K dnešnímu dni jich známe méně než deset, všechny mají zdánlivý rozměr kolem jedné obloukové minuty a na mapách je nalezneme daleko od roviny Galaxie. Pro svůj jedinečný vzhled dostaly název „podivné rádiové kroužky“, tedy „odd radio circles“ (OCD), a svým tvarem připomínají struktury planetárních mlhovin. Ty jsou ovšem výrazně menší a pozorovatelné ve viditelném světle, zatímco OCD nejsou patrné v jiné než rádiové oblasti elektromagnetického spektra.

TIP: Astronomové vystopovali nový tajemný objekt, produkující rádiový signál

Zmíněná vlastnost zřejmě omezuje možnosti jejich vysvětlení, jasno však odborníci nemají. Podle nejlákavější hypotézy sledujeme rádiovou odezvu sférické rázové vlny, spojené s kataklyzmickou událostí z dávné minulosti. Za dobu své existence by tato vlna urazila značnou vzdálenost a dnes by procházela neutrálním vodíkem v mezigalaktickém prostoru, jehož záření se typicky vyskytuje v rádiové oblasti spektra. Nelze ovšem ani vyloučit, že jde o artefakty spojené s pořizováním a zpracováním rádiových map. Otázka původu OCD tak zůstává otevřená.

Málokdo je ochoten vidět, že Češi a Slováci směřovali ke komunismu dlouhodobě a že se větší část československé společnosti o nastolení samovlády KSČ aktivně přičinila. KSČ, založená v roce 1921, patřila po celou dobu své existence k nejvýznamnějším československým politickým silám. V roce 1935 se stala čtvrtou nejsilnější politickou stranou v Československu a její přerod v politickou sílu přijatelnou pro většinu společnosti dokončila druhá světová válka. Češi a Slováci v ní nechtěli vidět politickou organizaci řízenou z ciziny. Stále větší část národa byla ochotná uvěřit jejím vlasteneckým proklamacím a slovanskému horování.

Přátelství se SSSR

Mimořádný podíl na tom mělo osobní angažmá Edvarda Beneše. Mnichov a následný vývoj silně otřásl jeho pozicí. Vývoj války mu však nabídl možnost situaci změnit a vrátit se z exilu jako všemi uznávaný prezident republiky. Když hledal pro Československo nového spojence místo Francie a Velké Británie, našel jej právě v Sovětském svazu. Spojenectví s Kremlem však mohl stěží dosáhnout, kdyby ignoroval československé komunisty. Proto od roku 1943, kdy v Moskvě podepsal spojeneckou smlouvu, jednal s představiteli KSČ jako s důvěryhodnými partnery a pomohl je tak legalizovat. Ve svých spisech a v pamětech ze dnů Mnichova a válečných let vzbuzoval představu, že Sovětský svaz je státem výrazně odlišným od krvavé diktatury třicátých let a že KSČ je demokratickou politickou silou. 

Po válce obnovily v českých zemích činnost jen čtyři strany (Československá sociální demokracie, Československá strana národně socialistická, Československá strana lidová a KSČ) a dvě na Slovensku (Demokratická strana a Komunistická strana Slovenska). Skutečnost, že tři ze čtyř politických stran povolených v českých zemích se hlásily již ve svém názvu k socialismu, vypovídá mnohé o charakteru „lidové demokracie“, kterou budovala poválečná vláda Národní fronty. KSČ mezi nimi byla nejsilnější. Nelze se divit, že za této situace dosahovala politických úspěchů. V parlamentních volbách v květnu 1946 komunisté zvítězili a Klement Gottwald se stal jakožto předseda strany předsedou nově jmenované vlády.

Krize Národní fronty

Mimořádné nebezpečí hrozilo československé demokracii ze skutečnosti, že komunisté od roku 1945 ovládali ministerstvo vnitra. Své členy a stoupence dosazovali do všech důležitých pozic v tomto úřadě a postupně se zmocňovali i Sboru národní bezpečnosti (SNB) a Státní bezpečnosti (StB). Právě spor o jejich vliv na policii se stal v únoru 1948 záminkou k propuknutí vládní krize, která vedla k nastolení komunistického režimu. Na začátku stál rozkaz zemského velitele policie o reorganizaci Městského velitelství SNB v Praze. Komunisté sami přiznávali, že měl kromě konkrétních organizačních dopadů „rovněž přispět k politickému zpevnění Sboru“. 

Funkcionáři nekomunistických stran si začínali uvědomovat, jaké nebezpečí policie v rukou komunistů představuje. Dne 13. února vláda projednávala situaci v SNB a demokratičtí ministři stran byli pobouřeni. Do toho přišla informace o zmíněné reorganizaci v Praze. Jak později uvedl ministr spravedlnosti Prokop Drtina, „odstranění velitelé byli vesměs nekomunisté, převážná většina, nebo snad dokonce všichni byli přímo členy národně socialistické strany“.

V dalším jednání byl vznesen návrh tří usnesení týkajících se vyšetření situace v bezpečnostních složkách a pozastavení personálních změn v resortech ministerstev vnitra a spravedlnosti. Zatímco pro jeden bod hlasovali všichni přítomní členové vlády, pro zbývající dva zvedli ruku pouze ministři demokratických stran a přehlasovali zástupce KSČ. Fakt, že se proti nim dokázali shodnout na společném stanovisku, byl něčím novým. 

Komunisté ovšem usnesení vlády nechtěli respektovat a ministr vnitra Nosek přestal na schůze vlády docházet s tím, že je nemocen. Neochota splnit vládní usnesení vedla nakonec 20. února 1948 k demisi ministrů z Československé strany národně socialistické, Československé strany lidové a Demokratické strany Slovenska. 

Omyl jménem Masaryk

Gottwald využil toho, že z šestadvacetičlenné vlády podalo demisi jen 12 ministrů, tedy necelá polovina, a požadoval, aby na jejich místa nastoupili noví činitelé. Neměli to však být ministři jmenovaní vedením stran, které měli ve vládě zastupovat, nýbrž lidé podle jeho vlastního výběru. A to se nakonec také stalo. Novou vládu, kterou prezident Beneš jmenoval 25. února, tvořili vlastně jen komunisté nebo jim zavázaní a ke spolupráci ochotní lidé. 

Je zjevné, že ministři demokratických stran udělali velkou politickou chybu, když se rozhodli z vlády odejít, aniž si dopředu zajistili, že demisi podá většina ministrů. Počítali s tím, že se k nim připojí alespoň někteří zástupci sociální demokracie a především ministr zahraničí Jan Masaryk. Syna prvního prezidenta republiky a blízkého spolupracovníka Edvarda Beneše veřejnost pokládala za jakýsi symbol demokracie a svobody. Masaryk však opakovaně prohlásil, že ve vládě Klementa Gottwalda zůstane. Udělal i několik politických kroků, jimiž vládu „obrozené Národní fronty“, jak komunisté svůj převratový kabinet nazývali, podpořil. Na sjezdu rolnických komisí v Praze 28. a 29. února 1948, který komunistický ministr Ďuriš označil za sjezd vítězů, stál Masaryk na čestné tribuně hned vedle Gottwalda. 

