Mnohé výrazné a z daleka nápadné horské vrcholky nebo skalní partie odedávna slouží lidem v podhůří jako jednoduché přírodní hodiny. Do místního názvosloví se pak dostala zejména ta místa, nad nimiž slunce vrcholí přímo „v pravé poledne“. A tak se v některých pohořích setkáte s pojmenováním Poledník, Polední kameny, Polední skála, Polední hora a podobně. Většina z nich je pozoruhodná proto, že jde o místa, ze kterých jsou krásné výhledy do dalekého okolí. Mnohé zaujmou i působivou skalní modelací a patří tak k oblíbeným cílům turistických výletů. 

Proč ďábel v Krkonoších zkameněl 

Krkonošský Polední kámen je nápadným žulovým skaliskem, které ční jako osamělý suk ze severního temene hraničního hřbetu, asi v polovině vzdálenosti mezi Sněžkou a Slezským sedlem s chatou Špindlerovkou. Polední kámen vystupuje už na polské straně státní hranice a naši severní sousedé mu říkají též Słonecznik. Inspirací pro tato pojmenování prý byla skutečnost, že při pohledu z Polska, konkrétně od podhorských obcí Borowice a Podgórzyn, stojí slunce v poledne přímo nad skálou. Původ názvu však má ještě jednu, rovněž „polední“ verzi. Vztahuje se k pověsti o mstivému ďáblovi, jenž se chystal zavalit sutinou blízké jezero Velký stav. Naštěstí mu to však nevyšlo, protože zkameněl ve chvíli, kdy ve vesnickém kostelíku pod horami odbilo poledne… 

Bizarní skalisko nepochybně zaujme každého, kdo kolem prochází po frekventované hraniční hřebenovce nazvané Cesta přátelství. Pozornost budí hlavně samostatná žulová věžička na čele skalní skupiny, která leckomu připomíná ďábla zlověstně hledícího do údolí. Jiná pověst v ní však viděla tajemnou postavu Krakonoše. Samozřejmě jde o „podobnost čistě náhodnou“, danou působením zcela přirozených přírodních procesů, především dlouhodobým zvětráváním žuly.

To platí i o pro působivé skalní útvary Pielgrzymy čili Poutníci, ke kterým od Poledního kamene klesá turistická cesta v hustém porostu kosodřeviny. Toto největší seskupení žulových věží v celých Krkonoších při troše obrazotvornosti opravdu připomíná lidské postavy putující přes horské hřbety. 

Poledníky Jizerských hor

Také v sousedních Jizerských horách najdete nejméně dva vrcholky, které mají v názvu „poledne“ a zároveň patří mezi hojně navštěvovaná místa. Turistická trasa spojující Bílou Vodu na severní úpatí pohoří se známou chatou Smědavou stoupá strmým svahem přes několik členitých skalních stupňů. Nejvyšší z nich jsou Polední kameny (1 007 metrů n. m.), které tvoří celé skalní město z žulových věží a bloků. Z jejich vyhlídkových vrcholků se otevírá velkolepé panorama okolních hor a zvlněné krajiny Frýdlantského výběžku.

V podhorské Bílé Vodě mají slunce za poledne přímo nad skalisky Poledních kamenů a bez hodinek se v této denní době mohou obejít i v nedaleké Raspenavě, kde funkci slunečních hodin zase plní výrazný vrcholek Poledníku (864 metrů n. m.). Ten patří k nejhodnotnějším partiím národní přírodní rezervace Jizerskohorské bučiny a přechází přes něj zeleně značená cesta. Trasa je nazvaná Hřebenovka a proplétá se západní částí pohoří.

Hodiny pro lázeňské hosty

V nedalekých Lužických horách se sice s „poledním“ pojmenováním nesetkáte, ale na jejich německé straně (zvané Žitavské hory, tedy Zittauer Gebirge), bývá často jako Polední vrch (Mittagberg) označován nejvyšší vrchol celého pohoří – hraniční kopec Luž neboli Lausche (793 metrů n. m.). 

Vrcholu Luže dominuje kupa ze sopečné vyvřeliny znělce a z obou stran státní hranice se na její odlesněný vršek chodí především za krásnými výhledy. Severní svahy hory na německém území postupně přecházejí do působivých pískovcových skalních partií, mezi kterými jsou v pěkné poloze „rozeseta“ oblíbená letoviska, včetně známých lázní Oybin a Jonsdorf. A právě při pohledu z pitoreskních skal nad Jonsdorfem stojí slunce za poledne přímo nad „kupolí“ Luže. 

Upomínka na železnou oponu

Na opačné straně Česka patří k oblíbeným vyhlídkovým místům výrazný vrcholek šumavského Poledníku. Vystupuje uprostřed Národního parku Šumava jižně od obce Prášily a pojmenování Polední hora mu prý kdysi dali prášilští dřevaři, pro které bylo slunce nad vrcholkem znamením, že je čas k obědu. Už z dalekého podhůří tuto horu snadno poznáte podle charakteristické věže na jejím vrcholku. Je 37 metrů vysoká a postavena tu byla v neblahém období „železné opony“ jako vojenský objekt elektronické ostrahy státní hranice.

Rozhledna dnes slouží jako místo skvělého kruhového výhledu po naší i německé straně pohoří a za jasných dní odtud bývá vidět i zasněžené vrcholky Alp. O hodnotách okolní přírody a zdejší pohnuté historii se můžete nechat poučit v malé muzejní expozici nižších pater rozhledny. 

