Španěl zadržený na italském letišti zřejmě sázel na to, že k postiženým lidem jsou ostatní méně podezřívaví. Pořídil si tedy kolečkové křeslo a do jeho polstrování ukryl kokain v přepočtené hodnotě 33,7 milionu korun. Na vozík následně usedl sám a předstíral hendikep.

TIP: Policie rozbila gang pašeráků drog: Kokain ukrývali v prsních implantátech

Plány mu však překazil policejní pes: Muži zákona podezřelému nejprve prohledali zavazadla, ale nic nenašli. Hafanovy signály byly ovšem jasné, proto se příslušníci rozhodli polstrování rozřezat – a v čalounění našli 27 tisíc dávek o hmotnosti 13,25 kg. Zločinec pak ani nezkoušel zapírat a do vazby odešel po svých.  

Ve všeobecném povědomí je zapsán jako věrný a milující manžel, minimálně po překonání bouřlivého mladického období. Když se v různých knihách či studiích popisuje Karlův manželský život, většinou se vypočítávají politické machinace, které ho vedly k uzavření toho či onoho manželství. Nedá se tomu úplně vyhnout, protože královské i šlechtické sňatky byly ještě poměrně nedávno většinou předmětem obchodu a ujednání mezi rody ženicha a nevěsty. A ve středověku to platilo prakticky bezvýhradně. Milostné i prosté mezilidské vztahy přicházely na řadu až ve druhé linii. Někdy se manželství i citově zdařilo, když se oba manželé chovali uvážlivě, rozumně a dokázali si navzájem vyjít vstříc s ohledem na dobové okolnosti. 

Dětská svatba

První manželství s francouzskou princeznou Blankou z Valois domluvil jeho otec Jan Lucemburský, což bývalo v té době zvykem. Čerstvě biřmovaný Karel si ji vzal na počátku svého pobytu v Paříži roku 1323 krátce poté, co obě děti dovršily sedmi let věku, což byla dle církevního práva podmínka pro možnost zasnoubení. Samotný sňatek se pak měl formálně konat až po dosažení plnoletosti – ve věk čtrnácti let u chlapců a dvanácti let u dívek. Nicméně v případě králů i vysoké šlechty oba obřady občas splývaly a samotné zasnoubení se v podstatě považovalo za sňatek, který nabyl právní moci ve chvíli, kdy byl takzvané „konzumován“ – to znamená, že došlo k pohlavnímu styku. Do té doby mohl být sňatek zrušen a je jasné, že v sedmi letech ještě konzumován nebyl.

Obě děti pak zůstaly v Paříži dalších sedm let, kdy pomalu dospívaly. Karlovi se tam dostalo skvělého vzdělání a je otázkou, jak často se přitom mohl s Blankou stýkat. Ona totiž bydlela u svých rodičů a ke královskému dvoru, kde Karel pobýval, docházela pravděpodobně jen občas, přestože byla sestrou francouzského krále. Nicméně se asi čas od času viděli, protože Karel si později pamatoval i její sestru Isabelu, která byla tehdy Blančinou stálou společnicí.

Zlom nastal roku 1330, kdy mladý princ dosáhl plnoletosti a otec ho odvolal z Paříže do Lucemburku. Blanka tam jela s ním a je vysoce pravděpodobné, že právě tam zpečetili své manželství zmíněnou „konzumací“. Mohl čtrnáctiletý mladík svou stejně starou vrstevnici skutečně milovat? Z pozdějších zpráv je to vysoce pravděpodobné. Dokonce je možné, že právě s ní prožíval své první sexuální zkušenosti, byť by asi nebylo nic neobvyklého, kdyby se „zaučil“ už na pařížském dvoře s některou dvorní dámou. Zprávy se nám o tom pochopitelně nedochovaly.

V Itálii

Spokojeného manželského života si však mladí lidé mohli užívat pouhých několik měsíců. Už v lednu roku 1331 totiž otec odvolal Karla ke správě lucemburského panství v severní Itálii. Princ se stal formálním vůdcem vojska, byť na něj měli dohlížet zkušení starší šlechtici. Brzy se tam však osvědčil jako mimořádně schopný organizátor a velitel, který za sebe nenechá rozhodovat jiné. V tomto dvouletém italském období zažil plno dobrodružství. Karla i s družinou málem otrávili a prošel si mnoha boji. V bitvě u San Felice roku 1332 dokonce získal rytířské ostruhy.

Mimo jiné tam také dospěl po stránce milostného umění – a to díky šarmantním italským dámám. Podrobnosti dějiny nezanechaly, ale víme, že Blanka tam za ním nikdy nezavítala a kronikář Beneš z Krabice z Weitmile později napsal: „… v Itálii, byv dlouho vzdálen od své manželky, dal se, stržen byv zkaženým okolím, na cesty hříchů mládí.“ 

Můžeme to svést na bujarý vojenský život, kdy si muž na tažení nikdy není jistý, jestli zítřek ještě přežije, a tak si užívá plnými doušky. Když si k tomu připočítáme, že tam Karel pobýval mezi patnáctým až sedmnáctým rokem, opravdu se není čemu divit. Ostatně se k tomu i sám přiznává ve svém životopise: „Když jsme byli v Lucce, sám ďábel, který stále hledá, koho by pohltil, ponoukl lidi špatné a zkažené, kteří se ustavičně drželi při našem otci, aby nás svedli z cesty pravé do osidel špatnosti a smilství. A tak svedeni byvše od lidí zkažených, byli jsme zkaženi spolu se zkaženými.“

Na tomto textu sepsaném někdy později ve čtyřicátých letech je poznat, jak zbožný král svého chování litoval a hluboce odsuzoval bujaré sexuální radovánky, které se tehdy běžně odehrávaly na většině panovnických dvorů. Otázka zní, zda nešlo spíš o pouhou pózu, kterou zaujímal vůči okolnímu světu, což ostatně Karel zhusta činil i v ostatních stránkách svého charakteru.

Markraběnka

Po návratu do Českého království roku 1334 se Karel znovu setkal s Blankou, která tam za ním přijela i s doprovodem. Na dlouhá léta pak musela přijmout roli manželky sice panovnické, leč žijící v mnohem chudších poměrech, než jak tomu byla z Francie zvyklá. Karel sídlil střídavě v Praze a – coby moravský markrabě také v Brně. Pražský hrad zasáhl na počátku 14. století velký požár, takže než nechal o několik let později Karel už jako král své panovnické sídlo opravit, museli shánět chudší bydlení ve městě. Ani Brno ještě nemělo vybudované důstojné panovnické sídlo, jako později za Jošta Lucemburského.

Blanka navíc musela ustoupit zdejší šlechtě a poslat domů většinu svého francouzského doprovodu. Čeští páni měli strach, že by jinak kralevice ovlivňovalo příliš mnoho cizinců. A tak Blanka v daleké, z pohledu francouzské princezny byla poněkud zaostalé až divoké zemi, trochu trpěla.