Nemalá část veřejnosti dospěla k závěru, že když je členem nového kabinetu právě oblíbený „Honza“ Masaryk, není třeba se o osud demokracie obávat. S jeho autoritou a pomocí počítali komunisté rovněž 10. března 1948, kdy mělo Národní shromáždění schvalovat programové prohlášení nové vlády. KSČ potřebovala podporu každého poslance a Masaryk je měl pomoci přesvědčit. Už k tomu nedošlo, protože právě v tento den byl v ranních hodinách nalezen mrtev na nádvoří Černínského paláce.

Podcenění násilí

Komunisté tvrdili, že se k moci dostali zákonnou cestou s využitím legálních prostředků. Pravý opak je pravdou, vždyť demokratické praxi odporoval už samotný Gottwaldův plán na doplnění vlády. Gottwald a jeho nejbližší se připravovali na převzetí moci už od roku 1945. Nepočítali pouze s tím, že by vhodný okamžik přišel před parlamentními volbami plánovanými na květen 1948. Když dostali příležitost dřív, rozhodli se ji využít. 

Již 20. února vyhlásil ministr vnitra Nosek pohotovost vybraných složek SNB a od jedné hodiny ráno 21. února byly v pohotovosti všechny policejní složky. Vyčleněné jednotky obsadily důležitá místa v Praze a hlídaly budovy úřadů, rozhlas, telefonní ústředny a pošty. Další ozbrojené policejní jednotky se stahovaly do blízkosti Prahy a Bratislavy. Ministři, kteří podali demisi, se ocitli pod dohledem a začalo zatýkání nekomunistických funkcionářů.

Vlastním vykonavatelem státního převratu se staly takzvané akční výbory Národní fronty, orgány násilí, jejichž existence neměla oporu v žádném právním předpisu. Nikdo je nejmenoval ani neschvaloval, vznikaly živelně a legálním orgánům bránily v řádné činnosti. Za úkol si vytkly „očistu“ národních výborů a dalších institucí od „reakce“. Tragické bylo, že jejich členy se nestávali jen komunisté a levicově orientovaní sociální demokraté, nýbrž i členové demokratických stran a nestraníci. Během měsíce ovládly akční výbory život v závodech a podnicích, ve školách, bankách a úřadech, ale i ve spolcích, a dokonce i nekomunistických politických stranách. 

Vedení KSČ se navíc rozhodlo vybudovat vlastní ozbrojené jednotky, Lidové milice. Jejich zrod odporoval jedné z hlavních zásad demokratického státu, podle níž patří monopol na vytváření ozbrojených sborů pouze jemu. Snad největší chybou demokratických politiků bylo přesvědčení, že se boj s komunisty povede parlamentní cestou.

Zvnějšku, nebo zevnitř?

Část veřejnosti dnes zastává názor, že únorový převrat byl neodvratným důsledkem mezinárodní situace. Je sice pravda, že sovětská politická místa vývoj v Československu bedlivě sledovala, ovšem o nějakém bezprostředním zasahování Kremlu do událostí v Praze důkazy nemáme. Do Československa sice přiletěl náměstek ministra zahraničních věcí SSSR Valerian Zorin, ale z dobových svědectví víme, že vedení KSČ z jeho návštěvy nadšeno nebylo. Co bylo skutečně cílem jeho cesty, by mohly pomoci odhalit ruské archivy, ale k potřebným dokumentům se ještě žádný z československých historiků nedostal. 

Z přístupných materiálů je však zřejmé, že Kreml nebyl s průběhem státního převratu v Československu příliš nadšen. K dispozici máme například hodnocení, které pro Moskvu zpracoval pověřený tajemník Všeslovanského výboru I. Medveděv. Ten nabyl z rozhovorů s některými vedoucími funkcionáři KSČ dojem, že propadli pocitu sebeuspokojení, že zjevně přeceňují výsledky politických změn v Československu a vyjadřují názor, že KSČ jakoby nyní nejen dohnala, ale i předehnala kde koho. Množství kritických zmínek a ostrých hodnocení postupu KSČ v době, kdy byli její vůdci přesvědčeni o své úspěšnosti, obsahuje i mnoho dalších sovětských interních materiálů. 

Selhání demokracie

Tragický stín na vývoj v této pohnuté době vrhá skutečnost, že všechny protizákonné kroky podnikali komunisté s podporou velké části československé společnosti. Stoupenci KSČ od  počátku převzali politickou iniciativu a zaplňovali ulice a náměstí masovými demonstracemi. Byli to oni, kdo ovládl sjezd závodních rad 22. února, oni zorganizovali 24. února na podporu Gottwaldovy vlády generální stávku. Stala se nejmasovější formou a nejvyšším stupněm politického tlaku komunistů a zúčastnilo se jí – ať už z přesvědčení nebo ze strachu – přes dva a půl milionu zaměstnanců. 

Co vedlo tak velkou část národa k podpoře strany, jež chtěla nastolit diktaturu? Alespoň některé důvody jsou jasné. Společnost frustrovaly dva bolestivé prožitky: hospodářská krize třicátých let, mnichovská zrada a kapitulace před hitlerovským Německem. Většina Čechů hledala změnu a právě lákavé sliby byly hlavním důvodem, proč se KSČ stala nejsilnější stranou Národní fronty, proč v roce 1946 zvítězila ve volbách a proč se v únoru 1948 dočkala tak masové podpory. 

TIP: Strastiplná cesta na Západ: Kam prchali Češi po únoru 1948 a co je čekalo?

Neznamená to, že by v Československu neexistovali lidé, kteří v politice KSČ rozpoznali zárodky skryté totality. Bylo jich ale málo, nebyli organizovaní a měli špatné vedení. A samozřejmě tu byla početná část populace, která se o věci veřejné nezajímala. Jen díky tomu, že ignorovala porušování zákonů komunisty, že lhostejně sledovala řádění akčních výborů a že si nedokázala uvědomit nebezpečí, které hrozilo i jí, mohla KSČ převzít moc tak hladce. 

Demokratické instituce v Československu v únoru 1948 naprosto selhaly. Selhaly nekomunistické politické strany a masové organizace, trapně selhal prezident republiky a další politické osobnosti, k nimž demokratická veřejnost vzhlížela jako ke svým ikonám. Jmenování vlády „obrozené“ Národní fronty 25. února 1948 neznamenalo konec demokracie v naší republice. Ta v té době byla již mrtvá.  