Nepřesnost kvůli letnímu času

Poledník však není jediným „poledním“ vyhlídkovým vrcholkem Šumavy. Přinejmenším dva další totiž najdete i v německé části pohoří, zvané Bavorský les (Bayerischer Wald). Vysoko nad hladinou Velkého Javorského jezera ční přímo z hrany Jezerní stěny skalní vyhlídka Mittagsplatz (Polední místo), což je oblíbená zastávka při jedné z výstupových tras na „střechu“ celé Šumavy – Velký Javor (Grosser Arber, 1 456 metrů n. m.). Z našeho území je už poněkud méně dostupný Mittagstein (Polední kámen) – horský vrcholek s kapličkou, turistickou chatou a skalní vyhlídkou poblíž lázní Bad Kötzting a letoviska Hohenwarth. Právě tady mají lidé za poledne slunce přímo nad skaliskem. 

TIP: Krkonošské sněžné jámy: Na úbočí nejvyšších českých hor

Funkčnost a také spolehlivost těchto i mnoha dalších „poledních kamenů“ či „poledníků“ je samozřejmě závislá především na míře slunečního svitu, přesněji řečeno oblačnosti. To ostatně platí i pro všechny uměle vytvořené sluneční hodiny a ne nadarmo většinu z nich doprovází latinský nápis Sine Sole sileo – bez Slunce mlčím. A od jara do podzimu je u všech slunečních hodin – ať už přírodních nebo umělých – třeba vzít v potaz i částečnou nepřesnost, způsobenou hodinovým posunem letního času.

„Jednoho dne ráno jsem vstal a řekl si: Sakra! Každodenní život raperů v amerických ulicích mě baví. Tedy přesněji řečeno představy, které se mi v hlavě vykreslují při poslechu kvalitního oldschoolového hip hopu z devadesátek, jaký dělal třeba Gang Starr. V té chvíli se mi tvoří v hlavě fotky a chci je přenést do reálného světa,“ vysvětluje David Těšínský, co ho přimělo se vydat na východní pobřeží USA. Začal tedy na sociálních sítích shánět kontakty, které by ho propojily se zajímavými postavami undergroundové rapové komunity. 

A hned zkraje dostal rázné upozornění: „Jednoho francouzského fotografa, dobrodruha, který měl stejný nápad, před rokem zastřelili. OK, řekl jsem si – na některých místech je prostě pravděpodobnost, že se člověk ocitne ve špatný čas na špatném místě, vyšší než jinde. Rapeři jsou kreativci a sami nejsou nijak nebezpeční, ale například ulice Detroitu, kam je nutné se za nimi taky vydat, prosluly koncentrací problémů až moc.“ 

Jako cíl si tedy zvolil „hlavní město světa“, jež udává tón nejen v hudbě, ale prakticky v každém žánru s přívlastkem „pouliční“ – v módě, poezii či graffiti. Právě tam se v 70. a 80. letech 20. století mezi černošskými komunitami žijícími v depresivních panelácích na předměstích zrodil velmi svérázný hudební styl.

Nešlo o songy v pravém smyslu slova, ale ani o slam poetry, tedy improvizovanou poezii, jež tehdy vzkvétala ve vysoce kultivovaném Chicagu. Jednalo se o průnik ostrých rýmů a frázování do chytlavých beatů, o něco nového, autentického, plného vášně a prožívané mizérie. „Není v tom jen rap, je v tom všechno. Rap není jen hudba, je to způsob žití,“ vysvětlil českému fotografovi jeden z newyorských raperů. „Tak jako ty dýcháš, oni rapují.“ Bylo jasné, že vzniknou skvělé fotky. 

Rap na vrcholu

Cestu vzhůru neměl rap nikdy vydlážděnou a ani v době své největší slávy se nezbavil nálepky hudby pro lidi z problémových vrstev. Proměnil se však jeho charakter: Původně docela srozumitelné kusy volající po sociální spravedlnosti postupně zahltil pouliční slang a odkazy na kulturu gangů, jež v 90. letech dosáhla vrcholu. Tak se zrodil rap, jak ho dnes zná většina Evropy z hudebních klipů: Skupiny afroamerických teenagerů ověšených zlatými řetězy v nich naznačují ostrými gesty střelbu směrem ke všem „niggas“, kteří jim neprokázali adekvátní respekt. 

Přišla doba, kdy se umělci míchali se skutečnými gangstery a stávali se z nich nejen hvězdy, ale také oběti střelby – snad žádný jiný hudební žánr nemá mezi svými představiteli tolik obětí vražd. Na ulici vykrvácely legendy jako 2Pac, Notorious B.I.G., Jam Master Jay a další, přičemž mnozí z nich odešli ve věku 20 až 25 let. Mezitím se rap stále víc komercionalizoval. A přestože se etabloval mezi mainstreamovými žánry a řada jeho interpretů se proměnila v globální star, hudební kritiky přestal zajímat. Kdo chtěl rapovat autenticky, musel se obloukem vyhnout nahrávacímu studiu a vrátit se mezi posprejované zdi, kde se ty nejlepší kusy rodí společnou improvizací několika umělců. 

