Základní vojenské struktury budovala Německá demokratická republika (NDR) už od počátku 50. let v podobě takzvané Kasernované lidové policie (Kasernierte Volkspolizei). V reakci na vytvoření západoněmeckého Bundeswehru a pařížských dohod umožňujících SRN vstup do NATO byla 1. března 1956 vytvořena Národní lidová armáda (Nationale Volksarmee), která se stala členem Varšavské smlouvy. Stejně jako Bundeswehr využívala na důstojnických postech bývalé příslušníky Wehrmachtu, většina z nich prošla v sovětském zajetí náležitým ideologickým školením.

Zpočátku byla služba v armádě dobrovolná, po stavbě Berlínské zdi přijal parlament v roce 1961 zákon o obraně, který zavedl brannou povinnost, a od následujícího roku rukovali muži ve věku 18–26 let na rok a půl. Odmítnout vojenskou službu šlo pouze z náboženských důvodů – na tyto brance pak čekala služba beze zbraně u stavebních praporů. Kdo odmítl i tu, musel počítat s trestem odnětí svobody až na 22 měsíců. Od 80. let pak bylo z důvodu svědomí možné nastoupit i na klasickou civilní službu.

Podobně jako ostatní armády Varšavské smlouvy dostávala velkou většinu výzbroje a techniky ze SSSR, část od ostatních spojenců a některé druhy zbraní a techniky produkoval i domácí průmysl. 

Militarizace od školních lavic

Armáda podléhala kontrole vládnoucí Jednotné socialistické strany (SED), která si zajistila vedoucí roli v armádě zřízením Hlavní politické správy (PHV) a vytvořením struktury stranických organizací. Důstojníci byli až na výjimky členy SED, vysoký podíl straníků se nacházel i mezi poddůstojníky. Od roku 1978 školy zavedly předvojenský výcvik, který chlapci začínali v 9. třídě, v létě pak jezdili na vojenské tábory. Dívky zase procházely kursy civilní obrany. Již od roku 1970 byl nástup na vysoké školy podmíněn službou v armádě. Přednost při přijetí ke studiu dostávali ti, kdo se upsali sloužit vlasti se zbraní v ruce nejméně tři roky.

Od poloviny 60. let se NDR stále výrazněji angažovala v osvobozeneckých bojích v Africe a na Blízkém východě, a to jak zbrojními dodávkami, tak budováním vojenské infrastruktury či vysíláním poradců. V těchto aktivitách ji ze socialistických zemí předčil pouze SSSR a Kuba.

Němci v Československu

V srpnu 1968 se plánovalo nasazení 7. tankové a 11. motostřelecké divize NVA při potlačení pražského jara, nakonec vzhledem k možným zahraničněpolitickým dopadům (jednalo by se o první nasazení německých ozbrojených sil v zahraničí od druhé světové války) bylo od přímého nasazení vojsk upuštěno a NVA poskytla okupantským armádám jen logistickou podporu. Přímo na území ČSR se objevili jen zpravodajci a styční důstojníci.

Ve stavu zvýšené bojové připravenosti se východoněmecká armáda ocitla už v roce 1961 v době stavby Berlínské zdi, o rok později kvůli kubánské raketové krizi. Koncem roku 1980 byla vyhlášena zvýšená bojová pohotovost (podobně jako u ČSLA) pro případ zásahu v Polsku proti odborovému hnutí Solidarita.

Sjednocení s nepřítelem

Nationale Volksarmee sice její spojenci považovali za jednu z nejlepších armád východního bloku, ne vždy však měla nejmodernější výzbroj. V důsledku nedostatku financí či utajování ze strany Sovětů dostávali mnohdy němečtí soudruzi zbraně, které už v SSSR považovali za zastarávající. V tomto ohledu však na tom nebyla hůře než například československá nebo polská armáda. Kolem poloviny 80. let vynakládalo východní Německo na obranu téměř 11 % HDP, což bylo nejvíce ze zemí východního bloku (například v ČSSR šlo o 6 %).

Armáda čítala 180 000 mužů (profesionálů a branců), v případě války by se rozrostla na půl milionu. Když se na podzim 1989 vyhrotila v NDR situace a statisíce lidí demonstrovaly proti komunistické vládě, uvažovali komunističtí představitelé o nasazení armády. Do Lipska se dokonce přesunuli elitní parašutisté, ale proti 120 000 protestujících se neodvážili zasáhnout. Ani vedení SED se nakonec neodhodlalo k další eskalaci situace.

