Americký motýl danaus královský (Danaus gilippus, říká se mu také monarcha královský) se pyšní skořicově zbarvenými křídly s nápadně tmavým lemem a výraznými bílými skvrnami, takže jej jeho přirození nepřátelé jen těžko přehlédnou. Přesto je před jejich útoky v bezpečí. Podobně jako u jiných druhy danaů se totiž i housenky tohoto motýlího šviháka pasou na listech klejich (Asclepias) a pletiva těchto rostlin obsahují jedovaté kardenolidy schopné narušit činnost srdce obratlovců.

Stará hra na nebezpečné sousto

Housenky danaa jsou vůči kardenolidům odolné. Hromadí toxiny v těle a ty jim skýtají ochranu. Svou jedovatost demonstrují housenky nápadným černobílým pruhováním, kde každý černý pruh zdobí dvojice jasně žlutých skvrn. Kardenolidy se neztratí, ani když se housenka zakuklí. I dospělý motýl vyklubaný z kukly má stále v těle dost toxinů a dává to svému okolí najevo pestrými křídly. Mladí, nezkušení predátoři mohou z neznalosti na housenku nebo dospělce danaa královského zaútočit, ovšem kardenolidy jim uštědří lekci, která naivnímu predátorovi vryje do paměti jednoznačné memento: „Tohle se nežere!“

Motýl bělopásek Limenitis archippus žije na jihu Floridy vedle danaů královských a při letmém pohledu by si mohl nezasvěcený pozorovatel oba motýly snadno splést. A právě na to bělopásek spoléhá. Evoluce ho dovedla k mimikry – namaskovala ho jako nebezpečného danaa královského, i když bělopásek sám o sobě jedovatý není a pro každého hmyzožravce by představoval chutné sousto.

Splést si bělopáska Limenitis archippus (vlevo) a monarchu královského (vpravo) není nic těžkého. (foto: Wikimedia Commons, Benny Mazur, CC BY 2.0 + Queerbubbles, CC BY-SA 3.0)

Tahle evoluční hra na schovávanou byla popsána už dávno a v učebnicích figuruje jako ukázka tzv. batesovských mimikry, kdy neškodný druh napodobuje svým vzhledem druh nebezpečný. Mohlo by se zdát, že situace mezi danaem a bělopáskem je jasná a pro vědce představuje její další studium ztrátu času. Výzkumy entomoložky Katy Prudicové z University of Arizona ale ukázaly, že příběh dvou podobných motýlů nabízí zcela novou a velmi nečekanou zápletku.

Bělopásek na dávkách „aspirinu“

Katy Prudicová si povšimla, že bělopásek Limenitis archipus se vyskytuje i na severu Floridy, kam danaus královský svým areálem rozšíření nezasahuje. Znamená to, že tam bělopáskovy mimikry nefungují. Predátoři se tu nikdy „nespálí“ útokem na jedovatého motýla a měli by proto na nápadně zbarvených bělopáscích hodovat. Nechráněná populace bělopásků by proto měla teoreticky být na severu Floridy méně početná než na jihu tohoto poloostrova. Jenže důkladný výzkum úbytek bělopásků na severu neprokázal. Jako kdyby i tam motýly něco chránilo. Jenže co?

Vědci se pustili do práce a došli k zajímavému zjištění. V nepřítomnosti danaů se bělopásci chrání sami. Jejich housenky se pasou na listech vrby Salix caroliniana, která obsahuje aspirinu příbuzný salicin. Ten má nejen podobnou strukturu molekuly jako aspirin, ale také velmi podobně chutná – je odporně hořký. Salicin se z vrbových listů dostává do organismu housenky i dospělého motýla a dodává jim hořkou chuť. O tom se na vlastní jazyk přesvědčí každý predátor, který se pokusí bělopáska slupnout.

Konzumentům bělopáska Limenitis archipus pochopitelně nehrozí otrava se zástavou srdce jako v případě, že si pochutnají na danaovi královském. Motýli i housenky na severu Floridy „pouze“ zhořkli, ale to zjevně taky zabírá. I bez ochrany jedovatých danaů se tam bělopáskům vede dobře.

Test v kusadlech hmyzího zabijáka

Vědci se ale nespoléhali jen na analýzy těl housenek a motýlů. Pochytali bělopásky z jihu i severu Floridy a testovali jejich chuť tak, že motýly předhazovali v zajetí chovaným kudlankám čínským (Tenodera sinensis). Z reakce těchto vyhlášených hmyzích zabijáků pak odvozovali, jak chutnou kořist bělopásci představují. Motýli z jihu Floridy kudlankám chutnali a ty je žraly bez nejmenšího zaváhání. Pokud však kudlanky dostaly bělopásky ze severu Floridy, začaly je poměrně brzy jako potravu odmítat. Hořká zkušenost se jim jen tak z hlavy nevykouřila a udržely ji v paměti překvapivě dlouho.

