Planety a měsíce Sluneční soustavy představují víceméně nehostinné světy, na kterých panují z našeho pohledu extrémní a v některých případech i nestabilní podmínky. Nápadnou výjimkou je v tomto směru naše Země, která se může pochlubit dlouhodobě stabilním klimatem. Odborníci jsou přesvědčeni, že existují konkrétní mechanismy, které udržují podmínky na naší planetě v relativně úzkém rozmezí.

Constantin Arnscheidt a Daniel Rothman z amerického Massachusettského technologického institutu (MIT) prostudovali mechanismus, který zřejmě hraje v udržování stability klimatu významnou rolu. Jde o tzv. zvětrávání silikátů, při němž je díky chemickým reakcím v horninách vysáván z atmosféry oxid uhličitý.

Tlumič klimatických změn

Vědci v rámci výzkumu, který minulý týden zveřejnil odborný časopis Science Advances, využili počítačové modelování k analýze výkyvů klimatu v historii naší planety. V úvahu vzali časové měřítko desítek milionů let. Zároveň ale pracovali i na mnohem jemnější škále stovek tisíců let. Podle jejich zjištění teplota na Zemi v tomto jemnějším časovém měřítku sice kolísá, nahoru i dolů, ale výkyvy nepřesahují určitou mez.

Arnscheidt s Rothmanem si všimli, že čas, který naše planeta potřebuje k vyrovnávání zmíněných výkyvů, představuje asi 100 tisíc let, což je podle nich v souladu s rychlostí silikátového zvětrávání. Tento mechanismus je již dlouho považován za jednoho z kandidátů pro udržování stability pozemských podmínek. Arnscheidt a Rothman teď poprvé tuto představu podpořili reálnými daty. Z jejich výzkumu mimo jiné plyne, že by si Země zřejmě poradila i se současným oteplováním planety, pokud by k tomu měla dostatek času.

„Podle nás jde o silnou podporu myšlenky, že silikátové zvětrávání je výkonný stabilizátor klimatu,“ uvádějí autoři studie. „Naše výsledky rovněž podporují představu stabilního klimatu, stejně jako modely dlouhodobého vlivu antropogenních emisí uhlíku, a také myšlenku planetárních vědců, že mechanismus stabilizace klimatu zvětráváním hornin hraje významnou roli ve výsledné obyvatelnosti planety.“

TIP: Země odráží méně slunečního záření: Podle vědců jde o důsledek klimatických změn

Studie vědců tak na jedné straně přináší dobré zprávy – Země je schopna účinné regenerace, pokud k ní dostane dostatek času. Pokud však lidstvo nezpomalí svůj dopad na životní prostředí, nemusí naše planeta k této regeneraci vůbec dostat příležitost.

Jak to? Autoři životopisů totiž jen opakují to, co napsal téměř šedesátiletý Heinrich Schliemann ve své autobiografii z roku 1881. Jen poslední okamžiky svého života pod kontrolou zdaleka neměl…

Na Boží hod vánoční, 25. prosince 1890, se na Piazza della Santa Carità v Neapoli zhroutil starší, prostě oblečený muž. I když byl při vědomí, nedokázal ze sebe vypravit ani slovo. V nemocnici, kam ho dopravili, ho odmítli ošetřit. Neměl u sebe průkaz totožnosti ani peníze a podle vzhledu usoudili, že by nejspíš neměl na zaplacení. A byly Vánoce! Převezli ho tedy na nejbližší policejní stanici a teprve tam našli v jeho plášti vizitku známého neapolského lékaře. Doktor Cozzolini se dostavil bleskově a okamžitě zavolal drožku. Když se vozka zeptal, kdo to zaplatí, lékař mu odpověděl, že veze jednoho z nejbohatších lidí na světě.

Osud

Heinrich Schliemann pocházel ze zapadlé meklenburské vesnice Neubuckow, kde přišel na svět roku 1822 jako syn chudého luteránského pastora. Už v útlém dětství si oblíbil Homérovu Illiadu, o níž mu nadšeně vyprávěl jeho otec, chudý luteránský pastor. Snil o tom, že nalezne místo, kde se odehrávala trojská válka. Když objevil pod vánočním stromečkem ilustrovanou historii světa pro děti, zajásal! Ač toužil po vzdělání a nastoupil na gymnázium, musel studií z mnoha, mimo jiné i finančních důvodů zanechat. Zlí jazykové ovšem tvrdili, že otec po smrti Heinrichovy matky peníze propíjel v kořalce s pochybnými ženštinami.

Heinrichovi nezbývalo než jít do učení k hokynáři ve Fürstenbergu, kde pět a půl roku prodával slanečky, mléko, máslo, sůl a kávu. Byl v jednom kole od pěti ráno do jedenácti večer a o nějakém vzdělávání nemohla být ani řeč. Nevydržel tu. Rozhodl se hledat štěstí v Americe. Vydal se tedy pěšky do Hamburku a nalodil se. Jeho loď ale ztroskotala u holandských břehů, a tak zůstal v Amsterodamu a uchytil se u velké obchodní firmy. 

