Helena Kottannerová sloužila na dvoře uherského a českého královského páru, Albrechta II. Habsburského a jeho ženy Alžběty Lucemburské, dcery císaře Zikmunda. Když Albrecht 27. října 1439 zemřel bez mužského následovníka, jeho země se propadly do politické krize.

Riskantní plán

Stavovská reprezentace v Čechách uznala práva Alžbětina dosud nenarozeného dítěte, ale magnáti v Uhrách takovou vstřícnost neprojevili. Místo toho chtěli ovdovělou královnu provdat za polského panovníka Vladislava III., což ovšem Alžběta odmítla s tím, že si raději vezme jakéhokoliv křesťanského venkovana než krále pohanů. A aby svému dítěti zajistila dědictví, vymyslela riskantní plán – ukrást uherské korunovační klenoty.

Zřejmě si však nebyla jistá, komu může věřit, proto se s uskutečněním odvážné myšlenky obrátila na svoji služebnou, jíž slíbila ještě mužského pomocníka. V únoru 1440 tak Helena a jistý maďarský šlechtic vycestovali na hrad Plintenburg, oficiálně aby královně vyzvedli šaty a přivezli jako společnost další těhotné dámy. Čistě „náhodou“ se ovšem v sídle nacházely také korunovační klenoty.

Noční lup 

Večer 20. února, když hrad usnul, se Helena a její pomocník vydali loupit: Od královny měla služebná všechny klíče a od kastelána si vyprosila několik svící s výmluvou, že se chce celou noc modlit. Pak se tiše proplížila kolem stráží, odemkla klenotnici a její pomocník rychle posbíral cennou kořist. Korunu poté ukryli do vyztuženého dutého polštáře, na němž původně spočívala (od těch dob má prý nakloněný horní křížek). 

TIP: Česká svatováclavská koruna: Symbol národní moci a identity

Následná cesta do Komárna, kde královna Alžběta čekala, se neobešla bez obtíží. Dunaj byl tehdy sice zamrzlý, ale na některých místech led pod průvodem popraskal a část zavazadel klesla ke dnu. Helena seděla celou dobu na polštáři s korunou a podle svých zápisků se také obávala, že se utopí. O nákladu, jejž vezla, nikdo z doprovodu nevěděl – a v případě neštěstí by se nejprve zachraňovaly urozené dámy a teprve potom služebné. Celý příběh měl ovšem šťastný konec: 22. února, v den, kdy Helena dorazila do Komárna, se Alžbětě narodil syn Ladislav Pohrobek. A o dvanáct týdnů později, v květnu 1440, byl korunován uherským králem – pomocí kradených klenotů. 

Při pohledu z letadla vypadá Turecko jako obrovská, hornatá a vyprahlá země. Majestátní Istanbul s průlivy Bospor a Dardanely, spojujícími Středozemní a Černé moře, brzy vystřídají nekonečná pohoří a planiny s četnými údolími. Poté se znovu objeví moře a u jeho břehů Antalie – jedno z nejrušnějších tureckých letovisek ležících na středomořské riviéře. Letadlo dosedá na přistávací dráhu jen pár kilometrů od centra města. Místní letiště tvoří dva mezinárodní terminály postavené v roce 1996, respektive 2005, zatímco ten třetí slouží pro vnitrostátní linky.

Prodloužené léto

V souvislosti s vypuknutím války na Ukrajině se Turecko stalo oblíbenou destinací ruských turistů. Režim prezidenta Recepa Tayyipa Erdoğana se totiž nepřipojil k uvaleným sankcím, a Rusové tak dál vytvářejí významnou část příjmů v tureckém turistickém ruchu. Ruština je slyšet v letištním hlášení, rusky se dá domluvit v obchodech i na tržištích a na silnicích či v pobřežních letoviscích uvidíte auta s ruskými espézetkami.

Zatímco v Evropě už na konci září nastupuje nefalšovaný podzim, na turecké riviéře šplhají teploty vzduchu i v říjnu ke třiceti stupňům a voda je stále vyhřátá zhruba na osmadvacet. Pobřeží tyrkysově zbarveného moře je proto v Antalijské provincii poseté mnoha rušnými i klidnějšími letovisky. Jedno z těch méně vytížených leží asi osmdesát kilometrů jihozápadně od Antalie a v jeho okolí se nachází mnoho zajímavých míst, která stojí za návštěvu. Obec Çıralı vyrostla na okraji národního parku Olympos, má přibližně pět set obyvatel a hned za ní se přímo z moře vypínají převážně vápencové hřebeny Beydağları, geograficky náležející k pohoří Taurus.

Obr z Lýkie

Nejprve se ovšem cestou na místo budete muset proplést novými předměstími rozpínající se Antalie, jejíž populace se jen za poslední desetiletí rozrostla několikanásobně, takže je dnes srovnatelná s Prahou. Dálnice směrem na západ do Kumlucy proťala pohoří několika tunely teprve nedávno a výhledy na trase stojí za to: Nalevo se táhne nekonečná hladina moře, napravo se pak vypíná majestátní hora Tahtalı Daği, nazývaná také Mount Olympos, která se svou nadmořskou výškou 2 366 metrů dominuje celému pohoří i samotnému historickému regionu Lýkie.

Na její vrchol můžete z vesnice Beycik vystoupat svižnější chůzí za čtyři hodiny, budete však muset překonat úctyhodných 1 300 výškových metrů. Od roku 2006 pak méně zdatné turisty vozí na bájnou horu také lanová dráha Olympos Teleferik, vybudovaná rakouskou společností Doppelmayr. Patří přitom mezi nejrychlejší lanovky světa: Trasu dlouhou přes čtyři a půl kilometru urazí jedna ze dvou kabin o kapacitě až osmdesát lidí přibližně za čtvrt hodiny.

Na pláž i za želvami

Za Ulupınarem opustí trasa dálnici D400 a několika serpentinami prudce klesne do rozlehlého údolí s tříkilometrovou písčitou pláží, kterou z obou stran svírají hřebeny hor. Çıralı Beach patří k nejkrásnějším v celém Turecku. Pobřeží lemují spíš malé penziony než velké hotely, jaké se nacházejí třeba v sousední Tekirově či Kemeru, a také proto působí letovisko stále malebně. Zdejší pláž si kromě turistů oblíbily rovněž mořské želvy a připlouvají naklást do jemného písku vejce, z nichž se koncem léta líhnou mláďata. Hnízda označují kovové klícky nebo kameny a místní ochranáři se snaží pro karety dělat maximum. Zmíněné živočichy najdete vyobrazené i na fasádě školy, na informačních tabulích či v obchodech se suvenýry.

Ten pravý zážitek s mořskými tvory si pak vychutnáte při výletu lodí do nedalekých zátok Porto Ceneviz, Akvaryum, Sazak nebo Çoban Limanı. Želvy tam totiž uvidíte přímo ve vodě a s trochou štěstí si s nimi i zaplavete. Hladina je v zálivech klidnější než na otevřeném moři a hraje všemi odstíny modré, od azurové přes tyrkysovou po zcela temnou.  

Plameny z pekel

Pokud vás koupání v moři a chytání slunečních paprsků na pláži omrzí, můžete se vypravit za dalšími unikáty. Patří mezi ně například Chiméry, pojmenované podle bájné antické nestvůry, jež chrlila plameny. Zprvu rovinatá široká cesta vedoucí z Çıralı se po dvou kilometrech začne strmě zvedat a po dalším kilometru a půl les náhle ustoupí, načež spatříte plameny šlehající přímo ze skal.

