Když návštěvník půvabného Rakouska, který se zajímá o vojenské dějiny, zavítá do neméně půvabného města Wiener Neustadt (asi 50 kilometrů jižně od Vídně), dozví se řadu zajímavostí. Zejména že se jedná o bývalou pevnost, která měla čelit nájezdům Maďarů a pak i Turků. A dále že zde byla roku 1751 založena proslulá Tereziánská vojenská akademie, kde v 19. století vyučovali i čeští profesoři, jako například Matěj Milota Polák, Tomáš Burian (tvůrce českého vojenského názvosloví) nebo Ferdinand Čenský.

V tomto městě se na ulici Fischauergasse také nacházejí Maximilian-Kaserne. A právě v těchto bývalých dělostřeleckých kasárnách dnes sídlí rakouský útvar speciálních operací zvaný Jagdkommando. 

Úkoly Jagdkommanda 

Tato zvláštní složka rakouských ozbrojených sil vznikající po roce 1962 postupně přebírala zahraniční úkoly četnické jednotky GEK (Gendarmerie Einsatz Kommando). Její historie je sice poměrně krátká, ale zato bohatě vyplněná úspěšnými zásahy, a to jak v zahraničí při záchraně osob zadržovaných jako rukojmí, nebo v boji proti mezinárodnímu terorismu či na domácí půdě ve formě nasazení ve prospěch civilního obyvatelstva, například při živelních pohromách. Všechno začalo v roce 1961, když se skupina rakouských armádních důstojníků zúčastnila výcviku amerických rangerů na jejich základnách v USA. Na základě takto získaných zkušeností a samozřejmě i v souvislosti s narůstajícími potřebami boje proti terorismu bylo ve Vídni rozhodnuto o vytvoření samostatného útvaru se zaměřením na operace zvláštního charakteru. A tak vznikl i sám název Jagdkommando a místo jeho domácího působení na shora zmíněné adrese ve Vídeňském Novém Městě, jak my říkáme městu Wiener Neustadt. 

Poslání a samozřejmě konkrétní úkoly tohoto útvaru speciálních služeb jsou vskutku speciální. Za prvé se jedná o průzkum zvláštního rázu. Jinak řečeno jde o sběr vojensky závažných informací, aniž by se ovšem jednalo o křížení s akcemi vojenského zpravodajství a kontrarozvědky. Druhé poslání se týká operací přepadového charakteru, což přeloženo do běžného jazyka znamená velmi nebezpečné akce spojené se záchranou unesených rukojmí anebo zatýkání pachatelů válečných zločinů. Za třetí je Jagdkommando určeno k vedení systematického boje se záškodníky a teroristy. A konečně dalším posláním této rakouské složky sil speciálního určení je evakuace lidí ohrožených na životě v té či oné konfliktní světové oblasti. 

Grundkurs 

Základní výcvikový běh pro nováčky a budoucí příslušníky útvaru Jagdkommanda trvá 27 týdnů. Před jeho zahájením jsou všichni adepti podrobeni zkoumání velmi přísných parametrů personálního rázu. Musí být ve výjimečně dobré fyzické i psychické kondici. Procházejí rovněž náročným procesem takzvaného „vorbereitende Kaderausbildung“, tedy kurzem personální přípravy. A samozřejmě se všichni musí prokázat čistým trestním rejstříkem. Teprve pak přichází na řadu vlastní výcvik. V jeho průběhu jsou všichni potenciální uchazeči o působení v této speciální složce vystaveni mimořádně tvrdému výcviku. Někteří z nich se později netají, že bývaly chvíle, kdy to chtěli vzdát. Ano, všeobecně platí, že tito mladí muži musí prakticky v každé výcvikové disciplině vyvinout maximum sil, někdy až na samý okraj svých fyzických možností. 

Co je náplní těchto disciplín? Jelikož se jedná o rakouské armádní specialisty, nelze se divit, že na jednom z prvních míst je vysokohorský (alpinistický) výcvik. Dále se jedná o získání kvalitních plaveckých dovedností ve všech možných – a zřejmě i někdy doslova nemožných – situacích. Nechybí samozřejmě ani skoky s padákem a vše, co s těmito výkony souvisí, včetně následného dlouhého pochodu neznámým terénem a zkouškou přežití v nejtěžších povětrnostních podmínkách. Jedním ze zmiňovaných výcvikových oborů je pochopitelně boj zblízka i boj v městské zástavbě. Nechybí ani průprava v manipulaci s trhavinami a výbušninami všech známých i méně známých druhů. A v neposlední řadě jsou účastníci kurzu připravováni i pro potřeby první pomoci.

Teprve po úspěšném zvládnutí takové náročné půlroční přípravy se cvičitelům a odpovědným velitelům ukáží skutečně přijatelné typy mužů vhodné pro přijetí do sestavy Jagdkommanda. Ale ani v této fázi není ještě definitivně rozhodnuto. Zkušební komisaři musí totiž ještě vyhodnotit řadu dalších parametrů včetně psychické odolnosti absolventů.  

