Exotický liliovník tulipánokvětý: Strom s tulipány ve větvích

Když jsem poprvé spatřil strom „s tulipány ve větvích“, chvíli jsem myslel, že mám halucinace. Ani dnes po letech nemůžu liliovník tulipánokvětý zařadit mezi stromy, na které bych si zvyknul…

Návštěvník z cizích krajů: Šakalové se začínají zabydlovat také v Česku

Někdy kolem roku 1989 se na jižním Slovensku objevil šakal obecný. Neurčité slůvko „někdy“ je na místě, protože nenápadná psovitá šelma žijící v ústraní mohla po delší čas unikat lidské pozornosti…

Australská rezervace získala od anonymního dárce obřího pavouka

Australská rezervace získala obřího pavouka s tak silnými čelistmi, že by prorazily i lidský nehet…

Smrtící sevření: Které zvířecí druhy mají nejsilnější čelisti?

Především mezi predátory často najdeme druhy zvířat, která mají takovou sílu v čelistech, až z toho při představě jejich útoku na člověka zamrazí…

Drzoun s velkou kuráží: Co možná nevíte o rosomácích sibiřských

Rosomák sibiřský je známý pro svou drzost a snad až bláznivou odvahu. Jsou dokonce popsány případy, kdy zhruba patnáctikilový rosomák odehnal od kořisti trojici vlků, kteří zarputilého soupeře zkrátka nedokázali zastrašit…

Milovníci lidského masa: Střetnutí s lidožravými lvy

Lidé pro lvy nikdy nebyli přirozenou kořistí. Jenže teritorium lvů je stále menší a ke střetům mezi populacemi těchto šelem a pastevci hlídajícími stáda dobytka dochází stále častěji. Na lvím jídelníčku se tak může ocitnout i člověk… 

Lamželezové bez publika: Kdo jsou největší siláci mezi zvířaty?

Profesionální vzpěrači zvedají činky těžké přes 260 kilogramů a borci nižších váhových kategorií dostanou nad hlavu až několikanásobek vlastní hmotnosti. Proti výkonům z říše zvířat je to ovšem úplně zanedbatelné… 

Včela versus vosa: Kdo má silnější jed?

Složení jedu u včely a vosy (a také sršně) je podobné. Bolí více bodnutí vosou, nebo včelou, a proč?

Návrat chlupáčů: Přemnožili se nám v Evropě medvědi?

Kdysi byl starý kontinent domovem desítek tisíc majestátních šelem, ale intenzivní lov a ztráta životního prostředí kvůli šíření pastvin jejich stavy zdecimovaly. Nyní se medvědi vracejí – a s nimi přicházejí konflikty…

Invazní pavouk ulovil v Británii netopýra: Jde o první podobný případ na světě

Snovačka ostrovní, pavouk původem z Madeiry a Kanárských ostrovů, se šíří na Britských ostrovech i jinde po světě. Ukazuje se, že v jejích pavučinách končí i chránění netopýři…

Podobně jako krvavá občanská válka ve Španělsku (1936–1939), i Československo v roce 1938 poutalo pozornost zahraničních tiskových agentur a novinářů. Hrozící rozsáhlý evropský konflikt přilákal i mnohá žurnalistická esa. Jejich reportáže jsou cenným svědectvím o atmosféře v zemi, kde byl ve vzduchu už téměř cítit střelný prach.

Velká jména

Jedním z nich byl nositel Pulitzerovy ceny Hubert Renfro Knickerbocker, který pracoval pro Hearstův tiskový koncern. Platil za jedničku mezi novinářskými lovci katastrof a bitev. Jméno mu udělaly knihy o Číně a Sovětském svazu či reportáže ze Španělska.

Už v roce 1934 vyšla (i v českém překladu) jeho kniha Bude válka v Evropě? (Will war come in Europe?). V ní například upozorňoval na revizionistické snahy Maďarska a Německa a strategicky nevýhodnou polohu ČSR. Zkušeného žurnalistu, který měl za sebou mimo jiné interview s Hitlerem i Churchillem, udivovalo, jaký mezinárodní rozhled Češi mají, třeba i řadoví vojáci.

Hned od března 1938 přibyl do Prahy další světoběžník, podle historika Roberta Kvačka až příliš sebevědomý Angličan George Ward Price. Psal do Daily Mailu, jehož majitel nemohl už ve 20. letech přijít Československu na jméno. Ward Price smýšlel obdobně. Zato dělal reklamu Hitlerovi a Mussolinimu.

Půjdeme do toho sami!

Ovšem mezi českými čtenáři je dodnes známý především Sydney Morrell, který v Československu působil v letech 1938 a 1939. Právě tento žurnalista z britského Daily Expressu poskytl o dění u nás jeden z nejplastičtějších obrazů. Své postřehy a reportáže – i v dnešním měřítku ve velmi čtivé formě – shrnul v knize Viděl jsem ukřižování (I Saw the Crucifixion). Ve dnech mobilizace si poznamenal: „Češi se připravovali na válku téměř s radostí. Nikoliv snad proto, že by měli válku rádi nebo že nenáviděli Němce, nýbrž proto, že se jim naskytla příležitost bojovat za existenci své vlasti.“

Morrell chrlil reportáže takřka denně. Netrávil většinu času – jako mnozí jeho kolegové – jen v Praze, ale v autě křižoval republiku, hovořil s obyčejnými lidmi i vojáky. V Československu působil už řadu měsíců předtím, než krize vyvrcholila mobilizací a mnichovskou konferencí. V reportáži z března 1938 popsal velké odhodlání Čechoslováků: „Stál jsem v české pohraniční celnici v Mikulově. (…) Pozoroval jsem dva české finančníky v khaki uniformách, jak prohlížejí moje zavazadla. (…) Co byste dělali, kdyby vás Německo napadlo? otázal jsem se. Finančníci se na sebe usmáli."

