Nic proti mnichům a jejich hlubokému závazku k životu v odříkání, rozjímání a velebení Boha. Ale ve středověku u nich prostý lid názorné příklady askeze často neviděl. Mniši bratrských řádů, s nimiž běžní smrtelníci přišli do styku, se obvykle v pase obdivuhodně kulatili, až jim kutna sotva stačila. Co za tím stálo?

Zdálo se, že své tuhé půsty dorovnávají kaloriemi v porcích, o nichž se věčně vyhládlým bezzemkům ani nezdálo. Nešvary nedojedených řeholníků také vydatně tepali reformátoři. Jenže se trochu mýlili. 

Svatozář

Aktuální studie z Cambridge, na níž v neobvykle složeném týmu badatelů spolupracovali archeologové, historikové a parazitologové, nabízí pro příslovečnou pupkatost mnišstva dočista jiné vysvětlení. Kde začít? Nejlépe snad u Ordo sancti Augustini, tedy řádového společenství zasvěcenému řeholi sv. Augustina. To mělo od roku 1280 svou pobočku v Cambridge přímo tam, kde dnes stojí slovutná univerzita. Část nynějšího kampusu byla augustiniánským klášterem, celistvou klauzurou s konventním kostelem, refektářem, ambity, rajským dvorem a zahradami. Tak to fungovalo až do roku 1538, kdy se Jindřich VIII. nadobro rozžehnal s katolíky a „udělal se sám pro sebe“. Za necelých 260 let fungování řádu se v místní lidové slovesnosti nastřádala obsáhlá řádka hříček a nepěkných úsloví o tom, jak zdejší bratři navzdory proklamované askezi kynuli jako z těsta. Byla to ale pravda?

Žaludky mrtvých 

Když loni Piers Mitchell, světově uznávaný expert v oblasti biologické antropologie, osteoarcheologie a historie medicíny, dozoroval přímo na dvoře univerzity odkrývku a průzkum mnišských hrobů, povšiml si něčeho trochu jiného.

Při detailním zkoumání s pomocí digitální světelné mikroskopie se ukázalo, že kosterní pozůstatky řádových bratří, pocházející vesměs ze 13. a 14. století, byly „zaneseny“ drobnými vajíčky střevních parazitů. Nezvyklé bylo, že touto gastrointestinální příhodou v podobě nejrůznějších červů, škrkavek a tasemnic trpělo nápadně mnoho zde pohřbených.

Čisté ruce

Ano, hygiena ve středověku byla ve srovnání se současností prabídná. Lidé doslova setrvávali v odlupující se špíně, přežívali v blátivých chýších spolu s chovaným dobytkem. Ale řádoví bratři, augustiniáni? Tihle mniši bydleli v kvalitních kamenných budovách, spali v čistých lůžkovinách, jejich oděvy se tu a tam praly a vyvařovaly. Sami se stravovali z pestrých produktů svých bohatých zahrad. Když je příroda zavolala, měli k dispozici vyhrazené latríny a zařízení na mytí rukou, doplněné o tekoucí vodu. 

Ve vztahu k tomu, jak katastrofálně nehygienicky žila většina neurozené společnosti, patřili mniši k těm fyzicky nejčistším osobám celého středověku. Proto navýsost překvapilo, že z devatenácti pohřbených těl z kláštera v Cambridge bylo jedenáct doslova zamořeno parazity. „Což bychom vzhledem k úrovni sanitace v klášterech nečekali,“ říká Mi­­tchell. Klauzura, jejíž izolovaná populace je nejméně z 58 % promořená parazity, podává o hygieně minulosti prazvláštní výpověď.

Kontrasty 

Pro srovnání: obhlídka 25 kosterních pozůstatků dospělců, pohřbených na hřbitůvku u kostela Všech svatých – v podstatě hned za zdí Cambridge – potvrdila přítomnost parazitů jen u osmi (tedy třetiny) zde ležících nebožtíků z řad obyčejných občanů. Chudáci, kteří se živili krajně nepestrou stravou a nevábnými zbytky, prožili život ve špíně a omyli se jen, když náhodou zmokli, měli méně střevních parazitů, než vyvonění a zdravě se stravující augustiniáni.

Co za tím stálo? K vědecké práci na hřbitově v Cambridge, na níž se zatím podíleli jen archeologové a parazitologové (či helmintologové), se připojili historici, kteří nabídli vysvětlující hypotézu. A dává stoprocentní smysl! Předpokládají, že za masivní promořenosti střevními parazity stála zemědělsko-pěstitelská praxe mnichů. Jejich rajské zahrady nebývale bohatě rodily – ostatně měly živit celý konvent.

Pohnojit! 

