Přívlastkem „pekuliární“ označujeme galaxie, které jsou nějakým způsobem neobvyklé: nejčastěji tvarem, velikostí či složením. Poznáme je podle silně nesymetrických proporcí, zprohýbaných disků a protažených slapových ohonů, přičemž do zmíněné skupiny spadá odhadem 5–10 % hvězdných ostrovů. 

Ohledně jejich vzniku se odborníci shodují: Pekuliární galaxie jsou výsledkem blízkého vzájemného působení hvězdných ostrovů, často tzv. galaktického kanibalismu. Jakmile se dva ostrovy dostanou do bezprostřední blízkosti, vzájemný gravitační vliv přeskupuje celé porce původně uspořádaných útvarů. Gravitační slapy z prolétajících objektů vytrhávají celé plynné ohony, jejichž přirozenou součástí zůstávají i stálice. Změny v rozložení plynu pak velmi často indukují novou hvězdotvorbu.

TIP: Vesmírné kolize: Když se srazí planety, hvězdy černé díry nebo galaxie

Pokud došlo ke skutečné srážce a splynutí dvou galaxií, mají i tyto výsledky nezřídka roztodivné tvary. Jejich společného jmenovatele však představuje zvýšená aktivita galaktického jádra. I proto nemalé procento pekuliárních galaxií patří současně do kategorie aktivních hvězdných ostrovů.

Jednoděložné rostliny hvězdnatky (Thismia) z čeledi olachanovitých (Burmanniaceae) připomínají spíše plastové hračky nebo ozdoby, než zástupce flóry. Anglicky se jím říká fairy lanterns, což lze přeložit jako „vílí lucerny“. Hvězdnatky jsou z části podzemní mykoheterotrofní rostliny tropů a subtropů, které se více či méně paraziticky vyživují na myceliu hub v půdě. Jde o zvláštní případ mykorhizy (soužití rostliny s houbou), která je v tomto případě mnohem výhodnější pro rostlinu než pro houbu. Tento životní styl vyznávají i další rostliny z čeledi olachanovitých, rovněž některé orchideje nebo třeba některé rostliny z čeledi vřesovcovitých. Mykohetetrofní rostliny najdeme i v české přírodě, jedním ze zástupců mykohetetrofních rostlin je například orchidej hlístník hnízdák (Neottia nidus-avis).

Znovubjevení hvězdnatky

V roce 1992 byla u japonského města Kobe objevena do té doby neznámá hvězdnatka, která dostala jméno Thismia kobensis. Rostla v malé populaci na jediném místě, které bylo vzápětí zničeno výstavbou průmyslového komplexu. Od té doby byla tato hvězdnatka považována za vyhynulou.

Zhruba po třech desetiletích ale došlo k nečekanému zvratu. Kenji Suetsugu z Univerzity Kobe a jeho spolupracovníci náhodou narazili na novou populaci hvězdnatky Thismia kobensis, která roste v lese u města Sanda, přibližně 30 kilometrů od místa původního výskytu. Jde opět o malou populaci, která je tím pádem kriticky ohrožená. Svůj objev vědci oznámili na stránkách odborného časopisu Phytotaxa.

TIP: Obří ostrovní strašilky, považované za vyhynulé, stále žijí

Znovuobjevená Thismia kobensis je nejseverněji rostoucí známou hvězdnatkou v Asii. Je blízce příbuzná hvězdnatce Thismia americana ze Spojených států, jejíž osud je podobný, jen doposud bez šťastného konce. Americká hvězdnatka byla objevena u Chicaga v roce 1912 a od roku 1916 ji už nikdo neviděl. Vzhledem ke skrytému způsobu života je ale docela dobře možné, že i ona někde v Severní Americe nespatřena přežívá.

Už nějakou dobu víme, že středoameričtí Aztékové budovali věže z lidských lebek. Podobné struktury vznikaly i v jiných kulturách předkolumbovského Mexika, u Aztéků ovšem tato praxe dosahovala skutečně masových rozměrů. Stavby, kterým padly za oběť stovky a tisíce obětí, zahrnovaly vedle mužských lebek také ty ženské a dětské. Rozsah zastoupení žen a dětí odhalil teprve nedávno mexický archeolog Raúl Barrera Rodríguez.