Strážce hranic reportérovi odpověděl: „Ten, který uměl lépe německy, odpověděl: Když nás Německo napadne, budeme bojovat. Nejsme přece Rakušáci. U nás to Hitlerovi tak nepůjde, jako mu to šlo v Rakousku. My Němce známe. Žijeme už tisíc let v jejich sousedství; vládli nám přes tři sta let a pokoušeli se nás poněmčit, ale nepovedlo se jim to. (…) A dejme tomu, že vám vaši spojenci Francie a Rusko nepomohou? zeptal jsem se. Pak se do toho dáme sami, odpověděl bez rozmýšlení.“

Raději zemřít než žít vkleče

Atmosféru v době mobilizace a pomnichovského zabírání pohraničí německou armádou ve svých reportážích poutavě popisoval také americký novinář Vincent Sheean, který od března 1938 do března 1939 reportoval o událostech v Evropě – především ze Španělska a Československa, a to hlavně pro New York Herald Tribune. Svědectví o tom, co v těchto zemích prožil, podal poté také v knize Ne mír – ale meč (Not Peace But A Sword), jež v roce 1946 vyšla i v českém překladu.

Na rozdíl od některých jiných novinářů neměl Sheean pro fašistické režimy ani zrnko uznání a tvrdě kritizoval Francii a Británii za jejich neochotu postavit se Hitlerově rozpínavosti. „Až se někdy odhodlají k odporu, bude to proto, aby si uchránily své žoky peněz a své říše, a nikdy ve jménu nějaké zásady, která by měla všelidský význam,“ poznamenal ve své rozsáhlé reportáži z Prahy, která se během mobilizace připravovala na úder německé Luftwaffe.

„I Češi, podobně jako Španělé v občanské válce, byli podle všeho přesvědčení, že je lépe zemřít než žít vkleče. (…) Očekávali nejhorší a nic si nenalhávali. Ale dívali se tomu nejhoršímu do očí s odhodlaným klidem, nesentimentálně a bez uhýbání. (…) Země byla na takový den dokonale připravena a věděla, co má dělat. Tento moderní David byl tváří v tvář Goliášovi nebojácný, vážný a odhodlaný,“ líčil Sheean.

Zahraniční novináři měli být v případě vypuknutí války v roce 1938 z Prahy evakuováni, pokud si výslovně nepřáli zůstat. Odjezd měl koordinovat přednosta tiskového odboru ministerstva zahraničí Miloš Šafránek, který předtím v letech 1927 až 1938 působil jako diplomat v Paříži a byl kulturním a tiskovým atašé.

Očekávali jsme bomby

„Psát pro tisk nebylo v těch dnech v Praze vůbec možné – nebylo žádné spojení. (…) V pondělí 26. září večer pronesl Hitler v berlínském Sportovním paláci svou řeč. (…) Očekávali-li jsme někdy bomby, očekávali jsme je teď. (…) Na poslech onoho projevu jsme si vyjeli do Šeberova, vesnice nedaleko Prahy, kde jsem si se svou ženou a několika kolegy novináři pronajal od místního berního úředníka část domu, abychom v případě bombardování měli kde v klidu přespat,“ popisoval Vincent Sheean, který byl rozhodnutý v případě vypuknutí války hned ráno odjet zase do Prahy, nasbírat zde materiál pro zprávu do Ameriky a pokusit se ji pak nějakým způsobem odeslat.

Když místo očekávané války přišla mnichovská konference, Sheean a další žurnalisté se vydali do pohraničí, aby reportovali o zabírání čs. území německými jednotkami a hlavně – aby sledovali příjezd Adolfa Hitlera. „Odjeli jsme,má žena, já a Walter Kerr (zpravodaj americké rozhlasové stanice NBC, pozn. red.) velmi časně ráno do Karlových Varů, chtěli jsme spatřit Hitlerův triumfální vjezd do města. Nesmírně mi na tom záleželo, protože šlo o mou poslední zprávu z Československa,“ vysvětloval Sheean v již zmiňované knize Ne mír – ale meč.

Ze zuboženého Československa odjel 8. října 1938 přes Brno a Bratislavu do Vídně. Později vzpomínal, jak tiskový šéf z Berlína, který Hitlera v Karlových Varech doprovázel, před britskými a americkými novináři poznamenal: „Tak, a teď už je všechny jen poženeme. Teď už se nezastavíme!“

Hovořil s Hitlerem, pak hájil ČSR

V Praze působil také Denis Sefton Delmer, další z britských novinářů. V roce 1938 mu bylo teprve 34 let, měl však už za sebou zářnou kariéru, kdy se mu například podařilo uskutečnit rozhovor s Adolfem Hitlerem. Právě nacistické Německo a jeho represivní režim znal velmi dobře a na jeho textech bylo znát, že stále silněji sympatizuje s Československem. I proto se ostatním kolegům reportérům rozhodl vysvětlovat pozadí propagandy, kterou se zahraničním politikům i novinářům snažila podsouvat Henleinova Sudetoněmecká strana.

Za zmínku jistě stojí také práce anglického dopisovatele Daily Telegraphu a New York Times George E. R. Gedye. O tom, co v roce 1938 zažil v Československu i v Rakousku, napsal knihu Padlé pevnosti: Tragédie střední Evropy (Fallen Bastions: The Central European Tragedy). Nutno podotknout, že angličtí nakladatelé odmítali knihu vydat a požadovali po autorovi vyškrtnutí pasáží, v nichž ostře kritizoval Chamberlainovu politiku. Rukopis nakonec vyšel v Klubu levicových knih v únoru 1939 a jen během prvních dvou měsíců se dočkal čtyř dotisků! Ve Spojených státech nakladatelé žádnými ohledy vůči londýnským appeaserům netrpěli a kniha vyšla s přímočarým názvem Zrada ve střední Evropě.

