Je-li něco „v čudu“, je to pryč a definitivně ztraceno. Co se však za tímto idiomem skrývá? Zatímco Slovník české frazeologie a idiomatiky má za to, že „čud“ je jen tvarem slova čoud a tedy kouř, Ottův slovník naučný se spíše zamýšlí nad tím, kde žili Čudové. Údajně to bylo v uralsko-altajské oblasti a termín je prostě označením cizinců, kteří přicházeli z velké dálky.

Nové auto míti budu

Mnohem „historičtější“ je pak odvození od názvu (Prvního) Českomoravského Úvěrového Družstva z Horních Počernic. Jednalo se o leasingovou společnost se specializací na nákup aut, kterou založil Američan Joe Skrivanek spolu s bratry Buřilovými. Reklamní slogan „Nové auto míti budu, peníze mi dají v CUDu!“ záhy přitáhl mnoho drobných střadatelů a roku 1921 mělo družstvo vklady přes 1,5 milionu korun. A právě tehdy se všechno pokazilo...

Skrivanek totiž obnos sebral a odjel s ním do USA, kam ho ovšem stíhal i starší z bratrů Václav, jenž se obrátil i na místní policii. Joe tak sice byl dopaden, ale jelikož Buřila označil jako spolupachatele, šel Václav do vězení také a oba shodně byli odsouzeni k patnácti letům vězení.

Mladší Josef sice zůstal doma, ovšem ani jemu se vyšetřování nevyhnulo. Pod tíhou celé situace se zhroutil a měsíc po vynesení rozsudku spáchal sebevraždu. Peníze střadatelů Českomoravského Úvěrového Družstva byly tudíž definitivně v čudu.

TIP: Případ bosé kokainistky: Skutečná detektivka z časů prvorepublikové Prahy

Uvedená historka je samozřejmě zcela smyšlená a pochází z knihy Když se na Chvalech objevil benzín aneb Horní Počernice kolébka motorismu. Její autoři Jan Brunner a Přemysl Frýda v ní tak trochu po „cimrmanovsku“ přiznávají zásluhy rozvoje automobilismu v Československu rodákům z Horních Počernic. Vedle dramatických událostí kolem Úvěrového družstva v ní tak lze najít například příběh učitele Dejmka, který vynalezl automobilový blatník, příběh pana Cicvárka – vynálezce automobilového šasi a kardanových hřídelů nebo pana profesora Tachovského – vynálezce tachometru a tachografu.

Představa, že infekce mohou hrát významnou roli při rozvoji neurodegenerativních onemocnění, která dnes sužují velký počet lidí především pokročilého věku, není úplně nová. Někteří odborníci se již v padesátých letech minulého století domnívali, že infekce jsou zdrojem mnoha neurodegenerativních chorob. Například herpesviry byly spojovány s Alzheimerovou chorobou.

Až donedávna byly tyto názory mezi odborníky spíše okrajové. V poslední době se ale dostávají do centra pozornosti. Počátkem roku 2022 se objevila studie zahrnující 10 milionů lidí, podle které existuje velmi těsná souvislost mezi roztroušenou sklerózou a infekcí virem Epsteina–Barrové (EBV).

Viry a nemoci stáří

K tomuto trendu se připojují výsledky výzkumu týmu neurogenetika Michaela Nallse z amerického Národního institutu stárnutí (NIA), které nedávno zveřejnil odborný časopis Neuron. Badatelé prošli zdravotní záznamy téměř půl milionu osob a v tomto rozsáhlém souboru údajů objevili celkem 22 různých těsných vztahů mezi virovou infekcí a neurodegenerativním onemocněním.

Ukázalo se, že například lidé, kteří se léčí s virovým zánětem mozku, encefalitidou, mají 31× vyšší šanci, že se u nich rozvine Alzheimerova choroba. Dojde k tomu asi u 6 procent pacientů s virovým zánětem mozku, přičemž může jít o různé typy virů. Lidé nakažení chřipkou, kteří jsou hospitalizováni se zápalem plic, mají podstatně vyšší šanci na Alzheimerovu nebo Parkinsonovu chorobu, demenci, a také amyotrofickou laterální sklerózu (ALS).

Rozvoj neurodegenerativních onemocnění rovněž podporují střevní virové infekce, virové meningitidy nebo pásový opar. Tento nepříznivý vliv virových infekci přetrvává až 15 let po samotné infekci. Nalls a jeho spolupracovníci přitom neodhalili ani jediný případ, kdy by virová infekce sloužila jako ochrana před neurodegenerativní chorobou, tedy že by po jejím prodělání měl pacient nižší pravděpodobnost takové nemoci.

TIP: Vakcína proti Alzheimerově chorobě ve formě nosního spreje míří do klinických testů

Badatelé zdůrazňují, že neurodegenerativní choroby stále představují velmi vážnou hrozbu, především v pokročilém věku, a že proti nim stále v podstatě nemáme spolehlivé léky či léčebné postupy. Díky jejich výzkumu se ale zdá, že virové infekce a s nimi související záněty představují běžný a potenciálně řešitelný rizikový faktor těchto nemocí.

Argánie trnitá je osm až deset metrů vysoký strom, který roste pouze v jihozápadním Maroku a na první pohled není ničím nápadný. Jeho plody však mají pro místní obyvatele cenu zlata. Vyrábí se z nich totiž jeden z nejdražších olejů, jaké se používají v kosmetickém a potravinářském průmyslu. Strom roste na tamních polopouštích, a protože má hluboké kořeny, chrání zemi před rozšiřováním pouště a půdní erozí. Dříve byla argánie rozšířena po celé Africe, ale dnes se už považuje za ohroženou a spadá pod ochranu UNESCO. Oblast, kde roste, byla vyhlášena biosférickou rezervací.

