Parazitismus patří ke geniálním vynálezům přírody. V temnotách dávného pravěku ho objevily organismy, které zjistily, že brát si živiny z těla hostitele je úžasně jednoduché a vysoce efektivní. Parazit si uzme, co potřebuje, a získává to hotové s minimální námahou. Často dokáže zmanipulovat hostitele tak, že ten je cizopasníkovi v jeho řádění dokonce nápomocen.

Perníková chaloupka žlabatek

Jendou z názorných ukázek parazitismu je blanokřídlý hmyz z čeledi žlabatkovitých (Cynipidae). Samičky kladou vajíčka do listů rostlin a vyvíjející se larva vyvolá v okolních rostlinných pletivech překotné množení buněk ne nepodobné rakovinnému bujení. Kolem larvičky žlabatky vyroste z buněk hostitelské rostliny kulovitý útvar označovaný jako hálka. Ta slouží larvě jako úkryt a zároveň jí poskytuje potravu. Hálka je tedy pro larvu žlabatky něco jako perníková chaloupka – příbytek, který se dá sníst.

Mechanismy, jimiž larvička nastartuje růst rostlinných buněk, nejsou zatím zcela objasněné. Je možné, že larva dráždí buňky už svou samotnou přítomností. Nelze ani vyloučit, že vylučuje látky, které množení buněk rostliny podporují. Někteří vědci jsou přesvědčeni, že samička žlabatky vpraví do listu spolu s vajíčkem také viry a ty pak nastartují množení buněk rostliny.

Samy žlabatky se přitom mohou ocitnout v roli nedobrovolného hostitele. Samičky řady druhů blanokřídlého hmyzu jsou vybaveny dlouhým kladélkem. S jeho pomocí propíchnou tlustou vrstvu rostlinných buněk hálky a proniknou až k žlabatce, do níž nakladou vajíčka. Vyvíjející larvy pak požírají svého žlabatčího hostitele za živa. Nakonec se v hálce zakuklí a po dokončení vývoje vyletí z tohoto úkrytu dospělý jedinec.

Z nepřítele se stává částečný spojenec

Parazité žlabatek by bezpochyby mohli být v logice hesla „Nepřítel mého nepřítele je můj přítel!“ zařazeni mezi přátele a spojence rostlin, z nichž žlabatky čerpají živiny. Podle nedávných zjištění se ovšem zdá, že by se po jejich boku mohly postavit i některé organismy, které na hostitelské rostlině rovněž parazitují.

Neopadavý americký dub Quercus geminata trápí žlabatky druhu Belonocnema treatae, které na jeho listech vytváří typické kulovité hálky. Dubu mohou přichvátat na pomoc blanokřídlé tmavky růžové (Eurytoma rosae), které nakladou do hálek vajíčka a larvu žlabatky zahubí. Tým amerických biologů pod vedením Scotta Egana z Rice University nyní odhalil dalšího notně překvapivého nepřítele hálek na dubu Quercus geminata – parazitickou rostlinu kaňatce Cassytha filiformis.

Tento druh kaňatce roste v tropických a subtropických oblastech několika kontinentů a mnohde se mu připisují afrodisiakální účinky. V Americe se mu proto přezdívá „love vine“, což se dá přeložit jako „milostná réva“. O tom, že kaňatec Cassytha filiformis žije na vrub svých hostitelů, výmluvně vypovídá fakt, že popínavý stonek nenese žádné listy. Z těch zůstaly kaňatci jen jakési šupinky.

Parazit se ovíjí kolem hostitele a proniká do jeho pletiv zvláštními výběžky zvanými haustoria. Jejich prostřednictvím čerpá kaňatec z hostitelské rostliny živiny. Na první pohled to vypadá, že kaňatec Cassytha filiformis a žlabatka Belonocnema treatae jednoznačně patří na seznam přirozených nepřátel dubu Quercus geminata. Ve skutečnosti je však role kaňatce mnohem komplikovanější a řadí tuto rostlinu zároveň po bok tmavky růžové.

Nečekaný laboratorní objev

Americký entomolog Scott Egan z texaské Rice University studuje žlabatky už bezmála dvě desetiletí. To, co mu jednoho dne přinesla ukázat jeho studentka Linyi Zhang, ale nikdy neviděl. Studenti třídili listy s hálkami žlabatek nasbírané v dubových lesích na Floridě a Linyi si všimla, že k některým hálkám se přimkly výběžky popínavé rostliny a že tyhle hálky vypadají „nějak divně“. „Ale to nebudou hálky. Spíš jde o semena nebo plody té popínavky,“ namítl Egan.

Linyi Zhang se nenechala profesorovou skeptickou reakcí odradit a odnesla si záhadný útvar obtočený popínavým výhonkem k mikroskopu. Rozkrojila jej na půlky a ty dala pod objektiv. „Profesore, pojďte se podívat,“ volala za chvíli na Egana. Když zkušený entomolog nakoukl do okulárů mikroskopu, nevěřil vlastním očím. „To nemůže být pravda,“ zašeptal.

Uprostřed hálky se choulila larva žlabatky vysušená do podoby mumie. Egan prošel další hálky nasbírané z floridských dubů a nacházel v nich další a další zahubené larvy žlabatky. Záhy se vědcům podařilo určit aktéry zvláštního propletence – hálky na dubu Quercus geminata vytvořené žlabatkou Belonocnema treatae ničí popínavý kaňatec Cassytha filiformis. Stále však nebylo jasné, zda jde o výjimečnou situaci, nebo zcela běžný jev, kterého si zatím nikdo z přírodovědců nevšiml. Scott Egan se proto sám vydal na Floridu, aby tam pátral v lesících dubu Quercus geminata.

Jen špička ledovce?

„Vydal jsem se na místo, o němž jsem věděl, že tam rostou duby napadené žlabatkou a kde najdu také kaňatec. Jen tak jsem přejížděl zrakem po listech dubů. A když jsem si toho poprvé všiml, už jsem to nemohl přehlédnout. Bylo to všude. Na téhle větvičce, na tamté a támhleté taky,“ popisuje Egan vzrušující okamžiky, kdy na vlastní oči uviděl hálky zničené kaňatcem. „Pokud je mi známo, tak si toho nikdo před námi nevšiml. Vědci sice studují jak žlabatky tak i kaňatce déle než sto let, ale vždycky se zajímali buď o jednoho, nebo o druhého parazita.“ Podrobný výzkum ukázal, že kaňatec je pro hálky žlabatky opravdu závažným nepřítelem.

V hálkách nenapadených popínavou parazitickou rostlinou bez problémů přežívá skoro 100 % larev. Pokud ale kaňatec obtočí hálku svým výhonkem, pak polovinu larev usmrtí.

„Hálky napadené kaňatcem jsou o něco větší,“ říká Scott Egan. „Zatím nevíme, jestli si rostlina cíleně vybírá hálky větších rozměrů, nebo zda se larva žlabatky či dub brání proti napadení tím, že nutí hálku k intenzivnějšímu růstu. Je ale možné, že k růstu nutí hálky sám kaňatec, aby z nich pak získal více živin.“

Jak je vidět, všechna tajemství vzájemných střetů žlabatky, dubu a kaňatce vědci ještě zdaleka neodhalili.