Na svahu sopečného útvaru Yanartaş šlehají ze skal početné plameny. (foto: Shutterstock)

Jedinečný přírodní úkaz má na svědomí metan, který ze skalnatého povrchu uniká za stálého hoření. Nejpůsobivější podívaná pak samozřejmě nastává se západem slunce a po setmění k modrožlutým plamenům také proudí nejvíc turistů, vybavených čelovkami a baterkami. Na parkovišti u trasy je potřeba uhradit symbolické vstupné ve výši jednoho eura, ale přestože jde o zcela unikátní atrakci, návštěvníky čeká u ohňů klid a prostor k rozjímání.

Další zajímavost můžete spatřit opět v Çıralı, při ústí říčky Göksu do moře. Nachází se tam vstup do soutěsky, v níž se rozkládají ruiny antického města Olympos. Celý areál je poměrně rozlehlý, a jeho prohlídka tak zabere několik hodin. Čekají na vás ovšem impozantní pozůstatky paláců, hrobek i říčního mostu.

Turecká pohostinnost

Co se týká ubytování, nabízí Çıralı bezpočet penzionů. Rodinnou atmosféru se snídaněmi a večeřemi ve stínu mohutných stromů si dopřejete například v podniku Uğur na konci vesnice. Vaří tam opravdu skvěle a formou švédských stolů servírují místní jídla i pokrmy, na něž jsme zvyklí z Evropy. V menu nechybějí ryby, saláty ani čerstvá šťáva z granátových jablek, výtečné jsou i tyčinky z listového těsta, různé omáčky, sýry a saláty.

TIP: Neznámé vody Bulharska: Potápěčská svoboda Černého moře

Tamní klidná atmosféra vás pohltí už po pár okamžicích. Přístřešky s matracemi svádějí k lenošení, z kuchyně se line vůně připravovaných pokrmů, nedaleko šumí moře a z přilehlé ulice se ozývá libozvučná turečtina i troubení řidičů. Život v Çıralı zkrátka pořád ještě plyne docela pomalu. 

„Silný člověk se pozná tak, že rozlomí tabulku čokolády na dva kusy a pak sní jen jeden,“ tvrdí americká spisovatelka Judith Viorstová.  S jejím názorem by mnozí „čokoholici“ jistě souhlasili – pro ospravedlnění své touhy po každodenním přídělu kakaového pokušení jsou schopni tvrdit ledacos, například že vlastně jedí zeleninu – vždyť kakao je přece rostlinný produkt. 

Jak je ale možné, že odolat chuti čokolády je o poznání obtížnější než u jiných sladkostí? Podle dosavadních studií je na vině právě její složení: nejde ani tak o cukr, ale spíš o jiné látky specifické pouze pro kakao, jejichž působení na lidský organismus lze přirovnat k drogám. Řeč je především o alkaloidech, a to konkrétně teobrominu (mimochodem, jeho název je odvozený od latinského označení kakaovníku, který v překladu znamená doslova „pokrm bohů“) a dále fenylethylaminu, hormonu ze skupiny amfetaminů.

V malých koncentracích pak kakaové boby obsahují rovněž anandamid – látku nacházející se i v marihuaně, známou jako molekula blaženosti. Všechny uvedené složky působí na mozková centra odměny, a závislost na čokoládě tak představuje reálný fenomén, ačkoliv vedlejší účinky kakaové neřesti jsou v drtivé většině případů méně škodlivé než následky zneužívání narkotik. Při zjevném pohledu na výčet možných pozitivních vlivů konzumace čokolády lze snadno získat dojem, že se jedná doslova o superpotravinu.

Kakaem proti infarktu

Chválu na kakaové boby pějí nejen cukráři, ale i serióznější zdroje, včetně výživových poradců či lékařů. Evropský úřad pro bezpečnost potravin (EFSA) vydal v roce 2012 příznivý posudek ohledně kladného vlivu na kardiovaskulární systém. Právě choroby srdce a cév bývají v souvislosti s čokoládou skloňovány nejčastěji: uvádí se, že pravidelná konzumace kvalitní hořké čokolády snižuje riziko infarktu a kornatění tepen. Jedna z četných studií na toto téma například zjistila, že každodenní konzumace pouhých 4,7 gramu už znamená o čtvrtinu nižší pravděpodobnost srdeční příhody a dvakrát menší riziko, že dotyčného postihne mrtvice.

Prokazuje se, že pravidelní konzumenti kakaa se mohou těšit ze zdravějších cév, neboť antioxidanty v něm obsažené (především tolik opěvované flavonoidy a polyfenoly) regulují ukládání tuku do cévních stěn. Důkazem mohou být například indiáni panamského kmene Guna, u nichž antropologové zaznamenali neobvykle nízkou úmrtnost na kardiovaskulární choroby a rakovinu. 

Jak se zdá, jedním z orgánů, který z pravidelného přísunu čokolády profituje nejvíc, je mozek: kakao totiž zlepšuje paměť a kognitivní schopnosti; navíc díky obsahu epikatechinů chrání neurony před poškozením v případě mozkové příhody. Právě v mozku je navíc třeba hledat klíč k tomu, proč v nás chuť čokolády vyvolává tak libé pocity: díky zmíněnému alkaloidu teobrominu (jehož chemická struktura je podobná kofeinu) má prokazatelně povzbuzující účinek.

Izolovaný teobromin se dokonce používá coby povzbuzující prostředek a například v prostředí dostihových závodů náleží mezi zakázaný doping. Esenciální aminokyselina tryptofan zase představuje základ pro tvorbu serotoninu, známého jako hormon štěstí. Jeho dostatečné množství v mozku patří k základním podmínkám pro pocit spokojenosti, zdravý spánek, chuť k jídlu či sexuální život. 

Po stopách senzace

Pokud jste však při čtení výše uvedených řádků dostali chuť zamířit do spíže, ještě zadržte. Ve stínu lákavě znějících titulků o zázračné pochoutce, která kromě vynikající chuti nabízí cosi jako instantní zdraví a ochranu před civilizačními nemocemi, totiž zůstávají další vědecké výzkumy, jimž už se z pochopitelných důvodů tolik prostoru na výsluní nedostává. Přitom pro rozlousknutí čokoládového oříšku je třeba znát obě strany mince.

Zarážející by mohlo být již jen množství studií, které se čokoládě nějakým způsobem věnují – přitom jiné potraviny stejnou pozornost ani zdaleka nedostávají. Správně provedený vědecký výzkum by měl být po všech stránkách nezávislý, jenže půjdeme-li po stopách jednotlivých studií, v mnoha případech zjistíme, že se na jejich financování v určité míře podílejí potravinářské firmy. Nejenže jejich výsledky pak ukazují kakao ve výrazně pozitivnějším světle, než by si zřejmě zasloužilo, ale především se příslušným zprávám dostane i nepřiměřeně vysoké mediální pozornosti.

Například nadnárodní společnost Mars (mimo jiné výrobce oblíbených tyčinek Twix a Snickers) za tímto účelem už v roce 1982 založila v Brazílii centrum pro výzkum biologických vlastností kakaa a jeho dopadů na lidské zdraví. Od té doby publikovala více než 140 studií ve vědeckých časopisech, včetně těch renomovaných. 

Mýtus o hubnutí

Redakce amerického internetového magazínu Vox nedávno provedla analýzu více než stovky těchto výzkumů a zjistila, že 98 % z nich vyznívá pozitivně ve prospěch kakaa, konkrétně antioxidantů flavonoidů. Vědci upozorňují, že tento fakt sám o sobě nemusí ještě znamenat, že studie jsou zmanipulované, nicméně přinejmenším přitahují pozornost pouze na omezený okruh témat a odvádějí pozornost od jiných, neméně důležitých faktů: kupříkladu že čokoláda vedle zmíněných prospěšných látek obsahuje vysoký podíl tuku a většinou i cukru.

