Rychlé rádiové záblesky se rodí v nesmírně energetických událostech, které patří mezi nejjasnější exploze ve vesmíru. Radioteleskopy je mohou detekovat ze vzdálenosti přesahující čtyři miliardy světelných let. Odborníci z toho usuzují, že jediný rychlý rádiový záblesk obsahuje tolik energie, jako 10 bilionů současných ročních spotřeb energie celým lidstvem. Přesto je výzkum rychlých rádiových záblesků nesmírně obtížný – vysokoenergetické výboje nelze předvídat a když se objeví, trvají obvykle jen milisekundy. 

Upgrade radioteleskopu

V nizozemském Westerborku nedávno upgradovali soustavu radioteleskopů. Nyní mohou využívat superpočítačový systém Apertif Radio Transient System (ARTS), který zvyšuje šance na detekci rychlého rádiového záblesku. Umožňuje jejich pozorování a rovněž určení místa, odkud rychlý rádiový záblesk přichází, v reálném čase.

TIP: Rychlé rádiové záblesky posloužily k výzkumu plynu v Mléčné dráze

Astronom Joeri van Leeuwen z Nizozemského institutu pro radioastronomii ASTRON tak díky tomu detekoval hned pětici nových rychlých rádiových záblesků, v lepší kvalitě, než bylo doposud možné. Jejich výsledky publikoval odborný časopis  Astronomy & Astrophysic.

Radioteleskopy ve Westerbroku dříve mohly jen zhruba určit, odkud rychlý rádiový záblesk přiletěl. Nyní zvládnou s vysokou přesností určit i dráhu takového záblesku. Badatelé v tomto případě zjistili, že tři ze zmíněných záblesků při letu vesmírem projely Galaxií v Trojúhelníku, která je od nás vzdálená asi 3 miliony let.

Po vypuknutí války v Evropě se ukázalo, že německá doktrína bleskové války je velmi účinná, a když byla poražena Francie rychlostí, kterou nikdo nečekal, začali představitelé ministerstva obrany a armádní velitelé podrobněji studovat důvody této skutečnosti. Z analýz vyplynula nutnost rychlého vybudování silných tankových svazků podporovaných letectvem a samohybným dělostřelectvem, jež však americká armáda neměla k dispozici.

Během první světové války používala tažené 75mm kanony postavené na základě francouzského typu M1897. Ten se vyráběl i v meziválečném období (kdy byl dále vylepšován), ale postupně jej u bojových jednotek nahrazovala výkonnější 105mm houfnice M2. V roce 1941 neměla armáda pro instalaci výkonného kanonu vhodný pásový podvozek, proto se ministerstvo obrany rozhodlo spojit dvě osvědčené konstrukce a objednalo instalaci 75mm kanonu na polopásový obrněný transportér M3. Nové vozidlo sloužilo především k boji s nepřátelskými tanky, ale mohlo vést i nepřímou podpůrnou palbu. 

Rostoucí požadavky

Americké ozbrojené síly dostaly v samohybném dělu M3 alespoň pro začátek války mobilní bojový prostředek, ale požadavky na specializovaná obrněná vozidla se samozřejmě dále upřesňovaly a vzrůstaly. V protitankovém boji měly tažené kanony nahradit těžké stíhače tanků a tažené plukovní dělostřelectvo mělo být převedeno na samohybné typy.

Velitelem tankových sil se v létě 1941 stal generálmajor Jacob Devers (původně sloužil u artilerie), který měl jasnou vizi ohledně koncepce nových dělostřeleckých mobilních sil. I když měly být do výzbroje zařazeny samohybky ráže 75 mm, Devers nakonec prosadil nasazení výkonných 105mm houfnic, které doposud sloužily v US Army v tažené verzi.

Přetížený podvozek

Tato zbraň vážila podstatně více než 75mm dělo, přesto inženýři pro její lafetaci opět využili polopásový podvozek M3. Po sestavení dvou prototypů v listopadu 1941 a vojskových zkouškách se nové vozidlo označovalo jako T19 105mm HMC (Howitzer Motor Carriage). Bylo zařazeno do požadavků na sériovou výrobu a objednávku úřady předaly firmě Diamond T, jež od ledna do dubna 1942 vyprodukovala celkem 324 strojů. Původní rám vozidla se musel posílit a původní lafetu bylo třeba změnit tak, aby nedocházelo ke zvýšenému namáhání při střelbě; kromě toho proběhly další drobné změny konstrukce.

Nově postavená vozidla se podle aktuálních organizačních směrnic zařazovala do smíšených dělostřeleckých praporů se dvěma třídělovými 75mm lehkými samohybnými bateriemi a jednou těžkou baterií se dvěma 105mm samohybnými děly. Tato konstrukce sloužila pouze jako dočasné řešení: podvozek byl montáží houfnice přetížen a do bojového prostoru se kromě šestičlenné obsluhy vešlo pouze osm nábojů. Z toho důvodu bylo zvykem používat přívěsy pro dopravu další munice.

Jako kostelní kazatelna

Polopásová děla se s expedičními jednotkami vylodila v Africe, kde na přelomu let 1942–1943 bojovala v Tunisku a později i během vylodění na Sicílii a také v Itálii. Posledním nasazením těchto strojů se stala invaze do jižní Francie a poté se zachované kusy dočkaly stažení od frontových jednotek. I přes tyto skromné začátky představovalo zařazení polopásových samohybných děl do sestavy americké armády významný krok vpřed v motorizaci podpůrných sil, jejichž důležitost během války nadále rostla.

Zkušenosti s „polopásy“ ukázaly, že jejich konstrukce je pro montáž těžkých děl již na hranici svých možností. Prodalší typ samohybného děla měl být proto použit vyzkoušený pásový podvozek, na jehož korbu se dala umístit rozměrnější nástavba. Z důvodu unifikace výzbroje měl být použit některý ze sériových středních tanků, jejichž výkony a nosnost by dostačovaly i pro těžší zbraně. První dva prototypy – označované jako T32 105 mm HMC – vznikly v lokomotivce Baldwin, jež se během války zabývala i výrobou obrněných vozidel. Na podvozku středního tanku M3 Lee byla lafetována 105mm houfnice M2A1 chráněná vysokou pancéřovou nástavbou.

TIP: Československé zbraně vyvinuté z německých vzorů: Polopásový obrněný transportér OT-810

Během zkoušek se zjistilo, že právě nástavba značně omezuje pohyb obsluhy při střelbě, a proto byla na bocích a vzadu podstatně snížena. V požadavcích se také nacházela lafetace kulometu ráže .50 (12,7 mm) na oběžném kruhu umožňující blízkou obranu vozidla a střelbu na nízkoletící cíle. Montáží kulometu na pravý přední roh pancéřové nástavby dostalo vozidlo svůj typický vzhled a později i přezdívku Priest (kněz), protože palebné stanoviště připomínalo kostelní kazatelnu. Na jednom z prototypů se vyzkoušely všechny navrhované změny a po dalších zkouškách odpovědná místa stroj schválila k sériové výrobě.

Dokončení: Přesvědčivý kněz bez sutany: Americká samohybná houfnice M7 Priest (2)

Když loni v polovině ledna došlo k explozi podmořského vulkánu mezi ostrovy Hunga Tonga a Hunga Haʻapai, které se nacházejí na území ostrovní státu Tonga v jižním Pacifiku, odborníkům bylo hned jasné, že došlo k něčemu opravdu mimořádnému. Síla exploze byla enormní.

