Lionel Messi se již několikrát nesmazatelně zapsal do historie fotbalu. Fanoušci si na stěny vylepují jeho plakáty, nechávají si na tělo vytetovat jeho obličej – a ti nejzapálenější mu věnují celé pozemky: Argentinský zemědělec Maximiliano Spinazze totiž pomocí speciálního algoritmu a pokročilé techniky vysázel na své pole kukuřici tak, aby při růstu vytvořila obraz nejlepšího střelce planety. Metoda setby se přitom ukázala jako natolik přesná, že by farmářovy polnosti mohly v budoucnu posloužit třeba k reklamním účelům.

V Asii podobným způsobem vznikají vypěstované obrazy z rýže – tzv. Tambo Art neboli umění rýžového pole.V japonském městečku Inakadate sází Koichi Hanada již 30 let různě barevné odrůdy rýže tak, aby výsledek – pozorovaný z vyhlídkového bodu – vypadal jako obří kopie známých japonskách obrazů. A protože díla vzbudila zájem i u zahraničních turistů, jednu sezonu vypěstoval známý jezdecký obraz Napoleona Bonaparte.

Hvězda vždy osvětluje planetu jen z její přivrácené části a rozhraní mezi osvětlenou a neosvětlenou částí se nazývá hvězdný terminátor (v případě naší soustavy „sluneční terminátor“). Pokud by planeta měla ideální tvar koule, měl by terminátor tvar kružnice. Poloha hvězdného terminátoru se na jednotlivých planetách obvykle mění, podle její rotace, doby oběhu kolem hvězdy a dalších pohybů, které planeta vykonává.

Poněkud jiná situace ale panuje na planetách, které jsou se svou mateřskou hvězdou v tzv. vázané rotaci a jsou ke své hvězdě natočené stále stejnou stranou. V takovém případě představuje hvězdný terminátor oblast, kde se podmínky mění z žhavého věčného dne do mrazivé věčné noci. Tým amerických odborníků, který vedla Ana Loboová z Kalifornské univerzity v Irvine prozkoumal hvězdné terminátory z hlediska jejich obyvatelnosti případným mimozemským životem. Jejich výzkum zveřejnil minulý týden vědecký časopis Astrophysical Journal.

Exoplanety extrémů

Vázané rotace exoplanet jsou podle Loboové ve vesmíru běžné. Často se vyskytují u červených trpaslíků, malých a málo zářivých hvězd, jejichž exoplanety obvykle obíhají velmi blízko u hvězdy. „Pokud se na planetách s vázanou rotací, kde panují extrémní horka na přivrácené a extrémní mrazy na odvrácené straně, vyskytují podmínky příhodné pro život, jsou to právě oblasti terminátorů, kde by se mohla vyskytovat voda v kapalném stavu,“ uvádí astrofyzička Loboová

Tým Loboové modeloval klimatické poměry na planetách s vázanou rotací, přičemž badatelé využili klimatické modely vyvinuté pro studium pozemského klimatu, které pochopitelně museli upravit pro podmínky na exoplanetách. Jde o první studii, která naznačuje, že oblasti terminátorů planet s vázanou rotací mohou být oázami života.

TIP: Dobré zprávy: Nejbližší exoplaneta by mohla být obyvatelná díky velkému oceánu

Při pátrání po obyvatelných exoplanetách se odborníci doposud zaměřovali především na planety s kapalným oceánem. Loboová a její kolegové ale svým výzkumem upozorňují, že slibnými kandidáty mohou být i exoplanety s výrazným terminátorem, na nichž jinak panuje extrémně horké i extrémně mrazivé klima. Takové planety by mohly mít jen menší plochy s kapalnou vodou, a přesto by na nich mohl prosperovat život.

Vrcholky Himálají jsou navštěvované jako nikdy v historii. Horolezci a dobrodruzi po sobě zanechávají hory odpadků, ale i něco mnohem méně nápadného. Jak zjistil americký výzkumný tým z Coloradské univerzity v Boulderu, lidé v Himálajích trousí mikroby, často velmi odolné, které mohou vydržet životaschopné ve zmrzlé krajině desítky a nejspíš i stovky let.

Jak potvrzuje vedoucí týmu Steve Schmidt: „V mikrobiomu Mount Everestu jsou zamražené stopy lidské přítomnosti, dokonce i v těch nejvyšších polohách.“ Pro vědce je to nejen důkazem o všudypřítomném lidském vlivu i v extrémních prostředích, ale také poodhalením limitů pozemského života, což je zajímavé pro výzkum dalších těles Sluneční soustavy. Výzkum vědců Coloradské univerzity nedávno zveřejnil odborný časopis Arctic, Antarctic, and Alpine Research.