Zpátky ke kořenům

Kvůli focení pozval Těšínský několik svých kontaktů na jediné místo. „Dorazili na Union Square, kam jsem setkání svolal, a spousta z nich se navzájem neznala. Čekal jsem, co se bude dít. Rychle se seznámili a hned začali s free stylem – prostě improvizace. Fotil jsem je, jak rapují po ulicích Manhattanu. Hiphopový podkres hrál nahlas z boomboxu a bylo to intenzivní. Většina lidí je v New Yorku zvyklá na tolik věcí, že procházeli kolem a ani si toho nevšimli. V jednu chvíli nás míjel štáb National Geographic a chtěli nás natáčet. Ptali se na svolení. Rapeři jim poctivě řekli, že jde o můj projekt a že se musejí zeptat mě. Připadal jsem si jako Jack Nicholson, který dává svolení svým malým dětem, aby se poprvé podívaly na jeho horor Osvícení,“ směje se český fotograf. 

Později se s týmiž lidmi setkal v Bronxu, jenž se od dob své pochmurné „slávy“ výrazně proměnil a stal se vyhledávaným cílem mladých umělců: „Začali rapovat o korupci, nefungujícím systému a zlu, které způsobuje policie a stát. Přitom to udrželi vycentrované, protože věci nejsou jen černé nebo bílé a hodně policajtů je dobrých, že jo. Jsou to doslova shakespearové rapu. Inteligentně a pohotově tvoří slovní spojení, která se rýmují, popisují dění a zároveň přicházejí s nějakým přiléhavým ponaučením nebo provokativním prohlášením. Většinou se jedná o intelektuální myslitele, schopné prokouknout přetvářku reality a zformulovat, co pochopili.“ 

TIP: Příběhy obyčejného slumu: Reportáž Davida Těšínského ze současné Ghany

Jak Těšínský tvrdí, nikdy by ho nenapadlo, že svým focením přispěje ke vzniku nové tradice. „Tím, jak jsem spontánně svolal první setkání, se věci nějak pohnuly. Teď se prý rapeři vídají pravidelně každý týden, ve stejném složení, ale pokaždé v jiné ulici.“ Newyorský rap se tak vrací ke svým undergroundovým kořenům a začíná jeho renesance.

Úzkost nebo úzkostné stavy jsou do jisté míry přirozeným stavem. Úzkost nám pomáhá lépe se soustředit nebo čelit nebezpečným situacím, které nám hrozí. Přiměřená úzkost je běžná emoce stejně jako strach, vztek, smutek nebo štěstí a je důležitá pro naše přežití. Pokud se ale podobné stavy objevují stále častěji, aniž by pramenily z konkrétních a reálných situací, může se jednat o závážný a zdraví ohrožující psychický problém.

U chorobných úzkostí je bohužel problémem jejich včasná diagnostika. Alexander Niculescu z Indiana University School of Medicine proto se svými kolegy vyvinul krevní test, který má chorobnou úzkost rozpoznat. Test je založený na biomarkerech v krvi pacienta, které jsou těsně spojené s úzkostnými stavy. Test podle vědců rovněž dokáže předpovědět, s jakou pravděpodobností dojde u dotyčného člověka ke zhoršení stavu. Podrobnosti výzkumu amerických badatelů zveřejnil odborný časopis Molecular Psychiatry.

Pátrání po biomarkerech úzkosti

Vědci pátrali po vhodných biomarkerech s využitím tří skupin dobrovolníků. První skupina 58 lidí, u nichž došlo ke změně úrovně úzkosti, posloužila k vytipování nejlepších biomarkerů. U druhé skupiny 40 dobrovolníků si badatelé ověřili, že nalezené biomarkery fungují a třetí skupina 392 dobrovolníků sehrála hlavní roli při ověřování nalezených biomarkerů pro předpovědi budoucího vývoje stavu pacientů.

Výsledkem těchto experimentů bylo nalezení celkem 19 biomarkerů pro krevní testy, které lze využít pro detekci úzkosti a pro předpověď dalšího vývoje choroby. Niculescu a jeho kolegové doufají, že nové krevní testy pomohou pacientům, aby se dostali ke správné léčbě, a také umožní průběžně sledovat jejich stav.

TIP: Problém duševního zdraví: Většina lidí trpících úzkostí nedostává vhodnou léčbu

Po ověření funkčnosti testu badatelé navázali spolupráci se startupem MindX Science a pracují vývoji krevních testů pro klinickou praxi. „Úzkostí dnes trpí mnoho lidí. Může představovat zásadní zdravotní problém, který narušuje každodenní život,“ potvrzuje Niculescu. „Lidem trpícím úzkostí by mohl velmi pomoci test, který objektivně zhodnotí aktuální stav pacienta i jeho výhledy do budoucna.“

Pomocí radioteleskopu ALMA pro milimetrové a submilimetrové záření astronomové detekovali vodní páru v protoplanetárním disku kolem hvězdy V883 Orionis. Pozorovaná voda nese chemické stopy osvětlující její cestu ze zárodečných oblaků plynu pro tvorbu hvězd až na planety a podporující domněnku, že voda na Zemi je dokonce starší než Slunce.

„Nyní můžeme vystopovat původ vody v naší Sluneční soustavě až do období před vznikem Slunce,“ říká astronom John J. Tobin z National Radio Astronomy Observatory, vedoucí autor studie, která byla publikována v časopise Nature.  

Objev byl učiněn při studiu složení vody v protoplanetárním disku kolem hvězdy V883 Orionis, která se nachází ve vzdálenosti asi 1 300 světelných led od Slunce. Když dojde ke gravitačnímu kolapsu oblaku plynu a prachu vzniká v jeho centru hvězda. Hmota kolem ní se zformuje do podoby disku a drobné částice v něm se po několik milionů let shlukují do větších objektů – komet, planetek a následně planet. John Tobin a jeho tým využil radioteleskop ALMA k pozorování známek přítomnosti vody a sledování její cesty z oblaku mezihvězdné hmoty až na povrch planet. 

