Udělejme si krátký výlet do první poloviny 12. století a podívejme se na běžný život lidí, kteří se živili prací na svých políčkách a malých hospodářstvích a zcela záviseli na přírodních podmínkách. Na spásu jejich duší už sice dohlížela nová víra, ale staré pořádky zůstávaly více než živé. A v neposlední řadě se seznamte s Unešem a Kunkou, rolníkem a jeho ženou, kteří budou našimi průvodci na cestě do minulosti.

Než se ztratily lesy

Krajinu Čech tvořily ještě na počátku 12. století mohutné hluboké hvozdy. Převažovaly v nich listnaté stromy a jen sem tam se objevila poměrně ceněná jedle. Smíšený les, jak ho známe dnes, prakticky neexistoval. Pro vesničany byl hvozd všudypřítomný. Raně středověké vesnice měly do těch dnešních skutečně daleko a mnohé z nich vznikaly právě v lesích. Výjimku představovaly pouze oblasti kolem starých sídelních komor (třeba Litoměřice, Praha, Plzeň nebo Žatec), kde vznikaly souvislejší odlesněné plochy, a to navíc až později.

V jedné malé vesnici žil i Uneš. Aby získal políčko s ornou půdou, musel prostor nejprve vyklučit. Přesto žil i on s lesem v úzkém kontaktu. A to přesto, že v této době se původní charakter lesa pomalu proměňoval a stával se z něj ceněný majetek vládnoucí vrstvy. Panovník si totiž pro sebe vyhradil zvěř, a tak se stal lov výsadou šlechty.

Těžká práce při orání

Uneš měl malé políčko a na něm těžkou práci. Výhodu představovala snad jen jeho poloha, protože v Polabí, kde Uneš s Kunkou žili, je půda úrodná a klima mírné. Ve 12. století vznikala malá políčka spíše delší než širší, což mělo praktický důvod. Obdělávání zemědělské půdy totiž nebylo nic jednoduchého. Rádlo bylo nedokonalé a tažná zvířata malá a slabá. Navíc se dost problematicky zapřahovala. Zemědělci používali buď takzvanou smyčku, která však zvířata dusila, nebo nárožní jho (upravený kus dřeva), které se pomocí děr nasazovalo skotu na rohy. To, že neexistovaly sofistikovanější způsoby orby, snižovalo už tak dost malé výnosy.

Až do novověku se produktivita hospodářství počítala na zrna – kolik zrn se získalo z jednoho, které se vyselo. Pro středověké Čechy nemáme k dispozici žádná přesná čísla, a tak se vytváří odborný odhad. Aby byla situace ekonomicky udržitelná, musela z jednoho vysetého zrna vzejít minimálně zrna tři – jedno se spotřebuje, druhé se uloží na další výsev a třetí padne na dávky. Unešovo hospodaření mohlo díky své poloze vynášet i osm zrn, ale zůstávalo zcela závislé na klimatických podmínkách. A ty se příliš nelišily od těch dnešních, včetně různých výkyvů (viz Přírodní pohromy).

Zemědělcův rok

Představu, jak mohl vypadat Unešův běžný rok, získáme už jen z letmého pohledu do kalendáře. V českých názvech jednotlivých měsíců můžeme číst jak v otevřené knize. Hned dva měsíce jsou pojmenované podle biologického chování zvířat – období březosti a říje. Identifikovat můžeme i období sklizně, ke které se používal srp. A zapomenout nesmíme ani na měsíce, jejichž názvy vycházejí ze stavu vegetace. Zejména označení listopad se dá nalézt ve velké většině slovanských jazyků, i když v závislosti na zeměpisné šířce se liší jeho časové určení. Opadané listí představovalo pro raně středověké zemědělce výraznou změnu.

Na základě etnologických a historických bádání se odborníci kloní k názoru, že Unešův běžný rok se nejspíš nedělil na čtyři roční období, ale pouze na dvě – léto a zimu. Doklady můžeme najít například v říkance spojené s vynášením Morany (Smrtky): „Smrt (zimu) nesem ze vsi, nové léto do vsi… Smrt plave po vodě, nové léto k nám jede…“ 

Slunce a luna

Práce na poli začínala brzy na jaře a končila s pozdním podzimem. Toto období označovali lidé za léto a tvořili v něm zásoby k přežití zimy. Co nestihli, to nebylo. Vesničané vnímali čas cyklicky. Byly pro ně důležité přírodní jevy, které se pravidelně opakovaly a vracely. Typickým příkladem jsou třeba fáze měsíce. Nicméně mnohem důležitější než luna, s níž si spojovali některé negativní aspekty, bylo slunce vnímané jako veskrze pozitivní element. Pracovní den se dělil pouze na dobu světla a tmy. Čím víc světla, tím víc práce. Důležitými mezníky tak byly už od pravěku rovnodennosti a slunovraty. I proto se tyto dny snažila církev co nejdříve začlenit do svého systému liturgického roku.

Nemůžeme však tvrdit, že vesničané chápali čas pouze jako neustálé opakování a návraty. Součástí jejich světa byl i lineární čas. Reprezentoval jej ostatně samotný běh lidského života – od narození po smrt. 

Staří bohové

V době Uneše a Kunky měla stará víra ještě docela silný zvuk. Život vesničanů přímo závisel na přírodě. Přírodní jevy se vysvětlovaly starou vírou a prostředky staré víry se proti nim lidé také bránili. Zajímavý byl zejména přístup církve k některým starým praktikám. Na jedné straně některé přísně zakazovala (houfy démonů a veřejné oběti), zatímco další přijala do kánonu (svěcení ohně a zelených ratolestí). V jiných případech docházelo i k vzájemnému propojování. 

Jedním z nejzajímavějších případů takového propojení starého s novým je institut křtu. Už staří pohané znali obřadné užití vody coby prostředku očisty. Koneckonců nemluvně prošlo první očistnou koupelí hned doma po narození. Z toho důvodu pak opakování téhož v prostředí kostela (na svatém místě) nemohlo uškodit, ba naopak. Technika i podstata rituálu byly staré, zatímco použité nástroje křesťanské. Ještě půvabnější však byla soustava dalších obyčejů, které dokládá jeden z nejlepších středověkých etnografických zdrojů u nás – takzvaný katalog magie sepsaný mnichem Rudolfem (Summa de confessionis discretione). Tyto obyčeje odkazovaly na pohanské zvyky i v křesťanském prostředí:

1. Po skončení křtu bylo ještě třeba dotknout se nenápadně bosou nohou dítěte oltáře, protože přímý styk se svatým místem je dalším zdrojem síly a dítěti prospěje.
2. Na ústa se mu přiložila šňůra od zvonu, protože šňůra má ochranitelskou moc a zvuk zvonu odhání zlé démony.
3. Učenlivost dítěte mělo zajistit položení ručky na bohoslužebnou knihu, krásu pak otření obličeje oltářním suknem.

Démoni strachu

Faktorem, který ovlivňoval život středověkých vesničanů minimálně stejně jako přírodní podmínky, byl strach. Strach z neznámého, strach ze tmy, strach z hladu, strach z nemoci, strach ze smrti… Byl všudypřítomný a existovaly různé prostředky, jak s ním bojovat. V této době stále ještě přežívali staří démoni. Žádný z nich nebyl vyloženě zlý, ani vyloženě dobrý. Absolutní zlo personifikovala teprve církev v postavě ďábla. 

Démoni byli prakticky dvojího typu. První vznikli oživením nějakého přírodního úkazu, nejčastěji vody. Druzí se etablovali dle názvosloví římské mytologie coby lárové (domácí bůžkové) a mánové (duše mrtvých předků). Kulty předků jsou prastaré představy známé opět již od pravěku. Francouzský antropolog Fustel de Coulanges o nich ve své práci Antická obec hovoří jako o ochráncích domácího ohniště, které bylo třeba chovat v úctě a přinášet jim pravidelné oběti. Domácími duchy mohly být i ženy, které ovlivňovaly průběh porodu a osud novorozence. Pohádkové sudičky zná snad každý.

Démon představoval pro Uneše a jeho současníky daný fakt. Prostě existoval. Nekřtěné děti, ženy zemřelé brzy po porodu, sebevrazi – ti všichni představovali potenciální démony a jako s takovými se s nimi po smrti nakládalo. Zvláštním případem byli utopenci. Polský antropolog a etnolog Ludwik Stomma uvádí, že z 500 neobvyklých úmrtí připadalo 20 % na utonutí. Stejně tak existovalo mnoho démonů spojených s vodou, vzpomeňme například na vodníky, rusalky, bludičky nebo hejkaly.

