Ulita mořského šneka představuje symbol ostrovů Florida Keys a dlouhá staletí tam sloužila k lidovému signalizačnímu troubení na moři. Vznikla tak řada technik hraní na lastury, z nichž dnes těží každoroční soutěž hodnotící vyluzované melodie, sílu troubení i celkový umělecký dojem. Ocenění za nejlepší píseň si letos odnesl Brian Cardis, který vystřihl skladbu Fins od Jimmyho Buffetta. Nejsilnější zvuk dostala z lastury Kanaďanka Carol Whiteleyová a nejlepší výstup předvedli manželé Wachterovi (na snímku), kteří zabodovali s duetem inspirovaným písní Hound Dog Elvise Presleyho.

TIP: Vábení žížal, pojídání varlat a házení exkrementů: Pět opravdu podivných slavností

Ulita je jedním ze symbolů souostroví Florida Keys, kde se již drahnou dobu používá jako tradiční signalizační prostředek, především mezi námořníky. Soutěž, kterou každoročně pořádá nadace Old Island Restoration Foundation, má dlouhou tradici. Poprvé se na zahradě jednoho ze zdejších domů konala již v roce 1972.

Zničující erupce Vesuvu v roce 79 našeho letopočtu pohřbila římské Pompeje a další sídla tehdejší Římské říše, která se nacházela poblíž běsnícího vulkánu. Katastrofa usmrtila několik tisíc lidí, přičemž přesný počet není známý. Doposud bylo objeveno zhruba 1 500 ostatků, odhady ale pracují s počty okolo 1 500 až 3 000 obětí.

Během nedávných vykopávek v ruinách domu v Pompejích, který je známý jako „Insula dei Casti Amanti“, objevili archeologové dvě nová těla. Mrtví byli nalezeni pod troskami zdi, která se zřejmě zřítila během otřesů doprovázejících erupci Vesuvu.

Dvojice pod troskami zdi

Podle archeologů jde o dva muže ve věku nejméně 55 let. U jejich koster našli vědci několik artefaktů, včetně bronzových a stříbrných mincí, pětice skleněných předmětů – pravděpodobně korálků z náhrdelníku. Badatelé rovněž objevili stopy organického materiálu pocházejícího zřejmě z role látky. Zdá se, že dvojice mužů zemřela právě v důsledku mnohačetných zranění kvůli pádu zdi. Podobný osud měla více než třetina obětí erupce v Pompejích. Mnoho lidí totiž zahynulo pod zřícenými střechami a dalšími částmi budov, které se zhroutily v důsledku otřesů a kvůli navrstvení ohromného množství sopečného materiálu.

TIP: Nevyhnutelná smrt: Pyroklastické proudy zabíjely obyvatele Pompejí 17 minut

„Moderní techniky vykopávek nám pomáhají lépe porozumět tomu, co se během dvou dnů v Pompejích odehrálo. Pomocí analýz a moderních metodologií jsme schopni přiblížit poslední okamžiky mužů, žen a dětí, kteří během erupce a krátce po ní přišli o život,“ uvádí ředitel Archeologického parku v Pompejích Gabriel Zuchtriegel.

Hvězdy vznikají gravitačním kolapsem obřích mlhovin. Zmíněná mračna s typickým rozměrem ve stovkách světelných let a s hmotnostmi mnoha milionů sluncí mohou gravitačně kolabovat, pokud k tomu mají podmínky či vnější impulz.

Kolaps probíhá hierarchicky, po částech, a také rychle – prvotní koncentrace zárodků stálic je hotová snad jen za deset tisíc let. Pro formování hvězd je tedy důležitá přítomnost plynu v mlhovinových mračnech a také podněty, jež povedou k jejich zhroucení. V galaxiích chudých na plyn, například eliptických, zrod stálic ustal, a v mnohých definitivně. V jiných se může pozastavit, pokud se vyčerpají aktuální zdroje a další plyn setrvává v rovnováze.

TIP: Největší z největších: Jak maximálně velká může být hvězda?

Hvězdotvorbu však může obnovit například vnější impulz – typicky výbuch supernovy či srážka s jinou galaxií, která plyn z rovnováhy vyvede, načež začne opět gravitačně kolabovat. Není neobvyklé, že náhle zažehnutý vznik stálic stojí na počátku řetězce událostí, v jehož závěru se hvězdotvorba postupně v několika vlnách „prokouše“ značnou částí galaktického ostrova. 