Píše se rok 1607. Osadníci z Evropy si jej zaznamenávají do svých biblí jako čas, kdy začalo osídlování nádherné úrodné krajiny příštího severoamerického státu Virginie. Angličané pronikají na území obývané indiánskými kmeny, jimž vládne náčelník Powhatan. Mezi domorodci a bílými vetřelci v té době panuje opatrné příměří. Evropané sem ostatně nepřijeli bojovat, připluli s nadějí na lepší život. A indiáni bílé muže za nebezpečí nepovažují. Alespoň prozatím. Obě strany o sobě navzájem nevědí mnoho, ale Angličané velmi rychle zjistí, že Powhatan je mocný, uctívaný vládce. V souladu se světem, který znají, ho nazvou králem. Jeho dcera tedy musí být princeznou.

V náruči krásného kapitána

Powhatan měl s mnoha ženami spoustu dětí. Možná ani sám nevěděl, kolik. Není tedy vůbec jisté, zda byla Matoaka, známá jako Pocahontas, jeho „nejkrásnější a nejoblíbenější dcerou“. Není známo ani to, kdy se narodila. V osudném roce 1607 mohla mít podle různých zdrojů deset, dvanáct, nebo čtrnáct let. Proč osudném? V tom roce spatřila vůbec poprvé bílé osadníky, kteří se vyloďovali u břehů příští anglické kolonie Jamestown v zátoce Chesapeake. Poprvé letmo nahlédla do pro ni neznámého a tajemného světa, který ji zaujal, později pohltil, proslavil a nakonec zahubil.

Příběh, který se stal předmětem mnoha literárních i filmových zpracování, je vlastně jednoduchý. Z ne zcela jasných příčin pobýval u indiánů v roce založení kolonie anglický kapitán John Smith. Ten později popsal událost, v níž má legenda o Pocahontas podle všeho kořeny. Muži náčelníka Powhatana se prý chystali pohledného Angličana zabít. Tehdy se k němu vrhla sotva odrostlá Pocahontas a položila mu hlavu na prsa. To zvláštní gesto zachránilo Smithovi život. A také mu – alespoň v oblíbené romantické verzi příběhu – zlomilo srdce. Mladý kapitán kouzlu indiánské princezny doslova propadl a Pocahontas jeho lásku opětovala. Brzy nato ale utrpěl zranění při výbuchu munice. Musel odplout do Evropy, aby se z následků vyléčil. 

Podlý obdivovatel

Když ho Pocahontas hledala, řekli jí, že zemřel. Podle legendy byla tato smyšlenka dílem podlé intriky muže jménem John Rolfe. Mladý kolonista, který nedávno ovdověl, se do Pocahontas zamiloval a chtěl ji získat. Věděl však, že přes bariéru její lásky k Smithovi by nepronikl. Proto jí namluvil, že je kapitán mrtev.

Indián­ka se nakonec za Rolfa provdala a odcestovala s ním do Evropy. Tam ovšem potkala Smithe. Její srdce ten nápor překvapení, radosti a zároveň smutku z promarněné lásky nevydrželo. Zemřela jen několik dnů poté, co se s kapitánem znovu setkala… Ale jak to bylo doopravdy?

Všichni musíme zemřít

Jisté je, že Pocahontas skutečně žila. A také že zemřela náhle ve velmi mladém věku. V té době se už jmenovala Rebecca Rolfová. Nechala se pokřtít a svému manželovi Johnu Rolfovi povila syna. Přesný den její smrti neznáme, ale dochoval se záznam o jejím pohřbu v anglickém městečku Gravesend z 21. března roku 1617. A také její poslední slova. „Všichni musíme zemřít. Hlavně, že dítě žije,“ zašeptala prý krátce před smrtí. Její hrob se ale nedochoval. Pravděpodobně zmizel při pozdější rekonstrukci kostela a hřbitova. 

Jak se ale indiánská dívka ocitla v Anglii, kde podle všeho zemřela na tuberkulózu nebo neštovice? A jak to bylo s její romantickou láskou k Johnu Smithovi, s nímž se v Anglii skutečně setkala? Romantickou? Možná spíše vybájenou, nebo dokonce vylhanou a smyšlenou. Smith si totiž možná celé drama jednoduše vymyslel. Proč? Snad proto, aby upoutal pozornost královského dvora, na němž se vlivní lidé o příjezd Pocahontas do Anglie zajímali.

Nazvala ho otcem

Pochybnosti se postupem času objevily hned z několika důvodů. Kapitán totiž o indiánské popravě, která mu v roce 1607 hrozila, vůbec nikomu neřekl. Dokonce sepsal zprávu, podle níž s ním a jeho společníky jednali jako s váženými hosty. Nic o zajetí a překvapivé záchraně ve spisu nebylo. To poprvé popsal až o deset let později. Tedy v době, kdy se vědělo, že do Anglie míří vůbec první kolonista, který se oženil s indiánkou. 

Jisté je, že Smith vyhledal Pocahontas v roce 1617 na jednom z veřejných shromáždění, na nichž vystupovala i s několika dalšími muži z Powhatanova kmene. Její anglická mise byla totiž součástí jakéhosi propagačního turné, které mělo přilákat do Jamestownu nové investory. 

Podle dochovaných svědectví si Pocahontas při setkání se Smithem zakryla oči a odvrátila se. Pak spolu přece jen hovořili. Lidé kolem si prý s překvapením povšimli, že Pocahontas nazývá Smithe otcem. A měli dojem, že mladá žena má z důstojníka strach. Což byl další důvod ke zpochybnění Smithovy romantické historky. Kapitán vše později vysvětloval tak, že jej indiánka oslovovala stejně, jako on před lety oslovoval náčelníka Powhatana. 

Zůstanu u Angličanů

Označení za proradného intrikána si nezaslouží ani John Rolfe. Tento bohabojný, pracovitý muž se s Pocahontas setkal pravděpodobně v roce 1613. Dcera indiánského náčelníka se tehdy ocitla v zajetí kolonistů v osadě Henricus. Vzali ji jako rukojmí a nabídli ji Powhatanovi k výměně za několik bílých mužů, které indiáni zadržovali. A také za zbraně a nástroje, které Powhatanovi lidé kolonistům ukradli. 

Pocahontas však nebyla v pravém slova smyslu vězněna. Díky své vstřícnosti, kultivovanosti a zájmu o dění v kolonii si rychle získala přízeň tamních „dobrých“ rodin. Začala se učit anglicky, později se nechala pokřtít a přijala jméno Rebecca. Powhatan se k vyjednávání o jejím propuštění příliš neměl. A traduje se, že prý Pocahontas návrat ke svým lidem dokonce sama odmítla. Když si jí prý otec necení víc než několika starých pušek a mečů, zůstane raději u Angličanů.

