Nebýt osudu Američana Johna Allena Chaua, o nevelkém ostrůvku ležícím zhruba 1 300 kilometrů východně od břehů Indie by většina lidí nikdy neslyšela. Zmíněný evangelický misionář však v listopadu 2018 vyvolal zájem světových médií poté, co na Severní Sentinel ilegálně pronikl a místní domorodci proslulí svou krutou povahou ho přímo na pláži zabili. Chau se tak stal zatím poslední, ovšem zdaleka ne jedinou obětí Sentinelců – jednoho z nejizolovanějších domorodých kmenů planety, který dodnes zůstává takřka nedotčený moderní civilizací. 

Odborníci o nich mají pouze kusé informace: Rozcházejí se už jen v odhadech jejich počtu, jež se pohybují zhruba mezi 40 a 500 jedinci, ačkoliv nejčastěji zmiňují 80–150 osob. Sentinelci se podle všeho dosud živí jako lovci a sběrači, zřejmě dokážou využívat kov nalezený ve vracích lodí a stavějí si primitivní plavidla. Jisté však je, že na veškeré cizince reagují agresivně, nejčastěji střelbou z luku. 

Kokosy míru

Právě tak skončil i Chau – tělo 26letého mladíka zůstalo ležet prošpikované šípy na pláži, kde ho domorodci později také zakopali. Indické úřady, pod jejichž správu ostrov o rozloze Karviné spadá, měly následně značné potíže s vyzvednutím ostatků nešťastníka. Kdykoliv se policejní čluny k Sentinelu přiblížily, srotili se ostrované na břehu připraveni k útoku, až muži zákona svou snahu vzdali. 

Většina kontaktů, o něž úřady usilují už od 70. let, totiž skončila tragédií. Jediný úspěch zatím slavili indičtí antropologové v roce 1991, kdy Sentinelci z dosud neznámých důvodů náhle změnili názor a následujících pět let přijímali příležitostné dary v podobě kokosových ořechů. Poté však opět zaujali útočný přístup. V roce 2006 pak přišli o život dva rybáři, kteří ve své loďce usnuli a proud je zanesl až ke břehům ostrova. 

Předem prozrazený plán

Tou dobou již indická vláda veškeré snahy o kontaktování Sentinelců oficiálně ukončila a vyhlásila rovněž zákaz přiblížit se k ostrovu na méně než zhruba na šest kilometrů. Vedle bezpečnosti příchozích tkví hlavní důvod především v ochraně tamních obyvatel, kteří z pochopitelných důvodů nejsou imunní vůči moderním infekčním chorobám. 

TIP: Poslední lidé pravěku: Kde ještě žijí lidé z doby kamenné?

Přesto se někteří jedinci domnívají, že dokážou na domorodce vyzrát: Letos v květnu oznámil svůj plán 23letý milovník dobrodružství Miles Routledge. Britský student fyziky – který loni zavítal na riskantní dovolenou do Kábulu, načež odtud musel být evakuován – na Twitteru popsal, že se chce na neblaze proslulý ostrov vypravit se dvěma loděmi. Jedna z nich prý z paluby odpálí ohňostroj, a odvede tak pozornost Sentinelců, zatímco posádka druhého plavidla pronikne na pevninu a natočí exkluzivní materiál. Jelikož však mladík svůj úmysl prezentoval veřejně na sociální síti, nedostane se nejspíš ani přes indické hranice.

Zákoutí české metropole představovala dokonalou živnou půdou pro vznik pověstí a tajemných příběhů už od dob kronikáře Václava Hájka z Libočan, který si do oblasti Vyšehradu a Podskalí, jež se rozkládá mezi dnešním Jiráskovým a Železničním mostem, přibájil celou řadu míst a příběhů. Je dokonce možné, že byste předtím, než na Město pražské dopadlo kladivo asanace, potkali v jeho křivolakých průchodech třeba ducha Durynka, vraha z dob knížecích, jak bloudí místy, v nichž sám ukončil svůj život, nemaje ani po smrti pokoje.

Děsivé kvílení

Strašidla však vznikala nejen z per báje milujících kronikářů. O některých psal v 19. století i seriózní tisk a c. k. policie na ně pořádala rozsáhlé zátahy. Tehdy se v pražském Podskalí z dřevařské ohrady „u Turků“ počaly ozývat prapodivné zvuky připomínající dětské trubky, někdy taky hornu a jiné nástroje. Místní zpočátku ohradu zvědavě okukovali ve snaze zjistit, co se to děje. Když však neviděli žádný zjevný zdroj podivných zvuků, vystřídal zvědavost děs. Navzdory tomu, že takzvané Podskalské strašidlo nemělo hmotnou podobu a prakticky nikomu neškodilo, zavírali se místní kolem jedenácté hodiny večerní, kdy podivný koncert v ohradě vždy začínal, do svých domovů a rozsvěceli hromničky.

