Dnešní svět má problém s rezistencemi. Nejde přitom jenom o bakteriální rezistence vůči antibiotikům, které jsou mediálně nejznámější. Stále více rezistentní na příslušné používané chemikálie jsou například plevele, což komplikuje život zemědělcům nebo rozličné druhy hmyzu, včetně škůdců či přenašečů závažných druhů onemocnění.

Týká se to i komárů, kteří přenášejí celu řadu nebezpečných infekcí. Jednou z našich hlavních zbraní proti chorobám, za jejichž přenos jsou zodpovědní komáři, jsou insekticidy, které likvidují komáry a tím omezují přenášení dotyčných infekcí. Pokud jsou ale komáři rezistentní vůči používaným insekticidům, vede to k intenzivnějšímu přenosu nemocí.

Rezistentní komáři v tropické Asii

Japonský tým Národního institutu pro výzkum infekčních onemocnění pořídil vzorky z celkem 23 populací komára tropického (Aedes aegypti), který přenáší mimo jiné horečku dengue, žlutou zimnici, horečku zika a další nepříjemné infekce. Studované populace pocházely z africké Ghany, Vietnamu, Indonésie, Tchaj-wanu a Kambodže. Výzkum nedávno zveřejnil vědecký časopis Science Advances.

U více než 78 procent komárů z Vietnamu a Kambodže byla objevena mutace L982W, která mění cílové místo hojně používaných pyretroidních insekticidů. V obou zemích byly potvrzené i další dvě dvojice mutací s podobnými účinky. Jak si vědci ověřili, výsledkem těchto mutací je velmi vysoká rezistence vůči pyretroidním insekticidům.

TIP: Geneticky upravení komáři likvidují infekci viru horečky dengue

Superrezistence komárů vůči insekticidům představuje podle odborníků velmi vážnou hrozbu – obzvláště u komára tropického. Jak je u virových onemocnění typické, horečku dengue v podstatě neumíme léčit a problémy jsou i s prevencí. Postižené státy proto spoléhají především na insekticidy.

„Je velmi důležité být v obraze a vědět, že dříve spolehlivé insekticidy už na řadu populací komárů nezabírají,“ uvedl vedoucí výzkumu Shinji Kasai pro ABC News. „Úřady jednotlivých zemí by to měly řešit a hledat nové účinné postupy pro likvidaci komárů.“

Mám moc rád severskou přírodu a zimní Arktida pro mne představuje nejkrásnější divočinu. Když jsem v červenci na Špicberkách poprvé uviděl lišku polární (Vulpes lagopus) v její sezónní hnědošedé srsti, začal jsem si v hlavě promítat tu nádheru polární lišky s bílým zimním kožichem, jak běží sněhem s pozadím bílých skal. Předsevzal jsem si, že udělám všechno pro to, abych se vrátil v zimě a mohl skutečnost konfrontovat se svými vizemi. I s vědomím toho, že toulání se mimo civilizaci v těchto místech se pojí s jedním poměrně reálným nebezpečím.

Okouzlení v ledovcové zátoce

Moje první letní setkání s liškou polární bylo krátké, divoké a bez větší šance na soustředěnější nerušené pozorování nebo hlubšího přemýšlení nad záběry. Při hledání tuleňů vousatých (Erignathus barbatus) v zátoce u ledovce Kongsbreen, během fotografování sobů polárních (Rangifer tarandus) ze člunu blízko břehu, jsme lišku zahlédli ve skalách nad našimi hlavami. Právě obcházela hnízda racků a alkounů, což je pro ni v červenci ideální místo ke shánění potravy. V ptačích koloniích se liška živí jak vejci, tak mláďaty. Díky hnědošedému letnímu kožíšku byla šelma dokonale maskovaná a kdyby nepopoběhla, vůbec by ji nebylo možné vidět. Když jsem lišku polární poprvé zahlédl, překvapilo mne, že je menší než liška obecná (Vulpes vulpes) z České kotliny. I ten ocas má méně huňatý.

Tu stejnou lišku jsme o pár minut později viděli běžet po oblázcích na břehu, ale opět šlo o letmé pozorování. Vlastně jsem byl rád, že jsem ji z houpajícího se člunu vůbec zahlédl. I tak mě ale tohle nádherné zvíře okouzlilo.

Čekání u šedých liščat

Neuběhly ani celé dva dny a liška polární tu byla znovu. Při krátké zastávce u sobů polárních blízko výběžku Protektorfjellet jsme našli skalku, kde měla doupě. Přestože se nám dospělá liška neukázala (pravděpodobně zrovna lovila v blízkých ptačích koloniích), naskytlo se nám několik příležitostí fotografovat dvě mláďata. Ve skalách a v jejich blízkosti neustále skotačila a vůbec nevěnovala pozornost tomu, že na ně míří několik teleobjektivů. Když jsme se k nim opatrně přiblížili, pustila si nás na pár metrů k tělu a naší přítomnosti v zásadě nevěnovala pozornost.

