V úterý 25. října bude na obloze po více než roce k vidění částečné zatmění Slunce. Jeho maximální fáze spadá do doby kolem poledne, takže budeme mít na kotouč zářící vysoko nad obzorem skvělý výhled.

Úkaz začne v 11:13 SELČ, kdy se u horního okraje Slunce objeví tmavá silueta měsíčního kotouče. Ten bude napříč diskem hvězdy postupovat shora dolů, směrem doleva. Maximální fáze nastane více než hodinu po začátku zatmění ve 12:18, kdy Měsíc zakryje přes 42 % průměru slunečního disku. V daném okamžiku dospěje úkaz do poloviny a poté již bude temný měsíční kotouč ze Slunce ustupovat, a to v započatém trendu, tedy směrem k levému dolnímu okraji. Částečné zatmění skončí ve 13:23 vysoko nad jižním obzorem.

TIP: Strhující představení úplného zatmění Slunce

K zatmění Slunce dochází tehdy, když Měsíc, který je ve fázi novu, prochází mezi Sluncem a Zemí, přičemž Měsíc úplně nebo částečně zakryje pozemskému pozorovateli výhled na sluneční kotouč. V případě úplného zatmění je Slunce Měsícem zakryto zcela, v případě částečného nebo prstencového zatmění Měsíc zakrývá pouze část slunečního disku.

Při invazi do Polska v roce 1939 neměli Němci jedinou jednotku samohybek a v době vpádu do Francie v květnu 1940 pouhé čtyři baterie. V červnu 1941 na začátku operace Barbarossa už Wehrmacht disponoval 11 prapory přidělenými k jednotlivým armádám. Hlášení o účinnosti přezbrojeného útočného děla z východní fronty byla tak pozitivní, že upoutala Hitlerovu pozornost a vedla k navýšení produkce. Díky ní mohl růst též počet praporů StuG III.

Zatímco v lednu 1942 opustilo fabriky 45 strojů, v prosinci už šlo o 120 kusů. Kvalitní výzbroj, výcvik i zaměřovací přístroje učinily z oddílů Sturmartillerie úspěšné zabijáky sovětských tanků a zpráva Úřadu pro vyzbrojování ze září 1943 uváděla: „Počty nepřátelské techniky zničené bateriemi útočných děl jsou často vyšší než u tankových jednotek, ačkoliv jsou vyzbrojeny stejným kanonem.“

Tyto výsledky přesvědčily i skeptického zakladatele Panzerwaffe Heinze Guderiana, aby schválil speciální organizační tabulky pro roty StuG III, jež by byly zařazeny do tankových jednotek při nedostatků strojů Panther a Tiger. V roce 1943, kdy se situace na východě začala vyvíjet v neprospěch třetí říše, přítomnost útočných děl na bojišti výrazně zvedala morálku pěchoty. Teprve nyní dosáhla produkce StuG III takového objemu, aby se začal naplňovat Mansteinův plán o přiřazování útočných děl k jednotlivým divizím.

Proti přesile

Většina pěších svazků dostávala prapor stíhačů tanků (Panzerjäger), jenž se skládal z roty tažených či samohybných protitankových kanonů PaK 40 a roty StuG III. Do poloviny roku 1944 počet takových kompanií vzrostl natolik, že u divizí bojovalo asi 1 400 útočných děl. Přestože hlavní úkol Sturmartillerie spočíval v podpoře pěchoty, dokázaly StuGy III od června 1941 do srpna 1944 zničit 18 261 sovětských vozidel.

V této době na frontách působily už čtyři desítky praporů, z nichž každý disponoval 31 obrněnci rozdělenými do tří baterií po 10 kusech plus velitelský stroj. Během roku 1944 Němci přejmenovali Sturmgeschütz-Abteilungen na Sturmgeschütz-Brigaden. Formálně znamená brigáda větší útvar než prapor, jenže se jednalo pouze o propagandistický tah a k posílení jednotek nedošlo.

Německé brigády se Stugy III sestávaly ze čtyř rot: velitelské, bojové, muniční a údržbářské. Bývaly podřízeny sboru a řídil je jeho dělostřelecký štáb. Doktrína útočných děl dávala přednost soustředění celé brigády na jednom místě ve snaze dosáhnout rozhodující převahy. Vzhledem k tomu, že od podzimu 1944 měl Wehrmacht k podpoře pěchoty minimum obrněnců, však velitelé museli rozptylovat brigády mezi jednotlivé divize sboru. V nejkritičtějších případech je dokonce dělili na roty, které pak vysílali coby „hasiče“ na nejohroženější úseky fronty.

Nikdy osamoceně

Jestliže se podařilo brigádu shromáždit na hlavním směru útoku či protiofenzivy jediné pěší divize, bývala podřízena konkrétnímu pluku v ohnisku operace. Dodejme, že ani v nejtemnějších dobách se Wehrmacht neuchýlil k nasazování jednotlivých StuG III – nejmenší přijatelnou formaci představovala četa o třech obrněncích. Pokud se Němci museli bránit, nasazovali Sturmgeschütz-Brigade v místech hlavního průlomu své linie, kde měly samohybky zatápět tankům protivníka.

Oficiální doktrína požadovala okamžitou reakci na jakýkoliv průnik nepřítele obranou, a to v podobě rozhodného protiútoku. Brigáda StuG III byla pro takový úkol jako stvořená. Sturmgeschütz měl sice omezený odměr zbraně, jenže generálové se dokázali hendikepu přizpůsobit. Obvyklá taktika při úderu na silnou nepřátelskou linii tedy spočívala v nasazení samohybek v krycích postaveních za postupující pěchotou. Kanon pozdějších verzí měl účinný dostřel asi dva kilometry a příručky nedoporučovaly používat útočná děla na menší distance, protože by se zvýšila jejich zranitelnost palbou do slaběji pancéřovaných boků.

