Nebeská mechanika tomu chtěla, že se v systému dvou vzájemně se obíhajících těles vytvoří tzv. librační body. Jde o místa, kde se vyvažuje gravitační působení obou objektů společně se silou odstředivou, vyvolanou jejich vzájemným oběhem. Librační centra představují jediné oblasti, v nichž se může družice po nějakou dobu stabilně udržet bez potřeby neustálého působení raketových motorů. 

Lagrangeovy librační body - L₁ až L₃ jsou v rovině oběhu označovány jako nestabilní, L₄ a L₅ za stabilní. (ilustrace: NOIRLab/NSF/AURA/J. da Silva, CC BY 4.0)

Tři popsané body se objevují na spojnici obou velkých těles a jsou tzv. nestabilní – družice se v daných oblastech udržují pomocí občasných zásahů raketových motorů. Další dva body pak leží ve vrcholech rovnostranných trojúhelníků a jsou tzv. stabilní. Mohou v nich tedy dlouhodobě zůstat uvězněna i přirozená tělesa, jež obecně označujeme jako trojány.

TIP: Čím jsou zajímaví Trójané a Řekové u Jupitera?

Nejznámější jsou zmínění souputníci Jupitera či Neptunu, zatímco naše planeta má dva známé trojány: Zhruba 300metrová planetka 2010 TK7 zeširoka osciluje kolem libračního bodu L₄ soustavy Země–Slunce. Druhé takové těleso, 2020 XL5, objevila přehlídka PanSTARRS, jeho rozměr zřejmě přesahuje jeden kilometr a rovněž libruje kolem bodu L₄.

Kupříkladu příslušníci 3. pěší divize v haličském Radłówě dostali právě 24. prosince varování před ruským útokem a drželi pohotovost. Nakonec k ničemu nedošlo, jenže vánoční nálada se mezitím vytratila a pobočník velitele 28. pluku si smutně zapsal do deníku: „Štědrý večer se neslavil.“ Místo dárků vojáci fasovali ruční granáty.

Ani v jiných sektorech východní fronty se čeští vojáci nedočkali klidu. Rusové slavili Vánoce až o dva týdny později a obě strany se obávaly, že nepřítel využije jejich sváteční nálady k překvapivé ofenzivě. Obecně platilo, že si muži směli vychutnat štědrovečerní atmosféru až po splnění úkolů. Podle vzpomínek Antonína Zoglmanna alespoň „připravili a ozdobili stromeček, zatímco si podzemní brlohy obložili chvojím a pohlednicemi z vlasti“. 

Češi v pohotovosti 

Vídeňský hlavní stan neopomněl pro své válečníky přichystat přilepšení, jimž se v c. a k. armádě říkalo Liebesgaben. Ministerský úřad pro válečnou péči kupříkladu pověřil přípravou vánočního překvapení likérku Bedřicha Kafky. Jak dokládá článek z časopisu Český svět, šlo o velkorysý projekt: „Odjížděl před Vánocemi z příbramského nádraží kompletně vypravený 32vagonový vlak se slaďounkými rosolkami a kmínkami, které se tajily ve čtyřech tisících obrovských bednách.“

Kromě státních úřadů posílala Liebesgaben i jednotlivá města a jeden český voják si zaznamenal: „Dostal jsem pohlednicový portrét arcivévody Evžena, 5 feldpostek, 10 cigaret v plechovém pouzdru, polévkovou konzervu, 15 kostek cukru, malou tabulku čokolády, fajfku, špetku čaje a čtyři sichrhajcky. Balíčky pro ostatní obsahovaly totéž, nejvíc nás dojal ten portrét.“ Balíčky se bohužel nedostaly ke všem, případně vojáci neměli moc času si je užít.