TIP: Reforma Bundeswehru: Modernizace výzbroje i škrty

Totalitní moc v NDR byla poražena a v následujícím roce došlo ke sjednocení východní a západní části Německa. V jeden celek se spojily i obě dosud nepřátelské armády – západoněmecký Bundeswehr a východoněmecká Volksarmee, jejíž historie se uzavřela 2. října 1990. Z celkového počtu 370 000 mužů v novém Bundeswehru mělo být z východní části pouze 50 000. Až na jednoho také nebyli přijati žádní bývalí generálové z NVA, neboť západoněmečtí vojáci pod nimi nechtěli sloužit.

Když 6. února 2018 poprvé odstartovala těžká nosná raketa Falcon Heavy, jako první svůj náklad vynesla do vesmíru Roadster Tesla miliardáře a zakladatele SpaceX Elona Muska, za jehož volantem seděla figurína jménem Starman. Po jednom oběhu Země dosáhl červený vůz únikové rychlosti a vydal se vstříc hlubinám Sluneční soustavy. Přibližně 30 hodin po startu překřížil oběžnou dráhu Měsíce a o 153 dnů později i oběžnou dráhu Marsu. 

V současné době se Starman pohybuje po mírně excentrické heliocentrické dráze, sahající až za oběžnou dráhu Marsu s dobou oběhu okolo 557 dnů. Na své pouti Sluneční soustavou urazil za pět let více než čtyři miliardy kilometrů (27,15 AU), při průměrné rychlosti 51 769 km/h a dokončil 3,2 oběhy kolem Slunce.

TIP: Může se srazit Tesla Elona Muska se Zemí? Vědci to považují za možné

Pokud by se Roadster pohyboval na Zemi, musel by na zdolání stejné vzdálenosti projet všechny silnice světa více než 63×. Momentálně se vůz nachází přibližně 327 milionů kilometrů od Země, takže je pro pozemské teleskopy prakticky nepozorovatelný. Aktuální polohu putujícího Roadsteru si můžete zkontrolovat v animaci na adrese whereisroadster.com. Nejblíže se k Zemi přiblíží 16. dubna 2024, kdy bude od nás vzdálený 0,593 AU (cca 89 milionů km).

Uzbecká Chiva představuje skvost islámské architektury. Má přitom za sebou i přes svůj poetický vzhled poměrně rušnou historii. Podle legendy město založil Šem – syn biblického Noeho. První záznamy o městě jsou ovšem doloženy až v 10. století a významu nabylo až na konci století šestnáctého, kdy se stalo hlavním městem chivského chanátu (známého také jako Chorezm).

Po dlouhá léta bylo město jednou z mnoha běžných zastávek Hedvábné stezky, v 17. století ovšem vystoupilo ze stínu jako největší středoasijský trh s otroky. Jen během první poloviny 19. století zde bylo do otroctví prodáno kolem milionu Peršanů a neznámý počet Rusů. I proto, že chivští obchodníci s otroky byli postrachem jižního Ruska, byl na město v roce 1873 zahájen útok ruských vojsk.

Přes zdánlivou nedobytnost desetimetrových zdí útočníci město pokořili a chanát se musel pro další roky podrobit ruské nadvládě. Až do bolševické revoluce si zachoval alespoň částečnou samostatnost, v roce 1920 se ale stal součástí krátce existující Chorezmské sovětské republiky a v roce 1924 definitivně ztratil politický význam jako součást sovětského Uzbekistánu.

TIP: Uzbecký Šachrizabz: Ve městě Timura Velikého

Historické centrum se rozkládá na rozloze 240 hektarů a obsahuje více než 50 významných historických památek a 250 starobylých domů, většinou postavených v 18. nebo 19. století. Uchovaly se zde však i budovy postavené už ve 12. století. Vnitřní část města byla v roce 1990 zařazena do fondu světového dědictví UNESCO.

Londýn před sedmdesáti lety platil za industriální velmoc. Následky války byly sice drtivé a stále patrné, přesto se však město radovalo z nečekaného rozmachu. Průmyslu se opět začínalo dařit a kolem řeky Temže vyrůstaly nové továrny. Místo těžkopádných elektrických tramvají radnice na jaře zavedla elegantní dieselové autobusy, které obyvatele dokázaly dovézt kamkoliv, aniž by potřebovaly koleje. A miliony domácností topily uhlím. Levným a nekvalitním.

