Dějiny lyžování nepatří jen do dějin sportu, jak by se mohlo zdát. Vynález „kouzelných prkýnek“ totiž spadá mnohem hlouběji do lidského dávnověku, konkrétně zhruba pět tisíc let nazpátek. Už tehdy si lidé na severu zhotovovali sněžnice a poté i lyže, které jim umožňovaly pohyb za obživou v náročných přírodních podmínkách. Používaly se i při lovu a pronásledování zvířat. Jak ale vypadaly?

4 500 let stará Hotingská lyže (ilustrace: Wikimedia Commons, CC0)

Ojedinělé exempláře se kupodivu dochovaly. Takzvaná Hotingská lyže, pojmenovaná podle místa nálezu ve Švédsku, se datuje asi do doby 2 500 let př. n. l. Otvor pro chodidlo její tvůrci vydlabali a noha se k lyži připevňovala řemínkem. Nejvíc dnes na ní asi upoutá šířka: celých 16 centimetrů. Některé pravěké lyže dosahovaly délky přes dva metry.

Lyže zachraňují

K lyžím se váže nejen řada písemných dokladů překvapivě dávného data, ale lyžování má i své mýty, a dokonce i bohyni. Jmenovala se Skadi a kvůli lásce k lyžím a k horám opustila svého muže, boha tepla Njörda. Od jména bohyně odvozuje skandinávská oblast i svůj současný zeměpisný název. A aby toho nebylo dost, pomyslná lyžařská říše se může pochlubit i svými bájemi a pověstmi, které už se pravděpodobně podobají skutečnosti mnohem více než legenda o bohyni propadlé zimním radovánkám. 

Za nejznámějším příběhem musíme do Norska do dob krále Haakona-Haakonsona. Když se v roce 1206 jako dvouletý ocitl v moci nepřátel svého otce, zbývala jediná možnost, jak ho zachránit: podniknout nebezpečnou cestu přes hory, v zimě a vánici. Zdánlivě nemožné se podle legendy povedlo dvěma odvážným lyžařům, na jejichž počest se v Norsku od roku 1932 koná dálkový běh Birkebeiner měřící 55 kilometrů. 

Lyžovalo se ale třeba také v Rusku. Tato tradice rozhodně nepřišla vhod Napoleonovi během jeho tažení. Schopnost rychlého přesunu na sněhu pomáhala tehdy obráncům při „partyzánských“ akcích proti francouzskému nepříteli. Pozdější dějiny lyžování už zkrátka vypadají méně romanticky, protože souvisejí s vojenským výcvikem. Do našich oblastí lyže pronikají až v novověku a jde už o vášeň sportovní. Zajímavé je, že hned několik norských průkopníků lyžování později přesídlilo do Ameriky, kde pomáhali objevit dříve výlučně skandinávskou raritu pro zbytek světa.

V Norsku spolu začali lyžaři soutěžit na začátku 19. století. Už tehdy se objevují první skokané na lyžích, i když délku jejich výkonů bychom ještě spočítali pomocí prstů na rukou. Ale už v polovině 19. století se našli odvážlivci, kteří se toužili podobat bájnému Ikarovi, a proto se odvážili stavět tak velké můstky, že se na nich dalo doletět třeba 30 metrů. V roce 1861 založili v Norsku nejstarší lyžařský klub na světě. 

Lyžníci

Dříve než lyžaři se u nás jako sportovci uchytili bruslaři, kteří se organizovali už od roku 1875. Jako jeden z prvních Čechů propadl lyžování Josef Rössler-Ořovský, známý dnes především v souvislosti s veslováním. První české nesmělé „krůčky“ na lyžích však asi nejlépe dokresluje to, že se za nimi naši průkopníci nevydali do hor, ale podnikali je přímo po Praze a v elegantním úboru. Tehdy si ovšem říkali všelijak, jen ne lyžaři: například skijáci nebo lyžci.

Josef Rössler-Ořovský (uprostřed) s bratrem Karlem (druhý zleva). (foto: Wikimedia Commons, CC0)

Takřka současně se do lyžování vrhali nadšenci v krkonošské Jilemnici. Pro zajímavost dodejme, že hned na počátcích českého lyžování shledáme genderovou vyváženost, neboť radovánek na sněhu se účastnily i pokrokové ženy. Vedle Krkonoš se nové hobby rozvíjelo především na Šumavě. Dá se říct, že česká sportovní lyžařská tradice je hned po Skandinávii druhá nejstarší. A o tom, že to v Českém Ski Klubu brali vážně, svědčí i to, že si zvali zahraniční instruktory. 