TIP: Mravenci a parazitické houby: Když se mravenci mění v zombie

„Je to poprvé, co jsme pozorovali vzájemnou interakci parazitické rostliny a parazitické žlabatky na jedné hostitelské rostlině. Možná je to zcela unikátní situace. Entomologové ale popsali asi 1 300 druhů hmyzu, který vytváří na rostlinách hálky, a více než 4 000 parazitických rostlin. A tak je docela možné, že námi pozorovaný případ je jen příslovečná špička ledovce,“ uzavírá Scott Egan vyprávění o objevu popsaném poprvé na stránkách vědeckého časopisu Current Biology.

V novinových článcích se dříve objevovaly více či méně potvrzené zprávy o lidech bez potřeby spánku. Patřil mezi ně například Al Herpin, který tvrdil, že nikdy v životě neusnul, nebo maďarský voják Paul Kern, jenž přežil průstřel hlavy a od té doby už prý nikdy nespal. V měřeném experimentu zvítězil 17letý student Randy Gardner, jenž vydržel bdít 11 dní a 25 minut pod nepřetržitým lékařským dohledem. Všichni ostatní lidé však potřebují k životu pravidelné střídání cyklů spánku a bdění, které mají dohromady 24 hodin.

I když je spánek důležitou součástí našeho života, existuje mnoho lidí, jimž dělá problémy. Ať už hovoříme o usínání, udržení spánku, nebo o jeho neadekvátní hloubce, lékařská věda tyto potíže shrnuje pod pojmem „nespavost“ neboli „insomnie“. Zvláště v dnešní hektické době je kvalitní odpočinek nezbytný, diagnostika a léčba poruch spánku se často podceňují.

Nemesis třetiny dospělých

Kvalitní spánek hraje klíčovou roli a jeho nedostatek má nezměrný dopad na duševní i fyzické zdraví a celkovou pohodu. Nejedná se přitom o zřídkavý problém: Asi třetina všech dospělých uvádí některý z příznaků nespavosti a 6 až 10 % lidí trpí natolik závažnými symptomy, že splňují diagnostická kritéria pro poruchu spánku.

Nespavost se vyznačuje různými příznaky. Buď nemůžete usnout, nebo spát kontinuálně, případně obojí. Další variantou je, že se probudíte po několikahodinovém spánku bez pocitu osvěžení, případně jste unavení a obtížně fungujete během celého dne.

Řada lidí se příliš časně probouzí a už nemůže znovu usnout. Můžete také strávit většinu noci v bdělém stavu a přitom se bát, že nedokážete usnout. Insomnie může mít i projevy konzistentního vzorce přerušovaného spánku, kterým se nezotavíte. Tyto problémy logicky přinášejí další obtíže, jako jsou únava, podrážděnost, časté změny nálady během dne, porucha soustředění či paměti.

Skrytá hrozba

Nespavost může mít časem i mnohem vážnější následky. Kromě duševních nemocí (úzkosti či deprese) zvyšuje riziko mrtvice, infarktu či cukrovky a metabolického syndromu. Insomnie oslabuje funkci imunitního systému a zvyšuje i riziko astmatických záchvatů. Nedostatek spánku rozvíjí riziko chyb v práci i při řízení a obsluze nástrojů a v neposlední řadě snižuje sexuální libido.

Odborníci rozdělují nespavost do několika podtypů v závislosti na jejích konkrétních projevech a vlastnostech. Akutní nespavost se týká krátkodobých potíží se spánkem, které však netrvají déle než několik týdnů. Naproti tomu chronická nespavost ovlivňuje spánek po dobu tří a více dní v týdnu, a to po dobu nejméně tří měsíců.

Nespavost spojená s usínáním (anglicky sleep-onset insomnia) se týká fáze mezi ulehnutím a spánkem. Tento typ nespavosti zažívá často i běžná populace, obvykle při nadměrném příjmu kofeinu nebo při stresu, dlouhodobě se pojí s některými duševními poruchami. Neschopnost spánek udržet je provázena častým či předčasným probouzením. Může se vyskytovat i v kombinaci s předešlou variantou insomnie. Specifickým druhem nespavosti je behaviorální insomnie u dětí, jež zahrnuje problémy s usínáním a odmítáním chodit spát, často je provázána s poruchami denního režimu.

Bolest, nebo stres?

Jestliže je nespavost navázána na nějakou již existující chorobu, dělíme ji na tzv. primární (idiopatickou) a sekundární (komorbidní). Primární insomnie nepochází z žádné jasné příčiny nebo existujícího duševního či zdravotního stavu. Oproti tomu sekundární nespavost je spojena s nějakou známou příčinou, mezi které patří například chronická bolest a onemocnění, duševní poruchy, práce na směny nebo užívání některých léků. 

U akutní nespavosti to bývá nejčastěji nově vzniklá stresová situace, rozrušující či traumatizující životní událost, změny spánkových návyků (spaní v hotelu, novém domově, s novým partnerem), fyzická bolest, onemocnění, pásmová nemoc (jet-lag) nebo nově nasazené medikamenty.

Chronická nespavost, pokud není primární, má také určité příčiny. Nejčastěji mezi ně patří chronické bolestivé stavy (artritida či bolesti zad), dlouhodobé obtíže psychického rázu, užívání návykových látek, spánková apnoe a jiné poruchy spánku nebo některá chronická onemocnění (cukrovka, rakovina, chronické pálení žáhy, kardiovaskulární onemocnění).

Ohrožené druhy

Ačkoli nespavost postihuje lidi jakéhokoli věku nebo pohlaví, nejčastěji se rozvíjí ve starší dospělosti a u žen těsně před, během nebo po menopauze. Zmiňovaný stres způsobující nespavost může být vyvolán celou řadou příčin – typické jsou finanční problémy, vztahové obtíže či problémy v rodině. Jet-lag jde ruku v ruce s častým cestováním s výraznou změnou časových pásem, mezi další nepříznivé faktory patří i sedavý způsob života a nepravidelný režim. Spánek během dne také narušuje pravidelný spánkový cyklus, stejně tak nadměrný přísun kofeinu, kouření či alkohol.

Specifickým problémem je nespavost u žen během těhotenství. Týká se především prvního a třetího trimestru a je způsobena řadou fyziologických změn spojených s těhotenstvím. Patří mezi ně hormonální dysbalance, častá nevolnost a zvýšená potřeba močení. K nim se přidává přirozený duševní stres z nové situace, přibývajících povinností, obav a nejistoty. Kvalitnímu spánku nepřidají ani časté bolesti zad a křeče.

Dobrou zprávou však je, že těhotenská insomnie nemá podle dosavadních poznatků vliv na vývoj plodu a její příčiny i projevy obvykle samy po porodu pominou. Jako prevence se doporučuje přiměřená fyzická aktivita, vyvážená strava a konzistentní spánkový režim i v těhotenském období.

