Metoda fotochromu, tedy ručního obarvování černobílých snímků, které bylo poté možné tisknout, vznikla kolem roku 1880. V dalších desetiletích pomocí ní vznikaly pohlednice, plakáty i „barevné“ obrázky v časopisech a sběratelé fotochromové obrázky milují dodnes.

TIP: Chcete ochutnat speciality? Naschmarkt zásobuje Vídeňany už od 16. století

Tento záběr tzv. vídeňského prstence vznikl přímo u firmy, která za vynálezem stojí. Malá písmena PZ vlevo dole znamenají totiž Photochrom (později Photoglob) Zürich. Na obrázku, který vznikl právě metodou fotochromu, je vidět (zleva) budova rakouského parlamentu, Nová radnice, hlavní budova Vídeňské univerzity, Votivkirche a Burgtheater. Záběr byl pořízen téměř jistě ze střechy Uměleckohistorického muzea. 

Naprosto neuvěřitelné štěstí prokázal sovětský stíhač Boris Kovzan (1922–1985), který uskutečnil v letech 1941 a 1942 celkem čtyři tarany a všechny přežil. Svůj druhý úder tohoto druhu provedl v únoru 1942, kdy byl příslušníkem 744. stíhacího pluku a létal na Jak-1. Dne 21. toho měsíce odstartoval z letiště Vypolzovo a zamířil k dálnici spojující Moskvu s Leningradem. Už krátce po vzletu však zpozoroval německý bombardér Ju 88 a zaútočil na něj.

Image

Čtěte také

Extrémní taktika mezi oblaky (2): Nárazy a tarany do nepřátelských letadel

Král taranů

Při prvním útoku umlčel horního střelce a při dalším i toho spodního. Pak mu ale došla munice. Oba stroje se nacházely asi 2 000 m nad zemí a Kovzan se začal zespodu pomalu přibližovat k nepříteli. Rozhodl se jeho plátnem potažená kormidla rozsekat točící se vrtulí. Příliš se mu to ale nepodařilo a narazil do něj, přičemž sám ztratil vědomí. Když se probral, zjistil, že se jeho Jak-1 zaklínil do Ju 88 a oba stále letí! Sám to později popsal:

„Na okamžik mi připadalo, jako bych seděl ve fašistickém junkersu. Moje letadlo se ale ve skutečnosti zařízlo do jeho trupu. Byli jsme spolu propojeni jako vozy tramvaje a já nedokázal vyprostit svou stíhačku z tohoto smrtelného objetí.“

Nakonec se ale oba stroje oddělily a Kovzan s úžasem zjistil, že jeho stíhačka stále dokáže letět. Šlo o malý zázrak, neboť dřevěné jaky se vyznačovaly velmi křehkou konstrukcí.

Kovzan opatrně klesal, a dokonce se odvážil vysunout podvozek. Pak si všiml zasněžené lesní mýtiny nedaleko vesnice Toržka. Asi o kilometr a půl dál dopadl i Ju 88. Kovzan brzy po přistání v terénu narazil na rudoarmějce, kteří ho dopravili zpět na letiště, a později se podařilo odvézt i jeho poškozený stroj. Určení jeho konkrétního protivníka však není tak snadné, neboť Luftwaffe ten den odepsala dva Junkersy 88. Jeden kvůli havárii při startu a druhý utrpěl poškození nad oblastí Staraja Rus, ale posádka uvedla, že ho zasáhla palba ze země. Kovzan uskutečnil ještě dva tarany a později obdržel i nejvyšší vyznamenání – Zlatou hvězdu hrdiny Sovětského svazu.

Když dojde munice, narazit!

Během roku 1944 se města v Říši pomalu začínala měnit v trosky. Americké bombardéry startovaly k náletům ze svých základen v Anglii a Itálii takřka denně a němečtí stíhači jim nedokázali účinně vzdorovat. Začátkem podzimu pak začali Němci ve stále větších počtech nasazovat pancéřované Fw 190 se dvěma 30mm kanony. Zásahy jejich projektilů měly i na odolnou konstrukci „létající pevnosti“ devastující účinky a někdy stačily jen dva až tři zásahy, účinný dostřel „třicítek“ však nebyl velký.

Piloti focke-wulfů se museli k nepřátelskému svazu přiblížit na minimální vzdálenost a pak na nepřítele pálit bez ohledu na krupobití střel dopadajících na jejich Fw 190. Po vypotřebování munice pak měli v krajním případě do bombardéru narazit. Na podzim přišel rozkaz, že u každé eskadry u protivzdušné obrany Říše má vzniknout jedna skupina pancéřovaných Fw 190, k čemuž však v plném rozsahu nedošlo.

Likvidátor čtyřmotoráků

Jedním z nejproslulejších „likvidátorů čtyřmotoráků“ se stal Walther Dahl (1916–1985). Tento stíhač zahájil svou kariéru v červnu 1941 u JG 3 na východní frontě a do jara 1943 si připsal celkem 51 sestřelů. V létě toho roku se pak jeho eskadra vrátila do Německa a zapojila se do střetů s bombardéry. První dva poslal Dahl k zemi 6. září a rychle přidával další i přesto, že stále létal na slabě vyzbrojeném Bf 109 G. Za své úspěchy obdržel 11. března 1944 Rytířský kříž a 21. května 1944 následovalo jmenování velitelem provizorně vytvořené eskadry JG zbV, určené speciálně k ničení těžkých bombardérů a létající na opancéřovaných Fw 190.

