Letos 11. září došlo v jihoafrickém Jagersfonteinu ke zhroucení přehrady u diamantového dolu. Došlo k uvolnění značného množství vytěžené hlušiny a k záplavě, která se prohnala městečkem i okolní krajinou. Podle dostupných informací si neštěstí vyžádalo přibližně 40 zraněných a 3 lidé zemřeli.

„Důlní“ záplava způsobila i značné škody na majetku. Spláchla desítky domů, věže mobilích sítí, silnice, znečistila pitnou vodu a odnesla stovky kusů dobytka. Vznikla celá mohutná řeka, která se zlatavě blyští na satelitních snímcích. Neobsahuje ale zlato, nýbrž velké množství bahna, v němž je pravděpodobně i spousta vysoce toxických látek.

Záplava toxické hlušiny

Hlušina, kterou spláchla voda ze zhroucené přehrady, obvykle obsahuje kovy, často toxické, jako je například měď, rtuť nebo kadmium. Bývají tam i další nebezpečné látky, počínaje ropou až po kyselinu sírovou a kyanid, s nimiž v řadě případů těžaři pracují a nedovedou je bezezbytku odstranit.

TIP: Zlato proti přírodě: Dolování zlata likviduje pralesy v Peru

Na satelitních snímcích je patrné, že záplava s hlušinou vytvořila masivní, 1,6 kilometru širokou vlnu, která zasáhla nedalekou přehradu Walwas a řeku Prosesspruit. Tok této řeky se v některých místech rozšířil, zřejmě v důsledku eroze. „Zlatá“ řeka podle odborníků brzy opět zanikne. Nánosy hlušiny v horkém klimatu rychle vyschnou a začnou se drolit. Buď je odnese vítr nebo smyje déšť. Odhady ekologických dopadů zatím známé nejsou. 

Srovnávací snímky stejné oblasti pořízené satelitem Landsat 9 (foto: NASA Earth Observatory, Lauren Dauphin, CC BY-SA 4.0)

Alternativní způsoby dopravy vtrhly v posledních letech do ulic světových metropolí jako velká voda. Vedle automobilů a tramvají si tak jimi klestí cestu skútry, kola, elektrické koloběžky, segwaye i skateboardy. Přesto technologické firmy neustávají ve vývoji dalších prostředků, jež slibují usnadnit a urychlit individuální transport v městském prostředí. 

S auty drží tempo

Nejnovější nápad představuje tzv. velomobil, tedy vozítko kombinující jízdní kolo a automobil, jež by se dalo zároveň přirovnat k pozemnímu šlapadlu. V zásadě jde o obyčejné elektrokolo umístěné pod kapotou, která cyklistu chrání zejména před nepřízní počasí a zajišťuje lepší aerodynamiku, tudíž i vyšší bezpečnost. Ke stabilnější jízdě přispívá rovněž fakt, že oproti standardnímu bicyklu mívají velomobily zpravidla čtyři kola – existují však výjimky, jako třeba kanadská tříkolka Veemo. 

Tříkolka Veemo se díky svým rozměrům může zařadit do cyklopruhu. (foto: Veemo)

Podle velikosti konkrétního modelu pak může uživatel buď zamířit do cyklopruhu, nebo se vmísit mezi běžná auta. Nemusí se přitom obávat, že by zdržoval provoz: Pohání-li hybridní vozítko baterie, dokáže udržet průměrné městské tempo kolem 50 km/h. A dosud nejvyšší naměřená rychlost elektrického velomobilu dosáhla dokonce 130 km/h.

Šetrná budoucnost

Bicykly s ochranným „krunýřem“, který pojal dva vedle sebe sedící pasažéry, se vyráběly již před druhou světovou válkou. Nikdy si však nezískaly masovou popularitu a ze scény je postupně vytlačily klasické automobily, jimž hrál do karet levný benzin a stále ještě poměrně prázdné silnice. Renesanci zažívají velomobily teprve dnes, kdy se nápadu chopilo hned několik firem s vidinou ekologické budoucnosti městské dopravy. Lákají nejen na šetrný a relativně nízkonákladový provoz, ale zejména na pohodlí nesrovnatelné s jízdním kolem, které navíc mnozí lidé ve městech nevyužívají ze strachu o svou bezpečnost.

Mezi pionýry znovuzrozeného zájmu o velomobily se řadí i britská společnost Northern Light Motors (NLM), původně vyvíjející elektrokola. Za konceptem nejnovějšího prototypu „koloauta“ stojí designér Graham Browne, který několik let spolupracoval s automobilkami Jaguar Land Rover či Bentley. Od roku 2016 se však specializuje na navrhování nízkoemisních modelů, jež by mohly v dohledné době postupně nahrazovat auta se spalovacími motory. Vlastní velomobil představila NLM před dvěma lety a podle výrobců předčil jeho výkon při sérii testovacích jízd veškerá očekávání. K dispozici jsou dvě verze, klasická a s elektrickým pohonem, přičemž druhá jmenovaná slibuje na jedno nabití dojezd až 80 km. 

