Začněme nejprve samotným názvem Zlatá ulička, kolem jehož původu vyvstává mnoho otazníků. Populární vysvětlení, že vznikl podle alchymistů Rudolfa II., kteří se zde pokoušeli vyrobit zlato, je zcela mylný. Alchymisté sice na Hradě sídlili, ale jinde, například ve Vikárce, kde archeologické výzkumy dokonce odhalily pozůstatky nádob z jejich vybavení. V minulosti zachycený název Zlatnická ulička svádí k domněnce, že zde svoje řemeslo vykonávali zlatníci, avšak zdá se málo pravděpodobné, že by představitelé takto prestižního řemesla sídlili zrovna v jednom z nejubožejších a nejchudších koutů tehdejšího města Hradčany.

Další z teorií se pokouší hledat původ názvu ve zlatem vyšívaných kabátcích hradních střelců, prvních obyvatel uličky, jiná zase v barvě močůvky, o niž zrovna na tomto zanedbaném místě zřejmě nebyla nouze. A konečně proč by nemohlo skutečně jít o vyjádření vtipu a nadhledu tehdejších lidí, jak je známe z pojmenování některých ulic na Starém Městě, kdy se těm nejšpinavějším a nejužším komunikacím ironicky dávala honosná označení jako Zlatá nebo Stříbrná?

Nevyužitý prostor mezi hradbami

Prapočátky Zlaté uličky můžeme hledat na konci 15. století. Tehdy, vzhledem k proměně stylu válčení zapříčiněné zejména rozmachem palných zbraní, bylo potřeba posílit opevnění Pražského hradu, které v té době stále zajišťovala zejména jednoduchá románská hradba z opuky. Tato fortifikace byla nedostačující především na severní straně Hradu. Přestože byla zdánlivě chráněna údolím potoka Brusnice (dnešní Jelení příkop), na jeho druhém břehu se rozprostírala rozlehlá planina, z níž mohl případný útočník panovnickou rezidenci pohodlně ostřelovat. Nutnost přestavby zastaralého hradu v moderní, reprezentativní a bezpečné královské sídlo byla zjevná. 

Úkolu se po roce 1483, kdy na Hrad z Králova dvora na Starém Městě pražském přesídlil Vladislav II. Jagellonský (1471–1516), ujal architekt Benedikt Rejt. Před původním románským opevněním vybudoval novou vysokou hradbu s několika věžemi. Mezi oběma liniemi vznikl průchozí prostor zvaný Severní parkán. Nová hradba byla ve východní části, mezi Bílou věží a Daliborkou i z vnitřní strany zesílena řadou do oblouku zaklenutých pilířů, které nesly krytou střeleckou chodbu. V ní Rejt uplatnil významnou technickou novinku – bubnovou střílnu. Byla poměrně široká, zaslepoval ji však svislý otočný dřevěný buben s vertikální štěrbinou, která obránci umožňovala palebně pokrýt poměrně rozsáhlý prostor při zachování jeho vlastní bezpečnosti. Kromě Pražského hradu tento typ střílen Rejt použil také na Švihově.

Po katastrofálním požáru Hradu roku 1541 byly oblouky v hradbě ještě zesíleny přizděním, čímž dosáhly hloubky přesahující dva metry. Takové prostory přímo vybízely k praktickému využití a je pravděpodobné, že již v této době sloužily jako různé kůlny, chlívky a podobně.

Skromné příbytky

Reskriptem z 16. září 1597 povolil císař Rudolf II. „střelcům při branách Pražského hradu“, kteří plnili podobnou funkci jako dnešní hradní stráž, aby zmíněné oblouky zazdili a takto vzniklé prostory užívali ve službě jako příbytky. Protože veškeré stavební úpravy prováděli „červení střelci“ (označení vzniklo podle charakteristické barvy jejich stejnokroje) na vlastní náklady, cítili se oprávněni s nimi také po libosti nakládat, pronajímat je nebo prodávat. Tak se skromné komůrky brzy staly domovem různých lidí mimo okruh hradní posádky, převážně z řad nejchudšího hradního služebnictva. Zlatá ulička začala žít vlastním životem, do kterého však náležely i různé, dnes bychom řekli patologické jevy.

Již roku 1612 si abatyše Žofie Albínka z Helfenburku z přilehlého svatojiřského kláštera stěžovala: „Někteří domečky bez dovolení do výše až po samá okna kláštera stavěli, v nich pak komíny a díry, jimiž dejm vychází a do pokojů abatyše i konventu se hrne. Nad to na několika místech se tam jídla strojí, piva i vína šenkuje a tou příčinou mnozí neřádové, křikové a jiní nezpůsobové se dějí. Proto bude moci abatyše dát domečky takové lidmi z jiných práv prošacovati, vykoupiti a zbořiti, aby z takových jídel strojení a šenkův provozování sešlo.“

Hradní správa nelibě nesla, že mnozí obyvatelé svévolně proráželi do zdiva okna a světlíky, nebo dokonce zevnitř odsekávali hmotu hradby, zamezit tomu však nedokázala. Ve snaze alespoň trochu zvětšit užitnou plochu svých obydlí přistavovali obyvatelé směrem do uličky nová průčelí, čímž jejich příbytky získaly vzhled skutečných, byť miniaturních domečků. Dělo se tak bez plánu a živelně, čemuž místo vděčí za svůj tolik oceňovaný romantický vzhled. 

