Pochybnosti do této otázky vnesl snímek povrchu Marsu pořízený sondou Mars Reconnaissance Orbiter (MRO) americké NASA, ze kterého jako by se usmíval Paddingtonův obličej.

Sonda MRO pořídila snímek z výšky 250 kilometrů nad povrchem Marsu s využitím kamery s vysokým rozlišením HiRISE, která patří k nejvýkonnějším, jaké kdy byly poslány k jiné planetě. NASA uvedla, že jakkoli se snímek nepochybně podobá medvědímu obličeji, ve skutečnosti ho nejspíš tvoří seskupení různých zlomů, nánosů usazených na okraji zasypaného impaktního kráteru a lávových proudů.

1. Skutečně raketoplán Challenger explodoval?

Raketoplán pohltil ohnivý oblak pouhých 73 sekund po startu, ve výšce asi 14 km nad floridským kosmodromem. Na první pohled to skutečně vypadalo jako výbuch, proto média informovala o mohutné explozi. Dokonce i představitelé NASA tak situaci zpočátku mylně popisovali. Pozdější vyšetřování však ukázalo, že ve skutečnosti nedošlo k žádné detonaci či výbuchu tak, jak je běžně chápeme. Nenastala rázová vlna ani třesk, což je velmi dobře patrné rovněž z pořízených videozáběrů. Diváci na zemi pouze slyšeli zastavení hukotu motorů poté, co jeden z dvojice pomocných poškodil centrální palivovou nádrž a ta se následně roztrhala na kusy. 

Pomocné motory raketoplánů na tuhé pohonné látky (SRB) nesestávaly z jediného kusu, ale ze čtyř větších segmentů plněných pohonnou směsí. Mezi spoje se vkládalo těsnění, tzv. O-kroužek, který vlivem studeného počasí toho dne nevydržel, a vzniklou mezerou pak již snadno pronikly spaliny. Konkrétně selhalo těsnění v pravém SRB a v důsledku se poškodila centrální nádrž na kapalný kyslík a vodík. Výsledná záplava zmíněných pohonných látek vytvořila obrovskou ohnivou kouli, kterou dodnes mnozí mylně považují za explozi. 

Samotný raketoplán roztrhalo působení okolních sil o něco později, když se uvolnil od ostatních částí v rychlosti 686 m/s. Nezničil jej tedy výbuch. Oba pomocné motory po oddělení od sestavy ještě nekontrolovaně pokračovaly v letu. Následně se odehrála řízená destrukce na dálku a teprve tehdy došlo ke skutečné explozi – ale to už byl Challenger dávno rozmetán na kusy.

3. Sledoval celý národ tragédii v přímém přenosu?

O téměř čtyřicet let staré tragédii se často říká, že její děsivý průběh viděly miliony lidí v přímém přenosu. Start se ovšem odehrál ve všední den dopoledne, kdy byla většina Američanů v práci či ve škole. Navíc tehdy ještě nebyla rozšířená kabelová televize ani internet, takže událost vysílaly zpravodajské kanály jako CNN. Kromě toho všechny zmíněné stanice hned po rozpadu stroje program přerušily. Ve skutečnosti tedy miliony lidí sledovaly záběry vysílané až po nehodě. Pravdou zůstává, že NASA na některých školách v USA zařídila satelitní přenos kvůli Christě McAuliffeové coby první učitelce na palubě raketoplánu. Mnoho tehdejších školáků tak na katastrofu dodnes vzpomíná jako na klíčový okamžik svého dětství.

Ještě před ztrátou Challengeru přitom většina Američanů považovala pilotované lety do vesmíru za rutinní záležitost a zájem o ně dlouhodobě klesal. Když se tedy NASA rozhodla poslat do kosmu běžného občana, motivovala ji právě snaha opět veřejnost k výpravám za hranice Země přitáhnout. Tragická lekce bohužel ukázala, že raketoplány nejsou tak bezpečné, jak se možná zdálo – což potvrdilo i následné vyšetřování, jež mimo jiné odhalilo, že kosmická agentura o některých problémech věděla. 

5. Zůstaly nenalezené trosky navždy ztraceny?

Ihned po tragédii se rozběhla rozsáhlá pátrací a záchranná akce. Během jediného dne po události byly shromážděny stovky kilogramů kovu a jiných kusů celé sestavy. V březnu 1986 se dokonce podařilo nalézt trosky kabiny s ostatky astronautů. NASA poté všechny objevené části letounu pečlivě katalogizovala a za účelem vyšetřování z nich v obřím hangáru skládala původní stroj. Raketoplán se však rozpadl nad oceánem, a přestože byly veškeré důležité komponenty vyzvednuty do doby, než kosmická agentura v roce 1986 vyšetřování havárie uzavřela, většina zůstala v Atlantiku.