Speciální skupinou insomniků jsou i děti. I u nich mohou být příčiny obdobné jako u dospělých, na mysli máme především duševní stres, ale například s rostoucí obdobou colových nápojů i nadměrný příjem kofeinu. Nelze opomenout, že také děti mohou trpět bolestivými a chronickými chorobnými stavy, které mají na spánek nepříznivý vliv.

Hroutící se psýché

Kromě obtíží s usínáním či udržením spánku mohou příznaky insomnie u dětí zahrnovat i denní ospalost či neklid, podrážděnost, náladovost, disciplinární problémy či obtíže s pamětí a koncentrací. Při absenci jiné zřejmé vyvolávající příčiny stačí často k nápravě důsledná režimová opatření – snížení stresu, důsledné dodržování spánkové hygieny, pravidelného denního rytmu či vytvoření uklidňujících rituálů před spaním (čtení pohádek aj.). Pediatr či dětský psychoterapeut má často s podobnými stavy bohaté zkušenosti, proto se vyplatí neodkládat jeho návštěvu v případě dlouhodobějších a závažnějších potíží.

Až 75 % případů nespavosti se vyskytuje ve starší dospělosti. Zde se často kombinuje více vyvolávajících faktorů, jež mohou působit až dominovým efektem. S věkem často souvisejí změny cirkadiánních rytmů, které ztěžují usínání a udržení spánku. Zvláště důchodci často přicházejí o konzistentní denní rozvrh a pravidelné sociální interakce, což obojí přispívá ke vzniku nespavosti. Stejně tak sociální izolace prohlubuje depresi, jež je sama o sobě vyvolávajícím faktorem insomnie. Se zvyšujícím se věkem navíc přibývá chronických bolestivých onemocnění a dalších nepříznivých stavů pro klidný spánek. Noční nespavost také podporuje tendence zdřímnout si během dne, a tím se prohlubuje narušení cirkadiánního rytmu.

Úzce propojená je insomnie také s úzkostnými stavy, a to oběma směry. Při pocitech úzkosti nebo strachu se objevují problémy se spánkem či usínáním, zároveň chronická nespavost prohlubuje úzkosti a snižuje toleranci ke stresujícím faktorům během dne. Nadto se úzkostnému člověku trpícímu nespavostí zesilují pocity strachu před spaním z toho, že opět neusne a bude unavený – jedná se tedy o začarovaný kruh.

V rukou odborníků

Pro správnou diagnostiku poruch spánku je důležité klinické vyšetření, které se provádí obvykle ve specializovaných centrech. Klíčová je pro získání správné diagnózy podrobná anamnéza. Ta zahrnuje kompletní souhrn všech chorobných stavů, s nimiž se pacient léčil nebo léčí, užívané léky (řada z nich může ovlivňovat spánek), příznaky nejen fyzických, ale i duševních poruch. Dále je nutné do anamnézy zahrnout stresory v osobním i pracovním životě a konečně i podrobnou historii vzniku poruchy spánky a jejího trvání včetně důsledků v osobním životě.

Součástí možného klinického postupu může být i analýza záznamu spánku. Vyšetřující specialista vás požádá, abyste si vedli podrobné informace o průběhu spánku, včetně přesné doby, kdy jdete spát, za jak dlouho přibližně usnete, jak často a kdy se budíte a samozřejmě kdy ráno vstáváte. Za dva až čtyři týdny vznikne poměrně podrobný přehled, který může přispět k přesné diagnostice a rozklíčování spánkových vzorců.

TIP: Počítání zelených oveček: Proč nemůže konopí fungovat jako lék na nespavost

Vyšetřující lékař může navrhnout i provedení doplňujících diagnostických postupů a krevních odběrů, jež mohou vyloučit další chorobné stavy ovlivňující spánek. Při podezření na obstrukční spánkovou apnoi lze provést polysomnografické vyšetření ve specializované laboratoři, která analyzuje průběh spánku přístrojově. 

Hvězdy, které se pohybují příliš blízko černé díry, mohou být doslova rozcupovány na kusy mimořádně silnými slapovými silami v jejím gravitačním poli. Tento jev bývá označován jako slapové rozervání. Asi v jednom procentu případů při tomto procesu vznikají také výtrysky (jety) – proudy horkého plazmatu a záření vyvržené v obou směrech podél rotační osy černé díry. 

Když na počátku letošního roku objevily přehlídkové teleskopy neobvyklý zdroj záření, přijal oznámení s žádostí o detailní pozorování také dalekohled VLT Evropské jižní observatoře, a stejně jako řada dalších teleskopů se na cíl zaměřil. Jednalo se o superhmotnou černou díru ve vzdálené galaxii, která právě pohltila hvězdu a její pozůstatky vyvrhla ve formě výtrysků. 

Vzácná podívaná

Podle měření provedených dalekohledem VLT se jednalo o nejvzdálenější případ tohoto jevu, jaký byl dosud pozorován. Vzhledem k tomu, že jeden z výtrysků je orientován téměř přesně směrem k nám, vůbec poprvé se podařilo tento jev objevit ve viditelném světle. Vědcům se tak nabízí zcela nový způsob, jak tyto extrémní objekty objevovat.

„Zatím jsme zaznamenali jen několik případů slapového rozervání doprovázeného vznikem jetů, proto zůstávají velmi exotickými a málo prozkoumanými,“ říká Nial Tanvir z univerzity v Leicesteru. Astronomové proto průběžně pátrají po těchto extrémních jevech, aby pochopili, jak vlastně výtrysky vznikají a proč jen u tak nízkého procenta případů.

V rámci tohoto pátrání mnohé dalekohledy na světě, včetně přístroje ZTF (Zwicky Transient Facility) opakovaně prohlížejí oblohu a hledají známky krátkodobých, často extrémních jevů, které mohou být následně zkoumány mnohem detailněji velkými teleskopy.

Vesmírné chroupání

V únoru letošního roku detekovala přehlídka ZTF nový zdroj ve viditelném oboru záření. Úkaz s označením AT2022cmc připomínal záblesk záření gama – jev, při kterém se jednorázově uvolní největší množství energie ve vesmíru. Vidina možnosti zkoumat takto vzácný jev podnítila astronomy k oslovení obsluhy několika dalekohledů po celém světě, aby tento záhadný zdroj pozorovali detailněji.

Jedním z nich byl i ESO/VLT, který urychleně zahájil pozorování úkazu pomocí přístroje X-shooter. Data pořízená pomocí VLT ukázala, že objekt se nachází v bezprecedentní vzdálenosti (na tento typ úkazu): světlo ze zdroje AT2022cmc začalo svou pouť v době, kdy měl vesmír jen třetinu svého současného stáří.     

Celkem 21 teleskopů na celém světě získalo údaje o široké paletě elektromagnetického záření – od gama paprsků po rádiové vlny – pocházejícího ze zdroje AT2022cmc. Členové týmu srovnali tato data s různými druhy známých jevů od kolabujících hvězd po kilonovy. Jediný scénář, který získaným datům odpovídal, však byl vzácný jev slapového rozervání s výtryskem směřujícím přímo k nám.