Vědci dokonce vypozorovali závislost síly odmítavé reakce kudlanek na množství salicinu, jaké organismus bělopáska obsahoval. Když se pak podívali do přírody, ukázalo se, že čím víc salicinu a dalších hořkých látek pocházejících z vrby motýli nasbírali, tím hojnější v dané lokalitě byli, protože je silnější hořká příchuť lépe chránila.

Prudicová a její kolegové jsou přesvědčeni, že hromadění salicinu představuje prvotní strategii, kterou dřív uplatňovali všichni bělopásci. Tam, kde se tito motýli dostali do kontaktu s danaem královským, se ale uplatnily batesovské mimikry a skladování hořké látky v těle se ukázalo jako zbytečné. Housenky se proto naučily hořkou látku z těla vylučovat.

Kdo hraje férově a kdo fixluje

Výsledky výzkumu publikované ve vědeckém časopise Communications Biology donutily vědce přehodnotit dosavadní náhled na mimikry. Vedle batesovských mimikry, kde se neškodný druh „převléká“ za druh nebezpečný, znají přírodovědci i tzv. müllerovské mimikry. Při nich evolucí získává velmi podobný vzhled hned několik nebezpečných druhů. Všechny se pak těší z výhod, které s sebou nese nepříjemná zkušenost predátorů ze střetu s kterýmkoli druhem. Takto se velmi podobným zbarvením křídel navzájem kryjí babočkovití motýli rodu Heliconius, kteří se krmí pylem bohatým na některé aminokyseliny a z nich pak vyrábějí toxické kyanidové sloučeniny.

Zjednodušeně může říci, že při batesovských mimikry jeden živočišný druh blufuje, zatímco při müllerovských mimikry hrají všichni poctivě a nikdo si na nic nehraje. Vědci byli přesvědčeni, že zvířata hrají buď jen poctivě müllerovskými mimikry, nebo jedno z nich podvádí batesovskými mimikry. Situace, kdy bělopásek Limenitis archipus někdy podvádí a jindy hraje férově, ale naznačuje, že batesovské a müllerovské mimikry představují krajní varianty, mezi nimiž může existovat široká škála kombinovaných strategií.

Vypařil se někdo z vašeho života jako duch (anglicky ghost)? Neodpovídá vám celé dny na zprávy, i když to byla velká láska, nebo kamarádství? Tak to vás ghostuje. Ghosting, tedy náhlého ukončení veškeré komunikace od blízké osoby, většinou není nic příjemného. Jak ale ukázal nedávný výzkum, ani dotyčnému, který se ke ghostingu uchýlil, to často nepřináší příjemné pocity. Platí to přitom více pro lidi, které spojovalo přátelství, než pro romantické partnery.

K tomu závěru dospěla Michaela Forraiová z Vídeňské univerzity se svými kolegy, když studovala chování kolem ukončování vztahů a porovnávala situaci u romantických vztahů a přátelství. Jejich výzkum nedávno publikoval odborný časopis Telematics and Informatics.

Ghosting mezi partnery a přáteli

„Pokud jde o romantický vztah a přátelství, jsou to odlišné typy vztahů, jejichž ukončení má odlišné důsledky,“ přibližuje Forraiová. „Toto téma mě zaujalo, když jsem viděla množství příspěvků na sociálních médiích, v nichž lidé sdílejí zkušenosti s ghostingem mezi přáteli. Výzkum se přitom tomuto typu ghostingu doposud příliš nevěnoval.“ Předchozí studie ukazují, že ghosting zažilo v té či oné roli velmi mnoho mladých lidí. Téměř polovina oslovených se někdy ocitla v obou rolích ghostingu.

Forraiová s kolegy zahrnula do výzkumu celkem 978 mladých dospělých ve věku 16 až 21 let. Badatelé zjišťovali jejich zkušenosti s ghostingem, v rámci romantických vztahů i přátelství. Stejný průzkum proběhl dvakrát, s odstupem 4 měsíců. Výsledky jejich výzkumu byly poměrně překvapující. 

Ukázalo se, že důvodem pro ghosting mezi romantickými partnery často bývá přesycení vzájemnou komunikací, která přesáhla snesitelnou mez. Pro Forraiovou to bylo velmi překvapivé, ale vlastně pochopitelné. Ghosting je v takovém případě spíše obranný mechanismus, který má zamezit větším škodám.

TIP: Sociální média zhoršují depresi u teenagerů, videohry překvapivě nikoliv

Naproti tomu mezi přáteli se ke ghostingu spíše uchylují ti s velkým sebevědomím, když se domnívají, že mohou své přátele nahradit někým jiným. Při ghostingu přátel ale současně více hrozí negativní dopady na duševní pohodu těch, kdo se uchýlili k tomuto postupu. Výzkum prokázal, že u nich dochází k rozvoji depresivních nálad častěji, než když lidé použijí ghosting vůči romantickým partnerům.