Ještě po více než deseti letech se objevily trosky raketoplánu na floridské pláži. V roce 1996 byly nalezeny dva kusy, které se později podařilo identifikovat. Jeden z nich představovala tato součást řiditelné klapky v zadní části stroje. (foto: NASA, CC0)

Nicméně jednoho časného rána roku 1996 narazili běžci na floridské pláži Cocoa Beach na vyplavený objekt silně pokrytý svijonožci, kteří se běžně usazují na skalách, molech a pontonech i dalších předmětech pod vodou. O pár kilometrů dál pak ležel podobný kus a následně byl spolu s prvním objevem pečlivě prozkoumán.

TIP: Tajemství diktafonu z Challengeru: Komplot NASA nebo jen bujná fantazie?

NASA poté oznámila, že oba nálezy skutečně pocházejí z Challengeru: První z nich identifikovala jako levou vnitřní klapku křídla raketoplánu nebo elevon – tedy segment z levého křídla, který pomáhal orbiter řídit při návratu a přistání. Druhý kus pak představoval odtrženou část klapky ze zadní části trupu. Po ověření byly obě části očištěny a umístěny do dvou opuštěných raketových sil. Tam spočívají spolu s ostatními zbytky Challengeru, jež zahrnují přes pět tisíc kusů.

Ještě v osvíceném 20. století napsaly Ženské listy: „Psí, jakož i kočičí sádlo jest hledaným lékem, ač se říká, že kdo užívá psího sádla a jí psí maso, zvykne každé ostudě.“ Určité povědomí o této medicíně bychom však našli i ve slavné Babičce spisovatelky Boženy Němcové. 

Zajíčka pekli

„Přišla Cilka, nejstarší děvče Kudrnovic, na táčky (na kus řeči, pozn. red.); (…) a panímáma hned se jí ptala: ‚Copak jste měli dobrého k obědu?‘ – ‚I nic; jen bandory,‘ (brambory, pozn. red.) odpověděla Cilka. – ‚Cože nic, co bandory; vždyť povídala Manča, že jí dala vaše máma kus zajíčka, že byl tak dobrý?

‚I panímáno, to nebyl zajíček, to bylo kousek kočky. Tatíček ji dostal na Červené Hůře, byla tlustá jako vepř, maminka vypekla z ní sádlo a tatík bude se jím mazat. Kovářka mu to radila, když začínal kašlat, aby nedostal souchotě.‘“

Ony souchotě nebo také oubytě jsou starým označením pro tuberkulózu. Tato nemoc naše předky právem děsila a jakékoli dýchací potíže tudíž bylo lepší podchytit v samotném zárodku. Cilčina rodina navíc žila v pazderně, kde se zpracovávaly textilní rostliny, a bylo tam proto velmi prašné prostředí. 

Kocouří sádlo však mělo mnohem širší využití, jak dokládá i kompendium lidové medicíny ze 17. století uložené u brněnských augustiniánů: „Mast znamenitá když se komu žíly krčí, kterouž spomoženo jest pacholeti jednomu, kteréž na všech čtyřech lézti muselo. Vzíti sádlo z černých koček kteréž v peci vyteklé a tolik sádla kočičího, tolik sádla psího, sádla kapounového, sádla jezevčího, tolik loje kozlového, tolik mejdla benátskýho, to vše na rendlýk dadauc, přičiniti k tomu půl lotu listu vysokého slyzu tlučeného a vařiti za čtvrt hodiny.“

TIP: Místo ultrazvuku pšenice a ječmen: Novověké ženy sázely na pověry i amulety

Drobné domácí šelmy, které díky své schopnosti likvidovat hlodavce chránily nejen zásoby, ale sekundárně i lidské zdraví, byly zkrátka využívány i přímo jako léčivo. Dnešní medicína však v podobném počínání žádný přínos nenachází.