TIP: Australští astronomové objevili jeden z největších výtrysků supermasivní černé díry

Na základě měření dalekohledem VLT vědci zjistili, že v případě AT2022cmc se jedná o nejvzdálenější slapové rozervání s výtryskem, jaké bylo zatím pozorováno – to však není jediný rekordní zápis. „Až dosud bylo těch pár pozorovaných případů detekováno teleskopy pro záření gama s vysokou energií nebo rentgenové paprsky. Toto je poprvé, kdy se slapové rozervání s výtrysky podařilo objevit v rámci přehlídky oblohy ve viditelném světle,“ upozorňuje astronom Daniel Perley. To demonstruje nový způsob detekce těchto jevů, který umožní hlubší studium těchto vzácných jevů a průzkum extrémního prostředí v okolí černých děr.

V období křídy území dnešní Transylvánie rozhodně nepřipomínalo temné lesy, plné legend o upírech a vlkodlacích. Většina Evropy tehdy měla podobu velkého tropického souostroví, podobně jako například dnešní Indonésie. Jedním z tehdejších ostrovů byl i ostrov Hațeg, pojmenovaný podle města v jihozápadní části Sedmihradska. Jde o bohaté naleziště rozmanitých ostrovních druhů z křídového období, mezi nimiž nechybí pozoruhodné „ostrovní“, tedy neobvykle malé druhy dinosaurů.

Trpaslíci z Transylvánie

Mezinárodní tým paleontologů nedávno v časopisu Journal of Vertebrate Paleontology popsal nový druh „ostrovního“ dinosaura z této oblasti. Jde o ornitopodního, tedy ptakopánvého a býložravého dinosaura, který dostal jméno Transylvanosaurus platycephalus. Proti svým příbuzným z tehdejších kontinentů byl relativně malý, podle vědců měřil jen okolo dvou metrů.

Transylvanosaurus platycephalus, jehož druhové jméno odkazuje na nápadně plochou hlavu, žil přibližně před 70 až 68 miliony let a byl jedním z ostrovních druhů dinosaurů na samotném konci křídy. Některé dřívější výzkumy naznačovaly, že diverzita dinosaurů na Zemi povážlivě klesala již dlouhou dobu před katastrofickým koncem křídy. Objev transylvanosaura i dalších zajímavých dinosaurů z tohoto období ale tuto tezi zpochybňují.

Naopak se zdá, že například v Evropě byli dinosauři významnou a rozmanitou skupinou i na sklonku křídy a celých druhohor. „S každým nově objeveným druhem z tohoto období vyvracíme široce rozšířený názor, že na konci křídy žila v Evropě jen chudá fauna,“ potvrzuje vedoucí výzkumu, doktorand Felix Augustin z německé Eberhardovy-Karlovy Univerzity Tübingen.

Ostrovní miniaturizace

Transylvanosaurus je podle vědců typickým příkladem „ostrovního nanismu“, tedy jevu, kdy se původně velcí živočichové po rozšíření na ostrov v průběhu evoluce poměrně rychle zmenší. Vedle dinosaurů se tento jev týká také řady skupin savců – například madagaskarských trpasličích lemurů makiů šedých (Cheirogaleus ravus) nebo lišek ostrovních (Urocyon littoralis), obývajících ostrovy Channel Islands u pobřeží Kalifornie.

TIP: Paleontologové objevili části fosilií zřejmě největšího dravého dinosaura Evropy

Rozsáhlá studie z roku 2021, kterou publikoval časopis Nature Ecology and Evolution, potvrdila, že  „ostrovní nanismus“ je reálným fenoménem. Jeho přesné příčiny jsou ale stále nejasné. Existuje několik hypotéz, proč se zvířata na ostrovech zmenšují. Ostrovní ekosystémy mohou nabízet menší rozmanitost potravy, což by mohlo vést k zastavení růstu některých zvířat. Pokud se na takovém ostrově nevyskytují žádní velcí predátoři, mohou i menší zvířata prosperovat.

Rok 1589 se stejně jako léta předchozí a následující nesl ve znamení vleklých sporů mezi Anglií a Španělskem, jež do historie vešly jako anglo-španělská válka (1585–1604). V jejich jádru stál jednak zápas o hegemonii na světových mořích a v Nizozemí, jednak spor o portugalskou korunu a vzájemná snaha o svržení se z trůnu mezi britskou královnou Alžbětou I. a španělským králem Filipem II. Svou roli sehrály i konfesijní rozdíly, ale ty v tomto příběhu nejsou až tak podstatné…

Nečekaný cíl

Dne 4. května 1589 zpozorovali obyvatelé malého severošpanělského přístavu La Coruña rychle se přibližující flotilu nepřátelského loďstva. V tu chvíli ještě neměli tušení, že se jedná o bezmála dvě stě plavidel nesoucích 24 000 vojáků, 4 000 námořníků, 1 500 důstojníků a dobrodružství chtivých urozenců, kteří měli podle původního plánu zaútočit na zbytky španělského královského loďstva kotvícího v Santanderu a dokonat jeho zkázu. Zamířit místo toho do Galicie a oblehnout La Coruñu jim z dodnes neobjasněného důvodu nařídil jejich vrchní velitel Sir Francis Drake.  

La Coruña byla přitom v té době malým rybářským přístavem bez většího strategického významu. Není známo, zda byl Drake zpraven o tom, že se onoho květnového dne v tamějším přístavu nachází pouze šest lodí (největší byla galeona San Juan s padesáti děly), a že není přítomna větší vojenská posádka. V takovém případě by mohl předpokládat hladké vítězství a pomýšlet na pokračování v původně nastaveném kurzu na Santander. Ať už plánoval cokoliv, jisté je pouze to, že se ošklivě přepočítal.

Na pláži Santa María de Oza se čtvrtý květnový den roku 1589 vylodilo osm tisíc Angličanů. Ti se zde střetli s několika stovkami Španělů z městské milice a pěchoty, k nimž se postupně přidávaly narychlo zburcované oddíly z okolních lokalit, kde hlídky zahlédly oheň planoucí na Herkulově věži – jasný signál volání o pomoc. Celkem se však na obranu přístavního města nemohlo postavit více než 1 500 vojáků, z nichž navíc jen menší část byla profesionálně vystrojená a vycvičená.

Křížovou palbou ze šesti lodí kotvících v přístavu a z městského opevnění se nicméně Španělům podařilo první vlnu invaze zbrzdit, a dokonce nakrátko zastavit. První den útoku se proto Angličané vrátili s nepořízenou na svá plavidla a do boje znovu vyrazili 5. května. Prolomit la coruñské hradby se jim nakonec za cenu velkého úsilí a ztrát několika stovek mužů podařilo až po deseti dnech obléhání 14. května.

