První varování vyslal vulkán na ostrově Sumbawa v roce 1812, kdy vypustil obrovský černý mrak. Místo uklidnění a dalšího spánku však o tři roky později, 5. dubna 1815, explodoval. 

Erupce byla údajně tak hlasitá, že ji slyšeli i na 1 400 km vzdáleném souostroví Moluky. Výbuch vymrštil do vzduchu odhadem deset miliard tun hornin a zůstala po něm kaldera s průměrem až 7 000 m a hloubkou 700 m. Před explozí čněl vrchol sopky do výšky 4 300 m, po ní bylo naměřeno pouze 2 851 m. 

Zasněžené slunce

Erupce a otřesy pokračovaly i v následujících dnech a 10. dubna navíc začaly nabírat na intenzitě. V okolí vulkánu šlehaly ze země plamenné sloupy a podle dobových zdrojů celou horu pokrýval tekutý oheň. Krajinu devastovaly nejen odmrštěné kameny, ale hlavně pyroklastický proud – směs sopečných plynů, úlomků magmatu a popela –, jenž zničil přilehlou vesnici Tambora. 

Sopečný popel padal z oblohy také na západě Jávy, který dělí od vulkánu asi 1 300 km. Hlavní problém však představovalo množství oxidu siřičitého, jež se při explozi uvolnilo do atmosféry. Prudký výkyv ve složení plynného obalu Země způsobil změny počasí: Globální teplota klesla až o 0,7 °C. V roce 1815 pozorovali v létě nad Amerikou jakousi suchou mlhu, stínící sluneční svit. Následujícího roku komplikace vrcholily, a během letních měsíců na některých místech severní polokoule dokonce mrzlo: 6. června například ve městech Albany, New York a Dennysville sněžilo. V kanadském Quebecu naměřili 30cm bílou pokrývku, jež vydržela až do 30. června. Letopočet 1816 si proto vysloužil přezdívku „rok bez léta“.   

Svět hladoví

Vrtkavým počasím však problémy nekončily. Nízké teploty, nebo dokonce mrazy narušily sklizeň a na mnoha místech Země způsobily hladomor. V Nové Anglii kvůli obzvlášť kruté zimě pomřela většina dobytka. Chlad a vydatné deště zmařily úrodu také v Británii a v Irsku. Nedařilo se bramborám ani obilí, a v Německu proto drasticky vzrostly ceny potravin. Na nedostatek jídla a zdražování toho, které zůstalo dostupné, reagovali lidé výtržnostmi i rabováním. Obecně se má za to, že Tambora způsobila nejhorší globální hladomor 19. století. V oslabené populaci se pak snáz šířily i smrtelné nemoci, například tyfus či cholera.  

Oběti Tambory se vyčíslují těžce: Samotná erupce a pyroklastický proud podle některých odhadů zabily na ostrově Sumbawa a v jeho okolí na 11 tisíc lidí. Celosvětově se však následkem špatného počasí a nedostatku potravin mohlo jednat až o desetinásobek mrtvých.

Rytíř Jan Vchynský ze Vchynic (1537 až 1590) byl typickým představitelem „nové“ renesanční šlechty. Víc než s mečem a koněm uměl zacházet s úvěry a jinými finančními transakcemi. Dokázal využít své šlechtické jmění jako základní kapitál a za pár let mu dlužilo peníze mnoho mocných v tomhle království. Ale bohatství mu nestačilo, chtěl i vliv a nebral si servítky. V mládí působil na dvoře nejmocnějšího šlechtice té doby, Viléma z Rožmberka, kterého využil jako svého ochránce při cestě vzhůru.

Ani císaře bych nepustil!

Ovšem také Rožmberk měl užitek z toho, že rozpoznal schopnosti rytíře Vchynského. V jeho ambicích mu mohl zámožný rytíř pomoci, a tak ho podpořil, když roku 1576 usiloval o úřad karlštejnského purkrabího za rytířský stav. Karlštejn měl v té době dva purkrabí, jednoho za pány (vyšší šlechta) a jednoho za rytíře (nižší šlechta), přičemž oba byli důležitými osobami v zemské vládě. Měli na starost mimo jiné i ochranu korunovačních klenotů a zemských privilegií uložených v kapli sv. Kříže. Navíc pobírali nemalé výnosy z karlštejnského panství. 