Někdo nejspíš uvědomil i úřady, protože do celé záhady se opřely svou rakouskou fortelností i bezpečnostní složky města Prahy. Policisté v ohradě přeházeli složené dřevo ve snaze najít ukrytého šprýmaře, údajně však vyplašili jen několik mrouskajících se koček. Zda právě ony stály za „oživením“ nocí konce roku 1874, není dodnes jisté, ruka zákona si však po tomto zákroku vyslechla od Podskaláků na svou adresu řadu poznámek a vtípků. Z vyprávění pamětníků a jejich potomků víme, že strašení po zásahu policie neustalo, ale vytratilo se samo od sebe až o něco později.

Hrabiví mniši

Samotný původ Podskalského strašidla dodnes zůstává zahalen tajemstvím. Objevily se zkazky o tom, že za děsivými zvuky stáli mniši z nedalekých Emauz, kteří měli bažit po majetku dřevaře Procházky, jemuž pozemek s ohradou patřil. Jiní zase tvrdili, že řeholníci zkrátka jen chtěli lidem ukázat svoji moc.

TIP: Ráčíte oholit? Karlovou ulicí v Praze údajně prochází přízrak šíleného holiče!

Ačkoliv pražská asanace cílila především na Josefov, židovské ghetto a oblasti v západní části Nového Města poblíž Vltavy, kvůli záplavám a dalším důvodům uchvátila i Podskalí a notně pochroumala jeho svébytnost a ráz. Dům „u Turků“ i s ohradou během ní zmizel a s ním i jakékoliv důkazy o ukvíleném strašidle. Zbyly jen pověsti, které zachytili spisovatelé Ignát Herrmann a Popelka Biliánová. Když se však v Podskalí setmí, šeptají si jeho obyvatelé, že se strašidlo stále toulá po okolí a čas od času dodnes ruší noční klid. 

Jednu ze zajímavostí kosmodromu Bajkonur představuje železnice. Málokdo totiž ví, že ho protíná na 470 km neelektrifikovaných tratí o rozchodu 1 520 mm a dalších 40 km tratí speciálních. Dnes už samozřejmě není v provozu celá síť, ale pro logistiku na místě hraje stejně důležitou roli jako kdysi. Známějším faktem je, že nejen raketu Sojuz dopravuje na rampu lokomotiva, konkrétně TEM2 typ UM.

Veze se raketa!

Jedná se o mírně upravenou dieselovou posunovací lokomotivu s hmotností okolo 120 tun, s šesti nápravami a dvěma podvozky. Vyrobil ji strojírenský závod v Brjansku a na Bajkonuru jsou k vidění zejména dva kusy s označením 201 a 175. Typ UM se vyráběl od roku 1988 a má silnější dieselový agregát 1PD-4A o výkonu 1 400 koňských sil. Jde o řadový šestiválec napojený na stejnosměrný generátor. Konstrukční rychlost lokomotivy činí 100 km/h, při převozu raket však pochopitelně dosahuje asi jen 5 km/h.

Lokomotiva TEM2 ovšem tvoří pouze část celé přepravní sestavy. Za ní se nachází modrý logistický vůz, následuje plošinový vagon s díly a pak již speciál­ní dvoudílný vůz s raketou, který je schopen ji umístit do vertikální polohy. Vše zakončuje plošinový vagon určený pouze k zajištění odstupu další lokomotivy v zadní části. Po vytažení nosiče z konstrukční budovy a zdolání mírnějšího stoupání se daný úsek odpojí a k rampě už nepokračuje. 

Není jediná

TEM2 samozřejmě nepředstavuje jediný typ lokomotiv, jež na kosmodromu pracovaly či pracují. Zřejmě nejstarší je parní Eu 709-81 přezdívaná „Ešak“, dnes spočívající na podstavci u nádraží ve městě Bajkonur. Zmíněný kus dřív sloužil na kosmodromu, poté byl zrestaurován a umístěn na své současné místo k 50. výročí tamní železnice.

TIP: Šťastný let! Ruské tradice, pověry a rituály v pilotované kosmonautice

Podle některých zdrojů měl právě tento typ dopravit na rampu „Gagarinovu raketu“, což se mi však podařilo přesvědčivě vyvrátit: Díky informacím od přátel se našlo video, které jasně ukazuje, že parní lokomotiva nosič R-7 na rampu rozhodně nevozila, a jde tudíž o legendu.

Na americkém území s velkou pravděpodobností již přes měsíc soptí velký vulkán. Přesto tuto událost jen málokdo zaznamenal. Je to samozřejmě dáno okolnostmi – jde totiž o podmořskou sopku Ahyi, která se nachází asi 18 kilometrů od Ptačího ostrova (Farallon de Pajaros), nejsevernějšího ostrova Severních Marian, nezačleněného území Spojených států v Pacifiku.