Václav Gayer, jehož jednotka se v prosinci 1914 nacházela u polské řeky Nidy, se kromě bramborové polévky musel spokojit s několika kousky cukroví: „Pak s plátkem vuřtu a jedním jablkem. Přesto jsme usnuli jako doma po rybě s omáčkou, byť se smutnými vzpomínkami na minulá léta. Spánek ostatně netrval dlouho, v noci počala stříleti ruská těžká děla a granáty zapadaly hned za našimi stodolami. Na to byl alarm a my musili ven do bahnitého pole.“

Koledy v zákopu 

Také z následujících let jsou nejcennějším zdrojem informací o Vánocích na frontě vzpomínky samotných vojáků. Ve svém deníku nám je zanechal například Čech Louis Spáčil, který po roce 1918 emigroval do USA. V prosinci 1916 sloužil na italské frontě, konkrétně v Jižním Tyrolsku poblíž města Borgo. Na Štědrý den se v krytu krčil tucet vojáků: šest Moravanů, tři Rakušané, dva Chorvati a jeden Rusín. Na bedně od nábojů stál smrček ozdobený řetězy vystřihanými z novinového papíru. Pro některé příslušníky jednotky už šlo o třetí válečné Vánoce. Právě tito starší vojáci nejvíce vzpomínali na rodiny a těšili se, že příští svátky stráví se svými blízkými. Ani služebně mladší pěšáci se však neubránili myšlenkám na domov.

Po kratším proslovu velitele proneseném česky i německy dostali vojáci vánoční přilepšení, tentokrát zvané Zubesserung. Každý obdržel deset cigaret, 128 ml rumu, kolečko koňského salámu, trochu řepné marmelády, deset prázdných lístků polní pošty, plechový čepicový odznak s nápisem Weihnachten im Felde 1916 (viz Třikrát a dost) a několik kousků toaletního papíru. Byla to chudá nadílka, nicméně muži ji vzhledem ke všeobecnému nedostatku přijali s povděkem. Ještě více se těšili na poštu. Ti šťastnější obdrželi z domova i několik dopisnic, jiní si zklamaně povzdechli, že na ně žádný růžový lístek nevybyl. 

Ve snaze posílit vánoční náladu se tak vojáci raději shromáždili kolem stromku. Moraváci zazpívali koledu Pásli ovce Valaši, Němci zase Heilige Nacht (Tichá noc). Chorvati zapěli svoji píseň, kterou ostatní neznali, a Rusín se oddal pravoslavným modlitbám.

Nadílka od nadřízených 

Zkušenější vojáci, kteří za minulé zimy přežili ruskou ofenzivu v Karpatech, se neubránili vzrušeným vzpomínkám. Právě na Štědrý večer je Rusové hnali v krutém mrazu vysokým sněhem. Vyhladovělí pěšáci, kteří nedostali tři dny jíst, tehdy padali vysílením do závějí a mnoho jich v krátké době umrzlo. Mladší muži pozorně naslouchali vypravování kamarádů a děkovali Bohu, že se dnes mohou cítit poměrně bezpečně. Na jejich úseku fronty totiž kromě občasných přestřelek už delší dobu nedocházelo k žádným bojům.

Rozjímání přesušil příchod „ordonance“ (spojky ze štábu) v zasněženém kabátu. Přinesl rozkaz se jmény vojáků určených na hlídku. Vybraní muži hlasitě vyjadřovali nespokojenost, protože nadřízení určili samé Čechy. Příslušníci vánoční hlídky se uklidnili až po zjištění, že štědrovečerní stráž dostane jako bonus celý litr rumu. Zatímco zaujali předepsané postavení ve stráži, ostatní sehnali dříví do kamínek a vařili čaj. 

Ve dvě hodiny v noci přišel hlídku zkontrolovat poručík ze štábu. Okamžitě si všiml, že stráž má díky rumu poněkud povznesenou „vánoční náladu“, ale raději nic neříkal – šlo ostatně také o Čecha. Po důstojníkově odchodu vzpomínali vojáci opět na domov a těšili se, že příští Vánoce budou slavit v míru. Pro některé však šlo o marnou naději. Boje na italské frontě měly zuřit ještě skoro dva roky a Spáčil uvedl, že z této vánoční skupinky spatřila své drahé sotva polovina. 