Tehdy konaná mistrovství Království českého se pojímala jako závod s mezinárodní účastí. Tím vznikla důstojná konkurence. Bohumil Hanč se stal domácím mistrem hned několikrát, a to na různých tratích včetně běhu na 50 km, a prosazoval se i na prvních mezinárodních závodech. Poprvé se o domácího krále bílé stopy soutěžilo v roce 1896 ve Stromovce. Trať tehdy měřila 1 050 metrů a vítězi zabrala téměř dvě minuty. O rok později se v Dolních Štěpanicích v Krkonoších už i skákalo. Prvním národním šampionem ve skoku se stal Nor Steffens, který mimochodem sám navrhl i u nás do té doby nevídaný můstek. Vždyť na něm letěl téměř dvacet metrů! Domácí šampionát žen proběhl poprvé v roce 1904 ve Vysokém nad Jizerou.

A co svět? Jaký měli před námi Norové náskok v době, kdy jsme se teprve rozkoukávali? Na závody už tehdy v Norsku proudily desetitisíce diváků! A nechyběl ani král! V „rodišti“ sportovního lyžování, v norském Holmenkollenu, se závodí od roku 1892. V roce 1924 se v Chamonix konal „týden zimních sportů“, který je dnes považován za první olympiádu na sněhu. Účast možná překvapí. Už tehdy dorazily stovky závodníků z osmnácti zemí. Pochopitelně, že prim hráli Norové. Teprve na olympijském kongresu konaném roku 1925 v Praze byly závody zpětně uznány za olympijskou soutěž. Lyžaři mohli jásat, ve sportovní rodině už od té chvíle nehráli druhé housle.

Olympijský sen

Ve francouzském Chamonix v roce 1924 se českoslovenští závodnící neztratili. Obstáli především v závodě sdruženém, tedy v kombinaci skoku a běhu na lyžích. Josef Adolf s šestým místem a Vincenz Buchberger se sedmým místem následovali hned za nejlepšími seveřany. A ve skoku? Elitní desítku uzavíral Franz Wende.

TIP: Po stopách lyžců a lyžek: Kdy se v Krkonoších objevili první lyžaři?

Ano, jména napovídají, že lyžování, kterému lidé holdovali zejména v sudetských oblastech pohraničí, propadli hojně i naši spoluobčané německé národnosti. Totéž platilo o Rudolfu Burkertovi, který z olympiády ve Sv. Mořici o čtyři roky později při­vezl domů do Československa senzační bronz. Na podobný úspěch čekali lyžaři s pomyslným lvíčkem na prsou až do Grenoblu roku 1968, kdy trium­foval Jiří Raška.

„Houdini, jak jsme ho pojmenovali, se vrátil,“ řekl švédské veřejnoprávní televizi SVT generální ředitel akvária Skansen Jonas Wahlström. Had, jehož oficiální jméno je Sir Vass, utekl 22. října přes svítidlo ve stropě svého skleněného výběhu v akváriu, které je součástí zoo v parku Skansen na stockholmském ostrově Djurgaarden.

TIP: Tip na rodinný výlet: 5 nejlákavějších zoologických zahrad

Po intenzivním pátrání za pomoci rentgenových přístrojů byl „Houdini“ začátkem tohoto týdne lokalizován v uzavřeném prostoru poblíž terária v izolaci mezi zdmi. Do stěn, kde se had ukrýval, chovatelé vyvrtali otvory, kobra ale zmizela z dohledu rentgenových kamer. Ukázalo se, že had se vzdal svého výletu za svobodou a vrátil se zpět do svého terária. Podle parku by had nepřežil chladné klima, kdyby se dostal ven z budovy.

S listopadovým soumrakem se na hvězdném nebi objeví i tři výrazné planety. Za dvěma z nich je potřeba se vypravit nad jižní až jihozápadní obzor do souhvězdí Kozoroha a Ryb. V prvním případě narazíte na Saturn, ve druhém na velmi jasný Jupiter. Třetí oběžnici naleznete nad severovýchodem v souhvězdí Býka: Půjde o naoranžovělý Mars nedaleko podobně zabarvené, avšak o poznání méně nápadné stálice Aldebaran. A kdybyste si přece jen nebyli jistí, vězte, že na rozdíl od mihotajících se hvězd planety září klidným světlem (viz Scintilace neboli jiskření). 

Proměnlivý klenot

Hned v prvních listopadových dnech propluje noční oblohou nedaleko Saturnu a Jupitera dorůstající srpek Měsíce. Na své cestě projde i přes souhvězdí Vodnáře, nacházející se na nebi přímo mezi zmíněnými plynnými obry. Ve druhé polovině listopadu, až se náš souputník od Vodnáře dostatečně vzdálí a nebude oslňovat, se zkuste k souhvězdí vrátit s dalekohledem. Odmění vás pohledná kulová hvězdokupa a dvojice poměrně jasných planetárních mlhovin, z nichž jedna dostala přezdívku Saturn. 