Kromě toho se zjistilo, že mléko, jež představuje nezbytnou složku většiny levnějších tabulek, zřejmě účinek některých těchto látek snižuje, ne-li přímo ruší (konkrétně se to týká zejména zmíněných epikatechinů). Vůbec nejpalčivějším problémem je ovšem to, že všechny dosud provedené studie se opírají jen o krátkodobé závěry. A pokud jste někdy narazili na senzační zprávu o tom, že čokoláda údajně pomáhá s hubnutím, pak jste patrně naletěli. Jediné, co se v souvislosti s tělesnou hmotností a čokoládou dosud podařilo prokázat, je její schopnost snižovat chuť na sladké.

Do hry však vstupuje otázka množství: Při nadměrné konzumaci převáží potenciální negativa a všechny slibované výhody se utopí v rizicích souvisejících s nadměrným příjmem cukru. Podle studie z roku 2017 pak mohou flavonoidy při zvýšeném užívání způsobit poškození srdečních chlopní a vyvolat ventrikulární tachykardii. 

Všeho s mírou

Chceme-li najít další důvody, proč si čokoládu pro příště raději nedopřát, argument stojící za zvážení představuje její původ. Kakaové boby se pěstují v rozvojových oblastech světa, kde zpravidla platí méně striktní regulace v otázce znečišťování životního prostředí. V důsledku toho v těchto zemích můžeme většinou naměřit zvýšené koncentrace toxických prvků v atmosféře, potažmo v půdě, odkud se posléze dostávají do rostlin.

V případě čokolády se jedná především o jedovaté olovo. Nicméně dosavadní závěry odborných studií neprokázaly, že by jeho množství bylo natolik vysoké, aby mohlo nějak negativně ovlivnit naše zdraví. Nicméně už jen to, že takové riziko existuje, by spotřebitele mělo navést k logickému závěru, který ostatně platí ve všech oblastech: Jestliže to s ní nebudeme přehánět a dopřejeme si tu kvalitní, není třeba se čokolády vzdávat. 

Na podzim 1942 utrpěly německé a italské síly těžkou porážku u El Alameinu, po níž zahájily ústup na západ. Naneštěstí pro ně ale záhy proběhla operace Torch, tedy spojenecké vylodění v Alžírsku, takže další početné britské a americké síly mířily vojskům Osy v ústrety. Němci a Italové se tudíž vydali do Tuniska, aby zkrátili zásobovací trasy z Itálie, jelikož právě otázka logistiky se v celé africké kampani projevila jako rozhodující.

Americká armáda měla v tomto smyslu evidentní výhodu a její vojáci se vesměs těšili dobré morálce. Postrádali ale zkušenosti a jejich důstojníkům zatím chyběly bojem ověřené velitelské dovednosti. Američané tak na začátku utrpěli několik porážek, jenže situace se měla záhy dramaticky změnit.

Generálmajor Fredendall

Do bojů, jež během února a března 1943 probíhaly v Tunisku, se zapojily především tři divize US Army, a sice 1. pěší, 34. pěší a 1. obrněná, které tvořily jádro II. armádního sboru. Tomu velel generálmajor Lloyd Fredendall, jehož lze do značné míry popsat jako ztělesnění předností i nedostatků US Army v těchto časech. Nepochybně disponoval kvalitním vzděláním a dobře zvládal štábní práci, ale někdy byl až absurdně opatrný, postrádal útočného ducha a nedůvěřoval svým podřízeným, což však platilo také obráceně.

Ve výsledku tak nezdravě často zasahoval do taktických rozhodnutí i na daleko nižších velitelských úrovních, a tudíž jednotky pod jeho velením trpěly značnou nepružností. Americká armáda jako celek byla početná a neustále se rozrůstala, jelikož USA se už přes rok nacházely ve válce, jenže výcvikový systém pracoval s hodně proměnlivými výsledky. Od března 1942 totiž skončil centralizovaný výcvik a odvedenci procházeli školeními až u svých divizí.

Slabiny amerických důstojníků

Ta se měla sice odehrávat podle jednotných regulí, ale realita za touto teorií znatelně zaostávala, a proto se úroveň „čerstvých“ vojáků různých divizí často hodně lišila. Lze to koneckonců ilustrovat i na obou výše zmíněných pěších divizích, jež směřovaly do Tuniska. První pěší divize totiž náležela k tradičním jednotkám, které fungovaly i v mírových časech, a čerpala ze slavné tradice nasazení za první světové války. Naproti tomu 34. pěší divize původně vznikla jako jednotka Národní gardy, načež byla „federalizována“ a začleněna do US Army. Po stránce kvality personálu ale zaostávala za elitou, kterou tvořily ony „mírové“ útvary.

Ve většině divizí zároveň přetrvával velký problém týkající se důstojníků, jelikož mírová doba favorizovala spíš decentní a opatrné muže, v zásadě štábní úředníky, jaké zastupoval i generálmajor Fredendall. Takoví vojáci tudíž stoupali po žebříčku hodností a funkcí, ale záhy se ukázalo, že na frontu se příliš nehodí.

Produkce amerického průmyslu

Z výše napsaného sice nelze vyvozovat, že US Army jako celek byla kádrově špatná, faktem ale zůstávalo, že schopní velitelé měli v mírových časech málo šancí na postup. S tím souvisely rovněž nedostatky v oboru taktiky, neboť v armádě existovala rivalita mezi jednotlivými druhy zbraní a dlouho se nedařilo vybudovat především efektivní kooperaci tanků a pěchoty. Často se proto stávalo, že obrněnce rychle pronikly do hloubi nepřátelského území, jenže bez podpory „blátošlapů“ přišel tento prvotní úspěch záhy vniveč.

K nejsilnějším stránkám US Army naopak patřila logistika, neboť americký průmysl dokázal produkovat obrovské množství materiálu. Je ale třeba zdůraznit, že začátkem roku 1943 ještě zdaleka nepracoval na plný výkon, takže se stále občas vyskytovaly nedostatky. Jako příklad lze uvést oblast pěchotních zbraní, neboť USA sice byly jediným státem světa, který vstoupil do druhé světové války se samonabíjecí pěchotní puškou.

Výzbroj pěšáků

Konkrétně šlo o M1 Garand, výroba ale nestačila pokrývat požadavky armády, takže se začaly opět dodávat též opakovačky M1903 Springfield. Další zbraň, která pamatovala už Velkou válku, představoval lehký kulomet M1918 BAR, jímž byl zpravidla vyzbrojen jeden muž z dvanáctičlenného pěšího družstva. Zbývajících jedenáct (velitel, jeho zástupce, asistent kulometčíka, nosič munice a sedm střelců) neslo pušky, popřípadě samopaly Thompson.

TIP: Spojenecká vylodění v Severní Africe: Zažehnutá spojenecká pochodeň

BAR představoval zbraň oblíbenou, ale v podstatě zastaralou a do prudce se vyvíjející taktiky pěchoty ne zrovna vhodnou. Zvyšoval sice palebnou sílu družstva, jenže určitě nestačil v roli univerzálního kulometu, respektive základního prostředku palebné podpory malé jednotky. Tuto pozici v US Army zastávaly hlavně těžké kulomety Browning a minomety.

Myšlenkou elementárních částic se zabývali již učenci v dobách antiky, ale zásadní zvrat přišel až na přelomu 19. a 20. století. Tehdy se – k údivu některých konzervativců – ukázalo, že je atom dělitelný a skládá se z ještě menších částic. Jak se je dařilo hledat a na co si částicoví fyzikové snaží „posvítit“ v současnosti?

