Mohutný systém Super Heavy Starship, který vyvíjí společnost SpaceX, má sloužit pro přepravu nákladu i posádek k Měsíci či Marsu a k dalšímu využití. Sestava Super Heavy Starship je plánována jako dvoustupňová, plně znovupoužitelná kosmická raketa. 122 metrů vysoká sestava má dopravovat na nízkou oběžnou dráhu přes 100 tun nákladu – tedy výrazně víc než jakýkoliv jiný nosič od konce provozu Saturnu V, jenž dopravil člověka na Měsíc. 

Během včerejšího dne sestava vůbec poprvé úspěšně absolvovala tzv. „mokrý test“ (Wet Dress Rehearsal), tedy zkušební naplnění nádrží rakety palivem, po kterém nenásleduje zážeh, ale opětovné vypuštění. Během „mokrého testu“ se prověřuje výměna dat mezi rampou, nosičem a pozemním střediskem, ověřují se jednotlivé kroky včetně tankování nádrží. První a horní stupeň sestavy během tohoto testu pojmul 10 milionů liber (4,5 milionu kilogramů) kapalného kyslíku a kapalného metanu.

TIP: Napopáté úspěšně: Horní stupeň rakety Starship SN15 dokázal přistát

Jde o důležitý milník na cestě k prvnímu orbitálnímu letu sestavy. Ten by mohl podle Elona Muska přijít již velmi brzy. Na inženýry SpaceX ale čeká ještě řada výzev – především zážeh všech 33 motorů Raptor Booster 7. Doposud jich SpaceX otestovala současně „jen“ 14.

Historie sňatkové anonce sahá až ke sklonku 17. století, kdy se třicetiletý Angličan prostřednictvím Houghtonského týdeníku poohlížel po mladé dámě, která by oplývala sumou 3 000 liber. Stejně k věci se ve svém dopise nebála jít i první žena, jež se podat inzerát osmělila až o století později, v roce 1797. Elisa svými požadavky na muže „vzhledného, slušně vychovaného a z dobré rodiny“ vyvolala naprosté pobouření a pochybnosti, zda text opravdu napsala žena – vzhledem k tomu, že tehdy platilo za společensky nepřijatelné, aby si příslušnice něžného pohlaví sama hledala partnera.

Racionalita nutná, láska vítaná

Předminulé století bylo v oblasti partnerských námluv věkem konzervativním, striktně dbajícím na stanovené tradice. Romantická láska rozhodně nepatřila k nejdůležitějším faktorům pro vstup do manželství, a ještě v 50. letech nepřekvapilo, že se budoucí partneři dopředu neznali. V měšťanském a venkovském prostředí nebylo totiž manželství v rukou nevěsty a ženicha, nýbrž rodičů a takzvaných dohazovaček. Majetek, peníze a společenské postavení – tyto parametry se tyčily vysoko nad vzájemnými sympatiemi nastávajících, které byly oceňovány spíše jako příjemný doplněk, nikoliv podmínka k uzavření sňatku.

S postupným uvolňováním a rozkvětem společenského života se v druhé polovině 19. století staly dějištěm předsvatebních domluv měšťanské „kinderbály“, ale i tenisové kurty, na kterých se bariéry mezi dívkami a chlapci začínaly pomalu probourávat. Děti dělníků a řemeslníků zas navštěvovaly taneční zábavy a na venkově se chodívalo „k muzice“.

Těchto standardních forem poznávání se ovšem nemohl účastnit každý – jedincům, kteří na společenské akce neměli čas nebo peníze, případně v okolí nenašli žádné potenciální kandidáty na partnerství, přispěchala na pomoc nově vzniklá inzerce v novinách, která se nabízela jako nejjednodušší alternativa. Skrz dopisování se tak mohli lidé z různých krajů seznámit dříve, než došlo ke klasickým osobním schůzkám.

