Samohybné houfnice M7, pro svůj typický vzhled přezdívané Priest (kněz) začaly vyjíždět z bran továrny ALCO (Amerických lokomotivních závodů) začátkem dubna 1942. Na těchto obrněncích proběhly další polní zkoušky a po jejich ukončení byla odsouhlasena první výrobní série 600 kusů, jež nesla již oficiální označení M7 105 mm HMC (Howitzer Motor Carriage). Produkce běžela na plné obrátky a během sériové výroby docházelo k drobným úpravám kvůli použité technologii výroby a montáže. Další změny si vyžádaly úpravy agregátů (použitých v tancích M3), s nimiž měla samohybná děla mnoho shodných dílů.

Předchozí část: Přesvědčivý kněz bez sutany: Americká samohybná houfnice M7 Priest (1)

Během roku 1942 se sice priesty nedostaly do boje s Američany, ale v rámci spojeneckých dodávek je – vedle další výzbroje – obdržela britská 8. armáda bojující s Afrikakorpsem. Samohybná děla se v mobilním pouštním boji osvědčila, ale našlo se i několik konstrukčních nedostatků. Boční pancíře byly příliš nízké, takže svisle uložené střely přečnívaly přes jejich horní okraj. Případný zásah nábojů nepřátelskou palbou by pro obsluhu představoval jistou smrt, proto se na stroje montovaly sklopné pancíře a pozdější série již měly pancíře zvýšený přímo z výroby.

Hlavní problém však zůstával v zásobování americkou municí, jež neodpovídala britským rážím. Britové postupně priesty nahrazovali samohybnými děly Sexton s 25liberním dělem původem z Kanady. Přesto však „em sedmičky“ vydržely v jejich jednotkách prakticky až do konce války, i když mnoho z nich bylo odzbrojeno a používalo se jako ryze transportní pásové obrněné transportéry (jež uvezly 20 vojáků a dva muže osádky).

Přechod na lepší podvozek

S příchodem nového středního tanku M4 Sherman došlo i k rekonstrukci podvozku a hnacího ústrojí samohybného děla M7 na standard tohoto stroje, jenž se měl nadále stát hlavním typem tanku americké armády. V roce 1943 také padlo rozhodnutí, že samohybná děla budou zařazena nejen do tankových divizí, ale rovněž i k dalším jednotkám pozemních sil. Americká armáda se totiž pomalu připravovala na rozsáhlé operace v zámoří a potřebovala vozidla všeho druhu.

Do srpna 1943 tak vzniklo více než 2 800 samohybných děl a armáda objednala na jaře 1944 v továrně ALCO další 500kusovou sérii s plánovaným dodáním do léta téhož roku. Stroje této verze měly kromě mnoha dalších drobných změn nové ukládací skříňky na zadním pancíři a doplněné kryty horních částí pásů pro eliminaci průniku prachu. Další objednávky byly vystaveny na modifikaci M7B1 lišící se především použitým motorem Ford, převzatým z tanku M4A3. Těchto strojů vzniklo v továrně Pressed Steel Car Company do února 1945 celkem 826 kusů. Poslední kontrakt uzavřený s firmou Federal Machine & Welder Company ze začátku roku 1945 se kvůli blížícímu se konci války zmenšil na 176 kusů a poslední sériové stroje byly předány v červenci těsně před porážkou Japonců v Pacifiku.

Menší spotřeba munice

Američtí velitelé museli před bojovým nasazením také vyřešit problematiku zásobování samohybek v poli. Zásobování nákladními automobily mimo silnice bylo nejisté, a proto opět přišly ke slovu obrněné polopásové transportéry M3 upravené pro dopravu paliva a munice. Samohybky M7 používaly také lehce pancéřované skříňové dvoukolové přívěsy M8, do nichž se dalo uložit až 42 nábojů nebo kanystry s benzinem.

Později tyto přívěsy nahradila nepancéřovaná verze M10 s otevřenou korbou, jež disponovala stejnou kapacitou, ale byla lehčí. K zásobování jedné šestidělové baterie M7 původně sloužilo šest polopásových transportérů a dvanáct přívěsů, ale koncem roku 1943 se tento počet snížil na dva transportéry a osm přívěsů, protože tyto obrněnce neměly v boji takovou spotřebu munice, jak se původně plánovalo. Přívěsy M8 a M10 se u jednotek samohybných děl používaly až do konce války.

V Tunisku i v Itálii

Po velmi dobrých prvních zkušenostech britských vojáků s M7 u El Alameinu byly samohybky urychleně zařazovány do jednotek, jež se měly vylodit v Tunisku v rámci operace Torch (plánované na listopad 1942). Výrobce však nestačil dodat tolik vozidel, aby se dalo dokončit přezbrojení před naloděním, a tak některé dělostřelecké baterie dostaly polopásové T19 105 mm GMC. Samohybná děla, nasazovaná v bateriích jako plukovní dělostřelectvo nebo v oddílech pro podporu divizí, se v Tunisku velmi osvědčila a bojovala v Africe až do německé kapitulace v květnu 1943.

Další operací, během níž Spojenci M7 masově využívali, se stala invaze na Sicílii, známá jako operace Husky (červenec–srpen 1943). I když zpočátku angloamerická vojska rychle postupovala, odpor německých a italských armád sílil; britský kontingent dokonce na nějaký čas zcela uvázl. Němečtí velitelé vedli boj na zdrženou, protože se snažili z přístavu Messina evakuovat co nejvíce jednotek a materiálu. Spojenci tak museli postupně likvidovat přehradná obranná postavení na přístupu k městu, v čemž jim samohybná děla významně pomáhala.

Nakonec Sicílie padla a spojenecká vojska se chystala k invazi do Itálie. Američané se vylodili začátkem září 1943 v Salernu nedaleko Neapole a začali postupovat na sever. I když Itálie oficiálně za pár dní kapitulovala, zdaleka to neznamenalo konec bojů. Obranu převzala německá armáda a Spojenci se Apeninským poloostrovem až do konce války těžce prokousávali. V hornatých oblastech s úzkými silnicemi a kamennými vesnicemi měla samohybná děla často rozhodující úlohu v podpoře útočících jednotek. Terén byl pro taženou artilerii často nesjízdný a těch málo silnic v oblasti se nacházelo pod neustálou německou palbou, takže s tanky a pěchotou držely krok pouze samohybky. Priesty používali v Itálii též Britové, i když postupně přezbrojovali na sextony. 

Podpora při Overlordu

Dva samostatné prapory M7 se účastnily vylodění v Normandii coby zbraně blízké podpory, střílející přímo z invazních plavidel, další byly připraveny na hluboké brodění při vysazování z útočných člunů. Na evropském válčišti bylo celkem nasazeno 62 obrněných dělostřeleckých praporů vyzbrojených M7, jež tvořily páteř podpůrných zbraní mobilních svazků. Mezi vojáky si tento typ získal velkou oblibu a do konce války je nebylo potřeba nahrazovat jiným obrněncem. Britové i Američané je nasadili také do bojů v Tichomoří, především v Barmě a později při osvobozování Filipín.