Proti vampýrům

Likvidace démonů měla svá pravidla a některá jsme schopni zachytit i v archeologickém materiálu. Jde o soubor takzvaných protivampyrických zásahů. Jako příklad může posloužit výzkum v Lumbeho zahradě nedaleko Pražského hradu, kde byl asi v sedmdesátých letech minulého století objeven hrob datovaný do raného středověku. Šlo o starší ženu, která mohla mít podle zvláštní hrobové výbavy během života výjimečné schopnosti i postavení (například léčitelské), ale po smrti se jí lidé začali bát. Ze strachu, aby se nevrátila v podobě vampýra, došlo k následujícím posmrtným zásahům. Hlava byla oddělena od těla a obrácena obličejem k zemi, zatímco bezzubá čelist zůstala v poloze původní.

U levého boku měla zemřelá přivázaný váček s 15 zuby ze čtyř různých jedinců a součástí hrobové výbavy byl i železný nůž. Ten je sice běžnou součástí výbavy mrtvých, ale někteří badatelé se domnívají, že i on mohl mít magický význam. Je doložen magický postup, při kterém se do vody v místě, kde se někdo utopil, házel právě železný nůž. 

TIP: Upíři v Čechách: Také v české kotlině řádily v minulosti krvelačné stvůry

A proč nastala ve vnímání těchto záhadných sil změna? Církev se v rámci christianizačního úsilí snažila vytvářet jakási dislokovaná pracoviště šiřitelů křesťanství a nová víra se začala systematicky dostávat i k nižším vrstvám obyvatel. Tehdejší Bůh však měl podle archeologa Zdeňka Smetánky pro své ještě poněkud zmatené ovečky větší pochopení, protože ty žily stále v zajetí staré tradice, z níž se jen pomalu vymaňovaly. Postupem času tak svatí vystřídali v myslích vesničanů démony.

Země se skládá ze tří soustředných sfér: zemské kůry, zemského pláště a zemského jádra. Pokud bychom chtěli být důslednější, pak můžeme tyto části rozdělit na pět vrstev – zemskou kůru, svrchní plášť, spodní plášť, polotekuté vnější jádro a pevné vnitřní jádro. Podle seismologů z Australské národní univerzity ale existují důkazy o existenci další vrstvy – nejvnitřnějšího pevného jádra (subjádra) s průměrem zhruba 640 kilometrů. Výzkum Thanh-Son Phạma a Hrvoje Tkalčiće zveřejnil prestižní vědecký časopis Nature Communications.

Podobně jako pevné vnitřní jádro má být i toto subjádro tvořené směsí niklu a železa. Přechod mezi pevným jádrem a subjádrem je podle vědců neostrý a je dán toliko rozdílnou krystalickou strukturou. Právě tato vlastnost přispěla k odhalení jeho existence – rozdílná struktura má podle badatelů vliv na rychlost procházejících rázových vln vznikajících při zemětřeseních.

Po stopách vln

Existenci pevného vnitřního jádra obklopeného tekutým obalem poprvé popsala v roce 1936 dánská seismoložka Inge Lehmannová. Tato nejvnitřnější část Země se nachází zhruba 5 100 kilometrů pod povrchem, jeho velikost se pohybuje okolo 1 300 kilometrů a tvoří méně než 1 % objemu Země.

Velká vzdálenost, a hlavně extrémní podmínky panující ve středu Země, pochopitelně znemožňují jeho jakýkoli přímý výzkum. Jedním z mála způsobů, jak zemské jádro zkoumat, spočívá v měření nepatrných rozdílů v seismických vlnách, které vznikají při zemětřeseních a při jaderných explozích. Právě měření seismických vln vzniklých při zemětřeseních ukázala, že se mění jejich rychlost v závislosti na úhlu vstupu těchto vln do zemského jádra. Podle vědců to ukazuje na odlišnou anizotropii jádra.

Teorie zemského vnitřního subjádra není úplně nová – poprvé se objevila zhruba před 20 lety, nová zjištění seismologů z Australské národní univerzity v Canbeře mají tuto hypotézu potvrzovat. Podle geofyzika Johna Tarduna z Rochesterské univerzity, který se na novém výzkumu nepodílel, vyvstávají s (možnou) existencí subjádra otázky o jeho vzniku. Zatímco autoři studie mají za to, že toto subjádro může být důsledkem „významné globální události z minulosti“, která podnítila změnu vnitřního jádra Země, Tarduno nabízí jiné vysvětlení – podle britského geofyzika by vznik subjádra mohl souviset se změnou deskové tektoniky před stovkami milionů let.

TIP: Cesta k jádru: Jaké podmínky panují v samém středu Země? 

V každém případě jde o důležité otázky, neboť pochopení původu a vzniku vnitřních vrstev jádra nám může pomoci lépe pochopit, jak se zformovalo magnetické pole Země – a tím i to, jak může na Zemi (a případně i na jiných planetách) prosperovat život. Magnetické pole nám poskytuje velmi důležitou část obrany proti nabitým částicím z vesmíru (především od Slunce), které by jinak měly destruktivní vliv na všechny živé organismy. 

Ve Španělsku přezdívají Eleonoru „Poslušná královna“, neboť byla prototypem ideální renesanční princezny zrozené a vychované ke službě rodině za každé situace. Narodila se 15. listopadu 1498 v belgické Lovani jako nejstarší dítě Filipa Sličného (1478 až 1506) a Johany Kastilské (1479–1555), kteří se později stali spoluvládci Kastilie.

Eleonořin otec byl synem císaře Svaté říše římské Maxmiliána I. Habsburského a Marie Burgundské, zatímco matka Johana byla dcerou katolických králů, tedy Ferdinanda Aragonského a Isabely Kastilské. Eleonořinými sourozenci byli budoucí císaři Svaté říše římské Karel V. a Ferdinand I., či královny Isabela Dánská, Marie Uherská a Kateřina Portugalská. Jméno dostala po své prababičce z otcovy strany, Eleonoře Portugalské, císařovně Svaté říše římské.

Na výchově u tety

Manželství Eleonořiných rodičů se z počáteční lásky změnilo v bouřlivé moře. Otec (hoden své přezdívky Sličný) měl rád galantní dobrodružství a milující, leč žárlivá žena mu byla stále v patách. Ambiciózní Filip se proto za podpory svého tchána Ferdinanda Aragonského snažil prohlásit Johanu za duševně narušenou, ač byla dědičkou španělské koruny. Po Filipově nečekané smrti byla královna „šílená“ žalem uzavřena v klášteře, kde strávila zbytek života, a vládu nad Kastilií a Leonem převzal nejprve její otec Ferdinand, posléze syn Karel.

Kvůli dlouhodobé absenci rodičů sourozenci Eleonora, Karel, Isabela a Marie prožili dětství na dvoře v Mechelenu u tety Markéty Habsburské, která byla nizozemskou místodržitelkou. Markéta byla vynikající vládkyně s velkým politickým i intelektuálním rozhledem. Dětem poskytla laskavou péči a výborné vzdělání. Její malíři, básníky a filozofy obklopený dvůr byl významným centrem umění, kultury a literatury se skvěle vybavenou knihovnou. Teta naučila děti respektu ke státu, důstojnosti a soucitu, což později v životě Eleonoře pomohlo překonávat těžkosti s grácií a nadhledem. Eleonora vyrostla ve velmi sečtělou ženu, která měla hlubší znalosti o Evropě než jiné příslušnice královských rodin té doby. 

Žádaná nevěsta

Jako nejstarší ze sester byla Eleonora od raného věku žádanou nevěstou a dostávala množství nabídek k sňatku. Mezi adepty na ženicha byli angličtí panovníci Jindřich VII. a Jindřich VIII., francouzský král Ludvík XII. či polský vladař Zikmund I. Zajímavé je, že jedna z prvních nabídek přišla už roku 1505 od Františka z Valois, budoucího francouzského krále Františka I. Ve stejném roce však dorazilo také poselství z Portugalska s návrhem dvojité svatby. Eleonora si měla vzít dědice portugalského trůnu Jana, zatímco její bratr Karel by se oženil s Janovou sestrou Isabelou Portugalskou. 

