Arktická tundra se ohřívá rychleji než většina planety. Podél řek a potoků roste stále více dřevin, čímž vznikají ideální stanoviště pro bobry. A bobři neváhají. Na Aljašce dochází k explozi bobřích populací a výsledky jsou vidět i na satelitních snímcích.

Bobří invaze na Aljašce

Jak bobři pronikají do aljašské krajiny, dělají tam to, co umějí nejlépe –ohryzávají stromy a keře a z pokáceného dřeva si staví své přehrady. Voda rychle tekoucích toků se rozlévá do mělkých a často rozsáhlých jezer, v nichž si bobři náramně lebedí.

„Není mnoho jiných druhů živočichů, jejichž aktivity by zanechávaly stopy viditelné z vesmíru. Patří k nim samozřejmě lidé, ale shodou okolností lidé obvykle nemohou dělat na Aljašce to, co tam teď provádějí bobři,“ komentuje pro Business Insider situaci ekolog Ken Tape z Aljašské univerzity ve Fairbanks. Výsledky zjištění Tapeova týmu nedávno publikoval časopis Scientific Reports.

Když Tape s kolegy studovali letecké snímky aljašské tundry z padesátých let nenarazili na nich na žádné stopy přítomnosti bobrů. První známky aktivity bobrů objevili na snímcích z osmdesátých let. Bobrům se tam teď daří stále lépe. Mezi snímky z prvního a druhého desetiletí 21. století se počet bobřích jezer zdvojnásobil.

Satelitní snímky mapující bobří přehrady na Sewardově poloostrově na Aljašce. (foto: Scientific Reports, CC0)

Pokud jde o aljašskou přírodu, bobří jezera na ní mají příznivý a zároveň i nepříznivý vliv. Zvyšují pestrost krajiny a nabízejí organismům nový typ prostředí, což vede ke zvyšování místní biodiverzity. Problém je v tom že zároveň urychlují oteplování arktické tundry. Bobří jezera totiž pojmou mnohem více tepla, než původní rychle tekoucí a nevelké toky.

TIP: Záhada paleontologie: Proč najednou v Americe zmizeli obrovští bobři?

Tape a jeho kolegové očekávají, že se oblasti s bobřími jezery začnou podobat boreálnímu lesu a budou připomínat spíše tajgu než typickou tundru. Velké plochy stojatých vod přilákají různé druhy vodních ptáků i ryb, které se dříve v této krajině prakticky nevyskytovaly. Zároveň ale v oblasti rychle roztává doposud trvale zmrzlá půda, permafrost, přičemž dochází k uvolňování skleníkových plynů do atmosféry.

Maršál Jan Josef Václav Radecký z Radče byl pravděpodobně jediným Čechem, kterého si císař František Josef I. skutečně vážil a kterého snad i obdivoval. Vždyť pod jeho velením si vysloužil první vojenské ostruhy a po jeho boku prožil první válečná dobrodružství.

Došlo k tomu na jaře roku 1848, kdy mladého arcivévodu Františka Josefa odeslali na italské bojiště. Dne 29. dubna se ve Veroně hlásil veliteli Italské armády. Starý maršál (2. listopadu 1848 se měl dožít dvaaosmdesáti let) z jeho příchodu radost neměl a své pocity dal budoucímu panovníkovi bez okolků najevo. „Císařská Výsosti, co zde chcete?“, zeptal se nepříliš zdvořile. „Vaše přítomnost mi působí jen potíže. Potkat vás neštěstí, tak to odnesu; kdyby vás zajali, jsem ztracen i se svou armádou!“ 

Jako ukázněný voják se nicméně smířil i s tímto nečekaným překvapením a arcivévodkyni Žofii, arcivévodově matce, v osobním dopisu poděkoval za důvěru, jíž jej poctila, a slíbil, že bude „nad naší společnou nadějí“ držet ochrannou ruku. Budoucí panovník přežil své krátké angažmá na italském bojišti bez úhony, zanechalo v něm však intenzivní dojem na celý život. Stejně silná byla i jeho úcta ke stařičkému maršálovi, kterému se podařilo porazit revoltující Italy a přispět tak k potlačení revoluce, jež otřásala habsburským trůnem. 