TIP: Americká houfnice M40 GMC: Skvělé dělo pro několik generací

Na těchto bojištích sloužila především jako útočná děla pro likvidaci japonských obranných postavení nebo zakopaných tanků. Priesty zařadila do své výzbroje koncem války i americká námořní pěchota, jež je poprvé nasadila během bitvy o Okinawu. Každý pluk námořní pěchoty měl přidělenou čtyřdělovou baterii M7 a na divizní úrovni byl ustaven další prapor se třemi bateriemi.

Celkem vzniklo 3 489 kusů původní verze M7 a 826 kusů M7B1. Tyto samohybky se dočkaly nasazení i v korejské válce (1950–1953), kde 127 strojů prošlo úpravou zvýšením rozsahu náměru na verzi M7B2. Ta později sloužila i v mnoha dalších armádách včetně německého Bundeswehru. Naposledy se tato vozidla ocitla v boji na straně Izraele během jomkipurské války (1973). 

Jistá dvojice Kansasanů si vyrazila na lov: Sbalili zásoby, na zadní sedadlo v autě pustili psa – a bohužel tam také odložili nezajištěnou pušku. Chlupáč pak během cesty packou zavadil o spoušť, zbraň vystřelila a projektil skrz sedadlo zasáhl 30letého spolujezdce, který zraněním na místě podlehl. Podle policie se jednalo o nehodu, nicméně vyšetřování incidentu stále není ukončené.

TIP: Svéráz národního lovu: Sibiří se potlouká ozbrojený medvěd

Podobnou zkušenost má i jiný Američan z Nového Mexika, kterého před několika lety nešťastnou náhodou postřelil jeho rotvajler. Na rozdíl od muže z Kansasu ale americký důchodce nehodu přežil.

Flanelové košile, hovorově flanelky, tvoří již desítky let nedílnou součást módy. Nosili je američtí pionýři i dělníci, časem si podmanily také vyšší třídu a v 90. letech minulého století se jejich prostřednictvím vymezovaly ikonické kapely jako Nirvana či Soundgarden. V obecném povědomí se usadil typický kostkovaný vzor, výraz „flanel“ však ve skutečnosti označuje látku, nikoliv její barevné uspořádání. Košile navíc nepředstavují jediný kus oděvu, který z daného materiálu vzniká, a tradice flanelu rovněž dalece přesahuje americký kontinent.  

Kořeny látky se vinou až do 17. století, kdy si velšští farmáři začali ze zbytků vlny vyrábět oblečení chránící před typickým britským počasím. Původ samotného slova „flanel“ přitom zůstává nejistý: Nejčastěji zmiňovaná teorie ho odvozuje od velšského „gwlanen“, tedy od pojmenování vlněné tkaniny. Někteří však tvrdí, že výraz pochází ze starofrancouzského „flaine“, označujícího hrubou vlnu. 

Látka každopádně vznikala z příze a na jedné či obou stranách se načesávala, takže byla nejen měkčí, ale také poskytovala vyšší tepelný komfort. V zemi nekonečných pastvin byla snadno dostupná a kromě chladu dokázala odolat i mechanickému poškození při práci. Brzy se proto rozšířila po celé Británii a oblibu si získala rovněž v Německu či ve Francii. Zanedlouho již v průmyslových centrech fungovaly továrny na její výrobu, přičemž flanel znamenal první volbu pro manuálně pracující vrstvy.

Červená a černá

V 19. století procházela Amerika překotným rozvojem a budováním infrastruktury, a flanel se stal v tamním odívání klíčovou látkou. Právě tehdy se přitom začal šířeji pojit s kostkovanými vzory. Vypráví o nich hned dvojice příběhů, jejichž pravdivost se ovšem těžko ověřuje: V prvním z nich hraje hlavní roli imigrant Jock McCluskey, údajný potomek legendárního Roba Roye MacGregora neboli skotské obdoby Robina Hooda. Vydal se za prací do mrazivé kanadské divočiny, později pomáhal při rozvoji oblastí Montany i Dakoty a mimo jiné obchodoval s kmenem Siouxů: Kupoval od indiánů kůže a vyměňoval je za teplé flanelové deky, vyvedené do podoby tartanu rodu MacGregorů s černými a červenými čtverci. Vzor tak získal na popularitě a začal se šířit.

Alternativní příběh zahrnuje pensylvánskou společnost Woolrich Woolen Mills, jež se řadí mezi nejstarší americké výrobce outdoorové módy. John Rich ji založil v roce 1830, kdy objížděl tábory dřevorubců a nabízel teplé oblečení manželkám tvrdě pracujících mužů. S kostkovaným vzorem firma údajně přišla o dvacet let později, načež si získal takovou oblibu, že dodnes tvoří součást jejího loga.

Na ramenou obra 

Ať už je pravda na jedné či druhé straně, flanel se stal znakem drsných mužů, jejichž zásluhou se Amerika posouvala vpřed. Pomáhal však také vojákům v občanské válce, kdy se z něj vyrábělo pohodlné, ale hlavně teplé a odolné spodní prádlo. Stále se nicméně nedalo mluvit o nijak převratném komerčním úspěchu – takový milník vyžadoval, aby látka vedle armády a dělníků zaujala i širokou veřejnost. 

Firma Red River Lumber si proto najala Williama Laugheada, aby pro ni vytvořil propagační hesla. Z jeho pera následně vzešla reklamní kampaň vystavěná na fiktivním dřevorubci Paulu Bunyanovi. Tento pracovitý obr žil do té doby pouze v lidové slovesnosti, ale díky Laugheadovi se zhmotnil na papíře, prožíval nová dobrodružství a také se poprvé objevil na ilustracích: Měl na sobě pracovní hnědé boty, džíny a hlavně červeno-černou kostkovanou flanelku. Dobrosrdečný dříč ztělesňoval americký sen, milovali ho dospělí i děti a flanelová košile se stala prostředkem, jak se oblíbenému hrdinovi přiblížit.

Druhá světová válka opět podtrhla význam flanelu coby užitkové látky: Vznikaly z něj nejen podšívky oblečení, ale také opasky či nášivky. Po válce však přišla chvíle, kdy se látka potřebovala vymanit ze škatulky čistě praktického materiálu pro řemeslníky či vojáky. Dobrou pověst už měla, nicméně vyšší třídy nad ní stále ohrnovaly nos. Názor veřejnosti se změnil až v 50. letech, kdy se na trhu objevily flanelové obleky a záhy se staly standardem všech byznysmenů. V průběhu následujících roků pronikal vlněný materiál i do kultury: Zfilmování se dočkal román Muž v šedém flanelovém obleku z pera Sloana Wilsona, zatímco Sean Connery si flanel oblékl jako James Bond ve filmu Goldfinger. Geoffrey Beene pak dokonce v roce 1975 vytvořil voňavku Grey Flannel.

Do přírody i na pódium

Látka nakonec pronikla do všech koutů společnosti: Pomocí kostkovaných košil se identifikovaly některé pouliční gangy v Los Angeles, zatímco skupina Beach Boys je provázala s žánrem 60. let zvaným surf rock. Napojení flanelu na tep doby bylo natolik silné, že se stal nástrojem vymezení proti hodnotám minulosti. Zatímco dřív symbolizoval prosperitu, pracovitost a důležitost rodiny, grungeové kapely dávaly skrz kostkované košile najevo své zklamání. Muzikanti si je oblékali pro jejich pohodlnost, ale také aby vyjádřili, že unavená flanelová generace již udělala dost a nyní je čas na změnu.