Karel jako dědic španělské koruny odcestoval s Eleonorou na Pyrenejský poloostrov, kam přijeli v září 1517. Poprvé pobývali v zemi své matky a vše pro ně bylo neznámé – kultura, oděvy, hudba i zvyky. V listopadu sourozenci v klášteře klarisek v Tordesillas navštívili matku Johanu, kterou neviděli více než deset let. Mezitím ovšem portugalský král Manuel, otec Eleonořina snoubence, tajně změnil plány a zařídil, aby si španělskou infantku 7. března 1519 za manželku mohl vzít on sám, což vyvolalo napětí mezi ním a jeho synem Janem. Eleonora se stala portugalskou královnou, svazek ale neměl dlouhého trvání. Manuel I. totiž roku 1521 zemřel na mor a zanechal svou třiadvacetiletou ženu v království, které ji stále ještě vnímalo jako cizinku. Eleonora k zemi po zbytek života přesto vnímala citové pouto, neboť se jí zde narodily dvě děti: syn Karel (1520–1521) a dcera Marie (1521–1577). 

Počátek tragédie

Podle manželské smlouvy si Eleonora v případě ovdovění mohla vybrat, zda zůstane v Portugalsku, nebo se vrátí do Španělska včetně možnosti vzít si s sebou své děti. Jelikož po Manuelově smrti byla zkormoucená žalem, uzavřela se na nějakou dobu spolu s vyvdanou dcerou Isabelou Portugalskou do kláštera, kde žily zbožným životem. Až roku 1523 se na žádost svého bratra Karla V. jako významná figura habsburské dynastické politiky vrátila do Španělska. V tomto momentu se začala odehrávat Eleonořina tragédie.

Zcela ignoruje svatební smlouvu, odmítl panující portugalský král Jan, aby Marie, jediné přeživší dítě Eleonory a Manuela, mohla odcestovat s matkou do Kastilie. Rozhodnutí podporoval i jeho dvůr, protože považoval za nevhodné, aby portugalská princezna byla vychovávána v cizině, kde by její nejlepší zájmy mohly být zanedbávány. Navíc do té doby žádná portugalská princezna neopustila zemi bez uzavřené svatební smlouvy. Eleonora odjela z Portugalska bez své dcery s nadějí, že situace je pouze dočasná, neboť se stále mohla vrátit a vzít si krále Jana. Stejně tak věřila, že by moc jejího bratra, císaře Karla V., mohla přesvědčit portugalského vladaře, aby se k ní Marie mohla připojit ve Španělsku. Realita však byla jiná.

Rukojmí míru

Dne 24. února 1525 zvítězilo vojsko Karla V. nad armádou francouzského krále Františka I. u Pavie. Pro Francouze byla tato prohra srovnatelná pouze s porážkami u Kresčaku (1346) a Azincourtu (1415), ne-li dokonce horší, protože francouzský král František I. se stal zajatcem Karla V. Vyjednávání byla složitá, stvrdit jejich výsledky měl sňatek Františka s Eleonorou a posléze ještě králova nejstaršího syna s Eleonořinou dcerou Marií. Někdejší portugalská královna byla poprvé v životě požádána o vyjádření názoru. Rozhodla se souhlasit, neboť svazek byl zásadní pro uzavření míru mezi rody Habsburků a Valois v době ohrožení Evropy Osmanskou říší a také proto, že by se díky tomu mohla znovu shledat se svou dcerou.

Jeden z článků madridské dohody uváděl, že synové Františka I. budou posláni do španělské metropole jako záruka, že jejich otec dodrží svůj slib. Jakmile byl však francouzský král propuštěn na svobodu, začalo vše nasvědčovat tomu, že dohodnuté závazky nehodlá dodržet. Nic na tom nezměnil ani fakt, že jeho malí synové pobývali ve španělském Valladolidu. Eleonoře se chlapců zželelo a několikrát žádala svého bratra, aby jim zajistil lepší zacházení. Ona sama se přitom tehdy ocitla v ponižujícím postavení, neboť si ji František odmítal vzít. 

Vzhledem k nedodržení dohod napětí mezi Španělskem a Francií eskalovalo a hrozila další válka. Karel V. a František I. byli osobními nepřáteli na život a na smrt, ale díky tajné korespondenci Markéty Habsburské (tety Eleonory a Karla V.) a Luisy Savojské (matky Františka I.) byl roku 1529 uzavřen mír z Cambrai, zvaný též dámský mír. V té době Eleonora ztratila veškerý životní elán. Cítila se nemocná, navíc byla postižena elefantiázou, v jejímž důsledku měla zbytnělé a deformované nohy.

V létě 1530 se nicméně v zastoupení provdala za Františka I. Nato byli jeho synové konečně vráceni do Francie. V novém působišti Eleonoru považovali za symbol míru a zachránkyni princů. Na jaře 1531 byla korunována francouzskou královnou, což jí ovšem nedávalo žádnou politickou moc. 

Přehlížená spojka

Eleonora ve Francii nežila v blízkosti francouzského dvora. František jí prokazoval určitou míru respektu za snahu ulehčit jeho synům pobyt ve španělském vězení, ale jinak ji přehlížel a nedával jí prostor pro politická rozhodnutí. Její pobyt na rozmařilém francouzském dvoře plném intrik byl svízelný. Z manželského svazku Františka a Eleonory nevzešli žádní potomci. Královna musela snášet odmítavý postoj chotě, který věnoval svou pozornost jiným ženám a zřídkakdy plnil manželské povinnosti. Kupříkladu ceremoniálnímu vjezdu královny do Paříže František veřejně po dvě hodiny přihlížel po boku své milenky Anny de Pisseleu. 

Eleonora vystupovala jako francouzská královna při oficiálních příležitostech, například při svatbě nevlastního syna Jindřicha a Kateřiny Medicejské v roce 1533. Vykonávala také charitativní činnost, za což byla chválena. Do své domácnosti přijala nevlastní dcery Madeleine a Markétu, aby je vychovávala. Nikdy však nedosáhla moci srovnatelné s dalšími soudobými královnami, jako byla Kateřina Medicejská. Malý vliv na mezinárodní francouzskou politiku měla pouze díky tomu, že jako sestra Karla V. působila coby spojka mezi ním a Františkem I. 

Mírotvorkyně

Vztahy Francie a Španělska zůstávaly nadále napjaté. V roce 1542 se znovu rozhořela válka a roku 1543 pozval František I. na několik měsíců do jižní Francie Turky. Následujícího roku anglický král Jindřich VIII. a císař Karel V. vtrhli na sever Francie a jejich vojska se přesunula směrem k Paříži. V roli jednoho z hlavních mírotvorců se nečekaně objevila Eleonora, která dostala za úkol zahájit mírová jednání s Karlem a jejich sestrou, nizozemskou místodržitelkou Marií Uherskou. Když byl 18. září podepsán mír v Crépy, královna Eleonora i Františkova metresa Anna de Pisseleu se radovaly. K dalšímu usmíření odjela Eleonora s celou domácností na oficiální návštěvu k císaři a Marii Uherské do Nizozemí. Po královnině boku jela i Anna z Pisseleu.

Královna svému bratrovi vysvětlila, že dobré zacházení s Františkovou milenkou je pro mírový proces klíčové, proto ji Karel a Marie v Bruselu přijali jako druhou královnu. Na největší z mnoha velkých hostin se Eleonora a metresa dělily o čestné místo po císařově boku. Císařské uznání politické moci milenky francouzského krále se možná rovnalo největšímu triumfu v životě francouzské královny. Eleonořina spokojenost dosáhla vrcholu, když obdržela nejvřelejší dopis, jaký kdy František své choti adresoval.

Stesk po dceři

Eleonora díky svému vzdělání a cestám po Evropě ovlivnila vývoj umění a kultury francouzské renesance, zejména literatury a hudby. Kromě mecenášství několika hudebníků a skladatelů byla patronkou portrétistů, mezi nimiž se nacházel Corneille de Lyon, Léonard Limousin či Antoine Trouveon. Posledně jmenovaného vyslala na portugalský dvůr, aby získal aktuální portréty její dcery Marie. Když je pak roku 1542 obdržela, napsala dceři, jak je šťastná, že může vidět její portrét, ačkoliv jejím přáním bylo vidět dceru na vlastní oči.

V průběhu pobytu ve Francii se Eleonora neustále vracela k možnosti svatby francouzského následníka trůnu se svou dcerou a její přestěhování. Avšak jednání vázla a všechny plány nakonec zhatila neočekávaná smrt prince Františka roku 1536. Na rozdíl od dauphina, se kterým měla Eleonora blízké vztahy, jeho mladší bratr Jindřich ji či cokoliv španělského neměl rád, protože nezapomněl na roky, které strávil v zajetí na Pyrenejském poloostrově. Navíc už tehdy byl tři roky ženatý s Kateřinou Medicejskou. Eleonora proto přemýšlela o třetím synovi Františka I. Karlovi, který se velmi zajímal o Mariino neobvykle vysoké věno, ten ale roku 1545 zemřel.