Ženské obětiny

Podle Barrery Rodrígueze odborníci doposud prozkoumali 655 lebek z věže lebek v Tenochtitlánu a zjistili, že 38 % z těchto lebek bylo uťato z krku ženám (2 % lebek patřilo dětem). O rituálech Aztéků dnes nemáme příliš romantické představy, ale takto vysoké procento obětovaných žen se vymyká původním odhadům. Popravdě jde o dost děsivé číslo.

Podle toho, co o Aztécích víme, se většina jejich obětin rekrutovala z řad nepřátel (a nepřátelských otroků). Je vysoké zastoupení ženských ostatků dokladem, že se aztéckých bojů účastnily ve velkém i ženy? „Historické prameny se o ženách bojovnicích zmiňují jen vzácně. Máme ale různá svědectví španělských conquistadorů, podle nichž se například v poslední fázi dobývání Tenochtitlánu mnohé ženy chopily zbraní a bránily město po boku mužů,“ vysvětluje Barrera Rodríguez.

Krvavá rekonstrukce bitvy bohů

Barrera Rodríguez se domnívá, že stavba věže lebek v Tenochtitlánu a s ní spojené oběti nebo spíše masakry, měly hluboký rituální význam. Aztékové se podle něj snažili rekonstruovat mýtickou bitvu mezi bohem Slunce, války a lidských obětí Huitzilopochtlim a jeho sestrou, bohyní Měsíce Coyolxauhqui. Trochu to tak mohlo připomínat dnešní rekonstrukce bitvev milovníky historie, jen v mnohem krvavější podobě.

Huitzilopochtli, Coyolxauhqui, a také řada dalších božstev byli dětmi pramáti Coatlicue, známé též jako Cihuacoatl (Paní hadů) – monstra oděného do sukně ze živých hadů a s náhrdelníkem z lidských lebek, vyříznutých srdcí a uťatých rukou. Podle aztéckých pověstí byla Coyolxauhqui nejstarší dcerou Coatlicue a těžce nesla, když její matka zázračně otěhotněla a čekala Huitzilopochtliho.

TIP: Hrůzná přehlídka smrti: Jak vypadaly kruté rituály starých Aztéků?

Coyolxauhqui sebrala armádu a zaútočila na svou matku, aby ji zabila i s nenarozeným dítětem. Huitzilopochtli se ale těsně před bitvou u Hadí hory Coatepec zázračně narodil, dospělý a v plné zbroji. Sestru zabil, usekl jí hlavu a její tělo shodil ze svahu Hadí hory, kde bylo roztrháno na kusy. Vše nasvědčuje tomu, že Aztékové tuto zásadní bitvu své mytologie přehrávali znovu a znovu, i se všemi morbidními detaily. Dětské lebky mohou patřit obětem, které mohly znázorňovat boha Huitzilopochtli před jeho zázračným zrozením.

Současnou podobu Brna nemálo ovlivnila jeho slavná industriální minulost. Od poloviny 19. století byla moravská metropole známá jako centrum textilního průmyslu. Tomuto odvětví dominovaly především rodiny židovského původu, které přicházely do Brna z okolních vesnic. Mezi nejznámější z nich patřil rodinný klan Löw-Beerů. 

Vilu Löw-Beer si nechal na přelomu let 1903–1904 postavit textilní podnikatel židovského původu Moritz Fuhrmann podle projektu vídeňského architekta Alexandra Neumanna.

Skromné začátky

Fuhrmann patřil k těm, kteří se vypracovali sami a úspěch si tvrdě vydřeli. Původně byl jen chudým vesnickým učitelem z Jemnice na Vysočině a do Brna přišel, aby se naučil vlnařskému řemeslu. V roce 1885 založil s Hermannem Pollackem firmu a později si otevřel vlastní továrnu, která se specializovala především na výrobu napodobenin perských koberců. Během několika let tak pohádkově zbohatl. Svůj průnik mezi elitu brněnské společnosti potvrdil mimo jiné i stavbou luxusní vily v Sadové ulici (dnešní ulice Drobného) naproti parku Lužánky.

Původní podoba vily Löw-Beer po jejím dokončení v roce 1904. (foto: Archiv muzea Brněnska)

Po jeho smrti (1910) byla vila prodána za 290 000 korun textilnímu podnikateli Alfredu Löw-Beerovi, který v té době bydlel se svou rodinou ve Svitávce. Jeho zdejší sídlo (takzvaná Malá vila) sice bylo dostatečně reprezentativní, nicméně přestěhování do jihomoravské metropole znamenalo otázku prestiže. Navíc měl odtud mnohem lepší spojení do Vídně a dalších velkých měst podunajské monarchie. Do Brna se přestěhoval i s manželkou Marianne a třemi dětmi – Maxem, Gretou a Hansem.