Haprující spolupráce

Ačkoliv německá armáda proslula brilantní kooperací pěchoty a obrněných sil, v pozdní fázi konfliktu si o ní vojáci mohli nechat jen zdát. Za ideálních podmínek měly Hitlerovy pěší divize před příchodem na frontu absolvovat společný výcvik s Panzerwaffe, jenže v polovině roku 1944 už šlo spíš o luxus než standard. Na rozdíl od US Army byly oddíly samohybných děl ke svazkům infanterie přidělovány málokdy více než na pár dnů.

Příslušníci pěších útvarů i brigád StuG III tak měli minimum prostoru získat zkušenosti se spoluprací na bojišti. Velitelství pozemních sil se pokoušelo situaci řešit vydáváním komiksových sešitků, které zábavnou a snadno pochopitelnou formou prezentovaly vojákům hlavní taktické zásady.

Improvizace nemohla plnohodnotný výcvik nahradit a v boji se projevovala jak mizerná součinnost, tak špatná komunikace. Kupříkladu na podzim 1944 v bojích u Cách utrpěla infanterie Wehrmachtu těžké ztráty proto, že se nedokázala při postupu shlukovat dostatečně blízko u útočných děl. Jakmile rachot pásů a motorů upoutal pozornost amerických dělostřelců a artilerie zahájila palbu, vojáci se ocitali bez podpory. Přes tyto nevýhody sehrávala německá útočná děla důležitou roli až do konce války. A dá se říct, že jejich význam dokonce rostl.

V létě 1944 v Normandii totiž Němci odepsali tolik tanků, že podíl útočných děl v Panzerwaffe na jejich úkor výrazně stoupl. Tento trend se ještě zvýraznil po krachu ardenské ofenzivy, kdy Hitler začal všechny dostupné panzery posílat na východní frontu, aby čelily nadcházející ofenzivě Rudé armády v lednu 1945. Po zbývající měsíce počty německých tanků na západní frontě dále klesaly a páteř zubožené Panzerwaffe tam představovaly stroje StuG III a Hetzer.

Sovětský nárůst

Představitelé Rudé armády si význam samohybných děl uvědomovali postupně. Když Wehrmacht v červnu 1941 napadl Sovětský svaz, disponovaly Stalinovy armády více než 23 000 tanky, ovšem pouze 28 samohybnými houfnicemi SU-5. Také v dalších měsících vyprodukovaly továrny jen nemnoho improvizovaných zbraní této kategorie. Do konce roku 1941 šlo o 101 lehkých ZiS-30 – nouzových stíhačů tanků vzniklých lafetací 57mm kanonu na podvozek dělostřeleckého tahače T-20 Komsomolec. Ačkoliv si tato výzbroj poradila s pancířem všech tehdejších panzerů, během boje se projevily nedostatky ZiS-30 v čele s absencí radiostanice, slabou ochranou i nestabilitou při střelbě.

Proto se konstruktéři inspirovali německými útočnými děly StuG III a na frontu putovalo 201 kusů SU-76i – kombinace podvozku kořistního PzKpfw III a divizního děla ráže 76,2 mm. Přelom nastal teprve roku 1943, kdy sovětské továrny poprvé vyráběly samohybky ve větších objemech. V uvedeném roce vojska odebrala 700 těžkých SU-152 a ISU-152 (takzvaný Zveroboj), 1 370 středních SU-85 a SU-122 i 1 900 lehkých SU-76. V porovnání s tanky šlo však stále o kapku v moři – v témže období jich průmysl východní mocnosti vychrlil asi 20 000. V dalších fázích konfliktu počty samohybek v Rudé armádě neustále narůstaly, byť vysoké zůstávaly i jejich ztráty (jen za rok 1944 přišli rudoarmějci o 5 000 samohybných děl).

Sovětský SU-152, jemuž se přezdívalo Zveroboj. (foto: Shutterstock)

Díky intenzivnější produkci mohl SSSR přesto postavit více jednotek, případně se zvyšovala naplněnost těch existujících. Obrněnce byly organizovány do pluků přidělovaných jednotlivým sborům. Zatímco v tankových sborech čítal pluk 49 samohybek, u mechanizovaných sborů měl 25 strojů. Pokud regimenty působily samostatně, lišily se jejich tabulkové počty v závislosti na typu samohybného děla. Lehký pluk míval 21 kusů SU-76, střední zahrnoval 16 SU-122 a těžký měl tucet „zverobojů“.

Diviziony i regimenty

Začátkem roku 1944 se Stalinova vojska mohla pochlubit už 33 pluky samohybného dělostřelectva a právě v tomto roce zaznamenala zdaleka nejvyšší nárůst počtu samohybek ve službě. Její útvary obdržely 10 456 kusů, z nichž zdaleka nejvíce (6 392) připadalo na SU-76, považované za frontové „spotřební zboží“ s nízkou životností v boji. Mimo tyto počty putovaly k jednotkám i specializované samohybky ze západu – například protiletadlové halftracky M17 a M15A1, jichž za rok 1944 z USA dorazilo 1 100.