Dost jídla, málo míru 

Podstatně stručněji, zato poetičtěji popsal v pamětech Štědrý den roku 1916 Josef Novotný, důstojník technické setniny pěšího pluku č. 91 z Českých Budějovic: „Šedivé mlhy nad lesem plynou jako duchové vlekouce se řadou. Z naší strany převládá ticho, jen občas podrážděně rozdovádějí se děla, aby odpověděla nějakým přepadem neklidnému nepříteli. Talián střílí stále zuřivě sem a tam, kazí nám jízlivě sváteční náladu. Brzo odpoledne po rozkaze rozdává se Ježíška. Deset mužů dostane dohromady jednu vánočku, každý patnáct lískových ořechů, půl jablka, ovoce pro nás tak vzácného, dvojí cukroví, víno, rum, čaj, dva doutníky a cigaretový i obyčejný tabák. K menáži je polévka s krupičkou, hovězí maso, knedlík a zelí. Stromeček nám zastupuje kus vzácné sosnové větve uražené granátem v nedalekém lese. Všeho máme hojnosti, jídla, pití, kouření, ale mír nám schází. Je to Štědrý večer – kéž by byl za rok šťastnější…“

Závěrem dodejme, že si vojáci na frontě často uvědomovali neutěšenou situaci příbuzných v zázemí. I když dostávali jen hubené příděly, mohli se na ně obvykle spolehnout – zatímco civilisté v habsburské monarchii si potravu museli zajišťovat vlastními silami. S povzdechem tuto skutečnost vyjádřil neznámý pisatel Zápisků z doby války, které se našly v obci Růžená na Jihlavsku: „Na Boží hod jsme měli k obědu guláš a brambory. Pekaři nám upekli z mouky, co jsme zašetřili, vdolky, jež byly svrchu posypané mákem a cukrem. K vánočce se to přirovnávat nemohlo, ale přeci jsme všichni mínili, že se máme lepší jak naši doma...“ 

Image

Čtěte také

Vánoce na bitevním poli: Svátky klidu a míru na frontě během světové války

Strach obvykle nepovažujeme za nijak zvlášť příjemný pocit. Je ale nesmírně důležitý – představuje totiž nezbytnou součást lidské schopnosti přežít. Pocit strachu spouští v lidském těle fyziologické reakce, které nás připravují na extrémní situace.

V řadě případů má strach své racionální opodstatnění – na strachu z pavouků, hadů ale i třeba na strachu z výšek není nic nerozumného. Tisíce let života člověka v přírodě nás zkrátka naučily, že osminozí tvorové představují riziko jedovatého pokousání. A totéž pochopitelně platí i pro hady.

U většiny lidí naštěstí obava z pavouků či hadů nepřeroste únosnou mez – pokud například žijeme v místech, kde se jedovatí hadi vyskytují jen zřídka, dochází u jistému racionálnímu vyhasnutí či potlačení pocitu strachu. V některých případech tomu tak ale nebývá (typicky v případě velmi traumatizujících zkušeností) a takový stav může přerůst v úzkosti, fóbie, deprese a další duševní obtíže.

Vypínač strachu

Co kdyby ale nadbytečný strach bylo možné vypnout nebo alespoň utlumit? Právě o to se snaží německý výzkum tým, který vede Christoph Szeska z Univerzity v Greifswaldu. Jejich metoda je založená na elektrické stimulaci určitých oblastí mozku. Výsledky výzkumu německých vědců nedávno uveřejnil odborný časopis Translational Psychiatry.

„Shodou okolností už víme, které oblasti mozku jsou spojené s vyhasínáním strachu,“ vysvětluje Szeska. „Chtěli jsme proto zjistit, zda neinvazivní elektrická stimulace těchto oblastí může zlepšit situaci v případech, kdy strach nevyhasíná a způsobuje lidem obtíže. Takový postup by mohl otevřít nové cesty v léčbě duševních obtíží.“

TIP: Bojíte se tmy? Podle vědců je váš mozek citlivější na světlo

Badatelé uspořádali experiment se 40 studenty, z nichž polovina podstoupila opravdovou léčbu a druhá polovina jen předstíranou léčbu. Šlo o dvojitě zaslepenou studii, v které studenti ani personál experimentu nevěděli, kdo podstupuje jaký druh léčby. Výsledky této pilotní studie jsou slibné, elektrická stimulace opravdu omezovala strach vyplývající z fóbií. Badatelé chtějí do budoucna svou metodu optimalizovat a přejít s ní do fáze klinických testů s pacienty.

V unikátním Pojednání o Štědrém večeru radil benediktinský mnich Jan z Holešova držet celodenní půst a pak si dát jen lehkou večeři ve slavnostně osvětlené světnici. Stůl měl být pokrytý čistým ubrusem a ozdobený cennostmi. Sousedé a příbuzní si posílali „štědrého večera, tj. příjemné a vybrané věci, a zvláště vonné“.