Vůdce SSSR Josif Stalin měl v roce 1943 k dispozici dostatek zpravodajských informací; dokonce znal plán Citadela (ofenziva u Kurska) celkem podrobně. Tyto cenné údaje měla sovětská strana získat od svého špiona ve Velké Británii Johna Cairncrosse (od března 1942 působícího v pracovišti dešifrátorů v Bletchley Parku). Sověti dostali i například informace o přesné dislokaci německých leteckých sil, díky čemuž mohli provést cílené údery na polní letiště Luftwaffe již v květnu 1943.

Vedle britských špionů získala Stavka (Ставка - ruský název vrchního velení ozbrojených sil) další informace sama, a to velmi jednoduchým způsobem – odposlechem německé rádiové komunikace. Sice neprolomili enigmu, ale řadu šifrovacích systémů používaných na úrovni nižších jednotek, díky čemuž se například dozvěděli o rozmístění štábu i podřízených jednotek 2. tankového sboru či 13. sboru.

Další dílky do mozaiky sovětských zpráv o chystané německé ofenzivě přinesl též letecký průzkum, zatímco v nočních útočných výpadech zajistili rudoarmějci na 187 „jazyků“ (zajatců). Ti už prozradili i konečné datum a hodinu „H“. Od německého rozhodnutí spustit operaci Zitadelle uplynuly dva měsíce, než došlo ke skutečnému zahájení bojů. Není třeba zdůrazňovat, že tyto neustálé odklady, zapříčiněné Hitlerovou snahou nasadit co největší počet nových tanků, byly pro sovětskou stranu darem z nebes.

Útočníci rovněž předpokládali, že jejich tankové klíny opětovně proniknou lehce obranou, jako tomu bylo v předchozích letech. Velení Rudé armády tento postup očekávalo, a proto bylo rozhodnuto koncipovat obranu do hloubky, přičemž protivník se měl vyčerpat na prolamování jednotlivých linií.

Všude samé miny

Podél frontové linie se tedy začal rodit důkladně zkonstruovaný, silně zaminovaný a do hloubky rozčleněný obranný systém, na jehož budování se kromě armády podílelo i 300 000 civilistů. Sestával ze tří hlavních pásem rozdělených na vzájemně se podporující úseky a zahrnoval smrtící mix minových polí, protipěchotních překážek z ostnatého drátu, zákopů pro pěchotu, protitankových zátarasů a bunkrů osazených kulomety.

Zatímco vojáci Voroněžského frontu vyhloubili 4 200 km zákopů, v pozicích Centrálního frontu jich vzniklo 5 000 km. Při pohledu shora tvořily čtvercovou síť, která pěšákům usnadňovala pohyb všemi směry i za nepřátelské palby. Pro rychlejší přesun mechanizovaných oddílů a obrněné techniky vyrostlo v Kurském výběžku 686 mostů a 2 000 km nových cest.

Tři pásma hrůzy

V některých oblastech – kupříkladu jižně od Orla – dosahovala trojice linií hloubky až 40 km a právě do nejkvalitněji opevněných oblastí Rudá armáda koncentrovala nejsilnější jednotky. Za hlavním obranným systémem vybudovala další tři méně masivní pásma, do nichž se měli obránci v případě nutnosti stáhnout. Zatímco první ze záložních linií nebyla plně obsazena mužstvem ani výrazněji fortifikovaná, zbývající dvě (disponující již odolnějšími bunkry) rudoarmějci nechali bez posádky – s výjimkou úseku u Kurska.

Právě u průmyslového města se obrana měla stát zcela neprostupnou a hloubka všech pásem zde činila 130–150 km. Pokud by Němci přece jen prorazili, na východě je čekaly další – byť ne tak propracované defenzivní pozice, které by bleskově obsadili příslušníci Stepního frontu. Počítáme-li do opevnění i tyto linie, jeho hloubka místy dosáhla až 300 km.

Hlavně zastavit tanky

Při přísunu jednotek Rudá armáda kladla důraz na co nejvyšší koncentraci artilerie, jejíž role se od předchozích bitev lišila. Takřka všechny druhy dělostřeleckých prostředků od houfnic přes kaťuše po protiletadlové kanony dostaly jako primární úkol protitankovou obranu. Pozice děl dále posílily částečně zakopané tanky a samohybná děla. To, že se Sověti obávali především obrněnců, dokládá i masové přidělování protitankových prostředků velitelům na všech úrovních. Ti je obvykle soustředili do opěrných bodů bránících nejpravděpodobnější směry německého útoku.