Scénáře a manuály NASA občas budí úsměvy, agentura v nich popisuje možné i méně pravděpodobné a někdy až úsměvné situace. Těžko proto překvapí, že existuje i manuál, popisující jak naložit se situací, kdy se jeden z astronautů rozhodne spáchat sebevraždu či usmrtit své kolegy.

Spoutat a podat sedativa

Manuál doporučuje spoutat nezvladatelného kolegu pouty na rukou i na nohou a podat mu sedativa. S útočníkem je také potřeba udržovat verbální kontakt a vysvětlit mu, že omezení jeho pohybu je pro jeho vlastní bezpečnost. Další postup je na rozhodnutí řídícího střediska a liší se v závislosti, zda se jedná o incident na kosmické lodi, nebo na Mezinárodní vesmírné stanici.

Součástí lékárničky na Mezinárodní vesmírné stanici jsou sedativa, léky proti úzkosti, antidepresiva, ale i například antipsychotikum Haloperidol nebo Valium. V případě nutnosti jsou členové posádky oprávněni podat útočníkovi léky násilím. 

Zbraně na palubě? Spíše ne

V otázce zbraní na palubách vesmírných lodí i Mezinárodní vesmírné stanice je NASA velmi rezolutní. Míru rizika, vyplývající z přítomnosti zbraní ve vesmíru, považuje za příliš vysokou. Naopak ruští astronauti mají osobní zbraň na seznamu balíčku pro přežití. Nejčastěji uváděnou zbraní je pistole Makarov PM, nebo MP-443. Zbraň ale není určena pro vesmírné použití. Slouží pro případ přistání v odlehlých oblastech širé Rusi. Podle svědectví samotných kosmonautů ale bývá zbraň v posledních letech před misí z balíčku vyřazována.

Manuál je součástí více než tisícistránkového neveřejného dokumentu, který detailně popisuje instrukce, pro řešení všech možných situací, které mohou nastat ve vesmíru, včetně například odstranění bolavého zubu. Část věnovaná psychickým obtížím v něm zabírá zhruba pět stran. Podobný manuál má i ruská vesmírná agentura Roskosmos nebo třeba americké námořnictvo. Kromě toho jsou astronauti pobývající ve vesmíru v pravidelném kontaktu s psychology, kteří by možné problémy měli včas rozpoznat.

Image

Čtěte také

Jak se ve vesmíru nezbláznit? Jak vypadá péče o duševní zdraví astronautů

První zmínka o Jihlavě pochází z roku 1233. Zhruba v této době byla v okolí sídla objevena ložiska bílého kovu a vidina možného výdělku sem přilákala řadu lidí. Pro město tak díky stříbru začal skutečný zlatý věk.

Kopej, dokud můžeš

Radost však netrvala dlouho. Koncem 14. století už byly nejbohatší žíly vytěženy a část štol zničena a zaplavena podzemní vodou. Význam horního města začal klesat a během husitských válek upadl docela.

V této době se sídlo přidalo na stranu katolíků a jejich zájmy hájilo opravdu statečně. V roce 1422 se Jihlava stala svědkem ústupu armády Zikmunda Lucemburského, která prchala po prohrané bitvě u Německého (dnes Havlíčkova) Brodu. Přímé ohrožení kališníky však přišlo až v letech 1423, 1425 a 1427. Jihlava vždy odolala.

V roce 1436 byla na zdejším náměstí vyhlášena přelomová basilejská kompaktáta, jejichž nejdůležitějším bodem se stalo přiznání nároku českých husitů na přijímání „podobojí způsobou“. Tento mimořádný dokument zůstal mezi základními právními listinami českého státu do doby Jiřího z Poděbrad, kdy jej papež Pius II. v roce 1462 odmítl potvrdit. Husitskému králi ovšem neudělala radost ani samotná Jihlava. Ta totiž setrvala na svých katolických pozicích a bylo nutné dobýt ji silou. Celé obléhání se však protáhlo na dlouhé čtyři měsíce.

Dobytí bez boje

Složité období si vybralo svou daň na stavu města. Oživení nastalo na přelomu 15. a 16. století, kdy došlo k rekonstrukci poničených domů a ve městě vyrostla řada úchvatných renesančních staveb. Pak ale přišla další rána. V březnu 1645 se sídla zmocnili Švédové. Jihlava byla odhodlaná bránit se, ale Seveřané využili toho, že někdo opomněl zvednout padací most u Špitálské brány. Dobyvatelé tak vstoupili dovnitř bez jediného výstřelu. Místní byli odzbrojeni a veškerá válečná technika zabavena.