Za měsíc pak převzal velení JG 300. Při střetu 13. září úmyslně narazil do B-17 a vyskočil na padáku. Sám to později popsal: „Asi 50 m od křídla bombardéru jsem odsunul kryt kabiny a zajistil ji v otevřené poloze. Jednou rukou jsem stále držel knipl, zatímco jsem se drápal z kokpitu. V těsné blízkosti bombardéru jsem seděl na kraji kabiny a stále jsem kontroloval směr letu. Hrozivý náraz mne doslova katapultoval do vzduchu. Při pádu jsem ještě stačil zaznamenat, jak si to mnou zasažený bombardér s přeraženou nosnou plochou šroubuje dolů.“

Koncem roku se Dahl stal příslušníkem štábu Luftwaffe, přesto dál startoval do bojů na vlastní pěst. Koncem války ještě stihl účinkovat na Me 262. Nad jeho celkovým skóre visí otazník, obecně se však uvádí, že dosáhl 128 sestřelů, z toho 36 čtyřmotorových bombardérů.

Krokodýl mořský (Crocodylus porosus) z tropických pobřeží od jihu Indie po sever Austrálie je nejmohutnější plaz dnešního světa a vskutku impozantní predátor s extrémním stiskem čelistí. Ale i takový vražedný stroj si musí dávat pozor na patogeny. Jsou sice nesrovnatelně menší, ale klidně by ho mohly sprovodit ze světa.

Krokodýli mořští obvykle obývají bahnité vody, které doslova přetékají patogeny. Přesto tam tito plazi i přes častá poranění vcelku úspěšně prosperují. Jak nedávno zjistil výzkumný tým, který vedl Scott Williams z australské La Trobeovy univerzity v Melbourne, krokodýli mají k dispozici pozoruhodný systém pro detekci změn kyselosti v těle. Výsledky jejich výzkumu se objevily ve vědeckém časopise Nature Communications.

Imunitní triky krokodýlů

Zmíněný systém je založený na malých proteinech – označovaných jako defenziny, které mívají rozličné role v imunitní obraně u velmi rozmanitých organismů. U krokodýlů mořských defenziny detekují počínající infekci, především pokud jde o houbové patogeny a vyvolávají poplach imunitního systému. Je to vůbec poprvé, kdy byla objevena výstražná funkce defenzinů v imunitě.

Jedním z defenzinů krokodýla mořského je CpoBD13. Je vybavený „senzorem“ pH okolního prostředí, díky němuž rozezná, kde v těle probíhá infekce. Imunitní systém krokodýla poté může zakročit. Badatelé věří, že bychom mohli upravit lidské defenziny tak, aby rovněž rozeznávaly místa zasažená infekcí a směrovaly tam aktivitu imunitního systému pacienta.

TIP: Neobvyklý zdravotník: Mléko ptakopysků v boji s rezistentními bakteriemi

„Krokodýli mají skvělou imunitní obranu proti houbovým infekcím,“ popisuje Scott Williams. „S kolegy jsme prozkoumali strukturu krokodýlích defenzinů a s překvapením jsme zjistili, že se velmi podobají lidským defenzinům. Doufáme, že bychom toho mohli využít při léčbě často velmi svízelných houbových infekcí u lidských pacientů.“

Havýši modří (Ostracion cyanurus) žijí na korálových útesech v hloubkách od zhruba jednoho do čtyřiceti metrů a živí se řasami, korálovými polypy, zooplanktonem a také korýši a malými rybkami. Nejsou zvlášť obratnými plavci, ale před příliš dotěrnými predátory je chrání jed ostracitoxin, jenž v případě ohrožení uvolňují kůží. Kvůli tvaru těla se jim v angličtině říká boxfish, tedy doslova „krabicové ryby“.

Nacistický zločinec Adolf Eichmann osobně nikoho nezavraždil, přesto nesl odpovědnost za miliony mrtvých, jejichž životy vyhasly před popravčími četami či ve vyhlazovacích a koncentračních táborech. Jeho zločiny mohly zůstat nepotrestány, takřka se mu podařilo uniknout spravedlnosti. Nakonec byl dostižen, souzen, odsouzen a popraven. V jeho životě i smrti přitom sehrály důležitou roli jak území dnešního Česka, tak i samotné město Praha.

Z moci úřední

„V životě pro mě bylo nejdůležitější poslouchat rozkazy.“ Právě těmito slovy se Eichmann snažil zbavit své viny, když stanul před soudem. Zaznamenal je i ve svých pamětech, které sepisoval v izraelské vazbě. Čítají více než tisíc stran! „Byl dokonalým, suchým úředníkem, pragmatikem, který dokázal postupovat ke svému cíli,“ konstatuje historik Vojtěch Kyncl. 

Adolf Eichmann se narodil 19. března 1906 v německém Solingen. Jeho otec pracoval jako účetní v elektropodniku a vůči své ženě i pěti dětem prý vystupoval velmi autoritářsky. Matka zůstala v domácnosti. Rodina byla silně věřící – hlásili se ke kalvinistům. Když bylo Eichmannovi šest let, rodina se přestěhovala do rakouského Lince, kde Eichmann starší získal práci jako obchodní vedoucí. 

Adolf se neučil nijak skvěle. Nastoupil na Vyšší spolkové učiliště elektrotechnické, strojní a stavební, ovšem tam se mu nedařilo. Po dvou letech jeho studia skončila a on začal díky otcovým známostem pracovat jako obchodní zástupce u ropné společnosti.

V té době se prý o politiku nezajímal. Později před soudem řekl: „Doma se politika nikdy neprobírala, otec se o politiku nestaral.“ Ale k politice se Adolf nakonec dostal, byť jiným způsobem. Přes mládežnickou organizaci Wandervogel se ve svých devatenácti letech aktivně zapojil do německo-rakouského sdružení mladých frontových bojovníků. Ti se zaměřovali na výpady proti socialistům, komunistům a Židům. V roce 1932, to mu bylo dvacet šest let, pak získal stranickou legitimaci NSDAP a stal se členem rakouského oddílu SS. 