Prodlužte si život

Možností, jak velomobil inovovat, existuje bezpočet: Norská společnost Podbike láká třeba na praktické zadní sedadlo určené pro děti. Prodej vozítka, jehož cena začíná v přepočtu na 145 tisících korun, chce zahájit příští rok a podle informací na svých webových stránkách už obdržela přes 3 500 předobjednávek. 

Model Frikar od norské firmy Podbike patří k těm pomalejším: Na rovině dosahuje maximální rychlosti kolem 25 kilometrů. (foto: Podbike)

K benefitům, jimiž Podbike motivuje váhající zájemce, patří snížení uhlíkové stopy. Jestliže například každý den najezdíte autem 15 km, přesedláním na šlapací velomobil ušetříte za rok 900 kg emisí oxidu uhličitého. Nemluvě o zdravotních přínosech: Studie uvádějí, že pokud denně urazíte na kole 5 km, prodloužíte si každou dekádu život až o měsíc a půl. Kromě toho výrobci slibují ještě jeden benefit – z hlediska zákona se velomobil nejčastěji klasifikuje jako elektrokolo, takže ho mohou řídit i lidé bez řidičského průkazu. Nicméně znát pravidla silničního provozu se u „miniauta“ samozřejmě více než hodí. 

Do každého počasí

Hlavní snaha výrobců v současnosti směřuje k maximalizaci uživatelského pohodlí, a jednotlivé modely jsou tak vybaveny k bezpečné jízdě v jakémkoliv počasí. Většina z nich má stahovací střechu, a v letních dnech tedy velomobil jednoduše proměníte v elegantní kabriolet, zatímco v dešti dorazíte domů suší. Po přezutí na zimní pneumatiky se lze potom bez obav vydat i na zasněžené silnice.

Další společnosti naopak kladou důraz na praktičnost a daly svým modelům do vínku velký úložný prostor. Zmíněná možnost je lákavá zejména pro přepravní firmy: Například americká UPS už v roce 2016 posadila své řidiče na elektrokola chráněná plexisklovou bublinou, k nimž lze připojit vozík o nosnosti až 270 kg. 

Američtí astronauté a také sovětské sondy dopravili před padesáti lety na Zemi vzorky hornin z povrchu Měsíce. Jejich analýzy prozradily mnoho zajímavého o složení našeho souputníka, jeho vzniku i geologické historii. Vědci na základě těchto výzkumů odhadli, že jde o horniny, které vznikly při sopečných erupcích před více než 3 miliardami let. Na základě vzorků z misí Apollo a Luna vědci usuzovali, že Měsíc byl poslední 3 miliardy let v podstatě geologicky mrtvý.

V posledních letech jsme svědky renesance lunárního výzkumu. K Měsíci létají další sondy a čínské misi Čchang-e 5 se podařilo dopravit na Zemi nové vzorky – konkrétně 1,73 kg materiálu, z oblasti velkého vulkanického komplexu Mons Rümker. Podle nedávné studie odborníků čínské akademie věd jde o vyvřelé horniny, jejichž stáří je 2 miliardy let.

Soptění přesčas

Vše tak nasvědčuje tomu, že Měsíc byl vulkanicky aktivním minimálně o jednu miliardu let déle, než si vědci původně mysleli. Badatelé se domnívají, že vysvětlení spočívá v přítomnosti hornin s relativně nízkou teplotou tání. Působení váhy hornin mohlo vést ke vzniku magmatu a následně i k sopečným erupcím.

TIP: Lunotřesení: Náš Měsíc chladne, zmenšuje se a přitom se třese

„Jde o fascinující výsledky, které naznačují, že vulkanické horniny, jejichž vzorky získala mise Čchang-e 5, vznikly v pozdní fázi existence lunárního podpovrchového oceánu magmatu,“ říká vedoucí výzkumu Bin Su. „Zjistili jsme, že tyto horniny vznikly zhruba ve stejné hloubce, jako horniny dovezené astronauty programu Apollo, ale za teplot asi o 80 °C nižších. Z toho vyvozujeme, že plášť Měsíce od doby před 3 miliardami let do doby před 2 miliardami let velmi zvolna vychládal.“

Příběh Jeanne-Antoinetty Poissonové se zdá být pohádkou o neurozené dívce, jež se stane milenkou mocného krále Francie a získá všechno, na co lze jen pomyslet. Kromě jediného: obyčejného lidského štěstí.

Rodina jí nikterak slavnou budoucnost nezaručí. Její matka, tmavooká a tmavovlasá Louise-Madeleine de La Mott, je neobyčejně krásná a je si toho vědoma. Stává se „une femme galante“, tedy ženou, kterou živí její tělesná přitažlivost. Přátel si dokáže sehnat vskutku požehnaně a k jejím milencům patří i královský ministr války Claud Le Blanc. La Mottova rodina ale něco takového nedovolí! Nezbednou dceru promptně provdá za armádního dodavatele Francoise Poissona. Ze svazku se roku 1721 narodí holčička Jeanne-Antoinetta.