TIP: Kde se vzaly džíny? Krátká exkurze do dějin modrých kalhot

Dnes flanel znamená sázku na pohodlí a tvoří zásadní součást šatníku hipsterů či moderních „městských dřevorubců“. Nosí jej však i děti a nezanevřeli na něho ani řemeslníci. Obleků už se z něho sice nešije tolik jako v uplynulém století, přesto jde stále o ideální outdoorovou látku a flanelky jsou takřka ikonické. Nicméně pozor, zda nekupujete „náhražku“: Jelikož se původní košile proslavily jako kostkované, stal se zmíněný vzor v očích veřejnosti synonymem pro samotnou látku. Již v minulém století se ovšem „flanelové“ košile vyráběly také z levnější bavlny, do níž se často přimíchávala třeba syntetická vlákna. Platí tedy, že ne každá flanelka je kostkovaná a naopak ne každá košile s kostkami je ušitá z flanelu. 

Rébecca Kleinbergerová, odborná asistentka na Severovýchodní univerzitě, Jennifer Cunha, odbornice na chování papoušků a Ilyena Hirskyj-Douglasová, odborná asistentka z Glasgowské univerzity, učily skupinu 18 papoušků různých druhů chovaných v zajetí, jakým způsobem mohou telefonovat prostřednictvím aplikace Facebook Messenger. 

Jakmile opeřenci pochopili, jak aplikace pro videohovory funguje, spontánně se zapojovali do konferenčních hovorů. Během samotného hovoru na nich bylo znát, že si ho užívají. Napodobovali například chování papouška na obrazovce, společně zpívali nebo si společně čistili peří. Někteří dokonce společně usínali. Někteří opeřenci odletěli pro nějaký předmět a ten pak při návratu k obrazovce ukazovali svému kamarádovi. Papoušci si také mezi dalšími účastníky experimentu rychle našli oblíbence a dožadovali se telefonátu právě s nimi.

Po analýze asi 1 000 hodin videí vědci došli k závěru, že pozitivní efekt videohovorů na papoušky je očividný a že virtuální interakce může být alternativou k té naživo.

TIP: Opičí machiavelista: Šimpanzí manipulátor rozmetal vědecké hypotézy napadrť

Papouškům, které lidé chovají jako domácí mazlíčky, totiž často chybí komunikace, kterou zažívají jedinci žijící v hejnech v přirozeném prostředí. Pokud nemají papoušci žijící v zajetí dost interakcí, často se nudí a cítí se osaměle. To se projevuje tak, že se pohupují na bidýlku zepředu dozadu, chodí ze strany na stranu, nebo si dokonce vytrhávají peří.

Sumec velký (Silurus glanis) je jednou z vůbec největších sladkovodních ryb na světě. Tento vrcholový predátor pochází z jihozápadní Asie a místem jeho přirozeného výskytu je i Evropa se severní hranicí v jižním Švédsku a na západě v Německu a ve Švýcarsku. I přes obrovské rozměry dospělých jedinců bylo o sumcích donedávna známo jen velmi málo vědecky podložených faktů. Tato situace se mění až v posledních letech, a to především díky vědcům z Francie a Česka. 

Zlaté časy sumců

V posledních letech se evropský rybí král „vydal na cestu“ napříč světem. Avšak ne z vlastní vůle a sil, nýbrž díky lidem – převážně sportovním rybářům, u nichž trofejní sumec patří k vytouženým úlovkům. Před zhruba padesáti lety se tento druh začal díky rybářským nadšencům ilegálně šířit do zemí západní a jižní Evropy. Sumec je teplomilný druh, jemuž globální změny klimatu i transport do nejteplejších států Evropy (jako jsou Španělsko, Francie, Itálie či Řecko) rozhodně vyhovují. Proto se v řekách těchto zemí v současnosti prohánějí patrně jedni z největších jedinců tohoto druhu, kteří kdy obývali naši planetu. 

K jejich obřím rozměrům v současnosti nesporně přispívá i přístup rybářů k trofejním rybám, který se za poslední desetiletí velmi změnil. Rybáři dnes trofejní ryby po ulovení většinou pouštějí zpět do vody, a díky tomu může dlouhověká ryba dál růst a dosáhnout skutečně gigantických rozměrů. Zdá se tedy, že sumec prožívá své zlaté období. Co je ovšem dobré pro něj, není až tak skvělé pro ostatní druhy ryb v jeho nepůvodním areálu, které na takového predátora nebyly připraveny. 

Vrcholový predátor, jemuž se daří

Sumec velký se ovšem nezastavil na evropských hranicích. Sportovními rybáři byl zavlečen do Asie, Afriky, a dokonce i do Amazonie. Co v budoucnu způsobí v těchto zemích, se ukáže teprve v následujících letech. Místa s vysokou druhovou diverzitou jsou proti invazním druhům většinou poměrně odolná. Jinak tomu ale může být ve chvíli, kdy je zavlečeným druhem vrcholový predátor. To se již ukázalo například ve velkých afrických jezerech, kdy po vysazení okouna nilského (Lates niloticus) došlo k poklesu populací původních druhů o více než 90 %! 

Je tedy velmi pravděpodobné, že sumec bude mít na podobné oblasti megadiverzity jednoznačně záporný vliv. V současné době jde prakticky o jediného vrcholového predátora, který je na vzestupu. Počty ostatních druhů vrcholových predátorů, jak ve sladké a slané vodě, tak i na souši, drastickým způsobem klesají. Paradoxně má jak rozmach sumce, tak mizení ostatních vrcholových predátorů, na svědomí jeden a tentýž viník – člověk. 

Lovec i mrchožrout

Sumec je skutečným potravním generalistou, tedy druhem, který loví široké spektrum kořisti. Mladí jedinci se živí především vodními bezobratlými, například larvami vážek, či raky. Již během prvního roku života se ale v jejich potravě stále častěji objevují ryby (prakticky všechny druhy, které jsou dostupné; jiné dravé ryby nevyjímaje) a později jsou hlavní součástí jídelníčku. Nicméně i velcí sumci občas loví bezobratlé živočichy. Na rozdíl od jiných dravých ryb je u sumců poměrně vzácný kanibalismus. Sumci ve svém okolí tolerují jiné kusy po většinu roku (výjimkou je období rozmnožování) a jedinci menších velikostí jsou dokonce častěji viděni ve skupinách či párech, než jednotlivě. 

Hlavním obdobím lovu je pro sumce noc, proto se u něj vyvinuly relativně malé oči, tři páry vousků a dlouhá postranní čára. Při útoku na kořist dokáže oběť snadno nasát. Na čelistích má drobné, velmi ostré zuby, které jsou uspořádané v několika řadách. Během lovu se řídí především pohybem kořisti a vlněním vody, které ryby způsobují. Proto v jeho potravě převládají ty rybí druhy, které se v noci aktivně pohybují. Ryby nehnutě spící na dně jsou pro sumce o poznání hůře detekovatelné. Není to ale stoprocentní pravidlo, protože sumec se při omezeném množství potravy může živit třeba i mrtvými živočichy. 

