Jakmile se nový Vesmírný dalekohled Jamese Webba pustil do vědeckých pozorování, začaly se množit objevy galaxií, které jsou od nás rekordně vzdálené. Jeden z takových objevů vědci zveřejnili jen pět dnů po spuštění JWST. Nyní zjištění vedeckého týmu prošlo standardním recenzním řízením, které relevantnost výsledků badatelského týmu potvrzuje. Pokud výsledky potvrdí i spektroskopická pozorování, půjde o objev dvojice doposud nejvzdálenějších pozorovaných galaxií.

Rekordně vzdálené galaxie

Galaxie, označované jako GLASS-z10 a GLASS-z12, podle vědců existovaly 450 milionů a 350 milionů po Velkém třesku. Druhá jmenovaná je navíc kandidátem na vůbec nejvzdálenější galaxii, jaká kdy byla objevena. Dosavadní rekordmankou byla v tomto směru galaxie GN-z11, objevená v roce 2016 dalekohledem na Keckově observatoři a Hubbleovým vesmírným dalekohledem, která existovala přibližně 400 milionů let po Velkém třesku.

Pro definitivní potvrzení rekordních vzdáleností musí být každá galaxie sledována časově náročnějším procesem spektroskopie, při kterém se měří přesná vlnová délka jednotlivých fotonů. Stávající výsledky ale vědci považují za poměrně robustní – původní zjištění potvrdily dva nezávislé vědecké týmy.

Dvě pravděpodobně nejvzdálenější galaxie, které byly dosud pozorovány, na snímcích dalekohledu Jamese Webba. Vlevo galaxie GLASS-z10, vpravo ještě vzdálenější galaxie GLASS-z12. (foto: NASA, ESA, CSA, Tommaso Treu (UCLA), CC BY 4.0)

Jako často v podobných případech, i tentokrát pozorujeme velmi vzdálené galaxie díky gravitační čočce. Světlo obou galaxií ohýbá a tím pádem i zvětšuje jejich obraz kupa galaxií Abell 2744, známá též jako „Pandořina kupa“, která je od nás vzdálená necelé 4 miliardy světelných let. Zmíněná dvojice galaxií se nachází ještě mnoho miliard světelných let za ní.

TIP: Jak se rodí hvězdy? Webbův dalekohled zacílil na mlhovinu Tarantule

Pro astronomy je objev těchto galaxií samozřejmě velkolepým úspěchem, ale zároveň jde i o poněkud zneklidňující zjištění. Zdá se totiž, že obě galaxie tvoří velké množství hvězd – dokonce mnohem více, než by podle našich představ o vzniku a vývoji galaxií mělo být možné. Standardní kosmologický model se tak otřásá v základech a je na vědcích, aby přišli s vysvětlením.

Když skončila invaze v Normandii, nadřízení odměnili Johna Bulkeleyho velením jeho prvního většího plavidla: torpédoborce Endicott. Odvážný důstojník, který si vysloužil přiléhavou přezdívku Sea Wolf (mořský vlk), se v nové funkci rozhodně nenudil. Už v srpnu 1944 totiž dostal speciální úkol v podobě diverzního nájezdu proti přístavu La Ciotat, jenž by odpoutal pozornost Wehrmachtu od vylodění v jižní Francii.

Šťastný granát

Generálové doufali, že akce přinutí nepřítele odvelet pozemní jednotky od hlavních invazních ploch u měst Cannes a Toulon. Kromě Endicottu dostal Bulkeley k dispozici flotilu složenou ze 17 torpédových a dvou britských dělových člunů třídy Insect. Uskupení vyplulo 17. srpna, a jakmile dorazilo k La Ciotat, Bulkeley vyslal všechny čluny šířit chaos do přístavu. Jejich granáty potopily německý parník, načež velitelé přesměrovali palbu na vojenské cíle ve městě.

Situace se dramaticky změnila v okamžiku, kdy námořníci zpozorovali dvě plavidla Kriegsmarine: bývalou italskou korvetu nyní označenou UJ6082 a zrekvírovanou egyptskou jachtu Nimet Allah. Zatímco první loď disponovala dvojicí torpédometů a 100mm dělem, na palubě jachty se nacházela „osmaosmdesátka“. Okamžitě vypukla přestřelka mezi Němci a dvojicí britských člunů vyzbrojených děly ráže 150 mm, avšak nepřítel pálil mnohem přesněji a královské lodě se musely stáhnout.