Nepříliš chutná „česká klobása“

Situace v českém pohraničí a osud Československa bylo téma, které silně rezonovalo také ve francouzském tisku, byť je částečně zastiňoval tehdy právě probíhající konflikt ve Španělsku a také japonská agrese vůči Číně. Souboj odpůrců závazků vůči středoevropskému spojenci a naopak zastánců společné obrany vrcholil na stránkách francouzských deníků a časopisů na jaře 1938.

Dárkem pro nacistickou propagandu byl například článek z 12. dubna 1938 v pařížském listu Le Temps, kde profesor právnické fakulty Joseph Barthélemy zpochybňoval, proč by „miliony Francouzů“ měly padnout ve válce za „udržení tří milionů sudetských Němců pod pražskou správou“. V textu se autor podivnou právní konstrukcí snažil tvrdit, že v případě Sudet vlastně Francie není smluvně povinná za ČSR válčit. Článek vyvolal značnou mezinárodní odezvu a Německo jej okamžitě převzalo a šířilo po celé Evropě. Československo se stávalo i terčem francouzských karikaturistů, kteří ho kreslili jako „saucisson tchéque“ – českou klobásu, čímž naráželi na národnostní mix obyvatel republiky.

TIP: Recept na válku: Čím oslovoval Adolf Hitler své voliče a co jim sliboval?

Navzdory mezi Francouzi obecné oblíbenosti Čechoslováků jako spřáteleného národa ale rychle převážil názor, proč by francouzští vojáci měli opustit bezpečí za Maginotovou linií a vrhat se do války s nejistým výsledkem kvůli jakýmsi národnostním pohraničním třenicím ve středu Evropy. Když navíc Adolf Hitler sliboval, že zabráním čs. pohraničí jeho územní požadavky končí, většina Francouzů tomu ráda uvěřila. 

Hibernace nebo též zimní spánek je zvláštní stav organismu u některých savců, kteří s jeho pomocí přečkávají nepříznivé podmínky, jako například zimní období v mírném klimatickém pásu. Pro hiberbaci je typické značné snížení metabolické aktivity i pokles tělesné teploty. U nás ji známe například u netopýrů, hmyzožravců jako jsou ježci nebo třeba hlodavců, včetně křečků, plchů nebo syslů.

Naopak u primátů, s čestnou výjimkou lemurů, hibernaci nepozorujeme a není jim vlastní ani méně extrémní stav označovaný jako torpor, kdy dochází ke snížení tělesné teploty v podobě regulované hypotermie jen po část dne. Podobný stav útlumu životních funkcí by ale mohl být pro člověka užiečný, například v medicíně nebo během dlouhodobých kosmických letů.

Na cestě k hibernaci

Tým odborníků Čínské akademie věd nedávno poprvé experimentálně vyvolal hypotermii u makaků jávských (Macaca fascicularis). Vědci prozkoumali jejich termoregulaci a manipulovali jejich tělesnou teplotu pomocí chemických látek. Stav makaků přitom sledovali prostřednictvím zobrazování funkční magnetickou rezonancí, analýzy chování a detailního monitorování vybraných fyziologických a biochemických parametrů. Své výsledky vědci zveřejnili v časopise The Innovantion.

Badatelé identifikovali evolučně konzervované excitační neurony v preoptické oblasti hypotalamu, které hrají klíčovou roli v termoregulaci primátů. Ukázalo se, že termoregulační mechanismy primátů jsou složitější než například u myší. Podchlazené myši klesá tělesná aktivita i srdeční tep, zatímco organismus primáta „bojuje“ s chladem, přičemž dochází ke zrychlení srdeční činnosti, třasu svalů a zesílení pohybů končetin.

TIP: Nečekaná inspirace: Zimující medvědi grizzly nám pomohou se svalovými atrofiemi

„Náš výzkum je první úspěšnou demonstrací hypotermie u primátů, přičemž ji vyvolala cílená manipulace neuronů. Vytvořili jsme model s podchlazenou opicí, který představuje milník na stále ještě dlouhé cestě k umělé hibernaci na palubě kosmických lodí,“ shrnuje výsledky experimentu doktor Hong Wang z Čínské akademie věd.

Život ve vesmíru může mít mnoho podob – od jednoduchého mikrobiálního až po technicky vyspělé civilizace. Druhá jmenovaná forma je pro nás pochopitelně mnohem atraktivnější, jak ale zjistit, zda na miliardy kilometrů vzdálené exoplanetě existuje technicky vyspělá civilizace? Podle odborníků by nám v tomto směru mohly pomoci „technosignatury“ – tedy jakýsi soubor srozumitelných stop technologických aktivit. Právě na takové stopy se zaměřují astronomové, především v rádiové a infračervené oblasti elektromagnetického spektra.

Nedávno jedno takové pátrání uskutečnil mezinárodní tým odborníků, který vedla Sofia Sheikhová z amerického Instiutu SETI, předního pracoviště v oblasti hledání mimozemských civilizací. Sheikhová s kolegy k tomuto účelu využila služeb amerického radioteleskopu Green Bank v Západní Virginii. Vědci zmapovali celkem 12 exoplanet, vždy v době jejich tranzitu přes kotouč příslušné mateřské hvězdy.