Podle vyjádření Geologické služby Spojených států se v blízkosti vulkánu nenachází žádná monitorovací stanice, což omezuje možnosti geologů tento vulkán detailně sledovat. I tak se ale odborníci snaží monitorovat a vyhodnocovat data z hydrofonických a seimiských zařízení ve větších vzdálenostech a rovněž údaje ze satelitů.

Erupce podmořského vulkánu Ahyi

První známky erupce zachytily v polovině října hydroakustické senzory na ostrově Wake, který se nalézá mezi ostrovem Guam a Havajskými ostrovy. Nejprve nebylo jasné, co se přesně děje. Až díky analýze dat z dalších zařízení, nacházejících se na Tahiti, ostrovu Guam a japonském ostrovu Čičidžima, se podařilo určit jako zdroj aktivity právě vulkán Ahyi. Nešlo o velké překvapení, neboť Severní Mariany představují jednu z nejvíce vulkanicky aktivních oblastí světa.

Tzv. Marianský sopečný oblouk tvoří řetězec více než 60 aktivních sopek.(zdroj: NOAA,CC0)

Predikce odborníků následně potvrdily i satelitní snímky, z nichž je patrné, že oceán v okolí vulkánu Ahyi změnil barvu. To je podle odborníků obvykle velmi zřetelným dokladem přítomnosti materiálu vyvrženého při podmořské vulkanické erupci.

„Prozatím to není stoprocentně jisté,“ uvedl pro Newsweek geofyzik Matt Haney z Geologické služby. „S kolegy jsme probírali možnosti vyslání výzkumného plavidla, které by v oblasti vulkánu Ahyi provedlo detailní pozorování.“

TIP: Největší známá podmořská erupce dala vzniknout novému masivnímu vulkánu

Podmořská erupce každopádně představuje riziko pro mořeplavbu a Geologická služba proto doporučuje lodím se této oblasti vyhýbat, i když podle odborníků v tuto chvíli nic nenaznačuje tomu, že by erupce vulkánu Ahyi mohla dramaticky zesílit.

Čaj měl pro britské ozbrojené síly mimo symbolického i vyloženě praktický přínos. Kupříkladu pomáhal zajišťovat, aby vojáci na frontě dodržovali pitný režim. Voda se k jednotkám navíc často dostávala ve starých sudech od benzinu, který jí dodával nepříjemnou pachuť. Když si z ní muži udělali čaj, jeho aroma nepříjemný prvek přehlušilo.

Předchozí část: Tajná zbraň britského impéria: Když byl čaj důležitější než munice (1)

Někdy však ani chuť samotného čaje nebyla zrovna lákavá a mnozí kvůli ní podezřívali vládu, že do něj přidává brom, aby eliminovala jejich libido. Podle pamětníků vlažný armádní čaj ze všeho nejvíce připomínal blátivou louži. 

K sušenkám i čokoládě

Díky pravidelné dávce kofeinu dostávali vojáci v poli tolik potřebnou energii, pití čaje u mužstva také výrazně omezilo konzumaci alkoholu. Místo kocoviny zůstávali Britové bdělí a lépe připravení odrazit nápor protivníka. Čaj tedy vojáky nejen stmeloval, ale měl zároveň navyšovat jejich bojeschopnost.

Svůj černý poklad dostávali uniformovaní muži a ženy v sypané formě. Tradiční britský nápoj se podává s mlékem a cukrem, což bylo na frontě příliš komplikované – proto k němu fasovali alespoň slazené kondenzované mléko v konzervách. Pokud polní kuchyně připravovaly čaj ve větším objemu, jejich personál lístky nasypal do pytlů z mušelínového plátna a vařil přímo v nich.

Lidé z celého impéria dobrovolně zasílali vládě peníze na financování mobilních čajových kantýn, jež doprovázely jednotky na bojiště. Poděkování znavených vojáků za hřejivý šálek mívalo typicky britskou podobu: „That was a lovely cup of tea.“

K nápoji Britové často přikusovali armádní sušenky. Tento vynález Royal Navy vydržel v originálním balení velmi dlouho poživatelný. Přesto se netěšil bůhvíjaké oblibě – sušenky skoro neměly chuť, byly nepříjemně suché a hlavně se obtížně žvýkaly. Vojáci jim říkali „tooth dullers“ (otupovače zubů) a ve snaze o změkčení je máčeli ve vodě nebo právě v čaji.

Jak si jej uvařit?

Podstatně oblíbenější pochutinu při „čajovém dýchánku“ na frontě tvořila čokoláda z přidělovaných dávek. Neobsahovala mléko (jednak bylo nedostatkové, jednak by přispívalo k tání pochoutky ve vedru), zato se mohla pochlubit pořádnou porcí kalorií a bývala obohacena vitaminy. Aby si vojáci mohli horkou laskominu dopřávat, vymýšleli improvizované metody, jak si uvařit vodu.

