Šlo například o pozorovací a průzkumné lety prováděné ve prospěch a z palub velkých válečných plavidel – bitevních lodí a křižníků. Klíčovou roli mohla letadla sehrát třeba při hledání cílů a navádění palby během klasických námořních dělostřeleckých duelů. Je třeba si uvědomit, že pozorovatel na nejvyšším stožáru dohlédl do vzdálenosti přibližně 9 km, zatímco dostřel hlavních děl americké bitevní lodě třídy Iowa přesahoval 38 km!

TIP: Hydroplány a vodní stíhačky za 2. světové války

Tyto lety, stejně jako třeba záchranné mise, vykonávaly u US Navy v průběhu celé války mimo jiné i dvoumístné plovákové stroje Vought OS2U Kingfisher. Startovaly z přibližně 15 metrů dlouhého otočného katapultu a po návratu k lodi přistávaly na vodní hladinu, odkud je na palubu vytáhl jeřáb.

Pokud jde o způsob pohřbívání, patří Portugalsko mezi spíše konzervativní země. Mnohem častější jsou zde tradiční pohřby do země než kremace. To sebou nese velké nároky na městské hřbitovy, kde dochází místo pro nové hroby. Země proto v 60. letech přijala zákon, který umožňuje po třech letech exhumovat pohřbené a přemístit je v úspornější „poslední obálce“ na jiné místo. Podmínkou je, aby tělo bylo zcela rozložené, hlavně pokud jde o měkké tkáně. To se ale v posledních letech neděje.

Jak vysvětluje forenzní antropoložka Angela Silva Bessová z portugalské Univerzity Coimbra, která studuje hřbitovy v Portugalsku: „Nemáme prakticky žádný prostor na zakládání nových hřbitovů ani na rozšiřování již existujících.“ Systém s dočasnými hroby funguje nebo přesněji řečeno donedávna fungoval.

Portugalské mumie

V posledních letech se mrtví z nevysvětlitelných důvodů přestávají rozkládat. Na hřbitovech v Portu v letech 2006 až 2015 nebylo při první exhumaci zcela rozloženo 55 až 65 procent pohřbených. Jde o nepříjemnost hned v několika ohledech. Kromě chybějícího místa na hřbitovech se celá věc dotýká i rodin zesnulých. Ti jsou o možném přesunu pohřbených předem informováni, nicméně pokud hrobníci po exhumaci zjistí, že tělo ještě nedošlo rozkladu, musí jej opětovně pohřbít a další exhumace je možná nejdříve za dva roky. Opakované otevírání hrobů je pro rodiny často velmi traumatizující.

Příčinu tohoto zvláštního fenoménu se odborníkům zatím odhalit nepodařilo. Tým Silvy Bessové se pokoušel zjistit, co by mohlo rozklad těl zpomalovat. Vědci odebrali vzorky půdy z celkem pěti hřbitovů v Portugalsku a zkoumali jejich složení a další vlastnosti, na žádnou souvislost ale nenarazili. Různá těla pohřbená ve stejné části hřbitova jsou podle jejich zjištění v různém stadiu rozkladu. U některých se dokonce různí stadium rozkladu u jednotlivých částí těl. V mnoha případech těla místo rozkladu přecházejí do jakéhosi podivného stadia mumifikace, která brání další degradaci.

Posmrtná hádanka

Vědci se ve snaze rozluštit tuto záhadu nyní hodlají zaměřit na informace o samotných pohřbených. Zajímat je bude jaké léky tito lidé během života užívali i jaké byly jejich návyky. Podle některých odborníků může hrát roli celková velikost pohřbeného, množství svalové hmoty nebo tuku. Podle Tristana Krapa, lektora forenzních věd z Maastrichtské univerzity, je otázkou, zda jsou tři roky dostatečně dlouhou dobu pro úplný rozklad lidského těla. Zároveň ale připouští, že takřka neexistují seriózní vědecké výzkumy, které by přesněji mapovaly, co se děje s pohřbeným lidským tělem.

TIP: Moderní urny umožní pozůstalým vypěstovat si z popela zemřelých stromy

Problémy s pohřbíváním tak v Portugalsku pomalu mění staletí zažité zvyky a v zemi roste počet kremací. Zatímco před 15 lety byla v celém Portugalsku čtyři krematoria, dnes jich v zemi funguje téměř čtyřicet.

