V mexické metropoli Ciudad de México se dodnes nacházejí pozůstatky kdysi rozlehlého jezera Texcoco, které z větší části vysušili španělští dobyvatelé. V této oblasti bývalo centrum říše Aztéků, kterému dominoval mocný městský stát Tenochtitlán. Své stopy zde ale zanechaly i kultury mnohem starší, které zde žily dávno před Aztéky.

V padesátých letech byly na bývalých březích jezera Texcoco objeveny stopy lidské přítomnosti z doby krátce po konci nejmladší doby ledové, společně pozůstatky mohutných mamutů kolumbuských (Mammuthus columbi). Od té doby probíhá jejich výzkum a stále je co objevovat.

Sezónní lovecký tábor u jezera

Nové analýzy archeologů mexického Národního institutu antropologie a historie (IMAH) prozradily, že velmi pravděpodobně jde o pozůstatky sezónního tábora lovců mamutů a rybářů, kteří zhruba před 9 tisíci let lovili v této oblasti. Jde o nejstarší doklady lovu velkých zvířat v Mexickém údolí.

Pozůstatky loveckého tábora s kly mamutů kolumbuských. (foto: IMAH, CC0)

Lov mamutů kolumbuských musel být fascinující a zároveň velmi riskantní. Šlo o jednoho z největších známých druhů mamutů – dosahovali výšky kolem čtyř metrů a vážili okolo 10 tun. Vyzbrojeni byli obrovskými zahnutými kly. Obývali území mezi severní částí dnešních USA a Kostarikou. Vzhledem k nálezům z dalších míst museli být mamuti, jejichž pozůstatky byly objeveny u jezera Texcoco, jedněmi z posledních svého druhu. Zhruba v té době totiž jejich druh vyhynul.

TIP: Dávní lovci: V Mexiku odkryli pasti na mamuty staré 15 tisíc let

Podle archeologů je zmíněná lokalita poměrně neobvyklá. V Mexiku se podobné pravěké lovecké tábory nacházejí především v jeskyních a ve skalách hornatých oblastí na severu Mexika, nikoliv v otevřené krajině, jakou tehdy byla oblast jezera Texcoco. „V současnosti máme k dispozici pokročilé metody a technologie, které nám dovolují detailně analyzovat lokalitu u jezera Texcoco,“ uvádí koordinátorka projektu Patricia Pérez Martínez. „Můžeme rekonstruovat celou krajinu té doby a zkoumat, jak v ní žili tehdejší lidé.“

Pokud chceme vystopovat první pokusy o přesnou, přitom z krytu vedenou, palbu, musíme se vypravit do Severní Ameriky 18. století, do doby americké války za nezávislost. Právě tam dokázala nepočetná skupina ostřílených lovců či farmářů vítězně vybojovat mnohá střetnutí s početnější, ovšem pro boj v otevřeném poli cvičenou britskou armádou. Precizně zhotovené lehčí pušky menších ráží (typu Kentucky) napáchaly v řadách britských červenokabátníků ohromné ztráty. 

Své ostrostřelecké oddíly zavedl kromě poučených Britů ve své armádě rovněž Napoleon Bonaparte. S moderními zbraněmi drážkového vývrtu bojovali ostrostřelci také v americké občanské válce (1861–1865) na straně unionistů i Konfederace. Před prvním světovým konfliktem pak Britům opět „zatopili“ přesní střelci z řad holandských Búrů bránících svoji nezávislost (do roku 1902). Přes tyto skutečnosti považovali světoví odborníci vojenskou mašinerii ostrovního impéria v létě 1914 za světovou jedničku, a to jak výzbrojí, tak zkušenostmi. Brzy však došlo na více než vyrovnané setkání britských střeleckých pluků (Rifle Regiments) s německými pluky polních myslivců (Jägern), mezi nimiž se pohybovali nepočetní odstřelovači (Scharfschütze).

Německý náskok 

Vilémovské císařství mohlo na počátku první světové války pohodlně využívat svůj nesporný technický náskok. V porovnání s ostatními velmocemi vyslalo do bojových operací – jako jediný účastník konfliktu – také vycvičené odstřelovače. Sice se nejednalo o nijak zvlášť početné specialisty, přesto však tito muži, vyzbrojeni nejkvalitnějšími puškami tehdejší doby (Mauser Gewehr 98), dokázali své protivníky hned od počátku bojů sprškou přesně mířených ran zaskočit. 

Ještě na přelomu století bývalo ve všech „lepších společnostech“ Evropy zvykem vyrazit s přáteli i širší společností na oddechový lov. Prestižní událost nebyla samozřejmě přístupná každému a zbraně k ní určené představovaly navíc pro většinu tehdejší mužské populace kontinentu předměty nedosažitelné ceny. Jenomže díky technickému pokroku i růstu životního standardu středních vrstev to bylo právě Německo, kde se i střední třída mohla začít vyžívat v honech a lovech. Civilní zbrojní trh proto chrlil závratné množství přesných zbraní i optických přístrojů – puškohledů. 

Zdokonalený mauser 

Středoevropská společnost (české země nevyjímaje) holdovala ve velkém také terčové střelbě, takže mnoho mladých mužů při rukování do armád centrálních mocností již umělo přesně střílet. Mezi civilní populací v této části Evropy lze navíc mluvit o značném rozšíření zbraní nejrůznějšího charakteru. S příchodem války se proto přímo nabízela možnost nařídit „z moci úřední“ povinné odevzdání loveckých či terčových pušek, často osazených kvalitními komerčními optikami. Jenom Německo takto zrekvírovalo asi 15 000 puškohledy osazených loveckých kulovnic. Ani císařské armádní velení ovšem nepočítalo se zahájením poziční války takového rozsahu. V bahně zákopů se brzy projevila náročnost údržby zabavených civilních pušek, které výrobci navíc často komorovali ještě na starší a nedostatečně výkonný náboj Patrone-88.

