Vůdce SSSR Josif Stalin měl v roce 1943 k dispozici dostatek zpravodajských informací; dokonce znal plán Citadela (ofenziva u Kurska) celkem podrobně. Tyto cenné údaje měla sovětská strana získat od svého špiona ve Velké Británii Johna Cairncrosse (od března 1942 působícího v pracovišti dešifrátorů v Bletchley Parku). Sověti dostali i například informace o přesné dislokaci německých leteckých sil, díky čemuž mohli provést cílené údery na polní letiště Luftwaffe již v květnu 1943.

Vedle britských špionů získala Stavka (Ставка - ruský název vrchního velení ozbrojených sil) další informace sama, a to velmi jednoduchým způsobem – odposlechem německé rádiové komunikace. Sice neprolomili enigmu, ale řadu šifrovacích systémů používaných na úrovni nižších jednotek, díky čemuž se například dozvěděli o rozmístění štábu i podřízených jednotek 2. tankového sboru či 13. sboru.

Další dílky do mozaiky sovětských zpráv o chystané německé ofenzivě přinesl též letecký průzkum, zatímco v nočních útočných výpadech zajistili rudoarmějci na 187 „jazyků“ (zajatců). Ti už prozradili i konečné datum a hodinu „H“. Od německého rozhodnutí spustit operaci Zitadelle uplynuly dva měsíce, než došlo ke skutečnému zahájení bojů. Není třeba zdůrazňovat, že tyto neustálé odklady, zapříčiněné Hitlerovou snahou nasadit co největší počet nových tanků, byly pro sovětskou stranu darem z nebes.

Útočníci rovněž předpokládali, že jejich tankové klíny opětovně proniknou lehce obranou, jako tomu bylo v předchozích letech. Velení Rudé armády tento postup očekávalo, a proto bylo rozhodnuto koncipovat obranu do hloubky, přičemž protivník se měl vyčerpat na prolamování jednotlivých linií.

Všude samé miny

Podél frontové linie se tedy začal rodit důkladně zkonstruovaný, silně zaminovaný a do hloubky rozčleněný obranný systém, na jehož budování se kromě armády podílelo i 300 000 civilistů. Sestával ze tří hlavních pásem rozdělených na vzájemně se podporující úseky a zahrnoval smrtící mix minových polí, protipěchotních překážek z ostnatého drátu, zákopů pro pěchotu, protitankových zátarasů a bunkrů osazených kulomety.

Zatímco vojáci Voroněžského frontu vyhloubili 4 200 km zákopů, v pozicích Centrálního frontu jich vzniklo 5 000 km. Při pohledu shora tvořily čtvercovou síť, která pěšákům usnadňovala pohyb všemi směry i za nepřátelské palby. Pro rychlejší přesun mechanizovaných oddílů a obrněné techniky vyrostlo v Kurském výběžku 686 mostů a 2 000 km nových cest.

Tři pásma hrůzy

V některých oblastech – kupříkladu jižně od Orla – dosahovala trojice linií hloubky až 40 km a právě do nejkvalitněji opevněných oblastí Rudá armáda koncentrovala nejsilnější jednotky. Za hlavním obranným systémem vybudovala další tři méně masivní pásma, do nichž se měli obránci v případě nutnosti stáhnout. Zatímco první ze záložních linií nebyla plně obsazena mužstvem ani výrazněji fortifikovaná, zbývající dvě (disponující již odolnějšími bunkry) rudoarmějci nechali bez posádky – s výjimkou úseku u Kurska.

Právě u průmyslového města se obrana měla stát zcela neprostupnou a hloubka všech pásem zde činila 130–150 km. Pokud by Němci přece jen prorazili, na východě je čekaly další – byť ne tak propracované defenzivní pozice, které by bleskově obsadili příslušníci Stepního frontu. Počítáme-li do opevnění i tyto linie, jeho hloubka místy dosáhla až 300 km.

Hlavně zastavit tanky

Při přísunu jednotek Rudá armáda kladla důraz na co nejvyšší koncentraci artilerie, jejíž role se od předchozích bitev lišila. Takřka všechny druhy dělostřeleckých prostředků od houfnic přes kaťuše po protiletadlové kanony dostaly jako primární úkol protitankovou obranu. Pozice děl dále posílily částečně zakopané tanky a samohybná děla. To, že se Sověti obávali především obrněnců, dokládá i masové přidělování protitankových prostředků velitelům na všech úrovních. Ti je obvykle soustředili do opěrných bodů bránících nejpravděpodobnější směry německého útoku.

Dokončení: Sovětské obranné linie: Smrtící pekelné zahrádky hlídané rudoarmějci (2)

Typická výzbroj takové pozice, zvané PTOP (Protivotankovyje opornyje punkty – protitanková opěrná stanoviště), sestávala ze 4–6 protitankových děl, 6–9 protitankových pušek a 5–7 kulometů. Posádka „uzlu“ měla spolupracovat s pěchotou vyzbrojenou automatickými zbraněmi i s ženijními útvary specializovanými na kladení překážek, během protiútoků se oddíly infanterie mohly spoléhat na podporu samostatných tankových brigád. Nutno však podotknout, že protitanková střelba dosahovala největší účinnosti na vzdálenost pouhých několika desítek metrů, a proto se hlavně nesměly předčasně odhalit, což vyžadovalo dokonalou disciplínu a železné nervy obránců.

Je to velká vědecká záhada, přestože o ní víme již téměř 100 let – v panensky modrém Atlantiku v blízkosti Baham se objevují velké mléčně bílé šmouhy, připomínající mraky, které si spletly moře s oblohou. Ačkoliv je tento fenomén známý už dlouho, vědci stále nemají tušení, co by mohlo být jeho příčinou.