Kvůli hospodářské krizi zkrachovala společnost, ve které byl Eichmann zaměstnán, a on se tak ocitl v Mnichově. Absolvoval speciální vojenský výcvik, aby mohl být zaměstnán v Bezpečnostní službě Sicherheitsdienst – z té se posléze stala jedna z nejobávanějších nacistických organizací. Onoho roku 1934 tak začala jeho nová „profesní dráha“. Po březnovém anšlusu Rakouska v roce 1938 působil ve Vídni, kde založil Ústřednu pro židovské vystěhovalectví. Pohyboval se také v bavorském Pasově – údajně při výcviku spojařů.

Veronika z Čech

V té době už byl Eichmann  ženatý. Jako devětadvacetiletý se v roce 1935 oženil s o tři roky mladší Veronikou Lieblovou. Ta pocházela z jižních Čech, z obce Mladé (dnes je součástí Českých Budějovic). Německá rodina Lieblů patřila k majetnějším. Vlastnili zemědělské podniky a pískovnu. 

O tom, jak se Eichmann s Veronikou seznámil, nemáme žádné informace. Z hlášení tehdejšího budějovického hejtmana se pouze dozvídáme, že „Eichmann má vážnou známost s dcerou rolníka Liebla a do Mladého často zajíždí“. Je zřejmé, že již před svatbou měly československé orgány Eichmanna takzvaně v hledáčku. Nacistická okupace Československa na jaře 1939 přivedla manžele a jejich dva syny do Prahy. V archivu ministerstva zahraničních věcí se o tom můžeme dočíst toto: „V roce 1939 byl Eichmann přeložen do Prahy, kde rovněž založil centrálu pro vystěhování Židů. Nedaleko této úřadovny v Praze 18 se zmocnil prostorné vily s rozlehlou zahradou v ulici U laboratoře. Nechal z ní vystěhoval židovského majitele i ostatní nájemníky. V této vile bydlel Eichmann s rodinou po celou dobu války.“ Ve vile na Ořechovce s Eichmannovými bydleli ještě jejich blízcí příbuzní – Veroničina sestra Marie se svým manželem Karlem Lukášem. Právě ten pak sehrál klíčovou roli v dalším Eichmannově životě…

Oddaný a výkonný

Eichmannova role v nacistické mašinérii souvisela  s likvidací židovských občanů na Slovensku, v Maďarsku a v dalších zemích, včetně Čech a Moravy. Byl totiž „expertem“ na židovskou otázku v Říšské ústředně pro židovské vystěhovalectví. Ovšem postupně nebylo kam Židy vyvážet. Tak se nacisté setkali 20. ledna 1942 na neblaze proslulé konferenci ve Wannsee. Téma řešili jediné: koordinovat konečné řešení židovské otázky. 

Přeloženo do srozumitelné řeči: jak pozabíjet co nejefektivněji co největší počet židovských občanů. Řešením se měly stát plynové komory v koncentračních táborech. A v tom měl „oddaný úředník“ Eichmann praxi. Nařídil již v létě roku 1941 zavést plynové komory v Osvětimi. „Osvědčily se“ – proto byl tento vraždící mechanismus zaveden i do dalších koncentračních táborů. Nyní už to mělo běžet jako po drátku, povraždit bylo totiž třeba miliony lidí, včetně dětí. A právě tak pracoval i onen oddaný a výkonný úředník, který škrtnutím pomyslného pera od psacího stolu posílal další statisíce lidí na smrt.

Na útěku

V roce 1945 bylo zřejmé i nacistům, že se válka chýlí ke svému konci. Tušil to i Eichmann. V Praze se prý objevil ještě na Velikonoce roku 1945. Vzápětí už ale ze strachu před Rudou armádou utíkal směrem na západ. Po cestě se ještě zastavil v Mladé na Českobudějovicku u rodiny své ženy. I těm doporučil co nejrychleji utéci. Ostatně jeho manželka s jejich třemi syny už na něj za hranicemi čekala. On sám se dostal nejprve do Berlína a posléze do Alp. Aby ukryl svou pravou identitu, zvolil falešné jméno Otto Eckmann a sám se přihlásil, coby údajný řadový příslušník SS, spojeneckým silám. 

Následně se mu podařilo utéci z vězeňského tábora a dalších pět let žil v Německu pod falešnou identitou. Stíhání nacistických zločinců a jejich potrestání bylo jedním z hlavních úkolů poválečného období. „Na norimberském procesu jeho jméno padlo několikrát, ovšem vždy byla kauza odložena s tím, že se pravděpodobně jedná o mrtvého člověka,“ vysvětluje historik Vojtěch Kyncl.

Po několika letech Eichmannova vdova požádala o vystavení oficiálního úředního prohlášení, že její muž není mezi živými. Pokud by ho získala, měla by oficiální statut vdovy se všemi právy a výhodami. Příslušným úřadům předložila čestné prohlášení, že její manžel zemřel při pražském květnovém povstání. Jako svědek byl podepsán nám už známý československý občan Karel Lukáš, za války Karl Lukas. 

Není mrtev

Simon Wiesenthal říkával, že nikoliv pomsta, ale spravedlnost je tím, oč ve své neúnavné snaze o dostižení nacistických zločinců usiluje. Pátral po nich s nasazením hraničícím někdy až s posedlostí, i proto bývá nazýván „lovcem nacistů“, či „osamělým vlkem“. Druhé pojmenování naznačuje, že ve svém úsilí zůstával osamocen a měl své příznivce, stejně jako odpůrce. S problémy se potýkal jak v Německu a Rakousku, tak v jiných státech, dokonce i v Československu. O Eichmannově smrti však pochyboval a později řekl: „Vyvrátil jsem legendu o jeho smrti. Jakmile by byl jednou prohlášen za mrtvého, zmizelo by jeho jméno ze seznamu hledaných osob a oficiálně by už neexistoval. Jeho případ by se uzavřel.“  

Neúnavný „lovec nacistů“ Simon Wiesenthal, duben 1963. (foto: Wikimedia Commons, Anefo (Hugo van Gelderen), CC0 1.0)

Právě o to ale Adolfu i Veronice Eichmannovým šlo. Rozhodnutí tak viselo na pomyslném vlásku. Lovec nacistů Wiesenthal se s veškerým nasazením vydal po stopě údajné Eichmannovy smrti a podařilo se mu následně prokázat, že hlavním a jediným svědkem údajné smrti je jeho švagr. Dané svědectví se tím stalo nevěrohodným spolu s oprávněným podezřením ze lži. V důsledku nově zjištěných informací Eichmann za mrtvého prohlášen nebyl a hon na něj nabral nové obrátky. Po jeho stopách se vydal nejen Wiesenthal, ale také izraelská zpravodajská služba Mosad. 