Domorodcům se často naskýtá zvláštní pohled: vysoko ve větvích argánií se pasou kozy, které si pochutnávají na plodech stromu. Berberské ženy dříve z trusu přežvýkavců vybíraly nestrávené pecky, z nichž pak olej vyráběly ručně.

Dnes se ale mnohdy sbírají plody již rovnou ze stromu a do určité míry se zapojuje i mechanizace. Tradiční způsob přípravy má však stále v procesu své místo a znamená práci pro místní, kteří by jinak ve vyprahlé polopoušti jen těžko hledali uplatnění. Poptávka po produktech z plodů argánie navíc rychle stoupá.

Kulinářský zázrak

Před pouhými 20 lety tušil v Evropě jen málokdo, co to vlastně arganový olej je. Časy se ale mění a od roku 2005 mohou ručně získávaný arganový olej okusit lidé po celém světě. Produkce arganového oleje v Maroku se odhaduje na 4 000 až 6 000 tun ročně, přičemž export se pohybuje mezi 1 000 až 1 500 tunami ročně. Rostoucí zájem je dán celkově rostoucí poptávkou po všem přírodním a navíc se množí studie, že arganový olej může být zdraví prospěšný. Snižuje totiž hladinu cholesterolu a působí preventivně proti onemocněním srdce. Kromě toho se používá také v kosmetických produktech, ať už jde o pleťové krémy, tělová mléka, šampony a balzámy na vlasy, či pomády na rty a jiné léčivé masti – třeba proti vráskám, akné a suché pokožce.

Pro kozy, které jsou hospodářskými zvířaty marockých Berberů, jsou listy a plody argánií ostnitých velmi důležitou složkou potravy. (foto: Pixabay, CC0)

Na rozdíl od ostatních kuchyňských olejů v sobě ten arganový kombinuje jemnost i intenzitu. Nejprve může připomínat lehký olivový olej, ale to hlavní, co zasáhne jazyk, je výrazná oříšková chuť. Používají ho známé osobnosti kulinářského světa, a to především v pokrmech, jako jsou humři nebo mušle, jehněčí, tatarský biftek z tuňáka, nakládaný králík, horké i studené polévky, grilovaná zelenina, saláty, a dokonce i čokoládové krémy. Arganový olej se hodí hlavně k dochucování, karamelizaci nebo k pečení (přepaluje se při teplotě 215 °C).

Nejistá budoucnost

Přestože poptávka po marockém arganovém oleji strmě stoupá, nad jeho budoucností se dost možná stahují temná mračna. Ruční výroba nejkvalitnějšího oleje je totiž fyzicky namáhavá a mladí Maročané o takovou práci příliš nestojí. Podle Amela El Hantattiho, který provozuje podnik na výrobu oleje v přístavním městě As-Sawíra již od roku 2005, dávají mladí před těžkou prací ve výrobě předost prodeji v obchodech se suvenýry.

TIP: Drahá zrna z trusu cibetek: Káva pro opravdové fajnšmekry

„Opravdu se obávám, že by řemeslná výroba arganového oleje mohla zmizet,“ prorokuje smutně Hantatti, který ve svém podniku zaměstnává 80 žen, většinou šedesátnic. Budoucnost nevidí ani v mechanizaci výroby. Arganový olej extrahovaný stroji podle něj nikdy nebude mít stejnou kvalitu jako ten vyráběný ručně.

Neutronové hvězdy jsou bez přehánění jedním z nejpodivnějších objektů, jaké můžeme ve vesmíru objevit. Vznikají z hvězd, které jsou o „trochu“ větší než naše Slunce (zhruba 7–20×). Jakmile takové hvězdě dojde palivo, které fúzní reakcí slučuje na stále těžší prvky, zhroutí se sama do sebe vlastní vahou. To vyvolá masivní explozi, která odvrhne vnější vrstvy materiálu a na nebi vzplane supernova. Na místě původní hvězdy zůstane jen ultrahustá koule o průměru zhruba 20 kilometrů, která ale ukrývá tolik namačkané hmoty, kolik bychom našli ve dvou Sluncích.

Zvláštní podskupinou neutronových hvězd jsou magnetary – neutronové hvězdy, které obklopuje extrémně silné magnetické pole (10⁸ T a více). V současné době vědci znají asi tři desítky magnetarů, přičemž v naší Galaxii víme jen o deseti.

Magnetar ze souhvězdí Lištičky

Unikátní možnost studovat magnetar se vědcům naskytla v roce 2020, kdy vesmírná observatoř Swift zaznamenala zvýšenou aktivitu magnetaru SGR 1935+2154 nacházejícího se ve vzdálenosti zhruba 30 tisíc světelných let v souhvězdí Lištičky. Do pozorování se následně zapojila řada pozemních i vesmírných zařízení a magnetar se tak stal cílem intenzivního výzkumu.  

V říjnu 2020 se stalo něco podivného – té doby dramaticky rotující magnetar najednou výrazně zpomalil. Vypadalo to, jako by někdo sešlápl brzdový pedál. Magnetary přitom takové věci prakticky nikdy nedělají. Aby toho nebylo málo, po pár dnech náhle začal vysílat rádiové vlny.

Jak zpomalit magnetar?

