Ve vesmíru jsme dosud s jistotou pozorovali dva typy černých děr: Hvězdné černé díry coby výsledek vývoje velmi hmotných stálic, jež v závěru své existence gravitačně zkolabují až do singularity, a černé veledíry, tvořící jádra obřích galaxií. Uvedené typy dělí rozdíl několika řádů v hmotnostech. Vědci proto uvažují také o tzv. intermediálních černých dírách, které by mohly být například důsledkem spojování hvězdných černých děr v centrech kulových hvězdokup.

Každopádně, je-li černá díra zcela osamocena, nemáme možnost se o její existenci dozvědět. Teprve pokud se stane součástí systému – přinejmenším dvojhvězdy – „zviditelní“ se gravitačním působením na souputníka nebo tím, že z něj získává látku. Materiál pak spiráluje na černou díru a v důsledku zákona zachování momentu hybnosti vytváří akreční disk. Podobná situace nastává i v jádrech galaxií. Akreční disk tudíž u černé díry vznikne, jen pokud je v jejím gravitačním dosahu k dispozici odpovídající množství plynu.

Image

Čtěte také

Tajemství černých děr: 15 podivuhodných a málo uvěřitelných faktů (1)

Celá řada zejména bezobratlých saje krev větších živočichů, aniž by museli potřebné živiny přijímat z jiných zdrojů. Ačkoliv se však hovoří o „životodárné“ tekutině, pro člověka by mohla být její pravidelná konzumace ve větším množství dokonce životu nebezpečná, vzhledem k obsahu potenciálních patogenů. Ani sklenice prokazatelně bezinfekční krve by pak nebyla zcela bez rizika. Potíž tkví hlavně ve vysoké koncentraci železa, které může v nadměrném množství vyvolat závažné zdravotní potíže.

TIP: Krvavá iluze: Proč se žíly zdají modré, když je krev červená?

Další problém spočívá v odlišnosti krevních skupin: Pokud by měl dotyčný „strávník“ v zažívacím traktu například vřed či jinou otevřenou ránu, a jeho krev by se tou cizí kontaminovala, hrozila by mu silná imunitní reakce. V neposlední řadě potom krev neobsahuje dostatek všech živin, jež potřebujeme k přežití.

Kolem roku 1486 v Dánsku spustili na vodu válečnou loď, známou jako Gribshunden (někdy též Griffen). Loď o délce 35 metrů, vyzbrojená 11 železnými děly a s posádkou 150 mužů se stala vlajkovou lodí tehdejšího vládce Dánska, Norska, a také Švédska, krále Jana I. Dánského, který vládl v letech 1481 až 1513.

V roce 1495 se Jan I. připravoval na setkání s tehdejším vládcem Švédska, regentem Stenem Sturem starším. Svoji vlajkovou loď naložil cennostmi, aby udělal na Stureho dojem. Chtěl ho přesvědčit, aby uznal svrchovanost Dánska v rámci Kalmarské unie, která tehdy zahrnovala Dánsko, Norsko, Švédsko, Island i Finsko.

Perfektně zachovalý vrak

Při cestě do Kalmaru došlo ke tragédii. Když loď Gribshunden kotvila poblíž švédského Ronneby, vypukl na její palubě požár a loď šla ke dnu. Jan I. byl v té době na pevnině, ale mnoho mužů jeho posádky zahynulo. Ze setkání tehdy sešlo a Jan I. první musel Stureho o dva roky později porazit v bitvě u Rotebro. Z lodi Gribshunden se stal jeden z nejlépe zachovalých vraků z období pozdního středověku.

Vrak byl pro moderní vědu objeven v šedesátých letech 20. století. Studovali jej podmořští archeologové, ale šlo spíše o povrchní průzkum. V letech 2019 až 2021 proběhl další, tentokrát intenzivní výzkum, který se soustředil na dříve přehlížené artefakty. Významnou část z nich představuje více než tři tisíce vzorků rostlinného materiálu, většinou luxusních pochutin a koření.

Jak uvádějí Mikael Larsson a Brendan Foley ze švédské Univerzity v Lundu ve své studii publikované vědeckým časopisem PLoS ONE, ve vraku byl objeven například muškátový oříšek, hřebíček, hořčice, kopr, šafrán, zázvor, pepř a mandle, společně se sušenými ostružinami, malinami, hrozny a semeny lnu. Pozoruhodný byl i nález jedovatého blínu, který se používal k medicínským a rituálním účelům.

TIP: Nálezy z 3000 let starého vraku lodi Uluburun odhalují složitou obchodní síť

Badatelé zdůrazňují výtečný stav objevených rostlinných materiálů, který příliš neodpovídá jejich skutečnému stáří. K jejich uchování zásadně přispěly unikátní přírodní podmínky v oblasti potopení lodi Gribshunden. Baltské moře je totiž v těchto místech poměrně chladné a zároveň má jen nízkou salinitu.

Ruské kosmické lodě připojené k Mezinárodní vesmírné stanici se v posledních týdnech a měsících potýkají s nebývalým množstvím problémů. Mezi nejvýraznější patří prosincový únik chladícího média z pilotované kosmické lodi Sojuz MS-22. Následné vyšetřování uvedlo jako příčinu úniku zásah mikrometeoritu.