Nejbohatší z princezen

Vláda francouzské královny Eleonory skončila roku 1547 úmrtím jejího manžela Františka I. Nový panovník Jindřich II. jí nabídl, že může zůstat ve Francii se všemi svými statky a majetkem, Eleonora se ale následujícího roku rozhodla zemi opustit. Prvních osm let žila ve stínu bratra Karla a sestry Marie, vdovy po Ludvíku Jagellonském, v Holandsku. Stále se přitom nevzdala plánu na shledání s dcerou. Příležitost viděla ve svém synovci Filipovi II., synovi Karla V. Jednání probíhala dobře, takže roku 1552 získala Marie Filipův titul a stala se z ní princezna asturijská. 

Marie byla pověstná mimořádnou krásou, „umocněnou bělostí pleti a nebeskou modří očí“. Podobně jako matka byla velmi vzdělaná a podporovala umění a vědy. Mezi její učitelky mimo jiné patřily humanistky Joana Vaz a Públia Hortênsia de Castro. Výuka princezny zahrnovala ekonomiku, architekturu, literaturu a několik jazyků. Její domácnost se stala jakousi dámskou univerzitou, kde se scházely největší mozky své doby. Portugalský král a nevlastní bratr Jan III. Marii daroval vlastní domácnost a vévodství Viseu, které jejich otec vlastnil předtím, než se stal králem. Pod její vládou město vzkvétalo v několika výrobních odvětvích, jako bylo hrnčířství, vyšívání a těžba mědi. Mariin osobní majetek se nakonec vyrovnal bohatství krále, takže se stala nejbohatší ženou v Portugalsku a jednou z nejbohatších princezen v Evropě. 

Navzdory Eleonořiným záměrům však nakonec plány na sňatek Marie s Filipem opět zhatila politika. Karel V. totiž přikázal synovi, aby si vzal anglickou královnu Marii Tudorovnou. Legenda praví, že portugalská infantka obětovala své štěstí, aby zachránila anglickou duši. Pravděpodobnější je, že Jan III. neměl zájem svou nevlastní sestru provdat, protože by musel vydat mnoho peněz na její věno.

Toužebně očekávaný okamžik

Roku 1555 se císař Karel V. rozhodl vzdát vlády a vrátit se do Španělska, kde strávil zbytek svých dní v klášteře. Jeho dvě sestry ho následovaly. Eleonora si nepřála nic jiného než znovu vidět svou dceru a udělala vše, co bylo v jejích silách, aby toho dosáhla. Jan III. i město Lisabon se ovšem stále stavěli proti.

TIP: Rakouské zásnuby s Evropou: Jak se stal z Habsburků nejmocnější rod Evropy?

Teprve po Janově skonu roku 1558, když Marie veřejně slíbila, že se vrátí do Portugalska, se mohly matka s dcerou po pětatřiceti letech zase shledat. Krátce poté Eleonora zemřela. Stalo se tak 18. února 1558, načež byly ostatky bývalé královny uloženy k poslednímu odpočinku v Panteonu infantů v klášteře El Escorial.

Ponorka USS Albacore byla jedním ze 77 plavidel oceánských dieselelektrických ponorek námořnictva Spojených států třídy Gato. Do služby v námořnictvu vstoupila 1. června 1942 a rozhodně nezahálela. Na válčišti v Pacifiku během poměrně krátké doby potopila celkem 13 lodí, včetně 2 torpédoborců, lehkého křižníku Tenryú a nejmodernější japonské letadlové lodi Taihó. Poslední zprávy o Albacore pocházejí z 24. října 1944, kdy opustila přístav Pearl Harbor a 28. října doplnila palivo na atolu Midway. Od té doby o ponorce ani její posádce v americkém námořnictvu neslyšeli.

Kam zmizela Albacore?

Po válce Američané narazili na svědectví posádky japonského hlídkového člunu, která měla být svědkem exploze ponorky. Mělo jít o Albacore, která 7. listopadu 1944 zřejmě narazila na minu těsně u severovýchodního pobřeží japonského ostrova Hokkaidó, asi 7 kilometrů východně od města Hakodate.

USS Albacore (SS-218) (foto: Wikimedia Commons, US Navy, CC0)

Nedávno se do pátrání po vraku této ponorky pustil japonský tým, který vedl Tamaki Ura z Tokijské univerzity. Japonští badatelé nejprve prozkoumali historické záznamy a na jejich základě určili přibližné místo, kde by se měl vrak Albacore nacházet. S pomocí sonaru se jim následně podařilo objevit objekt připomínající ponorku. Na místo vyslali dálkově ovládaného podmořského robota, který nález vraku ponorky potvrdil a pořídil snímky a videonahrávky. Ty pak byly použity pro potvrzení identity vraku.

TIP: Lovci vraků objevili 78 let potopený americký torpédoborec USS Samuel B. Roberts

Americké centrum pro uchovávání a výzkum historie námořnictva Naval History and Heritage Command (NHHC) nedávno potvrdilo, že skutečně jde o potopenou ponorku USS Albacore. Vrak spočívá na mořském dně v hloubce 250 metrů. Podle představitelů NHHC je teď vrak chráněn americkou legislativou a nikdo by neměl rušit jeho klid invazivními zásahy. Případní zájemci mohou vrak opatrně studovat, aniž by došlo k jeho narušení anebo ho pozorovat z dálky.

Snímek vraku ponorky USS Albacore. (foto: Naval History and Heritage Command (NHHC), CC0)

K dnešnímu dni jich známe méně než deset, všechny mají zdánlivý rozměr kolem jedné obloukové minuty a na mapách je nalezneme daleko od roviny Galaxie. Pro svůj jedinečný vzhled dostaly název „podivné rádiové kroužky“, tedy „odd radio circles“ (OCD), a svým tvarem připomínají struktury planetárních mlhovin. Ty jsou ovšem výrazně menší a pozorovatelné ve viditelném světle, zatímco OCD nejsou patrné v jiné než rádiové oblasti elektromagnetického spektra.

TIP: Astronomové vystopovali nový tajemný objekt, produkující rádiový signál

Zmíněná vlastnost zřejmě omezuje možnosti jejich vysvětlení, jasno však odborníci nemají. Podle nejlákavější hypotézy sledujeme rádiovou odezvu sférické rázové vlny, spojené s kataklyzmickou událostí z dávné minulosti. Za dobu své existence by tato vlna urazila značnou vzdálenost a dnes by procházela neutrálním vodíkem v mezigalaktickém prostoru, jehož záření se typicky vyskytuje v rádiové oblasti spektra. Nelze ovšem ani vyloučit, že jde o artefakty spojené s pořizováním a zpracováním rádiových map. Otázka původu OCD tak zůstává otevřená.

Málokdo je ochoten vidět, že Češi a Slováci směřovali ke komunismu dlouhodobě a že se větší část československé společnosti o nastolení samovlády KSČ aktivně přičinila. KSČ, založená v roce 1921, patřila po celou dobu své existence k nejvýznamnějším československým politickým silám. V roce 1935 se stala čtvrtou nejsilnější politickou stranou v Československu a její přerod v politickou sílu přijatelnou pro většinu společnosti dokončila druhá světová válka. Češi a Slováci v ní nechtěli vidět politickou organizaci řízenou z ciziny. Stále větší část národa byla ochotná uvěřit jejím vlasteneckým proklamacím a slovanskému horování.

Přátelství se SSSR

Mimořádný podíl na tom mělo osobní angažmá Edvarda Beneše. Mnichov a následný vývoj silně otřásl jeho pozicí. Vývoj války mu však nabídl možnost situaci změnit a vrátit se z exilu jako všemi uznávaný prezident republiky. Když hledal pro Československo nového spojence místo Francie a Velké Británie, našel jej právě v Sovětském svazu. Spojenectví s Kremlem však mohl stěží dosáhnout, kdyby ignoroval československé komunisty. Proto od roku 1943, kdy v Moskvě podepsal spojeneckou smlouvu, jednal s představiteli KSČ jako s důvěryhodnými partnery a pomohl je tak legalizovat. Ve svých spisech a v pamětech ze dnů Mnichova a válečných let vzbuzoval představu, že Sovětský svaz je státem výrazně odlišným od krvavé diktatury třicátých let a že KSČ je demokratickou politickou silou. 

Po válce obnovily v českých zemích činnost jen čtyři strany (Československá sociální demokracie, Československá strana národně socialistická, Československá strana lidová a KSČ) a dvě na Slovensku (Demokratická strana a Komunistická strana Slovenska). Skutečnost, že tři ze čtyř politických stran povolených v českých zemích se hlásily již ve svém názvu k socialismu, vypovídá mnohé o charakteru „lidové demokracie“, kterou budovala poválečná vláda Národní fronty. KSČ mezi nimi byla nejsilnější. Nelze se divit, že za této situace dosahovala politických úspěchů. V parlamentních volbách v květnu 1946 komunisté zvítězili a Klement Gottwald se stal jakožto předseda strany předsedou nově jmenované vlády.

