Psychická traumata se za Velké války projevovala velmi širokou škálou klinických příznaků – od extrémního rozrušení, zahrnujícího hysterické reakce a agresivní sklony k okolí a někdy sobě samému, až po stavy naprosté strnulosti, kdy apatičtí muži přestávali komunikovat a vnímat osoby kolem sebe. Podobně se u některých vojáků vyvinul vůlí nekontrolovaný třes končetin i celého těla, u jiných naopak zpomalené pohyby nebo úplná ztuhlost.

Rozmanité příznaky

Častým projevem postižení býval strnulý, dopředu upřený pohled, s neschopností zaostřit. Mnoho mužů mělo poruchy vyjadřování, od zadrhávání a koktání až po naprostou ztrátu schopnosti mluvit. Dalším obvyklým příznakem se stával výpadek paměti, byť zpravidla dočasný, kdy si někteří postižení nedokázali nejenom vybavit vyvolávající událost, ale nezřídka ani své spolubojovníky a při těžkém postižení ani své vlastní jméno. Zasažení jedinci si téměř pravidelně stěžovali na poruchy spánku, které je často trápily dlouho po válce, od děsivých snů a neschopnosti usnout až naopak po trvalou spavost.

Různým příznakům válečného duševního traumatu odpovídala také široká škála názvů diagnóz, které zpravidla akcentovaly jen některou z příčin nebo projevů – například šrapnelový šok, neurastenie, bitevní únava, bojové vyčerpání, válečná neuróza, reaktivní psychóza, duševní kontuze a jiné. Vojenští lékaři se zpočátku domnívali, že příčinou poruchy jsou mikroskopická poškození mozku extrémními vibracemi vzduchu při zblízka prožitých detonacích, tedy že se jedná o specifickou formu poranění. V důsledku této koncepce pobíralo zpočátku asi 50 000 britských vojáků s tímto postižením státní penzi určenou pro raněné. 

Hledání příčiny 

V průběhu války však došlo k přehodnocení původního názoru vzhledem k tomu, že velmi podobnými příznaky trpěly i osoby, které se nedostaly do přímého styku s dělostřeleckou palbou. Po nějakou dobu, asi v letech 1915–1916, se používaly obě koncepce původu poruchy – „komoční“ v důsledku otřesu při explozi a „emoční“ v důsledku nadměrné psychické zátěže.

Při hledání příčin však nakonec převážila druhá varianta, vnímající tato duševní traumata především jako poruchu chování v extrémních stresových podmínkách, na které není lidský organismus stavěn. Tato teorie vycházela z předpokladu, že každý jedinec má svůj osobní práh psychické odolnosti, jenž lze sice zvyšovat zlepšováním morálky nebo intenzivním výcvikem, ale pokud zátěž dosáhne nadhraniční intenzity, porucha se rozvine.

Jak předcházet psychotraumatu?

Koncepce válečného duševního traumatu prošla dalším vývojem ve druhé světové válce i v dalších konfliktech. V moderní medicíně se pro tento typ psychického úrazu ustálil výraz posttraumatická stresová porucha. Vztahuje se nejenom na bojující vojáky, ale také na civilní oběti náletů, živelních katastrof, havárií, atentátů a mnoha dalších krizových situací. Zkušenosti ukázaly, že příznaky účastníků stejné tragédie bývají různé, což právě souvisí se specifickým prahem psychické odolnosti každého jednotlivce, stejně jako je tomu s individuální mezní hranicí odolnosti třeba pro bolest nebo pro chlad.

TIP: Hrůzné následky zákopové války: Veteráni postižení šrapnelovým šokem

Přes pokroky v oblasti psychofarmak, které umožňují zvládat řadu dříve neřešitelných stavů, spočívá v soudobých ozbrojených silách hlavní opatření v pečlivém výběru psychicky odolných jedinců a jejich rotaci na předních pozicích. To samozřejmě nebylo v době Velké války možné vzhledem k potřebě nasadit do první linie velké množství vojáků, a to do poměrů, které nelze nazvat jinak než děsivými. Přesto již tehdy pochopili prozíraví velitelé, že častá výměna jednotek mezi přední linií a zázemím je klíčem k prevenci ztrát v důsledku psychotraumat. 

Důvodů k antipatiím mezi lvy a hyenami je hodně a ačkoli pověst zlodějů a podlých tvorů většina lidí z neznalosti přisuzuje hyenám, právě lvi jsou častěji těmi, kdo s oblibou kradou čerstvou kořist slabším konkurentům. Hyeny si většinu svých úlovků poctivě odpracují, ale ani ony neopovrhnou možností vzít si něco bez práce. Dokážou ukrást kořist gepardům i levhartům a mají pro strach uděláno i při střetu s králem zvířat. A tak někdy kradou silnější lvi kořist menší smečce hyen a někdy se větší počet hyen odvážně oboří na lvy, kteří právě konzumují svůj úlovek. 

Lvi a hyeny u mršiny mršiny buvola kaferského. Tato zdánlivě poklidná scéna se může okamžitě změnit v krvavé bojiště. (foto: Shutterstock)

Lvi jsou sice mohutnější a silnější, ale hyen bývá víc a jejich čelisti jsou obávanou zbraní, a tak v těchto bitvách nebývá nic předem rozhodnuto. Někdy zvítězí lvi, jindy hyeny. Někdy zůstávají na „bitevním poli“ ranění a někdy i mrtví a střetnutí se někdy protahují mnoho dní.