Čech, nebo Rakušan?

Je nesporné, že populární maršál ve svém životě spojoval češství i rakušanství. Těžko dnes samozřejmě dokážeme odpovědět na otázku, čím se cítil být více, zda Čechem nebo Rakušanem, když habsburským panovníkům věrně a oddaně sloužil po většinu svého dlouhého života. Musíme ovšem vzít v úvahu, že tehdy se obě skutečnosti nevylučovaly. Neexistoval žádný důvod, proč by se příslušník českého národa neměl pokládat za dobrého Rakušana, a proč by se uvědomělý rakouský občan nemohl cítit dobrým Čechem. 

Nesporným faktem je, že se Václav Radecký z Radče v Čechách narodil – světlo světa spatřil 2. listopadu 1766 na zámečku v Třebnici u Sedlčan. Pocházel ze starého českého rodu, jehož nejstarším historicky doloženým předkem byl Jan Radecký z Radče a Trnova, kterého do šlechtického stavu povýšil roku 1329 král Jan Lucemburský. Radečtí dostali do znaku štít kolmo dělený na červené a modré pole, přes něž je šikmo položena stříbrná lopata. 

Předkové Václava Radeckého byli od 17. století vojáky. Rovněž jeho otec Petr Eusebius byl hejtmanem v habsburské armádě a vojenskou kariéru udělali i další příbuzní. Václavovou matkou byla Marie Lažanská z Bechyně, synek ji však nepoznal, neboť zemřela při porodu. Ani otce si příliš neužil, protože skonal, když bylo Václavovi 10 let. A tak se jeho výchově věnoval dědeček Václav Leopold Radecký, bývalý důstojník, který Habsburkům v uniformě sloužil více než 70 let.

Budoucího vojevůdce stále pronásledovala tragická nepřízeň osudu a v roce 1781, když mu bylo 15 let, zemřel i dědeček. Jeho opatrovníkem se stal otcův bratr Václav Ignác Radecký – další z rodiny, který nesl jméno českého národního světce, což může naznačovat pozitivní vztah Radeckých k českým zemským a národním tradicím. 

Vojákem za každou cenu

Strýc Václav Ignác příliš dobrým opatrovníkem nebyl, během krátké doby dokázal dědictví svého synovce (celkem asi 40 000 zlatých) rozházet. Aby mu zajistil alespoň nějakou budoucnost, postaral se o jeho přijetí do internátní školy Collegium nobilum v Brně, která připravovala synky ze šlechtických rodin na úřednickou kariéru. V roce 1782 byl tento ústav sloučen s prestižní akademií Terezianum ve Vídni, která zajišťovala výchovu a vzdělání budoucích diplomatů a vysokých úředníků. 

Václava Radeckého z Radče ovšem studium na Terezianu nebavilo. Možná to způsobila genetická výbava mužských příslušníků rodu Radeckých, ale i mladý Václav cítil touhu stát se vojákem. V tom jej ostatně povzbuzoval už jeho zesnulý dědeček. Narazil ale na nečekanou překážku – vojenští páni jej nechtěli, zdál se jim být pro vojenskou službu příliš malého vzrůstu a slabé tělesné konstituce. „Mladý pan hrabě je příliš slabý a nesnesl by námahy vojenské služby ani několik let. Jako lékař a svědomitý muž musím Vašemu Vysokoblahorodí doporučit, aby mladý pán nebyl ani nyní, ani později vystavován obtížím vojenského života,“ napsal Václavovu dědečkovi v osobním dopise lékař tereziánské vojenské akademie, když se o studium na ní ucházel ještě za jeho života. Václava to však neodradilo. Roku 1783, ve svých 17 letech, se do armády přihlásil znovu. I tentokrát se dočkal odmítnutí, opět připadal vojenským pánům „příliš slabý a příliš mladý“.

