Míra gravitačního rušení je v popsané situaci nesmírně veliká, tudíž si lze jen těžko představit, že by v okolí členek kulové hvězdokupy mohly existovat planety na stabilních dráhách. Donedávna jsme skutečně žádnou takovou oběžnici neznali – což má ovšem i druhý důvod: Kulové hvězdokupy se v Galaxii nacházejí v okrajových oblastech, a od Země je tudíž dělí značná vzdálenost. Ta nejbližší, M4, leží 5 500 světelných let daleko, tedy stonásobně dál než drtivá většina známých exoplanet. Významně se tím omezuje použitelnost detekčních metod. 

Přesto se již jednu planetu v kulové hvězdokupě odhalit podařilo. Shodou okolností právě v M4 obíhá těleso s označením PSR B1620-26 (AB) b okolo dvojčlenného hvězdného systému, tvořeného bílým trpaslíkem a pulzarem, tj. rádiově aktivním pozůstatkem po hmotné dvojhvězdě. Změny rádiových pulzů vyvolané oběhem planety kolem obou složek současně jsou měřitelné a z jejich variace lze odvodit základní parametry exoplanety. Objev tělesa se datuje do roku 1993, takže nejde o žádnou novinku. 

TIP: Jaký je rozdíl mezi otevřenou a kulovou hvězdokupou?

Vědci odhadují, že bychom podobných planet mohli v kulových hvězdokupách najít víc. Planetární soustavy tam ovšem budou nejspíš velmi kompaktní, protože jakoukoliv oběžnici na vzdálené dráze dřív či později odtrhne od stálice gravitační rušení.

Ještě v osmdesátých letech dvacátého století trpěly miliony lidí v Africe drakunkulózou, nemocí způsobenou parazitem vlasovcem medinským (Dracunculus medinensis). Červovitý tvor dokázal infikovat skrze nakaženou vodu prakticky každého, kdo žil v postižených oblastech. Nemoc sice nebyla většinou smrtelná, nakaženým ale přinášela obrovské utrpení.

Červ rostoucí v lidském těle

Pokud jste o vlasovci nikdy neslyšeli, pak vězte, že se jednalo zejména v Africe a Asii o velmi rozšířeného parazita. Jen v roce 1986 bylo na světě diagnostikováno přes 3,5 milionu nakažených.

Do těla se tento červ, tenký jako špageta a dorůstající délky až 80 centimetrů, dostával pozřením vody kontaminované jeho larvami. V lidském těle se poté vyvíjel a několik měsíců si razil cestu svaly a tkáněmi do podkoží. Výsledkem jeho putování byl velmi bolestivý vřed obvykle na ruce nebo noze. Při styku s vodou vřed praskl a červ uhnízděný pod kůží vypustil do vody vajíčka nové generace parazitů.

Odstranění vlasovce medinského z těla není nic pro slabé povahy. Parazita je třeba uchopit v okamžiku, kdy z kůže vysune část svého těla a opatrně jej vytáhnout. Vzhledem k tomu, že je prorostlý svalovou tkání, jde o velmi bolestivou proceduru.

Úspěch neziskových organizací

Za úspěchem v boji s drakunkulózou stojí mimořádné úsilí nevládních a neziskových organizací, které ve spolupráci se Světovou zdravotnickou organizací, dlouhodobě zvyšovaly v postižených zemích povědomí o nebezpečnosti a vlastnostech této nemoci. Investovaly také velké finanční prostředky do systémů pro filtraci pitné vody a obecně do ochrany vodních zdrojů před kontaminací. A fungovalo to. 

Postižené země zavedly národní programy boje s vlasovcem a výsledkem tohoto společného úsilí je, že zatímco před 35 lety se infekce počítaly v milionech a po roce 2000 v tisících, v roce 2022 bylo zaznamenáno pouhých 13 případů – v Čadu, Jižním Súdánu, Etiopii a Středoafrické republice. Další dobrou zprávou je, že ubývá i nákaz u zvířat.

Doposud jedinými nemocemi, které se podařilo zcela vymýtit, jsou pravé neštovice (1980) a mor skotu (2011). Nyní se k nim přidává i další zákeřná nemoc, paradoxně navzdory tomu, že lidstvo proti ní nemá účinnou léčbu. Pokud k eliminaci drakunkulózy opravdu dojde, pak to bude první nemoc, kterou se podaří eradikovat bez vakcíny nebo léku.

Vymýcení téměř na dosah

Ani nyní samozřejmě není vyhráno. Experti se bojí zejména zhoršení politické situace v zasažených zemích. Ví se, že právě tyto otřesy mohou snadno narušit koordinované snahy lékařů i dobrovolníků. 

TIP: Na stopě opičím neštovicím: Biologové pátrají v Africe po smrtícím viru

Nutné bude také vyřešit podobnou otázku, jako v případě pravých neštovic. Máme vlasovce kompletně eliminovat, nebo si ponechat přísně střežené vzorky? Pro druhou možnost mluví fakt, že se ve světě vyskytují blízce příbuzné druhy vlasovců, které by v budoucnu mohly přejít na lidského hostitele, stejně jako to, že dnešní věda často využívá parazity jako zdroj nápadů a léků pro léčbu rozmanitých onemocnění. Byla by proto možná škoda se o takový zdroj zcela připravit.

Už se nikdy nedozvíme, za jakých okolností se u člověka či jeho předchůdce vyvinula schopnost řeči. Můžeme však předpokládat, že k této události došlo řádově před několika stovkami tisíc let a že se bez nadsázky jednalo o největší pokrok našeho druhu. Jazyk totiž neslouží pouze ke sdělování myšlenek, ale dokonce k jejich formulaci. Bez schopnosti strukturovat tímto způsobem informace bychom patrně vůbec nedokázali přemýšlet.

Jazyk jako organismus

Odhaduje se, že na světě aktuálně existuje přibližně 7 000 různých jazyků, přičemž až tři čtvrtiny světové populace mluví dohromady pouze 20 z nich. Uvedené počty přitom pochopitelně silně závisí na přesném odlišení jazyka od jeho dialektů. Počet řečí v Evropě je o poznání skromnější, ale přesto možná někoho překvapí – pohybuje se okolo 200. Vedle notoricky známých jazyků s mnoha miliony mluvčích existují i takové, které používá jen několik jedinců. Například sarkskou normanštinou hovořili v roce 2019 pouze čtyři lidé, kteří pocházejí z ostrova Sark ležícího poblíž Francie v lamanšském průlivu.

