V průběhu pandemie koronaviru SARS-CoV-2 se postupně objevovaly a stále objevují nové varianty viru, které se často liší svými vlastnostmi i riziky. Varianty, které vzbudily velkou pozornost a přinesly mnoho mrtvých, se časem u lidských pacientů vytrácejí a nahrazují je nové varianty, které si lépe poradí s lidskou imunitnou nebo se lépe šíří.

Američtí virologové z Cornellovy univerzity v newyorské Ithace nedávno prostudovali vzorky odebrané severoamerickým přežvýkavcům jelencům běloocasým (Odocoileus virginianus). Výzkumu měl ukázat, zda a do jaké míry jsou tato divoká zvířata zasažena pandemickým koronavirem. Výsledky, které zveřejnil respektovaný časopis PNAS, jsou znepokojivé.

Staré známé varianty

Ukázalo se, že mezi jelenci kolují varianty koronaviru, které již dlouhou dobu prakticky nebyly detekovány mezi lidmi. „Jedním z nejpozoruhodnějších zjištění této studie bylo zachycení tří dříve velmi běžných nebezpečných variant Alfa, Gama a Delta mezi volně žijícími jelenci,“ upozorňuje vedoucí výzkumného týmu Diego Diel.

Výzkum amerických virologů byl založený na 5 462 vzorcích lymfatické tkáně jelenců, které byly odebrány v rámci probíhajícího výzkumu chronického chřadnutí jelenovitých, jehož příčinou je patogenní bílkovina (prion), stejně jako například u nemoci BSE, známé jako „nemoc šílených krav.“

Největší obavy mezi vědci způsobuje skutečnost, že tyto „staré“ varianty koronaviru objevené u jelenců nesou značné množství nových mutací, v některých případech až 80. Není sice jasné, jak se tyto mutace projevují, ale samotná jejich přítomnost představuje nemalé riziko. Mohly by mezi nimi být mutace, které by v případě návratu těchto variant do lidských populací mohly vyvolávaly závažné průběhy onemocnění a další komplikace.

TIP: CDC varuje: Polovinu států USA zachvátila „zombie epidemie“ jelenů

Před virology vyvstala řada důležitých otázek, které bude nutné zodpovědět. Jednou z nich je, zda se jelenci stávají přírodním rezervoárem pandemického koronaviru, z něhož by se zmutované varianty mohly šířit zpátky na lidi. Jelenci tak zůstávají v ohnisku pozornosti odborníků.

Korespondence z let 1578 až 1584 byla dlouhou dobu pokládána za ztracenou. Nález a následné rozluštění dopisů označil za nejzásadnější objev o životě Marie Stuartovny za posledních 100 let autor jejího životopisu John Guy. „Tento objev je historickou a literární senzací,“ uvedl Guy pro Sky News.

„Šifra byla poměrně sofistikovaná a chvíli nám trvalo, než jsme ji prolomili,“ vysvětluje George Lasry, počítačový vědec a kryptoanalytik, který na rozluštění šifry spolupracoval s profesorem hudby Norbertem Biermannem a fyzikem Satoshim Tomokiyoem.

Stopy vedou do Anglie

Na 57 dopisů narazili badatelé náhodou v digitálních archivech Francouzské národní knihovny, která je vydávala za italské materiály ze 16. století. „Po chvíli jsme si začali všímat, že velké úseky textů jsou ve skutečnosti psané ve francouzštině. Vyplývalo z nich, že je psala žena, který byla vězněná a měla syna, což mohlo odpovídat Marii Stuartovně,“ uvedl Lasry.

Většina dopisů byla adresovaná francouzskému velvyslanci v Anglii, Michelovi de Castelnau de Mauvissieremu, který podporoval nárok Stuartovny na trůn. Stěžovala si v nich mimo jiné na špatné zdraví a podmínky, ve kterých je vězněná, a vyjadřovala v nich také rozrušení z únosu svého syna Jamese, budoucího krále, v srpnu 1582.

