Napoleon Bonaparte údajně kdysi prohlásil, že kdyby na celém světě existovala jen jediná země, Istanbul by se stal jejím hlavním městem. Ke zmíněným slovům ho nejspíš vedla nejen krása turecké metropole, ale také ležérní tempo, jakým žije.

Stačí se na chvíli zastavit a zaposlouchat se do symfonie pouličního ruchu, kterou ostře protínají racci peroucí se o jídlo i svolávání muezzina k modlitbě a podkresluje ji znělka oblíbené telenovely linoucí se ven otevřenými okny. Ve stínu nesčetných památek zkrátka není těžké podlehnout místu, kde se starší muži živí cíděním polobotek, prodejci zmrzliny fušují svými triky do řemesla kejklířům a městské parníky spojují evropský břeh s tím asijským.       

Ušmudlané předměstí 

Ačkoliv se to našinci bude zdát divné, ještě před nějakou dobou nebývalo v Istanbulu běžné, aby měly byty vlastní koupelnu. Dnes už sice panuje jiná situace, ale zvyk navštěvovat lázně hammam přetrval a mnozí se do jejich útrob noří alespoň jednou týdně. Tradiční nabídka má jasný řád: Po dvaceti minutách polévání studenou a horkou vodou v centrální místnosti se položíte na kamennou podestu, kde vám masér odrhne pokožku, pokryje vás mýdlovými bublinkami a poskytne vám masáž celého těla. V případě zájmu si lze připlatit i za nadstandardní procedury, třeba mytí a barvení vlasů či peeling z čerstvě namleté turecké kávy zalité minerálkou.

Popsané péči se můžete oddat například v nenápadných lázních Atik Valide, které se nacházejí v komplexu stejnojmenné mešity uprostřed hustě obydlené čtvrti Üsküdar. Ačkoliv uvnitř najdete několik nápisů v angličtině, až na pár výjimek tam chodí výhradně místní.

Stejné je to pak s celou částí města, jež se teprve přizpůsobuje radikální změně, kterou prodělala za posledních deset let. Z předměstí plného zahalených žen, hladových koček, ušmudlaných obchůdků a stavenišť se totiž vyklubala pulzující součást metropole. Hlavní příčina proměny tkví přitom v trase metra, procházející jako první svého druhu pod průlivem Bospor: Spojuje zmíněný kout Istanbulu s nádražím Sirkeci, kde kdysi končila trasa legendárního Orient-expresu. 

Pozor, jedu!

Nicméně hlavní formu městské dopravy, kterou využívá snad každý, představují sdílené taxíky zvané dolmuş: Trasa těchto minibusů bývá sice přibližná, ale za pár drobných vás řidič doveze zhruba tam, kam potřebujete. Užijete si přitom dobrodružné stoupání do kopců, kdy vozy doslova popadají dech, a také troubení v zatáčkách, jímž se dává najevo, že přijíždíte z protisměru.

Svézt se můžete třeba k moderní mešitě Şakirin, kterou místní považují za skrytý klenot. Údajně jde o uhlíkově nejvíc neutrální sakrální stavbu v zemi, a její interiér navíc jako první v historii navrhla žena: Nahide Büyükkaymakçıová zvolila za hlavní dominantu modlitebny asymetrický lustr připomínající dešťové kapky, prý aby světlo Alláha dopadalo na věřící jako déšť.

Z Üsküdaru se dá po vodě dostat až do Černého moře a rychlé lodě čtvrť propojují s městskou částí Beşiktaş, kde se nachází známý rybí trh a také palác Dolmabahçe. Empírové sídlo sultána mělo v 19. století světu ukazovat Osmanskou říši jako moderně smýšlející velmoc. Také proto se tam přesunulo její správní centrum, dříve sídlící v tradičním paláci Topkapi ve starém městě.  

Okázalý bankrot

Dolmabahçe stojí u vody, v jejíž hladině se měla odrážet velkolepost a vznešenost pompézní architektury – jen na zdobení interiérů prý padlo třicet pět tun ryzího zlata. Není tedy divu, že vybudování paláce notně přispělo k bankrotu země v roce 1876. Turci jej přesto milují a dodnes ho pravidelně navštěvují. Do jeho útrob je láká mimo jiné postel, v níž naposledy vydechl milovaný zakladatel a první prezident Turecké republiky Mustafa Kemal Atatürk. Příchozí se přitom kochají také lustrem z českého skla, který osvětluje hlavní sál.  