„Kosatka“ sladkých vod

Kromě ryb sumci také velmi rádi loví jiné vodní obratlovce – všechny druhy vodních ptáků, od lysek až po kormorány, a také menší savce, jako jsou hryzci, či ondatry. Ve Francii se dokonce naučili lovit koupající se a pijící holuby v těsné blízkosti břehu, kde má voda hloubku sotva pár centimetrů. Tento způsob opatřování potravy nápadně připomíná lov kosatek na mořských plážích, kde se podobným způsobem zmocňují lachtanů. Celkově je pro sumce velmi typická schopnost stále se učit využívat nové potravní zdroje a vyvíjet nové lovecké strategie. To lze ostatně vypozorovat u většiny vrcholových predátorů.

Kořist sumce má také velmi široké velikostní rozmezí od 4 až po 51 % tělesné velikosti. To znamená, že například metr dlouhý sumec se může živit jak larvami vážek o velikosti 4 cm, tak i půl metru dlouhou štikou. Jestliže vezmeme v potaz skutečnost, že sumec může dosáhnout délky přes 2,7 metru, je z hlediska fyziologie druhu možné, aby takový jedinec konzumoval i úlovky dosahující délku 1,3 metru.

Nebezpečí pro plavce?

Mnohé z vás možná napadne, zda je sumec schopen atakovat, nebo dokonce ulovit člověka… Odpověď na první část otázky zní: Atakovat ano. Sumčí samci aktivně hlídají snůšku oplozených jiker a jsou známy případy, kdy v období reprodukce sumec člověka v okolí hnízda skutečně napadl a například kousnul do nohy. Pokud jde o odpověď na druhou část dotazu, je možné předpokládat, že ulovit dospělého člověka sumec patrně nedokáže. Tuto hrozbu ale nelze úplně vyloučit u dítěte. Už víme, že vodní ptáky, či menší vodní savce ukořistí sumci zcela běžně a často také loví v blízkosti břehu. Jsou známy případy, kdy vládce sladkých vod pozřel menšího psa, který plaval pro aportovaný klacek. Historicky se však dokládají pouze dva případy, kdy byly v potravě sumce nalezeny ostatky člověka.

V prvním případě šlo o ostatky dítěte, které byly nalezeny ve vnitřnostech sumce z bratislavské části Dunaje. Nález se ovšem odehrál v osmnáctém století, takže s odstupem času lze jen těžko říct, zda se skutečně jednalo o dítě ulovené, nebo jej sumec pozřel až poté, co bez jeho zavinění utonulo.

Druhý případ je mnohem současnější. V květnu roku 2016 byla v sumci z německé části Labe objevena lidská ruka. Pokud byste se po přečtení předchozí věty začali sumců bát, je potřeba si uvědomit, že tento případ má jeden velký háček. Svými zuby připomínající smirkový papír není sumec schopen lidskou ruku ukousnout, takže se jedná spíše o svědectví nevyřešeného trestného činu. Ryba pravděpodobně pozřela lidské ostatky, které pachatel vhodil do řeky ve snaze zamést stopy. 

Sumec očima potápěče

Sumce nechceme v žádném případě démonizovat a určitě to není potřeba. Celá staletí se lidé koupali a koupají ve vodách, kde žijí sumci přesahující velikost dvou metrů. Přesto existuje jen jeden důkaz, kdy sumec (možná) pozřel dítě. 

TIP: Zubatá kráska našich vod: Obávaná lovkyně štika obecná

Při našich výzkumech zabývajících se vodním prostředím se v blízkosti sumců velkých jako my potápíme poměrně často. Někdy se stane, že si nás sumec připluje i prohlédnout, ale nikdy se žádný z nich o útok nepokusil. Nicméně, pokud by k nějaké nešťastné události v budoucnu skutečně došlo (pevně věříme, že se tak nestane), z vědeckého hlediska by to nebyla až tak nečekaná věc. Po pěti letech intenzivní studie sumčí potravy jsme si již zvykli na to, že je tato ryba schopna naučit se lovit prakticky vše, co ve vodě plave, leze, nebo bezvládně leží na dně.

Astronomové používají zvláštní termín „metalicita“, který vyjadřuje obsah chemických prvků těžších než vodík a helium na hvězdách, jimž velmi nepřesně říkají „metals“ („kovy“), přestože se v řadě případů o kovy nejedná. Obecně přitom platí, že hvězdy, které vznikly dříve po Velkém třesku, mají metalicitu nižší.

V rámci nového výzkumu vyšlo najevo, že metalicita má překvapivě těsnou souvislost s možným rozvojem komlexních forem života. Anna Shapirová z německého Institutu Maxe Plancka pro výzkum Sluneční soustavy a její spolupracovníci prostudovali spojitost mezi metalicitou hvězd a ozónovými vrstvami, které by měly chránit potenciálně obyvatelné planety před nebezpečným zářením.

Hvězdy vhodné pro život

Z výsledků vědeckého týmu, které badatelé zveřejnili v časopisu Nature Communications, vyplynulo, že hvězdy s nízkou metalicitou, tedy hvězdy chudší o chemické prvky, sice vyzařují celkově více ultrafialového záření, jsou ale pro případné ozonové vrstvy jejich planet nebezpečné méně než hvězdy s vysokou metalicitou.

Hvězdy s nízkou metalicitou vyzařují více UV-C záření, které vytváří ozonovou vrstvu, než UV-B záření, které ozonovou vrstvu naopak ničí. U hvězd s vyšší metalicitou je tomu naopak. Z toho plyne, že hvězdy s nízkou metalicitou by měly být obecně příznivější pro život pozemského typu.

TIP: Pomůže při hledání mimozemšťanů střídání ročních období na exoplanetách?

Výsledky týmu Shapirové vlastně představují návod pro astronomy, kteří s nejvýkonnějšími teleskopy pátrají v okolním vesmíru po obyvatelných planetách. Ti se nyní mohou zaměřit spíše na hvězdy s nižší metalicitou. Další závěr z tohoto výzkumu je poněkud depresivní. Pokud zjištěné vztahy platí, znamená to, že náš vesmír už možná má nejlepší roky pro vznik života za sebou. Metalicita hvězd totiž během stárnutí vesmíru neustále roste. Jak se zdá, podmínky pro život se budou zhoršovat.

Elektrické pole ovlivňuje pohyby buněk v lidském těle a může je navádět do určité oblasti, například když se kožní buňky pohybují k místu poranění. Lidské tělo vytváří elektrické pole přirozeně. Odborníci německé Freiburské univerzity se rozhodli vliv elektrického pole zesílit.

Navzdory pokrokům v medicíně máme stále potíže s léčením chronických poranění. „Chronická zranění představují ohromný problém, nejen v medicíně, ale i ve společnosti. Přitom bývá přehlížený“, upozornila Maria Asplundová, která vedla výzkumný tým. „Objevili jsme postup, s nímž je možné léčit rány až třikrát rychleji. Mohl by to být zásadní zvrat v léčbě diabetiků a obecně seniorů." Výsledky týmu Asplundové zveřejnil časopis Lab on a Chip.

