V letní sezóně lákají Jizerské hory k pěším túrám a cyklistickým vyjížďkám, v zimě se díky desítkám kilometrů dobře udržovaných lyžařských stop stávají opravdovým rájem běžkařů. A protože tu sněhu bývá někdy víc než dost, nezřídka se stane, že některé oblasti jsou pak na čas odříznuté od „zbytku“ světa.

Zimním kouzlem doslova hýří i mnohá zákoutí mezi pramennými bystřinami Jizery a jejího prvního přítoku Jizerky se třemi horskými osadami po obou stranách české a polské hranice – Jizerkou, Velkou Jizerou a Orle. Těm se tu pro zdůraznění jejich svébytného rázu a půvabu někdy říká Tři Iseriny.

Po toku Jizery a Jizerky

Podivným slovem iserin, pocházejícím z někdejšího německého názvu Jizerky, se neoznačovaly jen osady, ale také unikátní odrůda nerostu ilmenitu, která se zde spolu s některými dalšími drahými kameny kdysi hojně nacházela. „Tři Iseriny“ se navíc jmenuje poutavá kniha M. Nevrlého, O. Simma a J. Pikouse (vydaná roku 2006) a také naučná stezka, která spojuje nejzajímavější místa v okolí tří výše zmíněných horských osad.

Krajinné partie horních toků Jizery a Jizerky si jsou v mnohém podobné. Obě bystřiny vytékají z náhorních rašelinišť a posléze se vinou poměrně širokými údolími, jimž se místně říká „louky“. Malou Jizerskou loukou přitéká Jizerka ke stejnojmenné osadě, Velkou Jizerskou loukou se zase klikatí horní tok Jizery, sledovaný česko-polskou státní hranicí. Obě údolí navzájem odděluje táhlý a převážně zalesněný Střední jizerský hřbet.

Kolem Pytláckých kamenů

Asi nejvhodnějším výchozím místem k malebným a v zimě snad i trochu tajemným partiím kolem Jizerky a Jizery je horská osada Jizerka „na konečné“ silniční spojky od Horního Polubného. Cesty s lyžařskými stopami se odtud rozbíhají doslova na všechny strany a k nejatraktivnějším z nich patří červeně značená trasa, přecházející podstatnou část Středního hřbetu. Jeho vrcholové části mnohde zdobí bizarní scenérie žulových skal a otevírají se odtud i pěkné výhledy do okolních horských partií.

Hřbet vrcholí Jelení strání (1 018 metrů n. m.) a zčechranou skupinou Věžních skal. Poblíž minete menší a už „neviklavý“ Viklan, ale mohutností i členitostí vyniká především hradba Pytláckých kamenů. Pojmenování dostala podle legendami opředeného jizerskohorského pytláka Hennricha, který tu před dvěma staletími přebýval a měl skrýše mezi skalními bloky. K pozoruhodným útvarům v okolí patří i pěkně tvarovaná skalka, přiléhavě zvaná Houba, ale červeně značená hřebenovka se jí vyhýbá a pokračuje kolem chráněného rašeliniště Jizery k turistickému rozcestníku na Předělu. Odtud se lze vrátit do Jizerky po některé z běžkařských tras.

Kopec s miniaturou varhan

Působivou dominantou Malé Jizerské louky a osady Jizerka je strmá hora Bukovec (1 005 metrů n. m.). Z horní části osady ji přechází trasa již zmíněné naučné stezky, ovšem v zimě jde o úsek poměrně náročný. Mezi všemi jizerskohorskými vrchy je Bukovec z geologického hlediska ojedinělou a vskutku pozoruhodnou výjimkou. Na rozdíl od výhradně žulového okolí jej tvoří tmavá vyvřelina čedič, svědčící o dávné (třetihorní) sopečné činnosti.

O Bukovci jakožto o sopce lze ovšem hovořit jen se značnou výhradou – kopec je totiž už „jen“ pozůstatkem buď protáhlého žilného tělesa, nebo přívodního lávového komínu. Čedič vystupuje přímo na vrcholku, kde zaujme i typickou sloupcovitou odlučností, jakousi miniaturou známých „kamenných varhan“. A protože je zdejší bukový prales v zimě bez listů, oceníte odtud i pěkný výhled do okolí.

Od soutoku do Polska

Strmý severní svah Bukovce vás bude provázet i tehdy, pokud se z Jizerky vydáte kolem stejnojmenné říčky k polské státní hranici. Až v tomto sevřeném údolí, procházeném žlutým značením a v zimě i běžkařskou stopou, se dosud poklidný tok Jizerky změní v prudkou bystřinu s balvanitým řečištěm a peřejemi. Na východním úpatí Bukovce pak její pouť končí vtokem do větší „sestry“, řeky Jizery.

Partie při soutoku patří k nejpůvabnějším v celém pohoří a návštěvníkům zde dobře slouží Karlovský most, přes který lze přejít – pod dohledem sošky sv. Jana Nepomuckého – nejen řečiště Jizery, ale též státní hranici a vydat se za zbývajícími „Iserinami“ na polské území.