Atom není nejmenší

Atom – z řeckého „átomos“, tedy „nedělitelný“ – definoval už v 5. století př. n. l. řecký filozof Demokritos jako základní, elementární částici, z níž sestává veškerá hmota kolem nás. Dnes samozřejmě víme, že pravda není ani jedno: Atomy lze dělit na menší, subatomární částice, a navíc tvoří pouze viditelnou čili zářící hmotu, které říkáme baryonová, přičemž v současném vesmíru reprezentuje zhruba jen 4–5 %. Zbytek připadá na skrytou látku a skrytou energii (viz Skrytá, nebo temná?). 

Celou tuto myšlenkovou revoluci odstartoval v roce 1897 Joseph J. Thomson, jenž při studiu energie přeměněné z elektrického proudu v katodové trubici objevil novou částici s nábojem – elektron. Britský fyzik, který mimo jiné roku 1906 získal Nobelovu cenu za výzkum elektrické vodivosti plynů, ještě netušil, že postavil základy zcela nového, vzrušujícího vědeckého odvětví – částicové fyziky. Atom se stal záhy nikoliv elementární částicí, nýbrž objektem důkladnějšího studia a prostředím pro hledání ještě mnohem menších stavebních kamenů hmoty kolem nás. A jejich objevy na sebe nenechaly dlouho čekat. 

Jak ale vypadá?

V roce 1911 přišel britský fyzik Ernest Rutherford s prvním modelem atomu, jehož centrální část tvoří kladně nabitý hmotný celek a elektrony se kolem něj pohybují jako planety kolem Slunce – zatímco Thomson si je představoval rozmístěné v hmotě s kladným nábojem jako rozinky v pudingu. Dánský fyzik Niels Bohr se roku 1913 pokusil atom popsat sofistikovaněji než jeho předchůdci. Vzal již v úvahu možnost nabuzení elektronu pomocí energie a jeho „přeskočení“ na vyšší energetickou hladinu, slovy fyziky „kvantování momentu hybnosti“. Hmotný celek uprostřed, tedy jádro, v jeho modelu tvoří kladně nabité protony (proton je asi 1 836krát hmotnější než elektron). 

Roku 1922 obdržel Bohr za svůj model Nobelovu cenu za fyziku. Významně rovněž podpořil domněnku o fotonu – tedy kvantu elektromagnetické energie nebo také částici záření – který nezávisle zkoumal například americký fyzik Arthur H. Compton či samotný Albert Einstein a jenž se vyzáří při sestupu elektronu z nabuzeného stavu do základního. 

Záhadná částice

O deset let později doplnilo Bohrův model experimentální ověření existence neutronu čili neutrálního a téměř stejně hmotného společníka protonu. Nutno dodat, že geniální rakouský fyzik Erwin Schrödinger zavedl v roce 1926 model atomu, kde je poloha elektronů okolo jádra dána pouze pravděpodobností jejich výskytu.

Představu o atomu pak do jisté míry završilo zkoumání nechvalně proslulé radioaktivity, tj. samovolné přeměny zejména těžších prvků uvolňováním záření. Za výzkum přitom v roce 1935 zaplatila životem polská fyzička Marie Curie-Skłodowská. Radioaktivita se projevuje několika typy záření: Alfa představuje kladně nabité záření jader helia, beta reprezentuje záření elektronů, ale i pozitronů, v případě záření gama jde o vysokoenergetické fotony a nakonec se jedná o záření neutronové. 

Beta záření zaujalo fyziky nejvíc: Za předpokladu, že ho způsobuje rozpad neutronu na proton a elektron, ukazovalo pozorování na existenci další částice, která se při tom musí objevit, aby zůstal v platnosti zákon zachování energie. Tajemnou částici předpověděl v roce 1931 rakouský fyzik Wolfgang Pauli a nazval ji neutrino. Trvalo však dalších 25 let, než se nepolapitelné neutrino podařilo experimentálně potvrdit.

Nové otázky

Mohlo by se zdát, že při průzkumu složení atomu v první polovině 20. století odhalili vědci vše, co o podstatě látky víme. Ale opak byl pravdou. Částicová fyzika otevřela brány ke zcela nevídaným světům, možnostem i do té doby nemyslitelným pokusům, vedoucím k hlubšímu pochopení „říše kvant“.

TIP: Největší záhady astrofyziky: Rozluštíme tajemství temné hmoty? A mohou existovat paralelní vesmíry?

Stala se tak nástrojem chápání zákonitostí ve vesmíru jak v makrokosmickém měřítku, tak v tom zcela nejmenším, a přinesla jednu z nejzásadnějších výzev současné fyziky: nalézt teorii velkého sjednocení. Částicová fyzika totiž badatelům představila nové typy interakcí, o nichž se před rozborem atomu příliš nevědělo. V současnosti známe čtyři tyto základní pilíře mikrosvěta i makrosvěta, ale jejich matematické sjednocení stále představuje problém.

Pokračování: Z čeho je utkán vesmír (2): Co všechno víme o tajuplném světě mikročástic?

Problémy s divokými prasaty nejsou ve Spojených státech ničím novým. Prasata jsou na amerických kontinentech invazním druhem – připlavila se přes Atlantik v první polovině 16. století s evropskými dobyvateli a od té doby se šíří na území Severní Ameriky. Do Jižní Ameriky se divoká prasata dostala až začátkem 20. století.

Divoká prasata jsou velmi inteligentní, zároveň jde ale o nenasytné všežravce, kteří sežerou téměř vše, co je poživatelné, devastují široké okolí a přenášejí řadu nemocí. Lidé je využívají jako hospodářská zvířata i lovnou zvěř, platí za to ale nemalou cenu. Divokých prasat žije na území Spojených států okolo šesti milionů a ročně způsobí škody v odhadované výši 2,5 miliardy dolarů (v přepočtu zhruba 55 miliard korun).

Invaze z Kanady

Teď to vypadá, že účet za divoká prasata v USA ještě vzroste. Do severních států USA pronikají z Kanady superprasata, která představují opravdovou hrozbu. Jde o křížence divokých prasat s prasaty domácími. Původně je vytvořili kanadští farmáři, kteří chtěli velká, odolná a životaschopná prasata pro své chovy v nevlídných podmínkách Kanady.

Farmáři byli v křížení úspěšní. Bohužel až příliš. Vznikla velmi odolná a přizpůsobivá superprasata, která se záhy dostala do přírody. Když došlo k poklesu výkupních cen, mnozí chovatelé vypouštěli svá prasata do okolí. Superprasata mohou přežívat a množit se i v tak chladných oblastech, že by tam klasická prasata domácí neměla šanci. 

TIP: Invaze velkých hlodavců: Nutrie říční dobývají Kalifornii

„Divoká prasata jsou jedním z nejhorších invazních druhů planety,“ uvedl pro Guardian šéf projektu Canadian Wild Pig Research Project Ryan Brook ze Saskatchewanské univerzity. „Jde o úžasně inteligentní a téměř nepolapitelná zvířata. Pokud se dostanou do úzkých, například kvůli lovu, umí zmizet v hlubokých hvozdech nebo pustých močálech a přejít k nočnímu stylu života.“

Udělejme si krátký výlet do první poloviny 12. století a podívejme se na běžný život lidí, kteří se živili prací na svých políčkách a malých hospodářstvích a zcela záviseli na přírodních podmínkách. Na spásu jejich duší už sice dohlížela nová víra, ale staré pořádky zůstávaly více než živé. A v neposlední řadě se seznamte s Unešem a Kunkou, rolníkem a jeho ženou, kteří budou našimi průvodci na cestě do minulosti.