Cesta vody 

Molekula vody je obvykle složena z jednoho atomu kyslíku a dvou atomů vodíku. Členové tohoto týmu však zkoumali takzvanou těžkou vodu – variantu molekuly vody, kde je jeden z vodíkových atomů nahrazen deuteriem (těžším izotopem vodíku, který v jádře obsahuje také jeden neutron). Protože běžná a těžká voda vznikají za odlišných podmínek, může být poměrné zastoupení těchto molekul využito ke zjištění, kdy a kde molekuly vznikly. Například se ukázalo, že tento poměr je u některých komet ve Sluneční soustavě podobný jako u vody na Zemi, což naznačuje, že komety mohly být významným zdrojem vody na naší planetě.

Pouť vody z mezihvězdných oblaků hmoty přes jádra komet až na povrch planet byla již v minulosti zkoumána, ale až dosud vědcům scházelo pojítko mezi mladými hvězdami a kometami. „Tento chybějící článek jsme nalezli u V883 Orionis,“ říká John Tobin. „Složení vody v disku je velmi podobné kometám v naší Sluneční soustavě. To potvrzuje domněnku, že voda v planetárních systémech vznikla v mezihvězdném prostoru před miliardami let, ještě dříve než Slunce, a komety i Země ji získaly, aniž by se při tom výrazně změnila.“ 

Ukázalo se však, že pozorovat vodu je obtížné: „Většina vody v discích se vznikajícími planetami je zmrzlá do podoby ledu, takže je obvykle našemu pohledu skryta,“ vysvětluje spoluautorka práce Margot Leemker z nizozemské Leiden Observatory. Vodu v plynném stavu je možné detekovat díky záření, které molekuly emitují při přechodu mezi různými vibračními a rotačními stavy, což je ale komplikovanější, pokud je voda zmrzlá, protože pohyb molekul je více omezen. Vodní pára se může nacházet jen v centru disku poblíž hvězdy, kde je tepleji. Tyto blízké oblasti jsou však zakryty samotným prachovým diskem a jsou také příliš malé na to, abychom je zobrazili našimi současnými teleskopy.

Vědci však měli štěstí, nedávná studie totiž ukázala, že disk kolem V883 Orionis je neobvykle horký. „Dramatické zjasnění hvězdy disk zahřívá až na teploty, při kterých již voda nemůže být ve formě ledu, ale stane se z ní plyn, což nám umožní ji detekovat,“ doplňuje John Tobin. Pozorování vědcům ukázalo, že tento disk obsahuje přinejmenším 1 200× více vody, než je obsaženo v oceánech na Zemi.

TIP: Alespoň část pozemské vody zřejmě přinesl sluneční vítr

Členové týmu doufají, že budou v budoucnu moci ke svému výzkumu využít připravovaný dalekohled Extrémně velký dalekohled. Přístroj první generace METIS pro střední infračervené pásmo bude schopen rozlišit vodu v plynném skupenství u tohoto typu disků. Dále tak rozšíří naši znalost cesty vody od oblaků mezihvězdné hmoty, ve kterých vznikají hvězdy, až do planetárních soustav. „To nám poskytne mnohem úplnější pohled na led a vodní páru v discích, ve kterých se formují planety,“ uzavírá Margot Leemker.

Bohatí cestující se ve středověku jen málokdy odvážili na cestu bez zbrojného doprovodu. Kupci spojovali síly a vydávali se na cesty nejčastěji v karavaně střežené ozbrojenci. Ale ani to mnohdy nestačilo. Lapků bylo stále víc a organizovali se do ozbrojených družin, které se stávaly postrachem širokého kraje.

Záleží na vládci

Když se stal Lucemburk Karel českým králem, v zemi prý nastal větší pořádek než za vlády jeho otce Jana. Moravu svěřil svému bratru Janu Jindřichovi jako markraběti moravskému. Lapkové byli potíráni důsledněji než dřív a na zemských cestách zavládl poměrný klid. Všechno se změnilo po Karlově smrti. Jeho syn Václav IV. byl vrtkavý a prchlivý slaboch a k těmto nectnostem se později přidal alkoholismus. Poměry v Českém království se zase začaly obracet k horšímu.

O to hůř bylo na Moravě. Ještě před skonem císaře Karla zemřel roku 1375 jeho bratr Jan Jindřich. Moravské dědictví zanechal svým synům Joštovi, Janu Soběslavovi a Prokopovi. Zemi rozdělil na tři úděly a těmi je podaroval. Všichni tři si ponechali na základě otcovy závěti a se souhlasem strýce Karla titul markraběte moravského. Záhy se však ukázalo, že se nejednalo o rozumné řešení.

Mezi bratry nevládla nikdy shoda a jejich šarvátky, vzájemné osočování a intriky přerostly v drobnou domácí válku. Zpočátku šlo snad jen o majetkové spory, ale postupně do nich pronikala touha uchvátit v markrabství co nejvíce moci. Roku 1380 vypadl ze hry Jan Soběslav, který zřejmě nastoupil duchovní dráhu nebo zemřel. Od té chvíle mezi sebou zápasili Jošt a Prokop. Na jaře 1381 se mezi oběma bratry rozhořela krvavým plamenem první válka. Skončila o rok později, ovšem pouze dočasným smírem.