Psychologové z University of California navázali na slavný „marshmallow pokus“ z roku 1972: Předškolní děti při něm dostaly bonbon s tím, že pokud jej vydrží nesníst do příchodu experimentátora, získají za odměnu ještě jeden. Ne každý malý dobrovolník sice pokušení odolal, nicméně ti, kteří prokázali pevnější vůli, pak byli údajně v dospělosti úspěšnější – ačkoliv závěry proslulé studie dnes čelí řadě výhrad.

Kdo vydrží déle?

V nejnovější práci publikované v časopise Psychological Science se výzkumníci zaměřili na národnostní rozdíly mezi japonskými a americkými dětmi. Kulisy pokusu se víceméně podobaly a cílem bylo zjistit, jak dlouho dokážou malí účastníci ponechaní jen v dozoru kamer vyčkávat, než si rozbalí dárek, respektive snědí sladkost. Do experimentu s jídlem se zapojilo 26 amerických a 40 japonských dětí a v části experimentu s dárkem psychologové sledovali 32 amerických a 40 japonských dětí.

Ačkoliv se obě odměny mohou jevit téměř identické, pro děti mají zcela rozdílný význam. A tak zatímco předškoláci z USA projevili až čtyřikrát větší trpělivost v případě dárků oproti konzumaci pochoutky, jejich asijští vrstevníci se dřív vrhli na balíček – v průměru za pět minut – zato jídlu odolávali až čtvrt hodiny.

Východ versus západ

Psychologové výsledek objasňují kulturními odlišnostmi: V zemi vycházejícího slunce je zvykem čekat, než dostanou všichni strávníci svůj talíř, kdežto obyvatelé Spojených států většinou jedí rovnou.

TIP: Drsné pokusy na lidech: Psychologické experimenty s šokujícími výsledky

Naopak rozdávání dárků představuje v Americe obvykle slavnostní událost při zvláštních příležitostech, zatímco v Japonsku jsou drobné pozornosti běžné. „Naše závěry potvrzují, že v případě odložené slasti nemotivuje sílu vůle pouze individuální nastavení jedince, ale i vnější okolnosti,“ uzavírají autoři studie. 

Na velšské pláži Freshwater West se v roce 2010 natáčela scéna smrti skřítka Dobbyho, který se v příběhu stal svobodným díky darované ponožce. Na místě natáčení později vznikl Dobbyho pomníček, který obklopují vzkazy a ponožky. Podle odborné studie, jejíž autoři okolí mohyly osm měsíců monitorovali, mohou tyto předměty nezvratně poškodit místní faunu a flóru. Problematická je zejména uvolňující se barva nebo malé součástky, které by se mohly dostat do mořského prostředí a potravního řetězce a ohrozit volně žijící živočichy.

TIP: Fanoušek Pána prstenů se rozhodl žít jako skutečný hobit a chystá se budovat Hobitín

„Dobbyho památník zůstane na svém místě, aby si ho fanoušci mohli užít,“ uvedla v prohlášení britská organizace pro ochranu památek a přírody National Trust Wales. „Žádáme ale návštěvníky, aby se u památníku jen vyfotili a pomohli tak chránit životní prostředí.“

Dobbyho památník na velšské pláži Freshwater West. (foto: Profimedia)

Císař Karel i jeho choť Zita Bourbonsko-Parmská se úmyslem co nejrychleji ukončit první světovou válku netajili z mnoha příčin. Jako hluboce věřící křesťany je trápily miliony obětí na životech, které si kruté boje vyžádaly, a uvědomovali si také, jaké nebezpečí monarchii hrozí v případě porážky.

Oběma vadila stále zřejmější závislost Rakousko-Uherska na Německu, kterou válka jen prohlubovala. Německá generalita ovšem jakoukoli možnost mírových jednání, která by skončila jinak než vítězstvím Německa, rozhodně odmítala. Od léta 1918 se ale situace na frontách zhoršovala každým dnem a bylo zřejmé, že zhroucení rakousko-uherské i německé armády je jen otázkou času. 

Odpovědnost od Boha

Na podzim situace vyvrcholila: 21. října 1918 německy hovořící poslanci Říšské rady vytvořili prozatímní Národní shromáždění Německého Rakouska. To ze svého středu zvolilo 20 poslanců, kteří se prohlásili za samozvanou „Státní radu“. Ta začala do svých rukou přebírat poslední centrální úřady, které ještě fungovaly. V Rakousku tak nastalo fakticky dvojvládí, protože vedle této „Státní rady“ pořád ještě existovala císařem řádně jmenovaná vláda v čele s Heinrichem Lammaschem. Císař už ale neměl žádné prostředky, aby obnovil pořádek a samozvanců se zbavil.