Od nepřístojnosti k obvyklosti

Antonie Čelakovská se v dopise adresovaném Boženě Němcové z 16. ledna 1848 rozvášňuje nad německou rubrikou „Heiratsgesuche“ (žádosti o sňatek) ve vratislavských novinách: „O takovém nešvaru nemáme v naší drahé otčině žádného pojmu, a dá-li Bůh, nikdy se ho nedočkáme…“ Dámě se její přání každopádně nesplnilo, česká rubrika Nabídnutí sňatku totiž vznikla, i když jí na popularitě nepřidával pro inzerenty značně ponižující název. Jiná možnost seznámení, než za účelem vstupu do manželství, ale tehdy nebyla akceptovatelná, a inzeráty tím pádem měly oproti těm dnešním mnohem serióznější charakter.

Tento trend začal v 2. polovině 19. století lákat čím dál více osamocených duší, a přestože inzeráty jako vybočující novinka schytávaly těžkou kritiku, vysloužily si řádné místo na posledních stranách Lidových novin a Národních listů a v průběhu let posloužily desetitisícům zájemců. Předsudky vůči seznamkám se začaly rozplývat s blížícím se 20. stoletím. Kniha o slušném chování z roku 1896 kupříkladu nabídnutí sňatku skrz tiskoviny vyzdvihuje jako skvělou variantu, která natolik zevšedněla, že na ní není nic „ponižujícího či nepěkného“ a spousta párů se díky této možnosti těší ze šťastného manželství.

Inzeráty sloužily také pro pobavení nejrůznějších vtipálků. Zde dlouhodobě nezaměstnaný muž hledá ženu ze stejného oboru.

Mezi základní informace, nacházející se i v té nejstručnější nabídce, patřil alespoň přibližný věk inzerenta. Lidé šli s kůží na trh za účelem brzkého sňatku, jejich průměrný věk se proto pohyboval okolo 30 let, což bylo číslo lehce převyšující průměrné stáří při vstupu do manželství v 2. polovině 19. století. K inzertním přispěvatelům totiž rozhodně nepatřili jen lidé mladí a svobodní, nýbrž i starší, a čas od času dokonce rozvedení. Poměrně často se po druhém společníkovi do života poohlížely vdovy a vdovci, nezapomínajíce se pochlubit počtem svých dětí.

Přestože bylo v 19. století úmrtí partnera chápáno (zejména u žen) jako určitá ekonomická slabina, velké množství mužů ve svých inzerátech přesto uvádělo, že by jim vdova rozhodně nevadila. Novinoví pátrači většinou toužili po druhé polovičce podobného věku, muži tradičně po ženě trochu mladší a ženy po muži trochu starším. Našla se ovšem i osmačtyřicetiletá vdova, která prahla po vztahu se sedmdesátníkem.

Čím majetnější, tím atraktivnější?!

Jako zásadní mužská role se vnímala schopnost materiálně zabezpečit rodinu. Proto v inzerátech často zaznívalo přání žen na muže v „zajištěném postavení“, některé dokonce požadovaly chotě konkrétní profese – v očích inzerentek byli atraktivní zejména státní úředníci, advokáti, učitelé a lékaři. I v tomto se ale rozhodně neshodly všechny dámy, jedna dala například jednoznačně najevo, že „MUDr.“ nepřichází v úvahu.

Zmínka o výši majetku muže a věna ženy patřila k zásadním informacím vyjímajícím se na začátku novinových vzkazů. Většinou k sobě tíhli lidé se srovnatelným finančním zaopatřením. Když už tomu tak nebylo, společensky přijatelnější variantou bylo, že muž „pozvedl“ ženu, proto se spíše ony nezdráhaly do inzerátů uvést, že jsou „chudobné“. Avšak i muži si někdy chtěli polepšit a netajili se svým obchodním záměrem. Třeba někteří důstojníci uváděli nejenom, jakou peněžní částkou by nevěsta měla být obdařena, ale bezostyšně přiznávali, že mají zájem o „finanční svatbu“.