Za jejich nápadně vysokou produktivitou stálo vydatné hnojení – a to exkrementy z klášterních latrín. Díky tomu rostlinky plodily jako divé, ale také se tím efektivně zanášela vajíčka střevních parazitů do stravy mnichů. A tento nehezký cyklus se navíc vytrvale opakoval. Paraziti dokončují svůj životní cyklus v lidských střevech, svá vajíčka vypouští s výkaly ven. Mniši s nimi ale pohnojili zahrádky, a tak se kontaminovaná zelenina vrátila na stůl i s novou generací parazitů. Stravovat se v klášteře – minimálně v Cambridge – znamenalo zanést si brzy tělo parazity, bez ohledu na celkově vyšší úroveň osobní hygieny. Celé to může být ještě drobet nechutnější. 

Když tehdy prostí lidé ucítili potřebu, s prominutím káleli, kde se dalo. A protože vyměšovali takříkajíc na holou zem, měli dost možností zpozorovat, že se jim exkrementy hemží červíčky a vajíčky. Tudíž měli tendence začít to řešit. Po poradě s kořenářkou nejspíš pili nějaké hořké výluhy, který měly parazita zahubit a vyplavit.

Mniši s obsahem svých střev do osobního kontaktu nepřišli. Měli své „čisté“ latríny, do jejichž nevábných hlubin neviděli. Jímky jim přečerpávali jiní.  Takže nejspíš sami neměli tušení, co se tam kdesi uvnitř, v záhybech jejich zažívacího traktu, odehrává každý den za drama. 

Hezky nafouklá

Že se nám z příběhu někam vytratili pupkatí fráterníci? Vůbec ne! K průvodním jevům parazitické gastrointestinální infekce patří až děsivá plynatost, nadýmání, zácpy a časté pocity hladu.

TIP: Překvapivé dějiny stolování: Jak se jedlo a pilo za našich předků?

Středověcí mniši skutečně nejspíš byli kulaťoučcí a nafouklí jako balon. Funěli do schodů a potili se při rychlejší chůzi. Vytrvale bzdili a říhali a přitom se stále cítili nedojedení. Jen za to nemohlo nedostatečné odříkání či tajné přejídání. Byli takoví, protože trpěli střevními parazity, které do sebe sami zanesli s prohnojenou stravou.

Jedním ze spojenců Rakousko-Uherska v první světové válce se stalo Turecko. To sice zůstalo po vypuknutí konfliktu neutrální, ale mimo jiné kvůli roztržce s Velkou Británií (Londýn zabavil válečné lodě budované v britských loděnicích pro osmanskou říši) nakonec v listopadu 1914 vstoupilo do války na straně centrálních mocností.

Cesta na východ

Zapojení Konstantinopole do světové války otevřelo nová bojiště na Kavkaze, Blízkém a Středním východě. První boje současně poukázaly na nutnost modernizace sultánovy armády, čehož se ujali Němci – i s přispěním rakousko-uherských instruktorů a zbrojovek. Oba státy vyslaly do osmanské říše vojenské poradce spolu s podpůrnými i bojovými jednotkami.

Toto spojenectví zavedlo vojáky podunajské monarchie i do pouští Blízkého východu, kde se na území Palestiny, tehdy součásti Turecka, střetli s vojáky Britského impéria.

Výraznější vojenskou pomoc novému členovi aliance centrálních mocností bylo možné realizovat až od konce října 1915. Tehdy společná německo-rakousko-uhersko-bulharská vojska rozdrtila srbskou armádu a okupovala území malého království, což otevřelo pozemní spojení s Tureckem přes Balkánský poloostrov. Jako první vyplul po Dunaji z Vídně 22. října 1915 transport s instrukční skupinou složenou ze čtyř důstojníků a 80 mužů. V prosinci 1915 je pak následovaly dvě dělostřelecké baterie, které se na Štědrý večer zapojily do bojů a posílily tureckou obranu na poloostrově Gallipoli. Jednalo se o motorizovanou baterii 24cm moždířů č. 9 a baterii 15cm houfnic č. 36 (součást pluku pevnostního dělostřelectva č. 7).

Včelička pro všechny

Další rakousko-uherskou dělostřeleckou jednotkou vyslanou do osmanské říše se stal nově zformovaný oddíl horských houfnic von Marno (k. u k. Gebirgshaubitzdivision von Marno) pod vedením majora Adolfa Marno von Eichelfrosta.

Uskupení vzniklo spojením baterie č. 1 z pluku horského dělostřelectva č. 4 a baterie č. 2 z pluku horského dělostřelectva č. 6. Výzbroj tvořily škodovácké 10,4 cm horské houfnice vz. 10 a muži pro službu nafasovali tropické uniformy a helmy; navíc se museli nechat naočkovat proti známým tropickým nemocem.

Obě baterie rakousko-uherského dělostřelectva, které Vídeň vyslala na pomoc svému tureckému spojenci, postupně dorazily v polovině března 1916 do Konstantinopole a na konci měsíce pokračovaly dál na východ. Mířily do Beerševy v Negevské poušti, kde se pod velením německého plukovníka Friedricha Kresse von Kressenstein soustřeďovaly jednotky 1. Expeditionkorps určené k dobytí Suezského průplavu.