Jen o pár set metrů dál stojí v živé čtvrti Ortaköy mešita, u níž vás ohromí snad nejkrásnější nábřežní náměstí metropole. Ve stínu impozantního Bosporského mostu se tam děti v letním parnu chladí skákáním do vody a v okolních bufetech si můžete koupit specialitu, na které si pochutnávají výletníci z širokého okolí: Jde o kumpir, pečenou bramboru plněnou nakládanou zeleninou, kukuřicí i několika druhy majonézy. 

V muzeu nevinnosti 

Pokračovat můžete třeba do čtvrti Karaköy, kde se již brzy otevře více než kilometr dlouhá promenáda, zahrnující i zrekonstruovaná skladiště, budovu historické pošty, nedávno dokončenou galerii moderního umění od italského architekta Renza Piana a také přístaviště výletních lodí Galata Port. Pouhých pár kroků vás pak bude dělit od dalšího skvostu: Tzv. Tünel představuje nejstarší podzemní dráhu v kontinentální Evropě, jejíž trasa navíc měří jen 573 metrů. 

Ve čtvrti Beyoğlu potom vedle výstavných ulic ve francouzském stylu v čele s třídou Istiklal najdete také desítky skvělých kaváren a bufetů, jedinečné muzeum filmu, dílny s ručně šitými botami i se šperky a designovými výrobky současných návrhářů či po strop plné bazary v Çukurcumě. Tam, stranou všeho ruchu, stojí rovněž Muzeum nevinnosti, kterému spolu se stejnojmenným románem vdechl život nositel Nobelovy ceny za literaturu Orhan Pamuk. Zajímavé bude nejen pro ty, kdo knihu četli, ale také pro neznalé, jimž odkryje historii běžného života v tureckém velkoměstě.       

Žít naplno a nahlas 

Na asijský břeh Istanbulu se můžete vrátit parníkem, přičemž minete i nádraží Haydarpaşa. Kdysi z něj vyjížděl Taurus-expres do Bagdádu a také se tam odehrává začátek jednoho z nejproslulejších detektivních románů, Vraždy v Orient-expresu z pera Agathy Christie. Nádražní budova už nějakou dobu prochází rekonstrukcí, práce však pozdržel nález byzantských artefaktů – což při stavění ve městě s tisíciletou historií není nijak neobvyklé.

TIP: Turecký İzmir: Moderní metropole, která vstala z popela

S příchodem večera se promenády lemující Bospor zaplní lidmi. Turci jsou velmi společenští, rádi žijí nahlas a ideálně pod širým nebem. Do pozdních hodin tak korzují, dopřávají si grilované ryby, kukuřici i pečené kaštany ze stánků, poslouchají hudbu, a někdy dokonce i uvolněně tančí… 

Zatímco u jiných nočních motýlů je zbarvení způsobeno pigmentací, u komety zářivé (Chrysiridia rhipheus) je vnímání barev důsledkem souvislého rozptylu a interference světla na mikrostruktuře motýlích křídel, která při zvětšení připomíná vzorník stuh. Na tomto „vzorníku“ se rozehrávají dva optické efekty.

Všechny barvy madagaskarské komety

Jednak je každá z těchto miniaturních šupin („stuh“) složena z několika na sobě ležících vrstev. Mezera mezi nimi je ovšem nepatrná – užší než vlnová délka viditelného světla. Na pevně uchyceném konci každé šupinky je pouze jedna vrstva, na jejím volném konci je vrstev většinou šest. Tato mnohovrstevnatost výrazně odráží určité vlnové délky – v závislosti na tloušťce vrstev a úhlu dopadu světla. 

