Už při pohledu na právě narozenou sépii tohoto druhu mohou zaujmout její zářivé barvy a u dospělého exempláře je zbarvení ještě výraznější. Proč jen „mohou“? Protože v jejím přirozeném prostředí byste tohoto maximálně osm centimetrů dlouhého tvora mohli snadno přehlédnout. Za normálních okolností je totiž sépie zbarvená tmavě hnědě a dokonale splývá se svým okolím. Při ohrožení ale okamžitě mění barvy do ohnivých „plamenů“ a snaží se tak odradit potenciální predátory.

A nejde jen o planou výhrůžku, protože pokožka tohoto pestrobarevného hlavonožce obsahuje unikátní toxiny a pozření takového úlovku by skutečně mohlo být pro predátory osudné.

TIP: Barevný paradox: Hlavonožci umí měnit barvy, přestože jsou barvoslepí

Metasepia pfefferi žije v mělkých vodách od pobřeží západní Austrálie až po Novou Guineu. Rovněž byla pozorována u indonéských ostrovů Sulawesi a Moluky, u malajských ostrovů Mabul a Sipadan a na Filipínách. Jde o dravého tvora, který se živí drobnými rybami a korýši.

Samičky sépie Metasepia pfefferi kladou vajíčka jedno po druhém na chráněná místa mořského dna – například do štěrbin korálového útesu. Čerstvě nakladená vajíčka jsou bílá ale postupně se zprůhledňují, takže vyvíjející se zárodky jsou v nich jasně viditelné. Malé sépie dokážou ihned od narození „zapínat a vypínat“ ochranné zbarvení. (foto: Shutterstock)

Dokončit ambiciózní oceánskou výzvu trvalo deset měsíců. V prosinci 2018 se tehdy 52letý Victor Vescovo dostal na nejhlubší místo Atlantiku, o dva měsíce později následoval Jižní oceán, v dubnu 2019 ten Indický a o pár týdnů později i Mariánský příkop v Pacifiku coby nejhlubší místo planety. Na jeho dno se před bývalým americkým námořním důstojníkem podívali pouze tři muži: roku 1960 dvoučlenná posádka batyskafu Trieste Don Walsh s Jacquesem Piccardem a před deseti lety režisér James Cameron, kterého tam přivedl záměr natočit unikátní 3D záběry pro své filmy. 

Vescovo však v dubnu 2019 vytvořil nový rekord: Hloubkoměr jeho ponorky DSV Limiting Factor ukazoval 10 925 metrů pod hladinou, čímž svého předchůdce překonal o celých sedmnáct metrů. V srpnu téhož roku pak dobrodruh završil expedici Five Deeps, tedy doslova „pět hlubin“, návštěvou nejhlubšího místa v Severním ledovém oceánu, a stal se tak jediným člověkem, kterému se něco takového povedlo. 

Historické poprvé

Na cestě za rekordem musel Američan urazit 47 tisíc námořních mil neboli 87 tisíc kilometrů, což odpovídá více než dvojnásobku délky rovníku. Se svou soukromou ponorkou DSV Limiting Factor z dílny floridské společnosti Triton Submarines uskutečnil 39 ponorů a odebral přes 400 tisíc vzorků vody, biologického i geologického materiálu. Ten se nyní nachází na půdě univerzity v britském Newcastlu, kde jej budou vědci dál zkoumat.

Expedice Five Deeps přinesla hned několik historických poprvé. S výjimkou Mariánského příkopu se Vescovo dostal do nejhlubších bodů jednotlivých oceánů jako první člověk, a oceánografové tak díky němu mohou doplnit bílá místa na mapách. Kromě učebnic zeměpisu se navíc měnily i přírodopisné příručky. Například na dně Pacifiku, kde tlak dosahuje tisícinásobku toho atmosférického, identifikoval badatel čtyři dosud neznámé druhy korýšů. Že se organismy vyskytují i v tak extrémních podmínkách, vědí odborníci díky průkopnické výpravě z roku 1960. Vescovo však poskytl další poznatek: Plastový odpad, který zamořil hladiny téměř všech oceánů, klesá až do největších hloubek. 

Přepište mapy

Vescovova expedice pomohla podrobněji zmapovat 550 tisíc kilometrů čtverečních mořského dna, přičemž bezmála dvě třetiny z nich dosud nikdo neprozkoumal. Asi třetina se nacházela v nejhlubších oblastech, jejichž tajemství zůstává převážně nerozluštěné a pro oceánology představuje podobnou záhadu jako pro kosmology vzdálené končiny vesmíru. Dodnes se podařilo detailně popsat pouhou pětinu oceánského dna, přestože se reálné snahy o jeho poznání datují více než sto let do minulosti. 

Roku 1903 podnítil monacký kníže Albert I. iniciativu, jež by umožnila vytvořit komplexní mapový soubor mořského dna celého světa, tzv. Obecný batymetrický atlas neboli GEBCO. Během prvních sta let vzniklo pět vrstevnicových map kompletně pokrývajících Zemi, ovšem kvůli nedostatečným technickým nástrojům nebylo dlouho možné měřit dno napřímo, a data se tak získávala především ze satelitů. Vývoj na poli inženýrství však již umožňuje pokročilejší výzkum bezprostředně na dně, a vedení GEBCO tak před osmi lety oznámilo, že vznik kýžené podvodní mapy plánuje na rok 2030.

Vescovova výprava přitom vytyčenému cíli významně napomohla. Dobrodruh zdůrazňuje, že ho nemotivovaly osobní zájmy a že chce dát nabyté poznatky k dispozici laické i odborné veřejnosti, včetně mezinárodního týmu GEBCO: „Žádné vzorky ani naměřené údaje si nenecháme pro sebe, naší povinností je předat vše dál.“ 

Pětkrát dolů a zpět

Nic z výše zmíněného by nebylo možné bez špičkového technického zázemí. Mezi jednotlivými lokalitami se Vescovo přesouval na zaoceánském plavidle DSSV Pressure Drop, jež původně sloužilo americkému námořnictvu pod názvem USNS Indomitable. Doprovázel ho tým osmi mužů a dvou žen, odborníků z různých oblastí: od kapitána lodi přes PR manažera či kameramana až po vědce a techniky. Hlavní podíl na výsledném úspěchu si ovšem připsala téměř dvanáctitunová ponorka DSV Limiting Factor.