Přesto se Karel snažil jí pobyt zpříjemnit a měli mezi sebou krásný vztah. Blanka si získala i sympatie českého dvora, protože byla prý nejen krásná, ale též vlídná a příjemná. Karlovi porodila dceru Markétu a byť nešlo o očekávaného dědice trůnu, měla radost, že není neplodná. Sám Karel jí sice dělal společnost, ale na druhou stranu dost často odjížděl na dlouhé cesty – ať už na křížové výpravy na Litvu se svým otcem, nebo pomáhat svému mladšímu bratrovi Janu Jindřichovi do Itálie. 

Je otázka, zda Karel v této době zachovával manželskou věrnost. O žádných dalších eskapádách už ale nemáme zmínky. Roku 1346 padl jeho otec u Kresčaku a Karel se stal českým i římským králem. Blanka ještě stihla svou korunovaci na královnu, už roku 1348 ale zemřela. O tom, jak moc ji Karel miloval, svědčí i to, že když se později ve stáří potkal s její sestrou Isabelou, vzpomínali spolu nostalgicky na časy mládí a starý císař prý projevoval velké pohnutí.

Nejkratší svazek

U druhého manželství ještě věkový rozdíl nebyl tak veliký – 4. března 1349 se oženil třiatřicetiletý Karel s téměř dvacetiletou Annou Falckou. Povedl se mu tak majstrštyk především z hlediska politického. Papež mu totiž podepsal list s dispensí a nevyplněným jménem kvůli příbuzenství. Karel tam ale vepsal jiné jméno, než původně slíbil. Hlubší citový vztah si však manželé nestihli vybudovat. Anna sice už v lednu 1350 porodila Karlovi prvního syna, ale ten bohužel už koncem příštího roku zemřel. Karel mu přesto stihl dojednat sňatek s polskou princeznou Annou Svídnickou, tehdy asi dvanáctiletou. Král smrti svého jediného následníka velmi želel a trpěl prý přitom mnohem víc, než když už roku 1353 zemřela i jeho manželka Anna Falcká.

Během krátkého manželství, v letech 1350 až 1351, prodělal Karel těžkou nemoc, o které prameny poněkud mlží. Není jisté, zda šlo o otravu či o zranění z turnaje, ale v každém případě ho to velmi poznamenalo. Ocitl se prý blízko smrti a navždy mu zůstala zdeformovaná páteř. Podle náznaků z kronik se prý právě tehdy definitivně proměnil z neklidného dobrodružného mladíka v uvážlivého a rozvážného státníka. 

Dotklo se to nějak jeho milostného života? Těžko říct, protože o žádných záletech od této doby až do jeho smrti nemáme zprávy (s jednou výjimkou, k níž se ještě dostaneme). Nicméně vzhledem k tomu, že mimomanželský sex byl u středověkých panovníků spíše pravidlem než výjimkou, můžeme se domnívat, že případné výstřelky se Karlovi podařilo velmi dobře utajit, aby si udržel onen obraz zbožného vladaře, na němž mu tak záleželo. Navíc měl Karel s posledními dvěma ženami ještě spoustu dětí, takže rozhodně zůstával sexuálně aktivní.

Ze syna na otce 

O krátkém Karlově zármutku po smrti Anny Falcké svědčí i to, že se oženil již několik měsíců po její smrti – v červenci 1353. Vzal si čtrnáctiletou Annu Svídnickou, kterou původně zaslíbil svému malému synkovi. Z politických důvodů Karlovi zjevně na svazku Lucemburků se svídnickým vévodou (a jeho prostřednictvím i s polským králem) velmi záleželo, že se rozhodl převzít po smrti dítěte závazek manželství na sebe samého. A tak Anna namísto o jedenáct let mladšího ženicha dostala již vyzrálého sedmatřicetiletého muže. Takové zvraty se nicméně v životě středověkých princezen a šlechtičen děly často. Dívky na ně byly odmalička připravovány. 

I když Karel IV. miloval české království a pobýval v něm podstatně častěji než jeho otec, přece jen ho povinnosti římského císaře často odváděly na daleké cesty. Jeho mladá žena ho na těchto cestách obvykle doprovázela, a to občas i přes vysoký stupeň těhotenství. Stála v jeho blízkosti i při náročných vyjednáváních na říšských sněmech. Jako první porodila roku 1358 dceru Alžbětu. Dědice se Karel dočkal až roku 1361. Dostal jméno podle hlavního českého světce Václava a pětačtyřicetiletý otec neskrýval své nezměrné nadšení. 

Podobu Anny Svídnické známe nejvíc ze všech čtyř královen. Jelikož se stala první císařovnou, máme o ní i mnohem více zpráv ze zahraničních kronik, které Annu přes její mládí označují za sice trochu rozmarnou, ale zvídavou a inteligentní ženu. Například ráda rozmlouvala s básníkem Petrarkou, když přijel jako diplomat na pražský dvůr. Dvorský ruch pro ni nebyl přítěží, ale oblíbeným prostředím, v kterém se bravurně pohybovala. Snad i proto asi nebyl vytoužený následník jediným důvodem, proč císař nechal podobu Anny Svídnické vymalovat na několika význačných obrazech a freskách na svém novém reprezentativním sídle Karlštejně.

Bohužel ani tato mladá dáma nepřežila dlouho a doplatila na rizika porodu, který ve středověkých podmínkách znamenala extrémní nebezpečí i pro ženy z nejvyšších sociálních vrstev. Zemřela v červenci 1362 ve věku třiadvaceti let při porodu třetího dítěte. Karel IV. její smrtí hodně trpěl. Zdá se, že svou mladičkou ženu skutečně hluboce miloval a jeho cit byl pravděpodobně v rámci možností opětován.

Silná matka

I přes hluboký zármutek se císař znovu oženil zhruba rok po Annině smrti. Jeho poslední ženu Alžbětu Pomořanskou zná česká veřejnost především jako Janu Brejchovou z romantické komedie Noc na Karlštejně. Přestože věkový rozdíl se s každou další manželkou navyšoval, o jeho lásce a vřelých citech to už tvrdit nemůžeme. Karel byl o 31 let starší než šestnáctiletá Alžběta! Přesné zprávy pochopitelně nemáme, ale zdá se, že stárnoucí vladař bral svůj poslední svazek mnohem více pragmaticky. I když se Alžběta vyskytuje v miniaturách v kronikách či ve svatováclavské katedrále, třeba na Karlštejně není na rozdíl od své předchůdkyně zpodobněna ani jednou. Navíc jediný známý Karlův levoboček pochází právě z doby jeho posledního manželství.

TIP: Nástupcům na mém dvojím trůně: Co odkázal Karel IV. svým potomkům?

Romantický obraz milujícího Karla z Noci na Karlštejně je tak opravdu spíš básnická licence. O neobyčejnou ženu však šlo určitě. Kronikáři vyzdvihují její tělesnou sílu – prý lámala podkovy, které muži zlomit nedokázali. Na rozdíl od svých předchůdchyň přežila hned pět porodů, z nichž dala svému stárnoucímu manželovi dva další syny, kteří se dožili dospělosti – Zikmunda (pozdějšího uherského i římského krále a bojovníka proti husitům) a Jana Zhořeleckého. Sama pak císaře přežila o celých patnáct let.