Od poloviny téhož roku disponoval typický sbor už třemi pluky samohybného dělostřelectva po 21 strojích. Navýšily se též počty samostatných regimentů, u nichž se – ve snaze o zjednodušení – počet obrněnců ustálil také na jednadvaceti (bez ohledu na to, zda šlo o lehké, střední nebo těžké typy). Samostatnou kapitolu představovaly diviziony lehkých SU-76 o 16 vozidlech, které se coby přímá podpora pěchoty začleňovaly do gardových střeleckých divizí. Koncem války už měli Sověti obrněnců tolik, že si mohli dovolit sestavovat z regimentů celé brigády – ty lehké čítaly šedesát SU-76 a pět tanků T-70.

TIP: Útočná děla k podpoře pěšáků: Koncept vysoce mobilní Panzerwaffe

Hlavní úkol samohybek s rudými hvězdami spočíval v palebné podpoře střeleckých jednotek během ofenzivních operací. Podílely se nejen na dělostřelecké přípravě před útokem, ale i na přímém doprovodu infanterie při prorážení německých linií. K protitankovému boji se kromě typů vyzbrojených výkonnými kanony používaly i lehčí typy, které však v této roli proti dobře chráněným pantherům a tigerům dosahovaly pouze omezených úspěchů. 

Starý český panský rod Slavatů původně pocházel z Litoměřicka, až v polovině 13. století se někteří jeho členové usadili na východě Čech. K roku 1248 je jako zástavní držitel hradu Čáslav a hejtman Čáslavského kraje znám šlechtic Bleh. Nejspíš právě jemu král Přemysl Otakar II. o čtvrtstoletí později daroval na jih od města se rozkládající zalesněné území, kde si hejtman začal jako své nové sídlo budovat hrad Chlum. Ten (spolu s další tvrzí Košumberk poblíž Chrudimi) dal Slavatům jejich později používané rodové jméno.

Konverze z přesvědčení?

Vilém Slavata z Chlumu a Košumberka se narodil v Čestíně Kostele v Posázaví jako syn Adama Slavaty a jeho první choti Doroty z Kurcpachu. Vychoval jej ale strýc Jindřich na svém hradě Košumberku, samozřejmě v duchu učení českých bratří, vždyť zde sídlila bratrská škola, kterou později navštěvoval například Albrecht z Valdštejna.

Jindřich svému svěřenci umožnil studovat i v Itálii, na univerzitě v Sieně měl Vilém soukromé učitele. Svůj studijní plán popsal v dopise z roku 1593 takto: „Ráno o 10 hodinách vstávám, tu přistroje se a Pánu Bohu pomodle, něco sobě čtu, o 11 hodinách jeden doktor ke mně přichází a mně práva Institutiones juris čte až do 12, tu sobě lekcí opakuji a něco sice čtu do 13, potom jdu na fechtschul (šermířská škola), odtud na spring- a tantschul (tělocvik a tanec) a v tom se až do 15 exercíruji, o 16 oběduji, po stole na loutnu se hráti učím a potom až do 20 hodin sobě něco čtu aneb píši. O 20 zase na školy jdu a tu až do 22 zůstávám, potom večeřím, po večeři na loutnu hraji aneb sice na procházku s tovaryšstvem někde za bránu jdu a tak čas svůj zde trávím.“

S katolickou vírou se Vilém poprvé setkal už při návštěvách u své babičky Alžběty z Hradce, na dalekém jihu se ale jeho zájem o tento duchovní směr dále prohloubil. Jistou roli mohlo sehrát také povědomí o lepších kariérních možnostech katolíků, na rozhodnutí ale zřejmě lví podíl měli hradečtí jezuité – určili jej totiž za podmínku ženitby s Otýlií z Hradce.

Šlo o Vilémovu příbuznou (jejich otcové byli bratranci), proto si Slavata musel u papeže Klementa VIII. pro sňatek vyprosit dispens. Získal jej roku 1600 a o dva roky později se s Otýlií skutečně oženil. Z jejich lože vzešlo celkem pět synů, z nichž tři (Adam Pavel, Jáchym Oldřich a František Vít) se dožili dospělosti.

Mistr zákulisních tahů

Vilém byl brzy po svém náboženském obratu jmenován císařským komořím a v roce 1598 ho Rudolf II. pověřil diplomatickým poselstvím k anglické královně Alžbětě. Slavatovec si ale dělal naděje na výnosnou pozici karlštejnského purkrabí za panský stav. Když se smrtí Jáchyma Oldřicha z Hradce roku 1604 tento úřad uvolnil, podařilo se mu jej získat. Navíc mohl skrze svou manželku disponovat rozsáhlými majetky rodu pánů z Hradce, který Jáchymovým skonem vymřel po meči. Vilém na jejich rodovou tradici cílevědomě navázal a roku 1616 získal souhlas císaře Matyáše se spojením obou erbů. 

Když Slavata v roce 1609 jako horlivý katolík spolu se Zdeňkem Vojtěchem Popelem z Lobkovic a Jaroslavem Bořitou z Martinic odmítl uznat Rudolfův majestát, potvrzující náboženskou svobodu obyvatelům Českého království, popudil si proti sobě velkou část českých stavů. V roce 1611 byl vyšetřován kvůli podezření, že se zapojil do příprav vpádu vojsk pasovského biskupa Leopolda do Čech a z postu karlštejnského purkrabí byl odvolán. Mrzet ho to ale příliš nemuselo – v následujícím roce se stal prezidentem dvorské komory a krátce nato získal úřad nejvyššího zemského sudí. Nově získaného vlivu pak využil roku 1617, kdy v průběhu značně vypjatého jednání zemského sněmu svým vlivem významně pomohl prosadit volbu arcivévody Ferdinanda Štýrského za budoucího českého krále. 