Záhadu zpomaleného magnetaru se pokusil se svými kolegy vyřešit americký astrofyzik Matthew Baring z Riceovy univerzity. Baring využil data evropské vesmírné rentgenové observatoře XMM-Newton a amerického vesmírného rentgenového dalekohledu NICER, který pracuje na palubě Mezinárodní vesmírné stanice. S jejich pomocí analyzoval rotaci zmíněného magnetaru. Výzkum Baringova týmu zveřejnil v polovině ledna časopis Nature Astronomy.

Vědci nakonec dospěli k pozoruhodnému závěru – za pozorovaným zpomalením dříve zběsile rotujícího magnetaru by mohla být „sopečná ruptura“, která se otevřela v jeho povrchu. Touto trhlinou by podle vědců unikal do okolního vesmíru proud částic, který by změnil magnetické pole zhroucené hvězdy a vytvořil podmínky k pozorovanému zapnutí rádiového „vysílače“ magnetaru. Tyto rádiové vlny následně zachytil čínský radioteleskop FAST.

„Odborníci již dříve předpovídali, že na povrchu neutronových hvězd by mohly fungovat jevy, které připomínají pozemské vulkány, i když je to samozřejmě pouze povrchní podobnost,“ uvádí Baring. „Naše výsledky naznačují, že by právě tohle mohlo být příčinou pozorovaného zpomalení magnetaru SGR 1935+2154. Také se ukazuje, že zmíněná trhlina, kterou lze přirovnat k vulkánu, se nejspíš objevila v těsné blízkosti některého magnetického pólu magnetaru a možná přímo na něm.“

Největší známý exemplář slona afrického (Loxodonta africana) byl samec zastřelený v roce 1974 poblíž jihoangolského Macussa. Na výšku měřil bezmála čtyři metry a vážil víc než deset tun. Běžně bývají sloní býci o poznání menší, ale mezi suchozemskými tvory se jim ve velikosti stejně žádné jiné zvíře nevyrovná. Dorůstají výšky kolem tří metrů a hmotnosti šesti tun. Samice jsou v průměru o půl metru nižší a váží asi polovinu.

Kůže bez pórů, ale s klimatizací

Proč jsou ale vlastně sloni tak velcí? Vždyť velké tělo představuje výhodu v chladných oblastech, kde jsou zvířata nucena šetřit tělesným teplem. Naopak v tropech přináší mohutné sloní tělo problémy. Objem těla roste s třetí mocninou jeho rozměrů, zatímco jeho povrch jen s druhou mocninou. Když se tedy velká zvířata potřebují v horku chránit před přehřátím, narážejí na skutečnost, že u nich na každé kilo tělesné hmotnosti připadá velmi malá plocha kůže, kterou můžou nadbytečné teplo vyzářit do okolí. Úlevu u jiných zvířat nabízejí potní žlázy, protože mnoho tepla pak odchází z povrchu těla s odpařeným potem. Slon však musí s vodou šetřit a potní žlázy proto postrádá. Problém s ochlazováním u něj evoluce vyřešila zcela originálně.

V savaně je slon vystaven nemilosrdnému slunečnímu žáru a před ztrátou vody z těla odparem ho chrání tlustá kůže, která na hřbetě dorůstá tloušťky dvou až tří centimetrů. Pocení si slon nahrazuje odpařováním vody, která mu zůstane na kůži po vodní nebo bahenní koupeli. Bláto ho navíc chrání i před parazity a ultrafialovým zářením. 

Sloní kůže je pro tyto účely speciálně uzpůsobená. Vedle jasně viditelných vrásek, ji brázdí i spletitá síť velmi jemných ale dosti hlubokých „trhlin“. K takovému povrchu bláto dokonale přilne. Kůže tak udrží až desetkrát víc vody, než kdyby síť jemných prasklin postrádala. 

Inspirace pro kožní lékaře

Vznik sítě prasklinek byla donedávna záhadou. Nové výzkumy prokázaly, že trhlinky vznikají v důsledku nerovnoměrného namáhání kůže, která je ztluštělá v důsledku potlačeného odlupování své svrchní zrohovatělé vrstvy. Ztluštělá sloní pokožka vyrůstá ze škáry, která má na povrchu drobné hrbolky. Na těch jsou svrchní zrohovatělé vrstvy kůže vystaveny zvýšenému namáhání a v důsledku toho praskají.

Velmi podobný fenomén praskání nadměrně ztluštělé kůže lze pozorovat také u lidí při dědičném kožním onemocnění známém jako ichthyosis vulgaris. To postihuje v průměru jednoho z dvou set padesáti novorozenců a projevuje se přerůstáním kůže, která se neodlupuje, ale láme se a získává tak šupinovitý vzhled. Kožní lékaři nyní studují neodlupující se tlustou sloní kůži a doufají, že jim to přinese inspiraci pro vývoj nových léčebných postupů pro pacienty s ichthyosis vulgaris.

Proč sloni neumírají na nádory?

Impozantní zvíře, jakým slon je, nemá v přírodě vážnější přirozené nepřátele. Lvi nebo krokodýli si troufnou nejvýše na malé slůně; dospělý jedinec je nad jejich síly. I proto se sloni afričtí dožívají věku kolem 70 let.