Místo školy osamocený hostinec

Jestliže to od Karlovského mostu vezmete proti hraničnímu toku Jizery, tak se asi po dvou kilometrech přiblížíte do širokého údolí Velké Jizerské louky. Je posazeno mezi táhlými pásmy – polským Vysokým hřbetem s nejvyšší kótou celého pohoří Wysokou Kopou (1 126 metrů n. m.) a českým Středním hřbetem se zdaleka nápadnou hradbou Pytláckých kamenů. Velká Jizerská louka, na níž kdysi byla rozseta stavení horské vísky Velká Jizera (Wielka Izera – dříve Gross Iser), má podobný ráz jako okolí naší Jizerky – jen typickou křivku kopce Bukovce bychom tu hledali marně…

V tomto až nostalgicky poklidném zákoutí je těžké uvěřit, že kdysi i na této „Iserině“ panoval čilý ruch. Z několika desítek stavení však 2. světovou válku a poválečné události přečkalo jen jediné, sloužící dnes jako horský hostinec (Chatka Górzystów). Uvnitř hostince, který je od Karlovarského mostu vzdálen asi šest kilometrů, čeká návštěvníka překvapení v podobě regálů s knihami, dobovými obrazy a různými předměty, ponechanými jako upomínka na dobu, kdy tu byla škola. Velká Jizera je i významnou křižovatkou turistických a lyžařských tras, z nichž nejužívanější pokračuje přes horské sedlo do lázeňského střediska Swieradów Zdrój.

Na prahu běžkařského ráje

Od soutoku Jizery a Jizerky to přes Karlovský most je asi jen kilometr také k poslední z Iserin – horské osadě Orle. Ani z této někdejší sklářské a dřevařské usedlosti se do nynějška mnoho nezachovalo. Oblíbenou zastávkou je tu horská hospůdka na místě někdejší hájovny, poblíž které asi nepřehlédnete bílý křemenný balvan se soškou skláře. Před nedávnem tu byly do země zasazeny i poněkud neobvyklé sluneční hodiny s kamenným gnómonem.

Z Orle zbývá zhruba čtyři kilometry do vesničky Jakuszyce, rozprostřené v polské části horského sedla nad Harrachovem. Tyto pasáže táhlých hřbetů a zvlněných plání na rozmezí Jizerských hor a Krkonoš ožívají hlavně v zimních měsících, kdy se díky desítkám kilometrů výborně udržovaných stop stávají skutečným eldorádem běžkařů. Lyžařský areál se nachází v bezprostřední blízkosti státní hranice a je tedy dobře dostupný i z naší strany. U frekventované silnice z Harrachova se dá dobře zaparkovat a vlakovou zastávku zde má také horská železnička z Kořenova a Harrachova do podhorské Szklarske Poręby.

Připomínka „drahokamové horečky“

Jizerské hory kdysi patřily k proslulým nalezištím drahých kamenů. Zvláštní postavení mezi nimi měly rozličné odrůdy vzácných minerálů, rýžované v naplaveninách horských bystřin, zejména pravostranných přítoků horního toku Jizerky. Ve středověku, zejména pak v 16. století, dosáhl jejich věhlas takových rozměrů, že i v tomto obtížně přístupném terénu vyvolal nefalšovanou „drahokamovou horečku“.

TIP: Drsné kouzlo střechy Evropy: Národní přírodní rezervace Králický Sněžník

O unikátním iserinu, což je odrůda minerálu ilmenitu (oxid železnato-titaničitý), se zmiňuje už text článku, ale z evropského hlediska byly nejvýznamnější nálezy drahokamových odrůd korundu (oxid hlinitý, po diamantu druhý nejtvrdší nerost) – černý korund, bezbarvý leukosafír, rudý rubín a především modrý nebo modrozelený safír. Četné nálezy tohoto jinak velice vzácného kamene zde daly jméno jedné ze zdrojnic Jizerky – Safírovému potoku, jehož tok je však součástí chráněného území (národní přírodní rezervace Rašeliniště Jizerky) s přísným zákazem sběru, natož pak rýžování veškerých nerostů.

Ačkoli Žofie Chotková považovala za svůj mateřský jazyk němčinu, narodila se do rodu, který se v Českém království objevuje už ve 14. století. Chotkové se postupně rozdělili do několika rodových větví a z drobné šlechty se díky službě habsburské monarchii dostali až k titulu hrabat. Svá rodová sídla si vystavěli ve Veltrusích, Kačině či Velkém Březnu.

Snad největší prestiž a vliv získal Žofiin dědeček Karel Chotek. Léta působil jako guvernér v Istrii či Tyrolsku a nakonec to dotáhl až k postu nejvyššímu – roku 1826 ho jmenovali nejvyšším purkrabím Království českého a prezidentem zemského gubernia. Pro kariéru u Habsburků se české kořeny zrovna nehodily a Chotkové se nijak národně neprofilovali. Žofie Chotková mluvila česky jen trochu a pouze v dobách, kdy pobývala s manželem a dětmi na Konopišti.

Karel Chotek ale nepatřil mezi ty „poturčence horší Turka“ a k českému národnímu hnutí choval pochopení. Coby nezaujatý úředník se soustředil hlavně na výsledky – uvažoval moderně a vedl si velmi dobře – na poměry zkostnatělého státního aparátu byl zkrátka až revolučně výkonný, ačkoli politicky patřil mezi konzervativce. Nechal rozšiřovat silniční síť v zemi, dláždit ulice, zavádět kanalizaci v kovových trubkách či plynové pouliční osvětlení. Zakládal parky, ale i dětské opatrovny a ústavy pro slepé, hluchoněmé, vdovy či sirotky.