TIP: Skvělí lovci s poskvrněnou pověstí: Co jste možná nevěděli o hyenách skvrnitých

V roce 1999 byl v etiopské poušti zaznamenán titánský zápas těchto nesmiřitelných nepřátel, který trval dva týdny. Každý večer a každou noc se zvířata pronásledovala s neobyčejnou vytrvalostí a prudkostí a přes den nabírala sílu k dalšímu utkání. Během čtrnácti dní tehdy bylo zabito 35 hyen a šest lvů. 

Turnaje vznikly v raně středověké Francii, zmínky o jejich prvopočátcích máme už z 9. století. Jelikož měly prověřovat rytířské dovednosti účastníků, každé klání mělo poměrně přesně stanovená pravidla, podle kterých směli rytíři bojovat, a předepsanou výzbroj a výstroj.

K nejoblíbenějším disciplínám patřily bezesporu buthur a tjost, které se objevovaly na většině turnajů. V tjostu (česky kolbě) proti sobě většinou stáli dva rytíři a pomocí kopí se snažili jeden druhého vyhodit ze sedla. Naproti tomu buthur představoval hromadný souboj, v němž zápasily dvě skupiny mužů, a připomínal skutečnou bitvu.

Stínání „hlaviček“

Na konci středověku si začala získávat oblibu dovednostní hra zvaná quintanie (kvintála). Podstata této disciplíny spočívala v zasáhnutí cíle umístěného na sloupku zhruba ve výšce hlavy dospělého muže. Předváděla se s mečem, palcátem, sekerou nebo kopím, v pozdější době se používaly i pistole. Nejtriviálnější variantou byla ataka na jeden samostatný cíl. Při řadové quintanii se pak najíždělo na více cílů za sebou, v odstupu zhruba čtyř metrů. Nejobtížnější formu představovala takzvaná ulička, v níž se cíle nacházely na obou stranách dráhy jezdce. Soutěžící musel tyto terče stínat nejen co nejpřesněji, ale také co nejefektivněji, tedy rozdílnými seky a údery po i proti směru jízdy.

Quintanie jsou k vidění i dnes. Spousta reenactorských spolků se věnuje právě rekonstrukci turnajů, při nichž novodobí „rytíři“ kromě klasických soubojů rádi soupeří i v těchto dovednostních disciplínách.

TIP: Turnaje na přemyslovském dvoře: Který král patřil k obávaným soupeřům?

Ze základní formy se postupem času oddělily další disciplíny. Mezi ně patřil například corso all'anello neboli prstenový či vínkový turnaj. V něm se rytíř snažil nabodnout na svůj dřevec zavěšené nebo v rukou pážete držené věnečky (vínky). Jejich velikost se postupně zmenšovala, vrcholným kouskem pak bylo zachycení skutečného prstenu. Věnce se sbíraly také v řadách nebo při přeskoku přes překážku. Jezdilo se i duelově, kdy dva jezdci vyjížděli ke stejnému cíli.

Obdobu prstenového představoval turnaj šátkový, při němž se rytíř pokoušel nabodnout na kopí klobouk nebo šlojíř ležící na zemi. Tato disciplína vypadá vcelku jednoduše, pokud však jezdec v plné rychlosti zabodl svůj dřevec do země, mohl se nechtě katapultovat ze sedla. 

Spojit příjemné s užitečným – to je důvod, proč miliony turistů míří do zemí jako Thajsko, Malajsie či Singapur nejen obdivovat exotické památky, ale také kvůli nové vizáži. Právě plastická chirurgie je oborem, který v jihovýchodní Asii – a nejen tam – momentálně zažívá nevídaný boom. Zmíněné Thajsko v současnosti platí za nejoblíbenější destinaci, pokud jde o zdravotnický byznys, a zdejší vláda si na této pověsti dokonce zakládá. V této „medicínské turistice“ však zdaleka nejde jen o vylepšení vlastního vzhledu. Lidé tak řeší i celou řadu dalších zákroků, které pro ně v jejich vlasti z nějakého důvodu nejsou tak dostupné.

Lukrativní klientela

Ostatně, není se co divit: Zatímco v roce 2004 země přivítala 1,1 milionu zahraničních pacientů, v současnosti jejich počet dosahuje čtyřnásobného množství, přičemž státní kasu ročně obohatí o čtyři miliardy eur. A nepřijíždějí jen nechat si zvětšit poprsí nebo odsát přebytečný tuk; díky příznivým cenám a krátkým čekacím lhůtám není výjimkou vydat se přes půl planety třeba kvůli odstranění zhoubného nádoru, voperování bypassu nebo výměně kloubu. „V kurzu“ jsou však v poslední době také preventivní prohlídky, které zpravidla zprostředkovávají specializované agentury.

V balíčku šitém na míru konkrétnímu klientovi nabízejí komplexní sérii vyšetření zahrnující i pokročilé analýzy, jaké u obyčejných praktických lékařů dosud nejsou standardem. Mimochodem, v Thajsku dnes příliv zahraničních pacientů dokonce komplikuje přístup ke zdravotnictví pro samotné Thajce. Už v roce 2008 hlásily některé nemocnice nedostatek personálu, neboť řada lékařů začala upřednostňovat lukrativní zahraniční klientelu a raději se přesunuli do soukromého sektoru, takže na domácí potřebné už se nedostávalo. 