Až o rok později dosáhl svého cíle. V srpnu 1784 mohl nastoupit ke kyrysnickému pluku Caramelli, sice jako ex-propriis kadet, což znamenalo, že v armádě mohl sloužit takzvaně na vlastní útraty. Než byl přijat, musel složit Monturgeld, tedy určitou částku na výstroj a výzbroj, ale vojákem se stal a jeho vytoužené přání se konečně splnilo. Ve svých pamětech později napsal: „Neměl jsem rodiče ani domov. Rozhodl jsem se pro vojenský stav a nikdy jsem nelitoval. V něm jsem nalezl svůj domov (...).“ 

TIP: Polský vlastenec a francouzský maršál: Poniatowského obdivoval i Napoleon

Zlé předpovědi vojenských lékařů se nevyplnily. Václav Radecký z Radče námahu a útrapy vojenského života snášel překvapivě snadno, prokázal nemalou houževnatost, srdnatost i nadání pro výkon vojenského povolání a udělal neuvěřitelnou kariéru: stal se polním maršálem a prodělal 17 polních tažení, v nichž byl sedmkrát raněn. Přesto se dožil 92 let, z nichž 72 strávil jako aktivní voják.

Slunce představuje centrální těleso našeho systému a jako takové nejen gravitačně nastavuje „jízdní řád“ planet na jejich cestě soustavou, ale současně do okolí neustále vysílá nepřerušený proud částic. Tzv. sluneční vítr vyvěrá z horké vrstvy atmosféry hvězdy – koróny – a jeho pohyb řídí celá řada sil, takže je ve skutečnosti velmi komplikovaný. 

Z hlediska silových vlivů je důležité, zda hraje hlavní roli sluneční magnetismus (daná situace nastává uvnitř atmosféry), nebo se o slovo hlásí tepelné rychlosti částic (reprezentované tlakem plynu a jejich kinetickou energií). Popsané dva režimy odděluje tzv. Alfvénův kritický povrch, kterým lze tedy z určitého pohledu odlišit oblasti atmosféry hvězdy a slunečního větru, i když se přirozeně jedná o spojitou změnu. 

TIP: Nikdy jsme nebyli blíž: Sonda Solar Orbiter pořídila první snímky Slunce

Sonda Parker Solar Probe, vypuštěná v roce 2018, se na konci roku 2021 jako první těleso vyrobené lidskou rukou ponořila pod zmíněnou kritickou hranici. Z prvního pohledu na pořízená data vyplývá, že je daný povrch značně zprohýbaný, ale důvody zůstávají otevřenou otázkou. Průnikem sondy do uvedené oblasti se každopádně otevírá nová etapa výzkumu Slunce.

V červenci 1941 zadal Úřad pro vyzbrojování US Army specifikace pro vývoj nového rychlého stíhače tanků. Požadováno bylo šestikolové vozidlo s pohonem 6×4 vyzbrojené 37mm kanonem, spřaženým kulometem a dalším kulometem na prstenci na věži. 

Snadná kořist pro šelmy

Osádku tovřili velitel, střelec, řidič a radista. Pancéřování čela korby mělo odolat palbě ze zbraní ráže 12,7 mm a boky 7,62mm projektilům. Z dodaných návrhů byl v dubnu 1942 vybrán prototyp T-22 firmy Ford. V té době již bylo zřejmé, že 37mm kanon nebude na německé tanky stačit, role vozidla, označovaného nyní M8 Greyhound (Chrt), se tak změnila na průzkumnou. Sériová výroba se rozběhla v březnu 1943 a do června 1945 továrny vyprodukovaly celkem 8 523 vozidel M8 a 3 791 M20 (což byla velitelská verze bez věže a kanonu).

M8 se ukázal jako kvalitní průzkumný stroj, přestože nesplnil očekávání, co se týkalo průchodnosti terénem. Díky své robustnosti, spolehlivosti a rychlosti však kompenzoval ostatní nevýhody, zejména celkem slabé pancéřování. To se snažili vojáci zesilovat přidanými pytli s pískem.