Zmíněná hvězdokupa nese označení M2 nebo také NGC 7089 a najdete ji necelých 5° severně od stálice třetí velikosti Beta Aquarii. Díky jasnosti 6,5 mag bude hvězdné uskupení zřetelné již v triedru a ukáže se v něm jako nápadná okrouhlá mlhavá skvrnka o úhlovém průměru 11′. Na první pohled zaujme především jasným jádrem, přičemž na jednotlivé stálice se rozpadne až ve velkých dalekohledech s objektivy o průměru 15 cm a více, s dostatečným světelným ziskem a rozlišovací schopností. Členky M2 totiž dosahují jasnosti pouze 13–14 mag. 

Po jedné světlé výjimce nicméně zkuste zapátrat při východním okraji hvězdokupy. Bude dokonce natolik nápadná, že snadno získáte dojem, jako by do M2 ani nepatřila. Opak je však pravdou: Jde o proměnnou stálici, jejíž jasnost kolísá v rozmezí 12–14 mag s periodou 69 dní. Poprvé ji roku 1897 zaregistroval francouzský amatérský astronom A. Chèvermont, po němž se jí přezdívá Chèvermontova proměnná. 

Saturnův přízrak

Od M2 se můžete vydat do říše planetárních mlhovin. Cestu k první z nich, NGC 7009, zahajte opět u Bety Aquarii, tentokrát se ovšem vydejte 8° na jihozápad ke hvězdě páté velikosti Ný Aquarii, viditelné i bez dalekohledu. Od ní pokračujte ještě 1,3° západně, načež se ve větších binokulárech s objektivy kolem 6–8 cm v zorném poli objeví mírně difuzní objekt, připomínající rozostřenou hvězdičku osmé velikosti. Podobný pohled se bezesporu naskytl anglickému astronomovi Williamu Herschelovi, když mlhovinu 7. září 1782 pomocí vlastnoručně zhotoveného teleskopu objevil. 

Vezmete-li si však na pomoc dalekohled s 10cm či lépe s 15cm objektivem a nasadíte alespoň stonásobné zvětšení, promění se NGC 7009 v drobnou elipsu s úhlovými rozměry okolo 40″ × 35″ a s lehkým modrozeleným odstínem. Velké přístroje s objektivy o průměru 25 cm a víc pak ukážou také dvojici drobných výčnělků, jež z ní vybíhají na východ i západ v délce asi 15″. Poprvé je ve 40. letech 19. století zahlédl Angličan William Parsons, 3. hrabě z Rosse, a následně přiřkl NGC 7009 přiléhavou přezdívku Saturn.

Kromě toho můžete přímo v jejím srdci zahlédnout drobnou hvězdu s 11,5 mag. Jedná se o bílého trpaslíka, velmi husté a horké jádro nepříliš hmotné stálice, která odvrhla svou vnější obálku do mezihvězdného prostoru. Zmíněná látka pak dala vzniknout mlhovině. Astronomové zjistili, že jde o komplikovanou soustavu řídkých „bublin“, jež se rychle rozpínají do okolí. Zahrnují přitom i několik dílčích zhustků a výtrysků, které vytvářejí dojem Saturnových prstenců. Plynný materiál lze pozorovat díky tomu, že ho budí k záření intenzivní ultrafialové světlo bílého trpaslíka.

Kosmický hlemýžď

Podobný původ má i další planetární mlhovina ve Vodnáři, které se pro její spletitou strukturu říká Helix neboli Hlemýžď, zatímco astronomové ji v katalozích vedou spíš pod označením NGC 7293. Každopádně se s 15′ a 7 mag jedná o úhlově největší i nejjasnější planetární mlhovinu, jakou na obloze spatříme. Přesto není úplně snadné ji zahlédnout, neboť uvedených 7 mag vyjadřuje její souhrnnou jasnost koncentrovanou do jednoho bodu. Pokud ji ovšem rozprostřeme na zmíněný úhlový průměr, dostaneme tzv. plošnou jasnost, která je zhruba 250krát menší. 

Ve výsledku lze tudíž Helix i na tmavém hvězdném nebi snadno přehlédnout. Zkuste proto použít světelný dalekohled s velkým zorným polem a malým zvětšením, například nějaký triedr. Nejprve jej namiřte na hvězdu páté velikosti g Aquarii, od ní se přesuňte necelé 3° jihozápadně k mírně slabší Ypsilon Aquarii a pokračujte ještě 1° na západ. Hlemýždě byste pak měli v zorném poli zaznamenat jako mírně oválné a víceméně rovnoměrné zjasnění oblohy.