Alfred patřil k rozvětvené židovské rodině textilních magnátů, která provozovala několik továren na tkaniny, cukrovarů a cementáren a velmi významně se podílela na industrializaci meziválečného Československa. Jednotliví členové také zastávali nejrůznější významné posty a funkce a hojně se angažovali v politickém a veřejném životě.

Záhadná smrt

Löw-Beerové žili v Československu až do roku 1938. To už se nad Evropou začala stahovat bouřková mračna v podobě nacistické hrozby. Rodina naštěstí disponovala značným množstvím financí a měla také dostatek informací o tom, co se chystá. Většina tak dokázala včas emigrovat.

Jedním z posledních, kdo v Brně zůstal, byl právě Alfred. Snažil se zachránit co nejvíce z rodinného majetku a také převést obchodní kontakty do zahraničí. Nakonec tu setrval až do vyhlášení Protektorátu Čechy a Morava a později se pokusil o útěk. Poprvé skončil už v Brně na hlavním nádraží, kde jej Němci zadrželi. Zakrátko byl sice opět propuštěn, ale gestapo si ponechalo jeho pas. Podnikatel proto odjel do Prahy, kde si opatřil falešné doklady na jméno Friedrich Schweigler. Pod touto novou identitou se chtěl dostat do Švýcarska. Co se dělo dál, je dodnes záhadou.

Příběh jako z románu

Jeho příbuzní o něm neměli žádné zprávy, proto si najali bývalého agenta tajných služeb MI6 sira Paula Dukese, aby zjistil, co se vlastně stalo. Ten se tedy v předvečer druhé světové války, v létě roku 1939 vypravil do Protektorátu. Vyžádal si od gestapa a německých orgánů povolení, aby se dostal na místo, kde Alfred zahynul. Jeho tělo totiž bylo nalezeno v dubnu na železniční trati ve Stříbře poblíž Tachova. Vyšetřovateli se podařilo nalézt hrob a o situaci informovat rodinu. O svém pátrání později napsal i špionážní román An Epic of the Gestapo, který ještě během války vyšel v Anglii. Jednotlivé postavy sice v knize vystupují pod pseudonymy, ale je jasné, o koho se jedná. Stále jde ovšem o fikci.

Jak to bylo ve skutečnosti, se už asi nikdy nedozvíme. Je možné, že Alfreda zavraždilo gestapo. Nebo ho mohli zabít lidé z pražského podsvětí, kteří mu obstarali falešné doklady a pomáhali mu utéci, protože se báli, že by sami mohli být vyzrazeni. Nelze vyloučit ani sebevraždu. Anebo je možné, že se jednalo o nehodu…

Löw-Beerové vilu opustili dost narychlo a nechali tady téměř veškeré vybavení a spoustu cenností. Údajně zde zůstal obraz Paula Cézanna. Co přesně se s ním stalo, se neví, ale pravděpodobně skončil v německých rukou. Za války ve vile sídlilo gestapo, které zde mělo své kanceláře. A když na konci konfliktu museli Němci odejít, vzali s sebou vše, co mělo alespoň nějakou hodnotu. Poté, co Brno dobyla Rudá armáda, v objektu nakrátko pobývali také rumunští a sovětští vojáci.

Smutný epilog

Po roce 1945 se Löw-Beerové do Československa již nevrátili, a jelikož se před válkou hlásili k německé národnosti, byla na jejich majetek uvalena národní správa. Ve vile se po válce vystřídalo několik nájemců a v roce 1954 zde fungoval Domov mládeže (internát pro střední školy). Ten sloužil především pro dívky, později i pro chlapce, a fungoval až do roku 2012. V současnosti je Löw-Beerova vila v majetku Jihomoravského kraje a ve správě Muzea Brněnska, příspěvkové organizace.

TIP: Od noblesy k tragédii: Labutí píseň první republiky v kavárně Esplanade

V letech 2013–2014 prošla budova rozsáhlou rekonstrukcí a dne 16. ledna 2016 zde byla otevřena stálá muzejní expozice s názvem Svět brněnské buržoazie mezi vilou Löw-Beer a Tugendhat. Výstava návštěvníkům přibližuje kapitoly z dějin architektury a životního stylu měšťanstva v Brně od druhé poloviny 19. století až do počátku 20. století. Kromě toho se zde také pravidelně pořádají různé kulturní a společenské akce, programy pro děti, přednášky a workshopy.  