TIP: Tajemství jednoho života: Zázrak motýlího zrození

Druhý optický efekt je způsoben tím, že jsou šupinky zakřivené, což vytváří různé odrazy uvnitř řad těchto šupin. Na svém začátku jsou šupiny rovné a zhruba uprostřed své délky se zakřivují a překrývají šupinu ve spodnější řadě, což vytváří strukturu miniaturních „rýh“ mezi řadami. Světlo tak zde dopadne na jednu šupinu, odrazí se přibližně v pravém úhlu k vedlejší šupině a pak zpět ke zdroji světla. Barva pozorovaná v každé části křídla je tedy důsledkem obou výše zmíněných optických efektů, které jsou předmětem studia specializovaných optiků. 

Při mnohonásobném zvětšení se ukazuje neobyčejná struktura křídel. (foto: Shutterstock)

Jakým způsobem můžeme zjistit, jak intenzivně byla Země v minulosti bombardována kosmickým zářením? Překvapivě poměrně jednoduše – odpověď totiž skýtají letokruhy stromů.

Vysokoenergetické částice kosmického záření se při průchodu atmosférou Země střetávají s atomy dusíku. Těch je v atmosféře naší planety opravdu hodně – tvoří ji z 21 % kyslík, ze 78 % dusík a 1 % zabírají vzácné plyny a ostatní prvky. Při střetu těchto částic s atomy dusíku vznikají atomy radioaktivního izotopu uhlíku-14, které následně sestupují do planetárního cyklu uhlíku a stávají se součástí rostlin na hodně dlouhou dobu – poločas přeměny uhlíku-14 je totiž 5 730 roků. Pečlivou analýzou obsahu uhlíku-14 v letokruzích stromů je tak možné zjistit, jak intenzivně byla Země v minulosti zasahována kosmickým zářením.

Záhada události Miyake

Intenzita kosmického záření se v průběhu času mění. Někdy je kosmické počasí klidné, jindy zuří kosmické bouře a naše planeta je pod silnější palbou záření. Většinu výraznějších odchylek výskytu radioaktivního uhlíku-14 za posledních tisíc let vědci dokázali vysvětlit. Záhadou ale zůstává událost z let 774 a 775 našeho letopočtu, kterou v roce 2012 popsal japonský fyzik Fusa Miyake, při níž došlo k vůbec největšímu známému výkyvu výskytu uhlíku-14. Na počest japonského fyzika vědci dnes hovoří o události Miyake.

Do řešení této záhady se nedávno ponořil Benjamin Pope z australské Queenslandské univerzity se svými kolegy. Jak ale vyplývá z jejich výzkumu, který uveřejnil odborný časopis Proceedings of the Royal Society A, záhada události Miyake se spíše prohloubila.

Badatelé vycházeli z teorie, že by mohlo jít o projev velmi silné sluneční erupce – přibližně desetkrát silnější než slavná Carringtonova událost z roku 1859. Ukázalo se ale, že událost Miyake nesouvisí s vrcholy cyklu sluneční aktivity. Příliš pravděpodobná není ani možnost, že by šlo naopak o projev slunečního minima, protože sluneční aktivita a s ní související sluneční vítr pomáhají chránit Zemi před kosmickým zářením. 

TIP: Může způsobit sluneční bouře návrat do středověku? Jak se můžeme bránit?

Dalším vysvětlením by mohla být exploze supernovy. Pokud by ale došlo v uvedené době k explozi supernovy, která by byla dostatečně blízko, aby ovlivnila zemskou atmosféru, měli bychom nalézt stopy takové exploze. Žádné takové stopy supernovy uvedeného stáří ale neznáme. Zemi teoreticky mohlo zasáhnout i záření blízkého magnetaru, ale ani žádný vhodný magnetar vědci identifikovat nedokázali. Jedna z nejkomplexnějších studií na dané téma tak paradoxně místo odpovědí přinesla další otázky. I tak to ale ve světě vědy někdy chodí.

O hmyzu je známé, že v řadě případů dokáže vnímat a něktré druhy i využívat elektrická pole. Podle nového výzkumu britských odborníků z Bristolské univerzity hejna hmyzu vytvářejí spoustu statické elektřiny v atmosféře. Velké roje podle vědců vygenerují tolik elektřiny, jako bouřková mračna. Výsledky výzkumu zveřejnil tento týden vědecký časopis iScience.