Bez ohledu na počet a stav jazyků je podstatné, že některé z nich si jsou navzájem příbuzné, neboť se vyvinuly ze stejného předchůdce. Díky tomu mohou lingvisté tyto struktury dělit do jazykových rodin, skupin a větví, podobně jako biologové systematizují živé organismy podle společných znaků do jednotlivých říší, kmenů, druhů a podobně.

Potomci jedné rodiny

Je důležité uvědomit si, že se jazyky do značné míry nepředvídatelně, a především nepřetržitě vyvíjejí. Přebírají i vytvářejí nová slova, zkracují či zjednodušují jejich skladbu, mění výslovnost i slovosled vět. Přesto lze pomocí komparativní lingvistiky odhalit, zda mají nějaké společné vlastnosti. Díky těmto metodám lze zjistit, že nejpočetnější rodinu na evropském kontinentě tvoří jazyky indoevropské. Opomeneme-li ty, kterými se dnes již nehovoří, můžeme indoevropské jazyky podle příbuznosti ještě dále rozčlenit na menší celky, tedy na skupinu jazyků balto-slovanských, germánských, keltských, románských, a také řečtinu a albánštinu. Všechny mají jisté společné rysy, a je proto pravděpodobné, že se postupem času vyčlenily z jediného předchůdce.

Vysvětlení v podobě příslušnosti ke stejné rodině se nabízí už při pouhém pohledu na některé výrazy. Uvažme například číslovku 3: angličtina používá výraz three, řečtina treĩs, latina trēs a litevština trỹs. Obdobná je situace pro slovo noc: angličtina zná night, řečtina núkt- (pomlčka na konci slova značí, že je uveden pouze kořen slova), latina noct- a litevština naktis. Nezáleží ale jen na pouhé podobnosti několika výrazů, kromě společného slovníku disponují tyto jazyky i dalšími společnými znaky. Například se všechny řídí podobnými zákony co do slovosledu, tvarosloví i výslovnosti.

Latinská matka, řecký kmotr

Územní rozšíření románských jazyků odhaluje, že současné státy jako Španělsko, Portugalsko, Francie a Itálie přesně zahrnují oblast bývalé Západořímské říše. Úředním jazykem Římanů byla latina, která na těchto územích zakořenila tak hluboko, že ani během stěhování národů nedošlo k jejímu vytlačení germánskými jazyky. Přesněji řečeno tomu bylo právě naopak a dobyvatelé Říma do značné míry převzali jazyk podrobeného národa. Východní část Římské říše mnohem více inklinovala k řečtině, která se po rozdělení impéria na dvě části ihned stala jejím úředním jazykem. Určitou výjimku v jejích hranicích tvoří pouze rumunština, která naopak latinské základy přijala a podržela si je až do současnosti, přestože je obklopena převážně slovanskými jazykovými sousedy. 

Dědictví latiny spatřujeme v naší řeči každý den. Římskými číslicemi značíme pořadí panovníků, někdy tak činíme i v případě hodin, dat či letopočtů. Latina byla nazývána jazykem vzdělanců, což je dodnes patrné v odborném názvosloví živočišných a rostlinných druhů. Existuje ale i spousta běžně používaných slov vypůjčených z románských jazyků, třeba tornádo, korek, kobra nebo čutora.

Odvěkým soupeřem latiny byla již zmíněná řečtina. Oproti románským jazykům hraje v současnosti pouze regionální roli, přesto má za sebou bohatou historii. Ještě před nadvládou Říma ve Středomoří se starořečtinou hovořilo v koloniích od břehů dnešního Španělska až (zejména díky výbojům makedonského krále Alexandra Velikého) po města na hranicích současné Indie. Postupem času ale ve velké části Evropy získala navrch právě latina, zatímco obyvatelé Blízkého východu přijali za svou arabštinu. V současnosti se s písmeny řecké abecedy setkáme například při značení verzí virového onemocnění covid-19, tento jazyk nám ale dal i běžně používaná slova jako mikroskop, demokracie, diskotéka a mnoho dalších.

Dominantní angličtina

Ještě v prvním tisíciletí př. n. l. představovaly v Evropě nejrozšířenější skupinu jazyků ty keltské, postupně ale byly vytlačeny románskými a germánskými. Dnes jejich pozůstatky nalezneme na Bretaňském poloostrově či ve Walesu, Skotsku a Irsku – tedy na místech, kam římská moc (v případě Skotska a Irska) nikdy nedosahovala, nebo kde si obyvatelstvo dokázalo zachovat alespoň určitou míru svébytnosti. Rozhodně se ale nejedná o mrtvé jazyky. Velština je úředním jazykem Walesu a irština i skotská gaelština čítají několik set tisíc mluvčích.

Zajímavým rysem keltských jazyků je slovosled. Oproti jiným indoevropským jazykům vkládají do věty nejprve přísudek následovaný podmětem a předmětem. Skotská gaelština pak obohatila okolní jazyky o výrazy typické pro své kulturní zázemí. Jedná se o výrazy, jako je whisky, slogan nebo klan. U zeměpisných údajů je markantní užívání označení pro přírodní vodní plochy loch, což se odráží i v pojmenování legendárního jezera Loch Ness.

Germánské jazyky zahrnující vedle němčiny také dánštinu, norštinu, švédštinu, islandštinu, a především angličtinu jsou díky přibližně dvěma miliardám mluvčích nejrozšířenější jazykovou větví na světě. Předpokládá se, že germánské jazyky měly jediného předchůdce, takzvanou pragermánštinu, která se vyvinula ve 3. století př. n. l. v oblasti dnešního Dánska či jihu Skandinávie. Tato teorie ale není přesvědčivě doložena. Výpůjček germánských jazyků bychom v naší mateřštině našli bezpočet – ať už díky jejím úzkým kontaktům s němčinou, nebo díky všudypřítomné nadvládě angličtiny v oblasti technických zařízení a jejich popisů.