Po krátkém zabydlení a seznámení s obranným systémem nepřátelé zbořili všechna předměstí a vypálili okolní vesnice. Uvnitř byl nastolen tvrdý vojenský režim. Chléb a voda se daly sehnat jen na příděl a začaly se množit noční loupeže. Postupně se ovšem horšila i situace Švédů. Jejich vojska byla vytlačována z Čech a Moravy a zůstaly pouze posádky v pevnostech. Jihlava se musela udržet stůj co stůj. To se však Seveřanům nepodařilo a 8. prosince 1647 město, značně zruinované a zpustošené, vydali císařským. Po jejich odchodu zde žila pouze osmina dřívějších obyvatel a stálo jen 207 domů z původních 401.

Rozkvět díky řemeslu

Na přelomu 18. a 19. století začal další rozkvět a Jihlava se stala druhým největším producentem sukna v tehdejší monarchii. Postarala se o to především císařovna Marie Terezie, která sem pozvala nizozemské řemeslníky. Díky jejich zkušenostem došlo ke zdokonalení výroby a soukenictvím se zanedlouho živily tisíce lidí ve městě a okolí. Prosperovala i další řemesla, především sladovnictví, kloboučnictví nebo cínařství. Navíc bylo vybudováno nové silniční spojení mezi Prahou a Vídní, které procházelo městem, díky čemuž došlo k výraznému rozšíření a zrychlení obchodu.

Změnil se i celkový vzhled sídla. Městské brány s úzkými průjezdy byly zbourány a Jihlava se vymanila ze sevření hradeb. Náměstí získalo noční osvětlení a vyrostla nová radnice. Dnes lze v historickém centru, které je od roku 1982 městskou památkovou rezervací, najít jedinečné spojení gotické, renesanční a barokní architektury. 

Zkažené vejce vydává skutečně nezaměnitelný zápach, a nos tak představuje nejspolehlivější nástroj, jak pukavec odhalit. Ještě před rozbitím skořápky vám ovšem může napovědět i test, kdy vajíčko vložíte do sklenice s vodou: Je-li v pořádku, klesne ke dnu, zatímco zkažený kus se bude vznášet u hladiny.

TIP: Volské oko z ulice: Dá se na rozpáleném chodníku usmažit vajíčko?

Platí totiž, že čím starší vejce, tím větší je vzduchová bublina uvnitř. Voda obsažená v bílku se skrz skořápku postupně odpařuje, a po jistém čase se tak vajíčko udrží na hladině. Ani to nicméně nemusí znamenat, že je nepoživatelné – popsaný test totiž primárně vypovídá o jeho stáří, nikoliv kvalitě. Obecně platí, že čerstvé vejce má malou vzduchovou bublinu, takže po ponoření do vody klesne na dno. Starší (cca týden od snášky) se ve vodě vznáší a nejstarší (zhruba po třech týdnech od snášky) plave na hladině.

Počátkem května 1916 se pozornost německého generála Ericha Falkenhayna opět zaměřila na pravý břeh řeky Mázy. Korunní princ Vilém už ale nechtěl znovu mrhat životy vojáků a snažil se jej přesvědčit, aby ofenzivní akce zastavil. Ani Francouzi nebyli s vývojem bitvy spokojeni a vrchní velitel francouzské armády Joseph Joffre zvažoval, jak se Pétaina zbavit. Muže, který se přes noc stal hrdinou Francie, však nemohl jen tak odvolat. Jmenoval jej proto velitelem střední skupiny armád.

Přestože Verdun i nadále zůstal v jeho kompetenci, ztratil přímý vliv na operace a velení 2. armády převzal agresivnější Robert Nivelle. Ten se okamžitě pustil do přípravy protiofenzivy s cílem znovu dobýt Douaumont.

Brzy ráno 8. května však fortem otřásla mohutná exploze. V kasárnách objektu vypukl požár, zapříčiněný nejspíš ohříváním potravinových dávek pomocí prachových náplní granátů. Následky byly strašlivé. Zahynulo asi 700 Němců a další stovky byly raněny. Ani to ale k pádu pevnosti nevedlo. Naopak, po neúspěchu květnového protiútoku u Douaumontu dospělo německé velení k závěru, že Francouzi jsou bitvou vyčerpaní a nastal čas k rozhodujícímu úderu. Klíčové mělo být dobytí fortu Vaux.

Raynal brání Vaux

Útok na fort začal před svítáním 2. června. Po skončení dělostřelecké přípravy vyrazily vpřed jednotky německého XV. sboru a obránci pevnosti se brzy ocitli v obklíčení. Němci se pomalu probojovávali ke kasárenskému objektu, kde se tísnilo několik set Francouzů. Ti se však nehodlali vzdát. Propukl boj v úzkých podzemních chodbách, kde mohlo současně bojovat jen několik mužů. Pokusy o vyproštění selhaly a Francouzi trpěli velkým nedostatkem vody. Za těchto okolností se velitel fortu, major Eugène Raynal, rozhodl 7. června kapitulovat. Ztráta fortu Vaux otřásla důvěrou generála Pétaina, že 2. armáda dalšímu náporu odolá. Z důvodu vrcholících příprav na zahájení ofenzivy na Sommě jí však nemohl poskytnout žádné zálohy.