Občas se nám na chvilku ztratila, ale po pěti minutách byla opět ze skal venku a prala se s nezmenšenou vervou. Trval jsem na tom, že tu zůstanu tak dlouho, dokud se nevrátí dospělá liška s ulovenou potravou, ale postupující čas nás zaháněl zpátky na loď. Když se pak na dlouhých 20 minut ze zorného pole ztratila i mláďata, opustila mne vůle vzpouzet se realitě. Určitou útěchou při cestě člunem k naší lodi byl doprovod asi osmi běluh severních (Delphinapterus leucas). Tyto nádherné kytovce jsem tehdy viděl poprvé.

Pátrání u Longyearbyen

Viděl jsem lišku u ledovce, dovádějící liščata ve skalách, ale do celého příběhu mi pořád něco chybělo. Toužil jsem vidět nějakou „klidnější“ dospělou lišku, ideálně s úlovkem v tlamě a v hezkém světle.

Když jsme se po deseti dnech na lodi dostali na pevninu a blížil se náš odlet domů, půjčili jsme si na jeden den auto s předsevzetím, že budeme jezdit tak dlouho, dokud v okolí města Longyearbyen nějakého dalšího lišáka nenajdeme. Po okolí toho sice moc nenajezdíte, silnice tu mají dohromady asi 20 km, ale když po nich budeme opakovaně projíždět a pozorně koukat do dalekohledu, lišku přece musíme najít.

Měl jsem vytipováno několik míst. Říkal jsem si, že by lišky mohly být někde u vody (kde hledají uhynulé ryby), v blízkosti lidských obydlí (tam je zase lákají odpadky) nebo v koloniích alkounů malých (kteří jsou jejich tradiční potravou), ani ne 5 km od města.

Na honěnou kolem domu

Nakonec naše pátrání netrvalo ani tak dlouho. V poledne jsme dostali auto a už před 20. hodinou večer (díky polárnímu dni jsme si nemuseli dělat starosti kvůli světlu) zahlédl Bohdan z auta prvního lišáka, který se pohyboval na jeho straně. Tato polární liška byla naším pokusům velmi nakloněna. Pohybovala se v okolí aktuálně opuštěného domku, kde sbírala drobky z terasy. Pobíhala okolní trávou se suchopýrem a tu a tam něco zahrabala. Naše cvičení vleže s teleobjektivy ignorovala.

Škoda, že chvíle, kdy by fotografie byla opravdu hezká, s horami v pozadí, trvaly jen pár vteřin. V pozadí za liškou se tak častěji vystřídalo skoro vše ostatní – auto, sněžné skútry, dům nebo popelnice. Ale i to k dokumentu o chování lišek polárních na Špicberkách patří.

Několik dalších hodin s krátkými přestávkami jsme běhali okolo domečku a snažili se lišku co nejlépe zvěčnit. Doufali jsme v nějaké atraktivní pohledy a zajímavé příležitosti a nevzdávali jsme se až do chvíle, kdy se nám zvíře během okamžiku záhadně ztratilo. Protože se ale liška v těchto místech chovala velmi „domácky“, rozhodli jsme se, že se sem v noci vrátíme.

Schovávaná ve skalách

Noční hledání (za absolutně denního světla, jsme přece v Arktidě), bylo obtížnější, přestože jsem lišku poměrně rychle zahlédl dalekohledem. Pobíhala v suťovém poli pod strmým svahem hory asi 300 metrů od silnice. Štrádovala si to v kamenech ve stráni pod hnízdištěm alkounů malých a i když jsem ji stále důsledně držel v dalekohledu, najednou zase zmizela. Jediný logický závěr zněl, že ve svahu musí mít noru!

Za pár minut už jsme byli na úpatí suťáku, v místě, kde se liška „vypařila“. Přestože jsme skoro hodinu pečlivě hledali, lišku ani noru jsme neobjevili. Určitě jsme byli blízko, což nám potvrdilo několik nálezů – kůstky ptáků a chuchvalce zbytků heboučké bílé zimní srsti polární lišky. Když jsem tuto „relikvii“ držel v ruce, opět ve mně povzbudila rozhodnutí, že se za tímto nádherným zvířetem vrátím někdy v zimě.

Najdi bělokury, najdeš lišku

Uběhly dlouhé čtyři roky a já se na Špicberky vrátil. Měl jsem naplánovanou druhou expedici za ledními medvědy, ale hned od začátku jsem si říkal, že všechen čas na pevnině v okolí Longyearbyen budu věnovat hledání polárních lišek. Byl začátek dubna, všude ležela spousta sněhu, teploty okolo -24 °C, což jednoznačně znamenalo, že liška bude mít bílý zimní kožíšek. Její vypátrání ovšem bylo obtížnější, než jsem si i po předchozích zkušenostech představoval.