„Mořská oblaka“ u Baham jsou dobře patrná z letadel a ještě lépe ze satelitů. Jejich výskyt se v průběhu let mění a vyloučené není ani jeho cyklický výskyt. Jev byl intenzivní například na jaře roku 2015, kdy vznikl velký počet „mraků,“ které pokrývaly v průměru 350 kilometrů čtverečních. V roce 2020 to bylo jen asi 25 kilometrů čtverečních. Délka trvání tohoto jevu je dost proměnlivá – někdy se objeví jen na pár dní, jindy trvá i několik měsíců.

Záhada s uhličitanem vápenatým

Odborníci se této záhadě snaží přijít na kloub. Už nějakou dobu víme, že „mraky“ jsou vlastně suspenzí velmi jemných částeček uhličitanu vápenatého. Vůbec ale není jasné, odkud se tyto částice berou. Část odbotníků věří, že by mohlo jít o mechanický proces, při němž se obrušuje uhličitan vápenatý na dně oceánu, nejspíš na ponořených vápencových plošinách Bahama Banks. Podle jiných může jít o následek mořského „vodního květu“ nebo nějakého jiného biologického procesu.

Letitou záhadu se s kolegy pokusil rozluštit oceánograf Chuanmin Hu z americké jihofloridské Univerzity. Badatelé využili schopností umělé inteligence, která analyzovala tisíce satelitních snímků oblasti Bahama Banks, pořízených mezi lety 2003 a 2020. Jak vyplývá ze studie publikované v odborném časopise Remote Sensing of Environment, analýza umělé inteligence přinesla spoustu zajímavých odpovědí a ještě více otázek.

Snímek, pořízený spektroradiometrem MODIS satelitu NASA Terra z 3. dubna 2012, ukazuje světlé šmouhy přibližně 10 až 20 kilometrů od pobřeží Mexického zálivu na Floridě. (foto: NASA Earth Observatory, CC0)

Badatelé zjistili, že jednotlivé „šmouhy“ mají různou velikost, od zhruba 100 čtverečních metrů až po 226 čtverečních kilometrů. Průměrná velikost se pohybuje okolo 2,4 kilometru čtverečních. Významnou stopou by mohla být určitá sezónnost jevu – podstatně více událostí se odehrává na jaře a na podzim. Naznačuje to, že by jev mohl mít těsnou souvislost s počasím. Skutečný mechanismus jevu a jeho příčiny je ale stále neznámý.

TIP: Severoamerické Erijské jezero zezelenalo: Přemohl ho vodní květ

„Identifikovali jsme některé zajímavé vztahy mezi podmínkami prostředí – zejména pokud jde o pH, slanost vody, chování větrů a proudů, zatím ale nedokážeme říct, jaké mechanické, biologické nebo chemické procesy jsou za jev zodpovědné. Abychom pochopili procesy vzniku tohoto zvláštního jevu, budeme muset provést více experimentů v terénu a spojit je s výzkumem dálkového průzkumu,“ uvádí oceánograf Chuanmin Hu.

Druhohorám vládli plazi, a to platilo nejen o souši a vodě, ale i o vzduchu. Rozkvětu se dočkala pestrá a početná skupina ptakoještěrů – pterosaurů (Pterosauria), kteří se stali prvními létajícími obratlovci. Z dnešního pohledu byli pterosauři velmi zvláštní stvoření, jejich křídla byla tvořena kožovitou blánou, napjatou mezi tělem a prodlouženým čtvrtým prstem a měli velmi lehké duté kosti. Mezi nejznámější zástupce této skupiny patří pterodactylus, pteranodon nebo třeba quetzalcoatlus.

Zubatec z Bavorska

Paleontologové nedávno objevili v bavorském lomu fosilii dalšího pterosaura – objevený ptakoještěr, který podle vědců žil přibližně před 157 až 145 miliony let, dostal jméno Balaenognathus maeuseri a jeho výjimečně zachovalá fosilie naznačuje, že šlo o velmi zvláštního tvora.

Fosilie Balaenognathus maeuseri (foto: Paläontologische Zeitschrift, David Martill, CC BY-SA 4.0)

Jeho jméno Balaenognathus maeuseri odkazuje na velrybu grónskou (Balaena mysticetus), která má v tlamě místo zubů stovky kostic, které jí pomáhají filtrovat drobnou potravu z mořské vody. Balaenognathus znamená „velrybí tlama“ a David Martill z britské Univerzity v Portsmouthu, který se na objevu fosilie podílel, se domnívá, že nově objevený pterosaurus se živil podobným způsobem. 

„Čelisti tohoto pterosaura jsou opravdu dlouhé a jsou lemované jemnými zoubky s malými mezerami, čímž připomínají hřeben. Jeho dlouhá čelist je zahnutá vzhůru jako je tomu u dnešních tenkozobců a na konci se rozšiřuje ve tvaru lžíce,“ přibližuje podobu ptakoještěra David Martill. Některé zoubky jsou zakončené drobnými háčky, což je podle vědců unikátní a u ptakoještěrů doposud nevídané.

Neškodný prosévač vody

Martill a jeho kolegové věří, že balaenognathus se mohl živit například drobnými korýši, jako jsou krevety, kteří žili v tehdejších mělkých mokřadech a lagunách. Jeho jemné zoubky mu sloužily k filtrování kořisti a drobné háčky na koncích zubů mu umožňovaly udržet kořist v tlamě.

TIP: Zbaveni zemské tíže: Kdy se vznesli první tvorové do vzduchu?