Následovaly těžké boje, mimo jiné o vesnici Fleury, tvrze Thiaumont a Froideterre. O zuřivosti zápasu o kontrolu nad Fleury vypovídá, že mezi 23. červnem a 18. červencem změnila majitele patnáctkrát. Neustálá palba srovnala Fleury se zemí, ale Němci se v troskách udrželi. Ves nikdy nebyla obnovena a s počtem obyvatel nula je (podobně jako další) dnes označována za „zemřelou pro Francii“. Hlavním cílem německé operace bylo ale dobytí fortu Souville, ležícího pouhé tři kilometry od Verdunu. Na fort se zaměřily i moždíře ráže 42 cm, dobýt se jej však nepodařilo. Průnik 140. východopruského pluku k jeho okraji 11. července představoval vůbec nejzazší bod, kterého Němci u Verdunu dosáhli.

Konec německých nadějí

Zahájení Brusilovovy ofenzivy na východní frontě, a hlavně bitvy na Sommě na počátku července, totiž pro ně znamenalo konec přísunu posil. Generál von Knobelsdorf sice prosazoval, aby Němci pokračovali v ofenzivě i s omezenými silami, ovšem 21. srpna byl na žádost korunního prince odvolán. K dovršení všeho 27. srpna 1916 vstoupilo do války na straně Dohody Rumunsko.

Všechny tyto faktory způsobily, že Falkenhayna ve funkci náčelníka generálního štábu vystřídal 29. srpna Hindenburg, který další snahy dobýt Verdun odmítl: „Bylo jasné, že se celý tento podnik stal v každém ohledu beznadějným...“ Pro Francii ale bylo nemožné bitvu zakončit, aniž by bylo dosaženo hmatatelného úspěchu. Proto se generálové Nivelle a Mangin pustili do přípravy operace s cílem dobýt ztracený Douaumont a Vaux.

Špatné počasí si několikrát vynutilo odklad protiofenzivy až na druhou polovinu října. Francouzi při ní měli poprvé od začátku bitvy palebnou převahu. Generál Mangin nasadil do čela útoku na frontě sahající od tvrze Thiaumont až k fortu Vaux tři divize a dalších pět nechal v záloze. Třicátá osmá divize měla rozkaz dobýt Douaumont, 74. obsadit Vaux a 133. divize pokrýt prostor mezi nimi.

Francouzští pěšáci zaútočili před polednem 24. října a rychle postupovali. Nepřátelští vojáci byli demoralizovaní a špatně zásobovaní, proto se často vzdávali téměř bez boje. Ve francouzských rukou se brzy ocitly trosky vesnice Fleury a tvrz Thiaumont. Téhož dne se mužům 38. divize podařilo obsadit prakticky prázdný Douaumont, protože v důsledku těžkého ostřelování jej většina posádky opustila. Zato 74. divize narazila na tuhý odpor a fort Vaux se jí z chodu dobýt nepovedlo. Francouzi však obsadili pozice, ze kterých kontrolovali přístupy k pevnosti, a Vaux se tím pro Němce stal neudržitelný. Už 2. listopadu jej proto vyklidili.

Historie se (ne)opakuje

Dne 15. prosince 1916 zahájili Francouzi poslední velký útok na pravém břehu řeky a během dvou dnů zkonsolidovali novou frontovou linii u Bezonvaux, asi tři kilometry severně od Douaumontu a jeden kilometr od fortu Vaux, další operace přerušila zima a na jaře příštího roku už k obnově bojů u Verdunu nedošlo.

TIP: Těší mě, já jsem Verdun: Křestní jména upomínající slavná bojiště Velké války

Přesný výčet obětí verdunského mlýnku na maso je obtížné stanovit. Odhaduje se, že v průběhu necelých deseti měsíců ztratili Francouzi asi 377 000 mužů a Němci 337 000. Z toho vyplývá, že francouzská armáda utrpěla těžší ztráty než německá, ale rozdíl nebyl takový, aby zajistil Berlínu vítězství. Zkušenosti získané v průběhu bitvy u Verdunu však měly značný vliv na vývoj francouzské vojenské doktríny. Stálé opevnění znovu získalo na významu natolik, že i o čtvrtstoletí později měla zemi galského kohouta opět spasit masa betonu a oceli – Maginotova linie. Doba se však změnila, a proto „nový Verdun“, jehož se ve skrytu obávali jak Francouzi, tak i sám Hitler, roku 1940 nenastal.