Naproti příbytkům při románské hradbě a stěně Starého purkrabství vznikaly různé kůlny, kotce a přístavky, které ještě zužovaly už tak značně stísněnou uličku. Ta ve svém nejužším místě měla sotva metr, slovy Jana Nerudy byla „sotvaže na půl druhého kroku široká“.

Dům č. p. 13 na východním konci si zachoval nejpůvodnější vzhled, neboť nebyl později zvětšen přizděným průčelím, a jeho štít je tedy tvořen vlastní hmotou rejtovské hradby. Dodnes je na jeho fasádě také patrná rýha naznačující původní oblouk hradby, což umožňuje učinit si určitou představu o starém vzhledu Severního parkánu. Dům č. p. 20 se svým hrázděným patrem pak ukazuje, jak asi mohla ulička vypadat v počátcích své existence, neboť ostatní domky, jejichž majitelé přece jen chtěli udržet prst na tepu doby, procházely časem určitou modernizací a odhazovaly architektonická řešení, která se časem stávala překonanými.

Jedinečný genius loci

Původní autentický ráz uličky zachytil Jan Neruda ve své stati Zlatá ulička na Hradčanech z roku 1860. Z jeho popisu si lze utvořit představu o životě ve zdejších zdech ještě předtím, než došlo k výrazným proměnám místa. Dispozice jednotlivých domků byla vesměs podobná: zvenčí se vcházelo do malé předsíňky, často opatřené ohništěm s dýmníkem, takže fungovala i jako kuchyně. Poklop v podlaze vedl někde do sklípku, jinde jen do prosté díry vykotlané v terénu, která sloužila pro úschovu nejzákladnějších potravin. Strop předsíně pak tvořily sklopné dveře, kterými bylo možné se po žebříku či skládacích schůdcích dostat do patra tvořeného stropem obývací místnosti a zaklenutím oblouku původní hradby. Byl to prostor extrémně stísněný, v němž se člověk mohl sotva posadit, ale nepohrdl jím leckterý noclehář, vděčný za místo, kde měl za malý peníz zajištěnou střechu nad hlavou pro přespání. A konečně z předsíně se ještě vcházelo do hlavní a jediné světnice, jejíž výměra činila jen něco okolo 15 m². Osvětlovalo ji jediné okno, ze kterého ti šťastnější měli výhled do Jeleního příkopu, méně šťastní pak jen do stromu. 

Pro vodu se chodilo k jedné z hradních kašen, byť později byly vodovodní roury zavedeny i do uličky, takže tu stála pumpa. Sociální zařízení tvořil jeden oficiální záchod společný pro všechny obyvatele uličky, umístěný při č. p. 13. Další se nacházel v Bílé věži a pak tu byly ještě výlevky vedoucí z jednotlivých nemovitostí přímo na stěnu hradby směrem do Jeleního příkopu. 

Uvedeným způsobem viděl Zlatou uličku nejen Jan Neruda, ale i hygienická komise, která v roce 1864 nařídila některé zásahy. Zejména došlo k odstranění všech přístavků a kůlen podél jižní strany uličky, čímž se komunikace rozšířila a provzdušnila. V té době lze také pozorovat rostoucí popularitu turismu, která měla za následek, že místo objevovalo stále více výletníků kochajících se jeho pitoreskními půvaby. Obyvatelé pak rychle zjistili, že tito návštěvníci jsou ochotni vždy dát nějaký ten krejcar za možnost nahlédnout do jejich skrovných obydlí a podívat se z jejich okna do (veřejnosti jinak nepřístupného) Jeleního příkopu. Přišli tím na vítaný (a navíc bezpracný) zdroj nedělního přivýdělku.

Ikonické domky bez lidí

Se závěrem druhé světové války se tradiční život Zlaté uličky a jejích obyvatel začal chýlit ke konci, neboť hradní správa měla s tímto koutem jiné plány než jej nechat žít svou každodenností. Měl se stát součástí návštěvnického prohlídkového okruhu. Je pravdou, že v této době už na místě skutečně žilo jen naprosté minimum starousedlíků, většina se dávno přestěhovala do pohodlnějších sídel. Domky si však ponechávali jako pěknou kuriozitu a tradiční zdroj přivýdělku. Kancelář prezidenta republiky je od nich nakonec postupně vykoupila a roku 1953 se ze Zlaté uličky odstěhoval její poslední stálý obyvatel. Následovala přestavba vedená hradním architektem Pavlem Janákem, jejímž cílem bylo předvést často silně zidealizovanou, skoro až fantaskní podobu tohoto místa.