Jason Allen získal se svým dílem Théâtre D’opéra Spatial nejvyšší ocenění ve výtvarné soutěži Colorado State Fair. Jeho výtvor v kategorii „Digitální umění a manipulace s fotografiemi“ předčil práce ostatních, neboť podle poroty nejlépe „vyprávěl příběh a měl duši“. Problém spočívá v tom, že Allen na obraz ve skutečnosti ani nesáhl. Veškerou práci odvedla umělá inteligence, kterou k tvorbě pouze pobídl prostřednictvím vhodně zvolených slov.

Za první místo náleželo peněžní ocenění v přepočtené výši 7 300 korun, takže kontroverze, kterou prvenství vyvolalo, je spíš etická: Pokud plátno stvořil program, může o něm Jason mluvit jako o svém? A jestliže již umělá díla vyhrávají ceny, neblíží se soumrak umění, kdy výtvarníky nahradí počítače?

Originalita neexistuje 

Pojmem „umělá inteligence“ nebo také AI, z anglického „artificial intelligence“, se nemyslí počítačová entita, jaká se běžně objevuje ve sci-fi snímcích či knihách. Dnešní umělá inteligence si neuvědomuje sama sebe, mimo jiné proto, že nedokážeme naprogramovat abstraktní pojmy jako nenávist, estetické cítění, láska a další. V současnosti jde jednoduše řečeno o programy schopné strojového učení a jednání na základě získaných dat. V případě umění se musí AI nejprve naučit, co to znamená obraz, jak zhruba vypadá například krajinka a co bylo charakteristické pro styl zvoleného autora. Analyzuje proto řádově miliony děl, načež si je roztřídí do jednotlivých kategorií. Jakmile je pak vyzvána k vlastní tvorbě, podle zadaných parametrů dovedně zkombinuje plátna, jež si osvojila.

V praxi jí tedy zadáte příkaz, aby namalovala třeba krajinu ve stylu Vincenta van Gogha, a program díky předešlému studiu ví, jak umělcovy obrazy vypadají. Na základě jeho pláten pak vygeneruje nové, které se starším pracím malíře podobá, ale zároveň nikdy nejde o příliš přesnou kopii, jež by se dala označit za plagiát. Proces obvykle trvá okolo minuty a umělec, který prostřednictvím AI tvoří, se na něm podílí pouze zadáváním klíčových slov, podle nichž se program orientuje. Kontroverze okolo soutěže popsané v úvodu proto vzešla z předpokladu, že Jason svůj obraz nenamaloval – pouze napsal pár příkazů.

Banán na zdi 

Problém tkví v tom, že umělá inteligence není autonomní, nedovede vytvářet sama. Nemá cit, ambice, potřebu seberealizace a podobně. Dostane-li člověk zadání namalovat obraz, obtiskne do něj kus své osobnosti – tou však AI nedisponuje. Nejde tedy o pomyslného najatého umělce, který za vás odvede práci a vy pak sklidíte uznání. Představuje pouhý nástroj, neschopný tvořit na vlastní popud a bez konkrétních příkladů. Záleží právě na výtvarníkovi, aby ji korigoval a aby výsledná malba co nejvíc odpovídala zadání. Svým způsobem tak umělá inteligence maluje, zatímco osobnost a další „lidské“ prvky vkládá do její práce člověk. 

Současné výtvarné umění přitom dospělo do stavu, kdy nápady často hrají důležitější roli než jejich zpracování a úspěch může přinést i natolik podivný výjev jako banán přilepený na zdi. Zmíněné ovoce začal na stěny galerií v roce 2019 instalovat Maurizio Cattelan, jeho dílo dobylo internet a v různých obměnách se prodávalo za sumy dosahující v přepočtu 2,5 milionu korun. Vysvětlení? Italský tvůrce si tak dlouho hrál s nápadem zpodobnit banán v bronzu, kameni a plastu, až se rozhodl pro skutečný plod, který nakonec shnije. A kupci jsou šťastní, protože si nepořídili věc, nýbrž ideu banánu. Nabízí se proto otázka: Pokud nápad, zpracování a směr udává člověk, zatímco AI „pouze“ maluje, nakolik se výsledek liší od projektu zmíněného umělce?

Dělej, co ti říkám

„DALL-E představuje úžasný nástroj pro lidi jako já, kteří neumějí kreslit,“ pochvaluje si jednu z malujících umělých inteligencí sochař Benjamin Von Wong. „Místo abych si musel dělat náčrtky různých nápadů a konceptů, můžu je snadno nechat vytvořit pomocí pár jednoduchých frází.“ Podtrhuje tím fakt, že AI vkládá štětec do rukou i těm, kdo nedokážou nakreslit ani rovnou čáru, a pomáhá jim zhmotnit jejich vize.  

Zároveň platí, že stvořit její pomocí obraz odpovídající konkrétnímu zadání není zrovna snadné. Cesta k vytouženému plátnu bývá zdlouhavá a plná oprav i změn, neboť AI si pod vašimi příkazy nemusí představit totéž co vy. Hlavní obtíž proto spočívá ve způsobu komunikace mezi umělcem a programem, k němuž je potřeba mluvit „jeho“ jazykem. Tím, že stroj necháte malovat za sebe, se vzdáváte části kontroly nad dílem, přestože na obrázku můžete dál pracovat a upravovat ho. Nicméně vytvořit takto třeba komiks, který musí být kvalitativně i vizuálně konzistentní, je v současnosti spíš nereálné.

Spokojit se s náhodou 

Pro díla umělé inteligence by měla na soutěžích nejspíš vzniknout samostatná kategorie, na což upozornilo právě vítězství Jasona Allena. Stal se zkrátka průkopníkem a předvedl světu umění, že se blíží změna, na niž bude potřeba reagovat. Otázkou zůstává, kam se odvětví posune. AI je totiž díky internetu dostupná každému, mnohdy dokonce dočasně zdarma (viz Jak malovat s umělou inteligencí), a neexistuje důvod, proč ji při tvorbě nevyužít – ať už ke skicování nápadů, či k jejich plné realizaci. Jde o mocný nástroj, který dokáže nahradit roky studia a zkušeností. 

Nutno však dodat, že s ním není snadné zacházet. Pokud jste tedy v životě strávili malováním bezpočet hodin, máte vyšší šanci vytvořit pomocí AI hodnotnější dílo. Bez potřebných znalostí a dovedností nebudete mít nad vznikem obrazu patřičnou kontrolu a výsledek bude spíš rozpačitý. Umělá inteligence totiž sice může vyčíst základy tvorby z analýzy děl, ale nemá dostatek citu k jejich aplikaci jako člověk. A pokud přesně nevíte, co chcete, musíte se spokojit s náhodou.   

Stromy, hudba, obrazy 

Tradiční umělci se tedy zatím o živobytí bát nemusejí, zvlášť pokud potenciál umělé inteligence využijí ve svůj prospěch. Děsit by je přitom neměla ani automatizace, která už dlouhé roky funguje coby strašák v průmyslu. Ukazuje se totiž, že stroje sice v některých zaměstnáních člověka nahrazují, ale zároveň kolem nich vzniká tolik nových pracovních příležitostí, že celková statistika zůstává v kladných číslech. Světové ekonomické fórum podle současných trendů předpokládá, že pokročilá technologie do roku 2025 vytvoří o 12 milionů pozic víc, než jich člověku vezme. 

