Výbuch supernovy je mimořádně dramatickou událostí. Pozůstatky, které po sobě hvězda zanechá, ale mohou být ještě dramatičtější. Dokládá to i nový infračervený snímek Vesmírného teleskopu Jamese Webba, který se tentokrát zaměřil na pozůstatek supernovy Cassiopeia A, vzniklý hvězdnou explozí před 340 lety. Cassiopeia A je nejmladším známým pozůstatkem explodující masivní hvězdy v naší galaxii, což z ní činí jedinečný zdroj informací o tom, jak takové supernovy vznikají.

Cassiopeiu A v minulosti intenzivně zkoumala řada pozemních i vesmírných observatoří, včetně například rentgenové observatoře Chandra. Zbytek supernovy měří zhruba 10 světelných let a nachází se 11 000 světelných let daleko v souhvězdí Kasiopeji.

Továrna na chemické prvky

Nápadné barvy na novém snímku, na kterém je infračervené světlo převáděno do vlnových délek viditelného světla, obsahují množství vědeckých informací. Na vnější straně bubliny, zejména nahoře a vlevo, leží závěsy z materiálu, který se jeví oranžově a červeně, díky emisím z horkého prachu. Jde o místo, kde vyvržený materiál z explodované hvězdy naráží do okolního cirkumstelárního plynu a prachu.

Vlevo snímek pořízený kombinací dat Spitzerova a Hubbleova dalekohledu a rentgenové observatoře Chandra, vpravo nový snímek JWST. (zdroj: NASA + NASA, CC BY-SA 4.0)

Uvnitř této vnější skořápky se nacházejí zářivě růžová vlákna, posetá množstvím výrazných shluků. Jde o materiál ze samotné hvězdy, který září díky směsi různých těžkých prvků – především kyslíku, argonu a neonu, a také prachových emisí. Hvězdný materiál je patrný také jako slabší chomáče poblíž vnitřní části dutiny. Zřejmě nejvýraznější částí je smyčka vyvedená v odstínu zelené, která se táhne přes pravou stranu centrální dutiny. Vědci ji nazvali „Zelená příšera“ na počest Fenway Parku, baseballového stánku týmu Red Sox v Bostonu.

Vesmírná genealogie

Vědci věří, že nová pozorování supernovy Cassiopeia A jim přinese odpověď na otázku, odkud se bere kosmický prach. Dřívější pozorování ukázala, že i ve velmi mladých galaxiích raného vesmíru se nacházelo obrovské množství prachu. Jeho původ si vědci spojují právě s explozemi supernov.

TIP: Atlas mlhovin: V mračnech plynu a prachu se zrodil také náš život

Jde přitom o důležitou otázku – kosmický prach je jedním ze základních stavebních kamenů planet a života. Supernovy jako je ta, která vytvořila Cassiopeiu A, jsou zásadní pro život, jak jej známe. Jsou nositelkami prvků, jako je vápník, který se nachází v našich kostech, nebo třeba železa, cirkulujícího v našem krevním řečišti. „Pochopením procesu explozí hvězd čteme příběh o našem vlastním původu,“ vysvětluje podstatu pozorování astronom Danny Milisavljevic z Purdueovy univerzity v americké Indianě.

Začnete-li si s někým neznámým psát na internetu, vždycky hrozí jisté riziko, že dotyčný není tím, za koho se vydává. Za profilovou fotkou krásné slečny se možná ukrývá obtloustlý muž, ze slušných pánů se mohou vyklubat extremisté a v podstatě neustále hrozí, že si z vás jen utahuje banda nevycválaných dětí. V posledních letech navíc technologický pokrok vráží do důvěry na internetu jeden klín za druhým prostřednictvím tzv. umělé inteligence neboli AI (z anglického „artificial intelligence“). Zmíněné programy dnes malují, skládají hudbu, píšou počítačové kódy a zvládají i řadu dalších činností, jež se dají automatizovat. O novou senzaci se pak koncem loňského roku postaral ChatGPT, který dokáže konverzaci s člověkem napodobovat naprosto dokonale. 

První kontakt

ChatGPT alias Chat Generative Pre-trained Transformer je tzv. chatbot, a má tedy za úkol textovou komunikaci. Zmíněné programy se nasazují třeba pro počáteční kontakt se zákazníkem, odpovídají na jednoduché dotazy či požadavky, a pokud vyhodnotí, že klient potřebuje zásah živého pracovníka, dovedou ho přepojit. Dosud šlo o relativně primitivní nástroje, které neuměly improvizovat ani zakrýt své nedostatky. Technologie strojového učení je však pozvedla na vyšší úroveň. 

Při strojovém učení se analyzuje obrovské množství zdrojů v podobě textů, obrazů, hudby atd. Na základě získaných dat umělá inteligence pochopí zákonitosti daného oboru a následně podle nich dokáže sama tvořit. Nejedná se tudíž o AI s vlastní motivací či vědomím, kterou si spojujeme s „živoucím“ programem. Chatbot „nepřemýšlí“ jako lidé, umí se však dokonale naučit, jak se něco dělá. Prohlédne si statisíce děl vytvořených člověkem a poté je zkouší imitovat tak dlouho, dokud nedosáhne uspokojující podobnosti. 

Píše, ale nechápe 

ChatGPT představuje program na analýzu jazyka. Pomocí indexace slov, frází a vět si vytvořil vlastní databázi významů, použitelnosti, emočního zabarvení a dalších prvků, které určují, jaké obraty v konkrétních situacích použít. Jednoduše řečeno nechápe, co jednotlivá slova znamenají; má však představu, jak je uplatnit v souvislém textu tak, aby dával smysl a držel se zadání. Daného rozhledu dosáhl studiem konverzací s lidmi, ale také rozborem internetových zdrojů, článků a obecně psaného slova. Zvládne tedy napodobit autorský styl a na pobídnutí napíše i pohádku, báseň, esej či delší pojednání na určené téma. 

Jeho úroveň „vzdělání“ je přitom natolik vysoká, že zvládl zkoušku pro získání manažerského titulu na Wharton School. Nicméně neprošel na výbornou, udělal pár překvapivých chyb v matematice a vysloužil si hodnocení B čili jedna minus. Ani popsaná forma umělé inteligence tudíž není dokonalá a její výsledky jsou pouze tak dobré jako informace, které si osvojí. S tím se přitom pojí rovněž řada etických otázek. Zatímco programátoři nechali ChatGPT studovat pečlivě vybrané a ideologicky nezávadné internetové zdroje, teoreticky nic nebrání, aby se chat učil z materiálů politických či náboženských extremistů a následně je šířil do světa. Program postrádá svědomí, slova jsou pro něj pouhými sadami znaků, a nemá proto problém například popírat holokaust nebo bagatelizovat masové vraždy komunistických režimů. 