Kromě snah o vyjednání svého propuštění Marie Stuartovna v mnoha dopisech zmínila také opovržení nad Sirem Francisem Walssinghanem, jedním z nejdůležitějších rádců Alžběty I., což se pro kryptoanalytiky nakonec stalo jedním z hlavních vodítek.

Marie Stuartovna byla sťata před 436 lety. Do té doby strávila 19 let, téměř polovinu života, ve vězeních na různých hradech ve Skotsku a Anglii. Uvěznit ji kvůli ohrožení vlastní moci nechala Alžběta I., její teta z druhého kolene a královna Anglie a Irska. Katolíci totiž považovali Marii Stuartovnu, první v řadě následnictví, za legitimní panovnici.

Uvnitř slavkovské tovární budovy se vyrábějí a svářejí komponenty do kanceláří, při čemž samozřejmě vzniká množství zbytkového tepla. Díky zelené fasádě ho ovšem do okolí uniká daleko méně, než by se dalo u podobných staveb čekat. Libor Musil coby zakladatel stavební firmy, jež za projektem stojí, popisuje: „Chlazení jsme šestkrát poddimenzovali oproti původně vypočtené hodnotě, protože veškerou práci odvede vegetace na stěnách. Pouze v létě běží technické chlazení na pár hodin denně.“

Světová premiéra

„Vertikální louka“ vyrostla na jižní Moravě před třemi lety, jako první zelená výrobní hala na světě. Firma Libora Musila do té doby vybudovala zhruba tisícovku klasických hal, ale teprve když si majitel postavil vlastní dům s kořenovou čističkou a začal u něj zadržovat dešťovou vodu, uvědomil si, že se vysušená krajina kolem mění. „Najednou bylo v místě líp než před tím. Původní step začala obrůstat, stěhovali se tam ptáci. Při stavbě haly jsme si pak řekli, že zkusíme totéž zopakovat ve velkém,“ líčí cestu k revolučnímu nápadu. 

U Slavkova nejprve „ozelenili“ kancelář – a rovnou vyhráli v soutěži Zasedačka roku. Poté následoval náročnější úkol: Průmyslová hala LIKO-Vo zahrnuje 400 metrů čtverečních zelených fasád, 950 metrů čtverečních zelených střech, téměř 30 tisíc rostlin a kořenovou čističku zabudovanou ve fasádě. „Ani v největším náporu slunce za jasného dne nepřekročí teplota pětatřicet stupňů, zatímco běžná fasáda se ohřívá až na sedmdesát. Ještě větší rozdíl je pak u střech,“ dodává Musil. 

Na záběrech z termokamery je odlišnost patrná na první pohled. Klasická střecha se může v létě rozpálit i na osmdesát stupňů, zatímco ta zelená si udržuje více než dvakrát nižší teplotu. Ve spolupráci s Mendelovou univerzitou v Brně navíc firma ladí skladbu zvolených rostlin, nejvhodnější substrát či způsob zavlažování. „Vyvinuli jsme systém, který reguluje závlahu automaticky, na základě měření teploty povrchu rostlin a vlhkosti substrátu,“ vysvětluje Petr Maděra ze zmíněné vysoké školy.

Inspirace pro ostatní

Ve světě už stavby zmíněného druhu existují a většinou jde o kancelářské či bytové domy. Rekordní zelenou střechu o rozloze 1 800 metrů čtverečních má spalovna odpadu ve Velké Británii. Účinek zelené tovární haly na okolní ekosystém je přitom obdobný, ne-li větší.

TIP: Zelený super mrakodrap jako čistička vzduchu pro New York

Libor Musil by prý už běžnou halu nepostavil: „Teď doporučuju také ostatním majitelům výrobních prostor zavést něco podobného. Lidé uvnitř dýchají úplně jiný vzduch, a navíc pomůžete i vnějšímu prostředí.“ Kromě fasád nyní jeho společnost buduje zelená parkoviště, kde řidiči v létě nenajdou svůj vůz rozžhavený jako na asfaltu, a snaží se ukazovat, že byznys a ekologie nemusejí jít proti sobě.