Ještě v dobách, kdy se nedalo volně cestovat, nám jeden známý „ze západu“ posílal každý rok pohlednici z dovolené v Dolomitech. Ty obrázky se nám tak líbily, že naše první cesta po otevření hranic v roce 1990 vedla bez dlouhého váhání do Dolomit, které beze zbytku naplnily naše očekávání. Byli jsme uchváceni jak krásou samotných hor, tak bohatstvím jejich květeny. 

Ďáblovy drápy nad Falzaregem

Jednou z botanicky nejzajímavějších lokalit je hora Lagazuoi. Vypíná se do výše 2 778 m n. m. nad pasem Falzarego a téměř až na její vrchol vede lanovka. Nahoru lze samozřejmě vystoupat i pěšky, a to jak venkovní cestou, tak i tunelem, který sloužil k bezpečné přepravě lidí a zásob za první světové války. Nad horním vyústěním tunelu jsou pak zachována i jednoduchá vojenská opevnění. Z květin, které nás v těchto místech nejvíce zaujaly, byly nízké žluté máky (Papaver aurantiacum, syn. P. alpinum subsp. rhaeticum), které většinou rostly v kamenitých sutích a s nimi tam býval častý i penízek okrouhlolistý (Thlaspi rotundifolium, syn. Noccaea rotundifolia). V kamenitých sutích jsme také viděli vzácný nízký kozlík rozkladitý (Valeriana supina). Dále jsme nemohli přehlédnout bochánky fialové silenky bezlodyžné (Silene acaulis) a růžově kvetoucí mochnu lesklou (Potentilla nitida).

Ve skalní stěně je možné obdivovat zvonečníky chocholaté (Physoplexis comosa), endemity východních Alp. Jsou pamětníkem doby ledové a podle tvaru květů se jim též přezdívá ďáblův dráp. V jejich sousedství rostou také zvonky Campanula morettiana, další endemity severní Itálie. Obě tyto květiny jsme v Dolomitech marně hledali několik let a až nedávno jsme tam byli v červenci ve správný čas na správném místě. 

Pyšná vůně a sněžné zvonky

Dalším zajímavým místem je pas Giau (2 236 m n. m.), kde jsme, kromě některých už výše uvedených květin, obdivovali porosty růžového pěnišníčku zakrslého (Rhodothamnus chamaecistus), jenž je endemitem východní části Alp. Dále pak hořce, a to jak hořce jarní (Gentiana verna), tak i velice dekorativní hořce Clusiovy (Gentiana clusii) s velkými modrými „zvonci“. Zajímavý je i vyšší hořec tečkovaný (Gentiana punctata) se žlutými květy a hnědými tečkami, jenž vzácně roste i u nás v Hrubém Jeseníku. Všimli jsme si i několika růžově kvetoucích prvosenek, a to vyšší prvosenky Hallerovy (Primula halleri), nižší prvosenky pomoučněné (Primula farinosa), která byla pokryta bílým povlakem vysrážených solí, a zcela nízké a téměř přisedlé prvosenky nízké (Primula minima), která bývá vzácně k vidění i u nás v Krkonoších.

Na květenu je bohatý i průsmyk Pordoi (2 239 m n.m.) a hory táhnoucí se nad městečko Arabba, odkud jsou i krásné výhledy. Na severní straně je vidět dolomitickou skupinu Sella a na jihu se tyčí nejvyšší hora Dolomit Marmolada (3 343 m n.m.), která je z části pokrytá ledovcem. Pozoruhodné je, že v této části hor se vyskytují i květiny, které jsme nikde jinde v Dolomitech neviděli, například drnečka brčálová (Androsace vitaliana). Na samém vrcholu hřebenu nás také překvapil nízký bochánek vzácné pomněnečky zakrslé (Eritrichium nanum). Už samotná silnice vedoucí z městečka Arabba do průsmyku Pordoi byla lemována trsy půvabného hvozdíku pyšného alpinského (Dianthus superbus subsp. alpestris), který roste velmi vzácně i u nás, v Krkonoších a v Hrubém Jeseníku. Květy tohoto hvozdíku omamně voněly. 