Na hranicích etiky

Umělá inteligence Olivia od společnosti Paradox se osvědčila při náboru zaměstnanců pro fastfoodový řetězec McDonald’s: Dovede lidi prověřit, vyzpovídat a najmout skoro stejně dobře jako manažer při běžném pohovoru. Zůstává tedy jen otázkou času, kdy si za AI budeme chodit pro rady ohledně financí, zdraví a dalších citlivých témat. Obzvlášť v uvedených případech pak bude nutné zajistit, aby program poskytoval objektivní a nezaujatá data, protože jinak by mohl klient investovat do podvodných firem a péči o své tělo přenechat šarlatánům.

TIP: Umělá inteligence na malířském plátně: Blíží se soumrak malířů?

Společnost Google si rozhodně nechce nechat ujet vlak, a proto již oznámila spuštění vlastní aplikace Bard. Hodlá do ní však vložit etická pravidla, která jí zakážou mluvit o otázkách zdraví, financí a rasy. Také ChatGPT odmítá psát o žijících osobnostech, vyhýbá se subjektivním názorům, a dokonce se zdráhá předvídat vývoj světové situace. Jde o prozatímní řešení a v budoucnu se opatření jistě zlepší natolik, aby se témata nemusela tabuizovat. Momentálně se ovšem daná technologie překotně vyvíjí a legislativy zemí se nestíhají přizpůsobovat. Co navíc zabrání diktátorským režimům, které již dnes provozují tzv. trollí farmy a zahlcují sociální sítě dovedně skrytou propagandou, aby vyvinuly vlastní efektivní aplikace? Možná pak budeme potřebovat AI „agenty“ k odhalování jejich skrytých „protivníků“.

U pobřeží Antarktidy klesají do hlubin oceánu biliony tun chladné slané vody. Tím přispívají k pohybu ohromujícího „termohalinního výměníku“, čili systému hlubokomořských proudů. Srdcem tohoto systému je antarktická cirkulace, mohutné proudění, které obklopuje Antarktidu a vyvolává dojem ohromného víru.

Hlubokomořské proudy přenášejí teplo, uhlík, kyslík a řadu dalších látek po celé planetě. Zásadním způsobem ovlivňují klima, úroveň hladiny oceánu a v neposlední řadě produktivitu mořských ekosystémů, která prostřednictvím sítě ekologických vztahů ovlivňuje život na celé Zemi.

Mořskému proudění dochází dech

V poslední době se přitom objevují varovné známky toho, že hlubokomořské proudění zpomaluje. Dokonce se zdá, že by se mohlo zhroutit, což by podle všeho mělo dalekosáhlé následky. Tento neblahý vývoj potvrzuje i nedávná studie týmu, který vedl Matthew H. England z australské Univerzity Nového Jižního Walesu. Výsledky Englandova týmu publikoval prestižní vědecký časopis Nature.

Oceánograf England předpovídá, že během příštích desetiletí bude docházet k výraznému zpomalování mořských proudů v oblasti Antarktidy, což dále přispěje k oteplování oceánu. Viníkem je bezesporu globální oteplování planety, kvůli němuž Antarktida taje a uvolňuje ohromné množství sladké vody.

TIP: Obří antarktický ledovec zalil oceán u Jižní Georgie miliardami litry sladké vody

Obrovské množství sladké vody, která je méně hustá, narušuje ponořování chladné, slané a vydatně okysličené vody na dno oceánu. Od Antarktidy za normálních okolností chladná slaná voda proudí do hlubin Indického oceánu, Pacifiku i Atlantiku. To ale může skončit, ještě za našich životů. Odborníci hodlají chování hlubokomořských proudů i nadále pečlivě sledovat.

Kdo by neznal rychlopalbu datlovitých ptáků, která se často ozývá z parků, zahrad i lesů v časném předjaří a na jaře. Neznalí se mohou domnívat, že „lékaři lesa“ právě dobývají ze stromů hmyzí larvy na vítanou svačinku nebo že si budují hnízdní dutinu. Tak tomu ale není. 

Tady je to moje!

Když datlovití hledají potravu, nebo si „staví dům“, ozývají se úplně jiné rytmy, které rozhodně nepřipomínají staccato pálícího samopalu. Tento jarní zvukový projev, jenž se odborně nazývá bubnování, totiž v případě datlovitých zastupuje zpěv. Je nepochybně zajímavé, že každý druh datlovitých bubnuje s jinou frekvencí, jiným začátkem a jinou koncovkou. 

Někteří datlovití jsou skutečnými mistry, kteří si ke své „hudební produkci“ dokážou vybrat ten nejlepší nástroj – rezonující dřevo, vrchol stožáru vysokého napětí nebo uvolněný okap u lesní chaty. Bubnující pták dává svým „virblem“ světu na vědomí, že právě toto území považuje za své a zároveň k sobě vábí partnerku či partnera.

Velmistr pomalých skladeb

Skutečným mistrem bubeníkem mezi našimi datlovitými ptáky je vzácný datlík tříprstý (Picoides tridactylus), který žije především na Šumavě. Že by toto místo předurčovalo jeho bubenickou virtuositu? Právě na Šumavě totiž rostou rezonanční smrky, které jsou s oblibou využívané pro výrobu hudebních nástrojů a datlík si pro svou produkci umí najít ten nejzvučnější kmen. 

Datlík tříprstý (Picoides tridactylus) bubnuje se zapojením celého těla. Jeho rytmus je tedy znatelně pomalejší. (foto: Shutterstock)

Mezi datlíky tříprstými panuje v hudební produkci naprostá rovnost pohlaví. Bubnují totiž nejen samci, ale také samice, které jsou možná ještě aktivnější. Datlíci dávají přednost místům s větším rezonančním prostorem (dutinou) a do bubnování vkládají sílu celého svého těla, zatímco ostatní druhy při bubnování využívají většinou jen pohyb hlavy a krku. Frekvence jejich bubnování je tedy ze všech šplhavců nejhlasitější, ale zároveň nejpomalejší. 