Ponorka DSV Limiting Factor nabízí i kožené sedačky. Při několikahodinovém pobytu pod hladinou se pohodlí hodí. (foto: Caladan Oceanic, CC0)

Jde teprve o třetí ponorku určenou pro sestup do tisícikilometrových propastí. Obě její předchůdkyně se sice dostaly na dno Mariánského příkopu, ale ohromný tlak si na jejich konstrukci vybral daň a po absolvování mise je nebylo možné znovu použít. Limiting Factor se ovšem konstruoval tak, aby cestu do hlubin zvládl opakovaně, a Vescovo s ním uskutečnil pět ponorů v osmi dnech. Jak popsal Rob McCallum, šéf expedice Five Deeps: „Svět má nyní prostředek, díky němuž může sestoupit na libovolně hluboké místo v oceánu kdekoliv na Zemi, a to v podstatě kdykoliv.“

Za hranice světa

Ani zdolání výzvy však Vescovovo nadšení pro další průzkum planety nijak neumenšilo. Dobrodružnou povahu v sobě nezapře už od mládí: Již v roce 2010 získal tzv. objevitelský grandslam, pomyslnou trofej pro ty, kdo stanou na obou pólech a navíc zdolají nejvyšší vrcholy všech kontinentů. Podobný kousek se dosud podařil padesáti lidem, nicméně Vescovo jako jediný z nich navštívil kromě „střechy světa“ i nejhlubší místo na Zemi. Oba body od sebe dělí výškový rozdíl 19 774 metrů. 

Nikoho tudíž nepřekvapí, že se dobrodruh loni v červnu pustil i do dobývání vesmíru: V kosmické lodi firmy Blue Origin podnikatele Richarda Bransona se podíval na oběžnou dráhu. Nicméně pokud je Vescovo někde jako doma, pak jsou to oceány. „Zbývá ještě tolik neprobádaných podmořských příkopů. Strašně rád bych se tam podíval a zjistil, jaké objevy na nás čekají,“ líčí. A svým přáním jde naproti: Loni v prosinci například ve Filipínském příkopu v hloubce 6 216 metrů natočil neznámého živočicha, kterého australští zoologové později identifikovali jako oliheň. Šlo o dosud nejhlubší zaznamenaný výskyt zmíněného hlavonožce. 

Vraky čekají

Další unikátní záběry přinesl ponor k vraku Titanicu v létě 2019. Zřejmě nejslavnější potopenou loď v dějinách, která klesla do hloubky necelých čtyř kilometrů, navštívil Vescovo bezmála po patnácti letech od zatím posledního průzkumu a potvrdil přitom obavy historiků: Plavidlo se nachází v dezolátním stavu a nelze vyloučit, že se v horizontu deseti let zcela rozpadne.

TIP: Dobyvatel tří pólů: Rozhovor s cestovatelem a filmařem Petrem Horkým

Nejnovější úspěch si pak badatel připsal loni v červnu, kdy jeho tým objevil u Filipín vrak amerického torpédoborce USS Samuel B. Roberts z druhé světové války. Spočívá v hloubce 6 895 metrů, což z něj činí nejhlouběji potopenou loď, jakou se kdy podařilo nalézt. Nicméně se předpokládá, že v moři kolem uvedeného souostroví leží ještě další plavidla amerického námořnictva z téže doby. Například letadlová loď USS Gambier Bay by se měla nacházet více než sedm kilometrů pod hladinou, její trosky se však dosud identifikovat nepovedlo. 

V minulých tisíciletích žili lidé, kteří byli úplně stejní jako my. Přesto se jejich zvyklosti v některých aspektech lišily. Pro odborníky je obtížné se o těchto věcech dozvědět, protože v archeologických nálezech nebývají příliš patrné. V současné době se ale mohou opřít o moderní metody, jako jsou například analýzy DNA z kosterních pozůstatků tehdejších lidí.

Eirini Skourtaniotiová z německého Institutu Maxe Plancka pro evoluční antropologii v Lipsku s početným týmem kolegů analyzovali genomy z kosterních pozůstatků celkem 102 lidí, kteří žili v časovém úseku mezi neolitem a dobou železnou, na území Kréty, pevninského Řecka a ostrovů v Egejském moři.

Sňatky mezi bratranci a sestřenicemi

Součástí studie, zveřejněné časopisem Nature Ecology and Evolution, byla i rekonstrukce příbuzenských vztahů v rámci tří generací jedné rodiny, v tomto případě ze slavných Mykén, centra mykénské kultury doby bronzové, která dominovala v celém jižním Řecku zhruba v letech 1600 až 1000 před naším letopočtem. Jde o první geneticky rekonstruovanou rodinu z oblasti Středozemního moře.

Schéma příbuzenských vztahů, odhalené z DNA dávných obyvatel Řecka. (zdroj: Max Planck Institute, Eva Skourtanioti, CC BY 4.0)

Z genetických analýz vyplynulo překvapující zjištění, že lidé mykénské kultury, nejen v Mykénách, ale i na Krétě a na menších ostrovech v řadě případů vstupovali do manželství se svými bratranci či sestřenicemi, z prvního nebo z druhého „kolene“. Pro odborníky jde o překvapení, neboť předchozí archeologické nálezy nic takového nenaznačovaly.

„Máme k dispozici více než tisícovku genomů dávných lidí, které byly publikovány z různých oblastí světa,“ uvádí Skourtaniotiová. „Vypadá to ale, že takto striktní systém manželství mezi blízkými příbuznými neexistoval v té době nikde jinde na světě. Pro nás to bylo naprosté překvapení a přináší to řadu zajímavých otázek.“

TIP: Čtyři tisíce let stará keramická tabulka odhalila pradávnou manželskou smlouvu

Výzkum antropoložky Skourtaniotiové ukázal, že více než polovina obyvatel starověké Kréty uzavírala manželství s blízkými příbuznými. Na pevnině to byla jen zhruba třetina vesničanů. Autoři studie příbuzenské svazky připisují ekonomickým motivům. „Možná šlo o způsob, jak zabránit tomu, aby se děděná zemědělská půda rozdělovala. V každém případě svazky mezi příbuznými zaručovaly určitou kontinuitu rodiny na jednom místě,“ nabízí vysvětlení spoluautor stidie profesor Philipp Stockhammer.