Dokončení: Sovětské obranné linie: Smrtící pekelné zahrádky hlídané rudoarmějci (2)

Typická výzbroj takové pozice, zvané PTOP (Protivotankovyje opornyje punkty – protitanková opěrná stanoviště), sestávala ze 4–6 protitankových děl, 6–9 protitankových pušek a 5–7 kulometů. Posádka „uzlu“ měla spolupracovat s pěchotou vyzbrojenou automatickými zbraněmi i s ženijními útvary specializovanými na kladení překážek, během protiútoků se oddíly infanterie mohly spoléhat na podporu samostatných tankových brigád. Nutno však podotknout, že protitanková střelba dosahovala největší účinnosti na vzdálenost pouhých několika desítek metrů, a proto se hlavně nesměly předčasně odhalit, což vyžadovalo dokonalou disciplínu a železné nervy obránců.

Je to velká vědecká záhada, přestože o ní víme již téměř 100 let – v panensky modrém Atlantiku v blízkosti Baham se objevují velké mléčně bílé šmouhy, připomínající mraky, které si spletly moře s oblohou. Ačkoliv je tento fenomén známý už dlouho, vědci stále nemají tušení, co by mohlo být jeho příčinou.

„Mořská oblaka“ u Baham jsou dobře patrná z letadel a ještě lépe ze satelitů. Jejich výskyt se v průběhu let mění a vyloučené není ani jeho cyklický výskyt. Jev byl intenzivní například na jaře roku 2015, kdy vznikl velký počet „mraků,“ které pokrývaly v průměru 350 kilometrů čtverečních. V roce 2020 to bylo jen asi 25 kilometrů čtverečních. Délka trvání tohoto jevu je dost proměnlivá – někdy se objeví jen na pár dní, jindy trvá i několik měsíců.

Záhada s uhličitanem vápenatým

Odborníci se této záhadě snaží přijít na kloub. Už nějakou dobu víme, že „mraky“ jsou vlastně suspenzí velmi jemných částeček uhličitanu vápenatého. Vůbec ale není jasné, odkud se tyto částice berou. Část odbotníků věří, že by mohlo jít o mechanický proces, při němž se obrušuje uhličitan vápenatý na dně oceánu, nejspíš na ponořených vápencových plošinách Bahama Banks. Podle jiných může jít o následek mořského „vodního květu“ nebo nějakého jiného biologického procesu.

Letitou záhadu se s kolegy pokusil rozluštit oceánograf Chuanmin Hu z americké jihofloridské Univerzity. Badatelé využili schopností umělé inteligence, která analyzovala tisíce satelitních snímků oblasti Bahama Banks, pořízených mezi lety 2003 a 2020. Jak vyplývá ze studie publikované v odborném časopise Remote Sensing of Environment, analýza umělé inteligence přinesla spoustu zajímavých odpovědí a ještě více otázek.

Snímek, pořízený spektroradiometrem MODIS satelitu NASA Terra z 3. dubna 2012, ukazuje světlé šmouhy přibližně 10 až 20 kilometrů od pobřeží Mexického zálivu na Floridě. (foto: NASA Earth Observatory, CC0)

Badatelé zjistili, že jednotlivé „šmouhy“ mají různou velikost, od zhruba 100 čtverečních metrů až po 226 čtverečních kilometrů. Průměrná velikost se pohybuje okolo 2,4 kilometru čtverečních. Významnou stopou by mohla být určitá sezónnost jevu – podstatně více událostí se odehrává na jaře a na podzim. Naznačuje to, že by jev mohl mít těsnou souvislost s počasím. Skutečný mechanismus jevu a jeho příčiny je ale stále neznámý.

TIP: Severoamerické Erijské jezero zezelenalo: Přemohl ho vodní květ

„Identifikovali jsme některé zajímavé vztahy mezi podmínkami prostředí – zejména pokud jde o pH, slanost vody, chování větrů a proudů, zatím ale nedokážeme říct, jaké mechanické, biologické nebo chemické procesy jsou za jev zodpovědné. Abychom pochopili procesy vzniku tohoto zvláštního jevu, budeme muset provést více experimentů v terénu a spojit je s výzkumem dálkového průzkumu,“ uvádí oceánograf Chuanmin Hu.

Druhohorám vládli plazi, a to platilo nejen o souši a vodě, ale i o vzduchu. Rozkvětu se dočkala pestrá a početná skupina ptakoještěrů – pterosaurů (Pterosauria), kteří se stali prvními létajícími obratlovci. Z dnešního pohledu byli pterosauři velmi zvláštní stvoření, jejich křídla byla tvořena kožovitou blánou, napjatou mezi tělem a prodlouženým čtvrtým prstem a měli velmi lehké duté kosti. Mezi nejznámější zástupce této skupiny patří pterodactylus, pteranodon nebo třeba quetzalcoatlus.