Hráči vášniví i vlažní

Velmi dobrým bubeníkem je náš největší šplhavec datel černý (Dryocopus martius), který se často ozývá silným a vířivým bubnováním. Pravidelně bubnuje také strakapoud velký (Dendrocopos major). Naproti tomu velmi zřídka uslyšíte produkci strakapouda prostředního (Dendrocopos medius) a skromným bubeníkem je i strakapoud jižní (Dendrocopos syriacus), s nímž se ovšem u nás setkáte jen výjimečně.

Dalším vzácným šplhavcem, který obývá listnaté a smíšené horské lesy, je strakapoud bělohřbetý (Dendrocopos leucotos). Rovněž u tohoto druhu bubnují samci i samičky, které poměrně často pozoruji v Podkrkonoší. Vášnivými bubeníky jsou také samci a samičky strakapouda malého (Dendrocopos minor). Když jsem kdysi dávno viděl tohoto ptáčka velikosti vrabce šplhat po kmeni naší staré jabloně, nemohl jsem od něj oči odtrhnout. Miniatura strakapouda mi dočista učarovala.

Chabí hudebníci a bubenický antitalent

Mezi zřídka bubnující šplhavce patří žluna zelená (Picus viridis). Občas se sice snaží zabubnovat do koncových větví stromů nebo do nerezonujícího kmene zdravého stromu, ale její snaha se míjí účinkem, protože je jen málo slyšitelná. Naproti tomu žluna šedá (Picus canus) je o něco „talentovanější“ a dokáže zabubnovat alespoň na suchou, trochu rezonující větev.

Žluna zelená (Picus viridis) se občas snaží zabubnovat, ale je jen málo slyšitelná. (foto: Shutterstock)

Posledním druhem mezi našimi datlovitými ptáky je krutihlav obecný (Jynx torquilla), který je jen o kapánek větší než vrabec. Navzdory svému přízvisku „obecný“ je veřejnosti takřka neznámý, čemuž napomáhají jeho dokonalé mimikry – je zbarven jako stromová kůra. Má velmi slabý zobák, takže si, na rozdíl od jiných datlovitých, netesá hnízdní dutiny sám. Při pohledu na jeho zobáček je jasné, že se o bubnování ani nepokouší.

Neúnavné hledání nástrojů

Když jsem poprvé v obřanských lesích na předměstí Brna uslyšel hromovou palbu nad svou hlavou, strnul jsem údivem. Dalekohled mi záhadu vzápětí odhalil: Na stožáru vysokého napětí vášnivě bubnoval strakapoud velký. V očích soupeřů i roztoužených samiček musel být v té chvíli „superptákem“. 

Datlovití si pro svá sóla dokážou vybírat roztodivné nástroje – drnčící železné tabule, okapy chat, stožáry, plechové střechy, kupole kostelů… Bohužel je také přitahují budovy zateplené polystyrénovými deskami, které bubnováním i hledáním potravy (v polystyrénu mohou být ukryty hmyzí larvy) poškozují.

TIP: Březnoví ptačí navrátilci: Kdo jsou zpívající andělé jara?

Nejpůvabnější se mi ovšem jeví nástroj, o němž se ve své knize Krása je rozmanitost plazů zmiňuje Václav Cílek: „Svého času se na vyšehradském hřbitově usídlil nějaký rámusící duch. Místní lidé se domnívali, že se jedná o poltrgajsta, protože když hřbitov prohledali, nikoho nenašli. Byl to strakapoud, který bušil do rezonujícího křídla anděla na Slavíně. Podobně přírodní národy používají ke svému dorozumívání na dálku tamtamy a jiné ozvučné předměty. Mohly mít jako předobraz bubnování datlů? Jsou ptáci podobní nám, anebo jsme my podobní ptákům?“

Základním rysem středověkého stravování byla spolu s rozdělením společnosti na jednotlivé stavy i z toho vyplývající rozrůzněnost jídelníčku. Nešlo pouze o to, že si chudý člověk vybrané pochoutky putující na šlechtický stůl nemohl dovolit. I kdyby tuto možnost měl, byl ve středověkém vnímání svým původem předurčen k požívání pouze určitého druhu stravy a překročení těchto zásad se považovalo za narušení společenského řádu.

Nejrůznější kaše a tmavý chléb

Základem stravy prostých lidí byly samozřejmě kaše a chléb. Ten sice tvořil jídelníček i ostatních vrstev, záleželo však na mouce, z níž se pekl. Venkovanům byl vyhrazen tmavý žitný, v němž mohly být přimíchány také další méně hodnotné přísady jako špalda, čirok nebo v případě neúrody třeba i mouka z jedlých kaštanů. Zjednodušeně řečeno, chléb chudiny byl černý, na rozdíl od pšeničného vyhrazeného vyšším vrstvám, jenž měl světlou barvu. 

Kaše obsahovaly nejrůznější přísady „co dům dal“, jejich základem však byla mouka a nahrubo nadrcená zrna obilí. Někdy se přidávalo též mléko a různé luštěniny, v časech nouze musely posloužit třeba i drcené žaludy. Vařily se také sladké mléčné kaše slazené medem a ovocem, byly však daleko méně časté a představovaly spíše slavnostní jídlo. Mouka byla rovněž základem hustých polévek, které měly především zasytit. Také ony obsahovaly vše, co zrovna bylo k dispozici, a lze říci, že od kaší se svou konzistencí ani obsahem příliš nelišily. K pití sloužila především voda.

V hlavní roli zelí

Středověký rolník nebyl v žádném případě vegetarián. Maso sice představovalo poměrný luxus, ale dostupné zpravidla bylo, a to v nasolené a vyuzené podobě, v níž se mohlo dlouhodobě uchovávat. Ze zeleniny byla vedle luštěnin častou poživatinou chudých lidí cibule a zelí, populární zvláště v českých zemích. Zajímavé je, že zatímco zelenina byla vyhrazena prostým lidem, jíst ovoce jim podle středověkých měřítek nepříslušelo.

TIP: Mýty o středověku: Které omyly patří k těm nejrozšířenějším?

To souviselo s vžitými představami o hierarchii ve světě rostlin, které byly obsahem učených a zcela vážně míněných pojednání. Plody rostoucí v zemi, jako různé hlízy a kořeny, byly podle nich méně ušlechtilé než ovoce v korunách stromů, protože to roste blíže nebi. Tuto situaci ilustruje příhoda z díla jednoho italského autora 15. století, kdy si prostý rolník chodil trhat broskve do zahrady svého pána. Chytili ho, potrestali a dali mu ponaučení: „Příště nech na pokoji ovoce pánů a jez si svoje. Tím je řepa, česnek, pórek, cibule a šalotky s čirokovým chlebem.“ 

Hvězdy v kulových hvězdokupách si bývají navzájem velmi podobné. Mívají prakticky stejné složení, pokud jde o metalicitu, tedy obsah těžších chemických prvků. Rovněž bývají i podobně staré, protože všechny vznikly zhruba ve stejnou dobu. Hubbleův vesmírný dalekohled ale nedávno pozoroval hvězdokupu NGC 2419, pro kterou to tak úplně neplatí.