Po celém Rakousku po bolševickém vzoru vznikaly vojenské a dělnické rady, zatímco z fronty se vraceli zklamaní a vyčerpaní vojáci, kteří cestou rabovali a loupili. Situaci ještě vyostřilo vyhlášení samostatného československého státu 28. října. 

Krize vyvrcholila v listopadu 1918: vedení rakouské sociální demokracie vystoupilo s požadavkem na vyhlášení republiky a ultimativně požádalo císaře Karla, aby se vzdal trůnu. Ten rozhodně odmítl. „Koruna je odpovědnost, kterou mi předal Bůh a na niž nemohu rezignovat,“ odpověděl.

Situace se dále zhoršovala – z Vídně dokonce svévolně odešli maďarští vojáci, kteří dosud hlídali císařský Hrad a Schönbrunn. Hlavě státu tak hrozilo nebezpečí, že se stane terčem útoku revolucionářů. Svoji abdikaci znovu odmítl 11. listopadu, kdy se ho k ní snažila přimět zvláštní delegace. Císařovna Zita jej podpořila slovy: „Panovník nemůže odstoupit. Může být sesazen, to je násilí, ale odstoupit, nikdy!“

Nakonec našly obě strany kompromis. Císař se trůnu nevzdal, podepsal však prohlášení, že ustoupí do pozadí a rezignuje na řízení státních záležitostí. Chápal je – spolu s císařovnou Zitou – jako dočasný ústupek, který se v budoucnu podaří zvrátit.

Moc se vzdaluje

Ještě téhož dne císařská rodina Schönbrunn opustila. Útočiště našla nedaleko Vídně na Moravském poli na zámku Eckartsau, který byl císařovým majetkem. Tam prožil Karel se Zitou a dětmi následujícího půl roku. Panovníkovi, zbavenému vší moci, bylo souzeno další vývoj sledovat jen zpovzdálí. Nemohl tak zabránit vyhlášení Rakouské republiky, k němuž došlo 12. listopadu 1918. Prozatímní Národní shromáždění toho dne vyhlásilo Německé Rakousko jako demokratickou republiku, přeneslo císařovy pravomoci na Státní radu, zrušilo všechny výsady Arcidomu habsbursko-lotrinského a vypsalo volby na základě všeobecného, rovného a přímého volebního práva.

Současně parlament schválil sloučení Rakouska s Německem v jeden stát. „Jsme jeden národ a jedno osudové společenství!“, zvolal pak za nadšeného aplausu ostatních poslanců předseda rakouské sociální demokracie Karl Renner.

Následujícího dne přijela do Eckartsau delegace maďarských politiků z Budapešti. I oni po císaři chtěli, aby se vzdal uherské koruny. Také jejich požadavek Karel rozhodně odmítl, i tentokrát ale obě strany dospěly ke kompromisu. Král zůstal králem, jen se vzdal přímého podílu na výkonu moci. K dovršení všeho se na vedlejší kolej odstavený Habsburk dozvěděl, že 14. listopadu jej Národní shromáždění v Praze sesadilo z českého trůnu a nový stát vyhlásilo Československou republikou.

Švýcarský exil

Závěr roku 1918 byl pro císařskou rodinu smutný: žila v izolaci na svém zámku a byla vystavena ohrožení, protože nový režim nedokázal zajistit její ochranu – neměl na tom ostatně ani žádný zvláštní zájem. Karel řešil problémy, které doposud neznal – musel například zajišťovat potraviny pro svoji rodinu i pro personál, který na zámku pracoval. Navíc nový rakouský ministerský předseda Karl Renner začal vyvíjet úsilí, aby císařská rodina zemi opustila a odešla do exilu.

Karel se Zitou to zpočátku rozhodně odmítali, ale když se jejich zásobovací i bezpečnostní situace měnila stále více k horšímu a stejný tlak na ně začali vyvíjet i zástupci vítězných mocností (především Velké Británie), ustoupili. Britští diplomaté jim zaručili důstojný odchod z vlasti bez policejní asistence a kontroly zavazadel, jak Renner původně požadoval. 

Britská diplomacie rovněž vyjednala, že císařské rodině nabídlo útočiště Švýcarsko. Uchýlila se tam 24. března 1919, kdy zvláštní vlak, který dostala k dispozici, překročil hranice konfederace. Tam také císař Karel vydal prohlášení, známé jako Feldkirchenský manifest. Zopakoval v něm, že se nikdy nevzdal trůnu a že jeho rezignace na řízení vládních záležitostí byla časově omezená. „Co německo-rakouská vláda, stejně jako prozatímní i konstituované Národní shromáždění od 11. listopadu 1918 v tomto ohledu rozhodly a nařídily, je pro mne a pro můj rod neplatné.“ Karel se nevzdával a byl rozhodnut ve svém boji o vládu a návrat na trůn pokračovat.