Supermasivní černé díry jsou nesmírně zvláštní objekty. Jejich gravitační působení je tak silné, že z něj neunikne dokonce ani elektromagnetické záření, které je pro astronomy obvykle jediným nosičem přímé informace.

Silná gravitace supermasivních černých děr se ale projevuje na pohybech těles a látky v jejich bezprostředním okolí. Na přítomnost černé díry je tak možné usuzovat například z pohybů hvězd v hvězdokupě kolem neviditelného centra, jako je tomu například v centru naší Galaxie, nebo z nasávání (akrece) látky z bezprostředního okolí – z plynného disku, nebo dokonce ze stálice kroužící nedaleko. Probíhající akrece se projevuje jako výrazný zdroj rentgenového záření i dalších jevů, například relativistických výtrysků, které již můžeme pozorovat prostřednictvím elektromagnetického záření.

To ale není všechno. Ještě podivnější je, že se „třpytí“. Jasnost záření jejich akrečních disků může ze dne na den kolísat, přičemž až doposud nebylo jasné, proč se tak děje. Christian Wolf z Australské národní univerzity a jeho kolegové jsou ale přesvědčeni, že pro toto zvláštní chvání našli poměrně jednoduché vysvětlení. Závěry svého výzkumu vědci zveřejnili v odborném časopisu Nature Astronomy.

Třpyt gravitačních monster

Wolf a spol. kreativně využili data z pozoruhodného zdroje. Jde o pozorování projektu NASA jménem ATLAS (Asteroid Terrestrial-impact Last Alert System), tedy systému pro varování před blížícími se potenciálně nebezpečnými blízkozemními objekty. Tvoří jej čtyři teleskopy – dva na Havaji a po jednom v Chile a v Jihoafrické republice, které automaticky snímkují celou oblohu několikrát za noc. Tyto celooblohové skeny poskytly vědcům cenný záznam chování hladových černých děr hluboko ve vesmíru.

V získaných datech vědci analyzovali „třpyt“ více než pěti tisíc supermasivních černých během pěti let. Podle vědců je podivný „třpyt“ určitým druhem turbulence, kterou vytváří tření materiálu společně s mocnými magnetickými poli v blízkosti supermasivní černé díry. Podle Christiana Wolfa to připomíná jako by akreční disk „vařil a bublal“.

TIP: Astronomové změřili rotaci zatím největší černé díry: Je nápadně pomalá

Zpočátku nebyl v „třpytu“ supermasivních černých děr patrný žádný vzorec. Když ale astronomové seřadili černé díry podle jejich velikostí a dalších parametrů a vypočítali rychlost jejich akrečních disků, poklesy jasnosti byly najednou velmi předvídatelné.

Podle vědců to značí, že i v extrémně divokém prostředí supermasivních černých děr platí základní řád a (astro)fyzikální zákony, vyjádřené magneto‒rotační nestabilitou, předpovězenou již před 30 lety americkými astrofyziky Stevenem Balbusem a Johnem Hawleym. 

Akademici z Cambridge předali v předvečer první světové války do deníku The Times následující prohlášení: „Pokládáme Německo za zemi, která hraje prim na poli umění i vědy. Vše, co známe, odráží díla a objevy německých učenců. Válka vedená proti Německu v zájmu Srbska a Ruska by byla hříchem proti lidské civilizaci. Pokud dopustíme, aby nás čest a úcta k dodržení závazků nešťastně zavlekly do takové války, pak sice můžeme mít plná ústa vlasteneckých frází, avšak na této křižovatce považujeme za spravedlivé protestovat proti boji s národem, jenž se nám tolik podobá.“

Předchozí část: Ostrovní přešlapování: Vstup Velké Británie do první světové války (1)

Značná část Britů nadcházející konflikt nepovažovala za vlastní a odmítala bojovat po boku Ruska, se kterým navíc ostrovní velmoc soupeřila v oblasti černomořských úžin a ve Střední Asii. Z rozpoutání agrese pak na ostrovech vinili především Srbsko a právě carské Rusko.