Inzerát se nebál podat jak kovářský pomocník s naspořenými 720 zlatými, tak majitel usedlosti v hodnotě 130 000 zlatých. Paleta povolání byla opravdu pestrá – svatbu plánoval ředitel firmy, zámožná žena, sládek, zahradník, ale i vychovatelka či žena v domácnosti. Nejčastěji se ovšem čtenáři v novinách setkávali s po choti pátrajícími úředníky, obchodníky, průmyslníky a majiteli hospodářství. Přestože se s příchozím 20. stoletím začaly na stránkách periodik zjevovat i první výdělečně činné, samostatné ženy, převažovala stále poptávka po slušně vychovaných, citlivých hospodyních s kladným vztahem k domácnosti a výchově dětí.

Dobrá povaha nad zlato

Sdělení inzerátů víceméně korespondovala s dobovými konvencemi založenými na protikladných rolích a oddělených světech muže a ženy. Přesto se v tištěných sloupcích zrcadlila široká rozmanitost společnosti, ve které se vždy najdou výjimky potvrzující pravidlo. Typický stereotyp racionálního živitele v inzertních řádcích narušovali třeba muži chlubící se svou něžnou, ušlechtilou a dobrosrdečnou povahou nebo jedinec hledající ženu „upřímného srdce a dobrého humoru“.

Ženy naopak velmi často vyzdvihovaly svou vzdělanost a inteligenci, což nebyly zrovna hodnoty, které by byly od žen společností prioritně vyžadovány, přesto, s měnícím se postavením žen v 19. století, se rády pochlubily například svým hudebním a literárním vzděláním.

Na stránkách periodik tím pádem šlo najít dobrou pianistku, muže hledajícího hlavně spokojenou partnerku, ale především spoustu lidí, pro které byla zásadním faktorem vlídná a dobrá povaha, nikoliv jen společenský a finanční status. Lidem tak bezesporu nebylo lhostejné, jaká osobnost bude po jejich boku stát, a začínali se čím dál více řídit vlastním úsudkem. Kupříkladu dědička mlýna a pozemků u Prahy ve svém inzerátu rezolutně odmítla, že by se na vývoji jejího budoucího vztahu jakkoliv podílel dohazovač. Na druhou stranu bylo stále časté, že nabídky za své ratolesti podávali rodiče.

Sto lidí, sto chutí – na nastávající byly v inzerátech kladeny všemožné nároky. Někteří si vysnili „upřímnou vlastenku“, pro jiné bylo zásadní náboženství. Další pisatelé přiznávali své tělesné „vady“ a chtěli si najít někoho, kdo by taktéž měl určité vzhledové „nedostatky“. O fyzickém vzhledu se nicméně bylo zvykem vyjadřovat spíše vyhýbavě. Ženy se samy popisovaly jako zdravé a hezké, ty starší pak jako zachovalé. Tehdejší metou krásy byl zřejmě zdravý chrup, ale i barva vlasů, kterou ženy často neopomínaly zmínit. Muži se o svém vzezření vyjadřovali ještě stručněji, většinou se omezujíce na prohlášení, že nejsou „nejošklivějšího zevnějšku“. 

Velké tankové bitvy nikdy nepředstavovaly hlavní náplň činnosti obrněných svazků. Ačkoli se bezpochyby jedná o atraktivní „disciplínu“, přímé souboje tanků se neodehrávaly zdaleka tak často, jak by se mohlo zdát. Tato vozidla se potýkala především s nepřátelskou pěchotou, často posílenou obrněnými transportéry nebo dělostřelectvem. Na druhé straně ale měření sil mezi jednotlivými tanky nebo menšími tankovými útvary nepředstavovalo na většině bojišť žádnou raritu, takže známe celou řadu střetů, v nichž tyto stroje hrály prim.