Na cestách

Žofie si svého úspěšného děda příliš neuži­la. Narodila se jen několik měsíců před jeho smrtí. Páté dítě Vilemíny Kinské a Bohumila Chotka dostalo jméno Sophie Marie Josefína Albína Chotková z Chotkova a Vojnína. Její otec se jako mladší syn nemohl spoléhat na rodové dědictví, a dal se proto logicky na diplomatickou a úřednickou dráhu. Působil ve Stuttgartu, kde se narodila Žofie, ale také v Londýně, Berlíně, Madridu a krátce i v Petrohradu. Jako jistý azyl, kam se uchýlili například během prusko-rakouské války, když museli odejít z Berlína, jim sloužilo rodové sídlo ve Velkém Březnu. Finančně jim ovšem nebylo co závidět. Diplomatický plat nestačil na potřebně reprezentativní život. Z Madridu se například museli přesunout do levnějšího Bruselu. 

V Belgii se hraběcímu páru dařilo mnohem lépe. Dokonce navázali vcelku dobré vztahy s královskou rodinou. Jako anekdota zní fakt, že Bohumil dokonce organizoval „náhodné“ setkání belgické princezny Štěpánky a následníka trůnu prince Rudolfa. Jak známo, k sňatku nakonec došlo, ale manželství se fatálně nevydařilo. Kdo ví, možná kdyby si Rudolf nemusel vzít ženu s tak rozdílnou povahou, jakou měla Štěpánka, možná by se nikdy neuchýlil k sebevraždě s mladou milenkou – a Žofie Chotková by nikdy nenadělala habsburské monarchii tolik vrásek. O tom však můžeme jen spekulovat.

Po vyhlášení Německého císařství se Bohuslav Chotek přece jen do Německa vrátil. Nemířil ale do Berlína. Diplomata před penzí odveleli do Drážďan, kde zprostředkovával sňatek arcivévody Otty, synovce rakouského císaře (a bratra Františka Ferdinanda d’Este) se saskou princeznou Marií Josefou. Jednání dopadla úspěšně, ale ani toto politické manželství se nevydařilo – narodil se z něj však budoucí poslední rakouský císař Karel I.

V cizích službách

Dříve téhož roku, na jaře 1886, zemřela Bohuslavova věrná žena Vilemína Kinská. Ovdovělý diplomat zůstal sám s pěti neprovdanými dcerami. Šestá z jeho dcer se už pod čepec dostala dříve a sedmá a nejstarší z nich, Sidonie, si zvolila dráhu jeptišky. Jak je měl zaopat­řit? Mladé šlechtičny nedisponovaly kdovíjakým věnem. Ovládaly etiketu, vedle němčiny hovořily také francouzsky. Dostaly i přiměřené vzdělání a měly jistou společenskou prestiž. Ale tolik sňatků se přece jen prodraží.

Svízelná situace nejspíš obměkčila i Františka Josefa I. Za dlouholeté věrné služby monarchii se císař rozhodl Chotkovým pomoci. Dvacetileté Žofii tak zařídil místo dvorní dámy u arcivévody Bedřicha Rakousko-Těšínského a jeho manželky Isabely. Dívka se přestěhovala do jejich paláce v Prešpurku a ve „službě“ za byt, stravu a měsíční plat zůstala dalších jedenáct let! Vyplácený honorář jí totiž nikdy nestačil na to, aby se osamostatnila – o to se postaraly náklady na reprezentativní oblečení a občasné cesty za sourozenci a otcem.

Seznámení

Obrat v Žofiině životě způsobila až romance s následníkem trůnu Františkem Ferdinandem. Kdy se vlastně potkali? Traduje se, že na plese pořádaném roku 1894 v paláci Františka Thun-Hohensteina na pražské Malé Straně. Hraběnka v prostých bílých šatech a jen s malým křížkem na krku údajně arcivévodu okouzlila. Několikrát ji vyzval k tanci a věnoval se jí během celého večera. Tato historka je ovšem nejspíš zcela vymyšlená. Oba se museli poznat mnohem dříve.

Žofiina starší sestra Marie Pia se totiž už před lety provdala za doktora práv Jaroslava Thuna-Hohensteina, nejmladšího syna z děčínské větvě rodu. Jaroslav i jeho bratr František se s Františkem Ferdinandem d’Este přátelili. A právě Marie Pia mohla budoucí milence blíže seznámit. Žofie se navíc spolu se svou paní, arcivévodkyní Isabelou, účastnila všech rodinných setkání habsburského dvora. Ti dva se tedy museli vidět mnohem dříve, minimálně se poblíž sebe ocitli na hromadné fotografii pořízené z lovu někdy v roce 1892. O dva roky později si však už pravidelně psali. A Ferdinand ji oslovoval „Milovaná Žofie“…

Armádní povinnosti mezitím Františka Ferdinanda zavedly do Českých Budějovic. Strávil zde rok a během té doby často mířil na pár dní či alespoň odpoledne do Prešpurku. S rodinou arcivévody Bedřicha hrával tenis, chodil plavat nebo se prostě jen společně bavili hudbou. A arcivévodkyně Isabela si dělala naděje, že jednatřicetiletý následník jezdí ve skutečnosti za její nejstarší dcerou, šestnáctiletou Marií Kristinou.

Vážné onemocnění

Na jaře 1895 se František Ferdinand necítil zdráv a nechal se prohlédnout lékařem. Zjistilo se, že trpí tuberkulózou stejně jako jeho matka, která na zákeřnou nemoc před lety zemřela. Fatální diagnóza mu převrátila život. Tři roky se musel léčit. Cestoval za příhodnějším klimatem po Středomoří. Jeho otec Karel Ludvík dokonce podnikl pouť do Svaté země, aby tak pro syna vyprosil Boží požehnání. Bohužel přitom sám zemřel, když se nakazil tyfem ze špinavé vody posvátné řeky Jordán.