Sojuz MS-22, který ke stanici zamířil 21. září 2022 a dopravil na ni Sergeje Prokopjeva, Dmitrij Petělina (oba Roskosmos) a Franca Rubia (NASA), se měl se stejnou posádkou vrátit 25. března 2023. K tomu ale kvůli technickým problémům kosmické lodi nedojde. Jako náhrada měla posloužit loď Sojuz MS-23, která měla k ISS zamířit 19. února bez posádky a dopravit na Zemi zmíněnou posádku Expedice 68. I to se ale mění – ruská strana nově oznámila, že start Sojuzu MS-23 se odkládá na blíže neupřesněný termín v březnu.

Jednou je nikdy, dvakrát je zvyk

Důvodem odkladu jsou problémy další z ruských kosmických lodí – tentokrát zásobovacího Progressu MS-21, který se k ISS připojil v říjnu 2022. 11. února ale došlo i u této lodi k mimořádné události. Roskosmos nejprve oznámil, že specialisté Centra řízení mise zaznamenali prostřednictvím telemetrických dat snížení tlaku v lodi. Později téhož dne však výkonný ředitel Roskosmosu pro pilotované vesmírné programy Sergej Krikaljov oznámil, došlo k úniku chladicí kapaliny z tepelného řídicího systému, tedy k podobné události, jaká se v prosinci 2022 projevila na lodi Sojuz MS-22.

Přestože jsou si oba incidenty na první pohled podobné, není v tuto chvíli jasné, zda mají i společnou příčinu. To ostatně prohlásil i generální ředitel Roskosmosu Jurij Borisov. Situaci okomentoval také Michal Václavík z České kosmické kanceláře a Fakulty strojní ČVUT v Praze:

„Drobná úvaha k současné situaci ohledně nákladní kosmické lodi Progress MS-21. Oficiální vyjádření, zejména ruské strany, nejsou jednoznačná. Stále se tak nevyvratitelně nepotvrdila informace o úniku atmosféry z hermetizovaného nákladového prostoru či úniku chladiva. Ve hře je také možnost, že došlo k oběma zmíněným problémům a může mezi nimi být spojitost. 

V případě úniku atmosféry by situace byla poměrně neškodná a mohlo by se pokračovat dle normálního harmonogramu, který počítal s odletem Progressu MS-21 od ISS 18. února v 01:55 SEČ. Tomu by napovídalo i tvrzení Sergeje Krikaljova, podle něhož nemá současná situace vliv na kalendář ruských letů k a od ISS. 

Aktuální konfigurace Mezinárodní vesmírné stanice. (foto: NASA, CC0)

V případě, že Progress MS-21 skutečně postihl únik chladiva z vnějšího chladícího okruhu, tak nastává několik problémů. V první řadě je zde podobnost s nedávným únikem chladícího média z pilotované kosmické lodi Sojuz MS-22. I když si systémy nejsou 100% podobné, je to napováženou a stín pochybností padá také na výsledek původního šetření u Sojuzu MS-22, kdy mělo jít o vnější příčinu. 

Pokud by u Progressu MS-21 stejně jako u Sojuzu MS-22 došlo skutečně k úniku chladiva, můžeme hovořit o velkém problému až systémové chybě na straně výrobce. A tato skutečnost už by měla vést k revizi existujících lodí a změně harmonogramu letů. Stejně tak by únik chladiva měl dopad na samotný let Progressu MS-21. Zejména elektronika se postupně začne přehřívat a mohlo by dojít k jejímu poškození. Aktuálně je průlez mezi kosmickou lodí a zbytkem ISS uzavřen.“

Návrat v režii SpaceX?

Ruská i americká vesmírná agentura vydala prohlášení, podle kterého není bezpečnost posádky Mezinárodní vesmírné stanice nijak ohrožena a veškerý režim na stanici nyní probíhá podle plánu. Jakým způsobem se vrátí Prokopjev, Petělin a Rudio zpátky na Zemi bude záviset na výsledcích dalšího vyšetřování. Své služby již nabídla SpaceX a astronauté by se tak mohli vrátit lodí Crew Dragon.

TIP: Patří ISS  do starého železa? Co bude s Mezinárodní vesmírnou stanicí až doslouží?

V každém případě jde o další známku neutěšeného stavu ruské části vesmírné stanice, na což v minulosti upozornil například generální konstruktér kosmické korporace RKK Eněrgija Vladimir Solovjov, který před časem na zasedání Rady pro vesmír Ruské akademie věd prohlásil, že nejrůznější prvky stanice stárnou a vypovídají službu a vyjádřil obavu, že po roce 2025 lze očekávat lavinové selhání mnoha prvků stanice.

Rybka připlouvá k zrcadlu, které tvoří jednu stěnu akvária a chvíli se v něm prohlíží. Pak odplouvá ke kameni a usilovně otírá bříško o jeho ostrou hranu. Snaží se tak zbavit nápadné černé tečky v přední části břicha. Rybka přitom na tečku přímo nevidí a může toto „mateřské znaménko“spatřit pouze v zrcadle. 

Problém druhé ryby? 

Černá piha nenarostla na bříšku pyskouna rozpůleného (Labroides dimidiatus) sama od sebe. Japonský biolog Masanori Kohda nejprve pyskouny navykl na to, že se v zrcadle vidí a pak jim na přední část bříška nalepil značku vyrobenou z černé lepicí pásky. Pokud se pyskoun v zrcadle pozná, měla by ho černá „piha“ zneklidnit. Pokud však pyskoun vnímá svůj obraz v zrcadle jako cizí rybu, pak nebude jevit o tečku valný zájem. Jako kdyby si řekl: „To se mě netýká, to je problém té druhé ryby.“ 

Usilovnou snahou o odstranění „pihy“ pyskoun rozpůlený dokázal, že se v zrcadle poznává. Došel k závěru, že černá tečka na jeho tělo nepatří a měl by se jí co nejrychleji zbavit. Naložil s ní proto jako s parazitem přisátým ke kůži, které si pyskoun rovněž odstraňuje z těla drhnutím o kameny. 