Čistota životního prostředí nikoho nijak zvlášť netrápila. Vědělo se o ní, ale nebylo to zrovna denní téma k hovoru. Kdo chtěl žít ve městě, ten tak nějak počítal s tím, že se mu nebude dýchat volně. Obyvatelé Londýna měli pocit, že si nemají na co stěžovat. Tedy až do prosince roku 1952.

Počasí jako nikdy předtím

Velkoměsto tehdy nebylo na nízké teploty připraveno. Trápila ho jednoduchá skla v oknech, špatná těsnění a rozvody tepla s velkými úniky. Aby bylo v domech vůbec k přežití, bylo potřeba hodně topit. A miliony komínů tak vypouštěly svůj kouř volně do ovzduší.

Z 5. na 6. prosince padla na Londýn hustá nažloutlá mlha. Pro místní nic neobvyklého. Město dál fungovalo podle svých zvyklostí. Záhy už ale nebylo vidět na konec bloku a štiplavá špína začala pronikat i do budov. Kina rušila program, protože diváci na promítací plátno vůbec nedohlédli. Divadla měla jeviště zahalená do nepropustné mlhy, doprava se zpomalila na minimum. Provoz řídili policisté s baterkami na helmách nebo improvizovanými loučemi v rukou. Následně musel ustat veškerý pohyb, maximální viditelnost byla pouhý metr a půl.

Lidem se špatně dýchalo a pociťovali tlak na prsou. Řidiči nechávali svá auta v ulicích a město se postupně propadalo do chaosu. Přestala fungovat hromadná doprava, nejezdily ani sanitky. Pohřební služba vytáhla vozy, které nyní tak jako kdysi tahali její zaměstnanci.

Z mlhy smrtící hrozba

A jak k této katastrofě vlastně došlo? Celý proces započal nadměrnou spotřebou uhlí, jež vedla k nadprodukci oxidu siřičitého, který se začal měnit na síru. V průběhu této reakce vznikaly i jedovaté částice, jež se dostávaly do již zmiňované londýnské mlhy. A vzduch s obrovským obsahem nečistot byl vlivem chladných teplot pevně ukotven nad městem, jako kdyby jej někdo přikryl obrovskou pokličkou.

Z obyčejné mlhy se tak pomalu stávala mlha jedovatá. Mnozí proto museli vyhledat pomoc v nemocnicích, kam se nedalo dostat jinak než pěšky. Všechna oddělení byla přetížená, ale lidé se báli vrátit domů. Co když už netrefí zpět? Starší obyvatelé velkoměsta a pacienti s problémy dýchacích cest zažívali čas plný hrůzy. Pro mnohé znamenala tato smogová krize velké zdravotní problémy a nakonec i smrt.

Premiérem země byl v té době Winston Churchill, který se ocitl pod velkým tlakem. Prý má něco udělat, teď hned! Lidé nemohou pracovat, děti chodit do školy. Vždyť i pouze dýchat se dá jen stěží. Ovšem možnosti okamžité nápravy smogové situace byly malé až žádné. Továrny by musely přestat vyrábět, nesmělo by se topit. Informace se navíc městem šířily příliš pomalu. Rádio tak vysílalo hlavně upozornění, aby lidé neopouštěli své domovy. Jediné, co lze dělat, je sedět a čekat na změnu počasí. Na vítr, který rozežene mračna nad Londýnem.

Seznamy udušených

Situace vypadala naprosto bezvýchodně. Počasí se však nakonec umoudřilo a v úterý 9. prosince se konečně zvedl vítr. Dusivá atmosféra města tak mizela stejně rychle, jako nastala. Po dnech plných hrůzy tak konečně bylo zase vidět nebe!

TIP: Co vedlo ke vzniku londýnské kanalizace? Zápach, který doslova ochromil město

Nadšení však nemělo dlouhého trvání. Za pár dní totiž začaly z nemocnic přicházet hrozivé seznamy. Během velké smogové krize přišlo prý následkem špatného ovzduší o život na 12 000 obyvatel Londýna a mnoho dalších si odneslo trvalé následky. Nejčastěji šlo o seniory a děti, kteří umírali s šedomodrými rty.