Nemluvě o tom, že nejen v kreativním průmyslu pomáhá umělá inteligence už dlouhé roky a obvykle se nasazuje na úmorné či repetitivní činnosti. Například při vývoji počítačových her se využívají programy, jež automaticky vytvářejí stromy. Tvůrci ve studiu tak mohou snadno „naklikat“ krajinu a soustředit se na zajímavější aspekty vývoje. Podobné AI generátory se neomezují pouze na výtvarné umění a modelování, ale uplatní se i v psaném slovu či hudbě. Kupříkladu program Jukebox dovede podle zadání produkovat melodie a v omezené míře i slova a zpěv.  

Bez ohledu na autora

Umělá inteligence a s ní spojená automatizace zkrátka mění planetu: V roce 2021 pouhých 7 % velkých společností v celosvětovém průzkumu prohlásilo, že AI nevyužívají, ale vzápětí dodaly, že danou možnost zvažují. Robotika, zdravotnictví, elektronické bankovnictví, doprava, marketing ani mnohá další odvětví se již bez umělé inteligence na špičkové úrovni neobejdou. A dost možná čeká podobný osud také výtvarné umění: Programy AI mohou nastolit novou éru, kde nebude privilegium tvorby vyhrazeno pouze těm, kteří svůj život zasvětili zdokonalování řemesla. 

TIP: Až nás nahradí chytré stroje: Skladníci, prodavači, novináři i úředníci v ohrožení

Pokrok se nedá zastavit. Spíš se mu proto musíme přizpůsobit a třeba v uměleckých soutěžích lépe definovat kategorie. AI do nich totiž promluví, ať se nám to líbí, nebo ne. Ostatně porota klání, v němž zvítězil Jason Allen, o jeho počítačové pomocnici nevěděla. Posléze se však nechala slyšet, že bylo dílo zkrátka nejlepší a že by se její názor s přihlédnutím k novému faktu nezměnil. 

Landsknechti nejsou u nás moc známí, zato Němci si je dodnes často připomínají při různých historických slavnostech. Jsou spojeni s císaři Svaté říše římské, verbovali se převážně v německých krajích a ve své době představovali téměř neporazitelnou sílu.

Proměna

Renesance přinesla do střední Evropy počátku 16. století mimo jiné i rozkvět umění – a proměnila i odívání šlechticů a měšťanů. Oproti spíše jednoduššímu středověku šlo o nápadnou změnu. A tak není divu, že se do pestrých šatů začali oblékat i příslušníci nově vzniklého vojska, které pro císaře Maxmiliána I. Habsburského vytvořil jistý Georg (či Jörg) von Frundsberg přezdívaný Otec landsknechtů. Německé slovo Land znamená česky země, Knecht zase pacholek či slouha. Byli to tedy prostí pěší vojáci.

I přes trochu komický „papouščí“ vzhled šlo o bandu krutých žoldnéřů, kteří si nebrali servítky nejen na bojišti, ale ani při četných taženích, kdy neváhali loupit a rabovat. A když nedostali včas žold, dokázali se vzbouřit, zlynčovat své velitele a spustit vlnu krutého násilí. Říkáte si možná, že popsané krutosti může páchat vlastně jakékoliv vojsko se zbraněmi – čistě díky své síle a fyzické převaze. Jenže některé druhy vojska k tomu inklinují zkrátka víc.

Ne že by se ve středověku nerabovalo, ale tehdy vládli na bojišti rytíři – převážně bohatí šlechtici, kteří jednak neměli zapotřebí se tolik obohacovat a jednak se přece jen alespoň částečně řídili kodexem o pomoci chudým.  Když jejich místo dominantní síly zaujali pěšáci verbovaní převážně z nižší šlechty, měšťanů a často i původních sedláků, kteří veškerou svou „živnost“ založili na profesionálním válčení, tak míra krutosti a bezohlednosti výrazně vzrostla. 

Nová taktika

A jak vlastně k téhle proměně války došlo? Už koncem středověku utrpěla kdysi neporazitelná těžká rytířská jízda řadu porážek od dobře organizované pěchoty. Ať šlo o husitské války, vlámské vítězství nad Francouzi u Courtrai roku 1302 nebo oblíbenou skotskou taktiku zvanou schiltron („ježek“ z ostrých kopí). Nejkřiklavější případ byl vidět u Švýcarů. Vojsko horalů ze švýcarských kantonů, kteří jen neochotně poslouchali své habsburské pány, dokázalo zvítězit nejen ve vlastním prostředí těžko prostupných Alp. Postupem času získaly kantony prakticky nezávislost a ze Švýcarů se stala žádaná námezdná síla, která koncem 15. století vyhrávala po celé Evropě ve službách toho, kdo lépe zaplatil. Kromě jiného byli známí i svými křiklavými obleky. Ostatně švýcarská garda ve Vatikánu u papeže zůstala dodneška.

Na přelomu 15. a 16. století se Švýcaři střetli s nově zbudovaným vojskem Maxmiliána I. právě pod vedením Jörga von Frundsberg a několikrát po sobě ho v takzvané švábské válce porazili. Frundsberg se z toho poučil, když ho císař jmenoval kapitánem tyrolského vojska a pověřil ho, aby sestavil novou armádu podřízenou přímo habsburské koruně. Ta sice začala vznikat už od roku 1490 ve válce o uherské dědictví po Matyáši Korvínovi, ale nový moderní a vítězný ráz jí vtiskl právě až Frundsberg, který ji vybudoval podle švýcarského vzoru.

Papoušci

Landsknechti převzali od Švýcarů i pestrobarevné prostříhávané obleky. Jen namísto kolmých a vodorovných prostřihů ve tvaru kříže obvykle používali otočené do diagonály a výrazně zvýšili jejich počet. Landsknechtská „móda“ proto občas dosahovala až absurdně „přeplácaných“ podob. Nepraktičnost „kudrlinkových“ a prostříhávaných šatů spočívala v tom, že se o ně mohlo leccos zachytit. To ovšem zlepšovalo koordinaci vojáků. Museli s takovým rizikem počítat a naučili se vyhýbat patáliím, jako byla zachycená puška, píka či nabiják. 

Šaty byly ale většinou ušité z velmi odolných materiálů jako je vlna, takže vydržely nejen hrubé zacházení při dlouhých taženích, ale za zimních nocí také zahřívaly. Pozoruhodným doplňkem byl poklopec chránící rozkrok. Ten sice tvořil součást kalhot už od středověku (nebyly z jednoho kusu, ale dvou nohavic a poklopce), ale v renesanci získal často až bizarní tvary a landsknechti v něm občas ukrývali cennosti, aby se jim v bitvě neztratily.

Prapory do čtverců

Landsknechtské vojsko se organizovalo do regimentů čili pluků o počtu kolem čtyř tisíc mužů. Pluk se dělil na deset rot či praporů, přičemž v každé z nich bylo čtyřicet jednotek po deseti mužích. Císařská armáda měla zpočátku pět takových regimentů, tedy dvacet tisíc mužů a čtyři tisíce jezdců, ale časem jejich počet ještě vzrostl, když prokázaly svou efektivitu.