Legendami opředená heroina

Právě v tento den vystoupila z anonymity do pomyslné záře reflektorů María Pita. Podle dobových svědectví jen pár chvil poté, co proraženou hradbou začali do města proudit angličtí vojáci, se proti nim vyřítil dav rozlícených žen, které do té doby plnily úkoly nezbytné pro zajištění každodenního provozu La Coruñi. Staraly se nejen o děti, ale též o raněné vojáky či o zásobování. K útoku se ozbrojily vším možným, noži počínaje, rybářskými harpunami konče.

Samotné Maríi Pitě přisuzují různé verze jejího příběhu širokou škálu zbraní sahající od řeznického nože přes kopí až po arkebuzu, s níž bez sebemenšího zaváhání měla zabít velitele nepřátelského útoku. Při tom mu měla vytrhnout z rukou britskou vlajku a vší silou ji svrhnout z hradeb. Nato se údajně s výkřikem „Kdo má čest v těle, ať mě následuje!“ vrhla do lítého boje proti Angličanům, kteří se zcela konsternováni silou a zuřivostí la coruñských žen dali na ústup.

Říká se, že při nečekaném a neorganizovaném ústupu padlo více Angličanů než za celou dobu obléhání, a počet ztrát na anglické straně se tak při konečném sčítání vyšplhal k patnácti stům mužů. Vypráví se také, že se María Pita postavila tváří v tvář samotnému Drakeovi a připravila jej o oko, případně že zabila jeho nevlastního bratra. Navzdory tomu, že se v popisech květnových událostí roku 1589 fakta mísí s vybájenými přikrášleními, které se na příběh nejslavnější dcery galicijského přístavu La Coruña během staletí nabalily, zůstane navždy hrdinství Maríe Pity jednou ze zářivých ozdob španělských národních dějin.   

Bojovnicí z žalu?

María Pita nebyla válečnice a zcela určitě nikdy nesnila o tom, že po ní jednou pojmenují hlavní náměstí v rodném městě se sochou v nadživotní velikosti. Narodila se jako mladší dcera v rodině chudšího měšťana někdy kolem roku 1564. Byla pojmenována Mayor Fernandéz da Cámara Pita, jméno María začala používat až po smrti starší sestry.

Do doby, než se postavila do čela lidového odboje proti anglické invazi, vedla docela obyčejný a spořádaný život. Výhodně se vdala za místního řeznického mistra a porodila dceru. Brzy ovdověla, ale po svém manželovi zdědila několik nemovitostí, což jí umožňovalo žít v relativním pohodlí. Podruhé se vdala z lásky za Gregoria de Rocamunde, rovněž mistra řezníka. Jeho život tragicky vyhasl vinou jednoho z anglických útočníků jen pár okamžiků předtím, než se z Maríe Pity stala válečná hrdinka. Mnozí mají za to, že právě pohled na manželovo mrtvé tělo jí dalo sílu postavit se do čela odboje. Mělo jít o čin z vášně, ze žalu nad ztrátou milovaného muže. 

Nevyvratitelnou pravdou nicméně je, že ještě než neslavný rok 1589 skončil, María Pita byla vdaná potřetí. Jejím novým chotěm se stal kapitán pěchoty, s nímž přivedla na svět druhou dceru. Ani tento svazek však netrval dlouho a María měla příležitost vdát se počtvrté. Své ano tentokrát řekla výrazně staršímu vyššímu úředníkovi, s nímž se dočkala dvou synů, a který ve své závěti uvedl, že chce-li se María ujmout po něm pozůstalého majetku, nesmí se již nikdy znovu vdát. Po zbytek svých dní tedy žila jako vdova. Vychovávala dvě dcery a dva syny zajištěná dědictvími po svých manželích a důchodem, který ji coby výraz uznání a vděku na doživotí přiřkl spolu s čestným titulem „penzionovaného vojáka“ španělský král Filip II.

Drakeova zhouba

María Pita přežila Francise Drakea, všemi Španěly svorně nenáviděného piráta, který zemřel roku 1596 a na zuřivou Galicijku dozajista do konce života nezapomněl. Zhatila mu totiž nejen útok na La Coruñu, nýbrž i navazující misi spočívající ve vylodění se v Portugalsku a sesazení španělského krále z portugalského trůnu. To znamenalo tvrdou ránu pro jeho celou dosavadní kariéru.

Velká část mužstva demoralizovaná událostmi v Galicii se buď otevřeně vzepřela Drakeovu velení, nebo rovnou dezertovala. Z toho důvodu bylo proti korzárovi, jehož do té doby královna nekriticky protežovala, zahájeno vyšetřování. V jeho důsledku se Drake následujících šest let nepostavil do čela žádné expedice a když pak v roce 1595 dostal ještě jednu šanci, selhal na celé čáře a zakrátko zemřel na úplavici.

Španělská hrdinka přežila i dva dříve nesmiřitelné rivaly: Alžbětu I. a Filipa II. Španělského, a dočkala se též formálního skončení anglo-španělských válek. Vleklý spor mezi oběma velmocemi byl uzavřen mírovou dohodou roku 1604 v Londýně a Španělsko mohlo být s jejím zněním více než spokojeno. 

TIP: Mary Readová: Zuřivá pirátka, která neznala slitování

Většinu svého života po roce 1589 tedy María Pita prožila v relativním klidu, příležitostně rušeném pouze spory souvisejícími se správou jejích rozsáhlých statků a ekonomickou činností. Zemřela přirozenou smrtí v požehnaném věku kolem osmdesáti let 21. února 1643. Ačkoliv ve své závěti přála být pohřbena v kostele zasvěceném svatému Domingovi v rodné La Coruñi, její ostatky navěky odpočívají v nedaleké farnosti Santiago de Sigrás, kde ji zastihla smrt. Rodné město pak na počest své velké obránkyně zřídilo muzeum v domě, v němž bydlela se svým prvním manželem, a které připomíná nejenom její výjimečnou a nakažlivou odvahu, nýbrž i všední život v malém rybářském městě na sklonku 16. století.

Vlky na Broumovsku monitoruje především Hnutí Duha ve spolupráci s CHKO Broumovsko a dalšími institucemi. Přibývá také informací o podezřelých poraněních vlků v oblasti. Podle zoologa Petra Kafky se na Broumovsku může pohybovat celkem 20 až 30 jedinců a zdejší populace vlků se tak v posledních letech drží na zhruba stejné úrovni.

„Každoročně se tady narodí 15 až 20 vlčat. Počet zjištěných vlčat v letošním roce je tak relativně vysoký. Neznamená to ale, že by jich v oblasti řádově přibývalo. Musí se brát v potaz přirozená úmrtnost vlčat a rozptyl zvířat do širšího okolí,“ řekl pro ČTK zoolog Kafka.

Jedna ze tří vlčích smeček zasahující na Broumovsko má podle ochranářů jádrovou oblast v Javořích horách, druhá v pohraničních Vraních horách a třetí v Národním parku Góry Stolowe. Důkazy o trvalém pobytu vlků jsou i z Orlických hor, podle vědců, ale tato smečka na Broumovsko nezasahuje.