Hon na technosignatury

Jak pátrání po stopách technicky vyspělé civilizace dopadlo? Bohužel stejně jako doposud vždy v podobných případech. Vědci nenarazili na žádné signály, které by mohli považovat za „technosignatury.“ Zároveň ale narazili na dva zajímavé rádiové signály, které jsou podle všeho přírodního původu, ale badatele zaujaly natolik, že si podle nich zaslouží další pozornost.

Přesto výsledek názorně ukazuje, co je hlavním přínosem podobných projektů, u nichž je jen mizivá naděje na úspěch. Podobné snahy totiž přispívají k rozvoji nových přístrojů a používaných metod a občas poskytnou i zajímavé, vědecky relevantní výsledky. Vesmír je stále z velké části neprozkoumaný a každé pozorování je dobré.

TIP: Jsme ve vesmíru sami? Rozhovor s vědcem z Fyziologického ústavu Akademie věd

Zásadní problém SETI a celého pátrání po mimozemských civilizacích spočívá v tom, že jde o „hledání jehly v kupce sena.“ Vesmír je ohromný a je plný těles i nejrůznějších signálů. Pokud bychom hledali čistě náhodně, byla by naděje na úspěch zcela minimální. Proto se tým Sheikhové zaměřil na slibné exoplanety v době jejich tranzitu, kdy je podle badatelů největší šance, že případný signál z takové exoplanety dokážeme zachytit na Zemi.

Celá šedesátá a sedmdesátá léta 19. století se vyznačovala dynamickým rozvojem výroby všech možných optických zařízení. Díky vynálezům daguerrotypie a především fotografie začaly vedle dalekohledů či mikroskopů vznikat i různé fotografické přístroje, na které se později někteří výrobci specializovali.

V českých zemích vyráběli na přelomu 19. a 20. století fotografické přístroje čtyři podnikatelé: Bernard Goldwein, Josef Vojta, Tomáš Loukota a Alois Kreidl. Po nich následovali další, kteří pokračovali v tovární produkci už modernějších modelů. Ve dvacátých a třicátých letech to byly zejména firmy Václava Koláře, Václava Kouly, Odona Keyzlara, Emila Birnbauma a také podnik, který založili Jan a Jindřich Bradáčové.

Z Prahy do Hovorčovic

Bratři Bradáčové se narodili ve Vídni: Jan roku 1906, Jindřich o dva roky později. Oba měli technické nadání, od mládí se proto věnovali konstrukci různých strojů. Zpočátku jako amatéři, roku 1926 se ale přestěhovali do Prahy, kde založili závod přesné mechaniky s názvem Synchrono. Zpočátku byli jedinými zaměstnanci a v malé dílně vyráběli drobné optické přístroje. Firma se ovšem postupně rozrůstala a vedle lékařského zařízení se začala specializovat na kinematografické stroje a promítací kamery pro 35milimetrové filmy. Brzy se zařadila k tuzemské špičce a její přístroj Evroplex si získal velkou oblibu. Jediným problémem bylo, že šlo o poměrně robustní výrobek, který se příliš nehodil pro malá a střední kina.

Povzbuzeni rostoucím počtem zakázek začali Bradáčové hledat vhodnější prostory, v nichž by mohli svá zařízení dále vyrábět. Volba nakonec padla na středočeské Hovorčovice, vzdálené zhruba 10 kilometrů severovýchodně od Prahy. Firma si zde roku 1934 pronajala výrobní halu, k níž později přistavěla ještě dvě další. Zároveň se změnil název podniku, který nově zněl Bratři Bradáčové. Jan Bradáč přitom jakožto ředitel a hlavní konstruktér někdy vystupoval jen pod svým jménem. Oficiální sídlo firmy nadále zůstávalo v Praze, výrobky tedy vedle loga BB často nesly označení Bradáč Prague Czechoslovakia.

V Hovorčovicích se podniku dařilo, zaměstnával řadu lidí z obce i okolí a bratři začali uvažovat o rozšíření výrobního programu. Oba byli vášnivými fotoamatéry, od roku 1936 proto postupně uvedli na trh pět typů originálně řešených fotoaparátů. 

Úspěšná prvotina

První přístroj z dílny Bradáčových získal název Kamarád. Byla to celokovová dvouoká zrcadlovka na svitkový film 6 x 6 centimetrů. Podle dobové reklamy šlo o zrcadlovou komoru se dvěma objektivy, u které je „technická a optická dokonalost spojena s krásným tvarem“. Základní objektiv Bellar, vyráběný v drážďanské optické továrně Ernst Ludwig-Werke, měl ohniskovou vzdálenost 7,5 centimetru. Fotoaparát byl vybavený zaostřovacím šroubem, umístěným na přední straně pod objektivem, a samočinně se otevírajícím světlíkem s vestavěnou lupou.

Horní objektiv umožňoval „nejpřesnější zaostřování, přičemž šlo pozorovati a kontrolovati obraz i při snímku samém“. Ve světlíku byl pak vidět „zářivě jasný obraz v plném rozměru“ a dle reklamy se i začátečníkovi měly podařit už první snímky. 

Obsluha celého přístroje měla být co nejjednodušší. Přetáčení filmu bylo automatické, přičemž nechtěnému převinutí bránila zajišťovací západka. Jak uváděla dobová inzerce, „Prostým stisknutím knoflíku se samočinně uvolní jen taková délka filmu, jíž je zapotřebí pro příští snímek. Toto zařízení tak umožňuje dělati velmi rychle snímek za snímkem.“

Ačkoliv se jednalo o první fotografický přístroj firmy, získal si výbornou pověst nejen v Československu, ale i v zahraničí. Vyvážel se například do Holandska, Švédska, Belgie, Anglie, Itálie, Spojených států, Kanady nebo Mexika. Byl dokonce tak oblíbený, že podnik nestíhal uspokojit všechny žadatele a musel některé odmítat. Cena fotoaparátu se roku 1936 pohybovala mezi 1 200 a 1 500 korunami včetně kožené brašny. Již v následujícím roce představila firma inovovaný model Kamarád vzor II, který se ovšem lišil jen v pěti drobných detailech – například ve štítku na horní ploše hledáčku nebo v jiném typu krytu mezi objektivy.

