Konec 2. světové války nepřinesl pouze kýžený mír a obnovu zpustošených zemí, ale také další bojové akce na území jednotlivých států. A především počínající rozdělení světa na Západ a Východ, které se posléze stalo základem studené války. Propaganda a dezinformace jely na plné obrátky. I po letech je obtížné některé události věcně, bez emocí a nánosů mýtů rozklíčovat. 

Syn teologa

Stejně tak je obtížné historicky zpracovat téma Stepana Bandery a jeho příznivců. Zasáhli také do dění v poválečném Československu a stali se také prostředkem tehdejších politických bojů o charakter státu, který jednoznačně směřoval do komunistického bloku. A tím to nekončí.

Charismatická osobnost, která dokázala oslovovat lidi – a jak už to bývá, ne vždy k dobrým činům. Stepan Bandera šel po celý svůj život tvrdě za ideou samostatného státu. A v této cestě  se neváhal dopouštět různých krutostí. Narodil se v Haliči v roce 1909, tedy do Rakousko-uherské monarchie. V tomto pomyslném kotli národů žili Němci, Rusíni, Rumuni, Maďaři, Češi, Slováci, Arméni i Romové. Stepan pocházel z rodiny vzdělaného teologa a milovníka knih. Právě díky jeho vlivu se mladík stal patriotem, který snil o samostatné Ukrajině. Připomeňme si, že právě v tomto období se princip národních států – většinou na etnickém půdorysu – stává hlavním hybatelem nejen jejich vzniku, ale také jejich další existence. Důsledky těchto ideologií vedly ve 20. století k mnohým krveprolitím a útrapám.

Ukrajina Ukrajinců?!

Po rozpadu monarchie vznikla řada nástupnických států a právě území Ukrajiny se stalo průnikem pro nejrůznějších zájmové skupiny a sousední státy. Snaha Ukrajinců osamostatnit se vedla v roce 1917 k vyhlášení autonomní Ukrajinské lidové republiky. Ta ovšem neměla dlouhého trvání. Převálcovala ji sovětská Rudá armáda, která vyhlásila Ukrajinskou sovětskou republiku, pak přišel německý protektorát a nakonec Kyjev znovu ovládla Rudá armáda. Jisté východisko přinesl až v roce 1921 Rižský mír, který území rozdělil mezi Polsko a Rusko. Někteří Ukrajinci se také staly občany Polska či Československa. Právě území Podkarpatské Rusi ovlivnilo historii prvorepublikového Československa – minimálně díky umělcům, kteří tam získávali svou inspiraci. 

Totální meziválečný kolaps – právě tak lze pojmenovat dění na tomto území. Bídu a utrpení způsobila nejen 1. světové válka a léta poválečná, ale také hladomor ve 30. letech a násilná rusifikace. Touha po samostatném státě zůstala nevyslyšena. Právě toho využili – či zneužili – nacio­nalisté, včetně krajních extremistických skupin. V roce 1929 ve Vídni založili Ukrajinskou vojenskou organizaci (UNO). Proklamace o právu na sebeurčení doplňovaly metody jako sabotáže, teorizování obyvatelstva a atentáty – to vše mělo posloužit kýženému cíli.

Trest smrti

Stepan Bandera se rozdělením území ocitl v polské části. A tehdejší vztahy mezi Poláky a Ukrajinci vyvolávaly jedno střetnutí za druhým. Možná by se hodilo i sousloví, že napětí by se tehdy dalo „krájet“. Právě v té době Bandera prosazoval militarizaci nacionalistických skupin. Navrhl také řadu násilných akcí. Zodpovídal například za atentát na polského ministra vnitra Piereckého. Kvůli němu stanul dokonce před soudem a dostal trest smrti. Ovšem podařilo se mu vyklouznout – rozsudek mu zmírnili na doživotí a po zahájení 2. světové války dokonce z pevnosti v Brestu unikl. Tak se 13. září 1939 ocitl na svobodě. 

Dilemata

Nacisti, nebo komunisti? Právě tak lze zjednodušeně postavit situaci na polské části ukrajinského území v období 2. světové války. Nehledal se dobrý spojenec, ale ono pomyslné menší zlo. Právě tak se dokonce i nacisté dívali na samotného Banderu. Mohl se k jejich protisovětským akcím hodit, to se domníval šéf zpravodajské služby Canaris. Jenže Hitler považoval obyvatele těchto území za méněcenné. Nacistický útok na Sovětský svaz zamíchal onoho 22. června 1941 kartami. 

Následovala vlna vyvražďování židovských obyvatel a dlužno dodat, že banderovské skupiny měly na těchto zločinech rovněž svůj podíl. Když si však Bandera spočítal, že nacisté chtějí Ukrajinu dobýt, jeho namlouvání s Třetí říší skončilo. On sám byl uvězněn v Zellenbau, který byl součástí koncentračního tábora Sachsenhausen pro politické vězně, odkud ho propustili až na podzim 1944. Tehdy nacistické Německo o ukrajinské území přišlo. A když byly dvě „banderovské“ jednotky, které nacisté využívali, rozpuštěny, jejich zbytky se uchýlily k partyzánskému boji pod názvem Ukrajinská povstalecká armáda. Bojovali proti Rudé armádě a sovětským partyzánům, a aby to nebylo tak jednoduché, usilovali i o to, aby vysídlili Poláky z Ukrajiny. Ve svých aktivách pokračovali až k vytvoření stínové války či vlastní tajné služby na podzim 1944. 