Ve vyšších polohách, tam, kde právě roztál sníh, kvetly svými roztřepanými fialovými zvonečky první poslové jara, dřípatky alpské (Soldanella alpina). V angličtině se jim říká sněžný zvonek (snowbell) a jsou příbuzné u nás na Šumavě rostoucí dřípatce horské (Soldanella montana).

Poetická ozdoba alegorických vozů

Plné krásných květin jsou ovšem i horské louky. Časté jsou na nich porosty dekorativních lilií cibulkonosných (Lilium bulbiferum) s jasně oranžovými květy, které, jak jejich název napovídá, mají pacibulky v paždí svých listů. Méně časté jsou lilie cibulkonosné šafránové (Lilium bulbiferum subsp. croceum), které jsou jim příbuzné a dost podobné, ale pacibulkami se pochlubit nemohou. Občas je možné vidět další, i u nás rostoucí lilie zlatohlavé (Lilium martagon), jejichž květ tvarem připomíná malý turban. Na horských loukách roste i řada dalších květin, včetně různých orchidejí, nebo třeba prudce jedovatých modrých a žlutých omějů (Aconita).

Už třeba i v květnu kvetou na loukách vonící bílé narcisy, které mají skutečně poetický latinský název Narcissus poeticus. Často se také pěstují v českých zahrádkách, ale určitě působivější jsou jejich květy na loukách Dolomit. V podhorských loukách v Rakousku v okolí Bad Ischel roste těchto narcisů tolik, že je dovoleno je nejen trhat, ale v rámci narcisových slavností se jimi zdobí i alegorické vozy.

TIP: Divoká tvář Alp: Jarní svahy Alpské přírody

Bohatství dolomitské květeny je možné vysvětlit v prvé řadě složením tamních hornin. Převažujícím prvkem Dolomit je vápník, (na němž je květena vždy bohatší), dále hořčík, mangan, železo a některé další prvky. Oblast je pověstná krásnými horskými sceneriemi a v zimě je rovněž oblíbenou lyžařskou destinací. Byli jsme tam již několikrát, většinou koncem jara, které v Dolomitech končí obvykle v červnu, nebo počátkem léta. 

Před 300 tisíci lety se rodinka dávných lidí, nejspíše druhu Homo heidelbergensis, kteří mohli být našimi předchůdci, procházela na břehu jezera. Nevíme, zda odpočívali, plavali nebo třeba hledali něco k snědku. Podle nalezených stop jim dělali společnost pravěcí sloni a nosorožci.

Tato scéna se kupodivu neodehrála v Africe, ale přímo v srdci Evropy, konkrétně na území dnešní německé spolkové země Dolní Sasko. Vypovídají o tom stopy, které vědci objevili na známé paleolitické lokalitě Schöningen. Vedle zvířecích stop zde paleontologové objevili i sérii stop patřících lidem. Bez kostí či zubů je sice obtížně určit, kdo přesně tyto stopy zanechal, z dřívějších výzkumů ale víme, že v tehdejší Evropě žili v té době lidé druhu Homo heidelbergensis. Výsledky svého výzkumu vědci zveřejnili v odborném časopise Quarternary Science Reviews.

Safari park v srdci Evropy

Flavio Altamura z Eberhardovy-Karlovy Univerzity Tübingen a jeho kolegové se domnívají, že šlo o rodinu s dětmi, která dorazila na břeh jezera a společně zde zanechali stopy v bahnité půdě. Kolem jezera tehdy rostly hlavně břízy, borovice a spousta trav a příslušníci druhu Homo heidelbergensis se u podobně mělkých vod vyskytovali poměrně často. 

V dnešní době můžeme ve střední Evropě potkat slony či nosorožce výhradně v zoologických zahradách. Není to ale tak dávno, kdy byla Evropa plná těchto velkých a nebezpečných býložravců. Nepochybně tehdy měli zásadní vliv na utváření krajiny.

TIP: Děti doby ledové dováděly ve šlápotách velkých lenochodů

Společně s lidskými stopami byly ve Schöningenu objeveny i stopy gigantického slona s rovnými kly Palaeoloxodon antiquus, který dosahoval hmotnosti až 13 tun. To je zhruba dvojnásobek hmotnosti dospělého slona afrického (Loxodonta africana). Paleolitické naleziště Schöningen v Dolním Sasku je nejseverněji položené místo, kde se podařilo stopy tohoto slona nalézt. Vedle sloních stop vědci objevili i stopy více než třítunového nosorožce rodu Stephanorhinus. V případě tohoto tlustokožce jde o vůbec první doklad jeho stop na území dnešní Evropy.