K tomu měl rytíř Vchynský pořád k dispozici své úvěry, takže měl pod palcem spoustu vlivných lidí. Zastával ten úřad deset let a mezi českými stavy si za tu dobu vydobyl značnou autoritu. Říkali o něm, že „nechtěl a nezvykl mnoho mlčeti, jsa řeči příliš smělé a svobodné“. Tento zvyk (plus zjevně přehnané sebevědomí) se mu však vymstil, když se roku 1586 zapletl do politických tahanic mezi svým protektorem Vilémem z Rožmberka a jeho protivníkem Jiřím Popelem z Lobkovic.

V září přijel na Karlštejn pražský arcibiskup, který přivedl nového karlštejnského děkana kněze Valentina, zjevně Lobkovicova straníka. Rytíř Vchynský mu sice nijak nebránil, ale drze prohlásil, že stavy mají právo dosadit na Karlštejn děkana a vůbec mají právo na celý hrad! A kdyby prý přišel ke Karlštejnu sám císař, tak by ho bez vědomí stavů dovnitř nikdy nevpustil! Jak snadno se zrodí urážka majestátu.

Vrhl se mu k nohám

Když Rudolf II. 11. října odvolal Vchynského ze služby, reagoval dotyčný stále podrážděně. Vytkl císaři, že „na zprávu ožralých a lehkovážných lidí a snad na radu a dobré zdání jediné osoby, bez vyslyšení in dicta causa a bez vědomí pánů ouředníků a soudců zemských ráčil jest mne takovou neslýchanou nemilostí v posměch lidem, tak jako bych se něčeho proti povinnosti dopustil, dáti“.

Za takovou neslýchanou drzost měl rytíře soudit komorní soud, ale zachránil ho mocný Rožmberk. Přemluvil císaře, aby vzal vzpurného rytíře na milost, když se pokoří. Ten už pochopitelně pod hrozbami zjihl a skutečně se v prosinci vrhl poníženě k Rudolfovým nohám žádaje o odpuštění. Císař ho ušetřil trestu na životě a majetku a musel pouze opustit výnosný úřad.  

V době říje je velikost trofeje, tedy paroží, tím nejdůležitějším ukazatelem, který určuje postavení jelena. Paroh, na rozdíl od rohu, je kostěný útvar, který tvoří výsady, každým rokem se mění a nosí je pouze samci (jen u sobů mají parohy i samice). Do určitého věku se celková mohutnost paroží – tedy rozměry, hmotnost, případně i počet výsad – zvětšuje. A když u daného jedince paroží doroste maximální velikosti, začíná se opět postupně rok od roku zmenšovat. Takovým jelenům se říká „zpátečníci“. Vývoj parohu souvisí s produkcí hormonu testosteron a hormonů produkovaných podvěskem mozkovým – hypofýzou.

Parohy každoročně vyrážejí z násadců čelní kosti (pučnice). Na pučnicích vyrůstá lodyha parohu, obalená kůží (tzv. lýčí), pod níž jsou do měkké parohové hmoty dodávány vápenné soli. Když ukládáním vápna paroh postupně ztvrdne, přívod stavebních látek ustane, kůže na parohu odumře a zvěř si jí vytloukáním o keře a stromy odstraní. Po skončení sezónní pohlavní aktivity se zastaví i přívod výživných látek a kostěný paroh se na rozhraní mezi pučnicí a růží parohu natolik naruší, že se celý útvar odlomí. Tehdy mluvíme o shazování paroží. 

Není čas na jídlo

Místo odlomení parohu překryje měkká tkáň, což je základ nového parohu. Paroží slouží jelenům především při soubojích soků, ale i k udržení sociálního postavení ve skupině. U jelena po shození paroží jeho postavení ve skupině znatelně klesá. Svou roli hraje paroží i při obraně před šelmami a význam má také i při péči o srst (drbání), nebo při obstarávání potravy (odhrnování sněhu).

TIP: Podzimní souboje na vlastní oči: Jak (ne)vidět dančí říji

Jelen, který právě vyšel na paseku, je podle velikosti paroží určitě dominantním kusem tohoto místa. Mám i příznivý vítr a doufám, že mi ještě vyjde do světla. O deset minut později už z lesa nakukují první laně, které kontrolují, zda na ně nečíhá nebezpečí. Po chvilce se rozhodují opustit lesní šero a pronásledované statným jelenem vycházejí na paseku.

Jelen v době říje nemá čas na potravu a stará se jen o své laně a odhánění případných soků. Když se statný paroháč postaví do krásné pózy, tak zpoza mraku – ten den poprvé a naposledy – vykoukne slunce a zalije zvěř krásným oranžovým světlem. Po třech minutách je po osvětlení a já díky právě prožitému fotografickému blahu zapomínám na to, že z tak dlouhého čekání už vůbec necítím přesezené nohy.