Následující text se pokusí sumarizovat rozdíly tankových bojů na východní a západní frontě v roce 1944. Toto časové období bylo zvoleno ze dvou důvodů. Zaprvé všechny strany konfliktu již používaly své vrcholné konstrukce, odhlédneme-li od některých pozdních variant či typů, které byly v menší míře nasazeny v roce 1945. Zadruhé Německo bylo na západě i východě po většinu doby v defenzivě, zároveň ale ještě nebylo zcela materiálně a lidsky vyčerpáno a podnikalo lokální protiútoky.

Draze zaplacené zkušenosti

Podplukovník Albin Irzyk, velitel 8. tankového praporu americké 4. obrněné divize, v roce 1946 napsal: „V diskusích ohledně tankových bojů druhé světové války mnozí zapomínají na fakt, že tank není vozidlo primárně určené k boji s jinými tanky. Jeho hlavním úkolem je proniknout do nepřátelského týlu, narušit jej, ničit zásobovací a komunikační trasy a celkově tam působit co největší zmatek. Toho osádka docílí především pomocí kulometů a tříštivo-trhavých granátů svého kanonu. Nicméně primární funkce kanonu spočívá v obraně vozidla ve chvílích, kdy vyčerpává nepřítele a ničí jeho týl. V některých případech je ale pár dobře umístěných ran z kanonu daleko účinější než palba spřaženého kulometu, takže i tato zbraň je často používána k ofenzivním úkolům.“

Pomineme-li zdlouhavé střety v Normandii, pak můžeme říci, že Francií postupovaly spojenecké tanky v podstatě bez potíží, neboť pronásledovaly ustupujícího nepřítele a zpravidla se utkávaly s vozidly pancéřovanými jen slabě nebo vůbec. Například střední tanky M4 Sherman navíc vykazovaly nízkou poruchovost a schopnost rychlých přesunů, čemuž napomáhalo i kvalitní týlové zabezpečení. Koncem roku 1944 se ale na americké obrněnce snesla vlna kritiky – právě v tomto období byly přinuceny často podstupovat souboje tank proti tanku.

Nedůvěra v tanky Sherman

Němci se najednou ocitli ve výhodě, protože stáli v obraně a jejich nejmodernější technika disponovala nadřazeným pancéřováním i palebnou silou. Že byly pomalejší, těžší nebo poruchovější najednou tolik nevadilo. V blátivém terénu útočník jen těžko manévroval nebo podnikal větší obkličovací operace. Američtí tankisté se museli pohybovat velmi pomalu, a i když spatřili nepřátelský obrněnec jako první, velmi často pouze sledovali, jak se jimi vypálený granát odráží od nepřátelského pancíře, aniž by způsobil větší škodu.

Značné množství shermanů tak Američané odepsali ve chvílích, kdy se jejich osádky snažily dostat blíž k nepříteli. Jejich obtíže navíc zvyšovala absence efektivní průbojné munice. Právě tato situace zasela do srdcí amerických tankistů i veřejnosti nedůvěru v obrněnce M4 Sherman. Ty sice nakonec dokázaly nepřítele zatlačit a dosáhnout stanovených cílů, zvládly to ale především díky velké početní převaze, s níž počítala také používaná taktika.

Podplukovník Irzyk ve svém poválečném rozboru také podotkl, že až na výjimky neprobíhaly bitvy, v nichž by se v jeden okamžik utkalo 50 nebo třeba „jen“ 20 tanků na každé straně. Nejčastější scénář zahrnoval pět amerických strojů proti jednomu panzeru, výjimkou ale nebyly ani střety, v nichž osamocená německá osádka čelila desetinásobné převaze.

Není věž jako věž

Situace na bojišti se začala měnit až koncem roku 1944 s příchodem shermanů vyzbrojených dlouhým 76mm kanonem. Navíc, jak praví okřídlené rčení, ďábel se skrývá v detailech. Jedním z nich byl bezpochyby i pohon otáčení věže, který americkým osádkám v přímém střetu s německými tanky zajišťoval značnou výhodu. Sherman totiž disponoval elektricko-hydraulickým systémem, který dokázal otočit věží o 360° za pouhých 15 vteřin, a to nezávisle na otáčkách, v nichž motor tanku právě pracoval.