Banderovci u nás

Po skončení 2. světové války ustaly boje banderovců pouze částečně. Stepan Bandera žil v bavorském Mnichově a zhruba tři stovky jeho příznivců se snažily za ním dostat. A jinou variantu, než projít přes Československo, neměli. Historik Tomáš Řepa vysvětluje: „Jejich cílem byl Západ a tam chtěli pokračovat v odporu.“ Provázela je pověst  zločinců, kteří se neštítí ničeho, a jejich průchod přes československé území také řada kriminálních činů provázela. 

Byli si toho vědomi, proto adresovali prezidentu Benešovi tento dopis: „Uvědomujeme Vás, pane presidente, že my ukrajinští povstalci jsme přišli na Vaše území. Přišli jsme ne jako nepřátelé, ale jako hosté. Přinášíme Vašemu národu a obyvatelstvu Vašeho státu slova pravdy o útisku národů a lidstva moskevsko-bolševickými imperialisty.“ Zřejmě těžko si představit hosty, kteří přicházejí bez pozvání. Zcela logicky se proti nim musel stát postavit a chránit tak své občany. A tady se dostáváme ke kontroverznímu tématu, do jaké míry se právě banderovci stali prostředkem tehdejších politických bojů a zda právě jejich existenci už tehdy nedokázali bravurně využít, či zneužít  dominující komunisté.

Zveličený strach

Období mezi léty 1945 a únorem 1948 bývá někdy nazýváno „okleštěná demokracie“. Vládla Národní fronta, kde měli hlavní slovo komunisté a další tři politické strany. Neustále spolu soupeřili a komunisté se velmi zřejmě snažili zcela převzít otěže. Hodili se k tomu i banderovci a jejich pověst. Jak uvádí historik Luboš Veselý, „zobrazení Ukrajinské povstalecké armády i samotných Ukrajinců a mechanismy fungování propagandy využívající této tematiky byly téměř identické v Sovětském svazu, Československu i v Polsku. V SSSR byla obzvláště zdůrazňovaným motivem spolupráce Ukrajinské povstalecké armády s Němci a rozvědkami západních zemí a propagandistickým záměrem legitimizace sovětské vlády na Ukrajině.“

Politicky to tedy fungovalo velmi příhodně, o tom svědčí text ze Svobodného zítřka, tiskovině tehdejších národních socialistů. V září 1947 zde byl uveřejněn text Karla Niesnera, v němž se autor ptá, „proč právě komunistický a jemu příbuzný tisk toto ohrožení zveličuje“.

Téma rezonovalo i v nejvyšších politických kruzích, o čemž svědčí zápis z jednání vlády 16. září 1947: „Slovenský demokrat Ján Ursíny a český národní socialista Hubert Ripka kromě jiného namítali, proč je potřebných na likvidaci 250 banderovců v Československu tolik nových sil. Další národní socialista Jaroslav Stránský zase kritizoval, že k velení jednotek nasazovaných na boj proti banderovcům byli odmítnuti důstojníci, kteří nebyli členy KSČ.“

Složitý vztah k banderovcům měli sami obyvatelé Československa. I když se jich částečně báli, do jisté míry k nich pociťovali i sympatie, a to především na Slovensku. A shrneme-li to, tak proti roztříštěným skupinkám banderovců v celkovém počtu asi 300 lidí bylo nasazeno až 13 500 vojáků a členů ozbrojených sil – dokonce i váleční partyzáni. 

Mýty

Propaganda je vskutku mohutný nástroj, ostatně dezinformační války s jistou nadsázkou probíhaly od nepaměti. Zorientovat se v historii, která je tak klíčová pro současnost a budoucnost, je složité nejen v tomto příběhu. Historik Tomáš Řepa vysvětluje: „Skutečné povědomí o banderovcích bylo velmi slabé. V archivních dokumentech nacházíme řadu chyb, zaměněni byli například s vlasovci. A už samo pojmenování ‚banderovci‘ je problematické a je převzato od protivníků. Sami si tak nikdy neříkali, maximálně jen Banderova frakce ukrajinských nacionalistů či přímo Ukrajinská povstalecká armáda.“

TIP: Historie rusko-ukrajinských vztahů: Rozhovor s historikem a etnologem Janem Rychlíkem

Tomáš Řepa pokračuje: „Při přesunu přes Československo se dopustili řady trestných činů, ale zároveň se stali předmětem politických bojů a také tématem skutečné informační války. A stále jsou opředeni mýty, například v souvislostmi s událostmi okolo Majdanu na Ukrajině v roce 2013, kdy se zejména v ruských médiích objevoval narativ ‚fašisté a banderovci‘ z Kyjeva, což je stejné, jako kdybychom současný český národ označovali jako protinacistický odboj. Nesedí to ani v čase, ani v místě. Zřejmě stále někdo chce vytřískat politické body.“ Pomyslnou tečkou pak může být právě to, co se v současnosti na Ukrajině děje. 