Mikroby ze "střechy světa"

Věda nebyla až donedávna schopná spolehlivě identifikovat s lidmi spojené mikroby ve vzorcích, které pocházejí z výšek kolem osmi tisíc metrů nad mořem. Teď jsou ale k dispozici pokročilé metody čtení genomu, které dovedou objevit prakticky všechny organismy, které se vyskytují v půdě.

Většina sekvencí mikrobiální DNA, které vědci na Everestu našli, byla podobná odolným nebo „extremofilním“ organismům, které byly dříve nalezeny na jiných vysoko položených místech – například v Andách a Antarktidě. Nejhojnějším organismem, který badatelé identifikovali, byla houba z rodu Naganishia, která dokáže odolat extrémním úrovním chladu a UV záření. Narazili ale také na mikrobiální DNA spojenou s lidmi, včetně bakterií rodu Staphylococcus a Streptococcus. 

Schmidta a jeho kolegy ani tak nepřekvapilo, že se i na nejvýše položených místech Himálají nacházejí mikroby spojené s lidmi. Velmi snadno se šíří a mohou se dostat i do míst, která jsou vzdálenější od cest a táborů. Stačí aby horolezci kýchnuli a mikroby se okamžitě vydávají na cestu.

TIP: Co se děje s lidským tělem v „zóně smrti“ pod vrcholem Mount Everestu?

Překvapilo je ale, že některé z těchto mikroorganismů, které se vyvíjely v přívětivě teplém a vlhkém prostředí lidských či jiných těl, jsou natolik odolné, že vydrží životaschopné i na vrcholcích Himálají, kde je nejen velmi mrazivo a větrno, ale také tam více působí ultrafialové záření. Vědci nicméně neočekávají, že by tato mikroskopická „kontaminace“ Everestu nějak výrazně ovlivňovala tamní širší životní prostředí. Výskyt bakterií je ale dokladem jejich odolnosti a je třeba s ní počítat například u meziplanetárních sond. 

Navzdory krizím, se kterými se svět potýká, zůstává pocit štěstí pozoruhodně neměnný. Výsledek žebříčku World Happiness Report sestavovaném pro OSN vychází z dat za uplynulé tři roky, které ve světě mimo jiné silně poznamenala pandemie covidu-19. Finsko je „nejšťastnější zemí“ šestý rok v řadě, a to navzdory výraznému zhoršení bezpečnostní situace za jeho hranicemi i tomu, že ještě neskončil proces jeho vstupu do Severoatlantické aliance. Na prvních deseti příčkách je dále Dánsko, Island, Izrael, Nizozemsko, Švédsko, Norsko, Švýcarsko, Lucembursko a Nový Zéland.

Výroční zpráva o míře štěstí

Výsledné skóre jednotlivých zemí je kombinací dat o osobním štěstí jednotlivých lidí na základě průzkumů Gallupova institutu a objektivních faktorů, jako je HDP, úroveň zdraví, svobody, sociální podpory a korupce. Česko získalo 6,845 bodu z deseti. Hned nad Českem se umístila Belgie, jednu příčku pod ním je Velká Británie.

Nově se do první dvacítky dostala Litva, která ještě v roce 2017 byla až na 52. pozici. Vzhůru po žebříčku šplhalo také Estonsko a Lotyšsko. „Všude ve střední a východní Evropě to vypadá prakticky stejně. Země v tomto regionu se vypořádaly s transformací z 90. let a cítí se být jistější ve své nové identitě,“ cituje televize CNN na svých internetových stránkách kanadského ekonoma Johna Helliwella, jednoho z autorů zprávy.

Nejhůře dopadl stejně jako loni Afghánistán a Libanon. Zpráva se věnuje i situaci na Ukrajině a v Rusku vzhledem k tomu, že dění v obou zemích už více než rok ovlivňuje ruská invaze na Ukrajinu. Rusku letos v celkovém pořadí patří 70. příčka, Ukrajině 92. Loni bylo Rusko 80., Ukrajina 98. „Navzdory utrpení a škodám, jaké Ukrajina zažívá, posouzení kvality života bylo loni lepší než v roce 2014, kdy Rusko anektovalo ukrajinský Krym,“ uvádí zpráva. Podle jejích autorů k tomu přispěl pocit společného cíle nebo důvěra v ukrajinské vedení. Důvěra ve vládu loni vzrostla na Ukrajině i v Rusku, ale mnohem silněji na Ukrajině.

TIP: Na štěstí je třeba tvrdě pracovat: 11 jednoduchých kroků, jak být šťastný

Výzkumníci sledovali i souhlas Ukrajinců s kroky ruského vedení. Zatímco v období před tím, než Rusové obsadili Krym, jim respondenti na Ukrajině udělovali více než čtyři body na desetibodové škále, v letech po anexi tohoto území to bylo kolem jednoho bodu a loni se tato podpora propadla na nulu. „Ruský vpád na Ukrajinu Ukrajince stmelil v národ,“ řekl podle agentury DPA jeden z autorů zprávy Jan-Emmanuel De Neve z Oxfordské univerzity.