Než Kohda a jeho spolupracovníci zveřejnili překvapivý objev na stránkách vědeckého časopisu PLOS Biology, provedli řadu ověřovacích experimentů. Například lepili pyskounům na bříška značky z průhledné pásky, aby se přesvědčili, že se ryba skutečně řídí tím, co vidí v zrcadle a ne třeba tím, že ji kůže pod značkou svědí. Pyskouni ponechávali „neviditelné“ značky bez povšimnutí. Stejně tak je nevzrušoval pohled na jinou rybu za průhledným sklem, i když měl tento pyskoun na těle nalepenou černou značku. Závěr studie byl jednoznačný: Pyskoun rozdělený pozná sám sebe v zrcadle a vykazuje tak základy sebeuvědomění. 

Premianti a propadlíci před zrcadlem

Pro nás lidi je celkem přirozené, že při pohledu do zrcadla vidíme sami sebe. Ve zvířecí říši to ale taková samozřejmost není a většina testovaných živočichů při pohledu do zrcadla nedojde k závěru: „To jsem já!“ Ostatně i člověk se musí k sebepoznání dopracovat. Děti se začínají poznávat v zrcadle až ve věku od roku a půl do dvou let.

U zrodu „zrcadlového testu“ stál v 70. letech minulého století americký psycholog Gordon Gallup ze State University of New York. Čtveřici šimpanzů učenlivých (Pan troglodytes) dal k dispozici zrcadlo a když si na něj lidoopi zvykli, namaloval jim barevný puntík na takové místo na těle, aby mohli značku pozorovat pouze v zrcadle. Uvědomí si šimpanzi při pohledu do zrcadla, že se jejich tělo změnilo? Budou barevné tečce věnovat zvýšenou pozornost? Ano! 

Šimpanz se tak stal prvním známým živočichem, který před zrcadlem prokázal, že si uvědomuje sám sebe. Schopnost považovanou do té doby za výsadu člověka tedy sdílíme se svými nejbližšími příbuzným z živočišné říše. Vědci se později soustředili na živočichy, o jejichž schopnostech měli vysoké mínění. Dosáhli střídavých úspěchů. Například delfín skákavý (Tursipps truncatus) zrcadlový test zvládl; gorila (Gorilla gorilla) naopak selhala a neuspěl ani pes (Canis familiaris).

Slon indický (Elephas maximus) se nejprve v zrcadle nepoznal, ale pak vědci pojali podezření, že možná nenabídli tlustokožci pohled na dostatečně velkou část těla. Použili proto mnohem větší zrcadlo a sloni se v něm poznali. Sloni vlastně ani napoprvé nezklamali. Vždyť kdo z nás by se poznal, kdyby v zrcadle viděl ze své tváře třeba jen na centimetr čtvereční kůže? 

Překvapiví absolventi

Při zrcadlovém testu zcela „vyhořeli“ makaci, kočky, prasata, koně, papoušci, sépie a mnozí další tvorové, jejichž mozky v živočišné říši rozhodně patří k těm výkonnějším. Naopak příjemně překvapila zvířata, jejichž schopnosti bychom asi nikdy na roveň šimpanzům či dvouletým dětem nestavěli. 

Značku na hrudi si při pohledu do zrcadla pokoušejí sundat straky obecné (Pica pica). Modrou tečku se snažili před zrcadlem odstranit ze své hlavy mravenci druhů Myrmica rubra, Myrmica subileti a Myrmica ruginodis. Pokud se mravenci v zrcadle neviděli, tečka na hlavě jim nevadila. Mravenci si hlavu neškrabali ani v případě, že je vědci postavili před průhledné sklo, za nímž stál jiný mravence s modrou tečkou na hlavě. Pyskoun rozpůlený rovněž patří k těm živočichům, od kterých se úspěch v zrcadlovém testu nečekal a je první mezi rybami, kdo nároky zkoušek před zrcadlem zvládl. 

Čím se liší zvířata schopná poznat sebe sama v zrcadle od těch, která to nedokážou? Proč se pozná v zrcadle mravenec s bídným zrakem a špetkou neuronů v hlavě, když stejný úkol nezvládne makak? To vědci zatím netuší. 

Omluvenka pro neúspěšné

Neúspěch při zrcadlovém testu nutně neznamená, že si zvíře sebe samo neuvědomuje. Například pes žije ve světě tvořeném přednostně pachy, takže jeho hlavním smyslem je čich a nikoli zrak. Proto vědci postavili psy před „pachové zrcadlo“. Nabrali vzorky moči od nejrůznějších psů včetně těch zkoušených a nabízeli je k očichání testovaným zvířatům. Předložili jim moč několika cizích psů, jejich vlastní moč a pak jejich vlastní moč s příměsí moči cizí. A právě této směsi psi věnovali nejdelší čas při očichání vzorku. Evidentně jim přišla stejně „divná“ jako šimpanzům barevná tečka namalovaná na čele. 

TIP: Schopnost sebeuvědomnění u zvířat: Vidím se, tedy jsem!

Také intelekt goril bychom neměli shazovat jen proto, že se nepoznaly v zrcadle. Při pohledu do zrcadla se totiž gorily nevyhnou tomu, aby samy sobě nepohlédly do očí. Takový pohled ovšem tito velcí primáti chápou jako projev čirého nepřátelství a snaží se mu vyhnout. Do zrcadla se proto na sebe nekoukají a těžko tak mohou zjistit, že se jim na čele objevila barevná značka. 