Beznadějnou a tíživě dlouhou dobu pacientovi projasňovaly hlavně dopisy od Žofie. Dopisovali si samozřejmě pod falešnými jmény. Toto období naložilo mnoho trápení i Žofii. Nejen že se strachovala o muže, kterého nejspíš už z plného srdce milovala. Roku 1896 osmadvacetiletá dívka nadobro osiřela. Kromě své pozice dvorní dámy neměla nic. Dělaly jí starosti dosud nezaopatřené mladší sestry, stresovala ji její nepříjemná panovačná zaměstnavatelka. Zhroutila se. Drasticky zhubla a musela celý podzim roku 1896 strávit ve švýcarském sanatoriu.

Možná že prožívané strázně oba mladé lidi ještě více sblížily. Co na to jejich okolí? Historka o náhlém odhalení nejspíš neobstojí. Arcivévodkyně Isabela pravděpodobně dobře viděla, že následník projevuje Žofii jisté sympatie. Nečekala ovšem, že by se měly jakkoli prohlubovat či vyústit v něco zásadnějšího. Milostný románek ničemu nevadil – mladí muži přece mají jisté potřeby a koneckonců – František Ferdinand zplodil nemanželského syna už několik let před tím, než poznal Žofii – se svou tehdejší pražskou milenkou Marii Hahnovou.

Poprask

Historka o tom, že Isabela odhalila utajovaný poměr své dvorní dámy jen díky zapomenutým kapesním hodinkám, v nichž měl František Ferdinand Žofiinu podobenku, zní sice efektně, ale nezakládá se na pravdě. Skandál mohl poškodit a ztrapnit spíše její vlastní dceru, a to potřebovala Isabela ze všeho nejméně.

Žofie se ale objevila po boku svého milého na maškarním plese ve Vídni. A arcivévoda za ní odjel i do chorvatské Opatie, kam ona doprovázela svou svěřenku Alici. Na kontrolní návštěvě se tu nečekaně objevila i dívčina matka Isabela a se Žofií se zle pohádala. Ferdinand ji bránil – a nazval ji před soptící arcivévodkyní svou nevěstou. To teprve Isabelu rozzuřilo!

František Ferdinand raději sám informoval císaře, že si vyvolil Žofii za manželku a prosí ho o svolení ke svatbě. Jednatřicetiletá dvorní dáma poté „z osobních důvodů“ požádala o uvolnění ze služby. Na začátku května 1899 tak opustila Prešpurk nadobro. Přitom neviděla budoucnost zrovna růžově. Pokud by její milý podlehl nátlaku a vzdal se jí, zbýval by jí jen klášter. S tak zásadně pošramocenou pověstí by jiného ženicha a nejspíš ani odpovídající zaměstnání nesehnala. Uchýlila se k příbuzenstvu. A čekala, jak to vše dopadne. Trvalo to více než rok! 

Císař nehodlal ustoupit – morganatický sňatek u budoucího císaře nepřipadal v úvahu. Poštval na nezdárného synovce celou rodinu i jeho přátele. Měli mu domluvit. A nejen jemu – nátlak směřovali i na Žofii. Prý se vzpírá Boží vůli! Měla by raději sama vstoupit do kláštera! Vydírali i její sourozence, kteří na císařově dobré vůli existenčně záviseli. Jenže František Ferdinand v listopadu 1899 císaři pohrozil, že z následnictví abdikuje. A zněl velmi přesvědčivě. K arcivévodově štěstí považoval císař dalšího z potenciálních kandidátů na trůn – Františkova staršího bratra Ottu – za prostopášníka a nezodpovědného záletníka. 

Vítězství

Až na konci roku se tedy opatrně začaly hledat právnické cesty, jak manželství povolit, ale zároveň připravit budoucí manželku a její děti o všechny výhody panovnického rodu. Čistě teoreticky bylo totiž možné Žofii korunovat královnou v Uhrách, neboť maďarské právo morganatický sňatek nerozlišovalo. A její děti by si mohly činit nároky na uherský trůn. I toto riziko však císař raději podstoupil, než aby ohrozil monarchii „chaosem“ zosobňovaným arcivévodou Ottou. Žofie se mezitím přesouvala od jedné sestry k druhé. Až v létě roku 1900 si arcivévoda pro svou budoucí manželku zajel do Drážďan k její sestře Antonii a odvezl si ji s sebou do Čech.

K renunciaci, tedy oficiálnímu prohlášení, v němž se arcivévoda František Ferdinand před svědky zřekl trůnu pro své budoucí potomky, došlo 28. června 1900. Žofie Chotková nesměla být korunována na císařovnu ani se stát členem habsburského domu. Stejně tak její děti nemohly figurovat v oficiálním habsburském rodokmenu nebo dědit po svém otci cokoli jiného než jeho osobní majetek. Poté už šťastné milence čekala svatba – snad nejskromnější, jakou kdy nějaký arcivévoda měl.

Odehrála se 1. července 1900 v Zákupech, na letním sídle ženichovy milované nevlastní matky arcivévodkyně Marie Terezie, která ho po celý život podporovala a povzbuzovala. A také jen její dvě dcery, Františkovy polorodé sestry, se obřadu účastnily. Od ostatních Habsburků přišlo jen chladné mlčení. Zato nevěstina rodina se objevila v hojném počtu.