Zatímco předlohou pro útulnu Maměnka byly lidové stavby, především čičmanské domky na Slovensku a fojtství ve Velkých Karlovicích, jídelna Libušín vznikla v půdoryse jednolodního kostela s příčnou lodí a pětibokým závěrem (apsidou) po vzoru chrámu ve Velkých Karlovicích. Barevnost pak byla provedena po vzoru interiéru kostela ve Velké Lhotě. Předseda Pohorské jednoty Radhošť Eduard Parma na adresu Libušína uvedl: „Mínili jsme postaviti jednoduchou jídelnu a zřídili nejkrásnější a nejnákladnější místnost.“

Ozdoby Beskyd

Architekt Dušan Samuel Jurkovič bydlel s dělníky na Pustevnách a osobně dohlížel na stavbu. Objekty řešil až do nejmenšího detailu včetně vybavení a barevné výmalby dle lidových vzorů. Vše bylo provedeno v secesním stylu. Vedle nově postavených budov upravil také první dřevěnou stavbu Pusteven – Krčmu (1891), kterou úzkým přístavkem spojil s jídelnou. K dokončení Maměnky a Libušína došlo v roce 1899. Jurkovič pak doplnil Pustevny o samostatnou zvonici, kuželnu a tělocvičné nářadí. V letech 1924 až 1925 byl komplex Libušína rozšířen ještě o levou část a zadní kuchyňské křídlo.

Ačkoliv byl v minulosti stavbám na Pustevnách několikrát předpovídán zánik, vždy se je podařilo zachránit. Poprvé krátce po druhé světové válce, kdy se o jejich zachování zasadil sám autor. Během rekonstrukce v šedesátých letech minulého století došlo ke změnám barevnosti exteriéru objektů a na některých vyobrazeních v jídelně.

V roce 1995 se stal vlastníkem areálu stát, který správu objektu předal Valašskému muzeu v přírodě v Rožnově pod Radhoštěm. Objekty byly prohlášeny za národní kulturní památku a proběhla velká rekonstrukce, která byla zakončena postupným slavnostním otevřením staveb: roku 1999 Libušína a 2003 Maměnky.

Jako Fénix z popela

Když 3. března 2014 Libušín vyhořel, nastalo muzejníkům, projektantům a stavitelům šest let neuvěřitelně náročné práce. Bylo potřeba provést odborné výzkumy, digitální zaměření torza a zpracovat stavebněhistorický průzkum vývoje jídelny pro možnost realizace vědecké rekonstrukce památky. Tomu napomohl i návrh Libušína od Dušana Jurkoviče. Jako základní podmínka obnovy byla stanovena maximální autenticita materiálů a provedení všech prací původními technologiemi. Těžba dřeva byla proto načasována dle starých zvyklostí do zimního období po úplňku, tesaři ručně tesali trámy z kulatiny a všechny dřevěné prvky ručně opracovali.

Obnovená stavba odpovídá podobě z roku 1925, barevně pak stavu z roku 1899 (včetně materiálového provedení nátěrů). V exteriéru jsou použity olejové lazury, v interiéru barvy krycí. Během prací na obnově se podařilo získat dřevěnou kartuši, která přesně zapadala do otvoru v jednom z trámů. Trámy i kartuše jsou zde opět k vidění, stejně jako další originály, které byly demontovány při minulé rekonstrukci a uloženy v depozitáři.

TIP: Perla českého baroka: Komplex v Kuksu představoval ojedinělé stavební dílo

Jurkovičovy návrhy interiéru a historické fotografie posloužily k realizaci detailů, jež v objektu před vyhořením nebyly, jako původní tvar a barevnost kachlí u kamen v jídelně, lustr v apsidě či skleněný malovaný strop. Dle fotografií byl vyroben rovněž barevný nábytek. Společně s obnovou Libušína dostala novou fasádu, která se shoduje s původními Jurkovičovými barvami, i vedle stojící Maměnka. Tmavé tělo objektu tak získalo původní okrovou barvu a zelená okna. Na výmalbu byly použity také olejové lazurní nátěry. Zároveň proběhla výměna dožilých dřevěných částí a zdobných prvků.

Při pohledu z Merkuru nebo z Venuše bychom žádný měsíc nezahlédli jednoduše proto, že ani jedna z těchto planet nemá přirozený satelit. To Země se může pochlobit pořádným Měsícem – dokonce pátým největším v celé Sluneční soustavě. Na pozemské obloze se jeho průměr mění od zhruba 29 do 33 úhlových minut v závislosti na tom, zda je v odzemí (apogeu) nebo v přízemí (perigeu). Mezi „mikroúplňkem“ a „superúplňkem“ je tak ve velikosti rozdíl asi 14 %. Je to jako sledovat desetikorunovou a padesátikorunovou minci ze vzdálenosti tří metrů. Přiznejme si, že to žádná sláva není. Pozemský úplněk totiž hravě zakryjete i malíčkem natažené ruky.