Britská osádka ženijního tanku Churchill AVRE poblíž nizozemského města Venlo, 1940. (foto: Wikimedia Commons, Imperial War Museums, IWM Non-Commercial Licence)

K oblíbeným řešením patřil takzvaný bengházský vařič (Benghazi burner) neboli nouzová kamna vynalezená za severoafrického tažení. Základ tvořila čtyřgalonová ocelová plechovka od paliva, do jejíž horní části vojáci propíchali díry přivádějící kyslík. Na dno nasypali vrstvu písku, kterou zalili benzinem, a nakonec směs zapálili. Na vršek celého zařízení postavili Britové druhou plechovku, jež sloužila jako hrnec pro přípravu čaje. Hlavní výhoda vynálezu spočívala ve snadné výrobě a široké dostupnosti komponent.

Nepříjemné překvapení

Vojáci si pochvalovali tichý provoz, který neprozradil pozici nepříteli, nebo značnou rychlost – voda začala vařit už po pár minutách. Museli si však dávat pozor i na vrtochy bengházského sporáku – horký písek mohl explodovat a benzin zase hořet příliš rychle, což činilo obsluhu poněkud nepředvídatelnou.

Používání improvizovaného sporáku bylo obzvláště nebezpečné pro osádky obrněnců – místo aby setrvávaly uvnitř stroje pod ochranou pancíře, vystavovaly se při vaření nepřátelské palbě. Několik válečných let nedokázal Wehrmacht této možnosti využít, ale nakonec se pověstné ucho utrhlo. Panzery totiž 13. června 1944 zaskočily personál 22. obrněné brigády u francouzské obce Villers-Bocage právě v době, kdy Britové seděli před svými tanky a chystali si čaj. Během čtvrthodinové bitvy dokázalo pouhých šest tigerů pod velením slavného esa Michaela Wittmanna zničit desítky strojů. Výsledek střetu šokoval londýnské generály natolik, že začali hledat cestu, jak umožnit odpočívajícím tankistům připravovat tradiční nápoj bez nutnosti opouštět vozidlo. 

Čajovna v tanku

Výsledek těchto snah se dostavil až po válce a měl podobu takzvaného „bévéčka“ neboli zařízení Boiling Vessel (varná nádoba). Šlo o hranatý kotlík umístěný ve věži a napojený na elektrický systém obrněnce, jenž umožňuje tankistům přivést vodu k varu – a díky tomu si připravit čaj nebo ohřát jídlo z potravinové dávky. Někdy teplá kapalina slouží také při praní či osobní hygieně.

Boiling Vessel se poprvé objevil u tanku Centurion a obrněného transportéru FV432. Dodnes tvoří povinnou součást výbavy každého obrněnce přijatého do výzbroje královských ozbrojených sil – včetně hlavního bojového tanku Challenger 2, bojového vozidla pěchoty Warrior nebo obrněných automobilů Foxhound a Jackal. O významu čaje pro vojáky Jejího Veličenstva svědčí fakt, že pokud se „bévéčko“ v některém stroji porouchá, technici prohlásí obrněnec až do opravy za neschopný boje.

TIP: Polní strava Rudé armády: Jak se připravovala proslulá pohanková kaše

Design tohoto systému se od 50. let takřka nezměnil a existuje dokonce neformální tradice, podle níž obdrží některý z mladších členů osádky funkci „BV Commander“, která s sebou nese povinnost přípravy teplých nápojů pro ostatní. Pití čaje tedy z britských ozbrojených sil zjevně hned tak nevymizí a jeho neutuchající obliba dokazuje, že se neortodoxní nápad londýnských politiků z roku 1942 neminul účinkem.

V roce 2015 archeologové objevili na jižním konci Bodamského jezera asi 170 kamenných mohyl. Nalézají se asi 300 metrů od břehu, v místech, kde je jezero hluboké méně než pět metrů. Tyto mohyly přitom společně vytvářejí monument o délce okolo 10 kilometrů, který se celý nachází pod vodou.

O této stavbě se hovoří jako o „švýcarském Stonehenge“, i když jeho přiřazení zemi helvétského kříže vlastně není úplně jednoznačné – Bodamské jezero totiž leží na pomezí hned tří evropských zemí: Německa, Švýcarska a Rakouska a na hladině jezera nejsou definované žádné oficiální hranice.

Starší než Stonehenge

Švýcarští archeologové v roce 2021 potvrdili, že jde o lidmi vybudované struktury pocházející z období neolitu. Přinejmenším některé kamenné mohyly vznikly před více než 5 500 lety, tedy nejspíš ještě dříve než slavné Stonehenge v Anglii. Stavby ale určitě vznikly na souši. Voda je zatopila až později, když stoupla hladina Bodamského jezera.