Než jsme odpluli dál na sever za medvědy ledními, bylo naše liščí pátrání úplně marné. Přitom jsem pro objevení lišky v danou chvíli a podmínkách udělal maximum. Říkal jsem si, že když je nyní většina ptáků z kolonií na zimu pryč, má liška jiný jídelníček. A protože jediným zimním ptákem je tu bělokur horský (Lagopus mutus), liška se určitě bude zdržovat v blízkosti jeho výskytu. Z pevninského Norska a pátraní po pižmoních severních jsem si pamatoval, že bělokuři vyhledávají spíše od sněhu vyfoukané hrany kopců a stráně, kde mají větší šanci prohrabat se k potravě. Přesně takové jsem několik kilometrů za letištěm, kousek za posledními chaloupkami místních obyvatel, našel a doufal jsem, že to povede jak k objevu bělokurů, tak lišek…

Lední medvědi a stopy ve stopách

Zimní krajina sněhem zapadaných Špicberků je nádherná. Všudepřítomní sobi polární se snaží prohrabat sněhem k potravě, všude je bílo, nikde ani noha. Pokud ve sněhu najdete nějakou stopu, asi je to ta vaše, zafoukaná z předešlého dne.

Nádherná severská idylka bohužel obsahuje i jedno poměrně velké riziko – lední medvědy (Ursus maritimus). Tahle obrovská šelma je asi jediným zvířetem na Zemi, pro něž je člověk vždy potravou. Pokud ledního medvěda v přírodě potkáte, máte 100% šanci, že vás napadne, a 50% šanci, že setkání přežijete. Všude na Špicberkách je právě proto mimo civilizaci doporučeno nosit střelnou zbraň, která může být poslední instancí v případě, že se s šelmou setkáte. My žádnou neměli. Nemám zbraně rád, nebyl čas na vyřizování papírů a nosit k mnoha kilogramům fotografické techniky ve sněhu ještě dvanáctikilogramovou starou pušku mi nepřipadalo ideální.

Kromě soustředěného pátrání po lišce nám tak v naší čtyřčlenné skupině přibyla jedna starost navíc. Stále jsme dalekohledem pečlivě prohlíželi vzdálené kopce, jestli se k nám náhodou neblíží medvěd. Musím přiznat, že s tímto vědomím jsme si hledání lišky polární moc neužívali a možná i proto jsme ji nezahlédli ani jednou.

Na vytipované lokalitě bylo mnoho čerstvých stop – jak od bělokurů, kterých tu mohlo být několik desítek, tak od lišek. Později k nim přibyly i naše stopy a v době, kdy jsme museli odplout lodí na sever, jsme našli i čerstvé stopy lišek v našich šlépějích. To zvíře tam prostě bylo, jen jsme na něj neměli štěstí. Dohodli jsme se, že jak se vrátíme z plavby na pevninu, zkusíme to znovu. Před odletem jsme měli mít 24 hodin na to, abychom lišku polární našli.

Bezvýsledná zastávka u mrtvého soba

O týden později, kdy jsme se znovu vylodili v Longyearbyen, se k nám dostala zpráva, že asi kilometr nad letištěm je ve stráni pár dní uhynulý sob polární. To mohla být naše „velká liščí šance“. Zbytečně jsme proto neotáleli a hned jsme se vypravili daným směrem. Už když nás taxík vysazoval na konci silnice, nasvědčovali kroužící rackové tomu, že zde bude nějaká nečekaná potrava.

Ohlodané zbytky soba jsme velmi rychle našli, ale všechny liščí stopy v jejich blízkosti mi připadaly starší. Prošli jsme i širší okolí, ale neobjevili jsme ani chlup. Po krátké poradě se Mirek s Honzou rozhodli vrátit a my s Jirkou se vydali na několikakilometrový pochod sněhem k „Bělokuří stráni“, kde jsme lišky zkoušeli najít týden předtím.

Útěk do záběru

Panoval velký mráz, ale jak jsme pochodovali sněhem, najednou mi bylo dost vedro. Po asi hodině a půl jsme došli do cíle a rozdělili se, že oblast pročešeme. Ten, kdo první najde lišku, zavolá. Potřeboval jsem si odpočinout, protože pochod sněhem a další hodina sledování čerstvých liščích stop v lokalitě mě vyčerpaly. Vybral jsem si vyvýšené místo na stráni, abych měl s dalekohledem přehled.

Ani ne deset minut na to jsem v dalekohledu uviděl Jirku a jen pár metrů od něj lišku polární, jak se žene mým směrem! S prsty mírně se třesoucími vzrušením jsem si připravil fotoaparát a konečně pořídil sérii snímků lišky polární běžící po bílé sněhové pláni. Dojetí nad vzácným okamžikem a nadšení z krásy opravdu nádherného zvířete mi skoro vehnaly slzy do očí.