Mars a Phobos

Další planeta v pořadí má měsíce Phobos a Deimos, které jsou ale zhruba 150× menší než náš Měsíc. Menší měsíc Deimos obíhá kolem Marsu podstatně dál než Phobos, proto se při pohledu z červené planety jeví jen jako drobný kotouček o průměru zhruba 2 úhlové minuty. O něco větší Phobos, který obíhá ve výšce necelých šesti tisíc kilometrů nad povrchem Marsu, je na zažloutlém nebi červené planety o poznání větší. Záleží však, jak daleko od vás Phobos zrovna je. Při jeho východu nad obzor má průměr jen asi 8 úhlových minut, ale v nadhlavníku se zvětší až na 12 úhlových minut čili na třetinu pozemského úplňku.

Jupiter a Io

U Jupiteru známe už přes 90 satelitů. Je mezi nimi i největší měsíc Sluneční soustavy – Ganymed s průměrem 5 268 km. Ten však svou planetu obíhá ve vzdálenosti přes milion kilometrů, takže i přes své obří rozměry se při pohledu z Jupiteru jeví jen jako kotouček o průměru nanejvýš 18 úhlových minut.

Jupiterovým rekordmanem je proto jeho třetí největší měsíc Io, který dosahuje průměru téměř 36 úhlových minut a je tak o 9 % větší než největší úplněk na pozemském nebi. Jupiterův měsíc Io je tak úhlově největším satelitem, jaký bychom mohli z jakékoli planety v naší Sluneční soustavě sledovat. Vzhledem k tomu, že se tento satelit pohybuje kolem Jupiteru ve zhruba stejné vzdálenosti jako Měsíc kolem Země, je slapovými silami ohromné planety natolik namáhán, že na něm probíhá silná vulkanická aktivita.

Saturn a Titan

Z oblačné přikrývky Saturnu by se nám naskytl omračující pohled na jeho prstence. Kromě nich se ale tento plynný obr může pochlubit více než 80 satelity. Mnoho Saturnových měsíců má ale malé rozměry a mnohé z nich obíhají svou mateřskou planetu nesmírně daleko. Nejblíže Saturnu se dostává jen zhruba 300metrový měsíček s označením S/2009 S 1 a to na vzdálenost asi 100 tisíc kilometrů. Naopak nejdále se pohybuje zhruba čtyřkilometrový měsíc s provizorním označením S/2004 S 26 ve vzdálenosti téměř 27 milionů kilometrů!

Největší na Saturnově nebi je pak jeho zároveň fyzicky největší Titan s průměrem nanejvýš 14 úhlových minut. Tento obr mezi měsíci (druhý největší ve Sluneční soustavě) proto dosahuje jen poloviny našeho měsíčního úplňku.

Uran a Ariel

U ledového obra Uranu známe 27 satelitů. Největšími jsou Titania a Oberon, oba s průměry kolem 1 500 kilometrů. Svými rozměry tedy nedosahují ani poloviny skutečného rozměru našeho pozemského Měsíce. Mnohem zajímavějším je čtvrtý největší měsíc Uranu – Ariel, s průměrem 1 158 kilometrů, který se při pohledu od nazelenalé planety jeví jako kotouček o průměru nejvýš 24 úhlových minut. Svou velikostí by se tedy pomalu blížil velikosti našeho Měsíce pozorovaného ze Země.

Neptun a Triton

U Neptunu krouží dosud 14 objevených satelitů. Žádný z jeho měsíců nedosahuje průměru alespoň 500 kilometrů až na jednu výjimku. Tou je jeho největší a také jeho jediný satelit sférického tvaru Triton s průměrem 2 705 kilometrů. Je pochopitelné, že tím pádem bude i největším satelitem na modrém nebi Neptunu, kde dosahuje průměru až 28 úhlových minut. Jeho průměr je tedy prakticky totožný s našim úplňkem na pozemské obloze. Zajímavé je, že Triton se pohybuje kolem Neptunu proti směru rotace planety, a navíc po dráze se sklonem vůči planetárnímu rovníku o 156,9 °. To naznačuje, že Triton je nejspíš tělesem zachyceným z Kuiperova pásu.

Trpasličí planeta Pluto a Charon

Prohlídka Sluneční soustavy nám ukázala, že náš Měsíc není na pozemském nebi ve srovnání s pohledy z ostatních planet rozhodně žádným trpaslíkem. Naopak, po Jupiterově měsíci Io, který je jen o málo větší než náš Měsíc sledovaný ze Země, se řadí mezi skutečnou elitu!