Že ve starověkém Egyptě existovali otroci, víme. Horší už je to se znalostí, jak vlastně otroctví na březích Nilu fungovalo. S našimi zažitými kategoriemi nevolnictví jako vynucené služby si tu nevystačíme. Termín otrok totiž jednou znamenal sluhy, podruhé rolníky a potřetí třeba dělníky nebo služebníky či válečné zajatce přidělené k práci. Egypťané v tom kdysi jasno měli, současní historici už nikoliv.

To bude bolet 

Střípek poznání do toho vnáší studie archeologů z Univerzity v Chicagu. Tým vedený Ellou Karevovou, egyptoložkou a papyroložkou, specializující se na ekonomiku starověkého otroctví, totiž oprášil již dříve objevená pečetidla. Byť jde o výrobky z bronzu, sloužila jako „značkovací železa“. Tedy předměty, jež nesou specifickou signaturu, která se po rozžhavení přitiskne na kůži a tím se vpálí do podkladu. I po zajizvení zůstane na místě popáleniny „značka“, cejch, jež většinou připisuje označený subjekt konkrétnímu majiteli.

O tom, že desítka těchto pečetidel pocházejících z různých etap mezi lety 1292 až 656 př. n. l. byla opakovaně využívána k cejchování, nebylo pochyb. Podle Karevové ale ona pečetidla nesloužila ke značení dobytka, jak bylo usuzováno dříve. „Jde o maloformátové značky, a kdyby zvíře dále rostlo, jizva vypáleného podpisu by se zmenšovala až k nečitelnosti,“ usuzuje.Poukazuje přitom na funkční paralelu s cejchovacími železy, jež se využívala za éry transatlantického obchodu s otroky o dlouhá staletí později. A také na to, že cejchování je v principu mnohem snazší než tetování. 

Jen pro někoho

I to bylo v Egyptě hojně rozšířenou záležitostí, ale Karevová na základě podrobného rozboru literárních zdrojů – a onoho nejasného vymezení termínu otrok uvádí, že tetování mělo spíše náboženský a dekorativní charakter a častěji se s ním setkáváme u žen než u mužů. Zatímco cejchování spíše označovalo člověka (muže i ženy bez rozdílu) za něčí majetek.

Představit si to můžeme třeba tak, že pracně vytvořeným tetováním sami ze sebe učiníte „otroky oddanými nějakému božstvu“, zatímco rozpáleným bronzovým pečetítkem označíte „otroky zakoupené k práci na polích“. V obou případech budeme pracovat s termínem „otrok“, ale kontext je zřetelně odlišný. Hlavní výhodou cejchování oproti tetování je pochopitelně to, že může být prováděno masově. „K rozpálení želez nepotřebujete praxi a dovednosti, jako pro tetování,“ uvádí Karevová. „Je to praktičtější." Jenže v profesionální egyptologii je jen málokdy něco přímočaré a jasné. 

Problémy působí například jeden z úseků maleb na chrámu v Medinet Habu, pocházející z roku 1185 př. n. l. Ten zachycuje válečné zajatce, kteří jsou vítěznými Egypťany „označováni“. Z obrázků ovšem není patrné, zda jsou označováni bronzovým cejchovačem, anebo tetováni. Jedni odborníci interpretují zobrazené nástroje v rukou Egypťanů jako tetovací jehly a misky poblíž jako nádoby s pigmentem. Karevová spíš vidí cejchy, které se zahřívají v peci. A těžko říct, kdo má pravdu. Je ale klidně možné, že svým způsobem mají pravdu všichni. 

Jen dočasné

Ve starověkém Egyptě totiž zjevně nebylo až tak neobvyklé, když se „otrok“ stal plnocenným Egypťanem – vzal si za partnera svobodnou ženu či muže, začal nový život s novým jménem a vystoupal po společenském žebříčku. Shabti, tedy lidé, již se dobrovolně prodali sami do otroctví, se též mohli časem vykoupit. A mnozí další byli od svého údělu osvobozeni. Jejich bývalé zařazení mezi otroky pak nebylo pro další společenské uplatnění překážkou.

„V tom případě by trvalé značení cejchem označovalo poněkud nestálý stav a nedávalo by moc smysl,“ uznává Karevová. Jaké se tedy nabízí východisko? Že cejchování bronzovými železy sice sloužilo k označování lidí, ale nikoliv otroků – spíše námezdní pracovní síly. 

Tedy zástupů dělníků najatých na těžké práce ze zahraničí – cizinců, kteří mířili do egyptského království za sezonním zaměstnáním. Tato práce byla často dřinou až otrockou. A vykonávali ji v podmínkách, jež otroctví hodně připomínají. Ale právě proto, aby byli odlišeni od běžných „otroků“, se možná tito dělníci jednorázově označovali cejchy. Hromadně a jednoduše, značkovacími železy, což dává za pravdu Karevové.