Němečtí konstruktéři vyřešili armádní poptávku po speciálních odstřelovačských puškách racionálním doporučením transformovat již stávající standardní vojenské opakovačky Gewehr 98. V praxi vypadala konverze tak, že vybraná kulovnice putovala k armádnímu zbrojíři, často s předválečnou praxí v civilním sektoru zbraní a střeliv. Po několikadenních úpravách, z nichž tu nejdůležitější představovalo osazení těla zbraně optikou, ji zbrojíř znova zastřílel a doladil veškeré nepřesnosti. Časově i finančně náročná přestavba přinesla dokonalou zbraň označovanou jako Scharfschützengewehr 98. Při střelbě pěti ranami na 100 m neměl rozptyl střel přesahovat třícentimetrový kruh. 

Pro jedno oko

V otázce puškohledů se vojáci mohli spolehnout na kvalitní a zavedené výrobce optik. Tradiční značky jako Busch, Zeiss, Voigtlander představovaly dominantní světové producenty, takže Německo a Rakousko-Uhersko produkovaly tolik puškohledů a dalekohledů jako zbytek světa dohromady. Tubus puškohledu ukrýval až šest čoček, které dokázaly přiblížit cíl lidskému oku s více než čtyřnásobným zvětšením. Vojáci je mohli používat i za zhoršené viditelnosti a díky ocelové konstrukci pláště nedocházelo k rychlému poškození optik. V otázce polohy umístění optiky na tělo zbraně se více osvědčil také německý způsob preferující odnímatelné uložení tubusu puškohledu nad osou zbraně, který tak v případě náhlé potřeby umožnil využít klasická mechanická mířidla. 

Zbývá dodat, že na straně centrálních mocností namontovali na své pušky Mannlicher M95 optiku také vojáci podunajské monarchie, byť se jednalo o skromnější počty. V případě rakousko-uherských odstřelovačů využil erár rovněž zabavené lovecké zbraně, jež pomohly překlenout nedostatek speciálně konvertovaných zbraní z počátku konfliktu. Pomyslný ráj odstřelovačů pak představovalo italské bojiště, kde terén s vysokými horami umožňoval daleký výhled i možnost bez většího ohrožení střílet na níže položené jednotky nepřítele.

Britská odpověď 

Londýn speciálními jednotkami odstřelovačů na počátku konfliktu nedisponoval. Také první pušky s optickými zaměřovači se na francouzské bojiště dostaly až na začátku roku 1915. Přitom šlo o směsici značně kuriózních ráží; největší z nich dosahovala hodnoty až 15,2 mm! Výhoda takovýchto „kopajících“ zbraní spočívala především ve schopnosti prorazit německé ochranné pancéřování polních střílen, za nimiž se krčili střelci nepřítele. Několik britských důstojník nakonec vyvinulo tlak na své velení ve snaze získat pro armádu standardní odstřelovačskou pušku. 

To se jim nakonec podařilo a přesná Mk III Short Magazine Lee-Enfield (SMLE) konkurenční Mauserův výrobek v mnoha ohledech dokonce překonávala. Kratší hlaveň doplňoval rychleji pracující závěr, spoušti stačilo jemnější stisknutí a nábojová schránka či zásobník pojaly deset nábojů. Odpovědní činitelé se pak více natrápili při hledání nejvhodnější optiky. Než došlo k jasné standardizaci, armádní puškaři museli montovat civilní a lovecké zaměřovače, které doplňovala celá škála francouzských nebo dokonce německých puškohledů. Britská armáda nakonec rozdala své zakázky hned několika firmám. 

Nejvíce se pak rozšířily tři typy puškohledů. Mnoho chvály získala americká pětinásobně zvětšující optika A5 produkovaná firmou Bausch & Lomb pro Winchesterovu zbrojovku, přestože koncepčně kopírovala zastaralé modely konce 19. století. Dohodoví odstřelovači, tedy alespoň ti z britského impéria, získali nakonec svou kvalitní páteřní zbraň.

Jedna z věcí je však přesto před německými soupeři značně znevýhodňovala – nevhodně, stranou osy hlavně umístěná optika (nalevo). Je to s podivem, ale masově užívaný princip asymetrické boční montáže nenahradila během celé války žádná alternativa – střelci se tak museli přeučovat na míření levým okem či zaujímat nejrůznější krkolomné pozice při střelbě. Boční optikou osazená enfieldka se rovněž nedala uspokojivě prostrčit běžnými přenosnými ani statickými zákopovými střílnami – odstřelovač tak zůstával při střelbě častěji nechráněn.

Ostatní snajpři Dohody 

I když museli nepřátelé centrálních mocností své prvotní odstřelovačské manko krvavě dohánět, brzy se svému protivníkovi vyrovnali. Brity přišli v jejich válečném úsilí podpořit také vojáci z dominií. Kromě australských střelců s návyky z buše se nebývale vyznamenali také Kanaďané, vyzbrojení často puškami Ross s optikou Warner & Swasy. Mnoho odstřelovačů země javorového listu se v boji spoléhalo také na osvojený instinkt lesních lovců, zvyklých hodiny nehnutě vyčkávat. Mezi těmito esy exceloval především desátník Francis „Peggy“ Pegahmagabow s 378 potvrzenými zásahy. Celou válkou prošel pouze s jedním zraněním, i když narukoval už roku 1914. 

Francouzi využívali transformovaných 8mm pušek Lebel (Mle 1886 a 1893) či Berthier, v obojím případě v kombinaci s trojnásobně zvětšující optikou APx M1915. Celkově francouzská armáda disponovala mnohem skromnějšími počty odstřelovačů než Němci či Britové. Američané se mohli plně opřít o Warnerovým puškohledem osazenou Springfield M1905. Také „kovbojové“ dokázali se svými puškami v podstatě zázračné kousky, a to i bez optických mířidel. Do dějin vojenství se tak zapsal třeba vojín 113. pěšího praporu Herman Davies, jehož chtěl nadřízený zastavit při snaze ostřelovat přes 900 metrů vzdálené kulometné hnízdo nepřítele. Davis jej ale ignoroval a postupně postřílel celou čtyřčlennou obsluhu německého kulometu se slovy: „To je pro střelbu ještě furt dobrá dálka.“

Na bojišti plném léček 

O působení odstřelovačů ve strastiplných podmínkách západní fronty vzniklo již mnoho článků a publikací, podívejme se tedy na jedno z vedlejších bojišť Velké války, jež si ale v krutosti bojů i počtech obětí s tou západní nijak nezadalo. Dohodové vylodění na tureckém poloostrově Gallipoli v únoru 1915 přineslo kromě rychlého zabřednutí do statického boje také nárůst působení odstřelovačů. Podmínky jim tam přály snad ještě více než v blátě západní fronty. Množství skalisek i početné lesíky zakrslých dubů poskytovaly mužům přesné mušky obou stran neocenitelné maskování, čímž se vzdálenost mezi nimi a nepřítelem mohla ještě více zkrátit. Většina kulek pak neminula své cíle. 