Hlasy pro

Na druhou stranu i v Británii – především mezi konzervativci – zaznívaly hlasy hovořící o nutnosti zapojit království do nového konfliktu. Argumentovaly tím, že ostrované nemohou nechat Německo zvítězit a ovládnout tak kontinent. Vlivný diplomat Eyre Crowe z ministerstva zahraničí uváděl, že Velká Británie nesmí stát stranou, neboť by se tak připravila o prestiž a velmocenské postavení. O nutnosti bojovat neochvějně po boku aliančních partnerů hovořili i čelní vládní představitelé Edward Grey, první lord admirality Winston Churchill a nakonec také dlouho váhající premiér Herbert Henry Asquith.

Mezi zastánci boje převládal názor, že jde o válku nezbytnou a oprávněnou, zvlášť pokud by německý postup na západě ohrozil velmocenské postavení Francie a existenci Belgie. Mnozí naivně věřili, že Británie jako námořní velmoc nebude během válčení na kontinentě trpět tolik, jako kdyby zůstala neutrální. Toto stanovisko vyjádřil před poslanci v Dolní komoře i samotný Grey: „Jestliže vstoupíme do války, budeme trpět. Budeme však trpět o málo více, než kdybychom zůstali stranou.“

Konflikt v Evropě mezitím dál eskaloval, když Německo 1. srpna vyhlásilo válku Rusku. Na základě této zprávy Churchill přesvědčil během nočního jednání premiéra o nutnosti mobilizovat námořnictvo.

Krok do války

Británie se bezprostředně přiblížila účasti v konfliktu počátkem srpna, kdy na ostrovy dorazily zprávy o přesunech početných německých sil k francouzským a belgickým hranicím. Premiér Asquith varoval 2. srpna u společné snídaně německého vyslance Karla Maxe Lichnovského, že porušení belgické neutrality garantované londýnskou smlouvou z roku 1839 by nutně znamenalo britské nepřátelství. V rámci preventivních opatření došlo k mobilizaci Royal Navy a ještě téhož dne Londýn ujistil francouzské spojence, že Británie zajistí v případě německé agrese kontrolu Lamanšského průlivu a Severního moře.

V Berlíně ale již rozhodnutí padlo. Císařství zaslalo ještě téhož dne v 19 hodin bruselské vládě ultimátum požadující souhlas s volným průchodem svých jednotek přes belgické území a Vilémovi vojáci zároveň napochodovali do neutrálního Lucemburska. Belgický král Albert nátlaku mocného souseda neustoupil a požadavek odmítl.

Londýnská vláda ovšem o postoji své země stále nerozhodla, a tak se Británie stala jedinou evropskou mocností, kde se o vstupu do války debatovalo v parlamentu. Legendárním se stal projev ministra zahraničí Edwarda Greye ze 3. srpna, v němž komentoval narušení belgické neutrality a ohrožení rovnováhy sil v Evropě: „Může tato země (Velká Británie – pozn. red.) jen stát a přihlížet, dochází-li k největšímu zločinu, který kdy poskvrnil tvář dějin?“ Dolní sněmovna ocenila Greyův nezvykle vášnivý projev bouřlivým potleskem a pro boj se tehdy konečně vyslovil i do té doby váhající ministr financí David Lloyd George.

Kostky jsou vrženy

První německé jednotky postoupily na belgické území 4. srpna v 8 hodin ráno v blízkosti Cách. Když se o invazi dozvěděl Edward Grey, instruoval ve 2 odpoledne telegramem berlínského vyslance Edwarda Goschena, aby předal německé straně ultimátum. Britové v něm požadovali, aby se císařství do půlnoci (23 hodin londýnského času) zavázalo respektovat belgickou neutralitu a vyklidilo území svého napadeného souseda. Goschena ale v Berlíně vyrozuměli, že Německo se již rozhodlo.

