Zvony měly v životě našich předků zvláštní a zcela nezastupitelnou úlohu. Dělily den na kratší úseky, varovaly před nebezpečím a svolávaly věřící do kostela. Pomáhaly však i proti silám zla a jejich hlas měl moc zahánět démony. Není tedy divu, že hrají hlavní roli i v celé řadě pověstí.

Osiřelá země

Podle jedné z nich se dne 29. listopadu roku 1378 rozezněly samy od sebe. Když je uslyšel na smrt nemocný Karel IV., řekl prý jen: „Hle, dítky mé, již mne volá Pán Bůh, budiž s vámi na věky!“  Poté otec vlasti vydechnul naposledy a země osiřela. Podle jiné verze příběhu to bylo přesně naopak. Vládce prý nejprve zemřel a až v okamžiku jeho smrti začaly zvony samy od sebe zpívat a svým stříbrným hlasem oplakávat jeho odchod. Dokázaly tak, že opravdu mají srdce.

Se zvony se však nepojilo jen Karlovo úmrtí, ale i jeho narození. Když se totiž Jan Lucemburský stal roku 1310 králem, musel nejprve vypudit Jindřicha Korutanského, jenž ovládal Prahu. To se povedlo i díky pomoci kaplana jménem Bernger, který mu podle Zbraslavské kroniky poradil: „Až se zítra zazvoní na větší zvon u blahoslavené Marie v Týně, hned se zdvihněte z tábora (…) jestliže pak zazní po druhé a po třetí zvuk zvonu, nikterak neotálejte, nýbrž běžte a město obsaďte!“ Král pak hladce vstoupil do Prahy a ovládl ji.

TIP: Král mecenáš: Jan Lucemburský nebyl jen rytířem, ale také stavitelem

Podle pověsti byl na připomínku té slavné události týnský zvon vsazen do zdi domu, který je proto známý jako Dům U Kamenného zvonu. Právě tam měl Jan s Eliškou sídlit, dokud se okolnosti neuklidnily a zde prý také dne 14. května roku 1316 spatřil poprvé světlo světa maličký Václav. Ten Václav, kterého dějiny poznaly jako krále a císaře Karla IV.

Na jaře 1942 se zásobovací situace Panzerarmee Afrika výrazně zlepšila a došlo k nové reorganizaci v duchu zásady „méně mužů, více zbraní“, která zvýšila mobilitu a údernou sílu německých jednotek. 

Image

Čtěte také

Afrikakorps (2): Zběsilý postup pod velením legendárního Erwina Rommela

Organizační struktura 21. a 15. tankové divize se sjednotila, a přestože měla každá z nich jen asi 11 000 mužů, mohla se pyšnit až 200 tanky (z toho 160 středními) a 60 protitankovými kanony. Posílena byla i 90. lehká divize, jejíž početní stav vzrostl z 12 500 na 14 500 mužů.

Sílí i nepřítel

Obdobně se zlepšila situace i v řadách italských spojenců. Dne 26. května Rommel navzdory protivníkově převaze v tancích a obrněných vozidlech opět vyrazil do útoku. Přestože ho Britové očekávali a urputně se bránili, po týdnu bojů přece jen dokázal díky mistrovskému manévrování prorazit jejich obranná postavení. Němci zároveň odrazili všechny protiútoky a díky technické převaze vlastních tanků vyřadili z boje velké množství nepřátelských obrněnců.

V obraně jižního konce britské obrany u Bir Hakeimu se výrazně vyznamenali Svobodní Francouzi generála Marie-Pierre Koeniga, kteří udrželi svá postavení až do 10. června, než byli nuceni ustoupit. Po prolomení linie u Gazaly následoval bleskový výpad na Tobruk, který se překvapivě vzdal po třech dnech bojů 21. června. Rommelovy tanky totiž zaútočily proti jeho obrannému perimetru z nečekaného směru – od jihovýchodu – a obránce úplně zaskočily.

Liška maršálem

Vojska Osy ukořistila obrovské množství vojenského materiálu, pohonných hmot a vozidel. Hitler okamžitě povýšil Rommela do hodnosti polního maršála. Jelikož Britové i nadále ustupovali, rozhodl se německý velitel pokračovat v útoku na východ. Tanky se opět valily k údolí Nilu a zdálo se, že tentokrát už je nic nezastaví. Britská 8. armáda zaujala obranná postavení u El Alameinu necelých 100 km na západ od Alexandrie, která byla velice podobná těm u Gazaly.

Avšak bojové ztráty z předchozích týdnů, velké opotřebení vozidel, únava z bojů a hektického pronásledování nepřítele způsobily, že 1. července německé tanky 90. lehké divize, která sloužila jako předvoj, nedokázaly obrannou linii Britů prorazit. Ačkoli to bylo možné považovat za důležitý úspěch, Churchill, stále ještě deprimovaný ztrátou Tobruku, nahradil v srpnu 1942 Auchinlecka generálem Haroldem Alexanderem a za velitele 8. armády jmenoval 13. srpna Bernarda Montgomeryho.

Zvrat u El Alameinu

Oproti svým předchůdcům byl novopečený velitel 8. armády až chorobně pedantský. Proto se rozhodl systematicky posilovat své pozice a zálohy a trpělivě čekat, dokud nenastane vhodná chvíle přejít do protiútoku, a to i navzdory rostoucímu tlaku ze strany Churchilla. V jeho záměrech mu napomáhalo markantní zlepšení v zásobování vojenským materiálem, protože na Blízký východ konečně našly cestu první velkosériové dodávky zbraní z amerických továren.

Naproti tomu Rommel čím dál víc zápasil s logistickými obtížemi. Pokoušel se proto prorazit britská obranná postavení dříve, než Montgomery nabude rozhodující převahu. To vedlo na konci srpna k pokusu o průnik nepřátelskou linií obchvatem od jihu, který ale musel být 6. září odvolán kvůli koordinovaným protiútokům britských tanků, hustým minovým polím a smrtonosné dělostřelecké palbě z hřebene Alam el Halfa. Vzhledem k nedostatku posil a tenčícímu se počtu obrněných vozidel musel Rommel přejít definitivně do obrany. Navíc se na jeho celkovém stavu podepsalo vyčerpání z předchozích bojů, a tak 23. září odletěl na zdravotní dovolenou do Německa. Velení Panzerarmee Afrika se dočasně ujal generál Wilhelm rytíř von Thoma.