Rolfe byl v době setkání s Pocahontas osmadvacetiletý vdovec. Úspěšně se věnoval šlechtění nových odrůd tabáku. Do krásné indiánky se zcela jistě zamiloval. Dochoval se jeho dopis guvernérovi, v němž žádá o povolení ke sňatku s ní. A zdůrazňuje v něm, že není motivován jen tělesnou touhou, ale i láskou a vírou v potřebu spasení duše ženy, která vyrostla mezi pohany. O tom, co cítila Pocahontas k Rolfovi, nevíme bohužel nic. Svatba proběhla 5. dubna roku 1614, v lednu následujícího roku se jim narodil syn Thomas. 

Audience u krále i biskupa

Do Anglie odcestovali manželé i s dítětem v roce 1616. Doprovázelo je několik dalších indiánů a celá výprava vyvolala v Anglii mimořádný zájem. Přestože byl tehdy Britům příběh Pocahontas prezentován jako příklad úspěšného „zcivilizování“ někdejší divošky, získala Rebecca Rolfová velmi rychle slávu, oblibu a pozornost. Lidé ji vnímali jako indiánskou princeznu a ona je okouzlovala svou krásou a vznešeným chováním. K audienci ji přijal král i londýnský biskup.

Záměrem turné bylo připoutat pozornost k teprve se rodícím koloniím a zbavit zájemce o cesty do Nového světa strachu z domorodců. I díky mimořádnému kouzlu osobnosti dcery indiánského náčelníka byl cíl mise beze zbytku splněn. Zrodila se legenda o Pocahontas, která povzbudila zájem o kolonizaci Ameriky. Jejím důsledkem však byla i poměrně rychlá zkáza Powhatanova lidu, jehož území bílí kolonisté během několika příštích let zabrali a obsadili. 

TIP: V rukách divochů: Mary Rowlandsonová strávila tři měsíce v indiánském zajetí

Nevíme, proč vlastně Pocahontas tak rychle a náhle zemřela. Stalo se to krátce před plánovaným návratem. Manželé se už dokonce nalodili, ale museli opět vystoupit na pevninu. V Gravesendu pak mladá žena, vyčerpaná pravděpodobně některou z „evropských“ nemocí, vydechla naposledy. 

Ještě nedávno se Kazachstánci z legrace ptali: „Může si Nursultan Nazarbajev v hlavním městě Nur-Sultanu na Nazarbajevově univerzitě, která stojí na Nazarbajevově třídě, udělit Nazarbajevovo vyznamenání podložené Nazarbajevovou chryzantémou?“ Vtipkovali samozřejmě doma a potichu, protože ani podobně nevinné žerty na účet hlavy státu rozhodně nebyly v Kazachstánu úplně bezpečné. 

Otcové diktátoři

Nicméně všechno, co v oné větě zaznělo, se ještě loni mohlo stát. Nursultan Nazarbajev, první prezident a architekt nezávislého Kazachstánu, byl všudypřítomný. Pojmenovávaly se po něm ulice, nemocnice, muzea a vlastně každá státní instituce. Ve svém velikášství pochopitelně nezůstával sám – sousední státy si v kultu silných vůdců libovaly neméně. Dlouholetá hlava Ázerbájdžánu Hejdar Alijev má v zemi na padesát muzeí, která se dopodrobna zabývají každým aspektem jeho života. Co na tom, že byste ani v největším z nich nenašli jediný prezidentův osobní předmět? Není divu, že tam neproudí zrovna davy návštěvníků, ale nezájem občanů se alespoň vyvažuje povinnými školními výlety.

Ještě excentričtěji působí bývalý turkmenský prezident Saparmurat Nijazov, který si sám udělil titul „Turkmenbaši“, tedy „otec všech Turkmenů“. Coby spravedlivý rodič dohlížel na své „děti“ a velmi moudře jim zakázal poslouchat rádio v autě, veřejně pouštět hudbu, chovat psy, mužům nosit dlouhé vlasy a vousy a také navštěvovat balet i operu. Navíc oficiálně přejmenoval měsíc duben na „gurbansolta“ podle své matky a zrušil turkmenský výraz pro chléb, aby ho nahradil... opět gurbansoltou. Věznění a mučení politických odpůrců bylo přitom ve zmíněných zemích na denním pořádku.

Všude stejná tvář

Nazarbajevovy výstřednosti se tak nacházely v dobré společnosti. Ačkoliv z postu prezidenta odstoupil už v roce 2019, podržel si kontrolu nad celou zemí nejen silou vlastní autority, ale také přidělováním klíčových úřadů příbuzným a přátelům. Aby jeho nástupce Kasym-Žomart Tokajev svého dobrodince „v důchodu“ potěšil, nechal téhož roku přejmenovat hlavní město Astanu na Nur-Sultan. Podobné hrátky s názvy mají však v Kazachstánu dlouhou tradici: Metropole v minulosti nesla pojmenování Akmolinsk, Celinograd či Akmola (viz Panenská půda, bílý hrob). 

Velebení někdejší hlavy státu nicméně dosáhlo vrcholu právě v posledních třech letech a jeho portréty pokryly v hlavním městě prakticky každý roh. Jak poznamenal jistý turista pro britský deník The Guardian: „Když jsem přijel, nevěděl jsem, kdo Nazarbajev je. Po čtrnácti dnech strávených v Kazachstánu už nechci jeho tvář nikdy vidět.“ 

Nové staré jméno

Zlom nastal letos v lednu. Lidé, frustrovaní nízkou životní úrovní a ohromnou mírou korupce vládnoucích elit, vyšli do ulic a při násilných protestech strhli řadu Nazarbajevových soch. S potlačením pouličních bouří přitom pomáhala i ruská armáda. Rozkolísanou situaci využil právě Tokajev a provedl dokonalý palácový převrat. Muž, všemi vnímaný coby nevýrazný úředník, který má pouze na chvilku ohřívat židli Nazarbajevově dceři Darize, se ukázal jako jestřáb. Odstavil od moci staré oblíbence a začal bořit nejen ustálené mocenské vazby, ale především Nazarbajevův kult. 

TIP: Za používání novin místo toaletního papíru hrozí v Turkmenistánu tvrdé tresty

Nicméně jednou z prvních obětí čistky se stalo pojmenování Nur-Sultanu, který se tak 16. září opět vrátil k názvu Astana. Nyní čas ukáže, zda cedule na ulicích vydrží, nebo se za několik let opět dočkáme „nového“ kazašského hlavního města. Přinejmenším by se Kasym-Žomart vyslovovalo lépe než Nur-Sultan. 