Rakousko nebude německé

Karel od samého počátku svého švýcarského pobytu věděl, že jednu z podmínek, kterou si švýcarská vláda stanovila (totiž že se bude chovat tak, aby hostitelské zemi nepůsobil problémy), splnit moci nebude. Rozhodně totiž neměl v úmyslu složit ruce do klína, naopak, spalovalo jej vědomí, že musí učinit vše, aby dosáhl změny politických poměrů ve vlasti, z níž musel nedobrovolně odejít.

Hluboce se ho dotkla zpráva, že rakouský parlament 3. dubna 1919 schválil zákon, který dostal výstižné označení „protihabsburský“. Jím se poslanci rozhodli zrušit „na věčné časy veškerá panovnická práva a výsady rodu habsburského“. Stanovoval, že „v zájmu bezpečnosti republiky budou ze země vypovězeni bývalý panovník i ostatní příslušníci rodu habsbursko-lotrinského, pokud se výslovně nezřeknou příslušnosti k tomuto rodu a všech z toho vyplývajících nároků a nepřihlásí se jako věrní občané k republice“.

Navíc podle tohoto zákona veškerý movitý i nemovitý majetek panovnického rodu propadl státu. Císař se tak najednou ocitl ve finančních potížích, neboť kromě rodinných šperků, které se mu podařilo provézt za hranice, mu z bývalého rodového bohatství nezůstalo nic.

Poslední vládnoucí Habsburk se rovněž nemohl smířit s deklarovaným vytvořením Republik Deutsch Österreich. Rakouská delegace přijela na mírová jednání do Saint Germain-en-Laye, kde se rozhodovalo o novém postavení její země v Evropě, s pevným úmyslem spojení Rakouska s Německem prosadit. Císař Karel využil pomoci svých švagrů princů Sixta a Xaviera, kteří působili na francouzské vládní kruhy v tom smyslu, že je nemožné, aby poražené Německo vyšlo z války s větším územím, než s jakým do ní vstupovalo. A když se jim v tomto duchu podařilo přesvědčit i britského premiéra Lloyda George, bylo rozhodnuto.

V mírové smlouvě, uzavřené 28. června 1919 mezi vítěznými spojenci a Německem ve Versailles, se objevilo ustanovení, které spojení obou států zakazovalo. Úloha císaře Karla v tomto procesu byla sice jen okrajová a nepřímá, přesto mohl závěr konference pokládat za úspěch. To mu dodalo sebedůvěry a rozhodnosti k dalším krokům.

Maďarská šance

Neméně bedlivě než vývoj v Rakousku sledoval Karel i události v Uhrách, přeměněných nyní v Maďarskou republiku. Tam byla situace o to složitější, že zde byl 21. března 1919 vyhlášen sovětský stát Maďarská republika rad. V jejím čele stanul Béla Kun, bolševik se zkušenostmi z revoluce v Rusku. Do čela odpůrců sovětského režimu v Maďarsku se postavil viceadmirál Miklós Horthy, jehož Karel dobře znal, mimo jiné i proto, že v roce 1911 ve funkci adjutanta císaře Františka Josefa I. sloužil na jeho svatbě se Zitou jako šofér.

S pomocí dohodových mocností byli komunisté v Maďarsku poraženi. Nový parlament, který v Budapešti po následných volbách vznikl, potvrdil, že Maďarsko zůstává královstvím, byť s prozatím neobsazeným trůnem. Panovníka měl od 1. března 1920 zastupovat říšský správce, jímž byl jmenován právě viceadmirál Horthy.

Tomu se v nové pozici zalíbilo a jakkoli byl zpočátku s císařem v kontaktu, postupem doby s ním styky omezoval a soustředil se na upevňování vlastní pozice. Přesto v Maďarsku existovala vlivná skupina politiků, která si přála, aby se Karel do země vrátil jako legální panovník a vlády se skutečně ujal.

Vysílali do Švýcarska své emisary, kteří s ním jednali a snažili se jej pro návrat získat. Nedalo jim mnoho práce jej přesvědčit. Bývalý panovník myšlenku na to, že se znovu ujme vlády, nikdy neopustil a byl rozhodnut uskutečnit ji za každou cenu. Proto přehlížel reálné skutečnosti, které tomu nebyly příznivé. Šlo zejména o nesouhlas Horthyho a jeho stoupenců, nechuť vítězných velmocí k restauraci vlády Habsburků, a především rozhodný odpor takzvaných nástupnických států, které vznikly na území bývalého Rakousko-Uherska – tedy Československa, Rumunska a Jugoslávie (tehdy ještě Království Srbů, Chorvatů a Slovinců).