Cizinci v srdci Evropy

Na evropském kontinentu se nacházejí i jazyky, které jsou naprosto odlišné od indoevropské jazykové rodiny. Maďarština, estonština a finština jsou součástí ugrofinských jazyků, které spadají do uralské jazykové rodiny – nepříliš rozsáhlého uskupení, kromě evropských zemí částečně rozšířeného též na území dnešního Ruska.

Historicky se maďarští mluvčí dostali na své současné místo koncem období stěhování národů v 10. století z oblasti Uralu. Od té doby byli Maďaři až do současnosti obklopeni indoevropskými jazyky, z nichž převzali velké množství výrazů – nejvíce ze slovanských jazyků a němčiny. Nezanedbatelnou část ale přejali od turecky hovořících kmenů, když se v 16. a 17. století dostali pod nadvládu Osmanské říše.

V období, kdy byly Uhry součástí habsburské monarchie, maďarštině dokonce hrozil zánik, když se z nařízení císaře Josefa II. měla koncem 18. století stát jediným úředním jazykem podunajské monarchie němčina. To mezi Maďary vyvolalo vlnu nevole a způsobilo obrodu řeči, která vyústila v ustanovení moderní maďarštiny, která se již mohla stát úřední mluvou.

Zásadními vlastnostmi, které odlišují maďarštinu od jiných řečí, je například fakt, že obsahuje celkem 18 pádů. Nerozlišuje také rody podstatných jmen a patří mezi aglutinační jazyky, což znamená, že téměř každá koncovka přidaná ke kořeni slova má svůj vlastní jednoznačný význam. Čeština takto striktní ani zdaleka není. Maďarština rovněž často využívá vyjádření více významů pomocí jediného slova, například ház-a-i-m-ban, což bychom přeložili jako „v mých domech“.

Severský unikát

Dalším ugrofinským jazykem je finština. I přes příslušnost do stejné jazykové větve si s maďarštinou nejsou na první pohled příliš podobné. Příbuznost nezapřou až při bližším pohledu, protože také finština patří mezi aglutinační jazyky, její podstatná jména mají 14 pádů a rovněž nerozlišuje rody. Díky dlouhodobému sousedství s germánskou švédštinou přejala finština dělení slovesných časů, díky čemuž nyní rozeznává jeho předminulou i předpřítomnou podobu, ale jen málo využívá času budoucího. Silný vliv zanechala na finštině také ruština. Trochu překvapivě lze v tomto severském jazyce spatřit výpůjčky i z několika vzdálených jazyků, jako je třeba japonština nebo čeština. Naším dílem se totiž finština (a nejen ona) rozšířila o notoricky známý výraz pro robota, finsky robotti.

Odlišnost od indoevropských jazyků lze spatřit i ve výrazech pro noc. Maďarština používá termín éjszaka a finština yö-, tedy zcela jiné výrazy než angličtina, litevština, řečtina nebo latina.

„Zatoulané“ jazyky

Příkladem řečí, které přežívají na samém okraji evropského kontinentu a patří do zcela jiné rodiny, jsou maltština a kyperská arabština. Obě patří do afroasijské jazykové rodiny, konkrétně do semitské jazykové větve. Kromě arabštiny jsou tedy příbuzné také s aramejštinou (jazykem, kterým velmi pravděpodobně hovořil Ježíš Kristus). Maltština je však jediným semitským jazykem, který je zapisován latinkou. Díky své poloze prošlo celé souostroví bouřlivou historií. Maltština se na ostrov dostala patrně okolo roku 1100 společně s arabskými osadníky ze sousední Sicílie, po dobytí ostrova Normandským královstvím ale byli všichni muslimové v roce 1249 vyhnáni. Jazyk tak měl možnost samostatně se vyvíjet a odklonit se od své původní podoby.

Spousta výpůjček v maltštině pochází pochopitelně ze sicilské italštiny a angličtiny. Jejich hojnost dokládají výrazy skola (česky škola, sicilskou italštinou scola) nebo natura (příroda, natura). Vliv angličtiny lze spatřit také v označení názvů měsíců. Gramatiku si ale maltština uchovala semitskou, což je patrné třeba na používání členů před podstatným i přídavným jménem. Maltské L-Art L-Imqaddsa tak znamená doslova „ta země ta svatá“. Podobnost s arabským Al-Ardh al-Muqaddasa je patrná.

Poslední početnější skupinou jsou turkické jazyky ve východní části Evropy při hranicích s Tureckem – jedná se o altajskou jazykovou rodinu. Evropa ale skýtá útočiště i mnohem záhadnějším jazykům (viz Jediný svého druhu), které jsou dlouhodobě v centru pozornosti lingvistů z jednoduchého důvodu. Právě důkladná znalost původu jazyka je oknem k jeho pochopení.  

V pořadí již 40. let marsovského dronu Ingenuity se uskutečnil 19. ledna během jeho 681. solu (marsovského dne). Dron při něm během 92sekundového letu překonal vzdálenost 178 metrů. Celkově již Ingenuity nad rudou planetou nalétal 8 008 metrů a ve vzduchu strávil více než hodinu.

Zatím poslední let byl zajímavý i z jiného pohledu – Ingenuity při něm zdolal zatím největší převýšení. Rozdíl mezi místem startu a místem přistání činil 16,7 metru. Dosavadní rekord patřil zápisu z loňského března, kdy přeletem nad oblastí Séítah zvládl převýšení 11,8 metru.

TIP: Co nám tají rudá planeta? Rozhovor s geofyzikem z Akademie věd

Čile k světu se má i Ingenuityho parťák rover Perseverance, který se nyní věnuje hlavně odkládání titanových kontejnerů se vzorky, které během své vědecké pouti po povrchu Marsu již shromáždil. Tyto vzorky nejsou určené pro návrat na Zemi, nýbrž mají posloužit jako záloha pro případ, že by se roveru nepodařilo předat primární várku přistávacímu modulu Mars Ascend Vehicle. Na povrch již rover zvládl odložit 10 titanových kontejnerů. Kromě „zálohování“ ale Perseverance nezapomíná ani na „parádu“ a 20. ledna si prostřednictvím své kamery WATSON pořídil efektní selfie.