V jednom hlubokém černém lese žil v jednom domě muž, který měl tři syny a krásnou dceru. Jednoho dne přijel k jeho domu zlatý kočár, tažený šestispřežím a doprovázený množstvím sloužících, ze kterého vystoupil král a muže požádal, aby mu dal svou krásnou dceru za ženu. Otec se zaradoval, že má dcera takové štěstí. Bez velkého váhání souhlasil a dceru si odvedl nápadník jehož plnovous měl modrou barvu...

Prznitel dětí

Modrovous byl ošklivý a starý muž s tajemnou minulostí, ovšem nesmírně bohatý. Jeho nevěsta z něj měla trochu strach, ostatně ke sňatku ji přemluvil otec. Zapřísahá alespoň své tři bratry, aby jí přišli na pomoc, kdyby ji snad potřebovala. Novomanžel se nicméně chová velmi pozorně a dny plynou v poklidu. Pak musí Modrovous odcestovat. Svěří jí všechny klíče od domu, jen vstup do jedné komnaty jí důrazně zakáže. Zvědavost samozřejmě zvítězí. Jenže uvnitř visí na železných hácích krvavá těla nahých žen.

Leknutím upustí žena klíček do krvavé kaluže. Utíká pryč, ale manžel se vrací a z jejího chování vše pozná. Vleče ji chodbami, aby ji v krvavé místnosti umučil stejně jako své předchozí partnerky. Až v poslední chvíli vpadnou do domu její bratři a Modrovouse ubodají. Konec je šťastný: všechen Modrovousův majetek připadne šokované vdově. A poučení? Kdyby se nešťastnice odřízla od své původní rodiny, zůstala by vydána trýzniteli na milost a nemilost.

Vzestup a pád

Krvavý příběh je údajně inspirován jiným dobovým masovým vrahem. Předobraz Modrovouse zemřel jen dvě stě padesát let před vydáním Pohádek matky husy. A jmenoval se Gilles de Laval, baron de Rais. Narodil se na prahu 15. století. V jedenácti letech mu zemřeli rodiče a on zdědil ohromný majetek. Brzy ho rozmnožil o věno manželky, vlastní sestřenice Catherine de Thouars. V šestnácti letech se stal nejbohatším šlechticem Evropy! Coby statečný rytíř se bil při dobývání města Orléans po boku slavné Johanky z Arku. V pětadvaceti letech to dotáhl na maršála.

Když opustil armádu, vrátil se na svá panství. Jenže si žil na vysoké noze. Jak získat peníze? Pomůže mu černá magie! Najal alchymisty a kouzelníky, dokonce i nekromanta, rozmlouvajícího s dávno mrtvými. Hledali způsob, jak proměnit obyčejný kov ve zlato. A tehdy začaly na jeho panství umírat první děti. Krvavé obřady měly přilákat síly temnot. Ale nedělo se nic. De Rais musel rozprodat rozsáhlé pozemky. Odmítal je ale novému majiteli vydat. K jeho smůle šlo o vlivnou osobu: biskupa Malestroita. Když nechal baron de Rais v září roku 1440 zmrskat a uvěznit kněze, poskytl svému soupeři skvělou záminku. Malestroit a jeho spojenec vévoda normandský obvinili de Raise z kacířství, sodomie, obcování s démony a ze studia černé magie.

TIP: Horory na dobrou noc: O čem vyprávějí původní verze oblíbených pohádek?

Důkazy tajně shromažďovali už několik měsíců. Na svém sídle prý baron při zvrhlých rituálech umučil k smrti kolem sto padesáti dětí. Děvčátka i chlapce znásilňoval, zaživa jim otvíral břicha, někdy se ukájel i na jejich mrtvých tělech. Nechutná líčení sadistického násilí a úchylných choutek porotě stačila, proces netrval ani dva měsíce. Napilno měl i biskup a normandský vévoda. Zbylé baronovy zámky a statky totiž měly připadnout jim. Ještě ani nezačal soud a vévoda je už začal prodávat. Bylo celé obvinění včetně důkazů jen podvod? Jenže množství ohořelých dětských kostí fungovalo spolehlivě. Gilles de Laval se na mučidlech přiznal. Na konci října roku 1440 jej kat potupně oběsil a poté jeho tělo spálil na popel. 