Výzbroj a výstroj

Hlavní zbraní příslušníků Jagdkommanda je útočná puška typu Steyr AUG s kalibrem 5,56 mm a s kadencí 680–850 ran za minutu. Jako záložní zbraň slouží pistole Glock 17 (ráže 9 x 19 mm) s účinným dostřelem 50 metrů. Tito muži mají dále k dispozici samopal Steyr TMP. U jednotky v rámci kategorie PDW (Personal Defense Weapon) rovněž používají moderní automatickou zbraň pro osobní ochranu FN P-90. Má atypický tvar, který je navržen pro ideální pohyb bojovníka mezi domy. Je schopna vypálit 900 ran za minutu, přičemž její náboje (5,7 x 28 mm) dokáží proniknout neprůstřelnou vestou. 

Pro výstroj Jagdkommanda je typická uniforma zelené barvy. Avšak při operacích, jako jsou například bojové akce v zástavbě, jsou tito vojáci oblečeni v černých kombinézách. Hlavu jim chrání balistická přilba vybavená štítem přes obličej. Ke stejnému účelu mohou také používat plastovou přilbu typu pro-tec. Pokud jsou příslušníci Jagdkommanda nasazováni do akcí v horském terénu, jsou samozřejmě vystrojeni do zimního oblečení a mají k dispozici lyže kvalitních značek. Kromě toho do jejich výbavy náleží rovněž padáky typu křídlo. Hlavní prostředek pozemní přepravy speciálních sil Jagdkommanda představují terénní vozidla Steyr a transportér typu Volkswagen. 

Vzdušná přeprava 

Jak pro přepravu mužů Jagdkommanda, tak i pro jejich vlastní výsadkové operace jsou používány vrtulníky typu UH-60 Blackhawk nebo Bell 212. První z obou zmíněných strojů je americký víceúčelový vrtulník užívaný ke vzdušným útokům, výsadkům a k záchraně jak vojáků ve svízelných situacích, tak i civilních osob. Své kvality tento prostředek vzdušné přepravy již osvědčil v řadě případů svého bojového nasazení od akcí v Somálsku až po současný Afghánistán. Jistě není bez zajímavosti, že na produkci kabin této helikoptéry se podílí i český letecký producent Aero Vodochody.

TIP: Elitní válečníci z Izraele: Speciální jednotka Šajetet 13

Vrtulník Bell 212 se svým doletem téměř 450 kilometrů, s dostupem až pět kilometrů a maximální rychlostí 223 km/h rovněž náleží mezi příslušníky Jagdkommanda k oblíbeným dopravním prostředkům. 

Bilance 

O úspěšné bilanci útvaru Jagdkommanda svědčí zejména nasazení jeho příslušníků v rámci mezinárodních akcí. Jednalo se zejména o akce KFOR (Kosovo Force) zahájené v roce 1999, kdy se také Jagdkommando s mandátem OSN aktivně zapojilo do konkrétních akcí vedoucích k nastolení míru, bezpečnosti a stability na území Kosova v době tamní humanitární krize po odtržení od Srbska. A také šlo o účast příslušníků Jagdkommanda v průběhu zásahu Mezinárodních bezpečnostních podpůrných sil v Afghánistánu v operaci ISAF (International Security Assistance Force). V jejím průběhu se jednalo zejména o zajištění hlavního města Kábulu s okolím proti Tálibánu, al-Káidě a místním bojůvkám, aby mohla fungovat vláda Hámida Karzaie. Jagdkommando bylo aktivováno také v souvislosti s teroristickým útokem ve Vídni.

Nejen člověk, ale i zvířata dokážou zásadním způsobem měnit celé ekosystémy. Ekologové takovou činnost označují jako „ekosystémové inženýrství“. Biologové pod vedením Jamese Rotha z univerzity v kanadské provincii Manitoba odhalili nečekaně zdatného ekosystémového inženýra v lišce polární (Vulpes lagopus). Výsledky jejich výzkumu života lišek v okolí manitobského města Churchill přinesl vědecký časopis Scientific Reports. 

Lovec, mrchožrout, oportunista

Liška polární obývá rozsáhlé arktické oblasti Evropy, Asie a Severní Ameriky. Vyskytuje se i na ostrovech jako je Island, Grónsko, Špicberky, Aleutské souostroví nebo ostrovy u severních břehů Sibiře. Běžně dorůstá délky přes šedesát centimetrů (ocas má dalších cca 30 cm) a hmotnosti kolem tří kilogramů. Samci bývají asi o 15 % větší než samice. 

Tato šelma žije v prostředí, které masožravcům nenabízí mnoho potravy. Lišky proto nejsou nijak vybíravé a kromě kořisti, kterou si samy uloví, nepohrdnou ani mršinami nebo zbytky, jež za sebou zanechají jiní lovci. Především v zimě se některé lišky specializují na konzumaci zbytků kořisti ledních medvědů (Ursus maritimus). Jiné sledují stáda sobů (Rangifer tarandus) a přiživují se na mršinách uhynulých kusů. 

Ve vnitrozemí stojí jídelníček lišky polární na populacích malých hlodavců, především lumíků. Stavy lišek pak kopírují výkyvy populací hlodavců, které s tříletou až pětiletou periodou prodělávají střídavé populační exploze a kolapsy. V pobřežních oblastech a na ostrovech, kde lumíci nežijí, mají lišky mnohem pestřejší jídelníček. Zdroje potravy jsou tu stabilnější a také stavy lišek tu příliš nekolísají. 