Mezinárodnímu vědeckému týmu se podařilo objevit nejtěžší a zároveň nejmladší hvězdu ležící přímo v srdci Mléčné dráhy. Její hmotnost odpovídá přibližně desetinásobku hmotnosti Slunce. Hvězda, označovaná jako X3a, se nachází v bezprostřední blízkosti černé díry Sagittarius A* – od tohoto gravitačního monstra, s hmotností přesahující čtyři miliony Sluncí, ji dělí jen zhruba dva světelné roky. Právě relativně krátká vzdálenost od černé díry je tím, co činí objevenou hvězdu výjimečnou. Podle dosavadních teorií by totiž vůbec neměla existovat. Studii publikoval časopis The Astrophysical Journal.

Hvězda X3a je podle vědců přibližně 10× větší než Slunce a 15× hmotnější. Její stáří odhadují na několik desítek tisíc let. (foto: Florian Peißker, CC BY 4.0)

Podle Michala Zajačeka z Přírodovědecké fakulty Masarykovy univerzity v Brně, který byl součástí objevitelského týmu, je okolí černé díry považováno za velmi nehostinnou oblast, která se vyznačuje vysoce dynamickými procesy a intenzivním rentgenovým a ultrafialovým zářením. Jak je tedy možné, že se v takovém místě zformovala hvězda?

Tanec na hraně

Astronomové postupně prokázali, že ve vzdálenosti pouhých několika světelných let od černé díry se nachází oblast, která překvapivě podmínky pro vznik hvězd splňuje. Prstenec plynu a prachu je tam totiž dostatečně chladný a chráněný před ničivým zářením. Nízké teploty a vysoké hustoty zajišťují prostředí, kde mohou vznikat mračna o hmotnosti stovek Sluncí. Když se vytvoří dostatečně hustý oblak, vlivem vlastní gravitace se zhroutí a vytvoří jednu nebo více protohvězd. Svou hmotností navíc X3a patří mezi větší hvězdy, které se na rozdíl od menších vyvíjejí a dospívají velmi rychle.

TIP: Němečtí vědci zpřesnili odhadovanou hmotnost černé díry v centru naší Galaxie

Podobné prachové a plynné prstence lze nalézt i v jádrech jiných galaxií, a i v nich tak podle vědců zřejmě mohou existovat velmi mladé hvězdy. Odpověď na otázku, zda jsou podobné „oázy klidy“ spíše pravidlem či zda jde o bizarní anomálii, by mohla odhalit budoucí pozorování vesmírného dalekohledu Jamese Webba a plánovaného Extrémně velkého dalekohledu v Chile, které vědcům umožní toto pozoruhodné místo lépe prozkoumat.

V 60. letech minulého století se vysoko na náhorních plošinách a rašeliništích Krkonoš poprvé objevil slavík modráček tundrový (Luscinia svecica svecica), což tehdy byla mezi ornitology hotová senzace. 

Populace modráčků v Krkonoších postupně sílila, ale i dnes tu hnízdí jen asi dvacet párů a sezónně zde žije maximálně padesát jedinců. Natrefit na ně je tedy mimořádné štěstí. Proč si modráčci vybrali právě toto drsné pohoří, je dosud záhadou. Další dosud nerozluštěnou záhadou je, odkud do Krkonoš vlastně slavíci migrují.

Středoevropští milovníci rybníků

Na území České republiky se vyskytují dva poddruhy modráčka: slavík modráček středoevropský (Luscinia svecica cyanecula), který obývá střední a jižní Evropu a slavík modráček tundrový (Luscinia svecica svecica), jenž je doma na severu od Skandinávie až po Aljašku. Oba poddruhy přitom mají naprosto odlišné ekologické nároky.

Slavík modráček středoevropský hnízdí zejména v porostech na okrajích rybníků – v rákosu, orobinci a v ostřici. U nás byl pozorován zejména po roce 1970 v jižních a jihozápadních Čechách a hnízdo modráčků středoevropských bylo poprvé nalezeno v roce 1982 v okolí Domažlic. Po tomto roce se modráčci středoevropští výrazně rozšířili i do dalších lokalit naší vlasti – především na jižní Moravu, na Ostravsko, Českomoravskou vrchovinu a do severozápadních a východních Čech. Početnost v letech 2001–2003 byla ornitology odhadována na 400–600 párů. 