Krize Národní fronty

Mimořádné nebezpečí hrozilo československé demokracii ze skutečnosti, že komunisté od roku 1945 ovládali ministerstvo vnitra. Své členy a stoupence dosazovali do všech důležitých pozic v tomto úřadě a postupně se zmocňovali i Sboru národní bezpečnosti (SNB) a Státní bezpečnosti (StB). Právě spor o jejich vliv na policii se stal v únoru 1948 záminkou k propuknutí vládní krize, která vedla k nastolení komunistického režimu. Na začátku stál rozkaz zemského velitele policie o reorganizaci Městského velitelství SNB v Praze. Komunisté sami přiznávali, že měl kromě konkrétních organizačních dopadů „rovněž přispět k politickému zpevnění Sboru“. 

Funkcionáři nekomunistických stran si začínali uvědomovat, jaké nebezpečí policie v rukou komunistů představuje. Dne 13. února vláda projednávala situaci v SNB a demokratičtí ministři stran byli pobouřeni. Do toho přišla informace o zmíněné reorganizaci v Praze. Jak později uvedl ministr spravedlnosti Prokop Drtina, „odstranění velitelé byli vesměs nekomunisté, převážná většina, nebo snad dokonce všichni byli přímo členy národně socialistické strany“.

V dalším jednání byl vznesen návrh tří usnesení týkajících se vyšetření situace v bezpečnostních složkách a pozastavení personálních změn v resortech ministerstev vnitra a spravedlnosti. Zatímco pro jeden bod hlasovali všichni přítomní členové vlády, pro zbývající dva zvedli ruku pouze ministři demokratických stran a přehlasovali zástupce KSČ. Fakt, že se proti nim dokázali shodnout na společném stanovisku, byl něčím novým. 

Komunisté ovšem usnesení vlády nechtěli respektovat a ministr vnitra Nosek přestal na schůze vlády docházet s tím, že je nemocen. Neochota splnit vládní usnesení vedla nakonec 20. února 1948 k demisi ministrů z Československé strany národně socialistické, Československé strany lidové a Demokratické strany Slovenska. 

Omyl jménem Masaryk

Gottwald využil toho, že z šestadvacetičlenné vlády podalo demisi jen 12 ministrů, tedy necelá polovina, a požadoval, aby na jejich místa nastoupili noví činitelé. Neměli to však být ministři jmenovaní vedením stran, které měli ve vládě zastupovat, nýbrž lidé podle jeho vlastního výběru. A to se nakonec také stalo. Novou vládu, kterou prezident Beneš jmenoval 25. února, tvořili vlastně jen komunisté nebo jim zavázaní a ke spolupráci ochotní lidé. 

Je zjevné, že ministři demokratických stran udělali velkou politickou chybu, když se rozhodli z vlády odejít, aniž si dopředu zajistili, že demisi podá většina ministrů. Počítali s tím, že se k nim připojí alespoň někteří zástupci sociální demokracie a především ministr zahraničí Jan Masaryk. Syna prvního prezidenta republiky a blízkého spolupracovníka Edvarda Beneše veřejnost pokládala za jakýsi symbol demokracie a svobody. Masaryk však opakovaně prohlásil, že ve vládě Klementa Gottwalda zůstane. Udělal i několik politických kroků, jimiž vládu „obrozené Národní fronty“, jak komunisté svůj převratový kabinet nazývali, podpořil. Na sjezdu rolnických komisí v Praze 28. a 29. února 1948, který komunistický ministr Ďuriš označil za sjezd vítězů, stál Masaryk na čestné tribuně hned vedle Gottwalda. 

Nemalá část veřejnosti dospěla k závěru, že když je členem nového kabinetu právě oblíbený „Honza“ Masaryk, není třeba se o osud demokracie obávat. S jeho autoritou a pomocí počítali komunisté rovněž 10. března 1948, kdy mělo Národní shromáždění schvalovat programové prohlášení nové vlády. KSČ potřebovala podporu každého poslance a Masaryk je měl pomoci přesvědčit. Už k tomu nedošlo, protože právě v tento den byl v ranních hodinách nalezen mrtev na nádvoří Černínského paláce.

Podcenění násilí

Komunisté tvrdili, že se k moci dostali zákonnou cestou s využitím legálních prostředků. Pravý opak je pravdou, vždyť demokratické praxi odporoval už samotný Gottwaldův plán na doplnění vlády. Gottwald a jeho nejbližší se připravovali na převzetí moci už od roku 1945. Nepočítali pouze s tím, že by vhodný okamžik přišel před parlamentními volbami plánovanými na květen 1948. Když dostali příležitost dřív, rozhodli se ji využít. 

Již 20. února vyhlásil ministr vnitra Nosek pohotovost vybraných složek SNB a od jedné hodiny ráno 21. února byly v pohotovosti všechny policejní složky. Vyčleněné jednotky obsadily důležitá místa v Praze a hlídaly budovy úřadů, rozhlas, telefonní ústředny a pošty. Další ozbrojené policejní jednotky se stahovaly do blízkosti Prahy a Bratislavy. Ministři, kteří podali demisi, se ocitli pod dohledem a začalo zatýkání nekomunistických funkcionářů.

Vlastním vykonavatelem státního převratu se staly takzvané akční výbory Národní fronty, orgány násilí, jejichž existence neměla oporu v žádném právním předpisu. Nikdo je nejmenoval ani neschvaloval, vznikaly živelně a legálním orgánům bránily v řádné činnosti. Za úkol si vytkly „očistu“ národních výborů a dalších institucí od „reakce“. Tragické bylo, že jejich členy se nestávali jen komunisté a levicově orientovaní sociální demokraté, nýbrž i členové demokratických stran a nestraníci. Během měsíce ovládly akční výbory život v závodech a podnicích, ve školách, bankách a úřadech, ale i ve spolcích, a dokonce i nekomunistických politických stranách. 

Vedení KSČ se navíc rozhodlo vybudovat vlastní ozbrojené jednotky, Lidové milice. Jejich zrod odporoval jedné z hlavních zásad demokratického státu, podle níž patří monopol na vytváření ozbrojených sborů pouze jemu. Snad největší chybou demokratických politiků bylo přesvědčení, že se boj s komunisty povede parlamentní cestou.

Zvnějšku, nebo zevnitř?

Část veřejnosti dnes zastává názor, že únorový převrat byl neodvratným důsledkem mezinárodní situace. Je sice pravda, že sovětská politická místa vývoj v Československu bedlivě sledovala, ovšem o nějakém bezprostředním zasahování Kremlu do událostí v Praze důkazy nemáme. Do Československa sice přiletěl náměstek ministra zahraničních věcí SSSR Valerian Zorin, ale z dobových svědectví víme, že vedení KSČ z jeho návštěvy nadšeno nebylo. Co bylo skutečně cílem jeho cesty, by mohly pomoci odhalit ruské archivy, ale k potřebným dokumentům se ještě žádný z československých historiků nedostal. 

Z přístupných materiálů je však zřejmé, že Kreml nebyl s průběhem státního převratu v Československu příliš nadšen. K dispozici máme například hodnocení, které pro Moskvu zpracoval pověřený tajemník Všeslovanského výboru I. Medveděv. Ten nabyl z rozhovorů s některými vedoucími funkcionáři KSČ dojem, že propadli pocitu sebeuspokojení, že zjevně přeceňují výsledky politických změn v Československu a vyjadřují názor, že KSČ jakoby nyní nejen dohnala, ale i předehnala kde koho. Množství kritických zmínek a ostrých hodnocení postupu KSČ v době, kdy byli její vůdci přesvědčeni o své úspěšnosti, obsahuje i mnoho dalších sovětských interních materiálů. 

Selhání demokracie

Tragický stín na vývoj v této pohnuté době vrhá skutečnost, že všechny protizákonné kroky podnikali komunisté s podporou velké části československé společnosti. Stoupenci KSČ od  počátku převzali politickou iniciativu a zaplňovali ulice a náměstí masovými demonstracemi. Byli to oni, kdo ovládl sjezd závodních rad 22. února, oni zorganizovali 24. února na podporu Gottwaldovy vlády generální stávku. Stala se nejmasovější formou a nejvyšším stupněm politického tlaku komunistů a zúčastnilo se jí – ať už z přesvědčení nebo ze strachu – přes dva a půl milionu zaměstnanců. 