Bulkeley nařídil podpořit nájezdníky palbou přední věže Endicottu s kanonem ráže 130 mm. Němci pak přenesli palbu na torpédoborec a zasáhli jej granátem, který neexplodoval a zranil jediného námořníka. V následném hodinovém boji Endicott oba protivníky potopil a vytažením trosečníků z vln získal Bulkeley 169 zajatců.

Nájezd završil dalším ostřelováním města, a když se jej po návratu zeptali, proč na německá plavidla vůbec zaútočil, odpověděl: „Co jiného bych mohl dělat? Udeříš, bojuješ a zvítězíš. To je pověst našeho námořnictva a zůstane taková i do budoucna.“

Půlstoletí služby

Porážka Osy neznamenala pro úspěšného důstojníka odchod do penze. Po vypuknutí konfliktu v Koreji (1950–1953) velel námořní kapitán Bulkeley 132. divizi torpédoborců a po válce se stal náčelníkem štábu 5. divize křižníků. Začátek 60. let jej zastihl v čele tennesseeské základny Clarksville, tajného zařízení spadajícího pod vládní agenturu Defense Atomic Support Agency zodpovědnou za nukleární arzenál.

„Mořský vlk“ neztratil ani kapku své kuráže z válečných dob. Jednoho dne se totiž rozhodl otestovat ostražitost mariňáků hlídajících základnu tak, že si začernil tvář, nasoukal se do nindžovského obleku a po setmění se pokusil proniknout mezi strážemi. Šlo o riskantní podnik, protože námořní pěšáci měli ostře nabité zbraně. Odvážným kouskem si Bulkeley zase jednou získal respekt podřízených, jemuž se ostatně těšil po celou kariéru. Vojákům imponovalo i to, že na inspekce po rozlehlé základně jezdil v červeném sportovním voze Triumph TR3 se stříbrnou kresbou torpédového člunu na kapotě.

Spolubojovník prezidentem

Když prezident Kennedy – starý známý z dob služby v Tichomoří – povýšil Bulkeleyho v roce 1963 na kontradmirála, znamenalo to zároveň nový úkol. Bulkeley odcestoval na Kubu, aby se ujal velení námořní základny Guantánamo. Ta byla (zejména po neúspěšném vylodění kubánských exulantů pod taktovkou CIA v Zátoce sviní) trnem v oku Fidelu Castrovi, který se rozhodl přerušit dodávky pitné vody. Doufal, že tím Američany přiměje k odchodu, ovšem Bulkeley situaci vyřešil instalací odsolovacího zařízení. Posádka Guantánama tak dokázala zpracovávat mořskou vodu a základna se stala soběstačnou.

TIP: Erich Raeder: Vzestup a pád Hitlerova velkoadmirála

V roce 1975 odešel Bulkeley do výslužby, avšak US Navy se nehodlalo vzdát jeho služeb. Po vzájemné dohodě si zkušený velitel zachoval status zvaný „retired-retained“. Mohl tedy vykonávat funkci šéfa komise Navy’s Board of Inspection and Survey (INSURV), která provádí inspekce a prohlídky válečných plavidel před uvedením do služby. Definitivně opustil Bulkeley řady námořnictva v roce 1988 po pětapadesátileté službě a v hodnosti viceadmirála. Mořský vlk zemřel ve svém domě v marylandském Silver Spring v dubnu 1996 a jeho ostatky byly uloženy na Arlingtonském národním hřbitově ve Virginii.  

Kúpatí bájné hory Ararat je to odsud přibližně 100 kilometrů. Dole v údolí se klikatí řeka Arpa a kousek před jeskyní Areni-1 přistává dron. S jeho pomocí skupina archeologa Jana Frolíka mapuje nepřehledný terén okolí jeskynního komplexu. Před více než 6 000 lety zde postavili svá obydlí, chovali dobytek a pěstovali vinnou révu zatím nejstarší známí vinaři světa. Podle Bible právě někde tady „zakotvil“ po opadnutí potopy svou archu praotec všech pozemských národů Noe.

Turistická lokalita

Žádný historie znalý turista tuto jeskyni při cestě do Arménie nevynechá. Díky stabilnímu suchému klimatu totiž dokázala po tisíciletí uchovat neporušené předměty, které by se za běžných okolností zcela rozpadly už v řádu let. V Areni-1 byla objevena například nejstarší kompletně dochovaná bota, 6 000 let starý košík upletený z trávy a v pohřební výbavě batolete malá nádobka vyrobená z kosti a dřeva. Zatímco o způsobu užívání košíku vědci zatím nemají představu, drobná nádobka byla, soudě podle dochovaných zbytků tuku, naplněna mlékem, které pravděpodobně mělo miminku sloužit při cestě na onen svět. 