(Ne)slavný vyhazov

Kvůli soustředěnému a vytrvalému tlaku, intrikám a provokacím katolické strany se politická situace v Čechách od počátku 17. století postupně zhoršovala. V březnu 1618 se v pražském Karolinu sešel bez souhlasu panovníka stavovský sjezd, který obvinil Matyášovy místodržící z porušování majestátu. Situace pak gradovala až do osudného rána 23. května, kdy skupina předáků stavovské opozice se zbraněmi vstoupila do prostor české kanceláře na Pražském hradě, aby ztrestala královské místodržící defenestrací. 

V kanceláři v prvním patře Starého královského paláce se právě nacházeli tři z těchto vysokých úředníků: Vilém Slavata, dvorský maršálek a karlštejnský purkrabí Jaroslav Bořita z Martinic a nejvyšší purkrabí Adam II. ze Šternberka (další z místodržících, Pavel Michna z Vacínova, stihl z Prahy včas uprchnout). Spolu s nimi byl v tu chvíli v místnosti císařský sekretář Filip Fabricius a převor johanitů Matouš Děpold z Lobkovic. Převora spolu se Šternberkem opozičníci z kanceláře vyvedli a ani jednomu z nich se nic nestalo, ostatní císařští úředníci už ale takové štěstí neměli.

Vilém Popel z Lobkovic podle dobových zpráv chytil Bořitu se Slavatou za ruce a řekl: „Tuto náleží se k nim zachovati, jakožto k rušitelům pokoje obecného.“ Místodržitelé tušili, že je zle, a prosili o milost. Slavata žádal, aby mohl prokázat nevinu před „každým spravedlivým soudem“, toho se jim ale nedostalo. Z okna tak byl po improvizovaném přelíčení vyhozen nejprve Martinic, po něm Slavata, a nakonec i sekretář Filip Fabricius, který „po stranách jako čamrha se točil“ a pokoušel se přítomné agresory od jejich úmyslu odradit.

Záchrana u Polyxeny

Defenestrovaní nešťastnici padali z velké výšky, přesto všichni tři přežili. Nezachránilo je, jak se mnohdy uvádí, smetiště pod okny české kanceláře, nýbrž příkrý svah, který postupně zbrzdil jejich pád. Jediný Slavata se pádem vážněji zranil (uhodil se hlavou o římsu), proto mu museli z místa dopadu pomoci odejít sloužící katolické paní Polyxeny z Lobkovic, jejíž palác se nacházel v sousedství. 

Když stavové zjistili, že vyhozené místodržící pád nezabil, vypravili se někteří z nich do Lobkovického paláce a žádali jejich vydání. Polyxena jejich naléhání důrazně odmítla, načež celá „delegace“ kupodivu ustoupila. Vilém Slavata se v jejím domě po několik dalších týdnů léčil, psal si poznámky o událostech, které později používal při diktování svých Pamětí z let 1608–1618 a o dění v Praze tajně informoval Vídeň.

Když se částečně zotavil, stavové ho donutili podepsat revers, že se jim nebude mstít (císař však platnost této listiny 10. září 1620 zrušil) a následně mu umožnili navštěvovat bohoslužby ve svatovítské katedrále. Na jaře 1619 odjel Slavata na léčení do Teplic, místo návratu do Prahy ale následně uprchl do Pasova, kde žil až do roku 1621. Hradecké panství, jehož majitelkou byla Vilémova manželka Otýlie, v té době spravoval jeho bratr Michal.

Vrcholná kariéra

Díky podepsání reversu byl bývalý místodržící vyškrtnut ze seznamu katolických pánů, kterým měl být zkonfiskován majetek, pouze nesměl zastávat zemské úřady. Ve chvíli, kdy se mocenská karta obrátila, jej císař za neochvějnou podporu povýšil do hraběcího stavu.

Za pobělohorských konfiskací Slavata vykoupil jediné panství. Stalo se tak roku 1623 a šlo o staré rodové dominium Košumberk, které chtěl zachránit pro Jindřicha Viléma, syna svého bratrance Diviše Lacemboka. Tomu ho císař odebral za účast na stavovském povstání – jde o jeden z mnoha příkladů, kdy během „ohavné rebelie“ stáli příbuzní z jednoho rodu na opačných stranách barikády. 

TIP: Přežil defenestraci: Jak se podařilo uprchnout královu místodržícímu?

Vilém zpočátku císaře podněcoval k tvrdému postupu proti „rebelům“, netajil se ale odporem k poněmčování českých zemí – ve svých úřadech vždy hovořil a psal česky. Patřil k nejvýznamnějším katolickým zastáncům domácí šlechty, která u vídeňského dvora získala pověst „kacířů a rebelů“, a značnou měrou přispěl ke konsolidaci poměrů v zemi po porážce povstání. Císař mu bezmezně důvěřoval, spoléhal na jeho zkušenosti, znalosti a dobrý úsudek a svěřoval mu vysoké královské úřady – roku 1623 ho jmenoval nejvyšším zemským komorníkem, o čtyři roky později nejvyšším hofmistrem a roku 1628 nejvyšším kancléřem. Slavata se z těchto pozic podílel na přípravě Obnoveného zřízení zemského, s oklešťováním královských práv ale projevoval otevřený nesouhlas.