Vzhůru do Palestiny

V polovině července 1916 expediční sbor vyrazil a 28. toho měsíce vypálily obě baterie první salvy na postavení britských vojsk u Romani. Vojákům centrálních mocností se však příliš nedařilo a 4. srpna zahájili ústup, který se zastavil na nově zbudované linii u Bir el-Abdu asi 70 km východně od Suezského průplavu. Britové mezitím spustili protiofenzivu a expediční sbor po velkých ztrátách především v řadách pěchoty musel ustupovat dál.

Velení stáhlo koncem srpna 1916 rakousko-uherské dělostřelce na odpočinek, přičemž se oddíl přesunul do Ariše a později do Betléma. Tam císařští vojáci strávili také vánoční svátky, než 28. prosince 1916 zahájili přesun zpět na frontu. Nové postavení zaujali ve vádí Dželale asi 40 km severozápadně od Beerševy. Ani tam se však dlouho nezdrželi a počátkem března následujícího roku dostali rozkaz k ústupu do výhodnějších pozic u samotného města a později ke Gaze.

Cenný zářez

V polovině března 1917 došlo ke změně ve velení oddílu: major von Eichelfrost byl odvolán, aby převzal velení zeměbraneckého pluku horského dělostřelectva č. 3, a na jeho místo nastoupil kapitán Wladislaw von Truszkowski. V čele však nezůstal dlouho, protože padl už 27. března 1917 v průběhu první bitvy u Gazy. Během tohoto střetnutí skončilo v britském zajetí také několik rakousko-uherských dělostřelců.

Nicméně i díky palbě těchto mužů a jejich spolubojovníků nepřítel nedosáhl svého cíle a Gazu nedobyl. V průběhu druhé bitvy se následující měsíc dokonce dělostřelcům baterie 1/4 podařilo zasáhnout britský tank. Také tuto ofenzivu i za přispění rakousko-uherských kanonů obránci odrazili. V srpnu pak došlo k přejmenování jednotky na c. a k. oddíl horských houfnic v Turecku (k. u k. Gebirgshaubitzabteilung in der Türkei).

Odchod domů

Třetí britský útok na Gazu začal 1. listopadu 1917 a tentokrát mu vojáci centrálních mocností neodolali. Rakousko-uherští dělostřelci museli ustupovat společně s osmanskou armádou a frontu se jim podařilo stabilizovat až začátkem prosince 1917. Další dva britské údery proti nově vybudovaným pozicím se podařilo na jaře 1918 odrazit, ale poslední útok z konce léta už byl nad síly obránců.

TIP: Protinožci v bojích Velké války: Svéhlaví válečníci z jednotek ANZAC

Ten společně s Brity vyvolaným arabským povstáním rozložil špatně zásobovanou osmanskou armádu a Turecko 30. října 1918 požádalo o příměří. Rakousko-uherské jednotky postupně opouštěly zemi a poslední transport, který odvážel 200 důstojníků, 1 050 vojáků a 200 civilistů, přistál v Terstu 20. ledna 1919.

Národní parky zaujímají 14 % rozlohy severského ostrova a naprostá většina uvedeného rozsahu připadá právě na Vatnajökull. Se 14 820 kilometry čtverečními více než dvacetkrát překonává českou Šumavu a představuje druhý největší národní park starého kontinentu. 

Islandské výrazy vatn neboli voda a jökull čili led přitom nemohou být přiléhavější: Vatnajökull se rozkládá na gigantickém ledovci, jenž tvoří největší masu svého druhu v Evropě – navzdory faktu, že v uplynulém století o 15 % svého objemu přišel. V maximu však stále dosahuje tloušťky 950 metrů a táhne se od 1 700 metrů nad mořem až na vrchol 2 110 metrů vysoké hory Hvannadalshnjúkur. 

Země ohně a ledu 

Nikoliv náhodou náleží Islandu v katalozích cestovních kanceláří populární přídomek „země ohně a ledu“. Vrstva zmrzlé vody ukrývá osm aktivních vulkánů, přičemž jejich činnost místní krajinu vždy formovala. Právě její unikátní podoba se před třemi lety stala jedním z důvodů pro zápis na prestižní seznam UNESCO. Sopečná aktivita vytvořila ve skalnatém podkladu trhliny impozantních tvarů i velikostí. Zvláště působivé jsou pak záplavové útvary zvané jökulhlaup – jedná se o pozůstatky povodně vyvolané rychlým úbytkem ledovce v důsledku silné geotermální aktivity. Podobné incidenty se na Islandu opakovaně odehrávají v intervalech pěti až patnácti let a některé dosáhly mimořádných rozměrů. Kupříkladu erupce v oblasti Bárðarbunga v roce 1996 protrhla ledovcovou bariéru u jezera Grímsvötn a uvolněná vodní masa se rozlila do vzdálenosti třiceti kilometrů.