Chovatel králíků

K tomu všemu šlo ještě o čas, protože nacistickým válečným zločinům hrozilo promlčení. Agenti Mosadu celou akci připravovali už od roku 1958, několikrát se ale stalo, že i oni se dostala do slepé uličky. Nyní se ale zdálo, že se vše blíží ke svému cíli. Mosad měl spolupracovníky po celém světě. Povoláni byli Židé, kteří uměli španělsky a v argentinském prostředí, kam je směrovalo pátrání, dokázali tzv. zapadnout. Řada z nich tento úkol přijala proto, že právě jejich blízcí zahynuli v koncentračních táborech. Možné dopadení zločince Eichmanna pro ně představovalo i věc cti a touhu po nastolení spravedlivé odplaty. 

Informace zněla: v Buenos Aires žije majitel farmy králíků Ricardo Klement. Právě on by mohl být hledaným zločincem. V domě dále přebývá jeho příbuzná a její čtyři synové. Zpravodajská operace zahrnovala v první fázi ověření totožnosti – sledovali jak Klementa, tak jeho blízké. Porovnávali novou podobu s fotografiemi a dalšími informacemi. Následovaly přípravy na únos a přepravu do Izraele. 

Pátrání přineslo jistotu: skutečně jde o Adolfa Eichmanna a žena, která se vydává za jeho vzdálenou příbuznou, je Veronika Eichmannová. Ta se za manželem spolu s jejich třemi syny vypravila poté, co neuspěla s jeho prohlášením za mrtvého. Čtvrté dítě se jim narodilo už v Jižní Americe. Všem dětem bylo řečeno, že bydlí u matčina bratrance, možná proto, aby nic nemohly prozradit.

Adolf Eichmann před izraelskými vyšetřovateli 9. března 1961. (foto: Wikimedia Commons, Israeli GPO, CC0)

Přípravy vyvrcholily 11. května 1960 jeho zatčením. „Nešlo o náhodné datum. Tři dny před tím mohla Argentina sama a dobrovolně vydat Eichmanna ke stíhání. Jenže latinskoamerické státy neměly zájem nacistické zločince vydávat spravedlnosti,“ konstatuje historik Vojtěch Kyncl. Eichmanna tak Mosad unesl, když se vracel domů od zastávky autobusu. 

Klíčový význam měly další dny, kdy probíhaly výslechy. Únosci na sebe nesměli upozornit. Zmizení Klementa-Eichmanna totiž nezůstalo utajeno a oni mohli očekávat odvetu. Skrývajících se nacistů se v Argentině vyskytovalo povícero. Udržovali spolu spojení a vzájemně se podporovali. Po několika dnech výslechů se zatčený přiznal: „Jsem Adolf Eichmann.“ 

Mosad teď čekala další fáze: dostat ho do Izraele. Po moři to nešlo, zvolili tedy leteckou cestu. Jenže jak Eichmanna nepozorovaně přesunout do letadla? Nakonec ho vydávali za nemocného člena posádky izraelské letecké společnosti. Na místo ho pak odvlekli pod účinky uklidňující injekce.

Děti z Lidic 

Když Eichmannovo zatčení ohlásil 22. května 1960 izraelský ministerský předseda Ben Gurion na shromáždění poslanců Knessetu, nastalo pozdvižení. A to dokonce v mezinárodním měřítku. Případ nastartoval i polemiky o tom, zda lze Eichmanna soudit jinde než na území Německa. Jenže židovské utrpení během války bylo tak silným argumentem, že Eichmann nakonec před soudem stanul. 

Obžalovaný Adolf Eichmann před izraelským soudem. (foto: Wikimedia Commons, Israeli GPO, CC0)

Obžaloba to tehdy ovšem neměla jednoduché – musela pečlivě zpracovat hodnověrné prameny, které by Eichmannovu vinu zcela dokazovaly. O pomoc požádala také Československo, a to kvůli osudům lidických dětí. Právě ty byly v první fázi jedinými doložitelnými Eichmannovými oběťmi. Ovšem vztahy tehdejšího Československa s Izraelem se pohybovaly na pomyslném bodu mrazu. Komunistický stát považoval Izrael za klíčového spojence USA a tím za nepřítele socialistického státu. 

TIP: Norimberský proces: Osmička soudců, která zúčtovala s nacistickými zločinci

Československé úřady několik měsíců nic nedělaly. Až v lednu 1962 zaslal právní odbor ministerstva zahraničí nótu na izraelské velvyslanectví, ve které se uvádělo: „Vydání oficiálního potvrzení izraelským úřadům o tom, že se lidické děti nevrátily, anebo že jejich stopy zmizely, znamenalo by vědomou součinnost našich státních orgánů s izraelskými místy. Případ byl vyřešen tím, že byla v tisku uveřejněna zpráva o osudu lidických dětí, na niž byla izraelská strana upozorněna.“ Soudní jednání začalo v dubnu 1962 a znovu konfrontovalo svět se zvěrstvy, které nacistický režim napáchal. Řada vystupujících svědků pro slzy nemohla dokončit svou řeč. Výčet obětí byl nekonečný – kdo by také mohl vyjmenovat všech šest milionů zavražděných… 

Eichmann se přitom stále prezentoval jako „poslušný úředník a vykonavatel moci“. Soud nad ním vynesl rozsudek 19. května 1962 a zněl: trest smrti. Odsouzený sice následně požádal o milost, té však nebylo vyhověno. Na popravišti tak stanul 31. května téhož roku. 