Neústupný Horthy

První pokus o obnovu královské moci Karla Habsburského v Maďarsku začal 24. března 1921, kdy tajně opustil Prangins a přes Vídeň se dostal na uherské území. Jeho prvním cílem bylo město Szombathely, kde zahájil jednání s místními vojenskými a politickými činiteli. Zatímco plukovník Anton Lehár, velitel vojsk dislokovaných v západním Maďarsku, se mu dal ihned k dispozici i se svými jednotkami, ministerský předseda Pavel Teleki, který se zde souhrou náhod rovněž vyskytoval, stejné gesto neučinil. Nato se Karel vydal do Budapešti za Horthym. Jel sám, vojenské jednotky zůstaly v záloze. Horthyho jeho příjezd překvapil, po dobrém však bývalému králi moc předat nemínil. Několik hodin trvající rozhovor, přerůstající občas v hlasitou hádku, k ničemu nevedl. Karel se zklamaně vrátil do Szombathely, aby si promyslel další kroky. 

Karel I. v Maďarsku roku 1921 při jednom ze svých pokusů o návrat. (foto: Wikimedia Commons, CC0)

Z Budapešti jel někdejší monarcha koncem března v otevřeném sportovním voze, cestou prostydl a onemocněl. Léčba vyžadovala klid na lůžku a Horthy času, který tím získal, plně využil. Obrátil se na zástupce dohodových států, především Francie, s dotazem, zda Karel postupuje v souladu s nimi. Ti to samozřejmě odmítli, zatímco představitelé nástupnických států, především Československa, požadovali jeho okamžitý odchod z Maďarska, k čemuž došlo 5. dubna 1921.

Podpora svatého stolce

Karel se nemínil vzdát ani vzdor utrpěnému neúspěchu. Znovu spřádal plán na návrat do Uher i přes to, že ho od něj zrazovali jeho přátelé, a dokonce i císařovna Zita. Odvahy mu však dodalo poselství z Říma od papeže Benedikta XV. Svatý otec ze svých zdrojů dobře věděl, že situace v Maďarsku je neobyčejně vážná. Panoval zde teror komunistů, anarchistů i jejich odpůrců, tedy maďarských nacionalistů, hlásících se k Horthymu.

Papež vyslal ke Karlovi jednoho ze svých nejbližších spolupracovníků, pátera Coelestina, s osobním poselstvím, v němž jej prosil, aby se v zájmu svých poddaných do Uher co nejrychleji vrátil a panujícímu teroru učinil přítrž. To zřejmě bylo hlavním důvodem, který věrného syna svaté církve katolické Karla Habsburského přiměl k tomu, že na podzim 1921 podnikl druhý pokus o převzetí vlády v Maďarsku.

Významnou roli v císařově rozhodování nepochybně hrály také zprávy, které od svých stoupenců v Maďarsku dostával sám. Vyplývalo z nich, že Horthy se začal zbavovat všech politických, a především vojenských činitelů, kteří s Karlem při jeho prvním restauračním pokusu spolupracovali. Týkalo se to rovněž takzvaného Osztenburgova batalionu, který se v březnu postavil bez zaváhání na královu stranu. Poslové svému někdejšímu panovníkovi sdělovali, že batalion byl k 23. říjnu 1921 převelen do Budapešti, kde má být rozpuštěn. Karlovi bylo jasné, že bez této jednotky jeho plán na převzetí moci neměl ani tu nejmenší šanci na úspěch. Proto zvolil právě 23. říjen 1921 za datum své vlastní akce.

Druhý pokus

Horthy si dobře uvědomoval, že se král ve skutečnosti úmyslu převzít moc nevzdal. Proto nechal bedlivě střežit hranice, aby mu v příchodu do země zabránil. Karel o tom od svých lidí věděl a aby se vyhnul případnému zadržení, rozhodl se dostat do Maďarska letecky. Odletěl z letiště Dübendorff u Curychu letadlem Junkers F-13. Na cestě jej tentokrát doprovázela manželka, přestože byla opět těhotná. Prohlásila, že její povinností je stát během tak nebezpečného podniku císaři po boku. Díky tomu máme podrobné svědectví o celé akci; její průběh si totiž podrobně zapsala do deníku.