Daň nemilosrdné zimě

Zimní srst má u většiny lišek polárních bílou barvu, zatímco letní kožich je zbarven šedohnědě. Vzácně se vyskytujícím „modrým“ liškám narůstá v létě tmavě hnědá srst a tu v zimě vymění za ocelově modrošedou. Odhaduje se, že takto zbarvené lišky nepředstavují v celkové populaci více než 3 %. 

Liščí rodina je založena na monogamii. Pár obvykle zabere revír o rozloze tři až pěti kilometrů čtverečních. V nehostinných oblastech, k jakým patří třeba horská údolí ve vnitrozemí Špicberků, ale potřebuje samec se samicí revír o šedesáti kilometrech čtverečních. Liščí námluvy probíhají od konce února do poloviny dubna. V květnu či červnu rodí samice po třiapadesátidenní březosti v průměru pět až šest mláďat. 

První čtyři týdny života matka mláďata kojí. Už třetí týden po narození začnou liščata vylézat z doupěte a ve věku devíti týdnů už se vydávají na delší výpravy do okolí. Zhruba v roce mladé lišky dospívají a mohou zakládat vlastní „rodinu“. V nehostinných podmínkách Špicberků se ale lišky nezačínají rozmnožovat dřív než ve věku tří let. 

Liška polární má těžký život. Věku, kdy mohou natrvalo opustit rodnou noru, se sice běžně dožijí čtyři z pěti narozených mláďat, ale už první arktickou zimu tři čtvrtiny z nich nepřežijí. Také v dospělosti je pro lišky zima skutečným testem odolnosti, v kterém neobstojí každá třetí. V průměru se dožívají tří až čtyř roků. Ve volné přírodě však byla pozorována i liška stará šestnáct let. 

Dodavatelé potřebných živin

Pro své nory si liška polární vyhledává vyvýšená místa s mohutnými vrstvami sedimentů, v nichž se dá poměrně snadno hrabat a kde se nedrží vlhkost. Na těchto místech také nehrozí, že by se dno nory ocitlo v blízkosti mrazivého permafrostu. Hrabání v kamenité půdě je ovšem hodně namáhavé a lišky noru vylepšují po dlouhou řadu let. Kvalitní „byty“ se dědí z generace na generaci, takže některé úkryty lišky nepřetržitě používají i několik staletí. 

Tým vedený Jamesem Rothem studoval místa, kde si lišky zbudovaly noru. Ta nejsou v tundře v okolí Churchillu k přehlédnutí. Roste kolem nich výrazně bujnější vegetace složená hlavně z trav ječmenic druhu Leymus mollis a vrb Salix planifolia. Jsou to skutečné „ostrovy zeleně“. 

Roth a jeho spolupracovníci provedli rozbory půdy v okolí liščích nor a byli překvapeni, jaké množství živin lišky na tyto lokality v moči, výkalech i ve zbytcích kořisti dodají. V červnu obsahuje půda u nor o sedmdesát procent víc dusíku a dokonce dvanáctkrát vyšší koncentrace fosforu než půda ve vzdálenějším okolí doupěte. V srpnu je obsah dusíku v půdě u nor dvaapůlkrát vyšší než v místech dál od nory. Obsah fosforu je u nor dvakrát vyšší než jinde.

Lákadlo pro býložravce

Kolem liščích nor vytváří rostliny třikrát větší objem biomasy než ve vzdálenějším okolí. Intenzivní růst vegetace sice odčerpá z půdy dost živin, ale i pak jsou půdy kolem liščích nor na živiny výrazně bohatší než v místech, kde tyto šelmy „nehospodaří“. Lišky se nezdržují v norách zdaleka jen v době péče o mláďata. Navštěvují je celoročně. Navíc jsou nory obydleny celými generacemi šelem, takže přísun živin do půdy je stabilní a dlouhodobý.

TIP: Polárníci tělem i duší: Polární lišky si poradí při teplotách pod –50 °C

Liška polární působí v arktické tundře jako velmi výkonný ekosystémový inženýr. Její vliv se neomezuje jen na biomasu vegetace v okolí nor. Takto vzniklé ostrovy zeleně významně přispívají k udržení a šíření některých rostlin v tundře. A bujná vegetace láká býložravce. U liščích nor se rádi popásají sobi a močí a výkaly přispívají k dalšímu obohacení půdy o živiny. Vegetací se nechávají zlákat dokonce i lumíci a také oni přinášejí do těchto lokalit živiny v podobě trusu a moči. Riskují pohyb v okolí nor, i když pro ně liška polární představuje úhlavního nepřítele.

V dnešní uspěchané době není snadné nalézt čas, který bychom mohli věnovat cvičení. Pohyb je pro naše zdraví ale velmi důležitý, zvláště pro lidi se sedavým způsobem života. Odborníci naštěstí zjišťují, že pro udržení zdraví mají význam i krátké epizody tělesné aktivity, jako je pár cviků s činkou nebo chůze do schodů místo jízdy výtahem.

Na cvičení pro lidi s nedostatkem volného času se soustředil tým odborníků, které vedl Matthew Ahmadi z australské Univerzity v Sydney. Při výzkumu, jehož výsledky uveřejnil ve dvou článcích časopis European Heart Journal, badatelé využili část dat z dlouhodobé britské studie UK Biobank, která zahrnuje údaje o zhruba 150 tisících Britech ve věku 40 až 69 let. Tito lidé mimo jiné nosí fitness náramky, sledující jejich tělesnou aktivitu.