Hnízdiště racků je někdy celkem poklidné místo. Jindy ho však ohrožují nejrůznější nepřátelé, před kterými se racci varují hlasitým výstražným křikem. Španělští ornitologové Jose Noguera a Alberto Velando z university ve Vigu sledovali mláďata racka středomořského (Larus michahellis), která se vyklubala na hnízdišti trvale ohroženém dravci. Povšimli si u nich zvláštního chování. Tato mláďata byla o poznání tišší než malí racci vyrůstající v podmínkách bezpečnějších hnízdišť. Mláďata z nebezpečných hnízdišť také reagovala na ohrožení o poznání rychlejším přikrčením. Je to jen náhoda? Anebo se za odlišným chováním skrývá nějaký obranný mechanismus? 

Poplašný křik působí na zárodky

Oba vědci se rozhodli ověřit pozorování promyšleným experimentem. Vybrali z hnízd racků čerstvě snesená vejce a ta přenesli do umělých líhní v laboratoři. Racci středomořští obvykle kladou do hnízda trojici vajec, z nichž se zhruba po měsíci klubou mláďata. Výzkumníci proto vejce inkubovali ve skupinkách po třech tak, jak tomu běžně v hnízdě bývá. Z některých trojic v pravidelných intervalech vyjímali stále stejnou dvojici vajec a té přehrávali zvukový záznam poplašného křiku dospělých racků. Pak zase obě vajíčka vrátili k třetímu, které trávilo celou inkubační dobu v tichu. Jiné trojice vajec nebyly varovnému křiku vystaveny vůbec. 

Když se mláďata vyklubala, vykazovalo jejich chování celkem jasně patrné rozdíly. Z vajec inkubovaných v tichu se líhla hlučná ptáčata, která se nijak neomezovala v křiku a v případě, že zaslechla poplašné volání, nijak nespěchala, aby se skryla. Naopak mláďata z vajec vystavených varovnému volání dospělých racků byla tichá a před nebezpečím se rychle schovávala. Navíc měla v těle zvýšené hladiny stresových hormonů. Dokonce jim narostly delší nohy, i když jiné tělesné proporce nedoznaly změny. 

Varování přes skořápku

Dědičná informace mláďat vystrašených během vývoje ve vejci tedy vykazovala rozdíly v aktivitě genů a prodělala i další změny. Největší překvapení ovšem Noguerovi a Velandovi připravila mláďata, která sice sama varovným výkřikům vystavena nebyla, ale ležela ve společném hnízdě s vejci, která varování vyslechla. Také u těchto mláďat totiž byla jasně patrná adaptace na riskantní život! Jak se ale o hrozbě dozvěděla, když během inkubace vůbec neslyšela výstražné volání? Nabízí se jediné rozumné vysvětlení. Zárodky, které varování slyšely, nějakým způsobem předaly zprávu o hrozbě sourozenci, k němuž se výstraha nedostala. 

Detailní sledování vajec v hnízdě domněnku potvrdilo. Zárodky, které byly vystavené nahrávce varovného křiku, rozechvívaly po návratu do hnízda vaječnou skořápku intenzivním pohybem. Tyto vibrace se šířily dotykem z vejce na vejce. Zárodky, které varovný pokřik neslyšely, vibrační poselství nejen pochopily, ale také na něj patřičně reagovaly. Připravily se na příchod do nebezpečného světa stejně jako jejich sourozenci. 

Domluva na synchronizovaném líhnutí

O tom, že ptačí zárodky ve vejci slyší zvuky z okolí a reagují na ně, se ví už dlouho. U některých ptačích druhů si rodič povídá s potomkem ve vejci. Nevylíhlé mládě dytíka úhorního (Burhinus oedicnemus) z podřádu bahňáků (Charadrii) odpovídá přes skořápku na volání rodiče. Mládě se líhne plně vyvinuté a okamžitě následuje matku při hledání potravy. Přitom si s ní čile štěbetá. Dobrou komunikaci si totiž matka s mládětem nacvičují s předstihem, ještě když je mládě ve vejci. 

Zárodky mnoha ptačích druhů se ve vejcích v hnízdě vzájemně „domlouvají“ zvláštními zvuky. Při jednom ze způsobů domluvy mládě klove zobákem na vnitřní stranu skořápky. Další typ zvuku vzniká, když zárodek začne uvnitř vejce dýchat a vzduch přitom prochází jeho hlasový ústrojím. Mláďata se pomocí těchto zvuků domlouvají, kdy se vyklubou z vajíček. Vzájemná koordinace vyklubání je důležitá hlavně u ptačích druhů s velkým počtem vajec.

Koroptev polní (Perdix perdix) naklade do hnízda postupně až 16 vajec, kachna březňačka (Anas platyrhynchos) plný tucet a křepelka polní (Coturnix coturnix) nejednou končí s hnízdem „naloženým“ osmi vajíčky. Samice snesou jen jedno vejce denně a tak jim celá snůška zabere týden či dva. Samička proto usedne na všechna vajíčka až po nakladení posledního z nich, aby se všechny zárodky začaly vyvíjet najednou. Ani tak ale nedosáhne dostatečné synchronizace v líhnutí mláďat. Například u křepelek je rozdíl ve vývoji mezi nejpokročilejším a nejzaostalejším zárodkem osmi vajec snesených během jednoho týdne až 48 hodin.

Pokud by se první mládě líhlo hned, když dokončí vývoj, muselo by na vylíhnutí posledního sourozence čekat dva dny. Mládě se ale z nitra vejce přes skořápku domluví s ostatními na společném příchodu na svět. Všechna se pak vyklubou v rozmezí nejvýše šesti hodin. 