Selfie roveru Perseverance složené z 56 snímků pořízených kamerou WATSON. (foto: NASA/JPL-Caltech/MSSS, CC BY 4.0)

Hlavní tíže útoku na horský masiv Monte Meletta v roce 1916 ležela na Bosensko-hercegovském pěším pluku č. 2 (BHIR 2), který na křídlech podporovaly pěší pluky č. 11 (český) a 27 (rakouský). Po dělostřelecké přípravě se Bosňané pohnuli vpřed. Kryti mlhou se proplížili obtížným terénem až na vzdálenost 300 metrů od italských obranných linií na hoře Monte Fior. Pak se vrhli na zteč, s bodáky, noži a palcáty naskákali do nepřátelských zákopů a rozhořel se boj muže proti muži. Italští alpini kladli zuřivý odpor a poté, co museli ustoupit, podnikli několik protiútoků podporovaných dělostřelectvem z protilehlých kopců.

Předchozí část: Neohrožení hrdinové z Balkánu (1): Bosensko-hercegovská pěchota za světové války

Na život a na smrt

Nemalá část bosenských důstojníků padla, ale mužstvo pokračovalo v boji i bez nich. Bitva vrcholila po poledni, kdy už bylo zřejmé, že rakouská armáda má navrch, každopádně v posledních hodinách střetu již ani jedna strana nebrala zajatce a bojovalo se na život a na smrt. Večer patřila hora císařským, kteří odepsali 208 mužů, zatímco na italské straně padlo necelých 2 000 mužů. Vítězství udělalo na nadřízené velký dojem a v této souvislosti se poprvé objevilo označení Bosňanů jako nejstatečnějších vojáků císaře pána.

Vojenský průvodce po bojištích z roku 1917 pak v souvislosti s balkánskými jednotkami uvádí, že v nich je hrdina každý. Také další významný střet, jehož se Bosňané účastnili, proběhl v Dolomitech, konkrétně během bitvy u Caporetta na podzim 1917. Rakousko-německým silám se podařilo prolomit nepřátelské linie u obce Tolmin a dosáhnout tak jednoho z nejvýznamnějších vítězství na této frontě. Uvádí se, že na rakouské straně se bojů zúčastnilo na 9 000 bosenských vojáků, což představovalo až pětinu všech nasazených sil monarchie v tomto úseku.

Vzpomínání na padlé

Rozpad rakousko-uherské říše vedl také k rozpuštění bosenských jednotek. Ty si však za pouhých 35 let své existence vybudovaly slušnou reputaci a hluboko se vryly do historické paměti. V Dolomitech v Rakouské republice i v dnešním Slovinsku vyrostla řada pomníků odkazujících na Bosňany – jeden z nejznámějších se nachází u Logu pod Mangratom na západě Slovinska a znázorňuje rakouského horského myslivce po boku bosenského pěšáka. Zvláštní místo paměti představuje vojenský hřbitov pod Monte Meletta, kde došlo k nejznámější bitvě BHIR 2.

V hrobech odpočívá několik set balkánských vojáků různých vyznání a místo je vnímáno jako jeden ze symbolů smíření bosenských etnik. Pravidelně tam dochází ke vzpomínkovým akcím, na nichž se katolický a pravoslavný kněž spolu s muslimským imámem modlí za padlé krajany. Ve spolkové zemi Štýrsko je pak jedna z říjnových nedělí oficiálním vzpomínkovým dnem věnovaným bosenským vojákům. Pomník jim v roce 1929 věnovala také Vídeň a Italové uctili statečnost svých protivníků pojmenováním jednoho z horských průsmyků Passo del Bosniaco – Bosenský průsmyk.

Rozporuplný odkaz

Z řad někdejších rakouských pluků však vzešly také pozdější bosenské jednotky bojující po boku nacistů za druhé světové války. Především Chorvati a Muslimové se v mnoha případech nikdy nesmířili se vznikem Jugoslávie a patřili k hlavním stoupencům iredenty. Příkladem může být Muhamed Hadžiefendić, vyznamenaný poručík bojující za Rakousko v italských Alpách.

TIP: Balkánská krize: Jak se dostala Bosna a Hercegovina pod vládu Rakušanů?

Ten pokračoval ve vojenské kariéře i za nového režimu, když však Jugoslávii v roce 1941 napadly státy Osy, s celou svou jednotkou se vzbouřil a vpadl obráncům země do zad. Poté se stal jedním z organizátorů muslimských milicí a později verboval muže do divize Waffen-SS „Handschar“, než jej v roce 1943 zabili partyzáni. Právě tato pozdější historie tak nezřídka na prvoválečné bosenské jednotky vrhá temnější světlo. 

Po smrti svého manžela Ludvíka Jagellonského se královna Marie Habsburská přesunula do dnešní Bratislavy. V roce 1530 se po poradě se svými sourozenci Karlem V. a Ferdinandem I. odebrala do Nizozemí, kde po 24 let vykonávala vysoký úřad královské místodržící.

Orientovala se přitom na dynastické zájmy staršího bratra Karla a poněkud opomíjela toho mladšího. To bylo trochu paradoxní, jelikož Ferdinand se stal Karlovým spoluvladařem. Projevilo se to docela ostře při prosazování takzvané španělské sukcese (nástupnictví), což nebylo nic jiného než vyzdvižení zájmů španělských Habsburků v říši na úkor rakouské větve. Plynulo z ojedinělé konstelace, kdy byl Karel V. jakožto římský císař současně španělským králem. A takto měl pokračovat i jeho syn Filip II.

Smutek až do smrti

Marie byla mnohostranně nadaná a nechybělo jí strategické myšlení. A údajně ani vojenské schopnosti! V Nizozemí totiž iniciovala zřízení linie opevnění na jihu země a také klíčový přístav Antverpy se za jejího dohledu proměnil v moderní pevnost. Mladá vdova byla konfrontována i s řadou vnitřních problémů, jako třeba mohutné hnutí novokřtěnců, případně nutnost potlačit revoltu v Gentu. Podílela se také na vypracování augšpurské smlouvy v roce 1548, jíž byly nizozemské spojené provincie docela výrazně uvolněny z dosavadního těsného svazku vůči říši.

TIP: Za krále dítěte: Jagellonská hvězda na českém trůnu zhasla u Moháče

Po celý život nosila prostý černý oděv, což její současníci nemohli pochopit. Ve spojení s jejími vladařskými schopnostmi, ale i fyzickou odolností tato image způsobila mnohá nepochopení. Nejeden soudobý kritik poměrů a společnosti o ní hovořil jako o mužatce. Sklonek života prožila Marie ve Španělsku. Zemřela ve stejném roce jako Karel V. Je pohřbena v Escorialu nedaleko Madridu. 