Alespoň pár minut několikrát týdně

Odborníci analyzovali rozsah a četnost intenzivní tělesné aktivity u vybraných 70 tisíc lidí, kteří na počátku studie netrpěli kardiovaskulárním onemocněním ani rakovinou. Zároveň sledovali jejich případná úmrtí z různých příčin, včetně kardiovaskulárních či nádorových onemocnění. Zásadním poznatkem jejich výzkumu bylo, že i velmi krátké epizody intenzivní tělesné aktivity mají příznivý vliv na zdraví člověka.

A jaká jsou doporučení odborníků? Pokud si najdete denně čas na 4 dvouminutová cvičení či aktivity, při nichž se pořádně zapotíte, snížíte pravděpodobnost své smrti během příštích pěti let o 27 %. Když zvládnete alespoň 10 takových krátkých ale pořádných cvičení týdně, omezíte riziko kardiovaskulární choroby a rakoviny o 16 %, respektive o 17 %.

„Nedostatek času je nejčastěji uváděnou překážkou pravidelných fyzických aktivit. Naše zjištění ale ukazují, že i velmi krátká cvičení během dne mohou představovat efektivní řešení jak si udržet zdraví a prodloužit si život, například pro velmi zaměstnané lidi,“ shrnuje Ahmadi.

TIP: Kolik času se musíme aktivně hýbat, abychom vyvážili jeden den sezení?

Druhá studie zkoumala vztah mezi objemem a intenzitou cvičení a rizikem vzniku kardiovaskulárních onemocnění. Autoři zjistili, že vyšší intenzita značí nižší riziko onemocnění při stejném objemu cvičení. Míra rizika kardiovaskulárních onemocnění byla například o 14 % nižší, když střední až intenzivní aktivita tvořila 20 % z celkového objemu cvičení než u stejné porce cvičení s poloviční intenzitou.

Planetární vědci se již dlouho bouřlivě dohadují, zda se před miliardami let na nížinách severní polokoule Marsu rozkládal ohromný oceán. Nové důkazy do této debaty přinášejí studie publikované v časopisech Journal of Geophysical Research: Planets a Nature Geoscience, které se zabývají topografií a stratigrafií povrchu rudé planety.

Vedoucí výzkumu Benjamin Cardenas z Pensylvánské státní univerzity a jeho spolupracovníci analyzovali topografické mapy Marsu a nabízejí zatím nejpřesvědčivější doklady existence dávného oceánu na severní polokouli rudé planety, v oblasti Aeolis Dorsa, která se rozkládá nedaleko kráteru Gale. Vědci identifikovali pobřeží tohoto oceánu, jehož stáří odhadují na zhruba 3,5 miliardy let.

Stopy dávného oceánu

Badatelé zároveň narazili na vrstvy starobylých sedimentů, jejichž mocnost by měla být nejméně 900 metrů, které pokrývají stovky tisíc čtverečních kilometrů severní polokoule. Benjamin Cardenas k tomu dodává: „Velkou novinkou ve výzkumu Marsu je, že jsme začali přemýšlet o stratigrafii rudé planety a o jejím sedimentárním záznamu.“

„Člověka okamžitě napadne, že existence velkého oceánu na Marsu je velmi slibná pro možnou přítomnost života,“ přiznává Cardenas. „Také nám to hodně říká o klimatu Marsu a jeho vývoji během historie planety. Teď se zdá velmi pravděpodobné, že rudá planeta před miliardami let byla natolik teplá a měla natolik hustou atmosféru, aby si mohla udržet velké množství vody na svém povrchu.“

TIP: Důkazy z kráteru Gale potvrzují megazáplavy na dávném Marsu

Vědci při výzkumu využili software vyvinutý americkou vědeckovýzkumnou vládní agenturou US Geological Survey. S jeho pomocí zpracovali množství dat, získaných od americké vesmírné agentury NASA, včetně údajů z laserového výškoměru Mars Orbiter Laser Altimeter (MOLA), který zhruba před 20 lety pracoval na palubě sondy Mars Global Surveyor na oběžné dráze Marsu.

Napoleon Bonaparte byl bezesporu jedním z nejlepších vojevůdců všech dob. Jeho rozkazy a manévry se dodnes učí na vojenských akade­miích, včetně té nejslavnější v americkém Westpointu. Války, kterých se účastnil nebo je přímo rozpoutal, však neznamenaly pouze parádní uniformy, hrdost, statečnost a podíl na kořisti. Vojákům všech zúčastněných armád totiž tažení a bitvy mnohdy přinesly jen útrapy, dlouhé strádání, těžká zranění (někdy s doživotními následky) a těm méně štastným i smrt. Díky paleopatologii, což je věda o nemocech a zraněních dávných populací lidí i zvířat, doložených v dochovaných kostech, zubech i mumifikované tkáni, jsme dobře informování o zdravotním stavu a příčinách smrti zemřelých vojáků i členů armádního doprovodu.