TIP: Navzdory dvoru i císaři: František Ferdinand sňatku s Žofií nikdy nelitoval

V takový happy end možná ani nedoufali. Z pouhé hraběnky Chotkové se nakonec z císařova rozkazu stala kněžna z Hohenbergu. Ani to ji nezbavilo ústrků. V divadle například nesměla sedět vedle svého muže, neboť tomu byla vyhrazena pouze císařská lóže. Do ní ona přístup nedostala. Ani jejich děti coby plody nerovného manželství nemohly nosit příjmení svého otce, ale smyšlený titul Hohenberg, kterým se František Ferdinand podepisoval, když cestoval inkognito. Do Vídně pevně sešněrované protokolem a ceremoniály zkrátka rodina zajížděla co nejméně. Na manžele i přes to čekalo šťastných čtrnáct let společného života na Konopišti… 

Ruští kosmonauté Sergej Prokopjev a Dmitrij Petelin měli během včerejška v otevřeném vesmíru strávit šest hodin a 37 minut. Jejich úkolem bylo pomocí manipulátoru ERA přenést chladič výměníku tepla z malého výzkumného modulu Rassvet, do víceúčelového laboratorního modulu Nauka. Výstup byl ale kvůli úniku chladící kapaliny z lodi Sojuz zrušen.

Rusko se prostřednictvím tiskové agentury TASS v reakci na zrušený výstup kosmonautů nejprve omezilo na konstatování, že příčinou byla blíže nespecifikovaná technická závada. Výkonný ředitel ruské vesmírné agentury Roskosmos Sergej Krikaljov ale později únik potvrdil s tím, že jej mohlo zapříčinit poškození pláště Sojuzu po nárazu mikrometeoritu. Poškození vnějšího pláště podle něj mohlo vést k problémům s teplotou v jednom z úseků Sojuzu.

TIP: Kosmonauti objevili na modulu Zarja ruské sekce ISS nové praskliny

Podle zástupců NASA je Mezinárodní vesmírná stanice v dobrém stavu a posádka Expedice 68 je v bezpečí. Kosmonauti neopustili ISS a nikdo z posádky nebyl vystaven unikající chladící kapalině. Americká posádka se nadále připravuje na výstup naplánovaný na pondělí 19. prosince, ruská část svůj plánovaný výstup 21. prosince odložila na neurčito.

Hadí penisy (hemipeny) vědci studují už desítky let, pohlavní orgány samic ale byly dosud poněkud přehlížené. Podle doktorandky a vedoucí výzkumné pracovnice Megan Folwellové z Přírodovědecké fakulty University v Adelaide ani tak nešlo to, že by pohlavní orgány hadích samic byly pro vědce nepolapitelné – spíše se jimi vědci jednoduše nezabývali.   

Podle studie zveřejněné v odborném časopise Proceedings of the Royal Society B Journal mají hadí samice klitorisy dokonce dva – oddělené tkání a skryté na spodní straně ocasu. Skládají se hlavně z nervů, kolagenu a červených krvinek.

TIP: Vědci zjistili, která část ženského mozku reaguje na stimulaci klitorisu

Folwellová začala po hadím klitorisu pátrat, protože se jí nezdálo, že by ho hadi na rozdíl od tolika jiných zvířat neměli. Hadí klitoris vědkyně objevila v těsné blízkosti pachových žláz, které hadí samičky používají k vábení partnerů. Strukturu ve tvaru srdce poprvé našla u zmije a posléze i u osmi dalších druhů. 

Objev může přispět ke tvorbě nových teorií o hadím sexu, jejichž součástí může teď být i schopnost samic cítit rozkoš. Až dosud totiž podle Folwellové měli vědci za to, že hadí sex je především o samčí agresi a donucení.

Spojené státy v dnešní době čelí obludné epidemii závislosti na opiátech a podobné problémy mají s těmito látkami i další země. Opiáty jsou užitečné pro tlumení bolesti, ale k závislosti je při jejich užívání vždy velice blízko. Co kdyby ale byl po ruce mnohem levnější, jednodušší a především bezpečnější prostředek proti bolesti?

V jednom z dřívějších výzků vyšlo najevo, že zelená barva u lidí spouští pozitivní emoce a co je ještě lepší, že snižuje bolest u pacientů s chronickou migrénou a fibromyalgií. Jde o fascinující fenomén, který nabízí rozmanité možnosti využití. Odborníci ale až doposud nevěděli, jak vlastně zelené světlo ovlivňuje lidské tělo.

Zelené světlo a myši

Tým čínských odborníků ve snaze vyřešit tuto záhadu studoval vliv zeleného světla na myši, které slouží jako laboratorní model výzkumu artritidy. Jejich výzkum zveřejnil odborný časopis Science Translational Medicine. Úvodní experimenty ukázaly, že zelené světlo i u těchto myší snižuje projevy bolesti. V další sérii pokusů vědci zjišťovali, které světločivné buňky se podílejí na tomto efektu zeleného světla.

Postupným vyřazováním jednotlivých typů buněk citlivých na světlo v sítnici myší vědci dospěli k závěru, že působení zeleného světla proti bolesti zprostředkovávají čípky, tedy buňky zodpovědné za barevné vidění. Když pak sledovali přenášení signálu z těchto buněk, zjistili, že zelené světlo spouští signální dráhu, která aktivuje opioidní receptory v oblasti rapheálních jader v mozkovém kmeni (nucleus raphes dorsalis). To pravděpodobně souvisí s potlačením bolesti. 

TIP: Trápí vás migréna? Možná vám pomůže zelené světlo!

Čínský výzkum potvrdil, že zelené světlo působí na mozek myší způsobem, který vede k snížení vnímání bolesti. Zatím sice není jasné, zda podobný mechanismus funguje i u lidí, ale autoři věří, že signální dráha, kterou ovlivňuje zelené světlo, by mohla být v budoucnu využita pro zvládání bolesti.