Brzy ale vyšlo najevo, že měření síly vulkanických erupcí je i v dnešní době poněkud ošemetné, zvláště pokud jde o oblast, která není detailně monitorovaná přístroji ani experty. Nedávno se s tímto nelehkým úkolem v případě vulkánu Hunga Tonga vypořádal mezinárodní tým odborníků, který vedl Sam Purkis z Univerzity Miami na Floridě.

Největší exploze za století

V rámci výzkumu, jehož závěry publikoval vědecký časopis Science Advances, badatelé rekonstruovali samotnou erupci a následné vlny tsunami, díky nimž spočítali energii, kterou vulkán uvolnil. Upřesnili tím dosavadní odhady, které se pohybovaly v poměrně širokém rozmezí. Použili k tomu celou řadu metod a zdrojů dat, od snímků vulkánu a jeho okolí před a po erupci, až po očitá svědectví a údaje o oknech rozbitých tlakovými vlnami.

Výsledky analýz potvrdily, že podmořská erupce vulkánu Hunga Tonga uvolnila energii odpovídající cca 20 megatunám TNT, v celkem pěti dílčích explozích, z nichž největší měla energii asi jako 15 Mt TNT. Síla erupce podle všeho předčila výbuch sopky Mount Pinatubo na Filipínách z roku 1991, jehož sílu odborníci odhadují na asi 17 Mt TNT.

TIP: Letošní erupce vulkánu Tonga byla nejsilnější v dějinách moderního měření

Erupce Hunga Tonga je tím pádem nejsilnější známou explozí přirozeného původu za posledních 100 let, od erupce vulkánu Novarupta na Aljašce v roce 1912. Při tehdejší erupci vznikla megatsunami, jejíž výška na ostrově Tofua dosáhla 45 metrů.

Navzdory nespoutané síle uvedených přírodních jevů zahynulo v důsledku loňské erupce jen šest lidí. Nejde přitom jen o to, že zdejší oblast je jen málo osídlená. Jak potvrzuje Sam Purkis, podstatnou roli sehrála i připravenost obyvatel státu Tonga a nácviky evakuací, které zde proběhly v letech před erupcí.

Za čtyři sta let vlády v Británii se Římanům podařilo podmanit si většinu domorodých obyvatel. Keltské kmeny po dlouhém a tvrdém odporu přece jen přijaly jejich způsob života. Na ostrově však zůstaly i svobodné kmeny, které římskému kolosu dokázaly vzdorovat. To byl případ kmenů žijících v nepřístupných oblastech dnešního Walesu a převážné části Kaledonie (Skotska). Trvale zpacifikovat kaledonské kmeny však bylo nad římské síly, a tak byla vybudována impozantní hranice, zvaná Hadriánův val.

Ve 4. a 5. století zažily Britské ostrovy své vlastní malé stěhování národů, kdy ze západu přicházeli irští Skotové, ze severu kaledonští Piktové a z východu a jihu germánští Frankové, Sasové a později i Jutové a Anglové. Tato mnohdy rozdílná etnika měla jeden společný cíl – urvat z bohaté římské Británie co nejvíce kořisti.

Stěhování národů

Tlak Hunů z východu, zhoršení klimatických podmínek i řada dalších faktorů nevratně zasáhly do života chřadnoucího římského impéria. Kolem roku 352 se nájezdy barbarů začaly stupňovat také v Británii. Z moře zaútočili Skotové a ze severu přes Hadriánův val i z vody Piktové. Počínající krize provincie se projevila zejména v opevňování měst, neboť právě ona se v této době stávala cílem mnoha útoků.

V závěru vlády císaře Constantia II. ( 324–361) došlo k porušení mírové úmluvy a ze severu a západu začaly znovu proudit hordy piktských a skotských nájezdníků. Nepomohl ani příjezd nového římského velitele polních vojsk Lupicina. Jak dokládá soudobý dějepisec Ammianus Marcellinus, „(…) v této době se takřka po celém římském světě probudily za zvuku polnic dávajících znamení k boji nejsurovější národy a činily nájezdy přes nejbližší hranice. Gallii a zároveň i Raetii pustošili Alamani, Pannonii pak Sarmati a Kvádové; Piktové, Saxonové, Skotové a Attakotti zkrušili neustálými útrapami Britany (…).“

Je obdivuhodné, že Římané ještě pořád stačili čelit takovému náporu, i když neustálé a čím dál silnější útoky nepřestávaly a impérium musely nutně vyčerpávat. Významnou silou byly kamuflované lodě zvané Classis Britannica, které křižovaly při pobřeží a sledovaly pohyb nepřátel, o němž následně informovaly římskou flotilu. Ovšem ani skvěle vybavené římské loďstvo nedokázalo být na několika místech najednou. 

Spiknutí barbarů

Situace v Británii vygradovala roku 367, kdy došlo k takzvanému spiknutí barbarů. „Císař (…) byl poděšen závažnou zprávou, která oznamovala, že je Britannie spiknutím barbarů zpustošena a naprosto zubožena, že (…) se Piktové, (…) a rovněž Attakotti, válečné to lidské plemeno, i Skotové toulali po různých místech a mnoho jich plenili. Galským oblastem pak činili – kam jen se mohli na zemi i na moři vyřítit – surovými loupežemi, požáry i vraždami všech zajatců násilí Frankové a s nimi sousedící Saxonové.“

Na celé události je nejvíce zarážející společný postup zcela odlišných barbarských etnik. Nečekaný vpád z několika stran překvapil nejen císaře, ale i samotné správce provincie, zodpovědné za její obranu. Rozsáhlá římská informační síť naprosto selhala. Válečné lsti podlehl vrchní velitel pohraničních jednotek Fullofaudes, zavražděn byl správce Nectaridus odpovědný za ochranu saského pobřeží a nenadálá invaze zaskočila i ústřední velení. Obrana země se prakticky zhroutila a barbaři se po provincii pohybovali s naprostou volností. 

Jak k tomu mohlo dojít? Skvěle promyšlený byl směr útoku jednotlivých nájezdníků. Irští Skotové útočili na svých lodích podél celého západního pobřeží, především pak na severu a úplném jihu, Piktové podnikali nájezdy především z moře při východním pobřeží, zatímco Sasové napadli provincii z východu a jihu. Zároveň probíhaly útoky Franků a Sasů na pobřežní kraje Galie. Rozdělení cílů bylo nápadité a vše se podařilo udržet v naprostém utajení.

V dobových pramenech Římané jednoznačně hovoří o spiknutí a neexistuje důvod, proč o tom pochybovat. Chceme-li osvětlit celý útok, pak musíme připustit existenci anonymního barbarského vůdce, nadaného výjimečnými diplomatickými i vojenskými schopnostmi, který sjednal spojenectví mezi kulturně odlišnými národy z poměrně vzdálených oblastí. 

Piktské války

Chaos, při němž se prakticky zhroutila obrana celé provincie, mohl vyřešit jen skutečně schopný velitel. Takovým se ukázal být Theodosius (otec pozdějšího císaře téhož jména), který byl jmenován do čela nevelkého elitního vojska. Nejprve bylo osvobozeno Londinium, následně shromážděna rozdrobená armáda a přeběhlíkům dána milost. S obnovenou bojeschopnou armádou pak Theodosius stíhal a likvidoval jednu skupinku barbarů po druhé, až byli všichni pobiti nebo zahnáni zpět na svá teritoria. Zničeno bylo i saské loďstvo. Značná část kořisti se navrátila původním majitelům a v provincii, jejíž definitivní hranicí se stal Hadriánův val, opět došlo k nastolení řádu.