Co vedlo tak velkou část národa k podpoře strany, jež chtěla nastolit diktaturu? Alespoň některé důvody jsou jasné. Společnost frustrovaly dva bolestivé prožitky: hospodářská krize třicátých let, mnichovská zrada a kapitulace před hitlerovským Německem. Většina Čechů hledala změnu a právě lákavé sliby byly hlavním důvodem, proč se KSČ stala nejsilnější stranou Národní fronty, proč v roce 1946 zvítězila ve volbách a proč se v únoru 1948 dočkala tak masové podpory. 

TIP: Strastiplná cesta na Západ: Kam prchali Češi po únoru 1948 a co je čekalo?

Neznamená to, že by v Československu neexistovali lidé, kteří v politice KSČ rozpoznali zárodky skryté totality. Bylo jich ale málo, nebyli organizovaní a měli špatné vedení. A samozřejmě tu byla početná část populace, která se o věci veřejné nezajímala. Jen díky tomu, že ignorovala porušování zákonů komunisty, že lhostejně sledovala řádění akčních výborů a že si nedokázala uvědomit nebezpečí, které hrozilo i jí, mohla KSČ převzít moc tak hladce. 

Demokratické instituce v Československu v únoru 1948 naprosto selhaly. Selhaly nekomunistické politické strany a masové organizace, trapně selhal prezident republiky a další politické osobnosti, k nimž demokratická veřejnost vzhlížela jako ke svým ikonám. Jmenování vlády „obrozené“ Národní fronty 25. února 1948 neznamenalo konec demokracie v naší republice. Ta v té době byla již mrtvá.  

Píše se rok 1607. Osadníci z Evropy si jej zaznamenávají do svých biblí jako čas, kdy začalo osídlování nádherné úrodné krajiny příštího severoamerického státu Virginie. Angličané pronikají na území obývané indiánskými kmeny, jimž vládne náčelník Powhatan. Mezi domorodci a bílými vetřelci v té době panuje opatrné příměří. Evropané sem ostatně nepřijeli bojovat, připluli s nadějí na lepší život. A indiáni bílé muže za nebezpečí nepovažují. Alespoň prozatím. Obě strany o sobě navzájem nevědí mnoho, ale Angličané velmi rychle zjistí, že Powhatan je mocný, uctívaný vládce. V souladu se světem, který znají, ho nazvou králem. Jeho dcera tedy musí být princeznou.

V náruči krásného kapitána

Powhatan měl s mnoha ženami spoustu dětí. Možná ani sám nevěděl, kolik. Není tedy vůbec jisté, zda byla Matoaka, známá jako Pocahontas, jeho „nejkrásnější a nejoblíbenější dcerou“. Není známo ani to, kdy se narodila. V osudném roce 1607 mohla mít podle různých zdrojů deset, dvanáct, nebo čtrnáct let. Proč osudném? V tom roce spatřila vůbec poprvé bílé osadníky, kteří se vyloďovali u břehů příští anglické kolonie Jamestown v zátoce Chesapeake. Poprvé letmo nahlédla do pro ni neznámého a tajemného světa, který ji zaujal, později pohltil, proslavil a nakonec zahubil.

Příběh, který se stal předmětem mnoha literárních i filmových zpracování, je vlastně jednoduchý. Z ne zcela jasných příčin pobýval u indiánů v roce založení kolonie anglický kapitán John Smith. Ten později popsal událost, v níž má legenda o Pocahontas podle všeho kořeny. Muži náčelníka Powhatana se prý chystali pohledného Angličana zabít. Tehdy se k němu vrhla sotva odrostlá Pocahontas a položila mu hlavu na prsa. To zvláštní gesto zachránilo Smithovi život. A také mu – alespoň v oblíbené romantické verzi příběhu – zlomilo srdce. Mladý kapitán kouzlu indiánské princezny doslova propadl a Pocahontas jeho lásku opětovala. Brzy nato ale utrpěl zranění při výbuchu munice. Musel odplout do Evropy, aby se z následků vyléčil. 

Podlý obdivovatel

Když ho Pocahontas hledala, řekli jí, že zemřel. Podle legendy byla tato smyšlenka dílem podlé intriky muže jménem John Rolfe. Mladý kolonista, který nedávno ovdověl, se do Pocahontas zamiloval a chtěl ji získat. Věděl však, že přes bariéru její lásky k Smithovi by nepronikl. Proto jí namluvil, že je kapitán mrtev.

Indián­ka se nakonec za Rolfa provdala a odcestovala s ním do Evropy. Tam ovšem potkala Smithe. Její srdce ten nápor překvapení, radosti a zároveň smutku z promarněné lásky nevydrželo. Zemřela jen několik dnů poté, co se s kapitánem znovu setkala… Ale jak to bylo doopravdy?

Všichni musíme zemřít

Jisté je, že Pocahontas skutečně žila. A také že zemřela náhle ve velmi mladém věku. V té době se už jmenovala Rebecca Rolfová. Nechala se pokřtít a svému manželovi Johnu Rolfovi povila syna. Přesný den její smrti neznáme, ale dochoval se záznam o jejím pohřbu v anglickém městečku Gravesend z 21. března roku 1617. A také její poslední slova. „Všichni musíme zemřít. Hlavně, že dítě žije,“ zašeptala prý krátce před smrtí. Její hrob se ale nedochoval. Pravděpodobně zmizel při pozdější rekonstrukci kostela a hřbitova. 

Jak se ale indiánská dívka ocitla v Anglii, kde podle všeho zemřela na tuberkulózu nebo neštovice? A jak to bylo s její romantickou láskou k Johnu Smithovi, s nímž se v Anglii skutečně setkala? Romantickou? Možná spíše vybájenou, nebo dokonce vylhanou a smyšlenou. Smith si totiž možná celé drama jednoduše vymyslel. Proč? Snad proto, aby upoutal pozornost královského dvora, na němž se vlivní lidé o příjezd Pocahontas do Anglie zajímali.

Nazvala ho otcem

Pochybnosti se postupem času objevily hned z několika důvodů. Kapitán totiž o indiánské popravě, která mu v roce 1607 hrozila, vůbec nikomu neřekl. Dokonce sepsal zprávu, podle níž s ním a jeho společníky jednali jako s váženými hosty. Nic o zajetí a překvapivé záchraně ve spisu nebylo. To poprvé popsal až o deset let později. Tedy v době, kdy se vědělo, že do Anglie míří vůbec první kolonista, který se oženil s indiánkou. 

Jisté je, že Smith vyhledal Pocahontas v roce 1617 na jednom z veřejných shromáždění, na nichž vystupovala i s několika dalšími muži z Powhatanova kmene. Její anglická mise byla totiž součástí jakéhosi propagačního turné, které mělo přilákat do Jamestownu nové investory. 

Podle dochovaných svědectví si Pocahontas při setkání se Smithem zakryla oči a odvrátila se. Pak spolu přece jen hovořili. Lidé kolem si prý s překvapením povšimli, že Pocahontas nazývá Smithe otcem. A měli dojem, že mladá žena má z důstojníka strach. Což byl další důvod ke zpochybnění Smithovy romantické historky. Kapitán vše později vysvětloval tak, že jej indiánka oslovovala stejně, jako on před lety oslovoval náčelníka Powhatana. 

Zůstanu u Angličanů

Označení za proradného intrikána si nezaslouží ani John Rolfe. Tento bohabojný, pracovitý muž se s Pocahontas setkal pravděpodobně v roce 1613. Dcera indiánského náčelníka se tehdy ocitla v zajetí kolonistů v osadě Henricus. Vzali ji jako rukojmí a nabídli ji Powhatanovi k výměně za několik bílých mužů, které indiáni zadržovali. A také za zbraně a nástroje, které Powhatanovi lidé kolonistům ukradli. 

Pocahontas však nebyla v pravém slova smyslu vězněna. Díky své vstřícnosti, kultivovanosti a zájmu o dění v kolonii si rychle získala přízeň tamních „dobrých“ rodin. Začala se učit anglicky, později se nechala pokřtít a přijala jméno Rebecca. Powhatan se k vyjednávání o jejím propuštění příliš neměl. A traduje se, že prý Pocahontas návrat ke svým lidem dokonce sama odmítla. Když si jí prý otec necení víc než několika starých pušek a mečů, zůstane raději u Angličanů.