Kronikáři jí připsali nejméně deset oslavných jmen a čestných titulů – Aigiarne, Khotol Tsagaan, Měsíční paprsek nebo Yaruq, ale nejznámější je pořád jako princezna-bojovnice, Khutulun. V Mongolsku je tato prapravnučka samotného Čingischána dodnes živou legendou. Uctívanou, opěvovanou, inspirující. Bohužel právě její polo-mytický statut je příčinou hlubšího nepochopení skutečné role, jakou kdysi zastávaly ženy ve válkách mezi mongolskými klany.

S ženami, nebo bez?

V krátkosti jde o dvě protichůdné interpretace jednoho střípku historie. Podle oficiálnější, mongolské verze totiž ženy v 13. století v chánových armádách nesloužily. Což má činit případ opěvované Khutulun zcela výjimečným a unikátním. Anebo – jak upozorňují spíše zahraniční zdroje mimo Mongolsko – se ženy válečnice vyskytovaly v armádě mnohem častěji. 

To by ale nejspíš silně snižovalo zásluhy mongolských mužů, kteří jsou na dobyvačnou historii předků nesmírně hrdí. Khutulun proto v hodinách dějepisu přenechávají roli jakési kuriozity – ženy sice výjimečné, ale svými zásluhami ojedinělé. Smířlivou odpověď přitom nabízí současný historický výzkum, který blíže specifikuje období hlavní působnosti mongolských žen ve zbrani.

Zápasnice

Zpátky ale k princezně-bojovnici, která se narodila nejspíš kolem roku 1260 do rodiny náčelníka Kaidua. Ten měl nemálo synů i dcer, ale Khutulun patřila k nejmilovanějším. Měla totiž dar chytrosti, odvahy a síly. A dost možná i krásy. Otec ji od útlého dětství bral s sebou na válečná tažení. A její dovednosti ho těšily. Ve vřavě boje prý připomínala jestřába, když plení hejno slepic. 

Kaidu jí jen ukázal na nepřátelského náčelníka a ona mu přinesla jeho hlavu. V jízdě na koni, střelbě z luku a prý i v zápase se jí nikdo nevyrovnal. Traduje se, že se rozhodla zaslíbit jen takovému muži, který ji porazí. Neúspěšní uchazeči ji pak museli na znamení prohry zanechat svého koně. Její stádo tak brzy čítalo na tisíce (snad i desítky tisíc) zvířat… 

Podlehnout měla nakonec šarmu perského zajatce, jen měl původně za úkol zabít jejího otce. Anebo jí měl padnout do oka Ghazán – jeden z mongolských vládců Persie a panovník z Ílchanátu – Íránu, případně spolehlivý společník otce a statečný válečník z klanu Choros. V tom už nejsou historické zdroje jednotné, byť k příběhu princezny přibájily za staletí mnohé. 

Výzkumy 

Každopádně prameny o Khutulun mluví jako o jedné z mnoha žen-válečnic, které působily v armádě náčelníka Kaidua, případně v jejím vlasním vojsku. Proti obsáhlé popisnosti literárních zdrojů z někdejší Persie, například spiskům kronikáře Rašída al-Dín Hamadána, i proti košatému svědectví cestovatele Marka Pola, který rovněž ženy-bojovnice opakovaně zmiňuje, pak stojí o poznání střízlivější pramen vědomostí. 

První a téměř jediná kniha ze starého Mongolska, dílo zvané Tajná historie Mongolů. Tu sepisoval neznámý kolektiv autorů někdy od roku 1228. Časově pak pokrývá dobu vlády Čingischána a jeho následníka Ögedeje. 

Byť jde o dílo nesmírně hodnotné,  neboť je to první dochovaná mongolsky psaná kniha vůbec, zmínkami o úloze žen v mongolské společnosti, tedy s výjimkou opatrovnic táborového ohně, obdivuhodně šetří. Nositeli válečných úspěchů, kultury, práva i tradic jsou v ní skoro výhradně jen muži. Co za tím stojí? 

Děravá paměť

Část vysvětlení se skrývá v komplikovaném vztahu, který měl náčelník Kaidu se svým bratrancem Kublajem. Tím, kterého si brzy bude celý svět pamatovat jako Čingischána. Kaidu ho totiž zprvu považoval za zrádce původních mongolských tradic. Vyčítal mu, že přejímá čínské zvyklosti. Ti dva spolu vedli nejednu válku. V těchto bojích kosila Khutulun a jí podobné ženy-bojovnice jako dravý jestřáb Kublajovy válečníky. Tajná historie Mongolů odrážela přání zadavatele, tedy Čingischána. I proto se v ní o ženách ve zbrani, které mu kdysi působily nemalé ztráty, nepíše. Na takovou hanbu nejspíš ani po letech rozvratitel říší nevzpomínal rád. Kde se ale mongolské ženy naučily tak dobře bojovat? 

Smrt nezná pohlaví

Tady se hodí upozornit na známý fakt, který vlastně stál za tím, že se Mongolská říše na čas rozvinula po ploše 20 milio­nů kilometrů čtverečních. Mongolská vojska disponovala nebývalou mobilitou díky koním, přičemž údernou sílu z odstupu bezpečné vzdálenosti jejich šikům dodávala luky vybavená jízda. Ostatně, i čínští kronikáři budou posmutněle přiznávat, že Mongolové si podmanili známý svět skrze výhodu v podobě koně a luku. 