Desetkrát levněji

Motivací je především nízká cena. Ve srovnání se západní polokoulí je zdravotnictví v jihovýchodní Asii v průměru třikrát až desetkrát levnější, přitom úroveň péče bývá srovnatelná i v běžných, nejen soukromých nemocnicích. Pacient ze Spojených států či Kanady může za stejný zákrok ušetřit i 90 % – například koronární angioplastika vyjde v USA na 30 000 dolarů (v přepočtu 750 000 korun), zato v indické nemocnici si účtují v průměru 3–5 tisíc dolarů; totéž platí víceméně pro jakýkoliv standardizovaný zákrok, od vyhotovení zubní náhrady až po výměnu kyčelního kloubu.

Nehledě na to, že se člověk na sál dostane víceméně ihned ve srovnání s několikatýdenní čekací lhůtou, s jakou se obvykle musí smířit ve své vlasti. Ve výsledku se tak daleká cesta vyplatí i při započítání ne právě nízké ceny letenky, takže většina cizinců si svůj pobyt v zahraniční destinaci nakonec ještě záměrně prodlouží a několik dní věnuje prohlídce památek. Navíc ne pro všechny je primární právě výše nákladů – značnou část pacientů totiž představují zámožní klienti, kteří hledí především na úroveň nabízené péče a neváhají si připlatit za takové služby, jako je soukromá ošetřovatelka nebo nadstandardní ubytování.

Vstříc jim vycházejí například v renomované thajské nemocnici Bumrungrad, kde ročně ošetří více než půl milionu zahraničních klientů. Instituce si zakládá na tom, aby pokoje připomínaly spíše než zdravotnické zařízení pětihvězdičkový hotel (včetně výhledů na tropické pláže). Každý pacient tu má k dispozici vlastní ošetřující personál, na každém patře funguje samostatná lékárna a výsledky odběrů krve jsou díky urgentnímu zpracování hotové do šedesáti minut. 

Česko mezi elitou

Po celé planetě se v současnosti dává do pohybu na 50 milionů lidí ročně, aby vyhledali ošetření v zahraničí, přičemž podle odhadů jich bude každý další rok přibývat přibližně čtvrtina. S tím, jak rapidně stoupá globální životní úroveň, není divu, že i byznys spojený se zdravotní turistikou je jedním z nejrychleji rostoucích trhů. Uvážíme-li, že každý takový turista utratí ve zvolené destinaci v průměru kolem 6 000 dolarů, není těžké si spočítat, o jak gigantických číslech je řeč: Konkrétní údaje se sice liší, nicméně většina analýz se shoduje, že do roku 2027 překročí celosvětová hodnota trhu souvisejícího s medicínskou turistikou hranici 200 miliard dolarů.

Více než třetinu celosvětové poptávky po specifických zákrocích dnes podle statistik zajišťuje Indopacifický region, na paty mu ale rychle šlapou další destinace, zejména jihoamerické státy (především Mexiko a Brazílie) následované Blízkým východem (stále populárnější jsou například Turecko či Spojené arabské emiráty). V žebříčku nejvyhledávanějších se ovšem začínají objevovat i některé evropské lokality, a to včetně České republiky, která si za uplynulé dvě dekády stihla vybudovat mezinárodní renomé mimo jiné coby mekka reprodukční medicíny.

Kromě asistované reprodukce ale pacienti do srdce Evropy míří i z dalších důvodů: Nejčastěji vyhledávají ordinace plastických chirurgů či zubařů, ale třeba i obezitologické kliniky. Ceny v českých nemocnicích jsou totiž ve srovnání se zahraničím až třetinové, a v posledních „předcovidových“ letech k nám přijíždělo každoročně až o 15 % zahraničních pacientů více než o rok dřív. Například v roce 2017 tu podle dat zdravotních pojišťoven podstoupilo plánovaný zákrok necelých 13 000 cizinců (naopak pouhých 150 Čechů se ve stejném roce rozhodlo kvůli specifickému ošetření vycestovat). 

Michelin pro nemocnice

Nabízí se otázka, zda úroveň nemocniční péče v rozvojových zemích dosahuje stejných kvalit jako ta západní. Žádný pacient samozřejmě netouží po tom, aby o jeho zdraví pečovala klinika s pochybnou pověstí. Nejde jen o samotné vzdělání lékařů v cizině – riziko představují například tamější hygienické podmínky či standardy pooperační péče. Komplikace mohou nastat i v domácím prostředí, natož pak tisíce kilometrů od domova, kde organismus čelí zátěži v podobě stresu z nezvyklého klimatu či samotné nemoci.

Pro evropské či americké pacienty může být pobyt v tropickém pásmu rizikový zejména kvůli výskytu neznámých virů či bakterií, proti nimž nejsou ze své domoviny přirozeně imunní; kromě „běžných“ zažívacích problémů tak hrozí, že si domů přivezou nechtěný suvenýr v podobě infekce žloutenkou, malárií, nebo dokonce HIV. Pochopitelné obavy mohou zmírnit mezinárodní certifikáty, udělované zpravidla neziskovými zdravotnickými organizacemi či státními institucemi, které lze s trochou nadsázky přirovnat k systému michelinských hvězd určených pro špičkové restaurace.

Největší respekt dnes představuje zlatá pečeť americké organizace Joint Commission, jíž se v současnosti mohou pyšnit zhruba čtyři tisíce zdravotnických zařízení po celém světě. V poslední době jich přibývá zejména ve východní Asii – například v Thajsku už prestižní certifikát získalo 66 nemocnic, v Indii bezmála čtyři desítky. 