TIP: Střet mocností: Válka, která zničila podunajskou monarchii

Během emotivního rozloučení s kancléřem mu Bethmann-Hollweg řekl, že Británie učinila hrozné rozhodnutí jen kvůli cáru papíru a slovu „neutralita“. Goschen se údajně při obhajobě britského stanoviska psychicky zhroutil a rozplakal. Kancléře pak měl požádat, aby se směl v předpokoji jeho kanceláře uklidnit, aby jej tak rozrušeného nikdo nespatřil. Ještě odpoledne ostrovní království mobilizovalo a po vypršení ultimáta země oficiálně vstoupila do války s Německem. 

Po dávných civilizacích Mezopotámie se zachovalo množství klínopisných textů. Byly ale zapsány na hliněných tabulkách, z nichž se bohužel často zachovaly jen větší či menší úlomky. Jejich skládání je zdlouhavý a komplikovaný proces.

Tým německé Mnichovské univerzity se do sestavování a luštění klínopisných tabulek rozhodl zapojit umělou inteligenci. Zároveň od roku 2018 provádějí digitalizaci všech klínopisných tabulek pocházejících z Babylónu, jejichž fyzické úlomky jsou uloženy na řadě pracovišť různých po celém světě. Aby to nebylo málo komplikované, texty z Babylónu jsou zapsané ve dvou ucelených a navzájem odlišných jazykových systémech – v sumerštině a akadštině.

Luštění klínopísných úlomků

Umělá inteligence, které badatelé přezdívají Fragmentarium, luštění klínopisných tabulek dramaticky zjednodušuje. Má k dispozici zhruba 22 tisíc úlomků tabulek, které již byly digitalizovány. S těmi pracuje, porovnává je a sestavuje. Úryvky, jejichž sestavení by lidským expertům trvalo měsíce, Fragmentarium propojí za pár sekund.

Rekonstrukce rukopisu K.4981+ složeného z devíti různých fragmentů, sestavených pomocí Fragmentaria. (foto: LMU München, CC BY-SA 4.0)

„Je to nástroj, jaký jsme doposud neměli. Věříme, že tato obrovská databáze fragmentů klínopisných destiček, bude klíčovým prvkem v rekonstrukci babylonské literatury,“ věří Enrique Jiménez z institutu asyriologie při Mnichovské univerzitě (LMU).

Jiménez a jeho tým, společně s inteligencí Fragmentarium nedávno objevili doposud neznámý úlomek tabulek s Eposem o Gilgamešovi. Nedlouho poté se jim podařil další průlom, když vystopovali neznámý hymnus, oslavnou píseň o městě Babylón.

TIP: Umělá inteligence dokončuje Beethovenovu Desátou symfonii

„Má krásný text. Popisuje příchod jara do Babylónu a dávné město v něm přímo vystupuje před očima,“ přibližuje hymnus Jimenéz. „Až doposud nebyl v babylónské literatuře známý žádný hymnus o městě. Teď máme 15 úlomků. Bez inteligence Fragmentarium by rekonstrukce trvala 30 až 40 let.“ Fragmentarium až doposud využívalo zhruba 200 odborníků. Od letošního února je v online podobě přístupné i veřejnosti.

Text babylónského hymnu:

(A babylonská řeka), řeka Arahtu,
stvořená Nudimmudem, Pánem moudrosti
zavlažuje pláň, smáčí rákosí,
vlévá své vody do lagun a moří.

Na polích kvete a zelená se,
louky se třpytí čerstvým obilím;
díky němu se zrno hromadí a kupí,
a tráva roste vysoko,
aby se stáda mohla pást.

S bohatstvím a nádherou hodnou lidstva,
(Je vše) v nádherné hojnosti poskytnuto.

V polovině měsíce (15. února) v podvečer se Venuše objeví na pomezí Vodnáře a Ryb velmi blízko Neptunu. Od jeho namodralého kotoučku, viditelného ovšem pouze v dalekohledu, ji bude dělit asi 0,2°. Následně se „sestra Země“ ocitne i nedaleko Jupitera: Dvojice nejdřív večer 22. února vytvoří pohledné seskupení s uzounkým srpkem dorůstajícího Měsíce. Venuše se pak bude na nebi k Jupiteru trvale přibližovat a vše vyvrcholí jejich konjunkcí v Rybách 1. a 2. března, kdy se proluka mezi nimi zmenší až na 0,6°. V té době už bude naše sousedka výraznou večernicí, vysoko nad západním obzorem. 