Plán počítal s tím, že král přistane 23. října 1921 se setměním v západních Uhrách u obce Dénesfa na označeném poli, které patřilo ke statkům hraběte Józefa Czirákiho. Odtud měl autem pokračovat do Šoproně a tam nasednout do vlaku, který vláda vypravila pro Osztenburgův batalion. Měly se k nim připojit také jednotky plukovníka Lehára, které jej podpořily již na jaře, a společně se všichni měli dostat do Budapešti. Mezitím měli královi přívrženci v hlavním městě zatknout viceadmirála Horthyho a jeho nejvýznamnější stoupence.

Od triumfu k porážce

Druhý restaurační pokus bývalého rakouského císaře a uherského krále Karla narážel od samého počátku na nečekané překážky. Letadlo nedokázalo na první pokus přistát na stanoveném místě, a Karlovi stoupenci o jeho příletu navíc vůbec nebyli informováni, protože telegrafické depeše, které jim nechal odeslat, nedorazily. Město Šoproň, které se stalo jeho dočasným hlavním stanem, se hemžilo důstojníky dohodových armád, jimž Karlův příjezd nemohl uniknout. Vlak, který měl jednotky věrné panovníkovi odvézt do Budapešti, nebyl připraven, protože část vagonů mezitím posloužila ke svážení cukrové řepy. Moment překvapení, který v plánu na převzetí moci hrál důležitou roli, tak byl promarněn.

Panovníkovi spolupracovníci přesto dělali všechno možné i nemožné, aby to napravili, a následujícího dne mohlo tažení skutečně začít. Královský pár, politikové, kteří se mu dali k dispozici, plukovník Lehár a major Osztenburg se dvěma tisíci vojáky a dvěma bateriemi dělostřelectva za nadšeného jásání velkého davu lidí odjeli směrem na hlavní město Maďarska. Cesta se změnila v triumfální tažení: na železničních stanicích čekaly vojenské jednotky, které Karlovi skládaly přísahu věrnosti, na nádraží v Tórbagy nedaleko Budapešti sloužil polní kaplan pod širým nebem mši. Zemský správce Horthy, který dostával průběžně zprávy o Karlově tažení, vydal pokyn, aby železničáři rozebrali koleje a další cestě transportu zabránili. Ti však odmítli a Habsburk pronikl až do Kelenföldu, jednoho z budapešťských předměstí, z jehož ulic byl již v dálce vidět královský hrad. Tam však došlo k velkému obratu.

TIP: Kolíkování nového státu: Jak se kreslily hranice mladého Československa

Osztenburgovi a Lehárovi vojáci narazili na prudký odpor Horthyho stoupenců, kteří jejich další postup zastavili. Karel, který si nechtěl vzít na svědomí smrt dalších lidí, se rozhodl na svůj plán rezignovat. Dosavadní triumfální postup se změnil v trpkou porážku. Dne 24. října 1921 se Karel Habsburský spolu se svou chotí vydali do rukou dohodových důstojníků.

Jedna z nejnovějších a nejvýkonnějších soustav radioteleskopů – chilská ALMA, nacházející se v poušti Atacama, se stala obětí hackerského útoku. Radioteleskopy soustavy ALMA jsou offline, stejně jako jejich veřejné internetové stránky. Zatím není jasné, kdy bude observatoř opět v provozu. Záhadou rovněž zůstává motivace útočníků i jejich totožnost. Napovědět by mohlo probíhající vyšetřování.

Ke kyberútoku na počítačové systémy soustavy ALMA došlo v sobotu 29. října 2022, v 6:14 místního času. Podle vyjádření vedení ALMA jejich specialisté intenzivně pracují na obnovení činnosti zasažených systémů. Útok prý nijak nepoškodil či nezasáhl antény radioteleskopů a nedošlo ani k ohrožení vědeckých dat.

Největší pozemní soustava radioteleskopů

V současné době jde o pozemní astronomický projekt s největší rozlohou na světě. 68 radioteleskopů soustavy ALMA se nachází na ploše o rozloze přes 16 kilometrů, v nadmořské výšce přes 5 kilometrů. Díky tomu mohou radioteleskopy detekovat část rádiových vln, které jsou v pozemské atmosféře obvykle absorbovány vodní párou.

TIP: Na návštěvě v chilské poušti Atacama: Ve výstavní síni evropské astronomie

Soustava ALMA zahájila plnohodnotná vědecká pozorování v roce 2013. Od té doby má na svém kontě řadu významných úspěchů, včetně pozorování velmi vzdálených objektů v hlubokém vesmíru, ale i bližších hvězd a planet. Zároveň je součástí virtuálních sítí radioteleskopů, jako je globální projekt Event Horizon Telescope, který v roce 2019 pořídil první přímý snímek černé díry.