TIP: Návštěva po 21 letech: Sonda Juno pořídila detailní snímky Jupiterova měsíce

Pokud ovšem nebudeme putovat jen po planetách, čekají nás zajímavější výhledy. Při pohledu z trpasličí planety Pluto by se nám jeho největší satelit Charon jevil jako kotouč o průměru 3,8 úhlového stupně! Znamená to, že by byl větší než 7 pozemských úplňků! 

V dějinách umění sehrál klíčovou roli spor, který doputoval k benátskému soudnímu dvoru v roce 1506. Slavný rytec a malíř Albrecht Dürer totiž obdržel od přítele rytinu, jež jako by vypadla z jeho cyklu Život Panny Marie. Při důkladnějším zkoumání pak zjistil, že se jedná o zdařilý padělek, vyhotovený benátským grafikem Marcantoniem Raimondim, jenž se tehdy jinak živil hlavně výrobou pornografických obrazů. Kopie si u něj objednávala tiskařská rodina Dal Jesusů, kteří z jejich prodeje inkasovali velké zisky – kupujícím totiž tvrdili, že získávají originál proslulých Dürerových rytin.

S padělateli, kteří na kopírování jeho děl vydělávali, ztrácel malíř již delší dobu trpělivost. Nejenže šířením padělků přicházel o příjmy, ale jejich nižší kvalita mu navíc kazila jméno. Proto Raimondiho zažaloval u benátských soudů ve vůbec prvním sporu o práva na vlastnictví autorského nápadu. Dotyčný se hájil, že i když zkopíroval každý detail Dürerových komplikovaných rytin, vždy do nich vložil specifické odchylky, které je od originálu jasně odlišily: Konkrétně mělo jít o jeho monogram „MAR“ a značku Dal Jesusových „YHS“. Dále se hájil, že kopie nevytvářel pro zisk, ale coby poctu původnímu tvůrci.

Italové na straně Italů

Benátské úřady po seznámení s obhajobou rozhodly, že sporné rytiny nepředstavují přesné kopie, nýbrž kvalitní napodobeniny, a že z nich odchylky činí nové dílo. Podle rozsudku obchodního soudu se benátskému občanovi nemělo přičítat k tíži, že je „umělcem podobně nadaným jako mistr Dürer“. Dle soudců se měl naopak německý žalobce cítit poctěn, že se jeho díla považují za natolik zdařilá, až jsou napodobována a úspěšně prodávána lidem, kteří touží vlastnit mistrovský originál. Raimondimu nicméně přikázali, aby ze svých rytin odstranil Dürerovu autorskou značku a aby je při prodeji opatřil výslovným upozorněním, že jde o kopie. 

Umělec odjel zpět do Norimberku velmi rozčilený a do nového vydání svých rytin v roce 1511 nechal přidat dlouhou předmluvu varující před falzifikáty. Za popsaným účelem si od císaře Maxmiliána I. opatřil glejt zakazující v celé říši prodávat jakékoliv jeho tisky bez výslovného souhlasu autora.

Kopíruje se dál

Přesto se problém s plagiátory nevyřešil. Různí tiskaři a grafici si proto začali pro své výtvory zajišťovat podobné glejty, čímž se z původní ojedinělé výsady stal jistý právní standard.

TIP: Plagiát nebo inspirace? Příběh Lvího krále stále budí kontroverze

Výrazný krok kupředu nakonec učinily Benátky, když městské úřady udělily roku 1567 malíři Tizianovi právo chránit díla z vlastní dílny registrovanou obchodní značkou. Směl tak inkasovat licenční platbu za každý tisk vyrobený na základě jeho předlohy, a pokud by tantiému nedostal, měl druhotné dílo zkonfiskovat stát a nechat jej zničit. Italské soudy tím položily základ dnešních zákonů na ochranu duševního vlastnictví. 

Italská armáda za první světové války používala kulomety s vodním chlazením, a sice Fiat-Revelli Modello 1914 kalibru 6,5 mm. Nešlo ale o příliš kvalitní zbraň, jelikož se vyznačovala poměrně malou kadencí a její náboj nenabízel nijak vysoký výkon. Italové se však této ráže nadále drželi, protože stejnou používali rovněž u pušek, a chtěli zachovat jednotné zásobování.

Předchozí část: Kulomety v boji o Saharu (1): Duel Vickers-Berthier vs. Breda Modello 30

Po konci Velké války ale armáda Italského království začala u domácích zbrojovek poptávat nový kulomet, tentokrát již s moderním vzduchovým chlazením. Do vývoje se zapojila i společnost Breda, která ve 20. letech vyrobila několik různých typů zbraní a nakonec dospěla k definitivnímu provedení, které se podle roku oficiálního vstupu do služby označovalo jako Breda Modello 30.