Sestupuji dolů lesem, když v tom za strání zahlédnu hnědý hřbet. V prvním okamžiku mě napadne, že jde o kance, který ryje v zemi. Jenže srst je mnohem delší, takže si v další vteřině uvědomím, že vůbec nejde o divočáka, ale o zvíře, za kterým na Slovensko už dlouhá léta jezdím. Divoký medvěd hnědý (Ursus arctos) konečně stojí asi deset metrů přede mnou… 

Lezci, běžci i plavci

Ačkoli druhové tělo tohoto medvěda zní „hnědý“, ne vždy musí mít medvědí srst výhradně hnědé zbarvení. Odstíny hnědé někdy přecházejí až po černou. Mladší jedinci mají zpravidla světlejší barvu a mláďata do stáří jednoho roku můžou mít po stranách krku charakteristické bílé skvrny. 

Medvěd hnědý je největší šelmou žijící také na našem území. Existují záznamy o medvědech zastřelených na Slovensku, kteří vážili 345 až 400 kg. Obvykle ale evropští medvědi nedosahují takovýchto tělesných rozměrů. Ze všech šelem má medvěd největší mozek v porovnání k tělu. Je proto logické, že jde o velmi inteligentního tvora. 

Zavalité tělo se štíhlejší hrudní částí má charakteristický vystupující kohoutek, krátký ocas je skrytý v dlouhé srsti. Medvědí tlapy jsou vybaveny dlouhými zahnutými drápy, které na předních nohách mohou být až 6 centimetrů dlouhé. Díky nim dokážou huňáči šplhat po stromech, což jim jde zejména v mladém věku. Při chůzi došlapují na celé chodidlo a i když vypadají nemotorně a zavalitě, v běhu vyvinou rychlost až kolem 50 km/h. Navíc umí také plavat.

Nebezpečí ze tří příčin

Mé setkání s medvědem naštěstí nemělo nijak dramatický průběh. Zvíře se zarazilo a chvilku mě pozorovalo. Pak se huňáč stočil a šel dál svou cestou. Musím přiznat, že ze všech zvířat, která jsem kdy fotil, je medvěd tím, z nějž jsem měl vždy největší respekt. Čím víc tuto mohutnou šelmu poznávám a setkávám se s ní, tím víc se ujišťuji, že můj strach z ní byl přehnaný. Přesto je potřeba být při náhodných i plánovaných setkáních se šelmou obezřetný. 

I když ve většině případů medvěd při zpozorování člověka uteče, výjimečně může zaútočit. Důvodem agresivního chování jsou tři příčiny – obranný útok, útoky zvířete se změněným chováním a nakonec predační útok. V prvním a nejčastějším případě se medvěd cítí ohrožený, na jiném místě popisuji, jak se takové situaci vyhnout (viz Když potkáte medvěda). Ve druhém případě jde o jedince, kteří si navykli na lidi – ať tím, že chodí k lidským sídlům a požírají nezabezpečené odpadky či přikrmováním ze strany lidí. Šelma tak ztratí přirozenou plachost k lidem, což může mít vážné důsledky. Velké nebezpečí hrozí od poraněných zvířat nebo od samice s mláďaty, která vaši přítomnost vyhodnotí jako hrozbu pro medvíďata. 

Třetí kategorií je predační útok, při němž medvěd považuje člověka za svou kořist. Takové chování je ale velmi vzácné a v našich krajích není zaznamenán jediný případ. Na Slovensku nebyl známý smrtelný útok medvěda na člověka až do roku 2021, kdy u obce Liptovská Lúžna usmrtil medvěd sedmapadesátiletého muže. Medvěd je velice plaché zvíře a pokud napadne člověka, je to v drtivé většině případu chyba člověka-vetřelce, jenž se v oblasti výskytu této šelmy choval nepatřičně. 

Zákonitosti zimního spánku

Medvědi sice patří do řádu masožravců (Carnivora), ale v závislosti na prostředí jsou i všežravci. Zatímco medvědi lední (Ursus maritimus) se živí pouze masem, čím více postupujeme od polárních oblastí k jihu, tím více medvědi hnědí požírají převážně rostlinnou stravu. Její rozmanitost se liší i podle ročního období. Výzkum z Tater a Malé Fatry, provedený mezi lety 2001 a 2003, ukázal, že rostlinná potrava tvořila 91 % celkového objemu trusu. 

Na jaře a začátkem léta převládala potrava bylinná, během léta si medvědi dopřávali zrající ovoce – borůvky, brusinky, ostružiny, jeřabiny atd. Živočišná potrava představovala zbývajících 9 %, a to hlavně koncem zimy, kdy medvědi vyhledávají uhynulé kopytníky či zvířata stržená vlkem. Největší podíl však pocházel z hmyzí složky! Během aktivní doby musí medvědi nabrat dostatek tukových zásob, aby přečkali zimní hibernaci. Během této doby ztrácejí velkou část své hmotnosti.

Načasování hibernace je pravděpodobně závislé na více faktorech – množství dostupné potravy, aktuálních teplotách, výšce sněhové pokrývky, fyzické kondici jedince, jeho pohlaví, věku a reprodukčním stavu. Gravidní samice zalézají do brlohu jako první (v Tatrách už od poloviny října) a samci jako poslední. Hlavním účelem hibernace je redukovat množství vydané energie v době, kdy je nedostatek potravy. Spotřeba kyslíku hibernujících medvědů klesne téměř o polovinu, srdeční tep takřka o 75 % a tělesná teplota o 4 až 5 stupňů. Skutečnost, že teplota těla zůstává celkem vysoká, je výhodná při vyrušení. Medvěd se díky tomu může relativně lehce probudit a bránit se nebo uniknout. 

Pod matčinou tlapou

Vrchol medvědí říje připadá na květen až červen. Samec v té době kvůli páření následuje medvědici až tři týdny. O samici se může ucházet i více samců, přičemž slabší většinou ustoupí. Pokud jsou síly vyrovnány, může dojít i k souboji. Výzkumníci zaznamenali i vícepočetné otcovství v jednom vrhu, z čehož vyplývá, že samice se během jedné říje může pářit i s více samci. 

První 3 až 5 měsíců zůstává medvědice s mláďaty v brlohu a využívá tukové zásoby pro vlastní potřebu i na tvorbu mléka. To může obsahovat až 20 % tuku (lidské mléko má cca 4 %), takže za dobu krmení může matka ztratit až 40 % své váhy. Zato medvíďata přibývají a když na jaře opouštějí brloh, mohou vážit už 4 až 5 kilogramů. Mléko konzumují ještě dalších 8 měsíců, ale po 5 až 6 měsících si přilepšují i pevnou stravou. 