Teklo na Moravě krvi po kolena…

Jedna z nejslavnějších a zároveň nejkrvavějších bitev napoleonských válek se odehrála 2. prosince 1805 na Moravě v okolí Slavkova. Je známa jako „bitva tří císařů“, protože se v ní utkala koaliční vojska rakouského císaře Františka a ruského cara Alexandra s vítězným Napoleonem. Byla velmi krvavá a zemřely v ní řádově tisíce vojáků. Mnoho padlých spočinulo v hromadných hrobech, které se dodnes nacházejí v okolí Slavkova i přilehlých vesnic. Jedna z takových hrobových jam byla nalezena v roce 1994 u obce Jiříkovice. Ležely v ní kosterní pozůstatky nejméně 22 osob, které bylo možné na základě spon, knoflíků vojenských uniforem či malé ruské ikony bezpečně datovat do období slavkovské bitvy. 

Antropologové prokázali, že zde byly uloženy ostatky 18 mužů, 2 žen a 2 nedospělých osob. Nejčastější věk mužů se pohyboval mezi 20 a 30 lety a jejich výška mezi 166 a 178 cm, což bylo v souladu s tehdejší vojenskou mírou 5 stop a 2 palce. K nejzajímavějším nálezům na kostech těchto mužů patřily doklady válečných poranění a tehdejších lékařských zásahů (viz Úroveň medicíny v době napoleonských válek). Nejčastěji se jednalo o zlomeniny. Vedle fraktur způsobených šavlemi a bodáky na pušce se zde setkáváme se zlomeninami pocházejícími od střelných zbraní. 

Takové zlomeniny jsou samozřejmě nejnebezpečnější, protože jsou otevřené a často i rozříštěné, s četnými ostrými úlomky kosti ohrožujícími okolní tkáň a způsobujícími silná krvácení. Zajímavým nálezem střelné rány, která zanechala na kostech jasné stopy, je poranění prvního hrudního obratle dospělého muže. Tělo obratle bylo poničeno kulkou o průměru 16 mm, která oddělila obratlový oblouk a uvízla v páteřním kanálu. Vzhledem k závažnosti a rozsahu šlo jistě o smrtelné zranění. 

Zraněná noha? Amputovat!

Dalším zajímavým nálezem typického střelného poranění je tříštivá zlomenina těla pravé stehenní kosti jiného dospělého muže. Zatímco horní část kosti je celá, spodní část byla roztříštěna do šesti větších úlomků. Vzhledem k lokalizaci zranění byla pravděpodobně zasažena stehenní tepna – v místě, kde se dostává ze stehna na zadní stranu kolene. Takový druh zranění tepny je velmi závažný a obtížně zvládnutelný i pro moderní medicínu. Je totiž dobře známo, že střelná poranění stehna jsou po poranění hlavy, hrudníku a břicha nejnebezpečnějším zraněním vůbec a ze všech poranění končetin nejvíce ohrožují život postiženého. V tomto případě proto není pochyb, že krátce po postřelení nešťastný voják vykrvácel, protože na zachované kosti nebyly nalezeny žádné známky hojivých procesů ani medicínského zásahu, jímž v tehdejší době mohla být při těchto zraněních pouze amputace. 

V hromadném hrobu u Jiříkovic však byly také nalezeny tři dlouhé kosti končetin s charakteristickými známkami amputací. V prvním případě šlo o amputaci pravé stehenní kosti dospělého muže. Řez byl veden kolmo na podélnou osu kosti v její horní části. Na řezu jsou patrné charakteristické transverzální linie způsobené amputační pilkou.

Další válečná amputace byla provedena na části těla pravé holenní kosti dospělého vojáka. Evidentně se ale jedná o periferní pahýl, který byl do jámy odhozen, protože spodní konec nese známky nezhojené komplikované zlomeniny. Posledním případem je amputovaný periferní pahýl levé holenní kosti dospělého vojáka. 

Duchové Grande Armée

V prosinci 2001 učinili litevští dělníci na kopci Siaures Miestelis, severně od Vilniusu, podivný nález. Narazili na velké množství koster, stehenních kostí, lebek a holenních kostí. Všechny byly naházeny bez ladu a skladu do společného hrobu. Ostatky těl pěšáků i jízdy, útržky zelených a modrých uniforem, kusy kamaší, knoflíky nesoucí čísla pluku a pětifranková mince s profilem Napoleona vzbudily zájem dělníků i přivolaných vědců. Bylo zjištěno, že tyto ostatky patřily vojákům francouzského císařství, členům tzv. Grande Armée, Velké armády, a bylo mezi nimi dokonce několik těl členů Císařské gardy. Všichni zemřeli po nepodařeném tažení na ústupu z Ruska v prosinci 1812.

Podle pramenů Napoleonovu armádu decimoval nejprve nedostatek vody, později hlavně nemoci a tvrdá ruská zima. Bylo vypočteno, že teplota dosahovala až –39 °Celsia! Další padlé měly samozřejmě na svědomí také bojové střety – mezi největší a nejznámější bitvy patří ty u Smolenska a Borodina. 

Na žádost litevských vědců byli k odkrývání ostatků přivoláni francoužští specialisté, proslulí svými zkušenostmi se zkoumáním hromadných hrobů – především těch z dob velkého moru v Marseille z let 1720 až 1722. Ti potvrdili, že těla byla do hrobu házena způsobem připomínajícím masové hroby ve Rwandě nebo Bosně. Pomocí planimetrického postupu (planimetrie je odvětví geometrie pojednávající o vzájemných vztazích a vzdálenostech rovinných útvarů) se podařilo odlišit jednotlivé kostry. Nakonec jich bylo identifikováno minimálně 3 269 a alespoň 29 z nich patřilo ženám. Na celkové ploše 640 m² byla těla uložena ve čtyřech vrstvách, takže se dosáhlo ohromující koncentrace skoro 7 těl na 1 m². 

