V Córdobě se mísí tři různé kultury. Svou stopu zde zanechali křesťané, muslimové i židé, a učinili tak z města naprosto výjimečný prostor. Córdoba kromě jiných věcí proslula svými „patios“ – květinovými nádvoříčky, která nenajdete nikde jinde na světě.

Obývák pod otevřenou oblohou

Hrdí majitelé o patios pečují stejně jako my o čistotu koberců v obýváku. Není divu, protože nádvořím se jen neprochází domů; patio je integrální součástí každého domova a života rodiny. „Lidé se na svých dvorcích pravidelně scházeli, až se z nich stal takový druhý obývák. Tak si ho vyzdobili. Napřed vystačili s málem – vzali jen květináč a nějakou rostlinku. Na nádvoříčku se pak začal odehrávat každodenní život: svatby, křtiny, dokonce i pohřby, Velikonoce i Vánoce,“ vysvětluje Rafael Varón Jiménez, majitel jednoho z nejkrásnějších patií.

Z pár kytiček a květináčů se nakonec stala vášeň a někteří obyvatelé Córdoby svým nádvořím zasvětili celý život. Shromažďují tam nejen rostliny, ale také keramiku, různé sošky a další dekorace.

Květnový festival dvorků

Patios jsou nejkrásnější vždy od jara až do podzimu, protože na nich všechno kvete, voní a hraje všemi barvami. Už před sto lety se právě kvůli tomuto období zrodil Festival de patios, tedy festival představující ta nejlepší z těchto krásných a unikátních míst. Hrdí majitelé proto své dvorečky jednou za rok v květnu otevírají všem zájemcům.

„Je úžasné slyšet, že se lidem vaše nádvoříčko líbí, že je plné barev, že v něm je život. Já se o něj samozřejmě starám hlavně kvůli sobě, můžu si ho užívat každý den a vždycky jsem ráda, když začne festival a obdivují ho i další lidé,“ zve nás s úsměvem do svého domova paní Rosario Torres Alba.

Nejlepší z nejlepších

Mnoho návštěvníků udivuje, že majitelé otevírají tak velký kus svého soukromí úplně cizím lidem a vlastně je zvou do svého obýváku. To ale možná souvisí s otevřeností, která je pro obyvatele jihu Španělska tak typická.

Jedno z nejkrásnějších patií v době květu. (foto: Shutterstock)

„Návštěvníci se většinou diví tomu, že majitelé ukazují své soukromí, a k tomu na své náklady. O všechno se navíc staráme sami, město nám nijak nepomáhá. Je to pouze dobrá vůle majitelů, že sem návštěvníky zvou,“ dodává jeden z aktivních účastníků festivalu, pan Rafael Varón Jiménez.

Výhradně díky festivalu tak mohou zájemci za jeden den navštívit klidně i několik desítek takových nádvoří. Později dokonce mohou hlasovat a zvolit, které místo jim učarovalo nejvíc.

Radost pro všechny zúčastněné

Minulý rok se v rámci stoletého výročí zapojilo hned 50 majitelů patií. Návštěvníci mohli na přehledné interaktivní mapce najít úplně všechna z nich, dopředu zjistit, která chtějí vidět osobně, a pak k nim vyrazit a užít si tu úžasnou atmosféru. Hledání nádvoříček a čekání na to, jestli se splní vaše očekávání a jaké poklady tam vlastně objevíte, je prý podle návštěvníků jednou z nejlepších součástí této skvělé akce.

TIP: Festival krásy v Údolí růží: Národní květina si v Bulharsku vysloužila vlastní festival

„Jsem tady v Córdobě poprvé a poprvé jsem tedy mohla navštívit i tato nádvoříčka. Jsou tak krásná, plná barev. Všude voní květiny, ta atmosféra je úžasná,“ okouzleně popisuje své pocity Eliana Krispy, jedna z návštěvnic. I majitelé si zájem moc pochvalují a jsou šťastní, že jejich celoživotní úsilí lidé oceňují a jejich patios tak dělají radost nejen jim samotným.

Řada papežů se do historie zapsala coby kontroverzní osobnosti. V moderní historii však nejvíc vyčnívá Pius XII., který na Svatém stolci seděl během druhé světové války. Dodnes není zcela jasné, jaký byl jeho vztah s fašistickým vůdcem Benitem Mussolinim, a mnozí mu vyčítají, že nezasáhl v otázce židovských perzekucí a v tichosti toleroval holokaust. Kromě toho zůstává nejisté, zda zavíral oči před tzv. krysími stezkami, které skrz kláštery v Rakousku a na severu Itálie umožnily uniknout do Jižní Ameriky stovkám, a možná i tisícům nacistických válečných zločinců – včetně takových jmen jako Adolf Eichmann, Josef Mengele nebo Klaus Barbie. 

Co všechno se ve Vatikánu v popsaném temném období dělo, by mohlo objasnit otevření archivů, jež v roce 2019 schválil papež František. Jeho heslo „historie se nebojíme“ je odvážné a teprve čas ukáže, jak obstojí ve střetu s realitou. 

Papežové proti Židům

Badatelé se tak konečně dostali k materiálům, jež slibují vrhnout na dosud nevyřešenou záležitost jasné světlo. Mezi ty, kdo se ponořili hluboko do intenzivního výzkumu, patří i 74letý historik a novinář David Kertzer z americké Brown University. Na vatikánské dějiny se specializuje dlouhodobě a plně využil první praskliny, které se v neprostupné zdi vatikánských archivů objevily: V roce 2002 totiž nechal jejich malou část zpřístupnit Jan Pavel II. 

Již v uvedeném roce tak Kertzer vydal knihu Papežové proti Židům, v níž vykresluje roli církve při vzestupu moderního antisemitismu. V biografii nazvané Papež a Mussolini z roku 2014, jež vyšla i česky a za kterou získal prestižní Pulitzerovu cenu, pak historik zkoumá, jakým způsobem Pius XI. po první světové válce přispěl k nástupu fašismu a zavedení rasových zákonů v roce 1938. 