Úskalí vlčího návratu

Stabilní populace vlků na Broumovsku doprovázejí útoky na hospodářská zvířata, zejména ovce. Někteří farmáři dlouhodobě požadují odstřel vlků. Podle ochranářů byl minulou zimu jeden z vlků prokazatelně upytlačen, v těle mrtvého vlka byly zjištěny zbytky střely.

„Na Broumovsku se letos vlčata narodila opět ve všech smečkách, které se na česko-polském území na Broumovsku pohybují. Nejsou ale jen dobré zprávy. Lesníci z Nadleśnictwo Wałbrzych, Lasy Państwowe během října zjistili, že jednomu z mláďat z Javořích hor, kde pohyb smečky sledují na polské straně, chybí kus přední nohy. Jak k zranění přišlo nevíme, ale bohužel nelze vyloučit, že za něj může člověk,“ uvedli na webu zástupci Hnutí Duha.

TIP: V bezpečí před šelmou: Pastevečtí psi zažívají nečekaný návrat na výslunní

Trvalý výskyt vlků v Královéhradeckém kraji byl po 250 letech zaznamenán v roce 2015 u Adršpachu v západní části Broumovska, o rok později bylo potvrzeno rozmnožování. Podle ochranářů vlci plní v přírodě v ČR důležitou roli, pomáhají snižovat počty přemnožených prasat divokých, jelenů a srnců, kteří působí škody. Divoce žijící zvířata tvoří podle výzkumů více než 98 procent vlčí potravy, hospodářská zvířata maximálně dvě procenta. Ochranáři opakovaně uvádějí i to, že v zabezpečení stád mají někteří chovatelé rezervy.

Učit nezkušené, přehnaně sebevědomé a mnohdy neschopné kadety bylo nebezpečné řemeslo. Někteří britští instruktoři tak hleděli na žáky spíše jako na nepřítele, a dokonce jim přezdívali „hunové“. Roli učitelů často zastávali letci, kteří už završili aktivní bojovou službu a těšili se na odpočinek. Místo něj je ale bez jakéhokoliv pedagogického školení převeleli k výcvikové peruti. Není divu, že se mnozí s takovým vypětím nedokázali vypořádat.

Předchozí část: Od chaosu k profesionalitě (1): Jak vypadal výcvik britských pilotů za světové války

Výsledkem nekvalitního výcviku letců RFC se stala jak nízká úroveň nováčků u bojových útvarů, tak vysoká úmrtnost ještě během tréninku. Když se krvavé statistiky dostaly na stůl plukovníka Roberta Smithe-Barryho, zkušený letec se vyděsil a přesvědčil šéfa RFC Hugha Trencharda, aby jej nechal vytvořit zcela nový výcvikový systém.

Revoluční proměna

Při svých experimentech kladl Smith-Barry důraz na kompletní přepracování letů na dvojmístných strojích. Kadet už neměl spočívat na sedadle pro cestujícího a dívat se učiteli přes ramena. Progresivní reformátor jej posadil dopředu – tedy na jeho budoucí místo v bojovém letounu – a dal mu k dispozici kompletní sadu palubních přístrojů. Instruktor ze zadní sedačky s nováčkem komunikoval pomocí speciální sady sluchátek. Dále Smith-Barry zavedl pravidlo, že i po prvním sólovém letu musí kadet absolvovat další hodiny s dvojím řízením, aby si pod dohledem osvojil vyspělejší manévrování a získal plnou kontrolu nad strojem.

Žáci se neměli vyhýbat potenciálně rizikovým manévrům, ale prováděli je v kontrolovaných podmínkách, aby se praxí naučili opravovat své chyby v ovládání letounu i ve vlastním úsudku. Jako standardní cvičný stroj se osvědčil Avro 504 – původně prvoliniový letoun, který v bojové roli rychle zastaral. Pro přípravu nových pilotů se naopak jevil jako ideální a nakonec se s 8 970 kusy vyrobenými v letech 1914–1918 stal nejmasověji produkovaným letadlem celé války.

Smith-Barryův systém vytvořený koncem roku 1916 se začal v příštím roce testovat na základně Gosport, kde záhy vyrostla Škola speciálního létání pod jeho velením. Nové metody se osvědčily natolik, že se postupně rozšířily do všech vojenských letectev. Kromě zmíněných pozitiv umožnil systém instruktorovi už po několika startech ve dvoumístném stroji odhadnout, kdo z kadetů nemá pro pilotování vlohy – touto fází prý neprošlo asi 45 % uchazečů. Po 10–20 hodinách v kokpitu byl nováček připraven na první sólo let.

Společné úsilí

Kadeti, kteří zvládali své stroje ve všech režimech letu, absolvovali pokračovací výcvik zaměřený na vzdušný boj. Odehrával se ve střediscích Turnberry, Marske, Sedgeforth, East Fortune nebo Ayr, kde pokročilí studenti pod dohledem instruktorů absolvovali simulované souboje.

V roce 1917 se vzdušné bitvy staly natolik masovými, že stávající výcvikové kapacity nedostačovaly. Proto generálové odveleli řadu zkušených pilotů ze sinajského a palestinského bojiště a nechali je založit nové výcvikové středisko v Egyptě. Vyrůstali v něm nejen samotní letci, ale také budoucí personál dalšího učiliště, zanedlouho zřízeného v Austrálii. Na severu Afriky nakonec vzniklo pět škol a sedm výcvikových perutí.

V témže roce došlo i k dalšímu přelomovému momentu, když se zástupci americké, britské a kanadské vlády rozhodli spojit své síly v oblasti leteckého výcviku. Jeho centrem se stal tábor Borden v kanadském Ontariu, kde byly zřízeny specializované kursy létání, vzdušné střelby a snímkování. Od dubna 1917 do ledna 1919 prošlo těmito kapacitami 1 812 kanadských letců pro RFC (později RAF) a 72 Američanů.

První letečtí absolventi výcvikového centra v kanadském Bordenu. (foto: Wikimedia Commons, Library and Archives Canada, CC0)

Během zimy 1917–1918 se britští instruktoři podíleli na výcviku příslušníků Letecké sekce Spojovacího sboru Spojených států (předchůdce USAF) na trojici letišť v táboře Taliaferro nedaleko texaského města Fort Worth. Na základně působilo asi 6 000 vojáků a výcvik se neobešel beze ztrát – do konce války v Camp Taliaferro zahynulo 39 britských důstojníků i kadetů strýčka Sama.

Přestože se výcvik během války stále zdokonaloval a stával bezpečnějším, katastrofám se zkrátka nedalo zcela zamezit. V letech 1914–1918 při tréninku či nehodách za frontou zahynulo asi 8 000 letců Jeho Veličenstva. Pro srovnání, v boji jich padlo o plné dvě tisícovky méně. 