TIP: Mýty našich dějin: Pověst o prokletém Faustově domě v Praze

Úprava se netýkala jen málo podstatných detailů zjemňujících drsný a syrový ráz někdejšího života. V jednom domku například vznikla expozice alchymistické dílny, přestože (jak již bylo řečeno) alchymisté neměli s tímto místem nic společného. Na druhou stranu barevné řešení fasád jednotlivých domků, realizované podle návrhu Jiřího Trnky roku 1955, pravděpodobně navazuje na skutečnou historickou tradici, neboť pestré nátěry obydlí zmiňují i popisy z 19. století. Zlatá ulička tak definitivně získala vzhled, který tolik uchvacuje tisíce návštěvníků i v současnosti.  

V dnešní době se amatérští hledači pokladů podílejí na řadě cenných archeologických objevů. Loni na podzim se usmálo štěstí na mladou dívku, která na kukuřičném poli v Dánsku narazila na dva vikingské poklady. Oba depoty od sebe dělilo jen zhruba 50 metrů a dohromady je tvoří téměř stříbrných 300 mincí a kusy stříbrných šperků, které se v té době používaly jako platidlo.

Experti z místního Historického muzea severního Jutska považují za nejcennější část pokladu dvě stříbrné a bohatě zdobené kuličky s kousky struktury rovněž ze stříbra. Obě kuličky podle všeho byly součástí jediného velkého a velmi propracovaného stříbrného artefaktu, který byl rozdělen na malé části.

Stříbro nájezdníků

Badatelé jsou přesvědčeni, že v případě předmětu se stříbrnými kuličkami jde o natolik velký a kvalitní výrobek, že nejspíše patřil biskupovi nebo králi. Vikingové takovou věc zřejmě uloupili při některém z jejich nájezdů na okolní země, nejspíš od příslušníka elity v tehdejším Irsku.

Za nejcennější část pokladu považují experti stříbrné a bohatě zdobené artefakty. (foto: Nordjyske Museer, CC BY-SA 4.0)

Pro Vikingy, kteří toto stříbro získali, zřejmě nehrálo zvláštní roli umělecké zpracování předmětů či jejich estetická hodnota. Zajímala je především váha stříbra, které mohou ze svého lupu získat. Řada mincí v nalezeném pokladu není vikingského původu. Nejčastěji jde o mince německé a arabské.

TIP: V Dánsku objevili zlatý poklad náčelníka doby železné

Nalezené poklady jsou starší více než tisíc let. Archeologové jejich stáří odvozují podle dánských mincí, které jsou datované kolem let 970 až 980 našeho letopočtu. To odpovídá sklonku vlády dánského a později i norského krále Haralda I., zvaného Harald Modrozub, který je známý například tím, že v Dánsku během své vlády zavedl křesťanství. Právě přítomnost křesťanského kříže na Haraldových mincích umožnila poměrně přesné datování pokladu. Odborníkům při dataci pomohlo také to, že poklad byl nalezen v těsné blízkosti dávné dánské pevnosti Fyrkat, která byla používaná jen krátkou dobu kolem roku 980.

Mravenečníci čtyřprstí (Tamandua tetradactyla) se vyhýbají hmyzu, jenž je vybaven silnou chemickou obranou, jako jsou například kočující mravenci legionáři nebo mravenci krejčíci. Méně nebezpečné druhy loví mravenečníci tak, že silnými předními končetinami rozhrabou hmyzí hnízdo, do nějž vstrčí čenich a jazykem, který je dlouhý až 40 centimetrů, svou oběť lížou jako člověk zmrzlinu. 

Sháněním jídla a pohybem ve větvích stromů stráví mravenečníci mnoho hodin – výzkum proběhlý ve Venezuele naznačuje, že by mohlo jít až o dvě třetiny z aktivní části každého dne. Na zemi jsou tito tvorové poměrně neobratní a na rozdíl od svých příbuzných mravenečníků velkých (Myrmecophaga tridactyla) nejsou schopni běhu. Při pohybu po zemi totiž musejí našlapovat na vnější stranu chodidel, aby sami sebe neporanili některým z ostrých zahnutých drápů, které jim naopak vydatně pomáhají při lezení ve větvích a narušování hmyzích hnízd.

Z boje neutíká

Drápy jim pomáhají i v okamžiku, kdy jsou na zemi napadeni. Pomalí mravenečníci se v tu chvíli přitisknou zády ke kmeni stromu nebo kameni a nastaví ozbrojené a silné přední končetiny k obraně. Na útočníka také syčí a mohou rovněž uplatnit nepříjemně zapáchající „postřik“ z anální žlázy. 

Jde o převážně nočního živočicha, který je během dne aktivní jen zřídka. Za denního světla vyhledává úkryt v dutých kmenech nebo v opuštěných doupatech jiných zvířat. Potřebuje ovšem poměrně velký prostor, protože dorůstá délky od 50 do 90 cm, k tomu má ještě 40 až 60 cm dlouhý chápavý ocas. Nejtěžší jedinci váží i čtyři a půl kila. 

TIP: Medojed kapský: Malý vztekloun, který se nezalekne ani lva

V rámci areálu výskytu se projevuje velká barevná variabilita tohoto druhu – na jihu žijící mravenečníci mají velmi výrazné černé „vesty“ a zbytek těla je vybarven od velmi světlé až po tmavě hnědou. Zvířata ze severu Brazílie a z Venezuely jsou naproti tomu téměř celá světlá, hnědá nebo černá a „vesta“ na jejich těle je téměř neznatelná. 