Svým zjevem balaenognathus připomíná jiného ptakoještěřího zubatce z rodu Pterodaustro, který obýval území dnešní Jižní Ameriky. Na rozdíl od balaenognathuse měl ale jihoamerický ptakoještěr zuby nesymetrické – velmi dlouhé v horní čelisti a výrazně kratší v té dolní. Jakkoli se balaenognathus může jevit jako zvláštní, podle autorů studie uveřejněné v odborném časopisu Paläontologische Zeitschrift, šlo vlastně o jednoho z blízkých členů rodiny pterodaktylů.

S cestovním pasem České republiky lze bez víza vyrazit do 187 zemí, což Česko v aktualizovaném žebříčku společnosti Henley & Partners řadí na sedmou příčku, společně s Belgií, Spojenými státy, Švýcarskem, Norskem a Novým Zélandem. Oproti loňskému roku si český pas polepšil o jedno místo v tabulce, a je tak „výhodnější“ než například pasy Austrálie, Řecka, pobaltských zemí, Slovenska, Polska či Maďarska.

Nejlepší v tomto hodnocení je stejně jako loni Japonsko, s jehož pasem lze bez víza cestovat do 193 států světa. Stejně je na tom letos i Singapur. Druhá je v žebříčku Jižní Korea a třetí Německo se Španělskem. O čtvrtou příčku se dělí Itálie, Finsko a Lucembursko. Slovenský pas je stejně jako loni a předloni na desáté pozici, bez víza s ním lze zamířit do 184 zemí. Polsko je na deváté pozici společně s Maďarskem.

TIP: Výroční zpráva o míře štěstí: Nejlepší opět Finsko, Česko si udrželo loňskou pozici

Na konci žebříčku je opět Afghánistán, jehož pas zaručuje bez víza vstup pouze do 27 zemí, stejně jako loni. Předposlední je Irák a před ním Sýrie. Zhruba v polovině tabulky je Rusko, jehož pas umožňuje vstup bez víza do 118 zemí, což je stejné jako v případě Mikronésie či Bosny a Hercegoviny. Žebříček „cestovní svobody“ sestavuje společnost Henley & Partners již od roku 2006.

Clemens Brühl, největší životopisec Kateřiny Vilemíny Zaháňské o ní napsal: „Nevedla si deník, nepsala romány, jakkoli to tehdy bylo u dam časté, nemalovala ani nekreslila, nehrála na žádný hudební nástroj.“ Šlechtična měla jiné přednosti. Platila za jednu z nejatraktivnějších středoevropských aristokratek. Proslula nejen krásou a inteligencí, ale také obratnou konverzací, politickým rozhledem i prozíravostí. A díky svým známostem významně ovlivnila dění v tehdejší Evropě.

Kateřina nebo Vilemína?

Vévodkyně Zaháňská přišla na svět 8. února 1781 v Mitavě (Jelgavě) v Kuronsku, tedy historickém území v Pobaltí, které je dnes součástí Lotyšska. Byla nejstarší dcerou zdejšího vévody Petra Birona a jeho o 37 let mladší ženy, krásné Dorothey von Medem. Při křtu obdržela jména Kateřina Frederika Vilemína Benigna.

Ta jí rodiče nevybrali náhodou. Jménem Kateřina chtěli vzdát hold tehdejší ruské carevně, označením Frederika Vilemína se zase Biron mínil zavděčit pozdějšímu pruskému králi Fridrichu Vilémovi II. A Benigna? To bylo jméno babičky, vévodovy matky, a znamená něco jako „milá“. Ve vlastní rodině a mezi přáteli dívenku oslovovali Vilemína, zatímco v Čechách se více vžilo oslovení Kateřina.

Vítej, děvčátko!

Sedmapadesátiletý vévoda byl na svou princezničku náležitě hrdý. Stala se totiž jeho prvním legitimním dítětem. Dvě předchozí manželství zůstala bezdětná a on nutně potřeboval dědice, byť už měl tři levobočky.

V následujících dvou letech získal opět důvod k radosti. Přivítal na svém zámku další dvě dcerky Marii Luisu Paulinu a Johannu Kateřinu. Po krátké přestávce porodila paní Dorothea ještě další dvě děti, vytouženého syna a dědice Petra a dceru Charlottu. O nich však nemáme téměř žádné informace, jelikož oba záhy zemřeli. Všichni potomci vyrůstali především v péči otce nejdříve v Kuronsku, později na jeho statcích ve Slezsku a ve východních Čechách.

Ztráta milované ženy

Zpočátku harmonické manželství Kateřininých rodičů začalo dostávat povážlivé trhliny na počátku devadesátých let. Souviselo to nejspíš se ztrátou dvou nejmladších dětí, ale také se zhoršujícím se zdravotním stavem matky, podlomeným právě oběma posledními porody. Ta doufala, že jí ztracenou kondici vrátí návštěva lázní. Oblíbila si zejména Karlovy Vary. Odjížděla stále častěji a na delší dobu. Později už nejen kvůli koupelím.

Stárnoucího vévodu nechávala opuštěného i se třemi dcerami. Nechyběly jí, mateřskými povinnostmi se nezatěžovala. Stala se ozdobou mnoha evropských salonů, stále cestovala, užívala si. Jeden z jejích milenců, polský hrabě Alexandr Batowski, se stal otcem její poslední dcery Dorothey, která byla o dvanáct let mladší než nejstarší Vilemína. Petr Biron však měl „Kinderstube“ („dobré vychování“). Rozvádět se už ve svých letech nemínil, a tak nemanželskou dcerku legitimizoval a dokonce vychovával.