Dilema nastávajících matek

Certifikát (případně jeho absence) však ne vždy představuje nejdůležitější faktor hrající hlavní roli při rozhodování. Některé pacienty totiž přivádí na zahraniční kliniky ryze pragmatické důvody, především zákon. Právní řád některých států zakazuje různé druhy operativních zákroků a pacientům, kteří o ně mají zájem, pak většinou nezbývá než zvážit alternativní řešení v podobě cesty za hranice. Typickým příkladem jsou interrupce: jedním z mála rozvinutých států, kde žena dosud nemá na výběr a musí dítě donosit (a to i v případě vážného poškození plodu), je Polsko. Tamější matky tak hromadně opouštějí svou vlast a míří do ciziny, nejčastěji do sousedního Česka.

Přesná čísla sice neexistují, podle odhadů však na tuzemských klinikách podstoupí potrat řádově stovky Polek ročně. Z hlediska zákona přitom není zcela jasné, zda je toto počínání legální, či nikoliv; polská vláda totiž dlouhodobě usiluje o to, aby byly Polky za potrat provedený v cizině trestně stíhané. Loni v prosinci Sejm (dolní komora polského parlamentu, pozn. red.) schválil zákon o zavedení elektronického registru těhotných žen, který podle kritiků může pomoct dohledat a případně potrestat Polky, jež se rozhodly pro interrupci.

Na ještě tenčí led se pak pouštějí ti, kteří řeší opačný problém a v zoufalé touze po dítěti neváhají oslovit náhradní matku. Tento fenomén je dobře zmapovaný například v Indii, byť lze téměř s jistotou předpokládat, že k němu ve větší či menší míře dochází i v dalších rozvojových státech. Zprostředkovatel takové služby vyhledává v chudinských čtvrtích ženy ochotné za finanční odměnu odnosit dítě neznámému páru. Výše odměny se různí, podle některých zdrojů si taková náhradní matka může přijít i na pět tisíc eur, což pro ni představuje malé jmění odpovídající desetileté mzdě. Byť nemusí jít přímo o ilegální čin, jde přinejmenším o pochybné a značně neetické praktiky ne nepodobné obchodu s orgány. 

Honba inkvizitorů na údajné čarodějnice, tortura v žalářích stejně jako čmoudící hranice na Šumpersku a Jesenicku víc než názorně dokládaly, že černá magie nemá v našich zemích místo. V končinách na východ od nás, v carském pravoslavném Rusku, situaci řešili odlišně. V podstatných detailech. Ne že by se tu vypořádávali s temnými silami a obviněnými snad méně radikálně. Jen se většina procesů týkala spíše mužů – černokněžníků. Ti byli na rozdíl od žen v západní Evropě obviněni vlastně trochu oprávněně.

Jinak nesmiřitelně věroučnými odlišnostmi rozdělená katolická a protestantská Evropa vykreslovala čarodějnice překvapivě shodně. Jako ženy, jež se nechaly zlákat do osidel ďábla, aby ve zločinném spolčení se Satanem páchaly své ohavné skutky. Hodí se zmínit, že taková žena reálně nemá žádnou kouzelnou moc  – proto také vyslýchající inkvizitory na mučidlech nepromění ve šváby nebo je neuhrane. Nadpřirozená síla jí byla totiž zprostředkována Satanem za úplatu či protislužbu. Většinou za upsanou duši. 

Manažerky magie

V hrubé teorii si mechanismus můžeme představit tak, že Satan byl (viděno očima inkvizitorů) něco jako ředitel pyramidového schématu, zapůjčující ženě – čarodějnici prostředky a nástroje obživy. Pokud bude ona aktivní, tedy když bude mocnosti pekelné zásobovat krvavými oběťmi, dušemi řádných věřících, sloužit temné mše a obklopovat se pomocnicemi, peklo jí to oplatí rozšířením působnosti. 

Z prosté mastičkářky nebo travičky dosáhne na vyšší úroveň, kde už třeba bude moci někoho uhranout zlým pohledem. A to nejen dobytek, ale i počestné lidi. Na sabaty už nebude muset chodit pěšky, bude tam létat na koštěti. Získá recepty ke kouzelným mastem a lektvarům, jimiž dosáhne prosperity a moci. Kdo ví, třeba jednou vyzíská vlastního familiára (obvykle černou kočku nebo kohouta), skrze níž s ní bude Satan stále přítomen a bude jí umožňovat kouzlit skoro nepřetržitě.

Tento silně zidealizovaný popis vysvětluje postup inkvizitorů, kteří rozžhavenými železy a karabáči nutí „čarodějnice“ na mučidlech k přiznání. Chtějí vyzvědět, s jak vysoce postavenou obchodní zástupkyní pekla mají co do činění. S kým je spolčena, jak se dopravovala na sněmy čarodějnic a má-li zvířecí pomocníky. Zajímá je, jestli na skřipci natahují senior-manažerku temných sil, anebo jen začínající referentku. Zjišťují, kam až pekelná korupce sahá.

Spása duší?

Samozřejmě, že v protestantské a katolické Evropě nebyl skutečným motivem honů na čarodějnice boj s peklem. Hájily se tím dočista jiné zájmy. Církve jimi pouštěly hrůzu mezi věřící, potlačovaly odlišnost názorů a vykazovaly jimi činnost. Ospravedlňovaly tím svou existenci. A také dost razantně potlačovaly příliš schopné, nezávislé a svobodomyslné ženy. Nebo ty ze společnosti již předem vyloučené a podezřelé. Báby kořenářky a bylinkářky. 

