Když ohodnotíme velikost nosu samců kahaů nosatých (Nasalis larvatus) jako „poslední číslo před chobotem“, není to až tak nadsazené přirovnání. Samice těchto bornejských opic sice mají jen elegantně zašpičatělý nosík, ale samcům, kteří měří na délku do tří čtvrtin metru, vyrůstá nos až do délky přes 10 centimetrů. Pokud bychom přenesli tyto poměry do světa lidí, nosili by muži mezi očima třiceticentimetrový čichový orgán. 

Nos jako hlásná trouba?

O účelu velkého nosu samců kahau nosatých vedou zoologové spory už dlouhé roky. Podobné zdánlivě nesmyslné anatomické výstřelky mívá na svědomí pohlavní výběr. Připomeňme si třeba nápadně zbarvené a silně prodloužené ocasní krovky páva korunkatého (Pavo cristatus). Samec jimi prokazuje svou zdatnost, protože s dlouhou vlečkou per je mnohem zranitelnější. 

Také cyranovský orgán je samcům kahaů nosatých na první pohled jen na obtíž. Visí jim až přes ústa a samci si ho při jídle musejí odstrkávat stranou. Na druhé straně se zdá, že jejich velký nos může fungovat jako rezonanční orgán, který zesiluje samčí volání. Nasvědčuje tomu i skutečnost, že při volání se jinak měkký nos nafoukne a stěny takto vzniklé „hlásné trouby“ se výrazně zpevní.

Nosatí opičí milovníci

Japonští primatologové vedení Hirokim Kodou samce kahaů velmi pečlivě proměřili. Určili jejich základní tělesné rozměry, délku nosu a také velikost varlat, protože ta odráží schopnost samce produkovat spermie a tudíž i jeho plodnost.

Samec opic druhu kahau nosatý je nepřehlédnutelný díky svému velkému nosu. (foto: Wikimedia Commons, Charles J. Sharp, CC BY-SA 4.0)

Čísla promluvila jasnou řečí. Čím je samec větší a tudíž i fyzicky zdatnější, tím má také delší nos a větší varlata a tím více samic si dokáže udržet v harému. Měření charakteristik hlasu samců také prokázalo, že samci s velkými nosy se ozývají hlubšími zvuky, které jsou pro samice atraktivnější. „Byli jsme až zaskočeni, do jaké míry ovlivňuje velikost nosu atraktivitu samců,“ přiznává Hiroki Koda. „Velký nos je prostě odznak zdatného samce.“ Kromě výše uvedených znaků se samci snaží zaimponovat něžnému pohlaví také neobyčejně odvážnými skoky z větve na větev. 

Opice s bachorem

Kahauové nosatí rozhodně nepatří k živočichům, kteří by ve zvířecí říši mohli aspirovat na vavříny v soutěži krásy. Kromě dlouhých nosů samců je pro ně charakteristické i velké břicho. I to je ovšem důsledek dokonalé adaptace na životní podmínky bornejských lesů. Kahauové jsou totiž býložravci a jen výjimečně si vylepší jídelníček hmyzem či jinými drobnými bezobratlými živočichy. V bažinách hodují hlavně na listech, větvičkách, pupenech a nezralých plodech.

Jejich potrava je těžko stravitelná a zoufale chudá na živiny. Musí jí tedy konzumovat velké porce a pak ji důkladně zpracovat. V objemných žaludcích rozdělených na několik částí hostí druhově pestrou a velmi početnou armádu bakterií. S jejich pomocí rozkládají i nestravitelné látky tak, aby z nich načerpali potřebné živiny. Žaludky kahaů tak stavbou i funkcí připomínají složené žaludky přežvýkavců. 

Panděro potřebné ke zpracování objemné a málo výživné potravy skládající se převážně z listí stromů je typické pro celou řadu zástupců podčeledi hulmanovitých (Colobinae). V poměru k tělu má ale kahau dvakrát tak objemnější břich než jeho nejbližší konkurenti. 

Život mezi vodou a souší

Kahauové jsou pospolití tvorové. Žijí ve skupinách tvořených vůdčím samcem a jeho harémem až deseti samic s mláďaty a nedospělými jedinci. O mláďata se však nestarají jen jejich matky, ale i další dospělé samice tlupy. Ty rovněž tlupu vedou během dne při hledání potravy a samci se soustředí na hlídání. Občas ohlásí svou nadvládu nad rajónem hlasitým voláním a pro jistotu k tomu i vycení zuby. 

V jedné skupině může žít až třicet opic. Složení tlupy bývá poměrně stabilní, i když čas od času mladí samci nebo samice odcházejí z rodné tlupy a zkoušejí štěstí v cizích skupinách. Mladí samci si často vytvářejí své vlastní „mládenecké družiny“. 

Evoluční předkové kahauů se zřejmě uchýlili do mokřadů, bažin a pobřežních mangrovových porostů, protože tu nečelili konkurenci jiných srovnatelně velkých býložravců. Mezi konzumenty rostlinné potravy nemá kahau v bornejských mangrovech co do velikosti sobě rovného tvora. 