O psychoaktivních účincích slizu ropuchy coloradské (Incilius alvarius) ví západní svět již nejméně od roku 1983, kdy je ve své knize Bufo Alvarius: Psychedelická ropucha Sonorské pouště popsal (pod pseudonymem Albert Most) americký výzkumník a psychonaut Ken Nelson. Skutečný boom ale přišel až mnohem později a v současné době je kvůli masivnímu zájmu psychedelických zážitků chtivých uživatelů držení této ropuchy nezákonné například v Kalifornii.

Ropuší sliz, jehož účelem je ochrana tohoto obojživelníka před predátory, obsahuje celou řadu látek. Některé jsou halucinogenní, jiné toxické. Významnou roli mezi nimi hraje silně psychedelický triptamin 5-MeO-DMT, společně s chemicky velmi podobným bufoteninem (5-OH-DMT).

Účinky látky 5-MeO-DMT jsou srovnatelné například s halucinogenním dimethyltryptaminem (DMT). Jsou ale méně „vizuální“ a více „pocitové“, včetně zážitků blízkých smrti, pocitu ztráty ega či prožívání absolutní nicoty. V současné době probíhá výzkum 5 -MeO-DMT pro účely léčby deprese. Pro odborníky je tato látka slibnější než známý psilocybin z lysohlávek, protože její účinky obvykle trvají mnohem kratší dobu (15 až 20 minut), proti několika hodinám u psilocybinu.

Flashbacky po ropuším slizu

Ana María Ortiz Bernal z americké Wisconsinské univerzity v Madisonu a její spolupracovníci v této souvislosti detailně prozkoumali fenomén flashbacků, tedy nečekaných návratů psychedelického stavu, po uplynutí delší doby od užití psychoaktivní látky. Flashbacky po kouření látky 5-MeO-DMT udává řada uživatelů, doposud ale nebyly k dispozici výsledky systematického výzkumu. Nyní je vědci zveřejnili ve vědeckém časopisu Frontiers in Psychiatry.

Badatelé studovali celkem 513 dobrovolníků, kteří kouřili syntetický, tedy čistý 5-MeO-DMT, buď jako součást obřadu nebo v „běžných“ podmínkách. Ukázalo se, že flashbacky prožilo 73 procent lidí, kteří kouřili 5-MeO-DMT v ceremoniálních podmínkách a 27 procent těch, kteří ho kouřili za běžných okolností. Dalším pozoruhodným zjištěním je, že u žen se fenomén flashbacků objevil zhruba dvakrát častěji než u mužů.

TIP: Kouření psychedelického slizu americké ropuchy úspěšně zahání deprese

Jde o poměrně vysoká čísla. Vědci ale zároveň zjistili, že prakticky všichni, kdo tyto flashbacky zažili (96 a 93 procent, u flashbacků z obřadních, respektive „civilních“ sezení) je hodnotí jako pozitivní nebo přinejmenším neutrální. Autoři studie proto doporučují přehodnocení flashbacků jako nepříznivých vedlejších účinků a nově je doporučují považovat spíše za doprovodný efekt užívání 5-MeO-DMT. Dokonce je podle nich možné, že flashbacky po užívání 5-MeO-DMT dále zvyšují pozitivní působení této látky proti depresím a úzkostem.

Automobilů, které přepravovaly vesmírné poutníky na startovací rampu, se vystřídala celá řada. Mezi ty kultovní patří bezesporu tzv. Astrovan, tedy upravený karavan společnosti Clark-Cortez. Sloužil pro astronauty programu Apollo i první posádky raketoplánů a dodnes se považuje za jeden ze symbolů slavné kosmické éry. Snad žádné jiné auto v historii totiž nesvezlo tolik známých astronautů najednou a nestalo se součástí tolika zásadních amerických startů. Svůj debut ve službách NASA si automobil odbyl 14. srpna 1968, když dopravoval na rampu tříčlennou posádku Apolla 7. Řídil ho člen ochranky kosmodromu Steve Tatham.

S nezničitelným motorem

Cesta na rampu 39A z budovy Manned Spacecraft Operational Building není nijak dlouhá, NASA proto neměla žádné zvláštní požadavky na pohon vozu. Přesto pro ni tento konkrétní typ vznikl na zakázku, a nejednalo se tedy o běžně dostupný model. Obsahoval ovšem původní naftový motor Chrysler 225ci Slant Six o obsahu 3,7 l, o němž se říká, že je nezničitelný. Mimochodem, spojení „Slant Six“ označuje 30° sklon válců. Motor vynikal výkonem v nižších otáčkách, a proto se využíval i mimo osobní automobily. Vyráběl se neuvěřitelných 41 let, což jen potvrzuje jeho spolehlivost.

Dnes lze Astrovan obdivovat vedle rakety Saturn V, v návštěvnickém centru Kennedyho vesmírného střediska na Floridě. Výjimečnost vozu potvrzuje i fakt, že se nedávno na sběratelském trhu objevila limitovaná edice jeho modelu. (foto: Flickr, Bernt Rostad, CC BY 2.0)

Později po skončení misí Apollo zahájila NASA program kosmických raketoplánů. Legendární Astrovan byl samozřejmě u toho, když se John Young a Robert Crippen v roce 1981 chystali poprvé „osedlat“ tento moderní div světa. Kabina vesmírného letounu však nabízela víc místa než Astrovan, a tak začalo být jasné, že slavný vůz bude třeba nahradit větším modelem. Na poslední cestu se vydal 30. srpna 1983, v rámci mise STS-8. 