Turci hned po dohodové invazi projevili nebývalou iniciativu a zhotovovali si přímo v narychlo budovaných zákopech množství jednoduchých, ale o to účinnějších maskovacích doplňků. Jejich odstřelovači využívali kupříkladu různé síťované kombinézy, jejichž oky proplétali větve okolní vegetace. Některá svědectví té doby hovoří rovněž o tureckých ženách v roli odstřelovačů.

Jednu z léček, kvůli níž zemřelo v úvodní fázi bojů nemálo australských „zelenáčů“, představoval obyčejný kus světlé látky jakoby zapomenutý na skalním břehu. Nedaleko působil každou noc turecký střelec, jehož trik spočíval v permanentním sledování světlého bodu, viditelného i v noční tmě. Pokaž­dé, když jej zastínil nějaký nebožák, osmanský střelec si mohl připsat úspěšný zásah. Na gallipolské frontě tak nakonec došlo k mnoha vzájemným soubojům přesných střelců obou táborů.

Historie se opakuje 

Je nanejvýš s podivem, že konec Velké války znamenal rovněž dobrovolné opuštění veškerých krví zaplacených dovedností v taktice odstřelování. Generálové všech armád se museli ve svém plánování finančně uskromnit a ostřílení veteráni byli demobilizováni. Například německé oficiální doporučení z pera hlavního velení sdělovalo: „Optická mířidla pušek zužitkovat, neboť stejně jako náhradní díly se již nebudou nadále skladovat. Pušky s optickými mířidly, které vyžadují nějakou opravu, nahradí karabiny.“

TIP: Jak vytvořit lovce: Výcvik snajprů ve světových válkách

Britové počty svých odstřelovačů zredukovali na pouhých osm mužů v pěchotním praporu, Američané jich ponechali (hlavně mezi mariňáky) ještě méně. Jedinou zemí, která to s přesnou střelbou pěchotní zbraní myslela nadále vážně, tak ve 20. a 30. letech zůstal Sovětský svaz. 

Mezi lidoopy jsou orangutani tak trochu outsideři. Nepyšní se přízviskem „nejbližších příbuzných člověka“ jako šimpanzi a bonobové, ani nedisponují tak impozantní postavou jako gorily. Mluví se o nich především v souvislosti se zkázou indonéské přírody a i nejhojnější druh orangutana čelí hrozbě vyhubení. Stihneme tyto dlouho opomíjené a podceňované lidoopy lépe poznat dřív, než je definitivně sprovodíme ze světa bezohledným drancováním přírody? 

Nenávidění „škůdci plantáží“

Mezi roky 1999 a 2015 klesly stavy orangutana bornejského (Pongo pygmaeus) o 150 000 kusů a dnes se jejich počty odhadují na 70 000. Z celkového počtu 64 populací orangutanů bornejských žije jen ve 34 z nich více než stovka zvířat, což je považováno za minimum pro dlouhodobé přežití.

V oblastech, kde byly vykáceny tropické lesy, klesly počty orangutanů na čtvrtinu. Ale odlesňování bohužel není jediná hrozba, které orangutani čelí, protože i v oblastech, kde jsou lesy stále zachovány, spadly jejich populační stavy na polovinu. Orangutani totiž navíc čelí masovému vybíjení. Místní obyvatelé tyto lidoopy nenávidí, protože jim devastují sady a plantáže. Za jediný měsíc roku 2018 zdokumentovali ochránci přírody v jedné lokalitě na sto třicet případů zastřelení orangutana!

Zastavit vybíjení i kácení

Orangutaní samice porodí jednou za šest až osm let jediné mládě a populace lidoopů tak nedokáže přirozenou reprodukcí masové vybíjení nahradit. „I kdybychom teď hned přestali kácet pralesy na Borneu, bude samotné vybíjení orangutanů stačit k jejich naprostému vyhubení,“ konstatuje německá primatoložka Maria Voigtová. Kácení bornejských pralesů však pokračuje, a pokud se nezastaví, bude mít během nejbližších 35 let na svědomí přes 45 000 orangutanů. Ochrana pralesů je naprostou prioritou.

„Současný úbytek orangutanů je především důsledkem jejich vybíjení,“ vysvětluje primatolog Serge Wich. „Jestliže však dokážeme tenhle děsivý trend zvrátit, může se populace orangutanů zase obnovit. Pokud ale ztratíme pralesy, tak to bude navždy. Jenže my tady pralesy stále ještě máme. Pokud se nám podaří pralesy uchovat a zastavit zabíjení orangutanů, máme šanci na návrat těchto lidoopů.“

Třetí orangutan

O tom, jak nedokonale orangutany známe, svědčí fakt, že teprve v roce 1996 vědci rozlišili orangutany z Bornea a Sumatry jako samostatné druhy – orangutana bornejského (Pongo pygmaeus) a orangutana sumaterského (Pongo abelii). Kromě rysů dědičné informace se oba druhy liší také vzhledem a chováním. Pro orangutany sumaterské jsou typické delší chlupy v obličejové části. Tento druh tráví drtivou většinu života v korunách stromů a na rozdíl od svých bornejských příbuzných nesestupuje na zem. Výjimečně lze zastihnout na zemi samce orangutana sumaterského, samice nikdy. Sumaterští orangutani jsou také společenštější a členy tlup poutají o poznání pevnější vazby. 