Naproti tomu německé osádky pantherů a tigerů měly v tomto ohledu jisté potíže, neboť jejich hydraulické systémy otáčení byly pomalejší a navíc přímo závislé na aktuálním výkonu motoru. Při zařazeném vysokém převodovém stupni a s motorem na 3 000 otáčkách za minutu se sice věž Tigeru II mohla o 360° otočit za 10 vteřin, problém ale tkvěl v tom, že při takové zátěži existovala značná pravděpodobnost, že dojde k závažnému poškození agregátu Maybach. Němečtí tankisté tedy dostávali instrukce, aby nikdy nepřekračovali 2 500 otáček za minutu.

S tím, jak klesaly otáčky, pak zpomalovala i traverze věže. Při otáčení se zařazeným nízkým převodovým stupněm a nezávisle na výkonu motoru už „cesta“ věže kolem vlastní osy trvala plných 60 vteřin. Tento systém navíc vyžadoval precizní spolupráci mezi řidičem a střelcem – jen tak se dalo dosáhnout právě potřebné rychlosti traverze věže, kterou navíc nebylo možné udržet konstantní, pokud se obrněnec pohyboval. Vzhledem ke klesající kvalitě výcviku německých tankistů ke konci války byla taková souhra čím dál obtížnější.

V krupobití střel

U tanků Panther fungovalo otáčení ještě pomaleji – při zakázaných 3 000 ot./min trvalo 15 vteřin a například poslední verze tanku PzKpfw IV Ausf. J měla kvůli zjednodušení výroby otáčení pouze manuální! Obloukem se tak vracíme k taktice, kterou američtí tankisté používali – jestliže to bylo možné, vyslali proti osamocenému německému obrněnci čtyři nebo pět shermanů a pomocí rychlého manévrování jej doslova uštvali.

Pokračování: Pancíř proti pancíři (2): Nelítostné tankové souboje v roce 1944

Právě pomalé otáčení věže nepřátelského stroje jim v takovém souboji hrálo výrazně do karet. Podplukovník Irzyk podotkl: „Kvůli této zásadní nevýhodě stříleli němečtí tankisté pomalu a někdy vypálili jediný granát, zatímco sherman tři nebo čtyři. Tank proti tanku, jeden proti jednomu, nás nepřítel překonával. To ale nebyl náš způsob boje.“

Odborníci z finského vládního Institutu pro zdraví a sociální zabezpečení (THL) vycházeli z odpovědí 16 000 náhodně vybraných obyvatel finské metropole Helsinky a přilehlých měst Espoo a Vantaa, které dohromady tvoří největší městskou oblast v zemi. Lidé původně odpovídali v letech 2015 a 2016 v průzkumu týkajícím se zdraví a životního prostředí. Na základě odpovědí respondentů o zdravotním stavu a dostupnosti zelených a vodních ploch vědci zjistili, že mezi vycházkami do přírody a nízkou pravděpodobností užívání léků je silná korelace.

Cesta k delšímu životu

Lidé, kteří chodili třikrát až čtyřikrát týdně do parků nebo k jezerům měli o 33 procent nižší pravděpodobnost, že budou užívat léky v souvislosti s duševními problémy, o 36 procent nižší pravděpodobnost užívání léků na krevní tlak a o 26 procent nižší pravděpodobnost užívání léků na astma než ti, kteří chodili do přírody jen jednou týdně. Tým si také všiml, že nejlepší výsledky má chození do přírody pro lidi žijící v domácnostech s nejnižšími příjmy. 

TIP: Magický baldachýn: Jak pobyt v lese prospívá našemu tělu a duši?