Zjištěné případy úmrtí jsou velice smutné. Někteří z mužů byli tak vyčerpáni, že umrzli v přikrčené poloze na bobku. Jeden důstojník měl stále na hlavě svůj vojenský klobouk, zdobený červenomodrobílou rozetou. Těla i části vybavení byly dobře zakonzervovány ve zmrzlé hlíně. Z celkového počtu asi 614 000 mužů, rozdělených do 12 armádní sborů, kteří tažení zahájili, se jich nakonec domů vrátilo sotva 20 000. Hromadný hrob z Vilniusu tak podává více než výmluvné a velice smutné svědectví o obrovských útrapách, které museli Napoleonovi vojáci zažít při ruském tažení. 

Na konci druhohor odešli ze scény neptačí dinosauři a řada dalších skupin živočichů. Savci, kteří do té doby žili ve stínu dinosaurů, dostali ve třetihorách velkou evoluční příležitost. Paleobioložka Anjali Goswamiová z Přírodopisného muzea v Londýně s početným týmem kolegů vytvořila nový model evoluce savců v průběhu třetihor.

Vědci vyhotovili 3D skeny lebek celkem 322 placentálních savců, dnes žijících i vyhynulých druhů, jejichž pozůstatky se nacházejí ve více než 20 muzeálních sbírkách v různých zemích světa. Díky tomu získali unikátní vhled do bouřlivé evoluce savců během třetihor. Jak uvádí Goswamiová: „Náš výzkum prohlubuje porozumění úžasné evoluci placentálních savců, tedy skupiny, která zahrnuje i náš vlastní druh.“

Pravidla evoluce savců

Z výsledků studie, kterou publikoval prestižní časopis Science, vyplynulo, že v době bezprostředně po vyhynutí neptačích dinosaurů, procházeli savci velmi intenzivní evolucí. Po počáteční „evoluční explozi“ se rychlost evoluce savců výrazně snížila a v budoucnu již nikdy nedosáhla tak velkého rozmachu. Zajímavostí také je, že evoluční změny probíhaly u různých druhů savců různou rychlostí.

Badatelé zjistili, že rychlejší evoluci podstoupili sociálně žijící savci v porovnání se samotáři. Stejně tak se rychleji vyvíjejí býložravci, když je srovnáme s masožravci anebo savci ve vodním prostředí oproti suchozemcům. Rychlejší evoluci rovněž vykazují savci, kteří příliš nepečují o své potomky, jako například koně, ve srovnání se savci, kteří věnují mláďatům mnoho péče.

TIP: Sedm milionů let staré fosilie objasňují evoluci žirafího krku

Vědce zároveň překvapilo, že vývojové linie savců, které mají nejvyšší počty druhů, jako například hlodavci a netopýři, nevykazují známky přehnaně rychlé evoluce. Zdá se, že u savců není příliš těsně spojená evoluce daná morfologickými změnami se vznikem nových druhů.

Pro astrofotografy a milovníky hvězdného nebe je Jižní Amerika skvělou volbu, zejména pokud jde o argentinskou Patagonii nebo Chile. Konkrétně chilská vysokohorská poušť Atacama představuje zřejmě nejlepší místo pro fotografování dramatických nočních scenérií s vizuálními „drahokamy“ jižní oblohy, a to z několika důvodů: počínaje jedinečnými klimatickými podmínkami (na některých místech panuje do roka i 320 jasných nocí) přes značnou nadmořskou výšku a minimální vlhkost (nikdy se vám nezarosí objektiv) až po uhrančivou „marsovskou“ krajinu s občasnými jezery či lagunami a sopkami v dáli. Zároveň tamní řídce roztroušená sídla dělí velké vzdálenosti, takže je vliv světelného znečištění velmi nízký. 

Chile navíc leží v oblasti tzv. jihoatlantické anomálie, kde slabší geomagnetické pole umožňuje, aby do vysoké atmosféry pronikalo mnohem víc energetických částic než v jiných regionech planety. Také proto se mohou fotografové stát svědky významné úrovně tzv. airglow, tedy přirozeného záření ovzduší, zejména nízko nad horizontem. Záře dodává snímkům na živosti díky svým červeným či zeleným odstínům, a někdy dokonce formuje nápadné struktury jako vlny, pásy a výjimečně i víření. Většina z nich není viditelná pouhýma očima, ale snadno je zaznamenáte pomocí běžně dostupných fotoaparátů s širokoúhlými objektivy. 

Rozzářený prach

Když už jsem zmínil nebeské jevy, jež se objevují proti obrazu jižní Mléčné dráhy, nemohu zapomenout ani na zodiakální neboli zvířetníkové světlo: Zejména na jižní polokouli, v šířkách nedaleko obratníku Kozoroha, je dobře viditelné během celých nocí. 