Blízké setkání Venuše a Neptunu v podvečer 15. února. Nedaleko této dvojice bude k vidění i Jupiter. (zdroj: Stellarium)

Poslední jasnou oběžnicí lednové i únorové oblohy se stane Mars usazený v souhvězdí Býka. Nad horizontem setrvá až do brzkých ranních hodin a pozornost upoutá zejména výrazným naoranžovělým zabarvením. V záplavě oranžové pak bude možné na zimním nebi pokračovat i dál, jen se z království planet přesuneme do říše hvězd.

Noční obloha v zimě je mimořádně bohatá na jasné hvězdy. Většinu těch nejnápadnějších naleznete v tzv. zimním šestiúhelníku, jehož vrcholy vytyčují stálice Capella ze souhvězdí Vozky, Aldebaran z Býka, Rigel z Oriona, Sirius z Velkého psa, Procyon z Malého psa a Pollux z Blíženců. Uvnitř tohoto obrazce pak narazíte na dominantu Oriona, naoranžovělou hvězdu Betelgeuze.

Zimní šestiúhelník nad Oravskou Lesnou na Slovensku. (foto: NASA.APOD, Petr Horálek, CC BY-SA 4.0)

Východy a západy Slunce

V první polovině měsíce se Slunce nachází ve znamení Vodnáře, 18. února ve 23:34 SEČ vstupuje do znamení Ryb.

Fáze, východy a západy Měsíce

Planety na noční obloze

• Merkur – viditelný na začátku února za svítání nízko nad jihovýchodem
• Venuše – viditelná večer nízko nad jihozápadem až západem
• Mars – viditelný téměř po celou noc kromě rána
• Jupiter – viditelný večer nad jihozápadem
• Saturn – nepozorovatelný
• Uran – viditelný jen v první polovině noci
• Neptun – viditelný jen na začátku února večer nad jihozápadem

Zajímavé úkazy v únoru 2023

• 3. února – Měsíc poblíž Polluxe z Blíženců na nočním nebi
• 6. února – úplňkový Měsíc poblíž Regula ze Lva na noční obloze
• 10. února – Měsíc poblíž Spicy z Panny na nočním nebi
• 14. a 15. února – měsíční srpek poblíž Antara ze Štíra na ranní obloze
• 15. února – setkání Venuše a Neptunu na podvečerním nebi (0,2°), Neptun pozorovatelný pouze v dalekohledu
• 22. února – seskupení velmi úzkého měsíčního srpku, Venuše a Jupitera na večerní obloze, na ploše o průměru asi 7,5°
• 27. a 28. února – seskupení dorůstajícího Měsíce, Marsu a Aldebaranu i Plejád z Býka na nočním nebi, na ploše o průměru kolem 20°; Měsíc pozorovatelný blízko u Marsu (cca 2°) v brzkých ranních hodinách 28. února těsně nad severozápadem

Všechny časové údaje jsou vztaženy k 50. rovnoběžce a středoevropskému poledníku a jsou uvedeny ve středoevropském čase (SEČ). Okamžiky východu či západu nebeských těles však nezávisí pouze na zeměpisných souřadnicích pozorovatele, ale také na úhlové výšce a členitosti obzoru.

Seriál pozorování oblohy vzniká ve spolupráci s Hvězdárnou a planetáriem Brno

Američtí genetici z Univerzity Auburn v Alabamě nedávno vložili část DNA aligátora čínského (Alligator sinensis) do DNA sumečka tečkovaného (Ictalurus punctatus). Nešlo pochopitelně o samoúčelné vědecké hrátky, sumečci získali gen antimikrobiálního peptidu ze skupiny katelicidinů, který hraje zásadní roli v přirozené imunitní obraně proti bakteriálním infekcím.