Rolfe byl v době setkání s Pocahontas osmadvacetiletý vdovec. Úspěšně se věnoval šlechtění nových odrůd tabáku. Do krásné indiánky se zcela jistě zamiloval. Dochoval se jeho dopis guvernérovi, v němž žádá o povolení ke sňatku s ní. A zdůrazňuje v něm, že není motivován jen tělesnou touhou, ale i láskou a vírou v potřebu spasení duše ženy, která vyrostla mezi pohany. O tom, co cítila Pocahontas k Rolfovi, nevíme bohužel nic. Svatba proběhla 5. dubna roku 1614, v lednu následujícího roku se jim narodil syn Thomas. 

Audience u krále i biskupa

Do Anglie odcestovali manželé i s dítětem v roce 1616. Doprovázelo je několik dalších indiánů a celá výprava vyvolala v Anglii mimořádný zájem. Přestože byl tehdy Britům příběh Pocahontas prezentován jako příklad úspěšného „zcivilizování“ někdejší divošky, získala Rebecca Rolfová velmi rychle slávu, oblibu a pozornost. Lidé ji vnímali jako indiánskou princeznu a ona je okouzlovala svou krásou a vznešeným chováním. K audienci ji přijal král i londýnský biskup.

Záměrem turné bylo připoutat pozornost k teprve se rodícím koloniím a zbavit zájemce o cesty do Nového světa strachu z domorodců. I díky mimořádnému kouzlu osobnosti dcery indiánského náčelníka byl cíl mise beze zbytku splněn. Zrodila se legenda o Pocahontas, která povzbudila zájem o kolonizaci Ameriky. Jejím důsledkem však byla i poměrně rychlá zkáza Powhatanova lidu, jehož území bílí kolonisté během několika příštích let zabrali a obsadili. 

TIP: V rukách divochů: Mary Rowlandsonová strávila tři měsíce v indiánském zajetí

Nevíme, proč vlastně Pocahontas tak rychle a náhle zemřela. Stalo se to krátce před plánovaným návratem. Manželé se už dokonce nalodili, ale museli opět vystoupit na pevninu. V Gravesendu pak mladá žena, vyčerpaná pravděpodobně některou z „evropských“ nemocí, vydechla naposledy. 

Ještě nedávno se Kazachstánci z legrace ptali: „Může si Nursultan Nazarbajev v hlavním městě Nur-Sultanu na Nazarbajevově univerzitě, která stojí na Nazarbajevově třídě, udělit Nazarbajevovo vyznamenání podložené Nazarbajevovou chryzantémou?“ Vtipkovali samozřejmě doma a potichu, protože ani podobně nevinné žerty na účet hlavy státu rozhodně nebyly v Kazachstánu úplně bezpečné. 

Otcové diktátoři

Nicméně všechno, co v oné větě zaznělo, se ještě loni mohlo stát. Nursultan Nazarbajev, první prezident a architekt nezávislého Kazachstánu, byl všudypřítomný. Pojmenovávaly se po něm ulice, nemocnice, muzea a vlastně každá státní instituce. Ve svém velikášství pochopitelně nezůstával sám – sousední státy si v kultu silných vůdců libovaly neméně. Dlouholetá hlava Ázerbájdžánu Hejdar Alijev má v zemi na padesát muzeí, která se dopodrobna zabývají každým aspektem jeho života. Co na tom, že byste ani v největším z nich nenašli jediný prezidentův osobní předmět? Není divu, že tam neproudí zrovna davy návštěvníků, ale nezájem občanů se alespoň vyvažuje povinnými školními výlety.

Ještě excentričtěji působí bývalý turkmenský prezident Saparmurat Nijazov, který si sám udělil titul „Turkmenbaši“, tedy „otec všech Turkmenů“. Coby spravedlivý rodič dohlížel na své „děti“ a velmi moudře jim zakázal poslouchat rádio v autě, veřejně pouštět hudbu, chovat psy, mužům nosit dlouhé vlasy a vousy a také navštěvovat balet i operu. Navíc oficiálně přejmenoval měsíc duben na „gurbansolta“ podle své matky a zrušil turkmenský výraz pro chléb, aby ho nahradil... opět gurbansoltou. Věznění a mučení politických odpůrců bylo přitom ve zmíněných zemích na denním pořádku.

Všude stejná tvář

Nazarbajevovy výstřednosti se tak nacházely v dobré společnosti. Ačkoliv z postu prezidenta odstoupil už v roce 2019, podržel si kontrolu nad celou zemí nejen silou vlastní autority, ale také přidělováním klíčových úřadů příbuzným a přátelům. Aby jeho nástupce Kasym-Žomart Tokajev svého dobrodince „v důchodu“ potěšil, nechal téhož roku přejmenovat hlavní město Astanu na Nur-Sultan. Podobné hrátky s názvy mají však v Kazachstánu dlouhou tradici: Metropole v minulosti nesla pojmenování Akmolinsk, Celinograd či Akmola (viz Panenská půda, bílý hrob). 

Velebení někdejší hlavy státu nicméně dosáhlo vrcholu právě v posledních třech letech a jeho portréty pokryly v hlavním městě prakticky každý roh. Jak poznamenal jistý turista pro britský deník The Guardian: „Když jsem přijel, nevěděl jsem, kdo Nazarbajev je. Po čtrnácti dnech strávených v Kazachstánu už nechci jeho tvář nikdy vidět.“ 

Nové staré jméno

Zlom nastal letos v lednu. Lidé, frustrovaní nízkou životní úrovní a ohromnou mírou korupce vládnoucích elit, vyšli do ulic a při násilných protestech strhli řadu Nazarbajevových soch. S potlačením pouličních bouří přitom pomáhala i ruská armáda. Rozkolísanou situaci využil právě Tokajev a provedl dokonalý palácový převrat. Muž, všemi vnímaný coby nevýrazný úředník, který má pouze na chvilku ohřívat židli Nazarbajevově dceři Darize, se ukázal jako jestřáb. Odstavil od moci staré oblíbence a začal bořit nejen ustálené mocenské vazby, ale především Nazarbajevův kult. 

TIP: Za používání novin místo toaletního papíru hrozí v Turkmenistánu tvrdé tresty

Nicméně jednou z prvních obětí čistky se stalo pojmenování Nur-Sultanu, který se tak 16. září opět vrátil k názvu Astana. Nyní čas ukáže, zda cedule na ulicích vydrží, nebo se za několik let opět dočkáme „nového“ kazašského hlavního města. Přinejmenším by se Kasym-Žomart vyslovovalo lépe než Nur-Sultan. 

Sestupuji dolů lesem, když v tom za strání zahlédnu hnědý hřbet. V prvním okamžiku mě napadne, že jde o kance, který ryje v zemi. Jenže srst je mnohem delší, takže si v další vteřině uvědomím, že vůbec nejde o divočáka, ale o zvíře, za kterým na Slovensko už dlouhá léta jezdím. Divoký medvěd hnědý (Ursus arctos) konečně stojí asi deset metrů přede mnou… 

Lezci, běžci i plavci

Ačkoli druhové tělo tohoto medvěda zní „hnědý“, ne vždy musí mít medvědí srst výhradně hnědé zbarvení. Odstíny hnědé někdy přecházejí až po černou. Mladší jedinci mají zpravidla světlejší barvu a mláďata do stáří jednoho roku můžou mít po stranách krku charakteristické bílé skvrny. 

Medvěd hnědý je největší šelmou žijící také na našem území. Existují záznamy o medvědech zastřelených na Slovensku, kteří vážili 345 až 400 kg. Obvykle ale evropští medvědi nedosahují takovýchto tělesných rozměrů. Ze všech šelem má medvěd největší mozek v porovnání k tělu. Je proto logické, že jde o velmi inteligentního tvora. 

Zavalité tělo se štíhlejší hrudní částí má charakteristický vystupující kohoutek, krátký ocas je skrytý v dlouhé srsti. Medvědí tlapy jsou vybaveny dlouhými zahnutými drápy, které na předních nohách mohou být až 6 centimetrů dlouhé. Díky nim dokážou huňáči šplhat po stromech, což jim jde zejména v mladém věku. Při chůzi došlapují na celé chodidlo a i když vypadají nemotorně a zavalitě, v běhu vyvinou rychlost až kolem 50 km/h. Navíc umí také plavat.

Nebezpečí ze tří příčin

Mé setkání s medvědem naštěstí nemělo nijak dramatický průběh. Zvíře se zarazilo a chvilku mě pozorovalo. Pak se huňáč stočil a šel dál svou cestou. Musím přiznat, že ze všech zvířat, která jsem kdy fotil, je medvěd tím, z nějž jsem měl vždy největší respekt. Čím víc tuto mohutnou šelmu poznávám a setkávám se s ní, tím víc se ujišťuji, že můj strach z ní byl přehnaný. Přesto je potřeba být při náhodných i plánovaných setkáních se šelmou obezřetný. 