Skotové a Piktové se „probudili k životu“ roku 382, kdy opět vtrhli do římských držav. Tehdy je však potlačil velitel polních vojsk Magnus Maximus, známý z velšských legend jako Macsen Wledig. Ten si tímto činem získal všeobecnou úctu a podporu a na téměř pět let usurpoval císařský titul se svrchovanou mocí nad galskou prefekturou. Británii ale opustil a barbaři ze severu se vrátili. Železem jejich neustávající nájezdy zastavil až vojevůdce Stilicho. V souvislosti s jeho přítomností hovoří prameny o třech válkách s Pikty. 

Odchod Římanů

Vynikající válečník s vandalskými kořeny se v Británii dlouho nezdržel. Poté, co zesílil obranu provincie, odcestoval do Říma, ke kterému se v téže době blížilo vojsko vizigótského krále Alaricha (395–410). Kvůli tomu byl Stilicho nucen z Británie stáhnout značnou část armády na obranu Věčného města. Tento první velký odliv sil bývá datován k letům 401–402, což dokládají poslední mince císařů Arcadia a Honoria, které do Británie připutovaly jako žold.

Roku 405 vpadli na Apeninský poloostrov společně Ostrogóti, Vandalové, Burgundi, Markomani a Kvádové. Aby mohl zastavit jejich řádění, povolal generál Stilicho další posily z Galie, Hispánie a Británie. Oslabení provincií využili jiní barbaři. Roku 406 germánští Vandalové a Svébové a sarmatští Alani překročili zamrzlý Rýn, a i přes odpor římských spojenců Franků si prorazili cestu Galií až do Hispánie. Pobřeží římské Británie muselo čelit soustředěným útokům Anglů a Sasů. Při jejich pacifikaci připadla hlavní úloha mobilnímu polnímu vojsku jízdy, které bylo schopno poměrně rychle zasahovat.

Avšak situace na kontinentě se nelepšila, a tak došlo roku 408 k úplnému stažení římských vojsk z Británie. Neúspěšná vyjednávání o osudu Vizigótů nakonec donutila Alaricha oblehnout Řím a roku 410 ho vyplenit. To bylo pro morálku impéria zdrcující, neboť naposledy bylo Věčné město dobyto Kelty ve 4. století př. n. l. 

Barbarové proti barbarům

Romanizovaní Britonové zůstali v obraně své země i životů sami. Příčinou největších potíží se pro ně na počátku 5. století stali Piktové a Skotové, a to nejen na severu, ale na území celé, nyní již bývalé římské provincie. Tyto kmeny napadaly Británii ze západu, východu a severu, po pevnině i z moře. Problém po odchodu Římanů byl ten, že v zemi přestala fungovat centrální správa a celý ostrov se v mnoha směrech vrátil do doby před okupací. Vlády na rozdrobeném území se ujali nezávislí kmenoví náčelníci – králové, kteří ovládali menší či větší teritorium a vzájemně mezi sebou soupeřili a usilovali o titul velekrále. Mnich Gildas označil tyto vládce jako tyrany a některé z nich i jmenuje: Constantina z Dumnonie, Aurelia Canina, Vortiporia, Cuneglassa a nejmocnějšího Maglocuna, kterého nazývá „drakem ostrova“ (latinsky draco insularis, velšsky pendragon), což byl titul pro velekrále.

V této době se v Británii podařilo vytvořit něco, co bychom mohli nazvat centrální vládou. Zásluhu na tom měl jeden z kmenových náčelníků – Vortigern (též Guorthigirnus), který byl od roku 420 vládcem Powysu, velkého království na území Walesu a části střední Anglie. Jeho pozice byla natolik silná, že mohl svůj vliv využít k tomu, aby z Británie vytvořil samostatnou keltskou zemi bez vlivu Říma, schopnou bránit se nepřátelským nájezdům. Počátkem čtyřicátých let 5. století získal Vortigern titul velekrále neboli pendragona. Jako takový byl zodpovědný za obranu země před nepřátelskými útoky, především nájezdy irských Skotů na západní pobřeží a opakovanými kořistnickými výpravami Sasů na jihu a jihovýchodě ostrova. 

Ačkoliv měl Vortigern silnou pozici, jeho zdroje byly omezené. Bylo obtížné čelit nepřátelům na dvou frontách, a tak vládce kolem roku 440 pozval ze severu na pomoc britonského krále Cunedda z Gododdinu, aby potlačil irské piráty, usazující se na severozápadě Walesu. Oslabení oblasti za Hadriánovým valem po Cuneddově odchodu však využili Piktové, překročili někdejší římskou hranici a vpadli na území ovládané Britony.

TIP: Limes Romanus: Seznamte se s hlavním obranným systémem starověku

V téže době z východu pořádali kruté nájezdy germánští Sasové. Gildas uvádí, že roku 446 Britonové naposledy požádali o pomoc Římany, konkrétně generála Aëtia, avšak bez úspěchu. Vortigern tedy udělal jedinou možnou věc, totiž sám přijal římskou strategii a uzavřel foederátní smlouvu s barbary proti barbarům (viz Osudové rozhodnutí). Tak se začaly psát dějiny anglosaské Británie.

Vědci i příznivci vesmírných objevů nedávno oslavili dvouleté výročí zveřejnění jednoho z nejvýznamnějších snímků v dějinách astronomie i celé vědy. 10. dubna 2019 tým virtuálního radioteleskopu Event Horizon Telescope (EHT) představil světu první snímek v historii, který přímo zobrazuje bezprostřední okolí supermasivní černé díry, v tomto případě M87*.

Astrofyzička Lia Medeirová z výzkumného centra Institute for Advanced Study v americkém Princetonu a z týmu teleskopu EHT se svými spolupracovníky použila novou metodu s algoritmy strojového učení a zpracovala původní data teleskopu Event Horizon Telescope. Badatelé tím získali nový, výrazně ostřejší pohled na materiál, který zběsile krouží kolem supermasivní černé díry M87*. Jejich výzkum publikoval odborný časopis Astrophysical Journal Letters.

Detailnější snímek vesmírného extrému

Vylepšený snímek okolí černé díry není jen estetickou záležitostí. Vědci získali detailnější obraz tohoto extrémního prostředí, což vylepší vědecké analýzy a výpočty. „S naší novou umělou inteligencí PRIMO, která využívá algoritmy strojového učení, jsme dosáhli doposud největšího rozlišení, co je v možnostech našich přístrojů a metod,“ upřesnila Medeirová.

Vlevo původní snímek supermasivní černé díry M87*, vpravo snímek vylepšený inteligencí PRIMO.

„Bohužel stále platí, že nemůžeme studovat černé díry z bezprostřední blízkosti,“ pokračuje Medeirová. „Proto hrají v porozumění černým dírám kritickou roli detaily snímků těchto podivuhodných objektů, které pořídíme z velké dálky. Detaily na snímku černé díry M87* jsou teď tak ostré, že to bude mít velký vliv na naše teoretické modely a výpočty.“

TIP: Velký úspěch pro vědu: První detailní snímek supermasivní černé díry

Mateřská galaxie supermasivní černé díry, o níž je řeč, tedy Messier 87 (M87), je od nás vzdálená přibližně 55 milionů světelných let. Její supermasivní černá díra byla vybrána jako první zásadní cíl pozorování teleskopu EHT, protože je relativně blízko a s hmotností asi 6,5 miliard Sluncí natolik gigantická, že šlo o solidní záruku pořízení dostatečně podrobného snímku.