Lidé se po více než půl století vracejí na Měsíc, tentokrát snad na delší dobu než minule. Důvodů je celá řada, od geopolitického hašteření až po průzkum lunárních surovin, které by pro nás mohly být zajímavé. Velmi zajímavý důvod mají astronomové, kteří chtějí využít unikátní podmínky Luny ke stavbě teleskopů, jejichž možnosti by dalece přesahovaly pozemské. Náklady by přitom měly být zvládnutelné.

Jak píše na portálu The Conversation britský planetolog Ian Crawford z Londýnské univerzity, v únoru letošní roku se odehrálo setkání britské Královské společnosti, kde na téma lunární astronomie vystoupila řada předních odborníků. Měsíc je velmi láká především kvůli mimořádně příznivému prostředí pro nízkofrekvenční radioastronomii.

Radiostronomie na Měsíci

Radioastronomové od samotného počátku výzkumu v tomto oboru trpí tím, že pozemská ionosféra účinně blokuje rádiové vlny, jejichž vlnová délka zhruba přesahuje 15 metrů a jsou tím pádem nízkofrekvenční. Na povrch Měsíce se ale tyto vlny dostanou bez potíží. Nejlepší podmínky pro pozorování nízkofrekvenčních rádiových vln se přitom nabízejí na odvrácené straně Měsíce.

Pro astronomy jde o poslední velkou oblast elektromagnetického spektra, kterou ještě důkladně neprozkoumali. Je to pro ně nepochybně stresující, protože zároveň tuší, že právě nízkofrekvenční rádiové vlny mohou nést informace o velmi raném vesmíru, které vědce pochopitelně velice zajímají.

V době před vznikem prvních galaxií se většina běžné hmoty ve vesmíru vyskytovala v podobě atomů neutrálního vodíku. Tento vodík absorbuje a vyzařuje elektromagnetické záření na vlnové délce 21 centimetrů. V případě záření neutrálního vodíku z velmi raného vesmíru, se ale kvůli rozpínání vesmíru vlnová délka tohoto záření značně prodloužila. V dnešní době jde o rádiové vlny, jejichž vlnová délka je větší než 10-15 metrů. Jediné víceméně dostupné místo, kde bychom toto záření mohli pozorovat, je tak právě odvrácená strana Měsíce.

Image

Čtěte také

Obří radioteleskop na odvrácené straně Měsíce? NASA se nevzdává

Právní ochranu poskytl Židům už král Václav I., většího významu však nabyla až Statuta Iudeorum Přemysla Otakara II., která z Židů učinila „servi camerae regiae“, tedy služebníky královské komory. Statuta Iudeorum pak potvrdil i Karel IV., který Židy na českém území chránil, i když v Říši s  pogromy problém neměl. Důvodem samozřejmě byla ekonomická zdatnost této komunity.

První krveprolití

Na počátku vlády Václava IV. získali Židé právo svou obec v Praze ohradit a uzavřít šesti branami. Ani to nepomohlo a tak o Velikonocích roku 1389 došlo k hroznému masakru, při kterém bylo židovské obyvatelstvo Starého Města téměř vyvražděno. Sankce Václava IV. však byly zřejmě natolik tvrdé, že až do husitských válek nemáme o pogromech v Čechách ani na Moravě žádné zprávy. K dalším krveprolitím v českých zemích došlo za husitských bouří, když si prchající křižáci vylévali zlost. Roku 1421 propukl pod vlivem dezinformací o spolupráci rakouských a bavorských Židů pogrom ve Valticích.

Další vlna útoků

Pro údajné spojenectví s husity byli roku 1425 vyhnáni z Jihlavy a poté i z Chebu a Českých Budějovic. Protože však byli nezbytným elementem v ekonomice měst, byl jim později umožněn návrat. 

TIP: V roce 1918 vypuklo v Holešově ostudné rabování a židovský pogrom

K další vlně násilností v katolických městech došlo v souvislosti s misií již zmíněného Jana Kapistrána v padesátých letech 15. století. Velký pogrom se odehrál v Praze roku 1448 u příležitosti příjezdu Jiřího z Poděbrad. Druhý velký pogrom proběhl v roce 1483, kdy „na Židy udeřili a všechno jim pobrali, množství veliké od stříbra, od zlata, od klenotův, od čub čistých a drahých; a znamenité škody vzali sou Židé, i páni a jiní, majíce tam věci zastavené“. 

Za středověkými pogromy stála závist i fanatická víra. Epocha následující, novověk, však byla pro Židy ještě mnohem obtížnější. Nemluvě o časech, které přišly poté...

S pouhými dvaceti hektary jde sice o nejmenší přírodní památku na seznamu UNESCO, ovšem samotná palma zvaná coco de mer neboli mořský kokos se za nevelkou rozhodně označit nedá. Na první pohled nenápadný strom drží hned devět botanických rekordů a drtivá většina z nich se týká právě velikosti: Plody o průměru až půl metru zrají i sedm let a dosahují hmotnosti mezi patnácti až třiceti kilogramy, přičemž nepotvrzené zprávy hovoří dokonce o pětačtyřiceti kilech. 