Hvězdokupa NGC 2419 (nebo též Caldwell 25) se nachází v souhvězdí Rysa. Je v mnoha ohledech pozoruhodná, například pokud jde o její vzdálenost – od Sluneční soustavy ji dělí 270 tisíc světelných let a od centra Mléčné dráhy dokonce 300 tisíc světlených let. Nachází se tedy dál než trpasličí galaxie Magellanovy oblaky.

Svérázná hvězdokupa

Hvězdokupa Caldwell 25 obíhá Mléčnou dráhu po velmi výstředné dráze, přičemž jeden kompletní oběh jí trvá 3,4 miliardy let. Zároveň jde o jednu z největších a nejjasnějších hvězdokup v této části vesmíru. Astronomové si původně mysleli, že jde o „potulnou“ hvězdokupu v mezigalaktickém prostoru, později se ale ukázalo, že je gravitačně svázána s Mléčnou dráhou.

Pozorování Hubbleova dalekohledu prozradila, že hvězdokupa NGC 2419 obsahuje dvě výrazné populace červených obrů, které se navzájem liší chemickým složením. Jedna z nich se vyznačuje neobvykle vysokým obsahem helia. Tito červení obři bohatí na helium se přitom nacházejí především v centru hvězdokupy a výrazně rotují.

TIP: Jako sůl na temném ubrusu: Hubbleův teleskop pořídil působivý snímek hvězdokupy ze souhvězdí Mečouna

Rovněž se ukázalo, že se hvězdy této hvězdokupy liší obsahem dalších prvků, obzvláště výrazně v případě dusíku. Uvedená pozorování Hubbleova teleskopu vyvolávají otázky o původu kulovitých hvězdokup. Jde o útvary vzniklé spojením původně samostatných skupin hvězd? Anebo je v tomto ohledu hvězdokupa NGC 2419 výjimečná?

O verších velikonočních koled a jiných lidových říkadel obvykle příliš nepřemýšlíme. Jako děti jsme se je zkrátka naučili zpaměti a coby dospělí už se po jejich významu nepídíme. Proto asi většina z nás zná říkanku „Hody, hody doprovody“ právě v této podobě – tedy se slovem „doprovody“. Ve skutečnosti nejde o jedno slovo, nýbrž o dvě, a to o předložku „do“ a podstatné jméno „Provoda“.

TIP: Jazykovědma radí: Kde se vzalo úsloví „bez ztráty kytičky“ a jak vzniklo „pexeso“

Když něco trvá „do Provody“, míní se tím první neděle po Velikonocích. Provodní neděli bychom v současné češtině pojmenovali nejspíš Průvodní, protože „provoda“ se dřív říkalo průvodu. Podle křesťanského výkladu odkazuje zmíněný název ke svátečním průvodům věřících vydávajících se do kostela. První neděle po Velikonocích totiž kdysi tvořila součást svátků, jež trvaly ještě osm dnů od Božího hodu až do Provody. 

Zákoutí jazyka objevuje Markéta Gregorová twitter.com/jazykovedma.

Narodila se asi v roce 1135 jako dcera durynského landkraběte Ludvíka a mládí prožila na staroslavném hradě Wartburgu. Podle kronikářových slov byla Judita „paní vzrůstem i krásou nad všechnu myslitelnou ušlechtilost podoby lidské vynikající, tak jako by byla spíše rostenkou bohů, vznešená rodem a nadmíru počestná a co nejlépe v latinské řeči a písmu vzdělaná“. Pokud letopisec nepřeháněl, pak byla Judita opravdu výjimkou i mezi urozenými dámami té doby, které jen zřídkakdy uměly číst a psát, natož aby se vyznaly v latině.

Do Čech přišla Judita ve svých osmnácti letech, kdy se provdala za tehdy už více než čtyřicetiletého knížete Vladislava II. Český panovník měl za sebou už manželství s Gertrudou Babenberskou. Když v pouhých dvaatřiceti letech zemřela, ovdovělý Vladislav s další svatbou příliš neotálel. Za necelé tři roky se oženil právě s Juditou, vzdálenou příbuznou císaře Fridricha Barbarossy, s nímž spojil svoji zahraniční politiku. 

Sňatek s Juditou byl z Vladislavovy strany chladný politický kalkul a rozhodně si manželku nevybral kvůli jejím krásným očím, líbezné tvářičce a znalosti latiny. Vyplácelo se mu hlavně příbuzenství s císařem Barbarossou. Fridrich mu dal v léno Budyšínsko a počátkem roku 1158 za příslib pomoci při tažení proti Milánu také dědičný královský titul. Spolu se svým manželem byla korunována i Judita.

S dědičností královského titulu to ale nakonec nebylo tak horké. Vladislav II. byl sice druhým českým králem, ale jeho nástupci na trůně měli zase jen titul knížat. Definitivně získal právo na dědičný titul krále a pro své následovníky až Přemysl Otakar I., nejstarší syn Vladislava a Judity.

Stavba mostu

Právě na počest korunovace svého manžela v roce 1158 dala Judita Durynská zbudovat v Praze první kamenný most. Nevíme, proč je za jeho zakladatelku považována právě ona a ne její choť Vladislav nebo pražský biskup a královnin důvěrník Daniel. Nicméně tehdejší kronikář Vincencius Pražský píše jasně: „A ejhle, skutky vaše, drahá naše Judito, nejslavnější a nejjasnější královno Čech, ukazují, jak jste moudrá, šlechetná a horlivá. Ať o jiném pomlčíme, co nade vše jest, císařské dílo pražského mostu hlásá. Neboť co nikdo z knížat ani vévodů ani králů až do dob vaší vlády ani provésti, ba ani vymysliti nemohl a nedovedl, to vámi, slavnou paní naší, ve třech letech jest vykonáno…“

Představa Juditina mostu na obraze od Lubomíra Herce. (zdroj: Wikimedia Commons, Hooolis, CC BY-SA 4.0)

O tom, zda byl Juditin most opravdu dokončen za tři roky, se dá pochybovat. Nicméně je jisté, že se přes most chodilo a jezdilo nejpozději v roce 1170. V každém případě jeho stavbu královna osobně sledovala a kontrolovala. Judita se pravděpodobně inspirovala v bavorském Řezně, kam zřejmě v lednu 1158 doprovázela svého manžela na říšský sněm. Řezenský kamenný most přes Dunaj, zbudovaný v letech 1134 až 1146, byl tehdy pro všechny návštěvníky města oslňující novostavbou, inženýrským veledílem své doby. Na rozdíl od většiny evropských mostů z té doby se mírně zvedá ke svému středu. Však se o něm říká, že ho tak nadzvedl sám ďábel. Je dlouhý 310 metrů a má 16 oblouků. 