Rozhádaní Lucemburkové

Hned následujícího roku propukl spor mezi Václavem IV. a pražským arcibiskupem Janem z Jenštejna, který rozdělil celé království na dva tábory. Do urputného konfliktu byla stržena většina české šlechty a také oba moravští Lucemburkové. Prokop na straně Václavově, Jošt na straně jeho protivníků. A k tomu později vystoupil proti Václavovi jeho mladší sourozenec Zikmund, král uherský. Vzešla z toho nová občanská válka, za které obě strany plenily zboží svých rivalů, krajem táhly roty zbrojnošů, oblohu barvila záře požárů a všude tekla krev. Uprostřed bojů všech proti všem došlo dokonce k dvojímu zajetí krále Václava. Ze situace nejvíce těžily vlivné panské rody, které s pomocí zbrojných houfů rozšiřovaly svou moc a bohatství. 

Na okraji těchto bouřlivých událostí, jež po tři desetiletí zmítala královstvím, se přiživovali lapkové, jichž přibylo jako nikdy předtím. Tvořili ozbrojená tovaryšstva a nabízeli své služby dravým velmožům, avšak podnikali i na vlastní pěst. Také drobná šlechta si při této příležitosti vyřizovala účty s církví i mocnými panskými rody. Kde pak vedla hranice mezi válečným řemeslem a sprostým loupením?

Morava utrpěla v těch dobách nejvíce. Dlouholeté boje Jošta s Prokopem, přerušované jen nepevným příměřím, se střídaly s loupeživými nájezdy proti statkům olomouckého biskupství, které podnikaly obě znepřátelené strany. Jednalo se o raubířskou válku bez front a bitev, jen přepady a šarvátky.

Sprostí stejně jako urození

Rukopis známý jako Pašije šlapanických loupežníků uvádí přes šedesát jmen lapků, kteří v té době řádili na Moravě. Jen sotva šlo o lidi urozené. Jména jako Vydřiduch, Drvoščep, Netopieř, Chalupník, Bič nebo Múdevlák jsou většinou hanlivé přezdívky. Když byli lapeni, čekala je potupná smrt na stínadlech a jejich těla, pokud nebyla rovnou vydána napospas havranům a divokým psům, byla zahrabána bez ceremonií při samém popravišti.

Lapkové a pobertové se však rekrutovali i z kruhů urozených. Od dob romantismu byli označováni jako loupeživí rytíři, třebaže se jejich metody mnoho nelišily od zločineckých způsobů loupežníků neurozených. Na rozdíl od nich chránily urozené raubíře jejich feudální výsady. Vystupovali okázale a s arogancí příslušníků svého stavu. V doprovodu ozbrojených družin se cítili bezpečně a byli přesvědčeni o své beztrestnosti. V těch pohnutých dobách se dávali na cestu loupeže i představitelé předních panských rodů. 

V roce 1399 se na Moravu vrátil ostřílený válečník Jan Sokol z Lamberka. Dosud sloužil jako voják ve vojsku krále Václava a jeden z velitelů vyšehradské posádky. Na Moravu přišel v době vrcholících vnitřních bojů a ujal se organizování vojenských jednotek pro markraběte Prokopa. Zkušený harcovník, ohánějící se navíc královým pověřením, měl úspěch mezi bojechtivou šlechtickou mládeží i starými bojovníky, ale také pochybnými živly. Brzy měl rotu čítající okolo 200 mužů.

Prokopovým jménem pak Jan Sokol podnikl tažení proti Joštovi a olomouckému biskupovi Janu Mrázovi. Vedle toho stačil vést soukromou partyzánskou válku proti českým državám Rožmberků a pánů z Hradce. Tady pod jeho velením prodělával svou válečnou školu Jan Žižka. Roku 1402 se Jan Sokol cítil dost silný, aby se pokusil zmocnit Jihlavy. Ukázalo se však, že město bylo pro jeho rotu větším soustem, než jaké mohla strávit.

Obávaný Suchý Čert

V březnu téhož roku upadl král Václav podruhé do zajetí bratra Zikmunda a o tři měsíce později se ocitl v obdobné situaci i markrabě Prokop. Sokolova rota tak ztratila pána a ochránce. Držela se nad vodou, jak se dalo, a čekala na příhodnější časy. Když o rok později unikl Václav IV. ze zajetí, toužil po odvetě. Dočkal se jí díky dobytí Znojma, důležitého Zikmundova opěrného bodu, o což se postaral další moravský dobrodruh, Hynek Jevišovický z Kunštátu, řečený Suchý Čert. 

Také Hynek disponoval početnou družinou, víc lapkovskou než vojenskou, a ani jemu nechybělo vojenských zkušeností. Dobyté Znojmo spravoval ke svému prospěchu a k velkému utrpení tamních obyvatel. Když v létě 1404 oblehly město spojené pluky krále Zikmunda a rakouského vévody Albrechta IV., bránil ho s pomocí Jana Sokola zuby nehty po šest týdnů. V táboře obléhatelů vypukla úplavice a to posádku zachránilo. Ale když v březnu 1405 oba velitelé pobývali mimo Znojmo, vpustili měšťané do bran Joštovy vojáky. Osmdesát Sokolových a Hynkových lidí tehdy padlo rukou kata.