Charakteristický je však především tvar semen ukrytých uvnitř, díky němuž se stal seychelský ostrov Praslin vyhledávaným turistickým cílem – připomínají totiž lidské pozadí v životní velikosti. Místní jsou na zmíněný botanický poklad natolik hrdí, že se jeho symbolické znázornění ocitlo i na razítku, které letištní zaměstnanci otiskují návštěvníkům po příletu do cestovních pasů. 

Výhonek jako delikatesa

Kromě obrovité lodoicey roste v přírodní rezervaci Vallée de Mai ještě dalších pět endemických palem, mimo jiné Deckenia nobilis, přezdívaná milionářský salát. Z jejích výhonků se totiž připravuje zmíněný pokrm s luxusní omáčkou, ovšem samotný strom v důsledku uhyne. Všechny botanické druhy vyskytující se výhradně na Seychelách přitom ohrožuje úbytek přirozeného prostředí, a řadí se tudíž mezi chráněné. Za snižování jejich počtu mohou mimo jiné invazní rostliny jako kávovník, ananasovník či okrasné druhy jiných palem. 

TIP: Rezervace Sinharaja pamatuje doby 600 milionů let starého superkontinetu

Důvod, proč se právě na Seychelách koncentruje tolik endemických unikátů, je třeba hledat ve vzdálené prehistorii. Když se zhruba před sto miliony lety rozpadl superkontinent Gondwana, ocitlo se souostroví v izolaci uprostřed nově vzniklého Indického oceánu. Do jisté míry se tam tudíž uchovala původní fauna a flóra, zatímco na oddělené pevnině se evoluce ubírala odlišným směrem. Výjimečný ekosystém dnes tedy tvoří domov i pro mnohé endemity z řad živočichů, především ptáky: Jmenovitě jde například o papouška černého, který ve volné přírodě žije už jen v počtu několika set kusů. 

Od půdních červů háďátek obecných (Caenorhabditis elegans) nás dělí přinejmenším 500 milionů evoluce. Na první pohled jsme tak odlišní, jak si jen dokážeme představit. Zdání ale klame – vědci nedávno díky pozoruhodným experimentům zjistili, že háďátka intoxikované substancí podobnou účinné látce z marihuany, se vlastně chovají velmi podobně jako lidé. I háďátka totiž zažívají mimořádnou chuť k jídlu, přičemž cíleně vyhledávají jen ty nejlepší pochoutky, které mají aktuálně v dosahu.

„Háďátka jsou po užití kanabinoidů jako divá po jejich oblíbené stravě, zatímco méně oblíbené pokrmy nechávají stranou,“ vysvětluje Shawn Lockery z Oregonské univerzity, jehož výzkum nedávno zveřejnil vědecký časopis Current Biology.

Hladová háďátka na  tripu

Badatelé vystavili háďátka obecná kanabinoidu anandamidu. Ten vytváří lidské tělo a váže se na stejný kanabinoidní receptor jako THC, hlavní psychoaktivní látku konopí. Háďátka na rozdíl od lidských konzumentů nezaútočila na ledničku, ale pustila se do nejoblíbenějších kmenů bakterií.

V rozhovoru, který neurovědec Lockery poskytl portálu IFL Science, neskrývá z výsledků experimentu překvapení. Zároveň ale vyjádřuje i jistou míru potěšení ze zjištění, že vlastně nejsme tak rozdílní i vůči nepatrným živočichům. Vzhledem k dlouhé evoluční minulosti, po kterou se naše cesty ubíraly odděleně, je podle Lockeryho opravdu podivuhodné, že na nás kanabinoidy působí tak podobně.

Kanabinoidní receptory a s nimi spojená signalizace se vyskytují u většiny živočichů. Funkce těchto molekul i jejich působení se ale u jednotlivých skupin živočichů může podstatně lišit. U lidí se anandamid i THC váží na kanabinoidní receptor CB1, zatímco u háďátek anandamid působí prostřednictvím „háďátkového“ kanabinoidního receptoru NPR-19. Dřívější výzkum prokázal, že mimořádnou chuť k jídlu vyvolává stimulace kanabinoidních receptorů i u hlodavců.

TIP: Vědci mají jasno: Marihuana po práci neovlivňuje pracovní výkon příští den

Když badatelé použili geneticky upravená háďátka s „lidskými“ kanabinoidními receptory CB1, háďátka se chovala stejně jako předtím a znovu propadla veliké chuti na dobroty. Vše nasvědčuje tomu, že mechanismy ovládající potravní chování lidí a háďátek mají podobné základy. A podobností může být víc. Lockeryho tým do budoucna připravuje testy háďátek s dalšími psychoaktivními látkami, jakým je například psilocybin známý především z „magických houbiček.“

Podle nové studie uveřejněné minulý týden v magazínu The Astrophysical Journal, vycházející z dat vesmírných observatoří Chandra, Swift, NuSTAR a XMM-Newton, mohou být dopady explozí supernov mnohem zkázonosnější, než jsme si doposud mysleli. Zásadní hrozbou je podle vědců tlaková vlna, která se při explozi supernovy uvolní až do vzdálenosti 100 světelných let. Vlna nesoucí intenzivní rentgenové záření může na velkou vzdálenost dorazit měsíce i roky po explozi a ovlivňovat prostředí planet i dekády. Intenzivní expozice záření může podle vědců na planetách podobných Zemi znamenat i výrazné nebo i úplné zničení života.