Lidstvo začalo kočky domestikovat pravděpodobně už kolem 10. tisíciletí př. n. l., přičemž šlechtitelé po celá staletí volili pro další křížení zvířata s ideálními znaky. V prvé řadě šlo sice o povahové vlastnosti – zejména krotkost, přítulnost či inteligenci – ale jejich dědičnost se shodou okolností pojí rovněž s některými fyzickými aspekty. Geny zodpovědné za výše uvedené rysy totiž zároveň brání pigmentovým buňkám v dozrávání, což se projeví bílými skvrnami především na tlapkách či ocase.

V souvislosti s domestikací vědci upozorňují i na další aspekt – podle výzkumu vědců z Vídeňské univerzity se kočkám (stejně jako například psům nebo ovcím) ve srovnání s jejich divokým africkým předkem Felis lybica zmenšil mozek. Největší pokles mozkové hmoty nastal v těch částech mozku, respektive u specializovaných buněk, které jsou odpovědné za reakci na hrozby.

TIP: Odvěká kočičí nezávislost: Historie a kořeny soužití člověka a koček

Vedle africké divoké kočky a kočky domácí vědci porovnávali i velikost mozku evropské divoké kočky (Felis silvestris). Ta přímo domestikována sice nikdy nebyla, nicméně podle vědců u ní došlo ke křížení s domestikovanou kočkou. Podle studie mají i tito kříženci menší mozek než evropská divoká kočka – z čehož badatelé vyvozují, že za zmenšením mozku stojí opravdu domestikace.

Hyeny odjakživa obklopovala atmosféra předsudků, znechucení, polopravd a omylů. Velmi nelichotivě a nepravdivě se o nich vyjadřuje také Ernest Hemingway ve své knize Zelené pahorky africké. Podle něj je například hyena „požírač mrtvol, který žere svoje vlastní maso“ nebo „zvíře, které obchází tábořiště a žalostně skučí, … které si to mete po hnědavé pláni a tahá břicho při zemi, zvíře, které se ohlíží, ve tváři výraz vychytralého zparchantělého psa“. Opravdu jen těžko lze v těchto formulacích přehlédnout antipatie, které spisovatel k hyenám choval.

Silný žaludek 

Hyeny jsou často mylně považovány za psovité šelmy. Ve skutečnosti tvoří samostatnou čeleď hyenovitých (Hyaenidae), do níž patří pouze čtyři druhy: hyena žíhaná (Hyaena hyaena), hyena čabraková (Hyaena brunnea), hyena skvrnitá (Crocuta crocuta) a drobnější hyenka hřivnatá (Proteles cristatus).

S výjimkou hyenky hřivnaté mají neuvěřitelně silné čelisti a zuby, jimiž dokážou drtit mohutné kosti velkých afrických kopytníků. Mezi svými zuby vyvinou silnější tlak než většina šelem – udává se, že jde o cca tři tuny na centimetr čtvereční! Hyeny jsou rovněž vybaveny silnými žaludečními šťávami, takže dokážou vedle masa strávit rovněž kosti, dokonce rohy a kopyta!

Klany žijící v matriarchátu

Holandský zoolog Hans Kruuk, který jako první hyeny skvrnité seriózně studoval v šedesátých letech dvacátého století, zjistil, že hyeny žijí ve společenských formacích, které Kruuk nazval klany. Jeden klan přitom může být tvořen až stovkou jedinců.

Už předtím byl odhalen stále přežívající omyl, že jsou hyeny hermafrodité. Důvodem této teze byl fakt, že samčí a samičí pohlavní orgány jsou si velmi podobné, protože samice jsou obdařeny falešným „pseudopenisem“. Je u nich totiž ve velké míře přítomen samčí hormon androgen, proto jsou o 10–20 % větší než samci a jsou i agresivnější. Vládci každého klanu jsou i z toho důvodu samice. Moc samců začíná až tam, kde končí vláda nejslabší z dam. 

Hyení muž

O přitažlivých silách mezi lidmi a hyenami by mohli vyprávět afričtí „hyenáři“. Do krajnosti je tato profese dovedena ve městě Harer, které leží ve východní části Etiopie. Lidé zde mohou sledovat neuvěřitelné divadlo – každý večer zde Jusuf Ahmed krmí u městské brány Sanga divoké hyeny.

Z plastové nádoby rozděluje maso mezi své oblíbenkyně, které si pojmenoval. Hyeny dokážou dokonce opatrně sebrat nabízenou pochoutku z klacíku, který muž drží v ústech. A to přesto, že samy mezi sebou se o potravu bez milosti servou. 

Výkonní lovci

Hyeny mají v poměru k velikosti těla (srdce hyeny je dvakrát větší než srdce lva) největší srdce ze všech afrických savců, což z nich činí skvělé vytrvalce a atlety. „Dovedou běžet rychlostí až 65 km za hodinu, a jsou tedy rychlejší než zebry a pakoně, kteří nikdy neběží rychleji než 45–50 km v hodině,“ tvrdí Josef Vágner.

TIP: Stateční psi hyenovití: Pro svou rodinu jsou ochotní i zemřít!

V klanech loví velkou zvěř – pakoně, antilopy, zebry… Hyena při lovu obvykle uchopí stíhané zvíře za zadní nohu, zakousne se a pevně drží, dokud oběť nestrhne na zem.

Podle některých vědců to nebyla odvaha evropských obránců, která stála za odchodem mongolských vojsk. Zásadní historickou úlohu podle nich nejspíš sehrála „malá“ změna počasí.