Urychlování buněk 

Badatelé vyvinuli pro účely experimentu bioelektronický mikrokapalinový čip a používali ho k růstu umělé kůže, tvořené keratinocyty. Jde o nejhojnější buňky kůže, které hrají zásadní roli při jejím hojení. Během experimentů porovnávali různé způsoby aplikace elektrických polí, která působila na jedné straně poranění anebo střídavě na obou stranách.

Asplundová s kolegy v experimentech pracovali se „zdravými“ lidskými keratinocyty a s keratinocyty, které byly poškozené jako při diabetu. Oba typy buněk se pohybovaly pod vlivem elektrického pole až třikrát rychleji, což urychlovalo celé hojení. Zároveň se ukázalo, že elektrická pole buňky nepoškozují.

TIP: Léčba poranění: Elektrické obvazy dokážou ničit rezistentní bakterie

„S kolegy jsme pozorovali, že když použijeme keratinocyty podobné buňkám diabetiků, simulované poranění se hojí velice pomalu,“ popisuje Asplundová. „Stimulace elektrickými poli ale rychlost hojení zásadně zvýšila. Až do té míry, že se rychlost hojení s diabetickými keratinocyty prakticky vyrovnala rychlosti hojení se zdravými keratinocyty.“

Před začátkem války žilo ve Francii jen asi 10 000 českých krajanů, většina v Paříži. Hlavní roli při udržování národního vědomí zde hrály dvě organizace – Sokol a socialistický spolek Rovnost. Když se na konci července 1914 už jasně schylovalo k válce, uspořádaly oba spolky českou demonstraci v Paříži. Za volání „Pryč s Rakouskem“ došli účastníci před budovu velvyslanectví Rakouska-Uherska, kde při zpěvu písní Hej Slované a Marseillaisy spálili černožlutý prapor monarchie. Nezůstalo ale jen u demonstrací, představitelé obou spolků se 29. července 1914, tedy den po vypuknutí války, dohodli, že zorganizují dobrovolníky pro francouzskou armádu. Francouzské zákony ovšem umožňovaly vstup cizincům jen do cizinecké legie.

Odvody se konaly 22. srpna v pařížské Invalidovně a do zbraně bylo přijato asi 300 Čechů, kteří se hlásili s nadšením. „Jeden z Čechů prosil lékaře, aby jej odvedl, protože všichni jeho přátelé jsou již odvedeni a on by nemohl sám zůstat v Paříži. Ač byl sláb a krátkozraký, byl přece odveden,“ vzpomínali současníci na vypjaté chvíle. Čeští krajané se tak stali dobrovolníky přijatými do legie na dobu trvání války a do konce boje proti Německu a jeho spojencům. Začala se tím psát historie české odbojové činnosti ve Francii.

Compagnie Nazdar

Po odvodu se dobrovolníci přesunuli na jih Francie do výcvikového tábora ve městě Bayonne. Zde se stali součástí 2. pochodového pluku a vytvořili 1. rotu praporu C. Díky užívanému českému pozdravu rota rychle přijala za svůj název compagnie Nazdar, tedy rota Nazdar. Krátký dvouměsíční výcvik zakončili dobrovolníci 12. října 1914, kdy převzali z rukou žen města Bayonne svůj vlastní prapor a složili přísahu: „Ve jménu volnosti, rovnosti a bratrství a v důvěře v Republiku slibujeme, že budeme bojovati za práva Republiky a lidskosti až do posledního muže a do poslední kapky krve.“

Přísaha československé roty Nazdar 12. října 1914. (foto: Wikimedia Commons, CC0)

Velitel Čechů kapitán Marie Sallé zvaný Dědek nato svým vojákům nařídil, aby rudý prapor s bílým českým lvem se zlatou korunkou rozvinuli až ve chvíli, kdy vyrazí na zteč proti Němcům. A ten okamžik se blížil, neboť po složení přísahy vyrazily 23. října 1914 oddíly cizinecké legie na frontu do Champagne, kde se jednotka stala součástí Marocké divize. V den odjezdu z Bayonne po obloze plula chmurná a šedivá mračna a místní starosta si poznamenal: „Jak krásní byli ti synové Čech, překypující energií! Když nás opouštěli, pociťovali jsme obzvlášť silně jejich sebeobětování a rozsah jejich odříkání.“

Hned v první linii

Dne 11. listopadu 1914 se rota Nazdar poprvé ocitla v zákopech a rovnou v první linii. „Ani nevíme, kam položit svůj vak, všude bláto. Máš nový sport naučit se chodit ve vodě a blátě. Několik drátů před námi narychlo naházených, dále jiné dráty, to jsou německé zákopy. Vzdálenost asi 200 metrů,“ zapsal si jeden z dobrovolníků své první dojmy z fronty.

Pro Čechy nastal klasický život v zákopech. Museli si zvyknout na neustále promočenou obuv a denní prohlubování zákopů. Na poměrně klidném úseku fronty u Champagně strávili Češi i první válečné Vánoce a Silvestra. Svátky přitom oslavili hloubením zákopů. „Na Štědrý den jsme začali dělat nové zákopy před první linií, a sice od 4 hodin odpoledne do 6 hodin druhého dne do rána na vzdálenost 250 metrů od Němců. Neviděli nás, ale podle hluku nás poznali a začali střílet. Polovice nás pracovala a druhá asi 80 m před námi byla pohotově s puškou v ruce. Ti zkusili ještě víc než my, kteří jsme pracovali. Tu noc byl silný mráz a to víš, co to znamená ležet bez pohnutí na zemi 3–4 hodiny,“ psal domů své zážitky jeden z českých vojáků. U Champagně oplakala rota Nazdar i svého prvního padlého. Stal se jím číšnický učeň Lumír Březovský z Paříže, kterému ještě nebylo ani 17 let… Na tomto úseku zůstali Češi s Marockou divizí až do dubna 1915.

Jatka u Arrasu

Na jaře toho roku začal chystat francouzský generál Ferdinad Foch velkou ofenzivu v Artois na severu Francie. Protože cizineckou legii obvykle nasazovalo velení na nejtěžší úseky fronty, přesunula se Marocká divize severozápadně od Arrasu. Prapor C s rotou Nazdar se tak ocitl ve středu útočných akcí 33. armádního sboru, kterému velel generál Philippe Pétain. Francouzská generalita viděla jako neuralgický bod německých linií výšinu na Falaise de Vimy, která v plánech nesla jméno kóta 140. Právě 33. sbor generála Pétaina posílený o Marockou divizi měl vést hlavní útok.

Pluky oddílů cizinecké legie s 20 000 muži ihned po příchodu zaujaly pozice na 1 400 metrů širokém úseku fronty. Rota Nazdar zaznamenala první zraněné hned po příchodu – granát poranil pět dobrovolníků. „Zde, kde je těžké dělostřelectvo, je to strašné. Každých deset metrů je dělo a jsou třemi řadami za sebou. Stojíme před místem, které se musí dobýt, a proto celá naše divise je rozložena na frontě ani ne 2 km široké. V Champagni nám bylo lépe, zde je to špatné. Nejsou zde žádné úkryty na spaní, není možné se nikam schovat. Stojíme celou noc u střílen pro případ, kdyby chtěli Němci zaútočit. Teprve za dne je dovoleno si zdřímnout,“ poznamenal si jeden z Čechů dojmy po příchodu.