Ellard Hunting a jeho spolupracovníci měřili elektrická pole poblíž rojících se včel. Umístili zařízení pro sledování elektrických polí do blízkosti experimentálních včelích úlů a zjišťovali, jak se elektrická pole mění, když dojde k rojení včel. Ukázalo se, že rojící se včely zvyšují elektrické napětí ve vzduchu, zhruba o 100 až 1 000 voltů na metr krychlový vzduchu, podle hustoty rojícího se hmyzu.

Elektrická hejna

Vědci pak z naměřených hodnot sestavili model, z něhož dokázali odvodit působení celých hejn hmyzu na elektřinu v atmosféře. Podle jejich odhadů mají největší vliv na atmosféru hejna sarančat, která mohou nabývat až „biblických“ rozměrů. Podle badatelů podobná obří mračna hmyzu generují srovnatelné množství elektřiny jako bouřková mračna.

TIP: Vědci odhalili tajemství svolávacího signálu sarančat

K čemu je takový výzkum dobrý? Badatelé jsou přesvědčeni, že elektřina vytvářená hejny hmyzu, představuje faktor, který je doposud přehlížený v klimatických modelech a modelech chování počasí. Zároveň je podle nich pravděpodobné, že hejna dalších organismů, například ptáků, nebo i shluky velkého množství mikroorganismů mohou mít na atmosféru podobný vliv.

Značnou přísnost k vlastnímu mužstvu si zájemci o dějiny vojenství tradičně spojují především s německou armádou v obou světových válkách či s vojsky Sovětského svazu. Také rakousko-uherské polní soudy se v letech 1914–1918 nerozpakovaly při vynášení drakonických rozsudků. Podunajská monarchie ostatně v průběhu války popravila 1 148 vlastních vojáků, pravděpodobně více než kterákoliv z bojujících mocností (statistiky carského Ruska se nedochovaly). Pouze 2 % rozsudků smrti nebyly vykonány.

Oproti tomu armády Dohody (respektive Spojenců ve druhé světové válce) se vyznačovaly mírnějším přístupem, nicméně ani ony se neobešly bez řady kontroverzních a mnohdy brutálních disciplinárních opatření.

Od trestů...

Na počátku první světové války britská armáda neváhala používat přísná opatření. Již 8. září 1914 skončil před popravčí četou první britský voják, devatenáctiletý dezertér Thomas Highgate. O vynesení rozsudku se dozvěděl pouhých 45 minut před jeho vykonáním. Popravě zastřelením přihlížely dvě roty. V podmínkách prvních válečných měsíců tvrdé tresty nikdo veřejně nezpochybňoval. S prodlužováním války však během roku 1915 začaly v britském parlamentu zaznívat hlasy volající po větší benevolenci. Poukazovalo se i na fakt, že vojáci odešli bojovat dobrovolně – brannou povinnost Velká Británie zavedla až roku 1916.

Celkově britské ozbrojené síly v letech 1914–1918 zaznamenaly zhruba dvacet tisíc provinění, jež mohla být dle předpisů trestána smrtí. Vojenské tribunály však nejvyšší trest vynesly „pouze“ ve 3 076 případech, přičemž ke skutečnému vykonání rozsudku došlo u 306 provinilců. Za pozornost stojí názor maršála Douglase Haiga, že by polní soudy měly příležitostně trestat smrtí za zbabělost i důstojníky, aby vojáci měli pocit férového zacházení.

...k pietě

Patrně nejzávažnějším incidentem v britských ozbrojených silách se stala vzpoura muslimských vojáků 5. pluku lehké pěchoty v Singapuru v únoru 1915. Nepokoje vyvolaly fámy o chystaném nasazení útvaru proti tureckým souvěrcům spolu s interními spory příslušníků pluku. K napětí přispěly i ohlasy takzvaného ghadarského spiknutí, pokusu o svržení britské vlády v Indii. Týden trvající povstání vojáků vyústilo ve smrt několika důstojníků a desítek britských i domorodých civilistů. Na potlačení revolty se podílely japonské a ruské jednotky. Následné vyšetřování konstatovalo pochybení důstojnického sboru, především však vedlo k popravě 47 vzbouřenců.