Až v roce 2017 přibyl k orangutanům ještě třetí druh – orangutan tapanulský (Pongo tapanuliensis). Žije na ostrově Sumatra jižně od jezera Toba v horském pralese Batang Toru. O této populaci orangutanů se sice vědělo už od 30. let minulého století, ale nikdo jí nevěnoval soustředěnější pozornost. V roce 1997 ji začal zevrubněji studovat australský zoolog Eric Meijaard a měl stále silnější podezření, že má před sebou zcela výjimečná zvířata… 

Nejmladší a přitom nejstarší

K zásadnímu průlomu v náhledu na orangutany z Batang Toru přispěla politováníhodná událost, kdy místní domorodci ubili samce orangutana a vědci se dostali k ostatkům zvířete. Na první pohled je zaujaly odlišnosti v anatomii lebky, čelisti a zubů. Z ostatků bylo možné získat DNA a tu podrobit zevrubným genetickým analýzám.

Početný mezinárodní tým pod vedením Erica Meijaarda a Michaela Krützena z university ve švýcarském Curychu se pustil do největší akce spojené se čtením orangutaních genomů. Nestačilo totiž přečíst jen DNA orangutana z Batong Toru. Vědci zevrubně analyzovali dědičnou informaci 37 orangutanů z jiných částí Sumatry a Bornea. Teprve z jejich vzájemného srovnání vyplynulo šokující zjištění. Orangutani z Batong Toru tvoří zcela samostatný druh, který má blíže k orangutanům bornejským než ke svým sumaterským sousedům. Evoluční větev reprezentovaná orangutany z Batong Toru je přitom nejstarší!

Podceňovaný „třetí vzadu“

V zájmu vědců byli orangutani obvykle tím „třetím vzadu“ po šimpanzích a gorilách. Valné mínění neměli vědci ani o intelektu těchto lidoopů, i když v kontaktu s lidmi prokazovali orangutani často překvapivě vyspělé myšlení. Známý je příklad orangutanů, kteří se naučili vykrádat rybářům sítě, přestože vodu nijak nemilují. Sítě vytáhli pomocí dlouhých klacků a pak si na úlovku pochutnali.

V poslední době ale orangutani prokázali schopnosti, které jsme považovali za výhradně lidské a u jiných lidoopů je zatím nikdo nepozoroval. Objevu předcházel poněkud bizarní experiment. Vědci si k němu oblékli pestrobarevný pruhovaný oblek a v něm pak po čtyřech lezli pod stromem, kde seděla samice orangutana sumaterského s mládětem. Vědce zajímaly reakce orangutaních matek a ty byly velice rozdílné…

Setkání s podivným tvorem

V polovině případů zůstaly samice, které podivné „zvíře“ spatřily, úplně zticha a zjevně byly vystrašené. V polovině případů vyloudily varovné volání, ale ozvaly se v průměru až sedm minut poté, co nezvyklého tvora ztratily z dohledu. Nabízí se vysvětlení, že se samice k smrti vyděsily a byly s to zavolat, až poté, co se z prožité hrůzy vzpamatovaly. Tomu ale neodpovídá chování matek. Obvykle totiž popadly mládě a v tichosti se přesouvaly korunou stromu dál od potenciální hrozby. Nebyly tedy ochromené strachem. Prostě se jen rozhodly na sebe zbytečně neupozorňovat. 

Když samice vydaly poplašné volání, mohlo být určené jak mláděti, tak i ostatním orangutanům v okolí. Mláděti přinášel výkřik sdělení: „Vidělo jsi to? To byl nějaký nebezpečný tvor. Něčemu takovému se musíš vyhýbat!“ Pro ostatní orangutany v okolí to znamenalo zprávu: „Bacha, viděla jsem něco hrozného. Dávejte pozor, mohlo to jít k vám!“

Současnost versus minulost

Varování je v živočišné říši celkem běžnou záležitostí. Přesvědčíme se o tom, když vstoupíme do lesa a nad hlavou se nám rozkřičí sojka obecná (Garrulus glandarius). V tomto případě jde dokonce o varování, které pochopí nejen sojky, ale i příslušníci mnoha dalších zvířecích druhů. Sojka však referuje výhradně o tom, co se odehrává právě teď. Je to varování „v přímém přenosu“. 

My lidé si naproti tomu většinou sdělujeme zkušenosti a zážitky z více či méně vzdálené minulosti. Referujeme o tom, co už bylo a na co jsme si uchovali vzpomínky. Nic podobného u zvířat nepozorujeme. Reagují na současnost, nikoli na minulost. Jednu z mála známých výjimek představují včely medonosné (Apis mellifera), jejichž dělnice jsou s to v úlu referovat tancem o poloze, kvalitě a vzdálenosti nového zdroje potravy. 

Nezastupitelná úloha výchovy

Samice orangutanů se tedy k této výjimečné společnosti „vypravěčů o minulosti“ připojily. Předávají svým poplašným výkřikem zprávu o události, která už skončila. Vyprávějí o minulosti, byť jde o minulost vzdálenou pouhých sedm minut. To je zcela unikátní schopnost nejen mezi savci, ale i mezi lidoopy!

Studie kromě jiného znovu podtrhla důležitost výchovy mláďat orangutaní matkou. Samice se o mládě stará dlouhé roky, předává mu znalosti a učí ho dovednostem důležitým pro samostatný život. V lokalitě, kde proběhl experiment, se vědci před časem pokusili vysadit do přírody orangutaní sirotky odchované člověkem. Akce skončila naprostým fiaskem, protože orangutani se při střetu s šelmami chovali naprosto naivně a do jednoho padli za oběť přirozeným predátorům. Zjevně jim chyběly výchovné lekce, jakých byli vědci svědkem po střetu orangutaních matek se záhadným „zvířetem“. 

Elon Musk, donedávna nejbohatší člověk světa, přišel od listopadu 2021 o tolik majetku, že překonal dosavadní rekord v „největší ztrátě osobního jmění v historii“. Zápis potvrdila společnost Guinness World Records. Odkazuje přitom na časopis Forbes, podle nějž kleslo Muskovo jmění z maxima 320 miliard dolarů v listopadu roku 2021 na 155 miliard dolarů v prosinci 2022, tedy o 165 miliard dolarů (3,7 bilionu Kč). Jiné zdroje uvádějí, že ztráta mohla činit až 200 miliard dolarů. Přesnou sumu je téměř nemožné zjistit, ale zdaleka překonává předchozí rekord 58,6 miliardy dolarů, o něž v roce 2000 přišel japonský investor Masajoši Son.