Candát obecný (Sander lucioperca) je nezastupitelným elegantním dravcem našich řek a rybníků, jenž se trochu podobá přerostlému okounovi. Candát patří mezi ostnoploutvé ryby a je naší běžnou sladkovodní rybou – hlubinným dravcem, který v dobrých podmínkách může dosáhnout až hmotnosti 12 kilogramů a délky kolem jednoho metru. 

Plavec sladkých i brakických vod

Candát potřebuje k životu relativně čistou vodu s dostatkem kyslíku. Pokud jde o vodu, jde o choulostivou a náročnou rybu. Dává přednost klidné vodě s tvrdým členitým dnem.

Dokáže ovšem žít i v brakických vodách – umí se tedy přizpůsobit životu v částečně slané vodě, a lze ho proto najít i v pobřežních řekách a jezerech. Podobně jako jiné druhy ryb migrují i candáti v době tření proti proudu řek nahoru. Někdy kvůli zrození další generace uplavou až 250 km směrem do vnitrozemí. 

Statečný obránce života

My potápěči, kteří candáty potkáváme zásadně jen a jen pod vodou, víme, že jde o opatrnou, ale nebojácnou rybu. Neodradí ji ani velikost potápěče, který je mnohonásobně větší než ona. Vypadá až děsivě a může vzbuzovat respekt, ale na lidi zpravidla neútočí. Přitom byl ale před zhruba 15 lety zaznamenán ve Švýcarsku incident, při němž hrál candát roli agresora. V jezeře Maggiore totiž zaútočil na koupající se turisty, které ostrou hřbetní ploutví zranil. Následkem setkání byla 10 cm dlouhá řezná rána. 

Domnívám se, že plavec nebo plavci se tehdy objevili v pomyslném vodním trychtýři nad hnízdem candáta, který je vnímal jako potenciální nebezpečí pro jikry. Nakladený plůdek totiž tato ryba neustále čistí až do vylíhnutí a snaží se jej chránit. Jiný útok na člověka nebyl pokud vím nikdy zaznamenán. Je ovšem pravda, že dokáže velmi statečně chránit hnízdo před predátory. Tehdy je candát neoblomný až agresivní. Útočí na vše, co se kolem hnízda pohne a naruší virtuální ochranný prostor. Jakmile se dostanete do jeho teritoria, dá vám jednoznačně najevo, že nejste vítaným hostem. 

Pozor na prsty!

Candátovu nebojácnost jsem jednou viděla výstižně dokumentovanou pomocí fotografie. Byl na ní zachycen potápěč, který candáta hlídajícího hnízdo provokoval tak, že směrem k němu strkal ruku v neoprenové rukavici. Skončilo to tak, že se ryba zakousnula do rukavice, v níž samozřejmě byly i potápěčovy prsty. Jak říká nepsané potápěčské pravidlo: Pokud před vámi něco hned neutíká a neschovává se, patrně si to o sobě myslí, že se schovávat prostě nepotřebuje. V tom případě jste to naopak vy, kdo by si měl dát pozor. 

Na základě připravenosti bojovat za vlastní potomky tedy můžete candáta klidně nazvat nejlepším otcem nebo starostlivým ochráncem domova. Rozhodně to ale neznamená, že by na vás zaútočil pokaždé, když se objevíte v jeho zorném poli. Candát je rybou poměrně náladovou, tajemnou a nevyzpytatelnou. Někdy na něj můžete narazit v bojové náladě, někdy kolem vás proplave rozvážně a nezaujatě. Už jen pohled na něj nás by vás ale měl upozornit, že není radno překračovat bezpečnou vzdálenost. 

Lov s leskem v oku

Candát je mezi ostatními rybami nezaměnitelný. Je ozdoben dvěma hřbetními ploutvemi, přičemž ta přední má 12–15 tvrdých paprsků, zatímco tvar druhé z nich je modelován 19–23 měkkými paprsky. Protáhlé tělo je pokryto krátkými tuhými šupinami. Břišní ploutve jsou umístěny hned za prsními ploutvemi, což mu umožňuje nenápadný pohyb nade dnem, kde odpočívá nebo číhá na kořist. Na bocích si můžete všimnout tmavých pruhů, které jsou v dospělosti nevýrazné. Těžko přehlédnutelná je bílá tlama s tvrdým patrem a silnými čelistmi vyzbrojenými výraznými, tzv. psími, zuby. 

Velké, výrazné, dopředu posazené oči ve světle opalizují až vyloženě září. Jsou totiž uzpůsobeny k životu ve špatných světelných podmínkách (v českých vodách je často od několika decimetrů hloubky tma), a proto jsou vybaveny vysoce odrazivou vrstvou, která může vzbudit dojem, že vyzařuje světlo. V nás tyto znaky mohou evokovat představu o skvělém zraku, ale opak je pravdou. Candát má k bystrozrakosti daleko, ale dokáže lovit skoro stejně dobře i jako slepý. Ani sluch nemá vyvinutý tak dobře jako jiné ryby. Ale ani to ho v lovu neomezuje… 

Jikry pod otcovským dohledem

Brzy ráno nebo v podvečer vyráží okoun na lov do mělčin. Živí se výlučně menšími rybami (má menší žaludek než štika) a denně jich spořádají několik – většinou jde o plotice nebo okouny. Se štikou si nekonkurují a mohou vedle sebe bez problémů existovat, což dokazuje i jedna z fotek. Když do sebe nasouká dostatečnou porci ryb, opět zalehne na dno, na své oblíbené stanoviště, odkud se během dne nerad přesunuje jinam. Tato jeho „základna“ je většinou pod větví, kmenem stromu, nebo pod nějakou překážkou. Přestože se o candátech můžete dočíst, že žijí v hejnu, já jsem pod vodou potkala vždy jen samostatně se pohybující jedince.