V říši vody

Národní park Vatnajökull se řadí mezi nejzavodněnější regiony Islandu a hned po oblasti ledovce Mýrdasjökull na jihu ostrova ho skrápí největší množství srážek: Ročně jich tam spadnou až tři tisíce milimetrů.

TIP: Když roztají ledovce: Pět nejpůsobivějších ledových řek

Na svazích nejvyššího islandského vulkánu Öræfajökull leží v zimě i patnáct metrů sněhu a množství vody zadržované v tamních ledovcích lze srovnat s nejmohutnější ostrovní řekou Ölufsá. Jejich plocha se však v důsledku klimatické změny ročně zmenšuje zhruba o 2,8 %. 

Ptáci vznikli později než savci. Jejich první fosilie, třeba důvěrně známý Archaeopteryx, pocházejí z jury (období před 200–145 miliony let). Původ ptáků je nutné hledat s největší pravděpodobností mezi masožravými dinosaury ze skupiny Theropoda, přesněji mezi takzvanými maniraptory. K těm patří mimo jiné i známý Velociraptor. Paleontologové se však stále snaží pochopit, jak k této fantastické evoluční události došlo.

Tým paleontologů Čínské akademie věd nedávno ve studii publikované časopisem Nature Ecology and Evolution popsal nově objeveného fosilního ptáka z doby před zhruba 120 miliony let, tedy z období spodní křídy, který žil na území dnešní Číny. Byl pojmenován Cratonavis zhui a na evolučním stromu ptáků se nachází mezi slavným archeopteryxem a modernějšími typy ptáků ze skupiny Ornithothoraces.

Evoluční mozaika

Kratonavis je excelentním příkladem toho, jak funguje evoluce během vývoje od vzniku vyhraněné skupiny organismů k jejím moderním zástupcům. Odborníkům v minulosti nebylo moc jasné, jak se mohli vyvinout například kvetoucí rostliny, motýli, savci nebo právě ptáci, když zástupci těchto skupin mají celou řadu znaků, jimiž se liší od všech ostatních organismů. Je obtížné si představit, že by se všechny tyto znaky zároveň postupně měnily.

Časem se ukázalo, že evoluce obvykle postupuje cestou „mozaikových“ organismů, které představují mix primitivních znaků, sdílených s jejich předchůdci, a znaků nových. Přesně takový je i kratonavis. Jeho tělo je téměř celé moderní, jako u dnešních ptáků. Ptačí tělo ale zdobila relativně primitivní „plazí“ hlava.

TIP: Úžasně zachovalé embryo oviraptora potvrzuje dinosauří původ ptáků

Lebka kratonavise je totiž morfologicky téměř stejná jako třeba u tyranosaura a dalších teropodních dinosaurů. Kromě toho má kratonavis i unikátní znaky, kterými se liší od všech ostatních ptáků, včetně těch fosilních. Jde především o překvapivě dlouhé lopatky a první kosti nártové.

Když se lidé starověku dívali na noční oblohu, viděli jen náhodná seskupení hvězd. Řekové nazvali jeden z útvarů souhvězdím Hada (Serpens), protože jim seskupení připomínalo tohoto pozemského tvora. Co však spatřit nemohli, byla řada úžasných kosmických objektů, které se nacházejí poblíž hadího ocasu. Nalezneme zde Orlí mlhovinu, mlhovinu Omega a také mlhovinu Sh2-54. Poslední jmenovaná je zobrazena v infračerveném záření na snímku, který pořídil přehlídkový teleskop VISTA pracující na Observatoři ESO Paranal v Chile. 

Hadím pohledem

Mlhoviny jsou obrovské oblaky plynu a prachu, ze kterých se rodí nové hvězdy. Teprve dalekohledy astronomům umožnily identifikovat a analyzovat tyto většinou slabé objekty v mimořádných detailech. Mlhovina na fotografii se nachází přibližně šest tisíc světelných let od nás. Její označení Sh2-54 odkazuje na katalog více než 300 mlhovin, který v 50. letech 20. století sestavil americký astronom Stewart Sharpless.

Jak se vyvíjí technologie používané k výzkumu vesmíru, pokročilo také naše chápání těchto hvězdných porodnic. Jedním z úžasných vylepšení je schopnost využívat nejen světlo viditelné pro naše oči, ale také jiné formy záření, jako například infračervené paprsky. Stejně jako se u hada, předobrazu pro pojmenování této mlhoviny, vyvinula schopnost vnímat infračervené záření, aby se lépe orientoval ve svém přírodním prostředí, my jsme vynalezli přístroje zaznamenávající tyto paprsky, abychom se naučili více o vesmíru.