Asi nejnápadnějším terénním prvkem Moravskotřebovska je zalesněný Hřebečský hřbet. Táhne se severojižním směrem v délce 30 km a má prakticky konstantní výšku 600 metrů. Na západ ke Svitavám se sklání velmi povlovně a mírně, ale opačným směrem k Moravské Třebové spadá mimořádně příkrými zalesněnými svahy horského rázu. V příčném profilu má charakteristický asymetrický tvar, kterému odborníci říkají kuesta.

Měsíční krajina na konečné

Přejít, přeběhnout nebo přejet na kole celý cca 30 km dlouhý červeně značený Hřebečský hřbet od severu na jih z Anenské Studánky do Březové nad Svitavou je solidní výzva pro sportovce, ale hodí se i pro zájemce o unikáty, které Hřebečský hřbet učinily v minulosti věhlasným. V prvé řadě jsou to technické památky spojené s těžbou a zpracováním nerostných surovin. 

Hřebečský hřbet je tvořen ukloněným souvrstvím z období svrchní křídy a kromě opuk a pískovců se v něm vyskytují i vrstvy žáruvzdorných jílovců neboli lupků. Ty se tady v několika dolech těžily a odvážely na zpracování do šamotových závodů v Mladějově 11 km dlouhou úzkorozchodnou železnicí obtížným lesním terénem po východním úbočí. Těžba zde skončila v roce 1991. Mladějovská úzkorozchodka klikatící se v lesích na úbočí Hřebečského hřbetu slouží o vybraných víkendech k vyhlídkovým jízdám, při nichž nechybí ani parní provoz.

Pozoruhodným místem poblíž konečné stanice Hřebeč-doly je halda šedé hlušiny rozbrázděná dešťovým splachem do bizarních stružek a hřbítků. Připomíná scenérie z Divokého západu a na mapách bývá přiléhavě označená jako „měsíční krajina“.

Hřebečské důlní stezky

V oblasti Hřebečského hřbetu vznikl již před 10 lety projekt tzv. Hřebečských důlních stezek, které podrobným a vyčerpávajícím způsobem představují a zpřístupňují veřejnosti zdejší přírodní oblast a její bohatou průmyslovou minulost. Součástí stezek jsou i nově zbudovaná vyhlídková místa, některá už bohužel po letech zarostlá nebo zarůstající. Atraktivní je například vyhlídka Nad doly, k níž se sestupuje strmým svahem po kovovém schodišti. Umožňuje nahlédnout mimo jiné do přírodní rezervace, která má na délku téměř 10 km. Chrání přirozené bučiny podobné pralesu s jedlí a místy i s tisem, které pokrývají neschůdné východní svahy hřebečské kuesty. S hornickou minulostí je spjatá i severněji stojící rozhledna Strážný vrch, jejíž neobvyklá konstrukce vysoká 17 metrů má připomínat výstuž dobývací štoly.

Hřebečské důlní stezky provázené pomyslným permoníkem Hugem vás dovedou i na místa od Hřebečského hřbetu hodně vzdálená, která značkaři z Klubu českých turistů nechali bez povšimnutí. Jedním z nich je 541 m vysoký Rychnovský vrch 8 km severně od Moravské Třebové, dříve označovaný Seekamm (Jezerní hřbet) nebo Seekammberg (Jezerní hora). Název je odvozen od několika pověstmi opředených jezírek ve vrcholových partiích protáhlého hřbetu, z nichž největší vyplňuje v podstatě celoročně oválnou pánev dlouhou téměř 100 a širokou 35 metrů.

Detonace z Jezerního hřbetu

Vedle neobvykle umístěných jezírek proslul Rychnovský vrch v 19. století ještě záhadou, která s výskytem jezírek nepochybně souvisí. Lidé z okolních vesnic tu a tam slýchali podivné rány, dunění a „rumplování“ údajně pocházející z útrob kopce. Nejvíce se prý ozývalo před příchodem bouřky. Záhadné dunění potvrdili i dělníci při stavbě olomoucko-pražské dráhy v roce 1843, když nedaleko odsud hloubili železniční tunel. 

O tři roky dříve zvuky zkoumal německý mineralog Glocker, který objevil na hladině jezírek bublinky plynu. Kopec proto označil za plynový vulkán produkující zvukové efekty. Jezerní horou se dále zabýval vídeňský geolog Tschermak (1858) a vyslovil teorii, že rumplování souvisí se změnami atmosférického tlaku. Nejblíže pravdě se asi dostal ředitel vídeňského c. k. říšského geologického ústavu Tietze (1902), který se domníval, že praskání souvisí s pukáním hornin a občasným lokálním zemětřesením. Záhadné zvuky nicméně nikdy nikdo uspokojivě neobjasnil. Žádná z teorií nepřinesla hodnověrné důkazy, mimo jiné také proto, že rumplování postupně ustávalo a po druhé světové válce ho už nikdo neslyšel. 

Jezírka v protáhlých prohlubních u vrcholu Rychnovského vrchu jsou důkazem neobvyklého utváření celého kopce. Jejich vznik nepochybně souvisí s geologickou stavbou, která zde byla výrazně ovlivněna tektonikou, čili deformacemi zemské kůry. Podobně jako i mnohde jinde na Moravskotřebovsku.

Zlomy na kopcích i v údolích

Hluboké tektonické struktury ovlivnily nepřehlédnutelným způsobem zejména krajinu v okolí Městečka Trnávky jižně od Moravské Třebové, kde vystupují nápadné osamocené kopce. Jedním z nich je vrch se zříceninou Cimburka (východně od Městečka Trnávka), kde se pod hradním zdivem vystupují hezké výchozy šikmě ukloněných vrstev prvohorních břidlic a prachovců. Rozlehlá zřícenina s letním divadlem je dnes pozoruhodná tím, že se v ní neprodávají vstupenky, nečepují tu pivo a do obnovy se nepustilo žádné sdružení nadšenců. Cimburk si tedy stále uchovává svůj přírodní ráz.

Vyšším sousedem je vrch Hušák (626 metrů), na nějž vede pozvolný výstup po modré značce z Městečka Trnávky. Více než samotný vrcholek zaujme hezky upravená Holubí studánka s kapličkou. Je zajímavá tím, že pramen je neobvykle silný a nevysychající, přičemž vyvěrá nedaleko vrcholu kopce. Důvodem jsou opět zlomy zemské kůry, podél nichž se okolní krajina hýbala nahoru i dolů. Výsledkem těchto pohybů je i vyzdvižený Hušák, odborně označovaný jako hrásť. Na vrcholu Hušáku už sice dávno není vyhlídka slibovaná na turistických směrovkách, přesto je to hezké a návštěvy hodné místo. Mystickou atmosféru obstarává veliký košatý buk a porosty mechů na kamenech a skalkách, kde vystupují mírovské slepence s deformovanými valouny.

Zlomy v zemské kůře ovlivnily i směr toku říčky Třebůvky, která za Městečkem Trnávka ostře mění směr a cestu na východ k řece Moravě si proráží hlubokým a širokým údolím skrze Zábřežskou vrchovinu. Údolí Třebůvky určené geologicky starými strukturami je naprosto unikátní svým klidem a krajinnou zachovalostí. Vedou jím jen silničky IV. třídy a ve zdejších idylických vesničkách jakoby se zastavil čas. Zajímavostí údolí Třebůvky je mokřad mezi Petrůvkou a Pěčíkovem, do něhož vyvěrá nezamrzající pramen Teplice o stálé teplotě okolo 9 °C.