Výhodná spolupráce

Vzhledem k velké domácí i zahraniční konkurenci byla pro úspěch firmy klíčová propagace v médiích a prezentace na různých veletrzích a výstavách. Obchodní zastoupení značky měla na starost pražská firma Bedřich Kuh, která v Československu zastupovala například drážďanskou firmu Mimosa nebo berlínské společnosti Foth & Co. a Fotofex-Kameras. V portfoliu přitom měla i řadu pomůcek pro fotoamatéry, třeba přenosné reflektory Matélux nebo zaostřovací film Exakt.

S Bedřichem Kuhem začali Bradáčové spolupracovat hned v září roku 1936, jak dokládá inzerce z Časopisu turistů, v níž „uvádějí Fotodílny Jan Bradáč Hovorčovice s firmou Bedřich Kuh, která převzala světový prodej, první československý zrcadlový fotopřístroj Kamarád poprvé na Pražský veletrh“.

V magazínu Letem světem z téhož roku pak stojí: „Kamarád, nová čsl. zrcadlovka 6 x 6 cm je šťastným tahem firmy J. Bradáč a věříme, že hlavní její zástupce u nás, firma Bedřich Kuh, Praha I, U Radnice 11, postará se o značné její rozšíření.“ A úspěšnou spolupráci potvrzuje i Pestrý týden z následujícího roku, ve kterém inzerce hlásá: „Světový úspěch čs. zrcadlovky Kamarád, zbaví vás rozpaků při volbě vašeho fotopřístroje.“

Po prvních dvou modelech následoval roku 1937 třetí s označením Kamarád M II. Měl nový objektiv od firmy Hugo Mayer z německého Görlitzu (Zhořelce) a řadu doplňků, například barevné filtry nebo předsádkové čočky. Jeho cena se pohybovala podle typu závěrky od 1 279 do 1 600 korun včetně brašny. Pro exportní účely byl označován také německým nápisem Kamerad nebo anglickým Companion (Společník). 

Autoflex a Flexette

Opravdovou novinkou se ale stal teprve fotoaparát Autoflex, který bratři Bradáčové představili roku 1938. Tato precizně zpracovaná zrcadlovka se mohla pochlubit hned několika technickými vymoženostmi, jednou z nich byl zcela samočinný posun filmu. Uživatele potěšila i lehce ovladatelná spoušť a možnost několikanásobného osvitu jednoho okénka. Oba objektivy (jak hledáčkový, tak pracovní) byly shodné a daly se v případě poškození zaměnit. Cena fotoaparátu se pohybovala od 1 240 do 1 440 korun a bylo možné si k němu dokoupit barevné filtry nebo sluneční clonu.

Autoflex byl přes všechny vymoženosti určený spíše pro vyspělejší fotoamatéry. Firma proto současně s ním přišla ještě s dalším modelem s názvem Flexette. Ten byl označovaný jako „lidový fotografický přístroj“ a zákazníci si ho velmi oblíbili, protože za nižší cenu splňoval vysoké technické požadavky. Vyznačoval se kvalitním provedením, značkovou optikou i spolehlivě pracující závěrkou. Lehce exponující spoušť, umístěná na spodní straně fotoaparátu, měla ochranu proti rozhýbání obrazu. Světlík s lupou a průhledným hledáčkem umožňoval pohodlné snímání z výše oka, k zaostřování sloužila otočná obruba pracovního objektivu. Cena přístroje se v roce 1938 pohybovala od 740 do 866 korun.

Právě Flexette je považován za vrchol produkce firmy bratří Bradáčů. Ve své době neměl na československém trhu konkurenci a stejně jako modely Kamarád či Autoflex se hojně vyvážel i do zahraničí. S nástupem nacismu se ale situace změnila. Bradáčové se ještě do konce roku 1938 rozhodli výrobu fotoaparátů ukončit a v březnu 1939 prodali své patenty za 987 000 korun přerovské firmě Optikotechna. Nadále se pak věnovali už jen produkci kinostrojů a promítacích kamer. 

Stěhování do Přerova

Optikotechna byla ve třicátých letech největším optickým závodem v Československu. Založil ji roku 1933 stavební podnikatel Alois Beneš a zabývala se hlavně výrobou objektivů a zvětšovacích přístrojů. Hned v roce 1934 vznikla v podniku vlastní konstrukční kancelář a začala například výroba speciálního zařízení pro telefonní ústředny. Vývoz směřoval do Itálie, USA, Anglie, Švédska, Norska, Argentiny, Íránu i na Nový Zéland. S rostoucí produkcí přestávaly stačit původní prostory, firma se proto roku 1935 organizačně včlenila do brněnské Zbrojovky a v následujícím roce začala v Přerově stavět nový moderně vybavený závod.

Na přelomu let 1938 a 1939 podnik převzal veškerou produkci fotoaparátů firmy Bratři Bradáčové. Několik měsíců pokračoval ve výrobě přístrojů Autoflex a Flexette, zároveň ale připravoval jejich inovaci. Z jednoduššího modelu Flexette vznikl ještě do konce roku 1939 téměř totožný přístroj Flexaret I, který se stal základem populárních a úspěšných zrcadlovek Flexaret II, III a dalších. Přístroj Autoflex konstruktéři Optikotechny později také vylepšili a dali mu název Optiflex I a později Optiflex II. 