Mezitím vrchní velitel britských sil Bernard Montgomery, vyzbrojený detailními zpravodajskými informacemi o obranných pozicích a záměrech nepřítele s výhodou velké převahy v tancích, vrhl 23. října všechny své síly do rozhodujícího útoku. Proti německým postavením za podpory 900 děl a 530 letadel vyjelo 1 030 tanků organizovaných ve čtyřech tankových divizích. Síly Osy měly sice také shodný počet tankových divizí, ale jen dvě z nich byly německé, a navíc počty obrněnců zdaleka nedosahovaly tabulkových stavů. Britská ofenziva během několika dní doslova vyrvala v nepřátelské obranné linii dva hluboké průlomy.

Za této situace se Rommel, který se po zprávách o britské ofenzivě urychleně 26. října vrátil na velitelské stanoviště, rozhodl vrhnout všechny své tanky na sever. Jednalo se o zoufalé rozhodnutí, protože tím zároveň odkryl směr jižní. Montgomery se to díky rozvědce rychle dozvěděl a poslal 2. listopadu své obrněnce na jih. Britský „levý hák“ si s chabou obranou hravě poradil a Hitlerův rozkaz „stát neochvějně na místě“ ztratil veškeré opodstatnění. Do toho přišly 8. listopadu do štábu Panzerarmee Afrika zprávy o anglo-americkém vylodění v Maroku a Alžírsku (operace Torch).

Dlouhý ústup do Tuniska

Německo-italským oddílům nezbývalo nic jiného než ústup. Vzhledem k danostem bojiště a systematičnosti britského postupu se do relativního bezpečí podařilo dostat jen těm jednotkám, které byly plně motorizovány, nebo si vozidla „vypůjčily“ u nepřítele, jako například výsadkáři generála Hermanna-Bernharda Ramckeho. Ze 100 000 mužů zbylo Rommelovi po několika dnech jen kolem 60 000 a z více než 300 tanků pouze 80. Za neustálých britských vzdušných útoků dorazil 20. listopadu k Benghází, následně 23. listopadu ustoupil i z Tripolisu a v polovině ledna 1943 překročili první němečtí vojáci hranici mezi Libyí a Tuniskem.

Teprve tehdy připluly do Tuniska posily v podobě 5. tankové armády (se dvěma tankovými divizemi, jednou pěší a jednou výsadkovou divizí), jíž od 20. února 1943 velel generál Hans-Jürgen von Arnim. To umožnilo dočasně stabilizovat vyčerpaný Afrikakorps, který zaujal v únoru pevné obranné postavení na Marethské linii vybudované Francouzi ještě před válkou podél hranice Tuniska s Libyí.

Zpátky do Německa

Po krátkém odpočinku se německé velení rozhodlo udeřit na nezkušené Američany postupující přes průsmyky v pohoří Atlas z Alžírska. Němci na ně zaútočili 19. února v Kasserinském průsmyku a zahnali je ve zmatku zpět. Na rozhodnější útok už Němcům ale nestačil dech. Šlo o jejich poslední úspěch v Africe, protože na pomoc ohroženým spojencům se z Libye hnala britská 8. armáda.

Nic nepomohlo ani Rommelovo jmenování 23. února velitelem Heeresgruppe Afrika, protože ani zvučný titul zbrusu nového vysokého velitelského postu nemohl nahradit drtivou materiální převahu Spojenců. Hitler si to uvědomil už vzápětí a 6. března raději povolal Rommela zpátky do Německa. Zároveň přikázal von Arnimovi bojovat až do konce. Za tímto účelem nařídil zásobování oddílů v Tunisku leteckým mostem ze Sicílie.

Krach pouštního dobrodružství

Montgomeryho úder proti Marethské linii přišel 20. března a už o 11 dní později byli Němci na ústupu. Od západu postupoval společně s francouzskými koloniálními jednotkami II. americký sbor vedený generálem Georgem Pattonem. A přestože skupinu armád Afrika tvořilo 11 divizí o celkovém počtu asi 275 000 mužů, nebyla už schopna účinně vzdorovat.

Její Achillovou patou se stalo zásobování vzduchem ze Sicílie, které se podobně jako v případě nedávných bojů u Stalingradu ukázalo jako zoufale nedostatečné. Nasazená transportní letadla Luftwaffe navíc nemilosrdně decimovalo spojenecké letectvo. Kvůli akutnímu nedostatku munice a paliva se von Arnimovy síly začátkem května nejprve stáhly do malé kapsy v prostoru Tunis–Bizerta, a když 7. května Tunis padl, jejich zbytky ustoupily k mysu Bon, kde 13. května 1943 složily zbraně.

Uvnitř důkladně chráněných prostor se nachází přes 84 kilometrů polic, nesoucích 35 tisíc svazků z uplynulých 12 století. Vůbec nejstarší pergamen se datuje do roku 809 a jedná se o záznam daru pro jistý benátský kostel. První dokumenty o činnosti samotných papežů však pocházejí až z období pontifikátu Inocence III. ve 12. století a dohromady se dodnes shromáždilo několik milionů listů zahrnujících korespondenci, smlouvy, účetnictví, kronikářské záznamy a další. 

Našli bychom mezi nimi i texty, jejichž odhalení se dlouhá staletí považovalo minimálně za velmi citlivé, ne-li přímo nevhodné: například zápisy z inkvizičních procesů či soudních líčení s astronomy hlásajícími ve své době kacířské myšlenky. Nechybí však třeba ani stížnost renesančního malíře Michelangela Buonarrotiho, podle níž neobdržel honorář za výzdobu Sixtinské kaple, dále dokument o exkomunikaci Martina Luthera z církve nebo žádost o anulování svatby anglického krále Jindřicha VIII., adresovaná přímo Svatému otci. 

Po stopách misií

Některé položky mají navíc nejen historickou, ale i geografickou hodnotu. Zpravidla jde o nejrůznější předměty či písemnosti dokumentující misionářské aktivity po celé planetě. A patří mezi ně i kus stromové kůry z roku 1887, s děkovným vzkazem kanadských indiánů kmene Ojibwe pro papeže Lva XIII. 

Obdobně cenné jsou technické nákresy z počátku 18. století, jejichž autorem se stal brazilský kněz Bartolomeu de Gusmão. Proslavil se coby jeden z průkopníků letectví, přičemž navrhl prototyp letadla inspirovaný ptačí anatomií a poháněný větrem. Později se však ocitl v hledáčku inkvizice a naprostou většinu své práce musel spálit, aby se vyhnul trestu.

Marťani ve Vatikánu 

Vatikánský apoštolský archiv, jak zní oficiální název církevní instituce, začal veškerou dokumentaci související s aktivitou Svatého stolce shromažďovat roku 1612, za pontifikátu Pavla V. Pro veřejnost ovšem zůstával přísně zapovězený a první částečné otevření umožnil Lev XIII. v roce 1881. Projevil přitom značnou velkorysost, neboť povolení ke vstupu dostali všichni badatelé bez ohledu na vyznání či národnost. Dlouholeté mlžení kolem obsahu archivů v uplynulých staletích však pochopitelně vedlo ke vzniku řady senzačních teorií.