„Přibývající vědecké důkazy podporující zdravotní přínosy pobytu v přírodě pravděpodobně zvýší nabídku kvalitních zelených ploch v městském prostředí a podpoří jejich aktivní využívání,“ uvádějí vědci v článku zveřejněném v odborném časopise Occupational & Enviromental Medicine. „Mohlo by se jednat o jeden ze způsobů, jak zlepšit zdraví a blahobyt ve městech,“ píší odborníci. K velmi podobným závěrům dospěli loni na podzim i badatelé z německého Institutu Maxe Plancka. Jejich výzkum ukázal, že procházky v přírodě snižují úroveň stresu.

Když se obyvatelé měst ukládají ke spánku, jejich budovy a veřejné osvětlení po celou noc zaplavují široké okolí umělým světlem. V dnešní době už téměř není možné pozorovat hvězdy nejen nad velkoměsty, ale ani nad menšími městy. Městské děti už ani nevědí, jak vlastně vypadá Mléčná dráha na obloze.

Tento zneklidňující trend pozorujeme již dlouhá desetiletí. Astronom Kurt Riegel již v roce 1973 varoval, že stále intenzivnější umělé osvětlení významně mění naše vnímání noční oblohy. Od té doby jsme rovněž zjistili, že světelné znečištění neohrožuje jen romantiku jasných nocí, ale také okolní ekosystémy, především pokud jde o populace hmyzu.

Kdy jsou ty hvězdy?

Christopher Kyba z německého Helmholtzova centra pro výzkum geologických věd varuje, že světelné znečištění noční oblohy postupuje mnohem rychleji, než naznačovaly satelitní snímky. Jinými slovy, z oblohy mizí stále více hvězd, nečekaným tempem.

Vizualizace různých stupňů světelného znečištění. (grafika: NOIRLab/NSF/AURA, P. Marenfeld, CC BY-SA 4.0)

Kyba a jeho kolegové využili pozorování více než 50 tisíc občanských vědců, kteří porovnávali aktuální stav oblohy a množství viditelných hvězd s hvězdnými mapami, které odpovídaly různému stupni světelného znečištění. Výsledky jejich výzkumu, zveřejněného minulý týden v prestižním časopisu Science, jsou opravdu alarmující.

TIP: Nová mapa světelného znečištění: Pro 60 % Evropanů je Mléčná dráha neviditelná

Badatelé zjistili, že noční obloha se mezi lety 2011 až 2022 každým rokem zjasnila o zhruba 7 až 10 procent. Tato rychlost postupu světelného znečištění přitom odpovídá zdvojnásobení jasu noční oblohy během méně než 8 lety či více než čtyřnásobnému zvýšení jasu za 18 let. Vědci odhadují, že při tomto trendu úbytku tmy děti narozené pod oblohou s průměrně 250 viditelnými hvězdami budou v době dokončení školní docházky vídat na obloze méně než 100 hvězd.

V samém srdci severního Walesu se rozkládá město Denbigh (velšsky Dinbych). Kromě mnoha pamětihodností (první dochované zmínky o Denbighu sahají až do 13. století) je vyhlášené i okolní přírodou, zejména malebným údolím Clwyd. Možná i to byl důvod proč si Denbigh zvolili v roce 1960 jako svůj domov David John a Eirian Howatsonovi, kteří se nastěhovali se do malé farmy stojící na okraji města.

Život na kruháči

Manželé Howatsonovi zde prožili poklidných dvacet let, dokud je nenavštívili úředníci s informací, že v místě jejich domu má vyrůst nový kruhový objezd. Nabídku na přestěhování manželé odmítli a úřady tak vybudovaly v roce 1980 objezd kolem jejich domu. A jak takový život uprostřed kruhového objezdu vlastně vypadá?