Lomy maletínského pískovce

Směr shodný s tokem Třebůvky má v Zábřežské vrchovině i severněji ležící údolí Mírovky, jehož konci při vyústění do Mohelnické brázdy vévodí věhlasná věznice. Z přírodního hlediska je však mnohem zajímavější pramenná oblast Mírovky okolo Maletína, kde se v lesích nachází několik malých, již dávno opuštěných pískovcových lomů.

Jemnozrnný svrchnokřídový maletínský pískovec bílé až nažloutlé barvy je mezi přírodovědci i kameníky pojem. Vznikl pravděpodobně ve sladkovodním jezerním prostředí, je mechanicky i chemicky odolný, zároveň však dobře opracovatelný až do velmi jemných detailů. Proto byl od 15. až do 20. století vyhledáván v přilehlých oblastech Moravy kameníky, kteří z něj zhotovovali kříže, sochy a stavební ozdoby. Nejznámějším uměleckým dílem z maletínského pískovce je sloup Nejsvětější Trojice v Olomouci, památka UNESCO. V pískovci se našla rovněž spousta zkamenělin, jejichž velká kolekce je vystavena v muzeu v Moravské Třebové.

Dnes nejznámější je lom U dvou Janů s odpočinkovým místem a pramenem výborné pitné vody. O necelý kilometr výše proti proudu potoka je další hezký lom s jezírkem a informační tabulí o maletínském pískovci.

Hřebečské čtyřkanty a liška Bystrouška

Převážná část Moravskotřebovska patřila v minulosti do tzv. Hřebečského jazykového ostrova, což byl největší německy mluvící vnitrozemský útvar v českých zemích, jenž čítal na 130 tisíc obyvatel. Po druhé světové válce byli Němci nuceni své domovy opustit, takže Moravskotřebovsko ne náhodou připomíná pohraniční Sudety.

Na specifickou kulturu, folklor i stavební styl upomínají velké selské statky čtvercového nebo obdélníkového půdorysu. Říkalo se jim „čtyřkanty“ a občas připomínají opevněné tvrze. Jeden z nich je přístupný ve Studené Loučce každou neděli v odpoledních hodinách jako zatím v kraji ojedinělé muzeum Hřebečský grunt.

TIP: Tip na výlet: Kamenný zvěřinec v Hostýnských horách

Dalším příkladem typické usedlosti hřebečského typu je Střítežská hájovna, nedávno zařazená mezi kulturní památky. Odehrával se v ní prvotní příběh chytré lišky Bystronožky, později Bystroušky. Podle vyprávění místního revírníka jej zachytil malíř Stanislav Lolek, v té době lesnický praktikant. Teprve díky Lolkovi se tématu chopil novinář Rudolf Těsnohlídek a slavný literární příběh lišky Bystroušky zasadil do bílovických lesů u Brna. Původní chytrou lišku Bystronožku ze střítežských lesů připomíná pamětní deska na hájovně.

Kavárna Mondaiji cafe v japonském Sapporu funguje teprve měsíc. Její koncept „kavárny s příběhem“ je pro dnešní Japonsko typický – za 2 500 jenů (zhruba 400 Kč) zde může zákazník vypít co hrdlo ráčí. Zejména mužskou klientelu měla v případě Mondaiji cafe lákat obsluha rekrutovaná z „dívek s problematickým chováním“.

TIP: Horká káva mezi horkými stehny: Nová stylizovaná kavárna v Tokiu

Pouhý měsíc od uvedení kavárny do provozu ale museli provozovatelé podnik uzavřít – ukázalo se, že jedna z „problémových dívek“ vzala své poslání až příliš doslovně a zákazníkům vylepšovala koktejly vlastní krví. Majitel kavárny následně servírku propustil a zákazníkům se omluvil. Zároveň slíbil, že v podniku vymění sklenice i nápoje, které by mohly být kontaminované.

Podle odborníků představuje konzumace nápojů s krví problém hygienický, etický ale i zdravotní. Přestože jde o relativně vzácné případy, konzument se může nakazit virem HIV, hepatitidy C, hepatitidy B nebo syfilis. 

Až do začátku 19. století tvořila řeka Mississippi jakousi hranici civilizace pro všechny, kdo pronikali na americký západ. Není proto divu, že v jihozápadním cípu Tennessee na východním břehu veletoku vzniklo město Memphis, u jehož založení stál v roce 1819 mimo jiné tehdejší generál a budoucí prezident Andrew Jackson. Jméno si přitom metropole vypůjčila z Egypta, kde stejnojmenné sídlo na Nilu platilo v období staré říše za kulturní i politický středobod známého světa.

Stejná práva pro všechny

Díky své výhodné poloze se stal Memphis v 19. století největším světovým centrem obchodu s bavlnou a pod jeho růst se nemalou měrou podepsalo otrokářství. Občanská válka mezi roky 1861 a 1865 navíc pro město neznamenala jen příkoří, ale i nové obchodní příležitosti: Boje se ho prakticky nedotkly a tamní vychytralí prodejci vycházeli jak se Severem, kam posílali kolesové parníky naložené bavlnou, tak s Jihem, jemuž poskytovali munici a zbraně. Poválečná léta se potom nesla v duchu přílivu osvobozených černochů z Jihu, epidemie žluté zimnice i finanční krize. Korupce a kriminalita, ale rovněž boj za rovnoprávnost tvořily až do 20. století nedílnou součást memphiského koloritu. 

Čtvrtého dubna 1968 byl na balkoně motelu Lorraine – za dodnes ne zcela objasněných okolností – zastřelen nositel Nobelovy ceny za mír Martin Luther King, který přijel podpořit stávku černošských popelářů. Následovaly ozbrojené střety s policií, žhářství a celkový úpadek, z něhož se pak metropole vzpamatovala jen částečně. Jako symbol postupné stabilizace a rekultivace dnes na břehu Mississippi stojí moderní, téměř stometrová pyramida, ukrývající gigantické nákupní centrum. A v motelu, kde Kinga zastřelili, sídlí muzeum lidských práv.

Mezi blues a U2

Podmanivý pomalý rytmus blues, vycházející z černošských spirituálů a gospelů, jako by odrážel lenivě tekoucí Mississippi… Ruku v ruce s často truchlivým textem zachycujícím ducha doby se zmíněná hudba začátkem 20. století zmocnila ulic u řeky, a hlavně hospod na slavné Beale Street. Trumpetista William Christopher Handy, přezdívaný „otec blues“, tam složil kromě jiného proslulé Saint Louis Blues a čtvrť kolem uvedené ulice se stala centrem zábavy. Zádumčivé hraní neutichalo ani při nejdivočejších hospodských rvačkách a nápis u vchodu do legendárního podniku Pee Wee Saloon hrdě hlásil: „Zavíráme až po prvním mrtvém!“

Symbolem Memphisu však není pouze blues. O pověst metropole hudby se zasloužilo také slavné Sun Studio na Union Avenue, které dal jeho schopný šéf Sam Phillips k dispozici legendám, jako byli Muddy Waters, Jerry Lee Lewis, Roy Orbison, B. B. King či Johnny Cash. Nahrávalo se tam vše, čím zněla doba, od soulu až po první rockové skladby. Studio přitom funguje dodnes a jeho služby využili rovněž legendární U2 nebo třeba Def Leppard. 