To královna Judita si v Praze ukrojila větší sousto! Její kamenný most měl po dokončení 514 metrů a 21 oblouků! Dva z nich jsou dosud zachovány na malostranském břehu pod domy čp. 78 a 82 v ulici U Lužického semináře a na druhé, staroměstské straně je při nízkém stavu vody patrný třetí oblouk pod klášterem křižovníků.

Dochovaná výzdoba

Dochovala se také část výzdoby Juditina mostu. Jedná se především o částečně poškozený reliéf, který zobrazuje jednu klečící a jednu sedící postavu, patrně jde o Vladislava II., jak přijímá od císaře Fridricha Barbarossy královskou korunu. Šlo o největší událost roku 1158, kdy započala stavba mostu.

Mnohem známější je ovšem re­liéf vousaté tváře, takzvaného Bradáče. Původně se historikové domnívali, že snad představuje hlavu stavitele Juditina mostu. Dnes se však spíše kloní k názoru, že je to tvář Ježíše Krista, takzvaný Veraikon. Pod tímto názvem se skrývá „rouška Veroničina“, tedy údajný otisk zkrvaveného Spasitelova obličeje z křížové cesty. Jako takový nesměl ve středověku chybět v žádném chrámu. Navíc se věřilo, že dokáže ochránit významné stavby. Juditin most k nim rozhodně patřil. 

Basreliéf Bradáče byl původně umístěn na prvním oblouku Juditina mostu. (foto: Wikimedia Commons, Juandev, CC BY-SA 3.0)

Později se na tuto symboliku zapomnělo a Bradáč sloužil pouze k měření vody ve Vltavě. Jakmile se hladina dotkla jeho brady, radní vyhlašovali poplach. Začaly být totiž zaplavovány ulice Starého Města. Pokud mu snad voda sahala k nosu, znamenalo to už velkou povodeň. Úplná katastrofa nastala, jestliže Bradáč zcela zmizel pod hladinou. V takovém případě se mohlo mluvit o stoleté vodě! 

Vladislavova chyba

Královna Judita však nenechala postavit „pouze“ most. Navíc také spoluzaložila několik klášterů, a to v Doksanech, Plasích, Litomyšli a v Teplicích. Rozhodně nebyla ten typ dámy, který vysedává doma na Pražském hradě a teskní po manželovi, ale počínala si jako velmi samostatná a energická panovnice. Zvrátit osud však nemohla.

Když už byl Vladislav II. starý muž, rozhodl se pojistit trůn svému nejstaršímu synovi z prvního manželství Bedřichovi tím, že se vzdal v roce 1172 v jeho prospěch panování. Porušil přitom ještě Břetislavem I. zavedený stařešinský zákon, podle něhož se měl ujímat vlády vždy nejstarší člen přemyslovského rodu. Navíc svůj krok nekonzultoval s císařem Fridrichem Barbarossou – chyba! Svého nového domova, strahovského kláštera, který sám založil, si tedy moc neužil. 

O své právo na panovnický stolec se totiž přihlásil i Soběslav II., nejstarší syn Vladislavova strýce a předchůdce na trůně Soběslava I. Vladislav sice držel Soběslava II. v žaláři na hradě Přimda, po císařově zásahu byl však Bedřich po pouhých devíti měsících zbaven moci a vlády se ujal právě dřívější prominentní vězeň Soběslav II. Byť nikoli jako král, ale jako kníže. 

TIP: Císařova kamenná pýcha: Karlův most stavěla huť desítek řemesel

Za této situace bývalý král Vladislav raději na nic nečekal a v říjnu 1773 z obavy o svůj život opustil Čechy. Uchýlil se do Meerane v Durynsku na Juditino dědičné panství. Tady brzy nato, už po třech měsících, zemřel. Jeho mnohem mladší choť ho přežila o více než třicet let. Zemřela však nikoli v Meerane, ale v teplickém klášteře benediktinek, který sama založila. Pravděpodobně dělaly jejímu zdraví dobře zdejší léčivé teplé prameny. 

A její most? Vydržel na svém místě až do roku 1342, kdy byl 3. února nečekaně stržen velkou povodní, jíž dodaly síly i nakupené ledové kry. Kronikář František Pražský tehdy uvedl, že to vypadalo, „že z něho sotva třetina zůstala“. A smutně dodal, že to vypadalo „jako by padla koruna království“. 

V první polovině 17. století před naším letopočtem zaplavili Dolní Egypt Hyksósové – semitské kmeny, které přišly z oblasti Levanty, porazili slabou centrální vládu Egypta a následně okupovali deltu Nilu. V její východní části založili mohutně opevněné město Avaris (dnešní Tell-ed-Dabaa), které se stalo jakýmsi hlavním městem Hyksósů.

Hyksósové převládli nad Egypťany mimo jiné i díky svým vojenským schopnostem. Jezdili na koních, používali reflexní luky a zakřivené šavle a měli k dispozici válečné vozy. V Dolním Egyptu založili své vlastní vládnoucí dynastie. Nikdy se nesblížili s egyptským obyvatelstvem a jejich nadvláda, která je klíčovou součástí Druhé přechodné doby Egypta, měla podobu zhruba stoleté okupace.

Ruce z Avaridy

Archeologové během vykopávek v Avaridě, konkrétně v královském paláci 15. dynastie, které proběhly v roce 2011, zaznamenali poněkud děsivý objev. Ve třech jámách na nádvoří paláce nalezli nejméně 12 uťatých pravých rukou, 11 z nich zřejmě mužských a jednu ženskou. Z množství nalezených samostatných prstů lze ale usuzovat, že uťatých rukou tam původně bylo více, přinejmenším 18.