Zubatec z Bavorska

Paleontologové nedávno objevili v bavorském lomu fosilii dalšího pterosaura – objevený ptakoještěr, který podle vědců žil přibližně před 157 až 145 miliony let, dostal jméno Balaenognathus maeuseri a jeho výjimečně zachovalá fosilie naznačuje, že šlo o velmi zvláštního tvora.

Fosilie Balaenognathus maeuseri (foto: Paläontologische Zeitschrift, David Martill, CC BY-SA 4.0)

Jeho jméno Balaenognathus maeuseri odkazuje na velrybu grónskou (Balaena mysticetus), která má v tlamě místo zubů stovky kostic, které jí pomáhají filtrovat drobnou potravu z mořské vody. Balaenognathus znamená „velrybí tlama“ a David Martill z britské Univerzity v Portsmouthu, který se na objevu fosilie podílel, se domnívá, že nově objevený pterosaurus se živil podobným způsobem. 

„Čelisti tohoto pterosaura jsou opravdu dlouhé a jsou lemované jemnými zoubky s malými mezerami, čímž připomínají hřeben. Jeho dlouhá čelist je zahnutá vzhůru jako je tomu u dnešních tenkozobců a na konci se rozšiřuje ve tvaru lžíce,“ přibližuje podobu ptakoještěra David Martill. Některé zoubky jsou zakončené drobnými háčky, což je podle vědců unikátní a u ptakoještěrů doposud nevídané.

Neškodný prosévač vody

Martill a jeho kolegové věří, že balaenognathus se mohl živit například drobnými korýši, jako jsou krevety, kteří žili v tehdejších mělkých mokřadech a lagunách. Jeho jemné zoubky mu sloužily k filtrování kořisti a drobné háčky na koncích zubů mu umožňovaly udržet kořist v tlamě.

TIP: Zbaveni zemské tíže: Kdy se vznesli první tvorové do vzduchu?

Svým zjevem balaenognathus připomíná jiného ptakoještěřího zubatce z rodu Pterodaustro, který obýval území dnešní Jižní Ameriky. Na rozdíl od balaenognathuse měl ale jihoamerický ptakoještěr zuby nesymetrické – velmi dlouhé v horní čelisti a výrazně kratší v té dolní. Jakkoli se balaenognathus může jevit jako zvláštní, podle autorů studie uveřejněné v odborném časopisu Paläontologische Zeitschrift, šlo vlastně o jednoho z blízkých členů rodiny pterodaktylů.

S cestovním pasem České republiky lze bez víza vyrazit do 187 zemí, což Česko v aktualizovaném žebříčku společnosti Henley & Partners řadí na sedmou příčku, společně s Belgií, Spojenými státy, Švýcarskem, Norskem a Novým Zélandem. Oproti loňskému roku si český pas polepšil o jedno místo v tabulce, a je tak „výhodnější“ než například pasy Austrálie, Řecka, pobaltských zemí, Slovenska, Polska či Maďarska.

Nejlepší v tomto hodnocení je stejně jako loni Japonsko, s jehož pasem lze bez víza cestovat do 193 států světa. Stejně je na tom letos i Singapur. Druhá je v žebříčku Jižní Korea a třetí Německo se Španělskem. O čtvrtou příčku se dělí Itálie, Finsko a Lucembursko. Slovenský pas je stejně jako loni a předloni na desáté pozici, bez víza s ním lze zamířit do 184 zemí. Polsko je na deváté pozici společně s Maďarskem.

TIP: Výroční zpráva o míře štěstí: Nejlepší opět Finsko, Česko si udrželo loňskou pozici

Na konci žebříčku je opět Afghánistán, jehož pas zaručuje bez víza vstup pouze do 27 zemí, stejně jako loni. Předposlední je Irák a před ním Sýrie. Zhruba v polovině tabulky je Rusko, jehož pas umožňuje vstup bez víza do 118 zemí, což je stejné jako v případě Mikronésie či Bosny a Hercegoviny. Žebříček „cestovní svobody“ sestavuje společnost Henley & Partners již od roku 2006.