Nahrávka pro matku 

Navzdory svým nezpochybnitelným kvalitám nedokázalo blues černých hudebníků obyčejného amerického posluchače dlouho oslovit. O změnu se postaral až Elvis Presley. Když coby mladík v roce 1954 v ovzduší studené války a rasismu přišel do Sun Studia, aby si „za pár drobných“ nechal natočit nahrávku pro svoji matku, Phillips si okamžitě uvědomil, že našel novou hvězdu. Rebelující mládež v té době právě pohřbila svůj poslední idol Jamese Deana a Elvis zaujal jeho místo. Dostavila se sláva i peníze, a roku 1957 si tak tehdy již legendární zpěvák koupil ve městě impozantní, typicky jižanskou vilu Graceland. V tomto svém království pak o dvacet let později také zemřel, ale jeho hudba žije dál.

V Elvisově sídle se zastavil čas v 70.  letech. Zvnějšku z něho však dodnes dýchá koloniální historie. (foto: Shutterstock)

Graceland představuje memphiskou turistickou atrakci číslo jedna: Stojí na bulváru Elvise Presleyho a ukazatele k ní navádějí už od dálnice. Návštěva začíná na rozsáhlém protilehlém pozemku, kde se kromě pokladen nacházejí obě Elvisova letadla a muzeum věnované jak zpěvákovi, tak jeho sbírce automobilů zahrnující rovněž ikonický růžový Cadillac. Rozsáhlý obchod nabízí všemožné upomínkové předměty a menší autobusy pak podle přesného harmonogramu vozí návštěvníky k vlastnímu domu, jenž leží na pozemku za kamennou zdí s tisíci podpisů či vzkazů a za kovovou bránou zdobenou notami.

V zahradě spočinutí

Vila ve velkolepém jižanském stylu pochází z roku 1939 a od 70. let minulého století se v ní zastavil čas. Vevnitř zaujme jak jídelna, provedená převážně v modré barvě, tak obývací a hudební pokoj, kde stojí slavný klavír z roku 1928 zdobený ryzím zlatem a kde Elvis často hrál a zpíval pro přátele. Nejpozoruhodnější prostor však tvoří Trophy Room: Už samotná chodba je vyzdobena desítkami zarámovaných desek, zatímco uvnitř místnosti pak návštěvník žasne nad dalším množstvím trofejí a může si prohlédnout zpěvákovy kytary, několik z jeho šesti set kostýmů i kopii šestiposchoďového svatebního dortu vysokého přes metr a půl. Poslední zastávkou okruhu je meditační zahrada s hrobem umělce, jenž skonal v pouhých 42 letech. Návštěvníci tam přitom dodnes nosí květiny. 

Jungle Room na Elvisově panství dokládá, že vkus si člověk za peníze nekoupí… (foto: Profimedia)

Dalším turistickým magnetem ve městě se stalo interaktivní Rock ’n’ Soul Museum, kde se dá seznámit s vývojem nejen místní hudby od 30. let minulého století. Nedaleký rodinný obchod A. Schwab Dry Goods Store nabízí smíšené zboží již od roku 1876 a jeho otřepané motto zní: „Pokud to nemáme, pravděpodobně to nepotřebujete!“ Dnes se jedná o nejstarší obchod v memphiské metropolitní oblasti, který zároveň funguje v nejletitější původní budově na Beale Street. A v jeho útrobách naleznete kromě regálů se zbožím také malé muzeum s historickými artefakty.  

Od lvů k renesanci

Návštěvu Beale Street se každopádně vyplatí protáhnout až do večerních hodin, kdy se ulice uzavře pro auta a začne pulzovat životem. Z bezpočtu podniků se ozve blues a nezapomenutelný zážitek si lze odnést například z B. B. King’s Blues Clubu, kde legendární umělec až do pozdního věku pravidelně koncertoval.

TIP: New Orleans: Mekku světového jazzu koupil prezident Jefferson od Napoleona

Memphis však nežije pouze hudbou. Zájemce o indiánskou kulturu v okolí Mississippi uvítá pár kilometrů jihozápadně od centra města C. H. Nash Museum Chucalissa. Jedná se o částečnou rekonstrukci zdejší osady původních amerických obyvatel, o jejichž osídlení máme důkazy sahající až do 1. tisíciletí. V metropoli působí i zoologická zahrada založená v roce 1905, odkud pocházel mimo jiné proslulý lev z filmového loga společnosti Metro-Goldwyn-Mayer. Historie Memphis Brooks Museum of Art pak sahá do roku 1916: Největší instituce svého druhu ve městě nabízí ke zhlédnutí artefakty od dob evropské renesance. Ať už tedy do Memphisu vyrazíte za Elvisem, blues, či jinou kulturou, rozhodně nebudete odjíždět zklamaní. 

Za pouhé čtyři roky vlády Rudých Khmérů pod vedením Pol Pota se Kambodža proměnila v krajinu plnou polí smrti, na nichž z bláta trčely lidské kosti a po příkopech ležely desítky roztroušených koster. Více než dva miliony Kambodžanů byly povražděny nebo zemřely hladem, nemocemi a vyčerpáním. Šlo o více než třicet procent obyvatelstva země! Jaký byl muž, který celému krvavému divadlu velel?

Studentská léta

Narodil se jako nejmladší ze sedmi dětí 19. května 1928 v Preksbanu. Jeho rodné jméno znělo Saloth Sar – Pol Potem se totiž stal až v roce 1976. Město Preksban tehdy náleželo do Francouzské Indočíny. Pol Potův otec byl úspěšný pěstitel rýže, ale jeho nejmladší syn na poli nikdy nepracoval. V šesti letech ho totiž rodiče poslali za starším bratrem do Phnompenhu, aby se vzdělával v buddhismu. 

Několik let se tak opravdu dělo, ale skutečné vzdělání nabyl Pol Pot na několika francouzských školách a později na katolické koleji. I když nesložil závěrečné zkoušky, přesto získal vládní stipendium v Paříži. Tam studoval radio-elektrotechniku. Školu však znovu nedokončil. Místo toho se scházel se skupinkami marxisticky orientovaných studentů, kteří se spíše než o učivo zajímali o revoluční socialismus. 

Po návratu do Kambodže Pol Pot tříbil své revoluční ideály a připojil se ke kambodž­ské komunistické straně, pro kterou do úmoru pracoval. Kolem roku 1960 však už měl on i další radikálnější členové strany dost toho, že partaj nic nepodniká, a tak její vedení svrhli. Sami pak převzali kontrolu a přejmenovali se na Dělnickou stranu Kampučie. Pol Pot získal třetí nejvyšší funkci a začátkem roku 1963 postoupil na pozici číslo jedna, když ho zvolili generálním tajemníkem. Jeho předchůdce za záhadných okolností zmizel… 

Revolucionář

Aby se Pol Pot něčemu přiučil, odešel po do Hanoje. Komunistický Vietnam měl ale dost svých starostí s občanskou válkou a konfliktem s USA, takže nemohl a ani nechtěl pomáhat někomu jinému než sobě. Pol Pot se tedy v roce 1966 vydal do Číny. Velkým dojmem na něho zapůsobila zejména tamní kulturní revoluce. Když se vracel do Kambodže, byl pevně rozhodnut přenést některé z čínských myšlenek i na podmínky své rodné země. 