Medvědice je ve výchově i obraně mláďat velice důkladná. Učí je, hraje si s nimi, v případě potřeby i trestá pohlavkem nebo naopak svá urputně mláďata chrání. Všeobecně platí, že potomky nechá svému osudu v jednom až ve dvou letech. Jsou ale zdokumentované případy, kdy matka mláďata vodila i tři a půl roku. Většinou záleží na velikosti a početnosti mláďat ve vrhu. Přes veškerou starostlivost matky je úmrtnost medvíďat v prvním roce života vysoká a činí 30 až 40 %.

Medvědi se vrací do Evropy

Historické důkazy potvrzují, že medvěd hnědý je naším původním živočišným druhem. Žije na našem území už od poslední doby ledové, kdy se sem dostal migračními vlnami z Balkánu. Po ústupu ledovců se rozšířil po celé Evropě (s výjimkou některých ostrovů). Rozsáhle rozšíření medvěda hnědého poukazuje na jeho přizpůsobivost. Tam, kde není rušen člověkem, obývá nejen lesy, ale i step a tundru. 

TIP: Návrat chlupáčů: Přemnožili se nám v Evropě medvědi?

Tlak ze strany lidí ovšem medvědy v Evropě dostal až na samý okraj přežití. Udává se, že kolem roku 1850 byli vyhubení takřka ve všech zemích Evropy. Na Šumavě byl poslední medvěd zastřelen roku 1865, na Moravě 1893. Na Slovensku podle odhadu žilo před první světovou válkou 120 medvědů. Jejich lov však neustal, a tak počet dále klesal. Proto se v roce 1932 přistoupilo k ochraně této šlemy a došlo k následnému růstu populace. V této době došlo k rozdělení západokarpatské a východokarpatské populace. Po druhé světové válce údajně žilo na území Slovenska okolo 50 až 80 kusů. Nyní by se mělo na Slovensku vyskytovat okolo 1 200 medvědů.

Velitel rakousko-uherských jednotek na srbské frontě Oskar Potiorek nedbal vyčerpání svých jednotek, nedostatku potravin i munice a na listopad 1914 naplánoval další ofenzivu. Hodlal překročit řeku Kolubaru a obsadit dopravní uzel ve Valjevu, čímž by nepříteli ztížil zásobování armády. Dne 16. listopadu vyrazilo vpřed na 450 000 habsburských vojáků, kteří překonali řeku a postupovali k železnici směřující do Bělehradu.

Podzimní deště brzy vystřídal sníh a Potiorek už považoval srbskou armádu za poraženou. Proto lehkovážně oslabil střed svých sil a pokusil se oslabenými sbory obchvátit obě srbská křídla. Ofenziva vyvrcholila 2. prosince obsazením Bělehradu, ale od té doby začal útok váznout.

Generálův pád

Srbští polní maršálové Radomir Putnik a Živojin Mišić si dobře uvědomovali své slabiny a skoro dvojnásobnou přesilu nepřítele. Proto trpělivě vyčkávali a v příhodnou chvíli nechali své jednotky zaútočit na nic netušící rakousko-uherské kolony, které se přesouvaly k plánovanému místu střetu. Další bitva následovala za dva dny a jednotky balkánského království prorazily několikanásobně silnější rakouskou obranu. Odhodlaní Srbové posílení výzbrojí a zásobami od dohodových spojenců podnikli protiútok směrem na Valjevo. Ústup c. a k. pluků se proměnil v hromadný útěk, jenž 7. prosince vedl ke stažení za Kolubaru, ale nakonec se zastavil až za řekami Drinou a Sávou. Srbové ukořistili dokonce část nepřátelské dělostřelecké výzbroje a trénu, přičemž svůj triumf vyšperkovali 15. prosince, když dobyli zpět Bělehrad.

TIP: Nejhorší velitelé první světové války

Výsledek bitvy u Kolubary byl tragický především pro Rakousko-Uhersko, které při ní ztratilo kolem 224 000 vojáků (28 000 bylo zabito, 120 000 zraněno a 76 000 zajato). Přišlo také při kvapném ústupu o nemalé množství vojenského materiálu. Ztráty v srbské armádě byly podstatně menší – ztratili asi 133 000 vojáků (22 000 bylo zabito, 92 000 zraněno a 19 000 zajato). Velitel rakousko-uherské armády Oskar Potiorek byl ve věku 62 let zbaven velení a pensiován.

Rypoši lysí (Heterocephalus glaber) jsou opravdu unikátní stvoření, i když málokdo by je asi popsal jako krásná zvířátka. Tito nazí a slepí hlodavci žijící ve východních oblastech Afriky se dožívají neuvěřitelně dlouhého věku – až kolem 30 let. V mnoha ohledech jim můžeme závidět – prakticky netrpí rakovinou, jsou odolní vůči bolesti, téměř nestárnou a prospívají v prostředí s nízkým obsahem kyslíku.

„Rypoši lysí jsou ta nejdivnější zvířata jaké znám,“ potvrzuje specialista reprodukčního výzkumu Miguel Brieño-Enríquez z Pittsburské univerzity v Pensylvánii. „Pro mě je ze všech jejich podivností nejzajímavější, že nikdy nepřestanou mít potomky. Nedochází u nich k poklesu plodnosti s věkem.“

Reprodukční perpetuum

Brieño-Enríquez a jeho kolegové se rozhodli prozkoumat, jaký trik při rozmnožování rypoši využívají. Porovnávali reprodukční soustavu rypošů v různých fázích vývoje jedinci s reprodukčními orgány u myší, které sice rovněž patří mezi hlodavce, ale jejich rozmnožování je v řadě ohledů podobnější lidem než rypošům. Výsledky svého výzkumu badatelé publikovali ve vědeckém časopisu Nature Communications.

Myši se dožívají zhruba čtyř let. Přibližně po 9 měsících u nich dochází k poklesu plodnosti, podobně jako u lidí a většiny dalších savců. Zhruba stejně velcí rypoši lysí ale žijí mnohem déle a plodnost u nich prakticky neklesá. Badatelé zjistili, že u rypošů došlo k pozoruhodnému prodloužení oogeneze, což je proces tvorby vajíček ve vaječnících samic příslušného druhu.

Prodloužená rypoší plodnost

U lidských žen probíhá oogeneze během zárodečného vývoje, od konce 2. měsíce do 5. měsíce těhotenství, tedy ještě před narozením ženy. Tímto způsobem vzniknou asi dva miliony zárodečných vaječných buněk a od té doby už jejich počet stále klesá. V pubertě jich zbývá pár set tisíc a poté klesají až do menopauzy. U rypošů ale oogeneze probíhá ve vaječnících po narození dotyčné samice a nová vajíčka vznikají i u desetiletých samic rypošů.