Vojenské úspěchy spojené roty obou válečníků byly spíše dílem Jana Sokola z Lamberka, vojáka nesporného talentu. Hynek Jevišovický představoval spíš prototyp loupeživého rytíře, bezohledného a hrabivého, který si nejvíc hleděl kořisti. Pocházel z mocného a rozvětveného rodu pánů z Kunštátu, z něhož se o necelých dvacet let později narodil Jiřík z Poděbrad. Také Hynkův starší bratr Jindřich Zajímač z Kunštátu byl známé kvítko. A stejně smutně prosluli další příbuzní, Erhart řečený Puška nebo Petr a Boček z Kunštátu.

Zloduši světští i duchovní

I pro řadu jiných moravských feudálů vedla nejkratší cesta k bohatství přes vraždy a lup. K obávaným zemským škůdcům patřili nositelé předních jmen v království: Jiřík Bítovský z Lichtenburka, Jan Krajíř z Krajku, Beneš Černohorský z Boskovic, Hašek z Valdštejna a mnoho dalších. Tito nešlechetní šlechtici se často sdružovali a vyjížděli se svými družinami na společné výpravy za kořistí, za nichž nejvíce trpěla moravská města a církevní statky.

Jiní zase udržovali tajné styky s tlupami, které jim odváděly podstatný díl svého lupu za poskytnutou pomoc a ochranu. Tímto způsobem vylepšoval svůj finanční rozpočet vlivný velmož a moravský zemský sudí pan Vilém z Pernštejna, tedy muž, který měl z titulu svého vysokého úřadu dbát na dodržování práva a spravedlnosti v markrabství. Pan Vilém si vydržoval lapkovskou družinu asi deseti lidí pod vedením jistého Michka. Loupili na zboží sousedů a přepadali kupecké vozy v době jarmarků. Pan Vilém z Pernštejna od nich inkasoval pravidelně polovinu kořisti, ovšem přímo se s nimi nestýkal, k tomu měl prostředníky z řad své čeledi. 

Co však říci na to, že v lapkovských rejdech měly prsty i osoby duchovní? Na jihovýchod od Brna nedaleko Těšan stávala již zaniklá ves Čenkovice či Šinkvice. Patřila premonstrátskému klášteru v Zábrdovicích a měla vlastní kostel. Tamější farář byl prý ve spojení s lapky a ti měli v Šinkvicích jeden ze svých útulků. Tak to aspoň prozradil jeden z lupičů na mučení. Vůdce bandy Janáč a jeho syn Syrouček prý nacházeli azyl přímo v zábrdovickém klášteře, vzdáleném co by kamenem dohodil od brněnských bran. 

Konec „zlatých časů“

Nikdo nespočítá, kolik loupežnických družin v těch dobách na Moravě řádilo. Víme jen, že jejich složení bývalo velmi proměnlivé. V pramenech často nacházíme stejná jména v rotách různých tovaryšstev. Vypovídají o tom smolné knihy, protokoly o výslechu útrpným právem. Lapkové většinou neunikli popravě, jejich šlechtické protektory však stihl trest jen velmi zřídka.

Po smrti markraběte Prokopa roku 1405 došlo na Moravě k částečnému uklidnění. Jošta už nikdo neohrožoval a mohl vyhlásit všeobecný mír. Nechal rozpustit a rozehnat družiny, jež dosud sloužily Prokopovi, a život se začal pomalu vracet do normálních kolejí. Loupeživým rytířům nastaly hubené časy. Kdo se nehodlal podřídit, zle pochodil.

TIP: Odsouzení jihočeských škůdců aneb Konec bandy, v níž působil i Žižka

Přibík z Batelova, který se zmocnil hradu Veveří a stal se postrachem brněnského okolí, na změnu poměrů těžce doplatil. Joštovi lidé podporovaní městskými žoldnéři z Brna dobyli po tuhém odporu hrad a loupeživého rytíře i s jeho čtyřiceti knechty pověsili na okolních dubech. Hynek Suchý Čert se rozumně stáhl do ústraní a zemřel po několika měsících, patrně přirozenou smrtí. Horší osud potkal jeho bratra Jindřicha Zajímače z Kunštátu. Spojenými silami Brna, Jihlavy a Znojma byl i se svými společníky lapen a předán spravedlnosti. Jako šlechtice ho společně s Petrem z Kunštátu roku 1409 sťali na Zelném trhu v Brně. 

Téměř synonymem britského kulometu druhé světové války je legendární Bren, který vzešel z původně československé konstrukce. Navzdory jeho kvalitám a popularitě však rozhodně nešlo o jediný typ kulometu armád impéria, neboť jejich vojáci používali rovněž několik typů od zbrojovky Vickers. Na italské straně dominoval kulomet Breda Modello 30, avšak jestliže britské zbraně této kategorie se vesměs zapsaly do historie jako mimořádně kvalitní, v případě italského kulometu tomu bylo přesně naopak.

Plejáda zbraní

Britská armáda vstoupila do první světové války se slavnými kulomety systému Maxim, které vešly ve známost i pod názvem Vickers, jelikož tato zbrojovka získala licenční práva. Jednalo se o tehdy převratnou a standard definující zbraň s velkým vodním chladičem, jenže na scénu už nastupovaly také nové vzory kulometů s pokrokovým chlazením vzduchem. Mezi ty patřil mimo jiné francouzský Chauchat či americký Colt-Browning a později i britský Lewis, který se stal jedním ze základních vzorů lehkých kulometů.