Pýcha předchází pád

Pro fašistickou éru bylo charakteristické, že se o nové zbrani hovořilo jen v superlativech, avšak skutečnost měla k tvrzením propagandy velmi daleko, neboť „třicítka“ rozhodně nepatřila mezi povedené konstrukce. Už na pohled se vyznačovala poněkud podivnými rysy, což by samo o sobě nevadilo, pokud by byla kvalitně zpracovaná a funkční, jenže to neplatilo. Potíže obvykle nastávaly už po zvednutí a nesení kulometu, na němž se nalézala řada různých výstupků, které se neustále zachytávaly o uniformu a výstroj.

Lehký kulomet Breda 30 vystavený v Ottawě. (foto: Wikimedia Commons, JustSomePics, CC BY-SA 3.0)

Zbraň poháněl zákluz hlavně a závěr se zamykal za pomoci otočné objímky, nicméně závěr se otevíral již ve chvíli, kdy v hlavni panoval hodně vysoký tlak, což mohlo deformovat prázdné nábojnice. V zájmu snížení tohoto rizika tedy konstruktéři do kulometu zabudovali olejové čerpadlo, které mazalo nábojnice, aby tak usnadňovalo jejich vyhazování, avšak navzdory tomu mnohdy docházelo k selháním, respektive k zaseknutí prázdných nábojnic v komoře. V již tak hodně složitém kulometu navíc toto čerpadlo představovalo další komplikovanou součástku, která se mohla kdykoliv porouchat.

Zanášení mechanismu

Tím ovšem seznam problémů zdaleka nekončil. Olejové mazání nábojnic vedlo zcela zákonitě k jevu, který se objevoval mimo jiné i u rakouských kulometů Schwarzlose, jež se v meziválečném období používaly i v čs. armádě. Mechanismus se extrémně zanášel prachem, pískem a dalšími nečistotami, což zvláště v podmínkách severoafrických pouští představovalo ohromný nedostatek. Na východní frontě si kulomet Breda vedl o něco lépe, ale to platilo jen do chvíle, kdy dorazila pověstná ruská zima.

Pak italský olej zamrzl a zbraně přestaly fungovat úplně. To však stále ještě nebylo všechno. Kulomet střílel z uzavřeného závěru, což by hypoteticky nabízelo možnost efektivně pálit i jednotlivými ranami, „třicítka“ však tuto možnost neměla. Střelba z uzavřeného závěru tedy nepřinášela žádnou výhodu a právě naopak představovala zdroj potíží, neboť po dlouhých dávkách byla komora rozpálená natolik, že po přerušení palby mohlo dojít ještě k dalšímu samovolnému výstřelu.

Soupis nevhodných řešení

Velice podivně bylo řešeno i zásobování kulometu, po jehož pravé straně se nacházel prvek, který mohl vypadat jako vyměnitelný zásobník, jenže ve skutečnosti se měnit nedal, jelikož šlo jen o jakousi externí šachtu. Do ní se zasouval rámeček (někdy označovaný jako krátký pevný pás) na 20 nábojů, ale celý tento systém byl velmi křehký a sebemenší poškození znamenalo vyřazení zbraně z činnosti. Obdobně jako většina kulometů měl i typ Breda Modello 30 vyměnitelnou hlaveň, ale italští konstruktéři ji z nějakého záhadného důvodu nevybavili rukojetí, takže se k manipulaci musely používat silné rukavice.

Navíc platilo, že kulomet užíval nepříliš výkonné 6,5mm střelivo, takže i z tohoto hlediska zaostával za konkurencí. Vznikla sice také varianta na novější náboj 7,35×51 mm, ale vzniklo jen malé množství exemplářů. Navzdory všem popsaným nedostatkům se Breda Modello 30 používal až do konce války jako hlavní podpůrná zbraň pěšího družstva, a to jednoduše proto, že Italové tehdy žádný jiný typ lehkého kulometu neměli.

Luxusní oděvy, drahé povlečení, padáky, chirurgické nitě i umělé tepny – to vše a mnohé další se vyrábí z úžasného materiálu, který v zimě hřeje, v létě chladí a nevyvolává alergické reakce. Podle některých dokonce oddaluje vznik vrásek, protože obsahuje esenciální aminokyseliny. Pokud tedy spíte na hedvábných polštářích, napomáháte svému mladistvému vzhledu.

V průběhu historie získala zmíněná tkanina punc přepychu, který odděloval šlechtu od poddaných. Zákony některých zemí přitom dovolovaly odívání do hedvábí až od určitého společenského postavení. A římská šlechta mu podlehla natolik, že jeho bezhlavým nakupováním zřejmě uspíšila pád impéria. Jak ale získalo svou pověst? A proč je tak drahé?