Podle Neda Place, profesora Cornellovy univerzity a hlavního autora studie, jde o mimořádně důležité zjištění, které zpochybňuje 70 let staré dogma, podle kterého jsou samice savců obdařeny konečným počtem vajíček před porodem nebo krátce po něm.

Pokud bychom dokázali zjistit jaké mechanismy stojí za prodlouženou oogenezí u rypošů, mohli bychom podle vědců takové poznatky využít při vývoji léků, určených pro lidské pacienty. „I když lidé dnes žijí déle než v minulosti, menopauza přichází stále ve stejném věku. Doufáme, že to, co jsme se naučili od rypošů, dokážeme v budoucnu využít k ochraně funkce vaječníků a prodloužení doby lidské plodnosti,“ shrnuje zjištění nové studie profesor Brieño-Enríquez.

Pokud plány lidstva na kolonizaci Měsíce vyjdou, z astronautů a kosmonautů se dříve nebo později nutně stanou farmáři. Bez vlastního zdroje potravin není dlouhodobá přítomnost lidí mimo Zemi možná – a jinak než pěstováním to zatím neumíme. Nový projekt Evropské vesmírné agentury (ESA) s názvem Discovery se proto pokouší zpracovat měsíční půdu, aby se z ní dalo získat hnojivo pro pěstování rostlin.

Hydroponické farmaření

Dobrou zprávou podle vědců je, že v měsíční hornině se nachází dostatek základních minerálů potřebných k tomu, aby úroda rostla. S výjimkou jednoho, a sice toho nejdůležitějšího – dusíku. Dokazují to analýzy měsíčních vzorků, které v minulosti dopravily na Zemi robotické i lidské mise. Naopak špatnou zprávou je, že měsíční regolit se v přítomnosti vody zhutňuje, což způsobuje problémy při klíčení a růstu kořenů rostlin.

Řešením je podle evropských vědců hydroponie – tedy pěstování rostlin bez půdy, kdy rostliny získávají živiny z vody. Ani měsíční půda ale nezůstává v úvahách vědců ladem – mezinárodní tým vedený norskými specialisty navrhuje využití regolitu jako zdroje živin použitelných v hydroponickém zemědělství.

„Tato práce je nezbytná pro budoucí dlouhodobý průzkum Měsíce,“ vysvětluje Malgorzata Holynska z ESA. „Abychom mohli být na Měsíci dlouhodobě a udržitelně, musíme využívat tamních zdrojů a získat tak přístup k živinám, jež se nacházejí v měsíčním regolitu – aby nám pomohly s pěstováním rostlin.“ Dosavadní výsledky jsou mírně optimistické, vědcům se již podařilo vypěstovat fazole s využitím simulovaného měsíčního regolitu jako zdroje živin.

Nejspíš už se nikdy nedozvíme, kdy k tomu došlo. Nevíme, zda byl den, či noc, léto, nebo zima, dokonce ani neznáme rok či století. Bezpečně však víme, že to, co se odehrálo před 14,8 milionu let na území dnešního Bavorska, zdaleka přesahuje naši nejdivočejší fantazii. 

Místo apokalypsy

Vše se událo velmi rychle. Z meziplanetárního prostoru se k Zemi rychlostí přes 70 000 km/h přiřítila asi kilometrová planetka a zabořila se několik stovek metrů pod povrch. Obrovská energie dopadajícího asteroidu se ve zlomku sekundy proměnila v energii gigantické exploze. 

Místo nárazu čelilo teplotě okolo 2 500 °C a 3,5tisíckrát většímu tlaku, než panuje na dně Mariánského příkopu. Už v první sekundě po dopadu se většina planetky roztavila či zcela vypařila. Nadzvuková rázová vlna prostupující podložím rozdrtila obrovské objemy hornin v lokalitě střetu a tlak rozpínajících se žhavých par zmíněnou drť rozmetal do širokého okolí. V místě vznikl přechodový kráter hluboký 4,5 km a necelou minutu po dopadu se začaly jeho nestabilní strmé svahy hroutit. Podobně jako při nárazu kapky na hladinu se pak v jeho centru zvedla vyvýšenina a zase se zbortila.

Uvnitř zeleného prstence

Pozůstatek kosmické katastrofy představuje kráter Ries o průměru zhruba 25 km v jižním Německu. Velkou část jeho okrajových valů už sice zahladila eroze, přesto lze dnes z jeho nitra spatřit téměř souvislý prstenec zalesněných kopců, zvedajících se asi 150 m nad okolní terén. Ani dno kráteru již nedává tušit o razanci události, jež se zde před miliony let odehrála. Záhy po impaktu jej totiž zalila voda a časem ho vyplnily jezerní sedimenty. Dnes oblast pokrývá mozaika tisíců políček.

Radarový obraz impaktního kráteru Ries v Německu, který úzce souvisí se vznikem našich krásných vltavínů. (zdroj: Wikimedia Commons, Batholith, CC0)

Působivé pohledy na neobvyklou scenérii se nabízejí zejména z některých skalních bloků, vymrštěných během impaktu a spadlých zpět do kráteru. Patří mezi ně i hradní skála Wallerstein, na níž se vedle pivovaru nachází také oblíbená vyhlídková plošina. Zvláštní ráz krajiny odhalí i průjezd krátkým sevřeným údolím, které prorazila říčka Wörnitz v jihovýchodní části kráteru. 

Mladší bratr

Zajímavé je, že asi 40 km jihozápadně od Riesu se nachází další impaktní útvar. Jmenuje se Steinheim, měří 3,8 km v průměru, je 200 metrů hluboký a zahrnuje zhruba 50 metrů vysoký středový vrchol. Kráter se zformoval po dopadu zřejmě kamenného meteoritu o průměru asi 80 metrů, nedlouho poté do něj prosákla spodní voda a poměrně rychle vytvořila jezero. V něm se vyvinula unikátní fauna a její zkameněliny Steinheim proslavily jako významnou paleontologickou lokalitu. Jelikož je podstatně menší než Ries, lze jej snáz obsáhnout jedním pohledem. Když se dnes postavíte do místa, kde ke katastrofě došlo, a uvědomíte si, co se zde před miliony let odehrálo, zmocní se vás zvláštní a možná i dost nepříjemný pocit. 

Dokud vědci neznali přesné stáří Steinheimu, převládal celkem pochopitelný názor, že oba krátery vznikly ve stejné době. Nabízel se dopad dvojplanetky či asteroidu, jenž se při přiblížení k Zemi rozpadl vlivem slapových sil na dva fragmenty. Studie z roku 2020 však naznačuje, že je Steinheim až o 500 tisíc let mladší než Ries. Zmíněné útvary tak nejspíš tvoří pozůstatek dvou samostatných impaktů. 