TIP: Webbův teleskop zachytil majestátní Sloupy stvoření v Orlí mlhovině

Zatímco husté oblaky prachu v mlhovinách snadno absorbují viditelné světlo, infračervené záření může tímto prostředím procházet relativně snadno. Uvedený snímek proto odhaluje množství hvězd jinak ukrytých za prachovými závoji. Pro astronomy je to velmi užitečné, neboť jim to umožňuje podrobněji zkoumat, co se odehrává ve hvězdných porodnicích, a zjistit více o procesech vedoucích ke vzniku hvězd. 

Lidské tělo nejlépe funguje v nadmořských výškách blízkých hladině moře. Náš druh vznikl na afrických savanách a nejsme uzpůsobeni k životu ve vysokých horách. Ve vysokých nadmořských výškách podstatně klesá obsah kyslíku v ovzduší a naše plíce a mozky si s tím nedovedou uspokojivě poradit.

Když se horolezci vydávají pokořit nejvyšší vrcholky světa, musejí zvládnout nejen technicky obtížný výstup, ale také podmínky „zóny smrti“. Tato neblahá zóna přitom začíná ve výšce kolem osmi tisíc metrů nad hladinou moře. Ve vzduchu je tak málo kyslíku, že hrozí akutní „horská nemoc“. V jejím důsledku může dojít k otoku plic, otoku mozku či dalším komplikacím a smrt v takovém případě není daleko.

Vysokohorský závod s časem

V takových podmínkách tělo v podstatě začíná umírat. Minutu za minutou, buňku po buňce. Plíce a především mozky horolezců trpí nedostatkem kyslíku, zamlžuje se jejich úsudek a stoupá riziko infarktu i mozkové mrtvice. Srdce bije podstatně rychleji – často až okolo 140 úderů za minutu. „Vaše tělo tam přestává fungovat a umíráte. Je to závod s časem,“ popisuje pro Business Insider pocity horolezců jedna pokořitelek Mount Everestu Shaunna Burke. 

V roce 2019 zahynulo na Mount Everestu nejméně 11 lidí, přičemž všichni strávili nějakou dobu v „zóně smrti“. Řada horolezců poukazuje na skutečnost, že kvůli množství horolezců vznikají na výstupních trasách „zácpy“ a lidé tak musí trávit v nebezpečných zónách příliš mnoho času.

TIP: Mount Everest: Nejvyšší hora světa stále častěji láká sváteční lezce

Lékař Jeremy Windsor, který zdolal vrchol Everestu v roce 2007 v rámci expedice Caudwell Xtreme Everest Expedition varuje, že krevní vzorky odebrané čtyřem horolezcům v „zóně smrti“ ukazují, že horolezci si ze museli vystačit jen se zhruba jednou čtvrtinou kyslíku, ve srovnání s běžnými podmínkami. „Šlo o hodnoty srovnatelné s pacienty na pokraji smrti,“ uvádí lékař. Za naprosto klíčovou proto Windsor považuje důkladnou aklimatizaci na vysokohorské prostředí.

Mravenci bezpochyby patří k nejznámějším, nejběžnějším i nejvýznamnějším skupinám hmyzu. Podle odhadů jich na Zemi žije kolem dvaceti tisíc druhů, a pokud by se sečetla jejich celková hmotnost například v tropických deštných lesích, pak by výrazně překonali biomasu všech tamních obratlovců. Tvoří důležitou součást většiny suchozemských ekosystémů a osídlili všechny kontinenty s výjimkou Antarktidy. Jedná se o mimořádně rozmanité všežravce, kteří nepohrdnou mršinami ani semeny. Někteří se řadí mezi predátory, jiní v podzemí pěstují houby nebo „pasou“ mšice a pochutnávají si na jejich medovici. Existují dokonce druhy, jež se nezaleknou ani parazitismu a zotročují jiné mravence…

Jak si podmanit přírodu?

Předpokládá se, že mezi klíčové faktory, které mravencům pomohly k fenomenálnímu úspěchu a k dobytí většiny dostupných biotopů, patří jejich sociální chování – respektive jev známý jako eusocialita. Daný termín lze podle knihy Hmyzí rodiny Jana Žďárka definovat na základě tří podmínek: Příslušníci jednoho hnízda musejí v prvé řadě spolupracovat na jeho stavbě a na péči o potomstvo. Kolonie se pak skládá z malého množství rozmnožujících se jedinců a masy neplodných dělníků, kteří zajišťují potravu, obranu a obecně chod společenství. Do třetice se vyžaduje, aby kolonii tvořily minimálně dvě překrývající se generace.

Eusociální je naprostá většina současných mravenčích druhů. Fakt, že budují mraveniště, žijí v koloniích a vytvářejí specializované kasty, nám proto připadá zcela samozřejmý. Jejich dávní předkové ovšem tak družní nebyli. Jak a kdy se eusocialita u mravenců vyvinula? A pokud poskytuje takovou výhodu, proč není mnohem rozšířenější?