Mezitím se začala měnit politická situace v zemích sousedících s Kuronskem, které bylo polským lénem. Rusko uzavřelo v roce 1792 alian­ční dohodu s Pruskem, Polsko de facto přestávalo existovat jako samostatný stát. Brzy vtáhlo ruské vojsko do Litvy a obsadilo i Kuronsko. Petr Biron se v roce 1795 musel vzdát svého vévodství, které bylo připojeno k Rusku (v rámci takzvaného trojího dělení Polska). Nedělal to rád, ale nic jiného mu nezbylo.

Stěhování do Slezska a východních Čech

Carevna Kateřina II. se vůči němu ale zachovala velkoryse. Zaručila mu doživotní užívání titulu vévody kuronského, zajistila roční apanáž i tučné odstupné. Jedenasedmdesátiletý vévoda se i s dcerami stěhoval do neznámého vévodství zaháňského. Kromě toho přikoupil v dražbě další panství ve východních Čechách, mimo jiné i Náchod a Ratibořice.

To už ho Dorothea nadobro opustila. Koupila si vlastní zámek v Löbichau v Durynsku. Své starší dcery navštěvovala jen zřídka, ačkoli byly právě ve věku, kdy matku potřebovaly nejvíce. Stala se pro ně symbolem nedosažitelnosti. Zosobňovala krásnou éterickou vílu, která se náhle zjeví, zahrne je polibky a dárky a opět nadlouho zmizí. Nepředstavovala pro ně žádnou jistotu, tou byl jejich rychle stárnoucí otec. Ten chátral fyzicky, ale hlavně psychicky.

Když v lednu 1800 nedaleko Náchoda na zámku svého přítele a zároveň lékaře zemřel, zanechal svým dcerám značný majetek. Hlavní dědičkou vévodského titulu i rozsáhlých panství v tehdy pruském Slezsku či ve východních Čechách se stala nejstarší Kateřina.

Krásná, vzdělaná a duchaplná

O tělesných půvabech Vilemíny vypovídá řada portrétů představující dívku sotva odrostlou dětským střevíčkům až po zralou ženu. Měla souměrnou postavu, v mládí byla štíhlá. Charakterizovaly ji velké hnědé oči, v mládí blond vlasy, jež časem ztmavly a které si později také barvila. V každém případě byla považována za skutečnou krasavici.

Kromě toho ale oslňovala i vznešeným chováním, přirozenou laskavostí a schopností naslouchat. Mnoho mužů, diplomatů, filozofů a státníků přicházelo do jejích salonů nejen za příjemnou zábavou, ale i poslechnout si její vytříbené názory. Hovořila několika světovými jazyky, orientovala se v umění, a podobně jako její matka měla kosmopolitní myšlení. Po otci zdědila lásku ke knihám a k umění, ke koním a psům. Stala se dědičkou ohromného majetku, ale nelpěla na něm. Byla spíše velkorysá, až marnotratná.

Marně toužila po romantické lásce

Měla hodně ctitelů, kteří jí neustále vyznávali lásku a usilovali o ni, ale ve svých citech dovedla být přelétavá a rozmarná. Rodinné štěstí jí nakonec zůstalo odepřeno. Všechna tři manželství skončila rozvodem. Jediné dítě, nemanželskou dceru Gustavu, porodila tajně v roce 1801. Jejím biologickým otcem byl generál a diplomat Gustav Armfelt. Ten ještě stihl Kateřině zařídit její první svatbu s princem Julesem Armandem Louisem Rohan-Guémenée, postaral se o dívenku, a pak nadobro zmizel z Kateřinina života.

Dáma ovšem brzy zjistila, že manželství s Rohanem je omyl, a tak svazek po pěti letech skončil rozvodem. Pravým opakem prvního chotě byl o mnoho let starší ruský kníže Vasilij Trubecký, vážný a málomluvný generál. Ani ten nakonec nevyhovoval přísným Vilemíniným kritériím. Další spojení tedy potkal krach.

Osudový Klemens Lothar Metternich

Kateřina byla dlouhá léta volná, když do jejího života vstoupil známý sukničkář kníže Metternich. Stal se jejím osudovým mužem. I když dnešní měřítka krásy máme někde jinde, je patrné, že „le beau Clémens“ musel mít pro ženy nesporné erotické kouzlo. Vévodkyně v něm nalezla konečně partnera své úrovně. Jejich vášnivý vztah měl ovšem jednu – dosti závažnou – chybu. Tenhle rakouský velvyslanec, ministr zahraničí a posléze kancléř, byl ženatý.

Kateřinu Metternich dobýval dlouho. Podařilo se mu ji získat až v roce 1813 na zámku v Ratibořicích, kde diskutoval o zapojení Rakouska do protinapoleonské koalice. Tehdy se tu kromě něj a dalších diplomatů k tajným jednáním zastavil i samotný car Alexandr I. V brzké době Evropa přepisovala své dějiny…

Třetí vdavky

Jenže po čase chtěla Kateřina Vilemína víc. Nechtěla se smířit s rolí milostnice, bylo to pro ni ponižující. V roce 1815 Klemensovi navrhla, aby se rozvedl a oženil s ní. Tím ho ale vyděsila. Opustit ženu, která mu dlouhá léta tolerovala nevěry a vychovávala děti, jež miloval? Ne, to by si jeho Lorel (jak tituloval svou ženu Eleo­noru Kounicovou) nezasloužila. Proto Kateřina Vilemína po čase vztah s Metternichem sama ukončila. A vyřešila to elegantně. Potřetí se vdala.

Jejím vyvoleným se stal fešný hrabě Karl Rudolf von der Schulenburg, oddaný a nenápadný správce jejích panství. I tímto sňatkem překvapila. O sedm let mladší šlechtic ji bezmezně miloval, ani toto spojení ovšem nevydrželo. Jisté je však to, že šlechtic spravoval vévodkyni svěřené panství a zachoval jí přízeň až do konce jejího života.