Madeleine se dál věnuje milostným pletkám. Dcerku posílá do kláštera, aby získala lepší vzdělání. Otec Poisson se také neukáže jako vzor ctnosti: nadělá obrovské dluhy a prchá do Německa. Vrací se teprve, až když je jeho dceři patnáct let. 

Osudová věštba

S devítiletou dcerkou navštíví madam de La Mott známou pařížskou věštkyni. Co ji čeká? Bohatě se provdá? Za vznešeného muže? Odpověď jim vyrazí dech: Jeanne-Antoinetta získá srdce samotného krále! Matka se zamiluje do oslnivé představy. Od této chvíle oslovuje dceru „královničko“. Přesvědčí i svého milence, velkého finančníka Tournehema, aby naučil dívku dovednostem potřebným u dvora. Jeanne mu říká strýčku, ale spekuluje se, že právě on je jejím pravým otcem.

Dostává se jí vzdělání srovnatelného s princeznami ve Versailles. Od sedmnácti let navštěvuje pařížské salony. Oslňuje důvtipem, schopnostmi i něžnou a přitom chladnou krásou – zlatohnědými vlasy, velmi světlou pletí a tmavomodrýma očima. Rodina jí urputně hledá vhodného manžela. Sice je určena pro krále, ale musí se nejprve vdát, aby získala titul a právo vstoupit do společnosti. 

Volba padá na „strýčkova“ čtyřiadvacetiletého synovce Charlese-Guillauma, kterého Tournehem ustanoví dědicem a věnuje mu panství v Étiolles. Jeanne-Antoinetta se 9. března 1741 stává v kostele sv. Eustacha madame ď Étiolles. A tak začíná její cesta ke králi...

Mladá paní vede čilý společenský život, navštěvuje divadla, plesy, salony. Manžel ji zbožňuje a velmi na ni žárlí. Ona jeho city sice neopětuje, ale povinnosti plní svědomitě. Jejich první syn brzy umírá, ale poté se manželům narodí dcera Alexandrina. Protože Jeanne miluje jízdu na koni, často se projíždí po lesích okolo Versailles a doufá, že si jí král všimne. Je jen otázkou času, kdy se tak stane...

Nesmělý král 

Ludvík XV. se původně králem stát neměl, ale ve dvou letech přišel o oba rodiče i prarodiče. V pěti letech se tak stává králem. Chlapec se cítí velmi osamělý, trpí nedostatkem citu. Do konce života ho budou trápit vleklé deprese a těžká melancholie. Snad i pro to, aby rozehnal chmury, si bude dopřávat tolika světských potěšení a radovánek. 

Ludvík je sice hoch nesmělý, ale nesmírně krásný. V jedenácti letech se zasnoubí s tříletou španělskou princeznou. Neví, co si s holčičkou povídat, je z ní nesvůj. Daruje jí sice panenku, ale hned se utíká ke svému oblíbenému lovu. Navíc urputně vzdoruje pokusům dvořanů uvést ho skrze nějakou zkušenější ženu do tajů sexuálního života. Vypukne tedy nové hledání a volba padá na jednadvacetiletou Marii Leszczyńskou, dceru vyhnaného polského krále Stanislava. Není žádná krasavice, ale inteligentní, veselá a laskavá. Patnáctiletý Ludvík je jí okouzlen. Dosvědčí to o svatební noci, kdy jí podá dokonce sedm „důkazů něžnosti“ a zcela propadne tělesné vášni.

Zpočátku je královské manželství šťastné. Deset let po sobě rodí královna pravidelně jedno dítě ročně. Dá králi a Francii i mužského dědice - dauphina Ludvíka Ferdinanda. Pak ji ale představa dalších těhotenství začíná odpuzovat a jako přísná katolička tím pádem odmítne králi i sex. Ludvík je muž na vrcholu sil a pochopitelně se zařídí po svém. Začne dávat přednost milenkám a lovu. Královna zase Bohu a kartám.

Božská Diana

Král trpí po smrti jedné ze svých oblíbených milenek nesnesitelnou nudou. Ovšem pouze do doby, než spatří zlatovlasou Jeanne projíždějící se na koni. „To je poslední trofej do mé sbírky!“ Touží ji znovu spatřit. Jak to ale navléknout? Příležitost se najde. Pozve ji na oslavu dauphinovy svatby 24. února 1745. Honosného maškarního plesu se účastní veškerá smetánka. K tanci vyhrávají ti nejlepší hudebníci a delikatesy na stolech potěší i ty nejmlsnější jazýčky. Prostor osvětluje neuvěřitelných osm tisíc svíček!

Jeanne v kostýmu mýtické nymfy Diany hledá očima jen a jen krále. Ten do sálu vchází převlečen za strom – tis! Po jediném tanci je navždy ztracen. Těžko říci zda pro jeji zlatovlasou krásu, nebo duchaplnost a vtip konverzace. Domlouvají si další schůzku a jejich vášeň propuká naplno. K nelibosti dvorských intrikánů, kteří nemohou madame ďÉtiolles prominout měšťanský původ. A co s nadbytečným manželem? Ten musí samozřejmě králi vyklidit pole! Co platno, že nikdy nepřestal svou ženu milovat! Jeanne získává pokojík ve Versailles, erb s titulem markýzy a zámek Pompadour. 