Archeologové s potápěčským vybavením zkoumají neolitické stavby na dně Bodamského jezera. (foto: Museum für Archäologie Thurgau, Urs Leuzinger, CC BY 4.0)

Archeolog Urs Leuzinger z Archeologického muzea kantonu Thurgau se nedávno účastnil nové expedice na „švýcarském Stonehenge“. Pro archeology šlo o náročnou výzvu, protože šlo o podvodní výzkum. Leuzinger s kolegy zde sice dosáhli nových objevů, to hlavní se ale nezměnilo. Smysl dávné stavby je stále záhadou.

TIP: Tajemný Stonehenge: Kdo byli jeho první stavitelé?

Archeologové nevědí téměř nic o lidech, kteří „švýcarské Stonehenge“ postavili. Nalezli sice stopy po stavbách na kůlech, které se nacházely ve stejné oblasti, není ale jasné, zda měly něco společného se staviteli kamenných mohyl. „Stále netušíme, proč zdejší lidé v neolitu postavili 10 kilometrů dlouhou strukturu z kamení. Možná jde o pasti na ryby, obranný systém osídlení, odhozené kameny z farem, kultovní nebo pohřební stavba či snad astronomický kalendář? Kdo ví?“ přiznává pro web IFL Science archeolog Leuzinger.

Snad aby výši svých zásluh umocněné nelegitimností původu zdůraznil, podepisoval se na listiny jako Wilhelmus cognomine bastardus – tedy Vilém příjmením Bastard. Historie na něj pamatuje jako na vévodu, který na trůn Normandie usedl ve věku sedmi let. Postupně přežil sérii atentátů a prosadil se navzdory svým nepřátelům i bývalým spojencům. A nakonec pro sebe vydobyl v těžké konkurenci celou Anglii, kterou pak spravoval. Zapomíná se přitom na jeden rys jeho panování, za který by si vysloužil trochu jiný přídomek. 

Včera a dnes

Vilém I. byl až neskutečně bohatý. Patřil k nejmovitějším mužům známého světa a do jejich žebříčku by se zařadil i dnes. Víme to, protože si vedl účetnictví. A první edice jeho kompletní anglické pozemkové knihy, tzv. Domesday Book z roku 1086, nám dává nahlédnout na reálně vyčíslené zdrojů jeho příjmů. K nim se pak už dá připočítat inflace a lze tedy solidně odhadnout, jak si vlastně tento uzurpátor a zakladatel dynastie stál. Na vrcholu své moci disponoval majetkem a penězi v hodnotě přepočítané dnes na 209 až 225 miliard dolarů. Představte si rozpočet celé České republiky, vynásobte jej zhruba pětadvaceti a vložte do peněženky jediného člověka – bastarda Viléma.

Redukce sil

Nestalo se tak přes noc. Vilém I. z Normandie na vyzískání takového majetku pracoval od útlého dětství. Nejprve si musel zamést před vlastním prahem a zkrotit nenechavé barony v Normandii. Tu pak stabilizoval tím, že zpacifikoval i francouzské provincie Bretaň, Anjou a Maine. Jeho vévodství, vytlučené z nepokojů, se tak stalo největší v Evropě. Což mocně zapůsobilo na jeho bratrance, východo-anglického krále Eduarda Vyznavače. On sám neměl nástupce, a proto oslovil Viléma I., aby to na ostrovech přebral po něm.

Na to, kdo by měl v Británii vládnout po skonu krále, existovaly diametrálně odlišné názory. Na trůn si brousili zuby Godwinsonové – Harold II. Godwinson byl totiž královým švagrem. O korunu ale usilovali také Norové a jejich král Harald III. Hardrada. Zatímco se Norové na severu země prali s Anglosasy, Vilém I. připlul do Anglie a do­sáhl nad oslabenými protivníky přesvědčivého vítězství. Ve zkratce: v útlém dětství se dokázal prosadit proti uzurpátorům, v patnácti se srovnal s barony doma, ve dvaceti letech už kontroloval hodný kus Francie. A teď, v osmatřiceti letech, se stal králem Británie. Králem, který se okamžitě pustil do reformací.

Daně

Hodí se zdůraznit, že „okupačních“ Normanů bychom tehdy v Anglii napočítali jen asi 10 tisíc a domácích Anglosasů tu žilo jeden a půl milionu. A přesto se tu Normané dokázali prosadit s novým daňovým systémem, který důsledně evidoval obyvatele, majetky, obdělávatelnou půdu, hospodářské zvířectvo i řemeslníky. Navíc tento systém fungoval v celkem 13 418 sídlech.