TIP: Jak ochočit lišku: Sovětský experiment, ze kterého vzešla jediná populace skutečně krotkých lišek

Lišku jsme měli na dohled ještě pár desítek minut, ale kromě krátkého okamžiku, kdy si sedla a pustila nás k sobě na pár metrů, moc dalších příležitostí pro fotografování nebylo. Bylo okolo 20. hodiny, ale slunce pod jasnou oblohou svítilo příliš ostře, takže západu slunce odrážejícího se v liščím kožichu jsme se nedočkali. Lišku jsem naposledy viděl, jak se žene sněhovou plání se vzdálenými kopci Špicberků v pozadí. Speciálně za ní se sem určitě ještě někdy na pár dní v zimě vrátím.

Onemocnění epidermolysis bullosa congenita (EBC), známější pod názvem „nemoc motýlích křídel“, představuje vzácnou dědičnou chorobu. U nás jí trpí více než 300 lidí, v Evropě je zhruba 30 000 nemocných a na celém světě žije s EBC okolo 500 000 pacientů. Nemoc je geneticky podmíněná a v současnosti ji nelze zcela vyléčit. Příčinou tohoto onemocnění jsou různé mutace v genu COL7A1, který je zodpovědný za výrobu jednoho typu kolagenu. Na kůži lidí s touto poruchou se velmi snadno objevují rozsáhlé puchýře a rány, které vznikají i po nepatrném dotyku a někdy i samy od sebe.

Úspěch v klinických testech

Tým amerických odborníků vyvinul nový gel pro vnější použití, který se jeví jako průlomový (nejen) v léčbě „nemoci motýlích křídel“. Gel obsahuje funkční geny, které jsou do těla dopravované prostřednictvím upraveného herpetického viru. Ten se nemůže replikovat a vyvolávat onemocnění, umí ale obejít imunitní systém a dodat tělu funkční kopie genu COL7A1. 

Léčba, která se nazývá Beremagene Geperpavec (B-VEC) v této době prochází klinickými testy. Lékařský časopis The New England Journal of Medicine nedávno zveřejnil výsledky dvojitě slepého klinického testu 3. fáze a podle všeho jsou více než slibné. U 71 % pacientů, kterým byl gel aplikován jednou týdně po dobu tří měsíců, došlo k úplnému zhojení ran. Po půl roce bylo 67 % zahojených poranění stále dobrém stavu.

Jedním z účastníků testů byl 22letý Vincenzo Mascoli, který má kvůli „nemoci motýlích křídel“ prakticky celý život po těle otevřené rány. „Po 4 měsících jsem pozoroval zlepšení na velké ráně, kterou mám na zádech od dvou let,“ popisuje Mascoli. „Po půl roce se tato velká rána kompletně zahojila a stala se mnohem méně bolestivou.“

TIP: Nově schválená genová terapie je nejdražší léčbou na světě

Účinek nového gelu není bohužel trvalý, pro zvolenou technologii to ani není možné. Gel je pouze povrchový a neproniká do hlubších vrstev kůže. Dovede pouze léčit již vytvořené rány a nikoli příčinu onemocnění, i to je ale pro pacienty velká pomoc. U řady pacientů z klinických testů se tak po uplynutí dalších měsíců opět objevily otevřené rány. Výsledky testů ale ukázaly, že gel lze bez potíží a nežádoucích vedlejších účinků aplikovat opakovaně a po dlouhou dobu. Vědci věří, že stejnou léčbu navíc bude možné použít i u dalších typů genetických poruch souvisejících s kůží.

Farmaceutická společnost Krystal Biotech nyní úzce spolupracuje s americkým Úřadem pro kontrolu potravin a léčiv (FDA), na schválení léčebného gelu a jeho uvedení na trh. Rozhodnutí FDA by mohlo padnout někdy v prvním čtvrtletí roku 2023. Další testy by měly ukázat, zda je přípravek vhodný také pro léčbu na sliznicích.

Nebeská mechanika tomu chtěla, že se v systému dvou vzájemně se obíhajících těles vytvoří tzv. librační body. Jde o místa, kde se vyvažuje gravitační působení obou objektů společně se silou odstředivou, vyvolanou jejich vzájemným oběhem. Librační centra představují jediné oblasti, v nichž se může družice po nějakou dobu stabilně udržet bez potřeby neustálého působení raketových motorů. 

Lagrangeovy librační body - L₁ až L₃ jsou v rovině oběhu označovány jako nestabilní, L₄ a L₅ za stabilní. (ilustrace: NOIRLab/NSF/AURA/J. da Silva, CC BY 4.0)

Tři popsané body se objevují na spojnici obou velkých těles a jsou tzv. nestabilní – družice se v daných oblastech udržují pomocí občasných zásahů raketových motorů. Další dva body pak leží ve vrcholech rovnostranných trojúhelníků a jsou tzv. stabilní. Mohou v nich tedy dlouhodobě zůstat uvězněna i přirozená tělesa, jež obecně označujeme jako trojány.

TIP: Čím jsou zajímaví Trójané a Řekové u Jupitera?