Nástupci legendy

Jeho nástupcem se stal upravený karavan Airstream Excella z roku 1983 a zdědil po něm i přezdívku. NASA využívala celkem tři kusy, jež dopravovaly posádky na rampu 27 let, dokud éra raketoplánů v roce 2011 neskončila. 

Dokončení: Šťastný let! Americké tradice, pověry a rituály v pilotované kosmonautice

Poté Američané čekali dlouhých devět let na další pilotovaný start ze svého území. Uskutečnil se až v květnu 2020, rovněž z legendární rampy 39A, a NASA si přitom poprvé platila pouze službu. Raketu Falcon 9 i loď Crew Dragon totiž zajistila soukromá společnost SpaceX, zatímco posádku přivezl bílý elektromobil Tesla model X z dílny jiné firmy podnikatele Elona Muska. Můžeme se ovšem těšit ještě na další vůz: Boeing pro své astronauty přichystal upravený karavan Mercedes typ Atlas Touring Coach. Postavila jej společnost Airstream a přezdívá se mu Astrovan II. 

Pokřik „Vzhůru na Reichstag!“ poprvé zazněl v létě 1943 po vítězství Rudé armády u Kurska. Teprve po zahájení berlínské operace v polovině dubna 1945 se však z Říšského sněmu stala vysněná cena pro nejrychlejší bojovníky. Ve snaze motivovat vojáky, aby se bili jako lvi, vymysleli v Moskvě svéráznou soutěž. Velitelé oznámili rudoarmějcům, že kdo vztyčí na budově státní vlajku, obdrží titul hrdiny SSSR. Pro tento účel nechala STAVKA ušít devět rudých zástav se zvýrazněnými symboly srpu a kladiva. Generálové pak přidělili po jednom kusu každé divizi 3. úderné armády, u nichž se předpokládalo, že budou mít nejlepší šanci symbol na Reichstag umístit.

První pokus

Nakonec se k Říšskému sněmu nejrychleji dostala 150. střelecká divize 3. úderné armády. Její příslušníci časně zrána 30. dubna zaútočili na budovu a po dvou ztečích zhruba ve 14.30 se probojovali dovnitř. Propagandistickým úkolem velitelé pověřili četaře Michaila Jegorova a desátníka Melitona Kantariju z průzkumného oddílu. Po značném úsilí se jim podařilo probít do druhého poschodí a z okna vyvěsili vlajku s pořadovým číslem 5.

Nevydržela tam však dlouho. Němci se přeskupili, zahnali Sověty kulometnou palbou a zástavu strhli. Než prapor zmizel, putovala radostná zpráva na nejvyšší místa. Nadšený Žukov neváhal informovat Stalina a nepřesná informace putovala též do zahraničí. K Reichstagu se tak z okolních čtvrtí začali stahovat sovětští korespondenti a fotografové – aby zklamaně zjistili, že jednotky Rudé armády bojují teprve v polovině Königsplatzu, přišpendleny k zemi nepřátelskou palbou.

Druhé kolo ofenzivy začalo v podvečer. Trvalo několik hodin, než rudoarmějci prorazili skrz kulometná postavení a protlačili se do horních pater. V čele se opět pohybovali Jegorov s Kantarijou, pronikli do zadního traktu a našli schodiště na střechu. Tam kolem 22.50 přelezli k bronzovému sousoší Germanie na koni a zastrčili žerď vlajky do otvoru u levého kopyta.

Snímek z letadla

Prvenství obou bojovníků však nebylo zdaleka jednoznačné. Už o tři hodiny dříve se tentýž husarský kousek podařil pětičlenné skupině kapitána Vladimira Makova, která vztyčila prapor vysoko nad průčelím budovy u sochy bohyně vítězství. Důstojník oznámil úspěch rádiem přímo veliteli sboru. Teprve po desítkách let se médiím přihlásil někdejší rotmistr Michail Minin z Makovovy skupiny, který tvrdil, že právě on zástavu na Reichstagu vztyčil. Aby nejasností nebylo málo, jen o pár minut později dosáhl vysněného cíle i devítičlenný oddíl poručíka Semjona Sorokina. Také jeho vojáci se prostříleli až na vrchol parlamentu a vyvěsili další standartu.

Vzhledem k nočním hodinám nemohli fotografové žádný z těchto činů zachytit. Vítěznou vlajku nad Reichstagem tak 1. května 1945 odpoledne vyfotografoval z letadla až korespondent moskevského listu Pravda Viktor Ťomin.

Letecký snímek válečného zpravodaje deníku Pravda Viktora Ťomina. (zdroj: Pravda, V. A. Ťomin, CC0)

Šlo o příběh jako vystřižený z hollywoodského filmu. Novinář použil fotoaparát Leica, který mu daroval spisovatel Maxim Gorkij, jeho stroj dostal od německých kulometů řadu zásahů a při průletu nad budovou zbýval na filmu poslední snímek. Přesto se záběr vydařil a autor byl dekorován Řádem rudé hvězdy. Vyšší vyznamenání údajně nedostal proto, že si pro přepravu cenného materiálu do Moskvy „vypůjčil“ Žukovův osobní letoun.