Všechny zmíněné nálezy zřejmě souvisí s dosud nejstarším objeveným vinařstvím, které v jeskyni odkryly během výzkumů v letech 2007 až 2010 týmy arménských, irských a amerických archeologů. Jeho součástí je velké množství keramických skladovacích nádob na víno (takzvané karasy), fermentačních kádí a dalších předmětů souvisejících s výrobou nápoje. Stáří komplexu se odhaduje na 6 100 let.

Podoba čtyř mrtvých

Z jedné z obřích nádob na víno byly během vykopávek vyzvednuty ostatky čtyř osob. Podle datace radiokarbonovou metodou všechny žily v době, kdy vinařství pravděpodobně normálně fungovalo. Odebraná DNA ukazuje na jejich genetickou blízkost se současnou arménskou populací, a lze tedy s trochou nadsázky hovořit o dosud nejstarších známých Arménech. Samotná čtveřice mrtvých však zůstává obestřena tajemstvím. 

Mladému muži ve věku kolem osmnácti let, devítiletému chlapci, šestileté holčičce i již zmíněnému miminku totiž z neznámých důvodů chyběla dolní čelist. Stejně tak historici netuší, proč byly mrtvoly, pravděpodobně druhotně, pohřbeny právě do nádoby na víno. Během průzkumu jeskyně česko-arménským týmem byly lebky všech nebožtíků podrobně nafotografovány a následně byl podle každé z nich vytvořen přesný virtuální 3D model.

Brazilský 3D specialista Cicero Moraes ve vlastním forenzním softwaru s českým upgradem OrtogOnBlender postupně vymodeloval předpokládanou podobu těchto dávných obyvatel údolí řeky Arpa. Kvůli časové náročnosti zatím vynechal podobu batolete, u kterého je nutné počítat s výrazně větším počtem proměnných než u dospělého jedince.

Rekonstrukce tváře podle lebky nejstaršího Arména pohřbeného v jeskyni. (foto: Cicero Moraes, CC BY-SA 4.0)

Nejprve na kosti v příslušné síle nanesl podle dochovaných svalových úponů svalovou hmotu, na ni následně i všechny ostatní měkké tkáně. Jejich tloušťku určil na pevně daných antropologických markerech (bodech) podle parametrů z existující rozsáhlé databáze. Hodnoty pro tuk a podkožní vrstvy se v ní liší podle geografie, etnika, pohlaví a dalších faktorů.

Aby byla výsledná podoba co nejpřesnější, musel Moraes (stejně jako například kriminalisté, pokud tuto metodu využívají) pokaždé kombinovat různé metody výpočtů. Pokud nejsou o člověku k dispozici další informace, není pochopitelně možné jeho podobu zrekonstruovat zcela přesně. Barvu očí a vlasů, vady pleti, jizvy a další markanty je možné pouze odhadovat podle dobových zvyklostí a informací z obecných pramenů.

Nečekané rozměry

Když v roce 2010 archeologové v Areni-1 s fyzickými vykopávkami skončili, domnívali se, že větší část vinařství už odhalili. Georadarový průzkum uvnitř podzemí, který zde nově provedli geofyzikové společnosti G Impuls, však ukazuje, že výrobna byla podstatně rozsáhlejší. O dosud zasypané části vinařství až do rozboru a interpretace výsledků měření v květnu 2022 nikdo nevěděl. 

„Náš nedestruktivní geofyzikální průzkum odhalil, že za hranicí současných kopaných sond jsou ukryty další důkazy o masivní lidské činnosti,“ říká vedoucí průzkumných prací Jan Frolík z Ústavu historických věd Fakulty filozofické Univerzity Pardubice. „Stejně jako kolegové z ostatních týmů jsme původně očekávali, že vinařství je více než ze dvou třetin již odhaleno. Nicméně naše naměřená data ukazují, že jeho větší část je stále skryta pod zemí. Kvůli vysoké mocnosti nánosů se nám navíc ani nepodařilo doměřit až na původní skalní podloží. Dá se tedy předpokládat, že na budoucí archeology v jeskyni čeká ještě řada překvapení,“ dodává Frolík. 