TIP: Wolverine, Hellcat a Jackson: Americký postrach nepřátelských tanků

Kanon byl účinný proti lehce pancéřovaným strojům, jako Sd.Kfz. 232, ač greyhound sám neodolal jeho 20mm projektilům. Pro těžší vozidla či dokonce tanky pak představoval snadnou kořist. Ve výzbroji US Army se udržel do 60. let, některé armády používají M8 ještě dnes. 

Nic proti mnichům a jejich hlubokému závazku k životu v odříkání, rozjímání a velebení Boha. Ale ve středověku u nich prostý lid názorné příklady askeze často neviděl. Mniši bratrských řádů, s nimiž běžní smrtelníci přišli do styku, se obvykle v pase obdivuhodně kulatili, až jim kutna sotva stačila. Co za tím stálo?

Zdálo se, že své tuhé půsty dorovnávají kaloriemi v porcích, o nichž se věčně vyhládlým bezzemkům ani nezdálo. Nešvary nedojedených řeholníků také vydatně tepali reformátoři. Jenže se trochu mýlili. 

Svatozář

Aktuální studie z Cambridge, na níž v neobvykle složeném týmu badatelů spolupracovali archeologové, historikové a parazitologové, nabízí pro příslovečnou pupkatost mnišstva dočista jiné vysvětlení. Kde začít? Nejlépe snad u Ordo sancti Augustini, tedy řádového společenství zasvěcenému řeholi sv. Augustina. To mělo od roku 1280 svou pobočku v Cambridge přímo tam, kde dnes stojí slovutná univerzita. Část nynějšího kampusu byla augustiniánským klášterem, celistvou klauzurou s konventním kostelem, refektářem, ambity, rajským dvorem a zahradami. Tak to fungovalo až do roku 1538, kdy se Jindřich VIII. nadobro rozžehnal s katolíky a „udělal se sám pro sebe“. Za necelých 260 let fungování řádu se v místní lidové slovesnosti nastřádala obsáhlá řádka hříček a nepěkných úsloví o tom, jak zdejší bratři navzdory proklamované askezi kynuli jako z těsta. Byla to ale pravda?

Žaludky mrtvých 

Když loni Piers Mitchell, světově uznávaný expert v oblasti biologické antropologie, osteoarcheologie a historie medicíny, dozoroval přímo na dvoře univerzity odkrývku a průzkum mnišských hrobů, povšiml si něčeho trochu jiného.

Při detailním zkoumání s pomocí digitální světelné mikroskopie se ukázalo, že kosterní pozůstatky řádových bratří, pocházející vesměs ze 13. a 14. století, byly „zaneseny“ drobnými vajíčky střevních parazitů. Nezvyklé bylo, že touto gastrointestinální příhodou v podobě nejrůznějších červů, škrkavek a tasemnic trpělo nápadně mnoho zde pohřbených.

Čisté ruce

Ano, hygiena ve středověku byla ve srovnání se současností prabídná. Lidé doslova setrvávali v odlupující se špíně, přežívali v blátivých chýších spolu s chovaným dobytkem. Ale řádoví bratři, augustiniáni? Tihle mniši bydleli v kvalitních kamenných budovách, spali v čistých lůžkovinách, jejich oděvy se tu a tam praly a vyvařovaly. Sami se stravovali z pestrých produktů svých bohatých zahrad. Když je příroda zavolala, měli k dispozici vyhrazené latríny a zařízení na mytí rukou, doplněné o tekoucí vodu. 

Ve vztahu k tomu, jak katastrofálně nehygienicky žila většina neurozené společnosti, patřili mniši k těm fyzicky nejčistším osobám celého středověku. Proto navýsost překvapilo, že z devatenácti pohřbených těl z kláštera v Cambridge bylo jedenáct doslova zamořeno parazity. „Což bychom vzhledem k úrovni sanitace v klášterech nečekali,“ říká Mi­­tchell. Klauzura, jejíž izolovaná populace je nejméně z 58 % promořená parazity, podává o hygieně minulosti prazvláštní výpověď.