TIP: Utajený svět Elona Muska: Kontroverzní vizionář v exkluzivním rozhovoru

Hlavní příčinou propadu Muskova majetku je pokles akcií automobilky Tesla, které loni odepsaly zhruba dvě třetiny hodnoty. Tesle podle analytiků přibývá konkurence, potýká se s problémy ve výrobě a Musk se příliš věnuje Twitteru. Tuto firmu, která provozuje stejnojmennou sociální síť, koupil Musk loni v říjnu za zhruba za 44 miliard dolarů. V průběhu roku prodal velké množství akcií Tesly, aby získal prostředky k financování této akvizice.

V prosinci přišel šéf společnosti Tesla o pozici nejbohatšího člověka na světě, kterou obsadil Bernard Arnault, zakladatel a ředitel francouzského koncernu LVMH, který se věnuje prodeji luxusního zboží.

Většina hvězd Mléčné dráhy se nachází v její výduti a galaktickém disku. Kolem nich se ale ještě rozkládá galaktické halo a hvězdy, které se v něm nacházejí, jsou od centra naší galaxie velmi vzdálené. Jde o pustý, přízračný, ale zároveň velmi zajímavý prostor. Právě tuto oblast si pro pátrání po proměnných hvězdách vybrala Raja GuhaThakurta z Kalifornské univerzity Santa Cruz se svými kolegy. Výsledky tohoto pátrání vědci nedávno prezentovali na setkání Americké astronomické společnosti, která se konala v Seattlu.

Ve hvězdném halu Mléčné dráhy badatelé objevili více než 200 proměnných hvězd typu RR Lyrae, které jsou též známé jako krátkoperiodické cefeidy a svou jasnost mění v periodě 0,2 až 1,2 dne. Nejvzdálenější z nich se nachází ve vzdálenosti více než milionu světelných let od Sluneční soustavy. To je prakticky polovina cesty z Mléčné dráhy ke Galaxii v Andromedě.

Standardní svíčky ve hvězdném halu

Charakteristické změny jasnosti hvězd RR Lyrae z nich dělají výtečné „standardní svíčky,“ tedy objekty, které astronomové využívají ke měření vzdáleností v okolním vesmíru. Standardních svíček je vícero druhů. Hvězdy RR Lyrae se hodí k měření vzdáleností v Mléčné dráze a blízkých galaxiích, přibližně v rozsahu Místní skupiny galaxií, která má velikost zhruba 10 milionů světelných let.

„Náš výzkum má ambice změnit definice toho, co považujeme za vnější hranice naší Galaxie,“ vysvětluje GuhaThakurta. „Jak se zdá, Mléčná dráha i Galaxie v Andromedě jsou ve skutečnosti natolik rozlehlé, že je obtížné mezi nimi nalézt prostor, který by nepatřil ani do jedné z těchto galaxií.“

TIP: Na Galaxii v Andromedě jsou patrné jizvy po dávné srážce s jinou galaxií

GuhaThakurta dále zmiňuje, že hvězdné halo je mnohem rozsáhlejší než disk Mléčné dráhy, který má velikost zhruba 100 tisíc světelných let. Halo také obsahuje velmi staré hvězdy a rozprostírá se do vzdáleností řady stovek tisíc světelných let v každém směru od galaktického centra se supermasivní černou dírou.

Do jídelen Armády spásy směřovali v době hospodářské krize na počátku třicátých let chudí z širokého okolí. Například v jídelně v Betlémské ulici v Praze, založené v roce 1934, měli na výběr ze dvou jídel. Úplně zadarmo to však také nebylo, za jedno zaplatili dvě koruny a padesát haléřů. Útulky a vývařovny Armády spásy sloužily nejen k přespání a nasycení, ale poskytovaly také pracovní místa pro nezaměstnané. 

Sociální činnost Armády spásy se vesměs setkávala s kladným ohlasem – nebo alespoň s ohlasem podstatně kladnějším než její pouliční hudební produkce, jejichž prostřednictvím hlásala evangelium. Jak napsal Karel Poláček v jednom ze svých fejetonů ve Večerním Českém slovu z roku 1929, „Příroda neobdařila svou přízní Armádu spásy, ale velmi na ni zanevřela, odepřivší jí dar hudebního sluchu.“ A o pár odstavců dál naopak komentoval snahu nakrmit chudé slovy: „Rázem stalo se nám sympatičtější toto vojsko, které odložilo břeskné trumpety a vzdalo se vřískavého zpěvu, mechanických frází o Kristu a spasení a dalo se do služeb potřebným.“ 

TIP: Pět osudů z časů Velké krize: Arnošt Pinkava, ze statku na žebrotu

Podobně vnímala činnost Armády spásy i další média, která oceňovala její charitativní aktivity. Výjimkou byla snad jen aféra kolem myší hlavy, která se v roce 1934 údajně ocitla v talíři jednoho ze strávníků pražské jídelny při Domovině pro muže. Následná pečlivá hygienická kontrola však ukázala, že z hlediska čistoty nebylo možné jídelně nic vytknout. Myší hlava navíc evidentně neprošla tepelnou úpravou – do talíře se tedy nedostala z hrnce, ale až při pozdější manipulaci. Možná šlo o vtípek, možná o záměr Armádu spásy v očích veřejnosti poškodit. Kdo ví? 

Psi jsou našimi blízkými společníky už dlouhé tisíce let. Finská doktorandka Saara Junttilaová z Helsinské univerzity a její kolegové otestovali duševní schopnosti celkem 1 002 psů z 13 plemen pomocí souboru testů smartDOG. Tyto testy zjišťují schopnost psů řešit problémy, ovládat emoce, číst lidská gesta a chování, paměťové schopnosti i jejich logické uvažování. Výsledky výzkumu finských vědců uveřejnil odborný časopis Scientific Reports.