Památník v britském National Memorial Arboretum připomíná vojáky britské armády a Commonwealthu popravené za první světové války. (foto: Wikimedia Commons, Noisette, CC BY-SA 3.0)

V poválečném období britská společnost postupně přehodnocovala pohled na vojáky popravené za dezerci či zbabělost. Přispěly k tomu jak nové poznatky v oblasti psychologie, tak vývoj názorů na válečné cíle a smysl britské účasti ve válce. V roce 2001 vznikl v arboretu v Alrewas pomník „zastřeleným za úsvitu“.

Tvrdost, která se nevyplatila

Zatímco Britové popravili zhruba 12 % svých odsouzených, ve francouzské armádě se jednalo o 26 %, u Italů pak o 19 %. V italském případě ovšem byla téměř polovina ze zhruba čtyř tisíc nejvyšších trestů vynesena v nepřítomnosti nad nedopadenými dezertéry. Před popravčí četou celkově skončilo 750 příslušníků italských ozbrojených sil. V několika případech důstojníci vybírali náhodně či losem příslušníky útvarů, které dle jejich mínění v boji selhaly.

Tuto drakonickou praxi určoval zejména přístup náčelníka generálního štábu Luigiho Cadorny, který zjednodušeně považoval bojovou morálku za zásadní faktor úspěchu a přehlížel objektivní problémy, jimž museli jeho podřízení čelit (nedostatek výstroje, koordinační a komunikační zmatky, kulturní specifika vojáků z jihu nepřipravených na severoitalské klima a často nechápajících smysl války, problematická loajalita příslušníků jihoslovanské menšiny).

Zároveň se však Cadorna dlouhou dobu těšil silné politické pozici a vláda mu poskytovala podstatně více volnosti, než se dostávalo jeho britským či francouzským protějškům. Veřejná debata o oprávněnosti kapitálních trestů se tak prakticky nevedla. Až po debaklu u Caporetta na podzim 1917 Řím začal přehodnocovat přístup.

Francouzská vzpoura

Francouzská armáda vstupovala do války s vlasteneckým zápalem, který se však začal vytrácet po masakrech na Sommě a u Verdunu. Na přelomu let 1916 a 1917 začala veřejně zaznívat otázka, jak dlouho může Francie ještě vydržet ve válce a co je vlastně cílem. Když z velitelského postu odešel Joseph Joffre a nahradil jej Robert Nivelle, veřejnost doufala ve změnu.

Po neúspěchu ve druhé bitvě na Aisně na jaře 1917 však pochybnosti o smyslu pokračování války ještě vzrostly. Volání po urychleném uzavření míru umocňovaly také ohlasy únorové revoluce v Rusku, stejně jako zklamání z oddalování slíbeného příjezdu amerických jednotek. Francouzskou armádu tak zachvátila série protestů a nepokojů.

TIP: Po stopách dezertérů: Kdo byli muži, kteří odmítali bojovat za císaře?

Skutečný rozsah vzpoury francouzské úřady tajily po celá desetiletí. K pacifikaci velení použilo jak sílu, tak příslib reforem a Nivelle musel uvolnit místo Phillippu Pétainovi. Před stanné soudy se dostalo 3 400 mužů, z čehož 544 si vyslechlo rozsudek smrti. Popraveno nakonec bylo „jen“  26 vojáků, řada dalších rebelů skončila ve vězení. Celkově francouzská armáda během války popravila 650 svých příslušníků.

Astronomové, kteří se zabývali pozorováním Uranu, si brzy povšimli, že se nenachází přesně tam, kde by měl podle výpočtů být. Rozdíly mezi vypočtenými a pozorovanými polohami planety na obloze navíc neustále narůstaly. Astronomy tak čím dál více zajímala otázka případného vlivu neznámého tělesa. V roce 1834 například tvrdil anglický reverend Thomas J. Hussey, astronom-amatér, že za drahou Uranu se musí nacházet další planeta. Avšak ne všichni tehdejší hvězdáři s jeho názorem souhlasili.

Nalezena na základě výpočtu

Od roku 1842 se problémem odchylek mezi vypočtenými a pozorovanými polohami Uranu zabývali mj. John Couch Adams (1819–1892), třiadvacetiletý student univerzity v Cambridge, a Urbain Jean Joseph Leverrier (1811–1877), dvaatřicetiletý astronom pařížské observatoře. Oba téměř současně a nezávisle na sobě určili z nepravidelností v pohybu Uranu polohu a přibližné parametry dráhy „rušivé“ planety.