Většina uvedených typů pokračovala ve službě i po skončení Velké války, ačkoliv armády hledaly a zkoušely také další konstrukce. Již během válečných let se ve Francii objevil kulomet systému Berthier, který pak byl průběžně zdokonalován a nabízen ozbrojeným silám různých zemí, ovšem dlouho nenašel žádného odběratele. Domovská Francie totiž vsadila na zbraň systému Châtellerault a kulomet Berthier po důkladných zkouškách odmítli i Američané, takže jeho konstruktér zkusil oslovit i Velkou Británii.

Dlouhé hledání zákazníka

Navázal kontakt se zbrojovkou Vickers, která v roce 1925 zakoupila práva na produkci jeho zbraně a koncem 20. let nabídla upravenou variantu britské armádě. Ani ta si však francouzskou konstrukci nezvolila a vítězství slavil výrobek Zbrojovky Brno, jenž se pak proslavil pod jménem Bren. Kulomet Vickers-Berthier se nicméně také dočkal velkých pochval a zřejmě existoval zájem podpořit gigantickou domácí zbrojovku Vickers, takže se záhy našlo elegantní řešení.

Zbraň Vickers-Berthier prodělala ještě několik úprav a její verze Mk.III byla zavedena jako standardní lehký kulomet armády Indie, tehdejší „perly v koruně impéria“. Tam se přestěhovala také sériová produkce, o kterou se starala továrna ve městě Ishapore, kde se později montovaly též kulomety Bren. Vzhledem ke vzdálené podobnosti obou zbraní někdy dochází k záměnám, respektive Vickers-Berthier bývá pokládán za variantu brenu, ačkoli ve skutečnosti šlo o zcela svébytnou, i když v principu podobnou konstrukci.

Kulomet Vickers-Berthier. (foto: Wikimedia Commons, Bukvoed, CC BY 3.0)

Československá stopa

Bren i Vickers-Berthier používaly chlazení vzduchem a pohon prachovými plyny odebranými z hlavně, jejichž tlak pohyboval vertikálně se vyklápějícím závorníkem v závěrovém systému. Obdobný byl také způsob napínání za pomoci táhla na boku závěru či fakt, že používaly zahnutý zásobník, jenž se vkládal do zbraně shora. Lišila se však jeho kapacita, která v případě slavné zbraně s československými kořeny činila jen 20 nábojů, zatímco zásobník pro kulomet Vickers-Berthier pojal 30 ran stejného kalibru, tedy 7,7 mm.

Bren byl ale o něco lehčí, snadněji se ovládal a nabízel vyšší rychlost palby, což pravděpodobně stálo také za jeho vítězstvím v testech britské armády. Přednost systému Vickers-Berthier představovala o něco jednodušší konstrukce, která logicky usnadňovala výrobu, jež se dala zvládat i za horších podmínek v Indii.

Vedle základní pěchotní verze vznikla varianta Vickers K, známá také jako Vickers GO (Gas-Operated), což ji mělo odlišovat od standardních kulometů Vickers systému Maxim, které neužívaly pohon tlakem plynů, nýbrž zákluzem hlavně. Typ K neboli GO dostal bubnový zásobník s kapacitou 96 nábojů, kadence se zvýšila na 1 000 ran za minutu a na místě pevné pažby se objevila dvouruční rukojeť.

Sláva u speciálních útvarů

Původně šlo o leteckou zbraň, která se instalovala na otevřená střeliště s oběžnými kruhy Scarff, na většině typů letadel se však tento kulomet příliš neosvědčil, protože se s ním dosti obtížně manipulovalo. Mezi výjimky spadaly dvouplošníky Fairey Swordfish, na kterých tyto kulomety sloužily až do konce války, většina zbraní Vickers GO se však nakonec uplatnila na zemi.

Dokončení: Kulomety v boji o Saharu (2): Duel Vickers-Berthier vs. Breda Modello 30

Používaly se mimo jiné k obraně letišť a dalších objektů proti strojům letícím v malých výškách, avšak nepochybně největší slávu si posléze získaly jako výzbroj automobilů zvláštních jednotek, které podnikaly odvážně operace v týlu sil Osy v Africe, jako byl například útvar LRDG (Long Range Desert Group).

Jak kdysi poznamenal římský satirik Juvenál, přežití římské říše měly na starost především dvě věci: „chléb a hry“ (Panem et circenses). Ony „hry“ z tohoto slavného citátu představují především gladiátorské zápasy, tedy někdy i celé týdny trvající krvavé lázně.

Souboje gladiátorů byly podle všeho nesmírně populární v celé římské říši. Existuje o tom spousta rozmanitých dokladů, ovšem s jednou pozoruhodnou výjimkou – Británií. Archeologové přitom mají již téměř 200 let k dispozici skvostný nález, který pochází z Británie a zároveň je těsně spojený s gladiátory.

Jde o takzvanou vázu z Colchesteru, která byla objevena roku 1853 v římském hrobě v Colchesteru v dnešním hrabství Essex v jihovýchodní Anglii. Pochází z doby kolem roku 175 našeho letopočtu, kdy se Colchester jmenoval Camulodunum a šlo tehdy o významné sídlo římské provincie.

Váza s gladiátory

Váza z Colchesteru znázorňuje (mimo jiné) čtyři bojující gladiátory. Dokonce jsou na ní uvedené i jejich jména nebo spíše přezdívky – Secundus, Mario, Memnon a Valentinus. Jde o překrásně zdobenou keramiku, která je natolik umně zpracovaná, že podle odborníků nemohla pocházet z Británie. Podle dosavadních představ byla tato váza vyrobena jinde a do Británie byla později dovezena.