Skrytý potenciál

Georadar, který čeští archeologové pro výzkum jeskyně použili, je schopen i v materiálově rozmanitém a složitém prostoru rozpoznat pod zemí nejrůznější anomálie. Ty naznačují nebo přímo ukazují například na dutiny, zbytky zdiva, terénní deprese a podobně. Ve složitých a dosud neznámých místech je vhodné tento postup kombinovat s metodou ERT (electrical resisvity tomography). Takzvaná geoelektrická odporová metoda je systém, který využívá různých vlastností materiálů, a tedy i jejich různého elektrického odporu. Experti jej využili zejména v okolí Areni-1. 

Vědci díky uvedeným metodám získali poměrně přesnou nápovědu, co a kde mají pod zemí hledat. Georadar ani ERT však nedokážou ve svých výstupech přesně vykreslit, co se dole ukrývá. Pouze zkušené oko geofyzika dokáže některé anomálie přesněji interpretovat. Teprve potom mohou případně nastoupit obvyklé krumpáče a lopaty. 

„Poznat z georadaru například podzemní klenutou prostoru obvykle není možné. Jednoznačně však určíme objekt zahloubený do geologického podloží. Tím může být ona klenba, sklep, zasypaná jáma, nebo třeba bývalý příkop,“ vysvětluje specifika výkladu výsledků měření geofyzik Tomáš Belov. Bez jediného kopnutí do země tak mohla být do mapy jeskyně rovnou vyznačena místa, kde odborníci očekávají další zatím neidentifikované nálezy i další skladovací nádoby na víno. 

TIP: Archeologové objevili na Slovensku masový hrob: Podle vědců mohlo jít o rituální oběti

V budoucnu chce český tým přinést kompletní informace o tom, kde přesně a jakým způsobem nejstarší vinaři v okolí jeskyně žili. Badatelé věří, že naleznou i základy dávných obydlí a určí, jak početná místní komunita zemědělců byla. Vinice z období neolitu a chalkolitu by zase mohly napovědět, jaký druh vinné révy tehdy lidé pěstovali. V rámci školní výuky budou mít na jednu z nejzajímavějších archeologických lokalit světa přístup i studenti z Univerzity Pardubice.

Pro vybudování obranné pevnosti si nejstarší příslušníci šlechtického rodu Khevenhüllerů, kteří sídlo vlastní dodnes, nemohli vybrat lépe: Z ploché krajiny se tyčí 150 metrů vysoký kopec, jenž skýtá ideální rozhled do okolí a zároveň tvoří přirozenou bariéru pro potenciální vetřelce. S cílem zkomplikovat jim přístup také později vzniklo čtrnáct opevněných bran. V 16. století je nechal vystavět korutanský hejtman George Khevenhüller, první majitel z uvedeného rodu, který nemovitost odkoupil od císaře Fridricha III. Habsburského. 

Základní kámen pevnosti byl nicméně položen daleko dřív. Nejstarší písemná zmínka o místě ležícím kousek od dnešních hranic se Slovinskem pochází z roku 860, kdy se nazývalo Astarwiza, přičemž jméno slovanského původu stále odráží například slovinská Ostrovica. Archeologické nálezy však potvrzují osídlení skály již v době bronzové.

Střílny, kůly a smůla

Za současnou podobu vděčí hrad Khevenhüllerům, do jejichž rukou se dostala citadela silně poškozená po nájezdech tureckých vojsk. Již zmíněný vévoda George proto přistoupil k rozsáhlé rekonstrukci a dal původně nevelkou stavbu doplnit o řadu fortifikačních prvků. Uvádí se, že díky promyšleným detailům nebyl Hochosterwitz skutečně nikdy dobyt. Stále hrozící útoky Osmanů pomohla vyřešit nová zbrojnice, jakož i zmíněné brány rozmístěné na stezce vinoucí se v délce 620 metrů kolem kopce až na vrchol. 

Každá z rozmanitě zdobených bran je vybudovaná tak, aby strážcům pomohla nepřítele odrazit – ať už jde o umístění těsně mezi strmou skálou z jedné strany a prudkým srázem z druhé, nebo o rafinované mechanismy jako padací mosty, mříže či sítě proti uvolněnému kamení. Některé brány mají střílny, jiné umožňovaly vylévat na útočníky vroucí olej či smůlu nebo vrhat z výšky zašpičatělé kůly.

Stezka bláznů

Kdo nechtěl absolvovat cestu jednotlivými branami, mohl sice zvolit méně využívanou trasu na opačné straně kopce, ale uchyloval se k tomu zřejmě jen málokdo. Pro ozbrojené vojáky totiž představoval strmý a zarostlý svah obtížnou překážku. Učinil by tak patrně pouze hlupák, a odtud také vžitý název Stezka bláznů. Současní návštěvníci ovšem nemusejí přemýšlet, kudy se vydat – komu se nechce šlapat po svých, může se nahoru nechat vyvézt výtahem. 