I když ve většině případů medvěd při zpozorování člověka uteče, výjimečně může zaútočit. Důvodem agresivního chování jsou tři příčiny – obranný útok, útoky zvířete se změněným chováním a nakonec predační útok. V prvním a nejčastějším případě se medvěd cítí ohrožený, na jiném místě popisuji, jak se takové situaci vyhnout (viz Když potkáte medvěda). Ve druhém případě jde o jedince, kteří si navykli na lidi – ať tím, že chodí k lidským sídlům a požírají nezabezpečené odpadky či přikrmováním ze strany lidí. Šelma tak ztratí přirozenou plachost k lidem, což může mít vážné důsledky. Velké nebezpečí hrozí od poraněných zvířat nebo od samice s mláďaty, která vaši přítomnost vyhodnotí jako hrozbu pro medvíďata. 

Třetí kategorií je predační útok, při němž medvěd považuje člověka za svou kořist. Takové chování je ale velmi vzácné a v našich krajích není zaznamenán jediný případ. Na Slovensku nebyl známý smrtelný útok medvěda na člověka až do roku 2021, kdy u obce Liptovská Lúžna usmrtil medvěd sedmapadesátiletého muže. Medvěd je velice plaché zvíře a pokud napadne člověka, je to v drtivé většině případu chyba člověka-vetřelce, jenž se v oblasti výskytu této šelmy choval nepatřičně. 

Zákonitosti zimního spánku

Medvědi sice patří do řádu masožravců (Carnivora), ale v závislosti na prostředí jsou i všežravci. Zatímco medvědi lední (Ursus maritimus) se živí pouze masem, čím více postupujeme od polárních oblastí k jihu, tím více medvědi hnědí požírají převážně rostlinnou stravu. Její rozmanitost se liší i podle ročního období. Výzkum z Tater a Malé Fatry, provedený mezi lety 2001 a 2003, ukázal, že rostlinná potrava tvořila 91 % celkového objemu trusu. 

Na jaře a začátkem léta převládala potrava bylinná, během léta si medvědi dopřávali zrající ovoce – borůvky, brusinky, ostružiny, jeřabiny atd. Živočišná potrava představovala zbývajících 9 %, a to hlavně koncem zimy, kdy medvědi vyhledávají uhynulé kopytníky či zvířata stržená vlkem. Největší podíl však pocházel z hmyzí složky! Během aktivní doby musí medvědi nabrat dostatek tukových zásob, aby přečkali zimní hibernaci. Během této doby ztrácejí velkou část své hmotnosti.

Načasování hibernace je pravděpodobně závislé na více faktorech – množství dostupné potravy, aktuálních teplotách, výšce sněhové pokrývky, fyzické kondici jedince, jeho pohlaví, věku a reprodukčním stavu. Gravidní samice zalézají do brlohu jako první (v Tatrách už od poloviny října) a samci jako poslední. Hlavním účelem hibernace je redukovat množství vydané energie v době, kdy je nedostatek potravy. Spotřeba kyslíku hibernujících medvědů klesne téměř o polovinu, srdeční tep takřka o 75 % a tělesná teplota o 4 až 5 stupňů. Skutečnost, že teplota těla zůstává celkem vysoká, je výhodná při vyrušení. Medvěd se díky tomu může relativně lehce probudit a bránit se nebo uniknout. 

Pod matčinou tlapou

Vrchol medvědí říje připadá na květen až červen. Samec v té době kvůli páření následuje medvědici až tři týdny. O samici se může ucházet i více samců, přičemž slabší většinou ustoupí. Pokud jsou síly vyrovnány, může dojít i k souboji. Výzkumníci zaznamenali i vícepočetné otcovství v jednom vrhu, z čehož vyplývá, že samice se během jedné říje může pářit i s více samci. 

První 3 až 5 měsíců zůstává medvědice s mláďaty v brlohu a využívá tukové zásoby pro vlastní potřebu i na tvorbu mléka. To může obsahovat až 20 % tuku (lidské mléko má cca 4 %), takže za dobu krmení může matka ztratit až 40 % své váhy. Zato medvíďata přibývají a když na jaře opouštějí brloh, mohou vážit už 4 až 5 kilogramů. Mléko konzumují ještě dalších 8 měsíců, ale po 5 až 6 měsících si přilepšují i pevnou stravou. 

Medvědice je ve výchově i obraně mláďat velice důkladná. Učí je, hraje si s nimi, v případě potřeby i trestá pohlavkem nebo naopak svá urputně mláďata chrání. Všeobecně platí, že potomky nechá svému osudu v jednom až ve dvou letech. Jsou ale zdokumentované případy, kdy matka mláďata vodila i tři a půl roku. Většinou záleží na velikosti a početnosti mláďat ve vrhu. Přes veškerou starostlivost matky je úmrtnost medvíďat v prvním roce života vysoká a činí 30 až 40 %.

Medvědi se vrací do Evropy

Historické důkazy potvrzují, že medvěd hnědý je naším původním živočišným druhem. Žije na našem území už od poslední doby ledové, kdy se sem dostal migračními vlnami z Balkánu. Po ústupu ledovců se rozšířil po celé Evropě (s výjimkou některých ostrovů). Rozsáhle rozšíření medvěda hnědého poukazuje na jeho přizpůsobivost. Tam, kde není rušen člověkem, obývá nejen lesy, ale i step a tundru. 

TIP: Návrat chlupáčů: Přemnožili se nám v Evropě medvědi?

Tlak ze strany lidí ovšem medvědy v Evropě dostal až na samý okraj přežití. Udává se, že kolem roku 1850 byli vyhubení takřka ve všech zemích Evropy. Na Šumavě byl poslední medvěd zastřelen roku 1865, na Moravě 1893. Na Slovensku podle odhadu žilo před první světovou válkou 120 medvědů. Jejich lov však neustal, a tak počet dále klesal. Proto se v roce 1932 přistoupilo k ochraně této šlemy a došlo k následnému růstu populace. V této době došlo k rozdělení západokarpatské a východokarpatské populace. Po druhé světové válce údajně žilo na území Slovenska okolo 50 až 80 kusů. Nyní by se mělo na Slovensku vyskytovat okolo 1 200 medvědů.

Velitel rakousko-uherských jednotek na srbské frontě Oskar Potiorek nedbal vyčerpání svých jednotek, nedostatku potravin i munice a na listopad 1914 naplánoval další ofenzivu. Hodlal překročit řeku Kolubaru a obsadit dopravní uzel ve Valjevu, čímž by nepříteli ztížil zásobování armády. Dne 16. listopadu vyrazilo vpřed na 450 000 habsburských vojáků, kteří překonali řeku a postupovali k železnici směřující do Bělehradu.

Podzimní deště brzy vystřídal sníh a Potiorek už považoval srbskou armádu za poraženou. Proto lehkovážně oslabil střed svých sil a pokusil se oslabenými sbory obchvátit obě srbská křídla. Ofenziva vyvrcholila 2. prosince obsazením Bělehradu, ale od té doby začal útok váznout.

Generálův pád

Srbští polní maršálové Radomir Putnik a Živojin Mišić si dobře uvědomovali své slabiny a skoro dvojnásobnou přesilu nepřítele. Proto trpělivě vyčkávali a v příhodnou chvíli nechali své jednotky zaútočit na nic netušící rakousko-uherské kolony, které se přesouvaly k plánovanému místu střetu. Další bitva následovala za dva dny a jednotky balkánského království prorazily několikanásobně silnější rakouskou obranu. Odhodlaní Srbové posílení výzbrojí a zásobami od dohodových spojenců podnikli protiútok směrem na Valjevo. Ústup c. a k. pluků se proměnil v hromadný útěk, jenž 7. prosince vedl ke stažení za Kolubaru, ale nakonec se zastavil až za řekami Drinou a Sávou. Srbové ukořistili dokonce část nepřátelské dělostřelecké výzbroje a trénu, přičemž svůj triumf vyšperkovali 15. prosince, když dobyli zpět Bělehrad.

TIP: Nejhorší velitelé první světové války

Výsledek bitvy u Kolubary byl tragický především pro Rakousko-Uhersko, které při ní ztratilo kolem 224 000 vojáků (28 000 bylo zabito, 120 000 zraněno a 76 000 zajato). Přišlo také při kvapném ústupu o nemalé množství vojenského materiálu. Ztráty v srbské armádě byly podstatně menší – ztratili asi 133 000 vojáků (22 000 bylo zabito, 92 000 zraněno a 19 000 zajato). Velitel rakousko-uherské armády Oskar Potiorek byl ve věku 62 let zbaven velení a pensiován.