Nebyla to přitom zrovna revoluční novinka – paruky, příčesky a nejrůznější sešívané skalpy nosili už Egypťané a Peršané. Jindy zaostávající středověk však od této líbivé zbytečnosti rád upustil a svět si tuhle ozdobu připomněl až s marnivým panovníkem Ludvíkem XIII. Jak to? Francouzský panovník totiž začal plešatět, což krajně nelibě nesl. Nejpozději v roce 1624 už byla lysina na jeho temeni znát, a tak ihned povolal do služby 48 nejzručnějších kadeřníků, aby mu vytvořili optimální náhradu. Parukářství se tak vyšvihlo mezi řemesla dvoru nejmilejší.

Paruka nad zlato

Mistři umělého vlasu a parukáři pochopitelně existovali už dříve, ale jejich odbyt byl minimální. Záleželo totiž na přístupu: když francouzský Ludvík nastoupil s první novou parukou hrdě před pochlebující dvořany, strhl módní lavinu. Byla to naprostá senzace. To anglická královna Alžběta I., která nosila paruku o dobrých čtyřicet let dříve, celou věc uchovávala v tajnosti. Vytvářela cíleně dojem, že husté kudrnaté kadeře nazrzlé barvy jsou jí vlastní. A běda tomu, kdo by na to upozornil! Díky Ludvíkovi tak mohli britští parukáři vyjít z řemeslem vynucené londýnské ilegality, usadit se poblíž Fontaine­bleau a začít bohatnout. Protože paruku teď chtěl každý, kdo u dvora něco znamenal.

Od vkusu k výstřednosti

Nosit paruku bylo zprvu velmi praktické: ani šlechta u dvora na hygienu moc nedala. Vši tu měl každý! Když je ale překryjete parukou, hned je to lepší. Když vše řádně zapudrujete, nikdo nic nepozná. Vývoj se tím ale nezastavil. Ludvík XIII. vrátil paruky zpět do módy a po pěti letech se k němu přidal i šedivějící anglický král Karel II. Stuart. Teprve nástupce trůnu Ludvík XIV., ale pozvedl paruky na umělecká díla. Začal s nimi už v sedmnácti letech. Alonžové paruky, připomínající kudrnatější pudlí uši, byly doplněny o bezpočet variací. Čepcovité, hrncovité, kaskádovité i vyvýšené – fantazii se meze nekladly.

Znak důležitosti

Brzy platilo, že čím vyšší paruka, tím vyšší postavení u dvora. Byla to známka prestiže, kterou jste se mohli prezentovat ve společnosti. A protože Francie vždy udávala tempo ve světové (nebo alespoň evropské) módě, brzy se bez paruky neobešel žádný urozený muž či žena. Bez paruky jste byli jako nazí a parukáři si toho byli dobře vědomi. Proto nasadili cenu vysoko. V Londýně se ambi­ciózní univerzitní studentík neobejde bez přiléhavé bílé paruky s copem, která přijde bratru na 25 šilinků. Je to paráda v hodnotě týdenního slušného živobytí! Profesoři a soudci musejí za zdobnost připlatit. Jejich pokrývka hlavy přijde řádově na jednu stovku.

Před francouzského krále se ale nemůžete postavit s ničím pod 800 šilinků, a to se ještě budete muset držet v druhé řadě. Napudrované dvorní dámy investovaly do paruk celé jmění. Paruka jako univerzální módní doplněk si podmaní celou Evropu, a tak se musí parukáři hodně ohánět, aby sehnali materiál. Jistě, mohou pracovat s klasickým vláknem nebo zvířecí srstí, ale… pozná se to. Ideálem jsou tedy pravé lidské vlasy, za které se začíná dobře platit. 

Trh s vlasy

V období parukového boomu se každý týden na pyrenejských hranicích koná trh s pravými vlasy. Prodávající tu nosí odstřižené husté copy navázané na opasku a dávají je kupujícím na odiv. A těch facek, když se přišlo na to, že nějaký vykuk prodává koňské žíně!

Parukáři pracující pro francouzský trh sem vysílají své agenty, kteří si buď vybírají ze střiženého zboží, případně mohou hodnotit nabídku „přímo od zdroje“, na mladých dlouhovlasých dívkách, které se tu samy vystavují. Čerstvě odstřižený vlas byl také dražší. Z oblasti Pyrenejí prý ročně zamířilo do Versailles 6 tisíc kilogramů vlasů. A ve zbytku Evropy? Dcery nevolníků v carském Rusku se krásných vlasů zbavovaly jen nerady, ale byla to snesitelná cena za to, že za utržené peníze nakoupí osivo na políčko. I na území habsburské monarchie se „chudina“ nechávala stříhat pro potěchu panstva. Snadné si to udělali Britové: ti totiž holili hlavy svým odsouzencům, a tak kriminály dokázaly výrazně přispět k místní spotřebě. Nepřekvapí ale, že o mastný a neudržovaný vlas trestanců nebyl velký zájem. 

Zvláště dámské paruky měly obrovskou spotřebu materiálu. Rostou do výšky i objemu, nabývají na zdobnosti i výstřednosti. V 18. století mají přes půl metru na výšku a jejich cena stoupá do extrémů. A právě kombinace horentních cen a nedostatku vlasů vedly ke vzniku dočista nové odnože kriminálních činů. V Anglii i Francii se přeškolily celé gangy kapsářů na krádeže paruk. A že to bylo velmi výnosné zaměstnání!