Berně si neobliboval nikdo nikdy, ale tyhle byly až obdivuhodně spravedlivé. Platili všichni. Chudí méně, bohatí více. Ale dohromady nikdo tolik, aby se cítil být zdrcený a vysávaný. K nepokojům tak nezavdaly pořádný důvod.

Vilém I. také na začátku své vlády zabavil majetek těm, kteří mu chtěli ukrást trůn: Godwinsonům, nejmocnějšímu rodu v zemi. A že to dělalo nějakého majetku! Pětinu si ponechal pro sebe, čtvrtinu věnoval církvi (kterou si tím velmi mile naklonil) a zbytek rozdal „přátelům“ – šlechtě, která ho podporovala a odpřisáhla mu věrnost.

Vilém také rozvedl tezi o tom, že půda možná náleží šlechticům, ale co je pod ní, to patří králi. Doly stříbrné, cínové a zlaté? To patří koruně! Pod zemí se také nacházely poklady, které do ní zakopali měšťané i představení klášterů v časech nepokojů. Teď už náležely králi.

Chránit a dělit

Král nebyl idealista. Věděl, že jeho Normané jsou tu za cizáky. A že jen tak platit se nikomu nebude chtít, pokud nad vybíráním daní nestanoví dozor. Proto nechal vybudovat na 700 tvrzí, které v zemi udržovaly kontrolu. Správcovský titul pak „prodal“ těm, kdo byli ochotni za něj zaplatit. Postupně tak bohatl z daní, půdy i stavebních prací. A nebohatl sám. K velmi slušným penězům si přišli všichni, kteří mu nepokrytě stranili – šlechtici jako Alan Rufus a William de Warenne. Vilém I. Dobyvatel se dokázal dělit, což mu náramně usnadnilo život.

Anglosasové by pochopitelně nevzpomínali na časy normandské nadvlády s nějakou zvláštní pozitivní melancholií, ale musí se nechat, že doba to byla pokojná a naplněná prosperitou. Vilém I. Dobyvatel dokázal objevit nové zdroje příjmů. Proto se od něj později tolik jiných panovníků z celé Evropy inspirovalo. Možná to byl bastard, ale tabulkově bychom ho dnes zařadili někam mezi Elona Muska nebo Jeffa Bezzose. 

Image

Čtěte také

Ani Bill Gates ani John Rockefeller: Kdo byl nejbohatší člověk historie?

Švábi (Blattodea) jsou řád hmyzu, který je na naší planetě široce rozšířen. To je v prvé řadě dáno snadností zavlékání nepůvodních druhů do nových oblastí, kde se nevyskytují a také jejich relativní nenáročností na životní podmínky. Zejména kvůli své všudypřítomnosti jsou většinou lidí vnímáni negativně a na jejich likvidaci je utráceno obrovské množství peněz. Naopak se ale najdou nadšenci, kteří „své“ šváby milují a jejich chovu vyhrazují velké části svých obytných prostor. 

Všudypřítomní všežravci

V dnešní době je známo okolo 3 500 druhů švábů. Drtivou většinu z nich najdeme v tropech, směrem na sever a na jih od tropického pásu se počet druhů (tedy biodiverzita) rapidně snižuje. Původní zástupci této skupiny žijí i v Česku, a to hned pět druhů rusců – rusec laponský (Ectobius lapponicus), rusec lesní (Ectobius sylvestris), rusec (Ectobius erythronotus nigricans), rusec plamatý (Phyllodromica maculata) a rusec síťnatokřídlý (Phyllodromica megerlei). Kromě nich se u nás vyskytují i švábi zavlečení, uvádí se že jde o šest významných druhů.

Vývojově patří tento řád k vůbec nejstarším skupinám hmyzu a je pravděpodobné, že se v takřka nezměněné podobě vyskytuje na naší planetě téměř 350 miliónů let. Mezi šváby najdeme jak „obry“, kteří dosahují velikostí kolem 10 cm, tak trpaslíky s několika málo milimetry délky. Švábi jsou většinou všežravci, kteří se živí čímkoli od rostlinných zbytků, ovoce, listů a dokonce dřeva až po mrtvé organismy. Výjimečně dokážou ulovit menší druhy živočichů. Kromě toho se uvádí, že jsou schopní pozřít v podstatě jakoukoli organickou hmotu – papír, lepidlo, mýdlo, vlasy nebo výkaly.

Z Ruska, nebo z Pruska?