Paláce neřesti

Versailles si během Ludvíkovy vlády získá světově neblahou proslulost. Úpadek i neřesti tu dosahují vskutku královských rozměrů. Promiskuita a prostituce. Hazardní hry a mučení. Přesto se velmi dbá na formality. A žádná z princezen není ochotna Madame de Pompadour oficiálně představit královské rodině.

Ludvík přesvědčí ovdovělou princeznu de Conti splacením jejích dluhů z hazardu. Jakýsi prelát před ní prohodí: „To jsem zvědav, kdo je ta prostitutka, která bude ochotna představit takovou ženskou královně.“ Princezna de Conti s klidem odvětí: „Už víc neříkejte, abbé, jsem to já.“

Královna Marie se 14. září 1745 projeví jako dáma znalá etikety i králových citů. Ke své sokyni se chová vlídně, nechá ji políbit lem svých šatů a následně krále pochválí, že ji nezahanbil výběrem své favoritky. Mladý dauphin, který matku hluboce obdivuje a s otcem si nerozumí, na markýzu chlapecky vyplázne jazyk. Vyslouží si za to dočasný exil a musí se Madame de Pompadour omluvit. Toto ponížení jí ani otci nikdy nezapomene.

Chladná

Madame de Pompadour se stává oficiální královskou metresou. Obývá prostorný byt v druhém poschodí paláce, svou malou dcerku však u sebe mít nesmí. Král ji chce mít jen a jen pro sebe! Ona se jej snaží všemožně bavit, jednou ale prohlásí: „Nikdy pro mě nepřestane být záhadou!“ Ludvík často upadá do deprese, přejídá se a baví ho pouze sex a lov. Madame de Pompadour pro něj zřídí divadlo, v němž s dvořany sama hraje. Organizuje výlety, hostiny i diskuze s intelektuály. Přátelí se s Voltairem a Rousseauem. Na dvoře se ovšem škodolibě šeptá, že vášeň mezi Ludvíkem a jeho milenkou ochládá. 

Jeanne je opěvována jako jedna z nejkrásnějších žen 18. století, ale uspokojit královy touhy pro ni není lehké. Necítí sexuální žádost, neumí vášnivě reagovat na králova milostná objetí. Neustále se trápí, že proto ztratí jeho přízeň. Možná je za tím i fakt, že dvakrát potratila jeho dítě…

Snaží se svou frigiditu překonat: pije horkou čokoládu, pojídá kvanta lanýžů a celerové polévky – ovšem bez úspěchu. „Je chladná jako „macreuse“, kachna černá! Dokáže žít prakticky v jakémkoli klimatu, protože její krev se nikdy nerozehřeje!“ řekne o ní její vznešený milenec. I on si je ale dobře vědom, že je mu mnohem více než pouhou metresou: totiž rádkyní, skvělou společnicí, skutečným přítelem a oporou v prostředí prorostlém intrikami. 

Čím méně je jejich vztah tělesný, tím jsou si bližší. „Jsi moje sestra,“ šeptá jí král a v mnohém na ni spoléhá. Od dvořanů se jí za toto spoluvládnutí dostává přezdívky „madam děvka“. Mnoho umělců, šlechticů i diplomatů ovšem vděčí její přízni za kladné vyřízení svých žádostí. Dopisují si s ní ruská Kateřina Veliká i pruský Bedřich Veliký. Přes krásu, inteligenci a snahu o Francii na Madame de Pompadour stále ulpívají pomluvy. Vede zemi do zkázy! Ruinuje pokladnu! Šíří pohlavní choroby a bezbožnost! Zavinila neúspěch v sedmileté válce! A ona?

Zasadí se o stavbu vojenské akademie Ëcole Millitaire. Věnuje velkou pozornost výrobě porcelánu a představuje umělcům a řemeslníkům své vlastní nápady. I díky ní chemik Jean Hellot vynalezne slavnou světle růžovou barvu zvanou „rose Pompadour“. Také podporuje vydávání slavné Diderotovy Encyklopedie, byť v to král nemá důvěru. Stává se vévodkyní a jednou z dam, které dělají společnost královně. Nevyhne se ale nenávisti a štvavým útokům dauphina Ludvíka Ferdinanda a mnohých šlechticů. 

Nic netrvá věčně

Jeanne je třiatřicet a necítí se vůbec dobře. Její fyzická krása mizí v nenávratnu, trpí bušením srdce a závratěmi. Její smutek se ještě prohloubí roku 1754, kdy jí umírá otec i dceruška Alexandrina. Král si bez její tělesné blízkosti sice zoufá, ale na to, aby si našel jinou oficiální milenku, je jejich vztah příliš silný. V zámečku v Jelení oboře je pro něj zřízen harém mladých, neurozených a nevzdělaných dívek. Děvčata ve své naivitě často ani netuší, kdo je vlastně jejich vznešený milenec.