Zloději číhají všude

Klasické schéma krádeže prý zahrnovalo vzrostlého a silného muže, jenž se vydával za řeznického pohůnka. Jak se to poznalo? Nesl si přes rameno dlabané necky, uvnitř kterých se skrýval sotva odrostlý klouček čili spolupachatel. Z té výšky mu stačilo jen natáhnout ruku. Z hlavy stržená paruka rázem mění majitele a oba zloději mizí ve spleti uliček. Šlechtic nebo měšťan zbavený své úpravné ozdoby stojí jako opařený uprostřed ulice a lupiči mohou slavit. V každém vetešnictví, zastavárně nebo i v kadeřnickém salónu dostanou za už hotovou paruku dobře zaplaceno. Že se tak dálo celkem často, potvrzují i vzpomínky dobového spisovatele Andrewa Williama.

TIP: Barokní módní policie: Co se nosilo kromě paruk a korzetů?

Co s tím? Dámám s parukami se například nedoporučovalo chodit podél vysokých zdí, neboť právě za nimi by mohli číhat nenechavci, kteří byli schopni s pomocí pružného bodla nebo rybářského prutu paruku „ulovit“ a zmizet s ní do nenávratna. Pro gentlemany zase platilo varování před nízkými mostky, které na koních podjížděly. I tady mohli vyčkávat zloději pasoucí po parukách. O charakteru okradených vypovídá, že než aby pelášili za zlodějem, vždy se nejprve snažili zakrýt si hlavu. A pokud měli mužům zákona popsat, jak jejich paruka vlastně vypadala, byli toho schopní jen zřídka. Proto prý jen něco přes čtyři procenta krádeží paruk v Londýně skončily u soudu a v sedmdesáti procentech zněl verdikt stejně „nevinen“.

Předpokládá se, že kniha pochází z konce 9. nebo ze začátku 10. století. Za jejím vznikem stojí neznámý písař, který na ní začal pracovat před 1100 lety v dnešním Izraeli či Sýrii. Codex Sassoon vznikla opisem na zhruba 400 velkých pergamenových listech a obsahuje kompletní text hebrejské bible. Je zapsána písmeny, která se podobají těm, jež jsou na svitcích tóry v dnešních synagogách.

Kniha poté několikrát změnila majitele, až nakonec skončila v synagoze na severovýchodě Sýrie, která byla zničena kolem 13. či 14. století. Přes 600 let byla kniha považována za ztracenou, dokud se znovu neobjevila v roce 1929. Od té doby je v soukromých rukou a Sotheby’s ji má v plánu vydražit letos v květnu.

TIP: Aukční dům Christie’s vydražil vzácný Einsteinův rukopis za 13 milionů dolarů

Codex Sasoon je označována za nejstarší příklad téměř úplného kodexu obsahujícího všech 24 knih hebrejské bible. Chybí v ní asi pět listů včetně prvních deseti kapitol první knihy hebrejské bible – Genesis. Kniha je zabalena v hnědé kožené vazbě z počátku 20. století. Na jejím hřbetu je vyraženo číslo 1053, což bylo katalogové číslo ve sbírce Davida Solomona Sassoona, britského sběratele a učence, který knihu koupil v roce 1929 poté, co se znovu objevila. V současné době knihu vlastní švýcarský finančník a sběratel Jacqui Safra. Pokud se naplní předpoklady aukční síně, půjde o nejdražší knihu či historický dokument, které byly kdy vydraženy.

František Josef I. patřil, alespoň ke konci své vlády, k velice konzervativním panovníkům, což se odráželo také na schopnostech velitelského sboru. Příprava důstojníků zdaleka neodpovídala potřebám vedení moderní války a vzhledem k císařově nedůvěře k převratným návrhům zastávali nejdůležitější vojenské úřady velitelé se sklonem k nečinnosti či přehnané byrokracii. Problém představovala také národní a etnická rozmanitost armády, již tvořilo 12 různých národností.

Dalším pomyslným hřebíčkem do rakve bylo slabé hospodářství, které nedokázalo udržet krok s potřebami vojska v čase války. To, že se průměrná hmotnost vojáka v posledním roce konfliktu pohybovala okolo 50 kg při 165 centimetrech průměrného vzrůstu, mluví za vše. Již koncem roku 1914 dosáhly ztráty důstojnického sboru (padlí, zajatí, ranění či nemocní) 44 %, tedy zhruba 22 000 osob. U mužstva představoval úbytek 43 % a koncem roku 1915 už se jednalo o hrozivých 2 118 000 mužů.

Toto číslo dokonce převýšilo počet vojáků, kteří narukovali při mobilizaci v srpnu 1914. Počet padlých se pak na konci války zastavil na 905 299, z nichž bylo 495 169 z Předlitavska, 380 774 z Uherska a 29 356 Bosňanů. Abychom si ukázali, jak se tyto počty týkají nás, tak z devíti milionů vojáků, kteří narukovali v letech 1914–1918 do rakousko-uherské armády, bylo přibližně 1,2 milionu Čechů a Slováků. Z nich se domů nevrátilo 140 000 mužů. 

Krvavá řeka Drina

Úvodní rakousko-uherské ofenzivy proti Srbsku si vyžádaly těžké ztráty a přinesly jen minimální územní zisky. Armáda balkánského království dokonce vyrazila do protiútoku, kdy vyhnala útočníka ze země, a tak následovala další operace c. a k. vojska. Sedmého září večer začala dělostřelecká příprava, která však nebyla účinná a navíc upozornila Srby na blížící se útok. Jako první vyrazila vpřed 5. armáda, ale obránci ji odrazili a v poli po ní zůstalo 4 000 padlých.