Clemens Brühl, největší životopisec Kateřiny Vilemíny Zaháňské o ní napsal: „Nevedla si deník, nepsala romány, jakkoli to tehdy bylo u dam časté, nemalovala ani nekreslila, nehrála na žádný hudební nástroj.“ Šlechtična měla jiné přednosti. Platila za jednu z nejatraktivnějších středoevropských aristokratek. Proslula nejen krásou a inteligencí, ale také obratnou konverzací, politickým rozhledem i prozíravostí. A díky svým známostem významně ovlivnila dění v tehdejší Evropě.

Kateřina nebo Vilemína?

Vévodkyně Zaháňská přišla na svět 8. února 1781 v Mitavě (Jelgavě) v Kuronsku, tedy historickém území v Pobaltí, které je dnes součástí Lotyšska. Byla nejstarší dcerou zdejšího vévody Petra Birona a jeho o 37 let mladší ženy, krásné Dorothey von Medem. Při křtu obdržela jména Kateřina Frederika Vilemína Benigna.

Ta jí rodiče nevybrali náhodou. Jménem Kateřina chtěli vzdát hold tehdejší ruské carevně, označením Frederika Vilemína se zase Biron mínil zavděčit pozdějšímu pruskému králi Fridrichu Vilémovi II. A Benigna? To bylo jméno babičky, vévodovy matky, a znamená něco jako „milá“. Ve vlastní rodině a mezi přáteli dívenku oslovovali Vilemína, zatímco v Čechách se více vžilo oslovení Kateřina.

Vítej, děvčátko!

Sedmapadesátiletý vévoda byl na svou princezničku náležitě hrdý. Stala se totiž jeho prvním legitimním dítětem. Dvě předchozí manželství zůstala bezdětná a on nutně potřeboval dědice, byť už měl tři levobočky.

V následujících dvou letech získal opět důvod k radosti. Přivítal na svém zámku další dvě dcerky Marii Luisu Paulinu a Johannu Kateřinu. Po krátké přestávce porodila paní Dorothea ještě další dvě děti, vytouženého syna a dědice Petra a dceru Charlottu. O nich však nemáme téměř žádné informace, jelikož oba záhy zemřeli. Všichni potomci vyrůstali především v péči otce nejdříve v Kuronsku, později na jeho statcích ve Slezsku a ve východních Čechách.

Ztráta milované ženy

Zpočátku harmonické manželství Kateřininých rodičů začalo dostávat povážlivé trhliny na počátku devadesátých let. Souviselo to nejspíš se ztrátou dvou nejmladších dětí, ale také se zhoršujícím se zdravotním stavem matky, podlomeným právě oběma posledními porody. Ta doufala, že jí ztracenou kondici vrátí návštěva lázní. Oblíbila si zejména Karlovy Vary. Odjížděla stále častěji a na delší dobu. Později už nejen kvůli koupelím.

Stárnoucího vévodu nechávala opuštěného i se třemi dcerami. Nechyběly jí, mateřskými povinnostmi se nezatěžovala. Stala se ozdobou mnoha evropských salonů, stále cestovala, užívala si. Jeden z jejích milenců, polský hrabě Alexandr Batowski, se stal otcem její poslední dcery Dorothey, která byla o dvanáct let mladší než nejstarší Vilemína. Petr Biron však měl „Kinderstube“ („dobré vychování“). Rozvádět se už ve svých letech nemínil, a tak nemanželskou dcerku legitimizoval a dokonce vychovával.

Mezitím se začala měnit politická situace v zemích sousedících s Kuronskem, které bylo polským lénem. Rusko uzavřelo v roce 1792 alian­ční dohodu s Pruskem, Polsko de facto přestávalo existovat jako samostatný stát. Brzy vtáhlo ruské vojsko do Litvy a obsadilo i Kuronsko. Petr Biron se v roce 1795 musel vzdát svého vévodství, které bylo připojeno k Rusku (v rámci takzvaného trojího dělení Polska). Nedělal to rád, ale nic jiného mu nezbylo.

Stěhování do Slezska a východních Čech

Carevna Kateřina II. se vůči němu ale zachovala velkoryse. Zaručila mu doživotní užívání titulu vévody kuronského, zajistila roční apanáž i tučné odstupné. Jedenasedmdesátiletý vévoda se i s dcerami stěhoval do neznámého vévodství zaháňského. Kromě toho přikoupil v dražbě další panství ve východních Čechách, mimo jiné i Náchod a Ratibořice.