Tření probíhá na přelomu jara a léta. Samičky mají velké snůšky – od 40 000 až někdy do 900 000 kusů jiker. Samec staví hnízdo nejčastěji na kamenném nebo písečném podkladu, kde si hnízdo vystele řasami, větvičkami, kořínky. Jikry pak hlídá až do vylíhnutí. Ovívá je prsními ploutvemi, čistí je a vodu kolem okysličuje pohybem, přísunem čerstvé vody. Otcovské pudy okounů-otců jsou nadstandardní. Často chrání plůdek i na úkor své bezpečnosti a přežití. 

Kolaps při náhlém vynoření

Candát má dobře vyvinutý plynový měchýř a kromě toho má v těle zvláštně uzpůsobený systém na vyrovnávání tlaku s okolním prostředím. Funguje ovšem pomaleji než u jiných ryb. To znamená, že pokud candáta vytáhnete z hloubky rychle na hladinu, jeho tělo nestačí vyrovnat tlak s okolním prostředím a náhlou změnou jej v podstatě zabijete. Přetlak v těle se dá přirovnat k barotraumatu, které může vážně ohrozit zdraví potápěče, jenž se rychle vynoří, aniž by věnoval dostatečný čas dekompresi. 

TIP: Zubatá kráska našich vod: Obávaná lovkyně štika obecná

V zimním období candáti neupadají do letargie z chladu, ale setrvávají na dně bez pohybu. Ať už ale zrovna loví, nebo odpočívají, ať máte možnost vidět je v parném létěv nebo v chladné zimní vodě, každé setkání s candáty pod vodou je nevšedním zážitkem, kdy člověk může v úžasu pozorovat chování tohoto chrabrého elegána.

Sudety se měly podle Hitlera vrátit zpět do Říše. Separatistická taktika nacistického vůdce a jeho sudetoněmeckých obdivovatelů počítala s vyvoláním co největších nepokojů v pohraničí. Lidově řečeno: čím víc obětí, tím lépe pro jejich politiku. Tímto bezohledným způsobem chtěli ukázat, že soužití obou národů není v rámci Československa možné. Pro úspěch Hitlerových ambicí bylo nezbytné, aby zmatky, které sudetští Němci vyvolají, získaly mezinárodní pozornost. Celý svět měl litovat ubohou národností menšinu a přijmout výklad, že trpí pod diktátem Čechů.

Promyšlený tah

V praxi se tato strategie projevovala různě. Stupňováním požadavků na autonomii na domácí československé scéně. Provokacemi a nakonec i ozbrojenými bojůvkami přímo v pohraničních městech a obcích. Velkou roli ale musela sehrát také diplomacie. Této práce se ujal osobně i sudetoněmecký vůdce Konrad Henlein. Tento sportovní funkcionář a ambiciózní politik začal od poloviny třicátých let pravidelně navštěvovat Londýn a získávat sympatizanty.

Poprvé přijel do města nad Temží v roce 1935 a snažil se působit jako uvědomělý občan a vlastně i Evropan. Chtěl vyvolat dojem, že brání mír, a proto se snaží předejít radikalizaci svých krajanů. Vzbuzoval zdání, že patří k těm umírněným a že budoucnost by mohla být mnohem horší, pokud mu Západ nebude naslouchat. Tímto způsobem hodlal získat podporu pro požadavky německé národnostní menšiny v Československu. A dařilo se mu to. Henlein si v zahraničí vydobyl sympatie i v protinacistických kruzích.

Tvrdá kampaň

Během londýnského pobytu v roce 1938 se Henlein setkal i s československým velvyslancem Janem Masarykem a choval se, jako by dosud nebyly vykopány nepřekročitelné příkopy. Od Henleina však spíš šlo jen o hru na obě strany. Tou dobou už totiž naplno běžela propagandistická kampaň. Britští politici dostávali tiskoviny, které měly vychýlit jejich mínění směrem k názorům a požadavkům sudetských Němců. Přívrženci Říše využívali všech možných osobních kontaktů k tomu, aby se tisk stavěl na stranu těch, kteří kritizovali poměry v Československu. 

Některé listy se tématu věnovaly dokonce soustavně. Náhoda to v žádném případě nebyla. Kdo tahal za nitky, o tom taky není pochyb. Vždyť například i sjezd Sudetoněmecké strany, který se měl konat na konci března, se odkládal, protože funkcionáři museli nejprve na poradu do Berlína. Zdánlivě autentické požadavky obyčejných lidí ze Sudet byly ve skutečnosti pečlivě promyšlenou politikou Adolfa Hitlera a jeho okolí. Soužití Čechů a Němců podél hranic bylo záměrně torpédováno.

Autonomie

Co sudetští Němci žádali? K takzvaným karlovarským požadavkům prezentovaným na sjezdu Sudetoněmecké strany přibylo vzápětí memorandum, které mělo jediný cíl: narušit jednotu Československa. Ústřední vládě mělo zůstat jen ministerstvo zahraničních věcí, obrany a financí. Ostatní ministerstva měla přejít přímo do rukou národnostních skupin – německé, české, slovenské, maďarské a polské. Na tuto notu samozřejmě mnozí slyšeli, takže když se objevila zpráva, že do Československa zamíří mise vedená lordem Runcimanem, vzbuzovalo to naděje i mezi slovenskými politiky a novináři. 

Zkrátka – změnit uspořádání ve státě si nepřáli jenom Němci. Asi nikdo v Evropě nepochyboval, že mnohonárodnostní Československo je rozbuška, která může zažehnout novou světovou válku. Evropské špičky se tomu snažily zabránit. Amerika se ústy prezidenta Roosevelta vyjadřovala šalamounsky alibisticky: USA budou podporovat politiku britského premiéra Chamberlaina.