Další detaily nabídne teprve velký dalekohled. S rostoucím průměrem, zvětšením a především za přispění speciálních mlhovinových filtrů se difuzní zjasnění promění v členitý světlounký prstenec s potemnělým středem. Jako každá správná planetární mlhovina ukrývá i Helix ve svém nitru bílého trpaslíka. Jelikož má ovšem jasnost pouze 13 mag, zahlédnete ho až v přístroji s objektivem o průměru minimálně 40 cm.

Východy a západy Slunce

V první polovině měsíce se Slunce nachází ve znamení Štíra, 22. listopadu v 9:20 SEČ vstupuje Slunce do znamení Střelce

Fáze, východy a západy Měsíce

Planety na noční obloze

• Merkur – nepozorovatelný
• Venuše – nepozorovatelná
• Mars – viditelný po celou noc
• Jupiter – viditelný téměř celou noc kromě rána
• Saturn – viditelný zvečera nad jihozápadem
• Uran – viditelný po celou noc
• Neptun – viditelný v první polovině noci

Zajímavé úkazy v listopadu 2022

• 1. listopadu – setkání dorůstajícího Měsíce a Saturnu na večerní obloze; nejblíž si budou v okamžiku západu v pozdních večerních hodinách, kdy je bude dělit asi 5°
• 4. listopadu – setkání Měsíce a Jupitera na nočním nebi; nejblíž si budou kolem půlnoci, kdy je bude dělit zhruba 2,6°
• 9. listopadu – Uran v opozici se Sluncem
• 9. listopadu – Měsíc poblíž Aldebaranu z Býka na noční obloze
• 11. listopadu – setkání ubývajícího Měsíce a Marsu na nočním nebi; nejblíž si budou v okamžiku východu nad severovýchodní obzor, kdy je budou dělit přibližně 3°
• 13. listopadu – ubývající Měsíc poblíž Polluxe z Blíženců na noční obloze
• 17. listopadu – v noci nastává maximum meteorického roje Leonid
• 17. listopadu – měsíční srpek poblíž Regula ze Lva na ranním nebi
• 21. listopadu – velmi úzký měsíční srpek poblíž Spicy z Panny na ranní obloze
• 28. a 29. listopadu – setkání úzkého měsíčního srpku a Saturnu na večerním nebi: 28. asi 9,5°, 29. zhruba 7,5°

Všechny časové údaje jsou vztaženy k 50. rovnoběžce a středoevropskému poledníku a jsou uvedeny ve středoevropském čase (SEČ). Okamžiky východu či západu nebeských těles však nezávisí pouze na zeměpisných souřadnicích pozorovatele, ale také na úhlové výšce a členitosti obzoru.

Seriál pozorování oblohy vzniká ve spolupráci s Hvězdárnou a planetáriem Brno

Nevěsta budoucího rakouského císaře Josefa II. přijela na vdavky do Vídně ve velkém stylu. Aby také ne, vždyť Isabela Parmská byla vnučkou samotného francouzského krále Ludvíka XV. Sňatková politika Marie Terezie se v tomto případě ukázala jako mistrný tah. Nejen, že Isabela oplývala urozeným původem, krásnou a inteligencí, ale manželství s Josefem, uzavřené 6. října 1760, se zdálo být šťastným.

Alespoň na první pohled. Přestože přivedla na svět dvě dcery, z nichž jedna zemřela krátce po porodu, začala se svému muži odcizovat a stále více hledala oporu v jeho sestře Marii Kristině. O zvláštním poutu mezi oběma ženami bylo napsáno mnohé. Je však pravděpodobné, že o hlubokých citech, které jeho žena chovala k Mimi a nikoliv k němu, nevěděl.

TIP: Manželské strasti Isabelly Parmské a císaře Josefa II.

Z manželského svazku se rakouský následník trůnu dlouho netěšil. V podzimních dnech roku 1763 udeřily na vídeňském dvoře neštovice. Zatímco se princezny Marie Kristina a Marie Antonie poměrně rychle uzdravily, hleděla Isabela vstříc blížícímu se konci. Přestože bděl Josef dnem i nocí u lůžka nemocné, konec ale odvrátit nedokázal. 23. listopadu 1763 Isabela zemřela.

Teploty stoupají a polární masy ledu tají. Vědci, kteří tyto změny sledují, čím dál častěji naráží na pozoruhodné a zároveň zneklidňující fenomény v Arktidě i Antarktidě. Mezinárodní tým odborníků nedávno nečekaně narazil na masivní řeku, která proudí pod ztenčujícím se ledem Antarktidy.