Velikost a dlouhověkost slonů je na jedné straně předmětem obdivu, na straně druhé staví vědce před nemalou záhadu. Člověk žije zhruba stejně dlouho jako slon a se svými sedmdesáti kilogramy tělesné hmotnosti má stokrát méně buněk než africký tlustokožec. Jenže zatímco lidé ve vyšším věku čelí vysokému riziku nádorového bujení a úmrtnost na rakovinu se pohybuje mezi 11 až 25 % (na rakovinu tedy umírá zhruba každý desátý až každý čtvrtý), u slonů je toto onemocnění velmi vzácné. Z tlustokožců umírá na zhoubné nádory nejvýše každý dvacátý. 

Rakovina často propuká v důsledku náhodného poškození dědičné informace buňky. Tato chyba má za následek narušení regulace buněčného dělení – buňky se pak „utrhnou ze řetězu“ a množí se jako šílené. Sloní buňky mají pro spáchání takové fatální chyby k dispozici zhruba stejně dlouhou dobu jako lidské, jejich obrovský počet ale nabízí rakovině stonásobně víc příležitostí. Jak to, že sloni masově neumírají na rakovinu? A nemohli bychom se z jejich odolnosti k smrtelné chorobě poučit? 

Baterie „strážců genomu“

Ústřední úlohu při ochraně buněk před nádorovým bujením sehrává gen TP53, podle kterého se v buňkách produkuje bílkovina p53. Právem se jí přezdívá „strážce genomu“. Pokud dojde v buňce k tak závažnému poškození dědičné informace, že by hrozila její proměna na buňku rakovinnou, spustí protein p53 celý komplex procesů, které v konečném důsledku buňku zničí. Jde o jakousi obdobu buněčné sebevraždy, při níž se nádorová buňka obětuje ve prospěch organismu. 

O tom, že gen TP53 skutečně sehrává při obraně proti nádorům významnou roli, svědčí výmluvně fakt, že buňky zhoubných nádorů mají tento gen zhusta poškozený a ten roli „strážce genomu“ neplní. Pokud člověk zdědí po některém z rodičů poškozený gen TP53, nese si defekt ve všech buňkách těla a čelí zhruba devadesátiprocentní šanci, že rakovinou onemocní. V medicíně je takové dědičné poškození genu TP53 známé jako Li-Fraumeniho syndrom.

Člověk dědí po jednom „výtisku“ genu TP53 od každého z rodičů a gen tak máme v každé buňce ve dvou kopiích. Slon má přitom v dědičné informaci navíc 38 kopií genu TP53! Nejde o dokonalé kopie ale o různé varianty genu TP53. Pokud se ve sloní buňce jeden výtisk genu poškodí, nepředstavuje to tak vážný problém jako u člověka. Čtyři desítky kopií genu TP53 sloní buňce ještě pořád zůstanou. S přispěním armády svých genů TP53 zabíjí slon nádorové buňky s dvojnásobně až trojnásobně vyšší úspěšností než člověk. To je zřejmě jeden z klíčů k jeho záviděníhodné odolnosti proti rakovině.

Genová zombie

Bohatá zásoba genů TP53 není jedinou sloní pojistkou proti zhoubným nádorům. Smrtící onemocnění pomáhá tlustokožcům zahánět i „genová zombie“ z rodiny genů LIF. Geny LIF patří do palety genů, které se podílejí na zabíjení rakovinných buněk na příkaz proteinu p53. Předci slonů ale o početnou rodinu genů LIF přišli. Nevadilo jim to, protože nebyli tak velcí jako sloni a mnozí zřejmě ani nežili příliš dlouho. 

Dnes patří k nejbližším příbuzným slonů damani (Hyrakoidea) dorůstající hmotnosti kolem tří kilogramů a dožívající se 15 let a také kapustňáci (Trichechus), kteří se sice dožívají šedesátky, ale s hmotností kolem 500 kilogramů jsou stále ještě desetkrát menší než sloni. Ani damani, ani kapustňáci nemají geny z rodiny LIF v provozuschopném stavu. Slon africký ano. U jeho předků došlo náhodou k tomu, že se gen LIF6 „opravil“ a doslova „vstal z mrtvých“. V těle slona pak tato „genová zombie“ zabíjí na povel proteinu p53 rakovinné buňky. O jeho významu svědčí výsledky experimentu, v kterém vědci vyřadili ve sloních buňkách „obživlý“ gen LIF6 z činnosti. U takto postižených buněk dramaticky stoupla náchylnost buněk k nádorovému bujení. 

TIP: Nespavci s chobotem: Kolik toho naspí sloni a zdají se jim sny?

Navzdory velkému pokroku moderní medicíny patří nádorová onemocnění k velkým zabijákům současného lidstva. Onkologové proto hledají stále nové způsoby, jak předcházet vzniku zhoubných nádorů u člověka nebo jak už propuknutá nádorová onemocnění úspěšně léčit. Významně jim přitom pomáhá i studium „nádorové odolnosti“ slonů a dalších živočichů.

Když se 10. ledna objevila na sociálních sítích zpráva o skonu Baltazara Lemose, byl to pro jeho přátele a rodinu šok. Smutné sdělení doprovodila fotografie z nemocnice v Sao Paulu, kde měl být šedesátiletý Baltazara den před svou smrtí z neznámého důvodu hospitalizován. 

Poslední rozloučení se zesnulým, které se uskutečnilo v malé kapli v jeho rodném městě, zpočátku probíhalo normálně. Z připojených reproduktorů zněl Baltazarův hlas, který vyprávěl o svém životě. Poté ale přišlo překvapení – přímo uprostřed obřadu vyšel ze dveří živý a zdravý Baltazar, aby přítomným smutečním hostům oznámil, že šlo z jeho strany o vtip. Chtěl prý jen zjistit, jaké reakce jeho smrt vyvolá a kolik lidí na jeho pohřeb dorazí.