Kontrasty 

Pro srovnání: obhlídka 25 kosterních pozůstatků dospělců, pohřbených na hřbitůvku u kostela Všech svatých – v podstatě hned za zdí Cambridge – potvrdila přítomnost parazitů jen u osmi (tedy třetiny) zde ležících nebožtíků z řad obyčejných občanů. Chudáci, kteří se živili krajně nepestrou stravou a nevábnými zbytky, prožili život ve špíně a omyli se jen, když náhodou zmokli, měli méně střevních parazitů, než vyvonění a zdravě se stravující augustiniáni.

Co za tím stálo? K vědecké práci na hřbitově v Cambridge, na níž se zatím podíleli jen archeologové a parazitologové (či helmintologové), se připojili historici, kteří nabídli vysvětlující hypotézu. A dává stoprocentní smysl! Předpokládají, že za masivní promořenosti střevními parazity stála zemědělsko-pěstitelská praxe mnichů. Jejich rajské zahrady nebývale bohatě rodily – ostatně měly živit celý konvent.

Pohnojit! 

Za jejich nápadně vysokou produktivitou stálo vydatné hnojení – a to exkrementy z klášterních latrín. Díky tomu rostlinky plodily jako divé, ale také se tím efektivně zanášela vajíčka střevních parazitů do stravy mnichů. A tento nehezký cyklus se navíc vytrvale opakoval. Paraziti dokončují svůj životní cyklus v lidských střevech, svá vajíčka vypouští s výkaly ven. Mniši s nimi ale pohnojili zahrádky, a tak se kontaminovaná zelenina vrátila na stůl i s novou generací parazitů. Stravovat se v klášteře – minimálně v Cambridge – znamenalo zanést si brzy tělo parazity, bez ohledu na celkově vyšší úroveň osobní hygieny. Celé to může být ještě drobet nechutnější. 

Když tehdy prostí lidé ucítili potřebu, s prominutím káleli, kde se dalo. A protože vyměšovali takříkajíc na holou zem, měli dost možností zpozorovat, že se jim exkrementy hemží červíčky a vajíčky. Tudíž měli tendence začít to řešit. Po poradě s kořenářkou nejspíš pili nějaké hořké výluhy, který měly parazita zahubit a vyplavit.

Mniši s obsahem svých střev do osobního kontaktu nepřišli. Měli své „čisté“ latríny, do jejichž nevábných hlubin neviděli. Jímky jim přečerpávali jiní.  Takže nejspíš sami neměli tušení, co se tam kdesi uvnitř, v záhybech jejich zažívacího traktu, odehrává každý den za drama. 

Hezky nafouklá

Že se nám z příběhu někam vytratili pupkatí fráterníci? Vůbec ne! K průvodním jevům parazitické gastrointestinální infekce patří až děsivá plynatost, nadýmání, zácpy a časté pocity hladu.

TIP: Překvapivé dějiny stolování: Jak se jedlo a pilo za našich předků?

Středověcí mniši skutečně nejspíš byli kulaťoučcí a nafouklí jako balon. Funěli do schodů a potili se při rychlejší chůzi. Vytrvale bzdili a říhali a přitom se stále cítili nedojedení. Jen za to nemohlo nedostatečné odříkání či tajné přejídání. Byli takoví, protože trpěli střevními parazity, které do sebe sami zanesli s prohnojenou stravou.

Jedním ze spojenců Rakousko-Uherska v první světové válce se stalo Turecko. To sice zůstalo po vypuknutí konfliktu neutrální, ale mimo jiné kvůli roztržce s Velkou Británií (Londýn zabavil válečné lodě budované v britských loděnicích pro osmanskou říši) nakonec v listopadu 1914 vstoupilo do války na straně centrálních mocností.

Cesta na východ

Zapojení Konstantinopole do světové války otevřelo nová bojiště na Kavkaze, Blízkém a Středním východě. První boje současně poukázaly na nutnost modernizace sultánovy armády, čehož se ujali Němci – i s přispěním rakousko-uherských instruktorů a zbrojovek. Oba státy vyslaly do osmanské říše vojenské poradce spolu s podpůrnými i bojovými jednotkami.