Ve studii, kterou nedávno zveřejnil časopis Nature Geoscience, badatelé využili počítačové modely a analýzy geofyzikálních dat, získaných z měření leteckým radarem, k určení velikosti a dalších parametrů této kolosální řeky. Podle jejich výsledků je řeka pod antarktickým ledem dlouhá asi 460 kilometrů a přenáší ohromné množství sladké vody, která proudí pod velkým tlakem.

Jezera a řeky pod ledem

„Když jsme před lety objevili jezera pod ledem Antarktidy, mysleli jsme si, že jsou navzájem izolovaná,“ popisuje Martin Siegert z britské Imperial College London. „Až teď začínáme chápat, že před sebou máme celý rozsáhlý systém jezer, která jsou propojena sítí toků. Toto všechno se přitom nachází pod tisíci metry ledu.“

Model říčního systému objevený pod antarktickým ledovým příkrovem. (foto: Imperial College London, C. F. Dow, CC BY-SA 4.0)

Odborníci se donedávna domnívali, že se pod ledem Antarktidy nachází jen relativně málo vody. Postupně se ale ukazuje, že je tomu jinak. Důvodem je nejen oteplování klimatu, ale také teplo pocházející z hlubin Země a tření, k němuž dochází při pohybu ledových mas.

TIP: Tajemství pod ledem: Pod Antarktidou se nachází rezervoár teplé vody

Objev mohutné řeky, která je větší než Temže protékající Londýnem, je sice fascinující, ale zároveň představují další z varování ohledně stability ledu v Antarktidě. Velké množství vody tekoucí pod ledem může urychlovat jeho další tání. Odborníci teď budou muset zahrnout existenci této řeky a dalších podobných fenoménů do předpovědí změn v Antarktidě, k nimž dochází a bude docházet v důsledku klimatických změn.

Rádi si po dlouhém dni dopřejete horkou lázeň? Pokud vám k uklidnění nestačí běžná koupel v horké vodě, nejspíš vás potěší novinka, která se rodí v Japonsku. Společnost zabývající se koupelnovou a kuchyňskou technikou zde představila plány na „myčku pro lidi“. Japonská společnost Science Co. ji plánuje jako součást své produktové řady Mirable a hotová by měla být do dvou let. 

Koncept nazvaný Project Usoyaro slibuje „technologii jemných bublinek“. Nemá ale jít o modernější verzi vířivky – zařízení má být vybavené nejrůznějšími senzory a umělou inteligenci, které se mají postarat o „automatizovanou koupel“. 

Uživatel se jednoduše posadí do křesla a mikrobubliny vytvářené ultrazvukem odstraní veškerou špínu hluboko z pórů pokožky. Křeslo má být vybavené senzory srdeční aktivity – data bude vyhodnocovat umělá inteligence a podle míry uvolnění bude uživateli nabízet hudbu nebo video podle jeho aktuálního rozpoložení.

Inspirace po 52 letech

Možná překvapivě nejde o úplně nový nápad – vývojáři přiznávají, že se inspirovali ultrazvukovou lázní ve tvaru vejce od Sanyo Electric, která byla poprvé představena již na výstavě Expo v Ósace v roce 1970. Předseda společnosti Science Co., Yasuaki Aoyama, se jako desetiletý údajně výstavy osobně zúčastnil a byl vynálezem fascinován. Jako komerční produkt se lázeň Sanyo neujala, firma ale technologii dále rozvíjela a našla pro ni uplatnění ve svých pračkách.

TIP: V japonských kancelářích by se v budoucnu mohly objevit boxy na spaní

Yasuaki Aoyama doufá, že jejich „lidská myčka“ bude úspěšnější a najde v budoucnu uplatnění nejen v domácnostech, ale i v nemocnicích a pečovatelských domech. Veřejnosti se má myčka Usoyaro poprvé představit na výstavě Expo v Ósace v roce 2025.

Ve dvou dopisech, v nichž druhá manželka Jana Lucemburského psala o svém porodu, najdeme velmi zvláštní obrat. Beatrix (Beatrice) Bourbonská totiž uvádí, že povila „aniž bylo poškozeno tělo“.

Jako Julius Caesar

Další zmínky o neobvyklém slehnutí obsahuje i pozdější vlámská rýmovaná kronika Brabantsche Yeesten z 15. století. V ní se autor podivuje nad neobvyklým zákrokem, o němž zatím slyšel jen v souvislosti se zrodem Julia Caesara. Dále konkretizuje, že vladařčino dítě bylo vyňato z matčina těla a rána se zacelila. Podle arcijáhna verdunské katedrály zase panovnici otevřeli, aniž by zemřela.