Expedice projektu Beyond EPICA – Oldest Ice nedávno úspěšně završila druhý cyklus vrtání do ledu v oblasti Little Dome C v centrální Antarktidě. Tato oblast je přitom považována za jednu z nejextrémnějších na Zemi. Cílem projektu je získat vzorky ledu z minulosti a s jejich pomocí zpřesnit informace o vývoji klimatu v historii.

Mezinárodní projekt, který vede Carlo Barbante, ředitel italského Institutu polárních věd, na kterém se podílí řada institucí z celého světa, odstartoval již v roce 2019 a má běžet celkem sedm let. Nynější cyklus vrtání probíhal od konce listopadu 2022 do konce ledna 2023, tedy během antarktického léta a badatelé pronikli do hloubky 808,47 metrů.

Výprava za prastarým ledem

V této hloubce se nachází led, který uchovává cenné informace o klimatu a atmosféře z doby před 49 300 lety, tedy hluboko v nejmladší době ledové. Cíle vědců jsou ale mnohem ambicióznější – chtějí se provrtat celým ledovým příkrovem v této oblasti, což představuje zhruba 2 700 metrů. Data z této hloubky by měla přinést cenné informace o klimatu z doby před 900 000 až 1,2 milionem let. 

Vzorky ledu z průzkumného vrtu. (foto: PNRA/IPEV, CC0)

Podle účastníků expedice šlo o velmi náročný podnik, při kterém výzkumníci čelili technickým obtížím, opravovali vrtnou soupravu a potýkali se s nepřízní místního počasí. Jejich tábor se nachází v nadmořské výšce 3 233 metrů, asi 34 kilometrů od francouzsko-italské výzkumné stanice Concordia. Průměrná teplota vzduchu se v těchto místech běžně pohybuje okolo −51 °C, přičemž i během antarktického léta klesá až k −80 °C. Badatelé zatím vyzvedli prvních 217 metrů vytěženého ledového jádra.

TIP: Vrtání v extrému: Tým odborníků provrtal přes 2 kilometry antarktického ledu

„Vrtná sezóna byla velmi intenzivní a vyžádala si gigantické úsilí, ale vyplatilo se to,“ prozrazuje Carlo Barbante. „Otestovali jsme vrtnou soupravu a další vybavení, a následně jsme se dostali do úctyhodné hloubky 808 metrů, odkud jsme odebrali kvalitní vzorky ledu. Tato hloubka bude výchozí pro další vrtnou sezónu projektu Beyond EPICA.“

Výzkumníci z univerzity v britském Oxfordu nechali dvacet dobrovolníků strávit dvě noci v laboratoři: Zatímco však jednu z nich dotyční prospali, druhou museli zůstat vzhůru. Následujícího dne ráno je vždy badatelé nechali vyplnit dotazník s cílem zjistit, do jaké míry by byli v tu chvíli ochotni projevit velkorysost v různých situacích – ať už šlo o to pustit někoho sednout v autobuse, nebo svézt kolegu cestou do práce. Studii vědci publikovali akademickém žurnálu PLOS Biology.

Ukázalo se přitom, že by se dobrovolníci ve více než třech čtvrtinách případů po probdělé noci zachovali spíš sobecky a pomoc druhým by nenabídli, a to ani kdyby se jednalo o člena vlastní rodiny. Na základě skenů mozkové činnosti vědci rovněž odhalili, že se u nevyspalých účastníků experimentu snížila aktivita oblastí zodpovědných mimo jiné za sociální chování.

Méně darů pro charitu

Analýza více než tří milionů charitativních projektů z let 2001–2016 navíc prokázala, že výše příspěvků klesla zhruba o 10 %, pokud se sbírka konala bezprostředně po změně zimního času na letní. Ztráta pouhé hodiny spánku tedy zásadně ovlivnila rozhodnutí pomoct druhým.

TIP: Štěstí očima vědy: Být bohatý a zdravý nestačí, rozhodují geny

Podle autorů studie může epidemie nespavosti, jež trápí většinu západní společnosti, vyústit v závažné důsledky. Zejména pracovníci ve zdravotnictví či policisté na nočních službách bývají chronicky nevyspalí, přičemž únava prokazatelně snižuje schopnost soustředění. 