Toto spojenectví zavedlo vojáky podunajské monarchie i do pouští Blízkého východu, kde se na území Palestiny, tehdy součásti Turecka, střetli s vojáky Britského impéria.

Výraznější vojenskou pomoc novému členovi aliance centrálních mocností bylo možné realizovat až od konce října 1915. Tehdy společná německo-rakousko-uhersko-bulharská vojska rozdrtila srbskou armádu a okupovala území malého království, což otevřelo pozemní spojení s Tureckem přes Balkánský poloostrov. Jako první vyplul po Dunaji z Vídně 22. října 1915 transport s instrukční skupinou složenou ze čtyř důstojníků a 80 mužů. V prosinci 1915 je pak následovaly dvě dělostřelecké baterie, které se na Štědrý večer zapojily do bojů a posílily tureckou obranu na poloostrově Gallipoli. Jednalo se o motorizovanou baterii 24cm moždířů č. 9 a baterii 15cm houfnic č. 36 (součást pluku pevnostního dělostřelectva č. 7).

Včelička pro všechny

Další rakousko-uherskou dělostřeleckou jednotkou vyslanou do osmanské říše se stal nově zformovaný oddíl horských houfnic von Marno (k. u k. Gebirgshaubitzdivision von Marno) pod vedením majora Adolfa Marno von Eichelfrosta.

Uskupení vzniklo spojením baterie č. 1 z pluku horského dělostřelectva č. 4 a baterie č. 2 z pluku horského dělostřelectva č. 6. Výzbroj tvořily škodovácké 10,4 cm horské houfnice vz. 10 a muži pro službu nafasovali tropické uniformy a helmy; navíc se museli nechat naočkovat proti známým tropickým nemocem.

Obě baterie rakousko-uherského dělostřelectva, které Vídeň vyslala na pomoc svému tureckému spojenci, postupně dorazily v polovině března 1916 do Konstantinopole a na konci měsíce pokračovaly dál na východ. Mířily do Beerševy v Negevské poušti, kde se pod velením německého plukovníka Friedricha Kresse von Kressenstein soustřeďovaly jednotky 1. Expeditionkorps určené k dobytí Suezského průplavu.

Vzhůru do Palestiny

V polovině července 1916 expediční sbor vyrazil a 28. toho měsíce vypálily obě baterie první salvy na postavení britských vojsk u Romani. Vojákům centrálních mocností se však příliš nedařilo a 4. srpna zahájili ústup, který se zastavil na nově zbudované linii u Bir el-Abdu asi 70 km východně od Suezského průplavu. Britové mezitím spustili protiofenzivu a expediční sbor po velkých ztrátách především v řadách pěchoty musel ustupovat dál.

Velení stáhlo koncem srpna 1916 rakousko-uherské dělostřelce na odpočinek, přičemž se oddíl přesunul do Ariše a později do Betléma. Tam císařští vojáci strávili také vánoční svátky, než 28. prosince 1916 zahájili přesun zpět na frontu. Nové postavení zaujali ve vádí Dželale asi 40 km severozápadně od Beerševy. Ani tam se však dlouho nezdrželi a počátkem března následujícího roku dostali rozkaz k ústupu do výhodnějších pozic u samotného města a později ke Gaze.

Cenný zářez

V polovině března 1917 došlo ke změně ve velení oddílu: major von Eichelfrost byl odvolán, aby převzal velení zeměbraneckého pluku horského dělostřelectva č. 3, a na jeho místo nastoupil kapitán Wladislaw von Truszkowski. V čele však nezůstal dlouho, protože padl už 27. března 1917 v průběhu první bitvy u Gazy. Během tohoto střetnutí skončilo v britském zajetí také několik rakousko-uherských dělostřelců.

Nicméně i díky palbě těchto mužů a jejich spolubojovníků nepřítel nedosáhl svého cíle a Gazu nedobyl. V průběhu druhé bitvy se následující měsíc dokonce dělostřelcům baterie 1/4 podařilo zasáhnout britský tank. Také tuto ofenzivu i za přispění rakousko-uherských kanonů obránci odrazili. V srpnu pak došlo k přejmenování jednotky na c. a k. oddíl horských houfnic v Turecku (k. u k. Gebirgshaubitzabteilung in der Türkei).