V čem to v Rusku probíhalo jinak? Stačí se podívat na bilanci obětí procesů. Střízlivé odhady pro katolickou či protestantskou Evropu vyčíslují za léta 1450 až 1750 okolo 70 tisíc na hranici upálených. Ze 75 až 85 % šlo o ženy. Na východě bychom napočítali za stejnou dobu okolo 130 „velkých“ procesů s počtem obětí do maximálně jedné tisícovky. S tím, že tři ze čtyř usvědčených – odsouzených a upálených – byli muži. 

Zmatek v hotových číslech z carského Ruska přitom dělá hned několik věcí, především specifika místních legálních systémů. Dost často totiž mohli vesničané skoncovat s čarodějem, aniž by se obtěžovali velkými soudy. S výrazným nepoměrem počtu čarodějníků z Ruska (oproti čarodějnicím v Evropě) pochopitelně do jisté míry souvisí i uspořádání tamní společnosti. Neurozená žena na východě neměla šanci svou domnělou magií korumpovat okolí tak výrazně, jako muž. To z pánů dělalo přednostní cíl. 

Navíc v roce 1551 zavedl car Ivan Hrozný do praxe zákon o tom, že čaroděje (věštce, kartáře a kouzelníky) budou procesně řešit civilní soudy a ne žádné speciální tribunály. Takže se to obvykle obešlo bez spektáklu ohnivé hranice. Ostatně, trest smrti za čarodějnictví byl dekretem zaveden – a ne zrovna pečlivě vymáhán – až v roce 1648. 

K vesnici patří

Současně nelze popřít, že čarodějnictví a nejrůznější koldovstvo bylo vzhledem k pohanským tendencím na východě mnohem více rozšířené, než na západě. Prakticky každá vesnice nebo osada měla svého černokněžníka nebo vědmu. Kteří byli  – pozor – za výkon této profese plně respektovaní, byť často obávaní v celém širokém okolí. Jak to?

Západoevropská čarodějnice úpící ve sklepě radnice se španělskou botou na noze totiž nemá žádnou vlastní nadpřirozenou moc. Jen tu propůjčenou od ďábla. Východoevropský černokněžník tou mocí disponuje. Alespoň tomu místní pověrčiví lidé úporně věří. Ruský kouzelník si své schopnosti nemusel vypůjčit od nějaké vyšší síly, je sám jejich zdrojem. Pravda, občas se trochu zaklíná biblickými postavami, od Marii přes Ježíše po Satana, ale „kouzla“ jsou čistě jeho dílem. 

Magii přitom provozuje každý den, a nedá se říct, že by to nějak skrýval. Proč také, když je to jeho podnikání a s důvěrou se na něj obracejí prostí lidé o pomoc. Služeb přitom nabízel přepestrý výběr: ochránit dobytek před nemocemi, zvýšit dojivost krav, odehnat vlky od stád, udělat něco s počasím. Mohl vyrobit amulet, chránící před uřknutím nebo přinášející štěstí i talisman, který nositele ubrání před střelným poraněním. A samozřejmě – míchal lektvary lásky.

Ruská magie byla oboustranná, na černou a bílou se moc nelišila. Co dobrého šlo kouzlem zařídit, dalo se i pokazit. Přivolat nemoc, proklít, způsobit impotenci, zahlušit lásku, zasít nenávist. Vše samozřejmě v naprosté diskrétnosti, obvykle bez nějakého prolévání krve, obětí neviňátek nebo mimořádných zvráceností. Konflikty nastávaly až tehdy, když se podařilo doložit újmu poškozeného ve spojení s kouzlem. 

Pro všechny

Služby černokněžníků se plošně využívaly. V průběhu svého života si tím jako „klient“ nejspíš alespoň jednou prošel skoro každý. Nějaké té magie k vlastnímu prospěchu se nezříkali negramotní bezzemci stejně jako vzdělaní měšťané nebo šlechta a příslušníci panovnického roku. 

I proto se „shora“ nijak zvlášť netlačilo to, aby se v Rusku čarodějnictví radikálně vymýtilo. Zatímco při zinscenovaných čarodějných procesech v západní Evropě se inkvizitoři horko těžko snažili vydobýt od obviněných žen nějaké to přiznání k nepravostem, u černokněžníků na Východě nebyl problém vyzískat náležité penzum důkazů. Čarodějové sami často bez mučení doznávali, jakých dobrodinství pro blaho okolí učinili. A ochotně udávali své klienty, kteří si žádali něco nepovoleného.

TIP: Před 330 lety bylo pověšeno posledních osm čarodějnic ze Salemu

Až v roce 1731 carevna Anna Ivanovna předefinovala stávající zákony o čarodějnictví. Místo závažného přečinu postihovaného hrdelním trestem jej legislativně přesunula do kolonky prostých podvodů a majetkových škod. A carevna Kateřina pak zrušila i přísné postihy za praktikování jakékoliv magie, čímž kouzla deklasovala na pouhé pověry. Carevny tak elegantně zakončily jednu kapitolu dějin, která se v západní Evropě psala krví a popelem tragicky dlouho.

Samotný popcorn bez másla a podobných přísad je relativně zdravý. Poněkud pokulhávající je jeho nutriční hodnota. To by se ale nyní mohlo změnit, díky neobyčejnému úspěchu rostlinných genetiků, kteří si pohráli s kukuřicí.