TIP: Nudně ctná Marie Leszczyńska: Lid ji miloval, král Ludvík ji podváděl

Když se o doupěti neřesti dozví Madame de Pompadour, šok ji ovládne jen na chvíli. Sama se chopí otěží a královy milenky nyní procházejí jejím přísným výběrem. Trpí však těžkými migrénami a bronchitidou. Když začne vykašlávat krev, pochopí, že jí mnoho času nezbývá. Všechny své šperky a cennosti odkazuje milovanému Ludvíkovi, aby rozšířila jeho sbírky. Umírá večer na květnou neděli dne 15. dubna 1764. Ludvíka její smrt zdrtí. Nechává ji pohřbít jako vévodkyni. A při pohledu na pohřební průvod s její rakví jeho oči zalévají slzy bolesti. Toho dne ztratí jedinou bytost, které bezvýhradně důvěřoval…

Losování se mělo uskutečnit již v pondělí, muselo však být odloženo na úterní ráno místního času kvůli problémům se zpracováním prodeje. Jackpot byl původně v pondělí oznámen na 1,9 miliardy USD (45 miliard Kč), po aktualizaci výpočtu byl však zvýšen. Šestici čísel předtím nikdo neuhodl 39 kol, a výherní suma tak narůstala od začátku srpna.

Předchozí rekordní výhru 1,59 miliardy dolarů si tři hráči rozdělili v roce 2016. V oblíbené loterii Powerball, která funguje od roku 1992, se dá vsadit ve 45 z 50 amerických států. Tiket stojí dva dolary (47 Kč). Hlavní výhru získá hráč nebo hráči, kteří uhodnou všech šest čísel. Pokud se někomu podaří uhodnout pět čísel ze šesti, získává jeden milion dolarů (23,5 milionu Kč).

TIP: Kdo si počká: 30 let sázel stejná čísla. V jeden den vyhrál hned dvakrát

Výherce jackpotu v loterii Powerball si může vybrat, zda chce vyplatit celou výhru, která je pak ale rozložená do třiceti ročních splátek. Většina se však rozhodne vzít si peníze najednou, v takovém případě ale výherce získá o něco nižší částku.

Objev Pluta v roce 1930 nevysvětloval pozorované odchylky v polohách planet, a navíc byly i u něj zjištěny odchylky mezi pozorovanými a vypočtenými polohami. A tak se zrodila myšlenka existence další planety na okraji Sluneční soustavy – planety Transpluto (nebo také planety X či desáté planety). Někteří astronomové vypočítali její polohu, další se ji snažili objevit, avšak bezvýsledně.

I sám Clyde Tombaugh pokračoval po objevu Pluta v „honu“ na vzdálenou planetu až do roku 1943. Přitom prohlížel vzdálenější a vzdálenější oblasti nad ekliptikou a pod ní. Svou snahu uzavřel konstatováním, že žádná planeta jasnější než 16. magnituda v prozkoumané oblasti neexistuje. S tím ale nesouhlasila řada astronomů, kteří například předpokládali, že Pluto je odtrženým měsícem Neptunu.

Pluto není samo

Dnes se však podařilo pozorované odchylky v polohách vzdálených planet z velké části vysvětlit. Kosmické sondy Pioneer 10 a 11 či Voyager 1 a 2 umožnily zpřesnit hmotnosti planet, kolem nichž prolétly, a to nám zase poskytlo přesnější výpočty jejich drah. Můžeme tak například říct, že objev Pluta byl zcela náhodný: jeho hmotnost je prakticky zanedbatelná a v žádném případě nemohlo způsobovat pozorované odchylky v polohách Uranu a Neptunu.

Navíc se od roku 1992 daří astronomům objevovat za drahou Neptunu další tělesa, která označujeme jako transneptunické objekty a patří do předpokládaného Kuiperova-Edgeworthova pásu (což je jakási obdoba hlavního pásu asteroidů, nacházející se na periferii Sluneční soustavy). Do současné doby tak bylo v této oblasti objeveno okolo 1 300 těles, z nichž některá se svým průměrem blíží velikosti Pluta (a některá ji možná i přesahují). Pokud bychom je rovněž považovali za planety, pak by byl jejich seznam nesmírně dlouhý.

Opakuje se tak situace po objevu prvních planetek mezi Marsem a Jupiterem. Zprvu se astronomové domnívali, že zde objevili „chybějící“ planetu. Když však počet takových planet rychle narůstal, přiznali svůj omyl. Dnes jsou známy přesné dráhy přes 350 tisíc těles hlavního pásu asteroidů mezi drahami Marsu a Jupitera a jejich seznam se neustále rozrůstá.

Tento pestrobarevný snímek zachycuje zbytky obří hvězdy v podobě proplétajících se plynných filamentů připomínajících potrhanou pavučinu – jedná se o pozůstatky po explozi supernovy v souhvězdí Plachet. Oblast nasnímal v neobvyklých detailech přehlídkový dalekohled VST, který provozuje Evropská jižní observatoř (ESO) na Observatoři Paranal v Chile.