Odchod domů

Třetí britský útok na Gazu začal 1. listopadu 1917 a tentokrát mu vojáci centrálních mocností neodolali. Rakousko-uherští dělostřelci museli ustupovat společně s osmanskou armádou a frontu se jim podařilo stabilizovat až začátkem prosince 1917. Další dva britské údery proti nově vybudovaným pozicím se podařilo na jaře 1918 odrazit, ale poslední útok z konce léta už byl nad síly obránců.

TIP: Protinožci v bojích Velké války: Svéhlaví válečníci z jednotek ANZAC

Ten společně s Brity vyvolaným arabským povstáním rozložil špatně zásobovanou osmanskou armádu a Turecko 30. října 1918 požádalo o příměří. Rakousko-uherské jednotky postupně opouštěly zemi a poslední transport, který odvážel 200 důstojníků, 1 050 vojáků a 200 civilistů, přistál v Terstu 20. ledna 1919.

Národní parky zaujímají 14 % rozlohy severského ostrova a naprostá většina uvedeného rozsahu připadá právě na Vatnajökull. Se 14 820 kilometry čtverečními více než dvacetkrát překonává českou Šumavu a představuje druhý největší národní park starého kontinentu. 

Islandské výrazy vatn neboli voda a jökull čili led přitom nemohou být přiléhavější: Vatnajökull se rozkládá na gigantickém ledovci, jenž tvoří největší masu svého druhu v Evropě – navzdory faktu, že v uplynulém století o 15 % svého objemu přišel. V maximu však stále dosahuje tloušťky 950 metrů a táhne se od 1 700 metrů nad mořem až na vrchol 2 110 metrů vysoké hory Hvannadalshnjúkur. 

Země ohně a ledu 

Nikoliv náhodou náleží Islandu v katalozích cestovních kanceláří populární přídomek „země ohně a ledu“. Vrstva zmrzlé vody ukrývá osm aktivních vulkánů, přičemž jejich činnost místní krajinu vždy formovala. Právě její unikátní podoba se před třemi lety stala jedním z důvodů pro zápis na prestižní seznam UNESCO. Sopečná aktivita vytvořila ve skalnatém podkladu trhliny impozantních tvarů i velikostí. Zvláště působivé jsou pak záplavové útvary zvané jökulhlaup – jedná se o pozůstatky povodně vyvolané rychlým úbytkem ledovce v důsledku silné geotermální aktivity. Podobné incidenty se na Islandu opakovaně odehrávají v intervalech pěti až patnácti let a některé dosáhly mimořádných rozměrů. Kupříkladu erupce v oblasti Bárðarbunga v roce 1996 protrhla ledovcovou bariéru u jezera Grímsvötn a uvolněná vodní masa se rozlila do vzdálenosti třiceti kilometrů.

V říši vody

Národní park Vatnajökull se řadí mezi nejzavodněnější regiony Islandu a hned po oblasti ledovce Mýrdasjökull na jihu ostrova ho skrápí největší množství srážek: Ročně jich tam spadnou až tři tisíce milimetrů.

TIP: Když roztají ledovce: Pět nejpůsobivějších ledových řek

Na svazích nejvyššího islandského vulkánu Öræfajökull leží v zimě i patnáct metrů sněhu a množství vody zadržované v tamních ledovcích lze srovnat s nejmohutnější ostrovní řekou Ölufsá. Jejich plocha se však v důsledku klimatické změny ročně zmenšuje zhruba o 2,8 %. 

Ptáci vznikli později než savci. Jejich první fosilie, třeba důvěrně známý Archaeopteryx, pocházejí z jury (období před 200–145 miliony let). Původ ptáků je nutné hledat s největší pravděpodobností mezi masožravými dinosaury ze skupiny Theropoda, přesněji mezi takzvanými maniraptory. K těm patří mimo jiné i známý Velociraptor. Paleontologové se však stále snaží pochopit, jak k této fantastické evoluční události došlo.