Jeden mravenec, žádný mravenec. To je základní pravidlo života hmyzu, které fascinovalo už starověké civilizace. Teprve stovky či tisíce dělnic vytvoří funkční životaschopný celek, v němž jsou zájmy jednotlivce zcela podřízeny tomu, co je výhodné pro celou kolonii. To vše bez jakékoli řídící autority, která by rozhodovala, velela, organizovala či rozdělovala práci. 

Superorganismus, supermozek 

Dokonce ani královna není v rámci mraveniště žádným „diktátorem“, podle nějž by se vše řídilo. Je pravda, že si zajišťuje optimální podmínky pro plození dalšího potomstva pomocí feromonů vylučovaných do okolí. Ovšem do toho, zda a které dělnice se budou podílet na stavbě a opravách mraveniště a které z nich vyrazí za sběrem potravy, nezasahuje ani v nejmenším. Přesto vše běží jako na drátku. Vědci z toho důvodu někdy mravenčí kolonii berou jako „superorganismus“ a jednotlivé dělnice jako jeho „buňky“.

Mravenčí kolonie je schopná zhodnotit situaci a patřičným způsobem zareagovat na zjištěné změny. Můžeme si ji představit také jako „mozek“ a jednotlivé dělnice jako „neurony“. Jediný neuron není schopen složitější úvahy. Společným koordinovaným úsilím jsou ale neurony lidského mozku s to odhalit tajemství atomového jádra, vzniku vesmíru nebo rakovinného bujení. Také mravenčí „supermozek“ je schopen překvapivých výkonů, i když každá z tisíců dělnic v mraveništi toho v hlavě mnoho nenese. 

Výkony mravenčí paměti 

Jednotlivé mravenčí dělnice pochopitelně nejsou úplně hloupé. Vždyť třeba informaci o poloze zdroje potravy udrží v paměti několik minut a dokážou se na toto místo spolehlivě vracet. Mravenci druhu Cataglyphis bicolor žijí v písečných dunách Sahary, kde se jim nenabízejí žádné orientační body. Pokud by při návratu do bezpečí hnízda jen trochu zaváhali, riskují, že se zdrží na slunci do doby, kdy se písek promění v rozpálenou smrtící past. Pamatují si proto přesně počet kroků i směr, kterým na cestě z hnízda šly. Při návratu pak nezaváhají ani na moment. 

Velmi dobrou paměť mají také mravenci zrnojedi (Pogonomyrmex), kteří v širokém okolí hnízda pátrají po semenech. Svou pouť začínají na chemicky důkladně vytyčené stezce, která je může zavést až dvacet metrů od hnízda. Dál už mravenec postupuje na vlastní pěst a cestu si chemicky neznačí, protože semena se v okolí hnízda vyskytují zcela nahodile a znalost místa nálezu ztrácí po odnesení kořisti do hnízda smysl. 

Mravenec obtížený nákladem se tedy po paměti vrací k chemicky vyznačené hlavní stezce a po ní pak donese semeno do hnízda. Návrat po rušné dopravní tepně je pro kolonii nesmírně důležitý. Odhodlání vydat se znovu na sběr semen totiž závisí na tom, kolik dalších zrnojedů navracejících se do hnízda s kořistí dělnice na stezce potkala. Jestliže jich bylo málo, učiní dělnice závěr, že hnízdo by ještě nějaké to semeno potřebovalo, a vydá se znovu na cestu. Značí stezku až k jejímu koncovému bodu a odtud vyrazí za dalšími semeny – opět bez toho, že by za sebou nechávala značky pro návrat.

Předávání mravenčího know-how

Typické kupkovité hnízdo mravence lesního (Formica rufa) zbudované z jehličí přetrvává na jednom místě i několik desetiletí a za tu dobu hostí mnoho mravenčích generací. Každé ráno vyrážejí dělnice z mraveniště za prací po chemicky značených stezkách, které nejednou vedou až vysoko do korun stromů – za mšicemi a jejich sladkými výkaly. Jak slunce stoupá po obloze vzhůru, plocha lesa obsazená dělnicemi z jedné kolonie se postupně zvětšuje a večer opět smrskává s tím, jak se mravenci vracejí do hnízda.

Každý den mravenci postupují podle stejného scénáře a přitom jde vždy znovu o malou premiéru. Dělnice reagují na nové situace, překážky, nově objevené zdroje potravy nebo smrtelná nebezpečí. Akce na jednom z míst mravenčího areálu se promítá do aktivit celého mraveniště. Jestliže se z jednoho směru začnou mravenci vracet s menším nákladem potravy, jejich aktivita v jiných „pracovních sektorech“ nabere na intenzitě, aby výpadek nahradili. Trvá i několik dní, než se na změnu adaptuje celá kolonie a její aktivity se „usadí“.