Jemná struktura růžových a oranžových oblaků plynu je vše, co zbylo po velmi hmotné hvězdě, která zakončila svůj život mohutnou explozí před asi 11 tisíci lety. Když ty nejhmotnější hvězdy dospějí do závěrečné fáze vývoje, zakončí ji výbuchem, který je označován jako supernova. Při těchto explozích vznikají rázové vlny, které se šíří okolním mezihvězdným prostředím. Stlačují rozptýlený plyn a dávají vzniknout vláknitým strukturám. Uvolněná energie tyto plynné zhustky zahřívá a nutí je zářit – jak je patrné na uvedeném snímku.

TIP: Astronomové jsou na stopě poznání, jak poznat blížící se výbuch supernovy  

Při samotné explozi původní hvězdy dojde k odvržení vnějších vrstev do okolního prostoru. Struktury, které dnes můžeme vidět, vznikají při jejich kontaktu s plynem v mezihvězdném prostředí. Z hvězdy samotné zůstane extrémně hustý zbytek, ve kterém jsou protony a elektrony napěchovány tak blízko k sobě, že vytvoří neutrony – vznikne neutronová hvězda. Neutronová hvězda vývojově spojená s pozůstatky v Plachtách se nachází kousek mimo zorné pole tohoto záběru nahoře vlevo. Jedná se o takzvaný pulzar, který se otočí kolem vlastní osy více než 10× za sekundu.

Ve svých kázáních se Jan Hus nejednou opřel do svých kolegů, kteří Hospodina uctívali spíše v hospodě než v kostele. A jeho výtky nebyly jen přehnanou kritikou přísného moralisty. 

Průzkum

V letech 1379–1382 navštívil pražský arcijáhen Pavel z Janovic se svým písařem jednotlivé fary všech deseti děkanátů, které spadaly pod pražské arcibiskupství. Zkontroloval bohoslužebné náčiní, vyzpovídal duchovní i místní farníky, a pak vše pečlivě zaprotokoloval. Zapsané výpovědi totiž sloužily jako důkazní prostředek pro případná budoucí soudní jednání. Těžko dnes říct, co si arcijáhen představoval. Jako zkušený klerik znal své okolí. Pokud doufal, že se v Praze nachází kostel, v němž koná bohoslužby kněz, který by odpovídal představě ideálního duchovního, musel však být zklamán. 

Zpovídaní faráři barvitě líčili přestupky svých kolegů, které laici obvykle potvrzovali. Písař nestačil zapisovat pikantní historky. Sexuální život duchovních by se dal popsat různě, rozhodně však neodpovídal normám celibátu. V protokolu je zapsáno mnoho svědectví o nepřiznaných dětech farářů, které měli s farními služkami a kuchařkami. Vedle konkubinátu byla častým prohřeškem návštěva místních i přespolních krčem, v nichž duchovní nepřiměřeně holdovali kvašeným nápojům a hráli hazardní hry. 

Nápoje

Zdá se, že opilstwo bylo nedílnou součástí každodenního života středověké společnosti. Alkoholické nápoje, především víno, pivo a medovina, představovaly vedle vody hlavní zdroje pití. Výjimečné postavení mezi těmito nápoji zaujímalo víno, jež se v satirických skladbách dostávalo do konfliktu s vodou.

Zatímco v latinské verzi voda postupně ustoupila do defenzivy, v té staročeské ukončil konflikt nápojů opilý mistr svatého Písma kompromisem (potřeba je obou), z příznačného důvodu: bál se, „aby se nestala škoda, ať by nezabila vína voda“, a on by pak neměl co pít. 

Ovšem i v reálném životě vyhrálo pomyslný spor víno, které coby znamení Kristovy krve vystoupilo na piedestal středověkých nápojů. V husitských Čechách se jeho přijímání dostalo mezi čtyři pražské artikuly a v symbolu kalicha ozdobilo zástavy Božích bojovníků.  

Ale nešlo jen výhradně o vliv mysticko-magického pojetí vína. I z důvodu ryze praktických, tedy zdravotních, se doporučovalo pít raději víno než vodu. Člověk se mu nemusel vyhýbat, ani když se rozhodl postit.

Lidový kazatel první křížové výpravy Petr Poustevník se prý živil jen rybami a vínem. Víno pila při půstu zakladatelka řádu křížovníku s červenou hvězdou Anežka Česká. Arcibiskup Jan z Jenštejna se zase o postních dnech posilňoval pivem. Naopak voda, jejíž nedostatek je dnes globálním problémem, nebyla ničím výjimečným. Kdo ji pil, býval považován za prostého člověka. Navíc žízeň bylo skutečně lépe uhasit spíše vínem než vodou, neboť ta, čerpaná ze studní, nebývala čistá. 