Naopak jako hříšné a pohanské uváděl obžerství a opilství, celonoční hýření a hru v kostky, necudné erotické hrátky na vystlané slámě i pohanské zvyky, mimo jiné pověrečné kladení mincí na stůl, předkládání pokrmů bůžkům a na hroby předků.

Jenže předkřesťanské rituály a různá věštění kolem štědrovečerního jídla nevymizely ani v následujících staletích a třeba peníze si pod talíře či ubrus dáváme dodnes. Až urbanizace a industrializace 19. století mnohé lidové obyčeje spjaté s venkovským životem zemědělců zásadně změnily.  

Hojnost a pospolitost

Na štědrovečerním stole nesmělo chybět obilí či klasy, aby se i příští rok urodilo. Na Štěpána se pak sypalo slepicím, které díky tomu měly hodně nést. Na východní Moravě přetrval hluboko do 20. století zvyk obepnutí stolu řetězem. Šlo o ochranný kruh, aby všichni drželi pohromadě a zvířata neutekla. Důležitou roli v životě rolníků hrála máselnice, a tak se stavěla pod stůl nebo vedle něj, uvazovala na řetěz a mohlo se do ní odkládat něco z jídel pro zvířectvo. 

K přichystanému stolu se usedalo s prvním rozsvíceným světlem ve vsi. Počet osob u večeře musel být sudý, a tak si sousedé vzájemně vypomáhali a střídavě zvali na večeři lichého člena rodiny. Kdo zůstal „na licho“ sedl si někde stranou, jinak se mohl do roka ztratit. Hospodyně nesměla od stolu vstávat, jinak jí drůbež nebude sedět na vejcích. Společné stolování zahájil hospodář nebo nejstarší člen rodiny modlitbou. 

Podpora plodnosti

Dostatek jídla a pestrost chodů v určitém počtu (tři, sedm, devět, dvanáct) symbolizoval blahobyt. Hojnost pokrmů z té nejlepší mouky dokazovala celoroční pracovitost hospodáře a jeho rodiny. Kromě bílého chleba a vánoček (viz Štědrovka neboli vánočka) se na východní Moravě a ve Slezsku tradičně jedly oplatky s medem, česnekem či šípkem, přičemž tento obyčej se přenesl do domácností z kostelů.

Druhá skupina jídel obsahovala hodně semen, čímž symbolizovala plodnost, například mák, pohanka, čočka, hrách či fazole. Staré obřadní jídlo Štědrého dne představovala kaše z obilovin či luštěnin slazená medem. Její nabývání při vaření z ní rovněž dělalo symbol plodnosti. Med, ovoce, ořechy a houby, které rychle rostou, zase představovaly bohatství. 

Do poslední skupiny patřily rostliny přinášející zdraví i sílu a odvracející zlo, jako česnek, petržel či rozmanité byliny. S česnekem souvisela i obliba topinek, ale obrozenecký kněz Václav Krolmus (1790–1861) zaznamenal, že ženy je nerady dělají, protože po jejich konzumaci jsou na ně muži zlí. Magická síla byla připisována též těstovinám v polévce – délka nudlí z žitné mouky měla ovlivnit délku žitných klasů v příští úrodě. 

Kapři jen pro někoho

Na štědrovečerní stůl samozřejmě patřily i ryby, neboť symbolizovaly plodnost, ale i křesťanství a Krista a byly vhodné i pro čas adventního půstu. Podle etnografky Evy Večerkové jim holdovali hlavně katolíci. Během rozkvětu rybníkářství v 15. a 16. století je jedli i chudí, ale s jeho úpadkem koncem 17. století se dostávaly jen na stoly zámožnějších a měšťanských rodin, kolem jejichž stolů se od konce 18. století vytvářely tradice nové, inspirované elitami. V Rychnově nad Kněžnou v 19. století večeřeli kromě jiného rybí polévku, „kapra na černo, štiku na modro, smaženého kapra“, ovšem též sekané hlemýždě. Avšak v Podkrkonoší se dlouho držel houbový kuba, ve středních Čechách zase muzika ze sušeného ovoce.