Podle těch nejbizarnějších se v srdci Říma neskrývá nic menšího než důkaz o existenci mimozemské civilizace. Zvěsti odkazují na archeologický průzkum pod budovou knihovny: V roce 1998 při něm totiž údajně došlo k nečekanému objevu deformovaných lebek, jejichž tvar přesně odpovídal „mimozemsky“ protáhlé zadní části mozkovny. Když navíc v roce 2009 tehdejší ředitel Vatikánské observatoře José Gabriel Funes existenci mimozemšťanů nepřímo připustil, získali zastánci uvedené teorie další argument.

Nepohodlná pravda

Jiné populární hypotézy hovoří o tom, že se v archivech nacházejí napůl mytické předměty nedozírné hodnoty, jako například archa úmluvy, svatý grál či kříž, na němž zemřel Ježíš Kristus. A vášnivé debaty neutichají ani dnes: V roce 1972 šokovalo celý svět prohlášení italského benediktinského mnicha a fyzika Alfreda Pellegrina Ernettiho, že vynalezl chronovizor – tedy přístroj schopný přenášet obrazy i zvuky z minulosti podobně, jako by je vysílala televize. Jeho práci měl přitom prý financovat přímo papežský stát. Popsané zařízení by lidstvu umožnilo mimo jiné sledovat události biblické doby a zjistit, zda se odehrály v souladu s obecně přijímaným výkladem. Že podobná technologie nemůže fungovat ani teoreticky, konspirátorům vrásky na čele nedělá.  

O něco střízlivěji působí myšlenka, že se ve vatikánských archivech ukrývají dosud neznámá evangelia či důkazy, jež by mohly církev zcela zkompromitovat a otřást katolickou vírou do základů. Podle mnohých tkví důvod striktního utajování právě ve snaze ututlat skandály či nepříjemné historické pravdy. Nabízí se však otázka, proč by Vatikán případné nepohodlné dokumenty jednoduše nezlikvidoval.

Důsledné zamítnutí přístupu široké veřejnosti má navíc i ryze praktické důvody: Manipulace s prastarými dokumenty se řídí jasnými pravidly a křehký materiál podléhá zubu času. U některých listin dokonce hrozí, že se rozpadnou či nenávratně poškodí při pouhém doteku, proto s nimi musejí manipulovat výhradně proškolení odborníci. 

Soukromý, ne utajený

Aktuálně se přesto veřejnosti otevírá největší část archivů v historii, i když se přístup vztahuje pouze na zástupce vědecké komunity a rámují ho poměrně striktní omezení. V roce 2019, kdy papež František avizoval odhalení zmíněné dokumentace z druhé světové války, se však zároveň změnil název instituce: Dosud užívané slovo „tajný“ vystřídal výraz „apoštolský“. Původní latinský termín „secretum“ se totiž mylně vykládal coby „utajený“, zatímco mělo jít o význam „soukromý“.  

Zájem o prohlídku dlouho uzavřených prostor raketově stoupl v roce 2000 po vydání bestselleru Andělé a démoni spisovatele Dana Browna, potažmo po jeho filmové adaptaci o devět let později. V reakci na to Vatikán v roce 2012 poprvé v dějinách uspořádal výstavu pro novináře, kdy byly k vidění některé z nejvýznamnějších dokumentů. Další krok ve snaze dokázat, že církev nemá co skrývat, představuje zahájení rozsáhlé digitalizace. Ta by měla navíc zachránit extrémně staré a poškozené spisy. Ambiciózní projekt započal v roce 2010 a v následující dekádě archiváři oskenovali 41 milionů stran, tedy asi čtvrtinu jejich celkového počtu.

Jen málokterý pivovar ve střední Evropě se může pochlubit tak dlouhou tradicí, jako ten třeboňský, který byl založen už roku 1379. Zdejší Regent získal za dobu své existence nemálo ocenění. Jen mezi lety 1886–1887 přitom firma dokázala vyprodukovat neuvěřitelných 50 000 hektolitrů a k roku 1914 tento objem dokonce zdvojnásobila. Léta Páně 1888 navíc pivovar obdržel na výstavě v Bruselu diplom od samotného belgického krále.

Mezi nejstarší v Evropě patří i Krušovice, nicméně velké oblibě se ve zmíněném období monarchie těšil také Březňák. Jedná se o tradiční české pivo, jehož historie sahá až do roku 1753. Jméno ovšem nemá jen podle obce Velké Březno, to rovněž souvisí s měsícem březnem, kdy se vařily velmi kvalitní ležáky. Zdejší výroba je spojena s řadou osobností, ovšem tou nejvýznamnější byl bezpochyby hrabě Karel Chotek, dědeček slavné Žofie Chotkové. To její manžel František Ferdinand d´Este jistě preferoval jinou provozovnu. Jeho jméno totiž nese pivovar Ferdinand založený roku 1897, který byl nejmodernějším v celém  Rakousku-Uhersku.

Bílý jed a šunka z Vinohrad

Roku 1831 byl založen cukrovar v Dobrovici, který proslul výrobou takzvaných kubesů – speciálně vařených a sekaných kostek cukru, jež byly velmi žádaným artiklem i u panovnických a šlechtických dvorů po celé Evropě. Mluvíme-li však o kostce cukru, všem se nám vybaví především Dačice. V první polovině 19. století se totiž sladká pochoutka expedovala ve formě nepraktických homolí, které se špatně balily, snadno poškodily a bylo téměř nemožné odseknout správné množství. Navíc při řezání vznikalo mnoho odpadu a při neopatrné manipulaci hrozil i úraz. 

Právě to se prý stalo paní Julianě Radové, která se proto obrátila na svého muže a další úředníky dačické rafinerie a sama navrhla, aby se cukr raději vyráběl ve formě kostek. Spoluvlastníci firmy bratři Dahlbergové vynález v roce 1843 jednoznačně podpořili. Nejen díky tomu to pak české země monarchii řádně osladily.

TIP: Správný Čech říká šiška: První knedlíky se dělaly z drštěk a račího masa

Název slavné šunky Zvonařka ve skutečnosti není odvozen od části Brna, ale od bývalého statku na pražských Vinohradech. Právě tam uzenář Antonín Chmel postavil první závod nového typu – měl moderní kotelnu, udírnu a sklady. Zajímavým místem pak byla takzvaná gurmánská výstavka, kde se návštěvníci mohli seznámit se sortimentem a samozřejmostí se stala i restaurační ochutnávárna.