Církev tedy neviděla problém v pití vína či piva. Brojila proti nadužívání kvašených nápojů a jejich konzumaci v krčmách, které kromě alkoholu nabízely ještě další pokušení: hazardní hry. Tyto dva atributy společně s konkubinátem se staly opakovaným terčem kritiky církevních traktátů, kazatelů a byly projednávány na synodách a koncilech.  

Hazard

Zatímco alkohol ničil společenské vztahy, kondici a zdraví, hazard vedle toho všeho ruinoval také majetek. Na počátku středověku upozorňoval významný učenec a encyklopedista Isidor ze Sevilly, že provozování těchto her není nikdy bez podvodu, lhaní a křivopřísežnictví. Český vzdělaný zeman Tomáš Štítný ze Štítného barvitě popsal, co se děje, když se hrají kostky: „Lánie škaredá, řeč peská, řeči bláznivé proti svatým i proti Bohu, křivá věrovánie, přísahy, svárové, vraždy, po prohrání kostečná těžká nemoc, zlodějstvo.“ 

Kostky byly považovány za nástroj ďáblův, což podporoval fakt, že se kostkovalo především v noci. Je známo, že různá provinění spáchaná pod rouškou tmy byla ve středověku posuzována přísněji a podle toho také trestána. Výsledek hazardní hry je podle Tomáše Štítného vždy špatný: „Zíště-liť, zle jest dobyl toho, a prohrá-li, také nenie dobré jeho.“ Není překvapením, že stejně jako v případě pijanství, to byla především církev, která se vydala na křížovou cestu proti zhoubnému působení hazardu.

In vino veritas? 

Pokud se o středověku říká, že byl šedý nebo temný, stačí se letmo začíst do vizitačního protokolu a zjeví se před námi každodenní barvitý život duchovních doby lucemburské. K častými návštěvníkům krčem patřili oltářníci, jejichž chování se stávalo terčem Husovy kritiky, neboť „nekáží, odbudúce mše, obecně spie neb hrají a neb v krčmě sě obierají.“  

Ovšem také faráři bývali náruživými pijany a hazardními hráči. Jistý Ludvík řečený Kojata, farář kostela sv. Jana v Podskalí, byl často viděn, jak po hře s pražskými měšťany, kterou očividně prohrál, vstupoval nahý do domu svého přítele, kanovníka vyšehradského kostela, v němž bydlela jeho konkubína Marta.

O Jakubovi, vikáři z Jince, se povídalo, že v krčmě v Hořovicích, kam zřejmě rád a často docházel, propíjel, co se dalo, nevyjímaje ani vlastní oděv. Sám se ostatně arcijáhnovi přiznal, že ve zmíněné krčmě propil tuniku i kapuci, jedním dechem však ujišťoval, že mu tyto věci byly později vráceny. Jeho místní hořovický kolega o něm řekl, že nejen propil vše, co měl, ale taky vyzvracel to, co vypil.  

Farář ve Vranově se zase arcijáhnovi bránil proti nařčení z pijanství tvrzením, že o vlastní vůli do krčem nechodí, a když už se tam ocitne, tak jedině na pozvání měšťanů. Někteří faráři poskytovali své bohoslužby a spirituální útěchy za doušek „špiritusu“. Tak pokud člověka tížilo svědomí za spáchaný hřích, mohl zajít za Jakubem, farářem ve Vyšnově, který za korbel piva byl ochoten se u Boha přimluvit a hříchy odpustit. 

Nomen omen 

Nejen nejrůznější prameny, ale také přezdívky a přízviska vypovídají mnohé o tehdejší skutečnosti. Člověk se nedivil, že farář Jakub Uřval zvaný též Lapka, je několikrát zaznamenám v soudních aktech korektora pražského, který mu opakovaně nařizoval, aby se vyhýbal opilství, nehrál kostky a nedocházel za nevěstkami ani do krčem. Jelikož pan farář si korektorovy nařízení a domluvy nebral příliš k srdci, skončil několikrát v šatlavě.  

Pozor si věřící museli dát také před jičínským farářem Václavem zvaným Kostka. Přišla na něj četná udání, že se více než duchovním činnostem věnuje hazardu. I korektorova hrozba, že dostane pokutu šest kop grošů, se minula účinkem. Na jarmarku v Hradci Králové byl viděn zase Kostka s kostkami, a tak znovu stanul před církevním soudem.

Krčmy a kostely

Faráři však nedocházeli do krčmy jenom kvůli občerstvení a společenskému uvolnění. Její prostředí mohli využít k neformálnímu setkávání se svými farníky a utužení vzájemných vztahů. Krčma měla svou socializační funkci. Lidé, kteří pili, se cítili součástí jedné komunity. Farář s věřícími zasedal v krčmě k jednomu stolu jako rovný s rovnými a jako takový mohl lépe poznat své ovečky. To samozřejmě platilo i obráceně a pokud pastýř neznal míru, hrozilo, že ztratí svou autoritu. 