Kataklyzmatické události ve vesmíru (například kolize černých děr nebo neutronových hvězd) uvolňují energii mimo jiné v podobě takzvaných gravitačních vln – poruch šířících se strukturou samotného prostoročasu. Velké pozemní observatoře jako například LIGO jsou navrženy tak, aby tyto vlny detekovaly. Nedokáží však dostatečně přesně určit místo jejich původu ani pozorovat elektromagnetické záblesky, které rovněž vznikají následkem srážek neutronových hvězd a černých děr. Soustava BlackGEM na observatoři La Silla je navržena k rychlému skenování rozsáhlých oblastí oblohy s cílem identifikovat zdroje gravitačních vln ve viditelném světle.

„Cílem projektu BlackGEM je rozšířit možnosti studia kosmických jevů a to jak v oblasti gravitačních vln i viditelného světla,“ vysvětluje Paul Groot z Radboud University v nizozemském v Nijmegenu. „Kombinace pozorování nám o těchto událostech prozradí mnohem více, než jedno nebo druhé samostatně.“

Lovci neviditelných vln

Díky detekci gravitačních vln i jejich optických protějšků mohou astronomové potvrdit povahu zdrojů gravitačních vln a určit jejich přesnou polohu. Použití viditelného světla také umožňuje detailní studium procesů, které při těchto splynutích probíhají – například vznik těžkých prvků, jako je zlato či platina.

Dosud se však podařilo detekovat pouze jeden optický protějšek zdroje gravitačních vln. A současné nejmodernější detektory gravitačních vln, LIGO a Virgo, nedokážou dostatečně přesně určit polohu zdroje; v ideálním případě jsou schopné označit oblast na obloze o rozloze přibližně 400 úplňků, kde se původce nachází. BlackGEM bude schopen efektivně skenovat takto rozsáhlé oblasti s dostatečně vysokým rozlišením, aby mohl zdroje gravitačních vln identifikovat ve viditelném světle.

TIP: Tajemství gravitačních vln: Jak vznikají gigantické vrásky v časoprostoru

Kromě hledání optických protějšků gravitačních vln bude BlackGEM provádět také přehlídku jižní oblohy. Provoz dalekohledů je plně automatizován, což znamená, že soustava dokáže rychle najít a pozorovat „přechodné“ astronomické jevy, které se objeví náhle a rychle zmizí z dohledu.

Pátého prosince 1917 došlo v kanadském přístavu Halifax k nešťastné srážce francouzského parníku Mont Blanc, převážejícího téměř 300 tun trhavin a norského parníku Imo. Na palubě Mont Blancu se v době srážky nacházely i soudky s vysoce hořlavým benzolem, který způsobil požár.

Předchozí část: Největší nejaderná exploze v dějinách: Tragédie v Halifaxu 1917

Kapitán parníku Mont Blanc Aimé Le Médec v zoufalství rozhodl svou loď potopit dříve, než exploduje. Měl k tomu ale jen málo prostředků. Nabízely se Kingstonovy ventily, jenže se dlouho nepoužívaly a nejspíš byly notně zarezlé. Kromě toho by tento proces trval příliš dlouho a uběhly by desítky minut, než by se nad plavidlem zavřela hladina. Proto kapitán vydal povel „plnou parou vpřed“ v naději, že útroby naplní vodou rychleji a vodotěsné přepážky ve středu i v zádi povolí.

Když Mont Blanc skutečně vyrazil vpřed, Le Médec nepovažoval přítomnost posádky za nutnou a nařídil opustit loď. Do deseti minut Francouzi spustili dva čluny, odveslovali ke břehu a ukryli se v lese. Jejich hořící parník se ale nepotopil a místo toho se blížil k přístavu, kde se na břehu srocovaly davy zvědavců. Nelze se jim divit – netušili, co se nachází v podpalubí, a hořící loď v životě viděl jen málokdo. O nebezpečí ale věděl Evan Wyatt, původně kapitán civilní plavby a v roce 1917 zmobilizovaný záložník Královského kanadského loďstva, jenž ten den řídil provoz v přístavu. Snažil se dav rozehnat, ale byl sám a jen málokdo jeho výzvy poslechl. Mont Blanc mezitím narazil do mola č. 6 a oheň se přenesl na přístavní skladiště.