„Jedete na dovolenou do Řecka. No to je skvělé! Cože? V únoru!?“ Podobných reakcí na naši cestu k jezeru Kerkini jsme si vyslechli několik. Přitom je toto místo, kde se lze ocitnout doslova na dosah impozantních pelikánů kadeřavých, i v zimě zaslíbeným rájem milovníků ptactva.

V mlhavém ránu hledíme poprvé v životě na hladinu jezera Kerkini. Před námi se do dáli rozprostírá chladná vodní plocha, jejíž druhý břeh mizí kdesi v ranním oparu. O konečnosti této zdánlivě nekonečné hladiny nás zcela jasně ubezpečuje teprve monumentálně se zdvíhající hradba horského hřebene jménem Belasica, jehož zasněžené štíty se nad jezerem vypínají do více jak dvoutisícové výšky. 

Vybaveni na setkání s pelikány

Jitřní paprsky vycházejícího slunce zabarvují sníh na vrcholcích hor do růžova. Hladina je klidná jako skleněná deska odrážející světlo nadcházejícího rána. Na chvíli v němém úžasu zapomínáme, proč tu vlastně jsme. Podmanivost okamžiku nás zcela pohltila. Naše myšlenky se v tu chvíli vznášejí kdesi vysoko nad vodami jezera a na oblázkovou pláž je vrací až zaskřípění lodního kýlu o pobřežní mělčinu. 

Ve člunu ovšem nesedí náš místní průvodce Nicolaos, jehož bárka má modrou barvu. Ke břehu dorazil člun barvy hnědé, z nějž s úsměvem vystupuje jakýsi rybář a vyndává ze dna bárky bednu plnou ryb. Obrací se na nás a skromnou angličtinou pronáší: „Ten euros.“ Dost váháme, zda zaplatit požadovanou sumu, když rybář přidá další větu, která naše váhání ukončí: „No fish, no pelicans!“ To zní logicky – když nebudeme mít pelikány na co nalákat, tak nám sotva věnují svůj čas a patřičnou pozornost. A tak nyní, když už máme a snad i víme vše podstatné, může naše safari s pelikány kadeřavými (Pelecanus crispus) začít… 

Ptačí byznys a drezúra pelikánů

Nikolaos je jedním z Řeků, kteří pochopili, že ptačí turistika může být solidním způsobem obživy. Podobně jako on si vydělávají i další obyvatelé vesnic v okolí jezera Kerkini, i když cesta každého z nich k nové profesi byla různá. Sám Nikolaos si před deseti lety při autonehodě poranil koleno. Zranění bylo tak vážné, že ani po několika složitých operacích a letech rehabilitace se zcela nezotavil. Koleno je dodnes nefunkční a Nikolaos na pravou nohu viditelně kulhá. Jeho cena na trhu práce tak rapidně klesla. Před pár lety ale založil rodinnou firmu. Vlastní patřičnou licenci, která mu umožňuje poskytovat služby milovníkům ptactva a klienty ubytovává v penzionu svých rodičů. 

O tom, že je člověkem na svém místě a že ptákům je opravdu potřeba rozumět, nás Nikolaos beze zbytku přesvědčil. Lákání pelikánů na jejich přirozenou potravu – ryby – má podle něj v chráněném území svá pravidla. Ptákům by měla být předhozena maximálně jedna ryba za minutu a po pěti minutách krmení je nutné nechat pelikány na 15 minut v klidu. Teprve pak je možné pokračovat v témže režimu.

Samotné ryby ale k pořízení dobrého snímku nestačí. Člověk krmící pelikány by měl mít schopnosti srovnatelné s krotitelem hadů a Nikolaos je v tomto opravdový mistr. Sám je fotograf a dokáže velmi citlivě a šetrně doslova naaranžovat pelikány na místa s nejlepšími světelnými podmínkami, s nejlepším pozadím, po jednom nebo ve skupině. Ti pak jako zhypnotizovaní rybou v jeho ruce čekají, vzlétají nebo naopak přistávají na hladině jezera. Nakonec připlouvají doslova na dosah ruky. A foťáky cvakají a cvakají. Každý další snímek je lepší, než ten předchozí a úplně jiný. Není divu, že Nikolaových služeb již využili mnozí světoví fotografové.

Za plameňáky se sklopeným hledím

Kromě pelikánů jsme ovšem chtěli vidět i další klenot místní avifauny – plameňáky růžové (Phoenicopterus roseus), kteří na Kerkini pravidelně tráví zimu. Jejich počty nejsou velké, všehovšudy jde o asi 200 zimujících exemplářů. Na rozdíl od pelikánů je nelze nalákat na chutnou rybu ani se dostat do jejich blízkosti. Ryby nežerou a nadto jsou velmi plaší a při překročení určité vzdálenosti odlétají. Za letu s elegantně nataženým krkem a dlouhýma nohama vypadají jako růžové cukrkandly. Přístup k plameňákům z vody zase znemožňuje mělčina, na níž se zdržují. Čluny se zde brzy začnou bořit do bahna mělkého jezerního dna. Přesto jsme spolu s dvěma polskými turisty podél severního břehu za plameňáky vyrazili. 

Po cestě jsme měli možnost poměrně zblízka sledovat a fotografovat velmi vděčný ptačí druh – kormorány malé (Phalacrocoracs pygmeus). Přestože byl teprve začátek února, objevovali se zde převážně v párech a jevili již nyní příznaky toku. Na rozdíl od kormoránů v českých krajích nebyli vůbec plaší, a stali se tudíž ideálním objektem pro naše objektivy.

Mokřad světového významu

Jezero Kerkini vlastně žádným jezerem není. Je to umělá vodní nádrž ležící na tocích řek Stymoron a Kerkinitis, jejíž hráz byla vystavěna již v roce 1932. V průběhu druhé světové války však byla hráz poškozena a opětovně obnovena teprve v roce 1980. Chrání před záplavami území, jež byla pravidelně postihována povodněmi při tání jarních sněhů. Rozloha jezera se mění v závislosti na ročním období a přísunu srážek. Pohybuje se od 54 do 72 km². Jezero je biosférickou rezervaci a je chráněno tzv. Ramsarskou úmluvou, která zavazuje smluvní státy k ochraně mokřadových oblastí.