TIP: V Peru se žena probrala k životu na svém vlastním pohřbu

Novinářům později prozradil, že jeho motivací nebylo nikoho naštvat nebo urazit. To se nejspíš úplně nepodařilo, neboť vedle mnoha naštvaných reakcí sklidil i výtku, že jeho krutý vtípek mohl ohrozit na životě jeho matku, která je upoutána na invalidní vozík.

Bigfoot – tajemné stvoření, jehož existenci dokazují jen rozmazané fotografie – představuje nedílnou součást amerického folkloru. Lidé po něm usilovně pátrají mnoho let a leckdy ho i „nacházejí“. Jedním z lovců tohoto samotářského hominida, kterému severoameričtí indiáni přezdívají seskveč (sasquatch), je i datový analytik společnosti Pinney Associates Floe Foxon.

Foxon nedávno zpracoval analýzu pozorování Bigfoota ve Spojených státech a v Kanadě. Použil přitom pozorování zaznamenaná organizací s výmluvným názvem Bigfoot Field Researchers Organization. Závěry jeho bádání budou nejspíš pro fanoušky tohoto mýtického tvora zklamáním – podle datového analytika mají pozorování Bigfoota zcela běžná a racionální vysvětlení.

Statistika Bigfoota

Prozatím nerecenzovaná a nepublikovaná analýza ukázala, že hlášení o pozorování Bigfoota velmi úzce souvisejí s výskytem medvědů baribalů (Ursus americanus). Floe Foxon to dokonce vyjádřil číslem – podle něj na každých 900 baribalů v daném státě či provincii připadá přibližně jedno pozorování Bigfoota.

Vyprávění o Bigfootovi sahají minimálně do 19. století a jeho pozorování jsou až překvapivě častá (stranou ponechme různou důvěryhodnost takových pozorování). Pokud by v Severní America opravdu žila populace neznámých velkých tvorů, které lidé tak často pozorují, bylo by téměř nemožné, aby se vyhnuli objevení. I to ale zapadá do legend o Bigfootovi, které těmto tvorům připisují takřka nadpřirozenou schopnost skrývat se.

TIP: Další bublina splaskla: Kosti yettiho jsou podle analýzy DNA medvědí

Medvěd baribal je už dlouho mezi podezřelými, pokud jde o pravou identitu Bigfoota. Doposud ale scházela podobná analýza, přímo spojující pozorování Bigfoota s výskytem těchto medvědů.

„Nejpravděpodobnějším vysvětlením je, že naprostá většina seriózních pozorování Bigfoota jsou opravdu setkání s medvědem baribalem. Tím spíš, že baribalové se občas staví na zadní a někdy se tak i pohybují, takže mohou vypadat jako obří opice,“ vysvětluje datový analytik Floe Foxon.

Kupa galaxií Abell 2256 v souhvězdí Malého medvěda, je od nás vzdálená 780 milionů světelných let. Je nejen velká, má i velmi zvláštní strukturu. Vlastně bychom mohli říct, že vzniká přímo před našima očima, během stále probíhající srážky minimálně tří kup galaxií, které se v tomto místě střetly. Pro astronomy jde o vděčný objekt pro pozorování.

Astronomka Kamlesh Rajpurohit z italské Boloňské univerzity a její kolegové pozorovali kupu Abell 2256 vesmírnými rentgenovými observatořemi Chandra a XMM-Newton, společně s trojicí pozemních radioteleskopů (GMRT, LOFAR a VLT) a optickým teleskopem Pan-STARRS.

Anatomie kupy Abell 2256

Jejich cílem bylo prozkoumat strukturu této kupy galaxií a odvodit, co se podílelo na jejím vzniku. Kupy galaxií bývají vyplněné nesmírně horkým plynem o teplotě mnoha milionů stupňů. Ten mohou vidět jen rentgenové observatoře, jako americká Chandra nebo evropský Newton.

Radioteleskopy pozorují v kupě Abell 2256 rozmanité struktury, které vyzařují rádiové vlny. Jde především o masivní výtrysky supermasivních černých děr některých galaxií v kupě, nebo ohromující vláknité reliktní struktury, které zřejmě vytvořily rázové vlny při probíhající srážce kup.

TIP: Největší rázové vlny ve vesmíru se klenou přes 6,5 milionů světelných let

Badatelé se do budoucna hodlají zaměřit na galaxie v kupě Abell 2256, které vytvářejí výrazné rádiové záření. To je zřejmě dalším z důsledků impozantní vesmírné kolize kup galaxií. Srážky galaxií „míchají“ s kosmickým plynem a prachem, takže se k supermasivním černým dírám v galaxiích v kupě Abell 2256 dostane více „potravy“. Výsledkem je pak mimořádná aktivita řady galaxií v rádiové oblasti elektromagnetického spektra.

Jediným písemným pramenem o existenci takzvané Vilemíny České je milánský inkviziční spis z roku 1300, kde je uváděna pod jménem Guilemina nebo také Guglielma da Boema. Co o ní ještě víme? Moc toho není, a mnozí historikové proto dokonce pochybují o její existenci. Veškeré dostupné informace totiž pocházejí z již zmiňovaného zápisu anebo také z legend, které začaly vznikat po skončení tribunálu, jenž měl zúčtovat s jejími posmrtnými následovníky.