Tu máš, tchoři, večeři

Hojnost svatvečera se měla týkat širší rodiny včetně čeledi, sousedů i chudých, ale také již zemřelých rodinných příslušníků, na něž se pamatovalo zvaním k jídlu či ponecháním prostřeného stolu se zbytky. Nejrůznější rituály spjaté s jídlem byly připraveny pro dobytek, drůbež, včelstva i divokou a neživou přírodu, živly a nadpřirozené bytosti. „Tu máš, tchoři, večeři a neškoď naší drubeži!“ nebo „jezte myši drobečky a obilí nechte“, říkávaly při nich hospodyně, kdežto vodník měl být usmířen vhozením zbytků jídla do vody. Jinde je zakopávali do země v místech, kde docházelo k záplavám. Na Chodsku házeli tři lžíce mouky z okna meluzíně-větřici. 

Ze stolu se sklízelo velmi opatrně, neboť drobeček spadlý na zem by znamenal přivolání nouze. Na Táborsku si hospodyně uschovala pro každou kravku tři jablka a malou vánočku. Když se pak některá kráva otelila, dala jí její díl. Na východní Moravě všechny „posvátné“ zbytky usušili, někde přidali šípky a petržel, a pak tuto kouzelnou medicínu používali po celý rok při onemocnění dobytka. Pro udržení kontinuity života se štědrovečerní drobečky i s ubrusem schovávaly a na jaře je hospodář rozséval spolu s osivem. 

Image

Čtěte také

Vánoce chudé i rozmarné: Jak slavili vánoční svátky naši předkové?

Odborníci se dnes již víceméně shodnou, že přinejmenším část základních stavebních kamenů pro vznik biologických molekul na dávnou Zemi dopravily meteority a komety. Doktorand Evan Carnahan z Texaské univerzity v Austinu a jeho kolegové tvrdí, že podobný scénář se odehrál na ledovém Jupiterově měsíci Europa. Výsledky svých zjištění vědci zveřejnili na konci listopadu v časopisu Geophysical Research Letters.

Podle Carnahana mohly komety a další podobné objekty dopravit na Europu ingredience pro vznik biomolekul a organismů. Tyto látky se přitom mohly dostat do hlubokého oceánu, který se skrývá pod ledem Jupiterova měsíce. Badatelé jsou přesvědčeni, že by se tam organické látky z komet dostaly i v případě, že by kometa nedokázala proniknout ledovým příkrovem Europy.

Simulace dopadu komet do ledu

Carnahanův tým svá zjištění zakládá na počítačovém modelu, speciálně určeného ke zkoumání následků dopadu komety či jiného objektu na ledový povrch měsíce. Ukázalo se, že pokud by kometa dokázala proniknout dostaečně hluboko, mohla by se voda s organickými látkami dostat až pod led do oceánu.

Počítačové simulace ukazují, při dopadu tělesa do ledu Europy vzniká velké množství horké vody. Tato voda se dostává hlouběji a hlouběji, až přes 40 procent roztáté vody pronikne do oceánu pod ledem. Badatelé to přirovnávají k pomalu se potápějící lodi. „Pokud se při dopadu objektu do ledu vytvoří dost teplé vody, tak prostě klesá níž a níž,“ popisuje Carnahan. „Je to jako potopení Titaniku, jen v jiném měřítku.“

TIP: Ledový povrch měsíce Europa neustále přeorávají meteority a tvrdé záření

Hypotézu Carnahanova týmu potvrzují i snímky povrchy Europy, na kterých jsou viditelné desítky různých kráterů, přičemž u mnoha z nich je patrná přítomnost a pohyb roztáté a opětovně zmrzlé vody. Rosaly Lopes z Laboratoře tryskového pohonu JPL je navíc přesvědčená, že by tento model mohl najít uplatnění i při výzkumu dalších ledových měsíců Sluneční soustavy, včetně například podivuhodného Saturnova Titanu.

Bílý dům nepředstavuje hermeticky uzavřený svět: Nedostupné paláce jsou poznávacím znamením totalitních režimů a američtí prezidenti sami sebe vidí nikoliv jako despoty, nýbrž coby pokorné služebníky mocné republiky. Zájemcům se tak nabízejí bezplatné prohlídky s průvodcem, a přestože se o povolení k návštěvě musí žádat nejméně tři týdny předem, nehledě na povinnost dodržet další přísná bezpečnostní opatření, na nezájem si ikonická budova v srdci Washingtonu rozhodně stěžovat nemůže.