Silnější 6. armádě se podařilo Srby překvapit a probila se na jejich území. Poté, co se srbské jednotky začaly přeskupovat k obraně, podařilo se 5. armádě také obnovit předmostí za řekou Drinou. Nové pozice však habsburští vojáci dlouho neudrželi, protože velitel srbské armády stáhl své muže z rakouského území a prudkým útokem vytlačil nepřítele zpět za řeku. Při vzniklém zmatku se velké množství vojáků utopilo.

TIP: Po stopách dezertérů: Kdo byli muži, kteří odmítali bojovat za císaře?

Zpočátku svižný postup se změnil ve čtyřdenní krvavé boje o vrchol hory Jagodnaja, kde obě strany přišly o přibližně 11 000 mužů. Srbské jednotky dostaly rozkaz udržet se za každou cenu na stávajících pozicích a znemožnit nepříteli další postup. Nastaly týdny zákopové války, které vedly k vyčerpání sil na obou stranách a následné stabilizaci fronty. Útoky vyčerpané 5. armády ustaly 4. října. Ač lze bitvu na Drině zhodnotit jako taktické vítězství, protože kvůli ní Srbové zastavili svou ofenzivu proti Syrmii, tak habsburské pluky utrpěly o 25 % vyšší ztráty než nepřítel.

V roce 1547 se prvním ruským carem stal Ivan IV. Vasiljevič, známý též jako Ivan Hrozný, který vládl „Matičce Rusi“ pevnou rukou téměř čtyřicet let. Po jeho smrti nastala dynastická, politická a hospodářská krize, nazývaná „smutnoje vremja“.

V listopadu 1612 se v Moskvě konal volební sněm, na který byli sezváni významní bojaři, šlechtici, preláti, velitelé, kozáčtí náčelníci a zástupci jednotlivých měst. Během sněmu zavládla v katedrále atmosféra ostrého volebního boje, uchazeči o trůn vytvářeli skupiny svých podporovatelů a snažili se různými způsoby získat další, tím, že je přemlouvali, podpláceli nebo jim vyhrožovali. Zvolen ale nebyl Vladislav a ani Karel Filip oba z rodu Vasů a dostatečnou přízeň si nezískal ani skotský král Jakub I. V Moskvě záhy pochopili, že cizí princové nemají nejmenší šanci. Pravoslavnému Třetímu Římu, jak se Moskvě vzletně říkalo po pádu Cařihradu, těžko mohl vládnout katolík, luterán nebo anglikán... 

Omezená domácí nabídka

Po krachu zahraničních jednání se sněmovníci jali hledat vyvoleného mezi domácími šlechtici. Nejprve uvažovali o představitelích rodů Godunových a Šujských, které daly zemi panovníky během smuty. Jejich nevýhodou ale bylo, že nebyli přímými potomky zvolených carů. Navíc se mohli začít mstít těm, kteří jejich cary zradili nebo nepodporovali. Pověst Godunovů byla ke všemu zle pošramocena pomluvami, že otrávili poslední Rurikovce. Kromě toho se mluvilo o kandidatuře syna Lžidimitrije II., Ivana přezdívaného „Lasička“. Neměl šanci, neboť mu byl sotva jeden rok a vládla by za něj jeho matka, katolická Polka.

Z bojarů majících blízký vztah k předchozím gosudarům (starší označení ruského vladaře) zbýval šestnáctiletý Michail Fjodorovič Romanov, neboť jeho šestapadesátiletý otec, patriarcha vší Rusi Filaret, byl bratrancem posledního Rurikovce a teoreticky mohl být zvolen místo Godunova. Sám Filaret kandidovat nemohl, neboť byl duchovním, a hlavně živořil v polském zajetí. Dokonce nebylo ani jisté, zda vůbec žije.

Naděje si dělal také knížecí rod Golicynů, nicméně jeho populární hlava byla vězněna spolu s Filaretem v Polsku a zbylé členy považovala střední a nižší šlechta za naduté oligarchy, kteří by vládli jen ve prospěch bojarů. Představitelé knížat Mstislavských a Kurakinů si podkopali pověst spoluprací s Poláky, mnozí je považovali dokonce za zrádce. 

Naopak velmi populární vůdci protipolského povstání, knížata Požarskij a Trubeckoj, budili obavy, protože nebyli kompromitováni spoluprací se samozvanci ani s Poláky, takže mohli být až příliš spravedliví, rozpoutat nové řeže, spory a nepokoje. Říkalo se, že osvoboditel Moskvy Požarskij baží po koruně a že zaplatil obrovskou sumu těm správným lidem, aby ho na sněmu prosadili jako kandidáta na trůn. 

Jak prosadit nesmělého kandidáta

O tom, co se v katedrále odehrálo, nemáme přesné informace, protože se zachovaly jen útržky pramenů a náznaky, nad kterými převažují legendy a pověsti. Podle oficiální carské a sovětské historiografie zvolili Michaila Romanova bez velkých problémů a okolků vlastenečtí volitelé, kteří vyjádřili názor většiny obyvatel Rusi. Ve skutečnosti Michail nedostal při prvním kole volby požadovanou většinu ani náhodou. Volitelům pravděpodobně vadil jeho nedostatečně vznešený původ. Jeho předek přišel na Rus ve 13. století z Litvy nebo z Pruska. Na sněmu se však vznešeně naparovala knížata, která odvozovala původ z 9. století od Rurika, respektive od různých vedlejších větví rodu Rurikovců. 