Nejmladší svědectví pak přináší Tomáš Pěšina z Čechorodu, jenž v díle Mars Moravicus z roku 1676 píše, že: „(…) se Janovi narodil syn jménem Václav, vyňat z královny Beatrix Bourbonské, či spíše z mateřského lůna, bez ohrožení matky, zřídkavý to příklad štěstí uzdravení nebo zdravé plodnosti.“

Rychle řezat a rychle křtít

Jak máme tyto prameny chápat? Zmínka o narození vojevůdce Gaia Julia vede k operaci známé jako císařský řez. Slavný vojevůdce se prý totiž narodil právě tímto způsobem. Podle Pliniova díla Historia naturalis je však sectio caesarea pouze chirurgickým vynětím plodu z dělohy a s politikem tedy nemá nic společného. Tento výklad a na něj nabalená legenda vznikl později. Skutečný kořen je ve slovese caedere, které znamená řezat, ale také zabít. 

TIP: Středověcí mistři skalpelu: Chirurgický zásah absolvoval sám Karel IV.

Drastický zákrok totiž opravdu většinou končil smrtí matky. Závěry synod a koncilů doporučovaly provést abdominální vybavení plodu, pokud matka umírala, nebo již byla mrtvá. Šlo přitom nejen o to dát šanci alespoň dítěti, ale také o to ho rychle pokřtít, dokud bylo ještě živé. Vzhledem k výpovědi pramenů je však možné, že u české královny nastal zcela mimořádný případ a vladařka drastickou operaci přežila.

Neutronové hvězdy jsou ve vesmíru vzácné, protože vzácné jsou i masivní hvězdy, z nichž neutronové hvězdy vznikají. Přesto se občas stává, že se dvě neutronové hvězdy srazí. Při takové srážce dochází k explozi kilonovy, která vymrští do okolního vesmíru hmotu obsahující značné množství těžkých chemických prvků.

První spolehlivě identifikovanou kilonovu astronomové pozorovali v roce 2017. Od té doby ale poněkud zápasili s analýzou záření této události, která nese označení GW 170817. Donedávna se jim podařilo identifikovat ze spektra viditelného záření pouze stroncium – velmi reaktivní prvek z řady kovů alkalických zemin.

Spektrum kilonovy

Do analýzy spektra záření kilonovy GW 170817 se vložila výzkumná skupina, kterou vedla Nanae Domotoová z japonské Univerzity Tohoku. Vědci systematicky prostudovali a následně porovnali získaná data se simulacemi, které vytvořil astrofyzikální superpočítač ATERUI II Národní astronomické observatoře Japonska. Výsledky svého výzkumu vědci zveřejnili v odborném časopisu The Astrophysical Journal.

Lanthan a Cer patří do skupiny prvků vzácných zemin. (foto: Wikimedia Commons, Jurii + Jurii, CC BY 3.0)

Badatelé dospěli k závěru, že pozorované charakteristiky spektra záření kilonovy GW 170817 nejlépe vysvětluje přítomnost prvků vzácných zemin lanthanu a ceru. Až doposud byl jejich vznik při srážce neutronových hvězd považován pouze za hypotetický, odvozovaný z teoretických výpočtů. Ve vesmíru připadá jeden atom ceru na 30 miliard atomů vodíku a u lanthanu je tato koncentrace ještě nižší – jeden atom lanthanu připadá na 100 miliard atomů vodíku. Na Zemi se oba prvky vyskytují pouze ve formě sloučenin.

TIP: Splynutí dvou neutronových hvězd vychrlilo do vesmíru zlato a platinu

„Jde o první přímé potvrzení prvků vzácných zemin ve spektru záření při srážce neutronových hvězd,“ vysvětluje Domotoová. „Tento objev posouvá naše znalosti o původu chemických prvků ve vesmíru. V budoucnu chceme používat složitější modely materiálu vytvořeného při explozi kilonovy, které by mohly přinést další poznatky o tvorbě chemických prvků.“

Pokud se trochu vyznáte v opeřených obyvatelích našich krajů, dobře víte, že splést si čejku a volavku popelavou, je zhola nemožné. Jde o ptáky zcela jiné „váhy“ a s jinými potravními preferencemi. Přes tyto rozdíly se ale mohou dostat do ostrého konfliktu… 

Zdánlivě nechráněná čejčí hnízda

Čejka chocholatá (Vanellus vanellus) je velká asi jako hrdlička a hlavu jí zdobí nápadná chocholka. Patří mezi bahňáky, a proto ji můžete nejčastěji spatřit na vlhkých loukách, podmáčených polích, na březích ne zcela napuštěných rybníků, prostě všude tam, kde je alespoň trochu mokro. Hledá tady svou potravu – bezobratlé živočichy, případně i malé rybky a žabky. 