Konečně začal myslet na své vzdělání – studoval účetnictví a za pouhé dva roky se naučil holandsky, anglicky, francouzsky, španělsky, portugalsky a italsky. Pak si přidal ještě ruštinu. Když majitel firmy zakládal filiálku v Petrohradě, poslal tam Schliemanna, který jako jediný rusky mluvil. Filiálka vzkvétala a Schliemann bohatl. Brzy z firmy odešel a začal podnikat samostatně nejen v Rusku, kde obchodoval zejména s indigem, ale také v Americe. 

Světoběžník

Do Ameriky poprvé odjel v roce 1850. Ve svém životopise sice tvrdil, že jel hledat ztraceného bratra, ve skutečnosti se tam ale vypravil, až když se doslechl o jeho úmrtí. Jel tedy zachránit jeho majetek. A nebyl by to ani Schliemann, kdyby nezačal podnikat i tam. Dařilo se mu! Do Ameriky zajížděl častěji, a získal tam dokonce americké občanství. To ale bylo až v roce 1869, i když on sám tvrdil, že ho získal už při své první cestě. 

Obchodně se mu dařilo skvěle. V Rusku zbohatl díky spekulacím během krymské války. V Americe za války Severu proti Jihu zdvojnásobil své jmění. Stal se z něj multimilionář a jeden z nejbohatších mužů v Petrohradu. Dokonce se stal čestným občanem Ruska. 

V osobním životě se mu zatím štěstí vyhýbalo. V Petrohradě se oženil s dvacetiletou neteří svého obchodního partnera Kateřinou Lyžinovou, s níž měl syna a dvě dcery. Bohužel i přes Schliemannovu snahu manželství spělo k rozvodu, a tak se rozhodl konečně si splnit svůj dětský sen – najít Tróju. Ještě dříve, než k tomu došlo, jeho žena usoudila, že promrhat peníze za jakési vykopávky je čirý nesmysl. Chtěla ho zbavit svéprávnosti a hlavně majetku. To se naštěstí nestalo. Schliemann jí zaplatil tučné odstupné a manželé byli rozvedeni.

Pravá žena

Díky svému bohatství mohl nyní uskutečňovat svůj sen. Fanaticky se pustil do práce. Nikdo a nic ho neomezovalo! Ale i přes nezměrné bohatství či archeologické úspěchy si Heinrich uvědomoval, že mu něco schází. Žena a rodina! Tentokrát neponechal nic náhodě či osudu. Po svých zkušenostech přesně věděl, jakou ženu si po své boku představuje. Měla pocházet z Řecka, být dostatečně mladá, aby mohla mít děti, samozřejmě krásná, vzdělaná, se zájmem o antické dějiny, zejména o Homérovo dílo. Měla mít pochopení pro jeho výzkumy a pomáhat mu v nich. Takto si představoval svoji ideální manželku. 

Úkolem pověřil svého učitele řečtiny, biskupa Theokleta Vimpose. Ze tří předložených fotografií si vybral shodou okolností biskupovu neteř, teprve sedmnáctiletou Sophii Engastrominos. Zalíbila se mu na první pohled, a tak začal pátrat, jestli skutečně splňuje jeho přísné požadavky. Dokonale si Sophii i její celou rodinu prolustroval a naznal, že bude pro něj ta pravá. Sophia pocházela z bohaté athénské rodiny. Byla nejen krásná jako Homérova Helena, ale na svůj věk i mimořádně vzdělaná. A jako Řekyně uměla Homéra zpaměti! 

Nová rodina

Když Schliemann pochopil, jak pozoruhodnou ženu může získat, neváhal. Svatba se konala v Aténách 24. září 1869 a v tomto městě se Schliemannovi také usadili. Měli spolu dvě děti, které dostaly jména podle hrdinů řeckých bájí: dceru Andromaché a syna Agamemnóna. Heinrich nadále pokračoval ve svých výzkumech a Sophia mu pomáhala. Nebylo to prý pro ni snadné. Byla zvyklá na komfort. Na vykopávkách se naopak potýkala s nepohodlím, nedostatkem pitné vody, nebezpečnými komáry způsobujícími horečku i vzpurnými dělníky, s nimiž musela komunikovat.

Skutečnost ale podle historiků vypadala malinko jinak. Sophia se výzkumů účastnila jen málokdy. Schliemann její roli ve svém životopise zveličoval a také prý vymyslel příběh, jak pašoval Priamův poklad z místa činu v jejím šálu. 

I když podle Schliemannova životopisu tvořili Sophia s Heinrichem dokonalý pár, tak úplně ideální to asi mezi nimi nebylo. Sophia trpěla na časté zdravotní komplikace a také mírné psychické problémy. Svou roli sehrál asi i velký věkový rozdíl. Mimořádně ctižádostivý, pracovitý a neskutečně úspěšný obchodník Schliemann měl na svou ženu i rodinu nejspíš přehnané nároky. Ve svých dopisech dost věcí manželce vytýkal – a pak toho vzápětí litoval. Uvědomoval si, že by určitě mohla být šťastnější s daleko mladším mužem. Přes všechno bohatství se snažil o šťastný život. Rodinné štěstí považoval za největší pozemské požehnání. A lepší ženu, než byla Sophia, si nemohl přát. 

Nešťastný rok 

Heinrich Schliemann byl aktivní muž, který neuměl odpočívat. O svých zdravotních problémech se nešířil, případně je bagatelizoval. Ačkoli se ví, že prodělal například malárii, v jeho denících o tom zmínku nenajdeme. Marodění shledával něčím nepatřičným. Vypadalo to, že se i po šedesátce nacházel v dobré kondici a těšil se relativně dobrému zdraví. 