Životu na rozhraní pevniny a vod se kahauové dokonale přizpůsobili. Velmi dobře plavou a není pro ně problém skočit z koruny stromů do vody z výšky patnáct metrů. Při plavání jim pomáhají zadní končetiny s prsty do poloviny propojenými plovací blánou. Takto zvětšená plocha chodidla také nedovolí, aby se kahauové bořili příliš hluboko do bahna a uvízli v něm. 

Velký nosáč v ohrožení

Ve vodě ohrožují kahauy nosaté jen krokodýli. V brakických vodách mangrovů to je krokodýl mořský (Crocodylus porosus) a ve sladkovodním prostředí na ně měl spadeno krokodýl siamský (Crocodylus siamensis), jehož stavy však byly na mnoha místech Bornea zdecimovány. Pokud kahauové slezou ze stromů na pevnou zem, riskují zase atak pardála obláčkového (Neofelis nebulosa). Proto se delšímu pobytu na pevné zemi vyhýbají a spí ve větvích mangrovových porostů. Pokud už se s pardálem střetnou, snaží se zachránit útěkem, při kterém dokážou vyvinout rychlost až 25 km/hod.

TIP: Primatolog Stanislav Lhota o budoucnosti přírody na Borneu: Vzácné druhy zmizí

Dříve patřil kahau nosatý také k oblíbené kořisti lovců lebek z kmene Dajaků. Dnes jsou však tyto pozoruhodné opice chráněné. Jejich stavy přesto vytrvale klesají. Odhaduje se, že za posledních třicet let jich ubylo 80 % a momentálně žije ve volné přírodě Bornea nanejvýš sedm tisíc kusů. Více než ilegální lov je ohrožuje ztráta životního prostoru mýcením lesů a devastací mangrovových pobřežních porostů. V zajetí se je daří chovat jen s obtížemi, protože je velmi těžké jim vytvořit podmínky, na jaké jsou zvyklí ze své domoviny. 

Není žádným tajemstvím, že chřipková sezóna a spolu s ní sezóna řady dalších respiračních onemocnění, typicky probíhá v období, kdy panuje chladné počasí. Na severní polokouli proto obvykle vrcholí v lednu či únoru. Proč tomu tak ale je?

Existuje celá řada hypotéz, které vysvětlují nápadnou sezónnost řady respiračních onemocnění. Podle jedné jsou lidé v zimě častěji v blízkém kontaktu v uzavřených prostorech, podle další hypotézy hraje klíčovou roli snížená vlhkost vzduchu, která usnadňuje šíření virových částic v prostředí. Svou roli může hrát i nižší intenzita slunečního UV záření.

Imunitní ochrana nosu

Benjamin Bleier z lékařské fakulty na Harvardu a jeho spolupracovníci dosáhli v této oblasti významného průlomu a objevili první biologický mechanismus, který přesvědčivě vysvětluje, proč chřipka, rýma nebo třeba covid-19 řádí častěji v chladných měsících roku. Jejich výzkum publikoval odborný časopis Journal of Allergy and Clinical Immunology.

Jednu z hlavních linií dotyku s patogeny a cizorodými látkami představuje nos. Proto je náš čichový orgán vybavený soustavou obranných mechanismů, které chrání naše zdraví. Klíčovou roli přitom hrají „roje“ extracelulárních (mimobuněčných) váčků s imunitními proteiny, které imunitní systém v prostoru nosu vypouští, když detekuje patogeny.

Tento mechanismus je velmi účinný a zlikviduje velkou část patogenů dřív, než proniknou do našeho těla. Bleierův tým ale nově zjistil, že chladné počasí imunitní obranu nosu naprosto rozvrací. Když je nos vystaven nízké teplotě byť jen čtvrthodinku, citelně se uvnitř ochladí. Chlad přitom dramaticky omezí počet vytvářených extracelulárních váčků (experimenty ukázaly, že až o 42 %) a ve váčcích, které se zvládnou uvolnit, jsou nefunkční nebo méně funkční imunitní proteiny.

Objev mechanismu imunitní reakce a jejího chování při snížené teplotě dává podle badatelů dobré vysvětlení sezónních výkyvů infekcí horních cest dýchacích. Na základě nových informací vědci přemýšlejí nad tím, jak je aplikovat do praxe. Je možné, že by se dalo terapeuticky vyvolat a posílit vrozenou imunitní odpověď nosu – například lékem ve formě nosního spreje – která by zvýšila počet extracelulárních váčků v nose.