TIP: Koruna Apulie: Středověký hrad Castel de Monte obestírá „osmičkové“ tajemství

Ani po průchodu čtrnáctou bránou se však příchozí neocitne uvnitř hradu: Nejprve je třeba se dostat skrz prostor před hradbami neboli parkán, určený k volnému pohybu aktivní obrany. V samotném sídle se pak mohl díky hlídce nerušeně věnovat řemeslu mimo jiné kovářský rod Schmidbergerů, který úspěšně podniká dodnes a dodává například brnění pro Švýcarskou gardu ve Vatikánu.

Britští odborníci objevili nový biomarker, jehož přítomnost v krvi signalizuje, že dotyčný člověk trpí myokarditidou. Jejich objev by měl vést k vývoji rychlého testu, který by významně usnadnil diagnózu této nebezpečné a někdy i smrtící, obtížně rozpoznatelné nemoci.

Myokarditida je zánět srdeční svaloviny, který se nejčastěji objevuje jako komplikace infekčního onemocnění, bakteriálního i virového. Může vést k selhání srdce a v některých případech i ke smrti pacienta. Problém je v tom, že projevy myokarditidy jsou velice různorodé a zároveň nespecifické. Mohou to být bolesti na hrudi, horečky, arytmie, nevolnosti, otoky, dýchavičnost a další. Není těžké je zaměnit s infarktem myokardu a řadou dalších chorob.

Obtížná diagnostika zánětu srdce

Dnešní diagnostické nástroje, které lékaři používají při vyšetření pacientů s podobnými příznaky, jako je rentgen, magnetická rezonance nebo třeba EKG, bohužel nejsou pro zjištění myokarditidy příliš vhodné. Používají se také testy na přítomnost zánětu, ty jsou ale příliš obecné a neukáží přímo na srdce. Zlatým standardem v diagnostice myokarditidy je tak biopsie srdeční tkáně, která se ale z pochopitelných důvodů využívá jen vzácně.

Nový test se zaměřuje na přítomnost speciálních bílých krvinek v krvi vyšetřovaného pacienta. Jde o tzv. cMet T lymfocyty, které se podle všeho účastní zánětlivých procesů při myokarditidě. Britský tým potvrdil účinnost tohoto testu v experimentu, prozatím ale jen s malou skupinou 34 pacientů s myokarditidou.

TIP: Nový a jednoduchý krevní test odhalí poranění mozku za pár minut

„Jsme přesvědčeni, že tento test myokarditidy by se mohl stát jednoduchou a užitečnou  součástí rutinních krevních testů při vyšetřeních,“ uvádí Federica Marelli-Berg z Univerzity královny Marie v Londýně. „Až naše výsledky potvrdíme v rozsáhlejší studii, měl by se test brzy dostat do klinické praxe.“ Pokud nedojde k problémům v následujících studiích, měl by být tento test k dispozici během jednoho či dvou let.

Fakt, že v českých zemích zavedla povinnou školní docházku (až) Marie Terezie, vám dnes zopakuje skoro každý školák. Domněnka, že do té doby byla většina populace naprosto nevzdělaná, je ale přinejmenším zavádějící. Pravda, v raném středověku bylo běžné, že psát a číst uměli převážně duchovní, kteří se starali o chod panovníkovy kanceláře, postupem času se ale situace začala měnit.

Škola základ života

Při městských farách vznikaly první školy, jejichž učitelé byli obvykle kleriky a zpočátku vychovávali budoucí duchovní. Zaměření těchto ústavů se později začalo dělit podle toho, kde se nacházely. Venkovské školy dále připravovaly žáky na dráhu duchovních, zatímco v těch městských získávaly děti vědomosti, které měly coby budoucí řemeslníci a obchodníci potřebovat k výkonu povolání: číst, psát a počítat.

První edukační etapu představovaly nižší (také obecné či malé) školy, na nichž si děti v češtině či němčině osvojily základní znalosti. Další stupeň vzdělání potom poskytovaly školy partikulární či latinské, které se nacházely v královských (nebo větších poddanských) městech. Studovat na nich mohli i chudí talentovaní žáci, kteří byli zajištěni zejména prostřednictvím testamentů, tedy dobročinných odkazů a nadací. Nejvyšší vzdělání poskytovala univerzita, určená pouze mužům.