To už ho Dorothea nadobro opustila. Koupila si vlastní zámek v Löbichau v Durynsku. Své starší dcery navštěvovala jen zřídka, ačkoli byly právě ve věku, kdy matku potřebovaly nejvíce. Stala se pro ně symbolem nedosažitelnosti. Zosobňovala krásnou éterickou vílu, která se náhle zjeví, zahrne je polibky a dárky a opět nadlouho zmizí. Nepředstavovala pro ně žádnou jistotu, tou byl jejich rychle stárnoucí otec. Ten chátral fyzicky, ale hlavně psychicky.

Když v lednu 1800 nedaleko Náchoda na zámku svého přítele a zároveň lékaře zemřel, zanechal svým dcerám značný majetek. Hlavní dědičkou vévodského titulu i rozsáhlých panství v tehdy pruském Slezsku či ve východních Čechách se stala nejstarší Kateřina.

Krásná, vzdělaná a duchaplná

O tělesných půvabech Vilemíny vypovídá řada portrétů představující dívku sotva odrostlou dětským střevíčkům až po zralou ženu. Měla souměrnou postavu, v mládí byla štíhlá. Charakterizovaly ji velké hnědé oči, v mládí blond vlasy, jež časem ztmavly a které si později také barvila. V každém případě byla považována za skutečnou krasavici.

Kromě toho ale oslňovala i vznešeným chováním, přirozenou laskavostí a schopností naslouchat. Mnoho mužů, diplomatů, filozofů a státníků přicházelo do jejích salonů nejen za příjemnou zábavou, ale i poslechnout si její vytříbené názory. Hovořila několika světovými jazyky, orientovala se v umění, a podobně jako její matka měla kosmopolitní myšlení. Po otci zdědila lásku ke knihám a k umění, ke koním a psům. Stala se dědičkou ohromného majetku, ale nelpěla na něm. Byla spíše velkorysá, až marnotratná.

Marně toužila po romantické lásce

Měla hodně ctitelů, kteří jí neustále vyznávali lásku a usilovali o ni, ale ve svých citech dovedla být přelétavá a rozmarná. Rodinné štěstí jí nakonec zůstalo odepřeno. Všechna tři manželství skončila rozvodem. Jediné dítě, nemanželskou dceru Gustavu, porodila tajně v roce 1801. Jejím biologickým otcem byl generál a diplomat Gustav Armfelt. Ten ještě stihl Kateřině zařídit její první svatbu s princem Julesem Armandem Louisem Rohan-Guémenée, postaral se o dívenku, a pak nadobro zmizel z Kateřinina života.

Dáma ovšem brzy zjistila, že manželství s Rohanem je omyl, a tak svazek po pěti letech skončil rozvodem. Pravým opakem prvního chotě byl o mnoho let starší ruský kníže Vasilij Trubecký, vážný a málomluvný generál. Ani ten nakonec nevyhovoval přísným Vilemíniným kritériím. Další spojení tedy potkal krach.

Osudový Klemens Lothar Metternich

Kateřina byla dlouhá léta volná, když do jejího života vstoupil známý sukničkář kníže Metternich. Stal se jejím osudovým mužem. I když dnešní měřítka krásy máme někde jinde, je patrné, že „le beau Clémens“ musel mít pro ženy nesporné erotické kouzlo. Vévodkyně v něm nalezla konečně partnera své úrovně. Jejich vášnivý vztah měl ovšem jednu – dosti závažnou – chybu. Tenhle rakouský velvyslanec, ministr zahraničí a posléze kancléř, byl ženatý.

Kateřinu Metternich dobýval dlouho. Podařilo se mu ji získat až v roce 1813 na zámku v Ratibořicích, kde diskutoval o zapojení Rakouska do protinapoleonské koalice. Tehdy se tu kromě něj a dalších diplomatů k tajným jednáním zastavil i samotný car Alexandr I. V brzké době Evropa přepisovala své dějiny…

Třetí vdavky

Jenže po čase chtěla Kateřina Vilemína víc. Nechtěla se smířit s rolí milostnice, bylo to pro ni ponižující. V roce 1815 Klemensovi navrhla, aby se rozvedl a oženil s ní. Tím ho ale vyděsila. Opustit ženu, která mu dlouhá léta tolerovala nevěry a vychovávala děti, jež miloval? Ne, to by si jeho Lorel (jak tituloval svou ženu Eleo­noru Kounicovou) nezasloužila. Proto Kateřina Vilemína po čase vztah s Metternichem sama ukončila. A vyřešila to elegantně. Potřetí se vdala.