TIP: Běsy první světové války zřejmě podstatně zhoršila stoletá klimatická anomálie

„Objevili jsme nový imunitní mechanismus v lidském nosu a zjistili jsme, co ho vyřazuje z činnosti,“ potvrzuje Mansoor Amiji z americké Severovýchodní univerzity. „Otázkou ale je, co s tím můžeme dělat. Jak můžeme tento obranný mechanismus v chladném období posílit a zvýšit tím šance lidí, že se vyhnou respirační infekci?“

Ve vyprahlém pouštním regionu Ténéré v Nigeru po celá tři staletí rostla v pustém okruhu 150 kilometrů osamělá akácie, považovaná za nejizolovanější dřevinu planety. Přežít dokázala díky rozsáhlému kořenovému systému, sahajícímu až k ložiskům podzemní vody v hloubce 36 metrů. Tuaregové ji považovali za posvátný strom, sloužící zároveň jako orientační bod pro karavany.

Platilo to ovšem jen do roku 1973: Tehdy do prastarého kmene narazil opilý libyjský řidič se svým kamionem a vyvrátil dřevinu i s kořeny, takže se už nikdy nevzpamatovala. Zbytky památné akácie se dnes nacházejí v muzeu v hlavním městě Niamey a na jejím místě vztyčil neznámý umělec maketu.

Sprejeři na útesu 

Mezi ikonické přírodní scenérie Irska patří Moherské útesy na západním pobřeží ostrova. Monumentální břidlicové útvary se nad Atlantik tyčí do výšky přes 120 metrů, což je řadí k evropským rekordmanům. Každý rok k nim tudíž zavítá bezmála milion turistů, a jde tak o jednu z nejpopulárnějších lokalit v zemi.

V roce 2009 byly útesy Moher vybrány jako jeden z 28 finalistů v anketě Nových sedm divů světa. (foto: Shutterstock)

Když tedy v únoru 2013 objevili místní správci při úpatí jednoho z útesů rozsáhlé graffiti, vyvolalo to celonárodní pobouření. Záhy se ukázalo, že za „uměleckým dílem“ stojí dvojice francouzských sprejerů, kteří již několik týdnů zanechávali své podpisy na řadě míst Irska. Odborníkům se sice podařilo nánosy barvy smýt, aniž by došlo k poškození skály, ale pachatelé nakonec zůstali bez trestu. 

Zatímco americká NASA si již změnu trajektorie vesmírného objektu úspěšně vyzkoušela v rámci mise sondy DART, Čína má podobný pokus teprve před sebou. Cílem čínské mise je 40 metrů velký meteoroid 2020 PN1. Podobně jako v případě sondy DART půjde o pokus změnit trajektorii vesmírného objektu pomocí řízeného nárazu. Na rozdíl od NASA ale CNSA plánuje dvojjedinou misi.

Efekt nárazu sondy DART do planetky Dimorphos potvrdilo pozorování Hubbleova teleskopu, a také pozorování mnoha pozemních observatoří. Skutečně detailní pohled na účinky srážky nám ale poskytne až evropská sonda Hera, která má k planetce Dimorphos zamířit v roce 2024. Čína plánuje náraz i mapování zvládnout během jedné společné mise.

Původní plány CNSA počítaly se startem impaktoru v průběhu roku 2026, nyní se ale zdá, že se dočkáme výrazně dříve. Nově by měla čínská sestava – impaktor a monitorovací sonda, do vesmíru zamířit již v roce 2025. Původně plánovanou nosnou raketu Dlouhý pochod 3B má nahradit výkonnější verze Dlouhý pochod 5.

TIP: Srážka s planetkou Dimorphos dopadla úspěšně: Sonda změnila její trajektorii

Podobně jako u mise DART, bude impaktor shromažďovat a odesílat data před srážkou, zatímco druhá část sestavy bude mapovat její výsledky. Cílem mise je změna trajektorie o tři až pět centimetrů, což má podle čínských vědců změnit výslednou trajektorii o 1 000 kilometrů. Pro Zemi nepředstavuje meteoroid 2020 PN1 žádné nebezpečí. Mise má hlavně otestovat možnosti pro případ hrozícího střetu s jiným vesmírným objektem.

Před více než 5 tisíci let byla Evropa osídlená lidmi s kulturou doby kamenné. Už se pouštěli do práce s kovy a na území dnešního Rumunska a Ukrajiny existovala velká sídla s desetitisíci obyvatel. Vše nasvědčuje tomu, že tito lidé žili ve složitě uspořádané společnosti a provozovali obchod na početných obchodních trasách.

Pak se najednou něco stalo. Civilizace těchto lidí ve velmi krátké době zmizela a byla nahrazena lidmi s kulturou doby bronzové, kteří přišli z východu. Vědci nedávno zjistili, že před nově příchozími nejprve z východu dorazil mor, který „vyčistil“ celou Evropu. Jedině díky tomu mohli pastevci z asijských stepí proniknout do Evropy, která předtím byla mnohem více osídlená.