Poslední smutná léta

Kateřina Vilemína zemřela ve Vídni 29. listopadu 1839 ve věku padesáti osmi let. Tolik se obávala samoty, až nakonec sama zůstala. Klemens Metternich zprávu o její smrti prožíval tak těžce, že se jeho žena začala obávat o jeho život. Aby ho potěšila, koupila mu v dražbě milenčin psací stůl. U něj kancléř s oblibou sedával a v případě splínu pročítal Vilemíniny dopisy, které měl uložené v mahagonové kazetě.

Kateřinina smrt rozrušila i její sestry. Johanna o ní informovala nejmladší nevlastní Dorotheu, žijící v Paříži. Dědičkou panství se ale stala Paulina, která hned následujícího roku prodala Náchod, Ratibořice a Chvalkovice. Když krátce nato zemřela, její syn Konstantin Hohenzollern se rozhodl prodat i panství v Zaháni. Všechny překvapilo, když do dražební síně dorazila jeho teta, bohatá vdova Dorothea nyní de Talleyrand-Périgord. Ta zaháňské panství s přehledem získala. Přihodila tak závratně vysokou částku, že ji nikdo neměl šanci překonat. Právě zde také našla svůj nový domov. Nutno říci, že se Dorothea o panství skutečně starala. Povolala sem z Ratibořic jistého Jana Pankla i s celou rodinou. Mohlo to být z vděku „za mlčení“ ohledně nejstarší dcery Barunky?

TIP: Šťastná to žena? Jak to bylo doopravdy s Babičkou Boženy Němcové?

Nejdéle ze čtyř sester kuronských zůstala naživu skromná Johanna, kterou Petr Biron vydědil. Utekla totiž s hercem Arnoldim a měla nemanželského syna. Vynahradila jí to její matka Dorothea, která jí odkázala svůj zámek Löbichau, z něhož se Johanna mohla těšit ještě 56 let po matčině smrti. Osud jí totiž jako jediné z kuronských princezen dopřál dlouhý život a zřejmě i pevné zdraví. Ještě ve třiadevadesáti letech četla bez brýlí a pracovala na zahradě, kde nadšeně pěstovala růže.

Mauna Loa má mezi erupcemi dlouhé přestávky. Poslední z nich se sice odehrála mezi 27. listopadem a 13. prosincem roku 2022, ale šlo o první výbuch od jara roku 1984. Žádná z jejích erupcí ve 20. století nezpůsobila skutečně vážné ohrožení místního obyvatelstva, i když erupce v letech 1926 a 1950 zničily některé vesnice a město Hilo je částečně postaveno na ztuhlé lávě, která vyvřela na konci 19. století. 

Naproti tomu je Kilauea mnohem aktivnější a nebezpečnější. Od roku 1983 byla „v provozu“ téměř neustále. V roce 1990 její výbuch srovnal se zemí město Kalapana a na jaře roku 2018 potkal stejný osud region Kapoho. Erupce tehdy zničila přes sedm set domů a muselo být evakuováno zhruba 2 000 lidí. Výbuch zničil i největší sladkovodní jezero na Havaji. V prosinci 2018, devadesát dní poté, co o sobě sopka naposledy dala vědět, byla erupce, která začala v roce 1983, prohlášena za ukončenou. 

TIP: Fotograf sopek – Člověk, který má rád horkou půdu pod nohama

Po více než dvou letech klidu Kilauea znovu vybuchla mezi prosincem 2020 a květnem 2021 v kráteru Halemaʻumaʻu, kde láva vyvěrající z několika průduchů vyvařila vodní jezero, jenž v kráteru rostlo více než rok. Erupce je nahradila lávovým jezerem hlubokým 229 metrů.

Tok lávy na ostrově Havaj. Tomuto typu lávy se říká pahoehoe, což přibližně znamená „hladká láva“ a její teplota se obvykle pohybuje kolem 1 200 °C. (foto: Shutterstock)

Míra gravitačního rušení je v popsané situaci nesmírně veliká, tudíž si lze jen těžko představit, že by v okolí členek kulové hvězdokupy mohly existovat planety na stabilních dráhách. Donedávna jsme skutečně žádnou takovou oběžnici neznali – což má ovšem i druhý důvod: Kulové hvězdokupy se v Galaxii nacházejí v okrajových oblastech, a od Země je tudíž dělí značná vzdálenost. Ta nejbližší, M4, leží 5 500 světelných let daleko, tedy stonásobně dál než drtivá většina známých exoplanet. Významně se tím omezuje použitelnost detekčních metod. 

Přesto se již jednu planetu v kulové hvězdokupě odhalit podařilo. Shodou okolností právě v M4 obíhá těleso s označením PSR B1620-26 (AB) b okolo dvojčlenného hvězdného systému, tvořeného bílým trpaslíkem a pulzarem, tj. rádiově aktivním pozůstatkem po hmotné dvojhvězdě. Změny rádiových pulzů vyvolané oběhem planety kolem obou složek současně jsou měřitelné a z jejich variace lze odvodit základní parametry exoplanety. Objev tělesa se datuje do roku 1993, takže nejde o žádnou novinku. 

TIP: Jaký je rozdíl mezi otevřenou a kulovou hvězdokupou?

Vědci odhadují, že bychom podobných planet mohli v kulových hvězdokupách najít víc. Planetární soustavy tam ovšem budou nejspíš velmi kompaktní, protože jakoukoliv oběžnici na vzdálené dráze dřív či později odtrhne od stálice gravitační rušení.