Čejka chocholatá (Vanellus vanellus) (foto: Wikimedia Commons, Keith Gallie, CC BY 2.0)

Čejčí hnízdo je vrcholným dílem maskovacího umění. Pozorovatel může stát i těsně u něj, ale přitom jej neuvidí. Jde jen o několik poskládaných stébel trávy, do nichž samička snese většinou přesně čtyři olivově hnědá, tmavě kropenatá, okem těžko postřehnutelná vajíčka. Maskování je tak dokonalé, že si jej čejka troufne postavit na otevřeném prostranství zdánlivě bez jakékoliv ochrany. Opak je ovšem pravdou. Ten, kdo by měl zálusk na vajíčka nebo vylíhlá mláďata, se potká se zuřivým odporem letecky skvěle vybavených rodičů… 

„Pytlák“ i pomocník

Volavka popelavá (Ardea cinerea) je velká jako čáp. Na rozdíl od něj má popelavě šedé peří a na hlavě chocholku, kterou vztyčuje především ve chvíli, kdy je opravdu rozrušená. Podobně jako čápa i ji můžete často vidět na vlhkých loukách, na polích, ale nejčastěji v mělkých vodách, kde hledá potravu. Nejoblíbenější pochoutkou volavek jsou ryby a na chovných rybnících často dokážou napáchat značné škody. V posledních letech je přes protesty ornitologů na některých lokalitách dokonce povolen odstřel volavek, takže se staly ještě ostražitějšími a plaššími.

Volavka popelavá (Ardea cinerea) (foto: Wikimedia Commons, Jac. Janssen, CC BY 2.0)

V některých letech volavky v našich krajích zimují a můžete je vidět na polích, kde nehnutě stojí a číhají na myši a hraboše, čímž svým způsobem odčiní škody, které způsobí na rybnících. Úbytek ryb je ovšem z drtivé části dílem člověka a nikoli volavek a ostatních vodních ptáků. Spořádají zkrátka všechno, co dokážou spolknout. 

Zdánlivě nemotorní rváči

Volavka popelavá si staví hnízdo vysoko na stromech. Její „příbytek“ je vidět ze všech stran, ale dostat se k němu je téměř nemožné. Velmi vzácně si i v našich podmínkách postaví hnízdo v rákosí. Mladé volavky jsou velice zábavná ptáčata. Jejich rozčepýřené kštice připomínají ptačí vyznavače punku. Sourozenecká láska není jejich silnou stránkou, obzvláš, když některý z rodičů přilétne s potravou. O každé sousto se dokážou jaksepatří porvat. 

Tento „trénink dravosti a postřehu“ se volavkám v dospělosti velmi hodí. Mohou působit pomalým až nemotorným dojmem, ale jen do doby, než se rozhodnou bleskurychle vystřelit svůj esovitě zahnutý krk s harpunovitým zobákem směrem ke kořisti. V tom okamžiku je nemotornost tatam a volavčí vytrvalost, síla a rychlost budí oprávněný respekt. 

Na scéně dramatu

Společným pojítkem těchto dvou ptačích druhů je samozřejmě voda. A to dokonce i voda, která není. Stačí jedno suché léto, tak suché, aby obnažilo dno malého rybníčka, které si čejky vyhlédly jako ideální místo pro svoje hnízdiště. Tedy ideální jak kdy a jak na co. Hnízdo čejky je sice skvěle maskované a vajíčka se nehýbají, ale problémy nastanou po vylíhnutí mláďat. 

Ne že by malé čejky nebyly také výborně maskované, jenže jejich nezkušenost jim občas nekuká dělat nerozumné věci. Třeba vydat se hledat svoje rodiče přímo na širé prostranství téměř suchého dna rybníka. Jako by se přímo chtěly nabídnout pod nos toho, kdo si sem přiletěl pro něco k snědku. Tím „někým“ je v tomto případě volavka, která dobře ví, že mělká voda vypuštěného rybníka už je prázdná. Všechny rybky i to ostatní, co bylo k snědku, je vyloveno, ale je čas mláďat. Co kdyby zpod rákosí vykouklo neopatrné ptáče strnada rákosního, nebo se vykulilo kuřátko kulíka? K chuti by samozřejmě přišla i šťavnatá mladá čejka… 

Malý, ale bojovný protivník

Čejky sice nejsou velcí ptáci, ale o to větší a bojovnější srdce dřímá v jejich černobílé hrudi. Každý potenciální vetřelec, který by se opovážil ke hnízdu byť jen náznakem přiblížit, je okamžitě oběma rodiči velmi nepříjemně atakován. Je jedno, zda se blíží po zemi nebo ze vzduchu. 