Téhož dne, kdy německý astronom Johann Gottfried Galle obdržel od Leverriera dopis s výpočtem, objevil hledanou planetu nedaleko vypočteného místa. Při objevu mu asistoval Heinrich Luis d’Arrest: Galle namířil dalekohled do oblasti předpokládané polohy neznámé planety. Polohu a jasnost jedné hvězdy po druhé hlásil d’Arrestovi, ten je vyhledával na mapě, až narazil na „hvězdu“, která na mapě zakreslena nebyla. Tak byla 23. září 1846 objevena v souhvězdí Vodnáře planeta Neptun.

Nezávislá hledání

Po Neptunu pátral rovněž na základě předpovědi J. C. Adamse profesor cambridgeské univerzity James Challis. Když 1. října 1846 obdržel zprávu o objevu nové planety, prošel svá dřívější pozorování a zjistil, že hledanou planetu spatřil a zakreslil do své mapy již ve dnech 4. a 12. srpna 1846. Nezkontroloval však své záznamy dříve, a tak o prvenství v tomto „závodě“ přišel.

Neptun byl pozorován již předtím, aniž by si to jeho pozorovatelé uvědomovali. Ukázalo se, že francouzský astronom Joseph Lalande planetu nepochybně viděl již v květnu 1795 – tedy již čtrnáct let po objevu Uranu, aniž by poznal, že se nejedná o hvězdu. Neptun však mohl objevit i John Herschel: 14. června 1830 ho do své mapy zakreslil rovněž s přesvědčením, že jde ve skutečnosti o hvězdu.

Uplynulo už téměř půl tisíciletí od kolapsu někdejší mocné říše, která na vrcholu své slávy čítala na deset milionů lidí a rozkládala se na ploše 280 tisíc čtverečních kilometrů, tedy téměř čtyřnásobku dnešního Česka. Ani po tak dlouhé době ovšem Mayové nepatří jen do učebnic dějepisu. Seznam měst, jejichž pozůstatky archeologové dosud objevili, zahrnuje šest desítek položek a každým rokem se rozrůstá. 

Naposledy přinesl intenzivní výzkum ovoce koncem letošního května, kdy tým vědců provádějící vykopávky poblíž mexické Méridy oznámil objev zatím nezmapovaného osídlení z období kolem 7.–9. století. Podle prvních odhadů jej tehdy obývaly zhruba čtyři tisíce lidí a jeho ruiny se dochovaly v pozoruhodně dobrém stavu. Archeologové zatím odkryli dvanáct budov, oltář či pohřebiště přibližně pro patnáct osob včetně dětí. Xiol, jak lokalitu pracovně nazvali, tak může doplnit zatím poloprázdnou mozaiku odpovědí ohledně způsobu, jakým Mayové budovali své domovy.  

Centrum pro elity

Základy nejstarších mayských měst vznikaly zřejmě mezi léty 1000 a 400 př. n. l., v tzv. středním předklasickém období, a během následujících dvou tisíciletí doznala jejich podoba znatelných proměn. Některé rysy, převzaté už od předchozí kultury Olméků, se však zachovaly. Neodmyslitelným symbolem se staly stupňovité pyramidy a přísná geometrie. Záliba v rovných liniích se pak netýkala jen nejdůležitějších staveb, ale i těch nejobyčejnějších příbytků. 

Obdobný důraz kladli architekti na ornamentální dekoraci. Komplikované zdobení na fasádách či střechách mělo zejména náboženský význam a dnes může leccos prozradit o rituálním životě Mayů. Právě náboženství u nich totiž podle všeho hrálo stěžejní roli: V centru většiny měst se dochovaly ruiny chrámů a ceremoniálních prostor (jež sloužily zároveň coby observatoře a hřbitovy), obklopené rezidencemi elit.

Neméně důležitý prvek pak představovaly ulice, jejichž plán kopíroval mytologické představy o uspořádání vesmíru, a znamenal tak symbolické propojení s nadpřirozenými bytostmi. Navíc šlo o trasu nejrůznějších rituálních procesí. V bezprostředním okolí městského centra se odehrával také kulturní i sportovní ruch, jak dokládají například hřiště pro tradiční míčová klání, tržiště či lázně.