Podle čínských legend a mimo jiné i Konfuciova díla se zrod hedvábí datuje zhruba tři tisíce let před přelom letopočtu a pojí se s císařovnou Lej-cu. Když jí bylo čtrnáct let, údajně jí do šálku s čajem spadla ze stromu kukla bource morušového. Když se ji však dívka pokusila z horkého nápoje vytáhnout, začala se jí jemná hmota rozplétat pod prsty. Lej-cu tak získala dlouhé pevné vlákno, brzy k němu přidala další a posléze je spředla. Se svým manželem, mytickým Žlutým císařem, poté život bourců sledovali a naučili se je chovat. Mladá panovnice tím prý položila základy čínského hedvábnictví a v mytologii jí od té doby náleží post bohyně hedvábí.  

Do hrobu i do čaje

Ve skutečnosti jsou nejstarší biomolekulární důkazy o práci s hedvábím staré přes 8 500 let a vědci je objevili v čínských hrobkách Ťia-chu, kde se nacházely také velmi hrubé spřádací nástroje a kostěné jehly. Obyvatelé oblasti tedy zřejmě již v dávné minulosti ovládali základy tvorby textilu. Nejstarší hmotný doklad o existenci hedvábného materiálu pochází z roku 3630 př. n. l. a našel se v oblasti Jang-šao v provincii Che-nan: Jednalo se o látku, do níž bylo zavinuto zesnulé dítě. Číňané tedy uměli s hedvábím pracovat mnohem dřív, než šťastná náhoda zavála kuklu bource do císařského šálku.   

Jeho rozsáhlejší produkce a také sofistikovanější metody spřádání se objevily až ve 2. tisíciletí př. n. l., za vlády dynastie Čou. Následně si látka získala takový věhlas, že se zařadila mezi nejdůležitější čínské komodity. Důkaz představují i pozůstatky hedvábí upředeného za dynastie Šang v polovině 2. tisíciletí, objevené v egyptských hrobkách. 

Svlékání kůže 

Za dynastie Chan, zhruba mezi léty 200 př. n. l. a 220 n. l., se práce s hedvábím dále rozvinula: Vznikající materiál byl jemnější, silnější a často se barvil pomocí přírodních pigmentů. Zdobily jej také výšivky, které se neomezovaly pouze na tradiční tvary, ale zobrazovaly i zvířata či lidi, případně různé nápisy. Centimetr čtvereční nejjemnější látky ze zmíněného období sestával až z 220 vláken. Spřádání se tradičně věnovaly ženy, jež se rovněž staraly o samotné housenky. 

Zatímco dřív žili bourci volně v přírodě, čínské hedvábnictví si osvojilo jejich domácí chov. Z vajíček se po čtrnácti dnech vylíhnou larvy, načež se jejich neutuchající apetit musí hasit neustálým přísunem listů, nejlépe z morušovníku bílého. Těla housenek pokrývají tmavé chloupky, a jakmile se do temných odstínů zbarví i hlavičky, jde o předzvěst svlékání kůže. Po přerodu jsou larvy bílé, nahé – a popsaným procesem nakonec projdou čtyřikrát, než jejich tělo zesílí a získá žlutý nádech. 

Mocnější než císař

Několik týdnů po vylíhnutí se larvy zakuklí do obalu z vláken, která k sobě lepí přírodním gumovým pojivem. Pokud by lidé jejich proměnu nenarušili, nakonec by z kokonů vylétli bílí noční motýli. K získání hedvábí je však třeba životy housenek po zakuklení ukončit. Zámotky se sbírají a vkládají do vroucí vody, načež se dále zpracovávají. Horká tekutina lepivou gumu rozpustí a přadleny pak mohou materiál rozplést. Každý kokon zahrnuje 300–900 metrů vláken zhruba o síle deseti mikrometrů, tedy 10−6 metrů. Na půl kilogramu výsledné látky tak padnou asi tři tisíce zámotků. Právě kvůli zdlouhavé péči a náročnému zpracování, které nemohou obstarat stroje, se hedvábí odjakživa považovalo za luxus a časem také fungovalo coby platidlo.

Aby mohla ceněná látka vzniknout, musejí se larvy bource usmrtit dřív, než se promění v motýly. (foto: Shutterstock)

Hedvábnictví se v Číně stalo natolik významným a záviselo na něm tak velké množství lidí, že morušové sady tvořily výjimku z pravomocí vladaře. Pokud se tedy panovník pokoušel vyvlastnit zemědělskou půdu poddaných, v případě zmíněných sadů měl smůlu. Šlo také o jediný druh pozemků, na něž mohly rodiny uplatňovat dědičné právo. Zájem rostl a odvětví s ním, panovnický dvůr měl vlastní výrobny a přepychová látka pronikala i do kultury: Psalo se na ni či malovalo a básníci o ní rovněž skládali verše. Vyšívané róby symbolizovaly vysoký status a odlišovaly bohaté od chudých. Císařové dynastií Liao a Ťin pak hedvábím dokonce vypláceli vojáky.    