V sezoně denně přivítá až šest tisíc turistů, kteří však pochopitelně nespatří úplně všechno. Naprostá většina vnitřních prostor na adrese Pensylvánská avenue 1600 zůstává rezervovaná výhradně pro hlavu státu s nejbližší rodinou a spolupracovníky, o jejichž pohodlí se stará zhruba 90 zaměstnanců.  

Sedmdesát bytů

Nicméně ani prezident s největší pravděpodobností nemá dokonalou představu o místě, které během svého mandátu obývá: Vždyť uvnitř šestipatrové budovy postavené v letech 1793–1800 se nachází celkem 164 místností, z toho 35 koupelen. Vedle obytných prostor nabízí Bílý dům i divadlo, lékařskou a zubní ordinaci, televizní studio, tenisový kurt, bowlingovou dráhu, solárium, bazén, golfové hřiště, ale také protiatomový kryt. 

V sídle amerických prezidentů nechybí divadlo, ordinace, televizní studio, bowlingová dráha, solárium, bazén a pochopitelně ani atomový kryt. (foto: Shutterstock)

Spíše dekorativní funkci pak plní bezmála třicítka krbů, které tamní interiéry vyhřívaly až do zavedení ústředního vytápění v roce 1840. O čtyři dekády později byl instalován první hydraulický výtah a dnes v budově fungují hned tři, vedle sedmi schodišť. Podlahová plocha Bílého domu činí úctyhodných 5 100 čtverečních metrů, takže by pojal přibližně sedmdesát průměrných českých bytů. Navíc k němu náležejí pozemky o rozloze 7,5 hektaru, tedy stejně jako k Pražskému hradu.

Menší, ale největší

Pod původní podobu neoklasicistní stavby na nejprestižnější washingtonské adrese se podepsal irský architekt James Hoban: Ve veřejné soutěži oslovil porotu návrhem, který se inspiroval dublinským parlamentem. Autor městského plánu Pierre Charles L’Enfant, stavební inženýr a blízký spolupracovník George Washingtona, nejdříve vyčlenil pro prezidentský palác 33 hektarů, Hoban však skromně navrhl čtyřikrát menší budovu, což ve výsledku znamenalo, že ji mohly obklopit příjemné zahrady. 

Přesto se příštích více než sedm dekád jednalo o zdaleka největší dům ve Spojených státech. Jeho vybudování trvalo osm let, stálo 232 372 dolarů a jen k natření fasády se spotřebovalo přes 2 100 litrů bílé barvy. Prvního listopadového dne roku 1800 se tam ovšem nestěhoval George Washington, nýbrž jeho nástupce John Adams, který jej v úřadu vystřídal o tři roky dřív. Druhý americký prezident s manželkou Abigail začal Bílý dům užívat ještě před úplným dokončením prací, nicméně v následujících desítkách let doznala podoba stavby značných změn. 

Bílý dům v plamenech

První zásadní rekonstrukce následovala již v roce 1812: Po požáru založeném nepřátelskými britskými vojsky Bílý dům téměř lehl popelem a trvalo pět let, než se jej podařilo obnovit. Podobně velký zásah už sice nikdy nepotřeboval, ale neopravoval se naposled. Například ve 40. letech minulého století se ukázalo, že má silně narušenou statiku, a tehdejší prezident Harry Truman s manželkou Bess se musel na celých šest let vystěhovat. 

Během stavebních prací zbyly z původní konstrukce jen obvodové zdi, do nichž dělníci vsadili ocelovou výztuž. Interiér tehdy ztratil svůj někdejší historický šarm a o jeho navrácení se zasloužila až Jacqueline Kennedyová. V roce 1961 navíc úspěšně navrhla Kongresu, aby se Bílý dům zařadil mezi národní kulturní památky se statusem muzea, a od té doby nelze s interiérovým vybavením zacházet dle libosti: Chce-li někdo odstranit kterýkoliv předmět, je třeba ho uložit do depozitářů Smithsonova institutu.