Mongolská říše byla impériem, které si na přelomu 13. a 14. století podmanilo pětinu veškeré souše. Hordy velkého Čingischána dobyly většinu do té doby existujících starých pevninských království v okolí. Čtyři vojevůdci, Džoči, Čaadaj, Ögödej a Tolui, synové velkého vladaře, putují krajem jako jezdci Apokalypsy. V jejich stopách zůstane na 40 milionů mrtvých a bezpočet zotročených. Pod kopyty koní nájezdníků ze stepí byla za méně než čtyřicet let do prachu zadupána Čína, Persie, Chórezmská říše, centra muslimského světa na území dnešního Íránu, Iráku, Sýrie a Palestiny a rozvrácena byla i Kyjevská Rus. V době největšího územního rozmachu pokrývá moc velkého chána plochu stěží představitelných 33 milionů kilometrů čtverečních a jeho organizovaná vojska už čekají na povel k vpádu do srdce Evropy.

Ani neporazitelný není nesmrtelný

„Až už vezmeme v potaz počet pokořených obránců, prostý součet dobytých zemí nebo celkovou rozlohu získaného území, dokázal toho Čingischán získat vždy nejméně dvakrát tolik, než jakýkoliv jiný vojevůdce v historii,“ zmiňuje historik Jack Weatherfor. Čingischán byl téměř neporazitelný, ale nikoliv nesmrtelný. Zkraje roku 1227 ještě zvládne se svou armádou rozprášit na zamrzlé řece Jang-c’-ťiang vojska panovníků západní dynastie Sia a vyplenit jejich hlavní město Jin-čchuan. Ale krátce nato umírá.

Příčina zůstává neznámá. Ve hře je zranění z boje, pád z koně během lovu, nemoc i otrava. Vzhledem k tomu, že přesná lokalizace jeho hrobu je dodnes záhadou, se pravdu ještě chvilku nedozvíme. Po jeho skonu se vlády ujímá jeho třetí syn Ögödej, který zdatně naplňuje odkaz svého otce během středoevropského tažení. 

Ukrutností otce nezapře

Mongolská vojska opět získávají jedno území za druhým. Roku 1240 pronikají z Ukrajiny na území nynějšího Polska a zle cestou poničí Uherské království. V březnu téhož roku uherský král Béla IV. mizí z Pešti, a vojáci hordy tu vzápětí zmasakrují na 200 000 lidí. Ostatně, je to jen malá část z obětí mongolského tažení. Dohromady se počet obyvatel na území dnešního Maďarska sníží o 15 až 25 %.

Po další vítězné bitvě, tentokrát u polské Lehnice, se dobyvatelé proženou Moravou a spojí se s hlavním vojem vedeným Ögödejovým synovcem Batuem. Dobyvatelé jsou jen pár dní cesty od Vídně, ale místo připraveného válečného tažení se rázem všichni stáčejí směrem k východu. A stejně náhle, jako se objevili, z Evropy mizí. Jak je to možné? Historici dosud soudili, že hlavní příčinou odchodu nájezdníků bylo úmrtí chána Ögödeje, ke kterému došlo v prosinci roku 1241. 

Poslední zastávka: Uhry

Taková mimořádná situace si žádala účast všech vojevůdců a potenciálních nástupců na Kurultaji, Velkém mongolském sněmu v hlavním městě říše Karakorumu. Jenže Batu na sněm vůbec nezamířil. Byl si dobře vědom, že faktickou moc nyní drží pevně v rukách poslední žena zesnulého chána, Töregene, a „jistí“ trůn pro svého synáčka Kujuka. Nechává tedy Karakorum daleko před sebou a Uhry za sebou, a na území dnešního Ruska zakládá vlastní říši – Zlatou hordu. Tím celá válečná kampaň, která měla ty nejlepší šance na úspěch, skončila.

Zůstává otázkou, proč v dobyvačných dobrodružstvích ve střední Evropě Batu dále nepokračoval. S poněkud nečekanou odpovědí přichází Ulf Büntgen (mmo jiné působící v Centru výzkumu globální změny Akademie věd České republiky) a Nicola Di Cosmo z Institutu pokročilých historických studií univerzity v Princetonu. Dobyvačným Mongolům se do cesty jednoduše postavilo nepříznivé počasí!

Když stromy promlouvají

Zmínění vědci rozhodně nemají na mysli nějakou přeháňku, ale skutečnou dlouhodobou změnu klimatu. V tomto případě ji charakterizuje chladné podnebí, delší zima a vydatné deště. V konečném důsledku tyto podmínky přispěly k rapidnímu snížení rozlohy potenciálních pastvin, čímž byla výrazně snížena akceschopnost a mobilita mongolských vojsk.

Územní rozvoj Mongolské říše (1206–1294) (zdroj: Wikimedia Commons, Astrokey44, CC BY-SA 2.5)

Z uherských puszt a stepí se mezi lety 1238 až 1241 staly bažinaté mokřiny, nevhodné pro manévrování velkých skupin jízdních oddílů a početného zásobního vozatajstva. Že to zní trochu divoce? Studie Büntgena a Di Cosma, publikovaná v roce 2016 žurnálu Scientific Reports, čerpá z poměrně přesné kroniky: vzorků letokruhů stromů. Do těch se totiž dlouhé zimy a chladná období zřetelně otiskly. Stromy jsou totiž na podobné výchylky od normálu velmi citlivé, a v suchých letech jsou jejich letokruhy velmi tenké.