Chaos i řád

Většina mayských sídel však nevznikala podle urbanistického konceptu, nýbrž živelně a v průběhu staletí. Mezi několik známých výjimek patří Nixtun-Chʼichʼ na severu dnešní Guatemaly, jehož název ve volném překladu znamená „kamenité místo“. Newyorský antropolog Timothy Pugh při jeho průzkumu v roce 2013 pomocí GPS zjistil, že ve srovnání s ostatními městy jsou tamní budovy rozmístěné s překvapivou systematičností a vystavěné v přímých liniích připomínajících moderní městské bloky. Hlavní ulice vedou téměř přesně od východu k západu, zatímco kratší vedlejší směřují od severu k jihu, a vzájemně se kříží v pravých úhlech. Výsledek tak tvoří skoro dokonalou mřížku. 

Archeologové dosud znají jediné další město, které vyrostlo na podobně precizním půdorysu: Jde o jedno z největších a nejvýznamnějších náboženských center někdejší Střední Ameriky, Teotihuacán. Ten však vznikl o několik století později než Nixtun-Chʼichʼ, jehož počátky se datují zhruba již do roku 2500 př. n. l. V rámci mayské architektury se jedná o naprosto unikátní objev, a Pugh se proto původně domníval, že „kamenité místo“ ve skutečnosti nepostavili Mayové, nýbrž cizinci – dost možná právě příchozí z Teotihuacánu. 

TIP: Tunel do nitra dávného mýtu: Jaká tajemství skrývá Teotihuacán?

V současnosti převládá názor, že Nixtun-Chʼichʼcíleně vyrostl na posvátné půdě a sloužil k rituálním a náboženským účelům. Nachází se totiž na poloostrově, který hrál důležitou roli v mayské mytologii a úzce se pojil s legendami o stvoření světa. V nich vystupuje obří krokodýl s dírou v zádech, jemuž bohové podřízli hrdlo a z jeho krve stvořili Zemi. A městský plán, který má právě bájného plaza symbolizovat, byl zjevně detailně promyšlený: Pravidelně rozmístěné bloky budov představují jeho šupiny, zatímco tzv. cenotes neboli zatopené závrty odkazují k otvoru v zádech a hradby lemované dlouhým příkopem naznačují ránu v krokodýlově krku.

Částicoví fyzici obvykle obsluhují obrovská a nesmírně drahá zařízení, s nimiž se snaží odhalit záhady nejhlubšího vesmíru i říše kvantové mechaniky. V některých případech má ale jejich výzkum až překvapivě praktické využití. Fyzik Roberto Corsini vede v evropském CERNu laboratoř CLEAR, kde vyvíjejí pokročilé technologie pro ozařování nádorů.

Corniho tým pracuje na ozařování nádorů vysokoenergetickým svazkem elektronů. Aby elektrony účinně zasáhly proti nádoru uvnitř těla, musejí mít energii nad 100 MeV. Badatelé toto vysokoenergetické ozařování kombinují s novou slibnou metodou zvanou FLASH.

Bleskové ozařování 

Léčba FLASH zahrnuje ozařování po velmi krátkou dobu, jen pár set milisekund. V současnosti se přitom nádory ozařují celé minuty. FLASH se používá od roku 2018, ale s dostupnými medicínskými urychlovači částic pracuje s elektrony o energiích kolem 6-10 MeV. Takové svazky elektronů ale nepronikají hlouběji do těla, takže se využívají především k léčbě rakoviny kůže.

„Tradiční léčba ozařováním sice potlačuje nádor, ale také působí škody na okolních tkáních. Léčba FLASH působí intenzivně, ale jen velmi krátce. Stále účinně ničí nádory, ale zároveň podstatně méně ohrožuje zdravé tkáně,“ uvádí pro AFP Benjamin Fisch z vedení CERNu.

TIP: Efektivnější léčba rakoviny: Speciální nanočástice zesilují účinek ozařování

Corniho a jeho kolegové teď spolupracují se švýcarskou Univerzitní nemocnicí Lausanne na stavbě zařízení pro léčbu FLASH, které bude k ozařování využívat elektrony s energií 100-200 MeV. S tímto zařízením by lékaři měli mít k dispozici nástroj, s nímž bude možné zasáhnout některé doposud prakticky neléčitelné nádory. Ty přitom v dnešní době bývají často pro pacienta rozsudkem smrti.