TIP: Vědci izolovali DNA původce Velkého moru ze zubů koster obětí v Londýně

Paleogenetici prozkoumali pozůstatky asi dvacetileté ženy, která zemřela zhruba před 4900 lety, na území dnešního západního Švédska. Objevili v nich DNA, které odpovídá původcům moru. Na stejném místě byla pohřbena řada dalších lidí, kteří zemřeli ve stejné době, což svědčí o tom, že byli obětí rozsáhlé katastrofy. Velmi pravděpodobně šlo o oběti dávné epidemie moru, která byla první na území Evropy. Zároveň jde o nejstarší známý případ epidemie moru u lidí vůbec. Podle genetiků tento kmen morových bakterií vznikl těsně po tom, co se původce moru oddělil od svých neškodných příbuzných. 

Národní park Yellowstone, který se rozkládá na území amerických států Wyoming, Montana a Idaho, patří mezi nejzajímavějsí kouty světa. A také mezi ty nejnebezpečnější. Pod malebnými horkými prameny a gejzíry zde dřímá supervulkán, který během posledních dvou milionů let odpálil nejméně tři katastrofické supererupce.

Není proto divu, že je oblast Yellowstone v centru zájmu geologů, především těch z americké Geologické služby USGS a Vulkanické observatoře Yellowstone. Mezinárodní tým odborníků, který vedl geolog Ross Maguire z americké Illinoiské univerzity v Urbana Champaigni, pomocí pokročilých metod zobrazování a analýz seismických vln detailně zkoumal množství a rozložení tekutého magmatu v magmatickém krbu kaldery Yellowstone. Jde totiž o jeden ze zásadních parametrů, pokud jde o odhad doby, která zbývá do další, nepochybně opět velmi devastující supererupce. Výsledky výzkumu zveřejnil prestižní časopis Science.

Tekuté magma supervulkánu

Badatelé zjistili, že se v krbu Yellowstonské kaldery nachází podstatně více tekutého magmatu, než jsme si doposud mysleli. To není úplně dobrá zpráva a znamená to, že další ohromující erupce není až tak daleko, jak se nejspíš doposud zdálo. Vědci ovšem jedním dechem uklidňují případné obavy. Z jejich výzkumu prý rozhodně nevyplývá, že by erupce supervulkánu Yellowstone hrozila bezprostředně.

Maguire s kolegy odhadují, že se v Yellostone v tuto chvíli nachází asi 16 až 20 procent magmatu v tekuté, tedy nebezpečné podobě. Je to podstatě více než s čím pracovaly dosavadní odhady, které se většinou pohybovaly kolem 10 procent. Většina tekutého magmatu je přitom soustředěna v relativně malých hloubkách od tří do osmi kilometrů pod povrchem Yellowstone.

TIP: V Yellowstone zažili zemětřesný roj 200 zemětřesení. Katastrofa ale prý nehrozí

Odborníci přitom odhadují, že pro spuštění erupce zdejšího supervulkánu je nutné, aby obsah tekutého magmatu vzrostl na zhruba 35 až 50 procent. Předpověď doby budoucí erupce je ale stále nesmírně komplikovaná, protože ji ovlivňuje celá řada dalších faktorů, jejichž význam stále není úplně jasný.

V roce 2013 měla Sia Tchung (Xia Tong) vážnou dopravní nehodu, při které přišla o jedno oko. V té době jí bylo pouhých 18 let a úraz byl pro tak mladou a atraktivní dívku pořádnou ranou. Na svět okolo sebe ale nezanevřela – nechala si implantovat náhradu a ponořila se do studia medicíny se zaměřením na oční protetiku.

TIP: Okno do duše: Jak vznikají oční protézy?

Po dokončení školy začala Sia vyrábět nejrůznější oční náhrady – zpočátku hlavně pro sebe. Kromě standardních náhrad, které jsou k nerozeznání od pravých očí, si získala pozornost bionickými náhradami – očními implantáty, které svítí, blikají a umí měnit barvy. Podle Sia Tchung je důležité lidem ukázat, že ani vážný úraz nemusí znamenat vyloučení ze společnosti a ztrátu sebedůvěry. Nutno dodat, že se jí to daří skvěle.

Síťkování (též necování) bylo na přelomu 19. a 20. století na Vysočině velmi oblíbené. Lidé pochopili, že si ručními pracemi mohou slušně přivydělat, především během dlouhého zimního období. Tato činnost vyžadovala pouze řemeslnou zručnost a naučit se ji mohl v podstatě každý.

Rozlišovaly se tři pojmy: sítování, síťování a síťkování. Prvním se v lidové mluvě označovalo zhotovování sítoviny na „sejta“, výsevky, řičice a ohrabečnice používané v zemědělství na čištění nebo třídění obilí, přesívání mouky a podobně. Síťováním pak vznikaly sítě na chytání ryb, ptáků a zvěře, na sport (fotbal, tenis či volejbal), ale například i na vojenské maskování. A konečně síťkováním se vyráběly jemné síťkoviny pro oděvní účely (rukavice, čepce), do bytu (záclony, přehozy) nebo pro kadeřníky (vlasové síťky).