Základní taktická jednotka nesla označení čtvercová formace – v případě plného stavu byla organizovaná až do šedesáti tří řad a šedesáti tří zástupů. Výhoda takového útvaru spočívala v tom, že se mohl bez větších problémů lehce pohybovat. Čtverce pikenýrů doplňovaly formace střelců a vzájemně se chránily podle situace. V případě potřeby se mohli bojovníci i promísit a střelci se schovali mezi pikenýry. Při zapření spodního konce píky o nohu a namíření šikmo vzhůru vznikne velmi účinná zbraň proti jízdě. Jen blázen by se vrhl na koni v plné rychlosti proti hrotům. Tím landsknechti mimo jiné eliminovali právě rytířskou těžkou jízdu.

Nicméně jezdci na bojišti zůstali i v renesanci, byť se jejich počet výrazně zmenšil a tvořili spíše doplněk k pěchotě. Čím dál významnější roli naopak hrálo dělostřelectvo, ale to už se nebavíme o landsknechtech.

Husitští „pohrobci“

Nově vybudovaný typ armády brzy získal jasnou převahu na bojišti, protože císař do landsknechtů investoval obrovské prostředky, jimž Švýcaři nemohli konkurovat. Navíc vojáci sice zůstávali žoldnéři, ale ve skutečnosti všichni podléhali jednomu nejvyššímu veliteli – císaři. Netříštili proto síly v drobných půtkách. 

První velké vítězství vybojovali landsknechti už roku 1504 u Schönbergu ve válce o landshutské dědictví. Pro nás je zajímavé, že proti nim stáli čeští bojovníci bojující stále husitskou taktikou s vozovou hradbou a pavézami. Skupinky těchto dobře zorganizovaných husitských „pohrobků“ se v 15. století v Evropě nechávaly najímat podobně jako Švýcaři. A představovaly velmi žádané zboží.

Nicméně u Schönbergu se ukázalo, že husitské taktice definitivně odzvonilo. Švýcaři a landsknechti spoléhající se na „hradbu“ z dlouhých pík či kopí byli mnohem pohyblivější a akceschopnější než statická vozová hradba, kterou se snažili husité doplnit hradbou pavézovou (tedy složenou z velkých štítů).

Češi se přesto bránili statečně, i když je landsknechti obklíčili. Bojovníci s pavézami se snažili získat čas pro své kamarády budující vozovou hradbu. Tu nakonec landsknechti nedobyli. Jenže i tak císař Maxmilián, který se bitvy osobně účastnil, získal dostatečné množství zajatců.

Češi ve službách vévody Ruprechta tím utrpěli drtivou porážku. Slouží jim však ke cti, že svojí srdnatou obranou lansknechtské vojsko velmi vyčerpali a způsobili mu značné ztráty. Jörg von Frundsberg za tuto bitvu obdržel od Maxmiliána rytířský titul a definitivně ho přesvědčil, že má smysl budovat císařské vojsko právě v této podobě.

Vítězové a plenitelé

Organizované žoldnéřské jednotky tvořící dohromady jistou formu „státní“ armády vydržely na evropských bojištích až do konce třicetileté války, tedy téměř 150 let. To už však nebyli landsknechti – jejich éra skončila už kolem poloviny 16. století. Za zhruba 50 let své existence však stačili s nadsázkou dobýt Evropu. Uplatnili se především v italských válkách, kde Habsburkové bojovali o území a vliv proti francouzským králům. 

Sám Frundsberg zůstal v habsburských službách až do konce svého života. Roku 1509 ho jmenovali nejvyšším polním kapitánem landsknechtů. Stihl několikrát porazit různé italské kondotiéry, stejně jako Švýcary ve službách Francie. V červnu 1521 vpadla císařská armáda pod velením Jindřicha z Nassau a právě Frundsberga do severní Francie a vyplenila města Ardres a Mouzon. Pak se zastavila při obléhání Tournai a Mézieres. Následnou odvetu francouzského krále odrazil Frundsberg tak, že vojsko nechal jednoduše rozpustit, takže František I. už neměl, koho by porazil.

Za vrcholné vítězství a zlatou dobu landsknechtů je považováno Frundsbergovo vítězství u Pavie roku 1525. Společně se Španěly tam landsknechti provedli několik chytrých výpadů a zničili tak výkvět francouzské šlechty včetně těžce ozbrojených jezdců a také zajali samotného krále Františka I. 

Skvělý triumf se však ukázal také odvrácené stránky žoldnéřů. Přispěl k tomu i fakt, že papež opustil císaře, jímž byl od roku 1519 Maxmiliánův syn Karel V. a přidal se na stranu Francouzů. Jenže lansknechtské vojsko už nabylo tak obřích rozměrů, že se odmítlo rozpustit. Stalo se takřka neovladatelným. Docházelo k mnoha vzpourám a sporům mezi veliteli.

Císaři se navíc nedostávalo zlata pro vyplacení žoldu. Autorita Jörga von Frunsberg už nestačila. Navíc utrpěl mozkovou příhodu. Několik band landsknechtů se spojilo a roku 1527 vyplenili Řím, aby se pomstili papeži a především získali bohatou kořist. Ve Věčném městě se chovali doslova jako zvířata. Zalili ho krví, zničili a pokradli, co jen mohli. Pobyli tisíce mužů, znásilnili tisíce žen. I císaři začalo být jasné, že takhle to už dlouho nepůjde.

TIP: Vojáci domu habsburského: Jak se za 300 let proměnila císařská armáda?

Frunsberg zemřel roku 1528. Císař Karel V. pak sice využíval landsknechty téměř až do konce svého života, tedy dalších třicet let, ale ani rozdělováním vojska na menší celky se mu nedařilo udržet klid. Nepomohlo ani to, že díky předchozím úspěchům si landsknechty začali najímat i další menší evropští vládci. Mezi veliteli a stále sebevědomějšími a drzejšími vojáky docházelo k čím dál větším excesům. Landsknechtské vojsko se stalo pro korunu spíše přítěží než užitkem. Proto kolem roku 1550 prakticky všichni vládci landsknechtské vojsko raději rozpustili.

Být ve stresu není příjemné. Stres ale zároveň mobilizuje organismus při zvládání zátěže, což může mít nečekané blahodárné důsledky. Nový výzkum amerických odborníků přichází se zjištěním, že malý či střední stres zřejmě podporuje krátkodobou paměť.

Tým neurovědců Georgijské univerzity zapojil do výzkumu více než 1 200 univerzitních studentů, kteří absolvovali test paměti, založený na rozeznávání určitých nástrojů a tváří. Zároveň jim byly skenovány mozky pomocí zobrazování magnetickou rezonancí a vědci s využitím dotazníků zjišťovali jejich momentální psychický stav. Výsledky výzkumu zveřejnil odborný časopis Neuropsychologia.

Lehký stres pohání pracovní paměť

Badatelé sledovali aktivitu v mozku účastníků experimentu a všimli si, že když někdo uváděl vyšší míru stresu, oblast v jeho mozku zodpovědná za krátkodobou (neboli pracovní paměť, anglicky „working memory“) vykazovala nižší aktivitu. Naopak u lidí, kteří udávali nízkou až střední úroveň stresu, docházelo v oblasti pracovní paměti k vyšší aktivitě.