V roce 1990 byly v americkém Griswoldu objeveny pozůstatky muže středního věku. Ležel v rakvi z 19. století, na jejímž víku byly umístěny mosazné cvočky s nápisem „JB55“. Jméno muže ale není spolehlivě známo. Podle všeho byl pohřben v neoznačeném hrobě.

Odborníci před časem dospěli k závěru, že muž „JB55“ byl podezřelý z vampyrismu. Zdá se, že jeho  tělo bylo vykopáno a pak opět pohřbeno, s rukama zkříženýma na hrudi. Tento postup přitom odpovídá obvyklému rituálu u osob považovaných za upíry. Specialisté společnosti Paragon Labs a laboratoří Armed Forces DNA Identification Laboratory nedávno společně rekonstruovali tvář tohoto záhadného muže. Základem pro rekonstrukci byla lebka muže a jeho DNA.

Rekonstrukce podle lebky a DNA

Výsledky svého výzkumu badatelé představili na konferenci  International Symposium on Human Identification (ISHI), která se konala ve Washingtonu na přelomu října a listopadu tohoto roku. Analýzy DNA ukázaly, že muž „JB55“ měl s vysokou pravděpodobností světlou až velmi světlou pleť, prakticky jistě hnědé či oříškové oči a tmavé vlasy.

Rekonstrukce tváře údajného „vampýra“ z amerického Griswoldu. (foto: Parabon NanoLabs, CC BY 4.0)

Vědcům se díky DNA podařilo odhalit i pravděpodobnou totožnost vampýra. Porovnání s genealogickými databázemi ukázalo, že genom muže „JB55“ je blízce příbuzný dvěma lidem s příjmením „Barber“. To je v souladu s iniciálami JB ze štítku na rakvi, a také s úmrtním oznámením jistého Johna Barbera, který byl v té době pohřben v Griswoldu.

TIP: Vědci použili genetická data k rekonstrukci podoby dívky z doby bronzové

Badatelé rovněž narazili na stopy lézí na žebrech tohoto muže, což naznačuje úmrtí kvůli těžké plicní infekci, zřejmě tuberkulóze. Právě toto onemocnění by mohlo být klíčem k rozluštění celé záhady. Tuberkulóza bývala v minulosti často spojována s vampyrismem. V ústech těžce nemocných se objevuje krev, což bývalo považováno za důkaz vampyrismu.

Princip je stejný, jako když jdeme v noci lesem: Obklopují nás stromy a jiné překážky, ale protože je tma, vidíme je přinejlepším značně nezřetelně. Pokud blikneme baterkou, světelné paprsky se od předmětů odrazí, čímž je osvětlí a my můžeme „zmapovat“ přinejmenším tu část lesa, kam kužel světla dopadl.

TIP: Vzácný zelený záblesk při západu slunce: Snadno vysvětlitelná záhada

Ve vesmíru mohou takovou „baterku“ představovat třeba výbuchy supernov či záblesky některých proměnných hvězd. Vzniklý světelný impulz se šíří do okolí, které je však značně rozlehlé, takže v jeho postupném osvětlování hraje roli konečná rychlost světla: Ke vzdálenějším strukturám dorazí fotony se zpožděním. Okamžik spatření odlesku ovlivňuje i vzdálenost bodu odrazu do detektoru pozorovatele. Světelný impulz postupně prosvěcuje struktury v okolí zdroje, což astronomům dovolí mapovat například rozložení prachových struktur, jež by jinak zůstaly pro přímé pozorování skryté. Zaznamenaný vývoj světelného echa od proměnných zdrojů na jednom objektu pak umožňuje pohlédnout do historie zdroje.

Reformní činnost Josefa II. byla inspirována modernizačním úsilím pruského krále Friedricha II. nebo ruského cara Petra I. Josef pak dokázal pro uskutečnění změn najít dostatek vhodných spolupracovníků, protože nehledal jen mezi mocnými a urozenými. Díky tomu vznikly opravdu výkonné pracovní skupiny lidí, pro které splnění zadaného úkolu znamenalo vše na světě.

Ani „vše“ ale někdy nestačí. Josefovým maximalistickým požadavkům mnohdy nedokázaly vyhovět ani jím vybraní odborníci a tak si raději většinu svých výnosů (kterých bylo několik tisíc) zpracoval sám. Při takovém množství je pochopitelně nemohl vždy domyslet a zvážit ze všech stran, proto jeho dobré úmysly často nevedly k žádoucímu výsledku nebo nebyly prosazovány dost citlivě. 

Nevítané reformy

Prosazování reforem byl odvěký panovnický problém. To byl případ i josefínských církevních reforem. Císař nechal zrušit všechny církevní řády, které považoval za zbytečné, a v zemi zanikal jeden klášter za druhým. Nádherné iluminované rukopisy, unikátní prvotisky a jiné vzácné svazky z klášterních knihoven měly být postupně sváženy jinam, ale ve skutečnosti byla valná většina vážně poškozena, zničena nebo rozkradena. Osvícený panovník tak v jistém smyslu nadělal mnohem více škody než předcházející „doba temna“.

Ani zavádění ostatních reforem se vždy nesetkalo s nadšeným ohlasem a sociálně vlivné skupiny naprosto nenadchlo. S předcházejícím stavem byly spokojeny, chtěly žít podle starých vzorů a bohatnout stejnými cestami. Panovníkova reformátorská skupina tak musela změny prosazovat proti všem vlivným konzervativcům.

Nejvážnějším protivníkem byli ti nejmocnější – většina šlechty a vysokého duchovenstva. Reformátoři proti sobě ale popudili i nižší klérus, protože jeho činnost nepovažovali za pořádnou práci a stále po něm chtěli něco nového. Málo radosti měli i úředníci. Neustávající císařská nařízení přicházející z krajského úřadu budila zděšení a rychtáři byli na zámek voláni skoro každý týden, aby převzali další nové instrukce. Úřednické povolání se stalo skoro mnišskou řeholí. Josefínské změny tak byly s radostí přijímány jen úzkou vrstvou inteligence.

Vizionář a dříč

To ale neznamená, že je na místě hodnotit celou reformní činnost Josefa II. nepříznivě. Josef nebyl pouze člověk, který ledva se dostal z područí příliš autoritativní matky, začal překotně prosazovat všechny změny, které mu dříve nebyly povoleny. Josef II. byl v jistém smyslu vizionář a nebývalý dříč. Konečně, o jeho matce se říkalo, že pracovala až do chvíle, než na ni přišly porodní bolesti, a jakmile povila Marii Antoinettu, vrátila se zpět k povinnostem. Jablko tedy nepadlo daleko od stromu.