TIP: Ze špionské síně slávy: Československý fotoaparát Mikroma a pistole ČZ-75

Během druhé světové války byl podnik přejmenován na Hermann Goering Optische Verzeuge a musel dodávat vojenské optické přístroje pro německou armádu. Šlo především o binokulární dalekohledy, puškohledy, periskopy, zaměřovače a dálkoměry. Roku 1946 pak byla firma znárodněna a stala se základem národního podniku Meopta Přerov.

V přerovské Meoptě, která v padesátých a šedesátých letech patřila k předním světovým producentům kinoprojektorů a fotoaparátů, skončila výroba fotografických přístrojů roku 1971. Dnešní akciová společnost se věnuje výrobě různých optických zařízení, především dalekohledů.

Invazní druhy jsou pověstné schopností šířit se na novém území rychlostí blesku. Původní druhy obvykle nejsou připravené na příchod nového druhu, což mu poskytuje značnou výhodu. Zářným příkladem je sršeň asijská (Vespa velutina), jedna z několika asijských druhů sršní, které teď budí paniku na jiných kontinentech. Dalším známým příkladem je sršeň mandarínská (Vespa mandarinia), která nedávno pronikla do Severní Ameriky.

Sršeň asijská se dokáže šířit rychlostí přes 80 kilometrů ročně. V roce 2004 se dostala do Evropy a hned zahájila úspěšnou invazní „kariéru“. Nemá tu mnoho přirozených nepřátel a podstatnou výhodou pro ni je, že se zdejší kořist, což je především včela medonosná, neumí útokům sršní asijských bránit.

Nebezpečný lovec včel

Sršeň asijská je výjimečně zdatný lovec. Patří mezi nejlepší letce a nejvíce efektivní predátory v celém příbuzenstvu sršní a vos. Číhá v letu na včely vracející se do úlu a loví je. Ve srovnání se sršní domácí představují útoky asijských sršní pro evropské včelíny výrazně vyšší riziko. Asijské včely používají účinné obranné strategie s promyšleným výstražným a likvidačním systémem, které jsou ale poměrně složité. Evropské včely se takto bránit neumí a vůči vetřelci tak obvykle nemají šanci.

Eileen Dillane z irské University College Cork nedávno prostudovala tři mitochondriální geny sršně asijské z různých populací v rámci Evropy. Šlo hlavně o sršně z Francie, Španělska a Portugalska, ale i z dalších zemí. Ukázalo se, že tyto populace jsou geneticky prakticky totožné. Výsledky výzkumu zveřejnil časopis Journal of Hymenoptera.

Badatelé dospěli k závěru, že veškeré sršně asijské v Evropě, kterých je nyní jž mnoho milionů, pocházejí od jediné královny. Ta se na starý kontinent dostala v roce 2004 z Číny se zásilkou keramiky.

TIP: Zničí sršně Ameriku? Jak velkou hrozbu představuje invazní sršeň z Asie?

Invaze sršně asijské pokračuje, přičemž tito nebezpeční lovci ohrožují nejen včelstva, ale také lidské obyvatele invadovaných území. Nejsou sice tak útočné jako vosy a jsou naštěstí méně agresivní než v Asii, na rozdíl od evropských sršní ale asijským vetřelcům téměř nelze uniknout. Člověka dlouho pronásledují a mají velmi bolestivá žihadla. V Evropě mají již na svědomí i několik úmrtí.

Obrněný nezmar z východu: Nejpočetnější sovětský tank T-55

Mnozí fandové vojenské historie tvrdí, že nejpočetnějším tankem všech dob je sovětský T-34. Ve skutečnosti překonal druhoválečnou legendu její mladší bratr, který se proslavil pod označením T-55…

Stalinův otvírák konzerv: Sovětská samohybná houfnice ISU-152

Sovětský svaz přišel během druhé světové války s řadou jednoduchých a účinných zbraňových konceptů. Ikonou se stal tank T-34 a řada neméně efektivních konstrukcí. Jednu z nejúspěšnějších představovala samohybná houfnice ISU-152…

Očima protivníků: Názory spojeneckých velitelů na generalitu Wehrmachtu

Během bitev se spojenečtí velitelé utkávali s generály Wehrmachtu a na své protějšky si vytvářeli různé názory. Zatímco někteří němečtí důstojníci se u soupeře těšili úctě a vážnosti, jiní tak dobrý dojem nezanechali…

Smrtící výstřel odnikud: Zničení tanku M26 Pershing německým stíhačem Nashorn

Koncem války v Evropě nasadily obě strany do bojů své nejvýkonnější obrněnce. Osádce jedné ze samohybek typu Nashorn se u Kolína nad Rýnem podařil mistrovský zásah…

Kreml na dohled: Co se odehrálo na předměstí Moskvy v roce 1941?

Nejzazším bodem, jejž německá armáda dosáhla, se staly Chimki ležící severozápadně od Moskvy. Ohledně data i jednotky, jež měla tohoto úspěchu docílit, panuje řada nejasností…

Potomci Bormanna, Heydricha a Himmlera: Kde skončily děti elitních nacistů?