Právě výroba vlasových sítěk se na Českomoravské vrchovině rozvíjela už od roku 1890 a často se jí věnovaly celé rodiny, od dospělých až po děti. Teprve žďárský podnikatel Vavřín Krčil ale dokázal drobné podomácké výrobce sjednotit a vytvořit ze síťkování výnosné podnikání.

Síťkař fagotistou

Narodil se 8. března 1895 v rakouském Aspangu, kam jeho matka Antonie Krčilová odešla z Moravy za prací. Pokřtěn byl jako Lorenz (Vavřín) Emmanuel. Jeho otcem byl statkář Lorenz Schmied, který ale s rodinou nežil, takže chlapec vyrůstal ve velmi chudých poměrech. 

Už v 11 letech se od matky naučil síťkovat, aby jí pomohl s obživou. Denně musel vyrobit půl tuctu čepců, přičemž mzda za celý tucet byla pouhých deset krejcarů. Po skončení školy se chtěl učit stolařem, matka ovšem neměla na studia peníze. Stal se proto zemědělským dělníkem na panském dvoře, kde pracoval 11 hodin denně za jednu rakouskou korunu bez jídla. 

V 15 letech mu matčin bratr sehnal místo u dechové hudby 23. pěšího pluku v Budapešti, kde začal Krčil hrát na fagot. Útvar to byl sice uherský, mezi muzikanty zde ale byla řada Čechů, většinou z Kladna. V první světové válce sloužil Vavřín jako sanitní důstojník a dostal se do Srbska, Polska i Ruska. Onemocnění krční chorobou s trvalými následky ovšem později ukončilo jeho působení u vojenské hudby, proto se musel poohlédnout po jiném zaměstnání. Síťkařství, které z dětství tak dobře ovládal, se tou dobou velmi rozvíjelo na Žďársku, jehož správní centrum bylo tehdy ještě rozdělené na Město Žďár a Zámek Žďár. Do druhé jmenované části Krčil roku 1919 zamířil.

Výkup a prodej

Na živnostenském úřadě zažádal hned o dvě licence. První pro obchod se střižným zbožím, soukenným, vejci a zemskými plodinami byla ohlášena 22. prosince 1919 a povolena 5. ledna 1920. Druhá licence, tentokrát na prodej zboží galanterního, vlasových sítěk a osvětlovacích potřeb, byla ohlášena 30. září 1920 a povolena 6. října téhož roku. Od roku 1921 byl navíc obchodním zástupcem železářské firmy Jaro J. Rousek (pozdější Tokoz), v níž zavedl speciální výrobu síťovin pro rybáře. 

Krčil se však především věnoval výkupu a prodeji vlasových sítěk. Nikdy neměl žádnou vlastní dílnu, živnost provozoval systémem takzvaného faktorství. Zajišťoval materiál, zadával práci domácím síťkařům, kontroloval kvalitu a hotové výrobky od nich odebíral. Zkoušela se řada různých materiálů rostlinného původu, vlněná vlákna nebo žíně. Nejlepší kvalitu měly ale síťky z pravých ženských vlasů, o něž byl velký zájem. Za dílo svým výrobcům Krčil dobře platil (25 korun za tucet sítěk), s dodávkami tedy neměl problém.

V květnu 1921 se oženil s Marií Leopoldovou z nedalekého Stržanova, která mu byla celoživotní oporou. Stala se odbornicí v oblasti síťkování a sběratelkou lidových tkanin. Bydleli spolu v domě číslo 64 vedle žďárského zámku, kde měli i vlastní obchod. Krčilovým cílem bylo ale nabízet vlasové síťky také v zahraničí, požádal proto o cestovní pas do Rakouska, Jugoslávie, Rumunska, Maďarska, Polska, Německa a Francie. Okresní úřad v Novém Městě na Moravě mu obratem vyhověl, hned roku 1921 tedy mohl podniknout první obchodní cestu do Německa.

Objednávky se mu podařilo získat v Drážďanech, na veletrhu v Lipsku, v Karlsruhe i v Mnichově. Zboží prodával jako českou podomáckou ruční práci pod značkou Saarense (EKV), která odkazovala na německý název města Žďár (Saar) a podnikatelovy iniciály (Emanuel Krčil Vavřín). Na podobné zahraniční cesty pak jezdil každý měsíc po dobu čtyř let. Osobně se seznámil s odběrateli, zjišťoval jejich přání a následně tyto poznatky předával svým spolupracovníkům. 

Zrodila se síťovka

Roku 1923 uspořádal Krčil v Zámku Žďáře výstavu vlasových sítěk, kde se mohla s prací místních síťkařů a síťkařek seznámit široká veřejnost. V témže roce ale přišel zlom, který toto odvětví výrazně zasáhl – nastala móda krátkých vlasů (styl bubikopf). Světový trh zároveň zaplavily levné vlasové síťky z Japonska, čímž podomácká výroba na Žďársku do dvou let téměř zanikla.