Šance na mír

V roce 1938 už za delší konec pomyslného provazu tahal Berlín, nikoli Praha. Výběr lorda Runcimana jakožto vyjednavače jistě neovlivnilo jen to, že šlo o blízkého přítele britského ministerského předsedy a o vlivného byznysmena. Musel být přijatelný pro Hitlera. Kdo vlastně byl muž, do jehož rukou Evropa vložila jednání, které mohlo rozhodnout o míru, nebo válce? O Československo se lord Runciman do té doby nijak nezajímal. Po otci zdědil loďařství a rodinné impérium značně rozšířil. Kromě toho stál on a jeho nejbližší v čele předních bankovních domů. Na žebříčku britských boháčů by se umístili hodně vysoko.

Měl ale i politické cíle. Z poslance se vypracoval až do ministerského křesla, a to nejen jednoho. Resorty střídal. V roce 1934 figurovalo jeho jméno v politickém skandálu – řešilo se, že Británie prodávala do Německa letadla, což znamenalo porušení Versailleské mírové smlouvy. Němci každopádně neměli důvod protestovat, že o německé otázce přijel do Prahy vyjednávat právě on. 

V Praze zavládlo menší nadšení. Původně se uvažovalo o tom, že i Francie by v ČSR zaangažovala svého diplomata, nakonec však vyjádřila souhlas s Runcimanem. Britové to navlékli tak, aby to vypadlo, že Čechoslováci spolu s Němci o jeho vyslání sami požádali.

Ukázali zuby

Na Československo se v diplomatických kruzích nahlíželo jako na slabší z obou stran a tiše se očekávalo, že Praha nebude dělat potíže. Prezident Beneš neměl příliš na výběr. Přesto se u nás do mise vkládaly přinejmenším opatrné naděje. Na druhou stranu byl Hrad při samotných jednáních s Runcimanem zahnán do kouta. Z Británie totiž přišly jasné zprávy, že náš ostrovní spojenec dosud není na válku připraven. Jinak řečeno: nebude si kvůli jednotě Československa pálit prsty a bude nutné vyjít sudetoněmeckým požadavkům vstříc.

Dobová propagandistická pohlednice oslavuje Hitlerovo uchvácení Sudet.

Britský lord přijížděl do poměrně rozjitřené situace. Němci zrežírovali patřičný prolog celého divadla. Toto slovo přitom není nijak nadnesené, protože nacisti si jak známo v teatralitě a okázalosti libovali. Už koncem července se ve Vratislavi konal takzvaný turnfest – velké sportovní setkání, kterého se účastnily desítky tisíc cvičenců ze Sudet. Neuvěřitelné číslo! Jejich šiky se na zájezdu činily. Při pochodu před tribunou skandovali směrem k Hitlerovi hesla žádající návrat „domů“, do Říše.

O sport šlo samozřejmě až v poslední řadě. Součástí festivalu se staly i výkonostní zkoušky členů henleinovské ozbrojené organizace včetně střelby z kulometů konané pod vedením příslušníků německých ozbrojených sil. Mezi českým obyvatelstvem žijícím v pohraničí to jen znásobilo obavy z budoucnosti.

Ultimátum

Hrozba války jasně visela ve vzduchu. Henleinovci se zatím snažili zacházet s britským hostem Runcimanem s co největší pohostinností. Na parádě rozhodně nešetřili. Chtěli udělat dojem a získat ho na svou stranu – i kdyby jen podvědomě. Provázeli ho vyzdobenými pohraničními městy. Jeden ze stoupenců sudetoněmeckého hnutí, Max Hohenlohe-Langenburg poskytl pro setkání Henleina s Runcimanem svůj zámek Červený Hrádek. I panští zaměstnanci je tam prý vítali se zdviženou pravicí. A v jednacím sále? Tam ležela na stole mapa Československa, nad níž se mohli účastníci sklánět a užít si roli těch, kteří rozhodují o geopolitických osudech celého kontinentu.

Během jednání se na zámku objevil další z členů rodiny – Stefanie von Hohenlohe, která již dřívě aktivně působila v Londýně, kde pomáhala s publikováním protičeskoslovenských článků v britském tisku. Její političtí odpůrci měli pro její roli nechvalné označení – zaznívalo i asi přehnané slovo špionka.

Během Runcimanova pobytu v Československu situace eskalovala. Britský politik se dokonce bál, že Hitler využije nepokoje v Sudetech jako záminku k rychlému vojenskému přepadení republiky. Bylo nutné něco udělat. Anglický ministerský předseda navrhl osobní setkání s Hitlerem. Následovalo napjaté čekání na reakci z Berlína. Dne 14. září přišel z Německa souhlas a Runciman hned dostal informaci. Nevěděl s určitostí, zda bude jeho služeb zapotřebí, nebo zůstane jen pasivním divákem. Nervozita stoupala, zvlášť když Runciman musel být připraven přiletět do Berchtesgadenu a jednání s Vůdcem se osobně zúčastnit, pokud o to bude narychlo požádán.

Krach

Rozhodovalo se o budoucnosti nejen našeho pohraničí, ale ve hře byl celosvětový mír a hrozba krvavého konfliktu. Hitler přijal Chamberlaina 15. září odpoledne. Předpokládalo se, že dojde na vícedenní jednání, ale Hitler se roz­hodl riskovat a chtěl okamžitý výsledek: odtržení a zabrání pohraničí. Buď se na tom dohodnou, nebo není o čem rokovat! Tohle Chamberlain nečekal. Jeho návrh, že se k tomu budou vyjadřovat až příští den, nebral nacistický vůdce vážně.

Schůzka s Hitlerem skončila oproti předpokladům ještě tentýž den a měla jen jednoho vítěze. Ultimátum slavilo vítězství nad diplomacií a jasně se ukázalo, že Hitler není gentleman. Když prý Hitler jednání s Chamberlainem líčil svým spolupracovníkům, neubránil se projevovat svou radost a triumf tím, že tleskal. Ani on asi nečekal, že to půjde tak snadno.

TIP: Nejen územní ztráty: Co všechno se změnilo po vzniku protektorátu?