I když snímek v Pravdě skutečně vyšel, do dějin se zapsala úplně jiná fotografie. „Na svědomí“ ji měl poručík Jevgenij Chalděj, který si do Berlína přivezl několik vlastních vlajek – údajně podomácku sešitých z rudých ubrusů. V různých částech města je fotil na výrazných budovách, jenže žádný záběr mu nepřipadal dostatečně ikonický. V rozbořené metropoli se obtížně orientoval a instinktivně se přidal ke skupině rudoarmějců, jež mířila do centra k Braniborské bráně a Reichstagu.

Je to skvělá kompozice!

Do budovy Říšského sněmu se Chalděj dostal 2. května kolem páté ráno. Později vzpomínal: „Všude samý popel, kouř a střelba z pušek. Vytáhnu vlajku, poslední, která mi zbyla. Přišli ke mně tři vojáci a řekli: ‚Poručíku, jdeme na střechu.‘ Zeptal jsem se: ‚A víte kudy?‘ Patřili mezi dobyvatele Reichstagu, takže cestu znali. Našli jsme tyč, která měla posloužit jako žerď, a hledal jsem vhodnou kompozici. Jeden z trojice vybral místo pro snímek, jenže se mi nelíbilo. Nebylo z něj vidět na zničený Berlín, pouze na kus oblohy.“

Voják jménem Alexej Kovaljov však ochotně pózoval dál. Zašel k velké kamenné váze na okraji střechy a zeptal se Chalděje: „Tady? Vylezu i výš, ale někdo mě musí podržet za nohy, abych nesletěl.“ Fotograf požádal o asistenci důstojníka v brigadýrce, Kovaljov vyšplhal nahoru a zamával vlajkou. Chalděj nemohl být spokojenější: „Pod zástavou se objevilo panorama rozstříleného města. To byl ten správný záběr a skvělá kompozice! Okamžitě jsem začal fotit a spotřeboval jsem celý film o 36 snímcích.“ Ještě v noci odletěl poručík do Moskvy, fotky ihned vyvolal a dočkal se pochvaly nadřízených. Tedy až na jednu drobnost.

Nevšiml si totiž, že důstojník podpírající spolubojovníka má na každém zápěstí jedny hodinky, k nimž si zjevně dopomohl krádeží (podle některých historiků však šlo v jednom případě o náramkový kompas). Bylo nemyslitelné, aby na tak důležité fotce působili rudoarmějci jako plenitelé. Chalděj proto vzal špendlík a z negativu hodinky na pravém zápěstí vyškrábal. Zřejmě takto upravil pouze onu oficiální fotografii, která obletěla svět, a na její negativ byl později uměle dodán kouř – ve snaze podtrhnout bojovou atmosféru v Berlíně. Dochovalo se totiž i několik dalších záběrů, na nichž má rudoarmějec stále oboje „časy“.

Pravda až po letech

Fotograf znal jména obou mužů na snímku, přesto ve svých vyjádřeních vždy jmenoval ty, kterým bylo prvenství přisouzeno a dostali i slibovanou Zlatou hvězdu hrdiny SSSR: Kantariju a Jegorova. Jako „oficiální vítěze“ je určil samotný Stalin a Chalděj musel podpisem stvrdit slib mlčenlivosti. Další perličku představuje fakt, že tito dva vojáci vlajku pouze upevnili na žerď a vztyčil ji jejich spolubojovník – poručík Alexej Berest. Přesto se musel spokojit s Řádem rudého praporu – údajně na pokyn Žukova, který nesnášel politruky.

TIP: Pád Berlína: Jak vypadala rozhodující bitva o Říšský sněm

Svůj slib fotograf porušil až krátce před smrtí a prozradil mimo jiné jméno onoho muže se dvěma hodinkami – šlo o Abdula Ismajlova z Dagestánu. Když se novináři Chalděje v polovině 90. let zeptali, zda snímek odráží realitu, nebo jde o podvrh, uzavřel celý příběh jednoznačně: „Je to dobrá fotografie zachycující důležitou skutečnost. Nic jsem neinscenoval, jen jsem organizoval události.“

Z Rézi vyrostla krásná dívka. Zpočátku vůbec nebylo jasné, jestli se jejím ženichem stane právě František Štěpán. Zájemců bylo hodně! Dokonce princ Evžen Savojský, který měl ve Vídni velké slovo u císaře, přišel s nápadem: „Marie Terezie by se mohla vzít syna pruského krále Fridricha!“ Zajímavá úvaha! Velký Fritz by se svatbou souhlasil a dokonce přijel do Vídně tajně nevěstu omrknout. Nakonec ale k svatebnímu jednání s Pruskem nedošlo a Marie Terezie se o tom ani nikdy nedozvěděla.

Manželství s občasnými nevěrami

Po složitých jednáních se mohla Rézi v roce 1736 za milovaného Františka vdát. Své ano si řekli latinsky a následné veselí trvalo dva dny. Po svatbě vykonali pouť do Mariazell a přinesli tam Matce boží dvě zlatá vavřínem propletená srdce, aby si vyprosili požehnání.

Manželství bylo opravdu šťastné, i když měl František Štěpán v pozdějších letech velkou slabost i pro jiné urozené ženy. Za tímto účelem si držel ve Vídni na Wallnerstrasse soukromý palác, který měl několik tajných vchodů a podzemní chodbu, kudy přicházely milenky bez rizika skandálu. Ačkoliv coby manžel první ženy udržoval mnohé avantýry, vždy se nakonec pokorně vracel ke své nejdražší. A moudrá Marie Terezie raději rezignovala, i když bez výčitek a trucování se to mnohdy neobešlo...