Pracovní vízum

Zastáncem této teorie je například Antonio Loprieno, egyptolog z univerzity v Basileji. „To, že by cejchovacími bronzy byli označeni jen lidé, kteří do Egypta přišli za prací, dává větší smysl. A více by to odpovídalo informacím, které máme o osvobozených otrocích.“ 

Jak to asi mohlo vypadat? Kdybyste ve starověkém Egyptě z nejrůznějších příčin upadli do otroctví, byli byste označeni příslušným tetováním. Ano, tetování bylo sice pracné, ale vzhledem k tomu, že bylo „napořád“, dávala ta námaha smysl. Ono „napořád“ je v uvozovkách schválně. Protože zrovna tak jste mohli být osvobozeni, omilostněni, mohli jste se vykoupit, anebo být přeprodáni jinému majiteli. A pak nebylo zase tak těžké tetování „přepsat“. Na nového pána, potažmo na značku, jež překryla signaturu otroctví a dala vám nové jméno svobodného člověka.

Lidská kůže sice není papír, ale překreslit na ní tetování je pořád snazší, než přepalovat cejch. Vypálený cejch, zjizvující značka rozžhaveným bronzovým pečetidlem, oproti tomu permanentně označovala zahraničního dělníka. Bylo to něco jako hodně bolavé pracovní vízum. A nálezy bronzových pečetidel skutečně spadají svou datací do doby, kdy byl počet zahraničních dělníků a vojáků v Egyptě na vrcholu.

TIP: Sami sobě otrokáři: Kořeny afrického otrokářství jsou dílem Afričanů

Současně tato úvaha není v rozporu se zmatky, jež se pojí s různými výklady staro­egyptského termínu „otrok“. Jednou to mohl být dělník či služebník nebo gastarbeiter. V tom, jak přesně v království na Nilu otroctví fungovalo, sice ještě pořád jasno nemáme, ale že se tu bronzovými pečetidly označovali spíše ne-otroci, je rozhodně zajímavá teorie. 

Mezinárodní vesmírná stanice ISS se pomalu ale jistě blíží ke konci svého provozu. NASA a další partneři ji chtějí udržet v chodu ještě do roku 2030, již nyní se ale objevují návrhy nových orbitálních stanic, které by měly umožnit další pobyt pozemšťanů na oběžné dráze. Zajímavým počinem je v tomto směru návrh evropského konsorcia Airbus, který počítá s umělou gravitací.

Airbus připravuje víceúčelový orbitální modul Airbus LOOP. Má jít o modulární segment vesmírné stanice, který nabídne tři paluby, centrifugu pro tvorbu umělé gravitace a dostatek prostoru pro čtyřčlennou posádku. Tento modul je vhodný pro budoucí velké orbitální stanice i pro pilotované dlouhodobé vesmírné mise ve vzdálenějších částech Sluneční soustavy, například pro lunární orbitální stanici Lunar Gateway nebo cestu k Marsu.

Orbitální stanice s centrifugou

Airbus LOOP zahrnuje obytnou palubu, vědeckou palubu a palubu s centrifugou, která může simulovat působení gravitace pro dva členy posádky současně. Délka i šířka modulu Airbus LOOP je přibližně 8 metrů, což vytváří prostor o velikosti zhruba 100 metrů krychlových, který je k dispozici astronautům a vybavení modulu.

Jak uvádí Airbus, koncept tří oddělených palub zvyšuje ochranu posádky, která se může v případě náhlého rizika, například během sluneční erupce, přesunout na palubu, kde bude v danou chvíli nejlépe chráněná. Paluby jsou dostupné z centrálního tunelu, který je obklopený „skleníkem.“ Tam může posádka pěstovat plodiny, které rozšíří její jídelníček.

TIP: Americké společnosti připravují komerční orbitální stanici Starlab

V případě potřeby, například kvůli nouzovému stavu jiné orbitální stanice nebo kosmické lodi, může Airbus LOOP dočasně pojmout až osm astronautů. Obytná paluba je vybavená velkými okny a zařízením pro každodenní život posádky. Na vědecké palubě jsou k dispozici počítačové terminály a další přístroje, a také přechodová komora, která umožní výstupy posádky do kosmického prostoru. Řešení Airbusu dokonce umožňuje kombinovat více modulů LOOP a v případě potřeby tak vytvořit plnohodnotnou vesmírnou stanici, vybavenou různými palubami pro různé účely a experimenty.

Aplikace Google Earth může představovat zajímavý zdroj informací i pro archeology. Tým odborníků Oxfordské univerzity, které vedl krajinný archeolog Michael Fradley, právě díky Google Earth narazil na tři římské vojenské tábory v poušti na území dnešního Jordánska. Výzkum zveřejnil odborný časopis Antiquity.