Ještě v osmdesátých letech dvacátého století trpěly miliony lidí v Africe drakunkulózou, nemocí způsobenou parazitem vlasovcem medinským (Dracunculus medinensis). Červovitý tvor dokázal infikovat skrze nakaženou vodu prakticky každého, kdo žil v postižených oblastech. Nemoc sice nebyla většinou smrtelná, nakaženým ale přinášela obrovské utrpení.

Červ rostoucí v lidském těle

Pokud jste o vlasovci nikdy neslyšeli, pak vězte, že se jednalo zejména v Africe a Asii o velmi rozšířeného parazita. Jen v roce 1986 bylo na světě diagnostikováno přes 3,5 milionu nakažených.

Do těla se tento červ, tenký jako špageta a dorůstající délky až 80 centimetrů, dostával pozřením vody kontaminované jeho larvami. V lidském těle se poté vyvíjel a několik měsíců si razil cestu svaly a tkáněmi do podkoží. Výsledkem jeho putování byl velmi bolestivý vřed obvykle na ruce nebo noze. Při styku s vodou vřed praskl a červ uhnízděný pod kůží vypustil do vody vajíčka nové generace parazitů.

Odstranění vlasovce medinského z těla není nic pro slabé povahy. Parazita je třeba uchopit v okamžiku, kdy z kůže vysune část svého těla a opatrně jej vytáhnout. Vzhledem k tomu, že je prorostlý svalovou tkání, jde o velmi bolestivou proceduru.

Úspěch neziskových organizací

Za úspěchem v boji s drakunkulózou stojí mimořádné úsilí nevládních a neziskových organizací, které ve spolupráci se Světovou zdravotnickou organizací, dlouhodobě zvyšovaly v postižených zemích povědomí o nebezpečnosti a vlastnostech této nemoci. Investovaly také velké finanční prostředky do systémů pro filtraci pitné vody a obecně do ochrany vodních zdrojů před kontaminací. A fungovalo to. 

Postižené země zavedly národní programy boje s vlasovcem a výsledkem tohoto společného úsilí je, že zatímco před 35 lety se infekce počítaly v milionech a po roce 2000 v tisících, v roce 2022 bylo zaznamenáno pouhých 13 případů – v Čadu, Jižním Súdánu, Etiopii a Středoafrické republice. Další dobrou zprávou je, že ubývá i nákaz u zvířat.

Doposud jedinými nemocemi, které se podařilo zcela vymýtit, jsou pravé neštovice (1980) a mor skotu (2011). Nyní se k nim přidává i další zákeřná nemoc, paradoxně navzdory tomu, že lidstvo proti ní nemá účinnou léčbu. Pokud k eliminaci drakunkulózy opravdu dojde, pak to bude první nemoc, kterou se podaří eradikovat bez vakcíny nebo léku.

Vymýcení téměř na dosah

Ani nyní samozřejmě není vyhráno. Experti se bojí zejména zhoršení politické situace v zasažených zemích. Ví se, že právě tyto otřesy mohou snadno narušit koordinované snahy lékařů i dobrovolníků. 

TIP: Na stopě opičím neštovicím: Biologové pátrají v Africe po smrtícím viru

Nutné bude také vyřešit podobnou otázku, jako v případě pravých neštovic. Máme vlasovce kompletně eliminovat, nebo si ponechat přísně střežené vzorky? Pro druhou možnost mluví fakt, že se ve světě vyskytují blízce příbuzné druhy vlasovců, které by v budoucnu mohly přejít na lidského hostitele, stejně jako to, že dnešní věda často využívá parazity jako zdroj nápadů a léků pro léčbu rozmanitých onemocnění. Byla by proto možná škoda se o takový zdroj zcela připravit.

Už se nikdy nedozvíme, za jakých okolností se u člověka či jeho předchůdce vyvinula schopnost řeči. Můžeme však předpokládat, že k této události došlo řádově před několika stovkami tisíc let a že se bez nadsázky jednalo o největší pokrok našeho druhu. Jazyk totiž neslouží pouze ke sdělování myšlenek, ale dokonce k jejich formulaci. Bez schopnosti strukturovat tímto způsobem informace bychom patrně vůbec nedokázali přemýšlet.

Jazyk jako organismus

Odhaduje se, že na světě aktuálně existuje přibližně 7 000 různých jazyků, přičemž až tři čtvrtiny světové populace mluví dohromady pouze 20 z nich. Uvedené počty přitom pochopitelně silně závisí na přesném odlišení jazyka od jeho dialektů. Počet řečí v Evropě je o poznání skromnější, ale přesto možná někoho překvapí – pohybuje se okolo 200. Vedle notoricky známých jazyků s mnoha miliony mluvčích existují i takové, které používá jen několik jedinců. Například sarkskou normanštinou hovořili v roce 2019 pouze čtyři lidé, kteří pocházejí z ostrova Sark ležícího poblíž Francie v lamanšském průlivu.

Bez ohledu na počet a stav jazyků je podstatné, že některé z nich si jsou navzájem příbuzné, neboť se vyvinuly ze stejného předchůdce. Díky tomu mohou lingvisté tyto struktury dělit do jazykových rodin, skupin a větví, podobně jako biologové systematizují živé organismy podle společných znaků do jednotlivých říší, kmenů, druhů a podobně.

Potomci jedné rodiny

Je důležité uvědomit si, že se jazyky do značné míry nepředvídatelně, a především nepřetržitě vyvíjejí. Přebírají i vytvářejí nová slova, zkracují či zjednodušují jejich skladbu, mění výslovnost i slovosled vět. Přesto lze pomocí komparativní lingvistiky odhalit, zda mají nějaké společné vlastnosti. Díky těmto metodám lze zjistit, že nejpočetnější rodinu na evropském kontinentě tvoří jazyky indoevropské. Opomeneme-li ty, kterými se dnes již nehovoří, můžeme indoevropské jazyky podle příbuznosti ještě dále rozčlenit na menší celky, tedy na skupinu jazyků balto-slovanských, germánských, keltských, románských, a také řečtinu a albánštinu. Všechny mají jisté společné rysy, a je proto pravděpodobné, že se postupem času vyčlenily z jediného předchůdce.