V hubených letech

Když děla v listopadu 1918 utichla, čekala RAF hubená léta – demobilizace zdecimovala jeho početní stavy a do civilu odešly tisíce zkušených letců, mechaniků, logistiků i úředníků. Rivalita mezi ministerstvem války a admiralitou dokonce vedla k úvahám o opětovném rozpuštění RAF (vzniklého v dubnu 1918 spojením RFC a námořní letecké složky RNAS). Na lepší časy se začalo blýskat až poté, co se Winston Churchill v lednu 1919 stal jak ministrem války, tak vojenského letectva. Trenchard opět usedl do křesla náčelníka leteckého štábu a na Churchillovu žádost vypracoval memorandum o mírové výstavbě RAF.

Ačkoliv jej omezoval seškrtaný rozpočet, snažil se Trenchard uchopit systematicky a udržitelně jak technický rozvoj, tak výcvik. Navrhl vznik RAF College v Cranwellu, kde by se cvičili budoucí řadoví důstojníci s cílem „upevnit ducha vojenské vzdušné síly“. Dále založil letecké učiliště, kam měli docházet chlapci ve věku 15–17 let, kteří by po absolvování tříletého studia nastoupili do řádné služby v RAF jako odborní techničtí pracovníci.

Cesta k další válce

Tato vzdělávací instituce vyrostla v haltonském táboře pod názvem No. 1 School of Technical Training. Alespoň v omezené míře se Trenchardovi podařilo zajistit kapacity pro výcvik létání, navigace, rádiového vysílání, fotografování ze vzduchu a spolupráce s námořnictvem i pozemními silami.

TIP: Riskantní služba pro vyvolené: Americké vs. německé osádky bombardérů

V rámci striktně daných finančních mantinelů tak – vlastními slovy – vybudoval „kvalitní chaloupku na základech určených pro hrad, jenž mohl být v případě potřeby dostavěn“. Díky těmto i dalším změnám se neutěšená poválečná situace v Královském letectvu do roku 1920 zkonsolidovala a ze zapuštěných kořenů mohla vyrůst síla, která za druhé světové války sehrála významnou úlohu při boji s Německem, Japonskem a Itálií. 

Austrálie se stala domovem nejen obřích pavouků a bezpočtu jedovatých hadů, ale také mnoha pozoruhodných savců. Na rozdíl od zbytku světa, kde savčí fauně dominují dobře známí placentálové – od hlodavců a šelem přes kopytníky až po chobotnatce či primáty – na jižním kontinentu si v důsledku historické izolace uchovali nadvládu vačnatci. Někteří z nich, například vakokrti, na první pohled připomínají savce známé z jiných světadílů. Příčina však netkví v jejich příbuznosti, nýbrž v konvergentní evoluci, tedy ve vývoji podobných znaků vlivem obdobných faktorů a tlaků okolí. Často tak vznikají vizuálně velmi blízké, ale nijak příbuzné druhy. 

Vačnatci se postupně adaptovali na využívání podobných zdrojů jako placentálové jinde na planetě a nechybějí mezi nimi drobní masožravci jako vakomyši, všežravci (vakoplšík), spásači (klokani), listožraví specialisté (koala) ani predátoři stojící na vrcholu potravní pyramidy. Největšího dravého vačnatce v současnosti představuje ďábel medvědovitý, ještě před sto lety ovšem jeho pozice patřila jinému pozoruhodnému tvorovi – vakovlkovi.

Soumrak vakovlků

Vakovlk tasmánský, známý také jako tasmánský vlk či tasmánský tygr – pro své charakteristické pruhy na hřbetu – nemá s těmito dvěma tvory příliš společného. Jeho podobnost zejména se psovitými šelmami se stala výsledkem již zmíněné konvergentní evoluce a adaptace na blízký způsob života. 

Kdysi vakovlci obývali celou oblast Austrálie, včetně Tasmánie a Nové Guineje. Na australském i guinejském území však vyhynuli již před několika milénii a poslední útočiště jim skýtala právě Tasmánie, ostrov ležící jižně od kontinentu protinožců. Tam se s nimi také poprvé setkali evropští cestovatelé, a to možná už v 17. století, s jistotou pak koncem toho osmnáctého. Vědecky vakovlka popsal George Harris roku 1808, netušil však, že pozoruhodným predátorům v tu chvíli zbývá ve volné přírodě sotva sto dvacet let.

Noční lovci

V Tasmánii vakovlci vyhledávali zejména kopcovité lesnaté oblasti a vřesoviště, přes den odpočívali a na lov se vydávali za soumraku či v noci. O jejich potravních zvyklostech toho s výjimkou faktu, že patřili mezi masožravce, mnoho nevíme. Předpokládá se, že lovili menší klokany, klokánky, vombaty, různé drobné savce a patrně i ptáky. Nejspíš neuměli příliš rychle běhat a podle dřívějších hypotéz štvali kořist podobně jako vlci; část vědců se nicméně domnívá, že útočili spíš ze zálohy. Stavba těla napovídá, že vakovlk dokázal velmi dobře skákat. Podle některých svědectví pak vydržel chvíli stát na zadních nohou a při skoku se odrážel podobně jako klokan. Za pozornost stojí jeho schopnost rozevřít tlamu v úhlu 120 stupňů a možná i víc.

Osudnými se mu patrně staly obavy farmářů o dobytek, což v Tasmánii v první polovině 19. století vedlo k pronásledování zmíněných masožravců a rychlému ztenčování jejich populace. K mizení vakovlků však zřejmě přispěly i jiné faktory, například ubývání vhodné potravy či vyhledávaných biotopů nebo konkurence ze strany dalších živočichů, zejména psů. Podobné příčiny, tedy tlak ze strany lidí a „soupeření“ s dingy, koneckonců nejspíš stály i za vyhynutím žíhaných vačnatců v pevninské Austrálii. 

Poslední mohykán

Jisté je, že posledního vakovlka ve volné přírodě ulovil 6. května 1930 farmář Wilf Batty a o šest let později, 7. září 1936, zemřel poslední jedinec chovaný v hobartské zoo. Přestože se od té doby objevila řada nepodložených svědectví o pozorování popsaných tvorů v krajině, přesvědčivé důkazy chybějí, a vakovlk tasmánský se tak považuje za vymizelý druh.

Jakkoliv jsme ovšem jeho vyhynutí pokládali za definitivní a jedinou jiskřičku naděje skýtalo nalezení jedinců skrytě přežívajících v tasmánských lesích, rychlý vědecký vývoj možná brzy nabídne i jiné alternativy. Vakovlk se totiž zařadil po bok mamutů a několika dalších vymřelých druhů jako adept na návrat mezi živé. 

Sny o jeho vzkříšení nejsou ve skutečnosti ničím novým. Vědci o nich pravidelně mluví od konce 20. století a mezitím dosáhli i několika dílčích úspěchů. V roce 2008 se například podařilo získat geny pro kolagen ze sto let starých tkání naložených v alkoholu, a když badatelé vložili příslušný kousek DNA do genomu laboratorních myší, bez potíží fungoval. Znovu se však debata na téma oživení vakovlků rozhořela letos v srpnu, kdy společnost Colossal Biosciences oznámila plán na jejich navrácení do tasmánské přírody.