V následujících dvou týdnech do rozhodujícího hlasování rozpoutali stoupenci Romanovců velkou kampaň, ve které slibovali všechno možné všem, a velebili svého kandidáta „spřízněného“ s posledními dědičnými cary, nezatíženého zločiny či kompromisy z éry smuty. Čáru přes rozpočet jim ale málem udělalo usnesení, aby se jejich kandidát dostavil osobně a představil se volitelům. Šestnáctiletý Michail byl totiž všechno možné, jenom ne prototyp rázného a lstivého politika či statečného, silného bojovníka. Nedokázal by před voliteli sehrát hru v duchu přísloví: „Kdo chce s vlky býti, musí s nimi výti.“ 

Michail byl velmi pobožný, čestný a jemný a nejlépe se cítil při nádherných bohoslužbách. Modlil se a postil jako nejzbožnější mnich, stál pět až šest hodin v chrámu a během této doby se tisíckrát hluboce uklonil. V noci se probouzel, aby podle příkladu biblického Davida ležel na zemi a až do rána vzýval Boha. Prostředí chrámů miloval. Michailovi se navíc dostalo velmi chabého vzdělání a o tom, co obnáší vláda, neměl sebemenší ponětí. S těmito vlastnostmi mohl sněmovníky přesvědčit maximálně o tom, že by se měl stát knězem – nikoliv gosudarem. Skupina podporující Romanovce proto moudře odmítla svého kandidáta přivést s tím, že žije v oblasti ještě kontrolované Poláky a že by to ohrozilo jeho život. Sněm nakonec nerad ustoupil a umožnil Michailovi zůstat v bezpečí v Kostromě.

Proč byl vybrán?

Dne 21. února (3. března) 1613 byl zvolen carem vší Rusi, odpovědný toliko Pánu na nebesích, Michail Fjodorovič Romanov. Po vyhlášení výsledku volitelé „políbili kříž s Kristem a přísahali, že za Velkého Vládce, Boha všemohoucího, Bohem vyvoleného a Bohem milovaného, cara a velkoknížete Michaila Fjodoroviče, samovládce všeho Ruska, své životy položí“. Později podepsalo volební listinu jen 277 volitelů, protože ostatní již odjeli z Moskvy domů. Z jmenovaného počtu bylo 57 duchovních, 136 vyšších hodnostářů (z toho 17 bojarů) a 84 volitelů z měst. 

Carští a sovětští historici tvrdili, že Romanovci byli zvoleni proto, že kandidatura Michaila Romanova se v mnoha ohledech jevila jako kompromis. Byl především mladý a nezkušený, a tudíž mohli bojaři doufat, že se jim ho podaří ovládnout a on nebude mít šanci skutečně něco rozhodovat. Jelikož neměl čas stát se zkaženým hýřilem, platil za ctihodného kandidáta, který nebude dělat ostudu. Jeho vřelá víra také rezonovala u mnoha volitelů, kteří často hřešili každý den, ale vždy se křižovali a klaněli Bohu Všemohoucímu. A oddaný křesťan na trůně měl být zárukou laskavého a mírného vládce, který bude odpouštět a přehlédne kolaboraci s cizáky a samozvanci.

Výhodou bylo taktéž, že Romanovci si v Moskvě udržovali vysokou popularitu. Patřili k těm málo bojarům, kteří zanechali v lidu dobrou vzpomínku. V písních vystupovali jako prostředníci mezi krutým Ivanem a nebohými poddanými. Říkalo se, že „nikdo se za smuty nechoval k ruskému lidu lépe než rodina Romanovců“. Díky lénům a statkům roztroušeným po celé zemi byl rod známý i mimo metropoli a měl mnoho příznivců i mezi venkovskou a městskou elitou. Jejich popularitu jistě zvýšilo pronásledování, kterému byli vystaveni za Godunova. Patriarcha Filaret byl oslavován jako skutečný mučedník za spravedlivou věc, neboť úpěl v polském žaláři. V řadách duchovenstva požíval nepochybné autority. Možná se také počítalo s tím, že patriarchův syn zahrne církev přízní a statky. 

Krev není voda

Hlavním důvodem zvolení Romanovců bylo jejich příbuzenství s vymřelou dynastií. V povědomí moskevského obyvatelstva nadále žila vzpomínka na první manželku Ivana Hrozného, Anastázii Romanovnu, kterou pro její ctnosti považovali téměř za svatou. Byla matkou posledního Rurikovce, tudíž Romanovci byli v očích lidu nejbližší příbuzní, kteří měli převzít dědictví. Dokonce se vyprávělo, že poslední Rurikovec odkázal na smrtelném loži korunu svému bratranci, Michailovu otci. Na sněmu taktéž zazněly argumenty, že štěstí a blahobyt může zemi zaručit jen rod, který má nejblíže k „Ivanům“.

Podle nejčastěji uváděné kroniky předložil na sněmu „jakýsi šlechtic z Haliče“ písemný návrh, v němž se psalo, že nejbližší příbuzenské vztahy s bývalými cary má Michal Fjodorovič Romanov, a proto je ho třeba zvolit carem. Ve stejném okamžiku podal písemné stanovisko také ataman donských kozáků. Na dotaz, koho navrhuje, zvolal: „Vznešeného cara Michaila Fjodoroviče!“ Je velmi pravděpodobné, že o volbě rozhodly hlasy šlechtických volitelů z venkova a donských kozáků. Podle některých pramenů to byli dokonce kozáci, kteří z vlastní vůle a bez všeobecného souhlasu ostatních zemských činitelů vyhlásili za zvoleného Michaila. Mohli si to dovolit, neboť si do města přivedli stovky ozbrojených spolubratrů. 