Přesto se u něj už ve středním věku začaly projevovat problémy s ušima a nedoslýchavost. Trvalo ovšem dlouho, než si toho všimli i jeho spolupracovníci. V roce 1890 už ale situace dospěla do krize. Sužovaly ho velké bolesti a na levé ucho už téměř neslyšel. Přesto se neúnavně účastnil vykopávek v Tróji. Na radu mezinárodně uznávaného vědce, archeo­loga a lékaře Rudolfa Virchowa však práce zastavil. Vypravil se na univerzitní kliniku do Halle, aby tam podstoupil ušní operaci. 

Komplikovaný zákrok provedl 13. listopadu 1890 profesor Schwartze. Po důkladném vyšetření se rozhodl operovat obě uši zároveň. Několikadenní nařízený pobyt na klinice však Schliemann přes varování lékaře i navzdory dalším bolestem ukončil. Měl tolik cestovatelských plánů, které musel splnit! Na Vánoce už chtěl být doma v Aténách se ženou a dětmi. Všechno to byly neodkladné cesty! 

A tak odjel přes Lipsko do Berlína a 15. prosince se na pár dní zastavil i v Paříži, kde zrovna panoval třeskutý mráz dosahující minus 18 stupňů. To jeho zdraví rozhodně neprospělo! Pak už podle plánu odjel do Neapole prohlédnout si přírůstky v tamním muzeu. Prudké bolesti mu nedovolily nastoupit na loď do Atén, a tak telegrafoval domů, aby kvůli němu oslavu Vánoc odložili. Svůj stav konzultoval s doktorem Cozzolinim a po několika injekcích se mu zjevně ulevilo, poněvadž spolu navštívili vykopávky v Pompejích.

Poslední hodiny

Štědrý den strávil Schliemann sám v hotelové jídelně a na Boží hod si pravděpodobně šel pro další injekci. Do ordinace už nedorazil. Když ho doktor Cozzolini vyzvedl na policejní stanici, zavezl jej nejdřív do hotelu. Tam nemocný dokázal pozřít jen trochu masového vývaru a kávu. Nemluvil, pouze gestikuloval, pravou polovinu těla už měl téměř ochrnutou. Cozzolini tedy zavolal německého chirurga von Schroena žijícího v Neapoli. Ten levé střední ucho otevřel a vyčistil. Zjistil však, že mezitím už došlo k zápalu mozkových blan a hnisavé meningitidě. 

Druhý den zhoršila Schliemannův už tak kritický stav ještě akutní bronchitida. Konzilium osmi lékařů rozhodlo, že bude třeba provést trepanaci – operativně otevřít lebku. Zatímco se radili, přišla ošetřovatelka a oznámila, že Heinrich Schliemann před chviličkou zemřel…

TIP: Všeuměl v hlubinách: Jindřich Wankel učinil na Macoše průlomová zjištění

Svéhlavý Schliemann se řídil pouze svým názorem a nepočítal s nezdary. Jeho smrt však způsobil jinak nezhoubný tukový nádor cholesteatom, který se obvykle vyskytuje v oblasti středního ucha a utlačuje a ničí okolní tkáně. Byl workoholik, pro práci zanedbával své zdraví. Kdyby odjel hned po operaci domů do Atén, aby se zotavil v mírnějším klimatu, nemuselo to tak dopadnout… 

Pásový crawler-transporter neboli Missile Crawler Transporter Facilities slouží už přes padesát let, a pořád se nechystá do důchodu. Je přitom stejně impozantní jako stroje, které za tu dobu přepravil na rampu. Respektive přepravily, protože NASA si nechala legendární vozy vyrobit dva. Každý stál 14 milionů dolarů a v době svého vzniku šlo o největší pásová vozidla na světě. Dnes zmíněný primát drží německé rypadlo Bagger určené k těžbě uhlí. Podobná monstra však mají externí zdroje energie, proto Crawler stále zůstává největším pásovým vozidlem světa s vlastním pohonem. 

Výroby transportérů se ujala společnost Marion Power Shovel, návrh vypracovala Bucyrus International. Původně byla vozidla navržena k převážení Saturnu IB a Saturnu V – tedy rakety, jež dostala člověka na Měsíc – a to z konstrukční budovy Vehicle Assembly Building alias VAB na rampu LC-39A nebo LC-39B Kennedyho vesmírného střediska. Oba vozy, které místní pracovníci pojmenovali Hanz a Franz, se tedy zapojily do programů Apollo, Skylab i Apollo–Sojuz. Od roku 1981 pak po tři dekády přepravovaly raketoplány, včetně pojízdné odpalovací plošiny a v případě Saturnu i včetně 120metrové odpalovací věže s několika rameny. 