Padesátka odolných 

Slavík modráček tundrový v Česku hnízdí jen na dvou typech lokalit v Krkonoších – na rašeliništích a na hřebenech. Početnost tohoto poddruhu kulminovala v roce 1989, kdy bylo v hřebenových partiích Krkonoš zaznamenáno 40 samečků a 21 samiček. Od té doby opět docházelo k poklesu stavu modráčků tundrových, dnes tu hnízdí maximálně dvacet párů.

V roce 1989 byl zpívající samec modráčka tundrového pozorován ornitology na vrcholu Pradědu v Hrubém Jeseníku, ovšem hnízdění zde dosud nikdy doloženo nebylo.

Imitátoři žab a sobů

Modráčci tundroví hnízdí jednotlivě, samečci však často rozdělují svou přízeň mezi dvě samičky současně. Samečkové přilétají na hnízdiště o několik dní dříve a začínají zpívat svatební árie. Dlužno přiznat, že tak dobrými pěvci jako proslulí slavíci obecní rozhodně nejsou. Jejich zpět začíná „dyp dyp dyp“ a pokračuje tlukoucí cvrčivou a pískavou řadou tónů. Při nebezpečí se ozývají varovným „tak“. Modráčci jsou konzervativci – pokud jim hnízdní lokalita vyhovuje, mohou ji využívat i několik let.

Pokud chtějí ornitologové odchytit modráčka do sítě kvůli kroužkování, jako vábnička jim skvěle poslouží nahraný hlas modráčkova soka. Modráčci ovšem mají v zásobě velkou škálu zvukových projevů a jsou známí jako mimořádní imitátoři. Dokážou napodobit celou řadu jiných ptáků a skandinávští ornitologové dokonce zaznamenali, že samečci modráčků umí napodobit i zvuky, které vydávají žáby nebo sobi!

Otazníky kolem migrace

Modráčci jsou tažnými ptáky a výsledky kroužkování modráčků středoveropských dokazují, že „naši“ ptáci létají do Francie a Španělska a někteří až na Maltu.

Trajektorie tahu modráčků tundrových však prozatím rozluštěna nebyla. Významné poznatky ovšem přináší německá monografie Das Blaukehlchen, ve které najdeme, kromě různých jiných informací, i výsledky kroužkování a nečekaná data o tahu modráčků zeměmi jako Kyrgyzstán, Turkmenistán a Rusko. Zdá se tedy, že část skandinávských modráčů tundrových odlétá na východ, místo na předpokládaný jih.

Dravci i vražedná moucha

Mláďata modráčků mohou být v hnízdech ohrožena liškami, lasicemi hranostaji, krkavci či obyčejnými hraboši mokřadními. Výzkum modráčků tundrových arboristy a ornitologa Ing. Bohumíra Chutného a RNDr. Václava Pavla z Přírodovědné fakulty Univerzity Palackého v Olomouci odhalil však mnohem záludnějšího nepřítele – mouchu bzučivku (Protocalifora braueri).

TIP: Odlety tažných ptáků: Koloběh ptačí migrace

Tento hmyz napadá mláďata modráčků v hnízdech, zavrtává se jim do podkoží a saje krevní tekutiny. Larvy bzučivek mláďata oslabují a špatné počasí často dokončí dílo zkázy. Za zmínku určitě stojí, že podle obou vědců je krkonošské klima pro modráčky tundrové mnohem náročnější než ve skandinávské tundře.

Indický jazykozpytec Pánini sepsal ve svém pojednání Aštadhjájí z 5. století př. n. l. celkem 3 959 pouček, jež mají představovat pomyslný algoritmus pro tvorbu slov v sanskrtu, složených z kořene a přípony.

Vědci se dlouhé roky pokoušeli na základě uvedených pravidel vytvořit počítačový program v podobě jazykového generátoru. Jenže se neustále potýkali s kolizemi vyjmenovaných gramatických regulí – a teprve Rishi Rajpopat z University of Cambridge loni zjistil, že ze dvou protichůdných vždy rozhoduje ta, která se váže k příponě. Sestavil tak program, jenž až na pár výjimek funguje bezchybně.