TIP: Záplava růžových per: Tisíce plameňáků zimujících na Kypru

Oblast jezera Kerkini ale neposkytuje útočiště jen ptákům, ale také mnoha dalším druhům živočichů. Můžete se zde setkat s velkým mnoha druhy savců, jako jsou šakali, vlci, kočky divoké, vydry, lasičky, jeleni, divocí králíci, prasata a další. Do nezaplavených částí jezera byly vysazeni buvoli vodní.

Vnitřní zemské jádro si můžeme představit jako „planetu uvnitř planety“. Podle toho, co něm víme, má poloměr zhruba 1 300 km a teplotu okolo 5 400 °C, čímž se blíží podmínkám na povrchu Slunce. Pravděpodobně jej tvoří směs niklu a železa, mohlo by jít ale také o extrémně hustou kouli plazmatu.

Jistotu o jeho složení pochopitelně nemáme, neboť k zemskému jádru se nejspíš nikdy nepřiblížíme. V prostředí ohromných teplot, zdrcujícího tlaku a zničující radioaktivity by nepřežila ani žádná současná hlubinná sonda. Navíc by se nejprve musela provrtat skrz víc než 6 000 km hornin a kovů. V porovnání s dosažením jádra naší planety představuje i mise na okraj Sluneční soustavy triviální podnik. Přesto existují způsoby, jakým mohou vědci vnitřní jádro Země studovat, aniž bychom jej museli přímo spatřit.

Cesta do středu Země

Jedním ze způsobů, jak zkoumat tajemství zemského jádra, je měření nepatrných rozdílů v seismických vlnách, které vznikají při zemětřeseních a při jaderných explozích. Právě na analýze seismických vln ze zemětřesení stojí i nový výzkum čínských vědců.

Podle zjištění Xiaodong Songa a Yi Yanga z čínské Pekingské univerzity se rotace vnitřního jádra kolem roku 2009 téměř zastavila a poté se obrátila opačným směrem. „Domníváme se, že vnitřní jádro rotuje vzhledem k zemskému povrchu sem a tam jako na houpačce.“ Jeden cyklus této houpačky podle nich trvá přibližně sedm desetiletí, „což znamená, že rotace mění směr zhruba každých pětatřicet let,“ uvedli vědci pro AFP.

Výzkumníci uvádějí, že jádro změnilo směr na počátku 70. let 20. století a předpovídají, že další obrat nastane v polovině 40. let 21. století. Toto otáčení podle nich zhruba odpovídá změnám v délce dne – malým odchylkám v přesné době, kterou Země potřebuje k otočení kolem své osy a změnám magnetického pole Země. V současné době se tak podle vědců nacházíme zhruba uprostřed jednoho z těchto cyklů.

Na počátku 70. let se podle čínských vědců vnitřní jádro vzhledem k zemskému povrchu neotáčelo. Od té doby se postupně roztáčelo zvyšující se rychlostí směrem na východ, až nakonec překonalo rychlost rotace zemského povrchu. Poté se jeho rotace zpomalila, až se v určitém bodě mezi lety 2009 a 2011 opět zastavilo. Nyní se podle vědců vnitřní jádro začíná postupně otáčet (vzhledem k zemskému povrchu) směrem na západ. Pokud jde skutečně o cyklické chování, pak by mělo docházet k postupnému zrychlení jeho rotace a následnému zpomalení někdy ve 40. letech 21. století. Tím by došlo k završení a dokončení celého cyklu.

Není důvod k obavám

Přestože závěry čínských vědců zní jako scénář ke katastrofickému filmu, není podle nich důvod k obavám. Pokud mají čínští vědci pravdu, změny v rotaci jádra nejspíš nikterak hmatatelně neovlivňují náš život. V opačném případě bychom si nějakých změn (vzhledem k relativní krátkosti celého intervalu) nejspíš museli všimnout.

TIP: Cesta k jádru: Jaké podmínky panují v samém středu Země?

Odborníci, kteří se na studii nepodíleli, se k jejím výsledkům vyjádřili pro média opatrně. „Jedná se o velmi pečlivou studii vynikajících vědců, kteří do ní vložili velké množství dat. Žádný z modelů ale podle mého názoru nevysvětluje všechny údaje příliš dobře,“ říká například John Vidale, seismolog z Jihokalifornské univerzity.

Samotný název Kuks pochází pravděpodobně z německého slova kuckus (kux, cux), což znamená „podíl na výnosu z dolu“. Podle pověstí se v labském údolí pod dnešním hospitálem kdysi těžilo zlato. V úbočí nad řekou navíc vyvěraly prameny, o nichž se v okolí říkalo, že mají léčivou moc. 

Velkolepý projekt

Roku 1684 zdědil Kuks coby součást panství Choustníkovo Hradiště hrabě František Antonín Špork (1662–1738). Tento bohatý a vzdělaný velmož se narodil jako syn vestfálského vojáka, který to v 17. století dotáhl z bubenického sluhy až na majetného císařského generála. Špork tak celý život trpěl komplexem ze svého nízkého původu, kvůli němuž na něj stará rodová šlechta často hleděla trochu přezíravě. O to horečnější byla veškerá jeho činnost a snaha prosadit se. Jakmile se tedy doslechl o kukských pramenech, rozhodl se udělat něco, nad čím všichni zůstanou stát v úžasu – vybudovat lázně světové úrovně a získat tak ve společnosti místo, o kterém byl přesvědčen, že mu plným právem patří. 

Nápad vytvořit luxusní lázeňské středisko nepředstavoval ani zdaleka takovou utopii, jak by se na první pohled mohlo zdát. Karlovy Vary, jediné fungující lázně v Čechách, se v té době nacházely teprve v plenkách. Skládaly se pouze z pramene chráněného dřevěnou boudou a tamější hosté se museli ve svých požadavcích na pohodlí značně uskromnit. Hrabě nařídil poslat vzorky kukské vody k rozboru a postaral se o to, aby odborníci potvrdili, že voda má léčebné účinky, ačkoliv to nebyla tak docela pravda. 