Dva kolosy

Každé vozidlo je 40 metrů dlouhé, 35 metrů široké a bez nákladu váží 2 721 tun. Má osm pásů – na každém rohu dva – jež se skládají vždy z 57 plátů o hmotnosti 900 kg. Celá jednotka tak váží 51,3 tuny a všechny pásy dohromady úctyhodných 410 tun. Výška vozidla se pohybuje v rozmezí 6–8 mtrů a na každé straně se dá upravit nezávisle na ostatních. O pohon se stará 16 trakčních motorů vybavených čtyřmi generátory, vždy o výkonu 1 000 kW. Ty jsou napájeny dvěma dieselovými motory ALCO 251 V-16 o výkonu 2 × 2 750 koňských sil, tedy 2 050 kW. Celková spotřeba činí asi 296–350 litrů na ujetý kilometr, což vyžaduje nádrž o objemu 19 000 litrů paliva. Maximální rychlost v provozu činí 1,6 km/h a nenaložený crawler dosahuje rychlosti asi 3,2 km/h.

Doprava raketoplánu Discovery na startovací rampu 39-A. (foto: NASA, George Shelton, CC0)

Za svou existenci se „titáni“ pohybovali vždy pouze po dvou trasách, nazývaných crawlerways neboli „cesty pro přepravník“. Vedou z haly VAB na rampu LC-39A a LC-39B, měří 5,5 km, respektive 6,8 km, přičemž i s travnatou středovou částí jsou široké 40 metrů. Kratší z nich zdolá crawler asi za pět hodin. 

Zlaté střevíce

Po ukončení letů raketoplánů v roce 2011 se však transportéry neodebraly do zaslouženého důchodu. Crawler s označením CT-2 prošel největší modernizací za svou historii a v roce 2016 dokončila NASA jeho přípravu pro využití v programu Artemis: Na odpalovací rampu dopravuje obří raketu SLS, a s nejtěžším nákladem za dobu své služby tak opět překoná sám sebe. Jeho nosnost se výrazně navýšila z původních 5 400 tun na 8 200 tun, dostal nové brzdy, hydraulický systém, elektro­niku, a protože je velmi hlučný, tak i nové tlumiče a výfuky.

TIP: Rekordní jeřáby: Oceloví obři na těžkou práci

CT-1 má být potom dle dostupných informací k dispozici pro komerční sféru. Například společnost Northrop Grumman ho měla využívat pro přepravu své rakety OmegA. Ta však byla zrušena, a tak je budoucnost tohoto kusu nejistá. Dohromady už oba transportéry na kosmodromu najezdily přes 5 500 km, a není divu, že si NASA investici do nich chválí. Právě kvůli relativně nízké ceně a dosaženým úspěchům si pásové dopravníky vysloužily přezdívku „zlaté střevíce“. 

Moderní svět o existenci okapi dlouho nevěděl. Živočichové s pruhovaným tělem o velikosti antilopy žijí ve skrytu deštného pralesa, a tak je teprve roku 1901 spatřila výprava britského cestovatele sira Harryho Johnstona. Na rozdíl od žiraf, na něž lze narazit ve většině subsaharské Afriky, obývají okapi pouze úzký pás území v Demokratické republice Kongo. A zhruba pětina uvedeného teritoria, nedaleko hranic s Ugandou, se v roce 1996 dostala na seznam UNESCO coby pátý a zatím poslední přírodní unikát zmíněného státu. 

V ráji zoologů

Vedle ochrany okapi, jejichž počet se odhaduje na dvacet tisíc kusů (pro srovnání, žiraf žije na černém kontinentu až třikrát víc), se hlavním důvodem pro zápis na prestižní listinu stali i další zástupci tamní pestré fauny. Jde mimo jiné o 370 druhů ptáků, což z regionu dělá jednu z nejvhodnějších afrických lokalit pro ornitologická pozorování. 

V deštném pralese Ituri, jehož součást rezervace tvoří, navíc zoologové napočítali třináct druhů primátů – tedy vůbec nejvíc, kolik jich dosud na jednom místě v Africe našli. Právě bohatá biodiverzita parku, který se proměnil i v domov domorodých Pygmejů, však zároveň znamená největší úskalí: Stejně jako vědce a ochránce přírody totiž přitahuje pytláky. 

Cíl krvavých útoků

Nelegální odstřel zvířat, jakož i nepovolená těžba dřeva a zlata v lokalitě často nabývaly gigantických rozměrů. Pytláci cílí zejména na rychle mizející populace slonů, kterých tam v roce 1996 žilo kolem 5 700 kusů, nicméně za poslední dekádu jejich počty klesly o 80 %. Vedení rezervace proti ozbrojeným gangům bojuje se střídavými úspěchy: V 90. letech komplikovala situaci uprchlická krize a následná občanská válka. Ještě v roce 2012 zažil park krvavé útoky rebelů, jež si vyžádaly životy šesti lidí a čtrnácti okapi.

TIP: V boji proti pytlákům by mohla významně pomoci umělá inteligence 

Naopak v roce 2015 se při 195denní akci podařilo zadržet 53 pytláků, 365 těžařů zlata a rozbít desítky jejich tábořišť. Díky iniciativě správy národních parků ve spolupráci s armádou se následně povedlo pro rezervaci zajistit dva trvalé strážce, přičemž do budoucna by jich mělo být několikanásobně víc. 

Klimatická krize, environmentální žal… ryze současné termíny stačí poněkud zjednodušit a máme tu problém, který rozhodně nevyvstal až s 21. stoletím. Hrozili se ho už vikinští nájezdníci – a měli důvod!