Jaké to je, prožít celý život ve stínu obludných zločinů svých otců? Děti nacistických rodičů většinou o jejich hrůzných skutcích nevěděly. Po válce je však čekal krutý šok, a ne všechny se z něj dokázaly vzpamatovat… 

Severokorejský David proti Goliášovi: Námořní střet u Chumonchin Chan

Severokorejský kapitán Kim Kun Ok nařídil zvýšit otáčky svého malého plavidla a člun doslova letěl po hladině vstříc šedivým siluetám tří nepřátelských lodí. Torpédové roury však zely prázdnotou. Čím bude útočit, to sám nevěděl… 

Kořistní finské obrněnce: Když rudou hvězdu překryla svastika

Používání v boji získané nepřátelské techniky nepředstavovalo u většiny armád druhé světové války žádnou zvláštnost. Jen málokdy ale ukořistěné stroje tvořily ve výzbroji svého nového majitele většinu. V případě obrněných sil finské armády tomu tak bylo…

Hitlerovy tanky mezi tisíci jezery: Němečtí tankisté v Karélii

Operace Polární liška představovala společný finsko-německý úder proti pozicím sovětského Severního frontu u města Salla v červenci 1941. Šlo přitom o součást rozsáhlejší operace Stříbrná liška, mající za cíl obsadit klíčový přístav v Murmansku…

Nevinné oběti vojenských letounů: Sestřely civilních letadel během studené války

Po druhé světové válce nastal bouřlivý rozvoj civilního dopravního letectví. Ve stejné době se ale vystupňovalo nepřátelství mezi východem a západem, dnes označované jako studená válka. Došlo i k tomu, že se civilní letouny stal obětí vojenských stíhačů…

Astronomové poprvé odhalili exoplanetu, která se ve „spirále smrti“ přibližuje ke své stárnoucí mateřské hvězdě. Podle všeho se s ní nakonec srazí a zanikne v její žhavé náruči. Podobný scénář bude zřejmě za miliardy let k vidění i ve Sluneční soustavě, i když dnes je obtížné přesně předpovědět, jak bude taková událost vypadat.

Zmíněnou planetou, mířící vstříc své smrti, je plynný obr Kepler-1658b s hmotností necelých šesti Jupiterů, který obíhá v těsné blízkosti hvězdy spektrální třídy F – hvězdy o něco větší a zářivější než Slunce. Celý systém se nachází zhruba ve vzdálenosti 2 600 světelných let od nás. Tento pekelně horký jupiter oběhne hvězdu za necelé tři dny, přičemž jeho povrchová teplota dosahuje závratných 5 930 °C.

Špatné vyhlídky pro horký jupiter

Shreyas Vissapragada z amerického výzkumného centra Harvard-Smithsonian Center for Astrophysics a jeho kolegové zjistili, že Kepler-1658b obíhá velmi blízko své mateřské hvězdě (mnohem blíže než Merkur ke Slunci), neustále se k ní navíc přibližuje. Doba jeho oběhu se za jeden pozemský rok zkracuje zhruba o 131 milisekund. Výzkum zveřejnil časopis Astrophysical Journal Letters.

„Je to poprvé, kdy přímo pozorujeme planetu, která se řítí na mateřskou hvězdu v pokročilé fázi vývoje. Pokud se tato planeta bude přibližovat ke hvězdě i nadále stejnou rychlostí, srazí se s ní za méně než tři miliony let,“ upřesňuje Shreyas Vissapragada pro AFP.

TIP: Co se stane s horkými jupitery, když se jejich hvězda změní v červeného obra?

Stárnoucí hvězda systému Kepler-1658 před časem vstoupila do fáze poddobra, která se vyznačuje zvětšováním a zjasňováním hvězdy. Na oběžnou dráhu horkého jupiteru působí slapové síly a dochází k jejímu zkracováním. Tento proces může mít i opačný průběh, jak můžeme pozorovat na velmi pomalém vzdalování Měsíce od Země.

Vlny veder, kterým v letních dnech čelíme, si vysloužily řadu metaforických označení. Zejména v anglosaských zemích se vžilo populární rčení o chodníku rozžhaveném natolik, že by se dal využít místo pánve. Podle kuchařů, kteří se rozhodli nápadem zabývat seriózněji, však něco podobného v praxi fungovat nemůže – nikoliv však z důvodu nízké teploty, nýbrž kvůli struktuře materiálu. Beton totiž ve srovnání s kovem či teflonem představuje velice slabý tepelný vodič, a třebaže se v něm v parných dnech horko akumuluje, do rozklepnutého vejce či jiné potraviny se neabsorbuje.

TIP: Vystydne nápoj rychleji, když se míchá?

Poněkud vyšší šanci na úspěch skýtá asfalt, jenž se při tropických teplotách rozpaluje až na 70 °C. Jelikož se vaječná bílkovina začne srážet už kolem 60 °C, může při kontaktu s asfaltem koagulační proces alespoň započít. Potíž tkví v tom, že vejce povrch pod sebou mírně ochladí, a protože se pod ním nenachází žádný zdroj žáru jako v případě sporáku, teplota sama od sebe na požadovanou úroveň nevystoupá – a volské oko tudíž nevznikne. 

Vlivem intenzifikace zemědělství, a v minulosti i lidského pronásledování, dropi vymizeli z mnoha původních hnízdišť a jejich stavy se i nadále snižují. Ztratili se z Polska, Moldavska, Bulharska i Rumunska. Vždyť před asi deseti lety žilo na jižním Slovensku asi dvacet dropů, přitom v sedmdesátých letech 20. stol. jich tam ornitologové napočítali asi šest set!

Nejistý azyl na Znojemsku

Hnízdění dropů velkých (Otis tarda) v Česku bylo známo od počátku 20. století. Jediným hnízdištěm bylo Znojemsko a pouze výjimečně – podle jistých nepříliš věrohodných zpráv – byli tito velcí ptáci viděni i v jiných částech země. Velikost naší populace v letech 1970–1981 se udržovala mezi 31–37 jedinci a v roce 1982 bylo dokonce zjištěno rekordních 44 exemplářů. Jenže pak nastal strmý zlom k horšímu a v roce 1994 bylo pozorováno již pouze šest dropů. Poslední hnízdění dropí samice bylo zaznamenáno v roce 1996. Příčinou tragického zmizení těchto impozantních ptáků nepochybně bylo nevhodné zemědělské hospodaření a zřízení vojenského a zemědělského letiště v roce 1983.