Napjatý a snad i vyčerpaný Runciman uslyšel z telefonního sluchátka nový pokyn: sejdou se s premiérem příští den v Londýně. Takže konec? Všechno to bylo zbytečné? Namísto cesty do Německa za dalším jednáním se tedy Runciman rozloučil na Pražském hradě. Věděl, že jeho mise skončila neúspěšně. Nechtěl se ale vzdát tak snadno. Alespoň po formální stránce udělal vše, co mohl. Dne 21. září odeslal Benešovi a Chamberlainovi dopis, ve kterém navrhoval možná řešení situace. Tou dobou už však diplomatické kroky směřovaly k mnichovské dohodě a Runcimanova mise představovala jen slepou uličku historie.

Americká sonda Juno se již šest a půl roku pohybuje v extrémně nehostinném prostředí v blízkosti Jupiteru a jeho měsíců, a přestože její primární mise skončila před půldruhým rokem, má se stále čile k světu. V polovině prosince se uskutečnil její v pořadí již 47. těsný průlet perijovem, během kterého se sonda přiblížila až na vzdálenost 4 200 kilometrů od plynného obra. Pouhý den před dalším setkáním s „králem planet“ ale operátoři mise zaregistrovali „anomálii v jejím počítačovém systému“. 17. prosince proto vědci přepnuli sondu do úsporného režimu, při kterém jsou v provozu jen nejnutnější systémy. Obavy vzbuzovala především nedostupnost jejího datového úložiště, v němž sonda shromažďuje snímky a vědecká data.

Zpátky v akci

29. prosince se naštěstí podařilo sondu probudit do plnohodnotného vědeckého režimu a 10. ledna NASA zahájila stahování části uložených dat. Zatím se zdá, že se obavy pracovníků řídícího střediska nenaplnily – podle aktuálních informací jsou poškozené pouze čtyři snímky z celkem 90, které sonda během posledního průletu pořídila. Dva byly podle vědců zcela nepoužitelné a dva další vykazovaly vysokou míru šumu. Příčinou výpadku byl podle operátorů nečekaný nárůst teploty, ke kterému došlo krátce před zahájením přibližovacího manévru.

TIP: Sonda Juno pořídila doposud nejpodrobnější snímky povrchu Europy

V tuto chvíli je podle NASA sonda Juno zcela funkční a připravená na další vědecké úkoly. Na neděli 22. ledna je naplánován v pořadí již 48. průlet perijovem a operátoři tentokrát napájení kamery vypínat nehodlají. Poté by mělo dojít ke kompletnímu stažení dat a přesnému vyhodnocení rozsahu vzniklých škod. Sonda Juno se od roku 2021 nachází v režimu nadstavbové části mise a Jupiter a jeho měsíce by měla zkoumat minimálně do září 2025, případně do technického selhání.

Berlínský kongres navazující roku 1878 na skončenou rusko-tureckou válku přiřkl území Bosny do správy Rakouska-Uherska. Ačkoliv císaře a jeho diplomaty zisk nových držav – monarchie je roku 1908 definitivně anektovala – potěšil, jednalo se v mnoha ohledech o danajský dar. Turky po století ovládaná Bosna představovala periferii Evropy, do níž musela už tak silně zadlužená říše investovat nemalé prostředky. Z připojení oblasti k Rakousku neměli zpočátku velkou radost ani místní Muslimové (jedná se o obyvatele Bosny vyznávající islám, proto velké M), ani pravoslavní Srbové. Země tak představovala horké území, na němž se pro konflikt nikdy nešlo daleko a které nakonec zatáhlo Evropu do první světové války. Monarchie se odtud snažila získat, co se dalo – včetně lidských zdrojů.

Nové zákony

Navzdory tomu, že balkánská oblast do roku 1908 stále de iure patřila osmanské říši a Rakousko-Uhersko ji mělo pouze spravovat, zahájila Vídeň okamžitě po obsazení země verbování do armády. Jako hlavní argument uváděla, že říše přece musí nějak kompenzovat prostředky, které do Bosny vložila. Ještě v roce 1878 tak v Sarajevu vznikla vojenská internátní škola, o tři léta později pak vláda přijala zákon o vojenské službě zavádějící na získaném území omezenou brannou povinnost.

Vídeň se přitom snažila postupovat ohleduplně k místním zvykům, čemuž se také přizpůsobovaly uniformy nově vzniklých jednotek. Bosňané nosili zvláštní zkrácené kalhoty orientálního vzhledu, které se pod koleny zužovaly. Hlavní charakteristiku však tvořily fezy z hnědočervené plsti s černým střapcem z ovčí vlny. V roce 1908 pak původní modré uniformy nahradily stejnokroje barvy štičí šedi s šedým fezem. Důstojníci hlásící se ke křesťanství pak mohli tuto pokrývku hlavy vyměnit za klasickou čepici. Součástí bojových jednotek se vedle kurátů stali také polní imámové.

Zrod bosňácké pěchoty

Zákon o vojenské službě narazil v prvních momentech na ostrý nesouhlas a v řadě míst na nepokoje nebo dokonce ozbrojená povstání, která musela potlačit až regulérní armáda. Přesvědčit své krajany, aby dobrovolně vstoupili do rakousko-uherských ozbrojených sil, pak pomohl také velký muftí v Sarajevu Mustafa Hilmi Hadžiomerović a další náboženští představitelé.

V roce 1882 se tak situace uklidnila a vznikly první čtyři pěší roty, po jedné v každém ze čtyř náborových okresů (Sarajevo, Banja Luka, Tuzla a Mostar). Počty vojáků se postupně zvyšovaly a v roce 1894 se jednalo již o čtyři pluky, každý o třech pěších praporech a jednom batalionu lehkých polních myslivců. Celkem před první světovou válkou sloužilo v bosenských formacích asi 10 500 mužů, v záloze zůstávalo dalších 23 000. Zajímavé je také složení mužstva – téměř 40 % všech vojáků tvořili pravoslavní křesťané, něco málo přes 30 % muslimové a okolo 25 % katolíci.