Rishi Rajpopat pracoval na rozluštění tajemství dávného jazyka devět měsíců, aniž by jakkoli pokročil. „Na měsíc jsem proto zavřel knihy a jen jsem si užíval léto – plaval jsem, jezdil na kole, vařil, modlil se a meditoval,“ okomentoval své počínání pro BBC. „Pak jsem se neochotně vrátil do práce a během několika minut, jak jsem obracel stránky, jsem najednou uviděl vzorce a všechno to začalo dávat smysl,“ popisuje student.

TIP: Kde se vzaly indoevropské jazyky? Zrodily se ve stepích

Sanskrt patří do indoíránské skupiny indoevropské jazykové rodiny. Jde o posvátný jazyk hinduismu, který byl široce používán v indické vědě, filozofii, poezii ale i světské literatuře. V Indii a jihovýchodní Asii má sanskrt podobnou úlohu jako řečtina a latina v Evropě.

Po vítězství v Haliči zatlačila ruská armáda habsburské divize až do Karpat, zatímco za frontou zůstala vzdorující posádka obležené pevnosti Přemyšl. Ve snaze ji vysvobodit, napravit si reputaci a vyvrátit případné fatální následky plánované carské ofenzivy na území Uher připravil rakousko-uherský generální štáb vlastní operaci.

Ta sice přinesla dílčí úspěchy, když císařská 3. armáda podpořena německými silami zaútočila z východního Slovenska směrem k městům Lesko, Sambir a Sanok a po obchvatu nepřátelských pozic získala několik karpatských průsmyků. Těžce dostupné horské oblasti, špatná výstroj a mrazy si ale vybraly svou daň a centrální mocnosti ztratily během bojů 89 000 mužů.

TIP: Legionářský slang: Jak ovlivnil pobyt v Rusku mluvu československých legionářů?

Rakouské velení ale na vysoké ztráty nedbalo a ve snaze dostat se k Přemyšlu zahájilo další ofenzivu. Také ta však skončila utopená v krvi a zapadlá v závějích vysokého sněhu a po jejím skončení Rusové dobyli zpět pozice, o něž v minulých dnech přišli. Pevnost nakonec kapitulovala a nepřítel uvolněné divize vrhl do vlastní operace v Karpatech, které vyčerpané Rakousko-Uhersko odolalo jen díky pomoci německé armády.

Jeho jméno najdeme v každé učebnici dějepisu, přesto o něm víme jen málo: Egyptologové dosud s jistotou neznají totožnost jeho rodičů ani datum narození. Předpokládá se, že Tutanchamon přišel na svět kolem roku 1344 před n. l. v královském městě Amarna na pravém břehu Nilu coby potomek vladařů, přičemž jeho otcem mohl být Achnaton, manžel proslulé Nefertiti. Krásná panovnice však podle všeho jeho matkou nebyla. Ačkoliv někteří badatelé zmíněnou hypotézu v minulosti nadnesli, většina se jich dnes přiklání k tomu, že Achnaton zplodil Tutanchamona se svou sestrou a zároveň vedlejší manželkou Kijou. 

Dítě na trůně

Chlapce při narození pojmenovali Tutanchaton v odkazu na fakt, že jde o syna, a tedy i žijící podobu boha Atona. Své pozdější jméno s příponou „-amon“ získal až po nástupu na trůn. Život s původním jménem nebyl totiž vůbec jednoduchý: Jeho otec Achnaton, jenž sám usedl na trůn jako Amenhotep IV., provedl náboženskou reformu. Zavrhl tisíciletou tradici s mnoha bohy a zavedl monoteismus, v němž pozici jediného božstva zaujal právě Aton. Jenže kult boha zobrazovaného v podobě jasného a neosobního slunce se příliš neujal, a když Achnaton zhruba ve věku třiceti let předčasně zemřel, nejstarší středomořská civilizace se po několika letech vrátila k původnímu panteonu. 

Faraonův náhlý skon však vyvolal v nejvyšších kruzích zmatek. Právoplatný následník trůnu byl v té době ještě příliš malý, než aby se ujal vlády, a u moci se tak ocitl Achnatonův nejbližší rádce a zeť Smenchkare. (Není ovšem vyloučeno, že šlo současně o jeho bratra, či dokonce syna; a podle jistých teorií byl Tutanchamonovým otcem právě on.) Ani Smenchkareho éra nicméně netrvala tak dlouho, jak by sám předpokládal: Již po dvou letech náhle skonal, čímž se uvolnilo místo pro mladičkého Tutanchatona. 