Stranou edukačního procesu ale nezůstaly ani ženy. Některé měšťanky vedly účetnictví svých domácností a pomáhaly manželům s chodem řemeslnické dílny či obchodu, takže se čtení, psaní a počtům také potřebovaly naučit. Takové dívky mohly získat potřebné vědomosti doma či u příbuzných, kde braly soukromé lekce, častěji ale spolu s chlapci navštěvovaly veřejné či soukromé školy. Existovaly také dívčí ústavy, umístěné obvykle při klášterech nebo u bekyní. Ty vytvářely světská společenství žen, které nemohly přijmout závazky klášterního života, a někdy se zaměřovaly právě na vedení škol a špitálů.

Šedivý svět

Záběr neomítnutých domů, jejichž obyvatelé oblečení v beztvarých, vyšisovaných a otrhaných hadrech se krčí za prahem, nemůže chybět snad v žádném pseudohistorickém filmu. Středověk ale doslova miloval barvy. Omítku, chránící zdivo před vlhkostí, obvykle pokrývaly pestré fresky, které zvyšovaly prestiž pána domu. I dřevěné táflování (obložení) místností v domech šlechty či měšťanů často neslo pestré vzory, v luxusních rezidencích pak stěny pokrývaly bohatě zdobené látkové tapisérie či koberce.

Stejně tak i kostely doslova překypovaly barvami. Sochy, ze kterých se nám do dnešních dob často dochoval pouze nudný podklad, totiž mívaly polychromovaný nátěr. Lidé se také velice rádi pestře odívali. Látky jasných a sytých barev tedy představovaly velice žádaný obchodní artikl a platilo, že čím měly jasnější a trvanlivější barvy, tím se zvyšovala jejich cena.

Otáčí se Země? 

Tvrzení antických autorů o kulatosti Země přijímali středověcí lidé vcelku bez výhrad. Koneckonců antický kartograf Klaudios Ptolemaios už v roce 150 n. l. zpracoval mapu světa, která s tímto faktem pracovala. Byl ale zastáncem geocentrismu, tedy teorie, podle níž ostatní nebeská tělesa obíhají okolo Země. Právě ta tak měla představovat středobod vesmíru. Tuto představu až v 17. století nahradila teorie heliocentrismu, která staví do středu planetární soustavy Slunce.

Mýtus víry v plochou zemi ve skutečnosti středověkým lidem přisoudili romantičtí beletristé během 19. století. V moderní společnosti se pak začaly šířit další pomýlené teorie. Ty ve druhé polovině 20. století posloužily za základ nejrůznějším konspiračním fámám, podle nichž jsou fotografie Země z vesmíru zfalšované a naše planeta je ve skutečnosti plochá.

Do hrobu ve třiceti? 

Fáma, dle které se lidé ve středověku dožívali jen asi třiceti let, má původ v souhrnném vyjádření mortality, které nerozlišuje jednotlivé věkové kategorie. Nejvyšší úmrtnost hrozila v dětském věku – podle dosavadních výzkumů raně středověkých hradišť na českém území spočívají ve 40 % nalezených hrobů nedospělí jedinci.

I pokud porod proběhl zdárně a dítě se narodilo živé, nemělo zdaleka vyhráno. Nejrizikovější pro něj bylo, pokud mu při porodu zemřela matka, protože ho pak nebylo čím krmit – kojné představovaly (zejména ve venkovském prostředí) silně nedostatkové zboží. Sice bylo možné použít kravské či kozí mléko, existovala ale vysoká pravděpodobnost, že se z něj novorozenec nakazí infekcí a zemře.

Řada dětí také umírala v důsledku konzumace nepřevařené vody. Jednoho roku se v městském prostředí nedožila jedna třetina až čtvrtina dětí, do patnácti let pak zemřela přibližně polovina všech narozených. Zjednodušeně tak platilo, že čím vyššího věku člověk dosáhl, tím měl větší šanci, že se dočká vlastního stáří. Při splnění uvedených podmínek nebylo ani ve středověku neobvyklé dožít se sedmdesátky.

Osidla ďáblova 

Podle bible nesla první žena Eva svůj díl odpovědnosti za prvotní hřích, v jehož důsledku ji s Adamem čekalo vyhnání z ráje. Za trest pak měla rodit děti v bolestech a utrpení. Tento předobraz se stal inspirací pro množství středověkých autorů, kteří ženy s oblibou přirovnávali k „nádobám plným hříchů“.