Lidé slavné kultury Nazca obývali oblast dnešní jižní části pobřeží Peru, zhruba v letech 100 před naším letopočtem až 800 našeho letopočtu. Celosvětovou proslulost si získali především díky obrovským ikonickým geoglyfům na planině Nazca. Archeologové je ale znají mimo jiné jako tvůrce mumifikovaných trofejních hlav, kterých byla v minulosti nalezena celá řada. Tehdejší lidé je získávali od poražených nepřátel a v některých případech od obětovaných žen i dětí.

Tým odborníků, který vedla Dagmara Sochová z Varšavské univerzity, nedávno prostudoval čtyři takové trofejní hlavy a 18 dalších ostatků lidí rané fáze kultury Nazca z doby mezi lety 100 př. n. l. a 450 n. l. Vědci pátrali po stopách psychoaktivních látek, které tito dávní lidé užívali. Jejich výzkum zveřejnil časopis Journal of Archaeological Science.

Halucinogeny pro obětované

Ve vlasech trofejní hlavy, která patřila dítěti, vědci objevili meskalin. Analýza ukázala, že toto dítě muselo být pod silným vlivem psychedelické látky. Kultury v této oblasti používají jako „halucinogenní kaktus“ sloupcovitý druh známý jako kaktus „San Pedro“ (Echinopsis pachanoi). U trofejní ženské hlavy zase badatelé narazili na chemické stopy žvýkání koky. 

Zajímavostí je, že u mužských trofejních hlav vědci přítomnost psychoaktivních látek neobjevili. Podle badatelů to pravděpodobně značí, že šlo o poražené nepřátele, a nikoliv o rituální oběti.

Vlevo trofejní hlava ženy, vpravo mumifikovaná hlava dítěte. U obou badatelé objevili známky užívání psychoaktivních látek. (foto: Dagmara M.Socha, CC BY 4.0)

U 18 ostatních lidských ostatků narazili ve dvou případech na stopy užívání ayahuascy (Banisteriopsis caapi) a v pěti případech na stopy žvýkání koky. Koncentrace těchto látek ve vlasech jedné z mumií dalece převyšovala jakékoli dříve zkoumané starověké vzorky, což podle vědců naznačuje, že mohlo jít o šamana. Stopy užívání koky vědci objevili i u šestiměsíčního dítěte, které pravděpodobně požilo tuto látku z mateřského mléka své matky.

TIP: Děti Inků určené k obětování dostávaly koku a antidepresiva z ayahuascy

Výzkum Dagmar Sochové přinesl doposud nejstarší známé doklady o užívání meskalinových kaktusů a ayahuascy. Zároveň jde o první potvrzení přítomnost listů koky v této oblasti světa v době kultury Nazca. Rovněž jde o první důkaz, že tehdejší lidé obětovaným podávali psychedelické látky, zřejmě jako součást obřadu.

Podle nedávné studie zabijí lopatky větrných elektráren jen ve Spojených státech 1,17 milionu opeřenců ročně. Španělská ornitologická společnost v Madridu zase odhaduje, že 18 000 španělských větrných turbín může ročně zabít 6 až 18 milionů ptáků a netopýrů. V některých větrných parcích se proto snaží smutnou statistiku zvrátit. Například na norském ostrově Smøla natřeli lopatky turbín kontrastní černou barvou, což pomohlo meziročně snížit úmrtnost opeřenců – především dravců – až o 72 %.

TIP: Které země Evropy patří mezi špičku ve využívání větrné energie?

Americký startup IdentiFlight zas do větrného parku ve Wyomingu nainstaloval kamerový systém, a jakmile umělá inteligence zaznamená letící hejno, případně jednotlivce, chod turbín na čas zastaví. Výsledky jsou přitom dokonce ještě slibnější: Díky senzorům schopným identifikovat různé druhy ptáků na základě desítek milionů snímků v databázi klesly počty ptačích obětí o 82 %.

Zdroj dat: A. Manville, US Fish and Wildlife Service/American Bird Conservancy/Cornell Lab of Ornitology/EIA

1. Tužka, nebo smrt na Měsíci

Když se posádka Apolla 11 vydávala dobýt Měsíc, věděla, že se s pravděpodobností jedna ku šesti už nikdy nevrátí. Za kritický se považoval především start z povrchu našeho souputníka, kdy byli astronauti odkázáni pouze sami na sebe a rozhodně nebylo jisté, zda bude lunární modul pracovat tak, jak se od něj očekávalo. Tehdejší americký prezident Richard Nixon měl dokonce připraven projev, který by zazněl v případě, že by Neil Armstrong a Edwin Aldrin zůstali na Měsíci uvězněni bez možnosti návratu.