Nejslavnější kancelář

K současné tváři prezidentského sídla přispěl alespoň malým dílem takřka každý z jeho obyvatel – ať už šlo o maličkosti v podobě nábytku či zařízení – například Thomas Jefferson nechal přidat dvě toalety, o vybudování růžové zahrady, novou výmalbu, nebo významnější zásahy jako výstavbu dalších křídel. O zavedení elektřiny se zasloužil Benjamin Harrison v roce 1891 a již o dvanáct let dřív dal Rutherford B. Hayes instalovat první telefonní linku přímo do své kanceláře. Číslo do Bílého domu tvořila snadno zapamatovatelná cifra 1. 

Mimochodem, dnešní název sídla se stal oficiálním až za Theodora Roosevelta na počátku 20. století, ačkoliv se v médiích objevoval již o sto let dřív. A právě zmíněný státník nechal také navrhnout první kancelář čistě pro výkon své funkce, ačkoliv ještě nešlo o tzv. Oválnou pracovnu.

Místnost se čtveřicí dveří, kde nejmocnější muži planety úřadují dnes, vznikla v západním křídle teprve za mandátu Williama Howarda Tafta roku 1909. Zpočátku se však nacházela v centrálním traktu, takže postrádala okna, což nevyhovovalo dalšímu prezidentovi v pořadí, Franklinu D. Rooseveltovi. Kancelář se tak stěhovala do jihovýchodního cípu křídla, na místo někdejší prádelny.

Oválná pracovna za časů prezidenta Trumpa. (foto: Wikimedia Commons, CC0)

Dnes do Oválné pracovny jako do jediné místnosti v Bílém domě nemá přístup ochranka. O aktuální pozici prezidenta ji ovšem informují tlakové senzory pod kobercem, a bezpečnost hlavy státu navíc zajišťuje neprůstřelné sklo v oknech i tajný únikový východ pod psacím stolem.

Milionové náklady

Čtyřiadvacetihodinový servis profesionálně vyškolených zaměstnanců, jež má prezident a jeho nejbližší k dispozici, samozřejmě něco stojí. Provoz Bílého domu – včetně nákladů na energie, mzdy či údržbu – vyjde americkou státní kasu v přepočtu na 320 milionů korun.

TIP: Rezidence diktátorů: Jak odpočívali Hitler, Stalin, Kaddáfí nebo třeba Janukovyč

Sám si pak prezident platí stravování, dopravu, oblečení nebo třeba některé dary pro zahraniční hosty, a nevyhne se mu ani daňová povinnost. K ročnímu platu ve výši zhruba deseti milionů korun obdrží nástupní bonus okolo 2,5 milionu na zařízení domova. Přesto vzhledem k nákladnému způsobu života opustili někteří z prvních mužů Bílý dům s milionovými dluhy.

Náš druh sice vznikl na afrických savanách, zároveň je ale úzce spjatý s mořem. Podle nové studie řeckých odborníků sahají dovednosti související s mořeplavbou, jako například stavba a používání plavidel schopných čelit vlnám, hluboko před samotný vznik našeho druhu. Průlomový výzkum zveřejnil odborný časopis Quaternary International.

Vědci si až doposud předpokládali, že dávní předkové druhu Homo sapiens se na ostrovy v Egejském moři a na další podobná izolovaná místa dostávali díky pevninským mostům. Ty měly spojovat ostrovy v dobách ledových, kdy byla hladina oceánu mnohem níž než je tomu dnes. Řecký badatelský tým ale dospěl k závěru, že se tehdejší zástupci lidské linie na dotyčné ostrovy dostat suchou nohou nemohli. 

Mořeplavci ledových dob

Badatelé vycházejí z nálezů na Kykladských ostrovech, které tvoří centrální část Egejského moře, například na ostrově Milos. Z artefaktů zanechaných na ostrovech dávnými lidmi vyplývá, že byly osídleny téměř před půl milionem let. Lidé se tehdy očividně dokázali pohybovat mezi těmito ostrovy.

Řecký tým analyzoval stopy hladiny oceánu v deltách řek na ostrovech v Egejském moři z té doby. Z jejich analýz vyplynulo, že během nejchladnějších období ledových dob byla hladina moře o 152 až 225 metrů níže než dnes. Prakticky celé Egejské moře a především úžiny mezi ostrovy jsou ale podstatně hlubší. Mezi Kykladskými ostrovy a pevninou tedy velmi pravděpodobně žádné pozemní spojení neexistovalo.