„Pokud jde o inteligenci a duševní schopnosti, většina psích plemen má své silné stránky i své slabiny,“ přibližuje Junttilaová pro britský deník The Telegraph. „Například labradorský retrívr vyniká v chápání lidských pokynů, ale potýká se s řešením prostorově orientovaných problémů. Některá plemena, jako je shetlandský ovčák, dosáhla téměř ve všech testech poměrně vyrovnaného skóre.“

Chytrý služební pes

V dřívějších testech inteligence psů si výtečně vedla border kolie, která prvidelně obsazovala první příčky. Potvrdilo se to i ve výzkumu finského týmu, v němž toto plemeno velmi dobře zvládalo většinu testů a nakonec obsadilo druhé místo. Vítězem se stal belgický ovčák malinois, jehož zástupci získali 35 z maximálně možných 39 bodů. Border kolie dosáhla na 26 bodů, bronzovou příčku obsadil německý hovawart (25 bodů) a bramborová medaile připadla španělskému vodnímu psu (24 body).

„Maliňáci,“ jak se jim lidově říká, jsou velmi aktivní, energičtí psi, z nichž inteligence srší na první pohled. Jsou velmi soustředění a učenliví a často se z nich stávají služební psi v bezpečnostních složkách, včetně například armády. Belgičtí ovčáci ve velkém počtu bojovali a bohužel i umírali v první i druhé světové válce. 

TIP: Překvapení mezi šelmami: Vlci jsou v řešení problémů lepší než psi

Testy inteligence jsou u psů problematické přinejmenším stejně, jako je tomu u lidí a je tak poměrně pravděpodobné, že se brzy objeví další podobná studie, která může přiřknout titul „nejchytřejšího psa“ zase jinému plemenu. I přes svůj rozsah (sběr dat probíhal šest let a celkem se do něj zapojilo 2 352 psů) má finská studie svá přirozená omezení. Do finálního hodnocení vědci zapojili pouze 13 psích plemen a výzkum tak rozhodně nemapuje kompletní psí populaci. Badatelé přesto věří, že jejich práce přispívá k pochopení obrazu typického chování u (zkoumaných) psích plemen.

Historie Veveří, jednoho z nejstarších hradů na Moravě, sahá svými počátky do prvních let 13. století – poprvé je písemně zmíněn k roku 1213. Původně zeměpanské sídlo královského kastelána měnilo v průběhu věků často majitele. Od 15. století se zde vystřídalo několik moravských šlechtických rodin: Ludanicové, Pernštejnové, Černohorští z Boskovic nebo páni z Lomnice a Tiefenbachu. V pobělohorském období připadl s celým okolním panstvím hrabatům ze Sinzenorfu.

Dlouhou řadu šlechtických majitelů vystřídal roku 1802 úspěšný průmyslový podnikatel Vilém Mundy a po něm je zakoupil v roce 1830 švédský princ Gustav Vasa, syn sesazeného švédského krále Gustava IV. Adolfa. Nemilovaný panovník Gustav Adolf zemřel v exilu a byl dočasně pochován v gotické kapli Matky Boží v sousedství hradu, než byl později převezen do královské hrobky ve Stockholmu.

V roce 1844 koupil veverské panství finančník Šimon Sina, po němž je roku 1856 zdědila jeho vnučka Helena provdaná za řeckého knížete Ypsilantiho. Ta hrad i okolní statky přivedla takříkajíc „na buben“ a musela jej roku 1881 prodat židovskému bankéři Mořici z Hirsch-Gereuthu. Řadu soukromých vlastníků Veveří a řady statků v okolí ukončil až jeho adoptivní syn baron Maurice Arnold de Forest (1879–1968). Tento šlechtic se stal také posledním soukromým majitelem hradu a celého panství.

Nečekaný hradní pán

Poslední vlastník sídla představoval aristokrata přinejmenším pochybného původu. Narodil se v Paříži jako syn manželů Deforestových, amerického páru cirkusových umělců, kteří se stali obětí tyfové epidemie během zájezdu v Turecku. Zůstali po nich dva nezletilí synové – Maurice a Raymond. Obou se ujala bohatá příbuzná, baronka Clara de Hirsch, provdaná za židovského bankéře a známého filantropa Mořice Hirsche.

Manželé Hirschovi ztratili jediného syna, a tak se s péčí věnovali oběma sirotkům, které adoptovali. Sami byli za bankéřovy zásluhy od císaře Františka Josefa I. povýšeni do baronského stavu s titulem von Hirsch-Gereuth. Postarali se také o to, aby jejich nevlastní synové také získali šlechtický predikát, a tak se Maurice stal v lednu 1899 šlechticem. Dostal svůj erb a psal se od té doby jako baron Maurice Arnold Deforest-Bischofsheim, od roku 1905 pak už jen jako baron de Forest. Baronka Hirschová zemřela v roce 1899, a protože její manžel zesnul už o tři roky dříve, připadlo ohromné rodinné dědictví Hirschů-Gereuthů mladému Mauricovi a jeho bratru Raymondovi.

Sám Maurice Arnold získal po předcích obrovský movitý i nemovitý majetek, jehož základ představovalo někdejší velké panství Rosice a Veveří, nacházející se v blízkém okolí Brna, které Mořic Hirsch zakoupil roku 1881. To v dobách feudalismu zahrnovalo město Rosice a přes tucet vesnic a dvorů. Feudalismus mezitím už skončil a nastala éra občanské společnosti, ale veškerá půda s příslušnými nemovitostmi původním majitelům zůstala. Na začátku 20. století ujal se tak Maurice Arnold majetkové držby hradu Veveří a zámku v Rosicích. Patřilo mu též několik průmyslových podniků, cukrovar, pivovar, pila, lihovar a cihelny a rozsáhlé pozemky o výměře více než 12 tisíc hektarů zemědělské půdy a lesů.