Rota Nazdar v alžírském Siddi-Bél-Abbés, leden 1916. (foto: Wikimedia Commons, Kramerius Digital Library, CC BY-SA 4.0)

Rozhodující okamžik nastal 9. května 1915. Rota Nazdar vyrazila do útoku v čele Marocké divize. Vojáci běželi kupředu v čele se svými důstojníky vzpřímeni a v jasných červenomodrých uniformách cizinecké legie a jejich útok tak připomínal doby, kdy ještě neexistovaly kulomety. První linie německých zákopů padla překvapivě snadno, pak ale nastalo nefalšované peklo. Němci začali pálit z děl a kulometů a útočící dobrovolníci jeden po druhém padali do bahna. Mnoho zraněných zůstalo na místě, ti šťastnější se odplazili do relativního bezpečí jam po granátech.

Rota Nazdar nehleděla na ztráty a hnala se stále dopředu. Těžce zraněn nakonec klesl k zemi i kapitán Sallé a zraněni nebo mrtví byli i ostatní důstojníci. Útočící pluk Marocké divize nakonec sice kvůli rychlému postupu ztratil kontakt se sousedním plukem, ale přesto se podařilo kótu 140 dobýt.

„Útok vykonaný praporem C asi 4 km do hloubky německých pozic v krátké době 90 minut byl tak rychlý, že nebylo času na zastávky u padlých a raněných druhů, nebylo možno ohlížet se po kamarádech, kteří bez hlesu zalehli jakoby k odpočinku a kteří již nedošli,“ vzpomínali přeživší dobrovolníci.

Za postup do hloubky čtyř kilometrů do německých pozic ale francouzské jednotky draze zaplatily a zásadní průlom, který měl v hlavách francouzských generálů způsobit obrat ve válce, se nekonal. Pluk cizinecké legie velení nakonec po několika hodinách útoku stáhlo zpět. Ztratil 50 ze 75 důstojníků a 1 889 z 3 822 poddůstojníků a vojáků.

Prapor C s rotou Nazdar utrpěl největší ztráty. V bahně u Arrasu padli bok po boku mezi jinými náčelník pařížského Sokola Josef Pultr stejně jako předseda Rovnosti Josef Šíbal. Češi ztratili i svůj prapor z Bayonne. Z 250 vojáků roty Nazdar, kteří vyrazili do útoku, zůstala jen stovka bojeschopných. Rota Nazdar přestala existovat, Čechy, kteří přežili, velení přesunulo k jiným částem pluku. V řadách cizinecké legie pak bojovali až do konce války, ale samostatnou českou jednotku už nikdy nevytvořili. Podporučík Ivan Štafl, který zde také utrpěl zranění, později na bitvu zavzpomínal ve verších: „Nadšení se bilo s nimi – s láskou krev jsme dali – a ti naši padlí hoši – zemi pokrývali jako mrtvé suché listí.“

Konec české jednotky ve francouzské armádě

Po neúspěšné bitvě u Arrasu byla zdecimovaná Marocká divize z fronty stažena, prapor C byl dokonce rozpuštěn. Většina Čechů se poté soustředila v 1. rotě praporu B, v jehož řadách pak znovu útočili u Champagně. Další nábor českých dobrovolníků do cizinecké legie se pak už nekonal i kvůli Bérengerově zákonu z června 1915, který zakazoval nabírat do armády cizince – příslušníky států bojujících s Francií. Náborová střediska cizinecké legie zůstávala sice vůči Čechům poměrně benevolentní, ale jejich počet v armádě nijak nerostl, protože ve Francii se nenacházeli žádní čeští zajatci.

V lednu 1916 odešly oddíly, kde sloužili i Češi, na poměrně klidný úsek fronty na řece Oise. Nejvýznamněji se zde zapsalo do análů zatčení dobrovolníka a později světoznámého sochaře Otty Gutfreunda, který sloužil už v rotě Nazdar a tvrdě kritizoval Bérengerův zákon. Skončil kvůli tomu v internačním táboře Frigolet, kde zůstal až do konce války. Náhoda tak možná zachránila před smrtí jednoho z nejvýznamnějších českých umělců 20. století.

Francouzský přístup k Čechům se ale nakonec v roce 1916 začal měnit. „V době boje Francie nezapomíná, že vedle jejích dětí přišli bojovati chrabří vojínové, jež jí poskytla česká kolonie ve Francii. Krev prolitá pro ni nejlepšími z vašich synů zpečetila navždy bratrskou unii obou národů, které budou bojovati bok po boku až k vítězství, z něhož vzejde nový život pro celé lidstvo,“ poznamenal generál Roques.

TIP: Kubista v cizinecké legii: Kariéru Otty Gutfreunda přerušila Velká válka

Tomáš Garrigue Masaryk nakonec na začátku února 1916 při jednání s francouzským ministrem zahraničních věcí Aristidem Briandem dosáhl slibu o zřízení Československé armády ve Francii. Češi v cizinecké legii se ale nestali základem budovaných legií, francouzská vláda totiž zkušené vojáky odmítla z legie propustit v obavě, že by tak musela postupovat i v případě dalších národnostní. Skutečným zárodkem československých legií ve Francii se tak stali dobrovolníci, které do Francie přivezl z Rumunska Milan Rastislav Štefánik, a hlavně 1 200 mužů z Ruska pod vedením kapitána Otokara Husáka v roce 1917.

Datum 9. května se v českých dějinách neprávem spojuje jen s rokem 1945, kdy za Pražského povstání vjely do Prahy první sovětské tanky. Nemělo by se ale zapomínat, že ve stejný den třicet let před rokem 1945 bojovali a umírali čeští dobrovolníci roty Nazdar v bitvě u Arrasu. I jejich statečnost přispěla k tomu, že mohlo vzniknout samostatné Československo.

Příběhy o zázračném vzkříšení jsou známé jako lidstvo samo: Ten nejstarší a dosud zřejmě nejznámější najdeme v Novém zákoně. Podle Janova evangelia Ježíš oživil čtyři dny zesnulého Lazara z Betánie poté, co jej Lazarova sestra Marta požádala o učinění zázraku. Jméno muže, který se později dočkal svatořečení a stal se patronem malomocných, vešlo do povědomí jako synonymum pro nemocné, a i po dvou tisících letech používáme termín lazaret coby označení pro provizorní vojenskou nemocnici.

V lékařských učebnicích pak můžeme narazit na pojem Lazarův syndrom, používaný pro výše popsanou situaci, tedy náhlé samovolné procitnutí z kómatu po zástavě srdce a neúspěšné resuscitaci. Zůstaneme-li v biblickém kontextu, lze v takovém případě skutečně hovořit o zázraku: K tomu, že by zdánlivě „zesnulá“ osoba náhle ožila (a to třeba až několik hodin od prohlášení za mrtvou), totiž dochází extrémně vzácně. Z historie nicméně známe řádově desítky případů, kdy k něčemu podobnému prokazatelně došlo, přičemž některé z nich mají blíž k hororové literatuře. 