Zkázonosnné supernovy

V případě Země by proud rentgenového záření mohl zničit podstatnou část ozónové vrstvy, která nás chrání před účinky ultrafialového záření Slunce. V důsledku změny ozónové vrstvy by v takovém případě mohlo dojít k zániku široké škály živých organismů – zejména pokud jde o mořské organismy, tvořící základy potravního řetězce.

Dlouhodobé působení rentgenového záření a jeho interakce s ultrafialovým zářením Slunce by podle vědců vedlo k vysoké produkci oxidu dusičitého a vytvoření zákalu v atmosféře Země. Následné poškození rostlin by znamenalo významné nebo i úplné „odzelenění“ planety.

TIP: Radioaktivní „popel“ supernov doputoval na Zemi na rázových vlnách

Přestože se naše planeta nachází v bezpečné vzdálenosti z pohledu potenciálně explodujících supernov, existují doklady, že v minulosti k relativně blízkým explozím došlo. Podle vědců došlo před dvěma až osmi miliony let k explozím supernov vzdálených 65 až 500 světelných let. V současnosti je nejbližší potenciální supernovou na obloze hvězda Betelgeuze v Orionu, kterou od nás dělí přibližně 600 světelných let. Řada exoplanet v Mléčné dráze ale takové štěstí nemá.

Dne 3. dubna 1678 byla v sobotínském kostele chycena žebračka Marina Schuchová z Vernířovic při krádeži svaté hostie, která měla být při čarovném zaříkávání dána krávě do žrádla, aby dávala více mléka. Bylo zjevné, že jde o zločin čarodějnictví.

Losinské a vízmberské panství (dnes Loučná nad Desnou) spravovala za své nezletilé synovce hraběnka Sybila Gallová, která pověřila hejtmana Adama Vinařského z Kříšova, aby našel odborníka na čarodějnické procesy. Vinařskému asi pomohl jeho tchán Karel Július Kotulínský z Kotulín, vrchní správ­ce biskupského panství Mírov, jehož přítelem byl Jindřich František Boblig z Edelstadtu, který v té době žil v Olomouci.

Boblig o sobě tvrdil, že má čtyřicetileté zkušenosti z čarodějnických procesů na Jesenicku. Vinařský si to osobně ověřil a zjevně byl spokojen. Dohodl s Bobligem podmínky a 30. srpna 1678 pro něj poslal do Olomouce vůz. V září byl se souhlasem pražského apelačního soudu ustaven inkviziční tribunál ve složení Boblig (ředitel), hejtman Vinařský, důchodní Kristián Meyer, purkra­bí František Václav Vraný, správce panských hamrů Jan Richter a lesmistr Krištof Zeidler.

Otázka kompetence

Jindřich František Boblig pocházel ze Zlatých Hor (nazývaných také Edelstadt), kde jeho předkové získali šlechtický titul s přídomkem „z Edelstadtu“. Protože bylo rodinnou tradicí studovat na univerzitě ve Vídni, soudí se, že i Jindřich studoval práva tam. Doktorát nezískal, a proto byl titulován jako kandidát práva. K výkonu advokátní a soudcovské praxe mu toto vzdělání stačilo.

Představa, že si Boblig mohl při čarodějnických procesech dělat, co chtěl, je naprosto nesmyslná. Činnost losinského inkvizičního soudu byla v kompetenci hraběnky Gallové a od roku 1686 plnoletého Jana Jáchyma ze Žerotína. Losinské vrchnostenské právo podléhalo v první instanci pražskému apelačnímu soudu, odkud přicházela naučení o vedení procesu, například seznam otázek, které byly kladeny při výsleších delikventů, možnost použití tortury a také rozsudky smrti. To vše Gallová potvrzovala.

Boblig a tučná kořist?

O Bobligovi se traduje, že toužil zejména po majetku, který po odsouzených propadl vrchnosti. Losinská vrchnost vyžadovala po příbuzných obětí, aby zaplatili náklady za proces, problémy však byly s jejich vymáháním. Bobliga to vůbec nemuselo zajímat, protože dostával smluvní plat. Některé majetky popravených se sice dostaly do rukou inkvizitorů, ale ti si je museli koupit, i když velmi výhodně. Případ, že by takto kořistil sám Boblig ale není znám.

Boblig měl v Losinách smluven plat 1 zlatý denně, který mu byl v druhé polovině osmdesátých let zvýšen na 1,5 zlatého. Procesní průtahy šly vesměs na vrub pražského apelačního soudu, který si často dával řádně na čas. Pokud by čarodějnické procesy závisely jen na Bobligovi, hranice by hořely daleko častěji. V tom mu však bránila i kapacita losinského vězení, která byla omezena na 6 až 8 lidí.