Naděje zalitá jantarem

Mravenci zřejmě vzešli z tvorů, kteří se vzhledem i způsobem života podobali vosám. Došlo k tomu v druhohorách asi před 120 miliony let, a podle některých výzkumů dokonce o čtyřicet milionů roků dřív. Až do poloviny minulého století měli vědci k dispozici pouze třetihorní mravenčí fosilie, jež se příliš nelišily od moderních jedinců. Zlom přišel v roce 1966, kdy se v jantaru nalezeném poblíž New Jersey podařilo objevit dva exempláře dosud neznámého druhu, v jehož rysech se pojily vlastnosti mravenců a vos: Předpokládalo se proto, že jde o jejich společného předka. Stáří jantaru určili vědci přibližně na 90 milionů let, takže v něm drahocenný obsah uvázl v době, kdy se po Zemi stále ještě proháněli dinosauři. Na počest manželů Freyových, kteří jantar našli, dostal tvor vědecké jméno Sphecomyrma freyi. 

V dalších desetiletích se zástupce zmíněného rodu podařilo nalézt v jantaru pocházejícím z řady jiných míst planety, což naznačuje, že se již před 90–100 miliony let jednalo o docela běžné živočichy. Poté však badatelé začali nacházet ještě starší mravence uvězněné v pryskyřici, kteří vykazovali znaky moderních zástupců čeledi. Bylo tedy jasné, že Sphecomyrma freyi nepředstavuje onoho vysněného společného předka a že k oddělení mravenců a vos muselo dojít podstatně dřív než před 100 miliony roků. 

Živoucí fosilie

Představu o tom, jak žili prapředci dnešních mravenců, by mohli poskytnout nejprimitivnější současní jedinci. Patří k nim například australský druh Nothomyrmecia macrops, který odborníci objevili a popsali v 30. letech minulého století. Poté se však žlutý mravenec, jenž stavbou těla do jisté míry připomíná vosy a snese označení „živoucí fosilie“, před badateli zatvrzele skrýval. Vypátrat jeho kolonii se podařilo teprve ve druhé polovině 70. let, a to úplnou náhodou. Následně se ovšem zmíněnému druhu dostalo tolik pozornosti jako málokterému jinému. 

Druh Nothomyrmecia macrops se považuje za živoucí fosilii a od současných mravenců se liší uspořádáním kolonie. (foto: AntWiki, Ajay Narendra, CC BY-NC-SA 3.0)

Podle Berta Hölldoblera a Edwarda Wilsona, autorů známé knihy Cesta k mravencům, je sociální struktura Nothomyrmecia macrops poměrně jednoduchá: Malé kolonie zahrnují maximálně sto jedinců, hnízdo tvoří pouze jednoduché komůrky a dělnice se nečlení do specializovaných kast, ale všechny plní stejné úkoly. Královna se od nich významně neliší a také se o ni na rozdíl od klasických mravenišť nikdo příliš nestará. Nadměrná péče se pak nevěnuje ani vajíčkům.

Snadno si tedy můžeme představit, že podobně mohly vypadat první jednoduché kolonie druhohorních mravenců. Kromě popsaného druhu vykazují řadu primitivních znaků i australští buldočí mravenci rodu Myrmecia, jejichž zkoumání přineslo obdobné výsledky, přestože už mají poněkud složitější sociální organizaci.

Poslední krůček

K proměně ve společenské a spolupracující tvory samozřejmě nedošlo ze dne na den a přesná posloupnost jednotlivých kroků zůstává vinou propasti mnoha milionů let nejasná. Každopádně se musel původně samotářský hmyz začít z nějakého důvodu sdružovat a podle entomologa Žďárka existují dvě cesty, jak k tomu mohlo dojít – a sice rodinná a komunální. V prvním případě přestaly samičky opouštět své potomky, jak je to obvyklé u většiny hmyzu, a zůstávaly s nimi i po vylíhnutí. Komunální cesta naopak staví na předpokladu, že skupiny nevznikly z geneticky blízkých jedinců, nýbrž z jedinců nepříbuzných.

K pravé eusocialitě má ovšem pouhé utváření skupin daleko. V další fázi se patrně musela vyvinout společná péče o potomstvo a kooperace na získávání potravy pro kolonii. Jedinci už se nestarali pouze o vlastní vajíčka či další generaci, ale také o geneticky nepříbuzné ratolesti ostatních. Poté zřejmě následovala sofistikovanější dělba práce a pak už zbýval jen krůček k eusocialitě, jež kromě výše uvedeného obnáší i vznik plodných nebo neplodných kast a překrývání generací: Potomci matce pomáhali s péčí o sourozence, případně se starali také o ni. 