Mezi Moravou a Albionem

Na prastarém hradě nad malebným údolím řeky Svratky si baron de Forest zřídil pohodlné sídlo, kde trávil značnou část roku a zval sem i četné hosty. Zbytek času pak vyplňovaly hlavně pobyty ve Velké Británii, především v Londýně, kde žil bohatým společenským životem. Adoptivní rodiče mu totiž zajistili také vzdělání na příslušné úrovni, a to na renomované koleji v Etonu, odkud pokračoval ve studiu na univerzitě v Oxfordu. Mladý baron se rychle sžil s britským prostředím a brzy získal na ostrovech i občanství. Stal se z něj pravý anglický gentleman. Odsloužil si tři roky v nižší důstojnické hodnosti britské armády a roku 1901 se také přiženil do vlivné podnikatelské rodiny Letellierů. Politicky se hlásil k liberálům, za které byl v roce 1911 zvolen do dolní sněmovny parlamentu.

Osobní záliby pak přivedly Maurice Arnolda k silným motorům. Proslul a vyznamenal se jako automobilový závodník a také jako podporovatel britského letectví. V roce 1909 založil Cenu barona de Foresta pro Angličana, který jako první přeletí lamanšský kanál na britském letadle. Dotoval ji sumou 2 0000 liber, kterou o rok později zvýšil dokonce na 4 000.

Churchill na Veveří

Byla to patrně příslušnost k liberální straně, co ho sblížilo s Winstonem Spencerem Churchillem (1874–1965). Oba se spřátelili a sir Winston trávil hodně času na de Forestově jachtě a také na jeho sídle Rosefield v hrabství Lancashire. Vyvrcholením těchto společných přátelských pobytů byla nepochybně počínaje rokem 1906 tři pozvání Churchilla na Moravu, na hrad Veveří. Třetí návštěva v roce 1908 se konala u příležitosti Winstonovy svatební cesty. 

Dne 12. září 1908 se Winston Churchill, v té době ministr obchodu ve vládě premiéra Herberta Henryho Asquitha, oženil v chrámu svaté Margarety ve Westminsteru s krásnou, o jedenáct let mladší Clementinou Hozierovou, pocházející ze staré aristokratické rodiny. Po svatbě nastoupili novomanželé svatební cestu na kontinentu.

Pobyli několik dní v Itálii na Lago Maggiore a pak zamířili na Moravu. Do Brna přijeli po železnici, ve městě se však nezdrželi a spěchali na hrad Veveří na řece Svratce nad Brnem, kam je nejspíš odvezl sám hostitel de Forest. Tady strávili několik klidných a spokojených dní. Nevíme, jaké vzpomínky na svatební cestu a na Moravu si uchoval Churchill. Ale lady Clementine ve svých pamětech po letech vzpomínala „na krásnou moravskou krajinu s hlubokými lesy“. Idyla však brzy skončila a Churchill spěchal do Londýna, kde začínalo podzimní zasedání parlamentu.

Z dalších osudů majitele hradu de Foresta je známo, že po vstupu Velké Británie do války s Rakousko-Uherskem v roce 1914 se vzdal svého rakouského šlechtického titulu a bojoval v letecké službě britského námořnictva. V lednu 1920 mu Britové jeho titul vrátili.

Po první světové válce vyhlásil československý stát pozemkovou reformu, jejímž smyslem bylo redukovat především statky šlechty a katolické církve a nabídnout obstavenou půdu domácím zemědělcům. Na de Forestových statcích na někdejších panstvích Rosice a Veveří byla pozemková reforma provedena roku 1925.

TIP: Nové osudy staré šlechty: Co čekalo aristokracii po vzniku Československa?

De Forest se bránil soudní cestou, ale nakonec mezi ním a státem došlo ke kompromisu. Baron prodal všechny své moravské majetky českému státu za celkovou sumu cca 100 milionů liber. Po tomto narovnání došlo k zestátnění lesního hospodářství, hradu Veveří, zámku v Rosicích, jedné cihelny a pily, část nemovitostí připadla zemi moravskoslezské a ze zbývající části majetku bylo vytvořeno sedm zbytkových statků, které byly rozprodány novým majitelům. Churchillův hostitel tak definitivně zmizel z moravského obzoru. 

Válka na Korejském poloostrově trvala již půl roku. Ještě nedávno to vypadalo, že se jihokorejská armáda zhroutí pod tlakem severního nepřítele a celý poloostrov bude znovu sjednocen. Vše se změnilo ve prospěch jižního státu intervencí Organizace spojených národů. Na zbývajícím území, které doposud jihokorejská armáda ovládala, se vylodila vojska USA, Velké Británie, Austrálie a dalších zemí. Jejich mohutné námořní svazy začaly střežit pobřežní i vzdálenější vody. Armáda KLDR ustupovala na sever. Většina důležitých operací se odehrávala na západním pobřeží poloostrova, ale americké velení začalo uvažovat o otevření druhé fronty na východě, a to s pomocí námořního výsadku.

Útok na tepnu

Jako vhodný cíl byl vybrán severokorejský přístav Wonsan, který se nachází v nitru Východokorejského zálivu. Je to nejdůležitější silniční i železniční křižovatka východním směrem od Pchjongjangu; samotné město představuje důležité průmyslové centrum a především velký námořní přístav. Nacházejí se tam rafinerie a muniční sklady. Využívalo ho severokorejské námořnictvo k zásobování svých vojsk na frontě a také jako základnu k výpadům malých vojenských plavidel, která, ačkoliv sama o sobě nemohla v žádném případě ohrozit námořní moc spojenců, značným způsobem ztěžovala plavbu nákladních lodí v oblasti Korejského zálivu.

Proč zrovna tam?

Neutralizace Wonsanu tedy spojencům mohla poskytnout celou řadu výhod. Spojenecké velení vyčlenilo pro operaci řadu válečných plavidel s označením Operační skupina 95.2, jež se skládala z letadlové lodi, těžkých i lehkých křižníků, torpédoborců, minolovek a bezpočtu malých hlídkových lodí. Námořní síly Severokorejců v této oblasti nepředstavovaly žádnou větší hrozbu, obavy spojeneckých velitelů vzbuzovaly snad pouze různé improvizované minové prámy.

Na druhou stranu v bezprostředním okolí Wonsanu se nacházelo značné množství krytých palebných postavení s děly menších a středních ráží, tedy od 76 do 152 mm, většinou starších sovětských typů. Proti námořním cílům se tato artilerie sice nevyznačovala velkou palebnou silou, ale disponovala alespoň slušným dostřelem.