Utajená princezna

Přenesme se do druhé poloviny 13. století. Do italského Milána tehdy přichází starší žena doprovázená mladým mužem, nejspíš synem. Postupně tu bydlí na třech místech, naposledy v domě u farního kostela svatého Petra. Chová se pokorně, chodí prostě oblečená, pomáhá chudým a nemocným a říká se o ní, že má zázračné léčitelské schopnosti. Brzy si tak získává úctu i podporu většího množství následovníků. Hovoří se o ní jako o Vilemíně nebo také Blaženě, což byl volný převod latinského jména Felix, které jí rovněž přisuzovali. Ona samotná je pak chodící záhada.

Skryto zůstává i datum jejího narození. Jeden z hlavních obžalovaných procesu, bohatý milánský měšťan Andrea Saramita, však při výslechu uvádí otce Vilemíny. Byl to údajně český král! Jméno měšťan neuvedl. Jelikož je však coby matka skloňována Konstancie Uherská, měl by být oním otcem samotný Přemysl Otakar I., který měl s touto svojí druhou manželkou devět dětí. Nejmladší Anežka se narodila v roce 1211, někteří historikové se proto domnívají, že Vilemína možná přišla na svět v roce 1210.

Palacký a ti druzí

Tím ale nezodpovězené otázky teprve začínají. Tajemná světice byla totiž od 17. století nazývána da Boema čili Česká. Poprvé se však s tímto přívlastkem objevuje až v disertační práci Giovanniho Pietra Puricelliho ze 17. století. Pro naše dějiny ji pak objevil historik František Palacký, který se s jejím jménem poprvé setkal v roce 1837, když jel dělat rešerše ke svým Dějinám.

Při cestě do Itálie se mu totiž dostal do ruky Puricelliho spis a rovněž i záznamy o inkvizičním procesu. Myšlenka o královském původu Vilemíny se mu docela zalíbila, nicméně tuto možnost ani nepotvrdil, ani nevyloučil. Přesto ji zařadil do svého stěžejního díla jako možnou dceru Přemysla Otakara I. A na otce dějepisu pak navázali další čeští historikové. Zatímco tedy profesor Josef Žemlička se ke „kacířce“ jako dceři Přemysla Otakara I. staví se značnou rezervou, církevní historici Amedeo Molnár a Jaroslav V. Polc tento původ nezpochybňují. 

Podezřelá už za života

Kromě charitativní činnosti se údajná princezna zabývala i postavením žen a jejich pozicí v církvi. To zní téměř naivně, Vilemína však podle všeho musela být mimořádně schopná. Zanedlouho se tak kolem ní začal vytvářet kult. Říkalo se dokonce, že je vtělením Ducha svatého.

V inkvizičním spisu se dále uvádí, že zemřela na svatého Bartoloměje, tedy 24. srpna. Přesný rok udán není, ale z mnoha dalších indicií vychází jako pravděpodobné datum letopočet 1281. V cisterciáckém klášteře v Chiaravalle jí tehdy s velkým oplakáváním vystrojili velkolepý pohřeb a tělo uložili do honosné hrobky na klášterním hřbitově. Na jejím hrobě pak zbudovali oltář, k němuž ve výroční den jejího úmrtí putovaly tisíce poutníků. A právě tady začal problém. Kult totiž bytněl a přitahoval k sobě další a další stoupence, kteří nosili hnědé hábity a uctívali ji jako světici.

Milovníci sexuálních orgií?

Tito vilemínité konali v klášteře mše a účastnili se nejrůznějších rituálů. Dokonce tu uchovávali svěcenou vodu s vonnými oleji, v níž jeptišky omyly Vilemínino mrtvé tělo. Tradovalo se, že pouhých pár kapek dokáže zázračně vyléčit i těžce nemocné. Vůdčími postavami hnutí byli její nejvěrnější obdivovatelé Mainfreda da Pirovano a nám již známý Andrea Saramita. Ti dokonce usilovali o její svatořečení, a tak druhý jmenovaný vykonal cestu do Prahy, aby se sešel s Vilemíninými příbuznými. Vrátil se však s nepořízenou. Po bitvě na Moravském poli u nás zrovna řádili Braniboři.

Hnutí však sílilo a mezi přívržence se přidalo i několik příslušníků milánské aristokracie. Tolerovat nějaké samozvané světce či sekty? To už bylo na svatou inkvizici příliš! V církevním procesu jsou proto oba hlavní představitelé obžalováni z kacířství a v roce 1300 pro výstrahu upáleni. Další příznivci musí činit pokání a zaplatit tučnou pokutu.

Hrobka „světice“ pak byla zlikvidována, její kosterní pozůstatky spáleny, popel rozprášen. Na Vilemínu se musí zapomenout! Vše zašlo tak daleko, že byla in memoriam prohlášena za kacířku. Její stoupenci tak získali nálepku nebezpečné sekty, která si libovala v nejrůznějších zvrhlostech a sexuálních orgiích. Podobné pomlouvačné kampaně však ve středověku nebyly ničím neobvyklým.

A co když to bylo malinko jinak?

Zdánlivě tedy bylo vše jasné. Světice byla mrtvá, následovníci zostuzeni. Otazníky však zůstávají. Někteří badatelé například nejsou tak úplně přesvědčeni o Vilemínině královském původu. Mohlo jít o šikovnou podvodnici, která si historku o své vznešené krvi zkrátka vymyslela. Podle jedné hypotézy to mohla být třeba šlechtična obeznámená s českým prostředím, případně dvorní dáma princezny Judity, starší dcery Přemysla Otakara I., která se provdala za korutanského vévodu Bernarda. A z Korutan už to není do Milána zas tak daleko. Jenže proč by podvodnice konala dobré skutky? Jedním z dalších argumentů je už samotné jméno Vilemína, v oné době více než neobvyklé. Z jakého důvodu panovník zvolil zrovna je?