Než se ztratily lesy

Krajinu Čech tvořily ještě na počátku 12. století mohutné hluboké hvozdy. Převažovaly v nich listnaté stromy a jen sem tam se objevila poměrně ceněná jedle. Smíšený les, jak ho známe dnes, prakticky neexistoval. Pro vesničany byl hvozd všudypřítomný. Raně středověké vesnice měly do těch dnešních skutečně daleko a mnohé z nich vznikaly právě v lesích. Výjimku představovaly pouze oblasti kolem starých sídelních komor (třeba Litoměřice, Praha, Plzeň nebo Žatec), kde vznikaly souvislejší odlesněné plochy, a to navíc až později.

V jedné malé vesnici žil i Uneš. Aby získal políčko s ornou půdou, musel prostor nejprve vyklučit. Přesto žil i on s lesem v úzkém kontaktu. A to přesto, že v této době se původní charakter lesa pomalu proměňoval a stával se z něj ceněný majetek vládnoucí vrstvy. Panovník si totiž pro sebe vyhradil zvěř, a tak se stal lov výsadou šlechty.

Těžká práce při orání

Uneš měl malé políčko a na něm těžkou práci. Výhodu představovala snad jen jeho poloha, protože v Polabí, kde Uneš s Kunkou žili, je půda úrodná a klima mírné. Ve 12. století vznikala malá políčka spíše delší než širší, což mělo praktický důvod. Obdělávání zemědělské půdy totiž nebylo nic jednoduchého. Rádlo bylo nedokonalé a tažná zvířata malá a slabá. Navíc se dost problematicky zapřahovala. Zemědělci používali buď takzvanou smyčku, která však zvířata dusila, nebo nárožní jho (upravený kus dřeva), které se pomocí děr nasazovalo skotu na rohy. To, že neexistovaly sofistikovanější způsoby orby, snižovalo už tak dost malé výnosy.

Až do novověku se produktivita hospodářství počítala na zrna – kolik zrn se získalo z jednoho, které se vyselo. Pro středověké Čechy nemáme k dispozici žádná přesná čísla, a tak se vytváří odborný odhad. Aby byla situace ekonomicky udržitelná, musela z jednoho vysetého zrna vzejít minimálně zrna tři – jedno se spotřebuje, druhé se uloží na další výsev a třetí padne na dávky. Unešovo hospodaření mohlo díky své poloze vynášet i osm zrn, ale zůstávalo zcela závislé na klimatických podmínkách. A ty se příliš nelišily od těch dnešních, včetně různých výkyvů (viz Přírodní pohromy).

Zemědělcův rok

Představu, jak mohl vypadat Unešův běžný rok, získáme už jen z letmého pohledu do kalendáře. V českých názvech jednotlivých měsíců můžeme číst jak v otevřené knize. Hned dva měsíce jsou pojmenované podle biologického chování zvířat – období březosti a říje. Identifikovat můžeme i období sklizně, ke které se používal srp. A zapomenout nesmíme ani na měsíce, jejichž názvy vycházejí ze stavu vegetace. Zejména označení listopad se dá nalézt ve velké většině slovanských jazyků, i když v závislosti na zeměpisné šířce se liší jeho časové určení. Opadané listí představovalo pro raně středověké zemědělce výraznou změnu.

Na základě etnologických a historických bádání se odborníci kloní k názoru, že Unešův běžný rok se nejspíš nedělil na čtyři roční období, ale pouze na dvě – léto a zimu. Doklady můžeme najít například v říkance spojené s vynášením Morany (Smrtky): „Smrt (zimu) nesem ze vsi, nové léto do vsi… Smrt plave po vodě, nové léto k nám jede…“ 

Slunce a luna

Práce na poli začínala brzy na jaře a končila s pozdním podzimem. Toto období označovali lidé za léto a tvořili v něm zásoby k přežití zimy. Co nestihli, to nebylo. Vesničané vnímali čas cyklicky. Byly pro ně důležité přírodní jevy, které se pravidelně opakovaly a vracely. Typickým příkladem jsou třeba fáze měsíce. Nicméně mnohem důležitější než luna, s níž si spojovali některé negativní aspekty, bylo slunce vnímané jako veskrze pozitivní element. Pracovní den se dělil pouze na dobu světla a tmy. Čím víc světla, tím víc práce. Důležitými mezníky tak byly už od pravěku rovnodennosti a slunovraty. I proto se tyto dny snažila církev co nejdříve začlenit do svého systému liturgického roku.

Nemůžeme však tvrdit, že vesničané chápali čas pouze jako neustálé opakování a návraty. Součástí jejich světa byl i lineární čas. Reprezentoval jej ostatně samotný běh lidského života – od narození po smrt. 

Staří bohové

V době Uneše a Kunky měla stará víra ještě docela silný zvuk. Život vesničanů přímo závisel na přírodě. Přírodní jevy se vysvětlovaly starou vírou a prostředky staré víry se proti nim lidé také bránili. Zajímavý byl zejména přístup církve k některým starým praktikám. Na jedné straně některé přísně zakazovala (houfy démonů a veřejné oběti), zatímco další přijala do kánonu (svěcení ohně a zelených ratolestí). V jiných případech docházelo i k vzájemnému propojování. 

Jedním z nejzajímavějších případů takového propojení starého s novým je institut křtu. Už staří pohané znali obřadné užití vody coby prostředku očisty. Koneckonců nemluvně prošlo první očistnou koupelí hned doma po narození. Z toho důvodu pak opakování téhož v prostředí kostela (na svatém místě) nemohlo uškodit, ba naopak. Technika i podstata rituálu byly staré, zatímco použité nástroje křesťanské. Ještě půvabnější však byla soustava dalších obyčejů, které dokládá jeden z nejlepších středověkých etnografických zdrojů u nás – takzvaný katalog magie sepsaný mnichem Rudolfem (Summa de confessionis discretione). Tyto obyčeje odkazovaly na pohanské zvyky i v křesťanském prostředí:

1. Po skončení křtu bylo ještě třeba dotknout se nenápadně bosou nohou dítěte oltáře, protože přímý styk se svatým místem je dalším zdrojem síly a dítěti prospěje.
2. Na ústa se mu přiložila šňůra od zvonu, protože šňůra má ochranitelskou moc a zvuk zvonu odhání zlé démony.
3. Učenlivost dítěte mělo zajistit položení ručky na bohoslužebnou knihu, krásu pak otření obličeje oltářním suknem.

Démoni strachu

Faktorem, který ovlivňoval život středověkých vesničanů minimálně stejně jako přírodní podmínky, byl strach. Strach z neznámého, strach ze tmy, strach z hladu, strach z nemoci, strach ze smrti… Byl všudypřítomný a existovaly různé prostředky, jak s ním bojovat. V této době stále ještě přežívali staří démoni. Žádný z nich nebyl vyloženě zlý, ani vyloženě dobrý. Absolutní zlo personifikovala teprve církev v postavě ďábla. 

Démoni byli prakticky dvojího typu. První vznikli oživením nějakého přírodního úkazu, nejčastěji vody. Druzí se etablovali dle názvosloví římské mytologie coby lárové (domácí bůžkové) a mánové (duše mrtvých předků). Kulty předků jsou prastaré představy známé opět již od pravěku. Francouzský antropolog Fustel de Coulanges o nich ve své práci Antická obec hovoří jako o ochráncích domácího ohniště, které bylo třeba chovat v úctě a přinášet jim pravidelné oběti. Domácími duchy mohly být i ženy, které ovlivňovaly průběh porodu a osud novorozence. Pohádkové sudičky zná snad každý.