Český název „šváb“ nejspíš pochází z německého Schaben, což ale nijak nesouvisí se Švábskem (Schwaben). Alfred Brehm ve své zoologické encyklopedii Život zvířat, vydané na konci 19. století, uvádí: „Prušáky nazývá lid ruský obtížný hmyz domácí, jemuž u nás všeobecně říkáme ‚rusi‘, a kteří zde i onde jsou v příbytcích lidských hostmi velice nemilými. Rusové domnívají se totiž, že hmyz ten přinesen byl do krajů jejich vojskem vracejícím se po ukončení války sedmileté z Němec domů. Do té doby prý jich ani v Petrohradě nikdo neznal. U nás (myšleno Německo) a v Horních Rakousích vypravuje lid opět, že ‚rusy‘ přinesli do krajin našich dělníci ruští, kteří najímáni byli k vyklizení pasek kolem skelných hutí jihočeských.“

„Vše toto jest jen dokladem, jak snadno a rychle se rus obecný (v té době ještě Phyllodromia germanica – nově Blattella germanica pozn. autora) rozšiřuje a trvale zahnizďuje … někde již ode dávna, jinde zase od některé teprve doby, a to v rozmanitém množství.“

Tento bezmála 150 let starý text dobře dokládá, jak byli švábi odedávna vnímáni jako něco cizorodého a nežádoucího, což se v tomto případě spojilo s nedůvěrou a negativními pocity vůči cizím národnostním skupinám. 

Špatní letci se špatným zrakem

Tělo švába se skládá z hlavy, hrudi a zadečku a často bývá výrazně zploštělé. Jako brnění jej kryje pevná kutikula, která švába chrání nejen před predátory či nepříznivými vnějšími vlivy, ale i před vypařováním vody. Samozřejmě také vytváří barevný vzor jeho těla. Švábi totiž hýří nejrůznějšími barvami, i když synantropní druhy (dlouhodobě žijící s člověkem) jsou zbarvené spíše nenápadně – hnědě, černě a podobně.

Hlava většiny druhů je kryta výrazným a mohutným hrudním štítem, který ji tak chrání a současně umožňuje švábovi zkoumat vše pod sebou pomocí smyslů na dvou dlouhých článkovaných tykadlech i „makadlech“ okolo čelistí. V případě potřeby šváb hlavu částečně vysune na relativně dlouhém krku. Ústní ústrojí je kousací a směřuje dolů. Na hlavě mají švábi složené oči, které se táhnou po stranách hlavy odshora dolů a umožňují pohled takřka do všech stran, i když jejich zrak není moc dobrý.

U okřídlených druhů nese hruď dva páry křídel. Některým druhům švábů však křídla zakrněla či úplně chybí. Švábi však i přes to, že mají v některých případech mohutná křídla, nejsou dobrými letci a létají pouze na krátké vzdálenosti.

Dlouhověcí sprinteři

Poměrně velký a článkovaný zadeček je zakončen dvěma článkovanými štěty. Nohy švábů jsou velmi dobře vyvinuty. Jsou silné a často výrazně otrněné, takže svým majitelům umožňují skutečně rychlý běh i případnou obranu pomocí trnů. Mezi hmyzem jsou švábi špičkovými sprintery. Např. rychlost švába amerického (Periplaneta americana) se uvádí okolo 5 km/h, což by u člověka odpovídalo rychlosti přes 300 km/h. Nově objevený šváb druhu Saltoblattella montistabularis z Jižní Ameriky je dokonce velice efektivním skokanem, který svým pohybem připomíná spíše kobylky a sarančata a je tak mezi šváby naprostou výjimkou. 

Na hmyz se švábi dožívají poměrně dlouhého věku a dospělí jedinci některých druhů žijí i několik let (např. šváb druhu Macropanesthia rhinoceros dospívá až tři roky). Většina volně žijících druhů švábů má denní aktivitu, zatímco druhy synantropní (dlouhodobě žijící s člověkem) jsou aktivní hlavně v noci. Pravděpodobně se jedná o přesunutí aktivity z důvodu ochrany a zachování vlastní bezpečnosti. Švábi jsou zkrátka s lidmi a naší kulturou odedávna spojeni.

Zrod další generace

Švábi mají proměnu nedokonalou, což znamená, že z nakladeného vajíčka se vylíhne larva (nymfa), které vždy chybí křídla a jež se několikrát svléká. Nymfy se svojí stavbou těla podobají dospělcům, častá je však někdy barevná odlišnost. Při posledním svlékání jí (u okřídlených druhů) dorůstají křídla a již hovoříme o dospělci, který je schopný se dále rozmnožovat. Samci vyhledávají potenciální partnerky čichem. Při rozmnožování jsou partneři relativně dlouho spojeni zadečky s hlavami od sebe. 

Vývoj embrya začíná v genitální komoře, kde se ze sekretů přídatných žláz vytvoří vaječný obal (tzv. ootéka), v němž jsou umístěna všechna embrya z jedné snůšky. Jejich počet se podle konkrétního druhu pohybuje od několika kusů až po desítky. Stejně tak počet nakladených ooték po jednom spáření je různý – od několika kusů (např. rus domácí obvykle klade tři) po několik desítek (šváb americký může naklást i padesát). Ootéky švábů jsou opět v závislosti na konkrétním druhu různě tvarovány i zbarveny a vajíčka jsou v nich umístěna ve dvou řadách za sebou.