Jak jeho název napovídá, rozkládá se podél zodiakálních souhvězdí, kam se díváme do směru ekliptiky – roviny oběžné dráhy Země. V ní, zejména ve vnitřní části naší soustavy, obklopuje Slunce disk prachových částic: Jedná se o úlomky komet, fragmentující planetky a podle nedávných studií také o prach z povrchu Marsu. Když tedy Slunce zapadne za obzor a soumrak zvolna přechází do tmavě kontrastní noci, můžeme nad západním horizontem sledovat výrazný kužel rozptýleného světla, který se s otáčením Země pomalu pohybuje s hvězdným pozadím. Od jeho vrcholu potom pokračuje slabší světelný most přes zodiakální souhvězdí a k ránu navazuje na kužel zjevující se těsně před úsvitem nad východním obzorem. 

Nebeské pilíře

Při pozorování ze stanovišť daleko od měst lze v zodiakálním mostě najít jasnější oválnou oblast o průměru zhruba 20 úplňků, a to přesně na opačné straně, než se nachází Slunce. Nejvýš nad horizontem se vyskytuje během místní půlnoci, kdy se naše denní hvězda schovává nejníž pod obzorem. Tato přízračná neostrá záře se většinou označuje jako protisvit a vidíme ji díky efektivnímu zpětnému rozptylu slunečního světla na zmiňovaných prachových částicích – jednoduše řečeno jsou částice v uvedeném směru plně osvětleny, jako Měsíc v úplňku. Spatříte-li na nebi celé zvířetníkové světlo, od kužele přes most až k protisvitu, můžete si být jisti, že má noční obloha dokonalou kvalitu.

Jak již zaznělo, zodiakální světlo s Mléčnou dráhou je nejlépe viditelné ze zeměpisných šířek u obratníku Kozoroha, ale obecně také odkudkoliv z pásu mezi oběma obratníky, i z rovníkových oblastí. Střed Mléčné dráhy se však dostává nejvýš nad obzor právě na jižním obratníku, a tak uvedená šířka nabízí perfektní kompromis pro zachycení obou nebeských „pásů“ v plné kráse vysoko nad horizontem. Nejlepší období pro snímek, na němž se oba pilíře na obloze protínají, nastává kolem rovnodenností: Zatímco ta jarní koncem března poskytuje popsaný výhled před úsvitem, při podzimní rovnodennosti na konci září si ho lze užít už těsně po setmění. Vše, co potřebujete, je čisté nebe s absencí světelného smogu. 

Sdílená nádhera

Většina nezapomenutelných dojmů pod jižní hvězdnou oblohou obvykle nesouvisí se samotnou fotografií, ale jednoduše se zážitky. Když se narodíte a vyrostete na severní polokouli, jižní noční nebe pro vás skýtá podobné výzvy jako Nový svět pro Kryštofa Kolumba nebo obeplutí Země pro Fernanda Magellana – jehož jméno nesou zmiňovaná galaktická „oblaka“. 

„A Road to the Stars“ (Cesta ke hvězdám) - na snímku je patrné tzv. airglow (červená zář vzduchu), a také slabá záře tzv. zvířetníkového světla, která se táhne kolmo vzhůru. (foto: ESO, Petr Horálek, CC BY-SA 4.0)

Jakmile poprvé stanete na dlouhé australské pláži, náhorní plošině v Namibii, pod kokosovými palmami tichomořských ostrovů či na úpatí marsovské scenérie pouště Atacama, jde o silný okamžik. Když konečně padne noc a objeví se poklady jižního nebe, vše je nové, neznámé, vzrušující a krásné.

Pokud chcete výjimečnou atmosféru zachytit, obvykle se pokoušíte své pocity zprostředkovat fotografiemi. Většina mých snímků jižní oblohy tak ukazuje širokoúhlý pohled s maximem popisovaných pokladů: s celou jižní částí Mléčné dráhy a jejím jasným centrem i souhvězdím Štíra, s Jižním křížem a mlhovinami okolo, se strukturami a barvami nečekaně výrazné záře vzduchu, přízračným zvířetníkovým světlem, osamělými Magellanovými oblaky… Vše v jednom s impozantní krajinou. A pokud cítím potřebu tvořit součást obrazu, zachytím sám sebe mimo hlavní scénu, pouze jako svědek uhrančivé krásy přírodního dědictví, které jsme zatím neztratili. 

Ačkoliv Velká válka položila základy motorizace armád, i tehdy mocnosti stále ve velké míře spoléhaly na sílu zvířat. Koně, muly, volové a velbloudi tak sloužili k přepravě zásob, transportu zbraní a dalším úkolům. Klasickou kavalerii pak na frontě sice zatlačily do pozadí kulomety a zákopy, vysokou hodnotu si ale udržela pro průzkum a komunikaci. Radiostanice byly v té době v plenkách a dráty telegrafů či polních telefonů často přervala dělostřelecká palba. Spojky na koních pak představovaly nejrychlejší a nejspolehlivější metodu předávání rozkazů a informací.

Místo zvířat

Široké využívání tažných zvířat ale zároveň vytvářelo řadu logistických problémů. Zvířata vyžadovala dostatek krmiva, důkladnou péči, výcvik a veterinární kapacity. Než z hříběte vyrostl válečný oř, bylo zapotřebí mnoho času, práce i prostředků. Tisíce koní přišly ve válce o život, ať už vinou nepřátelské palby či nemocemi. Progresivnější členové důstojnických sborů proto začali hledat způsob, jak zvýšit mobilitu vojáků za pomoci motorizace.