Čejka zaútočí bez rozdílu na prolétávající vránu, straku, motáka pochopa a dokonce i na orla. Na zemi jejím nepříjemným atakům neunikne liška, ba ani člověk. Čejka si to může dovolit. Se svými poměrně krátkými zaoblenými křídly je velmi obratným letcem. Akrobatickou dovednost předvádí každé jaro při svých svatebních letech. Že je čejka excelentní letec dokazuje případ z roku 1927, kdy hejno čejek, pravděpodobně v bouři, ztratilo orientaci a přeletělo celý Atlantický oceán.

Ústup před soustředěným útokem

Čejčí rodiče mají na volavčí hostinu docela jiný názor. Volavka se ani nestačí rozhlédnout po bahnitém rybničním dně a už musí čelit nebojácnému náletu nejen rodičů zatoulaného mláděte, ale soustředěnému útoku všech dospělých čejek z okolí. Jejich mláďata sice nejsou bezprostředně ohrožena, ale vetřelce zahánějí všichni společně. 

TIP: Půl tuctu dlouhonohých rybářek: Jaké druhy volavek můžeme spatřit v Česku

Čejky dokazují své letecké umění. Útoky jsou směřované na hlavu volavky, která svou vztyčenou chocholkou dává najevo, že je opravdu naštvaná! Nalétávající ptáci si přitom dávají velký pozor na ostrý a hbitý volavčí zobák. Celá náletová akce trvá jen asi pět minut. Poté volavka zřejmě usoudí, že za ty nervy jí tak malé sousto nestojí a vyklízí bojiště. Malá čejka se rozběhne do bezpečí a na dně rybníka se rozhostí klidné odpolední vedro.

Na Procidě žije asi 10 tisíc stálých obyvatel a turisté ho ještě nestihli úplně ovládnout. Místní obyvatelé jej hrdě nazývají klenotem Středozemního moře. Ostrůvek by se však mohl velmi brzy dostat do soustředěnější pozornosti cestovních kanceláří i hledáčku samostatných cestovatelů.

V očekávání budoucnosti

Ostrov Procida vyhrál klání o italské město kultury pro rok 2022. A místní lidé jsou přesvědčeni, že toto prvenství přivede na ostrov nové turisty. „Je to pro nás velká čest, náš malý ostrov bude známý po celém světě. Je to nádhera, skvělá zpráva, když nám to oznámili, všichni jsme měli velkou radost,“ raduje se Gemma Ventrice, která zde bydlí od narození.

Turismus je jedním ze tří hlavních zdrojů obživy na ostrově. Následuje pěstování a prodej citrusů (především citronů) a také rybolov.

„Věříme, že už bude všechno jen lepší, že tady bude víc práce, znovu uvidíme plné restaurace, musíme se vzchopit. Procida má před sebou velkou budoucnost,“ připojuje své pocity rybář Francesco Trapanese.

Tradičnější než tradiční destinace

Možná nejvíc se z úspěchu Procidy raduje starosta Raimondo Ambrosino, který popisuje její historii: „Procida spojuje všechny středomořské kultury, které se na ostrov dostávaly po moři. Právě lodní doprava byla už od pradávna důležitým spojovacím prvkem. Díky tomu jsme jako malý ostrov měli kontakt i s mnoha zeměmi ve Středomoří i po celém světě.“

Neustálé pustošení nejprve Vandaly a Góty a později Saracény přimělo obyvatele Procidy ve středověku k přebudování vesnice do podoby opevněného sídla. Ostrov byl přirozeně chráněn mysem a také skalisky, které se tyčily na moři a později byly rovněž opevněny, čímž získaly název Terra Murata („opevněná země“). (foto: Shutterstock)

Pozvání do sousedství

Podle místních je Procida autentičtější než třeba nedaleké okázalé Capri. Velká část zdejších obyvatel se věnuje původním řemeslům, která jsou s životem na ostrově přímo spojená: Například výrobě rybářských loděk. Nezastupitelné místo má ovšem ve zdejším životě také kultura, jak dotvrzuje umělkyně Antonietta Righi: „Máme tady na ostrově mnoho talentovaných mladých lidí, kteří jsou velmi kreativní. Věříme, že zase bude moct proběhnout celá řada akcí a festivalů, které máme moc rádi.“

TIP: Pod zelenou klenbou: Proč se Korfu přezdívá smaragdový ostrov?

Pokud byste se na Procidu vydali a byla pro vás přece jen malá, můžete se vydat třeba na sousední Ischiu, kam z Procidy jezdí pravidelně trajekt. Tento ostrov sopečného původu je přece jen o trochu větší a návštěvníkům jsou zde k dispozici tradiční termální lázně. Na ostrově totiž vyvěrá přes sto pramenů o různé teplotě. A typické jsou také bahenní zábaly, pro které se používá vulkanická hlína.