Zajímavá situace nastává na jaře, když se mraveniště probouzí ze zimního klidu. Mravenci přežili zimu uvnitř hnízda ve shlucích, v nichž se vzájemně zahřívali. Chemické značky vedoucí ke zdrojům potravy dávno vyvanuly a navíc se v mraveništi narodily nové dělnice, které cestu za potravou nikdy neabsolvovaly. Proto jako první vylézají ven zkušené dělnice, pro něž cesta do korun stromů není ničím neobvyklým. Nezkušení „zelenáči“ se nechávají starými harcovníky poslušně vést. Staré zkušené dělnice sice rychle vymizí, ale to už jejich „know-how“ převezme další mravenčí generace. Díky tomu putují dělnice patřící k jedné kolonii mravence lesního za potravou po dlouhé roky po zhruba stále stejných stezkách.

Zkušené a mladistvě zbrklé kolonie

Existence mravenčí kolonie stojí a padá s její královnou. Jakmile zakladatelka kolonie přestane klást vajíčka nebo uhyne, čeká mraveniště rychlý konec. Mravenčí královny a tedy i mravenčí kolonie žijí dvacet nebo třicet let. Po celou tuto dobu se kolonie chová jako jeden velký organismus. 

Pozorování starších kolonií napovídá, že s věkem sbírají zkušenosti a moudrost. Jsou stabilnější než mladší kolonie a na silně rušivé podněty nereagují tak zběsile. Jakoby zůstávaly nad věcí a přitom nezapomínaly na zajištění základních potřeb mraveniště. Mladé kolonie reagují o poznání zbrkleji a ve vypjatých situacích nejednou nezbytný chod opomínají. Starší kolonie tedy jednají uvážlivěji, i když jejich jednotlivé dělnice nejsou o nic chytřejší, než dělnice z mladších kolonií. Jak je to možné, když jednotlivé dělnice většinou nepřežijí déle než rok?

TIP: Nejbojovnější ze všech tvorů: Mravenci na válečné stezce své protivníky nešetří

Mravenci mění své chování v závislosti na podnětech, kterých se jim dostává od ostatních členů kolonie. Mladší a tudíž menší kolonie nabízejí svým dělnicím méně vzájemných setkání a jsou tudíž vystaveny vyššímu riziku chyby. Podobně jako může přinést mylné závěry sociologický průzkum provedený s příliš malým počtem respondentů. Naopak, starší a větší kolonie nabízejí velké počty setkání a riziko vzniku náhodné chyby v chování dělnic je u nich výrazně menší. Starší kolonie s větším počtem dělnic mají také více „pracovních rezerv“ pro krizové situace a díky tomu se s nimi lépe vypořádají.

Jak jen spolu mohlo vydržet předválečné Československo s tak odlišnou loupežnickou mytologií? Národ odkojený Psohlavci věděl, že Jan Sladký Kozina, povstalec a charakter bez bázně hany, ani neloupil a přesto byl nevině „hutracenej“. Babinský se zase po zatčení polepšil a změnil se v dobromyslného zahradníka v ženském klášteře. Ani moravsko-slezský Ondráš svým obětem fyzicky neubližoval. Coby snílek, kladný hrdina a skoro komunista jen bohatým bral a chudým dával. Naopak karpatsko-ukrajinský Dovbuš byl neobyčejný tvrďák ovládající podřízené lopežníky železnou rukou. Svou moc a sílu dostal od boha. Což mu drsoňovi nebránilo loupit i v kostele.

To slovenský Juraj Jánošík byl vlastně neviňátko k zboji přinucené poměry. Hotový kamarád do deště, ba přímo ochránce členů své loupežné party. Coby potenciální jackpot zanechal odcizené zlato dobrým lidem kdesi v jeskyních. Tam je kterýkoliv chudák může najít. Přesto dopadl špatně a jak jinak než zradou. Cožpak mohl tušit, že mu stará bába nasype pod nohy hrách? Složitost národnostních pověr, mýtů a poměrů jen potvrzuje Nikola Šuhaj loupežník z Pokarpatské Rusi. To není potenciální sadista Dovbuš. Především v sobě nezapře anarchisticko-pražsko-brněnsko-bílovecké já svého literárně adoptivního otce Ivana Olbrachta.