Přidávají se Albánci

V době vypuknutí konfliktu se bosenské pluky nacházely v posádkách na různých místech monarchie. Jednotlivé prapory se okamžitě zapojily do bojů na všech frontách, kde bojovala rakousko-uherská armáda. Vídeň se zpočátku obávala možné neloajality balkánských oddílů, a tak nasazovala jednotlivé bataliony samostatně.

Postupem času pak docházelo k míšení mužů a v bosenských jednotkách se tak objevovali Maďaři, Chorvati nebo Češi. V roce 1916 Rakousko-Uhersko obsadilo Albánii a následně zverbovalo na 5 000 místních, které zařadilo právě do bosenských oddílů. Ty se v průběhu války rozrostly až na 36 praporů po 1 200 mužích. Řada Bosňanů však sloužila i mimo ně, takže v prosinci 1917 sloužilo v císařské armádě již 298 000 vojáků z balkánské země.

Spolehliví a loajální

Navzdory obavám velení i politiků však bosenské oddíly předvedly až překvapivou loajalitu a spolehlivost. Zatímco katolické a muslimské vojáky nezřídka motivoval k boji za mnohonárodnostní říši strach z možného spojení s pravoslavným Srbskem, ortodoxní Srby válčící nezřídka proti svým souvěrcům poháněl hlavně důraz na osobní a rodinnou čest.

Dokončení: Neohrožení hrdinové z Balkánu (2): Bosensko-hercegovská pěchota za světové války

Balkánské jednotky si vydobyly pověst zvláště urputných a statečných především v boji muže proti muži. Bosensko-hercegovský pěší pluk č. 2 (BHIR 2) se dokonce stal nejvíce vyznamenávanou formací císařské armády, když jeho vojáci posbírali celkem 42 zlatých medailí Za statečnost. Tradovalo se dokonce, že na italském válčišti příslušníci regimentu vůbec nenosili střelné zbraně, ale pouze granáty, dýky a palcáty.

V období pleistocénu pokrývalo část území dnešních amerických států Utah, Idaho a Nevada jezero Bonneville. V časech svého maxima, přibližně před 18 tisíci lety, bylo až 300 metrů hluboké a pokrývalo plochu okolo 51 tisíc kilometrů čtverečních. Dnes po něm zůstalo Velké solné jezero v Utahu, největší jezero se slanou vodou na západní polokouli, několik menších jezer a solné pustiny známé jako Great Salt Lake Desert. 

Bohužel jak se ale zdá, ani současná jezera v této vyprahlé krajině nečeká nikterak zářná budoucnost. Podle ekologů a ochránců přírody je Velké solné jezero na pokraji zhroucení. Čerstvá zpráva varuje, že by mohlo kompletně zmizet během pouhých 5 let, přičemž po něm zůstanou jen slané pustiny, podobné krajině Great Salt Lake Desert. Pokud dojde ke kolapsu Velkého solného jezera, bude to podle badatelů mít dalekosáhlé ekologické, ekonomické a zdravotní následky.

Závod s časem

Solné jezero je domovem přibližně 10 milionů stěhovavých ptáků, je ale důležité i pro ekonomiku Utahu – roční ekonomický přínos jezera se odhaduje na zhruba 2,5 miliardy dolarů a nezanedbatelný je i jeho přínos pro místní klima. Jak uvádějí badatelé, Velké solné jezero ztratilo od roku 1850 73 procent objemu vody a 60 procent rozlohy vodní plochy. V současnosti je jeho hladina 5,8 metru pod svou přirozenou průměrnou úrovní. 

Hlavní příčinou klesající hladiny vody je její nadměrná spotřeba, především pro potřeby zemědělství. Zdejší pěstitelé vojtěšky spolykají na zavlažování polí až 74 procent spotřebovávané vody. Má-li být jezero zachráněno, musí podle odborníků celkové využití jeho vody urychleně klesnout o 30 až 50 procent. Pokud nebudou přijata rychlá opatření na záchranu jezera, hrozí, že se již v roce 2024 dostane do bodu, ze kterého již nebude návratu.

Toxický prach

„Zhroucení Velkého solného jezera ovlivní celou Severní Ameriku. Jeho definitivní ztráta by byla globální tragédií,“ varuje vedoucí týmu Benjamin Abbott z Univerzity Brighama Younga. „Je třeba zatáhnout za záchrannou brzdu. V loňském roce byly schváleny návrhy zákonů, které představují pro jezero naději z dlouhodobého hlediska, nyní ale potřebujeme přidat rychlé nouzové řešení,“ dodává Abbott.

TIP: Znovuzrození Aralského moře: Podaří se zvrátit katastrofu způsobenou člověkem?

Vysychající jezero představuje i obří zdravotní riziko – dno jezera podle vědců obsahuje toxický prach plný nebezpečných kovů a metaloidů – antimonu, mědi, zirkonia a arsenu, které by mohl vítr roznést do širokého okolí. Prach z Velkého solného jezera už byl zaznamenán v jižním Utahu a Wyomingu. Vdechování těchto látek podstatně zvyšuje riziko vzniku astmatu, bronchitidy, srdečních chorob a rakoviny.

Srovnání rozlohy Velkého solného jezera v letech 1984 a 2018. K výraznému zrychlení vysychání došlo podle vědců až po roce 2020. (foto: Wikimedia Commons, Benjamin J. Burger, CC BY-SA 4.0)

Rentgen v dublinské Nemocnici svatého Vincenta odhalil v břišní dutině 66leté ženy množství cizích objektů, načež se od ní lékaři dozvěděli, že jde o tužkové baterie. Ani jedna jí přitom neblokovala trávicí ústrojí, proto se odborníci rozhodli počkat, zda nevyjdou přirozenou cestou.

TIP: Litevští lékaři vyjmuli ze žaludku muže více než kilogram šroubů, hřebíků a dalších kovových předmětů

Během prvního týdne hospitalizace se však uvolnilo „pouhých“ pět článků a žena začala trpět bolestmi. Ukázalo se totiž, že žaludek, tažený dolů tíhou baterií, se roztáhl až do oblasti stydké kosti. Při následné operaci jí chirurgové vyjmuli z břicha rekordních 46 baterií. Čtyři další baterie, uvízlé v tlustém střevě, lékaři protlačili trávicím traktem, čímž se celkový počet vyjmutých baterií vyhupl na 55 kusů. Podle psychologů je polykání baterií sice neobvyklou, ale přesto známou formu sebepoškozování. Mnohem častější jsou ale případy, kdy barerii pozře malé dítě.