Židovské otazníky

Nejnověji Kertzer teprve letos publikoval knihu Papež ve válce, v níž přináší poněkud kontroverzní odhalení: Pius XII. podle něj záměrně mlčel o genocidě páchané nacistickým režimem. Rozhodnutí otevřeně nevystupovat vůči zločinům proti lidskosti údajně vycházelo z jeho dřívějších závazků k Mussolinimu, který mu měl pomoct do funkce. Navíc se prý papež obával, že by veřejné odsouzení Adolfa Hitlera ohrozilo miliony německých katolíků. 

Americký badatel tvrdí, že v důsledku vágních reakcí církve skončila spousta italských Židů v koncentračních táborech zcela zbytečně, a jeho závěry tak logicky vyvolaly řadu reakcí. Například německý historik Michael Hesemann oponuje, že pokud by se Vatikán proti židovským perzekucím hlasitě vyjádřil, obětí by bylo násobně víc. 

Poslední tajemství dějin

Pius XII. ovšem našel zastánce i mezi samotnými židovskými organizacemi: Ty mimo jiné poukazují, že Vatikán za války poskytl tisícovkám Židů dočasný azyl v římských klášterech, jakož i v papežově letním sídle, přičemž někteří byli dokonce formálně pokřtěni. Již krátce po skončení válečného konfliktu se ve prospěch církve vyjádřily rovněž takové osobnosti jako Albert Einstein, vrchní římský rabín Israel Zolli či izraelská ministerská předsedkyně Golda Meirová. 

TIP: Padouch, nebo světec: Skutečně spolupracoval papež Pius XII. s nacisty?

Rozporuplná pověst Svatého otce podle některých pramení až z poválečného období, kdy si ho vzala na paškál sovětská propaganda. Pius XII. totiž proslul rovněž coby zarytý odpůrce komunismu, a představitelé východního bloku se jej proto snažili zdiskreditovat. Diskuse, kterou kniha Papež ve válce vyvolala, nicméně dobře dokládá kontroverzi, jež vatikánské archivy stále provází. V souvislosti s nedávným zpřístupněním dokumentů z druhé světové války se v médiích dokonce hovoří o odhalení posledního tajemství moderních dějin. Faktem však zůstává, že dosud utajované materiály ukrývají mnohem víc záhad čekajících na rozluštění.

Kobylka sága (Saga pedo) je největší středoevropskou kobylkou a i v rámci celé Evropy patří mezi největší druhy kobylek. Při setkání vás na první pohled ohromí svou velikostí. Včetně kladélka, které má u tohoto druhu podobu zahnuté ostruhy, dosahuje dospělá sága délky těla do 12 cm, s tykadly se dostává až přes 15 cm. Aby dorostla takové velikosti, musí se larva ságy, nazývaná nymfa, po vylíhnutí z vajíčka pětkrát až šestkrát svlékat. Postupně tedy projde šesti až sedmi stádii, jimž se odborně říká instar. 

Nenápadný pohyb

U nás můžete obří kobylku spatřit na prohřátých svazích v oblasti Pálavy, Pouzdřanské stepi, Pavlovských vrchů a jižních výběžků Karpat. Na území Slovenska je její výskyt vzácný, s centrem rozšíření v oblasti Malých Karpat, kde upřednostňuje vysušená stanoviště stepního charakteru, vápencové škrapy, ale i prosvětlené listnaté lesy a svahy až do výšky více než 400 metrů nad mořem. Ideálním prostředím jsou pro ságu teplé slunečné svahy porostlé množstvím křovin.

Vedle velikosti jsou nápadnými znaky této kobylky velké oči, silná tykadla a dlouhé nohy pokryté ostny. První dva páry nohou slouží kobylce nejen k pohybu, ale i při lovu kořisti. Sága je bezkřídlá a nedokáže tedy létat. Ve vegetaci se pohybuje pomalou houpavou chůzí a jen zřídka skáče. Při lovu se tedy spoléhá na svou nehybnost a snaží se splynout s okolím. 

Zabiják zabijáků

Sága je aktivní nejen za soumraku a v noci, jak se o ní často píše, ale také za slunečného počasí během horkých dní. Většinou loví drobný hmyz, jako například koníky, a nepohrdne ani včelami. Známé jsou i případy kanibalismu. 

Dokáže ovšem ulovit i takového hmyzího dravce, jakým je kudlanka. Ve výstražné pozici a také při výpadu na kořist je přichycena zadním párem nohou k travinám, přičemž přední dva páry nohou má rozpažené. Na rozdíl od kudlanky, která bleskově chytá svou oběť pomocí předních nohou, se sága kolem kořisti pohybuje jen pomalu. Poté ji náhle obejme a sevře mocnýma předníma a středníma nohama, jež jsou pokryté silnými ostny. Svou oběť usmrtí několika zakousnutími do hlavy a do krku.

Neobvyklé rozmnožování

I sága má ovšem v přírodě poměrně dost nepřátel. Loví ji některé druhy ptáků, různí hmyzožraví savci, hlodavci, ještěrky, žáby a jiní živočichové. Nymfy ságy se stávají obětí pavouků, stonožek, dravého hmyzu a v jižní části areálu se na ně zaměřují také štíři. Rovněž bylo identifikováno několik vnitřních parazitů, kteří infikují různá vývojová stadia ságy – například moucha masařka obecná (Sarcophaga carnaria).

Samci kobylky sága nejsou známi a druh se tedy rozmnožuje partenogeneticky (bez oplození). Samička klade na podzim do půdy neobvykle velká vajíčka dlouhá více než centimetr. Z nich se v květnu líhne nymfa, jež se podobá dospělé kobylce. Dospělé samice se ve střední Evropě vyskytují od července do září.