Vavřín Krčil musel na tyto změny reagovat. Dobře zavedený byznys nechtěl opouštět, hledal tedy náhradní sortiment. Napadlo ho, že by se z běžné příze dalo síťkovat cokoliv dalšího – sítě na tenis či stolní tenis, záclony, houpací sítě nebo třeba výplety na dámská kola. Klíčovou pro další rozvoj podnikání se ale nakonec stala výroba nákupních tašek, takzvaných síťovek. Ty se vyráběly z různých materiálů. Používaly se na ně bavlněné příze, umělé materiály, a někdy dokonce i papírový motouz. Síťovky měly původně půlkulatý tvar, takže k jejich výrobě stačilo kulaté prkénko, na něž se natahovaly.

Unikátní byla zejména síťkovaná ucha. Veškeré další tašky měly v té době držadla kovová nebo dřevěná, aby unesly nákup. Krčil ale vymyslel stávek, na kterém se dalo vyrobit ucho z příze. Tím pádem se mohla síťovka jednoduše zmuchlat do kuličky a strčit do kapsy. Byla lehká, neuvěřitelně skladná a pevná zároveň.

Přesvědčit obchodníky o kvalitách této novinky netrvalo dlouho. První Krčilova cesta do Prahy byla sice žalostná (podařilo se mu prodat jen 10 kusů), v dalších letech se ale síťovky staly pro svou praktičnost velmi žádaným artiklem. Firma proto brzy představila i různá vylepšení – speciální tašky vycházkové, loketní, ramenové, tlumokové, sportovní, na dámská kola či na tenis.

Konkurence nevadí

Přestože produkce nákupních tašek výrazně zlepšila prosperitu podniku, na získání mezinárodního patentu Krčil peníze neměl. Za pár let se tedy začaly síťovky vyrábět i v několika dalších evropských zemích, především ve Švýcarsku a Itálii. Žďárskému podniku to ale příliš nevadilo, protože sám nedokázal obrovskou poptávku po své novince pokrýt. Zboží opět mířilo hlavně do Německa, kde ho odebíralo celkem 73 měst, nepravidelně pak také do Francie, Rakouska, Kanady nebo severní Afriky.

Roku 1932 se Krčil přestěhoval do manželčina domu ve Stržanově číslo 8, odkud nadále řídil výrobu. Zároveň převzal zdejší zemědělské hospodářství o výměře zhruba 16 hektarů, o které se staral. Po pěti letech vybudoval vedle svého domu i novou provozovnu se skladem číslo 74, kam převezl veškeré zásoby a vybavení ze Žďáru.

Síťkované tašky nadále zdokonaloval, hlavně pokud šlo o jejich trvanlivost. Kromě toho ale ve třicátých letech zavedl i výrobu dalších druhů síťkovaného zboží – závojů na ochranu účesu po ondulaci, sítěk na míče či hrací kuličky nebo rybářských a tenisových sítí. Obrat firmy díky těmto nápadům nadále rostl, což místním domáckým výrobcům zajišťovalo slušný výdělek.

Od tašek k záclonám

Roku 1939 se Krčil stal spoluzakladatelem družstva SLUM (Slovácké lidové umění moravské) v Uherském Hradišti, které se později změnilo na Ústředí lidové a umělecké výroby (ÚLUV). Začátkem druhé světové války pak jeho firma přerušila vývoz do Německa, protože nechtěla nijak spolupracovat s nacistickým režimem. Vyhnula se tedy poválečným konfiskacím, roku 1948 na ni ale byla uvalena národní správa a se soukromým podnikáním byl konec. Národním správcem se staly Továrny stuh a prýmků Krnov. Po několika měsících byla provozovna definitivně začleněna do socialistického sektoru a stala se součástí národního podniku Konopa se sídlem v Českém Krumlově.

Krčil se snažil ještě dokončit rozdělanou práci, což se mu ovšem nevyplatilo. Byl odsouzen za „pletichy proti znárodnění“ a musel si odsedět čtyři roky ve valdické věznici. Po této nelehké době se vrátil do ÚLUV jako technický vedoucí a roku 1956 se zasloužil o vybudování nového pracoviště v Bystřici nad Pernštejnem. To se pod hlavičkou Okresního průmyslového podniku jako jediné ve střední Evropě zabývalo výrobou ručně síťkovaných záclon.

Závodu brzy dodávalo materiál přes 300 domáckých pracovnic s dlouholetou praxí, hlavními odběrateli byly exkluzivní hotely a lázně, Karlovými Vary počínaje, Piešťany konče. K obměně vzorů přispěla svými návrhy řada českých výtvarnic, mezi nimi Luba Krejčí, Alžběta Voštová-Reichová nebo Jarmila Sláčiková. Na chodu pracoviště se přitom významnou měrou podílela také Krčilova žena Marie, držitelka titulu mistryně lidové umělecké výroby pro obor ručního síťkování a vyšívání. Poptávka po ručně síťkovaných a vyšívaných záclonách neustále rostla a brzy se objevily i první možnosti exportu do zahraničí.