Mezi světlem a tmou

Prvním důkazem o strachu Vikingů z prudké klimatické změny má být podle švédských vědců text na věhlasném Rökském kameni z 9. století. Toto první písemné dílo švédské literatury líčí s pomocí více než sedmi stovek run sto let staré bitvy, ale také přírodní jevy, které byly považovány za zlověstná znamení blížících se katastrof. Ačkoli text patrně nechal vyhotovit muž jménem Varin po smrti svého syna a na jeho počest, nemluví jen o svém žalu nad ztrátou potomka, ale také o úzkostech z podobné klimatické krize, jakou země prodělala v 6. století. Tu sice Varin nezažil, přetrvávala však ve vzpomínkách dalších generací. 

Co se tehdy stalo? Změnu podnebí patrně vyvolaly sopečné erupce. Protože se na polích neurodilo, nastal mezi lidem hladomor. Populace ve Skandinávii se prý ztenčila na polovinu! Líčení na Rökském kameni tak lze vnímat i jako odvěký boj na hranici mezi životem a smrtí, jako boj mezi světlem a temnotou, teplem a zimou. A právě dlouhé kruté zimy se Varin obával nejvíce. Tři roky trvající Fimbulwinter totiž v severské mytologii předznamenává příchod Ragnaröku, tedy konce světa, v němž padnou téměř všichni bohové a zem nakonec pohltí plameny.

Led a záplavy

S klimatickou krizí ostatně bojovali i Vikingové v Grónsku. Ona další doba ledová totiž skutečně přišla – byť o čtyři století později. Když Erik Rudý kolem roku 985 osídlil jižní Grónsko, možná nazval ostrov Zelenou zemí z propagačních důvodů, aby přilákal více nových osadníků. Nepopiratelně tu ale panovaly příjemnější teploty než v dobách, kdy se Vikingové z Grónska stahovali. Průměrná roční teplota se podle vědců pohybovala o dva až tři stupně výš než dnes. V 15. století se vše změnilo. Nástup malé doby ledové znamenal i nárůst ledovců. Stále tlustší ledový příkrov stlačoval půdu tak, že pobřežní oblasti doslova klesaly pod jeho tíhou. Masy mořského ledu zase vytlačovaly k pobřeží více a více vody. Kombinace obou faktorů způsobovala rozsáhlé záplavy podél pobřeží – tam, kde měli Vikingové své farmy, pole a pastviny. Mořská voda pohltila na 140 čtverečních kilometrů půdy.

Ochlazení ale nesvědčilo ani ostrovní flóře – a hospodářská zvířata tak přicházela o pastviny. Osadníky však paradoxně v 15. století ohrožovalo také stále sušší klima. I kvůli tomu rosto na pastvách méně trávy – což znamenalo i méně sena na zimu. Zvýšené množství ledu v moři zase ztěžovalo lov tuleňů a mrožů, ale také samotný přístup na ostrov a obchodování s cizinou. I dřevo na stavbu lodí, domů a k topení se muselo dovážet – a plavby víc a víc řídly. Izolovaná populace se nerozrůstala – a noví osadníci logicky nepřicházeli. Klimatická krize tak Vikingy z Grónska postupně úplně vyhnala – žít zde se zkrátka zásadně nevyplácelo.

Uchlácholit bohy

Podobnost klimatických změn s mytickým Ragnarökem nejspíš není náhodná. Přírodní katastrofy znamenaly pro Vikingy varovný signál. Jako Damoklův meč však nad nimi visely nejen kruté zimy. Ohnivý obr Surtr na samém konci finální bitvy Ragnaröku zabije boha Freye a zemi potom pohltí plameny. Tato vize má mnoho společného se sopečnou činností, kterou mohli vikinští osadníci běžně pozorovat na Islandu.

K tomuto ostrovu připluly vi­kinské lodě v roce 874. Zakotvili tu natrvalo především Norové. Křesťanství se ale podařilo vnutit místním osadníkům až na konci 10. století. Norský král Olaf Tryggvason ostatně přinutil ke konverzi poddané ze všech svých území. Jenže ještě zhruba půl století předtím Islanďané nenechávali nic náhodě a svůj životní prostor si chránili – pohanskými rituály. Směřovali je k bohům severského pantheonu a vše souviselo právě s vizí kolabujícího světa topícího se v plamenech.

Jeskyně Surtshellir se nachází na lávovém poli Hallmundarhaun. Jde o více než kilometr a půl dlouhý tunel přirozeně vytvořený v tuhnoucí lávě. Na šířku měří až patnáct metrů, maximální naměřená výška dosahuje deseti metrů. Erupce, která jí dala vzniknout, proběhla v dobách, kdy se Vikingové na Islandu teprve usazovali, a jistě se jim vryla do paměti. Když láva vychladla, objevili osadníci i jeskyni. V souladu s legendami se domnívali, že právě zde na čas pobýval ohnivý Surtr a že je nadále s místem nějakým způsobem spojen. A jako strůjce budoucí katastrofy si ho raději hodlali předcházet – co kdyby se jim podařilo ho uchlácholit.

V jeskyni proto z kamenů vybudovali nízkou zídku ve tvaru lodi a uvnitř poté rituálně upalovali zvířecí obětiny – kosti ovcí, koz, koní či prasat. Možná se tím skutečně pokoušeli zvrátit příchod obávaného Ragnaröku. A nemuseli se pokoušet jen uchlácholit Surtra. Zvířata mohou coby symbol plodnosti přírody souviset s bohem Freyem, Surtrovým protivníkem. A oběti pak měly Freye posílit, aby se dokázal obrovi postavit a porazit ho.