Co je ještě lepší, zvýšená aktivita pracovní paměti u lidí prožívajících přiměřenou úroveň stresu těsně souvisela s jejich lepšími výsledky ve zmíněném paměťovém testu. Badatelé upozorňují, že přímo netestovali vliv stresu na pracovní paměť, ani to, jaké množství stresu je pro paměť optimální, objevili ale zajímavou spojitost, která si jistě zaslouží detailní výzkum.

TIP: Nebezpečný stres: Jak poznat, kdy jde do tuhého a co nám radí odborníci?

Představa, že stres působí na lidské duševní schopnosti a že může mít i pozitivní vliv, souvisí s kontroverzní hypotézou hormeze (z řeckého hormeion = posílit), která v oblasti toxikologie předpokládá, že malé dávky toxických nebo třeba radioaktivních látek mohou mít pozitivní vliv na organismus. S teorií hormeze koketují příznivci homeopatie a její výsledky nejsou příliš přesvědčivé. Z toho důvodu nemá mezi vědci zrovna na růžích ustláno.

Na pozadí strojku RED3.721 je vyveden detailní reliéf Marsu, spolu se souřadnicemi kráteru Jezero, kde v roce 2021 přistál rover Perseverance. Hlavní lákadlo modelu v přepočtu za 12 tisíc korun tkví ovšem v tom, že má na třech hodinách malý prostor se špetkou mimozemského prachu. Ten samozřejmě astronauti z rudé planety nepřivezli: Materiál pochází z meteoritu nalezeného v roce 2021 na severozápadě Afriky.

Marsovské meteority jsou přitom velmi vzácné, z přibližně 60 000 meteoritů, které byly doposud objeveny na Zemi, byl u zhruba 200 identifikován marsovský původ. Belgická společnost Interstellar neuvádí o jaký konkrétní meteorit se má jednat, na návrhu ale spolupracovala s neziskovou organizací The Meteoritical Society, která se primárně zabývá výzkumem a vzděláváním v planetární vědě s důrazem na studium meteoritů a dalších mimozemských materiálů.

TIP: Jaké hodinky používali sovětští a ruští kosmonauté během letů do vesmíru

Pokud se vám líbí design, ale tolik peněz byste se za trochu vesmírné horniny zaplatit zdráhali, můžete sáhnout po levnější alternativě zdobené pouze logem NASA. 

Národní park Bejt Guvrin-Maresha zahrnuje zbytky dvou starověkých měst, která byla vystavěna na křižovatce obchodních cest spojujících Mezopotámii a Egypt. Přestože ruiny tohoto typu nejsou na Středním východě něčím zcela mimořádným, byla lokalita v roce 2014 zařazena na seznam kulturního dědictví UNESCO. Pod těmito bývalými městy a jejich okolím leží totiž něco, co je opravdu světovým unikátem… 

Barvy jarního Judska

Judea neboli Judsko nabízí mozaiku kamenitých vrcholků, úrodných údolí, a věkovitých stříbrnozelených olivových hájů. Na jaře kolem cest žlutě svítí koberce hořčice seté a nepřehlédnutelné trsy kopretiny věncové. Modrají se šalvěje a bílé květy heřmánku se mísí s droboučkými oranžovými kvítky měsíčku rolního. Když stojím uprostřed všech těchto barev, nevím, co mám fotografovat dřív, protože výčet barevných, divokých květin zde zdaleka nekončí.

Z trávy na nás mlčenlivě hledí červené hlaváčky a sasanky proměnlivé (obě rostliny nám svými květy připomínají spíš vlčí máky). Konečně také objevuji nafialovělé protistojky (Gynandriris sisyrinchium) z čeledi kosatcovitých a nakonec i vytoužené purpurové kalichy árónu palestinského (Arum palaestinum). Jsou tu však i růžové bramboříky, narůžovělé vstavače či bílé snědky, které mají v angličtině poetické jméno betlémská hvězda…

Protistojky (čeleď kosatcovitých) jsme potkávali od zeleného Judska až po vyprahlý Národní park En Avedat v Negevské poušti. (foto: Denisa Mikešová - se souhlasem k publikování)

Nad našimi hlavami přelétá hejno smaragdových alexandrů malých (Psittacula krameri). Křik papoušků se prolíná s halekáním pastevce shánějícího stádo ovcí, které doprovází množství volavek rusohlavých (Bubulcus ibis). Elegantní bělostní ptáci s okrově žlutým peřím v zátylku, na prsou a na zádech loví hmyz vyrušený pohybujícím se stádem. Některé volavky svou kořist vyhlíží přímo z chundelatých hřbetů, což je pro tento ptačí druh typické (v Africe takto využívají stáda velkých kopytníků). Taktika „lovu z pozorovatelny“ je úspěšná, a tak v zlatavém protisvětle zvěčňuji volavku, která se zmocnila pěkně dlouhé mnohonožky. 

Pozůstatky obřadů i běžného života

Mezi horou Hebron (1 026 metrů n. m.) a pobřežím Středozemního moře se rozkládá Judská nížina (hebrejsky Šefelat Jehuda). V biblických dobách se tady nacházela mnohá významná města, mezi něž patřilo i město Maresha (zmíněné již v biblické Knize Jozue), které Parthové zničili v roce 40 př. n. l. Vedle vypleněné Mareshy pak vyrostlo město Bejt Guvrin, které až do roku 1244 zůstalo křižáckou državou.

Po celá ta staletí lidské generace různých národů hloubily v měkkém křídovém podloží jeskyně, jež jim sloužily nejen jako úkryty, ale také jako cisterny na vodu, lisovny olivového oleje, rituální lázně či místa k pohřbívání. Na funkci jeskyně závisel i její tvar a zdobnost. Zřejmě nejvíce byly „vyšperkovány“ Sidónské pohřební jeskyně, v nichž se na otesaných stěnách vyjímají zrestaurované, často fantaskní malby zvířat (např. bájného griffina s tělem, ocasem a zadníma nohama lva a hlavou a křídly orla).

Docela jinak na nás působí kolumbaria – podzemní prostory s tisíce vytesanými výklenky, v nichž bývali chováni holubi (latinsky columba). Holubi tvořili důležitou součást jídelníčku a jejich trus se používal jako hnojivo. Pro Židy byli i oblíbenými obětními zvířaty, protože byli levní. Jen v areálu archeologických vykopávek biblické Mareshy pod stejnojmenným kopcem Tel Maresha bylo nalezeno 85 kolumbarických jeskyní. V některých výklencích ještě dnes hnízdí holubi skalní (Columba livia). Jde však o opětovně zdivočelou formu domácích holubů. 

Zpěv a krádeže v jeskyních světel a stínů

Dalším unikátem jsou tzv. zvonové jeskyně. V okruhu zhruba tří kilometrů kolem Národního parku Bejt Guvrin-Maresha se jich nachází nejméně 800. Jejich průměrná výška, nebo chcete-li hloubka, je 15 metrů, ale najdete zde i takové jeskyně, které jsou hluboké 25 metrů. 