Jaký táta takový syn

Složité to, co do národnostní loupežníkologie mělo, i Rakousko-Uhersko. Kupříkladu syn pohodného z Nových Syrovic u Moravských Budějovic a postrach širokého okolí Johann Georg Grasel (1790–1818) byl v rakousko-německých kruzích přijímán, byť až po smrti, s jistými pseudoromantickými sympatiemi. V prostředí českém a moravském po něm zbylo zejména hanlivé označení všelikých lumpů: grázl. V současnosti po něm pojmenovali několik turistických chodníčků. Podívejme se na něj zblízka…

Zločincův táta sice správně vykročil k c. k. místu soudního sluhy pod penzí, leč na dobré cestě nevydržel. Skončil v rasovně, kradl, měl prapodivné kamarády i známosti. V době, kdy ještě jeho synek nestál na vlastních loupežnických nohách, spadla klec. Táta pak věru dlouho pobyl na brněnském Špilberku. Kaňku v rejstříku měla i Johannova máma.

Synáček se do soudní síně dostal poprvé jako devítiletý. Tenkrát šlo o spíše nevelké krádeže, leč trest vynesl soud “na tvrdo“. Pachatele ovšem nenapravil. Rozsah jeho zlodějských aktivit rostl, i když některá přepadení mu vynesla jen zanedbatelný výdělek. Lidé si s sebou hotovost nosili poměrně málo. Navíc je například doloženo, že jednu ze svých obětí Marii Schindlerovou ubil Grasel železnou tyčí, aniž by mu sdělila, kde doma skrývá peníze.

Lupiči tak brali hlavně zboží. Na trhu je ovšem prodávat nemohli. A překupníci platili sice ochotně, ale směšně málo. Máme zaznamenáno, že za velký lup látek v ceně více než pěti tisíc zlatých dostali grázlovci pouhé tři stovky. Nutno ovšem poznamenat, že překupníci nechtěli „slevu zadarmo“. Kradený kontraband patřil mezi horké zboží. Kvůli jeho přechovávání a následnému rozprodávání se tak mohli velice rychle dostat za mříže.

Nepolapitelný?

Grasel a jeho parta loupežníků se na tehdejší dobu dokázala velmi rychle přesunovat. Dolní Rakousy, jižní Čechy a jižní Morava - Gmund, Slavonice, Dačice, Znojmo - tam všude pocítili dopad oněch loupeživých tažení. Císařská policie samozřejmě konala. V celé oblasti vylepili vyhlášku nabízející 500 zlatých za podstatnou pomoc při Graselově dopadení. Ještě výhodněji zněla nabídka pro „spolupracujícího svědka“. Tedy spoluviníka, který úřadům pomůže dopadnout svého velitele. Odměna sice čítala 250 zlatých, ale zahrnovala i beztrestnost.

Nepomohlo to. Roku 1815 proto odměnu zvýšili na čtyři tisíce zlatých. Pro srovnání: zámecký pán z Náměště nad Oslavou tehdy připlácel jednomu ze svých sluhů za muzicírování měsíčně 20 zlatých, mosazný buben stál 50 zlatých a luxusní dvorec Cibulka v Praze Košířích s dvaceti hektary polností a zahrad se prodával za 112 tisíc zlatých. Takže slušné peníze… A zabraly!

Jistý David Meyer pod vedením brněnského policejního ředitele von Okacze zajistil útěk Graselový milenky Terezie Hambergerové z vězení. Pak jménem oné dámy Johanna vylákal do hostince v Martensdorfu. V roli hostů něj čekali strážci zákona. Následovala rvačka, v níž se Grasel udatně a ukrutně bránil proti přesile. Do boje se na správné straně zapojila i veřejnost - pár náhodných hostů pomáhalo policii.

TIP: Jak se žilo katům, malomocným a nevěstkám ve středověkých městech?

Nakonec Graselovi podrazili nohy, několik mužů na něj skočilo a pak šlo vše ráz na ráz. V kleci z železných prutů ho transportovali do Vídně a 28. ledna 1818 vynesl tamní soud rozsudek smrti. Za tři dny na to zločince a jeho tři loupeživé kamarády pověsili. Na morbidní divadlo se přišlo podívat na 60 tisíc Vídeňáků i přespolních! Lupič to prý okomentoval posledními slovy: „Jéžiš, to je lidí“.