První salvy

Spojenecké loďstvo se před přístavem poprvé objevilo 16. února 1951 a druhého dne válečná plavidla zahájila mohutné ostřelování pobřeží. Již při prvním útoku řada objektů ve městě i v přístavu utrpěla různě vážná poškození, ale pobřežní baterie odpovídaly zatím sporadicky. K vážnějšímu incidentu došlo až o tři dny později, kdy se 19. února torpédoborec USS Ozbourn dostal do těžké palby severokorejských postavení. Během chvíle utrpěl dva zásahy a dalších několik granátů jeho trup jen těsně minulo. Přestože utrpěl určitá poškození a téměř dodriftoval do nepřátelského minového pole, podařilo se mu zachránit spojeneckého pilota, jehož stroj Severokorejci nad zálivem sestřelili.

Dne 24. února se na opuštěném ostrůvku Sindo-ri vylodila jihokorejská námořní pěchota, kterou z moře dělostřelbou podporovala spojenecká plavidla. Následující měsíce se nesly v podobném duchu. Válečné lodě bombardovaly pobřeží, zatímco severokorejští kanonýři kladli houževnatý odpor, a přestože stříleli v rámci možností poměrně přesně, škody na spojeneckých plavidlech kvůli malým rážím děl nebyly velké. Navíc chvilkové palebné přepady, vedené z torpédoborců a lehkých křižníků, začínaly postrádat na účinnosti. 

Granáty a rakety

Spojenecké velení naplánovalo mohutné dělostřelecké baráže na konec května, pro větší účinnost doplněné také námořními raketomety. Případných zmatků mezi obránci měla využít pěchota vysazená na příhodných místech. Operace dostala označení Fireball. V noci na 22. května se na severokorejské pozice snesla doposud nevídaná lavina střel; během pouhých 45 minut na přístav dolétlo téměř 5 000 raket a velké množství dělostřeleckých granátů do ráže 152 mm.

Útok bombardérů B-26 Invader na přístavní zařízení Wonsanu, 1951. (foto: Wikimedia Commons, United States Air Force, CC0)

Zničená muniční skladiště a zásobníky, případně vyřazené dělostřelecké systémy, citelným způsobem ochromily dosavadní schopnosti obránců, ačkoliv z vnitrozemí byly přisouvány nové zásoby i zbraně. Výraznější problém představovalo narušení průmyslové výroby a produkce místních podniků, které nešlo tak snadno opravit.

Nepříznivě se projevovalo také velké množství spotřebované dělostřelecké munice, protože ta totiž následně chyběla pozemním jednotkám, u kterých mohla být využita s daleko větším efektem než proti námořním cílům. Ostřelování pobřeží probíhalo po celé období léta až do září. Malé hlídkové čluny Severokorejců se několikrát pokusily napadnout poblíž plující spojenecká plavidla, jejich počínání se však nesetkalo s úspěchem; ani minové operace nepřinášely hmatatelné výsledky.

Přicházejí velké ráže

V průběhu zimy 1951–1952 došlo k zesílení námořní blokády. Ještě na konci roku 1951 připlula bitevní loď USS Wisconsin, později následována dalšími těžkými plavidly. K ostřelování se tedy místo standardních děl do ráže 152 mm zapojily také nejtěžší námořní kanony kalibru 406 mm. Efektivita přepadů se násobně zvýšila také díky využití přímých dělostřeleckých pozorovatelů. Ti koordinovali palbu z obsazeného pobřeží.

Letecký průzkum se příliš neprosadil, protože se v okolí Wonsanu soustředilo silné protiletadlové dělostřelectvo. Po celou první polovinu roku 1952 probíhaly boje a potyčky u přístavu ve stejném duchu jako v období předchozím. Dne 7. října 1952 došlo k jedinému většímu leteckému souboji nad přístavem: účastnilo se ho kolem dvacítky letadel včetně několika moderních MiG-15 na severokorejské straně. Právě jednomu z nich se podařilo skórovat, když sestřelil americký F4U Corsair.

V průběhu podzimních měsíců probíhaly četné odminovací operace v okolí přístavu, které vyústily ve sporadické dělostřelecké přepady ze strany pobřežních baterií; nicméně palba postrádala dřívější přesnost a zásahu dosáhli severokorejští dělostřelci velmi zřídka. V tu dobu se navíc již většina baterií zabývala ostřelováním ostrůvků u přístavu, které se nacházely v držení vojsk OSN, takže válečným plavidlům se nedostávalo takové pozornosti jako na počátku celé kampaně. Začátkem roku 1953 zahájili Severokorejci mohutné ostřelování spojeneckých pozic na přilehlých ostrovech, které s přestávkami trvalo až do května. Ani tentokrát granáty své cíle ve větší míře nenacházely.

Neporaženi až do konce

Mezitím se spojenecké letectvo zaměřilo na logistickou a průmyslovou infrastrukturu v okolí Wonsanu a tím chtělo narušit zásobování posádky města. Útok probíhal z palub tří letadlových lodí. Obránci přístavu se pokusili odpovědět zesílenou palbou svých děl, ale konečnou bilanci dvou mrtvých a čtrnácti zraněných příslušníků americké námořní pěchoty nešlo považovat za úspěch.

TIP: Válka na 38. rovnoběžce: Američané v Koreji 1950–1953

Dne 5. března se do ostřelování pobřeží zapojila také bitevní loď USS Missouri, které se během krátké chvíle podařilo umlčet baterii 105mm severokorejských děl. Sama sice utržila několik zásahů, díky silnému pancéřování škody neutrpěla žádné. O pár dnů později se situace opakovala s podobným výsledkem i přesto, že se válečné plavidlo stalo terčem těžších 152 mm děl. Situace před přístavem setrvala v takřka nezměněném stavu až do podepsání příměří, které znamenalo ukončení blokády. Poslední salvy na město vypálil torpédoborec USS Saint Paul 27. června 1953, tedy 861 dní poté, kdy se před přístavem objevily první spojenecké lodě.