Křesťanství, nebo realita?

Podívejme se ale blíže na onen tajemný Ragnarök. V norské mytologii jde o sérii událostí, které zahrnují jak předznamenání budoucích tragédií v podobě tříleté zimy, tak velkou bitvu, jíž se účastní všichni živí i mrtví bohové a základní bytosti. Dá se říct, že tato severská apokalypsa obsáhne i téměř všechny živly. 

Na straně zla v ní bojuje obří vlk Fenrir, který jakoby ztělesňoval zemi sužovanou zemětřesením. To totiž roztrhne půdu podobně, jako když vlk zakousne do masa oběti svou smrtící čelist plnou ostrých zubů. Dále v ní vystupuje vodní had Jörmungarndr, nespoutaná síla mořských vln přinášejících povodně. Na konci pak Surtr podobný sopce máchnutím svého ohnivého meče zahalí zemi do plamenů.

TIP: Mezi Kristem a drakem: Stavkirke propojují vikingskou mytologii s křesťanstvím

Zda si tvůrci legend „přetvořili“ křesťanský Poslední soud, nebo šlo o přímou inspiraci zejména přírodními podmínkami na Islandu a klimatickými katastrofami zachycenými ve vzpomínkách předchozích generací, nelze přesně říci. Nejspíše to nelze ani přesně oddělit, vzhledem k tomu, že legendy v průběhu času doplňovaly další motivy. S přírodou se ale Vikingové potýkali velmi bolestně. A svůj boj s ní vyhrát nedokázali. 

Když naši předkové v průběhu historie přišli na to, že je skvělé připravovat jídlo na ohni, byl to významný posun v naší obživě. Až doposud jsme měli nejstarší důkazy o vaření na ohni z doby přibližně před 170 tisíci let, kdy si na ohni vařili lidé našeho druhu a také neandertálci. Nedávný objev izraelských odborníků ale posouvá využívání ohně k přípravě pokrmů mnohem hlouběji do minulosti.

Výzkumný tým, který vedla izraelská odbornice Irit Zoharová ze Steinhardtova přírodovědného muzea při Telavivské univerzitě, zkoumal fosilní vrstvy na lokalitě Gesher Benot Ya'aqov, která se nachází v Chulském údolí na severu Izraele. V biblických dobách se zde rozkládalo jezero Meróm, dotyčný výzkum ale mířil mnohem hlouběji do minulosti, do období středního pleistocénu.

Nejstarší pochoutky z ryb

První vodítko archeologové našli na místě, kde nebyly téměř žádné rybí kosti, ale jenom rybí zuby. To poukazuje na vaření ryb, protože rybí kosti se na rozdíl od zubů při teplotách nižších než 500 stupňů Celsia rozpadnou. Konkrétně zde vědci narazili na pozůstatky parmy jordánské (Luciobarbus longiceps) a parmičky palestinské (Carasobarbus canis), přičemž oba tyto druhy stále žijí v Izraeli a okolních zemích. Jeden z kolegů Zoharové pak ve stejné oblasti našel důkazy o tom, že zde bylo ohniště.

Rozhodující důkaz přinesl výzkum zubní skloviny, při kterém vědci zjistili, že nalezené zuby byly vystaveny teplotě mezi 200 až 500 stupni Celsia. Právě v tomto rozmezí se rybí maso podle vědců nejlépe propeče. To svědčí o přípravě dávných ryb na ohni podobným způsobem, jaký odhalili experimentální archeologové, když se pokoušeli napodobit prastaré metody vařením. Fosilní nálezy neukázaly, zda si naši předkové kapry pekli, grilovali, vařili nebo smažili. Podle studie ale pravděpodobně využívali nějaký typ zemní pece.

TIP: Naši předci mohli před objevem ohně využívat k vaření horké prameny

„Velké množství pozůstatků ryb na studované lokalitě prokazuje jejich častou konzumaci dávnými lidmi, kteří, jak se zdá, již používali pokročilé způsoby přípravy jídel, k nimž využívali oheň,“ vysvětluje archeoložka Zoharová. 

Předpokládá se, že oheň si poprvé osvojili zástupci druhu Homo erectus před zhruba 1,7 milionem let. „Umět ovládat oheň, abyste se zahřáli, ale není to samé jako ho používat k vaření,“ připomíná archeoložka a dodává, že předkové lidí mohli také jíst ryby u ohniště a do plamenů pak zahazovat zbytky.

Rok 1942 nezačal pro ozbrojené síly Jeho Veličenstva dobře. Na starém kontinentě se nenacházely, snad s výjimkou Gibraltaru, žádné britské jednotky, singapurská pevnost padla a ostrovní monarchie se ocitla nepříjemně blízko ekonomickému kolapsu i vojenské porážce.

Londýnská vláda zoufale hledala způsob, jak obnovit otřesenou morálku svých bojovníků, a částečnou odpověď poněkud překvapivě nalezla též v kvalitním černém čaji. Ministři se na poradách dohodli, že monarchie skoupí veškeré dostupné zásoby této voňavé suroviny.