Výprava pro gosudara

Car byl zvolen, a nyní bylo třeba ho o tom informovat a přivézt do Kremlu. Delegace zvolená sněmem a vedená rjazaňským arcibiskupem se v březnu vydala k Michailovi a jeho matce do Ipatijevského kláštera u Kostromy, ležícího přes 330 kilometrů severně od Moskvy v „moři nekonečné zeleně lesů“ u matičky Volhy. Nejednalo se o žádný výlet, ale o nebezpečnou cestu zasněženými lesy plnými divé zvěře, přes zamrzlé řeky a jezera.

Podle oficiální verze před Romanovcem poslové poklekli a oznámili mu, že je gosudarem. Michail se nejdříve rozplakal dojetím, a poté vládu rázně odmítl, neboť by prý nemohl převzít takovou ohromnou zodpovědnost. Nevíme, do jaké míry se jednalo o skromnost, ale v každém případě lze chápat obavy jeho matky, která také prolévala hořké slzy a poslům připomněla neblahé osudy zvolených a samozvaných carů. 

Vyslanci museli projevit nesmírnou výmluvnost, aby Michaila po šesti hodinách přesvědčili korunu přijmout. Zdůraznili, že jde o Boží vůli, a že tedy o ní nemá pochybovat, ale naopak ji přijmout. Nakonec plni zoufalství prohlásili, že jiný kandidát na trůn není a že by odmítnutí vedlo k dalšímu krveprolití a nepokojům. Jako první se rozhodnutí podrobila Michailova matka, když svému synovi požehnala jako novému carovi. Teprve poté šestnáctiletý Romanovec s pohnutím volbu přijal a vydal se do Moskvy, kam dorazil v květnu 1613. V červenci byl pak jako Michail I. korunován.

Povznesení zaostalé Rusi

Volba nového panovníka z domácího rodu ukončila dlouhodobou krizi. Michail I. se modlil, reprezentoval, ale vládli za něj jiní. Připomíná to slova spisovatele Michela Tourniera: „(…) neschopný vládnout, jeho křehká ramena se hroutí pod rudou masou královského pláště, hlava mu klesá pod zlatou tíhou koruny.“ V roce 1619 dosáhl po složitých jednáních s Poláky triumfálního návratu svého otce po osmiletém věznění do vlasti. Událost vyvolala „u cara a všeho lidu mnoho slz radosti“. Nastala zvláštní a jedinečná doba, kdy gosudarův otec jako patriarcha ovládal všemocnou církev a jako spoluvládce panoval za syna. 

Tip: Neklidná Matička Rus: Co předcházelo nástupu Romanovců na trůn?

Vyčerpaná, ekonomicky rozvrácená a zaostalá Rus nabrala za prvního cara z rodu Romanovců nových sil díky stabilizaci a uklidnění poměrů. Proto mohla v 18. století vydržet nápor nových reforem, „otevření se“ Evropě a expanzi všemi směry.

Dnešní doba příliš nepřeje kardiovaskulární soustavě. Problémy se srdcem jsou všudypřítomné a nezřídka vyžadují výměnu poškozeného orgánu. Transplantace srdce zachraňují životy, ale zrovna tato velmi namáhaná lidská „pumpa“ bohužel nevydrží po vyjmutí z těla příliš dlouho.

V současné době přežívají srdce určené pro transplantaci mimo tělo dárce v perfektně vyladěných podmínkách jen asi čtyři hodiny. To není příliš dlouhá doba. V některých případech dochází ke ztrátě srdce, které by jinak mohlo nějakému pacientovi zachránit život. Podle odborníků je příčinou většiny problémů se srdcem určeným k transplantaci sukcinát.

Problémy se sukcinátem

Sukcinát (aniont kyseliny jantarové) je látka, která se hromadí ve vyjmutém srdci, když je uskladněno v chladu mimo lidské tělo. Když dojde k transplantaci a srdce je opět připojeno k tělnímu krevnímu oběhu, nahromaděný sukcinát může spustit oxidační stres, který poškozuje tkáně a může vést k selhání transplantovaného srdce. Je to jedna z hlavních příčin úmrtí pacientů těsně po transplantaci srdce.

Američtí odborníci Michiganské univerzity a dalších institucí se snaží čelit nepříznivým účinkům sukcinátu pomocí itakonátu, který svým působením sukcinát do jisté míry neutralizuje. Badatelé prohledali databázi metabolických účinků mnoha různých látek a jako nejvhodnější se nakonec ukázala kyselina valproová, která podporuje produkci itakonátu. Výsledky výzkumu zveřejnili v odborném časopisu Science Translational Medicine.

Vědci nový postup otestovali na lidských a prasečích srdcích, uchovávaných stejným způsobem, jakým se uchovávají před transplantacemi. Kyselina valproová metabolicky přeprogramovala srdeční tkáň, takže se v ní hromadil žádoucí itakonát. Výsledkem bylo, že se v srdcích tvořily antioxidanty a protizánětlivé proteiny, které napomáhaly odstranit škody napáchané zmíněným sukcinátem.

TIP: Některé lidské superorgány mohou fungovat opravdu dlouho

„Potvrdili jsme, že kyselina valproová může přeprogramovat srdeční tkáň. Náš postup by mohl zdvojnásobit dobu, po kterou je možné srdce pro transplantaci uchovávat mimo lidské tělo a zároveň omezit riziko selhání srdce po transplantaci,“ uvedl transplantační chirurg Michiganské univerzity a vedoucí výzkumného týmu Paul Tang.