Nejznámější jsou zmínění souputníci Jupitera či Neptunu, zatímco naše planeta má dva známé trojány: Zhruba 300metrová planetka 2010 TK7 zeširoka osciluje kolem libračního bodu L₄ soustavy Země–Slunce. Druhé takové těleso, 2020 XL5, objevila přehlídka PanSTARRS, jeho rozměr zřejmě přesahuje jeden kilometr a rovněž libruje kolem bodu L₄.

Kupříkladu příslušníci 3. pěší divize v haličském Radłówě dostali právě 24. prosince varování před ruským útokem a drželi pohotovost. Nakonec k ničemu nedošlo, jenže vánoční nálada se mezitím vytratila a pobočník velitele 28. pluku si smutně zapsal do deníku: „Štědrý večer se neslavil.“ Místo dárků vojáci fasovali ruční granáty.

Ani v jiných sektorech východní fronty se čeští vojáci nedočkali klidu. Rusové slavili Vánoce až o dva týdny později a obě strany se obávaly, že nepřítel využije jejich sváteční nálady k překvapivé ofenzivě. Obecně platilo, že si muži směli vychutnat štědrovečerní atmosféru až po splnění úkolů. Podle vzpomínek Antonína Zoglmanna alespoň „připravili a ozdobili stromeček, zatímco si podzemní brlohy obložili chvojím a pohlednicemi z vlasti“. 

Češi v pohotovosti 

Vídeňský hlavní stan neopomněl pro své válečníky přichystat přilepšení, jimž se v c. a k. armádě říkalo Liebesgaben. Ministerský úřad pro válečnou péči kupříkladu pověřil přípravou vánočního překvapení likérku Bedřicha Kafky. Jak dokládá článek z časopisu Český svět, šlo o velkorysý projekt: „Odjížděl před Vánocemi z příbramského nádraží kompletně vypravený 32vagonový vlak se slaďounkými rosolkami a kmínkami, které se tajily ve čtyřech tisících obrovských bednách.“

Kromě státních úřadů posílala Liebesgaben i jednotlivá města a jeden český voják si zaznamenal: „Dostal jsem pohlednicový portrét arcivévody Evžena, 5 feldpostek, 10 cigaret v plechovém pouzdru, polévkovou konzervu, 15 kostek cukru, malou tabulku čokolády, fajfku, špetku čaje a čtyři sichrhajcky. Balíčky pro ostatní obsahovaly totéž, nejvíc nás dojal ten portrét.“ Balíčky se bohužel nedostaly ke všem, případně vojáci neměli moc času si je užít.

Václav Gayer, jehož jednotka se v prosinci 1914 nacházela u polské řeky Nidy, se kromě bramborové polévky musel spokojit s několika kousky cukroví: „Pak s plátkem vuřtu a jedním jablkem. Přesto jsme usnuli jako doma po rybě s omáčkou, byť se smutnými vzpomínkami na minulá léta. Spánek ostatně netrval dlouho, v noci počala stříleti ruská těžká děla a granáty zapadaly hned za našimi stodolami. Na to byl alarm a my musili ven do bahnitého pole.“

Koledy v zákopu 

Také z následujících let jsou nejcennějším zdrojem informací o Vánocích na frontě vzpomínky samotných vojáků. Ve svém deníku nám je zanechal například Čech Louis Spáčil, který po roce 1918 emigroval do USA. V prosinci 1916 sloužil na italské frontě, konkrétně v Jižním Tyrolsku poblíž města Borgo. Na Štědrý den se v krytu krčil tucet vojáků: šest Moravanů, tři Rakušané, dva Chorvati a jeden Rusín. Na bedně od nábojů stál smrček ozdobený řetězy vystřihanými z novinového papíru. Pro některé příslušníky jednotky už šlo o třetí válečné Vánoce. Právě tito starší vojáci nejvíce vzpomínali na rodiny a těšili se, že příští svátky stráví se svými blízkými. Ani služebně mladší pěšáci se však neubránili myšlenkám na domov.

Po kratším proslovu velitele proneseném česky i německy dostali vojáci vánoční přilepšení, tentokrát zvané Zubesserung. Každý obdržel deset cigaret, 128 ml rumu, kolečko koňského salámu, trochu řepné marmelády, deset prázdných lístků polní pošty, plechový čepicový odznak s nápisem Weihnachten im Felde 1916 (viz Třikrát a dost) a několik kousků toaletního papíru. Byla to chudá nadílka, nicméně muži ji vzhledem ke všeobecnému nedostatku přijali s povděkem. Ještě více se těšili na poštu. Ti šťastnější obdrželi z domova i několik dopisnic, jiní si zklamaně povzdechli, že na ně žádný růžový lístek nevybyl. 

Ve snaze posílit vánoční náladu se tak vojáci raději shromáždili kolem stromku. Moraváci zazpívali koledu Pásli ovce Valaši, Němci zase Heilige Nacht (Tichá noc). Chorvati zapěli svoji píseň, kterou ostatní neznali, a Rusín se oddal pravoslavným modlitbám.