Krátce po svém usednutí na trůn Josef omezil možnosti cenzury, převedl ji do rukou státu a takzvaným tolerančním patentem povolil i protestantské a pravoslavné náboženství. Zrušil zákaz některých povolání pro židy a také pravidlo, že se musí odlišovat oděvem a platit zvláštní daně. Náboženství a církve chápal jako nástroje k posílení jednoty státu a mravní výchovy. Jeho nejdůležitějším krokem bylo ale zrušení nevolnictví.

Zrušení „neexistujícího“ nevolnictví

Císař svůj úmysl ohlásil dvorské kanceláři už v dubnu roku 1781. Chtěl zrušit nevolnictví v českých zemích a zavést mírnější formu poddanství, k čemuž si vyžádal stanoviska českých i moravských stavů. Z Prahy přišla navenek souhlasná odpověď, která ale byla ve skutečnosti anulována požadavkem, aby vše bylo uskutečněno takovým způsobem, jaký bude v Praze navržen.

Dále v Praze mínili, že v Čechách existuje nikoli „nevolnictví“, ale pouze „dědičné poddanství“. V Brně zase uvedli, že nevolnictví na Moravě neexistuje, a že je zde pouze „poddanství“ a „připsání k půdě“. Byly tedy ochotni připustit jen ty zásahy do „poddanství“, které zásadně připomínaly „nevolnictví“.

Tyto vytáčky a krasomluva pragmatického Josefa II. jen utvrdily v tom, že změnu provede. Na další stanoviska se už neptal a 1. listopadu 1781 „z rozumu a lásky k lidem“, ale hlavně z ekonomických důvodů vyhlásil „konec člověčenství v českých zemích.“

Poddaní dostali právo žádat vrchnost o bezplatné vyvázání z područí, svobodně opouštět panství a hledat si obživu dle libosti. Dále směli uzavírat manželství bez svolení feudálního pána a děti poslat na studia. Sedláci už nebyli povinni odebírat panské pivo či pálenku ani povinně mlít ve vrchnostenském mlýně. Aby bylo zrušení starých pořádků naprosto zjevné a nikdo o něm nemohl pochybovat, začal císař bojovat proti příliš okázalým projevům úcty vůči úředníkům. Sedláci dostali zakázáno se úředníkům klanět a líbat jim ruce. 

Problémem bylo znění tohoto veledůležitého textu. Český text byl neumělým překladem německého originálu a na několika místech nevystihoval přesně to, co autoři chtěli zdůraznit. Překlad se totiž stal malým kolbištěm a odráží dobové terminologické spory. Kontury hlavního sdělení se ale v překladu neztratily.

Byla by velká chyba myslet si, že zrušením nevolnictví začalo obyvatelstvo masově přecházet z venkova do měst. Naopak, jejich vztah k půdě se tak mohl jenom upevnit. K tomu napomáhaly i další zásahy státní moci, povyšující postupně držbu selské půdy až na úroveň skutečného vlastnictví. Pro šlechtické zemědělské podnikání změna znamenala citelnou ránu. Čím dál tím častěji museli panští hospodáři sahat k využívání nájemní práce venkovské chudiny. Pro nemajetný venkov naopak znamenalo zrušení nevolnictví zlepšení podmínek prodeje pracovní síly. Venkovská chudina, která v českých zemích tvořila celou třetinu populace, se tak uvolnila pro námezdní práci a získala dříve netušené možnosti. Tito lidé pak směřovali k velkým statkům nebo do nezemědělské produkce, totiž k řemeslům a manufakturám. 

Zrušení nevolnictví provázel také Patent o dědickém právu, který umožnil dělení usedlostí, což pro venkovské poměry představovalo hlubokou proměnu. Drobení gruntů dalo obživu většímu množství rodin, ale i zde byla vytyčena jasná hranice. Nesměla vznikat ekonomicky nesoběstačná hospodářství s výměrou menší než čtyřicet měřic (zhruba sedm a půl hektaru).

TIP: Tažení proti braku: Kdo ovládal cenzuru v habsburské monarchii?

Zrušení nevolnictví nemělo samo o sobě převrtaný ekonomický význam, znamenalo spíše potvrzení předcházejících změn. Feudální povinnosti a robota, naturální dávky a peněžní platy navíc zůstaly zatím zachovány v nezměněném rozsahu. Josefovým dekretem se ale z nevolníků stali svobodní lidé, kteří teprve nyní mohli v řadě základních životních situací uplatnit svá rozhodnutí. To bylo na patentu to nejdůležitější.

V případě přírodních sfing a pyramid byly hlavním tvůrcem, tedy pomyslným sochařem či architektem, dlouhodobé procesy eroze, zvětrávání a odnosu nesourodého a proto nestejně odolného horninového materiálu. Z odborného i turistického hlediska jsou nejzajímavější a také nejatraktivnější štíhlé jehlanovité nebo kuželovité útvary, označované jako skalní nebo zemní pyramidy. Jak už vyplývá z názvu, ty první vznikají ve skalních, tedy pevných horninách, kdežto druhé se tvoří v méně soudržných horninách a zeminách, proto je jejich přítomnost na zemském povrchu relativně krátkodobá. 

Dědictví ledovců a sopek

Nejvhodnější podmínky pro vznik skalních a zejména zemních pyramid jsou v oblastech pokrytých mocnými vrstvami ledovcových nánosů (morén) nebo sopečných uloženin (tufů), případně spraší i říčních naplavenin. Je tedy zřejmé, že za jejich nejhezčími ukázkami se musíte vydat za hranice naší vlasti – buď na úpatí zaledněných velehor, nebo do některé ze sopečných oblastí.

Tam lze zemní i skalní pyramidy obvykle vidět ve všech vývojových stádiích – od počátečních erozních (ronových) rýh a strží, přes kulisovitě uspořádané hřebínky, až po skupiny samostatných, obvykle do deseti metrů vysokých jehlanů a věží. Mnohé z nich jsou svrchu překryty větším kamenem nebo zbytkem pevnější vrstvy horniny, tedy jakýmsi kloboučkem či deštníkem, který chrání spodní část před rychlejším rozrušováním. 

Bílí mniši a načesané slečinky

V Evropě se působivými scenériemi „morénových“ zemních pyramid vyznačují zejména některé partie po obvodu Alp. Oblíbeným cílem turistů jsou například v okolí severoitalského Bolzána, v údolí Val d`Hérens na jihu Švýcarska a také na několika místech v západním podhůří francouzských Alp. Neméně povedené zemní pyramidy provázejí také některé skandinávské ledovce. Patrně nejznámějším tamním seskupením jsou Bílí mniši (Kvitskriuprestine) ve středním Norsku, kde inspirací k jejich pojmenování byly oblé kameny – pomyslné hlavy – „posazené“ na vrcholcích štíhlých, jakoby do hábitů zahalených sloupů.