Zvonové jeskyně byly lidmi vytesány během římského a raného muslimského období při těžbě stavebního kamene a kvůli výrobě vápna. Judská nížina je totiž převážně tvořena měkkou, drobivou křídou, jež je pokryta až tři metry silnou vrstvou tvrdého vápence nazývaného nari. Pevnou krustu na povrchu lidé při těžbě prokopali a poté hloubením vytvořili těžební komín, který se postupně rozšiřoval až do dnešní zvonovité podoby. Odlámané bloky kamenů byly na lanech vytahovány nahoru.

Stojím téměř s pusou dokořán, protože jeskyně, ve které se právě nacházíme, je opravdu impozantní. Jde o několik na sebe navazujících dómů, do nichž malými svrchními otvory (dříve těžebními dírami) dopadá sluneční světlo a vytváří úžasnou hru světel a stínů – jako v nějaké gotické katedrále. Skalní stěny vůbec nejsou jednolité, ale hornina místy vytváří různé obrazce na jakoby bílo béžovém podkladu. Dojem je ještě umocněn šumem holubích křídel. Ptáci v jeskyni hnízdí a tu a tam vyletují či přilétají s proudem světla děrami ve stropě. Scenérií nejsme evidentně okouzleni sami, poněvadž skupina cizinců se spontánně chytne za ruce a rozestoupeni v kruhu začnou zpívat. 

Zatímco utichají poslední tóny nápěvu, všímám si kavek obecných (Corvus monedula), které si do jedné z mnoha štěrbin zvonové jeskyně přinášejí stavební materiál na hnízdo. Seřizuji nastavení fotoaparátu s bleskem a kavky zachycuji právě v okamžiku mezipřistání. Jedné ze zobáku visí girlanda z holubího peří, druhá přináší bílý kámen. Po instalaci do hnízda odlétají pro další materiál, na což čekají holubi, kteří doposud nečinně posedávali na okolních skalních výčnělcích. Slétají se na kavčí hnízdo a než snaživý kavčí pár opět přilétne, odnesou, co mohou. 

Hbití skokani a lezci

Dalšími obyvateli zvonových jeskyní jsou např. kaloni egyptští (Rousettus aegyptiacus). Jde o jediný druh kaloně, který se vyskytuje i v Evropě (na Kypru). Jsou to výhradní býložravci, kteří se živí ovocem. Pištící kolonie ve zvonové jeskyni je ovšem zavěšena tak vysoko, že zhotovení alespoň solidní fotky je nemožné.

Uvolněně si proto užívám atmosféru jedinečného prostoru. Něco podobného jsem ještě neviděla a pravděpodobně zase dlouho neuvidím. Až mi je líto, když nás strážce parku přijde upozornit na zavírací dobu (izraelské parky na jaře zavírají brzy – ve čtyři hodiny odpoledne). 

Vyfotografovat agamu hadrún nebylo vůbec jednoduché – agama zachycená na snímku mě upřeně sleduje a zvažuje, zda už je vhodný čas na úprk. (foto: Denisa Mikešová - se souhlasem k publikování)

Za branami parku rychle propadám šarmu agam hadrún (Laudakia stellio). Nejsou sice kdovíjak barevné (jejich kůže má různé tóny šedi), ale jejich lezecké umění musí zaujmout snad každého. Všechny agamy jsou rychlé a dovedou se bleskově schovat mezi kameny, ale agamy hadrún mi připomínají veverky – když se k nim dostanu nepříjemně blízko, dokážou přeskočit z kamenů, kde se vyhřívaly, až dva metry na nejbližší strom. Během vteřiny se pak bez problémů schovají o čtyři metry výš v koruně. Tento druh agamy si totiž vyhledává úkryty nejen ve skalních štěrbinách, ale i ve stromových dutinách, v nichž se navíc dokáže zaklínit křečovitě otevřenou tlamou.

TIP: Judská a Negevská poušť: Izraelské pustiny, které pulzují životem

Pořízení fotografie přeskakující agamy hadrún tak může být velkou fotografickou výzvou, ale i prostou záminkou, proč se do Izraele, země oplývající nesčetnými přírodními krásami, opět vrátit.

Astronomové amerického výzkumného zařízení Zwicky Transient Facility na kalifornské Observatoři Palomar objevili 2. března 2022 doposud neznámou kometu. Když propočítali její oběžnou dráhu kolem Slunce, ukázalo se, že se ke Slunci přiblíží jednou za 50 tisíc let. To znamená, že když byla u Slunce naposled, mohli ji v Evropě pozorovat neandertálci.

Kometa, která nese označení C/2022 E3 (ZTF), je jednou z dlouhoperiodických komet. V současné době se blíží do svého perihélia (bodu, kdy se ocitne nejblíže ke Slunci), kterého dosáhne 12. ledna 2023. První únorový den kometa dosáhne perigea – bodu, kdy bude nejblíže k Zemi. 

Neandertálská kometa

V současné době je záře komety C/2022 E3 (ZTF) natolik slabá, že není vidět pouhým okem a k jejímu pozorování je nutný teleskop. U komet je sice ošidné předpovídat, zda budou, či nebudou pozorovatelné bez astronomické výbavy, této kometě ale odborníci dávají šanci, že by mohla být viditelná pouhým okem na konci ledna a na počátku února. Pokud se předpovědi naplní, mohlo by jít o astronomickou událost letošní zimy.

Podle vyjádření magazínu BBC Sky at Night to ale pravděpodobně nebude podobně velkolepá nebeská show, jakou předvedla například kometa C/2020 F3 (NEOWISE) v létě 2020. Kometa C/2022 E3 (ZTF) by mohla vypadat zhruba jako křídová šmouha na neumyté školní tabuli. Předpokládaná maximální jasnost komety by kolem 1. února mohla dosáhnout kolem 4,7 magnitudy.

TIP: 7+1 perel astronomie: Komety jsou nejkrásnějším nebeským kýčem

Kometa C/2022 E3 (ZTF) byla nejprve považována za planetku, až do chvíle, než se ukázalo její koma, tedy plynný obal komety, který se vytvoří při zahřátí kometárního jádra během přiblížení komety ke Slunci. „Neandertálská kometa“ bezpečně mine Zemi ve vzdálenosti zhruba 44 milionů kilometrů, načež se opět ztratí se v hlubinách Sluneční soustavy na dalších 50 tisíc let.

MUDr. Vladimír Haškovec trestu neunikl – k odsouzení stačilo jen to, že působil jako osobní lékař Klementa Gottwalda. A to právě sám Haškovec na recepcích bral Gotwaldovi sklenice vína. Zřejmě ho tím chtěl chránit před jeho postupujícími chorobami, které právě s alkoholismem souvisely. 

Osobní lékař

Když MUDr. Vladimíra Haškovce v roce 1946 oslovila sekretářka Klementa Gottwalda, nešlo o nic menšího, než aby převzal pozici ošetřujícího lékaře pro prvního muže komunistické strany a de facto i státu, protože Gottwald byl předsedou tehdejší vlády Národní fronty, ve které hráli právě komunisté prim. Haškovec už zkušenosti z takové praxe měl. Několikrát totiž zastupoval Gottwaldova osobního lékaře dr. Haase. Sekretářka dr. Köhlerová dle Haškovcova svědectví ještě dodala: „Klema si jistě zaslouží, aby o něj pečoval alespoň docent nebo profesor a ne pouze praktický lékař.“ 

Rodinná tradice

Už Haškovcův otec se výrazně zapsal do historie naší medicíny. Založil českou neurologii jako samostatný obor. Vladimír Haškovec také vystudoval lékařství. Za války ho dokonce zatklo gestapo, byl totiž členem komunistického protinacistického odboje a jen shodou šťastných náhod unikl smrti.