TIP: Boj za lásku: Jak to bylo se vztahem Marie Terezie a Františka Štěpána?

Z urozeného svazku se narodilo neskutečných šestnáct dětí, pět synů a jedenáct dcer. Marie Terezie rození zvládala i při všech svých státnických povinnostech. Uvádí se, že kromě porodů snad prodělala ještě sedm dalších těhotenství, které skončily potratem či narozením mrtvého dítěte.

Všechny cesty vedou do Santia­ga de Compostela. Alespoň z pohledu poutníků, kteří se někdy vydali Svatojakubskou cestou. Španělské poutní místo toho zažilo už opravdu hodně. Ve vzduchu je tady prý cítit těžko popsatelný klid, ale okolní stromy, budovy nebo mosty v sobě skrývají nejedno lidské utrpení, trápení, ale především naději.

Cesta jako poděkování

Cestami k Santiagu denně procházejí desítky nebo i stovky lidí, kteří hledají klid nebo potřebují najít sami sebe. V pokoronavirové době jsou sice cesty o něco prázdnější, ale postupně se na nich začíná objevovat čím dál víc poutníků. Mnoho z nich teď navíc bere pouť snad ještě víc vážně a opravdově – třeba jako vyjádření vděčnosti za to, že v pandemii zůstali zdraví a v pořádku ji přežili.

Na cestu se vydala také Montserrat Busquets: „Všichni – celá rodina – jsme chtěli na této cestě poděkovat, že jsme zdraví. Máme velké štěstí a chceme ho jako rodina oslavit právě tady.“

„Všechno z vás najednou spadne, negativní myšlenky, konečně začnete přemýšlet úplně s čistou hlavou. Začnete si uvědomovat reálnou hodnotu věcí. Už samotná pandemie nás naučila vážit si opravdu důležitých věcí,“ doplňuje další ze španělských poutnic Laura Ferrón.

Magnet v Santiagu

Mezi poutníky v současnosti rozhodně převládají hlavně „místní“ – tedy Španělé a Portugalci. Do Santiaga ale začínají opět putovat i další Evropané. Cestu už podnikl třeba i Čech Vladimír Vala: „Ten rok v pandemii byl úplně jiný než všechny ostatní. Všechno se zpomalilo, hodně z nás se mohlo postavit tváří v tvář sobě samým a najít v životě to, co opravdu chceme. I tyto myšlenky mohly sem na Camino zavést hodně lidí.“

Katedrála v Santiagu, která je legendárním pohřebištěm svatého Jakuba, jednoho z apoštolů Ježíše Krista, působí jako magnet. Okamžik, když před ní najednou konečně stanete a máte v nohách stovky kilometrů, je prý něco, co nejde popsat slovy. A podle „jednorázových“ poutníků i těch, kteří cestu absolvovali už několikrát, by to měl alespoň jednou za život prožít každý. Všichni přece máme za co děkovat.

Prožít a zanechat

Podle Manu Mariña, jenž je expertem na Svatojakubskou pouť, přenese tato cesta člověka úplně jinam a přiměje vás přemýšlet o těch nejzákladnějších věcech v životě. „Tato cesta může lidem opravdu hodně pomoci při pochopení toho, co se jim v životě událo a proč. Většinu poutníků sem totiž zavede nějaké utrpení, které prožili,“ říká Manu.

Mohlo by se zdát, že pro zdolání Camina vám bude stačit snaha, ale posvátná cesta má svá pravidla. Jestliže budete chtít dostat certifikát o jejím absolvování, musíte ujít alespoň minimální počet 100 kilometrů pěšky, nebo dokonce na koni. Pravidla jdou ovšem s dobou, takže je také možné vyrazit na kole. V tom případě však musíte ujet minimálně 200 kilometrů.

TIP: Ve španělské katedrále objevili „selfie“ neznámého středověkého zedníka

Je ale jasné, že pro velkou část poutníků znamenají překonané kilometry jen podružné číslo a to nejdůležitější je samotný prožitek z cesty. Vědomí, že jste se na ni vydali, nechali tam všechna svá trápení a starosti a zanechali v ní kus sebe. 

Podpůrné látky, které zvyšují výkon sportovců, jsou v profesionálním sportu obvykle zakázáné. Výjimku v tomto směru představuje kofein. Nebylo tomu tak ale vždy – ve skutečnosti Světová antidopingová agentura WADA v letech 1984 až 2004 zakazovala atletům konzumovat velké množství kofeinu. Tehdejší testy ale nebyly dostatečně spolehlivé a navzdory mnoha studiím, které potvrzovaly ergogenní účinky kofeinu, WADA zákaz odvolala a v současnoti tuto látku v antidopingových testech pouze monitoruje.