Podobně dráždily lidskou obrazotvornost i mnohé ze skalních a zemních pyramid v sopečných oblastech. Tam se tyto tvary tvoří postupným rozrušováním a odplavením málo pevných tufů a ochrannou „poklici“ tvoří buď oválná sopečná bomba, nebo tvrdší a proto odolnější vrstevní poloha. Ta se mnohde vyznačuje velkou členitostí, což dalo některým seskupením poněkud úsměvná pojmenování. Tak například krajinu dávných sopek Auvergne ve Francouzském středohoří zkrášlují Dámy s kloboučkem, opravdovými krasavicemi v tzv. Měsíční krajině na jihovýchodě kanárského ostrova Tenerife jsou zase Načesané či Kadeřavé slečinky (Señoritas Coiffes). A v bulharských Rodopech u města Kardžali tvoří pitoreskní seskupení zemních pyramid dokonce celou Zkamenělou svatbu… 

Pyramidy i mohutné katedrály

Na území naší vlasti bychom dokonale vyvinuté zemní pyramidy hledali marně. Kdysi byly uváděny třeba z kaolínových odkryvů na Plzeňsku, k nemnohým příkladům jejich současného vývoje patří i Střezovská rokle na Chomutovsku, zaříznutá do nezpevněných jílů a písků třetihorního stáří.

Vzhled pyramid má ovšem spousta skalních věží v hojně navštěvovaných pískovcových skalních městech na severu a východě Čech, ve slepencových Súlovských skalách na Slovensku a samozřejmě i daleko za hranicemi naší vlasti. Tam se některým zvláště monumentálním a „do špičky“ zúženým skalním útesům říká též Katedrály. Jako příklad uveďme alespoň členitý útvar z červených pískovců Catedhral Rock v Arizoně nebo strmé skalisko Cattedrale, vyčnívající nad hladinu Atlantiku u sopečné Madeiry.

Sfinga u výčepu 

Také tajemná egyptská Sfinga – mohutná socha s lidskou hlavou a lvím tělem – byla inspirací k pojmenování mnoha skalních útvarů. Na rozdíl od přírodních pyramid jde v jejich případě o zcela nahodilé kamenné hříčky přírody, vzniklé především dlouhodobým zvětráváním zejména žul, rul, svorů, pískovců a některých dalších hornin. 

U nás patří k nejznámějším Sfingy u Měděnce, chráněné ve stejnojmenné přírodní památce. Najdete je v lůně Krušných hor, necelý kilometr jihovýchodně od někdejšího hornického městečka Měděnec, a to v blízkosti zatáčky silnice a modře značené cesty, klesající do údolí Ohře. Tato působivá rulová skaliska odedávna lákala pozornost nejen svým zvláštním tvarem, ale i dalekými výhledy do okolí a v době německého osídlení zde dokonce stál výletní hostinec (zvaný Sphinxbaude) s výčepem a noclehárnou. 

V lese i ve skalním městě

I v dalších našich pohořích objevila lidská obrazotvornost více či méně povedené sfingy – tedy skály s nápadně přečnívající „hlavou“, většinu z nich však dobře skrývají lesní porosty. Příkladem je přírodní památka Sfinga, vystupující vysoko nad údolím Zdobnice v Orlických horách. Na podobnou Kamennou sfingu (nazývanou též Ovečka) narazíte v Jeseníkách, a to při cestě z Rýmařova pod hrad Rabštejn. Říká se tak i jedné ze Čtyř palic na Vysočině nebo výběžku žulových Pytláckých kamenů v Jizerských horách. 

TIP: Půvab kamenných útvarů České republiky: Kazatelny v chrámu přírody

Útvary zvané Sfinga nebo Sfinx samozřejmě nemohou chybět ani v hojně navštěvovaných skalních městech. Také tam byla výhradním sochařem příroda, přesněji řečeno procesy zvětrávání nestejně odolných vrstev pískovců. Tak třeba obří „hlavu“ Sfinx minete při značeném okruhu po vrcholku Ostaše u Police nad Metují, pitoreskní Sfinga zase shlíží nad turistickým okruhem v sousedních Teplických skalách a podobná doprovází i známou hruboskalskou Kapelu v Českém ráji. 

Energie zdražují a britské energetické společnosti rozesílají klientům teplé ponožky, aby ti ušetřili za topení. Existuje nějaká optimální teplota okolí, která vyhovuje lidskému tělu nejlépe? Protože většinu našeho života trávíme v interiérech, jejichž teplotu jsme schopni ovlivňovat aktivně (na rozdíl od té venkovní), bude řeč především o teplotě pokojové.

Ještě před padesáti lety se interiérové teploty v anglických domácnostech pohybovaly zcela běžně v rozmezí 14 až 16 °C, dnes je zvykem mít často vytopeno i na 25 °C. Možná i proto se lidé často ptají, jaká teplota je ta „nej“, odpověď je ale složitější.

Teplokrevní lidé

Člověk je živočich homoiotermní, jeho tělesná teplota je tedy stálá a nezávislá na teplotě okolí. Dříve se takoví živočichové označovali jako „teplokrevní“, neboť dokážou generovat teplo vlastními metabolickými procesy. V praxi to znamená, že prostřednictvím komplexních termoregulačních procesů dokážeme udržet stálou teplotu svého těla v širokém rozmezí venkovních teplot. Díky tomu si náš metabolismus udržuje stabilní efektivitu fungování a všechny buněčné procesy v těle pracují tak, jak mají. Zůstává však otázkou, zda existuje nějaká ideální teplota pro lidské tělo. Měli bychom žít spíše v nižších, nebo vyšších teplotách? A má přílišné teplo nebo chlad nějaké dlouhodobé zdravotní dopady?

„Zdravá“ teplota v místnosti úzce souvisí s pojmem tepelný komfort. Tak nazýváme stav vyjadřující subjektivní spokojenost s tepelnými podmínkami okolí, které jsou vyhodnoceny standardizovanými dotazníky. Na lidské tělo lze v této souvislosti nahlížet jako na tepelný motor, jehož palivem je jídlo. Aby fungoval správně, musí se přebytečného tepla zbavit výdejem do okolí. Zatímco v chladném prostředí jsou tepelné ztráty vysoké, v přetopeném interiéru mohou být nedostatečné a tělo se začne přehřívat. Oba extrémy pak vedou k subjektivně pociťovanému diskomfortu.