Po skončení 2. světové války působil v pražské Vinohradské nemocnici, věnoval se psychiatrii a neurologii, zastával funkci přednosty Ústavu pro výzkum mozku a také prorektora Karlovy univerzity. Roku 1946 také vstoupil do Komunistické strany Československa. „V té době jako jediný profesor medicíny v Československu,“ řekl o tom historik Jan Kalous. 

Pacient

Třiačtyřicetiletý Haškovec nabídku stát se osobním lékařem Klementa Gottwalda přijal. Ovšem úkol si vyvolil přinejmenším velmi obtížný. Jak píše Miloš Vojtěchovský v knize Čím stonali mocní:

„Klement Gottwald byl celoživotně vášnivým kuřákem tabáku (lulka à la Stalin) a milovníkem alkoholických nápojů, zvláště koncentrátů. Dle svědectví svých spolupracovníků býval často opilý již před začátkem 2. světové války, a to se stupňovalo v době moskevské emigrace.“ 

Další svědci, například Zdeněk Fierlinger, mluví o tom, že večer už se dalo s Gottwaldem telefonovat velmi těžko, protože tou dobou býval již opilý. Podobně měl problémy řídit i schůze. V takových situacích to za něj vzali Rudolf Slánský nebo Antonín Zápotocký. Ovšem výčet Gottwaldových chorob je mnohem rozsáhlejší: od alkoholismu přes syfilis až k srdečním a psychickým obtížím. 

Osobní lékař to s prominentními pacienty nemívá jednoduché. A o to těžší je to pak s klienty, kteří se nacházejí v zoufalém zdravotním stavu – a pokud možno se to nikdo nemá dozvědět. Přitom na doporučení, rady či léčbu Gottwald žádným způsobem nereflektoval. Haškovec se snažil, seč mu síly stačily. 

Ke svému pacientovi docházel několikrát měsíčně, snažil se ho léčit, a dokonce „při recepcích na Hradě za ním chodil a bral mu číše“, uvádí publicista Miloš Vojtěchovský. Haškovec navštěvoval Gottwalda dvakrát týdně. Zajišťoval mu veškerou medicínskou i režimovou terapii. Když však v roce 1947 vyšetřili Gottwalda na interní klinice, rentgenologický výstup konstatoval, že má před sebou už jen zhruba dva roky života.

Zatčení

Hledání vnitřního nepřítele, které bylo inspirováno děním v Sovětském svazu, se Československu nevyhnulo. Ostatně v zemi působili také tzv. sovětští poradci, kteří procesy dozorovali a radili, jak na ně. V řadě komunistických států se už údajní vnitřní nepřátelé našli, a tak bylo třeba vykázat nějaké výsledky i u nás. První jména zatýkaných ovšem vedení neuspokojilo, čekalo se na tzv. velkou rybu. Tou se stal významný komunistický funkcionář Rudolf Slánský. 

Zatýkání pokračovalo desítkami jmen. Na seznamu se ocitl také dr. Haškovec. Onoho 17. května 1952 to vypadalo jako ve filmu: estébáci ho přepadli nedaleko bydliště a rovnou odvezli do vězení. Co na tom, že už více než půl roku ve funkci osobního lékaře nepůsobil. Na nátlak Sovětů ho totiž odvolali a nahradili sovětskými internisty. Dlužno dodat, že spolu s dr. Haškovcem byl zatčen i jeho předchůdce dr. Haas. 

Přiznání

Jakkoliv se může zdát absurdním, proč se zcela nevinní lidé přiznávali k údajným zločinům, skutečně to tak fungovalo. Bezpochyby v tom klíčovou roli hrálo trýznění fyzické i psychické. Později k tomu sám Haškovec řekl: „Byly to nejhroznější pocity v mém životě, zvláště proto, že nám vyšetřovatelé stále opakovali, že se máme přiznat – že to po nás žádá strana.“ A tak se nám zachovaly archivní dokumenty, kde se dr. Haškovec přiznává, že „byl přímým účastníkem spiklenecké organizace Rudolfa Slánského a že aktivně pracoval na násilném odstranění prezidenta republiky“.

Jeho údajné provinění spočívalo v tom, že důvěrné zprávy o zdravotním stavu prezidenta podával právě Rudolfu Slánskému. Ten to ale popřel. Padlo tedy i obvinění, že „léčení vedl nesprávně a že prezidenta léčil záměrně špatně podle pokynů Rudolfa Slánského“. A jako pomyslná třešnička na dortu celé vyšetřovací absurdity pak ve výslechovém protokolu čteme, že „kdyby byly vyplněny všechny pokyny Slánského, které pro léčení prezidenta republiky dával, vedly by k jeho předčasné smrti“.

Záchrana

Pro dr. Haškovce, stejně jako pro ostatní, z toho nevedla žádná cesta ven. Strana třímala všechnu moc a zvláště před veřejností musela nějak zdůvodňovat neúspěchy vlády v mnoha sférách a strasti, jež na lidi dopadaly. Po roku a půl samovazby se v dubnu roku 1954 ocitl Vladimír Haškovec před soudem. Jeho výpověď se velmi podobá výpovědím všech obžalovaných v těchto typech politicky vykonstruovaných soudních procesů. Přiznal vše – a o to šlo. Haškovec v rámci soudního procesu dokonce nesměl mít ani obhájce a obžalobu si mohl přečíst až v předvečer soudního jednání.

Rozsudek ho odsoudil ke ztrátě občanských práv a poloviny majetku a poslal ho na šest let do vězení. Za vinu mu byla kladena špatná péče o prezidenta, nekontrolovaná léčba a chybné ověření diagnóz. Vyčítali mu nedůsledný dozor nad prezidentovou životosprávou. A trest dostal i za to, že svá rozhodnutí nekonzultoval se sovětskými odborníky. Paradoxně už v době vynesení rozsudku nebyl Klement Gottwald mezi živými. „Gottwaldovo úmrtí mu zřejmě zachránilo život, ovšem komunistická strana ho nemohla jen tak propustit,“ vysvětluje historik Jan Kalous.

Komunistou zůstal 

Vladimíra Haškovce věznili nejprve v Praze a pak i na Jáchymovsku. Podmínečně ho poté po roce propustili. Několik let se snažil o rehabilitaci, to šlo ale jen velmi komplikovaně. Spadal totiž do skupiny odsouzených spojených se Slánského procesem.

TIP: Poslední ze zavržených: Komunista Osvald Závodský popravě neunikl

Přesto se mu návrat k profesi nakonec povedl, ovšem až v roce 1960. Dokonce mohl pracovat jako lékař, ale pouze mimo Prahu. Do akademické sféry se již vrátit nesměl. Trochu absurdně v této situaci zní, že prý do konce svého života zůstal přesvědčeným komunistou…