Evropský mor

Popularita materiálu později překonala hranice Číny a tkanina se začala produkovat také v Koreji či Japonsku, kde se z hedvábnictví stalo výrobní odvětví kontrolované státem. Kouzlu bource morušového brzy podlehla rovněž Indie, Arábie, Levanta ve východním Středomoří a Itálie. Nakonec hedvábí představovalo natolik důležitou komoditu, že propůjčilo jméno i nejslavnější obchodní stezce spojující východ Asie s Afrikou a starým kontinentem. 

Právě po ní pak luxusní materiál putoval také do Římské říše – a tamní šlechta si ho zamilovala až do té míry, že se mu připisuje jistá vina na kolapsu impéria: Na východ prý směřovalo tolik stříbra, že jeho odliv neblaze přispěl k bankrotu státu. Historik Plinius si v 1. století posteskl: „Nejméně sto milionů sestercií je suma, již si z našeho impéria každoročně bere Indie, severní Čína produkující hedvábí a též Arabský poloostrov.“ Pro srovnání, správa všech římských legií tehdy vyšla asi na 650 milionů sesterciů ročně a celkové náklady na chod země dosahovaly zhruba miliardy sesterciů. 

Vzácná látka zůstávala po dlouhá staletí hlavním vývozním artiklem Číny, stále víc regionů však toužilo po hedvábnictví ve vlastní režii. Italské státy tak začaly bource chovat koncem 15. století, podobně jako Francie, kde o rozvoji nového odvětví rozhodl Ludvík XI. již v roce 1466. Z obou zmíněných zemí se nakonec stali hlavní producenti hedvábí v Evropě. Rozkvět oboru dál urychlila průmyslová revoluce a vynález žakárového stroje na počátku 19. století: Montoval se na tkalcovská zařízení a zjednodušoval výrobu složitých textilií. Protesty dělníků, jimž brala mechanizace práci, utichly až v roce 1854, kdy evropské bource zasáhl zničující mor. Situace se jevila natolik vážná, že byl studiem nemoci pověřen význačný biolog a chemik Louis Pasteur. 

Ze sadů do továren

Na základě jeho výzkumu se v roce 1870 povedlo dostat mor pod kontrolu a hedvábnický průmysl se mohl odrazit ode dna. Tomu italskému se to zčásti podařilo, francouzskému nikoliv. Evropa se industrializovala a dělníci zkrátka dávali před náročnou ruční výrobou tkaniny přednost lukrativnější práci v továrnách. Vinou krize navíc cena hedvábí na starém kontinentě stoupla a zájem ochabl. Na druhou stranu například Japonsko prošlo velkou modernizací a spolu s Koreou či Thajskem se v produkci látky zařadilo po bok Číny. 

Začátkem 20. století dokonce země vycházejícího slunce původní domovinu hedvábí předčila a zajišťovala 60 % globální výroby. Druhá světová válka však Japonce odstřihla od řady západních odbytišť. Nedostatek ceněné tkaniny na trhu podnítil hledání náhrady, kterou se nakonec stala syntetická vlákna jako nylon. Když boje utichly, japonské hedvábnictví se krátce vzchopilo, ale rostoucí popularita levných umělých náhrad mu definitivně srazila vaz. Čína se vrátila na post největšího vývozce a svou pozici si udržuje dodnes: V roce 2021 jí export hedvábí vynesl v přepočtu 15,4 miliardy korun a její hlavní odbytiště představovala Itálie.

Italský designér Pierpaolo Lazzarini rozšiřuje svou sbírku inovativních konceptů futuristických vozidel. Jeho nejnovější příspěvek označovaný jako Air Car, je šestimetrové létající auto, poháněné čtveřicí proudových motorů Rolls-Royce. Ty mají nabídnout maximální rychlost až 750 km/h a dolet až 3 200 kilometrů. S takovým dosahem by Air Car mohl létat bez nutnosti doplňovat palivo z Prahy například do Tel Avivu, Káhiry, Porta či marocké Casablanky.

TIP: Japonský létající automobil SkyDrive má za sebou úspěšný test

Každý ze čtyř proudových motorů má být nezávisle regulovatelný v náklonu, což má zaručit maximální stabilitu a vysokou manévrovatelnost stroje. Vedle pilota má Air Car pojmout i trojici spolucestujících. Přestože jde v současné době toliko o koncept, hlavní konstruktér a zakladatel studia Pierpaolo Lazzarini by chtěl funkční prototyp představit již v příštím roce.