Ačkoliv některé části Starého zákona ženy tímto způsobem opravdu líčí, Nový zákon vůči nim zaujal o něco progresivnější postoj a jako pomyslný Evin protiklad představil Pannu Marii coby matku božího syna. Marie se stala předobrazem ideálu křesťanky, který ovlivnil urozené vrstvy společnosti v rámci dvorské kurtoazie a galantní vztah rytířů vůči urozeným dámám. Očekávaná služba se tak posunula k dobrovolnému odevzdání se prodchnutému láskou k bližnímu.

V té době se také mnohé ženy dokázaly vymanit z představ o méněcennosti svého pohlaví, čímž dosáhly obdivu u mužů. Příkladem za všechny budiž básnířky, které působily u předních evropských dvorů ve vrcholném a pozdním středověku. První takto doloženou osobou je jistá Marie de France, autorka lejchů (kratších veršovaných poetických děl), která působila ve druhé polovině 12. století na anglickém panovnickém dvoře. 

Pyšní a svéhlaví 

Chování urozených ozbrojenců mělo tradičně vycházet z křesťanských hodnot a optimálně se pojit s ideálem ctnostné morálky, spojené s neustálým vnitřním bojem mezi tím, jaký rytíř je, a jaký by měl být. Ne vždy bylo možné tento ideál sledovat. Tolerovaná (a svým způsobem podporovaná) rytířská pýcha, často spojená se snahou o proslavení, mnohdy vedla k podcenění síly nepřítele, a naopak přecenění té vlastní. Rytíři pak nehleděli na dodržování předem nařízené taktiky a útočili na protivníka individuálně. Ještě méně morálně přijatelné se dnes jeví zabírání majetku protivníka a plenění na jeho území, které bylo ve středověku běžnou (a navíc zcela legitimní) praxí.

Chování ozbrojenců se dále zhoršovalo, pokud bojovali proti nevěřícím, neboť v takovou chvíli se přestali cítit svazováni křesťanskými konvencemi. Za příklad mohou posloužit křížové výpravy do Svaté země, kde se podíleli na vraždění obyvatelstva na dobytém území. Věc zašla dokonce tak daleko, že někteří z nich nebyli ochotni dodržovat sliby dané obráncům, kteří se jim vzdali pod příslibem milosrdenství, protože se jednalo o příslušníky jiné víry. Další se nezřídka uchylovali k praktikám, které bychom dnes nazvali totální válkou či taktikou spálené země. Patřil mezi ně například samotný anglický král Richard Lví srdce, ve své době opěvovaný jako vzor rytířských ctností.

Symbióza vyznání a kultur 

I když se dnes říká, že Evropa je tradičně křesťanská, neznamená to, že by její obyvatelé v jakékoli dějinné etapě vyznávali pouze toto náboženství. Tolerovaní zde vždy alespoň do jisté míry byli židé a část území v průběhu středověku obsadili vyznavači islámu.

Židé se usídlovali v podhradích a v blízkosti klášterů, kde se živili jako obchodníci, peněžníci, řemeslníci a lékaři. Ve městech se naproti tomu směli usazovat pouze ve vyhrazených ulicích, které kvůli tomu byly značně přelidněny. Od prvních křížových výprav do Svaté země ale začalo pod mnoha záminkami (jednou z nich bylo, že podle bible odsoudili na smrt Ježíše Krista) docházet k jejich pronásledování a vyhánění. Postupně se museli podrobit celé řadě omezení, přesto se jim na mnoha místech povedlo úspěšně začlenit do fungování městské společnosti. Podléhali totiž přímo králi a pro jeho pokladnu, do níž odváděli speciální daně, představovali vynikající zdroj příjmů. Na oplátku byli zproštěni městských berních povinností.

TIP: Mýty o středověku: Které omyly patří k těm nejrozšířenějším?

Po arabské expanzi, která znamenala rozšíření islámu mimo jiné na Pyrenejském poloostrově, se zde vytvořila symbióza mezi arabským islámem a židovskou sefardskou větví. Sousedství křesťanů a vyznavačů islámu také vyústilo ve výraznou kulturní výměnu, ačkoliv se po většinu času neslo ve znamení vzájemných bojů. 

Hranatá ryba je coby mládě jasně žlutá. Jasné barvy postupně „zacházejí“ a velmi staří jedinci mají nádech do modrošedé až černé, přičemž žlutá je stále na jejich tělech jasně patrná. Toto zbarvení je výstrahou pro predátory, kteří by si na havýše dělali zálusk. V případě, že je tato ryba, která v dospělosti dorůstá maximální délky kolem 40 centimetrů, v ohrožení, vypustí povrchem kůže jedovaté proteiny, jež jsou pro většinu ryb smrtící. 