TIP: Lidé používali oheň při přípravě pokrmů již před 780 000 lety

Autoři studie bohužel nebyli schopni konkrétně určit, který druh lidí se jako první odvážil překonat vlny Středozemního moře dávno před objevením našeho druhu Homo sapiens. Na základě paleontologických nálezů v této části světa ale usuzují, že mohlo jít o zástupce druhů Homo erectus, Homo heidelbergensis nebo časné neandertálce Homo neanderthalensis. Zjištění řeckých badatelů naznačují, že naši dávní předkové byli na cestě do Eurasie schopní překonávat Gibraltarský průliv i Egejské moře.

Dvoumotorový bitevní vrtulník Mil Mi-24 je určen pro přímou podporu pozemních jednotek, ničení obrněných i přepravu osob či nákladu. První prototyp vzlétl v SSSR v září 1969, sériová výroba začala o tři roky později.

Vrtulník s křídlem

Charakteristickým znakem vrtulníku Mil Mi-24 je na pilotní kabinu navazující nákladový prostor, do kterého se vejde osmičlenný výsadek. Vrtulník je opatřen křídlem, které při vyšších rychlostech odlehčuje nosný rotor až o 30 % a současně slouží jako nosič zbraňových závěsníků. Pilotní kabina i celá podlaha je pancéřovaná, což chrání osádku před palbou lehkými zbraněmi ze země.

Stálou hlavňovou výzbroj představuje dálkově ovládaný čtyřhlavňový rotační kulomet ráže 12,7 mm uložený ve věžičce pod přídí. Pod křídlem může stroj nést další rotační kulomety či 30mm granátomety. Na závěsníky lze umístit i raketnice pro neřízené rakety, kanonové kontejnery, letecké pumy, napalmové nádrže či protitankové řízené střely.

Z Afghanistánu až k nám

Největšího bojového nasazení se Mi-24 dočkal v 80. letech v Afghánistánu, kde mu povstalci přezdívali „satanův koráb“. Celkem vzniklo v několika verzích přes 2 600 kusů těchto vrtulníků, které se exportovaly do více než pěti desítek zemí.

TIP: Obratný dravec s tlustou kůží: Ruský bitevní vrtulník Mil Mi-28 

Armáda České republiky v současnosti provozuje 15 strojů, za několik let je mají nahradit americké Bell AH-1Z Viper a Bell UH-1Y Venom. Na snímku je stroj trupového čísla 3366 z 221. vrtulníkové letky 22. základny vrtulníkového letectva v Náměšti nad Oslavou. Nástřik „Alien“ nese od jara 2016. 

Sonda InSight přinesla vědcům na Zemi mnoho užitečných dat. Její velmi citlivé seismologické přístroje pomohly rozšířit povědomí o tom, co se skrývá pod povrchem rudé planety a jak vypadají „marsotřesení“. Jako první také zaznamenala dopad meteoritu na jiné planetě.

„InSight více než dostála svému jménu. Pro mě jako vědce, který se celou svou kariéru věnuje studiu Marsu, bylo vzrušující sledovat, čeho sonda dosáhla díky celému týmu lidí z celého světa, kteří se podíleli na úspěchu této mise,“ řekla Laurie Leshinová, ředitelka JPL, která misi řídí.

Úspěch navzdory problémům

Podle původního plánu se sonda měla prokopat pět metrů pod marsovský povrch. Dostala se však jen 40 centimetrů hluboko. I tam však nasbírala řadu užitečných dat, které pomohou lépe připravit další mise.

Drsné marsovské prostředí se po čtyřech letech na sondě InSight výrazně podepsalo. (foto: NASA, CC0)

Sonda přistála na planině Elysium Planitia na severní polokouli planety v listopadu 2018 v rámci mise zkoumající nitro a seismickou aktivitu Marsu. Původní plány počítaly s tím, že bude fungovat do listopadu 2020, sonda tak již více než dva roky „přesluhuje“. Důvodem ukončení mise je ztráta energie v akumulátorech, které se nedobíjí kvůli zaprášeným solárním panelům. Operátoři mise hodlají ještě nějaký čas kontrolovat, zda se sonda InSight přece jen neozve, považují to ale za krajně nepravděpodobné.