Zvrat přinesly až nové analýzy jílu, ze kterého je váza z Colchesteru vyrobená. Ukázalo se, že nejde o importovaný artefakt, nbrž o skvělou ukázku místního hrnčířského mistrovství. Vázu podle odborníků vyrobili hrnčíři z místního, britského jílu, někdy mezi lety 160-200 našeho letopočtu.

TIP: Škola pro největší tvrďáky: Jak vypadal život v gladiátorském ludu?

Důležitým zjištěním je podle badatelů i fakt, že jména čtyř vyobrazených gladiátorů nebyla na vázu doplněna později, nýbrž byla do ní vyryta před jejím vypálením. Podle archeologů jde o svého druhu „sportovní memorabilii“ a váza z Colchesteru je tak prvním hmatatelným důkazem, že i v římské Británii bojovali před rozvášněným publikem gladiátoři.

Téměř polovinu svého života má jídelníček Balakrishnana Palayiho pouze jedinou položku – kokosový ořech. Dnes čtyřiašedesátiletému muži z Indie diagnostikovali lékaři v 35 letech gastroezofageální reflux. Toto nepříjemné onemocnění se projevuje zpětným tokem žaludečních šťáv ze žaludku do jícnu, kde dochází k dráždění sliznice. Neléčený gastroezofageální reflux může zhoršovat stav jícnu a vést k jeho zánětům, případně až k jeho zúžení (stenóze) a vyššímu riziku vzniku zhoubného bujení. Nechirurgická léčba obvykle zahrnuje přísnou dietu bez tučných jídel, koření, cibule, česneku nebo čerstvého pečiva.

Cocco bello cocco!

Potíže související s touto chorobou byly u Balakrishnana Palayiho natolik vážné, že měl problémy i s běžným pohybem. Po několika experimentech s různými dietami vyzkoušel na radu naturopata kokosové ořechy a jeho potíže se natolik zmírnily, že se v rozhodl v kokosové dietě pokračovat. Poněkud jednotvárnou stravu si čas od času zpestřuje trochou strouhané papáji, okurkou a tykví.

Ačkoliv se může zdát podobně jednotvárná strava nezdravou, opak je pravdou – kokos je zdrojem vápníku, vlákniny, množství proteinů, cukrů a tuků. Jeho dužina je významným zdrojem železa, mědi a selenu a obsahuje také hořčík, fosfor, zinek a vitamín C. Častá konzumace kokosových ořechů u ostrovních populací nezanechává žádné následky v podobě diabetu, metabolického syndromu, rakoviny nebo srdečních onemocnění. Kyselina laurová, která je v kokosu hojně obsažena, je jednou ze složek mateřského mléka. Pomáhá předcházet vysokému tlaku a nezdravým poměrům cholesterolu. Čistá kokosová voda je jedním z nejlepších elektrolytů, které se ve volné přírodě vyskytují a kokosové mléko má antibakteriální, antimykotické a antivirové účinky, čímž podporuje imunitní systém.

TIP: Nezdravé hubnutí: 5 příkladů bizarních i životu nebezpečných diet

Živoucím dokladem prospěšnosti konzumace kokosových ořechů je ostatně i sám Palayi – ve svých 64 letech je zdravější než většina jeho vrstevníků – denně pracuje na rodinné farmě, každý den plave, cvičí, trénuje a netrpí žádnými významnými zdravotními problémy. Podle lékařů přesto nelze podobně jednotvárnou stravu považovat za samospasnou a nejen při podobných problémech doporučují volit hlavně vyváženou a pestrou stravu s dostatkem pohybu.

Už jsme si zvykli, že americká sonda Mars Reconnaissance Orbiter (MRO) posílá fascinující snímky povrchu rudé planety, na nichž jsou nezřídka k vidění pozoruhodné útvary, nemající srovnání s naší rodnou planetou. Výjimkou není ani snímek, který sonda MRO pořídila před pár měsíci, jako obvykle kamerou HiRISE.

Snímek zachycuje velmi nezvyklé duny kruhového tvaru, které jsou v některých případech velmi podobné velikosti a téměř dokonale kruhové. „Na Marsu jsou běžným zjevem písečné duny rozmanitých tvarů a velikosti,“ říká Alfred McEwen z Arizonské univerzity, který již déle než 20 let vede výzkumný tým zařízení HiRISE.

Exotické duny Marsu

„V tomto případě jde ale o výrazně kruhové duny, což je dost neobvyklé. Při bližším pohledu jsou tyto duny stále mírně asymetrické s tím, že strmější svahy směřují k jihu. Z toho lze vyvodit, že se tyto duny pohybují převážně jižním směrem. Větry na Marsu ale bývají proměnlivé, takže to nemusí platit vždy.“

TIP: Americká sonda MRO objevila na Marsu čínského draka

Snímek sonda pořídila z výšky 298 kilometrů a jeho původní rozlišení umožňuje rozlišit objekty o velikosti cca 91 centimetrů. Kruhové duny se nacházejí na severní polokouli Marsu, v oblasti Protonilus Mensae, kde v době pořízení snímku panovala krutá marťanská zima. Kruhové duny byly zachyceny v rámci projektu, během něhož kamera HiRISE studuje změny krajiny na severní polokouli rudé planety, které se odehrávají, když tam zima postupně přechází v jaro.