Tým paleontologů Čínské akademie věd nedávno ve studii publikované časopisem Nature Ecology and Evolution popsal nově objeveného fosilního ptáka z doby před zhruba 120 miliony let, tedy z období spodní křídy, který žil na území dnešní Číny. Byl pojmenován Cratonavis zhui a na evolučním stromu ptáků se nachází mezi slavným archeopteryxem a modernějšími typy ptáků ze skupiny Ornithothoraces.

Evoluční mozaika

Kratonavis je excelentním příkladem toho, jak funguje evoluce během vývoje od vzniku vyhraněné skupiny organismů k jejím moderním zástupcům. Odborníkům v minulosti nebylo moc jasné, jak se mohli vyvinout například kvetoucí rostliny, motýli, savci nebo právě ptáci, když zástupci těchto skupin mají celou řadu znaků, jimiž se liší od všech ostatních organismů. Je obtížné si představit, že by se všechny tyto znaky zároveň postupně měnily.

Časem se ukázalo, že evoluce obvykle postupuje cestou „mozaikových“ organismů, které představují mix primitivních znaků, sdílených s jejich předchůdci, a znaků nových. Přesně takový je i kratonavis. Jeho tělo je téměř celé moderní, jako u dnešních ptáků. Ptačí tělo ale zdobila relativně primitivní „plazí“ hlava.

TIP: Úžasně zachovalé embryo oviraptora potvrzuje dinosauří původ ptáků

Lebka kratonavise je totiž morfologicky téměř stejná jako třeba u tyranosaura a dalších teropodních dinosaurů. Kromě toho má kratonavis i unikátní znaky, kterými se liší od všech ostatních ptáků, včetně těch fosilních. Jde především o překvapivě dlouhé lopatky a první kosti nártové.

Když se lidé starověku dívali na noční oblohu, viděli jen náhodná seskupení hvězd. Řekové nazvali jeden z útvarů souhvězdím Hada (Serpens), protože jim seskupení připomínalo tohoto pozemského tvora. Co však spatřit nemohli, byla řada úžasných kosmických objektů, které se nacházejí poblíž hadího ocasu. Nalezneme zde Orlí mlhovinu, mlhovinu Omega a také mlhovinu Sh2-54. Poslední jmenovaná je zobrazena v infračerveném záření na snímku, který pořídil přehlídkový teleskop VISTA pracující na Observatoři ESO Paranal v Chile. 

Hadím pohledem

Mlhoviny jsou obrovské oblaky plynu a prachu, ze kterých se rodí nové hvězdy. Teprve dalekohledy astronomům umožnily identifikovat a analyzovat tyto většinou slabé objekty v mimořádných detailech. Mlhovina na fotografii se nachází přibližně šest tisíc světelných let od nás. Její označení Sh2-54 odkazuje na katalog více než 300 mlhovin, který v 50. letech 20. století sestavil americký astronom Stewart Sharpless.

Jak se vyvíjí technologie používané k výzkumu vesmíru, pokročilo také naše chápání těchto hvězdných porodnic. Jedním z úžasných vylepšení je schopnost využívat nejen světlo viditelné pro naše oči, ale také jiné formy záření, jako například infračervené paprsky. Stejně jako se u hada, předobrazu pro pojmenování této mlhoviny, vyvinula schopnost vnímat infračervené záření, aby se lépe orientoval ve svém přírodním prostředí, my jsme vynalezli přístroje zaznamenávající tyto paprsky, abychom se naučili více o vesmíru.

TIP: Webbův teleskop zachytil majestátní Sloupy stvoření v Orlí mlhovině

Zatímco husté oblaky prachu v mlhovinách snadno absorbují viditelné světlo, infračervené záření může tímto prostředím procházet relativně snadno. Uvedený snímek proto odhaluje množství hvězd jinak ukrytých za prachovými závoji. Pro astronomy je to velmi užitečné, neboť jim to umožňuje podrobněji zkoumat, co se odehrává ve hvězdných porodnicích, a zjistit více o procesech vedoucích ke vzniku hvězd.