Socha z drátu

V roce 1963 odešel Vavřín Krčil do důchodu, ani poté ale neustal v práci, jíž věnoval přes 40 let života. Jeho cílem bylo získat pro československé ručně síťkované záclony nová odbytiště. Jezdil proto do Rakouska, Německa i Švýcarska, aby tam dojednal nové kontrakty. Na jedné z takových cest 17. října 1968 v Langenu u Frankfurtu nad Mohanem zemřel. Urna s jeho popelem byla převezena do vlasti a uložena do rodinné hrobky na Zelené Hoře ve Žďáru nad Sázavou. Pomník s jeho reliéfem vytvořil národní umělec Břetislav Benda. 

Vedení pracoviště Pernštejn převzal už roku 1963 syn Oldřich, který ho záhy přemístil do nedalekého Víru. Dosavadní produkci přitom rozšířil o závěsy zdobené výraznou batikou z tvorby brněnské výtvarnice Anny Orlové. Oldřich Krčil zemřel roku 1975 v pouhých sedmačtyřiceti letech a byl zároveň posledním z rodiny, kdo na Vysočině organizoval a rozvíjel ruční síťkování a vyšívání. Pracoviště ve Víru bylo po jeho smrti zrušeno, čímž zanikla ojedinělá lidová umělecká výroba, jediná svého druhu v Československu.

TIP: Zlaté české ručičky: Kteří naši vynálezci udělali díru do světa?

O mnoho lépe si nevedly ani populární síťovky, vyráběné v národním podniku Konopa, později i v jiných závodech. Zpočátku byly velmi oblíbené, celé generace v nich nosily lahve s mlékem, pivem či balíčky s potravinami. Od šedesátých let je ale začaly vytlačovat levnější igelitové tašky, které v dalších desetiletích trh zcela ovládly. Teprve v poslední době se síťovky dostávají znovu do módy a v malém množství se je pokouší vyrábět několik firem, přestože už nejde o klasické síťkování ani ruční práci.

Odhalení sochy sedícího muže se síťovkou ve Žďáru nad Sázavou se zúčastnil i vnuk Vavřína Krčila – Roman Krčil. (foto: Profimedia)

A nezapomnělo se ani na Vavřína Krčila. Vedení žďárské radnice přišlo roku 2015 s návrhem umístit na spodní konec zdejšího náměstí Republiky sochu, která by na vynálezce unikátní tašky odkazovala. Jejím autorem je Jiří Plieštik, skulptura má podobu sedícího muže se síťovkou a celá je vyrobená z drátu. Slavnostně odhalena byla roku 2016.

Zpravodajské služby SSSR během války v Koreji s největší pravděpodobností získaly informace o tom, že v případě nukleární války by se USA těšily zdrcující převaze. Na přelomu roků 1950 a 1951 totiž vlastnily kolem 300 pum Mark 4 a přibližně 50 atomových zbraní jiných typů. Vedle toho disponovaly několika desítkami B-29, které mohly tyto bomby přepravit z evropských či asijských základen nad velkou část území komunistické velmoci.

Předchozí část: Atomová hrozba visící nad světem: Jaderný arzenál v Koreji (1)

Stalinův arzenál

Sovětský svaz, jenž provedl první jadernou zkoušku 29. srpna 1949, měl v době korejské války zřejmě jen pět až sedm nukleárních bomb typů RDS-1, RDS-2 a RDS-3. Jejich ekvivalent se pohyboval mezi 22 a 41 kilotunami a podobně jako v případě amerických typů šlo o značně rozměrné a těžké zbraně, které tedy musely dopravovat výkonné strategické bombardéry. Sovětský svaz vlastnil stroje Tupolev Tu-4 (v kódu NATO zvané též Bull), jež na pohled vypadaly jako přesné kopie B-29, jimiž koneckonců i byly.

Konstruktér Tupolev obdržel od Stalina příkaz co nejrychleji zkopírovat americké čtyřmotoráky, které během druhé světové války nouzově přistály na sovětském území. Dolet Tu-4 s těžkou pumou řady RDS ale umožňoval dosažení kontinentálního území USA pouze „jednosměrně“, tedy bez zpátečního letu, a tudíž by zřejmě dostaly přednost útoky na vojenské cíle v západní Evropě. Každopádně zůstávalo značně sporné, jak spolehlivě by celá kombinace pracovala, neboť SSSR uskutečnil první shoz své jaderné pumy ze vzduchu až v říjnu 1951.

Američané ale tehdy většinu těchto údajů neměli a předpokládali, že sovětské zásoby se nacházejí na podobné úrovni jako jejich vlastní. Dnes se tedy často ozývají hlasy, že generál MacArthur měl tehdy vlastně pravdu, protože nukleární arzenál mohl vyhrát korejskou válku, zatímco SSSR by atomový konflikt neriskoval. Stalin by si totiž dokázal spočítat, že by šlo o katastrofickou porážku.