Jejím vyvoleným se stal fešný hrabě Karl Rudolf von der Schulenburg, oddaný a nenápadný správce jejích panství. I tímto sňatkem překvapila. O sedm let mladší šlechtic ji bezmezně miloval, ani toto spojení ovšem nevydrželo. Jisté je však to, že šlechtic spravoval vévodkyni svěřené panství a zachoval jí přízeň až do konce jejího života.

Poslední smutná léta

Kateřina Vilemína zemřela ve Vídni 29. listopadu 1839 ve věku padesáti osmi let. Tolik se obávala samoty, až nakonec sama zůstala. Klemens Metternich zprávu o její smrti prožíval tak těžce, že se jeho žena začala obávat o jeho život. Aby ho potěšila, koupila mu v dražbě milenčin psací stůl. U něj kancléř s oblibou sedával a v případě splínu pročítal Vilemíniny dopisy, které měl uložené v mahagonové kazetě.

Kateřinina smrt rozrušila i její sestry. Johanna o ní informovala nejmladší nevlastní Dorotheu, žijící v Paříži. Dědičkou panství se ale stala Paulina, která hned následujícího roku prodala Náchod, Ratibořice a Chvalkovice. Když krátce nato zemřela, její syn Konstantin Hohenzollern se rozhodl prodat i panství v Zaháni. Všechny překvapilo, když do dražební síně dorazila jeho teta, bohatá vdova Dorothea nyní de Talleyrand-Périgord. Ta zaháňské panství s přehledem získala. Přihodila tak závratně vysokou částku, že ji nikdo neměl šanci překonat. Právě zde také našla svůj nový domov. Nutno říci, že se Dorothea o panství skutečně starala. Povolala sem z Ratibořic jistého Jana Pankla i s celou rodinou. Mohlo to být z vděku „za mlčení“ ohledně nejstarší dcery Barunky?

TIP: Šťastná to žena? Jak to bylo doopravdy s Babičkou Boženy Němcové?

Nejdéle ze čtyř sester kuronských zůstala naživu skromná Johanna, kterou Petr Biron vydědil. Utekla totiž s hercem Arnoldim a měla nemanželského syna. Vynahradila jí to její matka Dorothea, která jí odkázala svůj zámek Löbichau, z něhož se Johanna mohla těšit ještě 56 let po matčině smrti. Osud jí totiž jako jediné z kuronských princezen dopřál dlouhý život a zřejmě i pevné zdraví. Ještě ve třiadevadesáti letech četla bez brýlí a pracovala na zahradě, kde nadšeně pěstovala růže.

Mauna Loa má mezi erupcemi dlouhé přestávky. Poslední z nich se sice odehrála mezi 27. listopadem a 13. prosincem roku 2022, ale šlo o první výbuch od jara roku 1984. Žádná z jejích erupcí ve 20. století nezpůsobila skutečně vážné ohrožení místního obyvatelstva, i když erupce v letech 1926 a 1950 zničily některé vesnice a město Hilo je částečně postaveno na ztuhlé lávě, která vyvřela na konci 19. století. 

Naproti tomu je Kilauea mnohem aktivnější a nebezpečnější. Od roku 1983 byla „v provozu“ téměř neustále. V roce 1990 její výbuch srovnal se zemí město Kalapana a na jaře roku 2018 potkal stejný osud region Kapoho. Erupce tehdy zničila přes sedm set domů a muselo být evakuováno zhruba 2 000 lidí. Výbuch zničil i největší sladkovodní jezero na Havaji. V prosinci 2018, devadesát dní poté, co o sobě sopka naposledy dala vědět, byla erupce, která začala v roce 1983, prohlášena za ukončenou. 

TIP: Fotograf sopek – Člověk, který má rád horkou půdu pod nohama

Po více než dvou letech klidu Kilauea znovu vybuchla mezi prosincem 2020 a květnem 2021 v kráteru Halemaʻumaʻu, kde láva vyvěrající z několika průduchů vyvařila vodní jezero, jenž v kráteru rostlo více než rok. Erupce je nahradila lávovým jezerem hlubokým 229 metrů.

Tok lávy na ostrově Havaj. Tomuto typu lávy se říká pahoehoe, což přibližně znamená „hladká láva“ a její teplota se obvykle pohybuje kolem 1 200 °C. (foto: Shutterstock)