Teprve devítiletý chlapec se však mohl sotva ujmout vlády. Analýza jeho mumie odhalila, že trpěl hned několika chorobami kostí, které mu značně komplikovaly pohyb. Kromě toho přišel na svět s rozštěpem patra a vbočenou levou nohou. Na dobových vyobrazeních figuruje zpravidla vsedě, a to i při činnostech vykonávaných jinak v aktivním pohybu, například při lukostřelbě. Navíc jej babička držela v bezpečí mimo dvůr, a nějakou dobu za něj tedy vládli rádcové. 

Nejmenší hrobka

Později se novopečený faraon navzdory nízkému věku nevyhnul povinnosti legitimizovat svou pozici sňatkem. Krátce po nástupu na trůn se proto oženil se svou zhruba třináctiletou nevlastní sestrou Anchesenamon. Mohl mít před sebou velkolepou budoucnost coby první muž vrcholné éry starověkého Egypta, jenže z dosud ne zcela jasných důvodů zemřel pouhých devět roků po nástupu na trůn. Ostatky nalezené v jeho hrobce naznačují, že měl v době skonu asi osmnáct let, a předpokládá se, že se příčinou úmrtí stala infekční choroba – nejčastěji se hovoří o malárii či o následku zlomeniny stehenní kosti. 

Egyptologové nějakou dobu nevylučovali ani teorii o vraždě. Násilnou smrtí ostatně zahynul nejeden z jeho předchůdců a příbuzných, a patrně i jeho matka, kterou připravil o život úder do hlavy. Z politického hlediska po sobě Tutanchamon nezanechal takřka žádnou významnou stopu, čemuž odpovídala i jeho hrobka – vůbec nejmenší v Údolí králů. Jeho ostatky tam nakonec spočinuly v nevelké, tehdy ještě nedokončené pohřební komoře, určené původně pro jiného významného hodnostáře. A právě v ní jeho nabalzamované tělo přes tři tisíce let čekalo, než ho opět zalije denní světlo. Došlo k tomu 4. listopadu 1922.

Výbava pro onen svět

Na okamžik, který přepsal učebnice a navždy změnil svět archeologie, čekal Howard Carter dlouhých patnáct let. Mnohé z jeho kolegů by série neúspěchů, jež přelomovému objevu předcházela, dávno odradila. Nicméně britský archeolog vytrval, a nakonec vstoupil do historie – symbolicky i fyzicky. Egyptologové do té doby nacházeli hrobky faraonů zpravidla vypleněné, jelikož vinou hledačů pokladů končily cennosti z jejich útrob v průběhu let neznámo kde. V Tutanchamonově pohřební komoře však Carterův tým odkryl zcela nedotčený sarkofág obklopený luxusní posmrtnou výbavou, kterou vykradači nedokázali objevit. 

Howard Carter otevřel Tutanchamonův sarkofág jako první člověk v moderních dějinách. (foto: Wikimedia Commons, CC0)

Archeolog okamžitě poslal telegram do Británie, kde už nejnovější zprávy netrpělivě očekával jeho mecenáš lord Carnavorn, který jako jeden z mála neztratil víru v dobrý konec egyptské anabáze. Se samotným otevřením hrobky se proto Carter rozhodl počkat na jeho příjezd a oba muži pak v úžasu stanuli na prahu pohřební komory plné zlata, šperků, rituálních předmětů, obrazů a veškerého potřebného vybavení pro život na onom světě. 

Čáry mocných kněží

Informace o mimořádném objevu v Údolí králů záhy obletěla svět a vyvolala hotovou senzaci. Jenže netrvalo dlouho, a spolu s obdivnými reakcemi se začaly vynořovat pochybnosti, ba dokonce varování. Londýnský deník Times publikoval vážně míněné zamyšlení z úst úspěšné spisovatelky Marie Corelliové, která se nechala slyšet, že „každé neuvážené vniknutí do zapečetěné hrobky předznamenává strašlivý trest“.

Od přelomového objevu uplynulo sotva půl roku, když byl 56letý lord Carnavorn nalezen ve svém hotelovém pokoji v Káhiře mrtvý. Jako příčinu smrti určili lékaři otravu krve patrně po kousnutí komára, jež následně přešla do zápalu plic. Nečekaná smrt klíčové postavy Carterova podniku okamžitě přitáhla značnou pozornost a podnítila spekulace o kletbě spočívající na Tutanchamonově hrobce. Téže noci prý v Káhiře náhle zhasla všechna světla a ve stejný okamžik, kdy lord vydechl naposledy, údajně zemřela i jeho fenka Suzie. 