Hledá se dárce

Vedoucí projektu, Andrew Pask z University of Melbourne, se dlouhodobě věnuje zkoumání vakovlčí DNA získané z dochovaných exemplářů. V roce 2017 pak v časopise Nature publikoval řadu pozoruhodných zjištění, která přineslo přečtení genomu mladého jedince uloženého v muzejních sbírkách celých 108 roků. K oživení desítky let vyhynulého tvora je však pořád daleko, nehledě na to, že ani zmíněná genetická informace není kompletní. Další krok má proto spočívat v sekvenování DNA nejbližších žijících příbuzných vakovlka z čeledi kunovcovitých (kam patří i již zmiňovaný ďábel medvědovitý), což by mohlo pomoct k zaplnění zbývajících mezer.

Následně chtějí vědci metodou CRISPR upravit genom některého z těchto blízkých příbuzných a vložit do něj znaky typické pro vakovlky. Po dokončení genové editace se nově vzniklé jádro vnese do vhodného vajíčka, a pokud se takto podaří vytvořit životaschopné embryo, umístí se do těla náhradní matky. Tam by se mělo vyvíjet 42 dní, načež se narodí první vakovlk téměř po sto letech.

Nicméně je třeba dodat, že nepůjde tak úplně o vakovlka. Nehovoříme totiž o klasickém klonování – které by se současnými metodami a stavem dochovaného genetického materiálu nebylo reálné – nýbrž o vytvoření hybridního organismu vačnatce: V něm se spojí rysy vakovlka s vlastnostmi „dárce“, jehož genom odborníci k editaci použijí.

Je to správné?

Ačkoliv projekt působí velmi ambiciózně a dočkal se i značné finanční podpory, vznáší se nad ním mnoho otazníků. Pomineme-li výtky řady vědců, kteří pochybují o jeho proveditelnosti, je nutné se také ptát, jestli je návrat vakovlka do tasmánské přírody skutečně žádoucí a zda je na něj připravená. Jeden z problémů by mohl spočívat v nízké genetické rozmanitosti znovuzrozených tvorů, což by v případě propuknutí prudce nakažlivé choroby mohlo znamenat rychlý zánik populace. 

Otázkou rovněž zůstává, jak by návrat vakovlka ovlivnil kupříkladu ďábly medvědovité, které nyní v Tasmánii sužuje nakažlivá a ve většině případů smrtelná rakovina tváře. Zmíněná nemoc způsobila, že se jejich stavy na ostrově od 90. let snížily ze 150 tisíc jedinců asi na 20 tisíc. Ačkoliv by podle podporovatelů projektu mohl návrat vakovlků ďáblům dokonce pomoct, neboť by jejich populaci zbavovali slabých a nemocných kusů, je třeba podobné zásahy do ekosystému vždy velmi pečlivě zvážit.

A stálo by to za to?

A nakonec je tu i spíše morální otazník: Jakkoliv zní vidina návratu vakovlků do volné přírody mimořádně lákavě, je opravdu vhodné vynaložit tolik finančních prostředků a energie na jejich vzkříšení? Nebylo by lepší, aby uvedené zdroje putovaly na ochranu kriticky ohrožených, avšak stále žijících druhů a jejich prostředí? Ba co víc – pokud lidstvo skutečně dokáže oživit druh, na jehož vyhynutí má zásadní podíl, téměř jistě to povede k tlakům na zmírnění ochrany některých jiných živočichů nebo i rostlin. Vždy totiž bude možné argumentovat, že pokud daný organismus naší vinou z planety zmizí, můžeme jej přece díky moderním metodám znovu vzkřísit. 

Abychom danou hádanku rozlouskli, musíme si udělat jasno ve slově bulík. Označuje se tak hloupý nebo naivní člověk, jinak řečeno trouba či ňouma. Jde však také o výraz pro mladého vola, případně pro jeho nosní kroužek, který se používá k vodění a usměrňování zvířete.

TIP: Proč se říká „mít něco za lubem“?

Vůl sám o sobě představuje nelichotivé označení zejména proto, že lidová slovesnost má ve zvyku se nad kastrovanými zvířaty ošklíbat. Přidáme-li k tomu kroužek v nozdrách, za nějž lze volka vodit sem a tam dle libosti, je obrázek manipulovaného jedince jasný. Kdo nám věší bulíky na nos, ten z nás tedy doslova dělá vola…

Zákoutí jazyka objevuje Markéta Gregorová twitter.com/jazykovedma.

Dnešní svět se zdá být na hony vzdálený dobám, kdy čarodějnice končily na hranicích a lidé věřili báchorkám o účincích černé magie. Jak ale vyplývá z nové studie Borise Gershmana z Americké univerzity ve Washingtonu, kterou minulý týden zveřejnil recenzovaný vědecký časopis PLoS ONE, víra v čarodějnictví je ve světě stále velmi rozšířená.

Gershman získal vyjádření více než 140 tisíc lidí z celkem 95 zemí, která působivým způsobem vykreslují obrázek o víře čarodějnictví v dnešní době. Více než 43 procent všech respondentů například souhlasilo s tvrzením, že: „Někteří lidé mohou seslat kouzla či kletby, kvůli nimž se někomu stanou špatné věci.“

Víra ve zlovolné síly

Výzkum zároveň ukazuje, že víra v čarodějnictví se v různých koutech světa liší. Zatímco například ve Švédsku pouze 9 % dotazovaných přiznává víru existenci v zlovolných sil, v Tunisku je to až 90 %. Víra v čarodějnictví podle Gershmana měla a stále ještě má určitou sociální funkci – v průběhu věků poskytovala lidem vysvětlení pro nejrůznější události a umožňovala jim je lépe zvládat.

Víra v čarodějnictví ve světě. (zdroj: PLoS ONE, Boris Gershman, CC BY 4.0)

Z výsledků studie také vyplývá, že víra v čarodějnictví je těsně spjatá s náhlými nepříznivými událostmi, jako je například sucho nebo nezaměstnanost. Také se ukazuje, že tato víra a s ní spojené procesy směřují k utužení soudržnosti společnosti, když selhává administrativa a úřady dané země. Téma čarodějnictví je tak rozšířenější v zemích, ve kterých se ve větší míře objevují problémy se slabou vládou a institucemi.

TIP: Oficiální městský čaroděj dostal padáka: Vaz mu zlomily misogynní poznámky

Pokud jde o boj s těmito často nebezpečnými a destruktivními pověrami, je to podle Gershmana podobné jako u dezinformací – jednoduchá osvěta a vysvětlování příliš nefungují a stejně tak nefunguje ani zakazování praktik spojených s čarodějnictvím. Takové zákazy mají spíše opačný efekt, protože lidé se semknou a cítí se ještě více ohroženi. Nejlepším řešením je podle Gershmana trpělivé budování sociálních institucí, které zvyšují životní úroveň a bezpečnost obyvatel a snižují tak potřebu uchylovat se k víře v čarodějnice a čarodějnictví obecně.