Podivné horniny

Uvnitř Riesu se kromě polí a několika vesnic rozkládá i malebné město Nördlingen, které díky neporušenému věnci středověkých hradeb rozhodně stojí za návštěvu. Obzvlášť zajímavou atrakci pak představuje 90metrová kostelní věž zvaná Daniel, vystavěná ze suevitu neboli promísené drti hornin z podloží kráteru. 

Laik na ní nejspíš neuvidí nic zvláštního, ale geologovo srdce zaplesá. V suevitech z kráteru Ries, jež posloužily coby stavební materiál například i pro Německé muzeum v Mnichově, se totiž podařilo objevit také šokově přeměněné křemeny. A právě jejich přítomnost prozradila impaktní původ Riesu, dříve považovaného za dílo vulkanických procesů. Šokově přeměněné křemeny vznikají jen za extrémních teplot a tlaků, jaké nastávají při srážkách s planetkami či při testech jaderných bomb. Se suevity se proto setkáme pouze na několika místech planety, zejména v kanadském kráteru Sudbury, v sibiřském Popigai nebo i v proslulém Chicxulubu. 

Stavební kameny v Nördlingenu obsahují rovněž miliony drobounkých diamantů, jež se zformovaly za obrovských tlaků při nárazu planetky do podložních hornin obsahujících grafit. V oblasti jich takto vzniklo odhadem až 72 000 tun, velikostí ovšem nepřekračují 0,3 mm, tudíž nemají žádnou ekonomickou hodnotu. Jsou zajímavé jen z vědeckého hlediska a rozeznáte je teprve pod mikroskopem. 

Ohnivý déšť

Ries nepředstavuje jedinou stopu, kterou dopad planetky před 14,8 milionu let na zemském povrchu zanechal. Účinky impaktu se šířily doslova celou střední Evropou. Kdybychom tehdy stáli například v místech dnešní Prahy, tedy 300 km od katastrofy, pocítili bychom minutu po střetu tak silný otřes půdy, že bychom nebyli schopni chůze. Po uplynutí 4,5 minuty by se na nás snesla suť vyvržená z kráteru a teprve po 15 minutách od střetu by k nám dorazila mohutná rána, jež by dokázala vyrazit skla v oknech a poškodit nám sluch.

TIP: Mohla se česká kotlina zformovat následkem dopadu návštěvníka z kosmu?

Mezi průvodní jevy impaktů na Zemi patří, že se na čele dopadajícího tělesa silně ohřívají a stlačují plyny atmosféry, které pak natavují horniny v místě střetu. V případě šikmého dopadu je tavenina vymetena ve směru letu tělesa do dalekého okolí. Planetka, jež vytvořila Ries, zřejmě přiletěla pod malým úhlem od západu, takže byly roztavené kusy stlačených hornin následně vymrštěny směrem k východu a při průchodu atmosférou až do vzdálenosti několika stovek kilometrů zesklovatěly. S trochou štěstí můžete jejich kousky ještě dnes najít v jižních Čechách, případně až na jihozápadě Moravy. Ano, jde o proslulé nazelenalé vltavíny, které tak tvoří pozůstatek jedné z největších kosmických katastrof, jaké se kdy na území Evropy odehrály.

Při následném průzkumu se ukázalo, že se jedná o hromadný hrob přibližně šedesáti jedinců, kteří byli do jámy vhozeni ve vysokém stadiu rozkladu, patrně několik měsíců po smrti. Hrob neobsahoval žádné kosti dětí a pouze tři lebky žen. Drtivá většina mrtvých byli muži ve věku mezi 20 a 40 roky, kteří vykazovali pro danou dobu nadprůměrný vzrůst i vyvinutou svalovou hmotu. Většina kosterních ostatků nesla stopy po sečných, bodných a řezných ranách. To vše ukazovalo na skutečnost, že v masovém hrobě skončilo přibližně šedesát bojovníků, zabitých během jediného konfliktu.

Odpovídající datace

Údaje, které poskytlo datování s pomocí nalezených šperků, keramiky a analýzy radioaktivního izotopu uhlíku 14C, umožňují nález zařadit do 10. století. K upřesnění datace pak napomohl další nález, tentokrát šlo o pohřebiště dvou set osob, převážně žen a jednašedesáti dětí. Jednalo se o pohřby řádné, bez známek násilí, avšak velmi neobvyklé. Pohřby jsou velmi chudé a svým charakterem odpovídají spíš pohřbům ve venkovských komunitách. Vysoké procento zemřelých pak bylo do hrobu uloženo v neobvyklých polohách, které jsou spojovány s obavou z „nemrtvých“ či těch, kteří by mohli škodit po smrti. Vše napovídá tomu, že se jedná o pohřebiště lidí na okraji společnosti 10. století. Důležité pro nás je, že první hroby tu vznikaly během 1. poloviny 10. století.

A jak nález pohřebiště souvisí s masovým hrobem bojovníků? Na velmi chudém pohřebišti na Budči byly objeveny ženy a děti. Ačkoliv nemůžeme přesně datovat hrob válečníků, celá situace de facto spadá do doby vlády knížete Václava, případně nástupu knížete Boleslava v 1. polovině 10. století. Zvážíme-li dohromady všechny souvislosti, pak se nám pohřebiště zcela logicky vyjeví jako poslední místo odpočinku pozůstalých po masakru budečských mužů, které kdosi naházel do společného hrobu několik měsíců po zlomové události. Přičemž zjištěné datace nabízí právě převrat roku 935 a následnou likvidaci přívrženců zavražděného knížete.

Běda poraženým

Vyvstává před námi možná jedna z nejbrutálnějších epizod českých raně středověkých dějin. Budeč, někdejší sídlo kněžny Ludmily, kde byl vychován kníže Václav, patřila nepochybně k baštám Václavových přívrženců. Po jeho odstranění bylo pochopitelně nezbytné zlikvidovat jeho přívržence, kteří mohli být v budoucnu příčinou problémů. Proto musela být Budeč dobyta a veškerý odpor zlomen. Muže, možná část Václavovy družiny, pobili a případné přeživší prodali do otroctví. Pozůstalé ženy a děti se ocitly na okraji společnosti. Celá jedna generace obyvatel Budče tak vymřela v důsledku převratu a samotné hradiště zcela ztratilo svůj význam.

TIP: Dětství knížete Václava: Čemu se učil a ke komu měl blízko?

Po dobytí Budče, avšak se značným časovým odstupem, svolil nový pán země k pohřbu padlých. V těsné blízkosti bojiště byli tedy mrtví bojovníci naházeni do společného hrobu a zahrabáni. Archeologické výzkumy také dokládají, že později, kolem poloviny 10. století, došlo k novému opevnění Budče.