Stejné peptidy byly nalezeny také u člověka a řady dalších savců, u ptáků, krokodýlů, ale i například u lososovitých ryb. Tyto antimikrobiální peptidy ničí buněčné membrány mikrobů, na které útočí makrofágy a další buňky přirozené imunitní obrany.

Vylepšení sumečci

Vědci pro přenos genu z aligátora do sumečka použili populární genetický editor CRISPR/Cas9. V následných experimentech potvrdili, že editovaní sumečci jsou několikanásobně odolnější (o 100 až 400 %) vůči bakteriálním infekcím a podstatně lépe takové infekce přežívají.

Při editaci gen pro katelicidin umístili do genu pro lutropin neboli luteinizační hormon, který stimuluje činnost pohlavních žláz. Tímto zákrokem badatelé potlačili schopnost reprodukce editovaných sumečků, což je významné pro omezení případné genetické kontaminace, jak u chovných sumečků, tak i u ryb ve volné přírodě.

Geneticky upravené rybí maso

Vědci očekávají, že jejich výzkum podpoří chovy sumečků, kteří jsou zásadním druhem chovných ryb na území Spojených států. V současné době zahyne téměř polovina chovaných sumečků kvůli infekcím a zároveň se mezi rybími patogeny šíří rezistence vůči antibiotikům. V roce 2021 bylo v amerických chovech vyprodukováno asi 140 milionů tun sumečků, především v jižních státech. Sumečci přitom představují přes 50 procent poptávky v USA po rybím mase.

I přes zjevný úspěch experimentu je na místě otázka, zda a do jaké míry je takový postup použitelný i v praxi. Podle genetického odborníka Grega Lutze vůbec není jisté, zda by podobným způsobem mohla vzniknout životaschopná a geneticky zdravá linie (v případě, že by se rybí hybridi byli schopní množit). Existuje také nejistota v otázkách schválení geneticky modifikovaných ryb pro lidskou spotřebu. Přestože vědci, kteří se na experimentu podíleli, by se konzumace jimi geneticky upravených ryb nebáli, míra přijetí takových ryb veřejností zůstává nezodpovězenou a klíčovou otázkou.

TIP: Na stopě neviditelných predátorů: Žraloky prozradila DNA ve vodě

V současnosti je v USA a v Kanadě schválený pro konzumaci pouze geneticky upravený losos AquAdvantage, u kterého byl růstový gen lososa atlantického nahrazený stejným genem lososa pacifického. Proces schvalování trval 11 let a vyvolal řadu kontroverzí, včetně obvinění z nedodržování vlastních pravidel ze strany Úřadu pro kontrolu potravin a léčiv (FDA), který měl schvalování ve své kompetenci.

Podle floridských zákonů si lze na palubu letadla vzít maso, mořské plody a další netekuté potraviny, pokud jsou uloženy v ledu, takže se nemohou zkazit. Naopak pistoli je možné přibalit pouze bez munice a v uzamčeném kufříku.

Jistý muž z Floridy se pokusil obojí spojit a zbraň v pytlíku omotaném lepicí páskou nacpal do chlazeného kuřete. Kontrola na letišti Fort Lauderdale-Hollywood však na jeho „zlepšovák“ přišla a nebezpečný kontraband nekompromisně zabavila.

TIP: Bláznivé pašerácké historky: Pět kufrů plných překvapení

Zbraň ukrytá tímto způsobem překvapila i jinak otrlé pracovníky bezpečnostní služby TSA, kteří jinak nemají o podobnou „zábavu“ nouzi. Ze statistiky TSA vyplývá, že v roce 2022 zabavili její příslušníci na 262 letištích ve Spojených státech 6 542 střelné zbraně. Jde o výrazný nárůst proti roku 2021, kdy jich zachytili „jen“ 5 972 a o rok dříve 4 432. Zpráva Transportation Security Administration dále uvádí, že 88 % ze zachycených zbraní bylo nabitých.

(foto: Transportation Security Administration)