TIP: Svatá ctihodná vdova: Kult svaté Hedviky se rozšířil také do Čech

Možnou odpovědí je, že toto jméno nevybral. Princezna se možná jmenovala Blažena, což bylo volně převedeno jako Felix (Šťastná), tedy tvar, který se v souvislosti s Vilemínou rovněž objevuje. Otázkou zůstává, proč se vůbec princezna vydala sama bez doprovodu až do Itálie? A kde žila do té doby? Může za to mladík, který ji doprovázel? Hřích mládí? Nebo byl královský původ dílem vilemínitů, kteří tak doufali v mírnější trest? Na žádnou z těchto otázek dodnes neznáme uspokojivou odpověď. Záhadná světice si tak svá tajemství uchovává i nadále. 

Všeobecně vzdělaný člověk ví, že klíšťata přenášejí celou řadu nebezpečných chorob – v našich podmínkách jmenujme například lymeskou borreliózu nebo klíšťovou encefalitidu. Méně už je známo, že kousnutí klíštětem může z člověka vytvořit nedobrovolně vegetariána – tedy alespoň částečného. Může za to alergie na červené maso, jež se za některých okolností může rozvinout právě v souvislosti s přisátým klíštětem.

Nemilé překvapení

Typický průběh může ilustrovat vyprávění paní Debory Fleshmanové, zdravotní sestry z Delaware na východě Spojených států. Po vydařeném večírku s přáteli, kde se podávalo hovězí maso v podobě hamburgerů, se v noci probudila s červenýma nateklýma nohama a rudými šrámy podél trupu. Celé tělo ji pálilo a svědilo a podle svých slov měla pocit, že umře. Tato epizoda se odehrála v roce 2008, přesto trvalo dalších 7 let a nastalo dalších 12 cest na pohotovost, než lékaři odhalili příčinu.

Pachatelem byla alergie na alfa-gal neboli na maso savců (také červené maso). Jedná se o typ potravinové alergie, jejíž příznaky se rozvíjejí 3 až 8 hodin po požití červeného masa a je důsledkem předchozího kousnutí klíštětem. Poprvé byla popsána poměrně nedávno, v roce 2002. Příznaky jsou typické pro potravinovou alergii – vyrážka, kopřivka, nevolnost, dušnost, zvracení, pokles krevního tlaku a mdloby.

Alergie, případně smrt

Alergie na alfa-gal je ve své podstatě alergií na specifický typ sacharidu (galaktóza-alfa-1,3-galaktóza, zkráceně alfa-gal), která je zprostředkována protilátkami vytvořenými imunitním systémem, konkrétně IgE protilátkami jako u všech ostatních běžných typů alergií. Molekula alfa-gal se nachází ve tkáních všech savců, tedy kromě opic starého světa a lidoopů (i člověka). Lidé proto nemají důvod tvořit protilátky proti této molekule.

Vědci však zjistili, že kousnutí některých druhů klíšťat, konkrétně klíštěte amerického (Amblyomma americanum) nebo klíštěte pacifického (Ixodes holocyclus), mohou tento sacharid přenést do těla své oběti a vyvolat proti němu reakci. Není bez zajímavosti, že oba tyto druhy klíšťat mohou vyvolávat i tzv. klíšťovou paralýzu, vzácné onemocnění (způsobené přímo toxinem klíštěte), jež může vést k celkové obrně svalstva a k úmrtí.

Hon na příčinu

Historie výzkumu alfa-gal syndromu je zajímavá. Popsán byl nezávisle v USA i v Austrálii, ve Spojených státech jej prozkoumali vědci Thomas Platts-Mills a Scott Commins. Ti se snažili zjistit, proč někteří lidé reagují negativně na sacharid obsažený v jistém léku proti rakovině (Cetuximab). Podle jejich pracovní hypotézy k alergii mohla vést plísňová infekce nebo vystavení parazitům. 

Skutečného původce pak odhalili, až když se u samotného Platts-Millse rozvinula alergie na červené maso po kousnutí klíštětem. Pak už byl jen krůček od průkazu téže protilátky, která reagovala se savčím oligosacharidovým místem na molekule Cetuximabu a způsobovala opožděnou anafylaktickou reakci po konzumaci hovězího či vepřového masa.

V roce 2021 entomoložka Becky Fryxellová z University of Tennessee konstatovala, že s rostoucím nárůstem počtu klíšťat a jejich šířením na sever narůstá také počet alfa-gal alergií ve Spojených státech. „Tato klíšťata parazitují na psech, jelenech, ale samozřejmě také na lidech. Kromě toho, že přenášejí mnoho patogenů, rozšiřují také alergii na červené maso, která se stává poměrně běžnou,“ dodává Fryxellová.

Tajemný syndrom

Dlouho zůstávalo záhadou, jak vlastně přesně klíšťata syndrom způsobují. Scott Commins, jenž na syndrom upozornil jako první, pracoval s hypotézou, že klíště získá alfa-gal sacharid od své předchozí kořisti, například psa, jelena či myši, na nichž parazitovalo předtím. Alfa-gal pak měl být přenesen prostřednictvím slin klíštěte, kde měla látka přetrvávat.