Podle Clwyda Howatsona, syna Davida Johna, vlastně celkem obyčejně. „Nemusíme řešit sousedy,“ prozrazuje jednu z výhod netradičního místa. „Když se lidé dozví, že bydlím uprostřed kruhového objezdu, obvykle se ptají na dvě věci – jak se dostáváme z domu a jak je to s hlukem.“

TIP: Bydlení v domě s příliš snadnou adresou je hotové peklo

Odpověď na první otázku prozradí pohled na mapu – od domu Howatsonových vede příjezdová cesta, která ústí na kruhový objezd. „Pokud jde o hluk, není to tak strašné. Řekl bych, že je to podobné, jako bydlení u jakékoli silnice. Hlučněji je jen během dopravní špičky, což trvá jen krátký čas.“ Větší výzvu podle Clwyda představuje adresa pro doručovatele balíků. 

Ani více než čtyři dekády bydlení uprostřed kruhového objezdu ale současné obyvatele ke změně postoje nedonutily. Jejich domov je sice trochu svérázný a jedinečný, mají ho ale rádi a v dohledné době se stěhovat rozhodně nehodlají. 

Mezi podivuhodné mrazivé světy, které obíhají kolem Saturnu a jeho prstenců, patří i ledový Enceladus. Jde o šestý největší měsíc Saturnu, v průměru měří téměř 500 kilometrů a je tak zbruba sedmkrát menší než náš Měsíc. Na rozdíl od něj je ale Enceladus z větší části pokrytý ledem, který tak dobře odráží sluneční záření, že na jeho povrchu panuje extrémně nízká teplota –198 °C. Pro srovnání – na našem souputníkovi padá průměrná teplota k –106 °C na denní straně a na té noční až k –183 °C. 

Jak ale ukázal nedávný výzkum, kromě ledu se na Enceladu vyskytuje i sníh, a to dokonce v nečekaném množství. Emily Martinová z amerického Národního muzea letectví a kosmonautiky ve Washingtonu a její kolegové dospěli k tomu, že na některých místech, v proláklinách na povrchu Enceladu, jsou zřejmě závěje sněhu, jejichž mocnost dosahuje průměrně kolem 250 metrů a místy až 700 metrů. Výzkum amerických vědců zveřejnil odborný časopis Icarus.

Příliš mnoho sněhu na Enceladu

Enceladovský sníh podle vědců pochází ze slavných kryovulkanických gejzírů, které tryskají především na jižním pólu ledového měsíce. Zdánlivě jednoduché vysvětlení má ale jednu slabinu – na Enceladu je podle vědců sněhu příliš mnoho. Jakkoli jsou enceladovské kryovulkány mohutné (zmrzlá vody z nich zřejmě prýští nadzvukovou rychlostí) jeho množství a rozložení neodpovídá současné kryovulkanické produkci.

Badatelé se proto domnívají, že Enceladus možná právě prochází poněkud „sušším“ obdobím a jeho kryovulkány nejsou tak aktivní, jako tomu bývalo v minulosti. Zdá se, že sníh na Enceladu je tvořen materiálem o různé velikosti a pórovitosti, což podle badatelů může souviset s tím, že na ledovém měsíci bývají období, kdy tam sněží mnohem více než je tomu dnes.

TIP: Nová hypotéza: Proč na Saturnově Enceladu praská led?

Znamenalo by to, že kryovulkanické gejzíry na Enceladu mohou pracovat mnohem intenzivněji, nebo že jich může zároveň fungovat podstatně větší množství. Vědci zatím nevylučují ani možnost, že může jít o kombinaci obou těchto faktorů. Informace o sněhu na Enceladu jsou samozřejmě zásadní pro případné mise, které by směřovaly na povrch tohoto nesmírně zajímavého světa.

Oko Sahary, arabsky Qalb ar-Rīšāt, se nachází na Sahaře, na území centrální Mauretánie, v blízkosti malého města Ouadane. Jde o podivuhodnou strukturu, kterou tvoří několik soustředných kruhů o celkovém průměru asi 50 kilometrů. Vzhledem k velikosti je Oko Sahary pozorovatelné z velké výšky, nejlépe z oběžné dráhy.