Démon představoval pro Uneše a jeho současníky daný fakt. Prostě existoval. Nekřtěné děti, ženy zemřelé brzy po porodu, sebevrazi – ti všichni představovali potenciální démony a jako s takovými se s nimi po smrti nakládalo. Zvláštním případem byli utopenci. Polský antropolog a etnolog Ludwik Stomma uvádí, že z 500 neobvyklých úmrtí připadalo 20 % na utonutí. Stejně tak existovalo mnoho démonů spojených s vodou, vzpomeňme například na vodníky, rusalky, bludičky nebo hejkaly.

Proti vampýrům

Likvidace démonů měla svá pravidla a některá jsme schopni zachytit i v archeologickém materiálu. Jde o soubor takzvaných protivampyrických zásahů. Jako příklad může posloužit výzkum v Lumbeho zahradě nedaleko Pražského hradu, kde byl asi v sedmdesátých letech minulého století objeven hrob datovaný do raného středověku. Šlo o starší ženu, která mohla mít podle zvláštní hrobové výbavy během života výjimečné schopnosti i postavení (například léčitelské), ale po smrti se jí lidé začali bát. Ze strachu, aby se nevrátila v podobě vampýra, došlo k následujícím posmrtným zásahům. Hlava byla oddělena od těla a obrácena obličejem k zemi, zatímco bezzubá čelist zůstala v poloze původní.

U levého boku měla zemřelá přivázaný váček s 15 zuby ze čtyř různých jedinců a součástí hrobové výbavy byl i železný nůž. Ten je sice běžnou součástí výbavy mrtvých, ale někteří badatelé se domnívají, že i on mohl mít magický význam. Je doložen magický postup, při kterém se do vody v místě, kde se někdo utopil, házel právě železný nůž. 

TIP: Upíři v Čechách: Také v české kotlině řádily v minulosti krvelačné stvůry

A proč nastala ve vnímání těchto záhadných sil změna? Církev se v rámci christianizačního úsilí snažila vytvářet jakási dislokovaná pracoviště šiřitelů křesťanství a nová víra se začala systematicky dostávat i k nižším vrstvám obyvatel. Tehdejší Bůh však měl podle archeologa Zdeňka Smetánky pro své ještě poněkud zmatené ovečky větší pochopení, protože ty žily stále v zajetí staré tradice, z níž se jen pomalu vymaňovaly. Postupem času tak svatí vystřídali v myslích vesničanů démony.

Země se skládá ze tří soustředných sfér: zemské kůry, zemského pláště a zemského jádra. Pokud bychom chtěli být důslednější, pak můžeme tyto části rozdělit na pět vrstev – zemskou kůru, svrchní plášť, spodní plášť, polotekuté vnější jádro a pevné vnitřní jádro. Podle seismologů z Australské národní univerzity ale existují důkazy o existenci další vrstvy – nejvnitřnějšího pevného jádra (subjádra) s průměrem zhruba 640 kilometrů. Výzkum Thanh-Son Phạma a Hrvoje Tkalčiće zveřejnil prestižní vědecký časopis Nature Communications.

Podobně jako pevné vnitřní jádro má být i toto subjádro tvořené směsí niklu a železa. Přechod mezi pevným jádrem a subjádrem je podle vědců neostrý a je dán toliko rozdílnou krystalickou strukturou. Právě tato vlastnost přispěla k odhalení jeho existence – rozdílná struktura má podle badatelů vliv na rychlost procházejících rázových vln vznikajících při zemětřeseních.

Po stopách vln

Existenci pevného vnitřního jádra obklopeného tekutým obalem poprvé popsala v roce 1936 dánská seismoložka Inge Lehmannová. Tato nejvnitřnější část Země se nachází zhruba 5 100 kilometrů pod povrchem, jeho velikost se pohybuje okolo 1 300 kilometrů a tvoří méně než 1 % objemu Země.

Velká vzdálenost, a hlavně extrémní podmínky panující ve středu Země, pochopitelně znemožňují jeho jakýkoli přímý výzkum. Jedním z mála způsobů, jak zemské jádro zkoumat, spočívá v měření nepatrných rozdílů v seismických vlnách, které vznikají při zemětřeseních a při jaderných explozích. Právě měření seismických vln vzniklých při zemětřeseních ukázala, že se mění jejich rychlost v závislosti na úhlu vstupu těchto vln do zemského jádra. Podle vědců to ukazuje na odlišnou anizotropii jádra.

Teorie zemského vnitřního subjádra není úplně nová – poprvé se objevila zhruba před 20 lety, nová zjištění seismologů z Australské národní univerzity v Canbeře mají tuto hypotézu potvrzovat. Podle geofyzika Johna Tarduna z Rochesterské univerzity, který se na novém výzkumu nepodílel, vyvstávají s (možnou) existencí subjádra otázky o jeho vzniku. Zatímco autoři studie mají za to, že toto subjádro může být důsledkem „významné globální události z minulosti“, která podnítila změnu vnitřního jádra Země, Tarduno nabízí jiné vysvětlení – podle britského geofyzika by vznik subjádra mohl souviset se změnou deskové tektoniky před stovkami milionů let.

TIP: Cesta k jádru: Jaké podmínky panují v samém středu Země? 

V každém případě jde o důležité otázky, neboť pochopení původu a vzniku vnitřních vrstev jádra nám může pomoci lépe pochopit, jak se zformovalo magnetické pole Země – a tím i to, jak může na Zemi (a případně i na jiných planetách) prosperovat život. Magnetické pole nám poskytuje velmi důležitou část obrany proti nabitým částicím z vesmíru (především od Slunce), které by jinak měly destruktivní vliv na všechny živé organismy. 

Ve Španělsku přezdívají Eleonoru „Poslušná královna“, neboť byla prototypem ideální renesanční princezny zrozené a vychované ke službě rodině za každé situace. Narodila se 15. listopadu 1498 v belgické Lovani jako nejstarší dítě Filipa Sličného (1478 až 1506) a Johany Kastilské (1479–1555), kteří se později stali spoluvládci Kastilie.

Eleonořin otec byl synem císaře Svaté říše římské Maxmiliána I. Habsburského a Marie Burgundské, zatímco matka Johana byla dcerou katolických králů, tedy Ferdinanda Aragonského a Isabely Kastilské. Eleonořinými sourozenci byli budoucí císaři Svaté říše římské Karel V. a Ferdinand I., či královny Isabela Dánská, Marie Uherská a Kateřina Portugalská. Jméno dostala po své prababičce z otcovy strany, Eleonoře Portugalské, císařovně Svaté říše římské.

Na výchově u tety

Manželství Eleonořiných rodičů se z počáteční lásky změnilo v bouřlivé moře. Otec (hoden své přezdívky Sličný) měl rád galantní dobrodružství a milující, leč žárlivá žena mu byla stále v patách. Ambiciózní Filip se proto za podpory svého tchána Ferdinanda Aragonského snažil prohlásit Johanu za duševně narušenou, ač byla dědičkou španělské koruny. Po Filipově nečekané smrti byla královna „šílená“ žalem uzavřena v klášteře, kde strávila zbytek života, a vládu nad Kastilií a Leonem převzal nejprve její otec Ferdinand, posléze syn Karel.

Kvůli dlouhodobé absenci rodičů sourozenci Eleonora, Karel, Isabela a Marie prožili dětství na dvoře v Mechelenu u tety Markéty Habsburské, která byla nizozemskou místodržitelkou. Markéta byla vynikající vládkyně s velkým politickým i intelektuálním rozhledem. Dětem poskytla laskavou péči a výborné vzdělání. Její malíři, básníky a filozofy obklopený dvůr byl významným centrem umění, kultury a literatury se skvěle vybavenou knihovnou. Teta naučila děti respektu ke státu, důstojnosti a soucitu, což později v životě Eleonoře pomohlo překonávat těžkosti s grácií a nadhledem. Eleonora vyrostla ve velmi sečtělou ženu, která měla hlubší znalosti o Evropě než jiné příslušnice královských rodin té doby. 