„Nepřímých dokladů z dřívějších studií máme hodně. Až doposud ale výsledky výzkumu nebyly v dostatečné shodě, aby to byl pádný argument pro antidopingovou agenturu,“ vysvětluje Takeshi Hashimoto z japonské Univerzity Ritsumeikan. „Většina těchto studií se navíc zabývala sprintem na 60 metrů a kratší vzdálenosti.“

Doping versus placebo

Hashimoto s kolegy proto prozkoumali vliv kofeinu na atlety při sprintu na 100 metrů. Jejich výzkum zveřejnil odborný časopis Medicine & Science in Sports & Exercise. Badatelé uspořádali experiment, do něhož zařadili celkem 13 profesionálních univerzitních běžců. Před sprintem každý z nich dostal dávku kofeinu, která odpovídala 6 mg kofeinu na kilogram jejich tělesné hmotnosti. Pro atleta vážícího 70 kg to znamenalo 420 mg kofeinu, což je množství, které lehce překračuje doporučenou denní dávku pro zdravého dospělého jedince. 

Následně badatelé u atletů zjišťovali, za jako dlouho v jejich těle dosáhne kofein maximální koncentrace. To výzkumníkům umožnilo efektivně načasovat zkušební běh každého účastníka na konkrétní okamžik maximální hladiny kofeinu v krvi. Každý dobrovolník běžel dvakrát, s odstupem nejméně jednoho týdne, přičemž jednou dostal dávku kofeinu a jednou dávku placeba.

Kofein vás dostane do cíle rychleji

Výsledky experimentů ukázaly, že běžci podporovaní kofeinem běhají o něco rychleji, než když dostanou placebo. Při sprintu na 100 metrů byli běžci po konzumaci kofeinu rychlejší v průměru o 0,14 sekundy. Na první pohled nejde o příliš významný rozdíl, ve světě špičkové atletiky to ale může znamenat rozdíl mezi prvním a čtvrtým místem.

TIP: Experiment, který se zvrtl: Studenti dostali omylem kofein jako ze 300 šálků kávy

Největší zlepšení výzkumníci zaznamenali v prvních 40 metrech závodu, což naznačuje, že kofein má pozitivní vliv hlavně na výbušnost v nejranějších fázích běhu. Na konci stometrové trati byl rozdíl mezi běžci s kofeinem a plcebem zanedbatelný. Studie také ukázala, že optimální doba pro konzumaci kofeinu byla nejméně 60 minut před závodem. Zároveň ale platí, že běžci, kterým trvalo o něco déle, než dosáhli maximální koncentrace kofeinu v krvi (až 90 minut), vykazovali s podporou kofeinu větší zlepšení.

Značnou část rudé planety pokrývá regolit, sypký materiál vzniklý z hornin především větrnou erozí. Povrch Marsu svou geologií vzdáleně připomíná pozemské pouště. Na planetě se tak vyskytuje spousta prachu, který současně představuje velkou technologickou výzvu. Dokud zůstává na povrchu, nic zvláštního se neděje. Pokud ho ovšem vyzvedne do atmosféry prachová bouře, nastává problém. 

Jemná zrníčka pronikají všude a pokrývají vše, průzračnost atmosféry klesá. Pro zařízení zásobovaná elektřinou ze solárních panelů jde o vražednou kombinaci a také již má své oběti: Například před čtyřmi lety ztratila NASA kontakt s roverem Opportunity, který na planetě bezchybně sloužil od roku 2004. K přerušení spojení a prohlášení mise za ukončenou došlo po mohutné prachové bouři, jež Mars zachvátila v polovině roku 2018. 

TIP: Nové snímky roveru Curiosity: Na Marsu zuří globální písečná bouře

Ale ani zařízení napájená z jiných zdrojů nejsou před tamním prachem zcela v bezpečí. Polétavý materiál zřejmě přenáší značný elektrostatický náboj, který může ovlivňovat chod elektroniky. Drobná zrníčka pronikají do pohyblivých spojů a dokážou přispět k jejich selhání. Vozítka mohou ve vrstvě prachu a písku uváznout, jako se to stalo roveru Spirit v roce 2009. Celkově Mars představuje nepřátelskou planetu.

Zaprášené solární panely zachytil rover Opportunity na selfie v lednu 2014 (vlevo), zatímco na snímku z března jsou opět čisté. (foto: NASA, JPL-Caltech, CC0)

Do jisté míry se v těchto prostorách skutečně skrývá nebezpečí. Archeologové nenechávají nikoho na pochybách, že neodborně vedený průzkum starých památek přináší četná rizika. Problematické pro lidské zdraví může být už jen to, jak se v uzavřeném suterénu hrobek nebo palácových kobek rozvíjejí nejrůznější kolonie bakterií a plísní. Artefakty zde uložené mohly podlehnout hlodání zubu času, a není vyloučené, že se z nich stalo něco škodlivého a toxického. 

Příkladem může být například nábytek nebo truhlice na cennosti vyrobené ze zimostrázového dřeva. Jedovatá je celá rostlina, obsahuje totiž steroidní alkaloidy. A zrovna jednomu z nich, cyklobuxinu D, se přezdívá křečový jed. Nadýchat se v uzavřeném mikroklimatu podzemní katakomby pilin ze zimostrázu tak může být smrtící. Je to ale spíš teoretický případ. Zdravotní rizika se všedně pojí spíš s tím, že by mohlo dojít k závalu, pádu do hlubin, poranění a infekci. 

Písečná past

Skutečně doložených nástrah z archeologických památek je zatím jako šafránu. A u řady z nich se dá spekulovat nad tím, jak je tvůrci vlastně zamýšleli. Třeba v případě khmerského Bauphon, kde to už na scény jako z Indiana Jonese skoro vypadalo. Angkorská památka vznikala v 11. století jako chrám zasvěcený hinduistickému božstvu Šivovi. Časy se ale mění, a proto se o 350 let později dočkala radikální přestavby na budhistický svatostánek. Změnu dokládala obří Buddhova socha. 