Neštěstí na obzoru

Protože se pořád jednalo „jen“ o požár, od britského křižníku Highflyer odrazila parní barkasa (malý člun), přirazila k Mont Blanku, námořníci se pomocí lan dostali na záď a snažili se hasit. Do boje s živlem se svými hadicemi zapojil také remorkér Stella Maris a zdálo se, že hodlá hořící loď vzít do vleku. Jenže pak došlo k nejhoršímu a francouzský parník se během vteřiny proměnil v oslnivý záblesk. Vzápětí udeřila tlaková vlna, podle pozdějších výpočtů dvacetkrát rychlejší než zvuk.

V okolí mnoha set metrů bylo zničeno naprosto všechno, na ploše 160 hektarů zůstaly z budov pouze základy, neodolaly ani velké zděné stavby cukrovaru a slévárny. Všechno se změnilo v hromady suti a mnohde vypukly požáry. Barkasa s námořníky z Higflyeru se beze stopy vypařila a Stellu Maris exploze vyvrhla na břeh. Z devatenácti mužů, kteří se v osudnou chvíli nacházeli na palubě, se nenašlo vůbec nic. Pětice strojníků v podpalubí měla větší štěstí a všichni – byť notně potlučení – dobrodružství přežili. Tlaková vlna zasáhla všechny lodě na vnitřní rejdě a „očesala“ z nich stěžně, ventilační roury, záchranné čluny a v některých případech i celé nástavby.

Apokalypsa na břehu

Tím ale neštěstí nekončilo. Výbuchem se část vody pod Mont Blankem odpařila, na její místo se nahrnula nová a sražení vodní masy vyvolalo tsunami s hřebenem ve výšce asi pět metrů. Po nárazu na břeh se vlna zvedla až na dvojnásobek a zaplavila to, co ještě před chvílí bylo kvetoucím městem. O síle vodního živlu svědčí fakt, že mnoho lodí se utrhlo z kotev a dvanáct se jich převrátilo. Na souši skončil také „spolupachatel“ tragédie – norský parník Imo či britský křižník Niobe. Apokalyptický obraz zdálky doplnil zvuk kostelních zvonů rozhoupaných tlakovou vlnou.

Ti, co spoušť ve zdraví přežili, okamžitě zahájili záchranné práce. Organizovaně se činili námořníci z několika britských křižníků a stranou nezůstávali ani Američané z kutru Morril. Na parníku Old Colony byla zřízena stanice první pomoci a shromáždili se tam přeživší lodní lékaři, ale přes veškeré úsilí asi 400 pacientů zemřelo krátce po improvizované hospitalizaci.

Záchrana alespoň něčeho

Práce pokračovaly i v noci, nicméně druhý den je zbrzdila sněhová bouře. Kraj přikryla půlmetrová sněhová nadílka a těla některých obětí se našla až na jaře. Organizace se s postupem času zlepšovala, hodně pomohlytaké dva sanitní vlaky s kompletním vybavením, které plnou parou přijely až z 500 km vzdáleného Bostonu. Bohužel se objevily také rychle trestané pokusy o rabování, ale obecně se dá říci, že pomáhal každý, kdo mohl. Oficiální číslo obětí nakonec vyrostlo na 1 782 mrtvých (z toho 600 dětí) a 2 000 nezvěstných, některé odhady ale mluví až o dvojnásobku. Zranění utrpělo asi 9 000 lidí, z toho 6 000 těžce. Na 500 osob přišlo o zrak poté, co jim tlaková vlna vmetla do tváří sklo z rozbitých oken. Zcela zničeno bylo 1 600 domů, 12 000 budov utrpělo větší či menší škody.

TIP: Katastrofy ve vlnách: Která lodní tragédie v dějinách byla nejhorší?