Mlhovina Tarantule (nebo též 30 Doradus), která připomíná obrovského pavouka, se nachází v severovýchodní části Velkého Magellanova mračna. Je to vlastně nejjasnější objekt v této blízké nepravidelné trpasličí galaxii, kterou pozorujeme ve vzdálenosti asi 160 tisíc světelných let.

Vše nasvědčuje tomu, že mlhovina Tarantula, kterou tvoří hlavně ionizovaný vodík, představuje největší a také nejjasnější hvězdnou porodnici celé Místní skupiny galaxií. Ta zahrnuje Mléčnou dráhu, Galaxii v Andromedě a dalších asi 30 galaxií. Na kosmickou Tarantuli se nedávno zaměřil Hubbleův vesmírný dalekohled. Výsledkem je pohled do dramatického nitra tohoto objektu, kde víří nezměrné turbulence kosmického plynu a prachu.

Porodnice Tarantule

Mlhovina Tarantule je častým cílem pozorování a v posledních letech bylo zveřejněno mnoho snímků této půvabné mlhoviny. V Tarantuli jsme objevili celou řadu velice hmotných hvězd, včetně největších a nejžhavějších hvězd jaké vůbec známe. Podle představitelů ESA jde o unikátní přírodní laboratoř, kde je možné testovat naše teorie a vzniku a vývoji planet.

Na kompozitním snímku Hubbleova dalekohledu jsou dobře patrné jasné vrstvy ionizovaného vodíku, který je základním stavebním materiálem pro tvorbu nových hvězd. Celkový obraz dokreslují jemná mlžná mračna, oblasti s temným prachem a jasně modře zářící mladé hvězdy.

TIP: Mlhovina Tarantule: Nejdetailnější snímek supervýkonné hvězdné porodnice

Snímek se skládá z dat dvou různých projektů. Prvním projektem byla Scylla, jejímž cílem bylo studovat zrnka prachu z temných prachových mračen. Konkurenční projekt Ulysses zase zkoumal, jak kosmický prach interaguje se zářením hvězd v různých typech prostředí.

Venezuelan Funky Matas (vlastním jménem Juan Matas) rozhodně netrpí strachem z tetovacích jehel. Před časem si tento podivín dokonce vysloužil rekord, když si nechal na svá záda vytetovat 225 podpisů známých osobností a celebrit. Mezi zvěčnělými na Funkyho zádech nechybí takové osobnosti jako Elijah Wood, Chris Rock nebo třeba herec Will Smith. Ještě dříve se Matas nechal tetovat během seskoku padákem.

Opičí tatérka

Nejnovější Funkyho počin je ale divoký i na jeho poměry. Jednatřicetiletý Venezuelan vyrazil do Mexika, kde oslovil pouličního cvičitele opic a dohodl se s ním, že mu jeden z jeho opičích svěřenců vytvoří tetování. Společně pak vyrazili do tetovacího salonu, kde opička dostala zhruba hodinový trénink a stala se tatérkou.

(zdroj: Funky Matas | Instagram)

Úkolem opičky bylo vytvořit ve Funkyho kůži zjednodušené logo The F8 Club, což je projekt, který Venezuelan dlouhodobě propaguje. Soudě dle fotografií a zveřejněných videí, příliš talentu opička nepobrala. O grafickou hodnotu ale pochopitelně nešlo – cílem bylo (vedle Funkyho sebepropagace) vytvoření tokenizované položky NFT.

TIP: Matka přejmenovala svého syna poté, co tatér popletl jeho jméno

Zkratka NFT označuje transparentní doklad o vlastnictví nějaké digitální položky a umožňuje tak jasné a rychlé určení majitele. NFT položka představuje záznam na blockchainu, tedy v jakési digitální účetní knize, která spravuje kryptoměny, jako jsou třeba bitcoiny. Rozdíl je ale v tom, že většina bitcoinů je zastupitelných – jeden bitcoin je v základu nerozeznatelný od druhého a mají stejnou hodnotu. NFT představují naopak nezastupitelné tokeny. Jsou zcela unikátní a představují jedinečnou věc, ať už jde o vzácnou fotografii, nebo třeba vlastnické právo k uměleckému dílu. Podobají se tak například zápisu v katastru nemovitostí nebo patentu na jedinečný vynález.