Žádaná nevěsta

Jako nejstarší ze sester byla Eleonora od raného věku žádanou nevěstou a dostávala množství nabídek k sňatku. Mezi adepty na ženicha byli angličtí panovníci Jindřich VII. a Jindřich VIII., francouzský král Ludvík XII. či polský vladař Zikmund I. Zajímavé je, že jedna z prvních nabídek přišla už roku 1505 od Františka z Valois, budoucího francouzského krále Františka I. Ve stejném roce však dorazilo také poselství z Portugalska s návrhem dvojité svatby. Eleonora si měla vzít dědice portugalského trůnu Jana, zatímco její bratr Karel by se oženil s Janovou sestrou Isabelou Portugalskou. 

Karel jako dědic španělské koruny odcestoval s Eleonorou na Pyrenejský poloostrov, kam přijeli v září 1517. Poprvé pobývali v zemi své matky a vše pro ně bylo neznámé – kultura, oděvy, hudba i zvyky. V listopadu sourozenci v klášteře klarisek v Tordesillas navštívili matku Johanu, kterou neviděli více než deset let. Mezitím ovšem portugalský král Manuel, otec Eleonořina snoubence, tajně změnil plány a zařídil, aby si španělskou infantku 7. března 1519 za manželku mohl vzít on sám, což vyvolalo napětí mezi ním a jeho synem Janem. Eleonora se stala portugalskou královnou, svazek ale neměl dlouhého trvání. Manuel I. totiž roku 1521 zemřel na mor a zanechal svou třiadvacetiletou ženu v království, které ji stále ještě vnímalo jako cizinku. Eleonora k zemi po zbytek života přesto vnímala citové pouto, neboť se jí zde narodily dvě děti: syn Karel (1520–1521) a dcera Marie (1521–1577). 

Počátek tragédie

Podle manželské smlouvy si Eleonora v případě ovdovění mohla vybrat, zda zůstane v Portugalsku, nebo se vrátí do Španělska včetně možnosti vzít si s sebou své děti. Jelikož po Manuelově smrti byla zkormoucená žalem, uzavřela se na nějakou dobu spolu s vyvdanou dcerou Isabelou Portugalskou do kláštera, kde žily zbožným životem. Až roku 1523 se na žádost svého bratra Karla V. jako významná figura habsburské dynastické politiky vrátila do Španělska. V tomto momentu se začala odehrávat Eleonořina tragédie.

Zcela ignoruje svatební smlouvu, odmítl panující portugalský král Jan, aby Marie, jediné přeživší dítě Eleonory a Manuela, mohla odcestovat s matkou do Kastilie. Rozhodnutí podporoval i jeho dvůr, protože považoval za nevhodné, aby portugalská princezna byla vychovávána v cizině, kde by její nejlepší zájmy mohly být zanedbávány. Navíc do té doby žádná portugalská princezna neopustila zemi bez uzavřené svatební smlouvy. Eleonora odjela z Portugalska bez své dcery s nadějí, že situace je pouze dočasná, neboť se stále mohla vrátit a vzít si krále Jana. Stejně tak věřila, že by moc jejího bratra, císaře Karla V., mohla přesvědčit portugalského vladaře, aby se k ní Marie mohla připojit ve Španělsku. Realita však byla jiná.

Rukojmí míru

Dne 24. února 1525 zvítězilo vojsko Karla V. nad armádou francouzského krále Františka I. u Pavie. Pro Francouze byla tato prohra srovnatelná pouze s porážkami u Kresčaku (1346) a Azincourtu (1415), ne-li dokonce horší, protože francouzský král František I. se stal zajatcem Karla V. Vyjednávání byla složitá, stvrdit jejich výsledky měl sňatek Františka s Eleonorou a posléze ještě králova nejstaršího syna s Eleonořinou dcerou Marií. Někdejší portugalská královna byla poprvé v životě požádána o vyjádření názoru. Rozhodla se souhlasit, neboť svazek byl zásadní pro uzavření míru mezi rody Habsburků a Valois v době ohrožení Evropy Osmanskou říší a také proto, že by se díky tomu mohla znovu shledat se svou dcerou.

Jeden z článků madridské dohody uváděl, že synové Františka I. budou posláni do španělské metropole jako záruka, že jejich otec dodrží svůj slib. Jakmile byl však francouzský král propuštěn na svobodu, začalo vše nasvědčovat tomu, že dohodnuté závazky nehodlá dodržet. Nic na tom nezměnil ani fakt, že jeho malí synové pobývali ve španělském Valladolidu. Eleonoře se chlapců zželelo a několikrát žádala svého bratra, aby jim zajistil lepší zacházení. Ona sama se přitom tehdy ocitla v ponižujícím postavení, neboť si ji František odmítal vzít. 

Vzhledem k nedodržení dohod napětí mezi Španělskem a Francií eskalovalo a hrozila další válka. Karel V. a František I. byli osobními nepřáteli na život a na smrt, ale díky tajné korespondenci Markéty Habsburské (tety Eleonory a Karla V.) a Luisy Savojské (matky Františka I.) byl roku 1529 uzavřen mír z Cambrai, zvaný též dámský mír. V té době Eleonora ztratila veškerý životní elán. Cítila se nemocná, navíc byla postižena elefantiázou, v jejímž důsledku měla zbytnělé a deformované nohy.

V létě 1530 se nicméně v zastoupení provdala za Františka I. Nato byli jeho synové konečně vráceni do Francie. V novém působišti Eleonoru považovali za symbol míru a zachránkyni princů. Na jaře 1531 byla korunována francouzskou královnou, což jí ovšem nedávalo žádnou politickou moc. 

Přehlížená spojka

Eleonora ve Francii nežila v blízkosti francouzského dvora. František jí prokazoval určitou míru respektu za snahu ulehčit jeho synům pobyt ve španělském vězení, ale jinak ji přehlížel a nedával jí prostor pro politická rozhodnutí. Její pobyt na rozmařilém francouzském dvoře plném intrik byl svízelný. Z manželského svazku Františka a Eleonory nevzešli žádní potomci. Královna musela snášet odmítavý postoj chotě, který věnoval svou pozornost jiným ženám a zřídkakdy plnil manželské povinnosti. Kupříkladu ceremoniálnímu vjezdu královny do Paříže František veřejně po dvě hodiny přihlížel po boku své milenky Anny de Pisseleu. 

Eleonora vystupovala jako francouzská královna při oficiálních příležitostech, například při svatbě nevlastního syna Jindřicha a Kateřiny Medicejské v roce 1533. Vykonávala také charitativní činnost, za což byla chválena. Do své domácnosti přijala nevlastní dcery Madeleine a Markétu, aby je vychovávala. Nikdy však nedosáhla moci srovnatelné s dalšími soudobými královnami, jako byla Kateřina Medicejská. Malý vliv na mezinárodní francouzskou politiku měla pouze díky tomu, že jako sestra Karla V. působila coby spojka mezi ním a Františkem I. 

Mírotvorkyně

Vztahy Francie a Španělska zůstávaly nadále napjaté. V roce 1542 se znovu rozhořela válka a roku 1543 pozval František I. na několik měsíců do jižní Francie Turky. Následujícího roku anglický král Jindřich VIII. a císař Karel V. vtrhli na sever Francie a jejich vojska se přesunula směrem k Paříži. V roli jednoho z hlavních mírotvorců se nečekaně objevila Eleonora, která dostala za úkol zahájit mírová jednání s Karlem a jejich sestrou, nizozemskou místodržitelkou Marií Uherskou. Když byl 18. září podepsán mír v Crépy, královna Eleonora i Františkova metresa Anna de Pisseleu se radovaly. K dalšímu usmíření odjela Eleonora s celou domácností na oficiální návštěvu k císaři a Marii Uherské do Nizozemí. Po královnině boku jela i Anna z Pisseleu.