TIP: Úlovek jako z avatarské Pandory: Pestrobarevná ryba, která umí měnit pohlaví

Havýši žlutohnědí (Ostracion cubicus) se živí především řasami, nepohrdnou ale ani houbou, malou rybkou, červem, korýšem a měkkýšem. Žijí samostatně a sdružují se jen v období tření. Navzdory svému neohrabanému vzezření jsou známí agilním pohybem, čímž se nechali inspirovat inženýři automobilky Mercedes-Benz. V roce 2005 představili veřejnosti koncept automobilu Bionic, jehož tvar byl připodobněn právě tvaru těla havýše žlutohnědého.

Mercedes-Benz Bionic – aplikací vědeckých poznatků o havýšově aerodynamice do automobilového světa se konstruktérům Mercedesu podařilo stvořit na pohled sice kapku ošklivé, ale aerodynamicky velmi účinné auto. (foto: Wikimedia Commons, NatiSythen, CC BY-SA 3.0)

Vesmír je obrovský a pokročilé astronomické přístroje jsou velmi výkonné. Na astronomy se tak valí obrovské množství dat, které už pomalu není v lidských silách zvládat. Naštěstí jsou tu umělé inteligence, které nabízejí astronomům pomoc, především s rutinními, ale důležitými úkony, u kterých je žádoucí vyvarovat se chyb.

Odborníci amerického Kalifornského technologického institutu (Caltech) vyvinuli umělou inteligenci SNIascore, která je specializovaná na určování druhu supernov. Zpracovává pozorování velmi výkonného zařízení Zwicky Transient Facility (ZTF), které pracuje v areálu observatoře Palomar. Kdykoliv se na obloze náhle objeví něco mimořádně jasného a po nějaké době opět pohasne, Zwicky to detekuje a údaje předá k dalším analýzám. Jde hlavně o komety, planetky, srážky hvězd, gama záblesky, a v neposlední řadě také supernovy.

Šikovný pomocník astronomů 

„Potřebovali jsme pomoc a věděli jsme, že by to měla zvládnout umělá inteligence,“ líčí Christoffer Fremling, astronom Caltechu, který má na povel zmíněnou umělou inteligenci. „Naše umělá inteligence určila svou první supernovu v dubnu 2021. Nedávno jsme překonali tisícovku určených supernov.“

Inteligence SNIascore v současné době dokáže spolehlivě rozpoznat supernovy typu Ia, tedy exploze bílých trpaslíků. Ty jsou pro astronomy velmi důležité, protože jsou vždy stejné. Jde o takzvané „standardní svíčky“, používané k měření vzdáleností ve vesmíru. Jsou prakticky jediným nástrojem umožňujícím měření vzdáleností ve velmi vzdáleném vesmíru. Právě díky těmto supernovám astronomové zjistili, že se rozpínání vesmíru zrychluje. Do budoucna chtějí vědci schopnosti inteligence ještě zlepšit, aby rozlišila i další typy supernov.

TIP: Američtí astronomové objevili 116 tisíc nových proměnných hvězd

„Inteligence SNIascore je úžasně přesná. Po rozpoznání 1 000 supernov jsme s kolegy ověřili, jak dobře funguje,“ popisuje Fremling. „Ukázalo se, že od počátku své astronomické práce inteligence neudělala žádnou patrnou chybu. Vzhledem k její úspěšnosti mají o SNIascore zájem i na dalších observatořích.“

Dvacetiletý Austin Bellamy pomáhal u prarodičů na zahradě stříhat stromy, když nedopatřením narušil včelí hnízdo, o němž nevěděl. Reakce medonosného hmyzu prý byla naprosto brutální: Dle slov své babičky mladík vypadal, jako by ho obklopil černý mrak, který navíc útočil na všechny, kdo se nešťastníkovi pokoušeli pomoct. Austin nakonec dostal přes 20 tisíc žihadel a vdechl 30 včel.

TIP: Bolestivý experiment prozradil, která část mužského těla je nejcitlivější na žihadla

Ze stromu nešťastného mladíka dostali až hasiči a následně byl letecky transportován do univerzitní nemocnice v Cincinnati, kde ho lékaři uvedli do umělého spánku. Následkem šoku upadl do bezvědomí a selhaly mu ledviny. V umělém spánku nakonec strávil Austin pět dnů, podle lékařů má ale dobré vyhlídky na úplné uzdravení.