Za vším hledej geny

Co však některé jedince přimělo se nadobro vzdát možnosti rozmnožování, jež mělo znamenat vrcholný cíl života? Nad tím si v 19. století lámal hlavu už Charles Darwin a nakonec dospěl k vysvětlení, které se opíralo o příbuzenský výběr. Podle něj se za určitých okolností vyplatilo oželet plození vlastních potomků na úkor pomoci s výchovou ratolestí sourozenců či jiných příbuzných. Pro představu daného výběru i objasnění eusociality byla zcela zásadní myšlenka, kterou v roce 1963 vyslovil biolog William Donald Hamilton: Poukázal na specifickou vlastnost blanokřídlého hmyzu, v jehož případě se samičky rodí z oplozených vajíček, a mají tudíž dvě sady chromozomů – jednu od matky a jednu od otce; zatímco samci pocházejí z vajíček neoplozených, takže mají pouze jednu chromozomální sadu. Popsané určení pohlaví se označuje jako haplodiploidní.

Jelikož dcery dostávají výbavu od každého z rodičů, sdílejí s matkami polovinu genů, ale se sestrami jsou příbuzné ze 75 % (a s bratry z 25 %). Co z toho plyne? Že se sestrám nevyplatí plodit potomky, s nimiž by je pojilo pouze 50 % genů, neboť podporováním matky vzniknou další dcery, s nimiž si budou geneticky bližší. Zdálo se tak, že přinejmenším blanokřídlý hmyz je ke vzniku eusociality v podstatě předurčen, a Hamiltonovo vysvětlení se s různými modifikacemi a se silnou oporou v teorii sobeckého genu Richarda Dawkinse pokládalo dlouhá léta za neochvějné.

Sobectví se netoleruje

Problém tkví v tom, že haplodiploidní určení pohlaví nevysvětluje zrod eusociálního chování u skupin, kde mají samci i samice stejné zastoupení chromozomů – například u termitů či hrabošů. Proti hovoří rovněž skutečnost, že se samice mravenců často páří se dvěma nebo více samci, a dělnice jsou tudíž navzájem méně příbuzné než ze tří čtvrtin. Vůči teorii se v závěru života vymezil i její dřívější propagátor Edward Wilson: Podle něj představuje blízká genetická příbuznost důsledek eusociality, a nikoliv její příčinu.

Ať už je pravda kdekoliv, eusocialita se jeví jako mimořádně úspěšná životní strategie a zůstává s podivem, že se s ní v přírodě setkáváme jen u poměrně malého procenta druhů. Možná tak jejímu vzniku brání zásadní překážky spojené s osobností a rolí jedince: Pokud se kupříkladu ve spolupracující skupině objeví sobec a začne se množit na úkor ostatních, budou v takovém chování nejspíš pokračovat i jeho potomci a veškerá pospolitost vezme za své.

TIP: Příkladná hmyzí spolupráce: Proč na mravenčích dálnicích neexistují zácpy?

Eusocialita se tedy rozvinula a patrně dál rozvíjet bude pouze za specifických ekologických podmínek, v nichž spolupráce například při získávání potravy či obraně kolonie výrazně převažuje nad výhodami sobeckého chování. Výzkum nicméně zdaleka nekončí a náš pohled na tento fascinující jev se může v budoucnu ještě zásadně změnit. 

V současné době jsme svědky nového závodu supervelmocí o Měsíc. Spojené státy a Čína bojují o prestiž a vliv, přičemž jejichž kolbištěm se stala Luna, o kterou pozemský kosmický program během uplynulého půlstoletí téměř nejevil zájem. Supervelmoci se navzájem předhánějí v prvenstvích. Čína jako první přistála na odvrácené straně Měsíce, USA kontrovaly první misí nového lunárního programu Artemis.

Jak prozrazuje studie čínských odborníků, kterou zveřejnil časopis Planetary and Space Science, Čína si nyní dělá zálusk na prvenství ve vybudování výzkumné základny na Měsíci. Momentálně hledají nejvhodnější místo, kde by svou základnu mohli umístit. Z řady důvodů půjde nejspíš o oblast jižního pólu našeho souputníka.

Výhody jižního pólu Luny

Jižní pól Měsíce nabízí výzkumné stanici mnohé výhody. Je tam víceméně plochý terén a v trvale zastíněných místech některých kráterů panují relativně konstantní teploty. Tytéž krátery rovněž pravděpodobně obsahují největší množství vodního ledu na povrchu Měsíce. Dostupnost vody je přitom zcela klíčová pro jakoukoliv trvalou základnu.

Přítomnost vody je významná i pro případný vědecký výzkum, stejně jako přístup k pozoruhodné pánvi South Pole-Aitken. Jde o největší známý impaktní kráter na Měsíci a vlastně v celé Sluneční soustavě, jehož průměr činí neuvěřitelných 2 500 kilometrů. Výzkum této pánve by mohl osvětlit detaily o původu Měsíce i celé Sluneční soustavy.