Přestože obyvatelé chtěli na událost zapomenout (památník obětem byl postaven až v roce 1985), výbuch Mont Blanku měl i pozitivní následky. Právě v Halifaxu vyrostl ústav, kde se snažili začleňovat nevidomé do normálního života, a dal vzor ke vzniku podobných zařízení po celém světě. Nedostatků při ošetřování dětí si všiml William Ladd, jeden z lékařů bostonského sanitního vlaku. Své celoživotní úsilí později napnul právě tímto směrem a dnes je uznáván jako průkopník v oboru dětské chirurgie.

Dominantní barvou severoamerické veverky popelavé (Sciurus carolinensis) je popelavě šedá – přesně, jak to odpovídá jejímu druhovému vědeckému jménu. Na hlavě nabývá srst tohoto hlodavce rezavých odstínů, břicho mívá bělavé. Domovem asi půlmetrové veverky je východ USA a jih Kanady. Právě tady, na severních hranicích svého rozšíření, se tento druh celkem hojně vyskytuje v černé čili melanické formě. 

Teplo a bezpečí v černém kožichu

Černé zbarvení není náhodné. Tmavě zbarvená srst pohlcuje více slunečního záření a zvíře se díky tomu za mrazivého počasí snáze zahřeje. V desetistupňovém mrazu ztrácejí černé veverky o 18 % méně tepla než veverky s šedým kožichem. Na zajištění základních tělesných funkcí potřebuje černá veverka o pětinu méně energie než její šedivé protějšky a třást zimou se proto začíná až při výrazně nižších teplotách. 

Černá barva srsti zvýhodňuje melanickou formu veverky popelavé nad veverkami se standardním popelavým zbarvením především v severských oblastech s drsnějším klimatem. Navíc jsou tamější jehličnaté lesy hustší a tmavší než listnaté a smíšené lesy jižněji položených krajů. Černě zbarvené veverky tak v jejich přítmí snáze unikají pozornosti přirozených nepřátel.

Invaze na Britské ostrovy

Ani šedě zbarvené veverky popelavé však nelze z hlediska konkurenceschopnosti považovat za outsidery. Názorně to dokládá jejich invaze na Britské ostrovy, kam byly importovány ze Severní Ameriky už v 19. století. Popelavá imigrantka prakticky „převálcovala“ původní britskou populaci rezavých veverek obecných (Sciurus vulgaris). Dnes připadá v Británii na jednu domácí veverku obecnou patnáct popelavých vetřelců. Zaznamenán tu byl i výskyt černě zbarvených veverek popelavých. 

Důvodů, proč má veverka popelavá nad evropskou veverkou obecnou navrch, je hned několik. Americký vetřelec je větší. V průměru měří na délku i s ocasem kolem půl metru a váží kolem půl kilogramu. Naše veverka obecná přitom dorůstá délky kolem 40 centimetrů a hmotnosti kolem 300 gramů. Oba druhy veverek se potýkají s „veverčím morem“ vyvolaným viry ze skupiny Parapoxvirus. Veverka popelavá je však vůči tomuto onemocnění odolnější.

Do karet jí zřejmě hraje i změna evropské krajiny, například výsadba nových druhů stromů, které na našem kontinentu dříve nerostly. Taková změna vegetace severoamerickému přistěhovalci svědčí. Veverka popelavá dominuje nad svou evropskou příbuznou také inteligencí. V experimentech i v reálném životě si poradí s problémy, na nichž si veverka obecná vyláme zuby. Díky tomu vetřelec lépe odolává nástrahám života. 

Vlohy díky genovým výpadkům

Černé zbarvení melanické formy veverky popelavé je určeno geneticky a dědí se podle jednoduchého pravidla. Pokud jedinec dědí po obou rodičích „popelavý“ gen, bude jeho srst zbarvena šedě. Jestliže po jednom rodiči získá „popelavý“ gen a po druhém „černou“ variantu genu, naroste mu černohnědá srst. „Černá“ dědičná vloha získaná po obou rodičích mu zajistí uhlově černé zbarvení. 

Už dříve vědci odhalili, že „černá“ vloha vznikla spontánně z „popelavé“ vlohy MC1R tím, že z tohoto genu náhodou vypadlo čtyřiadvacet písmen genetického kódu. „Černá“ vloha se proto označuje jako MC1R24. K podobným „výpadkům“ v dědičné informaci čas od času dochází. Někdy mají pro nositele „děravého“ genu fatální následky; jindy mu naopak zajistí nemalou evoluční výhodu. Například člověku přináší výpadek dvaatřiceti písmen genetického kódu z genu CCR5 odolnost k infekci smrtícím virem HIV.