Kriticky ohrožený druh

Sága stepní žije roztroušeně v celé jižní Evropě a na východ až po Kazachstán. Severní hranici areálu rozšíření tvoří nejníže položené oblasti Penninských Alp, okolí Vídně, jižní Morava a Slovensko.

TIP: Vražedkyně na modlitbách: Nemilosrdné kudlanky nábožné

Vzhledem k vzácnému výskytu ságy v České republice a na Slovensku je tento druh v obou zemích zákonem chráněný. V Česku je kobylka sága zařazena mezi kriticky ohrožené druhy. Je zařazena také do seznamu druhů evropského významu na jejichž ochranu se vyhlašují chráněná území.

Portorický radioteleskop Arecibo se po sérii havárií definitivně zhroutil v prosinci 2020. Podle nedávných zpráv je už pravděpodobně definitivně rozhodnuto, že nebude rekonstruován ani jinak využíván pro vědecké účely. Přesto ještě Arecibo naposled pomáhá pro lidstvo velmi důležitému výzkumu blízkozemních planetek. A to ve velkém stylu, jak bývalo u Areciba zvykem.

Radioastronomové nedávno publikovali novou detailní zprávu o blízkozemních planetkách, která je založená na pozorováních Areciba z období od prosince 2017 do prosince 2019. Svým způsobem jde o pozdrav ze záhrobí, který bývalý radioteleskop posílá všem odborníkům a svým fanouškům.

Sledování blízkozemních planetek

Jde o největší zprávu tohoto druhu, založenou na radarových datech, jaká byla doposud publikována, v tomto případě v časopise The Planetary Science Journal. Zpráva zahrnuje detailní pozorování 191 blízkozemních planetek, včetně 70, které jsou považovány za potenciálně nebezpečné. Jde o planetky, které jsou dostatečně velké a jejichž oběžné dráhy se blíží naší planetě na vzdálenost menší než 7,5 milionů kilometrů, což odpovídá zhruba 20násobku vzdálenosti mezi Zemí a Měsícem.

Žádná z těchto blízkozemních planetek naštěstí nepředstavuje bezprostřední hrozbu pro Zemi. Podle NASA jsme v bezpečí před dopadem planetky smrtící velikosti minimálně příštích 100 let, pokud nedojde k nějaké výjimečné události. Badatelé ale přesto věnují těmto tělesům zvýšenou pozornost, například právě kvůli zmíněným „výjimečným událostem“.

TIP: Ztracený ale nezapomenutý: Radioteleskop Arecibo skončil, jeho odkaz ale přetrvá miliony let

Zpráva rovněž zahrnuje několik planetek, které si podle odborníků zaslouží detailní astronomický průzkum. Je mezi nimi i velmi zvláštní objekt 2017 YE5, který představuje dvojici prakticky stejných a navzájem se obíhajících planetek, které mají obě průměr 800 až 900 metrů.

Bakterie mohou mít velmi různorodé vlastnosti. Dřívější výzkum švýcarských vědců například ukázal, že bakterie rodu Magnetospirillum obsahují částice oxidu železa. Díky tomu jsou citlivé na magnetické pole.

Pro vědu jde o mimořádně zajímavou informaci, neboť bakterie, které lze ovládat, lze také využít například v medicíně. Simone Schürleová ze švýcarské Spolkové vysoké technické školy v Curychu a její tým nyní na tento dřívější výzkum navázala.

Magneticky ovládané bakterie 

Schürleová využila tyto bakterie k řízenému pohybu v těle laboratorních myší. V experimentech vědci prokázali, že bakterie Magnetospirillum je v tělech myší možné ovládat rotujícími magnetickými poli, přičemž se tyto bakterie mohou dostat i skrze stěnu cév. Právě taková schopnost je přitom nezbytná k tomu, aby v budoucnu podobné bakterie vybavené nákladem léčiv pronikaly do nádorů lidských pacientů.

TIP: Nanočástice v převleku se mohou vplížit do mozku a léčit tam nádory

„Využili jsme i přirozený a autonomní pohyb těchto bakterií,“ upřesňuje Schürleová. „Jakmile se magnetická bakterie dostane skrz stěnu cévy do nádoru, může vlastními silami proniknout hlouběji do nádorové tkáně.“

V dalších experimentech, které probíhaly v buněčných kulturách, badatelé připojili k magnetickým bakteriím lipidové váčky – lipozomy. V budoucnu by v právě takových váčcích bakterie mohly dopravovat léky přímo do nádoru.

V předkřesťanských dobách patřilo dnešní Skotsko k jednomu z nejodlehlejších a nejizolovanějších území celé Evropy. Země s hlubokými jezery, strmými vrcholy a neprostupným pralesem se zdála jako stvořená pro příběhy o vílách a vodních démonech. Zároveň však byla ideálním místem pro to, aby zde ve skrytu mohl přežívat vzácný či jinde vyhynulý živočišný druh. 

Takovému výkladu by nasvědčovalo i velmi časté zobrazování podivného tvora, který mohl tvořit běžnou součást života Piktů. Tito původní obyvatelé Skotska nám toho po sobě příliš mnoho nezanechali. Co nám však z jejich kultury zůstalo jsou zdobené kamenné stély, na nichž zachycovali vše, co pro ně mělo nějaký význam. 

Symbol neznámého významu

Vznik těchto symbolických kamenů se datuje do 6. až 9. století. Dané artefakty jsou neocenitelným svědectvím, díky němuž můžeme obdivovat umně zachycené výjevy z bitev i všedního života, nástroje, zbraně a předměty denní potřeby. Dosud na nich bylo identifikováno na padesát různých obrazců zpodobňujících zvířata, lidi, předměty i abstraktní symboly geometrických tvarů. 