TIP: Čína zkoumá vzorky z Měsíce kvůli využití ve fúzní energetice

Čína plánuje vyslat do oblasti jižního pólu Měsíce další mise programu Čchang-e. Úkolem mise Čchang-e 6 (s plánovaným startem v roce 2024) bude získat vzorky z těchto míst a dovézt je na Zemi. Mise Čchang-e 7 (2026) se zaměří na důkladný průzkum jižního pólu, zatímco Čchang-e 8 (2027) otestuje technologie potřebné ke konstrukci lunární základny.

Vzájemné ostřelování manévrujících plavidel salvami těžkých kanonů na rozdíl od leteckých útoků prodlužovalo dobu zápasu, protože na větší vzdálenosti zasáhly protivníka jen některé z mnoha vypálených projektilů. Platilo to i o torpédech, projektilech s výbušnou hlavicí, řídicím systémem a pohonnou jednotkou. Označení získaly podle parejnoků – latinské sloveso torpore znamená ztuhnout či ochromit, a tyto ryby vytvářejí elektrický výboj, který paralyzuje jejich kořist.

Série zlepšováků

Zasáhnout protivníka výbušným „doutníkem“ nešlo nijak snadno. Torpéda směřovala k cíli na hladině nebo pod ní rychlostí 30–80 km/h, s účinným dosahem zpravidla několika kilometrů, maximální délka „doplutí“ činila kolem 20 km. Aby se tyto válce naplněné trhavinou na rozbouřeném moři příliš nevychýlily z dráhy a současně zasáhly pohybující se objekt, vypouštěly se z lodí ve větším počtu zároveň – někdy v sestavě jakéhosi „vějíře“. Jejich stabilitu zajišťoval gyroskop, mechanismus, který stále korigoval pomocí kormidel plavbu torpéda a vracel ho do nastavené osy.

Konstruktéři se dále snažili zvyšovat pravděpodobnost poškození cíle tím, že místo nárazového zapalovače instalovali k hlavicím iniciátor magnetický. Ten zajistil detonaci v případě, že se torpédo ke kovovému plavidlu přiblížilo, a z nějakých důvodů ho minulo. Další „trik“ zvyšující úspěšnost spočíval například v „křižujících“ torpédech namířených proti konvojům a skupinám plavidel – „doutník“ při pohybu „cik cak“ měl větší šanci do některého narazit.

Protože projektilům, které za sebou zanechávaly kvůli paroplynovému a pneumatickému pohonu či spalovacímu motoru viditelnou „dráhu“, se mohla loď vyhnout, přišel další krok – zavádění elektrického pohonu. Některé typy výbušných „rejnoků“ se dočkaly rovněž akustického či magnetického samonavádění.

Raději pod hladinou

Efektnější způsob, jak bez většího rizika a překvapivě „doručit“ torpédo do co největší blízkosti terče, představovalo vypuštění hejna „rejnoků“ ze skrytu pod hladinou, tedy z ponorek. Odpalovací trubice se nacházely v jejich přídi v počtu dvou až šesti, občas i na zádi. Jejich přední a zadní záklopka měla takové jištění, že pokud se otevřela přední, zůstávala uzavřená zadní a naopak, což mělo zabránit fatálnímu přívalu vody do nitra plavidla.

Větší úspěšnost zásahu „rejnokem“ však byla vykoupena mnohem náročnější obsluhou torpédometu „pod hladinou“ než u klasických plavidel. S vrhačem pevně zabudovaným v přídi nešlo pohybovat a mířilo se tedy s celou ponorkou, přičemž cíl pozorovala posádka periskopem.

Před odpálením projektilu muselo mužstvo torpédomet zepředu otevřít, aby došlo k jeho zaplavení a vyrovnání tlaku v trubici s tlakem vody v dané hloubce. K vymetení se někdy výjimečně používala pružina, většinou ale posloužil stlačený vzduch – a vzápětí naskočil vlastní motor torpéda, který ho hnal k cíli. Poté muselo dojít k hermetickému uzavření krytu trupu a přední záklopky na vypouštěcí trubici. Z ní se pak vypustila voda do takzvaných balastních nádrží – ty měly umožňovat změnu hloubky ponoru, zajišťovat stabilitu či náklon plavidla.

TIP: Třída ponorek Gato: Nejdůležitější typ amerických podmořských plavidel druhé světové války

Pomocí malých mechanických kladkostrojů a případně jeřábů a nabijáků námořníci zasunuli zezadu do torpédometru další projektil a v případě zjištění cíle popsanou proceduru zopakovali. Opětovné „naládování“ trvalo u ponorek na začátku druhé světové války dlouho, až 20 minut. Vypouštěcí trubice stejně jako ostatní součásti ponorky poškozovala slaná voda, proto se v docích vyjímaly z trupu a pečlivě udržovaly.