Již v devadesátých letech vědci vložili do běžné kukuřice variantu genu Opaque-2. V důsledku toho došlo ke zdvojnásobení obsahu aminokyseliny lysinu a rovněž ke zvýšení obsahu další aminokyseliny tryptofanu. Obě patří mezi takzvané esenciální aminokyseliny, které si lidské tělo nedokáže samo syntetizovat a musí je přijímat v potravě.

Výživná kukuřice 

Výsledkem zmíněné genetické úpravy byla nová odrůda kukuřice s výmluvným názvem Quality-Protein Maize (QPM). V dnešní době se pěstuje například v rozvojových zemích, kde pomáhá v boji s podvýživou. Klasy této geneticky modifikované kukuřice byly původně měkké a bohužel i zranitelné škůdci. Dalším šlechtěním se tento nedostatek ale podařilo odstranit.

Tým genetiků, které vedl David Holding z americké Univerzity v Nebrasce – Lincolnu, se rozhodl provést podobné genetické vylepšení u popcornové kukuřice. Nejprve dopadli stejně jako jejich předchůdci před 30 lety. Po vložení příslušné varianty genu Opaque-2 získali kukuřici s měkkými klasy, která měla i jednu zásadní vadu – nebylo možné z ní udělat popcorn.

Chutný superpopcorn

Badatelé proto museli dále experimentovat a důkladně křížit kukuřice, až nakonec získali žádoucí upravenou kukuřici, která je vhodná i pro přípravu popcornu. Nová odrůda dostala název High-lysine Quality Protein Popcorn (QPP) a podle dobrovolníků, kteří ji testovali, je nejen zdravější, ale i chuťově lepší než popcorn připravený z tradičních druhů kukuřice.

TIP: Nové geneticky vylepšené rajče je ideální pro městské farmaření

„To, co se nám podařilo vypěstovat, je kompletní proteinová svačina, která může díky svým pozitivním prebiotickým vlastnostem sloužit jako superpotravina. A není to jen svačina. Námi vylepšená kukuřice je natolik výživná, že by mohla posloužit jako doplněk stravy například v rozvojových zemích, kde je potřeba bílkovin,“ popisuje výsledky výzkumu, který zveřejnil odborný časopis Frontiers in Microbiology, David Holding.

Pojďme si pana jesetera velkého (Acipenser sturio) představit. Proč „pana“? Protože pokud budete dosahovat délky dvou i tří metrů, tak budete vzbuzovat respekt a ani uctivé oslovení nebude nevhodné. Jeseter je absolutně atypickou rybou výjimečného vzezření. Má hladké nízké tělo bez šupin s výraznými kostěnými štítky a hroty na hřbetě. Hlava je protáhlá do podlouhlého rypce se čtyřmi vousky. Jeho atypická zadní ploutev se vzdáleně podobá ploutvi u žraloků.

Zbarvení jeseterů je našedlé, hnědavé nebo nazelenalé. Jak už jsem naznačila, běžně dorůstají délky dvou metrů a hmotnosti 150 kg. Ojediněle některé kusy dosáhnou až 5 metrů a hmotnosti přes 300 kilogramů. Hned po vyze velké (Huso huso) jde o druhý největší druh jesetera, jenž se dožívá věku i přes 60 let. Od ostatních ryb se jeseteři liší řadou biologických a fyziologických detailů. Mají nestejnorodou ocasní ploutev, místo šupin kostěné štítky a kostnaté jsou jen některé části jejich lebky. Při jejich velikosti je zvlášť pozoruhodné, že nemají vyvinuté obratle a celý život jim zůstává struna hřbetní.

Ústup a nesmělé návraty

Jeseteři brázdili světové vody již ve druhohorách, tedy před úctyhodnými 250 miliony let. Kdysi měli domov i u nás, ale výstavba přehrad, znečištění vod a celkový tlak průmyslové civilizace tuto obdivuhodnou rybu z našich vod vypudily. Jeseter velký se vyskytoval ve Středozemním a Černém moři, odkud v době tření putoval proti proudu řek do sladkých vod, jezer a rybníků.

U nás jeseteři běžně mířili do Labe, ovšem loveni byli i na Vltavě. Před jejich vyhynutím v Čechách, oficiálně konstatovaném v roce 1917, se tu ročně odchytilo až 4 000 kusů – nejčastěji v okolí Děčína a Ústí nad Labem, kde byl poslední kus naposledy pozorován ještě v roce 1933.

V posledních desetiletích ovšem jeseteři rychle mizí i z dalších míst světa. Dnes žijí v některých evropských řekách díky programům na podporu jejich návratu do volné přírody. Comeback této velké ryby se podařil například ve Francii. Přestože tu ale není loven během třecí migrace, i tak je neustále ohrožován mořským rybolovem, sítěmi a znečištěním vod.

Nepříliš častá záplava jiker

I u nás je opět přítomná snaha vrátit jesetery do přírody. Majitelé soukromých lomů a rybníků je vysazují právě pro jejich ojedinělý tvar těla a atraktivitu. Jde však „pouze“ o uměle odchované ryby, které se vysazují do soukromých vod na zpestření standardní obsádky – k potěše potápěčů a sportovních rybářů.