Nadílka od nadřízených 

Zkušenější vojáci, kteří za minulé zimy přežili ruskou ofenzivu v Karpatech, se neubránili vzrušeným vzpomínkám. Právě na Štědrý večer je Rusové hnali v krutém mrazu vysokým sněhem. Vyhladovělí pěšáci, kteří nedostali tři dny jíst, tehdy padali vysílením do závějí a mnoho jich v krátké době umrzlo. Mladší muži pozorně naslouchali vypravování kamarádů a děkovali Bohu, že se dnes mohou cítit poměrně bezpečně. Na jejich úseku fronty totiž kromě občasných přestřelek už delší dobu nedocházelo k žádným bojům.

Rozjímání přesušil příchod „ordonance“ (spojky ze štábu) v zasněženém kabátu. Přinesl rozkaz se jmény vojáků určených na hlídku. Vybraní muži hlasitě vyjadřovali nespokojenost, protože nadřízení určili samé Čechy. Příslušníci vánoční hlídky se uklidnili až po zjištění, že štědrovečerní stráž dostane jako bonus celý litr rumu. Zatímco zaujali předepsané postavení ve stráži, ostatní sehnali dříví do kamínek a vařili čaj. 

Ve dvě hodiny v noci přišel hlídku zkontrolovat poručík ze štábu. Okamžitě si všiml, že stráž má díky rumu poněkud povznesenou „vánoční náladu“, ale raději nic neříkal – šlo ostatně také o Čecha. Po důstojníkově odchodu vzpomínali vojáci opět na domov a těšili se, že příští Vánoce budou slavit v míru. Pro některé však šlo o marnou naději. Boje na italské frontě měly zuřit ještě skoro dva roky a Spáčil uvedl, že z této vánoční skupinky spatřila své drahé sotva polovina. 

Dost jídla, málo míru 

Podstatně stručněji, zato poetičtěji popsal v pamětech Štědrý den roku 1916 Josef Novotný, důstojník technické setniny pěšího pluku č. 91 z Českých Budějovic: „Šedivé mlhy nad lesem plynou jako duchové vlekouce se řadou. Z naší strany převládá ticho, jen občas podrážděně rozdovádějí se děla, aby odpověděla nějakým přepadem neklidnému nepříteli. Talián střílí stále zuřivě sem a tam, kazí nám jízlivě sváteční náladu. Brzo odpoledne po rozkaze rozdává se Ježíška. Deset mužů dostane dohromady jednu vánočku, každý patnáct lískových ořechů, půl jablka, ovoce pro nás tak vzácného, dvojí cukroví, víno, rum, čaj, dva doutníky a cigaretový i obyčejný tabák. K menáži je polévka s krupičkou, hovězí maso, knedlík a zelí. Stromeček nám zastupuje kus vzácné sosnové větve uražené granátem v nedalekém lese. Všeho máme hojnosti, jídla, pití, kouření, ale mír nám schází. Je to Štědrý večer – kéž by byl za rok šťastnější…“

Závěrem dodejme, že si vojáci na frontě často uvědomovali neutěšenou situaci příbuzných v zázemí. I když dostávali jen hubené příděly, mohli se na ně obvykle spolehnout – zatímco civilisté v habsburské monarchii si potravu museli zajišťovat vlastními silami. S povzdechem tuto skutečnost vyjádřil neznámý pisatel Zápisků z doby války, které se našly v obci Růžená na Jihlavsku: „Na Boží hod jsme měli k obědu guláš a brambory. Pekaři nám upekli z mouky, co jsme zašetřili, vdolky, jež byly svrchu posypané mákem a cukrem. K vánočce se to přirovnávat nemohlo, ale přeci jsme všichni mínili, že se máme lepší jak naši doma...“ 

Image

Čtěte také

Vánoce na bitevním poli: Svátky klidu a míru na frontě během světové války

Strach obvykle nepovažujeme za nijak zvlášť příjemný pocit. Je ale nesmírně důležitý – představuje totiž nezbytnou součást lidské schopnosti přežít. Pocit strachu spouští v lidském těle fyziologické reakce, které nás připravují na extrémní situace.

V řadě případů má strach své racionální opodstatnění – na strachu z pavouků, hadů ale i třeba na strachu z výšek není nic nerozumného. Tisíce let života člověka v přírodě nás zkrátka naučily, že osminozí tvorové představují riziko jedovatého pokousání. A totéž pochopitelně platí i pro hady.

U většiny lidí naštěstí obava z pavouků či hadů nepřeroste únosnou mez – pokud například žijeme v místech, kde se jedovatí hadi vyskytují jen zřídka, dochází u jistému racionálnímu vyhasnutí či potlačení pocitu strachu. V některých případech tomu tak ale nebývá (typicky v případě velmi traumatizujících zkušeností) a takový stav může přerůst v úzkosti, fóbie, deprese a další duševní obtíže.