Mezi těmito piktogramy jsou hojně zastoupena také zvířata. Najdeme zde kance, býka, jelena, koně, vlka, orla mořského, husu, hada i lososa, všechny vyvedené s neuvěřitelnou anatomickou přesností, a to jen několika málo liniemi. Jenomže vedle těchto jednoduše rozpoznatelných živočišných druhů se objevuje také stvoření, které nikdo dosud uspokojivě neidentifikoval. Toto takzvané piktské zvíře patří mezi pět nejhojněji se vyskytujících symbolů a je nejčastěji zobrazovaným tvorem ze všech.  

Je to skutečné zvíře?

Tvor má protáhlou hlavu s úzkými čelistmi sedící na krátkém krku, hydrodynamické tělo zakončené krátkým ocasem a ploutvovité končetiny. Charakteristický je pro něj dlouhý štíhlý „výrůstek“ na hlavě. Nikdo nedokáže přesvědčivě určit, o jaké zvíře by se mohlo jednat. 

Není to žádný známý živočišný druh. Nejrozšířenější hypotéza předpokládá, že se jedná o zobrazením delfína, přičemž hlavním (a vlastně i jediným) argumentem má být hlava s úzkými čelistmi. Pokud se však na tvora podíváme bez předsudků, musíme takové tvrzení odmítnout. Kytovec nemá dva páry ploutvovitých končetin, ale naopak hřbetní ploutev a jeho ocas je rozštěpený. Očividně jde o jiné zvíře. Ovšem o jaké? 

Jen krásný symbol

Lze samozřejmě namítnout, že vlastně nemusí jít o reálného živočicha, ale jen o jakési fiktivní symbolické stvoření. Historici umění ho proto považují za tvora zastupujícího sílu země, a především vodního živlu. To ale existenci podobného zvířete nevylučuje. 

Tajemné stvoření se objevuje na kamenech až příliš často, tvoří celých 40 % ze všech zobrazovaných zvířat. Piktové byli skvělými pozorovateli přírody a zvíře, které znali, dokázali dokonale přenést do výtvarné podoby, což dokazuje například jejich zpodobnění lososa. Můžeme zcela zavrhnout myšlenku, že tajemné stvoření bylo skutečným, byť vzácným tvorem, se kterým se zdejší obyvatelé čas od času setkávali? Pravděpodobně nikoliv. 

Ryba ani delfín

Při důkladném studiu můžeme vyloučit, že by v případě piktského zvířete mohlo jít nejen o rybu, ale i o mořského savce. Všechny jeho fyzické znaky jsou diametrálně odlišné. Neznámý tvor má čtyři končetiny, přičemž zadní se zdají být silnější než přední. Tělo ukončuje krátký nerozštěpený ocas, chybí mu hřbetní ploutev a má masivnější tělo. Navíc žádný z delfínů nedokáže hlavu ohnout do té míry, jakou běžně vídáme u tajemného tvora. V souvislosti s delfínem bývá také zmiňován podivný výrůstek na hlavě, který by nemusel být kompaktní součástí těla, ale symbolickým naznačením dýchacího otvoru v horní části lebky či přímo proudem vypuštěné vody.

Dominantním rysem je, v porovnání s jeho krátkým krkem, větší hlava s úzkou protáhlou tlamou. Má hydrodynamický tvar a úzké dlouhé čelisti naznačují, že se tvor mohl živit chytáním ryb. Připustíme-li možnost, že piktské zvíře bylo skutečným živočichem, jakého tvora tedy Piktové zachytili? Jedna možnost se nabízí. Problém je však v tom, že tvor, který by piktskému zvířeti dokonale odpovídal, již oficiálně vyhynul.

Poslední svědek druhohor?

Naprosto identický je totiž ještěr z podřádu pliosaurů Peloneustes philarchus. Pliosauři byli příbuznými dlouhokrkých plesiosaurů a vládli mořím od rané doby jurské do křídového období. Největším z dosud známých jedinců byl více než dvacetimetrový dravec kronosaurus. Fosilie těchto ještěrů často pocházejí z Britských ostrovů, zejména z jurských jílových sedimentů jihovýchodní Anglie. Doklady peloneustovy přítomnosti byly odkryty například ve Stewartby v Bedfordshire.

Fosilie pliosaura Peloneustes philarchus v Senckenbergově muzeu ve Frankfurtu. (foto: Wikimedia Commons, Ghedoghedo, CC BY-SA 3.0)

Peloneustes dorůstal délky kolem tří a půl metru a až neuvěřitelně se podobal piktskému zvířeti. Měl větší hlavu s úzkými mohutnými a protáhlými čelistmi opatřenými menším počtem silných, tupě zakončených zubů. Jeho hydrodynamické tělo bylo masivnější se čtyřmi ploutvovitými končetinami, přičemž zadní byly mohutnější. Trup zakončoval krátký ocas. Nozdry měl posazené na vrcholu lebky blízko očí a živil se chytáním ryb a hlavonožců. Pokud by tedy nebyl považován za dávno vyhynulého, byl by to právě on, koho bychom mohli označit za piktské zvíře.

Země plná tajemství

Skotsko je od nepaměti prodchnuto pověstmi a odkazy na nejrůznější vodní příšery. Znali zdejší obyvatelé i pravěkého ještěra? Z doby, kdy na zemi vládli dinosauři, dodnes přežilo více živočišných druhů. Dnes je peloneustes již vyhynulý, ale před dvěma, nebo i více tisíci lety tomu tak být nemuselo. Byl to pro ně tvor vzácný, ale přesto reálný, a tak ho často zobrazovali. Nebo snad bylo piktské zvíře pouze prastarou vzpomínkou na tvory, kteří tu kdysi žili?

Ani nově objevená planeta Neptun se však nechovala podle propočtů – i u ní se totiž projevovaly odchylky od vypočtené polohy. Drobné nesrovnalosti se objevily také u Uranu a Saturnu. Rozborem těchto odchylek se zabýval zakladatel flagstaffské hvězdárny v americké Arizoně Percival Lowell (1855–1916), který si za účelem studia planet postavil soukromou observatoř. Aby tyto odchylky vysvětlil, předpokládal podle výpočtů z roku 1905 existenci další planety za drahou Neptunu. Jeho pozorování však skončila bez úspěchu a stejně neúspěšní byli i další „hledači“.