Jak to chodí u plazů

Ptáci podělili komunikaci se zárodky ve vejcích od svých plazích předků. Například samice krokodýla nilského (Crocodylus niloticus) kladou až stovku vajec, na která navrší hromadu ze směsi písku, hlíny a rostlin. Vlhká rostlinná hmota zahnívá a ze vzniklého kompostu se uvolňuje teplo, které vejcím zajistí podmínky pro zdárnou inkubaci. Samice hnízdo s vejci po tři měsíce hlídá a přitom pečlivě naslouchá. Před vyklubáním se začnou mláďata z vajec ozývat i pro člověka zřetelně slyšitelným: „Umf, umf, umf.“ Je to signál určený ostatním mláďatům v hnízdě. Mláďata si navzájem odpovídají a uvnitř vejce sebou melou tak intenzivně, že jej někdy uvedou do pohybu.

Jakmile se mláďata uvnitř vajec domluví, události naberou rychlý spád a během deseti minut jsou všechna mláďata venku ze skořápky. Pokřik mláďat z nitra vajec je přitom určen i jejich matce. Ta na něj reaguje tím, že z hnízda opatrně odstraní svrchní vrstvy hlíny, písku a shnilé vegetace. Usnadní tak mláďatům jejich hlasitě avizovaný příchod na svět. Bez její pomoci by mláďata právě vyklubaná z vajec byla zaživa pohřbena.

Všechny výše uvedené příklady komunikace mezi zárodky ve vejcích vyvolávaly celkem jednoduchou reakci, např. synchronizaci klubání. Embrya ve vejcích racka středomořského si však předávají komplikovanou informaci a reagují na ni celkovou změnou vlastního organismu. Můžeme si být jistí, že racci nejsou zdaleka jediní opeřenci, kteří něco takového umějí a že nás v ptačí říši při pátrání po dalších podobných případech čeká ještě nejedno překvapení. 

Revoluční rok 1848 v Habsburské monarchii ukázal, že síly policie nestačí na udržení pořádku ve městech, a už vůbec ne na venkově. Vše ještě umocnilo odvelení dalších vojáků do vzbouřených Uher a Itálie. Udržení bezpečnosti v říši proto vyžadovalo vznik nových bezpečnostních sborů. Svou existenci u nás pak četnictvo započalo císařským nařízením z 8. června 1849, respektive vládním nařízením z 18. ledna 1850. 

Jaký byl rozdíl mezi četníkem a policistou? Četnictvo představovalo vojensky organizovaný sbor, který podléhal vojenským trestním zákonům a soudům a platil pro něj vojenský služební řád. Na nejvyšší instanci podléhalo Ministerstvu vnitra, ve svém čele mělo generálního velitele četnictva. U policie se, v období republiky, pojem „policista“ ve 20. letech dokonce vůbec neobjevoval. Oficiální názvy byly „Sbor uniformované stráže bezpečnosti“ a „Sbor neuniformované stráže bezpečnosti“. Slovo „policista“ se objevuje až ke konci 30. let. Uniformované ozbrojené složky vykonávaly policejní službu správní a pořádkovou, neuniformované plnily úkoly kriminální policie, případně roli úřednickou. Oproti tomu obecní policie nebyla v této době jednotně organizována. Četnictvo také plnilo svou roli hlavně na venkově a vesnicích, policie fungovala hlavně ve velkých městech.

Za pořádek v říši

V prvních letech četnictvo zahrnovalo celkem 16 pluků, v pozdějších letech jejich počet varioval dle potřeb. Jednotky nesly názvy dle území působnosti, u nás šlo o Gendarmerie-Regiment Nr. 2 für Böhmen – pluk č. 2 v Čechách a Gendarmerie-Regiment Nr. 3 für Mähren und Schlesien – pluk č. 3 pro Moravu a Slezsko. Pluk čítal přibližně 1 000 mužů a dále se dělil na eskadrony, křídla, čety a sekce. Sekce byly děleny na desátnictva, s až 8 a stanice se 3–4 muži. 

Významné změny přišly v 60. letech, nejprve došlo k výraznému okleštění četnictva, které se nadále skládalo pouze z 10 pluků, a došlo také k drobným reorganizačním změnám. Po rozdělení monarchie na Rakousko a Uhry se i sbor rozštěpil na předlitavský a zalitavský. Ve východní části říše na čas dokonce úplně zanikl. V Rakousku pokračoval plynule i po tomto rozdělení pod oficiálním názvem c. k. četnictvo (k. k. Gendarmerie). Od roku 1868 spadal pod Ministerstvo pro zemskou obranu, na našem území fungovala tři velitelství v Praze, Brně a Opavě. 

Vůbec prvním velitelem (generálním inspektorem) četnictva se stal Johann Franz baron Kempen von Fichtenstamm. Ten hrál významnou roli během neoabsolutismu, kdy projevoval ambice hlídat prakticky všechno a všechny. Ve společnosti se tak začal utvářet negativní obraz této složky. Mnozí četníci, kterým neúplatnost, spravedlnost a čest nic neříkala, se záhy stali postrachem obyvatel. Stížnosti se množily a původní myšlenka „ochránců pořádku“ rychle mizela do ztracena. Negativní pověsti se četnictvo zcela nezbavilo prakticky až do rozpadu monarchie v roce 1918.

Po vzniku republiky

Nově založené Československo převzalo správní řád i systém bývalého Rakousko-Uherska. Na většině území přešlo rakouské četnictvo do služeb nové republiky poměrně plynule. Problémy nastaly pouze v pohraničí, kde se někteří příslušníci německé národnosti podřídili vládám německých provincií, a na Slovensku, kde většinu pořádkových sil tvořili Maďaři.  Československé četnictvo bylo vojensky organizovaným sborem strážným, plnícím bezpečnostní úkoly na celém území státu. Definitivní podobu nabylo zákonem o četnictvu č. 299/1920 Sb.

Četnické uniformy: (zleva) uniforma z konce 30. let, uniforma z let 1902 až 1918, prozatímní stejnokroj z konce roku 1918 a československá uniforma z 20. let.