Na tu ovšem původní stavba nebyla svými základy dimenzována. A protože celý chrám stál na písčitém podloží, začal se vlastní vahou nořit pod úroveň terénu. Na počátku 20. století už z její někdejší krásy mnoho nezbývalo a archeologové, kteří se vydali do zdejšího suterénu, prožili menší drama. Přesněji – laviny písku valící se ze stěn poté, co nějakým otřesem narušili křehkou statiku. Vypadalo to jako důmyslná past, sebedestrukční proces. Jenže nic takového původní stavitelé nezamýšleli.

Otrava pro zloděje

Trochu jiná situace panovala v Palenque, kdysi metropoli mayské říše. Hrobka, kterou ve zdejších ruinách objevili archeologové v roce 1994, pocházela ze 7. století. Podle typické výzdoby je dnes nazývána hrobkou Červené královny, byť její pravou identitu dodnes neznáme. Proč červené? Pohřební komoru i samotný hrob zbarvili stavitelé do sytě rudé barvy – a to s pomocí rumělky – cinabaritu čili sulfidu rtuťnatému. Tato látka je ovšem prudce toxická.

Někdejší malíři natírající místa posledního odpočinku Červené královny za svou práci nepochybně zaplatili životem. A stejně tak i ti, kteří by se sem pokusili proniknout. Klenoty a pohřební výbava se doslova koupaly v jedovatém barevném roztoku. Vylovit je holou rukou znamenalo, že se barva dostane na kůži a obarví ji na červeno. Svůj zločin by tedy zloděj před lidmi neutajil. Pokud by měl to štěstí, že by rovnou nezemřel na otravu.

Hrobka v Palenque byla přístupná jen velmi obtížně. Archeologové na cestě k ní museli překonat řadu úzkých schodišť, z nichž se některá zřítila. Možná je stavitelé už předem navrhli tak, aby nevydržela. Současníci Červené královny možná nad tím, jak znepříjemnit život narušitelům posvátných hrobek, skutečně vážně přemýšleli.

Otrávené šipky?

Spekulovat o pastech se dá i v případě hrobky prvního císaře, krále Čenga. Do historie se zapsal jako sjednotitel Číny. To už si nechal říkat Čchin Š’-chuang-ti. Se stavbou jeho hrobky se započalo, když v roce 246 př. n. l. usedl jako třináctiletý na trůn. A jak narůstal jeho význam a moc, rozrůstaly se i plány místa jeho posledního odpočinku. V současnosti je hrubě zmapován areál jeho „hrobky“ u hory Li – pokrývá plochu 98 km²!

Jak vlastně jeho hrobka vypadá, pořádně nevíme. Pohybujeme se jen mírně na povrchu a už tady nás stavební dílo ohromuje. Nejen tím, že jej hlídá slavná terakotová armáda. Pokud bychom měli uvěřit geografovi Li Tao-jüanovi, který o hrobce referoval o 600 let později, měly by nás od návštěvy odradit například pasti v podobě automatických kuší s otrávenými šipkami. A také to, že vlastní sarkofág panovníka by měl být usazen v modelu vykreslujícím stovky řek s noční oblohou nad hlavou, vše vyvedené na podlahách a stropech ze rtuti. Která je jedovatá. 

Že jsou koncentrace rtuti v místě hrobky enormní, je už známo. Zdá se tedy, že by pověst o pastech mohla být pravdivá. Pro čínské císaře byla nicméně rtuť – vnímaná jako živý kov – symbolem věčného života. Takže záměrem stavitelů dost možná nebylo otrávit nezvané hosty, ale jen dopřát císaři věčný život.

Nechte ho spát! 

O znesvěcování hrobů věděli své ve starém Egyptě. Klid pohřbených faraonů tu vykradači hrobek narušovali s železnou pravidelností, aniž by jim v tom bránily kletby, hněv bohů a posvátné pečetě. Poklady v pohřebních komorách prostě příliš lákaly. Vzdorovat krádežím pomocí nejrůznějších bezpečnostních opatření se proto po hořkých zkušenostech pokoušeli stavitelé pyramid skoro automaticky. Tedy, nejspíš.

V případě proslavené Cheopsovy (Chufuovy) pyramidy měla být pojistkou proti vyloupení trojice žulových desek. Stavebník je nechal spustit před pohřební komoru. Dokládat to mají drážky ve stěnách před vstupem. Přístupovou chodbu pak měly na podobném principu zablokovat další tři masivní žulové kvádry. Které mohly, čistě teoreticky, fungovat stejně jako obří kamenná koule z Indiana Jonese. Jisté je jen to, že tento systém zabezpečení hrobky nakonec krádeži nezabránil.

TIP: Hrobky faraonů: Záhada ztracených mumií z egyptského Dér el Bahrí

Takové riziko nechtěl Amenhotep III. dopustit, a proto místo jeho posledního odpočinku v Údolí králů disponuje bludištěm chodeb, falešnou stěnou a propadlem do sedmimetrové jámy. Většina klasických pastí, tak jak je známe z dobrodružných filmů a počítačových her, je ale spíše mýtem, než zažitou praxí a skutečností.