Tým vedený zmíněnými vědci odebíral vzorky dřeva z pěti lokalit, které můžeme považovat za „mezní“ body dosahu mongolské válečné kampaně. A skutečně, na daných místech bylo v několika po sobě následujících letech klima pro tažení více než nepříznivé. A začátek roku 1242 sérii „špatných jar“ jen dovršil.

TIP: Krutí dobyvatelé nebo špindíry? Mongoly poznal po čichu dokonce vlastní kůň

Ostatně, potraviny ve spížích docházely a kazily se nejen Mongolům, ale i Evropanům. Hladomor už klepal na dveře. Nájezdníci z hordy byli postaveni před jednoduchou volbu: za stěnou deště a bariérou bláta možná čekají lákavé poklady, ale jejich dosažení by si vyžádalo ještě nějaké úsilí. A druhá varianta? Pohodlná cesta zpátky do sucha na již dobyté statky... Ta zvítězila. 

Existuje mnoho rozmanitých druhů nádorů, které se mohou objevit na prakticky všech místech lidského těla. Jedno mají ale společné. Vždy jde o selhání imunitního systému, který si nedokáže poradit s rakovinným bujením. V poslední době se objevují léčby nádorů, které cílí právě na imunitní systém pacienta. Stále větší pozornosti se přitom těší protinádorové vakcíny.

Spoluzakladatelé biotechnologické společnosti BioNTech, kterou proslavil extrémně rychlý vývoj mRNA vakcíny proti pandemickému koronaviru, manželský pár Uğur Şahin a Özlem Türeciová, nedávno předpověděli, že během příštího desetiletí bude široce dostupná vakcína proti rakovině. „Opravdu máme pocit, že jsme na dosah vakcíny, která by mohla změnit život pacientů s nádory,“ tvrdí v rozhovoru pro BBC Özlem Türeciová.

mRNA vakcína na míru

V laboratořích BioNTechu právě vzniká vakcína, která využívá mRNA technologii a měla by „vytrénovat“ imunitní systém očkovaného, aby rozpoznával a ničil nádory. „Naším cílem je vakcína, která bude šitá na míru konkrétního pacienta. Půjde o součást léčby, která bude následovat například po chirurgickém odstranění nádoru,“ vysvětluje Uğur Şahin.

TIP: Nová vakcína proti melanomu má u myší 100% úspěšnost

„Tato vakcína by měla u pacienta vyvolat specifickou imunitní odpověď. T-lymfocyty pacienta budou v těle pátrat po zbývajících buňkách nádoru a v ideálním případě je zničí,“ doplňuje Şahin. Výzkum mRNA vakcín původně předcházel vývoji mRNA vakcíny proti covidu-19 a velmi uspíšil její vznik. V BioNTechu teď zase využívají zkušenosti získané vývojem covidové vakcíny pro dotažení vývoje vakcíny proti nádorům.

Čím více exoplanet objevujeme, tím je jasnější, jak rozmanité ve skutečnosti jsou. Planety Sluneční soustavy představují jen velmi omezený příklad toho, jak mohou planety ve vesmíru vypadat. Potvrzuje to i nedávný objev plynného obra TOI-3757 b u červeného trpaslíka v souhvězdí Vozky, vzdáleného od nás asi 580 světelných let.

Jde o planetu s doposud nejnižší hustotou, jaká kdy byla u červeného trpaslíka objevena. Její průměrná hustota připomíná oblíbenou pochoutku marshmallow. „Obvykle se má za to, že u červených trpaslíků, kteří jsou menší, chladnější a méně zářiví než Slunce, vznikají plynní obři jen obtížně a jsou tím pádem nesmírně vzácní,“ uvádí ve zprávě vedoucí výzkumu, kanadský astronom Shubham Kanodia z americké výzkumné organizace Carnegie Institution for Science’s Earth and Planets Laboratory. Už jen z tohoto pohledu je objev exoplanety TOI-3757 b tak cenný.

Velmi řídká exoplaneta

Objevená exoplaneta je o něco málo větší než náš Jupiter. Červeného trpaslíka obíhá ve velmi těsné blízkosti – svou mateřskou hvězdu obkrouží za 3,5 dne. Když se vědcům podařilo určit její hmotu, na asi jednu čtvrtinu Jupiteru, mohli z dat odvodit i hustotu této exoplanety. Dospěli k průměrné hustotě zhruba 0,27 gramu na centimetr krychlový. Hustota exoplanety TOI-3757 b je tím pádem ani ne poloviční oproti Saturnu, nejřidší planetě Sluneční soustavy.

Exoplanetu TOI-3757 b jako první objevil satelit pro výzkum tranzitujících exoplanet TESS, Kanodiův tým následně využil k jejímu pozorování 3,5m teleskop Observatoře WIYN, která je součástí Národní observatoř Kitt Peak v Arizoně. Kolem objevené exoplanety je stále řada otazníků. Není například úplně jasné, jak mohl u dotyčného červeného trpaslíka vzniknout plynný obr, natož tak řídký.