Podíl majitelů panství

Jaký byl podíl hraběnky Gallové na procesech? Tato vnučka popraveného vůdce českých stavů Jáchyma Ondřeje Šlika byla poprvé provdána do jezuitského prostředí Michnů z Vacínova. Zjevně nenáviděla losinské a vízmberské poddané, z nichž mnozí tajně vyznávali luteránskou víru a vyčítali jejímu bratrovi Přemyslu III. ze Žerotína, že přestoupil na katolictví.

Gallová se domnívala, že její bratr byl zavražděn a zejména byla přesvědčena, že srdce její švagrové Alžběty Juliány rozené z Oppersdorfu, bylo ukradeno a zneužito k čarodějnickým kejklům. Boblig jí slíbil, že to vyšetří, ale hlavnímu podezřelému se podařilo z losinského vězení uprchnout. Gallová nikdy žádného odsouzeného neomilostnila a neudělal to ani její synovec Jan Jáchym. Na losinském popravišti a ve vězení zemřelo 56 lidí, v Šumperku bylo dalších 25 obětí.

Kníže Karel Eusebius z Lichtenštejna, jemuž tehdy patřil Šumperk, věděl o čarodějnictví ve městě od září 1679. V listopadu 1679 byla zatčena Marie Sattlerová, ale proces proti ní byl poté pozastaven. Podle posudku olomouckého právníka Jana z Gaaru, podléhal Lichtenštejn v první instanci opavskému zemskému právu a v druhé přímo panovníkovi. K jeho cti slouží, že dlouho otálel se zahájením procesu a poté i s tím, aby vůči Sattlerové byla použita tortura. Nakonec se podvolil až císaři Leopoldu I., který mu 1. února 1681 sdělil, že proti Sattlerové, „obviněné z nejhroznějšího a výjimečného zločinu“, se má postupovat útrpným právem. V srpnu 1681 Lichtenštejn žádal Bobliga, aby se stal ředitelem šumperského inkvizičního tribunálu. Boblig po asi měsíčním váhání funkci přijal a vyjednal si denní plat 3 zlaté.

Osud manželů Peschkeových

Podobně zvláštní je případ Marie Peschkeové, manželky šumperského rychtáře, která byla zatčena v roce 1680. Peschkeová vydržela všechny stupně mučení a nejen, že neuronila slzu, ale ani nehlesla, jen se nenávistně dívala na tribunál. V záznamech z konfrontací se ale uvádí, že vypovídala proti některým lidem. Navíc byla popravena, což znamená, že se musela přiznat. Jediným možným vysvětlením je, že se obětovala pro svého manžela Heinricha – že jí Boblig za přiznání slíbil, že ho nechá na pokoji. Když totiž Peschkeovou zatýkali, měla doma asi půlročního synka Hyacinta a další nezletilé děti, o které se Heinrich musel starat.

TIP: Tečka za procesy: Kdo ukončil krvavé slezské hony na čarodějnice?

V červnu 1684 byl ale zatčen i Heinrich Peschke. Hyacint, kterému bylo v té době asi pět let, 14 dní na to zemřel. Peschke vydržel všechen psychický i fyzický nátlak – při natažení na žebřík byl dokonce pálen na boku svící. Propuštěn nebyl a živořil ve vězení. V roce 1692 naléhala dokonce pražská apelace, aby byl proces konečně uzavřen. Peschke přestál nové výslechy a další nátlak, mučen už být nemohl. Zemřel v žaláři „přirozenou“ smrtí v roce 1696, o dva roky dříve než Boblig, který tehdy ve věku 85 let mohl již těžko věc řídit a ovlivňovat. 

Pod pojmem „rostlina“ si mechy představí málokdo, neboť postrádají takřka všechny typické charakteristiky říše flóry: Nekvetou, a chybí jim dokonce i kořeny nebo žilní systém rozvádějící vodu či živiny. Podkladu se drží pomocí tzv. rhizoidů neboli pakořínků a namísto do výšky se rozšiřují plošně – s výjimkou australského druhu Dawsonia superba, který dorůstá až k 60 centimetrům. Navzdory uvedeným omezením se ovšem mechy dokázaly rozvinout do ohromující rozmanitosti. Bryologové, kteří je studují, již popsali přes 12 tisíc druhů. Na Zemi navíc zmíněné rostliny přežily 450 milionů let, a svým stářím tedy předčí veškeré „vyšší“ zelené protějšky. 

Stamiliony roků se jim dařilo prosperovat mimo jiné díky flexibilní rozmnožovací strategii. Spoléhají totiž nejen na výtrusy, ale dovedou se také „klonovat“: Stačí od většího celku oddělit menší a oba si porostou vlastním životem. Zdaleka nejvíc jim ovšem pomohla jejich odolnost. Během nepříznivých období mohou ztratit až 98 % vlhkosti a po vyschnutí se jejich životní funkce pozastaví. Jakmile se však závlaha obnoví, opět ožijí. V laboratoři se takto povedlo probudit vzorky staré čtyři dekády. Díky experimentům navíc víme, že některé druhy nezahubí ani bod varu, případně absolutní nula. 