Královna svému bratrovi vysvětlila, že dobré zacházení s Františkovou milenkou je pro mírový proces klíčové, proto ji Karel a Marie v Bruselu přijali jako druhou královnu. Na největší z mnoha velkých hostin se Eleonora a metresa dělily o čestné místo po císařově boku. Císařské uznání politické moci milenky francouzského krále se možná rovnalo největšímu triumfu v životě francouzské královny. Eleonořina spokojenost dosáhla vrcholu, když obdržela nejvřelejší dopis, jaký kdy František své choti adresoval.

Stesk po dceři

Eleonora díky svému vzdělání a cestám po Evropě ovlivnila vývoj umění a kultury francouzské renesance, zejména literatury a hudby. Kromě mecenášství několika hudebníků a skladatelů byla patronkou portrétistů, mezi nimiž se nacházel Corneille de Lyon, Léonard Limousin či Antoine Trouveon. Posledně jmenovaného vyslala na portugalský dvůr, aby získal aktuální portréty její dcery Marie. Když je pak roku 1542 obdržela, napsala dceři, jak je šťastná, že může vidět její portrét, ačkoliv jejím přáním bylo vidět dceru na vlastní oči.

V průběhu pobytu ve Francii se Eleonora neustále vracela k možnosti svatby francouzského následníka trůnu se svou dcerou a její přestěhování. Avšak jednání vázla a všechny plány nakonec zhatila neočekávaná smrt prince Františka roku 1536. Na rozdíl od dauphina, se kterým měla Eleonora blízké vztahy, jeho mladší bratr Jindřich ji či cokoliv španělského neměl rád, protože nezapomněl na roky, které strávil v zajetí na Pyrenejském poloostrově. Navíc už tehdy byl tři roky ženatý s Kateřinou Medicejskou. Eleonora proto přemýšlela o třetím synovi Františka I. Karlovi, který se velmi zajímal o Mariino neobvykle vysoké věno, ten ale roku 1545 zemřel.

Nejbohatší z princezen

Vláda francouzské královny Eleonory skončila roku 1547 úmrtím jejího manžela Františka I. Nový panovník Jindřich II. jí nabídl, že může zůstat ve Francii se všemi svými statky a majetkem, Eleonora se ale následujícího roku rozhodla zemi opustit. Prvních osm let žila ve stínu bratra Karla a sestry Marie, vdovy po Ludvíku Jagellonském, v Holandsku. Stále se přitom nevzdala plánu na shledání s dcerou. Příležitost viděla ve svém synovci Filipovi II., synovi Karla V. Jednání probíhala dobře, takže roku 1552 získala Marie Filipův titul a stala se z ní princezna asturijská. 

Marie byla pověstná mimořádnou krásou, „umocněnou bělostí pleti a nebeskou modří očí“. Podobně jako matka byla velmi vzdělaná a podporovala umění a vědy. Mezi její učitelky mimo jiné patřily humanistky Joana Vaz a Públia Hortênsia de Castro. Výuka princezny zahrnovala ekonomiku, architekturu, literaturu a několik jazyků. Její domácnost se stala jakousi dámskou univerzitou, kde se scházely největší mozky své doby. Portugalský král a nevlastní bratr Jan III. Marii daroval vlastní domácnost a vévodství Viseu, které jejich otec vlastnil předtím, než se stal králem. Pod její vládou město vzkvétalo v několika výrobních odvětvích, jako bylo hrnčířství, vyšívání a těžba mědi. Mariin osobní majetek se nakonec vyrovnal bohatství krále, takže se stala nejbohatší ženou v Portugalsku a jednou z nejbohatších princezen v Evropě. 

Navzdory Eleonořiným záměrům však nakonec plány na sňatek Marie s Filipem opět zhatila politika. Karel V. totiž přikázal synovi, aby si vzal anglickou královnu Marii Tudorovnou. Legenda praví, že portugalská infantka obětovala své štěstí, aby zachránila anglickou duši. Pravděpodobnější je, že Jan III. neměl zájem svou nevlastní sestru provdat, protože by musel vydat mnoho peněz na její věno.

Toužebně očekávaný okamžik

Roku 1555 se císař Karel V. rozhodl vzdát vlády a vrátit se do Španělska, kde strávil zbytek svých dní v klášteře. Jeho dvě sestry ho následovaly. Eleonora si nepřála nic jiného než znovu vidět svou dceru a udělala vše, co bylo v jejích silách, aby toho dosáhla. Jan III. i město Lisabon se ovšem stále stavěli proti.

TIP: Rakouské zásnuby s Evropou: Jak se stal z Habsburků nejmocnější rod Evropy?

Teprve po Janově skonu roku 1558, když Marie veřejně slíbila, že se vrátí do Portugalska, se mohly matka s dcerou po pětatřiceti letech zase shledat. Krátce poté Eleonora zemřela. Stalo se tak 18. února 1558, načež byly ostatky bývalé královny uloženy k poslednímu odpočinku v Panteonu infantů v klášteře El Escorial.

Ponorka USS Albacore byla jedním ze 77 plavidel oceánských dieselelektrických ponorek námořnictva Spojených států třídy Gato. Do služby v námořnictvu vstoupila 1. června 1942 a rozhodně nezahálela. Na válčišti v Pacifiku během poměrně krátké doby potopila celkem 13 lodí, včetně 2 torpédoborců, lehkého křižníku Tenryú a nejmodernější japonské letadlové lodi Taihó. Poslední zprávy o Albacore pocházejí z 24. října 1944, kdy opustila přístav Pearl Harbor a 28. října doplnila palivo na atolu Midway. Od té doby o ponorce ani její posádce v americkém námořnictvu neslyšeli.

Kam zmizela Albacore?

Po válce Američané narazili na svědectví posádky japonského hlídkového člunu, která měla být svědkem exploze ponorky. Mělo jít o Albacore, která 7. listopadu 1944 zřejmě narazila na minu těsně u severovýchodního pobřeží japonského ostrova Hokkaidó, asi 7 kilometrů východně od města Hakodate.

USS Albacore (SS-218) (foto: Wikimedia Commons, US Navy, CC0)

Nedávno se do pátrání po vraku této ponorky pustil japonský tým, který vedl Tamaki Ura z Tokijské univerzity. Japonští badatelé nejprve prozkoumali historické záznamy a na jejich základě určili přibližné místo, kde by se měl vrak Albacore nacházet. S pomocí sonaru se jim následně podařilo objevit objekt připomínající ponorku. Na místo vyslali dálkově ovládaného podmořského robota, který nález vraku ponorky potvrdil a pořídil snímky a videonahrávky. Ty pak byly použity pro potvrzení identity vraku.

TIP: Lovci vraků objevili 78 let potopený americký torpédoborec USS Samuel B. Roberts

Americké centrum pro uchovávání a výzkum historie námořnictva Naval History and Heritage Command (NHHC) nedávno potvrdilo, že skutečně jde o potopenou ponorku USS Albacore. Vrak spočívá na mořském dně v hloubce 250 metrů. Podle představitelů NHHC je teď vrak chráněn americkou legislativou a nikdo by neměl rušit jeho klid invazivními zásahy. Případní zájemci mohou vrak opatrně studovat, aniž by došlo k jeho narušení anebo ho pozorovat z dálky.

Snímek vraku ponorky USS Albacore. (foto: Naval History and Heritage Command (NHHC), CC0)