Probuzení v rakvi

Pro autory strašidelné fikce představuje náhlé probuzení mrtvého hojný a bohatý zdroj inspirace. Jeden takový příběh popsal například americký spisovatel Edgar Allan Poe ve své povídce Předčasný pohřeb z roku 1844. Dílo vzniklo v době, kdy mnozí lidé trpěli tzv. tafefobií, tedy panickým strachem z pohřbení zaživa. Jejich obavy pramenily z (v té době) poměrně hojného množství reálných případů, kdy údajní nebožtíci ve skutečnosti nebyli mrtví, kvůli nedostatečným znalostem tehdejší medicíny však lékaři nesprávně vyhodnotili jejich stav a poslali je do márnice, odkud putovali do hrobu.

Pozdější otevření rakve pak odhalilo děsivou pravdu: Narostlé vlasy či vousy, jiná poloha těla, či dokonce rýhy od nehtů pokoušejících se otevřít víko prozradily, že muž či žena po umístění pod zem po nějaké době procitli a snažili se dostat ven, což se jim samozřejmě nepodařilo. Movitější vrstvy obyvatel tehdy tafefobie trápila natolik, že si někteří ještě za života obstarali speciální rakve vybavené bezpečností signalizací, která umožnila dát hrobníkovi najevo, že uvnitř leží živý člověk.

Z hlediska čísel nešlo tak docela o planou fobii: Jak v roce 1905 spočítal anglický podnikatel William Tebb, dostupné historické zdroje do té doby uváděly celkem 219 případů pohřbení osob na hranici mezi životem a smrtí, nemluvě o deseti pitvách zaživa. V některých regionech se tak opatření proti noční můře každého smrtelníka promítla i do zákonů, jež stanovovaly povinný odklad pohřbu zpravidla o tři dny, aby měl nebožtík dostatek času na případné probuzení.

Návrat mezi živé

V dnešní době působí tafefobie už spíše jen jako úsměvná historická perlička. Nicméně k situacím, kdy člověk prohlášený za mrtvého náhle ožije, dochází ještě dnes – za posledních čtyřicet let evidují oficiální statistiky nejméně 38 takových případů, byť k nim již nedošlo v rakvi, ale o poznání dříve. Čtyři pětiny popsaných případů Lazarova syndromu se odehrály do dvanácti minut po zástavě srdce, což rozhodně není dostatečně dlouhá doba k tomu, aby se dotyčný stihl dostat na hřbitov.

Přesto nelze popřít, že podobný zážitek musí být pro obě strany šokující, a nelze se divit, že plní stránky novin. Například v srpnu 2020 popsal deník Detroit Press případ dvacetileté Timeshy Beauchampové, kterou se přivolaní zdravotníci marně pokoušeli oživovat více než třicet minut. Několik hodin poté, co ji prohlásili za mrtvou a její tělo převezli do márnice, si místní patologové povšimli známek života a zachránili ji.

Podobnou zkušenost si z nemocnice odnesl také sedmatřicetiletý Anthony Yahle, jenž v roce 2013 při pobytu na nemocniční pohotovosti utrpěl srdeční zástavu a po více než pětačtyřiceti minutách marného oživování údajně zemřel. Když se s ním však přijel naposledy rozloučit přivolaný syn, zaznamenal na monitoru stále připojeném k otcově hrudníku známky tepu a přivolaní lékaři jej dokázali přivést k životu.

Ovšem za skutečnou rekordmanku, pokud jde o vůli k životu, lze považovat jistou Velmu Thomasovou ze Západní Virginie. V květnu 2008 prodělala devětapadesátiletá žena u sebe doma zástavu srdce, a třebaže ji lékaři po transportu do nemocnice dokázali napojit na náhradní oběhový systém, po sedmnácti hodinách nenalezli žádnou mozkovou aktivitu a prohlásili ji za mrtvou. Dokonce i její syn Thomas údajně potvrdil, že kůže na rukou už jí začala tvrdnout a na koncích prstů se vysušovala, a souhlasil tak s odpojením od přístrojů. Deset minut nato se Velma naprosto neočekávaně probrala z kómatu.

Etické otazníky

Jak je něco takového možné? Jednoduchá otázka dosud nemá svou odpověď. Vzhledem ke vzácnosti uvedeného jevu nemají odborníci dostatek podkladů pro sestavení odpovídajícího vysvětlení; nevíme ani, zda může být pravděpodobnost výskytu Lazarova syndromu u některých osob vyšší než u jiných. Vybrané teorie hovoří o souvislosti s léky podávanými v průběhu resuscitace (například adrenalinu k podpoře srdeční činnosti), jejichž účinky se mohou dostavit později. Jisté však je, že téměř každý, kdo má za sebou prožitek „vzkříšení“, se do života nevrací tak docela beze změny. Jde totiž o natolik silnou zkušenost, že až do konce života (tentokrát toho definitivního) pak většinou trpí psychickými potížemi, chronickou depresí či panickými atakami a potížemi se spánkem.

Fakt, že lékaři ani v dnešní době nedokážou zcela stoprocentně konstatovat smrt, navíc vyvolává řadu kontroverzních otázek. Jak dlouho má resuscitace trvat, abychom ji mohli definitivně označit za úspěšnou, či neúspěšnou? Za jak dlouho po údajném úmrtí lze bezpečně provést pitvu? Mnohé debaty se úzce týkají i zdravotnického práva: V hypotetické situaci, kdy je údajně „mrtvý“ ve skutečnosti ještě živý, ale nedostane šanci se probudit, je velmi obtížné prokázat případné pochybení lékařů. Příbuzní dotyčného přitom často v návalu emocí požadují vysvětlení, jako třeba v případě brazilského batolete, kterému v roce 2012 selhaly plíce.

TIP: Zážitky blízké smrti: Co se děje po odchodu na druhý břeh?

Jak popsal deník Daily Mail, dvouletý Kevin Santos již ležel v rakvi zabalený v plastové fólii, kam jej umístili zdravotníci, když se k překvapení všech shromážděných náhle zvedl do sedu a požádal o sklenici vody. Rozrušená rodina, která se chystala na pohřeb, chlapce vzala zpátky do nemocnice, místní lékaři však u dítěte nenašli žádné známky života. Chlapcův otec Antonio se však rozhodl kontaktovat policejní orgány a podal na nemocnici trestní oznámení, neboť se domníval, že jeho syn se stal obětí neprofesionální péče a mohl by žít, pokud by jej příslušní lékaři vyšetřili důkladněji. 

My, obyvatelé planety Země, žijeme vlastně na dně plynného oceánu dusíku a kyslíku. A zafouká-li vítr, můžeme přítomnost jejich molekul pocítit na vlastní kůži. Tuto skutečnost si však lidé uvědomili teprve nedávno – oba plyny se podařilo objevit až v roce 1772: Dusík pro svět odhalil skotský fyzik Daniel Rutherford a kyslík zas švédský chemik německého původu Carl Wilhelm Scheele, který ovšem výsledky svého bádání publikoval až roku 1777. Proto se objev kyslíku připisuje anglickému chemikovi a duchovnímu Josephu Priestlymu, jenž k němu došel nezávisle na Scheelem, ale zveřejnil jej už v roce 1774. Pro Scheeleho může být jistým zadostiučiněním, že jeho jméno nese jeden z měsíčních kráterů – a na rozdíl od kráteru pojmenovaného po kolegovi Priestlym leží ten „jeho“ dokonce na přivrácené straně!