Němečtí jezdci jsou připraveni na nepřátelský plynový útok, ochranné prostředky mají i jejich koně. (foto: Profimedia)

A právě zde přišel ke slovu relativně mladý vynález – motocykl. První exempláře vznikly až v 80. letech 19. století, poté ale jejich vývoj nabral rychlý spád a do první dekády 20. století se datuje vznik firem, které se staly legendami. Za všechny jmenujme americký Harley-Davidson či britský Triumph. Tehdejší motocykly byly technicky vzato jen jízdními koly opatřenými malým spalovacím motorem, nicméně už v tomto stavu umožňovaly dosáhnout obdobné mobility jako koně. Navíc se vyráběly sériově a za výrazně nižších nákladů. 

S kulometem na sajdkáře

Vůbec prvními jednostopými vozidly na frontě se staly stroje britských značek Douglas a Triumph, zatímco na druhé straně fronty začali Němci zavádět do výzbroje typy NSU a TWN. Nemluvíme zde o žádném širokém využití – například standardní britská pěší divize měla v roce 1915 ve stavu 19 motorek, které rychle prokázaly svou hodnotu. Motospojky dokázaly doručovat rozkazy a depeše mezi velením a frontovými jednotkami rychle a spolehlivě. Kromě využití v zázemí probíhaly i první pokusy s útočným nasazením.

Kanadští vojáci během výcviku na motocyklech Douglas na dráze v Salisbury Plain, 28. ledna 1915. (foto: © Imperial War Museums, IWM Non-Commercial Licence)

V listopadu 1914 v britské armádě vznikl zcela nový mobilní útvar nazvaný Motor Machine Gun Service (MMGS). Jeho základ tvořily motocykly se sajdkárou, ve které byl umístěn kulomet umožňující použít vozidlo jako mobilní kulometné hnízdo. Takto vybavené motorky utvářely baterie v rámci Královského dělostřelectva, kdy jedna baterie sestávala z 26 strojů (z toho 18 se sajdkárami) a dvou či tří nákladních vozidel. Na bojišti příslušníci MMGS plnili stejnou roli jako pozdější útvary lehkých tanků, tedy průzkum a využívání průlomů v nepřátelské obraně. Jejich význam nicméně upadl s nástupem statických zákopových bojů.

Proti Mexičanům

Na druhé straně světa zkoumali potenciál vojenských motorek i Američané. Ti je poprvé nasadili v roce 1916 během expedice generála Pershinga mající za cíl najít a zatknout mexického revolucionáře Pancha Villu. V pouštním terénu Mexika se Pershingovi vojáci mohli na svých strojích Harley-Davidson rychle přesouvat a byl to paradoxně rovněž motocykl, který Villovi umožnil vyhnout se dopadení. Podle některých zdrojů dokonce jeho muži pro své loupežné nájezdy využívali stroje značky Indian.

TIP: V sedle proti kulometům: Soumrak kavalerie za Velké války

Po konci Velké války armády světa pilně analyzovaly válečné zkušenosti. Obrněná technika, jež se během konfliktu zrodila, procházela překotným vývojem a tanky se stávaly menšími, lehčími a rychlejšími. Stejně rychle se vyvíjely i motocykly, u kterých rostl výkon motoru a s ním i nosnost a rychlost. V útočné a manévrové roli je brzy z velké části nahradily lehké tanky a obrněné automobily, jejich primární rolí tak měly i do budoucna zůstat průzkum a komunikace.

Výrobní postup Věstonické venuše ladil sochař Jiří Pec s pracovníky muzea asi rok. Cílem bylo to, aby kopie nejen vypadala jako originál, ale měla také podobnou váhu, povrchovou úpravu a barvu. Plastová venuše by byla příliš lehká, proto vznikl speciální materiál.

Kurátor Petr Neruda zároveň nechtěl dopustit poškození venuše, například při vytváření odlévací formy. Pomohly CT snímky originálu, na základě kterých vznikl 3D tiskem prototyp. Teprve podle něj se vytvářely formy k odlévání kopií. Každá z nich má své pořadové číslo.

Suvenýr z doby kamenné

Velkou pozornost věnoval Pec také použitému materiálu. „Směs se složením, barevností i váhou velmi blíží originálu, nebylo jednoduché ji vyladit. Nakonec se to ale podařilo a vznikla tak tajná receptura na výrobu Věstonické venuše,“ uvedl Pec.

K výrobě kopií motivoval pracovníky muzea trvalý zájem o suvenýry s motivem venuše, které však často nejsou dostatečně věrné a reprezentativní. Na první šarži 50 kopií, které lze zakoupit jen v Pavilonu Anthropos, si muzeum ověří poptávku mezi sběrateli. Poté případně vyrobí další kopie. Cena činí 690 korun.

TIP: Mocná síla šamanů Evropy: Kdo byli dávní duchovní vůdci starého kontinentu?

Věstonická venuše, figura ženy, je nejstarším uměleckým předmětem z keramiky na světě. Vznikla v období lovců mamutů starší doby kamenné. Je stará asi 27 000 až 29 000 let. Originál venuše si lidé mohou nyní prohlédnout na výstavě Nejstarší šperky a ozdoby těla v Anthroposu. Zůstane tam do února, přestože se předpokládalo její dřívější navrácení do depozitáře.