Stranu nechal opět přejmenovat, tentokrát na Komunistickou stranu Kampučie. Její příslušníci však byli známější pod označením Rudí Khmerové. Pro samotného Pol Pota se však politická situa­ce vyvíjela čím dál hůř. Nakonec v roce 1967 utekl na severovýchod země, kde žil mezi horskými kmeny, oněmi „původními Khmery“ – soběstačnou skupinou lidí, kteří nepotřebovali peníze a hluboce nenáviděli buddhismus. Mezi nimi se Pol Pot cítil jako doma. 

Na konci roku začal se svými revolucionáři podnikat ničivé útoky na vládní jednotky. Ke konci roku 1968 byly hlášeny občanské nepokoje už v jedenácti z osmnácti kambodžských provincií. Této vnitrostátní rebelie se chopilo USA, které ve snaze porazit Vietnam bombardovalo vietnamsko-kambodžské hranice. To ale odpor komunistů ani v nejmenším nezbrzdilo a Rudí Khmerové se s Pol Potem v čele stávali stále populárnější. Členská základna strany se rychle rozrůstala. Rudí Khmerové slavili úspěch obzvlášť u rolníků, protože jako většina maoistických režimů i oni stavěli omezenost nad vzdělaností, venkov nad města a především chudé nad bohaté.

Občanská válka

USA čím dál víc zatlačovaly vietnamské bojovníky přes kambodžskou hranici. Vládce Kambodže, princ Sihanuk proto odjel roku 1970 do Číny, aby zde získal podporu a pomoc. Toho okamžitě využili jeho vládní oponenti, prohlásili ho za exulanta a předsedou vlády byl místo něho zvolen generál Lol Nol. Sihanuk v Číně zformoval „exilovou vládu“ a snažil se spojit s Rudými Khmery. A tak začala krutá občanská válka, která trvala pět let.

Když Rudí Khmerové v roce 1974 obsadili bývalou metropoli Odongk, předvedli hrůznou ukázku toho, co mělo přijít později. Město zpustošili a přes 20 tisíc tamních obyvatel vyhnali z jejich domovů na venkov. Stovky učitelů, intelektuálů a veřejných činitelů popravili prostě jen proto, že byli vzdělanější než průměrný Kambodžan. 

Když Rudí Khmerové obklíčili Phnompenh, prezident Lol Nol uprchl do zahraničí a město padlo. Pol Pot se stal nejvyšším vůdcem celé Kambodže a mohl tak začít uskutečňovat svoje revoluční ideje. Datum převzetí moci Rudými Khmery nazval „rokem nula“, aby zřetelně označil začátek nové epochy země. Ve skutečnosti šlo o čtyři roky utrpení, vraždění, ničení a mrzačení.

Exodus na venkov

Obyvatelstvo Phnompenhu násilím vyhnali na venkov. Vysídlování ostatních měst brzy následovalo. Všichni se museli pod hrozbou trestu smrti přestěhovat do zemědělských oblastí, kde pracovali na polích, stavěli přehrady, silnice či mosty. Už jen samotné masové evakuace si vyžádaly smrt stovek tisíc lidí. Venkovem se ploužily dlouhé zástupy lidí a míjely nafouknuté mrtvoly povalující se u cesty. 

V Pnompenhu zatím Pol Pot pozavíral všechny ekonomické instituce. Školy a redakce novin byly vypleněny, kostely a svatyně zničeny. Na učitele, úředníky, policisty a kněží čekala poprava bez soudu. I za drobné přečiny dostávali lidé brutální postihy. Když někoho přistihli, jak ukrývá osobní majetek, zatkli ho a umučili. Všechno patřilo státu – včetně lidí. Obyvatelé vysídlení z měst zaplavili rýžová pole, kterým se brzy začalo říkat „pole smrti“. Tam pracovali do úmoru, aby vůbec dostali denní dávku jídla. Před hladověním to ale zemi neuchránilo. Žilo se podle hesla Rudých Khmerů: „Vydržovat vás není žádný přínos a zničit vás není žádná ztráta.“

Když člověk nepracoval, buď zemřel hladem, nebo byl zastřelen pro vzpouru. Pocit vykořenění a ponížení zhoršovalo i to, že rodina byla prohlášena za buržoazní přežitek a postavena mimo zákon. Ženy tak byly izolovány od manželů, matky od synů a děti byly podněcovány k tomu, aby donášely na dospělé i ty nejnicotnější prohřešky. Mezi zločiny, které mohly být potrestány smrtí, například patřilo udržování sexuálních vztahů, stížnosti na životní podmínky, nošení šperků, uchovávání rodinných fotografií, projevy zármutku nad smrtí příbuzných nebo jakýkoli projev náboženské víry. 

Tuol Sling

Velké množství obviněných skončilo v někdejším školním areálu Tuol Sling v Phnompenhu, přeměněném ve věznici. Vězňové zde byli v malých celách po dvou nebo po třech přikováni ke zdi. Na stěnách visela různá pravidla a směrnice, například: „Je přísně zakázáno se se mnou hádat. Musíš na mé otázky okamžitě odpovídat a nemařit čas uvažováním. Když dostáváš bití nebo elektrické šoky, nesmíš vůbec křičet. Když ti řeknu, abys něco udělal, musíš to udělat hned a bez nejmenších protestů.“

Dělat cokoli bez povolení, například i močit nebo měnit polohu těla během chatrného spánku, znamenalo vysloužit si kruté bití. Velitel věznice, známý pod svým revolučním jménem Duch, si do notesu zapisoval různé způsoby mučení, které se svými muži praktikoval. Někdy Rudí Khmerové bodali vězně spící na bambusové podlaze zdola bajonetem, takže jim působili velmi bolestivá zranění na zádech nebo na nohou.

Tuol Sling ovšem nebyl jedinou věznicí. Po celé Kambodži jich bylo roztroušeno nejméně dalších dvacet. Navíc mohla být v žalář proměněna jakákoli opuštěná budova v blízkosti, jak prokazuje následující svědectví: „Od chvíle, kdy mého otce vytáhli z chaty, kopali do něho, vláčeli po zemi a bili celou cestu až na místo, kde popravovali. Před popravou ho spolu s dalšími třemi muži spoutali do okovů a svrhli do sklepa v opuštěném chrámu. Několik dní tam byli bez jídla, než ho odvedli k jeho hrobu, protože Rudí Khmerové věděli, že ho stejně zabijí.“

Likvidace všeho

Dnem 5. ledna 1976 přejmenovali Rudí Khmerové Kambodžu na Demokratickou Kampučii. Vláda zvaná Angka oznámila, že se stává skutečnými rodiči všech kambodžských dětí. Původním rodinám je odebrala a poslala do „převýchovných“ táborů, kde se učili, jak zabíjet, mučit a mrzačit.

Děti od šesti do dvanácti let byly nahnány do zvláštních jednotek, jež chodily po venkově a pátraly po těch, kdo se stranou netáhli za jeden provaz. Tito malí „bojovníci“ byli vůbec nejstrašnější. Nevzdělaní, s rudými šátky a s „vymytými mozky“, řádili po celé Kambodži a pustošili, na co padli. Naprosto běžně stříleli na občany, kteří je přitom ničím neprovokovali – jen proto, že se jim zachtělo. 

Pol Pot, známý spíš pod přezdívkou Bratr číslo jedna, se u likvidace rodiny nezastavil. Měl v úmyslu zničit také buddhismus, v němž spatřoval přímou hrozbu svému postavení. Rudí Khmerové popravili stovky nejvýznačnějších mnichů, ostatní zbavili kněžství a jejich chrámy zničili. Chovat se podle buddhistického učení bylo prohlášeno za zločin.