Důležitější než munice

Britští politici si důležitost čaje pro příslušníky ozbrojených sil uvědomovali dávno před druhým globálním konfliktem. Povzbuzující nápoj pěstovaný v koloniích symbolizoval velikost i výlučnost impéria a jeho konzumace měla často pozitivní dopad na morálku mužstva. Podle dochovaných svědectví distribuovaly úřady čaj ve velkém už k jednotkám chystajícím se roku 1815 na bitvu u Waterloo. Právě jejich protivníkovi – francouzskému císaři Napoleonovi – bývá připisován výrok: „Armáda bojuje podle toho, jak má plný žaludek.“ V případě královských vojsk by však tento citát bylo nutné upravit tak, že se budou bít jen za předpokladu, pokud jim důstojníci zajistí pauzu na čaj.

Symbolický význam horkého moku pro ostrovní monarchii potvrdil v jednom ze svých projevů z roku 1939 poněkud nadneseně i Winston Churchill: „Čaj je pro nás nyní důležitější než munice.“

V praxi se tento postoj projevil už dva dny po vypuknutí války, kdy londýnský kabinet převzal kontrolu nad veškerým čajem na ostrovech a nařídil zastavit obchodní transakce s touto surovinou. Ministři se totiž obávali, že očekávané nálety Luftwaffe na metropoli by mohly cenné zásoby zničit. Zatímco ve městě ponechali asi 40 000 tun, dalších 30 000 tun raději nařídili ukrýt do tajných skladů na venkově. 

Čaj na příděl

Ani tím dostatek zlatavého nápoje nezajistili, protože skutečnou hrozbu představovaly nedostatečné dodávky ze zámoří. Vysokou daň si v tomto ohledu vybíraly především útoky německých ponorek na konvoje mířící do britských přístavů. Ministerstvo potravin už v roce 1940 zareagovalo přechodem na přídělový systém, kdy měl každý Brit starší pěti let nárok pouze na dvě unce (57 g) čaje týdne. Omezení trvalo až do konce války, nicméně ze zmíněného množství šlo připravit až tři šálky denně. V porovnání s masem, sýry či cukrem šlo tedy o podstatně velkorysejší příděl.

Když se Británie v roce 1942 dostala do zmíněné nezáviděníhodné situace, přeměnil se čaj ve strategickou surovinu a ministerstvo potravin schválilo nákup všech exportovatelných přebytků z Cejlonu, indického státu Ásám i Afriky v čele s Keňou. Důvod volby těchto lokalit byl jednoduchý – čínský vývoz kýžené komodity se v daném období blížil nule a japonský čaj zase Britové odmítali, protože s Japonci válčili.

Miliony tun zásob

Ačkoliv se přesná čísla nedochovala, Londýn tehdy zřejmě zakoupil neuvěřitelných 698 milionů liber (349 000 tun) čaje. Šlo o tak nedozírné množství, že se akvizice zařadila mezi pět největších nákupů ostrovní monarchie za rok 1942 – hned za střelivo do ručních zbraní a před dělostřeleckou munici, pumy a výbušniny. Až do roku 1945 objem importu voňavé suroviny nepoklesl a někteří ekonomové tvrdí, že v žádném okamžiku války se její množství na ostrovech nesnížilo pod 30 milionů tun.

Podle části historiků lze zase – samozřejmě s jistou nadsázkou – považovat tuny černého čaje za britskou tajnou zbraň. Vojáci i civilisté jej totiž vnímali jako doklad jednoty válčícího národa a všeobecně akceptovanou hodnotu. Pro muže na frontě znamenala vůně horkého nápoje kousek domova, pro jejich příbuzné v zázemí představoval čaj příležitost, jak alespoň na chvilku zapomenout na všechny strasti.

Dokončení: Tajná zbraň britského impéria: Když byl čaj důležitější než munice (2)

Cenu, kterou Britové čaji přikládali, výmluvně ilustrovala například jistá speciální operace královského letectva. Royal Air Force svrhlo nad okupovaným Holandskem neuvěřitelných 75 000 kontejnerových „pum“, které místo smrtonosné trhaviny obsahovaly nedostatkové potraviny a sáčky s čajem. Pocházel z Nizozemské východní Indie a v každé „bombě“ jej doprovázel leták se vzkazem: „Holandsko opět povstane, hlavu vzhůru.“

O šálek milovaného nápoje nebyli ochuzeni dokonce ani britští váleční zajatci – dostávali totiž prostřednictvím Červeného kříže balíčky, v nichž nalezli mimo jiné čaj slavné značky Twinings.

Fentanyl je výjimečně silný syntetický opioid, který je zhruba 50× až 100× účinnější než morfin. V medicíně se používá jako anestetikum a analgetikum, během lékařských zákroků nebo v terminálním stádiu neléčitelných onemocnění. Ve Spojených státech se právě fentanyl stal látkou, která v posledních deseti letech rozpoutala „opiátovou epidemii“.

Rozměry této krize jsou ohromující. Fentanyl se do USA dostává v obrovském množství především z Mexika. Kvůli jeho silnému účinku je velmi snadné se jím předávkovat, a to i smrtelně. Za smrtelnou dávku je považována koncentrace 2 mg této látky, přičemž podle amerického Úřadu pro potírání drog (DEA) téměř polovina (42 %) zachycených ilegálních tablet fentanylu tuto koncentraci splňuje. Každý den zemře ve Spojených státech více než 150 lidí na předávkování syntetickými opioidy, přičemž většinu má na svědomí právě fentanyl. Jen v roce 2020 zemřelo v USA na předávkování syntetickými opioidy 56 tisíc lidí, což je 18× více než v roce 2013.