Vysvětlení v podobě příslušnosti ke stejné rodině se nabízí už při pouhém pohledu na některé výrazy. Uvažme například číslovku 3: angličtina používá výraz three, řečtina treĩs, latina trēs a litevština trỹs. Obdobná je situace pro slovo noc: angličtina zná night, řečtina núkt- (pomlčka na konci slova značí, že je uveden pouze kořen slova), latina noct- a litevština naktis. Nezáleží ale jen na pouhé podobnosti několika výrazů, kromě společného slovníku disponují tyto jazyky i dalšími společnými znaky. Například se všechny řídí podobnými zákony co do slovosledu, tvarosloví i výslovnosti.

Latinská matka, řecký kmotr

Územní rozšíření románských jazyků odhaluje, že současné státy jako Španělsko, Portugalsko, Francie a Itálie přesně zahrnují oblast bývalé Západořímské říše. Úředním jazykem Římanů byla latina, která na těchto územích zakořenila tak hluboko, že ani během stěhování národů nedošlo k jejímu vytlačení germánskými jazyky. Přesněji řečeno tomu bylo právě naopak a dobyvatelé Říma do značné míry převzali jazyk podrobeného národa. Východní část Římské říše mnohem více inklinovala k řečtině, která se po rozdělení impéria na dvě části ihned stala jejím úředním jazykem. Určitou výjimku v jejích hranicích tvoří pouze rumunština, která naopak latinské základy přijala a podržela si je až do současnosti, přestože je obklopena převážně slovanskými jazykovými sousedy. 

Dědictví latiny spatřujeme v naší řeči každý den. Římskými číslicemi značíme pořadí panovníků, někdy tak činíme i v případě hodin, dat či letopočtů. Latina byla nazývána jazykem vzdělanců, což je dodnes patrné v odborném názvosloví živočišných a rostlinných druhů. Existuje ale i spousta běžně používaných slov vypůjčených z románských jazyků, třeba tornádo, korek, kobra nebo čutora.

Odvěkým soupeřem latiny byla již zmíněná řečtina. Oproti románským jazykům hraje v současnosti pouze regionální roli, přesto má za sebou bohatou historii. Ještě před nadvládou Říma ve Středomoří se starořečtinou hovořilo v koloniích od břehů dnešního Španělska až (zejména díky výbojům makedonského krále Alexandra Velikého) po města na hranicích současné Indie. Postupem času ale ve velké části Evropy získala navrch právě latina, zatímco obyvatelé Blízkého východu přijali za svou arabštinu. V současnosti se s písmeny řecké abecedy setkáme například při značení verzí virového onemocnění covid-19, tento jazyk nám ale dal i běžně používaná slova jako mikroskop, demokracie, diskotéka a mnoho dalších.

Dominantní angličtina

Ještě v prvním tisíciletí př. n. l. představovaly v Evropě nejrozšířenější skupinu jazyků ty keltské, postupně ale byly vytlačeny románskými a germánskými. Dnes jejich pozůstatky nalezneme na Bretaňském poloostrově či ve Walesu, Skotsku a Irsku – tedy na místech, kam římská moc (v případě Skotska a Irska) nikdy nedosahovala, nebo kde si obyvatelstvo dokázalo zachovat alespoň určitou míru svébytnosti. Rozhodně se ale nejedná o mrtvé jazyky. Velština je úředním jazykem Walesu a irština i skotská gaelština čítají několik set tisíc mluvčích.

Zajímavým rysem keltských jazyků je slovosled. Oproti jiným indoevropským jazykům vkládají do věty nejprve přísudek následovaný podmětem a předmětem. Skotská gaelština pak obohatila okolní jazyky o výrazy typické pro své kulturní zázemí. Jedná se o výrazy, jako je whisky, slogan nebo klan. U zeměpisných údajů je markantní užívání označení pro přírodní vodní plochy loch, což se odráží i v pojmenování legendárního jezera Loch Ness.

Germánské jazyky zahrnující vedle němčiny také dánštinu, norštinu, švédštinu, islandštinu, a především angličtinu jsou díky přibližně dvěma miliardám mluvčích nejrozšířenější jazykovou větví na světě. Předpokládá se, že germánské jazyky měly jediného předchůdce, takzvanou pragermánštinu, která se vyvinula ve 3. století př. n. l. v oblasti dnešního Dánska či jihu Skandinávie. Tato teorie ale není přesvědčivě doložena. Výpůjček germánských jazyků bychom v naší mateřštině našli bezpočet – ať už díky jejím úzkým kontaktům s němčinou, nebo díky všudypřítomné nadvládě angličtiny v oblasti technických zařízení a jejich popisů.

Cizinci v srdci Evropy

Na evropském kontinentu se nacházejí i jazyky, které jsou naprosto odlišné od indoevropské jazykové rodiny. Maďarština, estonština a finština jsou součástí ugrofinských jazyků, které spadají do uralské jazykové rodiny – nepříliš rozsáhlého uskupení, kromě evropských zemí částečně rozšířeného též na území dnešního Ruska.

Historicky se maďarští mluvčí dostali na své současné místo koncem období stěhování národů v 10. století z oblasti Uralu. Od té doby byli Maďaři až do současnosti obklopeni indoevropskými jazyky, z nichž převzali velké množství výrazů – nejvíce ze slovanských jazyků a němčiny. Nezanedbatelnou část ale přejali od turecky hovořících kmenů, když se v 16. a 17. století dostali pod nadvládu Osmanské říše.