Vypínač strachu

Co kdyby ale nadbytečný strach bylo možné vypnout nebo alespoň utlumit? Právě o to se snaží německý výzkum tým, který vede Christoph Szeska z Univerzity v Greifswaldu. Jejich metoda je založená na elektrické stimulaci určitých oblastí mozku. Výsledky výzkumu německých vědců nedávno uveřejnil odborný časopis Translational Psychiatry.

„Shodou okolností už víme, které oblasti mozku jsou spojené s vyhasínáním strachu,“ vysvětluje Szeska. „Chtěli jsme proto zjistit, zda neinvazivní elektrická stimulace těchto oblastí může zlepšit situaci v případech, kdy strach nevyhasíná a způsobuje lidem obtíže. Takový postup by mohl otevřít nové cesty v léčbě duševních obtíží.“

TIP: Bojíte se tmy? Podle vědců je váš mozek citlivější na světlo

Badatelé uspořádali experiment se 40 studenty, z nichž polovina podstoupila opravdovou léčbu a druhá polovina jen předstíranou léčbu. Šlo o dvojitě zaslepenou studii, v které studenti ani personál experimentu nevěděli, kdo podstupuje jaký druh léčby. Výsledky této pilotní studie jsou slibné, elektrická stimulace opravdu omezovala strach vyplývající z fóbií. Badatelé chtějí do budoucna svou metodu optimalizovat a přejít s ní do fáze klinických testů s pacienty.

V unikátním Pojednání o Štědrém večeru radil benediktinský mnich Jan z Holešova držet celodenní půst a pak si dát jen lehkou večeři ve slavnostně osvětlené světnici. Stůl měl být pokrytý čistým ubrusem a ozdobený cennostmi. Sousedé a příbuzní si posílali „štědrého večera, tj. příjemné a vybrané věci, a zvláště vonné“.

Naopak jako hříšné a pohanské uváděl obžerství a opilství, celonoční hýření a hru v kostky, necudné erotické hrátky na vystlané slámě i pohanské zvyky, mimo jiné pověrečné kladení mincí na stůl, předkládání pokrmů bůžkům a na hroby předků.

Jenže předkřesťanské rituály a různá věštění kolem štědrovečerního jídla nevymizely ani v následujících staletích a třeba peníze si pod talíře či ubrus dáváme dodnes. Až urbanizace a industrializace 19. století mnohé lidové obyčeje spjaté s venkovským životem zemědělců zásadně změnily.  

Hojnost a pospolitost

Na štědrovečerním stole nesmělo chybět obilí či klasy, aby se i příští rok urodilo. Na Štěpána se pak sypalo slepicím, které díky tomu měly hodně nést. Na východní Moravě přetrval hluboko do 20. století zvyk obepnutí stolu řetězem. Šlo o ochranný kruh, aby všichni drželi pohromadě a zvířata neutekla. Důležitou roli v životě rolníků hrála máselnice, a tak se stavěla pod stůl nebo vedle něj, uvazovala na řetěz a mohlo se do ní odkládat něco z jídel pro zvířectvo. 

K přichystanému stolu se usedalo s prvním rozsvíceným světlem ve vsi. Počet osob u večeře musel být sudý, a tak si sousedé vzájemně vypomáhali a střídavě zvali na večeři lichého člena rodiny. Kdo zůstal „na licho“ sedl si někde stranou, jinak se mohl do roka ztratit. Hospodyně nesměla od stolu vstávat, jinak jí drůbež nebude sedět na vejcích. Společné stolování zahájil hospodář nebo nejstarší člen rodiny modlitbou. 

Podpora plodnosti

Dostatek jídla a pestrost chodů v určitém počtu (tři, sedm, devět, dvanáct) symbolizoval blahobyt. Hojnost pokrmů z té nejlepší mouky dokazovala celoroční pracovitost hospodáře a jeho rodiny. Kromě bílého chleba a vánoček (viz Štědrovka neboli vánočka) se na východní Moravě a ve Slezsku tradičně jedly oplatky s medem, česnekem či šípkem, přičemž tento obyčej se přenesl do domácností z kostelů.

Druhá skupina jídel obsahovala hodně semen, čímž symbolizovala plodnost, například mák, pohanka, čočka, hrách či fazole. Staré obřadní jídlo Štědrého dne představovala kaše z obilovin či luštěnin slazená medem. Její nabývání při vaření z ní rovněž dělalo symbol plodnosti. Med, ovoce, ořechy a houby, které rychle rostou, zase představovaly bohatství. 

Do poslední skupiny patřily rostliny přinášející zdraví i sílu a odvracející zlo, jako česnek, petržel či rozmanité byliny. S česnekem souvisela i obliba topinek, ale obrozenecký kněz Václav Krolmus (1790–1861) zaznamenal, že ženy je nerady dělají, protože po jejich konzumaci jsou na ně muži zlí. Magická síla byla připisována též těstovinám v polévce – délka nudlí z žitné mouky měla ovlivnit délku žitných klasů v příští úrodě. 