Milovníci kolektivu

U švábů v podstatě rozlišujeme tři základní typy péče o potomky. U prvního typu samička naklade vajíčka v ootéce na vhodné místo a dál se o ně nestará (např. Periplaneta americana). U druhého typu nosí samička zárodky částečně v zadečku ve speciální kapse a svým chováním ovlivňuje jejich zdárný vývoj (volí vhodnou teplotu či vlhkost) a těsně před vylíhnutím je odloží (např. Gromphadorhina portentosa). Třetí typ se vyznačuje největší „starostlivostí“. Samička totiž nejen nosí svá vajíčka, ale posléze i vyvíjející se nymfy, které dokonce po nějakou dobu „kojí“ (např. Diploptera punctata).

Inkubace vajíček je u švábů poměrně dlouhá a pohybuje se od tří do patnácti týdnů. Vývoj vylíhnutých nymf doprovázený několika svlékáními pak trvá od dvou do osmnácti měsíců. Konkrétní doba se různí s ohledem hlavně na teplotu, vlhkost, ale i potravní nabídku a další faktory. Bylo vědecky zjištěno, že nymfy švábů se vyvíjejí výrazně rychleji, pokud jsou ve společnosti jiných švábů, než nymfy vyvíjející se samostatně. Zdá se, že švábi milují kolektiv.

Odolní uklízeči

Švábi jsou jednou z nejzajímavějších skupin hmyzu a dovolím si tvrdit, že i jednou z nejméně respektovaných. Přitom patří mezi nejodolnější živočichy vůbec – pokus s několikadenním dožitím švába bez hlavy je bohužel již učebnicovým příkladem, který ale nijak nerespektuje etiku a humánnost. V rámci obdobných pokusů bylo také zjištěno, že dokážou vydržet týdny bez vody a měsíce bez potravy. Neobyčejná je i jejich schopnost poměrně dobře zvládat vysoké dávky radioaktivního záření. V laboratořích se na nich často testují účinky různých insekticidních či dalších látek.

TIP: Život po apokalypse: Opravdu by dokázali švábi přežít atomovou válku?

Švábi jsou snad nejpřizpůsobivějším hmyzem vůbec a jsou významnou složkou potravních sítí. Tvoří důležitý zdroj živin pro mnoho dalších živočichů, ale i třeba houby či mikroorganizmy. Sami se velikou měrou podílí na likvidaci spadaného listí a dalších biologických složek ve svém přirozeném prostředí. Již to z nich činí nesmírně důležitou součást přírody. A samozřejmě jsou i jednou z nesčetných ukázek rozmanitosti a krásy planety Země.

Kometární globule mají s vlasaticemi společný jen vzdáleně podobný vzhled. Jde o útvary s rozměry řádově ve světelných rocích a najdeme je typicky v mlhovinách, v jejichž blízkosti došlo například k výbuchu supernovy.

Mlhovinu pak formuje rázová vlna šířící se od supernovy, kdy mohutný ekvivalent hvězdného větru odfukuje vše, co mu stojí v cestě (tedy téměř vše – některé hustší partie mohou být vůči erozi imunní). Protože proud horkého plynu od supernovy vane jedním směrem, vznikají z původně víceméně sférických shluků protažené útvary, na pohled připomínající komety.

TIP: Atlas mlhovin: V mračnech plynu a prachu se zrodil také náš život

Jiná hypotéza vychází ze společného působení hvězdného větru a intenzivního ionizujícího záření horkých stálic typu O a B na chladný plyn. Tato společná činnost může podle počítačových modelů nejprve vést k formování bizarních útvarů známých jako „sloní choboty“, jež se mohou časem přeměnit na kometární globule. 

Jako nejznámější námořní katastrofa v historii se díky stejnojmennému filmu a četné inspiraci v popkultuře zapsalo do všeobecného povědomí potopení zaoceánského parníku Titanic v roce 1912. V mrazivých vodách severního Atlantiku tehdy zahynulo na 1 500 lidí a po následující tři desetiletí šlo skutečně o nejtragičtější lodní havárii dějin.

V polovině 20. století však o nezáviděníhodné prvenství přišla: V lednu 1945 torpédovala sovětská ponorka německou loď Wilhelm Gustloff, plnou pruských uprchlíků na cestě z Gdyně do Kielu. O život tehdy přišlo odhadem 9 400 osob, tedy šestkrát víc než na Titanicu.

V roce 1987 se pak u břehů Filipín střetl trajekt MV Doña Paz s menším ropným tankerem, který narazil do jeho boku a způsobil požár. Za oběť mu padlo přes 4 300 pasažérů, zachránilo se jich pouze šestadvacet.