Jedna z uvažovaných teorií o vzniku planety s takto extrémně nízkou hustotou souvisí s jejím formováním. Podle současných teorií vznikají plynní obři jako masivní kamenná jádra o hmotnosti až desetinásobku hmotnosti Země, která postupně přitahují velké množství okolního plynu a vytvářejí tak plynné obry. Mateřská hvězda exoplanety TOI-3757 b ale vykazuje nižší zastoupení těžkých prvků, což podle vědců mohlo vést k tomu, že se kamenné jádro planety tvořilo pomaleji a zbrzdil se tak proces akrece plynu. To mohlo ve výsledku ovlivnit celkovou hustotu planety. Další možnost souvisí s oběžnou dráhou planety. Předběžné údaje ukazují, že trajektorie exoplanety je mírně elipsovitá. To způsobuje výrazné změny v zahřívání jejího povrchu a může vyústit v určitou formu „nadýmání“ atmosféry planety

TIP: Polystyrenová exoplaneta prozrazuje mnoho zajímavého o atmosférách planet

„Extrémně nízkou hustotu této exoplanety by mohla osvětlit budoucí pozorování novým americkým Vesmírným dalekohledem Jamese Webba (JWST),“ říká Jessica Libby-Roberts z Pensylvánské státní univerzity, která se na výzkumu exoplanety podílela. „Pokud najdeme více podobných systémů červených trpaslíků s plynnými obry, přispěje to k porozumění mechanismům vzniku a vývoje planet,“ dodává astrofyzička.

Ve srovnání se zbývající pěticí květenných říší je zmíněná oblast řádově menší: Zaujímá pouze cíp Jihoafrické republiky o rozloze zhruba 90 000 km², tedy asi jako Portugalsko. Přesto jde z botanického hlediska o světový unikát. Na takto omezeném prostoru se vyskytuje devět tisíc rostlinných druhů, z nichž více než dvě třetiny tvoří endemity. Přibližně stejný počet druhů bychom přitom našli v celé Evropě, která však dosahuje více než stonásobné rozlohy. 

Některé tamní regiony náležejí z hlediska globální biologie či ekologie k natolik významným, že mezinárodní komise v roce 2004 rozhodla o jejich zápisu na seznam UNESCO. V následujících jedenácti letech se tak pod ochranou postupně ocitlo třináct lokalit, dohromady zahrnujících 12 % rozlohy Kapské květenné říše.

Tiché křoví

Vzhledem k charakteru místního horninového podloží, které pokrývá jen mělká půda chudá na živiny, se v oblasti téměř nevyskytují stromy. Jedinými zástupci dřevin tak zůstávají nízké křoviny zvané fynbos – v afrikánštině doslova „tiché křoví“ – kterých už botanikové popsali na 6 500 druhů. Dokážou prosperovat vzhledem k nižším nárokům na minerální látky, přičemž potřebnou výživu získávají díky pravidelným požárům. Vyhovuje jim také absence větších býložravců, kteří by jinak většinu porostu spásli. I další botanické druhy vykazují množství adaptací na subtropické klima a specifické prostředí: Řada z nich například přečkává období sucha pod zemí v podobě cibulí.

Vymírání v přímém přenosu

I s ohledem na zmíněné náročné podmínky je až s podivem, že se v Kapské květenné oblasti vyskytuje takřka pětina všech rostlinných druhů černého kontinentu.

TIP: Na vrcholu Afriky: Národní park Kilimandžáro ohrožují klimatické změny

Fytogeografickou lokalitu v okolí mysu Dobré naděje označují přírodovědci za jeden z pětatřiceti tzv. hotspotů biodiverzity, kde na malém území roste mimořádně rozmanitá flóra – byť ve více než v polovině případů zároveň velmi ohrožená. Podle odhadů dokonce Kapskou květennou oblast postihuje vůbec nejrychlejší vymírání druhů v globálním srovnání. Příčina tkví ve ztrátě původních biotopů, v invazi cizích druhů a v degradaci půdy. 

Na počátku prosince se v New Yorku uskuteční aukce unikátního dimantu. Tento výjimečný kámen má za sebou zajímavou minulost. Původně jej někdy okolo roku 1980 našli horníci v Kongu, kteří ale vzhledem k jeho obří velikosti nevěřili, že by mohlo jít o skutečný diamant. V surovém stavu měl 890 karátů! Kámen proto vyhodili na hromadu suti, kde jej později nalezla mladá dívka. Ta ho ukázala svému strýci, který jej obratem prodal místnímu obchodníkovi s diamanty.

Během několika let vzniklo z původního kamene 15 samostatných diamantů. Jedním z nich byl i 407karátový kámen pojmenovaný jako The Incomparable (Nesrovnatelný) – v té době třetí největší na světě.

Zlatý kanár

Veřejnosti byl tento unikátní kámen poprvé představen v roce 1984 v rámci expozice přírodovědného muzea Smithsonian National Museum of Natural History, společně s dalšími legendárními drahými kameny. Diamant poté několik let putoval po muzeích a výstavách až jej získala rodina švýcarských klenotníků Mouawadových, kteří jej vsadili do diamantového náhrdelníku. V roce 2013 si tento šperk vysloužil i zápis do Guinessovy knihy rekordů, coby nejcennější náhrdelník na světě. Jeho cena tehdy byla 55 milionů dolarů (1,3 miliardy korun).

TIP: V Botswaně byl nalezen třetí největší diamant na světě

Nyní je tento diamant opět k mání. Současní majitelé se jej rozhodli nechat přebrousit, díky čemuž získal lepší tvar a jasnější barvu, a také nové jméno –Golden Canary neboli Zlatý kanár. Ztratil poměrně dost na své velikosti – jeho aktuální hodnota činí 303,1 karátu. Podle Amerického gemologického institutu jde ale o největší takzvaný flawless čili „bezvadný diamant“ a co do velikosti se s ním mohou rovnat jen čtyři další diamanty na světě. Před samotnou aukcí, která se uskuteční 7. prosince v New Yorku, čeká diamant celosvětovém turné, během kterého se představí movitým zákazníkům v Dubaji, Tchaj-peji, Ženevě a Hongkongu.