Paleopatoložka Julia Greskyová z Německého archeologického institutu v Berlíně a její kolegové usuzují, že šlo o záměrné a pečlivě provedené amputace. Při oddělení těchto rukou se neobjevily žádné části kostí předloktí. Archeologové si rovněž všimli, že nalezené ruce byly měkké a ohebné. To naznačuje, že ruce byly zřejmě pohřbené ještě před rozvojem posmrtné ztuhlosti nebo těsně po něm, tedy zhruba do jednohu dne po oddělení od těla. Výzkum nedávno publikoval odborný časopis Scientific Reports.

TIP: Statečný faraon Sekenenre Tao II byl surově ubit Hyksósy přímo na bojišti

Badatelé si nejsou úplně jistí, zda nalezené uťaté ruce představují formu trestu nebo zda šlo o trofeje související s vojenským vítězstvím. Greskyová a spol. se přiklánějí k možnosti, že to jsou spíše ceremoniální válečné trofeje, čemuž odpovídá pečlivé provedení i pohřbení na významném místě v areálu paláce.

Kdy jste byl ve Vietnamu naposledy? 

Loni, dva měsíce, z toho jsem patnáct dní strávil v zimě a v dešti na krosové motorce. Doslova po kolena v bahně jsme projížděli severozápadní Vietnam u laoských a čínských hranic a bylo toho na mě vážně moc. Při jednom pádu jsem si docela natloukl. Víte, řidičák na motorku jsem si udělal až ve čtyřiašedesáti, speciálně kvůli výletům do těchto odlehlých oblastí. Musíte obdivovat místní, kteří tím dokážou projet na skútru, s lednicí naloženou za sebou, navíc aniž by se jakkoliv zašpinili. 

A kdy jste zemi navštívil poprvé? 

Poprvé jsem se do Vietnamu podíval asi před dvanácti lety. Nebyl jsem cestovatelem odjakživa, většinu života jsem dost pracoval. Zabýval jsem se kontrolou materiálů, především rentgenovými přístroji. V určitý okamžik jsem si ale řekl, že stačilo. Víte, měl jsem vždycky sen pást ovce, být v přírodě, dělat něco úplně jiného. Jenže když člověk začne vydělávat slušné peníze, vyžaduje podobná změna skutečně obrovskou sílu. A tu jsem neměl. Jak mi ale postupně ubývalo sil, blížil se důchod a zjistil jsem, že už těm mladším v oblasti techniky zdaleka nestačím, rád jsem zaměstnání opustil a začal cestovat. A protože u nás žije velká komunita Vietnamců, napadlo mě, že by nebylo špatné navštívit jejich rodnou zem. 

Hned při první cestě jsem se v horách v jedné chýši seznámil s Vietnamkou, která uměla docela dobře anglicky, a já jsem začal kalkulovat. Řekl jsem si, že když ji pozvu do Česka, tak ona bude úplně nadšená a snese mi modré z nebe – připraví mi ve Vietnamu cestu, o jaké sním. A ono to opravdu přesně tak klaplo. Pro ni se samozřejmě jednalo o ohromný risk, nechat se pozvat někam do Evropy od starého dědka. V životě nebyla za hranicemi, nikdy neletěla letadlem, a dokonce ho ani neviděla na obloze. Každopádně přijela a byli jsme pak v Norsku, ve Švýcarsku, ve Francii, zaletěli jsme na Nový Zéland, mohla poznat západní kulturu. A když se vrátila domů, ostatní nezajímalo, co viděla a zažila nebo jaké ochutnala jídlo – ptali se jí, kolik vydělala peněz. (Směje se.) Hned následující rok se mi potom odměnila cestou snů: Projeli jsme na skútru hory, sjížděli řeky, pobývali u menšin… Něco takového běžný turista nemá šanci zažít. A tak jsem se tam začal vracet, přičemž každá další cesta byla ještě zajímavější.  

Představuje teď Vietnam populární turistický cíl? 

Aktuálně je docela v kurzu, ale většina těch, kdo přijedou, ho doopravdy nepozná. Při jedné návštěvě totiž můžete vidět pět, maximálně deset míst. A protože se lidé bojí, že by mohli přijít o něco důležitého, jezdí všichni pořád na stejná místa. Jsou to samozřejmě krásné destinace, jako třeba Ha Long nebo Ninh Binh, a navíc měly historicky dobrou dostupnost. Například do Sapy na severu míří všichni, protože tam kdysi postavili železnici a jednalo se pak o výletní místo Francouzů. Vyrostly hotely, infrastruktura, lidé tam stále jezdí, píšou o tom, jsou nadšení – tak tam jedou další a také jsou nadšení. Protože každé místo je vlastně hezké. Úplně stejné je to na jihu s městem Da Lat, kam vedla dokonce švýcarská zubačka. Ve Vietnamu se přitom nachází tolik hezčích míst! Třeba Mu Can Chai, kam se ovšem ještě před patnácti lety dalo dostat jen po prašné silnici. 

Co je na Vietnamu nejpřitažlivější? 

Hlavním důvodem, proč tam jezdit, není si pouze potvrdit v reálu něco, co jste předtím viděli na obrázku. Vietnam nenabízí nějaké extra významné památky, jako Kambodža se svým Angkor Vatem nebo Indie s Tádž Mahalem. Jezdí se tam za přírodou, kulturou a životem. A ten se dá poznat jen mimo turistické oblasti. Nemá smysl se do Vietnamu vydávat za odpočinkem, není to žádné Bali, ale opravdu země na poznávání asijského života.

V horách se vede tvrdý život. Pokud chce vesnice nový zavlažovací kanál, musejí se nářadí chopit všichni. (foto: Zdeněk Porkert - se souhlasem k publikování)

Skály Ha Long vypadají ve skutečnosti stejně jako na fotce – ale vidět vietnamské příbytky zevnitř, to z žádné fotografie nedostanete. Který turista třeba zaregistruje, že se na trzích v horách severního Vietnamu mluví směsicí různých jazyků? A mnohde vietnamština dokonce úplně chybí.

Dokážete si tipnout, kolik míst jste již ve Vietnamu navštívil? 

Už jich bude pár stovek. Mám výhodu, že nejsem průvodce, který musí jezdit stále na stejná místa a nemůže moc experimentovat. Já si prostě vyberu oblast, o které se ví jen minimum, a vyrazím. V průměru strávím ve Vietnamu každý rok dva měsíce, sám nebo s tamními kamarády, protože není nic lepšího než cestovat s místními. 