A nechybělo mnoho, aby k takové situaci došlo. Když se po úspěšné procházce oba astronauti vrátili do lunárního modulu a začali se připravovat na odlet, všimli si, že na podlaze leží páčka od jednoho ze spínačů – zřejmě ji ulomili při neopatrném pohybu ve skafandru. Páčka ovšem patřila k pojistce motoru startovacího stupně, přičemž bez odjištění nebylo možné motor zažehnout, a tudíž ani z Měsíce vzlétnout. Astronauti proto přemýšleli, co by mohli do spínače zastrčit, aby dokázali motor odjistit. Nakonec jim posloužil fix od newyorské společnosti Duro Pen Co., která do otvoru přesně zapadla a umožnila motor aktivovat.

3. Lunární automechanici

Měsíční prach je nesmírně ostrý: Na rozdíl od pozemského písku jej miliony let neobrušuje eroze, a tak se dokonce považuje za toxický. Dal by se přirovnat k jemné skleněné drti a dokáže mimo jiné „rozežírat“ i skafandry. Když tedy astronauti z Apolla 17 „utrhli“ při neopatrné jízdě část blatníku u pravého zadního kola lunárního vozítka, představovalo to velký problém. Odletující prach by totiž následně dopadal jak na sedící astronauty, tak na přístrojové vybavení. Proto velitel mise Eugene Cernan společně s pilotem lunárního modulu Harrisonem Schmittem vyrobil z desek od letové dokumentace a z instalatérské pásky provizorní blatník, který poté na rover připevnili.

5. Záchrana Saljutu 7

Triumfem sovětské kosmonautiky se stala oprava stanice Saljut 7, která se do vesmíru vydala v dubnu 1982, ale počátkem roku 1985 se nečekaně odmlčela. Sověti ji nechtěli odepsat, a připravili proto záchrannou výpravu lodi Sojuz T-13, do níž usedli Vladimir Džanibekov a Viktor Savinych. Po startu v červnu 1985 se kosmonauti dokázali k němé stanici přiblížit a zjistili, že je špatně orientována a zároveň se jí nenatáčejí sluneční baterie, což se nakonec ukázalo jako hlavní příčina všech problémů. Selhala totiž součástka, která pohyb solárních panelů zajišťovala, a stanici brzy došla energie.

Posádka Sojuzu T-13 se s nekomunikujícím a nestabilním Saljutem úspěšně spojila a ihned zahájila opravy. Situaci však komplikoval fakt, že byla stanice bez energie zcela promrzlá. Kosmonauti tak museli pracovat v zimním oblečení, v čepicích a rukavicích, a navíc se často vraceli do mateřské lodi, aby se ohřáli. Přesto dokázali Saljut 7 opravit a později se na jeho palubě vystřídaly ještě další dvě posádky.

7. Odtržená obšívka lodi Sojuz

Sojuz TM-9 se vydal do vesmíru v únoru 1990, ale už krátce po startu detekovala posádka ve složení Anatolij Solovjov a Alexandr Balandin potíže. Při vzletu se totiž odtrhla část obšívky, která pomáhá regulovat teplotu lodi. Kusy obšívky pak volně „plandaly“ kolem kabiny a občas blokovaly výhled průzory nebo periskopem. Přílet k Miru se naštěstí vydařil, ale následující dny a týdny byly problematické, protože se teplota lodi musela regulovat natáčením celé orbitální stanice. Komplikace ukončil teprve opravářský výstup, při němž kosmonauti připevnili obšívku pomocí svorek.

9. Potrhaný solární panel

V listopadu 2007 bylo v rámci budování Mezinárodní vesmírné stanice nutné rozložit jeden ze solárních panelů, zjistilo se však, že je „potrhaný“ – panely na ISS totiž nejsou pevné, ale spíš bychom je mohli přirovnat k pevnější fólii. Posádka stanice a připojeného raketoplánu Discovery proto musela vyrobit pětici manžet, jejichž pomocí pak Scott Parazynski a Douglas Wheelock díru v panelu „zašili“. Bez této opravy by jej totiž nebylo možné složit ani rozložit – a navíc hrozilo, že by se poškození mohlo časem zvětšovat.