Objevené tábory, které zřejmě pocházejí ze 2. století našeho letopočtu, jsou podle vědců důkazem doposud neznámé vojenské kampaně Římské říše v této části světa. Fradley a jeho spolupracovníci se domnívají, že tyto tábory vznikly v roce 106 našeho letopočtu, za vlády velmi úspěšného a historií příznivě hodnoceného císaře Trajána.

Římská provincie na Sinaji

Trajánus mezi lety 101 a 106 porazil dáckého krále Decebala a zcela si podmanil jeho zemi. Poté v roce 106 anektoval království Nabatejců s jeho hlavní města Petra, na území dnešního Jordánska, Sinaje a jižní Sýrie, z něhož se stala římská pohraniční provincie Arabia Petraea. Odborníci byli až doposud přesvědčeni, že anexe království Nabatejců byla vcelku poklidným převzetím po smrti krále Rabela II. Sotera.

Mapa znázorňující umístění římských táborů. (zdroj: EAMENA, CC BY-SA 4.0)

O mírumilovném nástupu římské moci se zmiňují i písemné prameny z té doby. Z historie ale víme, že v podobných případech mohlo docházet k přikrášlování reálné historie, aby si noví vládci naklonili obyvatelstvo. Existence tří římských vojenských táborů naznačuje, že obsazení Sinaje nemuselo být tak hladké a nenásilné, jak se tváří písemnosti.

TIP: Archeologové objevili na severu Španělska 66 táborů římské armády z časů dobývání Hispánie

Tábory jsou velmi dobře zachovalé. Podle jejich polohy se zdá, že byly určeny spíše pro jízdní jednotky, které mohly překonat větší vzdálenosti. „Uspořádání táborů naznačuje, že se římská jízda snažila překvapivým útokem přetnout významnou komunikaci na území Nabatejců,“ vysvětluje Fradley. „Je úžasné, že se stopy takového scénáře uchovaly v pouštní krajině až do dnešní doby.“

Mezinárodní tým vědců z Harvardu, Sorbonny a École normale supérieure se zaměřil na plátna francouzského velikána Clauda Moneta a britského krajináře Josepha Williama Turnera, považovaného za předchůdce impresionismu. Malíři druhé poloviny 19. století opustili do té doby převládající realismus a začali improvizovat: Namísto přesných kontur a pečlivé kompozice volili schematické doteky štětcem, takže výsledek připomíná rozpitou směs barev, z nichž hlavní motiv vystupuje spíš nejasně. 

Ztraceno v mlze

Při prohlížení pozadí jednotlivých pláten lze snadno dojít k závěru, že šedý odstín představuje malířskou licenci při zachycování světelných podmínek dané fáze dne. Autoři zmíněné studie se nicméně rozhodli zjistit, do jaké míry hrála v celé záležitost roli doba, kdy umělci působili: Zatímco Turner se narodil v éře plachetnic a zemřel ve věku páry a uhlí, Monet vytvořil svá nejvýznamnější díla za druhé průmyslové revoluce. Oba tedy zažili velké environmentální změny.

Vlevo obraz Příjezd vlaku na nádraží Saint-Lazare, Claude Monet, vpravo Rybáři na moři, J. M. W. Turner. (zdroj Wikimedia Commons 1 + 2, CC0)

K volbě právě této dvojice vedl badatele i fakt, že lze u obou umělců vyloučit vadu zraku, jež by zapříčinila rozmazané vidění. „Ve znečištěném ovzduší se světlo rozptyluje, takže vzdálenější objekty vypadají mlhavěji. Obraz díky tomu získává bělejší odstín,“ vysvětluje jedna z autorek studie Anna Lea Albrightová, která porovnávala Turnerovy a Monetovy počiny z průběhu jejich kariéry. „S přibývajícími léty se kontury stávají mlhavějšími, barvy světlejšími a styl se mění ze spíš figurativního na víc impresionistický.“

TIP: Mona Lisa severu: Co odhalila analýza obrazu nizozemského mistra?

Srovnání historických dat o emisích oxidu siřičitého v evropských metropolích koncem 19. století potvrdilo hypotézu, že v době, kdy znečištění ovzduší dosáhlo nového maxima, začali impresionisté na svých obrazech používat stále nižší kontrast. Například na raných Monetových krajinomalbách se daly rozpoznat objekty s průměrnou vzdáleností čtyřiadvaceti kilometrů od pozice malíře, později však „viditelnost“ klesla na méně než šest kilometrů. „Impresionismus se často staví do kontrastu k realismu, ale naše výsledky ukazují, že Turnerova a Monetova impresionistická díla přece jen zachycují i určitou realitu,“ uzavírá spoluautor výzkumu Peter Huybers.