Odpověď čínského generála

Proti tomu se ale ozývají také názory, že jaderné prostředky by vítězství v korejské válce možná nezajistily. Ničivý účinek na severokorejská a čínská vojska by v hornatém terénu Korejského poloostrova vůbec nemusel být tak strašlivý, jak předpokládal MacArthur. Vedle toho zůstává dost sporné, zda by nukleární zbraně dokázaly eliminovat čínský týl, pokud by se sáhlo k útokům i na teritorium samotné Čínské lidové republiky, což generál rovněž zvažoval.

Tehdejší ČLR totiž představovala zaostalou zemědělskou zemi, kde by se pro nukleární bomby zřejmě těžko hledaly nějaké adekvátní průmyslové a vojenské cíle. Mao Ce-tung hleděl na jaderné zbraně aspoň zpočátku přezíravě, prohlašoval je za „papírové tygry“ a soudil, že odstraší jen toho, kdo trpí přehnaným strachem ze ztrát. Právě ten Peking neměl, jak dokazuje i groteskně děsivý, ale velmi příznačný výrok jednoho čínského generála, jenž na dotaz sovětského poradce ohledně hypotetického nasazení „atomovek“ USA proti jeho zemi odpověděl: „No a co? Tak nás bude o milion míň.“

Odstrašit nepřítele

Zůstává tedy velice diskutabilní, jaké dopady by případné vynesení „atomové karty“ mělo, byť jisté je, že jaderné odstrašování už zůstalo pevnou součástí přístupu USA ke Korejskému poloostrovu, protože US Army tam v roce 1958 umístila nukleární zbraně. Jejich počet posléze dosáhl skoro tisícovky. Na počátku šlo o hlavice pro taktické balistické rakety MGR-1 Honest John a granáty pro těžké kanony M65 ráže 280 mm (známé rovněž pod přezdívkou „Atomová Anča“).

Dokončení: Atomová hrozba visící nad světem: Jaderný arzenál v Koreji (3)

Později nastoupily další typy, například letecké pumy nebo balistické střely Lance. V závěru studené války však USA zahájily stahování těchto zbraní, kterých tam nakonec zůstalo okolo stovky, a v roce 1991 oznámil prezident George H. W. Bush, že odstraní i tyto hlavice. V roce 1992 podepsaly oba korejské státy dohodu o denuklearizaci poloostrova, ovšem ani jeden z nich neměl v tomto „čisté svědomí“.

Prales tvoří součást Parque Natural de Madeira, založeného v roce 1982, jenž se rozkládá na 15 % portugalského ostrova. Porost se vyznačuje značnou vlhkostí, a jeho zeleň tak několik hodin denně halí mlžný opar. I to přispívá nejen ke snovým pohledům skrz větve stromů, ale také k ohromné pestrosti původní fauny a flóry: Kromě unikátních druhů hmyzu, pavouků či měkkýšů lze na malém kousku pevniny v Atlantiku narazit na holuba dlouhoprstého či na dva vzácné zástupce netopýrů – stromového a makaronéského, kteří se jinde na Zemi nevyskytují.

Září barvami

Díky relativní izolovanosti Madeiry se tamní les nepotýká se zavlečenými druhy, tudíž si po tisíce let uchoval z devíti desetin stejnou strukturu. Hraje významnou roli také při udržování hydrologické rovnováhy na ostrově, což má velký význam pro přetrvání biologické rozmanitosti. 

Když se prales právě nenoří do mlhy, září žlutými květy vavřínu azorského, modrými a bílými kalokvěty i červenými bobulemi cesmíny. Prožitek z jeho návštěvy umocňují věkovité stromy, jejichž stáří se v některých případech odhaduje až na 800 let. Společnost jim dělají endemické mechy i vodopády a útesy, stejně jako ojedinělé uměle vytvořené zavlažovací kanály – proslulé levády. 

Podél slavných levád

Soustavu začali už v 15. století budovat první portugalští osadníci, aby mohli přivádět vodu na subtropický jih ostrova ze severu, kde ročně spadne až 2 000 mm srážek. Pokud jde o celkovou délku levád, zdroje se různí, ale od roku 2007 zaznívají údaje o 2 400 až 5 000 km. Podél kanálů vedou až dvoumetrové cesty, umožňující přístup do jinak neproniknutelného lesa. Kvůli ochraně přírody však návštěvníci musejí často projít až 600 metrů dlouhým tmavým tunelem.

TIP: Madeira, ostrov věčné zeleně a zahrada uprostřed Atlantiku

Část pralesa kdysi do určité míry poškodily pasoucí se ovce a kozy, brzy však oblast opustily. A nenarazíte tam ani na obdělávanou půdu či budovy – jen pár chatek pro ty, kdo se starají o levády.