Mladík našel prcka

Pátrání po neznámé planetě se od ledna 1929 věnoval Clyde W. Tombaugh (1907–1997), který nastoupil na hvězdárnu ve Flagstaffu jako mladý pozorovatel. Jednalo se o fotografická pozorování, při nichž se porovnávaly dva snímky téže oblasti, pořízené s odstupem několika dnů. Následně se na nich pomocí tzv. blinkkomparátoru vyhledávaly objekty, které změnily polohu.

Pohled na povrch Pluta ze tří různých úhlů, složený z mnoha snímků Hubblova vesmírného dalekohledu. (foto: Wikimedia Commons, NASA, ESA, Marc W. Buie, CC0)

Tímto způsobem objevil Tombaugh 18. února 1930 v blízkosti hvězdy Delta Geminorum poblíž vypočteného místa nové těleso – bylo považováno za další planetu a pojmenováno Pluto. Ze zjištěných odchylek drah Uranu a Neptunu astronomové vypočítali, že tato planeta musí mít hmotnost více než šestkrát převyšující hmotnost Země a průměr 25 000 km (Lowell, 1890). V roce 1949 Kuiper uváděl, že průměr Pluta dosahuje 10 000 km a jeho hmotnost pouze 0,7 hmotnosti Země. A podle současných informací je to jen 2 306 km a 0,0022 hmotnosti naší planety…

Jen 76 let...

V roce 2006 bylo tedy na kongresu Mezinárodní astronomické unie, který se konal v Praze, rozhodnuto, že Pluto ve skutečnosti není plnokrevnou planetou. Bylo zařazeno do nově vytvořené kategorie těles nazývaných trpasličí planety. Kromě Pluta do ní patří ještě čtyři další objekty (Ceres, Eris, Makemake a Haumea). Planet je tedy již pouze osm.

První světová válka na východní frontě byla po jistou dobu poměrně mobilní, na rozdíl od zákopového patu na západní frontě. Během ofenzivních operací, obchvatů a obkličovacích či obléhacích akcí padlo do zajetí ohromné množství vojáků obou stran. Zajatecká zkušenost tak představuje nedílnou součást poznání, jaká Velká válka vlastně byla a co pro své současníky mohla znamenat. Pokusíme se očima přímých svědků nahlédnout na několik témat, která byla pro zajatce vrcholně důležitá.

Tarakáni v polévce

Stravování v lágrech bylo v zásadě dvojího druhu: buď jej zajišťovaly centrální kuchyně zásobované vedením tábora, nebo šlo o improvizaci postavenou na podloudném získávání surovin (krádeže, pašování do tábora, odkup od strážných/překupníků, směnný obchod), která mohla vyústit v zásobování malých skupinek i v ustanovení soukromých vývařoven, kde se za nevelkou částku dala koupit polévka i něco lepšího. Kvalita i kvantita jídla byly téměř vždy nedostačující a lze pouze potvrdit poznatky z jiných armád a jiných zajateckých táborů 20. století, kdy zajatci měli jídlo na prvním místě svého hodnotového žebříčku, zatímco třeba sex byl až kdesi vzadu. 

Karel Vaněk, někdy označovaný jako pokračovatel Jaroslava Haška (je autorem Švejkových příhod navazujících na Haškovu knihu), na hygienu spojenou se stravováním vzpomínal: „Nikdo na světě by mě doma nedonutil, abych takhle jedl; mísy špinavé, snad nikdy nemyté, smrdí hnilobou a do jídla nám vítr zanáší kotouče prachu, smetí, koňského trusu; ale tady hlad nutí jíst se zavřenýma očima.“

Na první pohled smířlivější byl Karel Fibich, toho času se nalézající v táboře v Povolží: „Při obědě občas nám padnou tarakáni [švábi – pozn. autora] do polévky, nikoho to však nerozčiluje. Lapne zvířátko za nožku, šlápne mu na tělíčko a kliďácky slope dál. Bylo by zbytečné se rozčilovat, stejně jich bývá v polévce rozvařeno několik set, neboť kuchyňská budova je těmito zvířátky tak zamořena, že stěny a stropy nad kotly se doslovně jimi hýbou a prohýbají.“

Závody v jedení

V dárnickém táboře, kterým prošla drtivá většina zajatců při cestě hlouběji do nitra ruské říše, byl dle Václava Valenty-Alfy takový zmatek při rozdílení jídla z centrálních kuchyní, že jako pleňas [zajatec – pozn. autora] „obědvals proto někdy časně ráno, jindy zas až k půlnoci, jindy na tebe řada ani nepřišla, abys druhého dne dostal třeba dva obědy“. Ve stravě poskytované táborovými kuchyněmi nebyl dostatek vitamínů a minerálů, což způsobovalo vážné případy podvýživy. Zajatci postrádali hlavně maso, proto si pomáhali, jak mohli. Existují vzpomínky například na konzumaci psího masa – k oblíbeným vtipům patřilo předložení psí pečeně (nebo guláše) nic netušícímu strávníkovi a potom zábava z jeho reakce nad odhalením původu oné krmě.

Nevíme mnoho o případné konzumaci krysího nebo potkaního masa (zajatci s těmito hlodavci vedli zcela nesmiřitelné války), ale existují odkazy na jiné, pro východní Slovany taktéž nechutné maso. Rusové si oškliví konzumovat zajíce, stejně jako želvy, proto velitel tábora, v němž se nacházel Vladimír Soušek, zakazoval chytat a jíst zemní želvy, které se tam vyskytovaly v ohromném množství.