Tuto teorii Comminsův tým otestoval několika druhy klíšťat a vzorky lidské krve. Experimenty prokázaly, že největší pravděpodobnost na vyvolání alergické reakce má klíště americké, nicméně se možnost vyvolání reakce potvrdila i u několika dalších druhů, mezi jinými i u klíštěte obecného (Ixodes ricinus), které je nejběžnějším druhem klíštěte u nás. Nejpřekvapivějším zjištěním však bylo, že klíště může vyvolat reakci i bez předchozího kontaktu s nějakým jiným savcem.

Zjištěné výsledky byly prezentovány Comminsem a jeho spoluautory na konferenci American Academy of Allergy, Asthma and Immunology, kde přišli i s teorií, že za alergii může spíš samo klíště než jeho poslední potrava. Výzkum by tak naznačoval, že alfa-gal sacharid je přirozeně obsažen ve slinách klíšťat bez ohledu na předchozí kontakt s jiným savčím druhem.

Malá neznámá

Ne úplně každý, kdo je pokousán klíštětem, trpí následnou alergií na červené maso. Ve skutečnosti se jedná o poměrně malou pravděpodobnost, nikdo však neví, jak velká ve skutečnosti je. Jistě však víme, že s rostoucími počty klíšťat a rozšiřováním jejich areálu zároveň narůstají i počty alfa-gal syndromu, především ve Spojených státech.

Zároveň je už nyní zřejmé, že nižší pravděpodobnost mají lidé s krevní skupinou B nebo AB. Toto překvapivé zjištění zveřejnil dr. Brestoff z Missouri, podle jehož výzkumu je u lidí s těmito krevními skupinami pětkrát menší pravděpodobnost onemocnění alergií na červené maso. Je tomu tak proto, že glykolipid typu B na povrchu červených krvinek se nápadně podobá sacharidu alfa-gal, proto se tělo lépe naučilo tuto strukturu „ignorovat“ (říkáme tomu imunologická tolerance).

V roce 2017 se tomuto tématu věnovali i vědci z Přírodovědecké fakulty Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích. Zjistili, že vyšší riziko vzniku alfa-gal alergie se vyskytuje u lesníků a lovců, tedy u lidí zvýšeně se pohybujících v lesních porostech, kde často číhají klíšťata. Podle zjištění vědců existuje jistá souvislost mezi mírou vystavení klíšťatům (tedy i počtem přisátí) a rizikem rozvoje alergie na červené maso. Konkrétně naměřené hladiny protilátek typu IgE proti alfa-gal velmi přesně odpovídaly počtu přisátých klíšťat.

Odložená alergie

Alfa-gal syndrom se vymyká i ve více ohledech – je jednou z prvních popsaných tzv. opožděných anafylaxí čili závažných alergií, jež se rozvíjejí až s několikahodinovým zpožděním. Také se jedná o jednu z mála popsaných alergických reakcí spojených se sacharidem, neboť v naprosté většině bývá cílovou strukturou IgE protilátek protein.

Kromě masa hrozí rizikem reakce i další tkáně obsahující alfa-gal, například mléko či želatina, stejně jako nitrožilně podávané koloidní roztoky želatiny. Dokonce byla popsána i anafylaktická reakce po implantaci srdeční chlopně pocházející z prasete. Na druhou stranu jsou při alfa-gal syndromu relativně bezpečnými potravinami drůbeží a rybí maso, neboť ani ryby, ani ptáci alfa-gal ve svých tkáních neobsahují.

Jistou útěchou pro nemocné s diagnózou alfa-gal alergie může být, že citlivost pravděpodobně není trvalá a během čtyř až pěti let odeznívá. Buňky, které produkují IgE protilátky, specializované B-lymfocyty, jsou v případě alfa-gal syndromu nezralé formy, tzv. plazmoblasty. Sice tvoří protilátky, obvykle se však nepřeměňují na buňky dlouhodobé imunitní paměti, a protilátková odpověď tak po čase vyprchává. 

Nepříjemná onemocnění

U lidí, kteří jsou klíšťatům vystavováni dlouhodobě a opakovaně, například zmiňovaní lesníci, se mohou po čase vyvinout i paměťové buňky a alfa-gal syndrom pak u nich přetrvává trvale, až doživotně. Vědci momentálně zkoumají, zda není alfa-gal syndrom spojen i s jinými systémovými chorobami. Výzkumy naznačují určité spojitosti s aterosklerózou tepen a rizikem vzniku infarktu, ačkoli zatím není pro podobné závěry dostatek dat. S čím dál širším areálem výskytu klíštěte amerického jakožto nejčastějšího původce však můžeme v nejbližších letech čekat téměř jistě nárůst.

Americká firma United Therapeutics už dokonce vyvinula i geneticky modifikované vepříky, kteří alfa-gal ve svých tkáních nemají. Tato „GalSafe“ prasata jsou sice primárně určena jako zdroj tkání a orgánů k transplantacím, v USA však už bylo schváleno jejich maso ke konzumaci. Ani alergici na alfa-gal si tak už nemusejí odpírat vepřovou krkovičku či panenku.

TIP: Alergie na chlad: Vzácná porucha málem stála život 34letého muže

V našich podmínkách se však zatím zřejmě této nemoci příliš obávat nemusíme. Klíště obecné má pravděpodobně jen velmi malý potenciál tuto intoleranci vyvolat a klíště americké či pacifické u nás nežije (a doufejme, že ani žít nebude). Už kvůli chorobám, které přenáší naše domácí klíště, bychom jej ale neměli podceňovat, ale naopak se adekvátně chránit – borrelióza či encefalitida rozhodně nepatří mezi banální, nepodstatná onemocnění.