Kapři jen pro někoho

Na štědrovečerní stůl samozřejmě patřily i ryby, neboť symbolizovaly plodnost, ale i křesťanství a Krista a byly vhodné i pro čas adventního půstu. Podle etnografky Evy Večerkové jim holdovali hlavně katolíci. Během rozkvětu rybníkářství v 15. a 16. století je jedli i chudí, ale s jeho úpadkem koncem 17. století se dostávaly jen na stoly zámožnějších a měšťanských rodin, kolem jejichž stolů se od konce 18. století vytvářely tradice nové, inspirované elitami. V Rychnově nad Kněžnou v 19. století večeřeli kromě jiného rybí polévku, „kapra na černo, štiku na modro, smaženého kapra“, ovšem též sekané hlemýždě. Avšak v Podkrkonoší se dlouho držel houbový kuba, ve středních Čechách zase muzika ze sušeného ovoce.

Tu máš, tchoři, večeři

Hojnost svatvečera se měla týkat širší rodiny včetně čeledi, sousedů i chudých, ale také již zemřelých rodinných příslušníků, na něž se pamatovalo zvaním k jídlu či ponecháním prostřeného stolu se zbytky. Nejrůznější rituály spjaté s jídlem byly připraveny pro dobytek, drůbež, včelstva i divokou a neživou přírodu, živly a nadpřirozené bytosti. „Tu máš, tchoři, večeři a neškoď naší drubeži!“ nebo „jezte myši drobečky a obilí nechte“, říkávaly při nich hospodyně, kdežto vodník měl být usmířen vhozením zbytků jídla do vody. Jinde je zakopávali do země v místech, kde docházelo k záplavám. Na Chodsku házeli tři lžíce mouky z okna meluzíně-větřici. 

Ze stolu se sklízelo velmi opatrně, neboť drobeček spadlý na zem by znamenal přivolání nouze. Na Táborsku si hospodyně uschovala pro každou kravku tři jablka a malou vánočku. Když se pak některá kráva otelila, dala jí její díl. Na východní Moravě všechny „posvátné“ zbytky usušili, někde přidali šípky a petržel, a pak tuto kouzelnou medicínu používali po celý rok při onemocnění dobytka. Pro udržení kontinuity života se štědrovečerní drobečky i s ubrusem schovávaly a na jaře je hospodář rozséval spolu s osivem. 

Image

Čtěte také

Vánoce chudé i rozmarné: Jak slavili vánoční svátky naši předkové?

Odborníci se dnes již víceméně shodnou, že přinejmenším část základních stavebních kamenů pro vznik biologických molekul na dávnou Zemi dopravily meteority a komety. Doktorand Evan Carnahan z Texaské univerzity v Austinu a jeho kolegové tvrdí, že podobný scénář se odehrál na ledovém Jupiterově měsíci Europa. Výsledky svých zjištění vědci zveřejnili na konci listopadu v časopisu Geophysical Research Letters.

Podle Carnahana mohly komety a další podobné objekty dopravit na Europu ingredience pro vznik biomolekul a organismů. Tyto látky se přitom mohly dostat do hlubokého oceánu, který se skrývá pod ledem Jupiterova měsíce. Badatelé jsou přesvědčeni, že by se tam organické látky z komet dostaly i v případě, že by kometa nedokázala proniknout ledovým příkrovem Europy.

Simulace dopadu komet do ledu

Carnahanův tým svá zjištění zakládá na počítačovém modelu, speciálně určeného ke zkoumání následků dopadu komety či jiného objektu na ledový povrch měsíce. Ukázalo se, že pokud by kometa dokázala proniknout dostaečně hluboko, mohla by se voda s organickými látkami dostat až pod led do oceánu.

Počítačové simulace ukazují, při dopadu tělesa do ledu Europy vzniká velké množství horké vody. Tato voda se dostává hlouběji a hlouběji, až přes 40 procent roztáté vody pronikne do oceánu pod ledem. Badatelé to přirovnávají k pomalu se potápějící lodi. „Pokud se při dopadu objektu do ledu vytvoří dost teplé vody, tak prostě klesá níž a níž,“ popisuje Carnahan. „Je to jako potopení Titaniku, jen v jiném měřítku.“

TIP: Ledový povrch měsíce Europa neustále přeorávají meteority a tvrdé záření

Hypotézu Carnahanova týmu potvrzují i snímky povrchy Europy, na kterých jsou viditelné desítky různých kráterů, přičemž u mnoha z nich je patrná přítomnost a pohyb roztáté a opětovně zmrzlé vody. Rosaly Lopes z Laboratoře tryskového pohonu JPL je navíc přesvědčená, že by tento model mohl najít uplatnění i při výzkumu dalších ledových měsíců Sluneční soustavy, včetně například podivuhodného Saturnova Titanu.