Následně povolal Špork do svých služeb známého italského architekta Giovanniho Battistu Alliprandiho a předestřel mu svou představu. V malebném údolí rozděleném řekou Labe hodlal vybudovat areál podobný Fontainebleau, oblíbenému sídlu francouzského krále Ludvíka XIV. ( 1643–1715). 

Vše, nač si jen vzpomeneš

Práce začaly již roku 1692. Pramen dělníci překlenuli pískovcovými deskami a nad ním vybudovali kapli Nanebevzetí Panny Marie, kousek od ní poté vznikl hostinec U Zlatého slunce. K Labi vedlo mohutné kaskádové schodiště zdobené sochami Tritonů, zakončené kašnou se sochou Polyféma, který v ústech držel píšťalu a v zádech skrýval hrací mechanismus poháněný proudící vodou. Břehy řeky spojoval most zdobený malovanými dřevořezbami harlekýnů, za nímž se nacházely fontány, letohrádek s kulečníkem a holubník.

Roku 1702 vzniklo vedle hostince dřevěné divadlo, ve kterém se hrály italské opery a dramata. Do zámecké obory nechal hrabě dopravit 28 daňků a dolní louku nařídil upravit na závodiště zvané rejdiště – návštěvníci se zkrátka nesměli ani chvilku nudit. Vznikla rovněž krytá kolonáda, jaká neměla v Evropě obdoby.

Roku 1710 byl dokončen lázeňský zámek, v jehož přízemí se nacházely místnosti s vanovými koupelemi, zatímco v horním patře měl Špork své komnaty. Od zámku do okolí vedly promenádní arkády, k nimž přibyl orloj, několik budov pro lázeňské hosty a další příležitostné stavby. Jako poslední doplnil komplex okolo roku 1722 takzvaný dům filozofů s rozsáhlou knihovnou.

Lázeňský komplex Kuks na vyobrazení z první poloviny 18. století. (ilustrace: British Museum, CC0)

Zatímco na levém břehu vznikaly budovy určené pro společenský život, tomu pravému měl vévodit špitál s kostelem Nejsvětější Trojice. Stavba byla zahájena roku 1707. Takřka současně s kostelem, jehož krypta sloužila jako hraběcí hrobka a jakési mauzoleum svého zakladatele, vznikaly také budovy po obou stranách chrámu – budoucí konvent a křídlo určené pro válečné vysloužilce a přestárlé muže ze Šporkova panství. Péče o vdovy, sirotky a jiné potřebné byla pro šlechtu sice povinná už odedávna, ovšem něco tak velkorysého nemělo v Čechách obdoby. Zároveň se zřizovala také špitální zahrada, za níž vznikl hřbitov s kaplí.

Roku 1713 pak získal Špork do svých služeb sochaře Matyáše Bernarda Brauna, který celý areál vyzdobil bezpočtem skulptur a fontán. Mezi nejznámější z nich patří soubor Ctností a Neřestí či sochy v areálu lesa Betlém u Kuksu. 

Obvinění z kacířství

Nedlouho po dokončení lázeňského komplexu se Kuks stal stejně slavným jako lázně Cáchy nebo Baden Baden. Radost ovšem hraběti kalily neustálé spory s jezuity vlastnícími sousední panství Žíreč. Z celkem bezvýznamného konfliktu o jakýsi pozemek postupně vyrostl problém, který se vznětlivý Špork rozhodl řešit po svém. Na hranici panství nechal vztyčit obrovskou sochu Božího rytíře, který mířil svým mečem na pozemky jezuitů. Představitelé řádu ho však donutili skulpturu odstranit a obvinili hraběte z držení a šíření zakázaných knih, jako byl luteránský spis Píseň předků. Špork se skutečně na distribuci podobných spisů osobně podílel, a některé tituly nechal dokonce sám vytisknout. 

Spor se vyhrocoval a 26. července 1729 vtrhl do Kuksu oddíl kyrysníků, který zkonfiskoval zdejší rozsáhlou knihovnu. Samotný hrabě skončil ve vazbě a královský místodržící ho obžaloval z kacířství a šíření hereze. Návrh trestu zněl hrozivě. Žalobce žádal odebrání inkolátu, konfiskaci veškerého majetku, spálení knih, pokutu 100 000 zlatých a doživotní přísné vězení bez možnosti odvolání. Ke Šporkově štěstí na tuto možnost nakonec nedošlo a hrabě vyvázl pouze s pokutou ve výši 6 000 zlatých. Zbytek svých dnů ovšem prožil jako zlomený muž, který se neustále strachoval o svůj život. Zemřel 30. března 1738 ve věku 76 let v Lysé nad Labem. Jeho tělo bylo následně s velkou okázalostí pohřbeno v rodinné hrobce v Kuksu.

TIP: Vodou ke zdraví a slávě: Osudy zakladatele vodoléčby Vincenze Priessnitze

Se stejnou rychlostí, s jakou pohádkový Kuks vyrostl, po necelých čtyřech desítkách let také zanikl. Zkázu areálu zahájil krátce po Šporkově smrti jeho zeť František Swéerts, když nechal v lázeňském komplexu vykácet stinné lipové aleje a místo nich poručil vysázet ovocné stromy. Další citelnou ránu zasadila Kuksu povodeň, která se roku 1740 prohnala údolím a zničila vše, co jí stálo v cestě. Ani další dědicové neměli o opravu a údržbu místa valný zájem, takže lázně brzy ztratily svou někdejší slávu, a nakonec upadly zcela v zapomnění. Po opakovaných povodních a požáru v roce 1896 byly lázeňské budovy postupně zbourány a roku 1901 šly k zemi také trosky zámku. Z celého výstavného areálu tak zůstal stát pouze špitál s kostelem.

Už v době, kdy se rozbíhala sériová produkce Leopardu 1, mysleli Němci na nástupce. Původně se jím měl stát vysoce pokročilý MBT-70, který vzešel ze společného vývojového projektu se Spojenými státy. Ukázal se však jako příliš komplikovaný, takže v lednu 1970 obě vlády projekt zastavily a pustily se do vývoje vlastních tanků, při němž využily řadu technologií ze „sedmdesátky“.