Podle bryoložky Robin Kimmererové z New York State University mohly mechy právě díky zmíněné adaptaci prosperovat už v době, kdy na Zemi ještě neexistovala půda, z níž by se dala kořenovým systémem čerpat vláha. Zároveň jde o důvod, proč bychom se je mohli v budoucnosti pokusit pěstovat jako první rostliny při terraformaci Marsu.

Na poušti i v ledu 

I v dobách hojnosti si mechy vystačí s málem. K životu potřebují jen nepatrné množství slunečního svitu, a kupříkladu v jeskyních severní polokoule se tak vyskytuje dřípovičník zpeřený, přezdívaný „skřetovo zlato“ – jediný známý světélkující mech. Obecně s výjimkou oceánů nenajdeme na Zemi místo, které by mechům nevyhovovalo. Fotosyntéza v jejich stélkách probíhá v teplotním rozmezí od −15 °C až do 40 °C. Většina z nich sice preferuje vlhkost, ale najdou se i takové, jež prosperují pod přímým sluncem ve vyprahlé půdě. V Mohavské poušti například rostou mechy skryté pod poloprůsvitnými křemeny. 

Podobně nelehké podmínky k životu panují v nadmořských výškách zhruba přes dva tisíce metrů, kde kvůli sněhové pokrývce a nízkým teplotám nedokáže vegetace přežít. Výjimku tvoří právě mechy, které mohou v arktických regionech reprezentovat až 90 % veškeré biomasy, a navíc tam slouží jako jeden z mála zdrojů potravy pro některé živočichy. Největším „nezmarem“ se stal zřejmě rohozub nachový, zdárně prospívající v deštných pralesech stejně jako v nehostinné Antarktidě. Díky toleranci k poměrně vysoké míře znečištění životního prostředí se mu ovšem daří také podél dálnic i v blízkosti průmyslových oblastí. 

Mech proti válce 

Lidstvo se mechy naučilo zpracovávat podobně jako kterékoliv jiné druhy rostlin, přestože mají omezené spektrum využití. Protože jsou tuhé a obtížně stravitelné, nehodí se ke konzumaci. Severské národy je používaly jako vycpávku do bot, palčáků nebo polštářů a v minulosti mechy sloužily rovněž coby dětské plenky či ubrousky – a to díky své měkkosti, hebkému povrchu, a především savosti. Naprostým rekordmanem v dané kategorii je rašeliník, který pojme až 22krát víc vody, než sám váží. Jeho stélku totiž tvoří převážně mrtvé, a tedy prázdné buňky, jež se mohou tekutinou naplnit. V první světové válce přišla zmíněná vlastnost vhod i raněným vojákům (viz Zelené obvazy). 

„Mechy vyprávějí příběhy,“ líčí Kimmererová, která je s oblibou přirovnává ke korálovým útesům. V lese totiž také vytvářejí unikátní ekosystém, na němž závisejí stovky živočišných druhů, od želvušek až po mravence. Mechy se jako jedny z prvních uchytí na místě vyhaslých lesních požárů či vykácených plochách, a díky schopnosti vázat vlhkost pak rychle zajistí optimální podmínky pro další rostliny. Slouží dokonce jako pomyslná klimatizace: Zatímco v létě chladí zachycenou vláhou kořenový systém stromů, v zimě naopak zpomalují tání sněhu. Symbióza však může dojít ještě dál: Na Nové Guineji nosí někteří brouci z čeledi nosatcovitých malou mechovou zahrádku přímo na zádech. A zatímco rostlině slouží krovky jako optimální podklad, hmyz na oplátku získává zelené mimikry.

Časovaná bomba 

Protože mechy postrádají kořeny, jež ostatním rostlinám slouží ke vstřebávání vody a živin, získávají potřebné látky jednoduše ze vzduchu. Fungují proto jako poměrně spolehlivý indikátor stavu životního prostředí. Jinými slovy, čím zdravější mechový porost, tím kvalitnější je v dané lokalitě ovzduší. Uvedená schopnost má ovšem i odvrácenou stránku: Do mechů se totiž ukládá rovněž oxid uhličitý.

TIP: Pěstování rostlin i bez světla: Zachrání nás umělá fotosyntéza?

Rašeliniště sice globálně pokrývají jen 3 % pevnin, ale podle odhadů obsahují celou třetinu půdního uhlíku, jenž se v nich nashromáždil za uplynulé stamiliony let. Mechy, které CO2 absorbují, se při úhynu stávají součástí rašeliny a zadržují látku v sobě – což dělá ekologům vrásky na čele. Riziko vznícení velkých rašelinových polí je zcela reálné a občas k němu viditelně dochází při masivních požárech tajgy. Rašeliniště však mohou v podzemí doutnat ještě celé měsíce poté, co zmizí plameny z povrchu, a ohnisko je těžké detekovat. Podle odhadů kanadských vědců se z hořících rašelin uvolňuje celá čtvrtina emisí, jež při globálních požárech vzniknou. A pokud by došlo ke skutečně skokovému nárůstu podobných vznícení, jednalo by se o zásadní problém.