Vtip spočívá v tom, že v sedle koně dokáže být žena stejně rychlá jako muž. A s reflexním lukem, vyrobeným ze šlach a rohoviny, neméně vražedná. S účinným dostřelem 320 metrů (tedy třikrát tolik, co dokázaly anglické tisové luky) bojovaly mongolské ženy zrovna tak dobře jako muži. Po zásahu šípem už bylo jedno, kdo napínal tětivu. Náčelník Kaidu se přitom nijak neostýchal zapojit ženy do boje, ostatně tak tomu velely zažité tradice kmenových a klanových válek.

Ženy sice primárně nemířily na nájezdy a do boje v první linii, ale počítalo se s nimi jako s mobilní zálohou pro případ nouze – a také při aktivní obraně tábořiště. A protože se – stejně jako všechny mongolské děti bez rozdílu pohlaví naučily pomalu dříve jezdit na koni než chodit – neměly sebemenší problém s tím, že musejí skočit do sedla a vyjet zabíjet. Trénink měly ze společných lovů a naháněk, z likvidace vlků a ochrany stád. Nepočínaly si o nic hůř nebo méně schopněji než jiní mongolští válečníci. V průběhu 13. století se to ale začalo měnit. 

Sjednocení

Kublajchán, respektive už Čingischán, totiž dokázal krutostí a diplomacií sjednotit jednotlivé mongolské klany. Vnitřní kmenové půtky vymizely a s nimi i situace, kdy v ležení záleželo na každé osobě schopné v krizi použít zbraň. Chánova armáda dobývala známý svět. Notně se rozrostla a více specializovala. Přibylo v ní také „kádrů“ z porobených národů. 

Muži se zkrátka a dobře stali vojáky, kteří rozšiřují hranice impéria, zatímco ženy zůstaly doma, aby řídily a spravovaly zázemí – Čingischánovu rostoucí říši. Ženy bojovnice sice nevymizely přes noc, ale nepotřebovali je tolik. 

TIP: Bojovná královna Amina: Milence si vybírala v poražených armádách

Princezna Khutulun, prapravnučka Čingischána, tak může snadno působit dojmem jakési výjimečné kuriozity. Přitom její válečnická kariéra ilustrovala dozvuk tradic, které o tři generace dříve kladly ženy na úroveň mužů. Dá se tedy smířlivě říct, že v chánově armádě ke konci 13. století už ženy nesloužily. Ale bylo to vlastně jen pár let od časů, kdy se s nimi počítalo v každém klanu. Protože mongolská žena v sedle rychlého koně a s reflexním lukem nebyla o nic méně nebezpečná než muž. 

KLDR se začala o atomové zbraně zajímat už krátce po korejské válce. SSSR zajistil vzdělání severokorejských vědců, ovšem když Pchjongjang v roce 1962 požádal o pomoc s programem „Bomby“, dočkal se od Moskvy odmítnutí. Stejně na podobnou žádost zareagovala i Čína, ale obě velmoci stále zemi pomáhaly s civilním atomovým programem a KLDR v roce 1965 zahájila provoz prvního jaderného reaktoru. V roce 1985 sice podepsala Smlouvu o nešíření jaderných zbraní (NPT), avšak množila se podezření, že přesto o tento arzenál usiluje.

V roce 1994 uzavřela Severní Korea s USA smlouvu, v níž přislíbila svůj nukleární program „zmrazit“, kdežto USA jí měly dodat dva lehkovodní reaktory k produkci elektřiny. Vše ale nasvědčuje tomu, že KLDR nikdy neměla v úmyslu dohodu dodržet a v utajení nadále pracovala na zbraních. Na konci 90. let se dostavil průlom v podobě pomoci od Pákistánu, jenž předal Pchjongjangu jaderné technologie výměnou za technologie balistických raket. 

Na vlastní pěst

Severní Korea v roce 2003 oznámila, že odstupuje od NPT, a 9. října 2006 provedla svůj první pokusný jaderný výbuch. Posléze uskutečnila dalších pět zkoušek (poslední 3. září 2017), které prokazovaly zlepšující se technickou úroveň i zvyšující se výbušnou sílu hlavic. KLDR už dokázala zhotovit rovněž termonukleární zbraně a dnes vlastní zřejmě desítky hlavic různých typů. Její arzenál se průběžně rozšiřuje z hlediska kvality i kvantity, protože země disponuje též vlastními ložisky uranu.

Stále se však diskutuje o tom, zda již zvládla vyrobit hlavice natolik malé, lehké a odolné, aby jim dokázala vybavit rovněž své rakety, kterých také vlastní působivé spektrum. Nejvýkonnější balistické rakety řady Hwasong patrně mají schopnost dosáhnout území USA a střely kratších dosahů mohou ohrožovat celou Jižní Koreu a Japonsko. Navzdory snahám několika amerických prezidentů je evidentní, že se KLDR jaderných zbraní nehodlá vzdát.

Záměry Korejské republiky

Právě tento tristní závěr tedy zákonitě představuje i jeden z hlavních důvodů, proč o jaderných zbraních delší dobu uvažuje i Jižní Korea. První konkrétní kroky provedla v 70. letech, jelikož tímto reagovala na záměr USA výrazně zredukovat americké síly na poloostrově. V roce 1975 (krátce po zhroucení Jižního Vietnamu) připustil tehdejší jihokorejský prezident Pak Čong-hi možnost, že by Korejská republika mohla sama vyvinout jaderné zbraně, ovšem americký tlak přiměl Soul, aby v témže roce podepsal dohodu o nešíření jaderných zbraní (NPT).