Projel jsem prakticky všechny země jihovýchodní Asie, ale přišel jsem na důležitou věc: Člověk by si měl vybrat jen jeden kout světa a poznat ho skutečně dobře. Až když někam jedete podruhé, potřetí, začne se vám ta země otevírat. Nahlédnete do myšlení lidí a porozumíte jejich problémům. Už neřeknete „Ježíši, tady je hora odpadků, to jsou prasata, jak v tom můžou žít?“. Ale zjistíte, že má všechno svůj důvod, příčinu, a začnete lidem víc rozumět. Každá další cesta je zajímavější než ty předchozí. Viděl jsem spoustu zemí – a víte, co si z nich pamatuju? Pár momentů, obrázků. V Paříži jsem byl na Eiffelovce, na Montmartru… Ale největší zážitek mám z návštěvy jednoho starého Francouze u něj v bytě. Tam byla skutečná Francie. 

Jak rozdílná etnika ve Vietnamu žijí?

Vietnam má téměř sto milionů obyvatel a je nesmírně rozlehlý. Kdyby jeho sever ležel v Krkonoších, tak jih zasahuje do Tunisu. Už sousloví „vietnamská kuchyně“ je vlastně nesmysl. Jih a sever země se diametrálně liší: Na severu jsou třeba vesnice vzdálené od sebe pouhý kilometr, ale v každé se mluví jinak a má jiné tradice. Ve Vietnamu žije čtyřiapadesát menšin, přestože celkově tvoří pouze patnáct procent populace. Většinu představují Vietnamci, správně Kinh nebo také Viet. Ale třeba ve velmi málo zalidněných severních horách reprezentují menšiny vlastně většinu. Z demografického hlediska jde o mimořádně barevný stát a pro turisty jsou nejzajímavější etnika, kde ženy stále nosí tradiční oděvy – především Hmongové, Dao, Thai nebo Lo Lo. 

Odkud se rekrutuje komunita žijící u nás? 

Převážně ze severního Vietnamu, z okolí Hanoje, a to z většinové populace Kinh, zatímco z menšin jen málo. Je to dáno historicky, kooperací komunistických zemí. Naopak v západní Evropě, USA a Austrálii žijí obvykle jižní Vietnamci, kteří utekli po válce před těmi ze severu. Zajímavost představuje početná menšina Hmongů v USA, nejvíc v Minnesotě: Za vietnamské války s Američany spolupracovali a po jejím skončení jim Spojené státy nabídly azyl, což mnoha z nich zachránilo život. 

V jednom filmovém cestopise jsem slyšel, že na severu Vietnamu nepředstavuje čeština úplně neznámý jazyk. Je to pravda? 

Ano, někde je možné na ni narazit, ale jedná se opravdu o výjimky. Že by někdo tušil, kde leží Česko? To minimálně. Trošku znají Československo a samozřejmě jsem se setkal s lidmi, kteří u nás žili. Ale v zásadě Vietnamci házejí cizince do jednoho pytle a vůbec je nezajímá, odkud jste. U nás jde o první věc, na kterou se zeptáte, ale tam ne. Vietnamci obecně nemají moc ponětí o geografii, drtivá většina Hanojců ani nedokáže na mapě najít místo, kde bydlí. Asiaté celkově musejí mít nějaký zvláštní gen, který jim totálně zabraňuje se v mapách orientovat. (Úsměv.) 

Je Vietnam pro turisty bezpečný? 

Je mimořádně bezpečný, což souvisí i s politickým systémem. Tedy – turisté jsou v bezpečí. Když se mě někdo zeptá, jestli se tam krade, odpovídám: „Krade, a jak!“ Kradou se slepice, psi, kukuřice z pole, třeba i prádlo ze šňůry, jako u nás před sto lety. Ve městě vám může někdo strhnout zlatý řetízek, ale to existuje všude na světě. Jako turista se budete ve Vietnamu cítit velmi bezpečně. Dokonce tvrdím, že je tamní cestování na rozdíl od Evropy nejen bezpečnější, ale daleko jednodušší. Veřejná doprava funguje skvěle, je hustá. A každý zařídí všechno – Vietnam představuje zemi provizí. Není ani potřeba složitě rezervovat ubytování a dopravu předem, protože nabídka silně převyšuje poptávku. 

Které tamní místo máte nejraději? 

Kromě hor na severu určitě deltu Mekongu. Většina turistů ji nikdy nepozná, protože v jižním Vietnamu chtějí vidět hlavně pláže. Jenže za těmi skutečně krásnými musíte třeba na Filipíny. A i kdyby návštěvníci do delty zavítali, vyhradí si den či dva na území velké jako Česká republika. Přitom jde o fascinující místo: Kdysi nebylo obyvatelné, ale Francouze napadlo, že by se dalo zemědělsky zužitkovat. Nechali proto vykopat tisíce kanálů, které deltu odvodnily a dovolily v ní pěstovat rýži, vznikly tam i kokosové plantáže. Oblast pak spolehlivě zajistila potravinou soběstačnost Vietnamu, který se stal dokonce významným exportérem rýže. 

V deltě Mekongu se stále nacházejí původní mangrovové lesy a bažiny. Dnes se jedná o přírodní parky. (foto: Shutterstock)

Dá se v deltě normálně cestovat? 

Bez problémů. Nejlepší je půjčit si skútr a s GPS jen tak projíždět podél kanálů. Existuje tam mnoho zajímavých míst i národní parky, kde ještě delta zůstává v původním stavu s bažinami. V oblasti najdete mnoho chrámů, panuje tam velký vliv khmerské kultury, objevíte i krokodýlí a hadí farmy. Turistické kanceláře organizují výlety na loďkách, jde však pouze o krátké plavby, většinou spojené s návštěvou plovoucího trhu. 

Mým životním hobby se staly lodě, plavil jsem se hlavně po severních mořích, ale i po mnoha kanálech v Německu a Polsku, když jsme loď dopravovali na moře. A zhruba před čtyřmi lety mě a dva kamarády napadlo proplout přímo kanály v deltě. Domluvili jsme se s dvojicí rybářů, ti ze své loďky vyndali sítě, položili podlahu a vyrazili jsme. Ve výsledku však nebyli našimi průvodci, ale právě naopak. Oni znají pouze svoji oblast, jenže se neorientují v mapách, takže museli absolutně přijmout naše vedení – což bylo až komické, protože jsme měli provádět ty, kdo se v deltě narodili. Celá akce byla totálně ztřeštěný nápad, a nakonec jsme se díky mimořádnému štěstí po prokličkování čtyř set kilometrů vrátili.