Stejně jako ostatní jeseteři je i jeseter velký rybou žijící u dna, kde loví zejména larvy hmyzu, červy, korýše, měkkýše a vzácně i menší ryby. Je to všežravec s velkým apetitem. Pohlavní dospělosti dosahuje tento druh velmi pozdě. Samci jesetera velkého ve věku 7 až 9 let a samice při dovršení 8 až 14 let. Navíc se jeseter velký netře každým rokem, ale zpravidla jednou za dva až tři roky.

Jiker je obrovské množství – udává se od 400 tisíc až po bezmála 2,5 milionu z jedné snůšky od jedné samice. Jikry se líhnou asi po čtyřech dnech a plůdek hned intuitivně míří směrem do moře. Ve volné přírodě mají mnoho nepřátel: pro malé jesetery jsou nebezpečnými nepřáteli i velké ryby, dospělé jedince loví vydry, volavky, kormoráni a samozřejmě i pytláci.

Na dosah „vodních slepic“

My potápěči máme jesetery ve velké oblibě. Nic jiného se jim ani zdánlivě nepodobá, navíc těch kusů, jimž je možné se přiblížit, jsou omezené počty… Vidět na vlastní oči tyhle podivné, archaicky vyhlížející tvory s chrupavčitou kostrou a kostěnými štítky na povrchu těla, je skutečně zážitek, který neomrzí. Navíc při představě, že tyhle ryby tu žily dříve než dinosauři, se do mysli člověka vkrádá i pocit respektu a úcty.

Typická poloha jesetera při odpočinku na dně lomu. Podlouhlý rypec se čtyřmi vousky je na konci typicky bíle zbarvený, stejně jako konce ploutví. (foto: © Nikita Nashipae Loxodonta)

Pokud je pod vodou najdeme, zpravidla před námi hned nemizí a dál se šťourají v bahně na dně. Dotýkat se ryb pod vodou je ve většině lomů zakázané, protože se tak může porušit sliz na povrchu jejich těla. Nemám problém toto nařízení, které má za účel ochranu ryb, respektovat. Vždyť i dívat se na ně je velmi zajímavé. Při pohledu na jesetera, který jen kousek od vás ryje v bahně a neustále něco hledá, zapomenete na všední starosti. Jeseteři jsou velmi činorodí a rybáři jim občas přezdívají „vodní slepice“. Neustále totiž něco „zobou“ a nejsou ani mlsní, ani vybíraví – sežerou téměř vše, co objeví.

TIP: Dotek sametového hřbetu: Impozantní sumec velký

Někdy vám může jejich pohyb připadat malátný, někdy se zase majestátně vznáší. Když však jeseter chce, stačí mu udělat několik pohybů ploutví a je během chvilky pryč. Nežije ovšem výhradně u dna, potkali jsme ho i uprostřed vodního sloupce – mezi dnem a hladinou – nebo těsně pod hladinou.

V posledních 12 letech jsme svědky pozoruhodných letů amerického experimentálního bezpilotního raketoplánu Boeing X-37B na zemskou orbitu. Původně patřil americkému letectvu, v současné sobě ho ale provozují vesmírné síly US Space Force. Raketoplán na první pohled připomíná staré dobré pilotované raketoplány Space Shuttle. X-37B je ale bezpilotní, a také zhruba stokrát lehčí než Space Shuttle. Na zemské orbitě tak může zůstávat mnohem delší dobu.

Program již řadu let přitahuje velkou pozornost – na rozdíl od NASA jsou vojenské úřady mnohem tajemnější a informace o přesných cílech projektu nechávají zcela bez odpovědi, případně se omezují jen na obecná tvrzení. Všeobecně se proto předpokládá, že Boeing X-37B má primárně vojenské a špionážní účely.

Šestý rekord v pořadí

V rámci své v pořadí již šesté mise, odstartoval raketoplán X-37B 17. května 2020 z floridské základny US Space Force Cape Canaveral Space Force Station. Během této mise byl poprvé vybaven servisním modulem ve tvaru prstence, který se nacházel v zadní části raketoplánu a poskytoval prostor řadě experimentů.

Raketoplán X-37B po návratu ze své v pořadí již šesté mise. (foto: U.S. Space Force, CC0)

Při pobytu na oběžné dráze raketoplán mimo jiné vypustil nízkorozpočtový 136 kilogramů vážící satelit FalconSat-8. Ten vyvinuli kadeti letecké akademie US Air Force Academy v Colorado Springs ve spolupráci s výzkumnými laboratořemi letectva Air Force Research Laboratory (AFRL). Podle dostupných informací, kterých není mnoho, měl satelit na palubě řadu zajímavých experimentů, včetně nového elektromagnetického pohonu nebo lehkého anténního systému. 

TIP: Další mise u konce a opět s rekordem: Utajovaný raketoplán přistál po 780 dnech

Podobně jako v předchozích případech byla i mise OTV-6 rekordní. Raketoplán, který přistál 12. listopadu 2022 v Kennedyho vesmírném středisku na Floridě, strávil tentokrát ve vesmíru 908 dnů. Předchozí zápis byl o 128 dnů kratší. Od roku 2010 již raketoplán X-37B urazil více než 1,3 miliardy mil (přes 2 miliardy kilometrů) a na oběžné dráze strávil 3 774 dnů.

Když v srpnu 1914 vypukla 1. světová válka, mělo německé námořnictvo k dispozici 168 torpédových člunů. Do poloviny října přibylo dalších 21 jednotek, přičemž asi stovka čekala na nasazení v Severním moři. Lodě byly rozděleny do devíti flotil torpédových člunů (I.–IX.), od roku 1916 přibyly další dvě. K očekávaným bitvám na volném moři, pro něž byli námořníci cvičeni a flotily připravovány, dlouho nedocházelo, takže útoky torpédových člunů nepřicházely v úvahu. Vyčkávaly nečinně v Německém zálivu a chránily námořní základny. Jejich domovské přístavy se nacházely v Emdenu, Wilhelmshavenu a Cuxhavenu.