V nejlepším případě bychom proto měli fungovat ve stavu takzvané tepelné neutrality; té dosáhneme odebíráním právě takového množství tepla, které organismus vygeneruje (bez nutnosti přídatných termoregulačních mechanismů, jako jsou například svalový třes v zimě či pocení v horku). Tato rovnováha je však poměrně křehká a je ovlivňována mnoha faktory, přičemž prostá teplota okolního vzduchu je pouze jedním z nich.

Bezpečný úkryt

Význam interiérových teplot je pro náš organismus značný. Víme dobře, že jak hypotermie (podchlazení), tak hypertermie (přehřátí) jsou život ohrožující stavy, s nimiž lidstvo bojuje od nepaměti, zvláště v klimaticky extrémních oblastech. Ke snazšímu udržení termoregulace i v nepříznivých venkovních podmínkách, které by jinak vedly k jisté smrti, přispěla stavba obytných budov.

Podle římského spisovatele Vitruvia stály právě požadavky na tepelný komfort u zrodu architektury. Americký neurovědec David Linden se domnívá, že právě téměř dokonalý tepelný komfort tropických pláží vede k jejich častému připodobňování k ráji. Teplotní komfort v budovách je často spojován i s produktivitou a vlivy na zdraví. Spokojení pracovníci jistě vydávají lepší pracovní výkony.

Není bez zajímavosti, že ani stacionární „ideální“ teplota, ač vnímána jako komfortní, nemusí být ta nejpříjemnější. Pocit uspokojení je totiž dán mimo jiné i občasnými pocity diskomfortu a návraty do komfortní zóny (říká se tomu alliestezie), což platí i pro tepelnou pohodu. Proto je například otevřený oheň v krbu vnímán jako symbol útulnosti; lidé jsou fascinováni teplotními gradienty, jako jsou táborový oheň za chladného dne či skok do studeného jezírka v tropickém počasí.  

Tepelný komfort je ovlivňován mnoha faktory, jež závisejí jak na individuálních charakteristikách, tak na faktorech vnějšího prostředí. Existuje šest nejvýznamnějších faktorů ovlivňujících vnímání tepelné pohody, z toho dva jsou spjaty s osobou (metabolická produkce tepla a oděv) a čtyři jsou dány prostředím (teplota vzduchu, radiace, proudění vzduchu a vlhkost).

Malá lidská elektrárna

Tvorba tepla organismem činí za normálních okolností asi 60 W na jeden metr čtvereční tělesného povrchu, běžně tedy kolem 100–120 W (asi jako velmi slušně výkonná žárovka). U sportovců v maximálním výkonu se tato produkce vyšplhá až na 2 000 W (asi jako rychlovarná konvice). Teplo vzniká především jako vedlejší efekt našeho metabolismu a svalové práce. V klidu je pak většina tepelné produkce soustředěna do vnitřních orgánů, zejména do jater. 

Tvorba tepla je dána bazálním metabolismem (k němuž se přidává teplo produkované trávením potravy), zvýšením metabolismu například ve stresu, dále zahrnuje teplo produkované růstem a u novorozenců má význam i produkce tepla v tzv. hnědé tukové tkáni. Jen asi 18 % tepla vzniká ve svalech a část v mozku. Při námaze se však svaly podílejí na tvorbě tepla až z 90 %; stejně tak když poklesne teplota tělesného jádra pod 35,5 °C, začnou se svaly třást, aby zvýšily produkci tepla v organismu. Ve spánku produkce tělesného tepla klesá přirozeně se zpomalením metabolismu. 

Pokud bychom byli obklopeni pouze suchým nehybným vzduchem (jenž v místnostech většinou bývá), jsou ztráty tepla do okolí přímým vedením zanedbatelné. Ačkoli podle druhého termodynamického zákona víme, že teplejší těleso předává tepelnou energii chladnějšímu, je vzduch sám o sobě velmi dobrý izolant (v polystyrenu nebo skelné vatě je právě vzduch oním izolačním médiem). Přes tělesný povrch, zvláště je-li izolován tukovou vrstvou, proto do vzduchu přechází minimum tepla. Odlišná situace však nastane v případě vzduchu vlhkého a proudícího.

Zásah do pohody

Nejvíce tepla ztrácíme sáláním neboli radiací, jež tvoří významný podíl na celkových tepelných ztrátách. Ztráty radiací ovlivňují naši tepelnou pohodu asi nejvýznamnějším způsobem, pomineme-li extrémní podmínky (vysoká teplota či vlhkost vzduchu, silné proudění). Náš organismus ztrácí teplo vyzařováním infračerveného (tepelného) záření, především o vlnové délce 5–20 µm.

Podle Stefan-Boltzmanova zákona víme, že množství vyzářené energie je přímo úměrné čtvrté mocnině absolutní teploty, totéž však platí na okolní prostředí, které zase „září“ na nás. Výsledný rozdíl pak definuje množství vydaného či přijatého tepla. Proto v místnosti, kde je větší množství chladných ploch (například nevytopená velká hala) nám bude pocitově chladno, i kdyby okolní teplota byla za normálních okolností příjemná.

Opačná situace nastane při proudění chladného vlhkého vzduchu, který odebírá teplo velmi významným způsobem. Při vysoké vlhkosti vzduchu stoupá tepelná kapacita vzduchu a jeho schopnost absorbovat teplo. To je patrné zvláště za extrémnějších klimatických podmínek – tepleji nám bude, když bude venku mráz, sucho a bezvětří, než při teplotách nad nulou, kdy bude vlhko a silný vítr.

Kam se ztrácí voda

Významným zdrojem tepelných ztrát je i odpařování vody. Samotná změna skupenství vody z kapalného na plynné vyžaduje značné množství energie (tzv. skupenské teplo) a tohoto principu využívá naše tělo k odvodu přirozeného odpadního tepla, což je za běžných podmínek asi čtvrtina celkových ztrát. Už jen samotným dýcháním ztrácíme ohromné množství tepla, neboť vdechujeme vzduch suchý a vydechujeme jej nasycený vodní parou. Denně je to asi 500 ml odpařené vody dýchacími cestami.

Další cestou je tzv. neznatelná evaporace: Voda se kůží neviditelně odpařuje přirozenou cestou bez účasti potních žláz, což činí dalších asi 660 ml vody denně. Při přehřívání se přidává pocení, které už je řízeno neurohumorálně, tedy ovlivněním aktivity potních žláz, a může vygenerovat dalších až 1 500 ml ztráty tekutin, ovšem tentokrát za hodinu.   