Za oceánem se z těchto kořenů zrodil M1 Abrams, Němci vsadili na další evoluci leopardu. V průběhu 70. let zkoušel tým Krauss–Maffei několik prototypů a demonstrátorů, z nichž některé vyhlížely značně futuristicky, ovšem vyhrálo klasické uspořádání. Oproti předchozímu typu Němci – na základě zkušeností Izraelců z jomkipurské války – zesílili pancéřovou ochranu. Zároveň do jisté míry obnovili spolupráci s Američany, takže oba vyvíjené tanky sdílely alespoň některé součástky včetně laserového dálkoměru.

Přes veškeré snahy konstruktérů testy prototypů Leopardu 2AV dopadly nejednoznačně. Někteří generálové kvůli tomu prosazovali zrušení projektu, s tím, že by se do výzbroje zařadila upravená verze abramsu nebo modernizovaný Leopard 1A4. Nakonec novinka v dalších zkouškách přece jen obstála. 

První obrněnce Bundeswehr objednal v roce 1977 u společností Krauss–Maffei (nyní součást koncernu KNDS) a Maschinenbau Kiel. Premiérový exemplář převzal v říjnu 1979 a o další tři roky později už Němci disponovali 380 Leopardy 2. Do začátku 90. let toto číslo narostlo na 2 125 kusů v různých verzích, které plynuly z průběžných snah o vylepšování původního designu. Do zahraničí Berlín vyvážel jak nově zkompletované stroje, tak vozidla vyřazená po konci studené války ze zredukovaného Bundeswehru. Celkový počet postavených šelem se pohybuje kolem 3 600 kusů. 

Mohutná výzbroj 

Dnes nejrozšířenější neamerický obrněnec mezi státy NATO je typickým zástupcem hlavních bojových tanků (MBT, Main Battle Tank) 3. generace, která se objevila na přelomu 70. a 80. let. Kolos dostal do vínku standardní uspořádání západních MBT – disponuje obrněnou korbou s motorem vzadu a prostorem řidiče v přední části, zatímco pracoviště velitele, střelce a nabíječe se nacházejí v plně otočné věži.

Hlavní výzbroj představuje 120mm kanon Rheinmetall s hladkým vývrtem a manuálním nabíjením. Hlaveň má v základním provedení délku 44 ráží (u nejmodernějších verzí jde o 55násobek kalibru) a je osazena ejektorem pro odvádění prachových plynů. Díky spřažení s pokročilým systémem řízení palby EMES 15 dosahuje vysoké přesnosti. Může pálit různými druhy střeliva, vezená zásoba munice činí 42 kusů. Nejvýkonnější granát DM53 dokáže na dva kilometry prorazit ocelový pancíř o síle 750 mm.

Střelec pracuje s denním i nočním zaměřovačem a laserovým dálkoměrem, velitel disponuje samostatným panoramatickým přístrojem, který taktéž zahrnuje denní a noční kanál. Sekundární výzbroj sestává z dvojice kulometů ráže 7,62 mm s celkovou zásobou 4 750 nábojů. Jeden automat zůstává spřažen s kanonem, druhý našel své místo na ručně ovládané lafetě u velitelova poklopu. Mohutná věž má na každé straně čtyři páry zadýmovacích granátometů. 

Přežít osádce v boji i v zamořeném prostředí pomáhá filtrační systém účinný proti zbraním hromadného ničení, stejně jako automatický hasicí systém. Základ ochrany však samozřejmě tvoří sofistikovaný kompozitní pancíř, jehož odolnost v čelních partiích korby odpovídala u prvních verzí 600 mm oceli. U vylepšených variant představuje ekvivalent 900 mm ocelového pancíře a na věži údajně až 1 500 mm. Za špičkovou ochranu nicméně Leopard 2 platí vysokou hmotností, jež postupně narostla až na 70 tun. 

Neustálá evoluce

Taková váha vyžaduje silný „powerpack“ (pohonnou soustavu tvořenou motorem a převodovkou). Volba padla na turbodieselový dvanáctiválec MTU MB 873 Ka-501 o objemu 48 l, který generuje přes 1 100 kW. Hydraulická převodovka se čtyřmi stupni pro jízdu vpřed a dvěma pro couvání převádí tento výkon na hnací kola umístěná v zadní části. Nechybí sedm párů pojezdových kol zavěšených na torzních tyčích, pár napínacích kol vepředu a čtyři dvojice napínacích kladek. Tato kombinace umožňuje Leopardu 2 i přes enormní váhu uhánět po silnici rychlostí 72 km/h, což z něj podle některých zdrojů činí nejrychlejší MBT na trhu. K dobré průchodnosti terénem napomáhají široké pásy s 82 ocelovými články a gumovými patkami. 

Průběžné modernizace si vyžádaly změnu označení stroje – původně se nazýval jen Leopard 2, posléze se základní provedení přejmenovalo na 2A0. Nejvíce vyráběnou se stala varianta 2A4 produkovaná na přelomu 80. a 90. let, jež vznikla v 1 075 kusech osazených vylepšenou věží nebo automatizovaným systémem řízení palby. V armádách NATO dosáhla většího významu modifikace 2A5, kterou lze od starších leopardů poznat podle zesíleného pancíře čela věže. Zatímco dosud jej měly německé tanky svislé, od verze 2A5 získala tato partie charakteristický klínovitý profil. Zároveň inženýři zesílili ochranu boků a velitelův zaměřovač doplnili o infračervený kanál. Leopard 2A6 obdržel účinnější kanon se zmíněnou prodlouženou hlavní, současný vrchol vývoje představuje model 2A7 prezentovaný v roce 2010. Oproti starším bratrům může být vybaven modulárním pancířem a chlubí se lepšími jízdními vlastnostmi. 

TIP: Nový tank pro českou armádu: Hledání náhrady za vysloužilé T-72

Kromě Bundeswehru slouží Leopard 2 v osmi dalších zemích NATO: v Kanadě, Dánsku, Norsku, Nizozemí, Polsku, Portugalsku a Španělsku. Provozují ho též ozbrojené síly neutrálních států starého kontinentu včetně Rakouska a Švýcarska, byť dva z nich – Finsko a Švédsko – v reakci na ruskou invazi na Ukrajinu už požádaly o přijetí do aliance.

Z mimoevropských uživatelů můžeme uvést Chile, Singapur, Katar a Indonésii. Intenzivně své leopardy používá Turecko, které je nasadilo v Sýrii. Na horké půdě však Turci několik strojů ztratili a minimálně dva ukořistil Islámský stát.