S kocourem Líbou si bez jakéhokoliv přehánění hrály miliony dětí, a to snad na všech kontinentech kromě Antarktidy. Jeho harmonikové tělo a pískání působily na nejmenší jako magnet a jedinečný design neunikl producentům po celém světě. Na výrobu Líby se však neobtěžovali získávat autorská práva a jeho podobu si přivlastnili nelegálně. 

Legendární hračka vznikla v roce 1963 a tvořila součást série harmonikových výrobků, s nimiž přišla Libuše Niklová v závodě Fatra Napajedla. Pracovala v podniku teprve dva roky, ale záhy se ukázala jako jedna z jeho největších posil. Líba, na kterého získala patent, se proměnil v hvězdu hračkářského nebe a nebylo školky či domácnosti, kde by se neobjevil. „Proti zahraničním výrobkům, jež se většinou dekorují bez ohledu na tvar, se moje návrhy snaží o souznění jednoduchosti tvaru s dekorem,“ popsala svůj tvůrčí postup. 

Inspirace na unikátní design přišla stejně jako v mnoha jiných případech náhodou: Niklová si všimla trubic ze splachovací nádržky, jež se v podniku vyráběly, tzv. husích krků. A dostala nápad udělat z nich těla zvířátek, čímž vytvořila první ohebnou hračku z plastu na světě. „Brala jsem zřetel především na to, aby mělo dítě možnost hrát si co nejtvořivěji. Jelikož jsou tato zvířátka pružná a ohebná, může dítě napodobovat plížení, protahování i mňoukání, jak ho pozoruje v přírodě, jako by hrálo divadlo s loutkami – na rozdíl od jiných hraček, kde se stává pouhým pasivním pozorovatelem, neboť se pohybují na setrvačník či na klíček,“ vysvětlila Niklová.  

Hvězdná hodina

Ačkoliv později přišla se spoustou dalších nafukovacích zvířátek a plavacích kol, s nimiž vyrůstal prakticky každý malý obyvatel Československa, Líba zůstával stálicí – do roku 1970 se ho vyrobilo přes 1,2 milionu kusů. Coby všeobecně dostupný produkt si zřejmě našel cestu i za hranice, v kufru nějakého turisty. A přestože Fatra jeho design nikdy neprodala, začaly se po světě objevovat kopie. Do Napajedel doputovaly zmínky, že ho vyrábějí například v Maďarsku, ale nikdo s tím nic nedělal.

„Řekl bych, že to bylo dané dobou a také politickou situací u nás. Všechny ty kopie v zahraničí vznikaly po roce 1968. Přece jen neexistoval internet, cestování se omezovalo, nebyla ani šance na ně třeba v cizině narazit. Jakmile se někde rozhodli je okopírovat, nešlo to zjistit,“ objasňuje Lukáš Toman. 

Zmíněný sběratel patří mezi ty, kdo stojí za současnou renesancí Líby a za novou vlnou zájmu o práci Libuše Niklové. Ačkoliv přiznává, že se ke kocourovi dostal až jako dospělý, jeho design ho uchvátil a od té doby věnuje spoustu energie mapování proměn hračky a míst, kde ji také vyráběli. „Líbu jsem objevil v zemích jako Argentina, Tchaj-wan, Estonsko, Francie, Guatemala, Hongkong, Izrael, Polsko, nebo i Japonsko. Je jich víc než pětadvacet a celkově vznikal ve více než sto šedesáti verzích,“ uvádí. Za velký úspěch považuje, že se mu v Brazílii podařilo vypátrat firmu, která Líbu vyrábí dodnes – i když v křiklavých barvách a s kolečky. Většina exemplářů totiž pochází z produkce již neexistujících podniků. 

Zapomenuté jméno

Zdálo by se, že si Niklová musela v Československu vydobýt velké renomé, jenže o skutečné autorce známé hračky se dlouho moc nevědělo. Po smrti designérky v roce 1981 se na její dědictví zapomnělo. „Když zemřela, žádných poct se jí nedostalo. Její práce se prezentovala především jako úspěch Fatry […]. Revoluce bylo daleko a její odkaz zapadl prachem. Až do roku 2005 si na ni nikdo nevzpomněl, znali ji jen odborníci. Pak ovšem její práci připomněla Tereza Bruthansová v knize Czech 100 Design Icons,“ líčí Toman. 

Když potom v roce 2010 vyšla o Niklové celá monografie, dveře slávy se začaly otevírat. Jejímu dílu se věnovala například výstava v pařížském Louvru a ukázky její práce v čele s kocourem Líbou byly vystaveny i v Kjótu nebo ve slavném newyorském Museum of Modern Art. Dnes se tak Líba řadí k ikonickým hračkám minulého století a žádná kniha zaměřená na plastový design se bez něj neobejde.

TIP: Století populární síťovky: Za vynálezem Vavřína Krči stála móda krátkých vlasů

Do českého povědomí jej vrátila mimo jiné expozice v pražském Uměleckoprůmyslovém muzeu, kterou pomohl zorganizovat právě Toman spolu s výtvarníkem Petrem Niklem, synem Libuše Niklové. Výstava se konala při konferenci Mezinárodní rady muzeí ICOM, na níž došlo i ke slavnostnímu pojmenování hračky. Věřte nebo ne, jméno po své stvořitelce dostala až díky zmíněné konferenci a do té doby se jí říkalo prostě „harmonikový kocour“. Toman doufá, že se výrobu Líby podaří v České republice obnovit, ale kvůli hygienickým požadavkům půjde zřejmě o komplikovaný proces. Pokud by ovšem neměl nálepku „hračky“, nýbrž uměleckého výrobku, mohl by se nejspíš do obchodů opět vrátit.