Jídlo bylo nejčastěji rozdáváno v bakách (mísách) určených pro deset mužů a zůstávalo posléze na nich, jak si ho rozdělí. Konflikty tak byly na denním pořádku a muži se vždy snažili jíst co nejrychleji, aby snědli více než jejich kolegové. „Ani horká kaše nezabrzdila závod v jedení,“ vzpomínal Vladimír Soušek. „Vypadalo to mnohdy jako training pro polykání ohně v cirkuse.“ Karel Vaněk došel tak daleko, že si snažil vsugerovat, že je vše jinak: „Přežvykuji a myslím třeba na řízky s brusinkami, které jsem rád jedl; piji horkou vodu a vsugeruji si, že sedím v kavárně nad šálkem čokolády.“

Rvačky o pár soust

S jídlem a jeho obstaráváním byla spojena spousta konfliktů. Karel Samec vzpomínal na děsivou příhodu, kdy při rvačce o jídlo spadli dva Maďaři do kotle zapuštěného do země a téměř se uvařili. Zde však těžko soudit, zda nejde táborovou legendu sdílenou v kolektivní paměti vzpomínajících Čechů, protože i Václav Valenta-Alfa si „pamatoval“ podobnou událost. V jeho podání se vše mělo stát v Dárnici a Maďar byl pouze jeden. Valenta-Alfa také dodal, že kaše se nakonec přece jenom snědla.

Otokar Křepela zase napsal: „Při rozdílení polévky viděl jsem scény, kdy se člověk z hladu měnil v bestii. Nikdy jsem nepomyslil, že je možno s takovou zuřivostí rváti se o sousto chleba a polévky. Jako smečka hladových psů s vyvalenýma očima rvali se zde bývalí spolubojovníci o mísy polévky…“

Problémy se vyskytovaly nejen se stravou, ale také s pitným režimem. Zajatci se poměrně rychle naučili ruskému zvyku pití čaje a snažili se nezanedbávat ani základní hygienické opatření, tedy převařování vody, vždy to však nedodržovali a v takových případech se velmi často začaly bleskurychle šířit epidemie nakažlivých chorob. Vody také vždy nebylo dostatek – Jarolím Fiala uváděl v deníku, že se řadil do party, která musela vstávat ve tři hodiny ráno, aby vyrazila do vzdáleného místa pro vodu pro celý tábor. Byla to prý práce nevděčná a těžká a odměnu představovala pouze trocha nepříliš vábné kaše jako přídavek k polednímu jídlu.

Dostatek prvních let

Oproti všem steskům, strázním a stížnostem lze najít i mírně pochvalné zápisy. Třeba u Josefa Jiráska, který se však z ruského zajetí nevrátil (pouze jeho deník byl po válce doručen rodině). Mimo jiné si do něj zapsal: „Na každého přišlo denně tři funty chleba, tři kostky cukru a kornout čaje pro všechny. Obědy se nám prozatím donášely z města z kasáren, neb pro nás nebyla kuchyně ještě zřízená. K obědu byla hovězí polévka se zelím, maso a kaše z prosa nebo z pohanky. Jedlo nás vždy všech deset z jedné mísy velkými dřevěnými lžícemi, na které jsme si nemohli zvyknout. Strava byla celkem dobrá a jen jsme si přáli zdravější obydlí a lepší pořádek.“

Josef Sulíček z Vizovic se dostal do zajetí hned první válečnou zimu a zdá se, že tito „první zajatci“ se měli na Sibiři poměrně dobře, rozhodně lépe než při tragické situaci v roce 1916 a v revolučním roce 1917. Sulíček napsal o době po příjezdu do tjumeňského lágru: „Teď skutečně nastala doba odpočinku.“ Jistě by s ním souhlasil i Bedřich Opletal, ten pobýval ve stejné době na stejném místě: „Po několika dnech v Tjumeni jsme došli k závěru, že by to zajetí docela ušlo…“

Obrana před nudou

Karel Fibich psal: „… valná část denní doby [se] prolenoší a zhoubné následky nudy je třeba ubíjeti jakýmkoliv zaměstnáním.“ Jarolím Fiala by s ním nepolemizoval: „Já mám zde na starosti rozsvěcení a čištění lamp. Mám jich celkem osmnáct, jinak krátíme si chvíli vypravováním, hádáním, zpěvem a jak se dá. Kromě nošení vody na kuchyni nemáme jiného na práci. Tak žijeme s všelikými příhodami a svými vzpomínkami až do konce ledna 1915.“

Nekonečný kolotoč nudy a nicnedělání motivoval část zajatců k tomu, aby hráli divadlo, organizovali hudební představení, zpívali, sportovali, četli knihy, noviny či kalendáře, psali deníky, vydávali improvizované časopisy nebo provozovali spiritismus. Stranou nezůstala výuka ruštiny (nebo francouzštiny, chemie, či dokonce účetnictví), převypravování románů či před válkou zhlédnutých filmů nebo šachové turnaje.

Oblíbené byly karetní hry, jak vzpomínal nejen Karel Fibich: „Na pryčně hraje parta zajatců v karty o peníze, vydělané na pracích. Chvílemi se sprostě hádají. Když je někdo rozvztekleně okřikne, umlknou na krátko, ale brzy jsou opět ‚v sobě‘.“

Mnozí muži v sobě pěstovali nebo snad odhalili dovednosti, které jim pomáhaly nejen vítězně válčit s nudou, ale také vydělávat: „Inženýr Bláha… vyráběl pěkné, různobarevnými dřevy vykládané skříňky, vysoustruhoval si šachové figurky, vyřezal vlastnoručně dýmku, vázal knihy a pořídil si také kufr s přihrádkami pro své prádlo a různé drobnosti.“ Předměty denní potřeby si od něj nechávali vyrábět i důstojníci včetně jednoho, jenž v tajné přihrádce takového kufru schovával udavačské dokumenty proti jiným zajatcům. Kufr se vzácným obsahem se posléze pokusil propašovat do Rakousko-Uherska.