Hlavní úkol sboru představovalo udržování veřejného pořádku a bezpečnosti. V době války mělo přejít jako polní četnictvo pod velení armády. Na základě své organizace podléhalo vojenským trestním zákonům a soudům a platil pro ně vojenský služební řád. Při ministerstvu vnitra byl četnictvu přidělen generální velitel, jako první se této funkce ujal  generálmajor Václav Řezáč.

Již v roce 1918 se četnictvo zapojilo do boje o podobu nové republiky, když pomáhalo armádě obsazovat Slovensko. Podle rozkazu pro zemská velitelství v Praze a Brně mělo být na Slovensko postupně odveleno 400 mužů, aby obsadili stanice opuštěné Maďary. Prvních 90 odjelo 4. listopadu pod velením plukovníka Aloise Hanačíka. Tito muži přišli většinou z různých stanic tak, jak je bylo možné „doma“ uvolnit. Většinou se vše obešlo bez větších bojů, například v Trnavě pouze odzbrojili místní gardu. Do aktivních bojů, často i v první linii, zasahovalo hlavně polní četnictvo. V zázemí šlo především o konsolidaci situace a zajišťování pořádku.

Zlatá léta

Kdo se vlastně mohl stát četníkem? Sbor se doplňoval přijímáním uchazečů nebo důstojníků v záloze, kteří se přihlásili dobrovolně. Po přijetí byli zařazováni do školy četníků na zkoušku, která trvala osm měsíců, kde získali spolehlivý základ pro další výcvik a praktické upotřebení ve výkonné službě. Výcvik byl i praktický na četnické stanici. Pokud prokázali, že jsou připraveni, po uplynutí zkušebního roku a složení zkoušek byli přijati do definitivního stavu a jmenování strážmistry. Zkoušky na důstojníka nebo vrchního strážmistra se konaly před komisí složenou z důstojníků a politických úředníků. Každý příslušník se musel zavázat k povinně čtyřleté službě.

Případný četník musel mít československé občanství, musel být svéprávný, duševně zdravý a bezúhonný. Věková hranice se pohybovala mezi 21 až 35 rokem. Musel také splňovat danou výšku, která v roce 1921 činila 160 cm, o rok později již 165 cm. Četník musel být svobodný nebo bezdětný vdovec, oženit se směl až po čtyřech letech služby, a to za podmínky, že k tomu dalo zemské velitelství a nadřízení souhlas. I případná nevěsta procházela důkladným ověřením. 

Postupně vznikaly specializované útvary s odlišnou náplní služby. V roce 1928 přibyly pátrací stanice, které vyšetřovaly těžší a složitější zločiny přesahující možnosti „běžných“ stanic v rajonu. Vedly vlastní evidenci pachatelů trestných činů, nalezených mrtvol nebo pohřešovaných osob. Pohotovostní oddíly zase sloužily k zesílení služeb k udržování veřejného klidu a pořádku. Vznikly původně v Čechách a Slezsku k posílení pohraničních oblastí s Německem, ale ještě v roce 1933 byly založeny i na Moravě a na Slovensku, v roce 1935 pak na Podkarpatské Rusi. O dva roky později se tyto jednotky zapojily do struktur Stráže obrany státu.

Silniční kontrolní stanice zase zastávaly odborný dohled nad zachováváním dopravně-policejních předpisů na veřejných silnicích.V letech 1935 až 1939 měl sbor i vlastní letecké hlídky, které vznikly jako reakce na špionážní přelety a nerespektování stanovených přeletových úseků německým a maďarským letectvem.

Těžké časy

Ve 30. letech muselo Československo reagovat na zhoršující se bezpečnostní situaci. Ministerstvo vnitra v roce 1936 vypracovalo koncepci Stráže obrany státu (SOS) složené z příslušníků četnictva, finanční stráže, policejních strážních sborů a jiných zaměstnanců státu. SOS byla z právního hlediska postavena na stejnou úroveň s armádou.

Důležitým milníkem pro činnost nově vzniklé instituce se stalo vyhlášení mimořádných opatření v květnu 1938, s cílem zvýšit okamžitou obranyschopnost republiky. Dne 20. května ve 22 hodin v noci vláda rozhodla o vyhlášení ostrahy hranic, na základě informací zpravodajských služeb. Situace se výrazně vyostřila v létě. Narůstající teror ze strany německé menšiny a hromadné pašování zbraní z Německa nevěstily nic dobrého. V září se nezbytně začal zvětšovat i počet aktivovaných SOSáků. Proti Stráži obrany státu, včetně armády, nestáli jen vzbouření čeští Němci, ale i jednotky SS a SA, které operovaly na našem území. V září se navíc zformoval Sudetoněmecký Freikorps. Násilné střety se odehrály v Habartově a Krajkové na Sokolovsku nebo v Liptáni na Bruntálsku. Dne 29. září 1938 došlo k ujednání mnichovské dohody. Následně se příslušníci SOS z pohraničních oblastí nuceně stahovali většinou jako poslední, často již za příchodu Němců. 

V konečném důsledku padlo při obraně pohraničí, od září 1938 do března 1939, více jak 450 Čechoslováků, několik dalších stovek jich bylo raněno. Odhodlání, s jakým příslušníci finanční stráže, četnictva, policie a armády stáli na hranicích státu při obraně republiky, zasluhují jednoznačně velký obdiv a uznání.

Pod novými pány

Po okupaci a vzniku protektorátu se struktura a působnost četnictva nijak dramaticky nezměnila. V čele stál generální velitel, kterému byli podřízeni velitelé zemských velitelství, jejichž počet klesl ze čtyř na dvě – pro Čechy a Moravu. Proběhly však čistky, především hledání židů a židovských míšenců, které čekalo propuštění. Problém představovali i bývalí legionáři, kteří museli do výslužby. 