Japonsko je známé především díky moderním technologiím, brzy by se ale mohlo stát i domovem nejvyššího mrakodrapu světa. Architektonické studio Kohn Pedersen Fox a stavební firma Leslie E. Robertson Associates přicházejí s konceptem stavby Mile Tower – 1 700 metrů vysokého mrakodrapu, který se má stát dominantou Tokijského zálivu. Stávající rekordně vysoký mrakodrap Burdž Chalífu s 828 metry by plánovaný Mile Tower překonal více než dvojnásobně.

TIP: Nejvyšší budovu světa by mohl obepnout obří prstenec

Stavba je součástí plánu označovaného jako Next Tokyo, v rámci kterého má v japonské metropoli vyrůst nové udržitelné město obklopené řetězcem umělých ostrovů. Ty by měly chránit Tokio před globální změnou klimatu spojenou se stoupající hladinou oceánu a záplavami. Svůj domov na nich má najít až půl milionu lidí. Samotný Mile Tower má mít 421 pater, pojmout by měl okolo 55 000 lidí a hotový by mohl být v roce 2045.

Nedávná mise sondy DART ukázala, že je lidstvo schopné změnit trajektorii vesmírného objektu – 600 kilogramů těžká sonda řízeným nárazem dokázala vychýlit zhruba 160 metrů velkou planetku Dimorphos. Jde o mimořádně dobrou zprávu – pokud by se na Zemi řítil podobný vesmírný objekt, máme možnosti, jak se s hrozícím nebezpečím vypořádat. Celá věc má ale háček – pro úspěch takové akce je zcela nezbytné, abychom o hrozícím nebezpečí věděli včas. Ne týdny nebo měsíce, ale nejlépe roky předem.

Podle odborníků z NASA je riziko střetu objektu většího než 140 metrů se Zemí v příštích 100 letech jen minimální. Vědci toto riziko odhadují zhruba na 1: 300 000. Tím ale dobré zprávy končí – podle odhadů NASA víme jen o 40 % vesmírných objektech, které jsou dostatečně velké na to, aby byly schopné způsobit značné škody, pokud by došlo k jejich střetu se Zemí.

Jak odhalit hrozící nebezpečí

Odhaduje se, že potenciálně nebezpečných objektů větších než 1 kilometr existuje okolo 2 000 a až 300 000 je větších než 100 metrů, což je mimochodem velikost, kterou mělo těleso, které v roce 1908 způsobilo Tunguzskou událost. Dopad takto velkých objektů by podle odborníků představoval problém, nicméně neohrozil by civilizaci jako takovou. Ztráty na životech v globálním měřítku by dokázal způsobit objekt o velikosti 1 až 2 kilometrů. Takový střet by pravděpodobně mohl zhoršit globální klima, což by vedlo k rozsáhlé neúrodě a ztrátám na životech. Dopad objektu většího než 5 kilometrů by mohl znamenat masové vymírání.

Pro úspěšnou obranu Země je tak naprosto klíčové, abychom byli schopni odhalit mnohem více potenciálně nebezpečných vesmírných objektů, vypočítat jejich trajektorie a monitorovat jejich pohyb. Jedním z nástrojů, který by nám měl v tomto směru výrazně pomoci je projekt NEO Surveyor, který připravuje NASA, a který má nahradit dnes již přesluhující NEOWISE. Má jít o infračervený vesmírný dalekohled, jehož úkolem bude z Lagrangeova bodu L1 odhalovat potenciálně nebezpečné blízkozemní objekty.

TIP: Proč nikdo neviděl Čeljabinský meteoroid? Hrozí nám něco podobného znovu?

Nejde o nový projet – NASA s ním počítá již od roku 2006, k jeho realizaci ale doposud chyběly potřebné finance. Loni v červnu NASA posunula projekt NEO Surveyor do fáze předběžného návrhu, který má pro agenturu zpracovat JPL. Pokud vše půjde podle plánu, měl by se tento „ochranitelský“ dalekohled do vesmíru podívat již v roce 2026.