Mnozí tehdy uvěřili slovům sira Arthura Conana Doyla, známého zastánce spiritualismu, podle nějž stáli za Carnavornovým úmrtím zlí duchové vyčarovaní pradávnými kněžími, aby faraonovu mumii ochránili. Rozšířila se domněnka, že bohatý mecenáš zaplatil životem za to, že hrobku otevřel bez náležitých ceremonií k uctění duší zesnulých: Podle tradice měl před vstupem polít práh svatyně vínem, mlékem či olejem.

Po vzoru Shakespeara

Mezi dnešními badateli však převládá názor, že britský hrabě zkrátka doplatil na své chatrné zdraví, s nímž se potýkal celý život. Zápal plic u něj mohly způsobit mykotoxiny přítomné v hrobce – na stejnou nemoc ostatně o pouhý měsíc později zemřel americký finančník George Jay Gould, který se krátce předtím do hrobky podíval.

Právě kvůli riziku kontaminace neznámými patogeny používají dnes egyptologové při vstupu na místo Tutanchamonova posledního odpočinku ochranné prostředky. Nicméně většina vědců považuje zmíněné opatření spíš za formalitu. Ačkoliv laboratorní analýza prokázala na stěnách prostor plísňové zárodky, ve skutečnosti neznáme ani jeden případ, kdy by turista či archeolog prokazatelně onemocněl v důsledku vdechnutí toxinů. 

Údajná kletba se tak pokládá za pouhý mýtus vyvolaný touhou po senzaci, k jejímu rozšíření však možná přispěl i samotný Carter. Není vyloučeno, že chtěl cíleným přiživováním dohadů odradit případné zvědavce, přilákané odhaleným bohatstvím. Uvedená praxe dřív koneckonců nebývala nijak výjimečná: Mnohé významné osobnosti ve strachu z odcizení svých ostatků zaopatřily vlastní hrob podobným způsobem. Kupříkladu epitaf Williama Shakespeara z roku 1616 hrozí prokletím každému, kdo by s jeho kostmi manipuloval. Dramatik tak chtěl zjevně zamezit prodeji svého těla za účelem lékařského zkoumání. A texty domnělých kleteb se našly i na jiných místech přímo v Gíze a Sakkáře: Většinou znesvětitelům hrozily odplatou bohů, případně útokem krokodýla, lva, štíra či hada.

Náhoda, či prokletí?

V případě Tutanchamona si ovšem zvěsti o hrozbě začaly brzy žít vlastním životem a řada událostí, k nimž mezitím došlo, je ještě podpořila. Seznam předčasných skonů, čítající až dvanáct osob zainteresovaných nějakým způsobem v odhalování faraonova tajemství, může sice leckoho ponouknout ke hledání vzájemných souvislostí, ale pro racionální badatele jde spíš o shodu náhod. Z 26 osob, jež se otevírání hrobky zúčastnily, zemřelo v následujících deseti letech „pouze“ šest.

V roce 1995 kanadsko-americký skeptik a známý popírač paranormálních jevů James Randi spočítal, že výzkumníci zapojení do objevu hrobky žili v průměru ještě 23 let. Samotný Carter, který komoru otevřel a vyňal z ní sarkofág s faraonovými ostatky, zemřel v roce 1939 na rakovinu coby 64letý. A například jeho kolega Richard Adamson, jenž u hrobky po jejím objevu držel dlouhých sedm let stráž, žil ještě šest dekád.

Jak Randi poněkud ironicky uzavřel, Carterovi spolupracovníci skonali v průměru v 73 letech, tedy o rok později, než v té době odpovídalo statistickému očekávání. Řadu pochybovačů přesto striktně exaktní závěry nepřesvědčily. Někteří se domnívají, že faraonova kletba dosud nepřestala působit – a za důkaz považují třeba dopravní nehodu ze 70. let, při níž zemřel ředitel Egyptské nejvyšší rady pro starožitnosti jen krátce poté, co podepsal smlouvu o putovní výstavě Poklady Tutanchamona. 

Image

Čtěte také

Skutečný příběh Nefertiti: Proč ji chtěli egyptští faraoni vymazat z historie?