V období, kdy byly Uhry součástí habsburské monarchie, maďarštině dokonce hrozil zánik, když se z nařízení císaře Josefa II. měla koncem 18. století stát jediným úředním jazykem podunajské monarchie němčina. To mezi Maďary vyvolalo vlnu nevole a způsobilo obrodu řeči, která vyústila v ustanovení moderní maďarštiny, která se již mohla stát úřední mluvou.

Zásadními vlastnostmi, které odlišují maďarštinu od jiných řečí, je například fakt, že obsahuje celkem 18 pádů. Nerozlišuje také rody podstatných jmen a patří mezi aglutinační jazyky, což znamená, že téměř každá koncovka přidaná ke kořeni slova má svůj vlastní jednoznačný význam. Čeština takto striktní ani zdaleka není. Maďarština rovněž často využívá vyjádření více významů pomocí jediného slova, například ház-a-i-m-ban, což bychom přeložili jako „v mých domech“.

Severský unikát

Dalším ugrofinským jazykem je finština. I přes příslušnost do stejné jazykové větve si s maďarštinou nejsou na první pohled příliš podobné. Příbuznost nezapřou až při bližším pohledu, protože také finština patří mezi aglutinační jazyky, její podstatná jména mají 14 pádů a rovněž nerozlišuje rody. Díky dlouhodobému sousedství s germánskou švédštinou přejala finština dělení slovesných časů, díky čemuž nyní rozeznává jeho předminulou i předpřítomnou podobu, ale jen málo využívá času budoucího. Silný vliv zanechala na finštině také ruština. Trochu překvapivě lze v tomto severském jazyce spatřit výpůjčky i z několika vzdálených jazyků, jako je třeba japonština nebo čeština. Naším dílem se totiž finština (a nejen ona) rozšířila o notoricky známý výraz pro robota, finsky robotti.

Odlišnost od indoevropských jazyků lze spatřit i ve výrazech pro noc. Maďarština používá termín éjszaka a finština yö-, tedy zcela jiné výrazy než angličtina, litevština, řečtina nebo latina.

„Zatoulané“ jazyky

Příkladem řečí, které přežívají na samém okraji evropského kontinentu a patří do zcela jiné rodiny, jsou maltština a kyperská arabština. Obě patří do afroasijské jazykové rodiny, konkrétně do semitské jazykové větve. Kromě arabštiny jsou tedy příbuzné také s aramejštinou (jazykem, kterým velmi pravděpodobně hovořil Ježíš Kristus). Maltština je však jediným semitským jazykem, který je zapisován latinkou. Díky své poloze prošlo celé souostroví bouřlivou historií. Maltština se na ostrov dostala patrně okolo roku 1100 společně s arabskými osadníky ze sousední Sicílie, po dobytí ostrova Normandským královstvím ale byli všichni muslimové v roce 1249 vyhnáni. Jazyk tak měl možnost samostatně se vyvíjet a odklonit se od své původní podoby.

Spousta výpůjček v maltštině pochází pochopitelně ze sicilské italštiny a angličtiny. Jejich hojnost dokládají výrazy skola (česky škola, sicilskou italštinou scola) nebo natura (příroda, natura). Vliv angličtiny lze spatřit také v označení názvů měsíců. Gramatiku si ale maltština uchovala semitskou, což je patrné třeba na používání členů před podstatným i přídavným jménem. Maltské L-Art L-Imqaddsa tak znamená doslova „ta země ta svatá“. Podobnost s arabským Al-Ardh al-Muqaddasa je patrná.

Poslední početnější skupinou jsou turkické jazyky ve východní části Evropy při hranicích s Tureckem – jedná se o altajskou jazykovou rodinu. Evropa ale skýtá útočiště i mnohem záhadnějším jazykům (viz Jediný svého druhu), které jsou dlouhodobě v centru pozornosti lingvistů z jednoduchého důvodu. Právě důkladná znalost původu jazyka je oknem k jeho pochopení.  

V pořadí již 40. let marsovského dronu Ingenuity se uskutečnil 19. ledna během jeho 681. solu (marsovského dne). Dron při něm během 92sekundového letu překonal vzdálenost 178 metrů. Celkově již Ingenuity nad rudou planetou nalétal 8 008 metrů a ve vzduchu strávil více než hodinu.

Zatím poslední let byl zajímavý i z jiného pohledu – Ingenuity při něm zdolal zatím největší převýšení. Rozdíl mezi místem startu a místem přistání činil 16,7 metru. Dosavadní rekord patřil zápisu z loňského března, kdy přeletem nad oblastí Séítah zvládl převýšení 11,8 metru.

TIP: Co nám tají rudá planeta? Rozhovor s geofyzikem z Akademie věd

Čile k světu se má i Ingenuityho parťák rover Perseverance, který se nyní věnuje hlavně odkládání titanových kontejnerů se vzorky, které během své vědecké pouti po povrchu Marsu již shromáždil. Tyto vzorky nejsou určené pro návrat na Zemi, nýbrž mají posloužit jako záloha pro případ, že by se roveru nepodařilo předat primární várku přistávacímu modulu Mars Ascend Vehicle. Na povrch již rover zvládl odložit 10 titanových kontejnerů. Kromě „zálohování“ ale Perseverance nezapomíná ani na „parádu“ a 20. ledna si prostřednictvím své kamery WATSON pořídil efektní selfie.

Selfie roveru Perseverance složené z 56 snímků pořízených kamerou WATSON. (foto: NASA/JPL-Caltech/MSSS, CC BY 4.0)