Rokem 1942 byla z důvodu hromadného propouštění v letech minulých spuštěna náborová kampaň za účelem germanizace četnictva. Generál policie a SS Kurt Daluege vytvořil dva nové prapory. Protektorátní policejní prapor Čechy v Mladé Boleslavi a Protektorátní policejní prapor Morava v Olomouci. Do nich nabíral členy policie, četnictva i obecní policie a zároveň i nováčky z civilu. Výcvik byl ryze německý. Výraznějšího nasazení se prapory nedočkaly, jelikož oba čekalo odeslání do Německa, kde se podílely na likvidaci následků spojeneckých náletů v Brémách, Hamburku, Kielu a dalších místech. 

Velká část četníků se také aktivně zapojila do odboje, ať už se jednalo o pomoc výsadkářům, zprostředkovávání dokladů pro podzemní hnutí, zpravodajskou službu či schovávání zbraní a munice. Řada z nich za to zaplatila životem. Kolaborujících četníků bylo za války minimum, přestože se s nimi pojí nešťastné zásahy proti odboji včetně zabití generála Vojtěcha Luži. 

TIP: Strážmistr Arazim a ti druzí: Jaký byl skutečný život četníků za první republiky

Soumrak četnictva přinesl konec války a rok 1945. Těsně po válce zde byly prakticky tři druhy bezpečnostních sborů – Revoluční gardy, v závodech Závodní milice a policejní / četnický aparát. Z nich byli rekrutováni členové pro nový Sbor národní bezpečnosti a postupně tak tyto jednotlivé sbory zanikaly.  Dne 30. 6. byla vyhlášena nová organizace Sboru národní bezpečnosti, která měla odstranit odlišný vývoj v jednotlivých částech republiky. K říjnu 1945 měl celý bezpečnostní aparát na 35 tisíc příslušníků. Ve stejném měsíci byly vytvořeny takzvané Zemské odbory bezpečnosti (ZOB), působící při zemských národních výborech v Praze a Brně, a expozitura brněnského ZOB v Ostravě. ZOB měly za úkol organizovat a řídit všechny složky vnitřní národní bezpečnosti v Čechách. Čas četníků tak skončil.

Na úplném jihu Pyrenejského poloostrova prakticky nezavadíte o neosázenou půdu: Téměř všude rostou olivovníky, a to až několik set let staré. Uvedenou dřevinu uctívaly již starověké národy a nejznámější antický básník Homér nazval olej z jejích plodů tekutým zlatem. Z ráje oliv pochází i Carlos Lozano, jehož rodina vlastní olivovníky po generace a zmíněný olej používá v podstatě na všechno. „Jako malému mi ho maminka mazala na chleba a k tomu mi dávala cukr. Používáme ho jako krém na pleť nebo do vlasů,“ popisuje lámanou češtinou. Jeho manželka Eva Lozano Červenková doplňuje: „Máslo je u nás doma zakázané. A Carlos tvrdí, že ho poprvé ochutnal až v osmnácti letech na studiích v Madridu.“ 

S přebytky na trh

Pár se seznámil, když jim bylo jednadvacet, a Eva si olej oblíbila hned. Zbytek rodiny musela chvíli přesvědčovat, ale nakonec jeho kouzlu podlehli a záhy už ho od nich odebírali i další příbuzní a přátelé. Dovoz zpočátku komplikovaly letištní restrikce, neboť v té době platilo omezení na dvě palety. Poptávka však rychle rostla, a tak se z původně nekomerčního nápadu postupně zrodil úspěšný byznys. Rodina chtěla poslat přebytky dál, proto začala Evina sestra Lída prodávat olej na farmářských trzích. 

„Pro mě se jedná o úplné zjevení. Je to Ferrari mezi olivovými oleji v Česku, jelikož u nás není běžné sehnat jednodruhový typ,“ pochvaloval si kuchař Michal Hromas nad stánkem na pražské náplavce, kde si mohli kolemjdoucí namočit pečivo v misce se vzorkem oleje a rovnou ochutnat. Lozanovi svůj produkt popisují jako „čerstvý džus“ z jedné odrůdy oliv. „Pěstujeme dvě odrůdy na dvou stech padesáti hektarech, tedy asi dvě stě padesát tisíc stromů. Sklizeň dosahuje okolo milionu kilogramů oliv, což znamená zhruba tři sta tisíc litrů za rok,“ přibližuje Carlos. Ne každý výsledek ovšem chutná stejně – v závislosti na odrůdě a zralosti plodů lze narazit na řadu chuťových nuancí. 

Co stojí na etiketě

„Olivy se lisují hned v den sklizně,“ popisuje Eva. Do zpracování nesmí uplynout víc než dvacet čtyři hodin. Plody tak putují rovnou do mlýna, kde se nejprve očistí a umyjí a následně se i s peckami nadrtí na pastu, která se musí ještě dvě hodiny míchat. Poslední krok představuje odstředivka, v níž se ze směsi oddělí olej od tuhých částí. „Stroje jsou tak dokonalé, že z olivy dostanou úplně všechno. Když si v ruce promnete pastu, která zbyla po odstředění, je naprosto suchá, není v ní ani špetka mastnoty,“ líčí Eva.

TIP: Arganový olej: Nad marockým zlatem se stahují temná mračna

Prvotřídní oleje se lisují za studena, kdy teplota nepřesáhne 25 °C. Při vyšších hodnotách je sice vyšší i výnos, ale na úkor kvality a nutričních hodnot. Další ukazatel tvoří tzv. acidita, udávající obsah volných mastných kyselin: Aby se dal olej označit za extra panenský, nesmí její úroveň překročit 0,8 %. U panenských olejů činí hranice 2 % a pouze v případě olejů pro technické účely může být vyšší. Na etiketě se tak lze přesvědčit, zda kvalita odpovídá ceně. Nadnárodní firmy totiž běžně skupují oleje od menších pěstitelů a do těch jakostních pak přilévají třeba i stolní, přičemž si dávají záležet na dodržení hranice kyselosti. Takový produkt se však nesmí označovat jako jednodruhový.