Vznešené pohnutky

Pořádaly se také kulturní pořady, z nichž je možno zmínit například ty v Tomsku, které probíhaly pod záštitou velitele tamějšího zajateckého lágru. Tamější pěvecko-hudební kroužek získával peníze pro ruský Červený kříž: „Vbrzku bylo nacvičeno dosti vhodných čísel a uspořádáno několik slavnostních večerů v měsících zimních r. 1914–1915, které ruskému Červenému kříži značně finančně prospěly. Na těchto večerech nevystupovali jsme v ošumělém austrijáckém mundůru, nýbrž byl nám zhotoven úbor, sestávající se z bílé košilky, modrých kalhot a červené úzké vestičky s modrou vázankou.“

Stranou nezůstávala ani četba. Nebylo jednoduché sehnat mnoho rozmanitého čtiva, přesto vznikaly táborové knihovny, a náruživí čtenáři se dokonce učili rusky, protože přece jen bylo snazší sehnat čtivo v ruštině než v jakémkoli jiném jazyce. Karel Vaněk chápal aktivitu v zajetí jako způsob, jak přežít, a hlavně si udržet zdravý rozum. Na jednu stranu psal o příliš činorodých vězních, nezapomínal ale ani na rezignované nebožáky, kterým nevěštil příliš dobrý osud.

Izolovat a pohřbít

Nebylo nic zvláštního, že mnoho Čechů se dostalo do ruského zajetí po zranění, a proto se dochovalo nemálo vzpomínek na ruské doktory, zdravotní sestřičky a nemocnice. Jednu takovou popsal Rudolf Raše: „A teď, za války, tam bylo nacpáno asi 700 raněných a nemocných zajatců. Postele jedna vedle druhé, podél zdi i v prostředku. Místa na stoly a stolky tam už nebylo. Tak jsme žili celý svůj život na posteli, i ti, co mohli sedět nebo chodit.“ Je jisté, že podobný způsob života se Rašemu rychle omrzel, vždyť v pleňácké nemocnici strávil pět dlouhých měsíců.

Nemoci se mnoha zajatcům stávaly stálým průvodcem. Celkové počty zemřelých nejsou k dispozici, ale určitě se pohybovaly v řádech statisíců. Zejména v klimaticky náročnějších regionech (jih nebo naopak sever ruské říše) znamenaly některé choroby pro pleňasy skutečnou katastrofu. V cholerových oblastech jich umíraly stovky denně, takže na hřbitovech u táborů nestačily ani hromadné pohřební jámy. Mizerná nebo zcela chybějící lékařská péče (jeden nedovzdělaný medik měl nezřídka na starost tisíce lidí) se mnohdy nezmohla na nic jiného než na izolaci nakažených a jejich následné pohřbení. Strašlivým zážitkem musely být cholerové baráky, kam byli zavíráni nakažení touto průjmovou „metlou“. Strážní jednoduše zatloukli okna i dveře a nemocné ponechali svému osudu. 

Josef Jirásek vzpomínal na zimu 1914/1915 značně nevesele: „… tak jsme byli odkázáni pouze na malou nezdravou místnost, kde z každého kouta na nás koukala nemoc. Vypadali jsme uboze, neb každý byl zarostlý plnovousem k nepoznání a bledý.“

Léčba „po rusku“

Všudypřítomní parazité přenášeli množství chorob, z nichž ty nejděsivější vedle cholery bezpochyby byly skvrnitý tyfus a úplavice: „Step za městem byla v krátkém čase přeměněna v ohromný hřbitov s dlouhými řadami prostých dřevěných křížů. Jak smutný byl to pohled! Chodili jsme jako beze smyslů, hledajíce marně záchranu před zuřící epidemií […] Ráno vstal hoch ještě zdravý, večer začala ho boleti hlava, první příznak tyfu. Takový ubožák odjížděl do nemocnice s vědomím, že se snad již nevrátí […] několik nocí jsme spali na dvoře, při citelné zimě. Nikdo netroufal si vkročiti do místnosti, přeplněné nemocnými.“

V některých případech byli nemocní odváženi do zajateckých nemocnic, nacházejících se i mimo tábory, kde však situace nebyla o mnoho lepší. Václava Kaplického, který skončil v nemocnici v horečkách nakažený úplavicí, prý ruský lékař léčil pouze tím způsobem, že se poptal na konzistenci stolice a odešel. Zdravotní sestra každý večer rozdělovala opiové kapky, aby hospitalizovaným nebožákům ulevila od bolestí, někdy se však neobjevila, neboť měla schůzku.

TIP: „Houpačky jedou!“: Pojízdná tiskárna zásobovala legie vlastním tiskem

V táboře Zolotaja Orda v dnešním Uzbekistánu se pohřbívalo i sedm desítek mrtvých denně. Rakve se nepoužívaly, protože velitel tábora chtěl ušetřit a část peněz určených na pohřby si nechával pro sebe. Jako hrobníci sloužili samotní zajatci, což jistě přispělo k dalšímu šíření epidemií. Šetřivý velitel také údajně nechával své podřízené, aby své mrtvé spolutrpitele svlékali, prádlo vykazoval jako spotřebované a dál ho prodával. 

S hmyzem máme na první pohled jen máloco společného. Ale zdání podle všeho klame. Vědci studující chování hmyzu již nějakou dobu upozorňují, že hmyz se ve skutečnosti podobá savcům a dalším obratlovcům, někdy až nečekaným způsobem. Potvrzuje to i nový výzkum týmu, který vedli odborníci britské Univerzity královny Marie v Londýně.

Samadi Galpayageová a její kolegové uspořádali sérii nepochybně zábavných experimentů s čmeláky, v nichž testovali hypotézy o jejich chování. Experimentů se zúčastnilo celkem 45 čmeláků. Brundibáři se pohybovali v prostoru, kde se mohli přímou cestou dostat k potravě, nebo mohli zvolit odbočku, která vedla k „hřišti“ s dřevěnými kuličkami. Závěry výzkumu zveřejnil v polovině října časopis Animal Behaviour.