Tvar Oka Sahary evokuje myšlenku, že musí jít o impaktní strukturu, která vznikla po pádu kosmického objektu. Milovníci konspiračních teorií se zase domnívají, že jde o pozůstatky bájné Atlantidy. Ve skutečnosti neplatí ani jedno. Původ Oka Sahary je s velkou mírou pravděpodobnosti ryze pozemský a jeho stáří sahá do velmi hluboké minulosti stovek miliónů let.

Prahorní kruhy na poušti

Koncentrické kruhy Oka Sahary tvoří převážně sedimentární horniny. Ty v centru Oka Sahary jsou staré asi miliardu let, zatímco okraje tohoto velmi neobvyklého útvaru tvoří pískovce z ordoviku, jejichž stáří je necelých 500 milionů let. Pro geology je Oko Sahary stále velkou záhadou. Existuje celá řada teorií, které se snaží vysvětlit detaily vzniku prastarého útvaru, ale žádná z nich doposud úplně nepřevládla. Jako nejpravděpodobnější se jeví teze, že jde o typ geologického vrásnění označovaného jako antiklinála – strukturu vzniklou geologickými procesy a erozí.

Geologové Oko Sahary milují a nejen oni. Tento útvar je všeobecně považován za jeden z nejúchvatnějších geologických jevů naší planety. V roce 2022 se Oko Sahary stalo jedním z prvních příspěvků, zapsaných na seznam 100 míst geologického světového dědictví, které vyhlásila Mezinárodní unie geologických věd (IUGS). Mimochodem, podobným zápisem se může pochlubit i Česko – na stejném seznamu totiž figuruje i stratigrafický profil silursko-devonské hranice z Národní přírodní památky Klonk v Českém Krasu.

TIP: Záhada ďábelského kráteru: Proč vědci tak dlouho pátrali po původu obří jámy v Arizoně?

Další obdivuhodnou zajímavostí Oka Sahary je, že se tam, zřejmě díky příhodnému profilu terénu, hromadí výjimečné množství artefaktů acheulské kultury. Acheuléen představuje rozsáhlý technologický komplex staré a střední doby kamenné. Acheulské nálezy pocházejí z doby před 1,8 milionem až 100 tisíci let, z Afriky, Asie i Evropy. Odborníci je přiřazují druhům Homo erectus, Homo heidelbergensis a Homo sapiens.

Koncept používání jednotek koňských sil zavedl skotský fyzik James Watt už koncem 18. století, přičemž chtěl běžným lidem zvyklým pracovat s koňmi přiblížit, jak účinný je jeho vylepšený parní stroj. Výkon se obecně definuje coby množství práce za čas. Watt změřil, že průměrný kůň dokáže za minutu 2,5krát otočit velkým mlýnským kolem, a následně dopočítal, jakou práci – tedy koňskou sílu neboli HP z anglického horse power – odvede za den. Na základě výpočtů tak bylo možné koňskou sílu definovat jako výkon, který podává kůň zapřažený v žentouru zdvihající náklad o hmotnosti 180 liber neboli 82 kg, přičemž za hodinu ujde 144 koleček o poloměru 12 stop čili 366 cm.

TIP: Jak to bylo s jablkem: Zrodila se Newtonova teorie gravitace skutečně pod jabloní?

Třebaže se myšlenka ujala, potíž tkvěla v nepřesných definicích liber a stop. Na evropském kontinentu se proto o století později zavedla tzv. metrická koňská síla: Dnes se běžně užívá v Evropě, Jižní Americe a Asii, zatímco v anglosaském prostředí se uplatňuje mechanická koňská síla. V technických materiálech každopádně místo počtu „koní“ zpravidla najdeme přesnější údaj ve wattech, lépe řečeno v kilowattech. Platí přitom jednoduchý přepočet 1 kW = 1,36 HP.