V tomto období „soumraku dropů“ naštěstí ekologové v Rakousku zahájili záchranný program, díky němuž se podařilo zvrátit pokles tamní populace a dokonce dosáhnout navýšení stavu těchto kriticky ohrožených ptáků. Jenom díky „blízkému pohraničnímu styku“ s Rakouskem se v roce 2006 objevila dropí samička také u Skalice na Znojemsku a podařilo se jí tam úspěšně vyhnízdit. Od té doby se na Znojemsku snad zdařilo ještě jedno vyhnízdění v roce 2012, ale nejedná se o potvrzený údaj.

Těžcí letci, bílé péřové koule 

Dropi velcí jsou nejtěžšími létajícími ptáky Evropy, ale navzdory své hmotnosti jsou dobrými letci. Vzlétají po rozběhu, za letu mají krk i nohy nataženy, jejich let je přímý a mávání křídly docela pomalé a elegantní. Na podzim tvoří samci a samice oddělená hejna. Jsou nesmírně plaší a dokonce bývají označováni za nejplašší evropské opeřence. Před chodcem většinou prchají do vzdálenosti půl kilometru, dopravnímu prostředku se klidí z cesty na zhruba 250 metrů.

Dropi jsou velmi dobří letci. Za letu mají krk i nohy nataženy a mávání křídly je poměrně pomalé a elegantní. (foto: Shutterstock)

Žijí ve stepních oblastech od Španělska po Čínu a oblast jejich výskytu končí jižně od Středozemního moře a severně od Dánska. Jejich areál je fragmentovaný, ptáci obývají relativně malé plochy, které jsou od sebe velmi vzdálené. Jde o převážně stálé ptáky, pouze některé nejsevernější populace na zimu odlétají.

Fantastické jsou jejich námluvní tance, při nichž se dropí kohouti na několik minut proměňují v bílé péřové koule. Julius Klejdus ve své knize Z ptačí perspektivy uvádí, že tok probíhá většinou od druhé poloviny března do prvních dnů května. Samci tokají zpravidla v časných ranních a večerních hodinách, samičky přicházejí k tokaništi a po páření se opět vzdálí.

Bojácné i bojovné matky

Tito obři mezi létavými ptáky jsou převážně vegetariány. Konzumují části jak kulturních plodin (vojtěška, řepka, mladé rostliny hrachu, řepy a kukuřice), tak i plevelných rostlin. Rádi uštipují pupeny a listy, mohou vyzobávat i dužnaté plody (např. jahod a rajčat). Dokonce byli pozorováni při uštipování květů vojtěšky nebo zbytků zeleniny – květáku, kapusty a zelí. Výjimečně sbírají i semena a obilky pšenice a ječmene, ale jejich trus dokazuje, že je nedovedou zcela strávit. Drop ovšem není striktním vegetariánem. Občas totiž požírá hmyz, může chytit i malé hlodavce či ještěrky, případně ptačí mláďata.

Samičky si v polovině května vyhrabou hnízdní jamku a snesou dvě až tři vejce. Slepice je nejprve velmi citlivá na rušení a pokud je vyplašena, může hnízdo dokonce opustit. Ke konci inkubace se ovšem již snaží vetřelce od hnízda odlákat předstíráním zranění, nebo na něj dokonce agresivně doráží. Po zhruba třech a půl týdnech se klubou mláďata, která ihned dokážou chodit. Jsou však neobratná a slepice je krmí. Létat se naučí až ve stáří šesti až sedmi týdnů.

Na skok do Dolnorakouského ráje

Za dropy jsme se koncem roku vydali do Rakouska a když jsme nedaleko Znojma pod vedením Mgr. Vlasty Škorpíkové, která se po mnoho let na výzkum dropů specializuje, přejeli státní hranici, připadal jsem si jako v Jiříkově vidění. Všude na polích spousty zajíců, hejnka koroptví a občas jsme viděli vzlétat i majestátního orla královského (Aquila heliaca).

Ocitli jsme se v hájemství nejbližší životaschopné populace dropa velkého, která čítá asi pětapadesát exemplářů. Nachází se v Dolním Rakousku na historickém území zvaném Weinviertel („Vinná čtvrť“). Dráty elektrického vedení jsou zde opatřeny barevnými fáborky, aby se zamezilo střetu s letícími ptáky. Jednotlivá pole jsou oddělena pruhy zeleně ponechané ladem, aby byla dropům i jiným druhům ptáků a zvěře zajištěna zimní potrava.

Projížděli jsme po silničkách polní krajinou vybaveni kvalitními triedry, ale bez zkušeností paní Škorpíkové a bez jejího spektivu na stativu bychom plaché dropy dozajista neobjevili. Nakonec se nám vskutku podařilo pozorovat hejno osmnácti dropích samců a později i hejno třiceti samic. Ptáci se v silném mrazivém větru chovali vznešeně a klidně.

TIP: Půl tuctu dlouhonohých rybářek: Jaké druhy volavek můžeme spatřit v Česku

Pestrá zemědělská krajina Weinviertalu dokazuje, že člověk zemědělec může žít s dropem v prospěšném vztahu, o nějž bychom měli usilovat i na Moravě: Hospodaření na malých výměrách půdy a pestrá výsadba i s travnatými a plevelnými plochami úhoru. Rovněž také dodržování absolutního klidu v hnízdním období.