Ztráty tepla odpařováním fungují mimořádně účinně, ovšem pouze v případě, že se nacházíme v teplém suchém prostředí. Jestliže okolní vlhkost vzduchu dosahuje 100 %, stává se evaporace neúčinnou a organismus se přehřívá. Proto v sauně, kde je relativní vlhkost vzduchu nízká, dokážeme bez úhony přečkat mnohem vyšší teploty než v parní lázni, kde bychom se při stejných teplotách doslova uvařili.

Hledejme zlatý střed

Dobrat se k univerzální interiérové teplotě vhodné pro všechny je prakticky nemožné. Přesto platí několik pravidel při vytápění, jimiž je vhodné se řídit. Obecně je přetápění místností nezdravé, a to z několika důvodů. V teplém a suchém prostředí vysychají sliznice, které pak mohou být náchylnější k respiračním infekcím. Stejně tak mnoho virů v suchém stavu za vyšší pokojové teploty přežívá déle než ve vlhku. Nelze pominout ani teplotní šoky, jež člověk zažívá při změně prostředí z vnitřního na venkovní a obráceně. Tak jako nám v létě při nadměrné klimatizaci nedělají dobře prudké změny teplot, ani v zimě by teplotní rozdíly neměly být velké.

Nezapomínejme, že přes rozdíly osobních preferencí existují místnosti, kde je vhodnější udržovat teplotu vyšší (obytné prostory), ale chodby, spižírny a obslužné místnosti, kde netrávíme čas, klidně snesou teplotu nižší. Asi není třeba zdůrazňovat ekonomický aspekt vytápění, natož pak přetápění málo či zcela nevyužívaných místností. Snížením teploty o 1 °C můžete ušetřit ve větších prostorech ročně i tisícikoruny, je tedy vhodné zamyslet se, zda opravdu musíme doma chodit v trenýrkách. Navíc čím vyšší teplotu máme, tím větších úspor dosáhneme snížením o 1 °C (z 24 na 23 °C je to více než z 20 na 19 °C). 

Stejně tak udržování „té pravé“ vlhkosti v interiérech pomůže zlepšení tepelného komfortu i při nižších teplotách vzduchu. V zimě činí ideální relativní vlhkost 45–60 % a moderní vytápěcí jednotky ji často hlídají samy, udržíme ji ale i pravidelným a efektivním větráním. V přetopených vysušených interiérech trpí kromě sliznic i spojivky – oči nás mohou pálit a být zarudlé –, stejně tak je vysušována i naše pokožka. Projeví se to mimo jiné i zvýšenou únavností a neustálým pocitem žízně.

Rady odborníků

Interiérovou teplotu obytných prostor je dobré udržovat kolem 20–21 °C, samozřejmě s přihlédnutím k osobnímu komfortu a aktuální fyzické aktivitě. V obslužných místnostech, spižírnách či kuchyni můžeme teplotu snížit na 18 °C, zato v koupelně by měla dosahovat 23–24 °C, aby se předešlo riziku prochlazení a teplotního šoku například po horké koupeli.

TIP: Zdravý spánek: Existuje ideální teplota, při níž se nejlépe vyspíme?

Teplotu v místnosti nelze nikomu nařídit a často mají problém se shodnout i členové jedné domácnosti. Osobní preference, fyzická aktivita, pohlaví, oděv – to vše významně ovlivní náš pocit tepelné pohody. Ačkoli není možné doporučit dokonalou teplotu, je minimálně vhodné se zamyslet, zda naše interiéry zbytečně nepřetápíme a nevyhazujeme tak peníze doslova oknem. Kromě naší peněženky tím můžeme prospět – snad aspoň v malé míře – i našemu zdraví. 

Za druhé světové války se spojenecké armády (s výjimkou SSSR) vesměs snažily před tvrdými tresty upřednostňovat pozitivní motivaci. Panovala obava, že veřejné mínění by nepřijalo opakování praktik z let 1914–1918. Britové popravili 37 mužů za vraždy, přičemž procesy probíhaly dle civilního práva. V armádě Spojených států došlo ke 102 případům poprav. V drtivé většině se však jednalo o trest za závažné kriminální delikty, s výjimkou tří kauz ke všem došlo na evropském bojišti.

Mezi historiky se dodnes vedou spory, zda americká armáda postupovala přísněji proti provinilcům afroamerického a latinoamerického původu, vzhledem k odlišné povaze jednotlivých případů však lze stěží vynášet zobecňující soudy. Za dezerci americké tribunály odsoudily k smrti 49 vojáků. Obvykle však záhy došlo ke zmírnění rozsudku s ohledem na možnou reakci veřejného mínění. Pouze v jediném případě skutečně došlo k vykonání rozsudku.

Exemplární případ

Oním popraveným zběhem se stal Eddie Slovik, narozený roku 1920 v Detroitu v rodině polských přistěhovalců. Měl za sebou již před vstupem do armády tresty za drobné krádeže a výtržnosti. Armádní byrokracie jej na základě záznamu v trestním rejstříku původně označila za nevhodného pro vojenskou službu, nicméně koncem roku 1943 došlo k přehodnocení klasifikace. Slovik, v té době pracující jako účetní, tak v létě 1944 nastoupil službu u 28. pěší divize na západní frontě.

Počátkem října se s dalším vojákem ztratil svému útvaru po dělostřeleckém přepadu. Po této dramatické zkušenosti se Slovik rozhodl, že se na frontu nevrátí. Dvojice se připojila ke kanadskému oddílu, prostřednictvím jehož velitele mladý Američan žádal o přeložení do týlu. Když se nesetkal s pochopením, 9. října dezertoval. Již po pár hodinách se však bezradně přihlásil na stanovišti polní kuchyně, odkud ho personál předal vojenské policii. Odmítl nabídku vrátit se „v tichosti“ a bez důsledků k útvaru, takže následovalo jeho zatčení.

Stanný soud v prosinci 1944 vynesl rozsudek smrti. Exemplární přísnost vycházela ze snahy udržet morálku u 28. divize, která v té době sváděla těžké boje v Hürtgenském lese. Soudní tribunál tvořili výhradně důstojníci jiných útvarů, jelikož všichni důstojníci 28. divize byli na frontě. Slovik bez úspěchu žádal D. D. Eisenhowera o milost.

Sám odsouzený prohlásil, že jej vojenská justice vybrala jako zastrašující příklad kvůli jeho kriminální minulosti. Poprava zastřelením proběhla 31. ledna 1945. Vojenská správa pak nechala tělo pohřbít na vojenském hřbitově v Oise-Aisne, v sekci s 95 vojáky popravenými za znásilnění či vraždu. V roce 1987 prezident Ronald Reagan povolil převoz Slovikových ostatků do USA.