Podobný společenský efekt však přinášela také hazardní hra, neboť sbližovala hráče pocházející z různých stupňů společenské pyramidy a stírala rozdíly. Ve společnosti rozdělené do tří stavů osvobozovalo prostředí krčmy od duševních útrap i neveselé životní reality a alespoň zdánlivě zrovnoprávňovalo jednotlivé členy společnosti. Jedním ze záznamů brněnské městské knihy je i stížnost šlechtice, že ho hostinský, u něhož se ubytoval, obral v kostkách o peníze. Budiž to důkazem, že stavovské rozdíly se v prostředí alkoholu a her rozmělňovaly.

TIP: Kolos na hliněných nohou: Jak si stála církev v předhusitských Čechách

Nebyla však krčma jako krčma. Záleželo na krčmáři, který se kvůli hamižnosti často stával terčem satirických skladeb. Záleželo také na kvalitě nalévaného alkoholu. Potvrzuje to výpověď faráře Slavimíra z Pičína, který uvedl, že sice často navštěvuje podniky, ale jen ty, kde se točí dobré pivo…

Cholera je smrtelnou ale snadno léčitelnou nemocí. Postihuje miliony lidí po celém světě. Nejčastěji se šíří v přelidněných oblastech s nevhodnými hygienickými podmínkami a nedostatkem čisté vody. Původce cholery, bakterie Vibrio cholerae způsobuje těžké průjmy a zvracení, které mohou vést k úmrtí kvůli vážné dehydrataci. Smrt může nastat i během několika hodin. Ročně se cholerou nakazí několik milionů lidí a asi 100 tisíc z nich zemře. Správná léčba přitom může snížit úmrtnost z 50 % na méně než 2 %.

Největší hrozbou při onemocnění cholerou představuje šok z prudké dehydratace, kvůli extrémnímu průjmu. Nemocné je možné léčit, relativně snadno a levně. V podstatě stačí vhodně doplňovat tekutiny a ionty, buď pitím anebo nitrožilně. Vyžaduje to ale odpovídající zázemí, prostředky a personál, což není vždy k dispozici.

Rok cholery 

Dnešní svět čelí dlouho nevídané vlně epidemií cholery. Nová ohniska se objevují v Karibiku, Africe, na Středním Východě a v Jižní Asii, tedy na místech, kde jsou s cholerou problémy dlouhodobě. Nově se toto nebezpečné onemocnění ale objevuje i tam, kde o choleře neslyšeli dlouhá desetiletí. Experti varují, že může jít jen o začátek – pokud se dají do pohybu velké skupiny lidí, například kvůli klimatu nebo válečným konfliktům, epidemií cholery může být podstatně víc.

Jak uvádí Světová zdravotnická organizace (WHO) ve své tiskové zprávě, od letošního ledna lékaři zaznamenali epidemii cholery již ve znepokojivých 29 zemích světa. Je to podstatně vyšší počet než v minulých letech. Velké epidemie se odehrávají především na Haiti, v Malawi a v Sýrii, tedy vesměs chudých zemích ve velmi obtížné situaci. 

TIP: Smrt z východu: První cholerová nákaza si u nás vyžádala téměř 60 000 životů

Prudký nárůst počtu případů cholery a velký počet epidemií ve světě bohužel souvisí s nedostatkem orálních vakcín. Ty jsou vysoce efektivní při vypuknutí nákazy. Pro zabránění šíření je ale nutný rychlý zásah v postižené oblasti. Mezinárodní instituce a místní úřady v současné době musejí vakcíny přidělovat nejpotřebnějším a čelí tak obtížným rozhodnutím, jako například, do které z postižených zemí poslat vakcíny přednostně. Problém je především v tom, že vakcínu proti choleře dnes vyrábí jen málo společností. Je velmi levná, ve srovnání s vakcínami proti pandemickému koronaviru asi třináctkrát, a z její výroby není moc velký finanční zisk.

Pro vznik smaragdu je zapotřebí velmi konkrétních geologických a geochemických podmínek. Základem smaragdu je beryl – minerál na Zemi vzácného beryllia, a také chrom a vanad, kterým smaragdy vděčí za svou charakteristickou zelenkavou barvu. Odhaduje se, že beryllium se v zemské kůře se vyskytuje v koncentraci 3–10 mg/kg. Právě tato vzácnost je i jedním z faktorů, díky kterým mají smaragdy tak zvláštní hodnotu v mnoha kulturách po celém světě. Smaragdy zdobí například diadém Markéty Navarrské, slavnou kolumbijskou korunu Panny Marie Nanebevzetí v Popayánu nebo třeba svatováclavskou korunu.

TIP: Zlatý kanár: Newyorská aukční síň nabídne největší bezvadný diamant na světě

Smaragdový unikát, který příští týden zamíří do aukce, proto poutá pochopitelnou pozornost mnoha klenotníků z celého světa. Předmětem aukce bude obří shluk smaragdů označovaný podle místa nálezu jako Kafubu Cluster, který váží něco přes 37,5 kg (187 775 karátů). Objeven byl v březnu 2020 v Zambii ve smaragdovém dole Kagem a podle odborníků by se mohl stát nejdražším smaragdovým kusem, jaký se kdy prodal.