Hřiště pro čmeláky

Ukázalo, že čmeláci velmi často volí odbočku na hřiště, i když k tomu nemají žádný očividný důvod. Tedy kromě toho, že je baví si hrát s kuličkami. Pozoruhodné bylo, jak se jednotliví čmeláci liší ve své hravosti. Někteří si s kuličkami hráli jen jednou nebo párkrát, zatímco jeden ze čmeláků navštívil hřiště celkem 117krát!

Výzkum potvrdil, že si čmeláci hrají s kuličkami ve většině případů opakovaně, aniž by k tomu byli předem cvičeni a aniž by za to dostávali jakoukoliv odměnu. Dělají to dobrovolně a spontánně, podle všeho jen pro zábavu. Čměláci si podle všeho dovedou hrát velmi podobně jako zvířata, u kterých se takové chování podařilo zdokumentovat – například savci nebo třeba ptáci.

TIP: Šťastné bzučení: Vědci zjistili, že čmeláci mají emoce a nálady

„Je ohromující a také zábavné sledovat čmeláky, jak si hrají,“ líčí Galpayageová. „Znovu a znovu se k nabídnutým hračkám přibližují a manipulují s nimi. Navzdory malému tělu a relativně jednoduché nervové soustavě jsou čmeláci očividně víc, než jenom malé robotické bytosti.“

Zatímco centra starobylých mayských měst byla vyhrazena náboženství a kultuře, v širším okolí našly místo budovy určené pro řadové obyvatele, které zjevně rostly živelně a značným tempem. Na vrcholu mayské civilizace dosahovala hustota městského zalidnění kolem 800 osob na kilometr čtvereční, tedy asi třetiny oproti dnešní Praze.

Tradice velela, aby se mladý muž oženil, opustil domov a nedaleko si vystavěl nový. Zpravidla to zvládl vlastníma rukama, neboť prosté domy s doškovými střechami vznikaly z blátěných cihel, dřeva, trávy a drobných kamenů. Kvůli riziku povodní většinou spočívaly na vyšším podstavci, ovšem kamenné základy si mohli majitelé dovolit jen zřídkakdy. Zmíněný materiál sloužil primárně k výstavbě budov pro elitu nebo prvků infrastruktury jako zavlažovacích kanálů a cest. 

Ještě před stavěním nových obydlí bylo třeba odlesnit rozsáhlé plochy a podle některých studií se pro vznik jediného čtverečního metru zástavby muselo odstranit dvacet stromů. Situaci dál zhoršovalo vypalování lesů kvůli získání zemědělské půdy. V době civilizačního vrcholu byly zřejmě dokonce úplně vyklučeny nejhustěji zalidněné jižní části říše, což se pak nejspíš odrazilo v klimatu: Podle jedné z nedávných prací mohlo zmizení lesního porostu zvýšit průměrné roční teploty v určitých regionech až o tři stupně. V periodických obdobích sucha, která jsou pro oblast typická, původně lidem pomáhaly zásoby vody udržované v lesích – ty však zmizely spolu se stromy. Vznikla tak smrtící kombinace, jež většinu obyvatel vyhnala z domu (viz Kam se poděli?). 

Uhlí promluvilo

K opuštění domova mohli mít ovšem lidé v určitých případech i jiný důvod. Čím dál víc indicií v poslední době naznačuje, že se Mayové někdy uchylovali dokonce k ničení vlastních měst. Podle vědců šlo o strategii uplatňovanou během válečných konfliktů, které zřejmě předcházely postupnému zániku kdysi mocné říše. 

V roce 2013 prozkoumal americký paleoklimatolog David Wahl guatemalskou lagunu Ek’Naab, u níž se kdysi rozkládalo mayské město Witzna. Sedimenty na dně totiž mohou odhalit řadu detailů o osudu místních obyvatel a odborníci daný postup využívají poměrně často, neboť z nánosů lze vyčíst například podrobnosti o kácení lesních porostů. Podle očekávání se také podařilo objevit zbytky dřevěného uhlí, z čehož lze soudit, že Mayové okolní prales vypalovali, aby získali prostor pro výstavbu. Wahl však zjistil, že je uhelná vrstva v laguně Ek’Naab mimořádně silná – což naznačovalo víc než jen zemědělské využití ohně. 

Oheň na střeše

Mezitím jiný tým archeologů odhalil u mnoha budov Witzny známky silného poškození, přičemž řadu z nich zjevně zasáhl oheň. Ruiny ovšem skrývaly ještě další překvapení: Na jedné z dochovaných zdí našli vědci vyrytý nápis, z nějž dokázali rozluštit spojení „Bahlam Jol“ – jak město pojmenovali sami Mayové. Definitivní potvrzení, že sídlo lehlo popelem, pak přinesl nápis v sousední lokalitě Naranjo. Do jednoho z tamních kamenů kdosi vyryl zmínku, že Bahlam Jol zachvátil požár. Z uvedené datace pak badatelé vypočítali, že k události došlo 21. května 697. 

Katastrofu sice mohla zapříčinit nešťastná náhoda, ale Wahl a jeho tým si to nemyslí. Stejný osud totiž potkal přinejmenším tři sousední města a vědci z toho usuzují, že oheň někdo založil úmyslně s cílem zničit konkrétní osídlení. Má tak jít o důkaz, že mezi sebou Mayové válčili už dlouho před tím, než je zasáhla klimatická změna a přispěla k jejich postupnému úpadku. „V klasickém období mezi léty 250 před Kristem a 900 po Kristu mezi nimi vypukaly ničivé konflikty, jež mohly vést ke zmenšení populace a k hospodářské recesi,“ shrnuje Takeši Inomata z Arizonské univerzity.