Navzdory tomu však jihokorejští vědci nadále prováděli (v utajení) kroky, které lze interpretovat coby možnou přípravu na výrobu nukleárních zbraní – mimo jiné šlo o experimenty se zpracováním plutonia. Nepochybné však je, že Jižní Korea poté zahájila raketový program, z něhož vzešly především vyspělé zbraně série Hyunmoo. Nyní se ve výzbroji nalézají balistické rakety Hyunmoo-2 a střely s plochou dráhou letu Hyunmoo-3, které představují produkty tajné technologické spolupráce s Ruskem, jelikož jde o deriváty ruských zbraní Iskander a Kalibr.

Lepší a silnější

Jižní Korea stále zvyšuje nosnost a dolet svých raket, takže nejnovější balistická střela Hyunmoo-4 nabízí dosah 800 km s hlavicí o váze 2 000 kg. Střela s plochou dráhou letu Hyunmoo-3C zasáhne cíl vzdálený 1 500 km a pracuje se na verzi Hyunmoo-3D s dvojnásobným dosahem. Jižní Korea již vyzkoušela také ponorkovou balistickou raketu Hyunmoo-4-4 a mnoho jiných vyspělých raketových zbraní.

TIP: Jaderné krize v historii: Kdy byl svět blízko nukleární válce?

Stále častěji se hovoří o scénáři, že by mohla obnovit i svůj jaderný program. V současnosti jde o zcela běžné téma veřejných politických diskusí a dle průzkumů podporují tento krok již zhruba dvě třetiny obyvatel země. Alternativou by se mohlo stát opětovné umístění amerických jaderných zbraní na poloostrově. Oba scénáře by však jistě vyvolaly ráznou reakci Číny a zřejmě i Japonska, protože jde o politicky nesmírně citlivou otázku. 

Hongkongský designér a inženýr Anthony Glasson ze společnosti M51 Concepts představil koncept nové superjachty. Swell, jak se novinka jmenuje, měří 77 metrů, má ocelový trup a hliníkovou nástavbu. 

Koncept kombinuje minimalistický design a výrazné motivy „vzdouvání“, inspirované pohybem vln. Zakřivené linie, připomínající vlny oceánu, jsou přítomné nejen v křivkách lodi, ale i v interiéru a společně s modrými tóny a velkými skleněnými okny navozují pocit „všudypřítomnosti nekonečného obzoru“. Součástí lodi je i dvoudílné akvárium pro medúzy.

TIP: Superjachta na vodíkový pohon pro ekologicky smýšlející miliardáře

Superjachta Swell nabízí ubytování pro 12 hostů v osmi kajutách – čtyřmi na hlavní palubě a čtyřmi v podpalubí. Cestujícím má být k dispozici posilovna, wellness centrum nebo třeba bazén a nechybí ani zázemí pro hračky k vodním sportům. Pohon superjachty má (pdle přání zákazníků) zajišťovat hybridní diesel-elektrický systém, kombinující jeden hlavní motor a tři elektrické generátory.

Evropská kosmická agentura (ESA) nedávno oznámila plány na novou misi, která se stane součástí jejího vědeckého programu. Jde o vesmírnou observatoř ARRAKIHS (Analysis of Resolved Remnants of Accreted galaxies as a Key Instrument for Halo Surveys), která bude mít na palubě malý, ale technologicky pokročilý teleskop.

Jak trefně poznamenává kosmoložka Andreea Font z Liverpoolské univerzity v článku pro portál The Conversation, observatoř, jejíž jméno nezapře inspiraci sérií sci-fi příběhů Franka Herberta (Duna), nebude pátrat po fantaskních obřích červech ani po „koření prodlužujícím lidský život“. Zařízení se má pustit do řešení jedné z největších záhad dnešní fyziky – podstaty temné hmoty.

Lovec trpasličích galaxií

Přibližně 300 kilogramů vážící observatoř ARRAKIHS se stane novou misí typu „F“ (fast, „rychlý“), což znamená, že jde o relativně malý a jednoduchý satelit, který by se měl dostat do vesmíru mnohem rychleji než v případě jiných misí ESA. Start zařízení v očekávané hodnotě 175 milionů eur (v přepočtu zhruba 4 miliardy korun) je naplánován na rok 2030 a má být společným dílem odborníků z výzkumných center Rakouska, Belgie, Spojených států, Spojeného království, Švédska, Švýcarska a Španělska. Vědci vkládají do této mise naděje, že by mohla osvětlit významnou otázku v rámci výzkumu temné hmoty.

Z teorií spojených s temnou hmotou vyplývá, že by ve vesmíru kolem nás mělo být množství shluků temné hmoty a v některých z nich by se měly vyskytovat trpasličí galaxie. Jen kolem Mléčné dráhy by měly být stovky takových shluků. Problém je v tom, že jsme v sousedství Mléčné dráhy objevili jen pár desítek trpasličích galaxií, což je podstatně méně, než by jich mělo podle teoretických modelů být. A v okolním vesmíru je to ještě horší. Trpasličí galaxie nebo hvězdné proudy kolem vzdálenějších galaxií pozorujeme jen velmi vzácně.

TIP: Trpasličí galaxie Tukan II je galaktická fosilie se spoustou temné hmoty

Vědci se domnívají, že trpasličí galaxie, které jsme doposud objevili, jsou jen špičkou ledovce. Pátrání po nich totiž není snadné. Observatoř ARRAKIHS se ale stane specializovaným lovcem trpasličích galaxií – podle ESA by měla objevit doposud skryté populace trpasličích galaxií i ve větších vzdálenostech, což odborníkům umožní porovnat jejich počty se stávajícími teoriemi o temné hmotě.