Předchozí část: Plnou parou na nepřítele! Německé torpédové čluny za Velké války (1)

Katastrofa u Texelu

Jak se v této situaci nálada původně plná očekávání postupně proměňovala v nudu, velmi dobře ilustruje popis tehdejšího námořního poručíka Franze Guilleaumeho. Ten jako druhý strážní důstojník (Wachoffzier) velel vedoucímu člunu (Führerboot) S 119, který patřil ke IV. flotile.

Zpočátku námořníci na hlídkových postech v oněch říjnových dnech roku 1914 vzrušeně hlásili každé šplouchnutí ve vodě, kdejakou plechovku nebo kus dřeva jako dráhu torpéda nebo periskop. Protože se ale na moři ve skutečnosti po celé dny nic nedělo, brzy se dostavila všední nuda, během které nic nepřipomínalo válku na život a na smrt. Za této situace museli důstojníci znovu a znovu vybízet posádky, aby nepolevovaly v ostražitosti.

K prvnímu bojovému střetu s nepřítelem došlo 17. října 1914, kdy čluny S 115, S 117, S 118 a S 119 plující k anglickému pobřeží s úkolem klást miny v ústí Temže narazily v Severním moři na hlídkující britský lehký křižník HMS Undaunted doprovázený čtyřmi torpédoborci. Britové na slabšího protivníka okamžitě zaútočili. Němci se nejprve pokusili uprchnout, ale poté se pustili do nerovného boje. Po bitvě trvající asi tři hodiny byly čtyři torpédové čluny potopeny, 222 německých námořníků zabito a 34 zajato. Britské lodě utrpěly jen lehké škody.

Bitva u ostrova Texel silně otřásla důvěrou velení císařského námořnictva ve schopnosti torpédových člunů a zásadně ovlivnila jejich taktiku a rozmístění v Severním moři. Torpédovky se už nadále neměly vydávat na takto rizikové mise a kromě hlídkování při vlastním pobřeží sloužily stále častěji k pomocným úkolům, jako byla záchrana sestřelených letců. Starší lodě byly přestavěny pro účely vyhledávání a likvidace min. Kdysi čistě ofenzivní zbraň se stala „děvečkou pro všechno“.

Nové operační prostory

V dalším průběhu války velení torpédové čluny opakovaně nasazovalo při útočných operacích Hochseeflotte, ale výsledky byly často zklamáním. Například 18 torpédovek nepřineslo očekávaný úspěch v bitvě u Dogger Bank (24. ledna 1915), protože se nestačily rozvinout k protiútoku. Během bitvy u Jutska (31. května–1. června 1916) naopak posádky torpédových člunů dokázaly, že dovednosti, které se kdysi naučily, ještě nejsou docela rezavé. Němci zde nasadili celkem 61 torpédovek.

Ty sice nedokázaly potopit žádnou nepřátelskou loď, ale například člun G 39 zachránil admirála Franze von Hippera, který velel průzkumné eskadře Hochseeflotte. Když byla jeho vlajková loď bitevní křižník SMS Lützow palbou nepřítele vážně poškozena, vzala jej torpédovka i s jeho štábem na palubu a přepravila i přes těžkou palbu Britů na bitevní křižník SMS Molkte, odkud mohl Hipper dál velet svým lodím. Od podzimu 1916 se novým operačním prostorem torpédových člunů stal kanál La Manche a flanderské pobřežní vody.

Během této fáze napadaly nákladní lodě, které zásobovaly britské vojsko bojující ve Francii. Současně získaly větší palebnou sílu, když na ně byla instalována děla ráže 10,5 cm. Přesto byly co se týče dělostřelecké výzbroje oproti svým britským protivníkům slabší. Nic na tom nezměnil ani jejich stále narůstající počet, který se do konce války vyšplhal na 281 jednotek.

V samém závěru konfliktu, když se v německé říši začala rozhořívat revoluce, do níž se zapojila i řada námořníků, se posádky torpédovek k povstání nepřipojily. Mužstvo a důstojníci totiž po celé roky žili na malém prostoru, což mezi nimi vytvořilo kamarádská pouta. Problémy s disciplínou se zde neobjevily a námořníci proto rudé vlajky nevyvěsili.

Osud ve Scapa Flow

Kolik námořníků z torpédových člunů za celou válku zahynulo, není známo, potopeno však bylo 111 těchto plavidel. Po podpisu příměří 11. listopadu 1918 muselo 50 torpédovek spolu s většinou Hochseeflotte odplout do britské internace ve Scapa Flow. Na rozkaz kontradmirála Ludwiga von Reutera zde všechny posádky svá plavidla 21. června 1919 potopily.

TIP: Služba v ocelové rakvi: Každodennost prvoválečných ponorkářů

Zcela ke dnu šlo 32 torpédových člunů a částečně vynořeno na mělčině zůstalo 18. Ze zbývajících bylo 32 zařazeno do nového námořnictva německé republiky (některé sloužily jako pomocné jednotky ještě za druhé světové války), 36 museli Němci odevzdat vítězným Spojencům a zbytek byl v roce 1921 sešrotován.