Podobnost nikoli náhodná 

Vědci vedení britskou bioložkou Helen McRobinovou z Anglia Ruskin University provedli detailní genetické analýzy „popelavé“ a „černé“ dědičné vlohy pro zbarvení srsti veverek popelavých a porovnali ji s podobnými vlohami zajišťujícími zbarvení srsti severoamerických veverek liščích (Sciurus niger). Tento druh veverky rovněž obývá rozsáhlé oblasti na východě Severní Ameriky a je ještě o něco větší než veverka popelavá. I s ocasem měří kolem 85 centimetrů a váží přibližně 750 gramů. Základní barva srsti kolísá od hnědošedé po hnědožlutou, spodní strana těla bývá hnědooranžová. 

Podobně jako u veverek popelavých se mezi veverkami liščími najdou uhlově černí jedinci. Helen McRobinovou a její spolupracovníky zajímalo, nakolik se mechanismus vzniku melanické formy u obou veverčích druhů podobá. Zjistili, že gen pro černé zbarvení je naprosto totožný! Také „černý“ gen melanických veverek liščích MC1R postrádá 24 písmen genetického kódu a můžeme ho proto směle označit jako MC1R24. 

Výhoda získaná „druhovou nevěrou“

Pravděpodobnost, že by obě veverky prodělaly nezávisle na sobě jednu a tutéž změnu, můžeme prakticky vyloučit. Zcela jistě tu nejde o náhodu. Podle Helen McRobinové se „černý“ gen MC1R24 dostal do populace veverek popelavých při „mesalianci“, když se zástupci obou druhů navzájem zkřížili. V severských lesích, kde se vloha pro černou barvu osvědčila, se její nositelé v populaci rozšířili. 

Výměna genu pro černou srst mezi veverkami popelavými a veverkami liščími jen znovu potvrzuje skutečnost, že mezidruhová hybridizace není z hlediska evoluce a přírodního výběru „pokleskem“, ale nabídnutou šancí, kterou umí mnohé pozemské organismy velmi dobře využít. 

Výhody mezidruhového křížení

Mezidruhové křížení není v přírodě tak vzácné, jak by se mohlo zdát. A už vůbec nemusí být jeho výsledkem neplodní hybridi nebo jedinci se sníženou životaschopností. Naopak – mezidruhoví kříženci nejednou udivují plodností i odolností. Mnohé druhy vznikly právě křížením dvou „rodičovských“ druhů organismů. Častý je tento fenomén v rostlinné říši, ale četné příklady najdeme i mezi živočichy. 

Na Galapágách dochází v posledních letech ke křížení tzv. Darwinových pěnkav (Geospiza). Na ostrově Daphne Major se kříží pěnkavka prostřední (Geospiza fortis), pěnkavka kaktusová (Geospiza scandens) a pěnkavka malá (Geospiza fuliginosa). Jejich hybridi nejen že jsou plně plodní, ale vzdorují tvrdým podmínkám během klimatické anomálie El Niňo lépe než původní rodičovské druhy. 

Podobně zdatně si vedou mezidruhoví hybridi severoamerických raků. Rak barrenský (Orconectes rusticus) je sice původní jen na jihovýchodě Ohia, ale byl vysazen na rozsáhlých územích mimo svůj domovský areál, kde se kříží například s rakem severním (Orconectes propinquus). Také v tomto případě jsou mezidruhoví kříženci tak zdatní, že vytlačují a nahrazují raka severního v řekách a jezerech v Kanadě a na východě USA.

TIP: Mezidruhové páření: Pět nezvyklých zvířecích kříženců

V poslední době jsme svědky nárůstu mezidruhového křížení v důsledku klimatických změn. Například v Severní Americe byli opakovaně identifikováni hybridi medvěda hnědého grizzlyho (Ursus arctos horribilis) a medvěda ledního (Ursus maritimus). Ke křížení dochází s vyšší četností poté, co teplejší zimy dovolují grizzlyům pronikat do vyšších zeměpisných šířek, kde se pak dostávají do oblastí, které byly donedávna výsadní doménou medvědů ledních.