Cestou jsme se potýkali s proudy, rozdíly hladin, přílivy i odlivy, nízkými mosty, hrázemi, kanály totálně ucpanými vodním hyacintem tokozelkou, který hladinu na mnoha místech pokrývá. Jako jediné pomocníky jsme měli mapy Google s GPS, bez nichž si ostatně podobnou akci nedovedu představit. Nakonec šlo o neskutečný zážitek. Nevím, že by se někomu před námi či po nás podařilo něco podobného.  

Ve Vietnamu se také staráte o malý humanitární projekt. O co se přesně jedná? 

Jde o vzdělání mezi menšinami. Jejich postavení ve Vietnamu by se dalo vzdáleně přirovnat k situaci severoamerických indiánů. Nejvíc se věnuju menšině Hmong: Ti lidé žijí v horách, v chýších s hliněnou podlahou, a v jediné místností vaří na ohništi. Živí se především pěstováním rýže, ve vyšších polohách i kukuřice. A najednou tam přijdou Vietnamci, postaví školy a přikážou jim do nich posílat děti – které tam ovšem většinou musejí přespávat, protože jsou daleko od domova. Takže vznikne problém: Škola původním obyvatelům ničí kulturu, narušuje jejich ustálené zvyky, a dokonce rozbíjí rodiny. 

Vzdělání je povinné i pro menšiny. Rodiče však věří, že mladým dívkám dokáže zajistit budoucnost jedině svatba. (foto: Zdeněk Porkert - se souhlasem k publikování)

Hmongové děti do škol posílat nechtějí. Neznají totiž nikoho, komu by vzdělání pomohlo k lepšímu životu. Matematika? Na co? Ženy musejí umět míchat indigo a pěstovat plodiny na poli. K čemu jim poslouží fyzika? Škola jen odvádí děti od práce, a navíc ohrožuje původní kulturu: Ve škole se žáci například dozvědí, že minimální legální věk pro uzavření manželství je osmnáct let, jenomže hmongské dívky se vdávají ve čtrnácti – podle přesvědčení, že největší jistotu jim nabízí svatba. A najednou začne vietnamská majorita Hmongy brát jako „indiány“, kteří se nechtějí učit, moc nepracují, zato hodně pijí. Takže se ně dívají spatra. Navíc v uvedených oblastech vzniká turistický byznys, ale zase ho ovládají Vietnamci. De facto tedy menšiny využívají a konflikt je na světě. 

V čem konkrétně vaše pomoc spočívá?  

Ve srovnání s Vietnamci jsme samozřejmě velmi bohatí, takže pomoct můžeme. Navíc jsem ve věku, kdy už ani neumím utrácet a luxus nepotřebuju. Stát tam hodně investuje do škol, postaví budovy, zaplatí učitele – ale pomoc potřebují i žáci samotní. Nedáváme jim peníze, zato se snažíme jim zajišťovat školní pomůcky. Nakoupili jsme tisíce kartáčků na zuby, pořizujeme jízdní kola, vybavili jsme ubytovny, aby nemuseli spát na tvrdé rohoži bez deky. Pomáhají mi s tím vietnamští kamarádi, sám bych to nedokázal. Sehnat peníze znamená ten nejmenší problém. Výzva je proměnit finance v nějakou smysluplnou pomoc. 

V jednom vašem textu jsem si přečetl o setkání s kuřáky opia. Jak jste se k nim dostal? 

Loni jsem strávil nějakou dobu v hmongské chýši. Chodil jsem s nimi na kukuřičné pole, sázel rýži a každé ráno připravoval žrádlo pro prasata. Dokonce jsem se dostal do džungle k dobývání medu divokých včel. Bylo neuvěřitelné poznávat každodenní tvrdý život. Lidé se mě občas ptají: „A co oni celý den dělají?“ A já na to: „Kecají!“ (Směje se.) Fakt toho moc neudělají, je to jako u indiánů. Existoval samozřejmě problém s komunikací, ale naštěstí tam docházel bratr majitele a uměl trochu anglicky, takže jsme se vždy nějak domluvili.

Jednoho dne jsem se ho opatrně zeptal, jestli jsou ještě někde v oblasti kuřáci opia, protože mě tato část historie zajímá. Francouzi za druhé světové války zorganizovali osazení množství makových polích v horách, kde žili především Hmongové. V jednu chvíli prý výnosy z opia tvořily až třetinu příjmů Indočíny, což trvalo ještě dlouho poté, co Francouzi odešli. Chtěl jsem vědět, co z té doby zbylo. A tak „můj“ Hmong přiznal, že ve vesnici nějací kuřáci jsou. 

Jen tak? Žádné zatloukání? 

Chvilku tvrdil, že u nich opium už dávno není, a kroutil se, že se pěstování drog v zemi tvrdě trestá. Nakonec ale přiznal, že tři kuřáky zná, a vzal mě do jedné chýše. Tam byl chlapík s překrásným nádobíčkem na tácku, jak ho znám ze starých fotografií z dob Francouzské Indočíny. A prý že zrovna nemá co kouřit. Tak jsem mu strčil asi stovku a za chvilku byl balíček na místě. Chlapík nejprve naplnil opiovou lampu sádlem, začal něco roztloukat, třít a míchat – no byl to proces. A já jsem šťastně fotil a fotil a on zářil. Taky se není čemu divit: Kdy se komu poštěstí si zafetovat a dostat zaplaceno? (Směje se.)

Chvíle pohody s kuřákem opia. Šlo sice o stresující zážitek, ale zato nezapomenutelný. (foto: Zdeněk Porkert - se souhlasem k publikování)

Pak si lehl, protože opium samo nehoří, takže tu fajfku musel držet nad kahanem v přesné výšce, a to jde jenom s podepřeným loktem. Potom do ní speciální jehlou vmáčkl kousíček opia a blaženě potáhl, až se celý zahalil do dýmu.

TIP: Mezi draky a kokosy: Vietnam nabízí cestovatelům surrealistické zážitky

Nakonec mi nabídl, zda si taky nechci potáhnout. Strašně jsem chtěl – ne že bych toužil po opiovém opojení, ale přál jsem si fotku a zážitek! Jenomže ta fajfka byla strašně odporná a smradlavá a vzít ji do pusy po něm se mi vážně nechtělo. Převládla ovšem chuť to zažít a říct „kouřil jsem opium“. Takže jsem taky potáhl a mám i tu fotku. Byl jsem ale v takovém stresu, že když se mě někdo zeptá, jaký to byl zážitek, vůbec nevím, co odpovědět. (Směje se.) Každopádně jsem o zkušenost bohatší.