Předchozí část: Příběh kyslíku: O původu životodárného prvku ve vesmíru (1)

Kyslík se však nenachází jen kolem nás. Je i přímo v nás – a nikoliv v zanedbatelném množství: Vždyť na atomy kyslíku připadají celé dvě třetiny hmotnosti lidského těla! Může za to samozřejmě i voda, jejíž molekuly sice obsahují dva atomy vodíku a jeden atom kyslíku, ale pokud jde o hmotnost, dominuje v H₂O opět kyslík. Máme jej v těle, dýcháme ho, pijeme, koupeme se v něm, ale přitom jej nikde nevidíme… Nebo ano?

Hvězdné finále

Odpověď znají pozorovatelé noční oblohy, zejména pak planetárních mlhovin, které mají v dalekohledu často nazelenalý nádech. Nejde přitom o nic jiného než o záření kyslíkových atomů, jež jsou v mlhovině přítomny. Dostáváme se tak na začátek našeho příběhu. Právě planetární mlhoviny totiž vznikají v závěrečné fázi života hvězd, které ve svém nitru vyčerpaly zásoby termojaderného paliva. Nesmějí být ovšem příliš hmotné, jinak skončí jako supernovy. Jestliže však vypadají třeba jako naše Slunce, budou směřovat k planetárním mlhovinám.

Mlhovina Činka (označovaná také M27) se nachází zhruba 1 300 světelných roků od Země. Na nebi se skrývá v souhvězdí Lištičky a je hezkým cílem i pro menší dalekohledy. Mlhovinu v nich uvidíte jako šedivý až lehce modrozelený obláček charakteristického tvaru, její detailní strukturu však odhalí teprve fotografie. Zatímco zelená barva náleží jednou či dvakrát ionizovaným atomům kyslíku, fialové a červené partie má na svědomí ionizovaný vodík. (foto: European Southern Observatory, CC BY-SA 4.0)

Stálice, jež se vydá touto cestou, prodělá řadu změn. Mnohonásobně zvětší svůj objem a její povrch se poněkud ochladí. Pokles teploty se projeví i změnou barvy vyzařovaného světla a z hvězdy se stane tzv. červený obr.

Charakteristickým průvodním jevem je také intenzivní hvězdný vítr, který do okolí odnese podstatnou část materiálu ze svrchních vrstev stálice. Jejím tělem nakonec proběhne několik termálních pulzů, při nichž hvězda odhodí zbytek své vnější obálky. A právě tento nesmírně řídký a velmi rychle se rozpínající plyn vytvoří planetární mlhovinu. Ta však nebude mít dlouhého trvání – během několika desítek tisíc let se zcela rozplyne. 

Podstatné je, že rozpínající se plyn, včetně atomů kyslíku, je buzen k záření tím, co po hvězdě zůstalo: tzv. bílým trpaslíkem neboli obnaženým, nesmírně hustým a také velmi kompaktním hvězdným jádrem velkým přibližně jako Země, s povrchovou teplotou asi 120 000 °C. Mimochodem, i bílý trpaslík sestává z velké části z kyslíku – tvoří jej přece „spaliny“ termojaderných reakcí. 

Kyslíková záře

Kyslíkové atomy uvnitř mlhoviny – přesněji řečeno některé jejich elektrony – přijímají záření z bílého trpaslíka, čímž se dostávají do tzv. excitovaného neboli vybuzeného stavu. Nadbytečnou energii si však nedokážou udržet a po krátké době ji opět vyzáří do okolí. Toto elektromagnetické záření má vždy konkrétní vlnovou délku, která současně udává i jeho barvu. 

V případě kyslíkových atomů se jedná o zelené záření s vlnovou délkou 500,7 nm (existují však i další varianty přechodu z excitovaného stavu o jiných vlnových délkách). Důležitá je také skutečnost, že právě v oblasti zelené barvy jsou naše oči nejcitlivější. Jinými slovy, záření kyslíkových atomů si v dalekohledu všimneme nejsnáz, zatímco záření ostatních vlnových délek de facto nevnímáme. Digitální astronomická technika to však může zaznamenat jinak.

Ostatně, za zářícím kyslíkem nemusíme putovat tisíce světelných roků. Stačí se vypravit na „zápraží“ vesmírného prostoru do výšky 100 km. A dokonce můžeme zůstat nohama na Zemi. Jen je potřeba zaklonit hlavu a být ve správný čas na správném místě: ideálně v noci, v období zvýšené sluneční aktivity, někde poblíž severního či jižního polárního kruhu. Z těchto zeměpisných šířek lze totiž snadno pozorovat fascinující přírodní divadlo – polární záře.

Stačí jen pár atomů

Asi vás už nepřekvapí, že i zmíněný nebeský jev souvisí s kyslíkem – ovšem nikoliv s tím vesmírným, nýbrž s molekulárním kyslíkem v zemské atmosféře. Uvedená skutečnost však vědcům dlouho unikala a tajemné, zpravidla nazelenalé polární záře jim pořádně zamotaly hlavu. Jejich charakteristické spektrum nebylo totiž možné připsat žádnému známému chemickému prvku. I proto se na počátku 20. století objevily teorie, které dávaly polární záře do souvislosti s novými chemickými elementy – geocoroniem a nebuliem –, jež se z nějakého záhadného důvodu nevyskytovaly na Zemi.

Vysvětlení je ve skutečnosti mnohem prostší. Rovněž v tomto případě se jedná o vybuzené atomy kyslíku (ale také dusíku), které při přechodu z excitovaného do základního stavu vyzařují energii v podobě viditelného světla charakteristické vlnové délky. Původcem excitace je tzv. sluneční vítr, proud nabitých částic z naší hvězdy. Po magnetických silokřivkách vstupují tyto částice v blízkosti zemských geografických pólů do atmosféry naší planety, kde se pak srážejí s atomy kyslíku a dusíku. Energie předaná srážkou dostačuje k tomu, aby se atomy na pár okamžiků ocitly v excitovaném stavu. Určité procento vybuzených atomů má ovšem na svědomí i vysoce energetické ultrafialové záření ze Slunce. 

TIP: Evoluce diktovaná kyslíkem: Bouřlivé proměny atmosféry modré planety

Slovutní fyzikové si na polárních zářích vylámali zuby jednoduše proto, že nebyli schopni vytvořit „dole“ na Zemi podmínky analogické těm ve vysokých vrstvách naší atmosféry. Vzduch je v těchto výškách natolik řídký, že už se blíží vakuu. A to je nesmírně důležité. Pokud by byl totiž hustší, excitované atomy by o získanou energii přišly vzájemnými srážkami mezi sebou dřív, než by ji stačily vyzářit jako viditelné světlo.

Příběh kyslíku je vlastně příběhem našeho vesmíru, pozemského života i nás samotných. A také budoucnosti našeho Slunce, i když prozatím vzdálené miliardy let…