Cílem jeho nevraživosti se stala také inteligence, protože každý, kdo měl nějaké vzdělání, mohl zpochybnit učení Rudých Khmerů. Školy a knihovny byly pozavírány a některé vypáleny do základů. Vlastnit knihu bylo zločinem a často byli lidé popravováni jenom proto, že nosili brýle.

Vlna hladomoru

Lidé na Západě se sotva mohli dozvědět, co se v Kampučii děje – zahraniční diplomaté byli ze země vypovězeni. Vydávání novin bylo zastaveno, televizní stanice nevysílaly, jakýkoli poštovní styk byl pro občany zakázán. Tak se ke zbytku světa nedostaly žádné informace o zvěrstvech, která se v Kampučii děla. Pouze občas se někomu podařilo utéct přes hranice, ale když začal vyprávět o genocidě, kterou praktikovali Rudí Khmerové, o mučení a kanibalismu, nikdo ho nebral vážně. 

Koncem roku 1976 zahájili Rudí Khmerové čtyřletý zemědělský plán, jenž měl za necelý rok ztrojnásobit zemědělskou produkci. Pol Pot také stanovil pevný časový harmonogram sázení a sklizně, přičemž ale vůbec nebral ohled na rozdílnou klimatickou situaci v různých částech země. A tak v roce 1977, ačkoli téměř všechno obyvatelstvo dřelo na polích, nastal kritický nedostatek potravin. Nedaly se sehnat ani léky a nebylo možné navštívit lékaře. Kdo si chtěl přilepšit rybolovem či sbíráním plodů spadlých ze stromů, páchal tím kontrarevoluční zločin. Udeřil hladomor a následovala další vlna úmrtí. Některé lidi to dohnalo až ke kanibalismu. To ale Pol Pota nijak zvlášť nezajímalo, pouze nařídil, že pokud bude někdo přistižen, má být zakopán po krk do země a ponechán tak, dokud nezemře. Poté měly být hlavy provinilců useknuty a nabodnuty na vysoké tyče pro výstrahu ostatním. 

Nakonec se Pol Pot vydal do Číny, aby tam žádal o další podporu. Nezajímal se ovšem o dodávky potravin, ale o vojenskou pomoc. Obával se totiž vietnamské invaze. Vždycky dával najevo silné rasistické sklony. Snažil se Kambodžu „očistit“ jak od etnické skupiny Chamů, tak od muslimů. Vietnamci byli jen další na seznamu nežádoucích. Nejprve Rudí Khmerové odstranili všechny, kteří měli vietnamské příbuzné nebo nějaké vztahy s Vietnamem. Později však bylo nebezpečné i jen mluvit vietnamsky, nebo jen trochu vypadat jako Vietnamec. Pol Pot dokonce přikázal, aby každý, kdo se oženil s Vietnamkou, svou manželku zabil, jinak mu hrozila poprava.

Konec hrůzovlády

Zdálo se, že v Pol Potově totalitním režimu mučivé živoření obyvatel nikdy neskončí. Hrůzy se nevyhýbaly ani stranickým funkcionářům. Z původních dvaadvaceti členů ústředního výboru komunistické strany zbyli pouze čtyři, ostatní skončili na popravišti. V roce 1978 se vnitřní situace v Kambodži přiblížila k naprostému kolapsu. Na konci roku pak kambodžskou hranici překročilo 150 tisíc vietnamských vojáků a ti bez větších problémů převálcovali podvyživenou a dezorganizovanou kambodžskou armádu. 

Phnompenh padl 7. ledna 1979 a Pol Pot s hrstkou věrných uprchl na severozápad země, kde zformoval novou mocenskou základnu zvanou Khmerská lidová osvobozenecká fronta. Krátce nato Pol Pot zcela zmizel z politické mapy. Jen ojediněle vyvolal pár partyzánských akcí. Trvalo bezmála sedmnáct let, než o něm svět zase uslyšel. V roce 1997 totiž nechal popravit velitele vojska Rudých Khmerů Song Senga i s jeho ženou a rodinou. Jenže tentokrát už ho ostatní Rudí Khmerové svrhli a odsoudili k „domácímu vězení“. Odmítali připustit další vlnu čistek.

TIP: Zvrácená mysl diktátorů: Co se děje v hlavách šílených vůdců?

Z této izolace poskytl Pol Pot rozhovor americkému redaktorovi. „Myslíte si snad,“ ptal se bývalý diktátor, „že jsem nějaký násilnický člověk? Nejsem. Co se týče mého svědomí a mého poslání, nemám žádné problémy. To je třeba objasnit… Měl jsem stejné podmínky jako celé moje hnutí. Byli jsme nezkušení a události se kupily jedna za druhou a se všemi jsme se museli vypořádat… To, co jsme dělali, bylo projevem lásky k národu a lidu a bylo to správné, i když jsme se dopustili i některých chyb.“

Muž zodpovědný za smrt až dvou milionů lidí, vyhladovění celé populace Kambodžanů a hrůzné mučení tisíců občanů zemřel 15. dubna 1998. On a jeho Rudí Khmerové představovali (s ohledem na počet obyvatel) nejvražednější diktátorský režim v moderních dějinách Asie. Nikdo z těch, kdo dnes v Kambodži žijí, na Bratra číslo jedna nejspíš nikdy nezapomene. 

Paleontologové se nedávno blýskli pozoruhodným objevem na nalezišti American Fossil Quarry, severozápadně od Kemmereru v americkém Wyomingu. Ve fosilním materiálu ze spodního eocénu nalezli dvě kostry doposud neznámého druhu netopýrů, které jsou nejstarší, s nimiž jsme se doposud setkali. Tito netopýři žili před 52 miliony let, tedy ve starších třetihorách.

Tim Rietbergen z nizozemského výzkumného centra Naturalis Biodiversity Center a jeho spolupracovníci uspěli na místě, kde již bylo dříve objeveno zhruba 30 o něco mladších fosilií netopýrů. Ti všichni ale doposud patřili ke dvěma již známým druhů, zatímco nově nalezené kostry jsou nejen starší, ale také odlišné.

Unikátní fosilie netopýrů

Badatelé nový druh pojmenovali Icaronycteris gunnelli, na počest Gregga Gunnella, odborníka na fosilie a evoluci netopýrů z Paleontologického muzea Michiganské univerzity. Rané fáze evoluce netopýrů jsou stále jen málo prozkoumané a tento pozoruhodný nález nepochybně přispěje k jejich poodhalení. Výsledky Rietbergenova týmu zveřejnil odborný časopis PLoS ONE.

Podle badatelů je objev fosilií výjimečný nejen svým rekordním stářím, ale rovněž skutečností, že jde o prakticky kompletní kostry. Takové objevy jsou nesmírně vzácné. Kostry netopýrů jsou obvykle drobné a velmi křehké. Většinu nejstarších druhů netopýrů známe jen podle nálezů zubů.

TIP: Šavlozubý Diegoaelurus z jižní Kalifornie byl jedním z prvních hypermasožravců

Vědci se domnívají, že tito netopýři a jim příbuzné druhy, které byly objevené v této oblasti, představují samostatnou linii raných netopýrů. Podle Rietbergena a jeho kolegů to potvrzuje představu, že v období spodního eocénu proběhla intenzivní evoluce netopýrů na více různých kontinentech tehdejšího světa.