Očkování proti závislosti

Jedním z možných řešení této závažné krize by se mohla stát vakcína proti fentanylu. Vakcína stimuluje imunitní systém očkovaného, aby vytvářel protilátky proti fentanylu. Právě takovou vakcínu vyvíjí americký tým, který vede Colin Haile z Houstonské univerzity. Podle studie, kterou na konci října zveřejnil časopis Pharmaceutics, nová vakcína uspěla v testech na laboratorních potkanech. Dokázala vytvořit protilátky, které bez vedlejších účinků neutralizovaly fentanyl a jeho účinek na mozek.

„S kolegy věříme, že by vakcína proti fentanylu mohla mít významný vliv na situaci se zneužíváním opiátů. Vytváří protilátky, které se váží k molekulám fentanylu a brání jim pronikat do mozku. Namísto toho jsou zlikvidovány v ledvinách,“ vysvětluje princip vakcíny psycholog Haile. „Očkovaný člověk tudíž po užití fentanylu nepocítí euforické účinky, což mu otevírá cestu ke střízlivosti.“

TIP: Nový výzkum: Která droga je podle australských expertů nejškodlivější?

Vakcína proti fentanylu by mohla přinést tolik potřebný průlom při řešení americké „opiátové epidemie“. Fentanyl velmi rychle vytváří silnou závislost, které se obtížně zbavují i lidé se silnou vůlí. Podle odhadů je jen v USA na syntetických opioidech závislých 2–3 miliony lidí. Vakcína by těmto lidem mohla pomoci s fentanylem skoncovat. Vývoj v současné době spěje do finále – vědci již připravují vakcíny pro klinické testy na lidech.

Když se v roce 1995 podařilo objevit první planetu kroužící okolo jiné hvězdy hlavní posloupnosti než kolem Slunce, otevřela se celá nová astronomická disciplína. Dnes známe přes pět tisíc extrasolárních oběžnic a další dva tisíce čekají na potvrzení. Otázka, zda některá z nich hostí život, je zcela namístě – s čímž souvisí nutnost odhadů, jak rychle se na vhodné planetě mohou živé formy vyvinout. V současnosti máme bohužel k dispozici jediný „vzorek“, na němž lze provádět seriózní výzkumy, a sice Zemi.

TIP: Fermiho paradox: Proč jsme už dávno nenašli v kosmu vyspělé civilizace? 

Život na naší planetě s jistotou existoval již před 3,8 miliardy let, a podle některých studií se možná objevil dokonce už před 4,3 či 4,4 miliardy roků – což by ovšem znamenalo, že se jednoduché organismy vyvinuly extrémně rychle. Trvalo však mnohem déle, než se posunuly ke komplexním podobám, jaké pozorujeme dnes. Vědci se domnívají, že jednoduchý život může být ve vesmíru běžný, ale komplexní a inteligentní již nikoliv.

Historie americké ikony s číslem 66 sahá do začátku 20. století, kdy Fordovy závody chrlily i stovky vozů model T denně, přičemž v roce 1913 stál jeden v přepočtu na dnešní ceny 237 tisíc korun. Roku 1921 pak Kongres uvolnil značnou sumu na výstavbu silniční sítě a spolu s ní vyrůstaly čerpací stanice i restaurace drive-in. K průběžnému propojení Chicaga a Los Angeles došlo o pět let později, kdy se zrodila Route 66.

V polovině 30. let zachvátilo americký Středozápad katastrofální sucho, kvůli němuž ztratilo práci až půl milionu lidí, a Route 66 se pro ně stala cestou na „zlatý západ“ do Kalifornie. Jejich odyseu popsal v roce 1939 John Steinbeck v románu Hrozny hněvu, který rok nato zfilmoval John Ford s Henrym Fondou v hlavní roli.

Legenda žije dál 

Za druhé světové války sloužila Route 66 coby hlavní osa vojenských transportů a po konfliktu zažila svůj vrchol: Auta byla dostupnější, benzin levný a turistika kvetla. V 50. letech se však začalo ukazovat, že se stoupající hustotou provozu klesá průjezdnost komunikace a roste počet nehod. V roce 1956 byl přijat zákon o výstavbě mezistátních spojnic a nad legendou 66 se smrákalo. Postupně ji nahrazovala, a na některých úsecích přímo překryla pětice dálnic. V roce 1985 pak silnice po 59 letech oficiálně zmizela z map.

TIP: Matka všech silnic: Legendární Route 66 je symbolem cesty za americkým snem

Kult slavné trasy žil ovšem dál a prakticky současně s jejím zrušením nastala i renesance: Ve všech osmi státech, kterými prochází, vznikly asociace dobrovolníků a ujaly se péče o záchranu toho, co zbylo. Sdružení nadšenců se zformovala rovněž v zahraničí, přičemž to české působí ve Zlíně. V roce 1995 byla celá trasa prohlášena za historický monument a dnes si toto největší open-air muzeum na světě můžete prohlédnout zhruba z 80 %. Nezapomněla na něj přitom ani americká literatura a kinematografie.